Propadák – 22. kapitola

„Nazdar, Einsteine," pozdravil ho s úsměvem, když jej viděl stát před barákem, osvíceného ranním sluncem.

Naložil jeho batoh i se spacákem do kufru a tázavě se na něj zadíval:

„Co jsi matce navykládal? Neřekl jsi jí pravdu, že ne? Myslím, že by nesežrala, že sis našel novou vášeň v českém jazyce, a proto mě musíš doprovodit…"

V reakci na ta slova přišel Davidovi naprosto typický úšklebek, bylo v něm ale daleko víc spokojenosti a pobavení než běžně. Na Sydovi samotném bylo vidět, že se mu spalo lépe než minulou noc a že byl rád, že se věci vyvíjely tak, jak se vyvíjely.

„Čau. Původní plán byl napsat jí lístek jdu pryč, vrátim se za tejden, ale zaprvý bych to musel napsat, což nechci už proto, že můj poslední lístek otec opravil červenou propiskou a pověsil to na lednici, aby matka viděla, jak je na tom její syn v jejím předmětu, a zadruhý bych pak stejně skončil s celibátem, protože nepochybuju, že sis představoval obsáhlejší rozloučení. Zatřetí by mi volala a já ji znovu slyšet nechci. Takže jsem za ní šel a řekl jí to osobně, však ona už si nějaký důvod, proč odcházím, najde sama. Našla. Řekla mi, ať slečnu pozdravuju," podotkl a posadil se do auta.

„Nejsem si jistej, jestli jsem ti to teda neměl vyřídit, ale asi by ses se slečnou neztotožnil a já bych pak zase nic nedostal. Což mi připomíná, že mi dlužíš pusu," nadhodil a natáhl se, aby si ji vzal. „Jo, a psala Johana. Mám vyřídit upřímnou soustrast, a že až tě doženu do hrobu, bude ti na něj nosit kytky. Je blbá," odtušil, nepatrně se ale usmál a chytil Davida za volnou ruku. Takřka okamžitě si vzpomněl na jejich cestu do nemocnice. „Jak se ti spalo? Nestýskalo se ti? Spal jsi vůbec? Ono zabalit celou drogerii do jedné tašky musí stát nějaký čas a úsilí, tak kdybys potřeboval dospat skládání košil, gelu na vlasy, čtyřiceti krémů, dvaceti hřebenů, řasenky a lubrikantu – těch jsi teda doufám vzal víc – tak si řekni, jak se dostanem z Prahy, klidně tě na chvíli vystřídám," pošťouchl jej.

David si povzdychl a pokusil se vyprostit ruku ze sevření jeho dlaně.

„Tak za prvé, tu ruku potřebuju volnou, pokud máš nutkání se mě neustále dotýkat, ocenil bych, kdybys vydržel na večer, minimálně v Praze musím neustále řadit. Ta pusa nebyla taky moc chytrá a prosil bych, abys to už nikdy před očima těch tisíců oken nedělal. Spalo se mi výborně, děkuji za optání, nikdo se na mě nelepil a měl jsem celou postel pro sebe, což byl dokonalý komfort. Balení šlo výborně. Představ si, že tam nemíním jít na rande, a už vůbec ne na koncert nebo do divadla, ale pracovat, takže pro tvou radost jsem tyto nezbytnosti včetně košil nechal doma. Lubrikant ale mám, myslím však, že bychom se s tvým apetitem měli stavit někde koupit ještě jeden," pozvedl obočí a neodpustil si na něj pohlédnout. „Johana rozhodně blbá není, je předvídavá a velmi empatická, protože tebe by lkát na mém hrobě, neřkuli nosit kvítí, nenapadlo.

A poslední věc – za volant si v žádném případě nesedneš, rozhodně ne do té doby, než si uděláš řidičák. Pokud na tebe budu mít vliv delší dobu, tak tě k němu donutím, ale učit se na něj budeš sám. A to mi připomíná… Včera večer jsem od tebe našel dáreček. Máš ho v kastlíku. A protože akce způsobuje reakci, budeme opakovat. A důsledek svého činu zažiješ ještě na chaloupce, aby sis to pro příště odpustil. Takže, předpokládám, že jsme došli do bodu, kdy dokážeš definovat osvícenství? Co mi o něm řekneš?"

Na to se černovlásek tiše rozesmál – tak tiše, že si toho David snad ani nemusel všimnout. Hned poté se zašklebil, tak jako vždy, patrně aby tu naprosto přirozenou reakci naprosto automaticky zamaskoval.

„Asi bych ti řekl, že nemám nejmenší tušení, co je to kastlík, takže budu dělat, že jsem tvoje slova pochopil jako děkuji za příjemné překvapení, mezi samými písmenky bych se strašně nudil. Jo, máš pravdu, nudil, ale nemusíš mít strach, já se pro tebe obětoval rád. S kytkama taky nemáš pravdu, určitě bych si přišel stěžovat, že jsi mě nenapsal do závěti a neodkázal mi to tričko, o to bych přišel nerad. Lubrikantů jsem vzal svoji zásobu, ale o tom bychom neměli mluvit, co tak na tebe koukám. Přece jenom, potřebujem, abys tam dojel ve zdraví, ani jeden z nás nechce do nemocnice. Krom toho, kdykoli se ti něco stane, má to něco společnýho s hlavou, a tu už sis natlouk' dostatečně," nadhodil. „Netvař se tak ztýraně, jsi rád, že mě tu máš. Vůbec by sis to beze mě neužil," cvrnkl mu do paže, na níž měl blonďák zatnuté svaly soustředěním. Jak se zdálo, jeho pitomec neměl moc stabilní nálady. Ne že by to pro něj byla novinka, vždycky mu stačilo pět minut se Sydem po boku a tvářil se… no, jako teď. A černovlásek se na něj naprosto přirozeně usmál, snad aby si u něj vylepšil reputaci, pohodlněji se opřel a vrátil se k otázce osvícenství. Neměl zapotřebí hádat se a odhadoval, že se blížili k Davidovým hranicím – ty bylo potřeba posouvat, jejich překračování ale nikam nevedlo. Pak byl protivný. Čekala je dlouhá cesta.

David byl veskrze spokojen, protože Sydovi opravdu v té jeho pěkné hlavičce zůstalo docela dost informací, a co nevěděl, to se do něj pokoušel ještě nahustit. Takto se bavili téměř dvě hodiny, než zastavili na Benzině. David si dal kafe, Sydovi koupil čokoládu, kterou měl raději než povzbudivý černý mok, nasoukali do sebe bagety, načež se oba nezřízeně smáli, když si uvědomili, že se touto stravou živili skoro celé prázdniny. Další kus cesty už David nechtěl Syda trápit, pustil rádio a vyzvídal nepodstatné drby ze třídy. Ne že by byl Syd moc ochotný se rozmluvit, ale bylo to uvolněné a příjemné.

„Za chvíli budeme na místě, tedy měl bych ti možná ještě něco říct, zapomněl jsem… Teď se podívej na mě a pořádně si mě prohlídni… Mám souměrně zastřižené vousy, co říkáš?" natočil se na něj, aby si jej mohl prohlédnout. V té chvíli se ze zatáčky na pravé straně vyloupla masa skal dlouhá sto padesát metrů a vysoká přes dvacet metrů. Byly nepřehlédnutelné. Ale pokud by se Syd věnoval Davidově tváři, mohli by okolo nich projet bez povšimnutí. Přece jen stále naivně doufal, že se o nich černovlásek nedozví.

Syd pochybovačně pozvedl obočí, pozoruje Davida jako naprostého pitomce. Nechápal, o co se snažil, očima ale těkal všude možně, jen aby se nesetkal s těmi Sydovými, a na rtech měl dost nejistý úsměv. Obecně se celý jeho postoj změnil. Vypadal zahnaný do kouta.

„Nemáš, na rozdíl od vlasů se jim skoro nevěnuješ. Ne že bych chtěl, aby sis to strniště taky začal gelovat, ale…," zmlkl a na drobný, skoro nepostřehnutelný moment mu z tváře spadla dobře nacvičená pokerová maska nahrazená totálním šokem, když se zadíval před sebe a spatřil vysoké stěny. Tohle nečekal.

„Do prdele."

To to vystihovalo, leč možná ne úplně. A pak byl jeho klid zpět, stejně jako zdravé uvažování.

„Máš s sebou jednu výstroj navíc? Ne oblečení a boty, jen tu výstroj. Nechci, abys tam lezl sám, to snad chápeš. Nechci, aby ses na tom zabil," zadíval se nedůvěřivě na strmý povrch a pak do blankytně modrých očí.

Černovlásek se ještě jednou nedůvěřivě podíval na šedivou masu pískovce a pak znovu na Davida, který se zakabonil:

„Syde, nemám s sebou žádnou výstroj, jen jsem nechtěl, abys o nich věděl. Já totiž vím, že jen pohled na ně ti nedělá dobře, a nepopírej to. Nepřijel jsem sem lézt, přijel jsem pracovat. Neměl bych na to stejně čas, to za prvé, a pak, nejsem v takové kondici, abych si byl naprosto jistý. Kotník mě stále bolí, stejně jako mi jednou za čas zacuká v jizvě na ruce. Na lezení venku potřebuju být v naprosto top formě, a to ještě zdaleka nejsem. Takže nepolezu, ač mě to mrzí, protože tohle jsou skály, které jsem zdolal jako první, někdy ve čtrnácti. Můžeme se jeden den jít projít do skalního města, tam vedou téměř na každý vrchol stezky, nemusím se na ně plahočit na laně. Ostatně jen na velmi málo z nich je povolený horolezecký výstup. Ale spíš bych se na ten výlet vykašlal, nechci tě vystavovat zlým vzpomínkám," ujistil ho.

Odbočil z hlavní cesty na polňačku a po pár kilometrech zastavil u malé dřevěnice, která stála kousek od lesa. Vystoupil a zděšeně hleděl na zarostlou zahradu. Co čekal? Nikdo to tam celá léta neudržoval, tak s anglickým trávníčkem by počítat neměl.

Podíval se na Syda, který už taky vystoupil a se spokojeným výrazem si prohlížel okolí.

David tady nebyl už celé roky a celá dřevěnice mu připadala malá. Jen buš okolo chalupy byla snad dvoumetrová. Prodral se porostem, odemkl a sklonil hlavu, aby mohl vejít do nízkých dveří vedoucích do malé předsíňky. Do nosu jej uhodil zatuchlý vzduch. Bylo třeba co nejrychleji dovnitř pustit čerstvý. U vstupu do světničky už tak obezřetný nebyl a jeho čelo se krutě setkalo se zárubní, která byla stejně nízko jako ta vchodová.

„Do prdele! Já se na to…," láteřil a musel si sednout na dřevěnou židli, protože se mu udělalo na malou chvíli černo před očima. „Vyseru se na to! To nemohli ty baráky dělat trochu vyšší… pro budoucí generaci," lkal a mračil se na Syda, který se jeho neštěstím velmi dobře bavil. Jistě, jemu nic takového nehrozilo.

Ten se zatím naprosto přirozeně smál, pobaveně pozoruje svého zamračeného společníka. Jistě, když byl tak pitomě vysoký, že jej Syd nemohl ani políbit, neměl se čemu divit. Možná by to chtělo probořit podlahu a udělat v ní Davidovi cestičky hluboké alespoň půl metru, na záchod, k posteli a do kuchyně, aby se mu tu nezabil. Anebo jen od peřin na záchod, chodit i do kuchyně už by bylo příliš volnosti, ještě by mu trajdal po domě, místo aby se činil u Syda, pitomec.

„Když mi bylo okolo patnácti, snažila se mě matka nadopovat práškama, abych byl vyšší. Bohužel se na příbalovým letáku nepsalo – ne že bych ho čet' – že když už je člověk žirafa, pomáhat s růstem nepotřebuje. Nebral jsi náhodou něco takovýho? Bože, ty jsi mamlas," odtušil a v očích mu zajiskřilo. Sám stál ve dveřích, bez problému, jako by o nic nešlo. Ostatně, nad hlavou měl minimálně deset palců místa.

Přešel k oknu a otevřel, aby se dovnitř dostal čerstvý vzduch. Spodní část chaloupky byla v příšerném stavu, doufal, že to v patře bude lepší, zahrada se mu ale líbila. Měl rád přírodu. Ne že by to takhle kdy řekl, neznělo to moc tvrďácky, líbilo se mu ale, jak byla nespoutaná, bez pravidel, a přesto logická. Ten popis se zdál v rozporu, pro něj ale nebyl.

David ho propálil očima a odfrkl si. V hlavě mu stále tepalo, rána to byla taková, až měl v tu chvíli dojem, že se otřásla celá chaloupka. Nicméně mu už bylo lépe a Sydova slova mu zase mírně zvedala hladinu adrenalinu, který mu dával zapomenout na bolest.

„Slyšel jsi někdy o genech? Tobě se asi vyhnuly, i když tví rodiče taky nejsou bůhvíjak vysocí. Ale já jsem svou výšku zdědil po pražském dědovi. Dědeček Vojta, co bydlel tady, byl snad ještě menší než ty, proto tu taky mohl žít," mračil se. „Jsi někdy příšerně zlý. Místo abys mě litoval, ještě se mi směješ."

David si podvědomě přejel prsty po jizvě, snad aby se ujistil, že se neotevřela, a povzdychl si:

„Dal bych si kafe… Ale to počká, pojďme se podívat nahoru, snad to tam bude v lepším stavu, než je to tady, jinak spíme pod širákem."

Zvedl se a vyšel po úzkých schodech do patra. U vchodu si dával dobrý pozor a sehnul hlavu při průchodu do stísněného prostoru střešního pokojíku. Byl mnohem prostornější a vyšší, než byl ten na Mácháči, a Davidovi vyrazil dech. Zůstal ve stejném stavu jako před lety, kdy tu byli s bratrem naposledy. Stařečci jej nechali tak, jako by čekali, že se kluci zase jednou na prázdniny vrátí. Dvě postele, pečlivě ustlané a zakryté přehozy. Mezi nimi pak byla opřená kytara v obalu. Plakáty Davida Garretta a Tiziana Ferra na straně, kde spal David, a na druhé u Věříka byl obrovský reklamní plakát z filmu Šeptej. U nočních stolků zůstaly lampičky a vedle nich položené knihy. David si pamatoval, že tenkrát, když odjížděli, oba si své knihy u prarodičů nechali s tím, že tam stejně přijedou na vánoční svátky. Jenže mezi letními prázdninami a těmi zimními se stalo tolik věcí… Davidovi se sevřelo srdce. Odmítal opustit byť jen na pár týdnů bratra, který ho v nemocnici potřeboval, a později už sem bez něj jezdit nechtěl.

Vzal do rukou knihu a setřel z ní vrstvičku prachu. Foglar – pamatoval si, jak seděl u nemocniční postele a předčítal mu dlouhé hodiny Hochy od Bobří řeky. Trilogii Rychlých šípů nestihl nikdy sám dočíst…

Odložil ji zpět na stolek, zamrkal slzy, které se mu draly ven, a byl rád, že teď na něj Syd nemluví, ačkoliv stál za ním a pozoroval ho. Cítil jeho pohled, ale otočit na něj se nechtěl. Nechtěl, aby viděl jeho skelné oči.

Pohledem sklouzl na svou malou poličku. Kafkův Proces, ten dočetl až po letech na vysoké, vůbec si nepamatoval, že ji tu měl, a druhá, úzká, velmi ohmataná kniha – Pelc – …a bude hůř. Pousmál se.

„Panebože, úplně jsem zapomněl…," posadil se na postel a letmo ji prolistoval. Pak se s ještě širším úsměvem zadíval na Syda. „Tak tohle by sis měl přečíst, frajere, aby sis vážil života v demokratické společnosti. Nicméně dám ti na výběr – Pelc, Kafka nebo šestisetstránkový Foglar."

Věděl, že babička měla u sebe v ložnici obrovskou knihovnu, ale netušil, jestli všechny ty knihy už rodiče neodvezli. Později měl v plánu se tam jít podívat.

Syd ho zprvu pouze přeměřil pohledem – copak už nepřečetl jednu knihu? Měl dojem, že to bohatě stačilo na další čtyři dekády, stále mu zbývalo napsat ten připitomělý rozbor. Bylo fascinující, jak přirozeně tenhle pokyn přijal. Kterýkoli nezávislý pozorovatel by si mohl být jist, že na profesora Boučka by se podíval jako na malomocného, i kdyby po něm chtěl byť jen třemi větami shrnout svůj názor, u Davida ale neodporoval. Snad se nechtěl připravit o sex. Už tak měl poslední dva dny dost kruté abstinenční příznaky. Bylo těžké určit, jak přesně vydržel měsíc půstu, když po prošukaném týdnu nedával dva hloupé dny, asi by ale nebylo inteligentní ptát se ho na to. Stejně by neodpověděl.

Tak jako tak, jednu knihu už přečetl, což byl jeho rekord od odjezdu Valentýna, se kterým se kdysi učil i četl. Podvědomě si na tu dobu vzpomněl. Tehdy selhával, i přes hodiny snahy vždycky přinesl trojky nebo čtyřky, Valentýn se ale pokaždé usmál a řekl mu, že už je to lepší než minule. Ať to dopadlo jakkoli. Syd tehdy chtěl být lepší než minule. Opravdu.

Pak odjel, Syd spadl a všechno se na něj zhroutilo jako domeček z karet. A jediná kniha, která mu zůstala, byl jeho blok.

Teď četl. Víc toho pro Davida snad ani udělat nemohl. Obětoval valnou část svých mozkových buněk. To bylo možná nadnesené, Malý princ se mu líbil, což by samozřejmě nikdy nepřiznal, když ale ignoroval děj knihy a vnímal jen ten fakt, že to kniha byla – tedy, že to mělo slova a stránky – bylo to nanejvýš vyčerpávající.

Rty se mu zvlnily do pobaveného úsměvu a v očích mu zajiskřilo.

„Tuhle větu znám – to jsi chytil od matky, že jo? Že vám takový věci říkala i na přednáškách? Bože, ty jsi pitomec, vždyť tobě není ani třicet, zatím. Kolik sis toho za komunistů prožil? Sametová revoluce byla v osmdesátým devátým, věř, že já matiku ovládám natolik, abych si to dopočítal. Ale určitě matce řekni, že ti to utkvělo v hlavě, ona bude nadšená," podotkl, pak se ale posadil vedle Davida a pečlivě se zadíval do jeho tváře a očí, jimiž celou místnost pozoroval. Nebylo pro něj tak těžké odvodit si, co se mu honí hlavou. Sám nasadil stejný pohled, když pozoroval vlastní pokoj s místem, na němž kdysi býval Valentýn.

Přesedl si, aby se dotýkali boky a stehny, a přehodil si Davidovu paži přes ramena, aby jej jeho vyšší společník objímal. Lépe se o něj opřel a znovu se mu zadíval do tváře. Byly to jeho poměrně podvědomé pokusy pomoct, byť by si je nepřiznal. Bylo náročné pomáhat a nedat o tom poměrně tvrdé hlavě vědět, šlo to přes gesta a kontakt, k němuž si Syd vždy našel logický důvod. Jen se k němu přivinul, aby David věděl, že tam s ním byl. Že ho chápal. Pak se natáhl a jemně ho políbil na tvář, hlavu si znovu opíraje o jeho rameno.

Rozhodně neměl souměrně zastřižené vousy. Měl by se oholit. Ale zrovna v ten moment mu to nevadilo.

„Řekni mi něco nepodstatnýho," požádal do ticha, které v místnosti panovalo. Dělával to často, když byli zrovna sami s Johankou. Vyprávěla mu o Mileně, o svých rodičích, o těch jejích. Nezáleželo na tom, na koho konkrétně se zrovna zaměřila.

Bylo to ale snad poprvé, co o něco takového požádal Davida. Ji poslouchal rád, u něj si ale ještě nedávno myslel, že nezvládne víc jak deset minut vnímání. Mýlil se. To by taky slyšel nerad.

„Třeba o prarodičích, co tu žili, nebo o Věříkovi, nebo o tom, co jste tu dělali, když jste sem jezdili."

Zavřel oči. Nechtěl u toho spát, to nikdy nedělal, ani Johaně, ani Valentýnovi, který byl úplně prvním člověkem, kterého o podobné příběhy prosil.

David pozvedl obočí, když uslyšel zvláštní žádost o příběh, o který jej prosil Syd s tak upřímným a uvolněným obličejem, že měl dojem, že mu ho někdo vyměnil. Pak se ale pousmál, tohle byl příjemný začátek týdne v zemi na konci světa.

„Jsi mazlivý," podotkl David, přitáhl si jej ještě blíž k sobě a opřeli se o pelest postele, na které byl položený velký peřový polštář. Otevřeli střešní okno kousek nad sebou, aby jim šel do pokoje čerstvý lesní vzduch, a David jemně políbil Syda do vlasů. Povzdychl si. Všude na něj útočily vzpomínky, krásné i ty tklivé, ale šumění lesa, zpěv ptáků a úplná absence zvuků civilizace jej uklidňovala. Stejně jako drobné tělo, které se o něj důvěrně opíralo.

„Nezažil jsem komunisty, to máš pravdu. Přesto mám úctu k tomu, že můžeme žít alespoň tak svobodně, jak nám to všichni Babišové a Fialové dovolí. Což je poměrně velká svoboda, ačkoli můj názor sdílet nemusíš. Dějiny dvacátého století předpokládám znáš a máš aspoň vzdálené pojetí, jaká zvěrstva se tenkrát děla.

Období normalizace se ale dost podepsalo i na mně, respektive na vztahu rodičů k nám. Chceš příběh, povím ti ho. Můj děda – ten pražský – byl žid, odvlekli ho i s jeho rodiči do koncentračního tábora. On přežil, ale jeho rodiče ne. Po válce se vrátil do Prahy, kde skončil v sirotčinci. Celou dobu si myslel, že největší hrůza jeho života už skončila, zamiloval se tam, a nakonec si odtamtud, když dosáhl dospělosti, ještě nezletilou babičku odvedl. To už v zemi vládli komunisti, což děda hodně nelibě nesl, ale babička ho krotila už kvůli tomu, že byl na cestě můj strejda a rok nato se narodil i otec. Děda neustále bojoval s režimem, a to se samozřejmě podepisovalo i na jeho dětech. Strejda v roce 1976 emigroval a rok nato táta podepsal Chartu. Dědu v té době měli estébáci pod drobnohledem a po tomto na něj vyhrabali nějakou špínu a zavřeli ho. V té době už byli naši svoji a matka na protest Chartu podepsala taky. Je teda nezavřeli, ale máma studovala výšku a z té ji okamžitě vyhodili. Táta skončil v kotelně a máma jako uklízečka ve škole, kde původně studovala.

Oba se domluvili, že děti do tohoto světa nepřivedou, jenže pak přišel rok osmdesát devět, za dva roky jsem se narodil já a tři roky po mně Vavřinec. Oba rodiče si při nás plnili své sny a studovali a pak dělali kariéry. Tak nějak mi přijde, že jsme rostli jako dříví v lese, a když přišla moje puberta a s tím i ten průšvih s coming outem, dělali mrtvé brouky. Tak jako byli zvyklí celý život poté, co zjistili, že svým podpisem Charty a revoltou proti systému nic nezmění a jen si tím ublíží. Strašně mě tenkrát mrzelo, že se mě nezastali, že to všechno nechali dojít tak daleko. Máma potom měla výčitky, přesto ale od Věříka neustále utíkala, aby se nemusela topit v sebelítosti. Byla tenkrát zaměstnaná na ministerstvu vnitra stejně jako otec a údajně neměli čas. Já jsem byl v nemocnici s ním každou volnou chvilku a nikdy jsem jim tu sobeckost nehodlal odpustit. A můj pohár definitivně přetekl, když Věříkovi prodali střechu nad hlavou. Nevím, jestli by byli jiní, kdyby žili v jiné době, ale můj názor je, že je zlomil a pokroutil systém. Vždycky jsem měl tak trochu dojem, že nakonec litovala, že nás měla. Ale to je jedno. Měli jsme jeden druhého, a tak je to dodnes… Takže z toho plyne poučení, že je sice možné, že tvá matka nám něco podobného říkala, ale vzhledem k tomu, že oba tví rodiče studovat mohli, režim je zase tak moc nezasáhl."

Syd stále ležel přitisknutý na jeho hrudi a nehýbal se. Možná by pro Davida bylo lepší, kdyby spal. Tohle pro něj byla dost intimní zpověď, která hodně vypovídala o jeho povaze, ač se to tak nemuselo zdát.

„Spíš? Chceš ještě jednu pohádku? Ta by se ti možná mohla líbit. Hmm, raději ne, zase bys o mně tvrdil, že jsem pitomec… teda ještě větší pitomec, než už jsem teď. Půjdu si udělat kafe a měli bychom něco sníst, za chvíli tu jsou řemeslníci."

„Jsi si jistej, že to zvládneš?" zabručel mu černovlásek do hrudi, než se krapet nadzvedl, aby Davidovi viděl do obličeje. Na rtech mu ale navzdory jeho slovům hrál chápavý úsměv, uvolněný. David mu toho o sobě moc neřekl, pokud nebyl posilněný alkoholem. Černovlásek sám věděl, jak je vyprávění o tom, co jej utvářelo, nelogické, tedy pro něj těžké. Bylo hezké vidět, že se to pro něj David stejně rozhodl udělat.

Rozhodně nebyl empatik, to by bylo stupidní. Rozhodně to nebylo tak, že by si přál poznat Davida nejlépe, jak to šlo, rozumět mu, dělat všechny ty párové debility, které svědčily o lásce. Rozhodně s Davidem nechtěl zůstat napořád. Ale jednal podle toho. A byl rád, že to Davidovi nevadilo.

„Dojít si pro kafe," vysvětlil, když si všiml nechápavého pohledu, který mu David věnoval. Prsty jej pohladil po jizvě na čele.

„Škoda, že sis nevzal aspoň nějaký horolezecký vybavení, minimálně helmu bys užil. Líbí se mi tu, ale pochybuju, že bych našel nemocnici bez delšího řízení, nehledě na to, že do ní ani jeden z nás znova nechce. Snaž se se mi tady nepřizabít. Je teda možnost spát pod tím širákem, abys sem nemusel a nepomlátil se tu. Anebo ty budeš spát venku a já se obětuju a budu tady v teple. Neboj, přijdu si za tebou pro svůj večerní sex a ranní pusu, a když už v tý zimě budu, zavedl bych i ranní sex. A polední sex, to ti ponesu jídlo. Ale to tu budou ti řemeslníci. Tak ne, polední sex budeš vynahrazovat večer. To taky není špatný nápad, mám pocit, že už jsem nešukal, jak je rok dlouhej. Asi ti snížím hodnocení," zauvažoval a potutelně se na Davida zašklebil.

„Což mi připomíná – chceš si před těma chlapama hrát, že jsme hetero? Mně je to jedno, když mi bude všechno večer vynahrazeno i s úroky, přežiju to, ale nerad bych se hlídal, aniž by to bylo nezbytný, chápeš," nadhodil, bylo ale poznat, že svou otázku nemyslel nijak zle. Vlastně ani jako pošťouchnutí, překvapivě.

„A děkuji," dodal nakonec a natáhl se po Davidových rtech. „Za pohádku."

David pozvedl obočí a pátravě se mu zadíval do očí.

„Jestli budeš mít blbé kecy, tak tě tady bude čekat jen celibát, tak si to dobře rozmysli!" sykl na něj.

Ve zdraví se dostal do spodního patra, kde chvíli zápasil s indukčním sporákem, který naprosto nekorespondoval s typickým starým vybavením chaloupky. Koupili ho před lety Davidovi rodiče, protože se už nemohli dívat na to, že babi, kdykoliv chtěla něco upéct, rozpalovala kachlová kamna a bylo úplně jedno, jestli byl srpen nebo prosinec. Plyn k jejich chaloupce nezavedli, protože o něj staříčci nestáli, a drobnosti si připravovali na dvoumístném elektrickém vařiči. Babička neměla ani rychlovarnou konev a teplé nápoje si vařila v té nejvíc retro konvici s pískacím hrdlem. David nechápal, jak mohla žít bez takových nezbytností, jako je mikrovlnka a do jisté doby i sporák. Byli tak ale navyklí a je těžké starší lidi přemlouvat k novinkám. Mohl být rád, že si pořídili aspoň pračku a mobil.

David donesl obě tašky dovnitř, z té své vytáhl kávu a se zděšením si uvědomil, že musí zkontrolovat lednici, aby měli své chabé zásoby kde uskladnit. Vypadala v pořádku a při ukládání potravin se otočil na Syda.

„Před těmi řemeslníky si nebudeme hrát na nic. Jsme dva chlapi a jsme spolu jen proto, že ty ses rozhodl, že se ti líbí moje tělo. Jsi ale kultivovaný mladý muž a ne neandrtálec, aby ses po mně musel plazit, kdykoli jsem ve tvé blízkosti. Stačí to večer, ne?" popadl Syda, postavil ho na židličku a vytáhl se na špičky. Dravě ho políbil a vjel mu rukou pod tričko, aby jej mohl laskat na zádech. Sametová kůže byla rozpálená, David přejížděl lehce po obratlích a nepřestával mu plenit ústa divokými polibky. Když zjišťoval, že je na hraně ovládání, přestal a vydechl: „Tak. Tohle je takový příslib na večer, abys netrpěl abstinenčními příznaky." Ještě jednou jej chytil za tričko a přitáhl k sobě, aby ho mohl políbit na nos. Díky židli byl Syd o něco málo vyšší než David. Bylo příjemné jednou za čas vidět přímo do jeho tváře a jiskřících očí.

Černovlásek prudce vydechl, rozhodně se ale netvářil nijak překvapeně nebo zaskočeně. Naopak, na rtech mu hrál úsměv, s nímž Davidovi ovinul paže kolem krku, aby se na něj natiskl blíž, a ukazováčkem jedné dlaně mu začal kroužit po ramenou. Na svých vlastních měl husí kůži.

„Takže kdybychom byli pár, něco bychom předstírat museli, chápu to správně? Kdybych byl tvůj přítel, mohl bych se po tobě plazit a hrát si na neandrtálce. To nezní zle. Taky bys mi pak uvolnil tu poličku a koupili bychom další noční stolek. Bože, to je práce, zase by to byly roky, než bych tě k tomu dokopal. A tak dlouho bych to rozhodně nevydržel, to by mě asi zabilo, a mně Johana nic o tom, že by mi nosila kytky na hrob, neříkala, takže asi zůstaneme takhle. Beztak bychom umřeli oba, já, protože bys mi zničil všechny mozkový buňky, a ty pak steskem po mně, a ještě na náhrobek by sis nechal napsat něco na styl Opovaž se sem nastěhovat, Valento! Ne že bych to tam s tebou chtěl sdílet, moje duše by nikdy nedošla klidu, ale jestli budu mít jako duch prdel, docela bych si třikrát denně došel na sex, místo jídla. V tom mě odmítnout nemůžeš, stejně jako duch nebudeš mít co jinýho dělat. Teda, pokud tě nespálej se všema těma gelama na vlasy, to bych na tebe zase čekal a čekal a čekal."

Jak tak nad tím přemýšlel, doufal, že jsou duchové nazí. Nechtěl se zdržovat. Jistěže neměl zapotřebí sledovat všechny ty stoleté staroušky, co se tam budou promenádovat. Na jinou stranu, on stejně neměl rád lidi, takže by byli s Davidem zalezlí u něj, jelikož u Syda bude celá jeho rodina. Rozhodně s matkou nechtěl být i po smrti. Možná by si měl zaplatit svůj vlastní hrob. Nebo pyramidu. Docela by si zašukal v pyramidě.

Obecně by si docela zašukal. Po dvou dnech utrpení. David odváděl dost neuspokojivou práci, snížení hodnocení bylo rozhodně namístě.

Navzdory svým slovům se k němu sklonil, aby jej znovu mazlivě polaskal jeho rty. Tyto polibky byly daleko jemnější, sladší, snad i opatrnější, což by si samozřejmě nikdy nepřiznal. Moc nad tím nepřemýšlel, jednal dost podvědomě. Rukama Davida hladil ve vlasech, výjimečně prostých všech gelů a dalších patlanin, které mu to jindy znemožňovaly.

Nosem se otřel o ten Davidův a jedním pomalým tahem olízl plný spodní ret, aby jej blonďák pustil dovnitř. I s jazykem se líbal daleko pomaleji a něžněji, mělo to ale cosi do sebe. Davidovy polibky byly smrští všeho, kdy jako by mu explodovala každá buňka těla. Tady měl čas vnímat úplně všechno, všechnu tu zvláštní intimitu.

Konečně jeho rudé polštářky propustil, čelem se opíraje o to Davidovo. Prsty nechával v jeho vlasech.

David zavřel oči. Všechno se to v něm pralo. Nebyl zvyklý na něžnosti, tyto ho ale rozechvívaly tak, že zapomínal na čas. Nejraději by jej povalil na malou sedačku, kterou měl za sebou, a bezostyšně, ale něžně si ho podmanil.

Něžně? Uvažoval nad tím slovem. Dokázal by se milovat opravdu něžně? Na posteli, která by byla plná vonných okvětních plátků rudých růží, světlo svící by osvětlovalo prostor jen natolik, aby měl možnost pozorovat křivky Sydova těla a šťastné oči. Tohle byla tak vzdálená představa. Přesto na tom asi něco bylo. Bez těch kvítků a svící by to asi mohlo být docela hezké. Nejspíš…

Kousek se od něj odtáhl a zadíval se do jeho očí. Kolikrát v nich toužil vidět jen upřímnost. Teď je měl před sebou a četl v nich jako v otevřené knize – syrovou, ničím nezastřenou touhu a přízeň.

Čert vem jeho předchozí slova. Nechtěl umřít.

Uvědomil si, že kdyby mohl, kdyby oba mohli, zůstal by s ním tady, v chaloupce na konci světa, daleko od všech pohrdavých pohledů a zbytečných starostí.

Jen by se tu zakonzervovali a milovali se od rána do večera. David zjišťoval, že už docela dobře umí vypnout a přehlížet všechny kraviny, které neustále Syd vypouštěl z úst. Byly nepodstatné. V tuto chvíli byl šťastný, jako už dlouho nebyl, a nemínil si svou pohodu kazit přemýšlením nad tím, co bude za týden.

Byla to utopie, ale moc hezká.

Naposledy jej políbil, také mu prohrábl vlasy a neopomněl přejet prsty po jeho jizvě. Vzal jej do náručí a postavil na zem.

„Tak do práce, za chvíli jsou tady ti chlapi," zamyslel se, když kontroloval čas na hodinkách.

Otevřel notebook, v němž měl od Viktora nakreslené plány domu, a chvíli do nich se Sydem zírali a přemýšleli nad možnostmi renovací, které jim skromná dřevěnice nabízela.

***

Řemeslníci v podvečer odešli a David se zatvářil ustaraně.

„Tohle bude strašný týden, to nemůžou stihnout ani za měsíc… Ale ti chlapi vypadali jako sehraná parta, co říkáš? Dneska už si dáme pohov. Co si uděláme na večeři? Co třeba špekáčky? Ty už jsme dlouho neměli," začal se smát. Pravda byla taková, že zásoby špekáčků dojídali na Mácháči poslední tři dny a Syd jich nejspíš už měl plné zuby. Ale David v nich stále viděl nostalgii, zvlášť tady, kde trávil nejkrásnější prázdniny svého života.

„Bagetu bys nechtěl?" zeptal se černovlásek s povytaženým obočím, na rtech svůj naprosto typický úsměv. Byla pravda, že už mu buřty pomalu začínaly lézt ušima, když se ale nyní zadíval do světlounkých modrých očí a uvolněné tváře svého společníka, tak nějak pochopil, že se mu s místem, v němž se zrovna nacházeli, vázaly vzpomínky. Chtěl si s ním ty momenty zopakovat?

„Kdysi jsi o mně tvrdil, že jsem popelnice, nebo něco na ten styl, mám hlad pořád a sním cokoliv, ale bagetu… jsme měli na oběd. Snesu hodně, ale má to taky své limity," pokrčil rameny David.

Úšklebek na rudých rtech Syda se ještě rozšířil.

„Budiž. Jo, špekáčky nezní zle. Stejně je potřeba spálit ty soušky, co na zahradě zůstaly. Myslím, že jsem vzadu viděl ohniště, že?" V očích mu nepatrně zajiskřilo, když viděl, jak se jeho společník pousmál. Dělat Davidovi radost nebylo nikdy moc oceňované úsilí, primárně protože ho v polovině případů sám zabil půl sekundy po jeho provedení nějakými dalšími slovy a tím Davida vytočil, už ta trocha pozitivních reakcí ale stála za to. Rád jej viděl šťastného. Sám se v těch momentech cítil daleko víc v bezpečí. To byl pocit, který mu dával snad jen David, minimálně v tak vysoké míře. Bože, kdyby o tom věděl, nenesl by to dvakrát statečně.

Společně se přesunuli na zahradu, kde se David rozhodl nalámat větve naházené na jedné velké hromadě s tím, že je černovlásek vyskládá na ohniště. Výraz, který nasadil, když si Syd vyžádal dva kusy po půl metru, dva po pětačtyřiceti centimetrech, dva po čtyřiceti a tak dále až po pět kusů po deseti pak stál za to. To tedy ještě nevěděl, že černovlásek tyto rozměry vážně pozná a bude schopen již hotové kusy reklamovat. Svým způsobem to bylo docela vtipné.

Když se jim společnými silami povedlo vytvořit, co si Syd vyžádal, a zabít veškerou Davidovu chuť mít s ohněm společného cokoli dalšího, posadil se blonďák na jednu z laviček, kam si přinesl nůž, prkýnko, zeleninu, špekáčky a chleba. Černovlásek zatím vyskládal do úhledné pyramidy všechny kusy, které mu David nalámal. O ni pak opřel zbytek dříví určeného ke spálení, aby si byl jistější, že se jeho jehlan nerozpadne, a svlékl jedno z březových polen z kůry. Tu zapálil a vložil do svého výtvoru. Věděl, že už se o něj nebude muset starat a že bude hořet přinejmenším uspokojivě.

„Za ty čtyři roky, co jsem jezdil lézt, jsme zapalovali oheň hodněkrát. Byl to pro nás takovej druhej skaut, šátky jsme neměli, ale to není podstatný. Byli jsme mezi skalama každej třetí víkend, protože nás chtěli naučit víc těm kusům kamene věřit. Povedlo se to, spali jsme pod převisama ve stanu i bez něj, uměli poznat většinu nerostů a hornin. Po tom, co jsem spadl, se ta atmosféra rozpadla. Já už tam nechodil a většina známých přestala taky. Ta skála, ze který jsem sletěl, byla něco jako naše základna. Už tomu nevěříš, když víš, že to málem zabilo někoho, koho jsi vždycky vídal úplně v pořádku," nadhodil, zatímco pozoroval vysoké rudozlaté plameny.

„Není to úplně tak, jak jsi tvrdil v autě. Není pro mě nepříjemný bejt mezi skalama, i koukat na horolezce zvládám. Znáš ten pocit, kdy stojíš pod skálou a vidíš všechny příležitosti jako zakroužkovaný červeným zvýrazňovačem? Prostě víš, kudy budeš chtít lézt. Když na to koukám já, vidím úplně stejně, kde všude se dá udělat chyba. Pozorovat na tom někoho je jako sledovat někoho procházet se po poli se schovanejma minama. Ale skála samotná mi nevadí. I když je krapet chladná. Jako chladnější, než bývala," zamyslel se. Stále seděl u plamenů, otočil se ale a pečlivě si Davida prohlédl. Viděl, že jej i muž pozoruje. Vrátil se na lavičku a posadil se k němu, opíraje se hlavou o jeho paži. David už držel vidlici se dvěma špekáčky. Ze zálohy mu ukradl jeden proužek papriky.

„Z toho vyplývá, že romantickou procházku mezi skalami bych asi snesl, chápeš, sladké kecy, držení za ruce… Docela bych si zašukal pod převisem, věřil bys tomu?" zašklebil se, patrně aby nějak zamluvil svá předchozí slova. Měl to ve zvyku.

„Slíbil jsem ti, že tady lézt nebudu, ale mrzelo by mě, kdybych se nemohl mezi skalami projít. Jsem rád, že to bereš takto. Jeden den si tam ten výlet uděláme, a když už jsme s sebou tahali ty spacáky, tak bychom tam mohli i přespat. Pouze přespat, takovou romantiku jako šukat pod převisem zase mít nemusím. Mám rád pohodlí, a to zrovna skalnaté podloží nebo země plná jehličí není. Jsem už zkrátka rozmazlený měšťák. Stejně, zítra nebo pozítří to tady bude celé rozbombardované, jak budou dělat nové odpady, ani bychom si nic uvařit nemohli…," odmlčel se. Chvíli zíral do plamenů a pak se zakousl do totálně spáleného špekáčku. Nebyl tak špatný. Asi mu to v zimě bude chybět.

„S těmi rudými body máš pravdu, taky to tak mám, asi jako všichni. Tohle slyšet nebudeš chtít, ale mrzí mě, co se ti stalo. Ty lítost nepotřebuješ a nestojíš o ni, ale já to beru ze sobeckého důvodu. Měli bychom aspoň něco společného. Rád bych měl. Neuspokojuje mě jen s někým šukat. Rád bych s osobou mně blízkou dělal i něco jiného. Třeba lezl, povídal si o něčem, co baví oba. Jsem s tebou rád a je mi jasné, že tobě to asi stačí, ale mně ne. Když už spolu trávíme tolik času, respektive, ty se mnou chceš trávit tolik času, tak bych rád o tobě věděl víc než to, že rád surfuješ a jsi blázen do čísel. Jakou muziku rád posloucháš?"

„Myslíš, že se shodneme zrovna na hudbě? Nebude to italsky," rýpl si Syd, pak se ale zamyslel. Co rád poslouchal? Měl rád písně, které zpívali, když ještě lezl. Pamatoval si, jak s přáteli seděli u ohně, kde vedoucí a pár starších drželi své kytary. Tehdy je zbožňoval, stejně jako zbožňoval Valentýna, který mu na svou temně černou kytaru hrával snad už od Sydova narození. Vždycky se na ni chtěl naučit taky a pamatoval si, jak spolu dokonce jednou byli v obchodě plném strunných nástrojů, kde mu bratr chtěl udělat radost a nástroj mu dopřát. Jenže, ať byl Syd v jakémkoli věku, vždy byl menší, než by měl být. Nikdy mu to nevadilo, tehdy jej to ale podrazilo. Neměl dost dlouhé prsty, aby pořádně objal krk kytary a dosáhl na všechny struny. Kupovat mu ji by bylo bezúčelné.

I nyní by si dovedl vybavit, jak byl tehdy zničený. A jeho bratr mu koupil onu maličkou náhradu, o dvě struny užší nástroj, kterým pak Valentýna doprovázel, hrávali spolu snad každý večer. Byly to pro něj neskutečně podstatné momenty, stejně jako ty z lezení, kam onen nástroj nosil taky, přestože za zvuku šesti dalších kytar nebyl slyšet.

Když Valentýn odjel, odložil svoje ukulele kamsi do skříně. Rozhodně to nijak nesouviselo, nepřiznal by si to, pravda ale byla, že na něj znovu sáhnout nedokázal. Zvládl by hrát znovu, ale nezvládl by znovu držet ten samý nástroj, s nímž se pojilo tolik vzpomínek. A nový by si nekoupil. Přece jen, to by znamenalo, že vzpomínal a že jej ony vzpomínky svazovaly. Tvrdit si, že ve skutečnosti pouze neměl náladu, bylo daleko lepší.

Ať to bylo jakkoli, tehdy hrál všechny ty táborové písně, jelikož jeho extrovertní bratr tábory miloval. I díky tomu je nadšeně přijímal na lezení, kde si vztah k nim ještě posílil. Vyvolávalo to v něm emoce. Možná, že to byl taky důvod, proč s odchodem z nemocnice se vším přestal. Jenže přímá otázka vyžadovala přímou odpověď.

„Vždycky jsem poslouchal to, co jsem pak mohl zpívat, protože to mě dřív docela bavilo. Italsky rozumím, když na mě mluvíš pomalu a jako na dementa, ale mluvit nechci, německy jsem se sice učil tři roky na základce, ale nikdy jsem se nedostal za gutentag, a moji angličtinu jsi slyšel před měsícem, takže tam vysvětlení nepotřebuješ. Dlouho jsem teď hudbu neposlouchal, líbil se mi ale Xindl X, Nohavica, takoví ti autoři, co bys našel ve zpěvníku skautíků. Spiritual Kvintet a tak."

David se si jej přitáhl k sobě do náručí a políbil jej do vlasů.

„To bych do tebe nikdy neřekl… Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, takže se vlastně není čemu divit, a nikdy jsem tě ani neviděl se sluchátky v uších. Neposlouchám jen italskou muziku, ačkoliv je pro mě Itálie včetně její hudby hodně fascinující. Proto jsem ji taky tři roky studoval spolu s češtinou, a pak, netuším, co mi tenkrát spadlo na hlavu, že jsem se dal na učitelství středních škol, ale to všechno víš, že jo, viděls zarámované diplomy…," zakroutil hlavou. „Na Xindla jsem byl minulý rok na jednom fesťáku. Má skvělé písničky, vtipné, mám ho rád. A písničky, které se pojí s kytarou, bože… Všechno to tady na mě padá. Můj děda se živil vyráběním nástrojů. Kytary, housle, cella, banja, mandolíny… byl dobrý, hodně dobrý. Vyráběl nástroje tehdejším slavným kapelám, jezdili za ním jak z Prahy, tak i ze Slovenska. Naučil nás oba s bráchou docela obstojně na kytaru. Možná jsem to nezapomněl. Kytaru tu rozhodně najdu, myslím, že jsem ji viděl nahoře v pokoji, stejně jako další nástroje, které si děda nechával a neprodal. Můžeme se vrátit do minulosti, kdy ještě všechno bylo v pořádku," sklonil hlavu. Ty doby, kdy Syd s nadšením zdolával skály, kdy David s Věříkem s kytarami v rukou a děda s houslemi seděli u ohně a hráli Wabiho Daňka, Brontosaury i Spiritual Kvintet. Kdy byli ještě šťastní, bezstarostní – bez jizev na těle i na duši.

David se zvedl od ohně a zaběhl do podkroví pro kytaru. Vytáhl ji z obalu a pohladil ji, jako by se s ní vítal.

Tahle je Věříkova, vyrobená z javorového dřeva, měl bych mu ji dovézt – zamyslel se. Rozezněl ji a zaúpěl. Byla příšerně rozladěná.

Na chvíli se soustředil, měl strach, že už to po těch letech nezvládne, ale zjistil, že tohle se nezapomíná. Naposledy hrával na kytaru na vysoké a byly to právě písničky od Xindla, Kryštofa a jiných tehdejších kapel, které zrovna letěly.

Seběhl dolů, a jakmile si byl jistý, zadrnkal první tóny a začal zpívat.

Spí Jižní kříž
jak říkali jsme hvězdám kdysi v mládí
to na studený zemi
ještě uměli jsme milovat a spát

Dál však to víš
světem protloukal ses, jak ten život pádí
dneska písničky třeba vod Červánků
dojmou tě, jak vrátil bys to rád

Zase toulal by ses Foglarovým rájem
a stavěl Bobří hráz
se smečkou vlků čekal na jaro
jak stejská se, až po zádech jde mráz

Spí Jižní kříž
vidí všechna místa, kde jsi někdy byl
to, když naplněnej smutkem
jsi plakal, plakal nebo snil

V tuto chvíli se přidal i Syd. David se na něj překvapeně podíval a téměř zapomněl zpívat. Syd měl naprosto čistý hlas. Nikdy by nepředpokládal, že syrový chraplák, který byl slyšet v jeho běžné mluvě, dokáže změnit v něco tak čistě jemného. Bylo to jako zjevení.

Čím ho ten kluk ještě překvapí?

Syd sám však nemohl čekat všechny emoce, které na něj v tu chvíli zaútočily. Pět dlouhých let se neslyšel zpívat, tedy, ne ve tmě, u ohně a s kytarou. Jenže jestli tu rozšklebenou jizvu, kterou jeho bratr zanechal, mohl někdo sešít, byl to David. A on si to v tu chvíli uvědomil, jen podvědomě, ale přece, a to jej muselo zasáhnout i zvenčí. Blonďákův příjemný baryton a soustředěný výraz tolik napodobovaly všechno, co znal, ale právě tím, jak to bylo jiné, to bylo tak nádherné. Sám měl hlas spíš vyšší, doplňovali se. S bratrem i s Davidem.

Jejich výběr hudby, způsob, jakým do sebe jejich duše zapadaly, podobně jako jejich těla v milostném aktu, síla toho okamžiku, bylo to náročné pobrat. Uvědomil si, že kdyby se v ten moment měli spojit třeba i na temně zelené louce, snad by to bylo nejvíc milování, co za život zažil. Nemuselo by to ani být nijak něžné a romantické, David by jej mohl celého zabalit do kousanců a cucfleků, a stejně by to bylo snad nejromantičtější a nejněžnější. Šlo to takhle říct? Něžná bolest, to spojení znělo divně, on to tak ale vnímal.

Noci byly kouzelné. Vždy měl rád tmu. Byla logická. Tedy, to tvrdil sám sobě, vevnitř ale vnímal tu magii, kterou to v sobě neslo, a když nyní poslouchal svůj hlas – ten hlas, kterým už pět let nic nezazpíval – slyšel jej tak nějak jinak než dřív. Byl podbarvený čímsi, co by nezávislý pozorovatel nazval smutkem, byla v tom kapka čehosi hlubokého. Čehosi, co jej nutilo zavřít oči, přestože si ze srdce přál dál hledět do rudozlatých plamenů.

Kytara utichla, stejně jako jejich slova, atmosféra ale zůstávala a Syd si uvědomil, jak v tu chvíli potřeboval hrát. Aniž by si to uvědomil, v hlavě se mu vybavil Valentýn a moment, kdy prvně držel nástroj a přidal se k jeho hlasu tím svým, k jeho notám těmi vlastními. Potřeboval držet dřevo pulzující životem, byť realita nikdy nebyla tak romantická a višeň, nebo cokoli jiného, z čeho by ukulele bylo, už dávno nebylo živým stromem. Něco, co pulzovalo hudbou. Potřeboval něco, co bude mluvit za něj, protože jinak by se asi utopil.

Bylo těžké to před Sydem všechno schovat.

Beze slov se k Davidovi natáhl a jemně, pomalu mu kytaru vzal. Tak, aby měl blonďák kdykoli možnost říct, že mu ji půjčit nechce. Bylo to jedno z těch gest, kdy rovnou konal, aniž by se zeptal, a přesto z nich bylo naprosto jasné, že to vlastně není neslušné, že je v nich ta otázka jaksi vepsaná. Neprotestoval, a tak si Syd kytaru vzal, položil si ji na kolena a prsty přejel po strunách, aniž by vydaly jakýkoli zvuk. Jen je chtěl cítit. Neuměl na kytaru. Jen ji chtěl držet. Chvíli.

Chtěl hrát.

„Říkáš, že děda vyráběl nástroje. Nezůstaly tu nějaké? Někde? Nemohl bych si taky něco půjčit?" Mohl si všimnout, jak jeho společník pozvedl obočí, jeho domněnku mu však potvrdil a zvedl se, aby mu pokoj ukázal. Uvnitř pak Syda nechal samotného. A on za to mohl být jen rád – nechtěl by, aby ho David takhle viděl.

Mezi nástroji už to dávno nevonělo dřevem, to rozhodně ne, a přesto jej stále cítil – nebo se mu spíš vybavil pocit, který míval, když dřevo cítil, a on to tedy vnímal, jako by se to skutečně dělo. Oči mu bloudily po zručné práci Davidova dědečka, po houslích, které jejich matka nesnášela, takže jim je zatrhla, po další kytaře, menší, takové, jako se dává dětem, když se teprve učí. Poznal basu a poznal benjo. A ukulele.

Vzal nástroj do rukou, jemně si jej přitiskávaje na tělo. Už ten dobře známý pocit, kdy poznával rozměry nástroje, pak odváděl svou práci, stačilo se podívat na čtyři struny a on věděl, jak zní. Bylo to jako ta vůně dřeva. Struny zatím nezněly. Ale on si pamatoval, jak znít budou.

Chytil ukulele, jako by se chystal hrát, a vyzkoušel jej. Naladil. Vyzkoušel znova. V krku měl knedlík. Nevěděl o tom. Bylo to kouzelné. Ani to si neuvědomoval, možná okrajově.

Vrátil se zpět k ohni a posadil vedle Davida, maličký nástroj složený v klíně.

David jen povytáhl obočí a se širokým úsměvem zakroutil hlavou. „Neustále mě překvapuješ." Vzpomněl si na slova, jimiž Syd tvrdil, že jeho duše, toho něžného a chápavého kluka, zemřela kdesi pod skálou. Teď ho zase přesvědčil, že tomu tak není. Byla schovaná a spala, jen rouška noci, klid a důvěra v člověka, který seděl vedle něj, ji probudila.

David zjistil, že je dojatý. Neznal ten pocit, který mu svíral hrdlo tím příjemným způsobem. Byl to on, kdo dokázal Syda vytáhnout z černé díry, a byl na sebe hrdý, ačkoliv to všechno znamenalo velké komplikace. Teď ale na ně myslet nechtěl. Toužil udělat Sydovi, ale i sobě krásný večer, kdy budou oba sami sebou, bez strašáků, které je v Praze děsily, přikrytí jen temnotou noci, omámeni atmosférou spletenou z akordů a jejich hlasů.

Nástroje spolu ladily, stejně jako jejich duše byly v tu chvíli spjaté a sladěné do not a písní, které oba znali. Nemluvili, jen zpívali a hráli. Jednou za čas přihodili polínko do ohně a na chvíli jen tiše poslouchali praskání dřeva a cvrkání cvrčků, dokud jeden z nich opět nehrábl do strun. Vytahali z paměti všechny známé folkové písničky od Nohavici, Plíhala, Wabiho Daňka, Nedvědů a dalších, a kdyby na ně nezačala přicházet únava, asi by u ohně seděli až do rána.

Se zkracující se nocí byly jejich písně tišší a tklivější.

„Měli bychom jít spát," zašeptal David. „Na dobrou noc ještě jednu…"

Neřekl, jakou píseň bude zpívat, a věděl, že tahle je velké vyznání. Možná by neměl… Možná by tuhle otevřenou zpověď měl nechat spát…

Ale byla to jen píseň…

Tak od dneška vím, jak zavíráš oči, když pusu ti dávám,
jak otáčíš hlavu, všechno už víš, to, co bych chtěl.
Snad se mi zdáš nebo nechápu nic,
snad jsem jen blázen, co chtěl bych víc?
Ty můj vánku, skládanko hezká, z kouzelnejch chvil.
Do závěsů nutí se den a my máme půlnoc,
cítím tvůj dech a trochu se bráním hladit tě víc.
Poprvé blízko, blízko tě mám
a tvoje tvář je plná stop mých,
začnu se bát, jestli to moje rád ti neublíží.

Černovláskovi se stáhlo hrdlo snad už v momentě, kdy se do tmy rozezněl Davidův baryton, tentokrát tak zvláštně zastřený, a přesto upřímný. V ústech se mu udělalo sucho. Znal ta slova nazpaměť, nedokázal se však přidat. Snad měl dobrý důvod, pravda ale byla, že podvědomě věděl, že nemohl. Že kdyby promluvil, hlas by mu selhal nebo přeskočil, a on by za žádnou cenu nechtěl brečet, ani podvědomě, a už vůbec ne jako ten Syd, kterým si posledních pět let tak přál být.

Jenže v tu chvíli Davida miloval. Nebyl zamilovaný jako u jezera, miloval ho, a to na něj všechno zaútočilo tak, že si i on musel všimnout celé té bouře uvnitř sebe, byť by ji nedokázal rozklíčovat, dlaně se mu nepatrně zpotily a hrdlo stáhlo ještě víc. Celý jeho vnitřek se sebou bojoval, a zároveň byl vlastně klidnější než kdy dřív. Měl by omdlít. Měl by vypnout, bylo to moc emocí, bylo to ale poprvé, kdy o to vědomě nestál, a to pro něj byl další šok – tohle všechno on chtěl vnímat. Nepřiznal by to a ani to nebylo nutné. Chtěl cítit, že se asi utopí v nevyřčených slovech způsobených čímsi v něm, co bublalo a vřelo, čímsi monstrózním, a přesto drobným jako diamant na prašné zemi.

Kdyby to skončilo, bylo by to horší. Ty pocity by šly popsat jako stání nad vysokou propastí, do níž zrovna padá celý svět tak, jak ho znal, postávání ve větru, který se jej snaží smést dovnitř, zatímco Davida ten samý vítr odtahoval pryč, na opačnou stranu. Věděl, že se jej bude muset pustit, že se nezvládl držet donekonečna a zpocené dlaně klouzaly, mizely, a pak se druhé oči ztrácely v dálce, v nenávratnu. Co ho čekalo? Smrt. Byl jí tak blízko. Byla to jedna z písní, co připomínala smrt. Ale těsně před smrtí byl člověk tak živý a tak zamilovaný. Ta noc – ne, ta píseň – kdyby se před ní narodil a hned po ní zemřel, jistě by se cítil stejně. Topil se. Nemohl dýchat. Ale žil. Zatím. Miloval. Zatím. Přicházel o všechno, dokud to ještě měl. A byl v tom všem šťastný tak, jak nemohl být nikdy jindy.

Všechno to bylo tak zmatečné, komplikované a zároveň jednoduché. A on chytil svůj nástroj pevněji a zadíval se do rudozlatých plamenů, které dělaly noc kolem ještě temnější, děsivější a magičtější, na nebe nad nimi a hned nato do světlounkých očí, tak otevřených, vzdalujících se, topících se, a přesto živých.

Miloval jej. A byl milovaný. Cítil to. Vnímal to. Drželo jej to pod vodou. Ale topit se přinášelo tolik života. V tu chvíli viděl, jak na něj David hledí, a i v tom pohledu jako by byl jedinou hvězdou na obloze. Snad to bylo tím, že byl od narození čímsi druhým, co nikdy nedosáhlo na vlastního bratra. Snad tím, že v čem vynikal, to bylo obdivováno, jenže zbytek jeho samého se ostatní vždy snažili ignorovat. V tomhle byl dobrý, v tomhle ne. O tom se ale nemluví. Jenže v ten moment, když se podíval do světlounkých studánek, viděl, že David skutečně vidí jeho. Že si ho nijak neidealizuje. A to pro něj bylo tak podstatné, a přesto náročné na přijetí.

Pod tím pohledem musel být každý tak zvláštně divný. Nedokonalý. Porouchaný. Jakmile jsou na člověku vidět všechny jeho chyby, vždy se svým způsobem zdá rozbitý. Jenže ta náklonnost, láska, s níž lze zpívat rozbité hračce čekající na pohlazení, ta byla odzbrojující.

A jeho prsty se přidaly k tanci po strunách, když v tu chvíli rozezněl i svůj vlastní hlas – tentokrát opět tak jiný, než kdysi s Valentýnem, a jiný než u poslední písně. Byl podbarvený čímsi tak teskným a zároveň šťastným, že by se to jen špatně popisovalo bez trochy abstraktní představivosti. Byl podbarvený tím vším, co již bylo zmíněno o pár řádků výš, nocí, hudbou, vzpomínkami. Láskou.

A už se mi stýská, pitomej čas, už musíš jít,
uklidím okurky, polštáře, naposledy pusu ti dám.
Ruce si chvíli nebudu mýt, pel z tvojí kůže nechci si vzít,
tak zase zítra, ty můj vánku milovaný.
Tak od dneška vím, jak zavíráš oči, když pusu ti dávám,
jak otáčíš hlavu, všechno už víš, to, co bych chtěl.
Snad se mi zdáš nebo nechápu nic,
snad jsem jen blázen, co chtěl bych víc?
Ty můj vánku, skládanko hezká, z kouzelnejch chvil.
Milovaná…

To slovo, zakončení celé písně sklouzlo jim oběma ze rtů přirozeněji než jindy. Hleděli si do očí, v pozadí mohl Syd vidět temnou neprostupnou noc, po straně plameny dohořívajícího ohně, symbolu jejich končícího souznění, končící písně a končící noci. Teď, teď se Davida musel pustit a nechat ho zmizet do neznáma. Jenže ta představa samotná jako by skrývala dokonalý potenciál zabránit mu byť se jen pohnout, mrknout, vyslovit jedinou hlásku.

A tak opatrně odložil ukulele vedle sebe a pomalu si klekl vedle Davida, kde mu chvíli hleděl do očí. A pak jej objal, pořádně, tak, aby mu nemohl zmizet, protože jakmile by mu zmizel, nezbývalo by nic dalšího, co by jej zachránilo před utonutím. V tu chvíli v sobě cítil neskutečnou bouři, všechno se v něm vířilo a to jediné, co to mohlo alespoň trochu zklidnit, byla teplá, hebká kůže, do níž zabořil obličej, vlasy, do kterých vpletl jednu svou dlaň a pevná ramena, kolem nichž ovinul druhou volnou paži. Dával si pozor, aby mu z klína neshodil kytaru, jinak to byl ale krapítek prudký, nedomyšlený pohyb. Jen ho potřeboval cítit. Ještě chvíli, než ho to všechno sežere.

Až když se na něj natiskl ještě o něco víc, snad aby se před všemi těmi pocity schoval nebo aby je naopak rozproudil, uvědomil si, že se jeho společník vlastně třásl. Byl to jen on? Snad. A černovlásek vzal mikinu, jednu z mála památek, které na Valentýna měl, a přehodil ji přes blonďákova ramena, než jej znovu objal. Vydechl mu kamsi do kůže na krku. Snad měl pro ta gesta vlastní důvody, nebyly ale podstatné. Jednal naprosto podvědomě, naprosto automaticky, nedokázal tomu zabránit. Na chvíli. Než se rozední.

David vydechl. Odložil kytaru, aby měl drobné tělo blíž u sebe, aby ho mohl obejmout a on mohl slyšet jeho bušící srdce. Nemusel mluvit, Syd to vnímal. Chtěl mu říct, že je pro něj vzácný. Magická noc, plameny ohně a ticho lesa, vzájemné spříznění, které jim daly písně, byly cítit každým jejich nádechem. Ozval se i ten otravný hlásek, který ho nabádal, že se tímto žene do záhuby, ten ale rychle zahnal kamsi do černého lesa. Nemělo smysl přemýšlet nad budoucností, pro tento moment to byl ochotný všechno risknout. Schoulil se pod mikinu, která mu hřála záda, a dlouhé minuty si užíval spokojeného Syda, který byl schoulený v jeho náruči. Nechtěl se ho vzdát. Ne v tuto chvíli.

Oheň dohasínal a žhnoucí uhlíky už nedokázaly osvítit jejich tváře, přesto David cítil, jak se Syd lehounce usmívá. Začala být zima a byl unavený. Ranní vstávání a cesta přes celou republiku mu daly zabrat.

Políbil jej do vlasů, zvedl se a ze sudu s dešťovkou nabral konev, aby mohl oheň dostatečně zahasit.

Jakmile vklouzli do chaloupky, zašeptal: „Děkuji za mikinu."

Nechtěl rušit klid, který mezi nimi vládl. Vtiskl mu ji do rukou a chvíli přemýšlel, že by šel do sprchy. Měli by oba, ale David neměl sílu, a když viděl svého svlékajícího se přítele, zjistil, že by svou poslední energii mohl zužitkovat úplně jinak.

Sedl si na postel, zbavený všeho ohněm nasáklého oblečení, a přitáhl si ho k sobě, aby ho mohl políbit.

Byl tak sexy v jeho tričku. Vložil mu hlavu do ohbí krku a nasál jeho vůni. Cítil oheň a vanilkový šampón, který aroma ohně nebylo schopno plně překrýt. Bloudil rukama po jeho zádech a znovu ho líbal. Všechno jemně, jako by si hýčkal porcelánovou panenku. Chtíč se pomalu vkrádal do jeho mysli. Položil jej na svou postel a dlouze se mu zadíval do očí. Chtěl se potěšit i jiným pohledem, a proto zbavil Syda trika, které měl na sobě jen malou chvíli. Co na tom záleželo, chtěl jej mít na očích celého, nezahaleného, jemu oddaného.

Tentokrát s ním černovlásek nijak nebojoval. Neprovokoval, vlastně neříkal nic. Nebylo třeba Davida nutit k rychlejší akci nebo se dokonce bránit. Byl chráněný, opečovávaný, milovaný, a nejen on, v tu chvíli to bylo, jako by se jejich emoce volně dostávaly přes pevnou skořápku do vzduchu a propojovaly, mísily. Jako by on i David byli jeden člověk, jedno tělo a jedna duše, kterým do dokonalého splynutí chyběl jen ten fyzický kontakt, po kterém nyní toužil tak jinak než dřív. Bylo to zvláštní. Důvěrné. Nebyla pravda, že by to jindy důvěrné nebylo, jindy bylo všeho tolik, že měl pocit, že se tím zalkne. Teď toho bylo méně, ale v té intenzitě, v té se topil dokonale.

Nechal se vysvléct, přivřel oči a podvědomě položil ruce na polštář kolem hlavy. Tušil, že mu je tam David nechytí, ani ho k tomu tím gestem přímo nevyzýval – spíš viděl, jak jej muž žádostivě pozoruje, a bylo tak nějak přirozené podvolit se tomu pohledu. Byl v tu chvíli tak poddajný, tak submisivní. Nevnímal to. Magie temné noci a milostné písně jej pro ten okamžik zbavily všech zábran. Ani logické důvody v ty chvíle nepotřeboval. Všechno šlo spát. Všechno to kolem. Zůstal jen on.

V tu chvíli Davidovi důvěřoval, zcela bezmezně. Jistě, to dělal i jindy, nyní to ale byla taková samozřejmá důvěra. Bylo zvláštní, jak neskutečně uspokojivé najednou bylo ležet před někým působícím tak vysoce a silně, a sám se u toho místo naježení tvářit ještě odevzdanější a slabší. Bylo zvláštní být v jeden moment tak zranitelný a zároveň nedotknutelný. Moc to nevnímal, jelikož jak už bylo řečeno, většina dohadů hluboko v něm odpočívala ve vlahé noci, bylo ale fascinující, jak moc se s Davidem měnil. Když byli sami, schovaní ve svém světě vystavěném z hudby a vzájemně sdílených pohledů.

Cítil na svých rtech ty Davidovy, a tak zvedl i ruce, přesouvaje je na svalnatá ramena. Ani ty doteky nebyly nijak provokativní, hladil jej po holé kůži, na šíji, ramenou, pažích a zádech, zatímco druhou rukou mu bříšky prstů přejel po tváři. Nezapomněl mu u toho prohrábnout rozcuchané vlasy, které se v přítmí osvětlovaném pouze malou stolní lampičkou zdály ještě rozcuchanější. Davidova tvář u toho působila ještě mladší. Bylo by těžké jej popsat. Říct, že byl krásný, to by jej nevystihovalo – byl, ale když se nad Sydem tyčil nebo jej naopak překrýval ve zvláštně ochranářské pozici, možná by krásný znělo dost mizerně. Jaksi uhlazeně. On byl sexy, to by to vystihovalo lépe, zase by to ovšem nepodtrhlo atmosféru toho momentu, který protentokrát nebyl nijak syrově sexuální. Byl perfektní. To by Syd v životě nepřiznal. Možná bylo nejlepší říct, že to byl Sydův pitomec. Ten nejlepší, jakého si mohl přát.

David se poddával dotekům, které by jindy nepřipustil, ne v takové míře. Nebyl zvyklý na jemné hlazení a přílišný kontakt. Nebyla pravda, že by nikdy své milence nenechával, aby se ho dotýkali, ale v tuto chvíli cítil Sydovy ruce snad všude, a tam, kde se dotkly jeho hořící kůže, žhnula ještě více. Nechtěl to zastavit, noc jej dělala citlivějším a přístupnějším k romantickým projevům, které jindy nemusel. Ani on necítil svou běžnou zvířecí touhu poddávat si tělo pod sebou trochou násilí. Když si to uvědomil, vydechl překvapením. Snad poprvé za celé dlouhé roky ho uspokojoval klid a slastně pomalé a lehké milování místo divokého nezřízeného sexu plného chtíče a bolesti. V tuto chvíli by toho nebyl ani schopen. Co na tom, že tělo tím neuspokojí tak, jak by si jindy přálo, že orgasmus nebude tak bouřlivý a nespoutaný. Teď živil duši, která byla jindy až příliš přehlížená.

Pomalu přestával přemýšlet a polibky bloudil po celém jeho těle, ochutnával kůži a nechával se unášet lehkou atmosférou, podněcovanou přítmím, které lampička nestíhala rozehnat. Dnes by si dokázal představit se milovat při svitu svící, a tohle jeho přání snad vyslyšel téměř plný měsíc, který se vynořil z lesa a střešním oknem osvítil jejich těla.

David se natáhl k lampičce, zhasnul ji a nechal měsíc dopadat na opálenou hruď svého milence.

Milovali se, dlouze, něžně, jako dva lidé, kteří urazili dlouhou cestu, aby poznali jeden druhého. A srdce je nabádalo nevzdávat jejich boj a nechat propojit i jejich duše. Alespoň pro tuto chvíli, pro malý moment, který se zapíše do jejich myslí a vzpomenou si na něj pokaždé, když jejich láska bude strádat.

Texty písní: Jižní kříž a Skládanka od bratří Nedvědů