Propadák – 3. kapitola

Následující dva týdny se pro Syda veskrze jen táhly. Nic moc se nedělo. Matka na něj stupňovala nátlak ohledně češtiny a tím ho víc a víc nutila všechno vzdát. Ani odpolední cesta na tramvaj, při níž se vždy odreagoval povídáním s Johanou, ho tentokrát nevytrhla. Konec roku se blížil a on si moc dobře uvědomoval, jak blízko byl propadnutí. Tušil, co by to pro něj znamenalo. Ale na úplně jinou stranu, tohle všechno dobrodiní z profesorovy strany byla beztak jakási zkouška, leč si nebyl jist, v čem spočívala. Musel vědět, že se Syd nikdy nenaučí úplně všechno. Že nebude schopen rozumět ani základům, natož aby si pamatoval látku dvou ročníků střední, a už vůbec ne za hloupé dva týdny. Dle jeho propočtů to dávalo jasné řešení. Buď byl jediný jeho záměr donutit Syda dva týdny se učit a pak jej hodlal nechat prolézt, ať se stane, co se stane, nebo ho zkrátka chtěl potrápit. Donutit ho snažit se a pak mu stejně dát nedostatečnou, jelikož mu další čtverka nemohla nijak zvrátit průměr, byť by na ni fakt dosáhl. Ale s tím moc nepočítal, žádný češtinář se s ním nechtěl párat o rok déle. Díky bohu, že v sobě měli alespoň tolik logického uvažování.

Podtrženo sečteno, bylo úplně jedno, co bude a nebude dělat. A on si to moc dobře uvědomoval.

Byla neděle odpoledne, poslední den, který na přípravu měl. Seděl tehdy na jakési kamenné zídce, na lavičkách před sebou Johanu a pár jejích známých, se kterými se byl schopen bavit. Povětšinou. Byli to bratři, dvojčata, z nichž jeden měl rád fyziku, a přestože byl nadmíru stupidní, rád se vzdělával a fascinovaly ho znalosti Syda samotného, což mladíka pochopitelně těšilo. Druhý byl velmi nekonfliktní a Syd se s ním dokázal bavit snad ještě lépe, tentokrát vesměs v oboustranné konverzaci. Rád hrál mladíkovy hry, měl rád výzvy a tím černovláskovi silně imponoval. Johana sama se s nimi znala ze základky, leč byli vždy o rok níž, nyní s nimi chodili i na stejnou střední, a když mu je na začátku druháku představila, překvapivě mu nelezli na nervy jako valná většina jiných lidí.

„Tak co, jak se chystáš na svůj velkej den?" pošťouchla ho dívka, za což si vysloužila povytažení obočí a hodnotící výraz. Znala Syda velmi dobře, věděla, že se na veřejném prostranství nikdy úplně neotevře, ráda by se ale něco dozvěděla. Samozřejmě už jí pověděl o svých setkáních s nevrlým profesorem.

„Pravda, kámo, musíš se snažit. Nemůžeš nechat celou svoji třídu o tebe přijít. Odkud by si Johana opisovala úkoly?" přisadil si mladší z bratrů a druhý s jemným úsměvem přikývl. Dívka je oba zpražila pohledem.

„Čekáš, že tě Richter nechá projít tak jak tak?"

„Nechá," přisvědčil a oba se na sebe usmáli. Naštěstí sdíleli stejný názor, co se profesora týkalo, a stačilo jim tak málo ke vzájemnému pochopení.

„Je to pitomec," povzdychl si mladší z bratrů.

„Jasně, seš na to úplně blbej, co si budem, ale to už se stejně nezmění, nemá právo tě takhle trápit," zasmála se. Přetrpěl to. Byla snad jediná, od koho kdy vydržel podobná slova, jelikož věděl, jaká Johana byla. Velmi, velmi přímočará…

„Je to starej parchant, měli jsme ho párkrát na supla a zíral na nás, jako bychom byli totální idioti. Žádný vtipy, žádný pomůcky, žádný hry. Ne že bych nutně musel hrát hry, ale chápete, snad by se měl snažit učit to trochu zajímavě. Číst Shakespeara fakt není zajímavý," protočil očima nejmladší.

Starší bratr se hovoru příliš nezúčastňoval, povětšinou, protože mu jeho přátelská, dobrosrdečná dušička bránila kohokoli urážet.

„Vítej v našem světě," prohodil Syd klidně. „Nemyslím si, že by to byl starej parchant. Na můj vkus toho v hlavě moc nemá, je to ignorant, jehož absolutně nezajímají kvality ostatních, ale být parchant znamená trochu něco jinýho. On je spíš… přirozeně blbej," dokončil. A Johana překvapeně pokývala hlavou, snad jen ona mohla vědět, že to od Syda byl velký ústupek, skoro uznání. Z jeho pohledu byl debil a ignorant úplně každý, to už si stačila všimnout. Kdo dostatečně neoceňoval jeho kvality, bylo mu toto připsáno, a kdo je naopak oceňoval, nikdy se k Sydovi nemohl dostat úplně blízko. Měl rád, když ho někdo chválil, ale přátelé z toho nevznikali. Za blbce měl všechny bez výjimky. A když k tomu nepřidal žádnou další urážku, svým způsobem se jejich profesora zastal, ačkoli to bylo hodně, hodně nadnesené. A možná si to ani neuvědomil.

Mládež byla tak zabraná do rozhovoru, že si ani nevšimla, jak se k jejich skupince blíží ten, o kom vedli debatu. Vysoká postava profesora zahlédla přes křoviny mladíka i jeho krátkovlasou kamarádku dřív, než mohli vidět oni jeho. Jako každý všední den, pokud nebyl na bazénu, si šel do blízkého parku zaběhat, ale své studenty tu viděl dnes poprvé.

Nepřekvapovalo ho, že Syd v neděli před testem nesedí doma nad knihami. Koneckonců, i kdyby byl David natolik naivní, že by v to doufal, mladík se mohl jít jen projít, aby si vyčistil hlavu.

Plánoval kolem nich proběhnout a jen je pozdravit. Rozhodně si nemínil měnit svou trasu pouze proto, aby se nemusel setkat s jejich znechucenými pohledy, kterými by jej zabíjeli za to, že i v neděli v podvečer je poctil svou krátkou přítomností.

Vtom zaslechl své jméno. Zbystřil, zastavil se a trochu přikrčil. Vysoký, neupravený keř mu udělal perfektní krytí.

Připadal si v tu chvíli jako idiot, který poslouchá za dveřmi, ale tuto myšlenku přebil pocit zvědavosti. Co si o něm jeho studenti mysleli, nad tím dlouho přemýšlet nemusel. Věděl to dobře, přesto ho nadmíru zajímalo, co z nich vyleze.

Nadzvedl obočí překvapením, když slyšel sebejisté tvrzení Syda, že ho nechá projít do dalšího ročníku. Pokud profesor takové myšlenky někdy měl, což bylo ve chvíli, než mu černovlásek potřetí odmítl nabídku doučování, tak teď jich sakra litoval. Syd byl naivní a rozhodně by měl krotit své sebevědomí. Znal nejspíš svého češtináře málo. A pokud si myslel, že je jen druhý profesor Bouček, který ho nechal projít jen proto, aby od něj měl pokoj a nemusel se trmácet v srpnu na opravné zkoušky, tak to se mýlil. David na ně přijde, pokud to bude nutné. Rozhodně ne rád, ale přijde. Bohužel z tohoto rozhovoru měl dojem, že poslední týdny prázdnin by si rozhodně neměl nic plánovat. Další jejich slova odmítal ve své hlavě nějak řešit. Jistěže si jeho studenti mysleli, že v hlavě nic nemá, on si ty tituly nejspíš zaplatil. Nad tím přemýšlet nechtěl, rozhodně jej ale překvapilo tvrzení Syda, že si o něm nemyslel, že je starý parchant. Ale že je ten kluk jedno velké překvapení, věděl už dávno. Tak třeba ho překvapí i zítra…

Dál jejich rozhovor poslouchat nemusel. Věděl, co by následovalo, a o urážky jeho i dalšího profesorského sboru nestál. Znal ty hlášky až moc dobře. Nebylo to tak dlouho, co je stejně sebevědomě prohlašoval on sám na podobných, možná trochu novějších lavičkách. Dneska se za ty věty styděl – pochopitelně.

Tohle jim vyčítat rozhodně nemohl a tušil, že je to jen prosté vypouštění frustrace, kterou cítili.

Opustil tedy své stanoviště a hrdě kráčel k jejich společnosti.

„Zdravím vás, mládeži. Opakujete si český jazyk?" neopomenul si do nich David rýpnout a jeho modré oči se zastavily v totožných, které měl výjimečně přímo před sebou.

Syd seděl na kamenné zídce, zády k příchozímu, a přesto ho jeho hlas nijak nevylekal. Ba naopak, ústa se zvlnila v jeho typický úsměv, což v ten moment obě dvojčata obdivovala. Snažila se nedat to na sobě znát, na úplně maličký moment však kluci jen stěží potlačovali šokované zaklení. Jedna z novinek po škole kolujících tvrdila, že by jejich současná češtinářka měla odcházet, a pokud by pak dostali tohohle šílence… Ovšem černovlásek žádné podobné myšlenky nesdílel. Neměl strach, byl jako vždy stoprocentně přesvědčen o své převaze.

„Jistě. Zrovna jsme vzpomínali onu úlohu s parametrem a vysvětlovali si, jak se správně užívá jenž a jež, však víte. Když už jsme u toho, nebylo to pro vás příliš jednoduché? Mám s sebou ještě něco, co bych mohl poskytnout, ať vás nepodceňuji. Určitě jste nad matematikou přemýšlel zrovna ve chvíli, kdy jsme my řešili tu češtinu. Jak tak koukám, v místech, z nichž jste patrně přišel, je krásné křoví tvaru jehlanu, jistě jste počítal jeho hustotu," odvětil klidně, jemně, vědoucně. Sebevědomě a s úsměvem.

Davida jeho sebevědomí pobavilo, a tak ho obdařil svým poloúsměvem. Koutkem oka zaregistroval Johanu, která na něj hleděla, jako by spadl z Marsu.

„Výsledek hustoty onoho křoví by byla zcela irelevantní informace. Byli jste tak zaujati studiem, že byste mě neviděli přicházet, ani kdyby byl prosinec. Hustotu si s dovolením propočítám zítra, až budete psát onen slíbený test, a bude to hustota vzduchu. Bojím se, že bude vysoká," odvětil a stále se díval do očí svému studentovi. Ustoupit nemínil.

Toto byla přímá provokace, Syd to cítil. Ovšem motat se do černovláskových pastí nebyl nikdy nejlepší nápad.

„Opravdu? Zní to velmi zajímavě, nikdy jsem v případě vzduchu žádných velkých hodnot nedosáhl. Nehledě na zanedbatelné nepřesnosti v měření – jelikož jak víte, pro takový výpočet je potřeba teplota a přesná nadmořská výška – jsem se nijak moc neodchýlil od obecné hodnoty, tedy zhruba 1,2 kilo na metr krychlový. Je to stálá veličina, neměnná, a je asi osmsetkrát menší než třeba hustota vody, pro představu. Ukážete mi pak zmiňovaná vysoká čísla? Chtěl bych se přiučit novým věcem, chápejte," povytáhl obočí, přeměřuje si onen pobavený poloúsměv. Jistým způsobem se vyžíval i v šokování vlastních přátel, kteří nyní neměli nejmenší tušení, co přesně se děje. Odmítal ztratit kontrolu nad konverzací, což v jeho případě znamenalo vyklouznout z dobře známých vod matematiky, a odmítal prohrát. Extra s člověkem, jako byl jeho profesor. Měl navrch. A hodlal toho využívat.

David roztáhl svá ústa do úsměvu ještě víc. Uvědomoval si, že je to snad poprvé, kdy ho jeho studenti viděli se smát. Jeho tvář bývala vždy kamenná, převážně neměnná.

„Myslím, že přesná čísla nebudou potřeba, ta hustota půjde cítit každým vaším tahem pera. Já vím, že tohle je podle vás nepřesné a nevyhovující, ale mně to bude stačit jako předpoklad, jak nakonec strávíte prázdniny."

„Cítit?" nadhodil černovlásek, stále se nevzdávaje toho provokativního úšklebku. „S pravděpodobností si, vidím, nejste moc blízký. Ale když teď nad tím přemýšlím, ano, tohle je skvělý nápad. Počkejte, dám vám k němu podklady," řekl, sehnul se k tašce, již s sebou měl, a vytrhl z jednoho z bloků čistý papír. Na něj spěšně začal psát.

„Ano, hustota náplně pera by mohla být o něco zajímavější. Počkejte, dám vám jednu náplň a jednu prázdnou, abyste mohl vypočítat přibližnou hmotnost a z ní byste se mohl odrazit do hustoty, zhruba si spočítáte velikost místnosti, zjistíte tlak vzduchu, pár snadných výpočtů. Nakreslím vám graf, aby se vám pracovalo lépe." Zatímco mluvil, spěšně črtal všechny vyslovované nápady. „Anebo víte co? Vy tu hmotnost vlastně můžete spočítat přes chemické vzorce. Ano, to je lepší, budete i o něco přesnější. Jistě, přes látkové množství a molární hmotnost se k hmotnosti dostanete snadno." Papír spokojeně vtiskl do profesorovy dlaně spolu s prázdnou náplní pera, která by mu mohla přijít vhod. Byl se sebou sakra spokojený, stejně jako byl zvědavý na další neobratné bruslení mamlase před ním stojícího.

David zadržoval smích, ale nechtěl zkazit zajímavou chvilku, kterou mezi sebou se svým studentem měli. Pečlivě si jeho počmáraný papír složil a vložil do kapsy tepláků, ale prázdnou náplň vyhodil do koše, který byl hned u lavičky.

„Myslím, že s pravděpodobností jsem si blízký dost, ačkoliv se na ni dívám úplně z jiného úhlu, který vy nikdy nemůžete pochopit. Váš pohled na svět je jako Matrix. Může to být velmi zajímavé, nicméně dost nepraktické pro běžné přežití ve společnosti. Místo propočtů nesmrtelnosti brouka byste si měl propočítat jiná fakta. Jaká je pravděpodobnost, že ten test napíšete na čtverku? Je v něm dvacet otázek, každá v průměru za bod a půl. Až budete mít výsledek, můžete zapřemýšlet nad naprosto jednoduchým matematickým úkonem. Čas strávený dnes v noci nad studiem individualismu, subjektivismu a modernismu je menší než čas, který budete muset věnovat celkovému učivu gramatiky a literatury v následujících dvou měsících. Už je to jen a jen na vás," pousmál se a mrkl na něj. Doufal, že mu Johana, která měla v češtině snad největší přehled ze třídy, poradí, na co by se měl soustředit. Stále sám sebe překvapoval, proč takové kompromisy dělal. Víc však ustoupit nemohl. A ani tohle si Syd nezasloužil, svým naprosto laxním přístupem.

„Rád bych se tady s vámi dál bavil, ale mám povinnosti, které nepočkají. Budu se však na vás těšit zítra. Na všechny. Vy dva jste z E1A, je to tak?" zadíval se na bratry, kteří oba rozšířili oči překvapením. „Mám u vás suplování třetí hodinu. Pokud vám nevyhovuje Shakespeare, můžeme si zkusit rozebrat Aligieriho. Božská komedie vám snad bude bližší."

Nečekal na jejich odpověď a rozběhl se k parkovišti na konci ulice, kde nechal své auto.

Syd ho ještě chvíli pozoroval hodnotícíma očima, rekapituloval si celou jejich výměnu názorů a nechával spokojený, sebevědomý úsměv dál zdobit svou tvář. Věděl, že vyhrál, dostat krále z šachovnice byl mat tak jako tak. Ale překvapivě mu celá krátká hra nepřišla jako totální ztráta času jako tehdy v autě. Jistě, jeho profesor byl naprosto příšerný, kličkoval v Sydově palbě hůř jak již zmiňovaný slon, a když už přišel na něco v rámci možností neprůstřelného, namaloval do slabých míst velký rudý křížek. Spojoval stupiditu a pokus o dobré nápady, díky čemuž působil dost groteskně. Ale nebyl to parchant. Na to by toho přece jen musel mít v hlavě trochu víc. Byl hodně špatný. Ale ne úplně nejhorší. Hádat se s ním nebylo nijak náročné, ale vyloženě ztráta času to taky nebyla. Bod navíc za to rozhodně nezískal. Ale překvapivě se Syd necítil naprosto otráveně. Asi si na jeho hloupost začínal pomalu zvykat.

„Páni," prolomil nakonec ticho mladší z bratrů, když jeho tvář opustil naprosto zřetelný strach. „Chtěl bych umět argumentovat jako ty, totálně jsi ho rozdrtil! Fandil jsem ti, to má za všechny ty sviňárny, co nám udělal a ještě udělá," přimhouřil vítězně oči. Mladík jej v jeho názorech nechával, odmítal ho obírat o prostoduché štěstí a připomenout, jak sám po celou dobu vypadal a že se do rozhovoru nepřidal jediným slovem. Jeho vize reality byla navíc trochu přibarvená, přímý obdiv byl ale přesně to, co Syd vyžadoval. A tak svému hrdému následníkovi věnoval další ze sebevědomých úsměvů. Jo, mohl na sebe být sakra hrdý…

Bylo už okolo pozdního večera, když se oba bratři vydali domů a Syd s krátkovlasou dívkou osaměl. Zpočátku pouze sdíleli ticho, jako by se bavili na telepatické úrovni. Znali se lépe než kdo jiný, byli nejlepší přátelé a něco už o sobě přece jenom věděli. Nakonec to byla ona, kdo ticho narušil.

„Pojď, něco ti ukážu." Nacházeli se v části Prahy, v níž ona vyrůstala, neměla tedy problém provést jej spletitými uličkami až k malému parčíku schovanému za plotem z keřů a stromů. Bylo teplo, zapadalo slunce a oni se nacházeli na jediném místě, které neodráželo zlatavý kotouč. Vlastně bylo strohé, naprosto neromantické, divné…

„Je to tu fajn," usmál se.

Věděla, že na něj zapůsobí.

„Hodláš se učit na ten test? Richter vypadal, že by ti možná i pomohl. Vím, že jsi na to jeho doučování nechtěl, nedivim se, zní to hrozně divně. Navíc docela smrdí, nevšiml sis?"

„To je chlapskej parfém, že ty seš zvyklá na jiný vůně, neznamená, že to smrdí. Ačkoli uznávám, ten dnešní propocený set nebyl nejlepší možná volba," zašklebil se. Jako by vedle ní seděl úplně jiný člověk, schopný komunikovat, smát se… Svěřovat své myšlenky. Měla ráda Sydovo já, když byli sami.

„Chlapskej parfém? Takže ti voní? Nekecej, voní ti tvůj profesor," zasnila se, za což schytala ledový pohled.

„Nevoní. Ale nesmrdí."

„No jasně, chápu. A co ten test?"

„Nemám nejmenší tušení, co je to individualismus, subjektivismus a modernismus. V životě jsem ty věci neslyšel a nevěřím, že jsme je fakt probírali," pronesl zcela vážně a ona srozuměně pokývala hlavou. Znala Sydův názor na celou věc, tedy že nezáleželo na tom, zda se učit bude, nebo ne, jelikož ho jejich profesor stejně hodlal nechat projít. Ta teorie měla cosi do sebe, protože když už nic jiného, byla pro ni stéblo na chycení se. Nerada by o něj přišla, pořád to byl její nejdůvěrnější přítel.

„Řekni mi radši něco o Mileně," nadhodil, zavíraje oči. Chtělo se mu spát, alespoň dokud jej neprobudí zima, a dívka jej vyslyšela a začala mu vyprávět další ze zcela nepodstatných kousků svého života, které však Syd všechny vnímal a uchovával. Nikdy to přímo neřekla, ale černovlásek byl sakra dobrým posluchačem. A možná to výjimečně byla jedna z dobrých vlastností, kterých si na sobě ani nebyl vědom.

***

Doma se David pustil do vytváření naprosto jednoduchého testu. Takové připravoval pro své páťáky, jen na jiná témata. Romantismus probírali později, ale otázky byly totožného typu. Čím je definován, kdy vznikl, jaké jsou jeho znaky a čím je typický hrdina tohoto směru. Jaké jsou populární žánry a témata, představitelé a jejich díla, jedno z nich trochu popsat.

Pokud si to alespoň přečetl, musel těch šest bodů nasbírat. David se sice trochu kroutil, když mu ještě nechával bonusové, záchranné otázky, které zvládají žáčci základky. Rozbor věty a pár odstavců na doplňování i/y.

Přesto, když spolu seděli v jeho kabinetu a on jednou za čas zvedl zrak od opravování testů jiné třídy, věděl, že jeho snaha mu všechno usnadnit byla marná. Dlouho před uplynutím času, který na to Syd měl, se zvedl a test položil na okraj stolu. Rozloučil se, a aniž čekal na jakákoli profesorova slova, opustil místnost.

David neodolal a zadíval se zběžně na jeho odpovědi. Moc jich tam nebylo a bylo vidět, že to, co přece napsal, naprosto střílel od boku. Všeho všudy tři body, to na čtverku nestačilo.

Profesor odložil brýle a promnul si kořen nosu. Proč se vůbec snažil?

Druhý den mu položil test na lavici.

„Neprošel jste."

Doma mu Sydova ignorace stále nešla do hlavy. Nechápal jeho přístup, rozhodně si nemyslel, že mu to udělal naschvál. Byl příliš inteligentní, aby si spočítal, že na tom bude ztratný jedině on. David ale ustoupit nehodlal. Ty opravné zkoušky bude muset dělat a on je udělá, protože už všichni vědí, že příští rok zůstane na škole jediný češtinář pro první dva ročníky a tím bude on. A jako třídní učitel zůstane i budoucím třeťákům. Takže, ať to dopadne jakkoli, stejně se mu nevyhne.

Do myšlenek o svém studentovi mu pípl mobil. Otevřel ho a následně Messenger, ve kterém se pod neznámou hlavičkou objevila zpráva – Viktor Mládek.

‚Ahoj Davide, chtěl bych se ti omluvit za to minulé setkání. Nechtěl jsem tě takto ignorovat, ale s Berenikou jsme se neuvěřitelně zakecali… Znáš to. Později mi to bylo líto, a hlavně jsem si nadával, že jsem z tebe nevymámil tvoje aktuální číslo, tak doufám, že jsi aktivní aspoň na Messengeru. Na Insta ani Twitteru jsem tě nenašel. Tedy, pokud se na mě nezlobíš, chtěl bych to napravit. V neděli bychom si mohli zajít do Jungle a pak třeba na véču a pivko. Co říkáš? Ozvi se.'

David povytáhl obočí, chvíli se rozmýšlel, ale nakonec odepsal: ‚Viktore, cítil jsem se sice tenkrát jako debil, ale naštěstí mně tvá kamarádka (nebo už je to přítelkyně?) nechala přijatelnou společnost. Potřeboval jsem s ním probrat jednu záležitost, takže se nezlobím. V neděli mám volno, stejně jsem se tam chystal, zarezervuj stěnu, přizpůsobím se.'

***

Po hodině strávené na stěně měl David pocit déjà vu. Stejné upřené pohledy a letmé doteky jako tehdy. Viktor se snažil působit uvolněně, ale blonďák jej znal příliš dobře a nevěřil, že by se za těch deset let mohl tak změnit. Něco tady nehrálo.

Nicméně, nechtěl si kazit večer nepodstatnými pocity. Večeře proběhla uvolněně, probrali horem dolem všechno, co se za ta léta událo, postěžovali si na práci a dověděli se o sobě, že jsou oba nezadaní.

Po večeři se přesunuli do malé hospůdky. Měla výhled na Vltavu a vařila si vlastní pivo, které bylo vynikající.

David si uvědomil, kolik času uběhlo od doby, kdy se byl s někým naposledy bavit v hospodě.

Měli žízeň a padalo do nich jedno pivo za druhým. David nebyl moc zvyklý do sebe klopit tolik dvanáctistupňového zrzavého moku, Viktor stihl pít dvakrát rychleji, a tak už před desátou byli opilí a odvázaní snad až příliš. Alespoň blonďatý profesor se cítil víc mimo, než by si přál. Nicméně pohledy Viktora byly stále intenzivnější, a kdykoli měl možnost se Davida dotknout, udělal to. Sám profesor se to snažil vykládat všelijak, ale nakonec mu z toho stejně vycházelo jen jedno. Viktor – ten největší hoňák sukní jejich ročníku – se ho snažil sbalit. Jak však mohl tušit, že je David na stejné vlně, to si nedovedl vysvětlit.

„Pamatuješ si ještě na Tomáše? Rok co rok seděl hned před katedrou, šílený šprt," nadhodil Viktor najednou. „Nedávno jsem ho potkal, za ruku si vedl přítele. Byli spolu úžasní, jeden by mu záviděl," dodal. Pravda byla, že si orientací svého společníka nebyl tak jist, jak se snažil naznačovat. To, že mu víc v posteli sedí chlapi, objevil teprve nedávno a instinktům nijak přehnaně nevěřil. Alkohol jej tedy značně povzbuzoval, to jen co byla pravda.

David pozvedl obočí a hned nato přimhouřil oči. Tohle byla zkouška? Pravděpodobně ano. Měl by se ohradit, zamračit a prohodit něco o teplých buznách, ale nemohl. Nedokázal mluvit takto hanlivě o lidech, kteří byli stejní jako on.

„Vážně? Kdo by to byl do něj řekl, že? Je fakt, že holku za celé čtyři roky neměl, na druhou stranu, on byl vždycky tak nejistý… Jo, tak asi našel, co hledal. Mimochodem, slyšel jsem, že skončil na ministerstvu jako nějaký náměstek či co," změnil nepříjemné téma David.

„Ano, o tom něco říkal. Dokonce mi ukázal pár fotek. Doufám jen, že tam svého partnera s nikým nepodvede, kancelář má plnou chlapů a všichni vypadají dokonale," pokračoval inženýr nezávazně. Nebo se o to alespoň snažil. Srdce mu bušilo, dech se zrychloval a přišel si jako na velmi tenkém ledě, který se mohl kdykoli propadnout. Ještě nechtěl pod hladinu, ale adrenalin mu nedovoloval přestat. Chtěl zjistit pravdu, chtěl Davida.

Tentokrát si byl David naprosto jistý, alespoň měl ten dojem ve své alkoholem omámené hlavě. Napnul se a zadíval se upřeně na svého společníka. Nevypadal vůbec zle, ba naopak. Už na střední byl fešák, ale za těch deset let zmužněl, a David zapřemýšlel, o kolik ze svého soukromí by přišel, kdyby se mu přiznal. Pořád tady ještě byla možnost, že Viktor jen mele nesmysly a David si to blbě vykládá. Ale za hřích by stál, to si připustil snad až příliš rychle. Potřeboval si to chvíli promyslet, a to v přítomnosti užvaněného bruneta nedokázal.

Dopil své pivo, zvedl se a položil mu ruku na rameno. Na vteřinku sledoval, co s Viktorem dotyk jeho dlaně udělá.

„Omluvíš mě na chvíli?" zeptal se a zamířil na toalety.

„Jistě," odvětil Viktor snad už jen pro sebe a zadíval se do své prázdné sklenice. Kam všechen alkohol zmizel? A kam mizela jeho kuráž? Začínal se cítit divně, potřeboval by alespoň nějaký náznak, že s profesorem něco dělá – v požadovaném směru. Ovšem na jinou stranu, David neprotestoval, dokonce se jej dotkl, a on měl v ten moment dojem, jako by trochu roztál. Zavřel oči a zaposlouchal se do hudby vycházející z vedlejší místnosti. Věděl, že v ní je i malý taneční parket, a měl jen štěstí, že na jeho snědých tvářích nebyla poznat růž. Co ho to jen napadalo?

Bohužel, blonďák se zrovna vrátil a Viktorova ústa pracovala rychleji než mozek. „Pamatuješ si ještě, jak jsme chodili do tanečních? Na tuhle písničku se tancovalo celý večer a nám to ani jednomu nešlo, domlouvali jsme se, že to spolu musíme natrénovat, vzpomínáš si?" Tehdy to byla jen legrace, snažil se tedy znít, jako by vtipkoval. Jenže zároveň si moc dobře uvědomoval, jak průhledná jeho snaha byla. Chtěl by tancovat, David byl vysoký, silný, dominantní. Měl všechno, co by Viktor mohl chtít.

David vydechl a pousmál se. Na toaletách se rozhodl, že to riskne. Možná toho bude později litovat, přece jen inženýr byl užvaněný jak stará baba na trhu, která řekne i to, co neví. Přesto měl dojem, že pokud někdy aspoň trochu nezariskuje, zůstane až do konce života žít v celibátu. A o to rozhodně zájem neměl. Viktor byl kus chlapa, a když si vzpomněl na jeho úžasnou zadnici, kterou měl tu čest dnes několikrát vidět na stěně, přepadl ho chtíč. Potřeboval se uvolnit, a to dost nutně.

Cestou ke stolu si objednal panáka a hned ho do sebe vhodil. Uvědomoval si, že jeho smysly už nejsou v nejlepší kondici, ale poslední zábrany hodil za hlavu.

Po poslední větě o tancování toho měl dost. Nechtěl už testovat, jestli ten, co celý večer mluví o chlapech a jehož doteky rozhodně nejsou jen kamarádské poplácání po zádech, měl nějaké jiné záměry, než s ním skončit v posteli. David měl rád upřímnost a musel jednat.

„Chtěl bys tančit? Tak jo, ale jedině u mě v posteli. Celý večer se tu o něco snažíš, tak se tě zeptám přímo. Chceš, abych tě ošukal?" otázal se bez obalu a napřímil se. Vypadal jako šelma, která chce skočit na zajíčka, ale byl to v podstatě jen obranný mechanismus. Ještě stále totiž nebylo vyloučeno, že inženýr odmítne.

Ten zprvu zalapal po dechu překvapením, pak se ale usmál. Vstal, chytil Davida za ruku a nahnul se k jeho uchu, aby další slova slyšel jen blondýn. „Když to u ošukání neskončí…"

***

Po dokonalém sexu se David s Viktorem domluvili, že by nemusel být poslední. Znali se celé roky, měli společné zájmy i vzpomínky, a vzájemná přitažlivost byla pro Davida podstatná. Když se ho po týdnu každodenního scházení Viktor zeptal, jestli by David nechtěl být jeho přítel, přikývl pod podmínkou, že na veřejnosti se budou chovat jako dva kamarádi a inženýr se nikde o jejich vztahu nebude šířit. Neochotně mu to slíbil, ale nechápal upjatost profesorova smýšlení.

Párkrát se stalo, že to jen zkusil, ale jakmile ho blonďák zpražil pohledem, raději toho nechal. Jeden večer po sexu si opřel hlavu o ruku a zadíval se do ledových očí svého přítele.

„Davide, proč jsi tak zatvrzelý? Ty se za mě stydíš?" zeptal se opatrně.

„Ale kdepak, jen… prostě nechci, aby se to doneslo do školy. Nechci jim dávat ještě další záminky do mě rýpat. Prostě bych byl rád, kdyby ses venku zdržoval všech romantických výlevů. Je to tak těžké? Vždyť o nic nejde. Plánujeme, že se ke mně přestěhuješ, koneckonců už tu stejně skoro bydlíš. Doma je nám fajn, tak po mně nějakou náklonnost na veřejnosti nevyžaduj, prosím," zatvářil se kysele David.

„Jenže mně to chybí k pravému vztahu! Jen někdy… mám prostě stále chuť se tě dotknout, chtěl bych ti dát pusu ve chvíli, kdy budu cítit, že ti ji potřebuju dát. Nedělal bych to často."

„Viktore, prosím tě!" znervózněl David. „Když ti slíbím, že se mimo město nebudeme omezovat, slíbíš i ty mně, že v Praze si to zase odpustíš ty? Říkal jsi, že plánuješ nějakou dovču na celý měsíc. Je mi jedno kam, jen ať jsou někde blízko skály, a tam se ke mně můžeš tulit pořád. Nevadí mi až tak moc tvé doteky, ale ne v Praze na veřejnosti!"

***

David se třicátého rozloučil se svými studenty, na kterých bylo vidět jejich štěstí, že svého třídního celé dlouhé dva měsíce neuvidí. Rozdal vysvědčení… jen jedno chybělo. David si neodpustil propálit Syda očima, když mu odevzdával pouhý výpis, ale nijak to nerozmazával. Oba věděli své.

Třída se vyprázdnila a profesor si oddechl. Chvíli hleděl na dva pugéty, které dostal od holek, kupu bonboniér, a dokonce dvě flašky. Že by mu někdo věnoval knihu, s tím ani nepočítal, a přesto by ji ocenil. I když přes prázdniny stejně nebude mít čas něco číst, alespoň ne v češtině. I on se bohužel musel učit, když si hloupě vybral první možný termín mezinárodních zkoušek, který byl k dispozici. Jenže se na něj přihlásil už před tím, než se dali dohromady s Viktorem, a rušit ho nechtěl. Měl skoro čtyři měsíce na to vypilovat svou italštinu do dokonalosti, aby zkoušky udělal. Bude se tedy učit v přírodě u vody. Věděl, že čas mít bude, protože inženýr dostal celý měsíc volna jen pod tou podmínkou, že do půli srpna dodá projekt, na kterém pracoval.

Druhý týden prázdnin už oba stáli vedle auta, které bylo natřískané taškami, kufry i věcmi na lezení.

V podvečer dorazili David s Viktorem k Máchovu jezeru, kde měli strávit v útulných chatách celičký měsíc prázdnin. Blonďák se nadechl vlahého, vlhkého vzduchu a spokojeně sám od sebe objal svého přítele. Byl šťastný, uvolněný, jen pocit, že se nemusí dívat neustále přes rameno, byl k nezaplacení. Sehnul se a políbil ho, byl přece jen hodně vysoký a málokdo jeho výšce konkuroval. I Viktor byl spokojený, David mu to viděl na očích. Tohle jeho profesor nikdy dřív neudělal, a on se tetelil štěstím. Prošli se okolo jezera, a jakmile padla rosa a začala být zima od vody, zalezli do chaty, kde si otevřeli láhev whisky, kterou David dostal od jednoho studenta.

***

Kolem silnice se široko daleko nenacházelo nic zajímavého, a mlha, jíž auto projíždělo, i ono nic bedlivě skrývala. Nebylo to dlouho, co se na prosklené vězení přestaly snášet veliké kapky deště, ptáci byli schovaní, všude jako by se zastavil čas. Začínal druhý týden letních prázdnin a s ním pokračovala dokonalá noční můra, již si Syd do poslední chvíle nedovedl představit.

„Doufáme, že si uvědomuješ, jak moc jsi nás zklamal," zopakovala matka, jako by tím mohla jakkoli pomoct, a její manžel pokýval hlavou v souhlas.

„Oba. Vždycky jsme si mysleli, že jsi rozumný mladý muž."

Od otce podobná slova přece jen nabírala jiných rozměrů. On vždy stál na Sydově straně, vždy ho chránil, ať se dělo cokoli. Podporoval každý jeho krok, už protože tím mohl být proti své ženě, a čím víc se ona vztekala, tím víc se on usmíval. Vždycky. Ale tentokrát ne. A začalo to v den, kdy Syd přinesl to, co mělo suplovat jeho vysvědčení.

„Neprospěl. Můj syn chodí na nejsnazší školu v celé Praze, co se jazyků týká, a přinese domů neprospěl. Čtyřku z angličtiny ani nezmiňuji, ale tohle? Jak můžeš být tak… tak nezodpovědný?"

Moc jejich slova nevnímal, snažil se soustředit na pomalu se rozjasňující den a vnímat, co přicházelo kolem. Možná počítat, možná se koukat po geometrických útvarech, do nichž měla příroda tendence se skupit. Možná se zaměřovat na fascinující fyzikální vlastnosti všeho, co by při cestě do asi nejnudnějšího místa, jaké se v republice nacházelo, mohl spatřit. Jenže to nešlo.

Poslední den školy byl pro něj šílenstvím od samého začátku. Už k ránu se pohádal s matkou, jelikož neměl sebemenší tušení, s čím přesně přijde. Johanu vezl do školy otec, což byla jejich tradice, která prý měla přinést štěstí, tudíž se nemohl odreagovat konverzací s ní, a hned, co se jeho oči střetly s totožnými ledovými studánkami, cítil ze svého profesora pohrdání a snad i vztek. Nenáviděl podobné emoce, nikdo neměl právo shlížet na něj svrchu. A už tehdy tušil, co na vysvědčení uvidí.

Jeho profesor nebyl parchant, za tím si stál už jen proto, že to řekl. Ale svým způsobem Syda neuvěřitelně zklamal.

Nebylo to tak, že by mu věřil. Dával si dobrý pozor, aby se nic takového nestalo, stačilo, že v životě věřil Johaně. Podobná pouta byla nelogická a díky tomu nebezpečná. Ale zklamalo ho, jak stupidní musel Richter být, že ani v tak podstatném rozhodnutí nevynaložil byť trochu energie do zapnutí mozku a probrání všech kladů a záporů.

Syd byl inteligentní, byl schopný, byl skvělý. A tenhle pitomec jej hodlal nechat ve své třídě další rok, protože jeho totální ignorance neznala mezí. Copak si myslel, že se černovlásek zvládne soustředit lépe, když všechno uslyší podruhé? Opravdu věřil, že něco tak nepodstatného a nelogického jako čeština bylo natolik důležité? Neznal Syda a nechápal, čeho jako jediného docílí. Černovlásek se nebyl schopen naučit všechny ty věci, do kterých ho profesor nutil. Nikdy. Nikdy ho nezvládl vnímat déle než deset minut, a když už, neudržel to v hlavě, protože ho cosi, co v poradně odmítali označit za dyslexii, nenechávalo jen tak si dělat poznámky.

Na jinou stranu, svým způsobem byl rád, že našel odpovědi na své otázky. Profesor tohle všechno, včetně opravného testu, nedělal za čistými, nevinnými záměry. Chtěl ho potrápit. Chtěl ho donutit se snažit. A pak by ho stejně podrazil. Bylo dobře, že se na to Syd ani nepodíval. Nemýlil se v něm. A to ho stejně trochu zklamalo.

„Posloucháš mě vůbec?"

Ano, jeho stupidní matka byla druhá věc na seznamu. Moc pozornosti jí nevěnoval, vyžívala se v divadle a v neustálém omílání svého neskonalého utrpení, což on, jakožto chladný logik, nechápal a zavrhoval. Od momentu, kdy vysvědčení přinesl, se na něj nepodívala jinak než zle, a co jej přece jen krapet překvapilo, otec na tom byl podobně. Ani jemu samozřejmě nijak extra nevěřil, matčiny a otcovy hry byly tak snadno prohlédnutelné, až to občas bolelo, a on věděl, že všechno dělal otec jen proto, aby se jí pomstil. Ale že se s ní rozhodne spojit, to přece jen nebylo možné předvídat.

A teď byl zde. Původní plán byl držet jej doma a tam vzdělávat, připravovat na reparát, což on důrazně odmítal, jelikož to znamenalo dlouhé učení s matkou. Jeden celý týden probíhal v tomto duchu a moc dobře si při něm uvědomoval, proč svůj rodný jazyk začal nenávidět. Matkou opovrhoval ještě víc než stupidním Richterem, moc na výběr ale neměl, jelikož jediné jiné možné doučování zastupoval otec a jeho zaměření už dávno nespočívalo v jazyce. Ačkoli to přiznával nerad, většinu už zapomněl. Do všech těchto plánů se jim ale dostala, dle rodičů, perfektní nabídka. A oni souhlasili.

Jeli k Máchovu jezeru, do roubených chatiček bez sporáku a nádobí, nepočítal-li to společné pro celý kemp. S sebou vezli několikero učebnic a matka už mu alespoň stokrát řekla, kolik úloh denně bude dělat, přičemž toto číslo pokaždé navýšila. Už se neobtěžoval počítat, o kolik to bylo procent. Matčina slova nebyla nikdy věrohodná. V plánu bylo strávit v táboře – jak to nazýval otec, který s vizí nepohodlných stísněných prostor nebyl úplně srozuměn – dlouhý měsíc, během něhož se Syd měl dokonale připravit na zkoušky. Bylo to neskutečně hloupé. Jenže neměl na výběr.

„Sakra, Serváci, vnímej mě, když s tebou mluvím!"

Neznatelně se napjal a nebezpečně přimhouřil oči. Nenáviděl celistvou variantu svého jména. Měl tendence začít s matkou argumentovat, což nikdy nedopadlo dobře, jelikož její inteligence kolísala kdesi pod bodem mrazu a debatu zřídkakdy ustála, uchylovala se radši ke křiku a trestům. K jejich štěstí je však, výjimečně, přerušil otec.

„Jsme tady," upozornil je, zastavuje na malém parkovišti asi půl kilometru od osady. Ani jeden z posádky nebyl nijak nadšen z vyhlídky šlapání po úzké pěšince s batohy, kufry a taškami v rukou, moc na výběr ale nebylo. Do osady bylo zakázáno vjíždět pod pokutou, kterou poměrně šetřivý otec odmítal platit, přestože většina lidí v kempu bydlících, jak se později ukázalo, onen zákaz okatě přehlížela.

Kemp byl z celé jejich strany obklopený lesem, aby ho nenarušovala vozidla, a čítal několikero až kilometr vzdálených částí, které všechny spojoval komplex kuchyněk zhruba uprostřed. Spolu s ním se na tomto plácku nacházel velký stan s lavicemi a stoly, kdyby se někomu z návštěvníků nechtělo chodit s jídlem až do chatky a preferoval se hned po ránu, nebo naopak před spaním, socializovat a poznávat ostatní návštěvníky. Blíž k vodě, leč ne úplně u ní stál zvláštně barevný, neumělý parket s dřevěnou stříškou, ale beze stěn, kolem byly židle a stoly, a na jednom z dřevěných kůlů, jenž onu stříšku držel, visel program a rozpis slavností osady. Jak se později ukázalo, kemp žil vlastním životem, o sobotách, nedělích a leckdy i při pátcích tancoval a radoval se, po večerech se během víkendů konaly soutěže pro děti, aby si rodiče mohli odpočinout, a majitelé, kteří tehdy přijížděli hry organizovat, s sebou dokonce vozívali zmrzlinu pro vítěze. Podél toho všeho, dostatečně daleko, aby je hudba nerušila, se pak v několika blíže nespecifikovatelných sektorech nacházely rozházené chatičky. Asi půl kilometru od toho pak bylo samotné jezero, lemované loukami jako stvořenými pro procházky kolem vody, a na druhé straně se k nebi tyčily vysoké skály, ráj pro horolezce. Některé z nich pak zabíhaly až do vody.

Syd si pod paží nesl surfařské prkno, které mu otec povolil, přestože jinak byl s matkou ve všem zajedno. Mladík trénoval od svých patnácti let a byl vážně dobrý, snad protože v ovládání prostorné plachty správným natáčením ve větru viděl matematiku a fyziku, byl to ale snad jediný sport, který ho vážně bavil. Doufal, že se k němu dostane co nejčastěji, už od chatek si totiž mohl všimnout rozlehlé vodní plochy odrážející paprsky slunce, jež se konečně rozhodlo vykouknout zpoza mraků. Mlha konečně opadla.

Jejich vlastní chatka byla pro oba manžele celkem příjemné překvapení – byla maličká, veskrze čistá, upravená a útulná, leč měla minimum vybavení. Po vstupu se dostali do stísněné chodbičky se dvěma dveřmi a strmými schody na půdu dělanými na mlynářský způsob kvůli nedostatku místa. Koupelna, do níž jedny dveře vedly, byla skutečně úsporná, za druhými ale našli hezkou ložnici se skříňkami, velkou, pohodlnou manželskou postelí a psacím stolem.

Pro Syda zbyla půda. Byla to výhra, jelikož nemusel donekonečna poslouchat rodiče, a moc dobře si uvědomoval, že za ním moc často nepolezou, tolik práce by si s tím nedali. Už byli starší, matku občas pobolívala kolena a otec byl zkrátka líný. Prostor sám o sobě pak nebyl nijak zajímavý, skosená střecha znamenala, že se nahoře šlo postavit jen v pár bodech, pro Syda tedy v daleko více než pro kohokoli jiného, celá půda však byla veskrze útulná. Měl vlastní skříňky, postel nalevo pod oknem a vedle noční stolek. Na druhé straně bylo to samé, v případě, že by na půdě pobývaly dvě děti místo jednoho, a to Sydovi poskytovalo víc místa na vlastní věci.

Čekalo ho peklo v přítomnosti dvou tupců, z nichž jednoho bytostně nenáviděl. Alespoň že bydlení nebylo tak zlé.

***

Ráno bylo krušné. David zamžoural z postele na stůl, kde stála otevřená láhev, z níž polovina chyběla. Chytil se za hlavu a zakňoural. S přítelem vedle oddechujícím to však ani nehnulo. Bylo poměrně brzy, ale slunce už dávno žhnulo do útulné ložnice.

Se zaúpěním se zvedl z postele. Těch pár panáků dneska sakra cítil, ačkoliv večírek ve dvou byl perfektní a zakončený divokým sexem. Ještě mu prolítlo hlavou, že má vlastně štěstí, že on je ten nahoře, protože kdyby ho ještě měla bolet prdel, nejspíš by se zahrabal do písku a umřel by tam. Vypil nejmíň půllitr vody, a jediné, po čem teď momentálně toužil, byl pořádný hrnek kafe. Věděl, že ten ho spolu s ledovou sprchou na nohy postaví.

Neobtěžoval se nijak upravovat, hodil na sebe triko a kraťasy, do očí si vložil čočky, aby si mohl vzít sluneční brýle. Nemínil si nechat sluncem propálit díru do hlavy vzápětí po tom, co vyjde ven. Potřeboval tmu. A kafe. To ale bohužel znamenalo vyjít z temné chaty a přejít asi tři sta metrů do společné kuchyňky, aby si ho mohl uvařit.

Sebral tmavé brýle, vlasy protáhl jen prsty. Bylo mu jasné, že pokud si je nenageluje, stejně bude mít na hlavě vrabčí hnízdo. Nijak ho to netrápilo. Stejně ho tu nikdo neznal.

Tupě zíral na šumící konvici. Slastně se nadechl vůně, která se rozlila po miniaturní kuchyňce, když si kávu zalil. Měl sice mnohem raději espreso ze svého kávovaru, ale pochopil, že takového luxusu se tu nedočká. Doma si alespoň namlel zrna a vzal si pořádnou zásobu i sem.

Po chvíli už klopýtal cestou zpátky, když z jedné z chatek vyšla elegantní dáma, i takto brzy ráno dokonale upravená, s velkou konvicí v jedné ruce a skleničkou s kávou v té druhé. Něco ho na ní zaujalo, ale svým mozkem, který stále plaval ve whisky, ten pocit zapudil. Ovšem jen do chvíle, kdy dáma zaječela do útrob chaty: „Josefe, říkal jsi, že chceš kafe, nebo čaj?"

Na ten hlas nezapomene do konce svých dnů. Byla to jeho profesorka dějin literatury z vysoké. Zastavil se, aby si ji pořádně prohlédl. Usoudil, že se vůbec nezměnila.

„Dobrý den, paní profesorko," zářivě se na ni usmál, stejně jako před pěti lety. Tehdy dobře věděl, že jeho úsměv s dokonalými bílými zuby na ni dost působí. Použil ho podvědomě i teď.

Profesorce Valentové netrvalo dlouho, než pochopila, kdo z těch stovek studentů, které měla tu čest učit, před ní stojí. Měla neuvěřitelnou paměť.

„Pane Richtere, to je překvapení. Snad tu nejste taky na dovolené?" zašveholila.

„Už to tak bude. Vás bych tu ale nečekal," podivil se a hned si uvědomil, že tohle byla netaktní poznámka. Jen mu přišlo zvláštní, že se jeho stále elegantní a upravená profesorka se svým manželem uvolili strávit čas v chatkách, které byly dost nekomfortní.

„Je pravda, že bych ocenila hotel, ale na nějaký čas to tady přežijeme. Koneckonců jako mladí jsme s Josefem spávali i pod stanem," promluvila vážně a David se málem zakuckal vdechnutou slinou, když si představil ctihodného děkana jedné z fakult Univerzity Karlovy, kterak rozdělává oheň a opéká špekáčky. Ona však mluvila dál. „Rozhodli jsme se pro toto místo kvůli synovi. Pobyt v přírodě mu prospěje. Potřeboval změnit vzduch a rád surfuje. Víte, je velmi nadaný, pořád jen sedí v těch svých sešitech a poznámkách. Už na základní škole vyhrával všechny celostátní olympiády, tak jsme mu chtěli poskytnout trochu jiné prostředí, ať si odpočine a není pořád zavřený mezi tím betonem v Praze."

„Já nepochybuji, že váš syn je jistě velmi inteligentní, má být po kom. Nejspíš budu mít možnost se s ním seznámit," podotkl David, ačkoliv to úplně poslední, co by chtěl, bylo se sbližovat s nějakým puberťákem. Jako kdyby neměl této společnosti za školní rok dost.

„Davide, mohu vám tak říkat, že ano? Mám dojem, že jste ještě za ta léta vyrostl…," poodstoupila, aby si ho prohlédla. Byla malá, trošičku při těle, ale respekt z ní měli všichni její studenti.

„To se vám zdá, já jsem byl vždycky dost vysoký, to jen vy jste si vždycky stoupla na stupínek, popřípadě na schody, abyste se na mě nemusela dívat zezdola a mohla mi z očí do očí vyčítat mé nectnosti," začal se smát a ona s ním.

„To jste mě odhalil. A přijel jste sem s manželkou? Děti už nějaké máte?" vyzvídala.

David by se nejraději zdejchnul. Nebylo mu příjemné stát na pálícím slunci a poslouchat neustále stejné otázky, které mu už celé roky pokládali všichni jeho známí. Ještě neměl ani třicet, nemusel mít nutně vztah. Věděl ale, že pár slov s ní přece jen prohodit musí, i když nepochyboval, že v této malé osadě budou mít ještě mnoho možností se potkat.

„Jsem tu s kamarádem. Oba máme rádi skály a lezení, k tomu je tu voda a není to tak daleko od Prahy…," pokrčil rameny a sledoval, jak se spokojená tvář paní Valentové najednou zakabonila.

„Vy chodíte slézat ta šílená skaliska? To byste si měl odpustit, je to nebezpečné. Já vám nechci nic radit, ale můj s…," zarazila se v půli věty, když jim oběma cosi prosvištělo kolem uší.

„Bože! To jsem se lekla!" vyjekla profesorka a ihned zkoumala původ letícího předmětu. Byla to kniha, a jakmile se stránky ustálily, ona pochopila, kdo je strůjce tohoto nebezpečného činu. „Já ho roztrhnu jak hada!" zamumlala si pro sebe.

Také David se zadíval na trávu, kde kniha přistála, a překvapením se mu rozšířily oči. Byla to učebnice českého jazyka druhých ročníků středních škol.

Netrvalo dlouho a dveře do chatky se otevřely, nechávaje onoho strůjce projít ven. V rukou držel krapet odrbaný kroužkový blok se spoustou vložených listů, který nepouštěl už po dobrých deset let, a cosi do něj zamyšleně črtal. Na půli cesty k učebnici se jeho matka konečně vzpamatovala.

„Můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat? Mohl jsi nás zabít! Jak si to vůbec představuješ, máš jasný úkol! Ty si vůbec neuvědomuješ, jak se snažíme, já i otec, a neuvědomuješ si, co jsi způsobil, co tě čeká, co sobě i nám provedeš, když se ti to nepovede, a v klidu si tady házíš…"

Nenechal ji větu dokončit. Stále odmítal zvednout oči od výpočtů, pouze klidným, ledovým hlasem promluvil – samozřejmě s kapkou ironie, jako by mluvil k naprostému pitomci. Jako by po sté vysvětloval něco naprosto samozřejmého.

„Jde o vodorovný vrh."

„Je mi úplně jedno, co to je, máš za úkol alespoň deset stránek denně, co deset, dvacet bys jich měl dělat, aby ses konečně někam dostal! Co víš o osvícenství?"

„Nikdy jsem to slovo neslyšel."

Zalapala po dechu. Tohle už musel dělat schválně.

„Vysvětlovala jsem ti to celý minulý týden. Koupila jsem ti úžasnou učebnici a ty, místo aby ses učil…," chtěla jej napomenout, a Syd konečně několikrát podtrhl výsledek a spokojeně se usmál.

„Tvá úžasná učebnice je naprostý brak, který tvořil amatér bez špetky zdravého rozumu. Na internetu uvádí určitý počet stránek, stejně jako hmotnost knihy, což by ve vrhu za dodání patřičného množství síly a správného vytyčení dráhy mělo dovést knihu do bodu zhruba k trsu trávy dva kroky za tebou. Je to série hloupých banalit, mocniny, odmocniny, základní práce s fyzikální mechanikou tuhého tělesa a vrhy, nějaké odvozování, nic těžkého. Veskrze by to měl zvládnout průměrně inteligentní člověk. Jak je ale vidět, češtinářům toho jde prodat hodně. Kdybych ty stránky počítal, jsem si jist, že bych místo 250 dostal tak… 246? Nebo o pár gramů odlišnou hmotnost. Aktuální podmínky neumožňují přesnější výpočty, nicméně rozdíl je to celkem patrný."

Jeho matka byla naprosto stupidní, nedivil se tedy, že si ničeho nevšimla. Konečně zvedl hlavu, aby se na ni podíval – a v ten moment se mu na maličkou chvíli přece jen rozšířily oči překvapením. Dobře známé ledové studánky, blond vlasy, netradičně rozcuchané, žirafí postava – to všechno v létě spatřovat nemusel, stačila mu tupá matka. Nebyl si jist, kolik čiré stupidity je člověk na tak malém prostranství schopen snést. Ale toto všechno nyní stranou, ten pitomec měl tetování? A svaly? A byl schopen nosit kraťasy. Nebyl to jenom pitomec, byl to totální dement, jelikož jak ho nyní viděl, nechápal, proč celé ty roky chodil kompletně zahalený. Že by se styděl? Ta představa byla vtipná.

„To je můj bývalý student, pan Richter. Pane Richtere, představuji vám svého syna, který se teď vrací ke studiu," pronesla přísně a mladík pokrčil rameny. Když chtěla… Sebral učebnici, zamířil a poměrně rychle ji hodil do stále otevřeného okna půdy, což doprovázelo další matčino zalapání po dechu. Byl zvědav, kam kniha dopadne tentokrát a jestli se jeho propočty nerozcházely o moc, byl ale daleko ochotnější věřit vlastním úvahám než jakémusi češtináři, co tu kravinu vymyslel. Věřil, že si onen člověk dodnes neuvědomil, jaké hlouposti se dopustil – možná že všichni ti jazykem nadšení pitomci sdíleli absolutní prázdno, které měl v hlavě, ale Syd ne. A s tím měli počítat.

***

Když David zahlédl drobnou postavičku vycházející ze dveří chaty, cosi si neustále mumlající, myslel, že snad špatně vidí.

Po celý rozhovor, který Syd vedl s matkou, stál jako přimrazený na místě.

Tohle nemohla být pravda!

Utekl z města, aby měl klid ode všech okolo, a teď se tu potká s tím, kterého opravdu chtěl za celé prázdniny potkat jako posledního.

Sotva se trochu vzpamatoval a vysloužil si od něj opovrhující pohled, konečně mu všechno do sebe zapadlo. Profesorka Valentová – Syd Valenta rovná se matka a syn. Že mu to nedošlo dřív… Ale copak mohl předpokládat, že jedna z nejuznávanějších profesorek literatury na Karlovce bude mít tak tupého syna na češtinu? To mu znělo jako nejbrakovější sci-fi. Nicméně, i když se cítil stále ještě opilý, věděl, že tohle byla pravda.

Svou profesorku by na dovolené snesl klidně, dokonce by s ní docela rád probral nějaké věci, pokud by byla ochotná s ním mluvit o práci ve svém zaslouženém volnu… Což by byla, jak ji znal. Nicméně toho malého tupého kluka vídávat každý den rozhodně nechtěl.

Syd ho ignoroval, to se dalo čekat, a Davidovi to vyhovovalo. A nejspíš to tak bude i nadále, takže se nemusel vlastně nijak stresovat.

„Vy se znáte?" vytrhla profesorka Davida z nepříjemných myšlenek. Bylo mu jasné, že musela zahlédnout, jak se její syn sic jen málo, ale na jeho poměry přece jen zarazil, když Davida uviděl. Jak se tvářil on sám, raději nechtěl ani vědět.

„Trochu. Nezlobte se, já už musím jít, ale určitě se uvidíme později," couval David a profesorka se na něj usmála.

„Budu ráda," mávla na něj a odkráčela směrem ke kuchyňce.

Hned jak David došel za roh, vydechl. Nepředpokládal, že by matce Syd sdělil, odkud ho zná, nicméně věděl, že na to zcela jistě jednou dojde řeč. A pak ho jeho profesorka zaškrtí. Nepochyboval, že jej nařkne z neschopnosti Syda připravit natolik, aby prošel, a nepředpokládal, že by věděla, kolik ústupků mu udělal a kolikrát mu nabídl, že se mu bude soukromě věnovat. Na druhou stranu to byla docela rozumná ženská, která nejspíš věděla, jak to se synovými znalostmi je, a byl si jistý, že i ona se snažila Sydovi něco natlouct do hlavy. A nejspíš se o to bude snažit celé prázdniny.

Zamyšlený vstoupil zpět do chaty a tam se k němu přitočil zrovna probudivší se Viktor.

„Dobré ráno, miláčku."

„Neříkej mi tak, dobře víš, jak to nesnáším!" odfrkl David a napil se už téměř studené kávy.

„Ses nějak blbě vyspal, ne?" zadíval se něj Viktor.

„Potkal jsem tu jednoho svého studenta. Je mi to líto, ale i tady se k sobě budeme chovat jako kamarádi."

„Daví, proč mi to děláš? Není to jedno? Tak zjistí, že jsi na chlapy, no. Co je na tom? V dnešní době už polovina tvojí školy tančí pod duhovou vlajkou, už dávno nejsme ti divní. Projev se, uvidíš, že to nikoho nepřekvapí a ty se aspoň uvolníš a nebudeš se muset schovávat. Budeš konečně svobodný!"

„Ne, nechci, Viktore. A nebudeme se o tom bavit. Žádám tě o to a ty to respektuj."

„Co když to nebudu respektovat?"

„Viktore, nechci se o tom bavit, není mi dobře a rád bych si ještě lehl, nebo pojďme k vodě a dál už to neprobírejme. Nedotýkej se mě, nelíbej a já slibuju, že ti to večer vynahradím."

„Tak o tom aspoň přemýšlej."

„Budu, ale teď pojďme zkusit, jaká je voda…"

Na druhé straně kempu to toho dne nebylo nijak růžové. Sydova matka se dokonce vyškrábala do podkroví, aby se s ním pokusila učit, což mladík sám veskrze ignoroval a z matčiny snahy si opět neodnesl vůbec nic. Pokračovali přes oběd až do odpoledne, kdy se venku zatáhlo, začalo pršet a nápad odreagovat se na vlnách jezera tak padl stejně rychle, jako mu do hlavy přišel. Možná to bylo dobře, matka by jej stejně nepustila. Skončili u znovu zopakované otázky na osvícenství, na niž znovu, celkem oprávněně, neodpověděl. Nikdy to slovo neslyšel, byl o tom plně přesvědčen.

Toho večera se z chatky potichu vykradl, stoupaje do jednoho z kopců, a tiše se zadíval na rozlehlé jezero pod sebou. Nebe už bylo opět vymetené a na hladině se odrážely hvězdy, které v Praze nevídal. Noc halila vše živé i neživé a on si ten pocit vcelku užíval, ač mu lezla na nervy divná, snad až romantická kýčovitost toho výjevu. Měl rád noc, byla symetrická a chladně logická. Vytáhl tedy notebook, natočil jej na jezero a vyslechl si nadšený komentář své přítelkyně na druhé straně obrazovky.

Bylo to pro něj celkem osvobozující, ačkoli do něj dívka rýpala a měla tendence se mu smát. Byla asi jediná, od koho tohle všechno trpně snášel víc jak deset minut, a občas se na ni i pousmál, uvědomuje si, že to přes tmu všechno halící nemohla spatřit. Dlouho mu pak vyprávěla o vlastních prázdninových plánech a slíbila, že se před jeho reparátem sejdou a ona se mu pokusí všechno spěšně vysvětlit. A ta kapka ironie, již v tom všem velmi zřetelně vnímal, byť ji neřekla, jej pak štvala ještě dlouho do usnutí.

Nechtěl propadnout, oba to věděli, a byla to jedna z věcí, která je tiše spojovala, aniž by o ní mluvili. Syd češtinu nenáviděl, protože nenáviděl svou matku a jistým způsobem i povahu svého profesora. Nenáviděl většinu své třídy a odmítal se kvůli nim snažit. Svým vlastním stylem žil s obrovskou nenávistí chovanou k celému světu, jímž v ten samý moment hluboce opovrhoval a ignoroval jej, snaže se udělat vše proto, aby se nikomu z těch tupých duší nezavděčil. Věřil ve vlastní schopnosti a vlastní inteligenci, ale odmítal pracovat pro svět. Jenže mu záleželo na Johaně, i když to nikdy neřekl nahlas. Propadnutí samotné by mu bylo úplně jedno, i kdyby měl setrvat v Davidově třídě do konce svých dní. Ale ji jako by měl životní úděl chránit. Jeho vztahy se popisovaly špatně, na nikoho se nebyl schopen naplno spolehnout, ale měl jisté tendence držet dívku mimo naprosto tupý, nezvladatelný svět, a nechtěl o ni přijít.

Ona byla na češtinu dobrá, to věděl taktéž. Zvládal ji poslouchat a veskrze i vnímat na vlastní poměry docela dlouho, jenže jestli ona v něčem naprosto selhávala, byla to snaha cokoli vysvětlit. Motala se v látce, byť jí sama za sebe rozuměla, snažila se, ale všechno jako by dělala ještě komplikovanějším. Po několika pokusech ještě v prváku to vzdala, nechávaje Syda napospas vlastnímu osudu. A tak skončil, kde skončil.

***

Další dva dny utekly veskrze nudným, nezajímavým způsobem. Systematicky nastavené tělo budilo ráno Syda kolem sedmé hodiny, v čemž byli s matkou na stejné vlně. Nasnídali se, zašili se do podkroví a ona pokračovala ve zdánlivě zbytečné snaze cokoli do něj dostat, jelikož černovlásek sám vnímal tupé drcení se informací za ztrátu času nehodnou byť průměrně inteligentního mozku.

Odpoledne trávil na vodě. Jeho přirozeně tmavá kůže se začínala velmi dobře opalovat a on si to uvědomoval, do kempu se sjíždělo dost dívek, jež by na první dobrou mohl označit za hezké – leč úplně vymleté –, a kdyby nebylo rodičů, které měl prakticky nonstop za zadkem, snad už by si i zašukal. K tomu nedocházelo a jako zábava mu muselo stačit prkno, jeho milovaná matematika a telefonáty s Johanou. Zprávy si psát nemohli, jelikož ona tvrdila, že je Syd na chatu ještě daleko nesnesitelnější než v realitě, a on považoval psaní čehokoli za totální ztrátu času a mučírnu jeho drahocenných mozkových buněk.

Co se týkalo jeho rodičů samotných, postarší pár si táboření ve věčné tiché domácnosti nijak výrazně neužíval. Otec se neustále vztekal, jelikož jim do chaty létaly vosy, na které byl alergický – alespoň to tvrdil, matka jeho alergické reakce shledávala za naprosto normální –, a žena sama vydržela dělat kuchařku a hospodyni ráno, v poledne i večer všehovšudy jen ty dva dny. Pokusila se vystrčit do kuchyně svého manžela, který se s ní začal hádat, jelikož, dle jeho slov, rozhodně nebyl natolik zženštilý, a když se obrátila na Syda, tradičně se za něj postavil a hádka se rozjela naplno. Sydovi samotnému se nechtělo poslouchat jejich stupidní hry a už vůbec nechtěl být jejich předmětem, obecně, jak nad tím přemýšlel, přemíra dementních názorů jeho rodičů mu nemusela dělat dobře. Aniž by si toho všimli, vydal se nakonec do společných prostor vonících nejrůznějšími pokrmy a bez přemýšlení dal vařit vodu na jednu ze snadnějších polívek, s jejíž přípravou nebude muset strávit příliš mnoho času. A zhruba v ten moment vešel do totožné místnosti i muž, kterého vidět nepotřeboval.

Kdyby se nebyl schopen tak dobře ovládat, snad by si povzdychl. Mozkové buňky trpěly a stále se cítil tak trochu zklamaný z profesorova závěrečného rozhodnutí, jelikož poslední dny začínal věřit, že ve své tupé palici přece jen něco má. To bylo trochu nadnesené, všechny považoval za naprosté idioty, ale v Richterově případě začínal mít dojem, že přece jen není ten nejhorší.

Tiše kolem něj procházel, přičemž o jeho vysokou postavu nezavadil jediným pohledem. Nešlo to nazvat ignorancí, spíš se odmítal vyčerpávat interakcemi s člověkem, jímž hluboce opovrhoval. Odepsal ho. Nezlobil se na něj, svým způsobem mu té chodící komedie bylo snad až líto…

„Dobrý den, Syde," řekl unaveně David. Den před tím strávili s Viktorem celý den na Havraní skále a večer se stihli nepříjemně pohádat. Dost špatně spal, jestli vůbec, a teď mu do cesty vstoupil tento ignorant, který ani neumí otevřít ústa a pozdravit. Jindy by to přešel a nemínil by se zase dohadovat a poslouchat jeho nesmyslné propočty nějakého perpetuum mobile, ale dnes ho rozhodila kdejaká maličkost.

Syd jen stál, vařil si polívku a okázale ho ignoroval. David vzal svůj hrnek a otočil se na něj.

„My už jsme došli tak daleko, že se nebudeme zdravit? Slušně vychovaní lidé pozdraví, když potkají někoho známého. Ale nejsem učitel etikety. Možná, že v jednadvacátém století už neplatí slušné vychování. Pokud máte potřebu mě ignorovat, můžeme okolo sebe jen tak chodit, mně je to koneckonců jedno," pokrčil rameny, sedl si k malému stolku a napil se horké kávy. Možná si mohl odpustit do něj rýpat, ale opravdu nebyl v dobrém rozpoložení a někde svou frustraci vybít musel. Syd byl stejně splachovací a nijak se ho to nedotkne, bude jen rád, že jej zase bude moct oblažit nějakým svým výpočtem. A udělat z něj matematického negramota…

Začínal si zvykat a bylo mu to jedno. Raději stráví pár chvil se svým studentem, který ho nenávidí, než s hádavým protivou, nerespektujícím jeho přání a chovajícím se jako zamilovaná šestnáctka.

„Považujete tyhle primitivní hry za inteligentní trávení času?" zeptal se Syd bez obalu, přiklopil vařící se vodu a otočil se ke svému profesorovi. Zády se ležérně opíral o linku, sebevědomý úsměv protentokrát odložil, ale zkoumavý, krapet ironický pohled už si neodpustil. Neměl zapotřebí se vybavovat, mohl si ale všimnout výrazu blonďáka a čehosi navíc. Odhadoval, že muž sám zvolil konverzaci s ním za nejlepší možné východisko, a ta ironie jej vcelku bavila.

Etiketa, slušné vychování, ano, to byly přesně ty věci, které moderní společnost tak vyzdvihovala. Ale Syd rozhodně nebyl tupou ovečkou. Nehodlal se plahočit za stádem, moc dobře si uvědomoval, že má na daleko lepší pozice, a nad Davidem samotným právě pro toto lámal hůl – a stejně bylo fascinující, jak mohl s takovým klidem pronášet takové blbosti.

„Něco vám prozradím, pane Richtere. Svět, ve kterém se – bohužel – nacházíme, dost rád hraje hry. Vlastně nedělá nic jinýho. Někdy se na to zaměřte, třeba vám to otevře oči. Nemá to žádnej smysl, žádnou pointu, žádnou logiku, přestože je to velmi systematické, velmi jednoduché, a to maj lidi rádi. Hrají si na seznamování, kde používají stále stejné fráze, na přátelství, na perfektní rodinku, na slušnost. Kolik vám je? Třicet? To byste mohl mít za sebou i pár her na lásku a na vztah. Je jedno, jestli v tom figurujou holky, kluci, vždycky je to stejný. Stejný balení, stejný fráze, stejný opakování ohranýho vyznání, protože lidi uspokojuje si takhle hrát. Maj pocit, že všechno funguje, jak by mělo."

Mluvil klidně, ironicky a s pohrdáním sobě vlastním, pozoroval ledové studánky a odhadoval, jak na druhého muže jeho slova působí. Tušil, že od něj nic takového nečekal, a to bylo účelem. Rád lidi překvapoval. Nehodlal jim nechat onen vysvobozující pocit, že vědí, co od něj mohou očekávat. „Matka ráda hraje, otec rád hraje. Všechny páry hrajou. Já ne. Bohužel. Tedy, ne takhle." Po tváři se mu rozlil dobře známý, dobíravý a zároveň krapet výsměšný úsměv. Taky rád hrál, ale na daleko vyšší úrovni. V případě etikety už bylo lepší mlčet. Zabíjelo to mozkové buňky i tam, kde už dávno žádné nebyly, evidentně.

David se na něj podíval zkoumavýma očima. Věděl, že jeho pohled na svět je jiný, měl možnost ho pozorovat ve třídě celý rok a teď mu potvrdil, co dávno tušil. Toto byly přesně ty názory, které od něj čekal.

„V mnohých věcech s vámi musím souhlasit. Nicméně prostý pozdrav je známkou slušnosti, nikoliv tupého následování davu. Máte dojem, že slušnost je slabost? Že když někoho nepozdravíte, vystoupíte z davu a budete jiný? Budete, určitě – ignorant a buran. Já jsem se vás neptal, jak se máte a jestli jste měl pěkný den. Nezajímá mě to a sám tyto konverzace nemám rád jen z toho důvodu, že se stejně dozvím, že oslovený se má dobře, i když jeho den stál za starou bačkoru. Jen jsem vás pozdravil. Nic víc. Sám jste vyjmenoval, v čem je typické stádo. Máte dojem, že do něj patřím, že? Jistě, to vám neberu, jednou do něj spadnete taky, abyste přežil. Mám rád upřímnost a s tou jedinou já hraju, ačkoliv je průhledná. Byl jsem k vám snad někdy neupřímný? A co se týče her, nejvíc z nás dvou tu hrajete vy. Já o tyto ani žádné jiné nemám zájem, nikdy jsem je nezačínal, a to ani dnes. Jen jsem se potřeboval ujistit, jestli se ještě známe, nebo se budeme až do září ignorovat."

Syd se opět vrátil k vaření, viděl, že na svém společníkovi už nic moc dalšího nevypozoruje. Byl stále stejný, moc ho to nepřekvapovalo. Možná přece jen trochu méně snesitelný. Někdo ho nejspíš zpracoval opravdu vydatně už před černovláskem, protože to, co z něj padalo, se nedalo poslouchat. Svým způsobem ho jeho reakce iritovala, jelikož slova, která mu Syd prozradil, byla něco jako jeho životní filosofie. Nebylo radno si z ní dělat legraci a jakkoli ji shazovat. Na jinou stranu, nic moc jiného od toho tupce neočekával.

V prvé řadě, celý svůj monolog rozhodně nevedl kvůli tupému pozdravu. Když na tom tak záleželo, mohl mu příště zamávat, bylo mu to veskrze jedno. Svým způsobem jej taky zaujala část s buranem a ignorantem – jak bylo vidět, abstraktní češtináři měli na tato slova stejný názor, se Sydem se na jejich významu ale rozhodně neshodovali. Profesor mluvil sám proti sobě, a svým způsobem to bylo až komické. Všichni abstraktní lidé měli rádi divadlo.

„Odporujete si. Ale předpokládám, že si to uvědomujete. Snad krom pár šťastlivců bych o nikom ve svém okolí neřekl, že mě zná. Jestli se ten dojem získává na základě pozdravu, pak budiž," odvětil s klidem, tvář zdobenou úšklebkem ve snaze zdůraznit tak ironii plynoucí z profesorových slov. Tahle konverzace mu přišla nanejvýš stupidní, možná se pletl. Možná i naštvaná matka zvládala komunikovat na vyšší úrovni. Nechápal, co tomu pitomci ublížilo, že se choval jako oběť jednoho z těch procítěných melodramat, k Richterově smůle ho to ale ani nezajímalo, ani to nehodlal řešit.

Potřeboval do ledničky na druhou stranu kuchyňky, otočil se proto a jeho oči se znovu střetly s ledově modrými. Opět si mohl všimnout kompletní změny vizáže, ať už na vlasech nebo oblečení. Nechápal moc, proč měl profesor takovou potřebu tohle všechno schovávat, když na něj Syd nyní koukal, svým způsobem byl i hezký. Měl svaly, kterých si přes košili nešlo všimnout, a to i na nohou, tetování jej dělalo mladším a méně upjatým, a co se vlasů týkalo, s gelem, který nosil běžně, na Syda stejně působil jako blbeček. Takhle to bylo lepší.

Ne že by se mu zdál jako naprostý idol všeho, pořád to byl totální tupec, což vždycky trochu ubíralo i na kráse. Spíš nebyl úplně nejhorší. Sám za sebe neměl tetování moc rád, ale na typech postavy, jakou měl David, to taky nebylo vyloženě špatné…

„Když myslíte… Dobře vím, že jste si o mně vytvořil názor a máte dojem, že mě znáte. Nebudu vám ho vyvracet, protože to nemá cenu. Vy si stejně ve všem budete stát za svým. Na druhou stranu já jsem nikdy neřekl, že znám dokonale vaše smýšlení. Ani vy neznáte mé ani nikoho jiného, protože zkrátka nechcete. Jste sobec zahleděný do sebe. Neberu vám to, je to vaše věc, jen celou dobu tvrdím, že pozdravit je slušnost. Já ten pozdrav po vás nevyžaduji. Jen jsem chtěl vědět, jestli se mám dál snažit, nebo moje úcta k vám padá na neúrodnou půdu. Teď už to vím," povzdychl si David, dopil kávu a šel umýt hrníček.

S ním nemělo cenu diskutovat, byl zatvrzelý, a jakkoli by se David snažil si k němu najít cestu, už předem bylo jasné, že selže. Syd by byl schopný tvrdit, že nebe je zelené a tráva modrá, jen aby šel proti němu. David by dávno svou snahu vzdal, vždyť co je mu po nějakém malém sebevědomém frackovi, který sežral všechnu moudrost světa? Jenže ho bude mít ve třídě ještě nejmíň dva roky, a dokud mu Syd nezačne alespoň trochu důvěřovat, on nebude schopný ho něco naučit. Měl by to pustit z hlavy a přestat se zajímat, nikam to nevede.

Byl unavený, chtěl jít spát, jenže v chatě byl i inženýr. Neměl zájem o chladnou atmosféru, kterou Viktor svou hádkou navodil. Začínal přemýšlet, jestli byl vůbec dobrý nápad se s ním dávat dohromady. Jeho majetnickost byla svazující, a to bylo to poslední, po čem David toužil.

***

Toho dne už toho Syd moc neudělal. Večer se matka s otcem hádali na stejném principu, jako se s ním toužil hádat Richter, a Johana mu sice zavolat mohla, bohužel ale až pozdě večer. Byly to dlouhé desítky minut, které seděl v rosou zdobené trávě a pozoroval jezero, dlouhé minuty, které na ni čekal. A jak už to tak bývá, i onen rozhovor v malém prostoru kuchyňky se mu nakonec vrátil k pozdnímu rozebrání.

Nechápal, o co konkrétně se profesor snažil. Krátkou výměnu názorů zakončil, jako by byl mučená oběť Sydových krutých manýrů, a viditelně se jej snažil vyprovokovat k peprné reakci, na což černovlásek neměl čas, ani chuť ničit si mozkové buňky. Na naprosté kravině si vybudoval nádhernou záminku do Syda rýpat. Svým způsobem se zachoval jako tříleté dítě jednající pouze na základě oněch stupidních emocí a touhy vybít se v nekonečném opakování se, na což si vybral dost špatného parťáka. Nutno podotknout, změny nálad idiotů byly silně vyčerpávající záležitostí.

Nakonec o tom pověděl i Johaně. Věděl, že mu dívka pomůže, že si ho vyslechne a přijde s něčím konstruktivním, jakožto jedna z mála z výjimečných inteligentních perel stupidního světa a jeho her.

„Chápu," zhodnotila, když si všechno vyslechla. „V podstatě z tebe udělal pitomce. Ale z tý lepší stránky, pořád ti mohl začít vykládat, že je tvůj učitel a že s ním máš mluvit slušně," pokrčila rameny. Musel uznat, to by ho vytočilo daleko víc.

„V podstatě ses chtěl kamarádit a on ti do toho hodil vidle."

Zpražil ji ledovým pohledem.

„Fajn, asi bys to řekl trochu sofistikovaněji, ale jindy by sis do něj rejpnul. Říkáš, že nebyl ve svý kůži, a ty sis toho pochopitelně všiml, nepostavil se proti němu. Jindy bys z něj udělal pitomce, před ním samým. Teď ses s ním chtěl spojit proti zbytku světa, tak nějak mu tím dopřát vybití frustrace. Svým způsobem jsi mu chtěl pomoct. To je hezké."

„Nechtěl jsem mu pomoct, to nemám zapotřebí. Je to dement."

„Pro tebe je každej dement, nedivím se, že i on. Ale tak jak tak, svým způsobem ses chtěl zachovat hezky. Blbý je, že u tebe nikdy nikdo nepozná, kdy se chováš hezky a kdy ne. Možná se příště zkus usmát, nebo mu míň naznačovat, že podle tebe chyběl u rozdávání mozků," zasmála se vědoucně. „Hlavně to nepřežeň, nerada bych ti radila, jak ho sbalit."

Beze slov se natáhl k počítači, rozhodnut ho vypnout. To zaregistrovala i Johana.

„Počkej! Dobře, to bylo možná moc. Vím, že je to dement, rok nás učil. Tebe nechal rupnout. Nezasloužil sis to, kdyby se ti víc věnoval, všiml by si, jaký problémy s jazykem máš. Rozhodně ho nijak neobdivuju. Nechme to být. Snažil ses, cením. Když to příště uděláš tak, aby to nevypadalo, že se ho snažíš urazit, bude to úplně topový. A teď mi můžeš něco říct o jezeře a surfování, ať na něj nemyslíš nonstop. Už to, že s ním teď strávíš docela dost svýho volnýho času, je peklo na zemi, tak ať ti nezabije zbytek volnejch mozkovejch buněk," zašklebila se, opakujíc tak jednu z jeho oblíbených frází. Moc mu nepomohla, to jen co byla pravda. A stejně, když šel toho dne spát, hlavu měl daleko čistší a lehčí, než by předpokládal.

Jak se dalo očekávat, další dny se nic moc nedělo. Čtvrtek proběhl ve svém nudném, nicneříkajícím tempu a pátek jakbysmet. Do kempu se sjížděli majitelé i jiní brigádníci a začali chystat večerní slavnost, o které se hned po příjezdu dočetl na jednom ze sloupků neumělého parketu. Pár dobrovolníků pomohlo chystat malé pódium, na němž dokonce měla být živá kapela – patrně pár amatérů, kteří se cítili lépe, když hráli alespoň před někým, jak si Syd odvodil, ale koneckonců, mohlo mu to být jedno. Stejně nikam nechtěl. Ani matka, která se toužila zařadit do místní společnosti a poučovat i někoho jiného než dva vcelku imunní členy vlastní domácnosti, ho nemohla přesvědčit. Otec se ani nesnažil, protože držel na jeho straně, a Johana ho chápala, aniž by jí o něčem vůbec říkal. Jenže když si všiml dlouhonohé blondýnky se zářivým, velmi hloupým úsměvem, jeho plány se změnily. Byl si stoprocentně jist, že se podobná slepička brzy dostane do víru zábavy, a nehodlal si to nechat ujít, chyběl mu kontakt a taková žabka by mohla být perfektní. Nenáviděl podobně stupidní hry, seznamování, nabalování, ale byl ochoten se obětovat.

Byl už večer, slunce se nacházelo zhruba v půli své cesty za kopce a hry pro děti se pomalu měnily v ničím nerušenou zábavu s trochou toho alkoholu. Slečnu, kterou tehdy spatřil, našel celkem brzy, vyžádal si dokonce pár tanců a se zářivým úsměvem ji, jakmile jí začínala být zima, doprovodil k chatce. Jemně ji políbil na tvář.

Káča jedna. Jestli od něj podobné galantní chování hodlala vyžadovat dlouho před tím, než jí bude moct dát alespoň pořádnou pusu, přemýšlel, jestli mu to vážně stálo za to. Do konce večera na něj rodiče koukali jako na pitomce, seděl s nimi u stejného stolu a útrpně poslouchal, co do něj hučí střídavě s tichou hádkou, kterou vedli mezi sebou. Stále čekal, jestli se slečna vrátí, tvrdila mu, že se jen přioblékne a za malou chvíli bude zpět, čemuž odmítal dál věřit. Byl připraven zvednout se a odejít. Banda amatérů na pódiu ho rozhodně nezajímala a rodiče za zády dokonale narušovali jeho myšlenky, které by se jinak upnuly na matematiku nebo fyziku. Zkrátka, něco byť jen trochu zajímavého.

Ale jak už to tak bývá, ono zajímavé se nakonec objevilo samo.