• King of Deathtown
  • Alianor
Stylromantika
Datum publikace30. 11. 2023
Počet zobrazení2354×
Hodnocení4.94
Počet komentářů4

Upozornění: Kus této kapitoly už jste četli jako bonus Valčepa. Je to však mírně upravené, víc z pohledu Davida a Syda.

 

Toho večera usínal Syd s hlavou lehčí, než měl za posledních dlouhých pět let, přestože o tom nevěděl. Jako by měsíc svítil o něco jasněji a o něco víc. Jako dřív. Nebylo by úplně korektní říct, že toho večera byl sám sebou. Vždycky byl sám sebou, ať se choval jakkoli, vždy to byl on a tvrdit si opak by bylo bezúčelné. To dělali vrazi, lupiči, ti, kdo se snažili zbavit se své viny. Syd byl vždycky Syd, takový, jaký se rozhodl být. Ale ta nostalgická minulost, která jím prostupovala a vybízela ho ke slabému úsměvu a schoulení se ve svalnatých pažích, nemyslet na nic a nikoho, ta přinášela jistou formu uvolnění.

Jak se po noci prozářené ohněm, písněmi a vzájemně sdílenými pohledy dalo očekávat, ranní vstávání pro černovláska rozhodně nebylo tak bezproblémové, jak se sám sobě snažil tvrdit. Jistě, byla pravda, že spánku nepotřeboval zase tolik a ani nemusel být tak kvalitní. Jeho tělo se navíc dokázalo velmi rychle vzpamatovat a začít fungovat, dokonce i bez kafe. Nicméně ani tohle neznamenalo, že když ráno rozlepil oči kvůli hluku způsobenému řemeslníky, neměl chuť je uškvařit pohledem. Jediná jeho radost byl David, který se zdál ještě unavenější.

Syd rozhodně nebyl škodolibý, to zavánělo emocemi a snahou řešit ostatní lidi. Ale vidět, že na tom byli stejně, rozhodně stálo za to utrpení. Mimo jiné, vidět Davida naštvaného na někoho jiného, to se taky nestávalo moc často.

Když zjistil, že se opět pokouší zavřít oči, dloubl jej do tváře. Trochu. Citelně by možná bylo příliš silné slovo. Pořád to byl Syd. Hned nato mu z očí jemně odhrnul neposlušné pramínky vlasů.

„Vstáváme. Máme novej den, což by většinou byla nová příležitost k sexu, ale vzhledem k tomu, že bych přes venkovní hluk neslyšel sladké vzdechy své Růženky, budeme muset počkat na večer. Věčná škoda. Už to skoro vypadalo, že ti vylepším hodnocení, ten včerejšek byl super, ačkoli příště bych rád zase se vším všudy. Mohli bychom někam vypadnout. Po ranní puse – tu chci i s řemeslníkama kolem baráku," odtušil a jednu si od ještě rozespalého Davida vzal. „Myslím, že mi brzo vyblednou všechny ty značky ještě z Mácháče. To bych nerad. Napříště mi je dlužíš," zajiskřilo mu v očích.

„Tebe vyplivlo samo peklo i s těma dole, že jo?" zaúpěl David a přetáhl si polštář přes tvář i uši, aby utlumil příšerný zvuk sbíječky, jenž se ozýval z přízemí. Chvíli tak zůstal, a když nastal klid, uslyšel tichý smích. Odhodil polštář na stranu a zašklebil se. „Ošukám tě tak, že tě vlastní matka nepozná, ale jen pod podmínkou, že mi seženeš kafe."

Pomalu se zvedl a uvědomil si, že jediná možnost je uvařit si vodu na ohni. Dneska se chlapi pustili do nových rozvodů elektřiny, tím pádem byli oni dva celý den bez proudu a bez možnosti si cokoliv uklohnit.

„Dej mi minutku, pokusím se dát dohromady ve sprše a pak si zajdeme na snídani do hospody." Málem to nestihl doříct, zespodu se ozval další rachot, tentokrát od vrtačky. „Ne, tady dneska nezůstaneme. Ukážu ti, kde jsem trávil své prázdniny. Není to sice daleko, ale vezmeme s sebou spacáky a přespíme tam. Už dlouho jsem nespal mezi skalami, a pokud ti to nevadí, rád bych tam strávil nějaký čas."

Do sprchy nakonec nešel sám, pochopitelně. Měl by přestat být naivní, soukromí už nejspíš navždy ztratil. Teď mu to nevadilo, teplé vody stejně bylo málo, bojler nebyl bezedný, a další možnost se komfortně vysprchovat zase bude, až chlapi připojí elektriku. Neodpustil si Syda trochu pomuchlovat a jako příslib mu udělal na levé straně krku obrovského cucáka, který se okamžitě vybarvil do fialova.

„Doufám, že mi tohle mé dílo zvedne hodnocení. Za takový majstrštyk si zasloužím aspoň jednu hvězdu navíc," mumlal si pod vousy, prsty si drže jeho bradu, aby mohl značku obdivovat. Měli jen jeden ručník, a tak jím David sám utíral jeho tělo, které bylo pokryté husí kůží. Snad doteky dlouhých prstů zapříčinily, že Syd zavřel oči a jen si užíval komfortu. David si přičapl, aby mu mohl otřít i nohy, a když se mu před očima objevil polotvrdý kolík milence, nelenil a vsunul jej do úst až po kořen. Syd sebou škubl překvapením, ale David si jej pojistil železným stiskem dlaní, které pevně uchopily jeho rozkošnou zadnici. Zdvihl k němu oči, ve kterých mu tančili čertíci, a bublal smíchem, kterým rozechvíval Sydovo mužství.

Černovláskovo srdce se rozbušilo, jako by se jej podobným stylem nikdo nedotýkal dlouhé roky. Ne že by to tak necítil jeho… přítel? Bože, to by on nikdy neřekl, lépe tedy milenec, každopádně ať už by pro něj byla užita jakákoli přezdívka, dle Sydova názoru selhával v posteli na všech frontách a Syd s ním neskutečně strádal, co se sexu týkalo. Jistě, zažíval ty nejbouřlivější, nejsilnější orgasmy celého svého života, každý dotyk byl daleko žhavější. Zbožňoval sex s Davidem. Na to neměl nikdo jiný, protože by nikomu jinému nedovolil vzít si ho. Cítil to. Roztával v blonďákově náručí jako kostka ledu na parapetu rozpáleném srpnovým slunkem. Miloval, jak se na něj u toho díval, přestože by za stejný pohled všechny ostatní přinejmenším pořádně urazil a vyhodil. Vnímal, jak se mu rozbušilo srdce, rozehřálo tělo, protáčel oči a těžce dýchal.

Bylo to definitivní. Jeho milenec odváděl dost mizernou práci. Ale zrovna v ten moment byl Syd v sedmém nebi. Roztřásly se mu nohy, na nichž se pomalu nedokázal udržet, k jeho štěstí se ale kousek nad ním nacházel držák na ručníky. Vypadal pevně. Neměl čas promýšlet, jestli mu náhodou nezůstane v ruce, prostě se chytil, zatímco druhou rukou se zapřel o pračku nebo sušičku, bylo mu úplně jedno, co přesně to bylo. Potřeboval se chytit. Nohy mu vypověděly službu.

Cítil, jak jej jeho milenec pozoruje, vnímal jeho oči zabodnuté do svého slastí staženého obličeje a vnímal je po celou dobu, žádostivé, nanejvýš spokojené. Věděl, že jej pak pozoroval i při orgasmu tak intenzivním, že se málem neudržel ani na třesoucích se pažích. Zaklonil hlavu, cosi nesrozumitelně zahrčel a hned, co jej David pustil ze zajetí svých úst, se mu složil do náruče. Políbil jej na tvář, snad jako poděkování, na rtech vyčerpaný úsměv, který přetrvával, ještě když se s ním blonďák zvedl a postavil jej na zem. Až tehdy se vytratil.

Měl by mu to oplatit. Chtěl by? Pokud by nechtěl, šlo by to celé zabalit, jako že to neměl zapotřebí, o což se jeho podvědomí snažilo, aby jej uchránilo před zbytečnými myšlenkami, bylo to ale snad poprvé, kdy by to zapotřebí měl. Uvědomoval si, že o nic nešlo, zvládl Davidovi nastavit, zvládl by i tohle. Nepatrně pokrčil nohy, jako by se sám chtěl sesunout na zem, v tu chvíli se ale zasekl.

Nemohl si před něj kleknout, prostě to nešlo. U Davida to rozhodně nevnímal jako nijak ponižující, jenže u sebe sama? Nejhorší na tom bylo, že většinu těchhle myšlenek dokonce i zavnímal. Byl to až moc silný rozpor. A to jej samo o sobě překvapilo. Krapet. Naplno věřil svým schopnostem, jestli kdy někdo něco zvládl ustát, byl to on. Zavřel by oči a přetrpěl to. Jednou by si zahrál na poslušnou kurvičku.

Zakroutil hlavou a vydechl, dívaje se na Davida zvláštně prázdně. Bylo těžké pro jednou opět naplno objevit něco, na co jeho síly nestačily, byť si to takhle nepřiznal.

„Nemůžu."

Na chvíli si zase připadal jako při jejich prvním pokusu o sex, kdy jej jeho zásady zastavily. Naprosto podvědomě tušil, že i nyní šlo o cosi způsobeného hláškami jeho otce, nebo minimálně jimi přiživovaného, jenže i když se hodně snažil tomu postavit, nezvládl by to. Vnímat, že na něj někdo shlíží z výšky, třeba ho i drží za vlasy, připadal by si jako šukací panna. S rozedřenými koutky a potlučenými koleny. Chtěl mu udělat radost, ale ne takhle. Ne s vědomím, že mu věnoval i panenství svého zadku. Byl by to poslední krok k tomu plně se mu odevzdat, a přestože to ve své podstatě miloval, když se to dělo, ta představa byla děsivá.

David se na něj zmateně podíval a chvíli bezradně stál, než mu došlo, na co Syd narážel.

Lehce se pousmál a stáhl si jej do náručí. Poklekl na jedno koleno, aby se mu mohl zpříma podívat do očí. Někdy svou výšku nesnášel.

„Syde, já přece po tobě nic nežádám. Jak sis mohl myslet, že bych tě chtěl nutit k něčemu, co je ti viditelně proti srsti? A nikdy, nikdy bych ti nedovolil dělat to, co by ti mohlo být jen trochu nepříjemné. Všechno, co chceš v sexu dělat, je jen na tobě. Kdykoli se ti něco nebude líbit, tak mě zastavíš. Co dělat nechceš, nedělej," řekl a políbil jej na čelo.

Co ho to popadlo? Jen když se podíval do očí, v nichž byla nejistota, zamračil se. Tohle se mu nelíbilo. Chtěl v nich vidět jiskry spokojenosti, a klidně i ten pohrdavý pohled by raději uvítal než tohle. Chtěl jej ráno jen potěšit a nic za to nečekal. Tedy pár uštěpačných poznámek o hodnocení nebo o tom, jak to odflákl, to ano, ale tohle mu vyrazilo dech a jeho polostojící vzrušení okamžitě kleslo. Postavil se a vzal ho do náručí.

„Tak jdeme, Malý princi, oblečeme se, sbalíme a hurá do přírody! Taky už mám hlad, kousek od nás v hospodě dělávali úžasné lívance s brusinkovou marmeládou," pousmál se na něj. Dál to nemínil rozebírat. Doufal, že Syd pochopil a nebude se tím dál trápit.

Za několik minut měli těch pár nezbytností sbalených a v pevných botách vyrazili do místní hospůdky. Tam se rychle zasytili a vydali se kolem Čertových skal směrem do Pulčína.

Cesta vedla převážně lesem a byla příjemná, i když slunce zase pálilo. Brzy dorazili mezi skály. David o každé z nich Sydovi vyprávěl, co si pamatoval od dědečka.

Zastavili se až pod mohutným masivem a David se zálibně podíval nahoru. Jen koutkem oka zachytil nelibost v Sydově tváři.

„Neboj se, tady ve skalním městě je skálolezectví zakázané, ale nahoru vedou z druhé strany stezky, je odtamtud nádherný výhled do okolí. Při dnešním počasí bychom možná viděli až na Malou Fatru, ale nechci tě do ničeho nutit. Pokud nechceš, zůstaneme na zemi," ujistil ho.

„Nevadí mi to. Dokud po tom nikdo neleze přímo přede mnou a dokud to nebudu muset dělat sám, je to v pohodě. Vždycky jsem byl rád nahoře. Člověk z toho má skvělej pocit," odvětil Syd s klidem sobě vlastním a tělo mu jako na povel zaplavil adrenalin spojený se vzpomínkami na dobu před jeho pádem. Stával nahoře, ruce roztažené a se zavřenýma očima jen tak existoval, nebo se díval do krajiny a usmíval se. Nebo křičel. Ne příliš hlasitě, jen tak, aby se k němu vlastní hlas vracel v ozvěnách. To ale pouze dokud byl sám, s jističem kdesi na zemi. Když byl člověk bez jakékoli společnosti, bylo to v té výšce ještě o něco silnější. I tehdy cítil ten adrenalin. Miloval být sám. Až v nemocnici si uvědomil, jak hnusné může být neslyšet nic krom monotónního pípání přístrojů a vlastního dechu.

Dokud se člověk mohl hýbat – tedy dokud mohl lézt a utíkat a točit se okolo vlastní osy, byla samota úžasná.

Blbé bylo, že by podobnými metaforami Syd hluboce opovrhoval, jelikož metafory byly záležitostí slohu a literatury, a sloh a literatura patřily mezi obory českého jazyka. Tedy, jakéhokoli jazyka, v jeho případě primárně českého. Navíc by taková přirovnání stejně odsoudil jako blbost.

Přestože se na plánu následujících hodin jednohlasně shodli, netrvalo to ani půl hodiny a David dostal hlad. To nebylo zas tak divné, David měl hlad pořád, a jak se ukázalo, lívance, které mu stačívaly, když mu bylo okolo patnácti, už mu jako třicátníkovi rozhodně nepřinášely takové uspokojení. Jistě, většina chlapů jedla jako nezavřená právě v dobách okolo patnácti let a pak svůj apetit krapet krotila, jenže David byl David. Sydův nejdražší kontejner.

Následovalo asi dvacet minut hledání vhodného místa k odpočinku. S sebou sice nesli bagety, které nakoupili ještě v Praze, procházeli ale lesem. Syd rozhodně nevěřil Davidovým schopnostem, po tom, co si za poslední měsíc třikrát rozmlátil hlavu. Tvrdil sice, že si všechny ty cesty pamatoval, rozhodně si ale nemohl pamatovat, jak vysoko jsou všechny větve stromů, kolem kterých procházeli. To by vyžadovalo matematiku zhruba třetí třídy, a člověk, který před ním stál, byl David. Jestli kdy držel nějaký výsledek, bylo to ve třech letech, kdy mu matka dala na hraní kalkulačku a on do ní náhodně naťukal naprosto nesmyslnou kombinaci čísel.

Nakonec skončili na louce za skalami. To bylo fajn, kolem chodilo naprosté minimum lidí – vlastně skoro nikdo – a oni si mohli rozdělat jeden spacák, na který se po svačině položili a chvíli odpočívali. Jak se ukázalo, přestože se domluvili na „co nejméně věcech, aby toho ušli co nejvíc", David si neodpustil knihu, což Syd komentoval jedním ze svých naprosto typických všeříkajících pohledů, a Syd sám svůj blok s matematikou, což David pro klid duše nekomentoval vůbec. Malý prostor, který měli, neposkytoval moc možností, jak se poskládat, což Sydovi rozhodně nevadilo. Měl rád přítulného Davida, a všechny nepřítulné verze Davida, které jej ale trpně nechávaly ležet na něm nebo ho hladit a líbat. Nyní odpočíval na jeho hrudi a črtal jeden z grafů k právě počítané úloze, zatímco David jednou rukou bezmyšlenkovitě přejížděl po jeho zádech a ve druhé držel zmiňovanou knihu. Aniž by si to uvědomil, ukazováčkem blonďákovi opisoval svou milovanou ležatou osmičku kousek pod klíční kostí.

Byl to zvláštně pomalý, příjemný moment, který se protáhl v dlouhou půlhodinu odpočinku proloženého listováním jednotlivými knihami a naprosto obyčejnými, a přesto vlastně speciálními dotyky.

„Měli bychom vyrazit," nadhodil nakonec Syd a prsty Davida pohladil po tváři, což dělával před, při nebo po polibku. Ten pak taky následoval.

Když se opět sbalili, chytil blonďáka za ruku, u čehož částečně předpokládal, že mu ji vyvlékne. Pamatoval si, jak mu říkal, že jsou spolu jen proto, že se černovlásek rozhodl, že se mu líbí Davidovo tělo, čímž patrně narážel na to, že všechny romantické zbytečnosti ve svém vztahu nevztahu nepotřebovali. Nyní jej však nechal, snad vlivem toho příjemného momentu, a Syd se sám pro sebe nepatrně pousmál.

Šli tak zhruba patnáct minut a ani energický pozdrav usměvavého bruneta, kterého spolu s nižším černovláskem míjeli, tuto atmosféru nijak nenarušil. David se ale zastavil, pozdrav opětoval a veliké zelené oči se rozzářily.

„Vy nebudete odsud, že? Bo ten přízvuk poznávám," zasmál se, snaže se znít jako místní, což se mu zoufale nedařilo, a když jim David řekl, že jsou se Sydem z Prahy, bylo vidět, jak se muž nadchl ještě víc.

„Panebože! Záchrana! Konečně někdo, kdo bude mluvit normálně, normálně vstávat, normálně se bavit… Hlavně nám teď nesmíte odejít, nutně potřebuju vědět, co se děje v Praze. My jsme z Karlovic… teda, Olivier je z Karlovic, já se za svým princem na bílým koni přestěhoval a dopadá to, jak to dopadá. Kdybych uměl vařit, kohouti už jsou v polívce," zasmál se. Měl hezký, zvonivý smích, při němž se mu kolem očí udělalo pár vrásek dokazujících, že jej využíval často. Vypadal milý, příjemný, naprosto neškodný. Dle Sydova skromného názoru toho moc nepobral.

Jak se později ukázalo, jelikož to byl extrémně ukecaný člověk – další mínus do jeho nerovnice –, jmenoval se Šimon a onen Olivier z Karlovic byl jeho přítel. To bylo plus, kdyby oba nebyli teplí, nebyl si jist, jak přesně by se choval David. Jak ale černovlásek vzápětí zjistil, tahle varianta byla horší než lepší, jelikož jeho radiátor stejně pustil ze své teplé dlaně tu jeho a jal se cosi se Šimonem probírat u map v na první pohled sakra drahém iPhonu. Ten Syd ve své hlavě ani nekomentoval. Podobně drahé telefony byly dle jeho objektivního mínění lákadlo na debily.

Na chvíli se pohledem střetl i s oním Olivierem, modrookým černovláskem, který na Syda vcelku zapůsobil už tím, že se z nových společníků a obecně seznamování cítil asi stejně nadšený jako Syd. Minimálně se tak tvářil, když se jejich oči protnuly v úplně stejně chladném pohledu.

Z Oliviera šel strach. Ne tak, aby se ho Syd bál, on se nebál nikoho. Spíš věděl, že musí působit děsivě k ostatním, podobně jako mladík sám. Obecně si byli podobní a onen nízký Moravák ve starých pohorkách tak získal pár plusů. Určitě byl daleko chytřejší než jeho přítel. To ale neznamenalo, že se Syd měl zapotřebí vybavovat. Byl rád, že někdo trpí stejně jako on, a u toho to končilo. Díky bohu to jeho společník, jak se zdálo, cítil stejně.

Olivier loupnul okem po drobném Pražákovi, aby se ujistil, že se mu to jen nezdá. Byl opravdu menší než on, neuvěřitelné se stalo skutkem. Přimhouřil oči, když si všiml chladného pohledu, kterým pozoroval jeho Šimona i svého přítele. Povytáhl obočí a beze slov se dal do kroku, protože i jejich světlovlasí přátelé se rozešli. Pokud si Šimon myslel, že se Olivier bude taky bratříčkovat, tak to se zmýlil, ačkoliv ten nízký Pražák vypadal, že je s ním na podobné vlně. To ale ještě neznamenalo, že by hned museli cvrlikat a žvanit o počasí. Bylo hezky, to viděli oba dva. Šimon však působil spokojeně a vypadalo to, že si s tím brýlatým blonďákem padli do noty. Chápal, že už je měsíc zavřený s ním na chaloupce a mohla by ho sžírat trochu ponorka. Celý život byl zvyklý na spoustu ukecaných lidí okolo sebe a tenhle energický Pražák by mu mohl trochu dobít baterky.

Byli už kus před nimi, a tak neslyšel, o čem si povídají a ani ho to nezajímalo, jen občasný zvonivý smích ho ujistil, že se dobře baví.

Oba mladíci jdoucí už o několik metrů popředu se nezapomínali otáčet, jestli své drahé polovičky neztratili. Usoudili ale, že jim snad nebudou vyčítat jejich dlouhý krok. Najednou se Šimon u jedné skály zastavil a zadíval se na ni se zalíbením, které David dobře znal. Pousmál se, když viděl jeho soustředěný pohled, který věnoval tomu kusu pískovce.

„Přijel jsi sem lézt? Tady je to zakázané, víš o tom? U cesty na Horní Lideč je ale jedna docela pěkná skála. Taky bych rád, ale za jedno jsem slíbil Sydovi, že tentokrát se lezení vyhnu, a pak, není to tak dávno, kdy jsem sletěl, a ještě nejsem ve formě. Pro jistotu jsem si nebral ani pořádnou výbavu, aby mě to nelákalo. Nejspíš by mě zastřelil," zašklebil se a zkontroloval, jestli je Syd natolik daleko, aby jej neslyšel.

„Já bych lezl! Ale nebudeš tomu věřit, není to tak dlouho, co mi v nemocnici sundali sádru z mojí šikovnější ruky. Ne že bych to nezvládl. Kdybych tu byl sám, už jsem nahoře, i kdyby to bylo zakázaný, Olivier by se mnou pak asi nepromluvil. To bych nerad, netušíš, jak mě těší, že už tím pohledem, jako bych byl nejhorší z nejhorších, kouká na všechny ostatní, jen ne na mě. Dokonce se na mě i usmívá, když se zrovna nehádáme, pochopitelně. O to bych nerad přišel. I znovu stát na pódiu a hrát a zpívat bych zařadil až za to. A že jsme byli úžasná kapela. Nebo jsme si to aspoň mysleli. Rodiče nás dali na prestižní školu a my se rozhodli, že budem rockeři," usmál se Šimon široce. Když se nyní znovu otočil, mohl si všimnout druhého černovláska kráčejícího po Olivierově boku, kterak jej probodává úplně stejným pohledem, jako jeho vlastní přítel na začátku jejich vztahu. Mohli by si rozumět. Chtěl by, aby si rozuměli, byl by rád, kdyby si Olivier našel dalšího kamaráda na odreagování. Sám by mu samozřejmě dělal vrbu a parťáka úplně na cokoli a vždycky, ale právě proto, že jej miloval, věděl, že si šedoočko zasloužil víc takových lidí, kterým by mohl věřit. Nejen jeho a Lidunu.

David se rozesmál. „Myslím, že do fáze, kdy by Syd rozlišoval pohledy na mě a na jiné, jsme se ještě nedostali. Jen v ojedinělých chvílích, když uspokojuji jeho sexuální apetit, to bývá krapet lepší." Věděl, že se nemusí kontrolovat. Byli se Šimonem stejní a bylo to úlevné si jen tak nezávazně žvanit. Klidně i o sexu. „Hrál jsi v kapele? To je super. Taky hraju trochu na kytaru, děda byl hudebník a vyráběl nástroje, a tak mě k tomu vedl. Nebyl jsem ale tak dobrý, abych zkusil konzervatoř, i když jsem o to jednu dobu hodně stál. Ale táta o tom nechtěl ani slyšet, tak jsem skončil na gymplu a na kytaru už drnkám jen Sydovi u ohně," pokrčil rameny. „A kde jsi studoval?"

„Taky na gymplu, proto to rodiče tak bralo. Ježiši, já bych ti mohl vyprávět, my byli hvězdy. Ano, kytaru jsem měl já, taky jsem zpíval… Byli jsme naprosto příšerní, ale milovali jsme ten pocit stát třeba v parku a předvádět se. Teď už hraju leda tak u ohně s Olivierem, přesně jak říkáš… Doteď mi to přijde vtipné, po roce příprav na zkoušky jsem se konečně dostal na Voděradskou do Strašnic a netrvalo to ani půl roku – a víc než studiu jsem se věnoval tomuhle… Ale nešlo se tomu divit, to byly čtyři roky teroru! Bože, nás měla jako třídní taková babizna, od druháku, nechali nám ji čtvrťáci, a vždycky si dělala srandu z mojí hlavy, buď že ji mám nagelovanou, nebo naopak v hnízdě jako teď…"

David vyprskl smíchy. Zaskočila mu slina, rozkašlal se, ale stále se nedokázal přestat smát.

„To snad není ani pravda! To byla stará Hudečková… Hochu, nás měla čtyři roky a tuhle averzi k upraveným vlasům si nejspíš odnesla ode mě. Myslel jsem, že jak jsme skončili, odešla do důchodu, ale s největší pravděpodobností jste si ji užili ještě vy. Měl jsem už tehdy dojem, že ani nedojde do třídy. Ale mě měla celkem ráda, učila češtinu a v té jsem byl vždycky docela dobrý. To ale znamená, že tys byl pravděpodobně jeden z těch prváků, na kterých jsme si při posledním zvonění tak smlsli," začal se smát ještě víc, když si na tu dobu vzpomněl.

„Bože!" vykulil Šimon oči. Tohle se mu muselo zdát. „To bylo moje první a poslední ‚poslední zvonění‘ až do čtvrťáku, pak jsem už vždycky přemluvil máti, že chci chodit do školy později. Jestli jsi přišel od Hudečkový, možná jsi byl i… 4.C? Kruci, ta vtrhla k nám, někdy ke konci druhý hodiny, na toho dědka na fyziku, co si všude nosil ty odrbaný desky. Já se lekl! Půl hodiny – půl hodiny! – jsem si ráno upravoval vlasy, aby držely, a nějakej kretén od vás mi na ně nalije vajíčko? Měl takovou barevnou škrabošku, ze sedu to vypadalo, jako by měl tři metry, a ještě mi za krk nasypal bodláky. Vstal jsem, abych se bránil – v tu dobu jsem se dost rval – a přiběhl někdo další, pamatuju si, že mě tenhle dement složil na lavici a takovej brunet s vlasama po ramena, celej od sazí, mi sundal boty a zavázal na nich tkaničky. U toho je celý opatlal těma sazema a nějakou barvou. Kruci, to byly nový boty!" vztekal se, ale smál se. Přece jen, taky byli ve čtvrťáku dost parchanti. Krom toho, ty tenisky sice už nikdy pořádně nevyčistil, i tak se jich ale nevzdal, dlouho s nimi prudil své spořádané rodiče… a vlastně je měl dodnes. Podvědomě shlédl dolů, na své špinavé, odrbané boty, které kdysi bývaly luxusně bílé. I tak je měl rád. A stejně, zanadávat si mohl.

David se dal do hurónského smíchu, až mu slzy vytryskly z očí. Sotva se uklidnil, zvážněl a poodstoupil od něj. Pro jistotu. Vzpomněl si. Neznal moc jména prváků, nikdy se s nimi nějak zvlášť nekamarádili, ale tohoto kluka si vybral právě proto, že jeho vlasy vypadaly jako ze žurnálu a rozhodně o ně pečoval víc než kdejaká holka. Právě proto se stal jeho vaječnou kořistí. Byl tehdy mnohem menší, drobnější, ale jeho vzpurný pohled netradičně zelených očí si pamatoval dodnes. Nebylo pochyb, jeho tehdejší oběť stála před ním.

„Kdesi jsem četl, že vajíčka jsou dobrá na vlasy, dělají je pevnější a lesklejší, a vůbec, prý je to skvělá výživa," začal David opatrně, potlačoval smích a stále od něj trochu ustupoval, „takže jsem ti vlastně udělal bezva zábal. Za to bodláčí se na mě nemůžeš zlobit. Kdybys nebyl chrt, neměl bys je za krkem a Viktor by ti nepomaloval boty. Náhodou potom vypadaly mnohem lépe. Matně si pamatuju, že byly sněhobílé, taková nuda! S těmi Viktorovými popisky byly rozhodně originálnější," stále se téměř zalykal smíchy a pak se zadíval, kam směřuje Šimonův pohled. „To nejsou ony, že ne?"

Chvíli se zatvářil nejistě, ale pak opět vybuchl smíchy. „Jsou," odpověděl si sám. Poznal je, byly krapet starší, mnohem, mnohem onošenější, ale rozhodně to byly výroční Nike, které měl tenkrát brunet na nohou. Stále se nemohl přestat chechtat a s pozdviženým obočím přemýšlel, jak někdo může na obyčejných teniskách tak lpět. Musel být tenkrát na infarkt.

Brunet zatím zalapal po dechu překvapením i znovu oživenými emocemi.

„Ty parchante! To byly nový boty! Jako úplně nový a matka mě pak málem zabila, protože jsem na ně od ní žebral prachy půl dlouhýho roku. Zabiju tě, ještě teď," vztekal se a vzdálenost, kterou mezi nimi David prodlužoval, naopak úspěšně zkracoval, aby jej mohl praštit do ramene. Ne že by to s blonďákem něco udělalo, smál se dál a Šimon taky, ruku ponechávaje na jeho rameni o něco déle, než bylo nutné. Sám to udělal, aby se o Davida opřel a neskácel se smíchy na zem. Pro nezávislého pozorovatele to mohlo působit důvěrněji, než to bylo zamýšleno.

„Dva na jednoho, oba vyšší než já. To bylo poctivý?! Ježíši, já tě nenáviděl, ty vlasy mi smrděly ještě další dva dny, nějak to zreagovalo s tím vším, co jsem si do nich sám ráno dal. Vlastně tě nenávidím doteď, vůbec s tebou nechci nikam chodit, stejně jsme s Olivierem na žádnou túru nechtěli!"

V tu chvíli už byli černovlásci na doslech, byť Syd nepochopil o moc víc, než že se David zná s Viktorem – to jméno zaregistroval až příliš dobře – už dlouho, což mu nedělalo žádnou radost, a že i tihle dva už mají své za sebou. Z toho měl radost ještě míň. Napjal se, když si všiml, jak se Šimon jeho milence dotýká. Taky mu vadilo sledovat, jak se oba rozjařeně smějí. S ním se David nikdy takhle nesmál…

Olivier se zadíval na svého společníka a viděl v jeho očích nevoli. Kdyby spolu nebyli už tak dlouho a on Šimona tak dobře neznal, asi by se taky uvnitř vztekal. Ale Šimon byl zkrátka Šimon. Byl společenský někdy až příliš a Olivier věděl, že kdyby mu nevěřil, tak by se ty dny, kdy výjimečně musel zůstávat doma bez něj, ukousal zoufalstvím.

Vystačil si sám, a i když se v něm na chvíli ozval jistý druh empatie a chtěl Sydovi nějak vysvětlit, že o nic nejde, při pohledu na něj si to velmi rychle rozmyslel. Jestli byl Olivier označovaný za největšího morouse, tak tenhle malý Pražák mu zrovna sebral prvenství.

David se stále popadal za břicho a nijak mu nevadilo, že ho Šimon poplácává po zádech. Ani si to neuvědomil. Byl to návrat do minulosti, kdy všechno bylo ještě poměrně bezstarostné. Kromě toho mu byl ten kluk sympatický. Jako kamarád samozřejmě – nikdy by nikomu neodloudil jeho lásku – i když byl Olivier evidentně jiného ražení než sám Šimon, David viděl, že bruneta zbožňuje. Bodl ho osten závisti. Nepřemýšlel moc nad trvalým vztahem plným lásky, ani když chodil s Viktorem. Tuhle touhu v něm zažehl paradoxně stále zamračený Syd, se kterým bylo něco takového nemyslitelné, i kdyby to nakrásně nebyl jeho student. Zabili by se vzájemně hned na druhém rande, přestože jejich priority vztahu se nejspíš nijak moc nelišily. Aspoň podle toho, co Syd tvrdil.

Na chvíli se zamyslel, chytil za ruku svého černovláska a pousmál se na něj. Někdy byla jeho slova těžko čitelná a člověk netušil, co by si opravdu přál, když téměř všechno, co vypustil z úst, říkal s notnou dávkou ironie. Syd se na něj zadíval nečitelným pohledem a David jen povytáhl obočí a dal mu rychlou pusu.

„Tak, mládeži, zajdeme se podívat k Pěti kostelům. To jsou jediné skály, na kterých je povoleno lézt, ale jen s průkazem ČHS. Ten u sebe nemám a ani nic jiného, ale pokochat bychom se mohli. Pak bych navrhoval sejít do Pulčína do hospody na oběd. Pokud tedy překoná Šimon svou frustraci z mládí a bude ochotný se mnou a Sydem pokračovat."

„Já ti dám frustraci z mládí, zničils mi boty, vlasy a reputaci, takže se modli, ať tam aspoň vaří dobře, jinak si rozdělám oheň a opeču tebe. Celej den jsem nejedl," rýpl si, když se ale setkal s Olivierovým pozdviženým obočím, zakuckal se vlastním smíchem.

„Teda, chci říct, už asi dvě hodiny jsem nejedl. To je to samý," utrousil. Syd to nekomentoval. Jak se zdálo, jeho milenec našel stejnou popelnici, jako byl sám. Všechno v něm se však po kontaktu jejich dlaní a polibku krapet uvolnilo a on byl ochoten Šimona na pár chvil dobromyslně tolerovat.

Další část jejich cesty už vedle druhého děsivého černovláska, kterého kdy viděl – první byl jeho odraz v zrcadle – nešel. Přestože by to nepřiznal, vlastně byl vcelku uvolněný, a ani veselý rozhovor, který vedli oba vyšší muži, jej netrápil. Kdykoli Davida něco pobavilo, stisk jeho dlaně ještě zesílil a tím černovláskovi beze slov dokazoval, že na něj nezapomněl a že pořád věděl o jeho přítomnosti.

Dával mu najevo, že se při první příležitosti dostat se do společnosti někoho jiného nehodlá tvářit, jako by Syd neexistoval. Vlastně to byla příjemná procházka. Tedy, to by on samozřejmě neřekl. Ale rozhodně nebyla tak zlá, jak to ze začátku vypadalo, a i nízký černovlásek se jako na povel přestal tvářit tak ledově a pohrdavě.

V hospodě, kterou David vybral, se pak usadil vedle něj a naprosto automaticky se o něj opřel, z části aby si ho ohlídal a z části, protože měl rád kontakt s ním, jeho teplo. Ruku, na jejíž rameno si opřel hlavu, si ovinul kolem pasu, aby se mu leželo lépe. Ne aby ho posunul víc k sobě, spíš tak nějak jakože tam byl. Asi to bylo automaticky. Ale bylo to příjemné.

Trvalo to zhruba půl hodiny od doby, kdy se najedli – což bylo pro Syda fascinující pozorovat, jelikož Šimon byl skutečně stejný kontejner jako David, a jak se zdálo, k tomuhle závěru došel i Olivier – a David vyklouzl z lavice, na níž se Sydem seděli. Šimon vyšel s ním. Chtěli společně probrat pár drobností k lezení, domluvit se, že by si zašli na stěnu, až bude David v pořádku. Blonďák sám, jak se svěřil, to nechtěl probírat před svým přítelem. To dávalo smysl, pakliže správně pochopil, že ze skal neměl moc pozitivní dojem. Oliviera se Sydem nechali socializovat se. To byla Šimonova slova. Jestli si kdy někdo získal snad všechny záporné body dvěma slovy, byl to Šimon. Bože, byl to ten největší idiot, jakého Syd znal. No, to možná ne. Pořád měl matku.

Nechtělo se mu pouštět se do matematiky, lidé kolem byli až příliš hluční a z rádia vyřvávalo cosi, co připomínalo Zagorovou v jazyce, kterému nerozuměl. Hlavolam s sebou neměl. A povídat si nechtěl. Díky bohu, Olivier na tom byl stejně a netrvalo to dlouho a o něco málo vyšší černovlásek si vytáhl jakýsi deník v kožených, tmavě hnědých deskách, do kterého si cosi zapisoval. Syd tomu nevěnoval příliš pozornosti. Alespoň tedy do chvíle, kdy Olivier onen blok položil na stůl, tužku vedle něj a zamračil se na směsici číslic a početních operací.

Nikdy si nemyslel, že by Olivier byl hloupý. Ten titul už si získal jeho přítel. Ale tímhle na Syda vcelku zapůsobil. Ty operace rozhodně nevypadaly nijak triviální, ačkoli pro Syda už byly v podstatě jen banalitou.

„Nechceš pomoct?" zeptal se, když už se Olivier mračil tak, že se jeho tenká obočí skoro dotýkala. Pronesl tu žádost zcela klidně, bez speciálního zájmu, jak už měl ostatně ve zvyku. Uvědomil si, že to bylo poprvé, kdy jej ten muž slyšel mluvit. Olivier se na něj nedůvěřivě podíval. Tenhle mladý kluk že by rozuměl účetnictví? Možná to studoval a byla to pro něj hračka. Pokud chtěl pomoct, proč ho odmítat a dál se tím zbytečně trápit?

Tentokrát to bylo poprvé, co Syd slyšel mluvit Oliviera, byť z něj nevypadlo o moc víc než prostý souhlas. Oba měli hrubší hlas, než by být mohl – jakoby nepoužívaný, minimálně ne moc často. A Syd se k němu posadil, převzal si tužku a jal se na vedlejší volnou stránku přepisovat všechny údaje a znovu provádět všechny výpočty, procenta, početní operace. Nakonec tužku odložil se třemi zakroužkovanými čísly vespod stránky.

„Tohle je potřeba zaplatit, tohle z toho půjde státu, tohle by šlo ušetřit," okomentoval výsledky. Mohl si všimnout vděku kdesi hluboko v šedých očích. Až v ten moment si taky uvědomil – podvědomě, jelikož sám za sebe si samozřejmě myslel, že to věděl odjakživa – jak snadné pro něj bylo číst v Olivierových očích. Tedy, ne úplně snadné. Ale snazší než pro ostatní. Informace v nich schované tam totiž byly umístěny za stejnými plentami, jaké užíval on sám. Tenhle muž si taky prošel vlastním peklem. To si zasluhovalo respekt. A kdo měl Sydův respekt, měl v podstatě vyhráno.

„Díky moc," řekl Olivier a vděčně se na něj zadíval. Někoho tak šikovného by potřeboval k ruce, on se s tím trápil už celé roky, a Šimon? Ten byl v tomto úplně mimo. Co se týkalo úspěchu jeho firmy, bylo velké štěstí, že si účto nemusel dělat sám, to už by dávno skončil s dluhy. Zaklapl knihu, schoval ji do batohu a napil se kofoly ve stejnou chvíli jako jeho šikovný společník. Musel se pousmát. Měl se socializovat, dobrá, s tímto klukem by mohl. Byl stejně uzavřený jako on. Snad nebude vadit, když se zeptá na pár otázek.

„Kde ses tohle všechno naučil?"

Sydovy rty se po otázce týkající se jeho osoby automaticky stočily v náznaku jeho typického úsměvu, což bylo spíš automatické, než že by měl potřebu před čímkoli se bránit. Naopak, bylo až fascinující, jak klidný byl.

Vytáhl ze svého batohu blok, který v rychlosti prolistoval, aby Olivierovi ukázal směsici čísel. Nepodával mu ho, muž by to stejně nechtěl vidět, a pak, bylo to přece jen hodně osobní. Pak sešit opět uklidil.

„Vždycky mě to zajímalo. Ne konkrétně účetnictví, k tomu bych měl až moc textu, kterej bych četl jen nerad. To teď nechci vysvětlovat, dyslexie. Matika je fascinující, logická záležitost. A fyzika, chemie a částečně biologie. Všechno krom jazyků má svoje kouzlo. Ty mi, na druhou stranu, vždycky přišly jako ztráta času, takže můj vztah s Davidem je vlastně forma nejvyššího obětování. Ale nemohl bych ho nechat, zlomilo by mu to srdce," prohlásil klidně, bylo na něm ale poznat, že to nemyslel vážně. Když ne vzhledem k jeho posledním skutkům, tak z jeho očí. „On je češtinář. Za dva tejdny kvůli němu dělám reparát, jestli do tý doby nezešediví. To bych teda nerad, to by se pak musel barvit – nebo by aspoň měl ten dojem – a to už by v koupelně pomalu hibernoval, netušíš, kolik hnusů si může člověk najednou naplácat na hlavu. Nemluvím o krémech a peelingových zbytečnostech. Tohle jsi nezažil. Je schopen s tím blbnout půl hodiny, jen aby to pak vypotil do polštáře při sexu, nehledě na to, že kdybych mu do těch vlasů sáhl, asi mi zoxiduje ruka. Ne že by se mi s tím nelíbil, je mi jedno, jak vypadá – v rámci možností, díky bohu, že se ještě líčit nezačal…“ Nepatrně se zašklebil. Mohl si všimnout, jak se za skleněnými dveřmi několikero metrů od nich oba muži dohadují, v rukou kreditní karty. Jestli si Šimon myslel, že za všechny zaplatí, ještě nepotkal tak zásadového člověka, jako byl David.

Olivier zamrkal překvapením. Nebylo mnoho věcí, které by ho vyvedly z míry, ale tohle, co slyšel, mu znělo jako neskutečné sci-fi. Ten kluk sbalil svého učitele češtiny, který ho nechal propadnout. To snad nebyla ani pravda. I když, v životě je možné všechno. Pustil to z hlavy a lehce se pousmál nad jeho dalšími slovy.

„Věř tomu, že moc dobře vím, co všechno si člověk dokáže napatlat na hlavu. Šimon je na tom stejně. Naštěstí pokud je u nás doma, teda tu na Moravě, tyto zbytečnosti téměř nepoužívá, ale i tak je koupelna plná serepetiček. Za ten rok už toho dokázal hodně oželet, ale opravdového chlapa jsem z něj ještě udělat nedokázal. Už to ale tolik nevnímám. Taky to dokážeš, pokud spolu vydržíte… Tedy, nechci být hrubý, ale jste docela zvláštní dvojka. Divím se, že ti to nevadí a že se on necítí blbě, nechat propadnout svého přítele, vždyť je to na palici. Ale co já o tom vím, je to vaše věc. Ty ho ale miluješ, tak to asi není nijak podstatné."

V té chvíli se rozrazily dveře a oba vysocí mladíci se opět se smíchem vyřítili ven.

„Hele, tak tohle si vypiješ! V Praze, musím tě pozvat na panáka, vás oba," řekl David a obrátil se i na Oliviera, který si ho zvláštně prohlížel. U Syda už pohledy jakž takž rozklíčovat dokázal, ale u Šimonova přítele by mu to trvalo celé roky. Doufal, že ho něčím neurazil.

„Dali jsme si se Šimonem ještě pivko, chcete taky? Zajdu ho objednat," zeptal se, ale oba svorně zakroutili hlavami.

Davidovi začal zvonit v batohu mobil. Měl ho až kdesi na dně, a tak musel povytahovat všechny krámy, které s sebou nesl.

Byli to řemeslníci. Kousek poodešel a hovor rychle vyřídil. Když se pak vracel, viděl Šimona, jak listuje jeho knihou s udiveným výrazem.

„To je italština, nebo španělština? Proč to proboha nečteš česky?" zeptal se, zvedaje titul zhruba do výšky svého čela a krátce s ním zamával, snad kdyby David nevěděl, na co naráží. Proč by kdokoli četl něco tak tlustého a náročného v cizím jazyce? Ještě by snad chápal angličtinu, jelikož část jeho kolegů nedala na tenhle světový jazyk dopustit. V životě by dobrovolně nepřečetl knihu v němčině, a to ji ovládal docela obstojně. Dokonce i Olivier četl v češtině, a ten měl francouzštinu úžasnou. Z té země byla černovláskova matka, bylo pochopitelné, že v onom jazyce exceloval, ale takhle se trápit, to nedělal ani on. Ačkoli byla pravda, že si u Oliviera nebyl jist, jestli pro něj není cizí jazyk i úplně normální spisovná čeština. Po tom valašském pekle, co od něj poslouchal na začátku jejich vztahu.

David mu sebral z rukou knihu a schoval ji i s dalšími věcmi zpět do batohu.

„Je to italština, v říjnu budu dělat mezinárodní zkoušky a musím mít přečtených nejmíň deset knih. Pokud to teda do toho října zvládnu… Tohle mládě mi do toho trochu hází vidle a neustále mě rozptyluje," teatrálně si povzdychl a zachytil od Syda jeden z chladných pohledů. „Ale jo, musím uznat, že mi Syd pomáhá, ale chybí mi konverzace, a odjet třeba na měsíc do Itálie si nemůžu z časových důvodů dovolit."

V tu chvíli se Syd zvedl a beze slova odcházel.

„Kam jdeš?" zavolal na něj. Přece se ho natolik nedotkl, aby se urazil. To nebylo v jeho povaze.

„Vypil jsem půl litra kofoly, kam myslíš? Šlo by to samozřejmě vypočítat matematicky s náhledem do biologie a chemie, ale věřím, že si to odvodíš sám," otočil se na něj Syd krátce, na rtech svůj typický úšklebek, a zapadl do budovy, v ní na záchody a tam k umyvadlu. Najednou se mu udělalo zle a svět kolem něj se nebezpečně zatočil. Rozbolela ho hlava. Patrně to mělo nějaký logický důvod. Možná protože byl celý den na sluníčku.

Stáli proti sobě, koukali si do očí. Místnost vypadala jako po výbuchu a Valentýn beze slov, krapet ztraceně rozhodil rukama, jako by kufry a tašky kolem něj neměl na svědomí. Ty oči, bylo to v tu chvíli tak jasné.

„Já už to tu nezvládám, Syde! Nemůžu," sesunul se starší z bratrů na postel, snad ve snaze uniknout vyděšeným očím nízkého černovláska.

„A co já?" Jeho tu nechal. Sám utekl, jenže Syd v tom všem zůstal, v hádkách, které způsobil, ve světě, ve kterém se nevyznal. Co on? Proč on na to musel být sám?

„Bude to jen měsíc. Vrátím se. Stejně potřebuju konverzovat, zkoušky se blíží, tady by to nešlo. Budu ti volat, budu ti psát. Za chvíli budu zpátky. Prosím," zněl naléhavěji než kdy dřív. Měsíc, měsíc, měsíc… Nikdy nebyl sám tak dlouho. Často se cítil osamocený, ve škole, na skalách, mezi rodiči, ale nikdy nebyl skutečně sám. Od dětství.

„Já nechci." Slabá slova. Ale nesla toho až příliš.

„Jen měsíc…"

Kdyby mu David odjel, on by to nezvládl. Nedokázal by znova věřit, že na něj blonďák bude myslet. To sliboval i Valentýn, a jak dlouho si s ním vydržel volat? V době, kdy měl zkoušky, byl Syd v nemocnici. Asi se fakt potřeboval soustředit. Ale proč mu byť jedinkrát nezavolal? Proč ho nezajímal, když bez něj Syd skutečně nedokázal dýchat? Nemohl by to samé podstupovat s Davidem. Nechtěl znovu věřit, že až půjde do tuhého, vrátil by se pro něj. Nevrátil. Nenáviděl tu zemi.

Tedy, tohle všechno proběhlo jen uvnitř něj, sám za sebe si nic z těch podstatných informací neuvědomoval. Asi na něj vážně až příliš svítilo sluníčko. Bylo mu krapet nevolno. To bylo celé. Po těle mu na chvíli stejně jako kdysi stékala ta hnusná lepkavá krev. A pak zmizela. O nic nešlo. Proč taky, on rozhodně nevzpomínal. To by bylo naprosto bezpředmětné.

Stál zrovna u umyvadla, o které se opíral, když se dveře otevřely, vpouštěje dovnitř druhého nízkého černovláska. Otázka byla v pohledu Oliviera cítit i beze slov, nedávala ale smysl. Proč by se vyšší zajímal, jestli je Syd v pořádku, když šel jenom na záchod? Byl přesvědčený, že šel, byť se mu vlastně vůbec nechtělo a od začátku němě pozoroval svůj odraz v zrcadle.

„Nemiluju ho. On nemiluje mě. Nechal mě propadnout koncem školního roku a my se dali dohromady někdy v červenci. Potkali jsme se na Mácháči, kde jsem ho sbalil. Já jeho, kvůli sexu. Nic víc jsme od toho ani jeden nechtěli. Není můj přítel. Nikdy jsem ve vztahu – jako skutečným vztahu – nebyl a nechci s tím začínat. Na tom jsme se taky shodli. Je to dobře, jinak by mi z něj přeskočilo. Jen je to občas…," jeho hlas se vytratil do ticha, zcela přirozeně, jako by tam ta věta měla končit. Náročné. Je to občas náročné, protože to, co chtěl tehdy, už nechtěl. V životě by to neřekl nahlas.

„Chápu, proč se lidi hrnou do vztahů. Vy dva se Šimonem můžete bejt šťastný a zamilovaný. Aspoň v to doufám, protože jinak je to člověk, kterej by se k Davidovi docela hodil, což mi z pochopitelných důvodů vadí. Nikdy jsme se nedomluvili na tom, jestli tenhle vztah nevztah znamená, že může šukat s někým dalším." Říkal to zcela klidně. Ať už se tak cítil nebo ne, svou řeč těla i tón hlasu ovládal dokonale.

Olivier se na chvíli zamyslel. Viděl jeho tvář, postoj, to vše působilo sebejistě, ale v jeho hlase, ať říkal jakákoliv slova, slyšel něco jiného. Nechtěl a ani nemohl mu vyvracet jeho názor, možná ani netušil, že všechno, co mu sdělil, je úplně jinak. Olivier se také mohl mýlit.

„Vím, že si nikdy nemůžu být jistý, ale myslím si, že Šimon si zažil dost na to, aby mi zůstal věrný. Možná působíme poněkud zvláštně, ostatně stejně jako vy dva, ale Šimonovi věřím. Davida neznám, nemohu tedy soudit, ale taky mi nepřijde jako člověk, který by dokázal odloudit kluka jeho příteli. Tebe však trápí jiné věci. Nevím jaké, ale zkus si užít to, co máš teď, a pokud si myslíš, že to všechno skončí, nesnaž se dívat do budoucnosti. Pokud však o ni stojíš, pak bojuj, ať už v tom vztahu – nevztahu vidíš cokoliv. Láska, přízeň nebo jenom přátelství se nedají definovat slovy, možná i pocity mohou být neprůhledné. Jen ty musíš vědět, nakolik toho člověka v životě chceš a on tebe. Netušíš, kolika bitvami jsme si museli projít my dva…," zadíval se na něj a viděl v jeho očích schovanou bolest a nejistotu. Neviditelnou pro jiné, tvář zůstávala kamenná a téměř bez emocí, ale Olivier ten pohled znal. Nebylo to tak dávno, kdy jej viděl pokaždé, když se podíval do zrcadla. Dnes byl šťastný a spokojený, ale vidět stejné zoufalství skryté hluboko uvnitř někoho dalšího ho nemohlo nechat chladným. Rád by tomuto drobnému černovláskovi nějak pomohl, jenže on se vrátí do Prahy a tam si svůj boj bude muset vybojovat sám. Poznali se dnes, nebyl ten přítel, který by mohl zvednout telefon a zavolat mu prostě jen proto, že by si ho vyslechl, aby se mu ulevilo.

Udělal dva kroky a objal jej. Beze slov, jen chtěl ukázat, že existuje další bytost, která ho chápe. Byl si totiž jistý, že tento drobný klučina toho dlouhána miluje, bojí se a brání sám sebe, aby mu nebylo ublíženo. A ten blonďák musel být slepý, pokud tohle neviděl.

Syd by to nikdy nepřiznal, snad si to ani plně neuvědomoval, pravda ale byla, že pro něj už prostý lidský kontakt hodně znamenal. Věděla to Johanka, která jej často chytala kolem ramen, když viděla, že potřebuje dodat sílu, o což by si on nikdy nepožádal, protože z jeho úhlu pohledu míval síly za celou milici, i když zrovna spal. Věděl to taky Valentýn, který jej až do svého odjezdu držel, kdykoli se dělo něco zlého.

Nyní si o něco málo vyššího černovláska natiskl na sebe, aniž by zaregistroval, proč přesně jej muž objímal. Rozhodně se mu nic nedělo. Ale nestěžoval si. Bylo na tom cosi úlevného, byť nezavnímal příčinu. Nevolnost zmizela. Bylo vlastně docela hezky.

Navíc, po zkušenostech s Davidem bylo fajn objímat někoho, na koho nepotřeboval stoličku.

Venku se zatím oba muži vzpamatovali z odchodu svých partnerů – tedy zvláštního zmizení Syda následovaného Olivierem, jehož tvář vypadala, jako by se dělo něco zlého. To Šimon moc nechápal. Ten kluk se přece tvářil stále stejně, neměl navíc důvod zlobit se. Nic neřekli. David se mu zdál sympatický a ochranářský, když pozoroval jeho chování k nízkému černovláskovi, poznával vlastní snahu sžít se s Olivierovými způsoby, když jej tehdy v létě poznal. Neměl tušení, co dělat, občas to šlo nahoru a občas dolů. Panebože, a jak se nenáviděli…

Snažil se. Začátek nebyl růžový, neměl z Olivierova pohledu tušení, jestli se zlobí, jestli mu ublížil nebo jestli se jen chrání. Viděl na Davidovi, že se snaží taky. Nechápal tedy… Ale Olivier, zdálo se, ano. To bylo dobře. Jeho přítel přece jen potřeboval někoho mu podobného, aby si navzájem mohli povídat na okolí nepochopitelné vlně, kterou on, i přes všechnu snahu, občas stále rozluštit nedokázal. Občas ani od Oliviera. Díky bohu před sebou měl zbytek svého života, aby vychytal všechny mušky.

Asi jim stejně nezbývalo lepší řešení než nechat to být.

„K té italštině – mám v Praze jednu známou, která v Itálii určitou dobu žila. Vlastně je to kolegyně, takže bych se s ní mohl domluvit, a pokud budeš mít zájem, až budu příště v Praze – což nebude za zas tak dlouho –, mohl bych ti ji představit, je taková veselá a ukecaná, určitě si popovídá ráda. Mohli byste se scházet jednou za týden, nebo ti zkontroluje eseje a tak. My kdysi prodávali hroznové víno z Itálie, respektive mířili jsme k partnerství s onou firmou a ona se nabídla, že to vyřídí. Až tehdy jsem zjistil, jak je ta nenápadná zrzka užvaněná, ale domluvila úplně všechno, co jsme potřebovali," zasmál se při té vzpomínce. Neměl tehdy nejmenší tušení, co přesně žena vyžadovala, ale byl to jeden pokyn za druhým a pokračovaly až do padnutí a souhlasu z druhé strany. Bohužel, v češtině takové divadlo nikdy nepředvedla. Věčná škoda.

Davidovi se rozzářily oči. „To by bylo skvělé, Šimone, pokud by byla ochotná, byl bych moc rád. Dokážeš ji přesvědčit? Tedy musíš jí nakecat, že jsem charismatický, ale naprosto nekonfliktní gay, který ji rozhodně nebude lákat do postele, a nezištně ji dvakrát týdně pozve na večeři bez postranních úmyslů. Snad mi její muž nepřijde rozbít hubu. Co ty vlastně děláš, kde pracuješ?" zeptal se zvědavě, ale než stihl brunet odpovědět, uviděli oba černovlasé mladíky, jak k nim přicházejí.

David zpozoroval, že Syd vypadá spokojeněji, byl uvolněný a na tváři spatřil náznak úsměvu. Netušil, jak to ten Olivier dokázal, každopádně ho označil za kouzelníka. Takhle blízko za tak krátkou dobu se nikdy nikdo k Sydovi nedostal. Snad ještě Věřík byl výjimka, toho však přijal kvůli Davidovi, tím si byl jistý.

***

Netrvalo dlouho a všichni čtyři se vydali na druhou část jejich výletu. Syd s Olivierem opět zůstávali za ukecanou dvojicí, u čehož toho, pravda, moc nenamluvili, bylo mezi nimi ovšem příjemné ticho prostoupené porozuměním a čímsi, co by se možná přece jen dalo považovat za začínající přátelství. I Syd by to asi přijal, ačkoli by na to bez nezávislého pozorovatele nepřišel.

Konverzace mezi muži vpředu se zatím zachovávala ve své uvolněné, pohodové atmosféře. Bylo poznat, jak rychle se oba sblížili, po každé čtvrté větě se do lesa ozval Šimonův melodický smích, jelikož jak Syd stihl zjistit, ten chlap se smál skoro pořád. To byla taky dost výsada dementů, nicméně neměl mozkové buňky nazbyt, takže se tím odmítl zabývat. I David se smál. Ne tak často, ale přece. A kdykoli se to stalo, mohl být Syd jen rád, že vedle něj šla jeho nová psychická podpora, která kdykoli cítila, že mu není nejlépe, věnovala mu povzbudivý pohled. Rozhodně to nepotřeboval. Ale kdesi uvnitř sebe byl rád.

Šimon sám si zatím nebyl moc jist, jak přesně se k tomu tématu dostali, už okolo pěti minut ale mluvili o jeho rodném městě, což jej ponoukalo ke vzpomínání a vyprávění spousty příběhů. Následně přešli k práci. Pravda, o své pozici ve firmě neřekl, spíš tedy protože už na to nepadla řeč a on od doby, co žil s Olivierem, se jí moc nevychloubal. Na dědině už o něm věděli dost věcí a jen díky nim už byl v jejich očích všechno od kosmonauta po reinkarnovanou krávu, takže nepotřeboval přilívat olej do ohně. To se naučil hezky. Lepší v tom byl už jen Olivier, který pro jistotu neříkal nic, což on nedokázal. Představa, v níž by byl zticha třeba i celý den, jej bytostně děsila.

„Ty seš učitel, jo?" zeptal se s jiskrami v očích. „Takže vstáváš na osmou? To by mě zabilo. Vždycky mi bohatě stačilo, že se dohrabu do práce okolo desáté nebo na oběd. To teda bylo, dokud jsem si žil sám, teď mám tvrdej bootcamp, v němž mě moje sladká a nevinná druhá polovička vytahuje na nohy v době, kdy začnou kokrhat kohouti, což je zatraceně brzo. A kdyby to ještě bylo nějak jemně… Je teda pravda, že jsme se posunuli, první budíček jsem měl okolo sedmý, když na mě vylil kýbl ledový vody. Ale jednou, jednou mě probudil šeptem, a s polibky, a pak sexem. Asi protože jsem se mu zrovna vyznal, tak abych si to nerozmyslel, protože co tak vím, už se to pak nikdy neopakovalo a už zase je to čím dál tím krutější. To mám za to, že jsem si nemohl vybrat kluka od nás z Prahy a místo toho jsem si zabral v podstatě cizince odkudsi z Valašska. Teď si nesu svůj kříž…," povídal a pak se otočil na Oliviera, který si jej měřil s pozdviženým obočím.

„Jako bys to neslyšel, miluju tě," zasmál se a otočil se zpět na Davida. Syd se zatím zašklebil. Tenhle černovlásek mu byl ještě sympatičtější, než si myslel. Ostatně, kdokoli jednal stejně jako Syd, musel být skvělý. A obě jejich žirafy si, dle jeho skromného mínění, zasluhovaly krapet potrénovat. Nemohly přece spát do oběda.

David se uchechtával. To by chtěl tedy někdy zažít… Kohouty by zaškrtil hned to první ráno, stačila mu dneska ta sbíječka. Bylo to kruté, ale Šimon byl na tom ještě mnohem hůř. Na druhou stranu chápal, že pokud mají kohouty, mají asi i chaloupku a u ní hospodářství, a tak je nutnost vstát dřív. Proč by měl ale on vstávat brzy, když měl dovolenou a nikam nemusel, to nechápal.

„Na mě naštěstí takové podpásovky Syd nezkouší, kdyby na mě vylil vodu, věděl by, že bych se s ním dva dny nebavil, ne-li déle. Kromě toho si mě musí předcházet. Budu to já, kdo ho bude nejmíň další rok učit, nepředpokládám, že bych si našel slušnou práci hned, jak udělám zkoušky, a nechce se mi odcházet uprostřed roku. Ale taky to nemám lehké – šťouchá a dloube do mě. Cvrnká mě do čela a nosu… Mluví na mě po ránu ve složitých souvětích, ačkoliv dobře ví, že před první kávou nevnímám ani věty jednoduché. Je to zatraceně náročné, nevěřil bys," zamračil se naoko David a také se ohlédl na Syda. Ten se opět na něj díval zaraženě a prkenná chůze dokazovala, že nejspíš zase něco řekl špatně.

Jednou se z toho kluka zblázní.

„Voda není špatnej nápad, David je beztak po ránu nepoužitelnej," zamyslel se černovlásek, snad aby zahnal nepříjemné vzpomínky, které se opět objevily stejně jako předtím v hospodě. Očima se u toho střetl se svým společníkem, jemuž věnoval jeden ze svých typických úšklebků. Pravda ale byla, že mu tím spíš chtěl dokázat, že už je všechno ve starých kolejích, což samozřejmě nevěděl. Cítil teplou dlaň na svém rameni, která jej uklidňovala, viděl povzbudivý poloúsměv. Byl za ně vlastně rád.

Uvědomil si, že i David chtěl odejít. Proč by ty zkoušky jinak dělal? Nechtěl učit na té jejich barabizně, chtěl do Itálie. Teď možná sliboval. Vlastně byl s jeho bratrem úplně stejný. Tvrdil, že na něj počká ty dva roky do maturity, jen aby s ním mohl být. Valentýn zase sliboval, že jej jednou vezme s sebou. Že vydrží, dokud Syd nedostuduje. Syd by přitom do ciziny snad ani nechtěl. Trpěl by, kdyby tam měl žít. Byl rád, že se dokázal vyjadřovat česky, žít v Itálii déle než pár týdnů o prázdninách by pro něj bylo nemyslitelné. Ne že by si to takhle přiznal.

David tam chtěl. Za rok. Po zkouškách. Vlastně se mohl sbalit úplně kdykoli a Syd se jako naprostý idiot znovu připoutal k časované bombě označené tou prokletou tříbarevnou vlajkou. Bylo dobře, že to všechno vnímal pouze jako vzdálené pocity, ze kterých jej pobolívala hlava. Asi strávil moc času na slunci. Beztak jej nikdy neměl rád, byl dítě listopadu. To byl měsíc sériových vrahů, na což byl sakra hrdý.

„Třeba k rannímu sexu jsme se stejně nikdy nedopracovali. Obecně v tomhle směru dost trpím, do večera je den hrozně dlouhej," odtušil, aby odvedl pozornost, čímž zahrál do karet Šimonovi, v jehož očích zajiskřilo. Olivier se na moment zdál, jako by přesně tušil, co z jeho přítele vypadne. Byli fascinující dvojicí.

„Že jo! Konečně někdo, my dva si budeme rozumět," zasmál se.

O jeho slovech Syd dost silně pochyboval, nechtěl mu to ale brát. Pravidlo číslo jedna znělo nikdy se nehádat s debily.

„To je pořád nejsme králíci; chceš jezdit na koni; nemůžeme; nesmíme; Šimone, teď ne, spálí se mi to," zakoulel očima. Syd se na něj zašklebil. Mimo jiné se mu líbil Davidův překvapený výraz. Aspoň v něčem si ti dva nerozuměli.

„Ale tohle je pěkný," podotkl Šimon ještě a ukázal na modřinu zdobící polovinu Sydova krku. Ten se zašklebil ještě víc a nepatrně si tričko stáhl. Kolem klíčních kostí měl vybledlé, ale stále zřetelné značky ještě z Mácháče.

„Kdyby se obnovovaly aspoň šestkrát denně, nestěžuju si. Před snídaní, svačinou, obědem, svačinou, večeří a na dobrou noc?" nadhodil a brunet nadšeně pokýval hlavou. Pak Davida poplácal po zádech.

„To se máš kam posouvat a my taky, já s tímhle plánem náhodou souhlasím. Doteď jsem si neuvědomil, jak moc strádám," zadíval se na Oliviera. Bylo to spíš pobavené než vyčítavé.

David se připojil k Sydovi a objal jej okolo ramen. „Jednou bys mě potřísnil studenou vodou a nepromluvím na tebe do prvního září. To myslím naprosto vážně! To ani nemluvím o tom, že z Moravy pojedeš stopem," vyhrožoval potichu. „Ačkoliv už sis našel zastánce, že, Šimone!? Chlapci, chlapci, se sexem se musí šetřit! Taky už s Olivierem nejsme nejmladší…," zadíval se na něj. Vlastně netušil, co si o tom fešném, ale totálně chladném chlapíkovi má myslet. Tušil, že je jistě starší než Šimon. Nevěděl ale, ale jestli ho tímto tvrzením neurazí.

Olivier však nevypadal nikterak dotčený a povzbudivě se na něj pousmál.

„Musíš zkusit verzi králík, to je vzít si ho všude, kde to půjde, a pak ho pozvat na rande do jízdárny. Možná si to pro příště rozmyslí, tohle je ale neověřené. U někoho to fungovat může, u nás to selhalo. A tak se snažím Šimonovy choutky uspokojit, kdykoliv mám trochu času. Poté mám chvíli klid – vyčerpaný Šimon moc není schopen mluvit. Přesto ti doporučuji ho příliš nezanedbávat, je mladý a potřebuje svou dávku sexu. Věnuj se mu, rozmazluj ho, dokazuj mu svou přítomnost, je úplně jedno, jak to mezi sebou máte. Teď jste tu spolu, tak využij toho, že máš po boku krásného kluka," řekl a naklonil hlavu na stranu.

Pak se obrátil na Syda. „Jsi pohledný, to sám víš a já jsem upřímný – ty se nekřeň, Šimone! Dávám rady do života! – Ať to vy dva máte jakkoliv, hlavně spolu mluvte, mluvte o svých trápeních i o tom, o co byste stáli a co by se druhému třeba nemuselo líbit. Já vím, že tančíte na tenkém ledě – opět se omlouvám za upřímnost, jen bych prostě nechtěl, abyste si úplně zbytečně museli prožít to, co my s Šimonem. Nechci vás poučovat, to bych si nedovolil, jen nad tím zkuste oba uvažovat – tak, a teď mě s tím filozofováním můžete poslat do háje, ale já prostě nemůžu přehlížet tolik nevyřčených slov, aniž bych vás na ně neupozornil. Přeberte si to, jak chcete – hlavně ty, Davide, by sis měl sundat klapky z očí. Promiň. Promiňte oba…," zakroutil nad sebou hlavou a sedl si na zem. Z nepochopitelného důvodu potřeboval tomu klukovi pomoct a otevřít jeho blonďatému příteli oči. Netušil však, jestli něco nepohnojil ještě víc. Možná zkazil celý výlet, bylo mu to jedno. Čím víc uvažoval nad Sydem, tím měl více tendence jej chránit, ačkoli cítil, že o to ani v nejmenším nestojí. Teď jen doufal, že to přijme. A že David není takový tupec, aby jeho slova protáhl jedním uchem tam a druhým je vzápětí nechal vyletět ven.

Přestože byl Syd vždy připraven na každou situaci – nebo si to minimálně velmi zarytě myslel – tohle nečekal. Ne že by to na něm necvičené oko poznalo.

Pravda byla, že ze začátku moc netušil, co přesně dělat. Ani to by nepřiznal, on, který měl vždy na všechno odpověď a byl na to nebetyčně hrdý, jenže tady se v jeden moment střetávaly všechny postupy, které by v podobné situaci jindy použil. Olivier se je snažil zachránit, a přesto to nebyla záchrana, za jakou by se zlobil. Obecně nepotřebovali pomoc, ale ta to snad ani nemohla být…

Mluvil primárně k Davidovi. Proč? Aby se o Syda staral. Chtěl Davida přemluvit, aby mu vyznal lásku, kterou Syd sám necítil? Ano i ne. Chtěl ho přesvědčit, aby se Sydem zůstal? Aby až bude chtít příště utéct, ať už na hodinu, nebo na zbytek života jako Valentýn, aby si to rozmyslel a promluvil si? Chtěl, aby tomu všemu zabránili. A směřoval to převážně k jeho blonďatému příteli.

Syd nesnášel, když se někdo za jeho zády snažil přesvědčit lidi, s nimiž se stýkával, že je černovlásek ve skrytu duše dobrý člověk. Ranilo jej, když tehdy zaslechl Johanku mluvit o něm s Davidem, protože kdyby se jej blonďák zeptal, sám by mu ty věci řekl. Nebylo fér mluvit o něm, jako by byl cosi nekooperujícího nebo němého, co je potřeba obcházet. Byl živý člověk z masa a kostí a nepotřeboval, aby o něm někdo říkal „dej mu šanci, on není zlý".

Tohle bylo o něčem jiném. O zkušenostech, které vyšší černovlásek měl. Nemluvil o něm za jeho zády, vlastně nemluvil o něm. Bylo to snad poprvé, kdy se někdo nesnažil říct jeho blízkým „zvládni to s ním", ale „snaž se, ať s tebou zůstane on". Bylo to fascinující.

Nemyslel si, že by s Davidem něco takového potřebovali. Rozhodně si nemyslel, že by se po těch slovech něco závratného změnilo, jelikož David byl zkrátka David. Jeho pitomec. Ale ta touha udělat jim všechno snazší byla veskrze milá. Nevadila mu. Snad to bylo primárně proto, že v Olivierovi viděl sebe a věděl, že se úplně stejně snažil pomáhat on sám. Nemohl by se zlobit za něco, co dělal taky.

Klekl si k němu, dlaň mu pokládaje na rameno, čímž si získal Olivierovu pozornost.

„My to nějak zvládnem," nadhodil ze začátku, pak se ale pousmál a objal svého společníka kolem ramen. Ostatně, jako jej Olivier chytil v hospodě. Protože mu rozuměl. „Ale děkuji."

Díval se mu do očí, když ta slova říkal, protože podvědomě věděl, že v nich černovlásek vyčte i to, co neříkal, a o čem ani nevěděl, že by to povědět chtěl.

Postavil se a natáhl k Olivierovi ruku, spíš tedy symbolicky, aby mu pomohl zpět na nohy. V tu chvíli ke svému černovláskovi přešel i Šimon, který jej jednou paží objal kolem pasu a beze slov políbil na tvář. Měl pravdu, tihle dva by si neměli projít tím, čím museli oni. Neviděl tedy, že by se k tomu schylovalo, věřil ale svému příteli. A koneckonců, varování neuškodilo nikdy, pro jistotu.

David jen nejistě stál a těkal očima po všech třech přátelích. Olivierova slova ho svým způsobem zasáhla. Netušil, co všechno mu Syd vykládal, když u toho on nebyl, ale nepředpokládal, že zrovna jeho drobný přítel by si někde na toaletách vylíval srdce. Takový nebyl. Ten Moravák viděl něco, co jemu unikalo. On ale nevěděl, jak to mezi nimi je. Netušil, že jejich domluva zněla jasně, tedy alespoň ze strany Davida. Viděl to stejně po těch týdnech i Syd, nebo se něco změnilo? Netušil. Čím si však byl jistý, že by se Syd nikdy nenechal uvázat do vztahu. Ani s ním, ani s nikým jiným. Přesto si David ty poslední dny uvědomoval určitou změnu. Příkladem bylo jeho neústupné vzdorování, když jej David nechtěl mít doma nastěhovaného. Copak tohle žádají přátelé do postele? Šlo snad jen o sex, stačilo pár chvil muchlování se v posteli a dál se vidět nemusí. Zvlášť když se budou od září zase potkávat velmi často. Teď ale byly ještě prázdniny a David chápal, že by se Syd v Praze v bytě s rodiči nudil, proč mu tedy neposkytnout týdenní rozptýlení v přírodě? Ale o čem ten Olivier mluvil dál, to nepochopil. Respektive chápal, že Šimonův černovlásek netušil, jak to mezi sebou mají nastavené. Rozhodl se to tedy neřešit. Teď tu byli spolu, užijí si to, a v Praze bude muset zase nastavit určité limity. Tím se teď zabývat nechtěl. David se naposledy zkoumavě zadíval do šedých očí, ale dál nevyčetl nic. Olivier dokázal skrývat své pocity úplně stejně jako Syd.

„Můžeme vyrazit? Na Zámčisko to není daleko a nahoře je kniha, aspoň myslím. Vždycky tam bývala a můžeme do ní napsat pár řádků na důkaz, že jsme výstup na vrchol zvládli. Jen škoda, že je to tak dávno. S Věříkem jsme tam vždycky napsali pár slov, on i něco namaloval, na rozdíl ode mě měl talent, tahle už rozhodně bude nová, tam už naše liebesbriefy nenajdeme," zasnil se.

Olivierovi zajiskřily oči. Znal to tady, samozřejmě.

„Zámčisko se jmenuje ta skála, co ju vidíme před sebou – kdysi na vrcholu stával malý hrádek, ale z něj už nezbylo nic. Každopádně je z tama úžasný výhled a stojí za to na vrchol vyjít," ujistil je Olivier.

David si vzpomněl na dědečka. Dokázal vyprávět stejně jako Olivier i s tím zvláštním moravským přízvukem. Na chvíli se ztratil ve vzpomínkách s očima zvláštně zastřenýma, dívajícíma se na vrcholek. Bude to poprvé od jeho nehody, kdy bude stát na skále v bodu vyšším než sto metrů. Už teď jej zaplavil adrenalin, ačkoliv věděl, že se nahoru dostane jen jako prostý turista.

„Tak hlavně opatrně, o další jizvy myslím nikdo z nás nestojí…," podotkl a zadíval se na tu Šimonovu. „Ty tuhle nemáš ze skal, že ne?"

Brunet si prsty levačky podvědomě zajel pod vlasy, což ostatně dělal, kdykoli se na památku na všechno to utrpení minulého léta zavedla řeč. Už si na ni zvykl, věděl přesně, kde ji najde a jak vypadá, nijak mu nevadila. Věděl, že nevadí Olivierovi – tedy že se mu s ní stále líbí, smazat černovláskovy výčitky trvalo déle a nikdy si nebyl jist, jestli se ještě nemohou vrátit, byť by o to rozhodně nestál. Oba tehdy udělali své chyby a oba si za ně nesli určité následky.

„Ne, to ne. Ta souvisí s tím, o čem mluvil Olivier – když spolu lidi nemluví, nedopadá to šťastně. My dva se k sobě dokázali vrátit. Občas se to povede, ale občas ne. A i když to štěstí máte, bylo by to zbytečný. Proto bychom oba chtěli, abyste do toho dali všechno i bez slz. Když už jsme u těch rad do života, Olivier má pravdu, že bez komunikace to nepůjde – i přestože to někdy vypadá, že ten druhej mluvit nechce. I kdybys v tom tancoval stejně bezradně jako já rok zpátky, když se budete snažit, ve všem se jde posunout. Tu italštinu ses taky nenaučil za jeden tejden. Rozumět si s někým dalším je běh na dlouhou, dlouhou, sakra dlouhou trať. Čím víc si o tom budete povídat, tím míň tam bude překážek," pousmál se. Pak se ale vrátil na krapet veselejší notu.

„Říkáš to, jako bys ty takovou jizvu ze skal měl," pozvedl obočí a pro jistotu Davidovi odhrnul část slámového hnízda spadajícího mu do očí. Ty své těsně nato vykulil. „Bože. Kdybych místo matiky na střední nechrápal – pamatuješ si na toho vousatýho dědka, co si všude nosil promítačku ještě z dob války? Jednou jsme mu tu promítací část přikryli kusem papíru, půl hodiny zjišťoval, proč to nehraje –, asi bych se teď zajímal, jaká je šance, že se zrovna my dva potkáme. Vždyť my ji máme i na stejný straně," smál se a Syd zatím pozdvihl obočí.

Tenhle člověk byl idiot. Naprostý. A ještě totální ignorant neschopný vážit si snad nejlepšího předmětu, jaký na gymnáziu mohl najít. Lépe se u Syda zapsat nemohl. Díky bohu měl inteligentního přítele, na něhož se nyní Syd otočil, na rtech úšklebek.

„Šance by to byla mizerná. Na počítání není dost informací," zamumlal tiše a prsty si nadzvedl černou záplavu zakrývající jeho vlastní značku. Na stejném místě, stejné straně, stejně protáhlou. Šimonovi ji ukazovat nechtěl, tomu k jeho prostoduchému štěstí bohatě stačilo, co už věděl. Bože, ten člověk mu lezl na nervy neskutečně. Kdyby tam nebyl Olivier, asi by mu to dal otevřeně najevo.

„No věř tomu, že jsem o tuto jizvu ani v nejmenším nestál. Hlava mě pobolívá ještě dneska, není to tak dávno, kdy jsem k ní přišel. Spadl jsem asi z deseti metrů, zradila mě expreska. Domlátil jsem si lebku, roztrhl předloktí, zrušil kotník. Jsou to asi dva týdny, takže letos už mám po lezení v přírodě, z čehož má Syd velkou radost. Noha mě pořád ještě docela bolí a ani otřes mozku nebyl nic příjemného. Musím však uznat, že kdyby nebylo Syda, nevím, jak bych dopadl. On je takový můj anděl strážný. Ale kdysi jsem slyšel od holek, že jsou jizvy sexy, tak ji budu asi ve škole vystavovat, třeba si konečně o mně budou myslet, že jsem tvrďák, nejenom ten idiot, který je drtí testy," zasmál se. „Bože! Vůbec se netěším – ten neustálý věčný boj do nich dostat aspoň zlomek toho, co by měli znát… Ale tys mi nestihl říct, kde pracuješ? Pracujete spolu s Olivierem?"

„No," zamyslel se Šimon zpočátku. „Jo i ne. Olivier má farmu v Karlovicích, odkud je, a já pracoval v Praze, ještě než jsme se poznali, takže jsem tam i zůstal… Respektive jsem nemohl odejít, takhle je to lepší říct. Ale bereme z Moravy všechno možný, co mi projde. Dřevo teda neodebíráme, prodáváme jídlo. Znáš tu prosklenou budovu kousek od centra? Vždycky jsem kolem ní jezdil do školy. Kousek od nádraží," nadhodil. „Vozíme vám do školy ovoce a zeleninu v rámci nějakýho projektu, pokud se pamatuju."

Syd nepatrně pozvedl obočí.

„Nikdy jsem tě u nás na škole neviděl, chodí k nám takovej zrzavej dement," odtušil, jelikož si byl jistý, že by si takového mamlase, jakým Šimon byl, pamatoval. Vzduch v tu chvíli protnul zvonivý smích.

„Já to neroznáším! Vím to, protože tu firmu vedu, ale tenhle projekt nedělám, ten dělá jeden kolega. Máš pravdu, Pavel je trochu dement, ale aspoň pracuje. Taky jsem ho nikdy neměl rád, chodil se mnou na základku a smál se mi, že neumím kreslit, parchant," pronesl mezi smíchem.

„Protože tu firmu vedeš? Chceš říct, že jsi nějaký manažer… jakže se jmenuje?" otočil se David na Syda, pak si ale vzpomněl. „Jo, EXFE, nejsi na to nějaký mladý? Ten šílený bourák stojící na parkovišti u hospody je, předpokládám, tvůj. Vypadá, jako by přijel do pohraniční vesničky sám prezident…," dělal si srandu David, a když jen očima přejel Oliviera, viděl, jak se uchechtl.

„Já jsem ti říkal, že to tady bude jak pěst na oko," otočil se černovlásek na Šimona. „Měli jsme jet mým." Pak se přitočil k Davidovi: „Ale jo, odhadls to přesně. On je vlastně prezident, jen své vlastní firmy. Naštěstí to u nás doma nikdo neví. Když se neobleče do kvádra, nenageluje vlasy tím příšerným sajrajtem a prezidentský mercedes nechá v garáži, působí docela normálně. Dokonce každé ráno chodí krmit králíky a kozičky z farmy, kterou mi věnoval."

Pokrčil rameny, vjel svému příteli do vlasů, přičemž ho rozcuchal ještě více, než byl, a vtiskl mu polibek. Šimon v tu chvíli vypadal jako kdokoliv jiný, jen ne ředitel velké pražské firmy.

Na rtech mu u toho hrál úsměv, protočil ale očima a naoko se od svého černovláska odtáhl.

„Vidíš, a tohle," ukázal na sebe, „je důvod, proč si to v Praze všechno brát musím. Dovedeš si představit, že bych před ty lidi přišel takhle? Ty to, Davide, musíš chápat, nepochybuju, že taky neučíš tak, jak tu teď stojíš," otočil se na svého vyššího společníka, načež se Syd zašklebil. Slyšet, že má se svou teorií pravdu, bylo přesně to, co ten jeho mamlas potřeboval. Jistěže by Davida bral víc tak, jak byl teď. Na jinou stranu, byla pravda, že by se ho pak snažily odloudit spolužačky, spolužáci a polovina profesorského sboru – ta mladší; ta starší by věděla, že nemá šanci, David si přece jen mohl vybírat. Alespoň dokud nepotkal Syda, a on o konkurenci stejně nestál, stačilo mu se za Davida rvát příležitostně. Rozhodně to nebyl jeho koníček. Jenže občas nebylo nazbyt, blonďák ty lidi sám nikdy neodehnal.

Druhá věc pak byla, že se David uměl usmívat a smát celé odpoledne bez přestávky, uměl se tvářit naprosto spokojeně a šťastně. Když byli se Sydem sami, vypadal, jako by čtyři týdny pořádně nespal a umřela mu celá rodina. Čím méně věcí je rozptylovalo, čím víc byli jen a pouze oni dva, tím mrtvější byl. Na tom bylo cosi melancholického. Možná až moc abstraktního, aby si to mohl uvědomit, ale ten pocit, který z toho měl, ten nebyl dvakrát příjemný. V souvislosti s chybějící domluvou k prvním jeho myšlenkám to všechno působilo krapet nepříjemně. Možná krapet víc.

Otočil se na Oliviera, který se na něj do té doby díval povzbudivýma, přívětivýma očima. Alespoň on to v nich viděl víc než dobře. Pro ostatní mohly být nečitelné. Potřeboval se těch myšlenek zbavit. Zcela podvědomě. Asi proto přišla ta otázka.

„Jak jste se se Šimonem vlastně dali dohromady? Nepředpokládám, že bys jel do Prahy lovit prachatý ředitele s mercedesama," nadhodil, v očích jiskry, které dokazovaly, že si dělal legraci.

Olivier se přátelsky zakřenil, tyhle první momenty jejich setkání měl docela rád a velmi často jimi Šimona škádlil.

„Do Prahy bych si přítele opravdu hledat nejel, pohádky mám rád, ale doufám, že do hloupého Janka mám daleko. Našel si mě Šimon sám. Tedy, našla ho má ovenka, která mu posrala boty. Nesnášel mě, nesnášel ovce a příroda ho totálně iritovala, nejen proto, že v té oblasti, kde žiju, jde jen těžko najít místo se signálem. Jeho úžasný prezidentský vůz má pohon jen na dvě kola a on s ním zapadl do bahna. Byl ale ztracený jako Karkulka a mně nezbývalo nic jinčího, než mu pomoct. Byl tenkrát svátek, odtahovky měly nejspíš volno a já jsem ho vzal do chaloupky, protože neměl kde jít. První dny jsme se nemohli ani cítit. Celý jeho pobyt u mě se ale krapet protáhl a my jsme se do sebe zamilovali. Pak odjel a tím, že jsme spolu nemluvili a nebyli k sobě naprosto upřímní, vzniklo strašně moc nedorozumění, která jsme málem neustáli. Bylo to tenkrát hodně bolestivé pro obě strany, málem jsem o něj přišel, když měl autonehodu, kvůli mně a mé tvrdohlavosti. Moc se mi na to nechce vzpomínat, ale věř, že my dva jsme si svou lásku museli hodně vybojovat. Proto si jí vážíme. Ale ani vzdálenost nám ji nemohla vzít," pokrčil rameny a láskyplně se usmál na Šimona, který jej držel za ruku.

Syd by jen těžko mohl popsat, co přesně se kolem něj v ten moment obalilo jako řezavý, nepříjemný provaz, z něhož se mu na holé kůži začínala tvořit ošklivá vyrážka. Poslouchat příběh těch dvou zdálo se zvláštně náročné, přestože nechápal proč. Chtěl by s Davidem být, jako spolu byli Šimon s Olivierem? Upřímně moc nevěděl. Ne že by z toho měl vyloženě strach, zdálo se to ale jako něco naprosto nelogického. Odevzdal by mu celou svou duši. Dovedl mu předvést slabé stránky svého těla jako na stříbrném podnose a nechat jej pracovat s nimi, ale odhalit celou svou podstatu a čekat, jak se k ní zachová, to se zdálo jako naprosto hloupý krok. Na jinou stranu Davidovi věřil. Snad byla úleva smět před někým shodit úplně všechny hradby. Snad proto to lidé dělali tak rádi.

Chtěl by? Netušil a sám sobě o tom tedy nedal vědět. A stejně bylo na té situaci cosi, v čem byli Šimon s Olivierem napřed. Cosi, co by stálo za získání.

V tu chvíli už zase šli, udělal tedy pár rychlejších kroků, aby se dostal po Davidův bok a chytil jej za ruku stejně, jako se držela dvojice za nimi. Po všech důvěrných slovech, která už mezi čtveřicí padla, to přece jen bylo krapet zvláštní, jako by mu tím přiznával cosi hodně podstatného. To rozhodně nechtěl, celý koncept přiznávání byl krapet postavený na hlavu. Nechtěl přijít o žádné svoje tajemství. Ale chtěl se držet. Byl to uklidňující kontakt.

Zbytek jejich výletu pak proběhl ve zvláštně poklidné, sbližující atmosféře. Stále mluvili hlavně Šimon s Davidem, protože Syd si ve větší společnosti – to znamenalo skupinu, v níž aspoň jeden člověk nepatřil mezi velmi úzký kruh, kterému důvěřoval – nepovídal skoro nikdy a Olivier byl přirozeně poměrně tichý člověk.

Když se nakonec dostali až na parkoviště k bílému, leč krapet zaprášenému mercedesu, začínalo se slunce klonit k západu, což pro cestu zpět mezi skály slibovalo Sydovi s Davidem romantickou procházku za poeticky rudého nebe. Ne že by to nepovažoval za absolutní blbost. Ale nevadilo mu to. Byl přece jen obětavý člověk.

Nastal čas se rozloučit.

„Rádi jsme vás poznali. My dva jsme se teda moc nesblížili," usmál se Šimon na Syda, který odolal nutkání zašklebit se, „ale povedlo se ti získat si Oliviera, takže jsem na tvojí straně. A my dva si ještě zavoláme, předpokládám." Nyní byl otočen k Davidovi. „Co se pamatuju, mám slíbený pivo, až zase budu v Praze, což nebude za dlouho. Mám ti dát číslo, nebo ho najdeš na stránkách? Počkej," sundal si ze zad batoh a prohrabal jeho obsah. Na dně skutečně našel plastovou krabičku s úhledně srovnanými vizitkami. To tedy, pravda, byla Markétina práce, on by je dávno zmačkal. Jednu vytáhl.

Všichni z firmy měli stejné vizitky, tedy, všichni manažeři, i on, jeho byla ovšem vyvedená v zelené ladící s barvou očí snad všech chlapů v Lovcově rodové linii. Aspoň tak to vyprávěl otec. Po obvodu byla kartička zdobená čímsi, co mělo připomínat interiér jeho firmy kreslený poměrně abstraktním stylem, nad kterým si vyhrála zejména Krista. On tomuhle nikdy moc nerozuměl. Jednu mu vtiskl.

„Zavolej. Kdybys ji ztratil a to číslo zapomněl, je na stránkách, a kdyby ses zapomněl podívat, i do firmy můžeš přijít. Docela by mě zajímalo, jak na tebe budou lidi koukat, když zjistí, že jdeš za mnou, a ještě dobrovolně. Michala tvrdila, že když takhle přišla ona, sledovali ji kolegové, jako by se zbláznila," zasmál se při té vzpomínce. Pak na Davida mrkl.

„A nezanedbávej toho chudáka." Poplácal muže po rameni, hlavou pokyvuje k Sydovi. Mladík stál tak, že jim vystavoval temně fialovou modřinu jako na stříbrném podnose. Rozhodně nevypadal zanedbaný. Ale Šimon jej, koneckonců, chápal.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)

Komentáře  

+4 #4 Odp.: Propadák – 23. kapitolaTamanium 2023-12-01 20:05
Cituji Lamm:
uf to je ukecaný. Začíná mne to zmáhat. A co ty věčné narážky na četbu v cizím jazyce? Za mne, knihy se mají číst v originále.

Vezmu to od konce. Knihy se mají číst tak, jak kdo preferuje. Žádná možnost není správně, ale ani špatně. Kdo má jazykovou vybavenost, ať vesele čte v originále. Já zase preferuji češtinu. :-)
Narážky na četbu byly jen v rámci hovoru, nepřišlo mi, že by toho nějak bylo moc. A že je to ukecaný... no, o tom to právě je a to zase mě tolik baví. 8)
De gustibus non est disputandum.
Citovat
+1 #3 Odp.: Propadák – 23. kapitolaLamm 2023-12-01 19:51
uf to je ukecaný. Začíná mne to zmáhat. A co ty věčné narážky na četbu v cizím jazyce? Za mne, knihy se mají číst v originále.
Citovat
+4 #2 Odp.: Propadák – 23. kapitolaTamanium 2023-12-01 11:16
Souhlasím. To propojení s Valčepo dává další rozměr téhle povídce. Navíc to Olivierovo zapojení je mega plus.
Vlastně mi ani moc nedošlo, jak moc je to trápení hlavních postav podobné. Šrámy na těle i na duši tady v Popadáku jsiu ale mnohem větší. Jsem zvědav, jestli postavy z původní ságy nebudou mít vliv (třeba jen minimální) na nějaké budoucí setkání s Valentýnem nebo i jeho návrat a i vysvětkení, proč se Sydem přestal komunikovat. Čuchám v tom čertovinu, tak snad nemám pravdu.
Navíc by se ty dvě předchozí postavy mohly zase do děje trochu vetřít, už kvůli Sydovi.
Po pravdě je mi postava Syda bližší, stejně jaki Olivier. Nejsem si jist čím to.
A samozrejmě je to za plný počet.
Citovat
+4 #1 Odp.: Propadák – 23. kapitolaBamira 2023-12-01 02:31
Pěkný!
Hezky jste to propojili, zrovna nedávno jsem myslel na to, že si znovu přečtu Valčepo.
Díky!
Citovat