Propadák – 40. kapitola

Cestou na Vinohrady, kde měli byt jeho rodiče, David přemýšlel, že by měl zavolat Věříkovi. Přece jen měl právo vědět, co se s otcem děje, přestože mu nemůže přijít na jméno. Nevěřil tomu, že by ho tato zpráva nechala chladným, a věděl, že nakonec se ještě snesou výtky na jeho hlavu, že mu to nesdělil dřív. Zastavil na Shellce, kde si koupil ještě jedno kafe a zavolal mu.

„Sereš mě, Davide, tohle jsem měl vědět! A že matka nechtěla, abys mi volal? To mě nezajímá, je sobecká. Není v tom nic jiného než to, že se mi bojí podívat do očí. Nechce se se mnou potkat a možná má i výčitky, možná tohle všechno, co se stalo tátovi, bere jako trest za to, co mi udělala. Je mi to ale jedno. Chci jet za otcem s tebou."

„Já vím, že to tak je, ale měl jsem toho moc. Ona je na zhroucení, a kdybys jí ještě začal vyčítat ten prodaný barák, nevím, jak by to dopadlo…," obhajoval se David.

„Nebudu jí nic vyčítat, nemám zájem řešit to, co bylo, ale vědět jsem to měl. Kde jsi? Jedeš teď za ní? Nebo za otcem do nemocnice? Pokud jsi někde poblíž, mohl by ses pro mě stavit?"

„Přijedu pro tebe…"

Oba bratři se dostali do nemocnice o hodinu později a ve společenské místnosti už je čekala matka. Na chvíli se zarazila, když s Davidem uviděla i svého mladšího syna, ale nakonec k němu přišla a nejistě ho objala. Věřík jí objetí neopětoval, přesto se mu téměř neslyšně omlouvala.

„Tím, že ti odpustím, se táta neuzdraví, víš o tom? Nemusíš se snažit," řekl klidným hlasem.

V této chvíli David proklínal to, že je bratr slepý. Neřekl mu všechny detaily, jak na tom jejich matka je, a rozhodně nepotřeboval, aby se zhroutila ještě z toho, že je její mladší syn tvrdohlavý. Ano, měl na to právo a klidně by v tom matku nechal pořádně vymáchat, ale nakonec on bude ten, který se o ni bude muset starat. A čím dřív se dá psychicky do kupy, tím dřív se bude moct David zbavit její přítomnosti.

Chytil jej tedy aspoň za paži a stiskl. „Věříku, prosím."

Pochopil.

„Myslím, že bychom rádi věděli, jak na tom otec je. Pojďme najít někoho, kdo nám to sdělí," změnil téma mladší. Nedokázal jí odpustit, nešlo to. Ale v této chvíli se mohl pokusit ten podraz ignorovat.

Matka odešla do pokoje za otcem a sourozenci se vydali k primářovně.

Poté, co vstoupili dovnitř a David uviděl, kdo sedí za stolem, málem se mu podlomila kolena.

„Dobrý podvečer vám oběma, bratři Richterovi," řekl muž v křesle vědoucím hlasem.

Davidovi se roztřásly ruce a začaly se potit, přesto byl schopný ještě promluvit a pozdravit ho. Nejraději by se otočil na podpatku a utekl, věděl ale, že by to byla hloupost a ukázka jeho slabosti. Bylo to tak dávno. David si celou dobu nalhával, že tato epizoda jeho života už na něj nepůsobí jinak než jen jako nepříjemná vzpomínka, ale když se nyní zblízka díval do těch šedomodrých očí, věděl, že i po těch letech má na něj vliv.

„Rád tě vidím, Davide, moc ses za ta léta nezměnil. A jak se máte vy, Vavřinče? Tenkrát mně váš bratr zakázal si vás pozvat na kontroly, tak ani nevím, jak jste na tom zdravotně dál."

„Děkuji za optání, ta operace hodně pomohla, ale nejspíš nestála za Davidovy problémy," řekl chladně Věřík. Poznal ten hlas i po letech, věděl, kdo před ním stojí. Bylo to už tolik let a stejně se v něm vzedmula vlna zlosti za to, co tenkrát Davidovi provedl. Přestože se udržel před matkou, teď měl pocit, že toho parchanta uškrtí. V první chvíli měl tendence se sebrat a počkat na Davida někde na chodbě, na druhou stranu jej nemohl nechat s tím zmetkem samotného. Nebyl naivní, věděl, že by Davidovi nejspíš nic neprovedl, a jeho bratr se také umí účinně bránit. Stáli vedle sebe a dotýkali se rameny a Věřík cítil, jak se David chvěje. Nebyl tak nad věcí, jak tvrdil. Tohle podle všeho bylo jejich první setkání tváří v tvář po dlouhých třinácti letech a v Davidovi to stále setrvalo. A Věřík se tomu nedivil. Po psychické šikaně a vydírání zůstane v člověku jizva do konce života.

David se však nechtěl bavit, jak vypadá nebo co bylo kdysi. Potřeboval informace o otcově operaci a pak rychle vypadnout.

„Jak to vypadá s tátou?" řekl skrz stažené hrdlo. Zase cítil, jak se mu průdušky zúžily a plíce postrádaly kyslík. V ústech měl sucho a intenzivní pohled Marcela mu taky moc nepomáhal.

David se opravdu snažil, aby neukazoval jakoukoliv slabost, ale ovlivnit to nešlo. Teď byl rád, že se ještě nesložil.

Marcel si dobře všiml, jak muž před ním zbledl a že mu není dobře. Vytáhl tedy z malé lednice láhev vody a přisunul ji k němu. Pak teprve začal vykládat. Operace byla bez komplikací a zatím všechno probíhá v pořádku. Vyhráno ještě neměli, ale jeho ošetřující lékař tvrdil, že je to opravdu na dobré cestě.

David jej pozoroval, jak mluvil, a přemýšlel, co ho na tom chlapovi tenkrát mohlo tak uchvátit. Když odsunul všechnu tu zášť, kterou k němu cítil, musel uznat, že i po čtyřicítce je to krásný, charismatický muž. Ale ve všech jeho pohybech a gestech viděl vypočítavost a touhu manipulovat. Chodil sem a tam po místnosti, když vyprávěl, a pak se přiblížil k Davidovi s viditelným úmyslem mu položit ruku na rameno. Ten se na něj podíval zlým pohledem. Neodradilo ho to a Davida to ani nepřekvapilo.

„Nesahej na mě!" řekl David klidně, ale odměřeně, a smetl jeho ruku.

„Pane Richtere, mohl bych si s vaším bratrem promluvit o samotě, prosím!" promluvil na Věříka, který se ihned dovtípil, že on je ten pan Richter, kterého prosil. Ve tváři se mu objevila nevole, pochopil, že se mezi Davidem a doktorem schyluje k bouřce. Odejít nemínil.

David to viděl na jeho obličeji, aniž by něco řekl. Přesto věřil, že by bylo nejlepší tohle vyřídit mezi čtyřma očima. „Běž, Věříku, počkej na mě třeba u mámy, tohle bude rychlé, neboj se."

Vavřinec se neochotně zvedl a jen doufal, že David ví, co dělá. Věřil mu.

„Nejsem na tebe už moc starý?" prskl na něj David, když osaměli.

„O co ti jde, Davide?! Máš snad dojem, že tě chci znovu sbalit? Jsi naivní," zasmál se zvonivě Marcel.

„Tak na mě nesahej! Už nikdy!"

„Davide, prosím, nemůžeme to přejít a zůstat přáteli? Je to tak dlouho!"

„Ty jsi neuvěřitelný, pořád stejný! O co ti jde?"

„Uklidni se, o nic mi nejde, jen bych to nedorozumění rád urovnal. Netušil jsem, že tě to tak sebere i po těch letech. Nic po tobě nechci, jen jedno kafe někde v klidu."

„Ty ses zbláznil! Proč si myslíš, že ti na to kývnu? Proč bych to dělal?"

„Třeba proto, že se tu teď pár týdnů budeme potkávat a já nemám zájem o nějaké… Jsi paranoidní, úplně zbytečně. Dobře víš, že už jsi mimo kategorii, kterou já si zvu do postele."

„Já netvrdím, že bys mě tahal do postele, ty umíš manipulovat i jinak. Nemusí to být přes postel. Ty se ukájíš na strachu a vydírání je naprosto dokonalý nástroj. Už jsem to jednou pocítil na vlastní kůži, ale je mi o deset let víc a nenechám se sebou zametat, rozumíš?"

„Medvídku, já po tobě chci jen odpuštění…"

„Neříkej mi tak!" vřískl na něj David. Hned vzápětí si uvědomil, že se zase nechal hloupě unést, a tak už klidněji pokračoval: „To, cos udělal, odpustit nejde, pochop to! Ne tehdy, ne teď a nepůjde to ani za dvacet let."

„Ani kvůli tvému otci?"

„Ty se nikdy nezměníš, že? Vždycky zůstaneš parchant! Jsi lékař. Měli jste na škole i psychologii? Téhle tvé diagnóze se říká psychopatie. Dovzdělej se. Rád bych, aby ses k mému otci nepřibližoval!"

„To asi nepůjde," pokrčil Marcel rameny a zatvářil se jako svatoušek. David ten výraz znal, nakonec se pak cítil, že něco špatného udělal jen on sám a tím tomu parchantovi ublížil. Dobře si pamatoval všechny jeho grimasy. Jako by je měl v mozku cejchem vypálené.

„Nenechám se vydírat…," otočil se a chtěl odejít.

„Počkej, Davide!" Chytil ho za paži.

„Nesahej na mě, sakra!"

„Nedělej scény, Davide, žádám tě jen o jednu schůzku a pak už mě nikdy nemusíš vidět."

„Marceli! Co to blábolíš? Když ti na to nekývnu, míníš mě zase sledovat? Proč? Řekni mi, co je to za koníček?" usmál se kysele David.

„Nemíním tě sledovat. Co si o mně myslíš?"

„Tak vidíš, možná se domluvíme, ty vyber jiného ošetřujícího lékaře a já ti přestanu dělat scény, pokud máš dojem, že ti je dělám."

„Jedno kafe?"

„Ne! A nechej mě odejít, nebo tu scénu tady udělám!"

„Já jsem tady šéf. Komu myslíš, že budou věřit?"

„Pusť mě!" Davidovy nervy byly napjaté, a když se ocelový stisk na jeho paži ještě zesílil, nevydržel to a jeho pěst přistála na Marcelově nose.

„Ty parchante! Tohle ti neprojde! Chtěl jsem se jen usmířit!" otřel si nos, ze kterého mu skapávala krev, a najednou začal ječet: „Ochranka! Ochranka!!!"

David nevěřil vlastním uším a ani ho nenapadlo snad utíkat. Dvě gorily, kterých si dosud nevšiml, se po něm začaly sápat. Nebránil se, jen se díval do očí Marcelovi.

„Nechte ho, on už bude klidný, že, Davide? Tohle bylo jen nedorozumění. Neudám tě, i když bych mohl. Napadl jsi mě, ale nemám to zapotřebí. Jen chci tu jednu schůzku!"

Věděl, že má Davida přesně tam, kde ho chtěl mít, a ten si byl naprosto jistý, že by Marcel byl schopný na něj podat trestní oznámení. Poslední, o co by měl zájem, by bylo mít opletačky se soudy. Zvlášť, pokud by se měl soudit s chlapem, jako byl Marcel. Nepochyboval, že má ty nejlepší právníky a ať by se obhajoval, jak by chtěl, prohrál by. Jedna schůzka, zvlášť v kavárně na veřejnosti, mu snad nemůže ublížit.

„Dobře. Ale dnes to nepůjde, musím se postarat o matku."

„Odvez je domů, Vavřinec se o máti chvíli postará, a pak se vrať, já tě nezdržím dlouho!"

David zase cítil tu tíseň, že je tlačený do něčeho, co nechce a co je mu krajně nepříjemné. Zase se mu sevřelo srdce a pocítil strach. Byl jiný než před lety, ale pevně zakotvené odhodlání, že už nikdy nikomu nedovolí, aby s ním zametal, se projevilo v plné síle. Nicméně aby mohl dál v klidu existovat, musel ho zapudit.

„Přijedu za dvě hodiny a teď mi dej pokoj!"

Marcel se spokojeně usmál a otevřel mu dveře.

Vysvětlil v rychlosti vyděšenému Věříkovi, co se stalo, s tím, že podrobnosti mu řekne později v klidu. Beze slov vyzvedli matku z pokoje, kde ležel její manžel.

David je jen vyložil v bytě a jel zpět. Bylo mu na zvracení, ale věděl, že se musí uklidnit. Když byl takto rozčilený, byla to jen voda na Marcelův mlýn. Živil se jeho strachem a zlostí. David jen pevně doufal, že je opravdu tak zásadový ve věku svých milenců a nebude ho za tu facku tahat do postele. To by nepřežil – ne David, ale Marcel. David by pak nepřežil ty dlouhé roky ve vězení.

Nad čím to přemýšlel? Ať po něm bude chtít cokoliv, David bude muset zůstat klidný a nad věcí.

Na kliniku vstoupil překvapivě vyrovnaný a vydobyl si, že do kavárny pojedou každý svým autem.

Nervózně si promnul ruce, když vstupoval do luxusní restaurace, do níž mu Marcel otevřel dveře. Zamračil se na něj, ale opět si uvědomil, že jedině klid a vyrovnaná mysl mu v tomto případě mohou pomoct.

„Půjdu k věci, Davide! Nechci po tobě sex, na to mám jiné zajíčky. Mám jen jednu otázku. Znáš Viléma Novotného?"

David se zamračil. Nechápal, kam touto otázkou míří. Marcel ale nepotřeboval jeho odpověď, sám si odpověděl: „Samozřejmě, že znáš, ty máš dobrou paměť a máš přehled o svých studentech."

Davidovi se vybavila drobná postava silně submisivního, ale velmi pohledného mladíka. Chodíval vždycky v obnošeném oblečení nejspíš zděděném po mnohem silnějším bratrovi. Byl mimo jakoukoli partu, i u oběda sedával sám, s nikým se nebavil. Nebyl to šprt, jen takový ten typický průměrňák, nikdy v ničem nevynikal, ale ani neselhával. V posledním půl roce se ale začal oblékat do drahého značkového oblečení. A v té chvíli mu také prospěch začal jít silně dolů. Kdyby v češtině neměl pár dobrých známek ze začátku pololetí, snad by mu to ani na tu čtverku nevyšlo. Nepřemýšlel nad tím, nebyl první ani poslední, komu se rapidně zhoršil průměr, když na něj plnou silou dolehla puberta. Kromě toho nebyl z jeho třídy.

„Takže víš, o koho jde," podotkl, když viděl, jak se David zatvářil. A tomu došlo, odkud vítr vane. Vilém byl nový objev. Přejel mu mráz po zádech a hlavou se mu začaly honit myšlenky, jak chudáka kluka zachránit ze spárů toho manipulanta. Rychle si však uvědomil, že nejdřív musí zachránit sám sebe.

„Co po mně chceš?"

„Potřebuju, aby kluk prošel a udělal maturitu," pokrčil rameny a tvářil se, jako by mluvil o počasí.

„A jak to mám jako udělat, nevíš? Ty ses zbláznil! Já ho učím akorát češtinu a rozhodně mu nemíním nijak nadržovat a falšovat známky. To neudělám!"

„Tys byl vždycky zoufale poctivý! V té češtině to postačí, je na ni blbý jak troky, matiku a technologie zvládne, já už to nějak zařídím."

„To přece nemůžu…" Vložil si hlavu do dlaní.

„Můžeš, Davide! Pro svůj klid. Když uvidím, že je v pohodě, s dobrými známkami… neříkám, že musí být samé jedničky, tak si tě přestanu všímat úplně a zapomenu na tu facku. A když mi to teď odkýváš, přidělím tvému otci jiného doktora a my se za celou dobu nebudeme muset vůbec potkat."

„A jak ti mám věřit?"

„Milý Medvídku, já tě potřebuju jen na tuto jednu drobnou pomoc. Jsi mi jinak úplně ukradený, nic jiného si na tobě nevezmu a mlátit prázdnou slámu nemám zapotřebí. Chci jen tuhle drobnou službičku, ať je můj Koloušek klidný."

„Dobře." Zrovna udělal tu největší hloupost v životě, ale copak měl na výběr? Bude se muset naučit podvádět. „Koho si mám zavolat, abych se dověděl informace o otci?"

„Doktora Hrubého."

David jen kývl hlavou, položil na stůl dvoustovku a odcházel. Další minuty s tím parchantem by už s pevnými nervy nepřežil. Koneckonců Marcel měl nejspíš stejný dojem. Nepokoušel se ho zastavit.

V autě se musel trochu vydýchat, aby mohl vjet zpátky do provozu s čistou hlavou. Vyzvedl bratra, a jak ho vezl domů, tak mu vyslepičil úplně všechno.

Věřík byl vždycky výborná vrba, které mohl důvěřovat. Potřeboval se někomu svěřit a on byl jediný, kdo znal všechny podrobnosti i z minulosti. O tomto nemohl mluvit s Robertem a už vůbec ne se Sydem. Ten by se svou rytířskou povahou přijel Marcela rozpárat, stáhnout z kůže, tu pak vypreparovat a v neposlední řadě pověsit za koule do průvanu na Václaváku. To si nemohl David dovolit. Vlastně by bylo nejlepší, kdyby se vůbec nedověděl, že se s ním setkal.

Jeho bratr taky zuřil, ale když se uklidnil, odsouhlasil mu jeho rozhodnutí.

Ten večer se Davidovi neusínalo dobře. Poslední jeho myšlenka patřila Sydovi. Snad se alespoň jemu dobře spí…

***

Davidovo ranní probuzení bylo příšerné. U jeho postele tiše seděla matka a zírala na něj zarudlýma očima plnýma slz. Tak nějak si představoval scénu z hororu.

„Davídku, konečně jsi vzhůru… Pojedeme za tátou?" šeptala.

David zamrkal a zkontroloval hodinky, s nimiž usnul. „Mami, je sedm hodin, pustí nás tam až po vizitě."

„A nechtěl bys jim aspoň zavolat, jak se táta má?"

David si povzdychl. Byl by raději poslouchal květnatá souvětí a loudění polibků.

„Usmířila ses s Věříkem?" změnil téma, ačkoliv věděl, že ani toto ji moc neuklidní.

„Nevím, nemluvili jsme o tom. Pomohl mi…," řekla smířeně.

„Mami, měla by ses vzpamatovat. Táta bude v pohodě. Jíš ty prášky od toho doktora?"

„Ano, to víš, že ano, ale říkal, že hned nezaberou, tak mi dal toto," vložila mu do rukou krabičku s léky, kterou žmoulala celou dobu v ruce. David si přečetl příbalový leták a pochopil. Byl to naprosto dokonalý oblbovák. Jeho matka byla vždycky racionálně uvažující člověk a teď měl dojem, že mluví s malým dítětem.

Poslal ji spát. Nebránila se a on mezitím připravil snídani. Seděl ve ztichlém bytě a přemítal o včerejším dni. Neměl Marcelovi kývnout na tu sviňárnu, na druhou stranu, pokud Vilém bude úplně mimo, prostě ho donutí chodit na doučování. Bude to muset nějak obejít, ačkoliv nepochyboval, že mu tuhle snahu bude Marcel mařit. Čekal ho psychologický boj a on bude muset vyhrát, nebo vymyslet alternativu, aby byli spokojeni všichni.

Jak se asi má Syd?

Jistě dobře. Měl čas si vyčistit hlavu a učesat nervy, když zůstal na chvíli sám. David dobře věděl, že ho svou povahou drtí, stejně jako Syd drtí jeho. Proč spolu jsou? David věděl, že ho k němu něco táhne, a přestože neúmyslně dělá všechno pro to, aby ho od sebe odehnal, jeho odchod by nevzal zrovna s klidným srdcem.

„Davídku? Pojedeme za tátou?" ozvalo se znovu ode dveří a David se lekl, až skoro poskočil. Matka byla jako duch. Spolkl nadávku a zavřel oči, aby se uklidnil.

„Je teprve devět! Pořád je brzy. Pojď se nasnídat. A neříkej mi Davídku, jako malý bych to ocenil, neměl jsem to štěstí. Jako dospělý už o to nestojím, tak prosím."

„Davide, neřvi na mě."

„Já ne tebe přece nekřičím, jen tě žádám."

Rozhovory podobného typu pokračovaly až do odpoledne, kdy už to David nevydržel, posadil matku do auta a odvezl ke klinice. S bušícím srdcem vstoupil do budovy a skoro se modlil, aby nikde nepotkal Marcela.

Doktor Hrubý jim znovu detailně vysvětlil otcův stav a ujistil je, že všechno se hojí výborně.

Viditelně uklidněná matka, která si vyškemrala předběžné datum, kdy ho pustí, se nechala brzy přemluvit k odchodu od lůžka nemocného, a dokonce požádala Davida, aby jeli na nákup. To bylo dobré znamení. Když chystal v podvečer její léky, sedativum už jí nepodal.

Poté, co mu hodinu probrečela v náručí, neschopna se uklidnit, usoudil, že tyto věci by neměl jen tak vysadit.

Ráno dalšího dne bylo příznivější. Matka dokonce začala vařit a pustila si k tomu oblíbené CD. Usmívala se a omluvila se mu, že své volno musí strávit s ní. Neustále mu děkovala, až z toho byl David na nervy. Neměl na to co říct, neodpustil jí, byl ale rád, že si aspoň trochu uvědomila, že i když ona nechala svého mladšího syna skoro na ulici, David se na ni nevykašle.

Po chvíli zase lkala, jak moc ji mrzí, co udělala Věříkovi, a stále dokola vzpomínala manžela. David měl dojem, že mu z neustálého drmolení praskne hlava, ale byl klidnější, když viděl, že už nepláče a svým způsobem se vrací k běžnému já. Kromě uvědomění, že je krkavčí matka – to byla novinka. David tohle ovšem nemínil nijak komentovat, nevěřil, že by se tátovým infarktem natolik změnila, aby se z ní najednou stal milující rodič. A David si vlastně nebyl jistý, jestli o to ještě stojí…

Po obědě ji opět odvezl za otcem, zůstat tam s ní ale nechtěl. Měl nervy na pochodu a mnohdy se musel velmi držet, aby máti nějak neodfrkl. Potřeboval se uklidnit. Hlavně kvůli tomu, aby tak rozhozený nepřijel večer domů. Poslední, o co by stál, by bylo se se Sydem pohádat. To už by bylo vážně na mašli. Přes týden naštěstí za máti zajde zase sousedka a dneska už koneckonců působila téměř jako obvykle.

Večer odešla velmi brzy spát, byla unavená. David se pak zastavil za sousedkou a ujistil se, že se za máti ráno zastaví a dá mu vědět, jak se jí vede. Doufal však, že už nebude třeba ten šílený čtyřiadvacetihodinový dohled.

Domů dojel ještě za světla a docela se těšil na úporné drmolení a ironické úšklebky. Věřil, že to bude velmi příjemná změna. Jakmile však vstoupil do bytu, věděl, že je prázdný.

Vybalil si tašku a dal si dlouhou sprchu, která ho trochu probrala ze všech těch splínů. Chvíli se ještě díval na jakýsi dokument, ale pak usoudil, že nemá smysl na Syda čekat. Klížily se mu oči, obě noci toho moc nenaspal a teď se to na něm začínalo podepisovat.

Zalezl tedy do postele a na chvíli zapřemýšlel, jestli dnes vůbec Syd dorazí. Nikde nenašel žádný lístek, ale chápal, že by mu mohlo být nepříjemné zůstat sám v jeho bytě. Třeba šel k Johaně nebo domů. Dokázal se o sebe postarat. Přestal ho tedy řešit a unaveně zavřel oči. Nespal však příliš tvrdě a hlavou se mu honily zmatené sny, které mu nepovolovaly klidný spánek. Nebylo tedy divu, že nepřeslechl cvaknutí zámku a následné tiché kroky po bytě. Nevstával, neměl sílu a věděl, že Syd za ním brzy přijde. Těšil se na něj – na teplou náruč a jemný polibek, který si jistě neodpustí. A za který by byl David neskutečně vděčný.

„Ahoj," zašeptal tak tiše, že měl obavy, jestli ho Syd vůbec zaslechl. Neodpověděl a vklouzl pod peřinu. David čekal, že se přitulí, jak to obvykle dělával, ale on se jen zachumlal a otočil se k němu zády.

Něco bylo špatně. Davidovi vyschlo v krku, ale neměl sílu se zvednout a zajít si pro vodu. Jen si tiše povzdechl. Znamenalo to jediné, Sydovi se to přes víkend rozleželo v hlavě a neodpustil mu. Asi si to zasloužil, byl na něj zlý a teď mu to Syd dává sežrat. Ačkoliv tohle se k němu vůbec nehodilo.

Chvíli na něj téměř prosebně zíral. Cítil, že jeho dech ještě nebyl tak pravidelný, aby ukazoval, že usnul. Natáhl ruku a chtěl pohladit jeho záda, nakonec ji ale stáhl, neudělal to. Syd o doteky evidentně nestál. Srdce mu bolestně tepalo. Dnes by jeho náruč potřeboval…

***

Toho večera usnul Syd neklidným spánkem plným snů, ze kterých si ale vůbec nic nepamatoval. Snad jen ten pocit, nepříjemný a svíravý, že tam jistě byla Johana. Na jeho straně, nebo mimo ni? Netušil. A taky tam byl David, daleko a přitom blízko, schovaný za ledovou hradbou problémů.

Když se ráno probudil, něco bylo jinak. David s ním v posteli nebyl. To pro něj byla novinka, byl zvyklý budit se ještě před svým milencem. Zrovna nyní by opravdu uvítal možnost chvíli jej jen pozorovat, možná hladit po lících a možná jemně líbat na krk, aniž by se na něj blonďák podíval a zeptal se, co je s ním jinak. V tomhle byla jeho ranní dezorientovanost dokonalá. Nezjistil by, že je něco špatně, dokud by nebylo pozdě. I Syd potřeboval jeho náruč, teplo jeho těla, potřeboval vědět, že tam prostě je. Třeba ho jen vidět. Jenže nemohl. Nejen, že se neprobudil před ním, David jej neprobudil ani na rozloučení. Chyběl mu ranní polibek.

Prázdný byt působil snad ještě chladněji než za předešlých dní, přestože venku pařilo srpnové slunce a vytvářelo dokonalé počasí na nejkratší možné kraťasy a tílko. On měl na sobě Davidovo tričko, ve kterém i spal, a přes něj Valentýnovu mikinu, do které se schoulil s kakaem v ruce a talířem smažených vajíček před sebou. Nebylo to nutné, rozhodně mu nebyla zima, ty věci jej ale alespoň trochu držely nad vodou. Přes noc se mu celá situace s Johankou rozležela a on si uvědomil, že by jej dívka zřejmě neopustila, neozvala se mu ovšem ani včerejšího večera, ani toho dne ráno. Věděl, že se snaží vymyslet, jak všechno zachránit. I to mu svým způsobem vadilo. Nechtěl žádný kompromis jen proto, že se ona cítila špatně.

Jistěže si uvědomoval, že pro ni není žádná charita, jak se Milena snažila naznačit. Pravda ale byla, že dívka dělala spoustu věcí jen proto, že to byl on, a jen proto, že byl, jaký byl. Měla tendenci ho chápat víc než jiné, chránit víc než jiné. On ji taky, ale on to tak měl u každého, koho měl rád. Ona pouze u něj. Nikdy si nestěžovala, že jsou spolu neustále, nikdy se ho nesnažila zbavit, aby měla na chvíli klid.

Dopoledne uteklo, aniž by si to uvědomil. Stihl v něm ještě jednou usnout, což mohlo být následkem noci prokecané s Johankou, stresu i stesku, které na něj útočily. Pak si namazal rohlíky, protože se mu nechtělo chodit kamkoli na oběd, nebo dokonce vařit, a na samém konci svého volného času hodnou chvíli poněkud tupě zíral do zdi. To on by samozřejmě nepřiznal a snažil by se tvrdit, že přemýšlel nad něčím inteligentním.

Mezi přemýšlením nad něčím inteligentním a tupým zíráním do zdi nikdy nebyl moc velký rozdíl.

Když se David vrátil, končilo zrovna jedno matematické video vysvětlující poměrně těžké operace, k nimž by se se školou dostal zhruba za čtyři roky studia – konkrétně s jeho třídou tedy spíš za šest. Měl tam dementy. V tuto chvíli ale pozvedl hlavu, aby se na něj zadíval a snad se i nepatrně usmál na pozdrav, jeho výraz jej ale zarazil. Vypadal tak nějak unaveněji než jindy, a Syd věděl, že ta únava nebyla jen z nevyspání. Viděl na něm, co cítil sám. Vyčerpání.

Musel mít těžký víkend, Syd to věděl. A tak jej nechal umýt si ruce a pak, když se opět dostal do Sydova zorného pole, k němu natáhl ruce na znamení, aby šel k němu. Za dlaň ho stáhl k sobě na pohovku a položil mu hlavu na rameno. Nic víc, jen ten kontakt – tak zvláštně melancholický. Chtěl, aby David věděl, že tam je s ním. Na jak dlouho? Jak moc s ním? Nenáviděl podobné momenty, protože ačkoli by v nich potřeboval být plně k dispozici, těžká koule otázek přivázaných k jeho kotníkům ho držela stranou. Byl pak zoufalý, věděl, že svému milenci nepomáhá. A všechno bylo ještě těžší.

David přišel domů s obavami. Spíš očekával, že byt najde prázdný, a rozuměl by tomu. Pochopil by i to, že Syd bude k němu chodit jen na noc, vyspat se, vzhledem k tomu, že domů jít nechtěl. A nikde jinde azyl neměl. Netušil, jak by se k tomu měl postavit, ale vyhodit ho nemínil. Místa pro oba u něj v bytě bylo dost. Snesl by ho jako spolubydlícího? Snesl by večer co večer vedle něj ulehnout, aniž by se ho dotkl? Netušil. Ale pro tuto chvíli byl smířený se vším. Neměl sílu nad tím přemýšlet.

Proto pro něj bylo velkým překvapením, když ho Syd naprosto beze slov zahrnul něžnostmi, a přijal jeho nejistou náruč. Než promluvil, chvíli jen tiše seděl a nechal jej poslouchat tlukot srdce. Věděl, jak moc je to uklidňující.

„Děje se něco, Syde? Stále tě mrzí, jak jsem na tebe byl hrubý? Omlouvám se ještě jednou, že jsem to nezvládl. Nechtěl jsem na tebe být zlý a chápu, že ses na mě zlobil. Trápí tě něco, kromě této naší neshody? Jsi nějak nezvykle tichý a to mě… jaksi znepokojuje, a přestože je to ticho nadmíru příjemné, tak to nejsi ty. Co tě trápí?"

Syd dál ležel, jednu z dlaní už v tu dobu volně položenou zhruba na úrovni klíčních kostí, kde Davida jemně hladil prsty. Dělával to často, líbilo se mu tvořit v jemné kůži obrazce a věděl, že to Davidovi nijak zvlášť nevadí. Většinou. Jeho slova jej však zarazila – ne natolik, aby zastavil, kdyby mu však jeho společník viděl do obličeje, možná by to poznal. Bylo dobře, že tu možnost neměl.

„Nemrzí mě to. Říkal jsem ti přece, že vím, žes to tak nemyslel. Chápu, že je to teď všechno těžký," odtušil. Nevěděl, proč to David zase vytahuje, přišlo mu to zbytečné. Nebylo to přece poprvé ani naposled. Zůstali spolu. Na tom záleželo.

„Já jsem v pohodě, nemusíš mít strach. Trochu unavenej a trochu mě bolí hlava. Moc jsem toho dneska nevypil," řekl. Kdy do sebe naposledy dostal nějakou vodu? Co tak věděl, k snídani měl kakao, to se nepočítalo, a to, co omylem spolkl u vyplachování úst po čištění zubů, jej asi taky nevytrhlo. Tak kdy? Asi někdy včera. Dopoledne.

„Kdy půjdeš zase za otcem? Chtěl bych jít s tebou," vyslovil se konečně a takřka hned, co mu k uším dolehla jeho vlastní slova, cítil, jak se David napnul. Znovu ho bezmyšlenkovitě pohladil. „Nechci, abys tam byl sám. Rád bych ti nějak pomohl. Nemocnice jsou hnusný místa."

„Já vím," povzdychl si David. Vstal, aby si udělal kafe, a Sydovi donesl skleničku s minerálkou, kterou mu vložil do rukou. „Jsou to hnusná místa, ale nějak si začínám zvykat. Jsem tam poslední dobou jako doma. Člověk trochu otupí, zvlášť když nemá čas myslet na to, jak jsou ty bílé zdi depresivní. Neboj se, zvládám to uspokojivě." Na chvíli se odmlčel a zavřel oči. Cítil, jak mu Syd stisk ruku, ale netlačil na něj, neptal se dál.

„Rád bych zůstal s tebou doma celé odpoledne, ale musím tam i dnes. Vlastně každý den, až do doby, co otce pustí. Máma už byla v neděli docela v pohodě, dokonce se s ní dalo i smysluplně bavit. Až ho bude mít doma, vzpamatuje se úplně, aby se o něj mohla starat. Pak snad budu mít po práci víc času. Promiň, ale tebe bych s sebou nerad tahal. I ty sám nemáš nemocnice rád a opravdu není potřeba, abych tě tomu stresu vystavoval. Nebojím se s tebou předstoupit před rodiče, jsou ti poslední, před kterými bych svou sexualitu skrýval, potažmo svého chlapce. Neví, že jsi můj student, a i kdyby, neřešili by to. Mají jiných starostí dost, než aby je zajímalo to, jakého jsem si našel partnera. Ty máš ale poslední dny prázdnin, tak si je ještě pořádně užij, než ti začne dril."

Nečekal, až začne Syd protestovat, a znovu odešel do kuchyně. Měl hlad. Dnes drahým profesorům a dalšímu nepedagogickému společenstvu paní kuchařky uvařily rýžový nákyp. To byl pro Davida impulz, že do jídelny nemůže ani vstoupit, aby si dal alespoň polívku. Na oběd měl tedy jen jablko a müsli tyčinku, kterou mu věnoval Robert.

Dlouhou dobu civěl do lednice.

Nakonec se černovlásek postavil také a přemístil se za ním, ze strany si prohlížeje soustředěnou, unavenou tvář. Viděl, že už to Davida všechno zmáhalo. Nedivil se mu. Ať tvrdil cokoli a zvykal si jakkoli, psychická podpora nebyla nikdy na škodu. Myslel si snad, že v dobu, kdy on stojí kdesi mezi zdmi páchnoucími po dezinfekci, Syd bude pobíhat venku, dýchat letní vzduch a užívat si prázdnin? Znělo to jako hloupost, i Sydovu vnějšímu obalu. Samozřejmě si tvrdil, že v sobě nemá ani špetku empatie, tohle by ale nedokázal ani pod záminkou nějakého logického důvodu. Stejně by na něj doma čekal. Tak proč by rovnou nemohli být spolu?

„Obědval jsi?" zeptal se, nečekal ale na odpověď. Znal už výrazy jeho tváře i řeč těla, poznal na něm, po jakém množství jídla zhruba pokukoval. S Johanou si v sobotu uvařili těstoviny, ze kterých zbyla omáčka, protože většina špaget nakonec zmizela na sladko s mákem. Mohl by nějaké přidělat.

„Něco ti udělám, sedni si," řekl mu jemně a vytáhl z ledničky krabičku s masem a omáčkou, které dal ohřívat. Do většího hrnce pak napustil vodu. Nezbývalo, než počkat, až se začne vařit. Nachystal si špagety. Pak se otočil ke svému milenci, který si zatím sedl na barovou stoličku. Bylo to fajn, mohli se navzájem dívat do očí. Měl rád takové momenty.

Přistoupil k němu a nacpal se mu mezi stehna, vytahuje se na špičky, aby svého milence políbil na čelo.

„Co kdybys mi zatím řekl něco z víkendu? Něco, o čem se ti chce mluvit," nadhodil. Stále mluvil poněkud mírně a tiše, což u něj pramenilo jak z únavy, tak z toho, že všechno nebylo, tak jak by mělo být.

David si lehl na desku stolu tvořící ostrůvek. Najednou byla jeho hlava těžká a zase jej začala bolet. Nyní to spíš pramenilo z hladu, přesto, když si vzpomněl na Marcela, udělalo se mu špatně od žaludku a ten se stáhl ještě víc, než už byl.

„Děkuji, jsi hodný. Nemám sílu si něco vyvařovat. Abych pravdu řekl, moc jsem toho nenaspal a jsem utahaný jako kotě. I ve škole toho dneska bylo dost… Nevím, co bych ti řekl o svém skvěle stráveném víkendu. Byl náročný. Máti se chovala jako nesvéprávná, i pod nějakými šílenými utišováky mi neustále lkala. Bylo to jako mluvit s malým dítětem. Tohle nechceš zažít. Pořád dokola ji ujišťovat, že bude všechno v pořádku. Každopádně po nedělní návštěvě se trochu uklidnila. Táta už je lepší, všechno se dobře hojí, tak snad už bude klid. Ale stále se bojím ji pustit za volant. Ostatně, už nejmíň deset let neřídila. Myslím, že i kdyby byla úplně v pohodě, bála by se. Zkrátka, slíbil jsem jí, že ji budu za tátou vozit. Najím se a budu muset jet. Cestou zpátky nakoupím. Napiš mi prosím seznam, mám dojem, že máš daleko větší přehled o mé spíži a lednici, než mám já."

Syd se unaveně pousmál, v tu chvíli už opět otočený k lince, kde přesypal nachystané špagety do vroucí vody a zakryl ji. Zkontroloval hodiny, aby věděl, kdy bude čas je slít. Pak se posadil na židli vedle svého milence a opatrně mu položil dlaň na záda. Naprosto automaticky jej po nich začal hladit. Doufal, že se trochu uvolní.

„Chtěl bych jít taky. Je mi jasný, že bys to zvládl sám, takže než tě to napadne, nechci tě zachraňovat ani vodit za ruku. Vím, že seš dospělej chlap a dokážeš se postarat o sebe i o svoje rodiče. Ale taky vím, že ti to není příjemný. Tys pro mě došel na Moravě. Teď je řada na mně," nadhodil. Dlaní mu dál kroužil po zádech. „Taky bys mě nenechal jít samotnýho."

Nenechal? Bylo zvláštní, s jakou jistotou to řekl. Ve skutečnosti si tak jistý rozhodně nebyl, minimálně si to ale myslel. Asi to bylo dobře.

„Sám říkáš, že je to s matkou jako s dítětem. Pomůžu ti s ní a pak s nákupem. Davide, i já už jsem dospělej, zvládnu vejít do nemocnice. Je to moje volba, já bych tak poslední dny svých prázdnin strávit chtěl. Když říkáš, že ti tam nevadím, vezmi mě s sebou."

David pozvedl hlavu a upřeně se zadíval na černovlasého přítele. Myslel to vážně. Už dávno si zvykl, že s ním chce Syd trávit všechen čas i přesto, že to bylo mnohdy na nepříjemných místech. Rezignoval. Stejně by do něj hučel ještě další minuty a pak i druhý den… Neměl sílu se s ním handrkovat a hádat.

Neměl jistotu, že se v nemocnici nepotkají s Marcelem, ale faktem bylo, že doktor Hrubý ho ujistil, že pracuje na oddělení v jiné budově, pokud se tam vůbec zdržoval. Většinou se však věnoval jiným činnostem, než byla jeho vystudovaná profese, a býval mimo kliniku. Tohle Davida uklidnilo. Neměl zájem, aby se ti dva potkali. Syd by jej mohl poznat a David si nebyl jistý, jak by reagoval, kdyby na něj Marcel promluvil.

Bylo mu třicet a stále se tomu parchantovi nedokázal plně ubránit. Přeběhl mu mráz po zádech. Netušil, že ho někdo v tomto věku dokáže dostat tak na kolena, jako se to povedlo Marcelovi. S ním se ale teď nemusel trápit.

„Dobře, najíme se a pojedeme…"

Po vydatném pozdním obědě, za který byl David Sydovi velmi vděčný, sedli do auta a jeli vyzvednout matku.

Vypadala mnohem lépe, měla už i barvu ve tvářích a na Syda se usmála. Jakmile ho David s kyselým výrazem ve tváři představil jako svého studenta, úsměv se jí ještě rozšířil.

„To je dobře, Davide, že nejsi sám…," začala.

„Jsem sám, říkám ti, že je to můj student, teď ho jen doučuju češtinu," opáčil jí, aby zmlkla. Neměl náladu poslouchat její cukrblikování v těch chvilkách, kdy byla sentimentální. To bylo snad ještě horší než její jízlivost. Stejně to nebylo upřímné a Davidovi to bylo vlastně celkem jedno. Byl už imunní. Když se dostal do její přítomnosti, měl dojem, že se choval jako bezemoční stroj. Po všech těch letech to byla jen naučená obrana.

Klinika byla na samém okraji Prahy a vzhledem ke své únavě se potřeboval soustředit. Matka pořád do Syda něco hučela a on jí překvapivě mile odpovídal. Když byli téměř na místě, ti dva se bavili, jako by se znali už celé roky. Ignoroval ten fakt, že ona se k cizím chovala lépe než k vlastním synům. Také patřila do Sydova stáda, toho si všiml už před lety. Teď mu však připadalo, že si chce Syda naklonit, jen aby ukázala, že bude dobrá budoucí tchyně a že všechny ty lži, které mu David o ní navykládal, nejsou pravdivé. Nebylo to poprvé. I Robert s ní vycházel mnohem líp než oba synové.

Matka vklouzla do pokoje a v tu chvíli jej Syd vzal za ruku. David se nebránil. Dotek teplé dlaně ho uklidňoval. Zamířili společně k sesterně, aby se zeptali, jestli má doktor Hrubý službu.

Na konci chodby však David zahlédl vysokou osobu, kterou by nezaměnil. Vnitřně zpanikařil a v první moment měl nutkání se otočit a utéct. Cítil, jak se začal nepatrně třást. Stiskl pevněji Sydovu ruku, aby třas utišil. Nechtěl, aby si něčeho všiml. Byl však naivní a Syd příliš vnímavý na to, aby nepochopil, že se něco uvnitř Davida děje.

Ten v první chvíli pouze opětoval silný stisk a naprosto automaticky Davida chytil i za předloktí, kde se pod košilí táhla dlouhá jizva z pádu na skalách. Bylo to tak nějak přirozené, stejně, jako chránil své šrámy na stehnech. Byly to brány bolesti. On je tak vnímal. Nešlo tušit, kdy začnou znovu krvácet. Bylo samozřejmé je hlídat, kdykoli se dostali do nepříjemné situace, ačkoli to byl v podstatě jen reflex z nemocnice, kterému nikdy nepřikládal nijak významnou váhu.

Davidova rozpoložení si ale všiml. A stejně tak si všiml vysoké postavy, v tu chvíli už k nim rázně, hrdě a vzpřímeně vykračující. Poznal tu tvář. Anebo ne, byla ve své podstatě obyčejná, nezajímavá, fádní. Poznal ale Davidovu reakci. Už se v nich uměl orientovat. Věděl, při kterých musel být ve střehu. Přesně před tímhle panickým strachem se jej snažil zachránit, když na ně vypadla fotografie s oním psychickým tyranem a bývalým doktorem Davidova bratra.

Tohle nečekal. Vůbec. Neměl šanci se na podobné setkání připravit. Kdyby měl, vymyslel by, jak se chovat a co před mužem raději utajit, takhle ale nemohl víc než přesunout se o nenápadný krok blíž k postavě svého milence, aby se dotýkali boky, a tím jej lépe podržet. První instinkty velely dostat jej pryč, rád by se alespoň posunul o krok vpřed a bránil jej tak vlastním tělem, uvědomoval si ale, že by David nebyl rád. Krom toho, ukázal by tím, že se muže bojí. To nemohl. Narovnal se tedy, na tváři stále stejně ledový výraz, jaký měl pro jistotu vždy. Působit stále stejně hrozivě mělo své výhody. Lidé nepřišli na jeho slabiny, dokud jim to nedovolil.

Ledově postavu několikrát proskenoval pohledem, zajedno protože věděl, že je to většině lidí nepříjemné, a pak, potřeboval informace. A čas. Víc v tu chvíli nemohl.

Teprve v tu chvíli si uvědomil, že David vlastně celou tu dobu věděl, že ho tu může potkat. Bylo to tak náhlé poznání. A hned po něm následovalo – proč mu neřekl?

Copak se mu nechtěl svěřit? Nechtěl a Sydovi to bylo zcela jasné, protože tak jeho milenec zkrátka fungoval, cítil ale podivně hořký ocas, který ta myšlenka samotná měla. Když se něco dělo, David vždy raději spoléhal na to, že se to k černovláskovi nedonese.

Bylo to nepříjemné, bralo mu to možnost účinně plánovat své budoucí tahy. Jak snadné to bylo, když byl sám. Jediné, na čem záleželo, bylo zachránit sebe. Když byli dva, hráli oba za sebe sama i za toho druhého. Téhle situaci je vystavil David, ač neúmyslně. Kdyby mu něco řekl, Syd už by mohl něco dělat. Cokoli.

Okrajově si uvědomoval, že právě proto David držel jazyk za zuby. Nechtěl, aby Syd něco dělal, chtěl ho obrat o možnost nějak se na dnešek nachystat. Protože mu nevěřil. Protože o jeho pomoc nestál.

Copak nechápal, že v tom byli spolu?

„Davide! Netvař se tak vražedně, nic už po tobě nechci. Jen tě pozdravit, když už se vidíme. Nebudeme přece dělat, že se neznáme, jen kvůli pár nedorozuměním z minulosti. Krom toho jsem ti chtěl pochválit volbu partnera – je vidět, že jsem ti byl dobrým učitelem, vždy a ve všem," prohodil nonšalantně.

Syd dál stál, nenechávaje na sobě nic znát, přestože měl tendenci cosi odseknout. Ta slova ryla do něj i do Davida, nebyl žádný balík, který by si blonďák milostivě vybral. Poznal ale, ač nerad, že proti němu výjimečně nestojí idiot. Tohle byl dobrý soupeř. Nemohl s ním zacházet jako s dementem a očekávat i tak výhru na plné čáře. A rozhodně se mu to nezamlouvalo.

David se zamračil ještě víc a snažil si vymanit dlaň se Sydova sevření. Držel ho pevně. Snad schválně, snad podvědomě, ale David násilí použít nehodlal. Bylo to pod jeho úroveň.

„Není to můj přítel," odvětil poměrně klidně a hodně chladně.

„Tak proč ho držíš za ruku? Pokud vím, bratra jsi měl jednoho, a když pominu fakt, že ani s bratrem se tak člověk nedrží, netuším, co si o tom mám myslet."

„Ty si nemusíš myslet nic, protože ti do toho nic není. Já ti taky nekafrám do tvých mladých milenců, ačkoliv bych možná měl. Kde najdu doktora Hrubého?" změnil téma David. Celý tento rozhovor se neměl odehrát. Marcel tady vůbec neměl být.

„Dneska má volno a já zaskakuju, takže pokud potřebuješ informace o otci, budeš mě muset strpět ve své společnosti," pokrčil rameny a vzal Davida za paži, aby jej nasměroval k primářovně. David se otřásl a shodil jeho dlaň ze své ruky.

„Nesahej na mě," sykl jeho směrem. Bylo mu jedno, že to Syd slyší. Stejně už si dal dohromady jedna a jedna. Nemělo cenu před ním něco skrývat. Jen tiše ocenil, že se do jejich rozhovoru nijak nevkládá, ačkoliv, když na něj koutkem oka pohlédl, viděl, jak v něm vře krev. Pro jiné to byly neviditelné nuance, jen David ho už znal natolik dobře, aby vnímal jeho vnitřní boj. Bylo mu také jasné, že si pěkně vypije to, že jej neinformoval o tak závažné věci, jako bylo setkání s tím parchantem. Všechno bylo najednou ještě komplikovanější než včera. Nechtěl ho do toho zatáhnout.

V ordinaci už se ani jeden k danému tématu nevrátili. Marcel s chladnou profesionalitou odvykládal fakta o průběhu hojení jeho otce a pak se s oběma rozloučil podáním ruky. David jeho nataženou dlaň okatě přehlídl. Už jen to, že musel strávit pár minut v jeho společnosti, mu nedělalo dobře. Další jeho doteky už by nezvládl. Cítil se slabý a byl slabý, uvědomoval si to.

Ani Syd nataženou dlaň nepřijal. Namísto toho se dlouze, upřeně zadíval do úlisných očí. Ten chlap ho přirozeně odpuzoval a vliv na to mělo už to, že byl zvyklý být jediný v místnosti, kdo drží nějaké karty, a je tedy nějak nebezpečný. Najít někoho, kdo je měl taky, bylo zarážející. Najít někoho, kdo je měl a nebyly úplně příšerné, tam začínala jejich hra být fascinující. Ale tenhle chlap? Neměl vyloženě vyšší. Ale kdyby je zahrál dobře, mohl snadno vyhrávat. A to bylo děsivé. Co víc, kdyby si Syd nedával pozor, mohl snadno prohrát. A ještě děsivější pak bylo, že si to Marcel bezpochyby moc dobře uvědomoval.

Ještě když pak nemocnici opouštěli, udržoval chladnou masku. Tušil, že na ně muž může odněkud koukat, a nedivil by se tomu. Bylo to přirozené. I po většinu jízdy autem pak odpovídal na všechny otázky Davidovy matky poněkud rezervovaně, leč velmi rychle přepnul do vcelku milého tónu, a kdyby jej David neznal, mohl by si myslet, že na celou příhodu bleskově zapomněl.

Nezapomněl. A ukázalo se to hned, co se dostali domů, kde se usadil na jednu z barových stoliček a pečlivě si Davida prohlédl – byl to stejný výraz, jaký nasadil v nemocnici. Analyzující.

„Věděl jsi to," zkonstatoval. A tehdy jako by se na lusknutí prstu vypařilo všechno rozhořčení, dalo-li se to tak nazývat. Co by vlastně měl dodávat? Ledová, neprostupná maska spadla a on si Davida unaveně prohlédl. Ani jeden toho v noci moc nenaspal. O čem by se teď měli bavit? Zdálo se mu to bezúčelné.

„Potkal ses s ním už dřív. Nechtěls mi to říct cíleně. Zeptal bych se, proč jsi to neudělal, vlastně mě ale napadá odpověď. Proč asi. Protože ti to přišlo zbytečný a protožes měl dojem, že by s tím bylo ještě víc práce, než kdyby sis to nechal pro sebe. Měls dojem, že bych ti stejně nemohl pomoct, a to se vlastně potvrdilo, moje přítomnost nic nezměnila a jediný, co se z tvýho pohledu stalo, je, že já jsem teď rozrušenej a ty se cejtíš mizerně. Takže výsledek je, žes mě tam vůbec neměl vodit a mohl mě toho ušetřit, protože ty seš dospělej a zvládl bys to sám. Mrzí tě, žes mě tomu vystavil, chtěl by ses omluvit a říct, že už se to nestane, a sám sobě přísahat, že už nikdy nic takovýho neuděláš a všechno si budeš řešit sám, i když na tebe budu naléhat. Právě jsem nám ušetřil vyčerpávající konverzaci. Všechny ty odpovědi už stejně znám," řekl tiše, tak tiše, že měl skoro dojem, že jej David nemohl slyšet. Všechny ty věty pak říkal tak nějak… smířeně. To to vystihovalo. U člověka, jakým Syd byl, to bylo svým způsobem děsivé.

To, co cítil, nešlo úplně definovat jako zklamání. Neustále ho musel zkoumat, neustále se na všechno musel ptát, protože za ním blonďák nikdy nehodlal přijít a třeba jej jen obejmout, chvíli s ním ležet a beze slov ho tak požádat o podporu. Měl by být zvyklý.

Nenáviděl to slovo.

„Nemusíš se obhajovat, je mi jasný, že bys to chtěl udělat. Vždyť já tomu rozumím. Proč bys mi něco říkal, když mi do toho v podstatě nic není," odtušil zcela klidně, očima vyhledávaje ty Davidovy. Ve vlastních neměl nic. Dával si na tom záležet. A pak se otočil a odešel do ložnice, kam si s sebou vzal svůj blok a jeden ze svých hlavolamů.

Svým způsobem se po těch týdnech konečně začínali chápat. David mohl být šťastný. A stejně chtěl, aby mu řekl, že to nebyla pravda. Možná. To by si nepřiznal.

David si jen povzdychl. Necítil nic. Jen prázdno. Posadil se na sedačku, sundal si brýle, aby si mohl protřít oči a stisknout kořen nosu. Pak jen zaklonil hlavu, opřený o záda pohovky, a zíral na vysoký bílý strop. Vnímal ticho, které v bytě zavládlo. Syd vyjmenoval spoustu možností, mnohé z nich byly pravdivé. Fakt byl ale ten, že jej do svých špinavých záležitostí nechtěl zatahovat. Syd neměl zapotřebí se hrabat v tom marastu a nebylo vyloučeno, že by ho Marcel mohl použít jako živý štít. To mu ale nemělo smysl vysvětlovat. Syd si názor vytvořil, nevyčítal, jen konstatoval. David neměl sílu mu něco vyvracet. Ať by říkal cokoli, on svůj úsudek nezmění. Byla by z toho jen zbytečná hádka a na tu ani jeden z nich neměli sílu. Rozhodl se, že to nechá tak. Syd se s tím smíří, David ho do nemocnice už nevezme a všechno tak nějak vyšumí. Alespoň v tomto smyslu. Jen pevně doufal, že jeho domněnka nebude pravdivá a Marcel se zdrží své zákeřnosti, aby na něj šel přes Syda. David nepochyboval, že by vymyslel, jak Sydovi ublížit – ne fyzicky, k tomu on se nikdy nesnižoval, to by bylo moc okaté. Psychický nátlak ale zvládal dokonale a existovalo jen velmi málo pák, kterými by šlo hýbat tak, aby byl usvědčený z něčeho nekalého. A člověk jako Marcel se uměl velmi dobře krýt.

Zase ho ovládla vlna strachu. Musel najít způsob, jak Syda ochránit.

Schoulil se do klubíčka. Byl unavený…