Propadák – 16. kapitola

David se zvedl z postele, a aniž by se na něj podíval, vytáhl spacák. Když mu ho podával, měl Syd hlavu skloněnou, neviděl mu do tváře. Možná už ztratil dojem, že by ho měl počastovat svým přezíravým výrazem, ale stejně mu to přišlo nepřirozené. Syd nikdy neuhýbal očima.

Pustil spacák na zem a dvěma prsty mu nadzvedl bradu. Tohle nebyl ten pohled, který čekal. Oči měl bez života a ruku, kterou chytil vzápětí, studenou, ačkoli v chatě bylo horko. Tenhle nepřítomný výraz už znal. Ten viděl těsně po tom, co se Syd probral ze svého záchvatu.

Okamžitě zapomněl na všechny zlé a jedovaté věty, které Syd vyslovil. Nebyly podstatné. Davidovi se málem zastavilo srdce. Za tohle mohl on. To nemohl držet hubu? Proč se jen vždycky nechal unést svými hloupými zásadami a poslouchal jeho slova?! Proč se nechal vyprovokovat prázdnými frázemi, kterými se Syd v podstatě jen bránil? Copak už ho dobře neznal?

„Ne! Tohle ne! To jsem nechtěl! Promiň mi to, promiň, nemyslel jsem to tak."

Vzal ho okolo ramen a dovedl k posteli, kde ho posadil. Rychle otevřel všechna okna, která zabednil hned poté, co Syd přišel dovnitř, protože ho rozčilovalo hulákání mládeže rozléhající se po širokém okolí.

Napustil do skleničky trochu vody, podal mu ji a klekl si před něj, aby mu viděl do tváře. Byl bledý, jako by na něj sahala smrt.

„Syde…, promiň," promluvil na něj tiše. „Už mě přece znáš, někdy se nedokážu udržet. Taky je toho na mě moc a nejsem schopný to všechno vstřebat, ale to ještě neznamená, že ty jedovaté věty, které občas vypustím z úst, myslím vážně. Jsem pitomec, pořád mi to říkáš a máš pravdu. Nechtěl jsem ti ublížit."

Černovlásek v tu chvíli nezvládl nic moc víc, než zavřít oči a pořádně se nadechnout. Bylo mu o něco lépe, celé tělo, do té doby ponořené v plamenech, zdálo se o něco méně bolestivé, a když si převzal i skleničku a trochu se napil, uvědomil si, že se mu vlastně klepou ruce. Jen trochu, ne natolik, aby vylil vodu, která ve skle pořád byla, raději ho ale postavil na noční stolek a obě ruce si založil do klína.

Byl vyčerpaný a pomalu, velmi pomalu mu to začínalo docházet. Po psychicky náročné smršti mu tělo konečně dopřálo alespoň minimální množství základních vjemů a on měl tendenci lehnout si a usnout tak, jak byl, s pevným tělem vedle sebe obalujícím jej do známého, příjemného tepla. Pravda byla, že se kdesi hluboko v sobě cítil tak nějak chráněný, snad až milovaný, což jej zaskočilo. Rozhodně v tu chvíli nebyl nijak sentimentální, to by si nikdy nepřipustil – a stejně ho dokázalo dokonale odzbrojit, kolik starosti a péče spatřoval v pomněnkových očích Davida, jeho gestech, výrazu tváře. Nebyl na nic takového zvyklý a vlastní podvědomí ho připravovalo bojovat, klidně až do úplného padnutí. Dodávalo mu sílu ignorovat vše, co by jej mohlo zničit, čekal další rány pod pás a ustál by je, možná. Nebo si to alespoň myslel. Zažil spoustu podobných bojů, leč nikdy ho tak nevyčerpaly jako ty s Davidem. Jenže podobnou upřímnost a vlastní způsob vyjádření naprosto čistých, ničím nezkřivených emocí prostě očekávat nemohl. Cítil je. Tak moc, že kdyby to nebyl on, snad by se mu po tvářích začaly koulet těžké slané slzy a v hrdle by se mu vytvořil knedlík, přes který by se nemohl nadechnout. A byly to všechny tyhle city, které ho donutily opatrně se usmát, přirozeně, čistě, bez ironie. Snad trochu unaveně.

V tu chvíli ho chtěl políbit. Bez jakýchkoli dalších úmyslů, ačkoli by to byl polibek o něco hořčejší, procítěnější než ráno. Chtěl ho políbit, snad aby si ověřil, že tam s ním skutečně je a že to všechno oba myslí vážně. Neudělal to. Stejně přirozeně, jako ten polibek potřeboval, ho v ten moment odmítal, jistým způsobem potřeboval víc u Davida prostě být, o což by nežádaným kontaktem přišel.

Skoro nezavnímal, jak moc se k němu v průběhu těch myšlenek naklonil. Stále se mu díval do očí a tehdy mu položil ruce na ramena. Snad si tvrdil, že to chtěl udělat celou dobu, aby se jej dotkl a ověřil si cosi logického a matematického.

Byli si blízko a jeho třesoucí se tělo ho nehodlalo dlouho udržet, rukama tedy tak nějak přirozeně objal svého vyššího společníka kolem krku a svezl se na kolena na zem, tělem přitisknutý na druhém, hřejivém a pevném. Obličej mu zabořil do kůže snad na krku, snad trochu níž, protože výš nedosáhl, a nadechl se. Konečně se mu srdce začínalo uklidňovat.

Byl to zvláštní moment, podložitelný naprosto logickými fakty, ač nesprávnými. Sydovi v tu chvíli stačilo, že tam ta fakta prostě byla. Snad mu byla zima a potřeboval se zahřát, což mu David poskytl. To se zdálo smysluplné. Rány se zavíraly, lepivý, divně nechutný pocit pomalu mizel. Tělo se stávalo stabilnějším. Chtělo se mu spát.

„Děkuju," zamumlal mu do kůže a bylo v tom daleko víc, než si sám řekl. Byl mu vděčný, úplně prostě a obyčejně, tak, až by mu z toho bylo krapet úzko, kdyby si to připustil. Za pochopení, kterého se mu jindy moc nedostávalo. Za lásku, kterou z něj cítil, ačkoli ji dost dobře odmítal. Snad i za odpuštění, o které by si ale neřekl. Možná to byla jeho verze omluvy, na kterou v ten moment neměl dost síly. Jen potřeboval držet, alespoň chvíli. Svým pitomcem, ke kterému cítil věci, které by v životě cítit nechtěl.

David tohle nečekal, ani náhodou. Spíš byl připraven na to, že se Syd zvedne navzdory tomu, že mu nebylo dobře, a odejde hned, jak ho začnou nohy plně poslouchat. On ale vklouzl do jeho náručí, jako by tam patřil odjakživa. Smršť neuvěřitelných pocitů, která jím v tu chvíli proběhla, byla naprosto fascinující.

Seděli na zemi a David Syda jemně svíral. Dával mu tím možnost odejít, kdyby si to rozmyslel. Nic takového ale Syd neměl v úmyslu. Objímal a tiskl se k Davidově hrudi, jako by v něm viděl tu poslední záchranu těsně před tím, než ho život úplně utopí. Víra, kterou do něj vkládal, byla pro Davida naprosto dechberoucí. Teď nemohl ustoupit, nemohl tonoucímu sebrat to poslední, na co spoléhal.

Dokáže ho ale udržet? Dokáže zvládnout důvěru, kterou mu jeho student daroval?

Protože tohle bylo to, co celou dobu Syd před světem skrýval a dusil v sobě. Úporně tajil svá tajemství, aby nikdo nezjistil, jak moc je vlastně zranitelný. Dokázal to krýt, dokázal být imunní, aby mu nebylo ublíženo. Byl silný navzdory všemu, co se mu v životě stalo. Jenže u Davida mu tato imunita selhala. Blonďák vůbec nechápal, jak se to mohlo stát. Byl jeho nenáviděný profesor – pitomý učitel češtiny, kterou černovlásek nemohl vystát, stejně jako ještě nedávno kantora, který ji učil.

Nečekal ani to jedno slovo, které uslyšel ze Sydových úst. V té chvíli si jej přitiskl k sobě natolik, až se lekl, že může mladíka připravit o možnost dýchat. Povolil tedy své sevření a uvědomil si, že oba sedí na zemi v poloze, která nedělala jeho kotníku dvakrát dobře. Syd byl lehoučký, přesto jeho pětapadesát kilo Davidovi palčivě ukazovalo, že noha ještě není úplně v pořádku.

Chtěl by s ním takto sedět dlouhé hodiny a ani se nehnout. Jeho blízká přítomnost v něm vzbuzovala pocity, o nichž dosud neměl ani ponětí. Museli se ale zvednout.

Podíval se na Syda a vnímal, že pravidelně oddechuje. Do tváře mu neviděl, ale působil, jako by spal. Spokojený a naprosto chráněný medvědím objetím.

Zapřel se o zdravou nohu, chytil Syda pod zadkem a pokusil se s ním postavit. V nemocném kotníku, o nějž se musel taky zapřít, mu zlověstně píchlo tak silně, až se mu do očí nahrnuly nechtěné slzy. Bolest však rychle odešla a David vklouzl pod deku za drobným tělíčkem, které k sobě opět přitiskl.

Byl ztracený. Po všech tři sta šedesáti osmi ujištěních, které si dával v minulých dnech, dneska poprvé připustil, že takto rozhodně nespí naposledy. Syd ho potřeboval… A David potřeboval Syda. Přes všechno přesvědčování zdravého rozumu a všechny indicie, že je to oba později dožene do záhuby…

***

Dalšího rána se černovlásek probudil jako první – a bylo mu hezky. Ta věta sama o sobě zdála se neskutečně zvláštní, hlavně kvůli tomu všemu, co se stalo minulý večer a co si on stále ještě pamatoval. Snad měl být zmatený, snad rozrušený. Všechno se mu přehrálo, od začátku do konce. A bylo mu hezky.

Jistěže by si to takhle nepřipustil, pro něj bylo primárním důvodem toho pocitu už jen to, že se probudil vedle chlapa, kterého poslední měsíc ustavičně balil, dýchal mu na krk a všude kolem sebe cítil jeho vůni. Mohl na sebe být hrdý. Pravda ale byla, že mu bylo dobře, protože pro něj všechny Davidovy činy minulého večera měly svou váhu. A on, přestože je stále nedokázal plně roztřídit, tak nějak chápal, že Davidovi na něm záleželo víc, než by si byl schopen připustit. Ten pocit stále neodešel. Jistě, Syd věděl, jaké to je, když ho má ráda Johanka, u ní o tom nepochyboval. Ale v Davidově přítomnosti se cítil milovaný a chráněný, a ne tím divným rytířským způsobem. Syd nepotřeboval zachránit. Jen občas potřeboval chytit a držet. Potřeboval, aby ho někdo pochopil.

O tom všem on nevěděl, ani nemohl. Jen to v něm bylo, schované a zamčené na desítky západů a nutilo ho to cítit se lépe, svěžeji, lehčeji. Blížila se hodina, v níž by i David mohl vstávat. Byl čas jej probudit.

Stále leželi v objetí, převalil se tedy tak, aby ležel na něm, rukama se zapíraje kolem blonďákovy hlavy. S jejím majitelem to ale nic moc neudělalo. Měl tendenci najet do svého běžného ranního režimu, trochu jej pošťuchovat a trochu si hrát, bylo to ale snad poprvé, kdy jakmile se podíval do klidné spící tváře, nechtěl mu ráno přivodit infarkt. To by nezávislý posluchač neměl brát špatně, ani jindy by mu nechtěl ublížit, jen ho chtěl pošťuchovat. A dnes se to rozhodl udělat citelněji.

Naklonil se k němu ještě blíž, jednu ruku mu přesouvaje na tvář.

„Vstávej, čeká nás celé dopoledne strávené romantismem a čtením a zase romantismus a gramatika a zase literatura, každému bych přisoudil tak hodinu, když připočítám tvou rychlost po ránu, dobu, co konvice vaří kafe, snídani, taky jsi mi slíbil pravou italskou salsu, přestože evidentně nemáš nejmenší tušení, jak něco takového udělat," šeptal, bylo ale naprosto jasné, že to nemyslí nijak zle. Bylo to pošťouchnutí, výzva. Dobře myšlená. Palcem mu přejel po lícní kosti, prsty dál zkoumal celý uvolněný obličej a vískal ho v přerostlém strništi. Bylo to pro něj svým způsobem fascinující, když David spal, nebo se probouzel, vypadal neskutečně mladě. Měl jemnou kůži a příjemně hřál. Zapletl mu prsty volné ruky do rozcuchaných vlasů. Snad i těmi to bylo, bez tuny gelu vypadaly daleko lépe.

Dýchl mu na rty.

„Očekával bych podobné probuzení jako včera. Tématické, v rámci výuky… Ať ti můžu zvednout hodnocení. Tentokrát by to klidně mohlo být o trochu delší," nadhodil.

David zakňoural nevolí a rozlepil oči. Když uviděl jen několik centimetrů nad sebou ty Sydovy, téměř fňukl. „Nemohl bys mě někdy vzbudit třeba tím, že bys mi šel uvařit kafe a pak jen zpovzdálí potichu popřál dobré ráno?"

Jemně jej ze sebe setřásl, nahmatal brýle na nočním stolku a vstal, aby si šel opláchnout tvář. Ještě trochu pajdal, ale včerejší nešetrné zacházení se naštěstí obešlo bez následků. Věděl, že ho ta noha bude bolet ještě týdny, i na to ho doktor upozorňoval.

Ledová voda ho trochu probrala a rovnou si vyčistil i zuby. Pro jistotu, kdyby ho Syd znovu zneužil k líbání. Věděl však, že dokud sám neudělá první krok, nestane se nic, a to ho uklidňovalo. Chtěl tu pro něj být, ale jako přítel, kamarád. Sex by všechno jen zkomplikoval, a to David neměl v úmyslu. Už tak to všechno bylo na hraně, přesto však přijatelné a bez Davidových výčitek.

Prohrábl si vrabčí hnízdo, které bylo den ode dne střapatější, a se zářivým úsměvem vyšel z koupelny.

„Můj milý propadlý studente, romantický hrdina nedostává po ránu polibky, ten trpí… Chce milovat a je nemilovaný. Je to člověk uzavřený, vyhraněný individualista, který hledá únik ze společnosti, bojuje proti ní. Trpí pocity osamění, odcizenosti, skepse, stahuje se do sebe, prožívá vnitřní konflikty. Romantismus vyjadřuje hrdinovu duševní zkušenost, touhu po bohatých vztazích, lásce, ale dochází k rozporu mezi vnitřním světem hrdiny a tím okolním, mezi snem a skutečností… Jako by to psali podle tebe," rýpnul si s úsměvem. „Pojď, jdeme na snídani, cestou ti sdělím další fakta, abychom se nezdržovali."

Natáhl si kraťasy a počkal, až se i Syd obleče. Chytil jej za ruku a táhl před chatu. Tam ho ale pustil. Schválně to vzali okolo ohniště, kde se mládež, včetně Martina, zrovna probouzela.

„Z francouzského romantismu je nejznámější a nejvýraznější spisovatel Viktor Hugo. Určitě už jsi to jméno slyšel. Mohl bys mi říct jeho dílo?" David změnil svůj hlas na ten typický, vážný a přísný, kterým přednášel studentům ve třídě. Uvnitř se však dobře bavil pohledy, které na ně upírala probudivší se mládež. Syd pochopil.

„Nevím," pokrčil rameny.

„Jak to, že nevíš?" zamračil se a napřímil. „Probírali jsme to předevčírem! To si opravdu nejsi schopen zapamatovat pár spisovatelů a jejich děl? Jestli to takto půjde dál, ten reparát neuděláš! Zase propadneš!" Měl co dělat, aby se nerozesmál, a jiskry v Sydových očích dokazovaly, že je na tom podobně.

Pro ten moment se pokusil nahodit zděšený výraz a koutkem oka zpozoroval, jak Martin zbledl ještě o pár odstínů. Vidět na Sydově tváři téměř jakoukoli změnu taky cosi znamenalo. Zavřel oči, snaže se působit, jako by přemýšlel. Jistě, celá ta situace byla nanejvýš stupidní, část jeho samého ale naplno souhlasila se vší snahou nadobro se „zbavit konkurence", jak řekl David a jak on by to nikdy nenazval. Bylo to hloupé, ale obětovat se zvládl.

„Já se snažím! Nemůžete mě znovu nechat vyletět, rodiče mě zabijou," vydechl vystrašeně, když se ale otočil tak, aby jej viděl jen David, neodpustil si krátký úšklebek. Hned nato opět nasadil ztýraný výraz. Hlas měl podbarvený čímsi navíc, sám to vnímal jako ironii, již musel cítit i blonďák, který už ho přece jen trochu znal, pro neznalé to ale dokonale navodilo zděšení a šok. Byl dobrý herec, věděl to o sobě. Byl se sebou nanejvýš spokojen.

„Tak se snaž víc, včera jsem ti dával podklady, ať se na to podíváš, a ty ses na to opět vykašlal. Myslím, že je to z mé strany marná snaha, řeknu tvé matce, že by bylo nejlepší, kdybys změnil školu. Zedníci, stolaři a jiní řemeslníci jsou taky potřeba…" V té chvíli už oba zapadli do kuchyňky a sotva se dveře zaklaply, David to nevydržel a vyprskl smíchy.

„Syde! Já jsem si nemohl pomoct… Víš, že jsem v prváku na střední hrál divadlo? Tak nějak mi to asi chybí. A ty se prosím snaž, abys opravdu neskončil znovu ve druháku. Jednou to jde, víckrát ale ne a pak bys tu školu vážně musel změnit. To, cos mu nakecal, je totiž nesmysl, můžeš propadnout jen jednou," řekl už vážněji. „A Syde, ať je mezi námi cokoliv, já si budu stále stát za svým, počítej s tím."

Na ta slova se černovlásek, který se do té doby taky tiše smál, opět zklidnil a přeměřil si celou Davidovu postavu pohledem. Chtěl vědět, nakolik svá slova myslel vážně a nakolik od něj skutečně očekával reakci. Jak bylo vidno, stále jej občas nechápal. Přece jen, byl to Sydův pitomec, vlastně už to od něj čekal.

„To já taky. Nepotřebuji pomoct, nemám zapotřebí dostávat se do dalšího ročníku podvodem. Je to jedna z věcí, na který jsem přišel za půl roku v nemocnici. Jak si zvykneš, že ti někdo pomáhá, nedokážeš se bez toho dostat dál. Kdybys mě protlačil do třeťáku, nedal bych třeťák hned, co by ses rozhodl s tímhle pomáháním skončit. Nemám to zapotřebí, stejně jako jsem neměl zapotřebí přijmout Johaninu pomoc. Věř, že bychom přišli na způsob, jak to všechno opsat a vyhnout se tvému šakalímu zraku," nadhodil ironicky a svým způsobem hravě, což doprovázel svým vlastním úsměvem. Chtěl zamaskovat počáteční atmosféru svých slov, to, jak nerad se obhajoval.

„Syde! Do poslední chvíle jsi byl přesvědčený, že tě rupnout nenechám. Slyšel jsem to tenkrát v tom parku a ty to víš. Byl sis jistý. Nic to na mém rozhodnutí nezměnilo, ale jsem rád, že to tak bereš. Nerad bych se dočkal nějakých výčitek. Nicméně, ať se stane cokoli, pomáhat ti budu až do maturity, stejně jako komukoli dalšímu, kdo to bude potřebovat," ujistil ho, napil se horké kávy a podvědomě si promnul jizvu na čele. Už ji neměl zalepenou. Byla vystouplá, rudá a velmi viditelná. Byl rád, že mu ji zčásti zakrývaly přerostlé vlasy.

„To máš jedno. Představení jsi těm pitomcům vytvořil zajímavé. Nevěděl jsem, že jsi i vtipný," zopakoval Syd, co mu sám David řekl předešlého dne, a v očích mu pobaveně zajiskřilo. To, co viděl, skutečně nečekal – ne že by Davida přibral do svého šachistického týmu, úplně marný ale nebyl. Na to, že to přece jen pořád byl David…

„Nutno podotknout, že bys pro romantismus taky nebyl nejhorší předloha. Konflikt se sebou samým, společnost versus pocity čili zásady versus touha, něco mi to připomíná. Ten dramaťák mě ani nepřekvapuje, byl bys naprosto dokonalý hrdina s tím příšerným gelem, co si patláš každý ráno do školy přes polovinu obličeje… Díky bohu, že alespoň od pasu dolů nejsi romantický hrdina a reaguješ tak, jak bys měl, jak jsme se přesvědčili včera ráno," zašklebil se. Nechtěl ho urazit, chtěl ho provokovat. Svým způsobem byl zajímavým pozorovacím subjektem.

„No vidíš to, tak jsme se přece jen někam dostali. Jsem rád, že sis něco zapamatoval. Mimochodem, to, že chodím do školy upravený, mi nemůžeš vyčítat. Dovedeš si představit, že bych před ty prváky vešel takto? S vrabčím hnízdem, tetováním a v tričku? Brali by mě jako čtvrťáka a vybodli by se na mě. Věř tomu, že jsem zkoušel vám být blíž. Nikam to nevedlo. Já o sobě vím, že vypadám dost mladistvě, což není pro učitele na střední zrovna ideální. Věř mi. Vidíš sám, jak to dopadlo. Snažil se mě sbalit zajíc, co zrovna vypadl ze základky, pane bože! Ještě teď to nemůžu vstřebat. A to, že polovina třídy opisuje? To já přece vím. Proto těm písemkám, ve kterých se opisovat dá, dávám nízkou váhu. Tobě to však bylo jedno, pětka s váhou jedna nebo šest, pro tebe to stále byla jen pětka," povzdechl si. „Ani netušíš, jak jsem byl… ne, stále jsem, z tebe zoufalý. Ale vraťme se k romantismu. Tvrdíš mi, že jsem jako romantický hrdina? Aspoň vidíš, že ty příběhy nejsou tak retro, jak se může zdát. Stejné vnitřní konflikty prožívají lidé stále. Já se revolucionářem nestanu, snad možná Esmeraldě bych se měl stranit stejně jako Quasimodo. Mimochodem hrál jsem Karla IV., Ludvíka XI. a taky Romea," zašklebil se, jako by to byla nepříjemná vzpomínka. „Julie – vlastním jménem Natálie, byla nadšená, ta holka mě s největší pravděpodobností milovala. Já už tak nadšený nebyl. Zvoníka od Matky Boží jsme hráli taky. Quasimoda hrál Viktor, ne že by byl tak ošklivý, ovšem já jsem dostal vznešenější, ač ne tak podstatnou roli. Hrál jsem tam Phoebuse. Esmeraldu hrála opět Nataly. Byla krásná, to jo, ale blbá jak troky. Vlastně kvůli ní jsem ve druháku s divadlem skončil."

Zvedl se, aby si namazal rohlík, měl už hlad. Hned se do něj zakousl.

„Takže rozvrh dne – dvě hodiny se ti budu věnovat, pak si k tomu ale sedneš sám. Musíš si zvyknout se učit samostatně, jinak se nikam nedostaneš. Přesvědčit sám sebe se chvíli na text soustředit. Já půjdu vařit. Odpoledne si dáme volno. Šel bych si už trochu zaplavat, ale ta jizva na ruce – no ještě nevím. A někdy se musím učit i já. Začínám být trochu nervózní, pokud ty zkoušky neudělám, budeš to mít na talíři ty. Na někoho to budu muset svést," ušklíbl se. „A večer – já osobně jdu spát se slepicemi, protože mám dojem, že jsem stále nedospaný a unavený."

Syda ty věty donutily přestat se tiše smát jeho středoškolskému neštěstí, v očích mu ale jiskřilo a rty se mu vlnily, aniž by nad tím nějak extra přemýšlel.

„Ty jsi pitomec, Romeo," zhodnotil pobaveně. „Ale sebevědomí ti nechybí, to se mi líbí," navrátil se ke svému běžnému výrazu, snad ve snaze skrýt tu úplně prostou, otevřenou a vřelou radost, která se do něj dostala předtím. Bylo to pro něj přirozené, nebyl zvyklý sundávat ten nacvičený výraz prakticky před kýmkoli, natož pak tak často, jak to dopřával Davidovi. V ten moment si ale nemohl pomoct, ten chlap byl neuvěřitelný pitomec. Dovedl si představit, jak leží kdesi na pódiu a sténá, protože se po něm plazí jakási žabka a on neví, co s tím. Bylo to komické, stejně jako ono „vím, že vypadám mladistvě". David skutečně nebyl šachista, ani logik, ani vlastník jakkoli významného počtu mozkových buněk. Fascinující bylo, že to Sydovi po všech těch týdnech vůbec nevadilo. Možná naopak.

Pravda, takhle by si to asi neřekl.

Vstal, přemístil se ke kuchyňské lince a zadíval se na novou marmeládu, kterou koupili předešlého dne a kterou už si namazal na pečivo David.

„Ukaž, šéfkuchaři," zašklebil se, sebral mu napůl snědený rohlík a sám se do něj zakousl, aby zjistil, jak narůžovělá hmota skutečně chutná, než mu ho opět vrátil. Bylo to vlastně úplně obyčejné gesto, nijak nad ním nepřemýšlel. Důvěrné, snad spíš pro delší dobu spolu žijící páry než pro lidi, jako byli oni dva. Jestli ale někdo řešil podobné problémy, Syd to nebyl. Nemínil se jakkoli omezovat. Byla to součást jeho povahy.

„Rozvrh mi nevadí. Jestli se o tu ruku bojíš, můžu ti sehnat nafukovací kruh, někdo ho tu určitě bude mít," pronesl s tradiční kapkou ironie a pošťouchnutí, obočí lehce povytažená. Představa Davida nacpaného do malého barevného čehosi, do čeho se cpaly tříleté děti, mu přišla komická.

„Blboune, že já jsem něco řekl…," odfrkl David a ušklíbl se.

Syd mu úšklebek opětoval, v mysli se ale posunul ke zkouškám, které David hodlal dělat – a kdyby ho podvědomí tolik nechránilo, snad by jej na moment píchlo na hrudi nepříjemným, bolestivým pocitem, který ho neopouštěl dlouhých pět let.

Nedělalo mu problém na Valentýna myslet, nebo si to alespoň myslel. Nic mu nevyčítal, nezlobil se, přijal jeho odchod. Nevzpomínal na něj, protože to neměl zapotřebí. Tedy, to byly informace, které mu jeho hlava vydala. Druhá stránka věci pak byly všechny texty, které měl stále uložené v počítači a odmítal se jich vzdát, tendence dodnes se zastavit, kdykoli v supermarketu hrála italská hudba, a o moment déle vnímat všechny hádky jeho rodičů, v nichž padlo bratrovo jméno. Nebylo lehké mluvit o něm, nebo na něj byť jen vzpomínat. Jenže to on nevěděl a divný pocit motající se kolem něj jako nepříjemná vesta tak neměl zapotřebí jakkoli víc řešit.

„Pokud budeš chtít, můžu ti s italštinou pomoct. Jakou děláš úroveň? B2 nebo C1? Mám nějaké podklady primárně pro C1, ale informace navíc neuškodí. Jsou to hodně texty s upravenou slovní zásobou, která by se ti mohla hodit, nějaké úlohy, tipy, tabulky, shrnutí gramatiky," pokrčil rameny.

„Cože?" David se zastavil ve žvýkání včerejšího rohlíku a zadíval se na něj. „Proč bys zrovna ty měl mít nějaké podklady pro učení italštiny? Vždyť nezvládáš ani češtinu."

Otočil se, aby si namazal ještě další rohlík a neopomenul připravit nějaké i pro Syda, který se evidentně snažil přiživovat na jeho snídani. Nedokázal pochopit, o co černovláskovi jde. Stáhnul si snad všechny ty věci už někdy dřív, aby se k němu dostal blíž? Hloupost, tohle bezpochyby zvládl i bez toho, s jeho urputností k tomu nepotřeboval jít ani přes Davidovu milovanou italštinu. A že by se někdy v minulosti sám snažil se ten jazyk naučit? Další hloupost. Kdyby byl tak daleko, že by zvládal úroveň B2, musel by mluvit naprosto plynně, respektive stály by za tím hodiny dřiny a drcení se něčeho, co jde naprosto mimo něj. David nechápal. A tak by možná nebylo od věci se ho prostě zeptat.

Domazal poslední rohlík, který vlastnili, položil ho na tácek k dalším, Sydovi vrazil do rukou konvici s kávou a otevřel dveře kuchyňky. Nechtěl se tam zdržovat déle, než bylo nutné. Nebylo vyloučeno, že tam za chvíli vrazí ta tlupa děcek, které se již jistě u ohně dokonale probraly a budou mít také hlad.

„B2 už mám, chtěl bych docílit C2. Netroškařím, a právě proto mám z toho vítr, jestli jsem si nenabral příliš velké sousto. Myslím, že se svým přístupem k učení tady budu rád, když mi dají cé jedničku. Ale co já tobě budu vykládat… Rád bych však věděl, proč se zabýváš ty něčím takovým? Pro tebe by měla být podstatná čeština…"

Černovlásek okázale ignoroval všechny Davidovy narážky na vlastní vědomosti. Rozhodně se nehodlal nechat vyprovokovat k boji na tak nevhodném území a nepochyboval, že by ho to stálo slušnou část mozkových buněk. Místo toho se usmál ještě zářivěji a přejel Davida zkoumavým pohledem. Fascinovalo ho, nad čím asi musel přemýšlet.

Sám by ten jazyk nikdy nedělal. Pamatoval si všehovšudy tři fráze, výslovnost, a kdyby na něj David mluvil jako na debila, tedy pomalu a v naprosto jednoduchých frázích, jak to občas dělal Valentýn, patrně by mu i rozuměl, rozhodně mu to ale neměl zapotřebí sdělovat. Nehodlal to testovat. Věřil si, že to za ty roky nezapomněl, jeho sebevědomí by mu nedovolilo jakkoli se podceňovat. Spíš by ho to nanejvýš otravovalo. Ano, to byl lepší důvod.

„Oceňuji tvůj strach, pravda, muset dělat všechny ty úlohy, co mám v počítači, asi by to se mnou seklo. Nemusíš se bát, jediný jazyk, který mě kdy bavil, byla matematická výroková logika v prváku," podotkl všímavě. Bál se David, že by byl i v jeho dobře známých vodách lepší než blonďák sám? To by bylo stupidní. Jistěže by byl, kdyby se snažil. On to pouze neměl zapotřebí.

Fascinující bylo, že si tentokrát i on sám uvědomil, jak tohle tvrzení skřípalo. Budiž, možná byl David výjimečný. V oboru, který tak akorát žral mozkové buňky. Ano, to mu šlo připustit.

„Měl jsem známýho, podobnýho šílence, jako jsi ty. Je to už dávno, není to podstatný – důležitý je, že mi papírama k těm testům zaplnil polovinu místa na disku a že přestože to jinak byl dost abstraktní chaotik, tohle měl vypracovaný celkem přijatelně. Potřeboval občas pomoct a všechny ty papíry přeložil, abych se to s ním mohl učit. Pořád je mám," řekl klidně, jako by vůbec nemluvil o člověku, který pro něj tolik znamenal. Uměl své pocity dobře skrývat, i před sebou samým. V podstatě už Valentýna neznal. Neměl důvod být kvůli němu jakkoli rozrušený. Nebyl pitomec.

Zapadli spolu do chatičky, kde Syd postavil konvici s kávou na stůl, hned vedle namazaných rohlíků. Z jedné z tašek, které si k Davidovi nesl, vytáhl počítač a zapojil ho do zásuvky, jelikož stav baterie toho krámu byl ještě nižší než stav Sydovy sociální baterky na dementy, a proklikal se všemi oznámeními, upozorněními a dalšími notifikacemi, kterými se počítač pokoušel ukrást si jeho pozornost. V pečlivě upravené složce našel všechny Valentýnovy listy, seřazené a roztříděné. To pak přesunul před Davida, aby se na to mohl podívat.

„Myslím, že bych vám byl ochoten věnovat čas a připravit vás na vaše zkoušky," zopakoval Syd, co mu kdysi řekl David. V hlase se mu odrážela ironie, jíž se nešlo zbavit, byl to jeho způsob ukazování snad až pobavení. Spíš pošťouchnutí než rýpnutí. Hra.

David už měl v očích čočky, jeho brýle ležely na stolku jen kousek od Syda. Natáhl se pro ně a nasadil si je, prsty si uhlazuje vlasy směrem z čela. Brýle, nepochybně velké, mu během toho sklouzly na špičku nosu.

„Vyžaduji tedy oslovení pane profesore Valento," neodpustil si ještě a jeho úsměv se rozšířil.

David se v tu chvíli neudržel a začal se smát tak, až mu z očí vytryskly slzy. Když konečně popadl dech a otřel si je, podotkl stejně vážně jako před chvílí sám Syd: „Tedy, milý pane profesore Valento, pokud mi chcete věnovat svůj čas, bude mi potěšením, že mě budete doučovat a pomůžete mi zlepšit mé ubohé znalosti jazyka italského, nicméně… dej sem ty brýle… nicméně je naprosto nezbytné, abyste ty zkoušky udělal hlavně vy. Takže změna – teď jsem profesorem já a jdeme na gramatiku jazyka českého. A mimochodem, pane profesore Valento, i na naší škole je jeden malý dramatický kroužek, měl byste se do něj přihlásit, byl by z vás skvělý Romeo…"

„Když mi budeš dělat Julii, snad bych se i obětoval," nadhodil černovlásek pohotově a v očích mu zajiskřilo. „Ačkoli nevím, jestli mi ta jedna pusa stojí za tolik utrpení, možná si na ni radši počkám od tebe. Stále mi dlužíš tu za dnešní ráno. A možná si budu vyžadovat i večerní, což znamená, že už mi dlužíš dvě od doby, kdy jsem začal počítat. Budu ti vést záznamy."

„Dobře víš, že Julii nastudovanou nemám, kromě toho bych byl Julie krapítek stará, vysoká, vousatá a zkrátka nevzhledná," chechtal se David, ale po chvíli zvážněl. „A k těm polibkům, Syde. Zapomeň na to, co se stalo včera. Smiř se s tím a už nic víc ode mě nečekej. Já jsem rád za naše přátelství, ačkoliv ty tomu tak rozhodně neříkáš. Takový vztah, jaký máme, ti nestačí? Abys byl spokojený, musíme nutně skončit v posteli? Proč? Anebo víš co? Ignoruj, co jsem ti teď řekl, protože to jsou otázky, na které mi nikdy nedáš relevantní odpověď, a pojďme na to učení, ať se někam posuneme. Za chvíli musím jít vařit, jinak budeme jako Angličani jíst v pět. Vzhledem k bídné snídani, kterou jsme měli, umřeme do té doby hlady."

David vytáhl papíry a sesbíral všechnu trpělivost, kterou k učení Syda potřeboval. Ten sice při tom nevtipkoval, ale stále byl nadlidský úkol udržet si jeho pozornost. Musel činnosti prostřídávat, často se ptát, aby mu černovlásek neulítl ke svým erotickým představám nebo číslům. Po přečtení další z kapitol Malého prince a probrání jejího děje se David svalil do ratanového křesla a vydechl, jako by byl celou dobu v křeči.

„Učení tebe je náročnější než být horník v uranovém dole," vydechl a prohrábl si vlasy. „Je půl jedenácté… A nyní se pan profesor Richter mění na famoso capocuoco italiano Davide Richter." Neodpustil si ještě víc protáhnout všechny hlásky, jako to s oblibou dělávali v reklamách na mozzarellu nebo pizzu.

Syd pouze pozvedl obočí. Ano, to bylo přesně to „mluvení jako na debila“, které zmiňoval předtím a kterému moc dobře rozuměl, už protože Valentýn sám podobné hlášky taky miloval. Doma jim vařil skoro neustále a Syd jej u toho často pozoroval a poslouchal, ačkoli mu zprvu nerozuměl jediné slovo. Když vařil, snad automaticky přepínal do italštiny, ve které koncem jeho žití u rodiny dýchal a žil daleko víc než ve svém rodném jazyce. Pak do své vysněné země i odjel, nechávaje Syda napospas rodičům a jejich hádkám, Matesovi a Jitce. A také úrazu ve skalách a spoustě a spoustě krve, kterou dodnes cítil, kdykoli na něj zaútočily pocity příliš silné, aby je v sobě udržel. Tedy, takhle to Syd nebral. Přemýšlel daleko sofistikovaněji, dávno už byl nad věcí. Tehdy, během pololetí stráveného v nemocnici možná vzpomínal a možná doufal, že mu bratr alespoň zavolá, teď už ale nebyl dítě. Vlastně by si na něj skoro nevzpomněl, kdyby neexistoval čtrnáctý únor.

„Co jsem tě tak viděl v tom obchodě, asi bych měl jít s tebou, pokud se chci najíst," podotkl a vstal, vyčkávaje, až se k němu přidá i lenoch stále se povalující na křesle, nyní jej pozorující ledovým pohledem. Ne že by to Syda jakkoli děsilo. „Učení počká, začínám mít hlad, a jestli něčemu věřím, tvé slavné šéfkuchařské schopnosti to nejsou. Polovina z toho, co jsi nakoupil, jsou olivy," zašklebil se.

Nesnášel olivy. Pamatoval si, že tím Valentýnovi vždy dost zavařil, jelikož příprava mnohých italských jídel bez oliv skutečně za moc nestála, jak jeho bratr s oblibou říkal, on je ale odmítal pozřít už tehdy a táhlo se to s ním dodnes.

„No dovol! Nakoupil jsem všechno, co potřebuju, včetně špaget. Tedy, jejich značku nebudu komentovat, ale když v tom krámě jiné neměli, budeme se muset smířit s nižší kvalitou podávaného pokrmu. Jít se mnou nemusíš, zvládnu to sám, jen by ses mi motal pod nohama. O kibicování taky nestojím, tady máš podklady na romantismus, a ještě jednou se podívej na gramatiku, kterou jsme se dnes pokoušeli probrat. Prosím, zkus to nasoukat do té své hezké hlavy. Až přijdu s vonící manou, vyzkouším si tě," řekl rázně. Jeho slova však nepadla na úrodnou půdu, ostatně jako nikdy. Ten kluk ho absolutně neposlouchal. Potřeboval by pořádně na zadek, aby pochopil, kdo je tady autorita. A to ani nemluvil o těch narážkách, že by měl být jeho Julie.

Cestou na něj nemluvil, a kdyby nebyl stále trochu omezený nemocnou nohou, nechal by jej za sebou vlát jako praporek. Takto se Syd připojil po jeho bok a David si neodpustil na něj hodit ledový pohled hlavně z toho důvodu, že opět procházeli kolem tábořiště mládeže. Ti si na ohni také tvořili jakousi krmi, nad jejíž vůní David ohrnul nos. Netušil, co si do toho jídla přidali, ale vonělo to otřesně. Uviděl na jedné z dřevěných lavic, které byly okolo ohniště, na prkýnku drobné houby. Oni si tam snad vyvařovali lysohlávky.

David měl chuť jim jednomu po druhém dát pořádný výprask, aby si uvědomili, že se nemají ničit podřadnými drogami. Vlastně jakýmikoli. Stačil mu jen pohled na hromadu prázdných lahví od tvrdého alkoholu, válejících se okolo jejich spacáků. Ale nebyl jejich rodič, a ještě ani učitel, takže to nemínil řešit. Stejně by ho poslali do háje.

Teď se musel soustředit na výživný a naprosto fantastický oběd.

Uvnitř si začal David skládat ingredience na malý pultík. Podíval se ještě do ledničky.

„Kde je můj parmazán?" zděsil se, když ho tam nenašel. Vtom si ale všiml, že na vedlejší lince se stejně připravuje i Syd, a mezi kořením a plechovkami byly i jeho suroviny. „To je můj sýr! Co mi kradeš ingredience?" vyčetl mu a pak se zarazil. „To chceš jako vařit taky? To nemyslíš vážně?! Ty vařit neumíš, to já poznám hned od pohledu!"

Černovlásek ho prvně pouze zpražil ledovým pohledem, velmi brzy jej ale vyměnil za svůj naprosto typický úsměv. Stačilo se podívat na chaotické snahy všechno si zorganizovat a bylo mu jasné, jak na tom jeho společník byl. Samozřejmě, Syd možná ještě nikdy nevařil, ale teoreticky uměl všechno. Postup znal naprosto dokonale – naopak, byl připraven udělat jídlo ještě daleko lepší, než jedli tehdy doma, jelikož do něj odmítal dát všechny ty příšernosti, co si vytahal David.

Rozhodně mu nevěřil, a nepředpokládal, že by blonďák natolik zkrotil své sebevědomí, aby si nechal pomoct, přestože to zoufale potřeboval. A Syd se odmítal utrápit hlady. Byl připraven přenechat Davidovi trochu svého jídla, pokud tedy řádně poprosí. Možná by si za to mohl naúčtovat nějaký polibek, té idey se totiž stále nevzdal a ani to neplánoval. David si mohl nalhávat, co chtěl, ale jak to mezi sebou měli v tuto chvíli, nebylo předurčeno vydržet. Přitahovali se a oba to cítili.

Ať to bylo jakkoli, pokud chtěl, aby mu jeho pitomec přežil do doby, kdy se bude ochoten nechat ošukat – tohle slovní spojení znělo v jeho hlavě zvláštně, bral by ale za stupidní jakkoli dál to řešit – musel se o něj nějak postarat.

„Co si tak vybavuju, sýr jsme kupovali spolu, na tom jsem souhlasil, takže je z poloviny můj. Těstoviny taky. Zbytek si klidně nech, na hraní. Udělám nám zatím něco poživatelného," pošťouchl jej. „Jsem si skoro jistý, že jsem se přípravy téhle omáčky zúčastňoval víckrát než ty. Přijde mi to jako celkem snadný výpočet, ani podklady bych na něj nepotřeboval, vzhledem k tomu, že se mi skoro zdálo, jako by sis suroviny do toho, co se chystáš dělat, včera musel dohledávat na telefonu," podotkl všímavě.

Vrátil se k přípravě svého jídla, velmi brzy se ale zarazil. Potřeboval nůž, a jak se ukázalo, v kuchyňce se nacházel jen jeden jediný. Celá osada měla pochopitelně víc místností určených na vaření a tyto naprosto nezbytné nástroje pro jejich kuchyňku musely být v nějaké jiné, ať to ale bylo jakkoli, výsledek byl celkem jasný. Syd potřeboval krájet. A jejich jedinou naději držel David. To nebylo dobré.

Počkal, až se blonďák na chvíli otočí opláchnout rajčata, a nůž mu sebral, vraceje se k vlastní lince.

„Hej! Kde je můj naprosto tupý a nepoužitelný nůž?" rozčílil se David a vzápětí mu to došlo. Věděl, že je tu jediný, protože když tento vyzkoušel, zjistil, že je opravdu téměř nepoužitelný, a tak hledal jiný. Nenašel. Nevraživým pohledem sledoval zápolení Syda a nakonec usoudil, že bude nejlepší, když si do chaty zajde pro svůj. Sice menší, ale zato ostrý. Za ten komfort mu těch tři sta metrů tam a zase zpět stát bude. Kromě toho si byl jist, když se tak díval na Syda, že to bude mít ještě na dlouho.

„Hned jsem zpět," ušklíbl se na něj a vycouval z kuchyňky.

Musel zase jít okolo ohniště, pokud si cestu nechtěl prodloužit. A neměl důvod se jim vyhýbat. Alespoň ztichli a poschovávali všechny lahve alkoholu, když okolo nich prošel. Trapné narážky zaslechl až po chvíli. A také volání svého jména.

„Pane profesore Richtere…"

David se otočil a uviděl přibíhat Martina.

„Chtěl jsem se omluvit, netušil jsem, kdo jste, nemohl byste… mohl byste na to prosím zapomenout?"

„Martine, ať ti Syd napovídal cokoli, nezajímá mě to. Když se budeš učit, nebudeš vyrušovat a dělat bordel, bát se mě nemusíš. A mimochodem, ten chlast vám zakazovat nebudu, nemá to cenu, ale pokud k tomu chcete jíst ten guláš, tak prosím, choďte zvracet až k lesu. A nepočítejte s tím, že někoho z vás v noci povezu na pohotovost s otravou."

„Ne, to my tu nic takového ne…"

„Martine! Ještě víc než opilá a sjetá děcka nesnáším, když ze mě někdo dělá idiota. To si dobře zapamatuj!"

Víc se s ním bavit nepotřeboval. Snad pochopil, co je pro něj nejlepší do budoucna. Davidovi to bylo veskrze jedno, ale opravdu neměl zájem křísit hlupáky, kteří netuší, co může psilocybin všechno způsobit.

V chatě sebral nůž a spěchal zpět. Hodil na ně jen vražedný pohled, vyslechl si narážky na jeho jizvu na čele a pajdavou chůzi.

Joffrey de Peyrac – budiž jim ke cti, že znají alespoň takovou klasiku francouzské kinematografie, jako je Angelika.

S úsměvem na rtech vstoupil David do kuchyňky a musel se začít smát. Syd měl celé tričko i kalhoty od rajčat, na lince neuvěřitelný bordel a David si všiml, že byl šťourat i v jeho ingrediencích.

„No tady to vypadá! Doufám, že si to po sobě i uklidíš," vytřeštil oči, ale plamínky pobavení v nich plály dál. Bylo to groteskní.

Přistoupil k pánvi a přičichl k rajčatovému základu, který Syd zrovna míchal.

„Vždyť to vůbec nevoní! Dal jsi tam bazalku? Teda, dal jsi tam aspoň nějaké koření? Proč tam nemáš olivy?"

„Bazalku nejím a o olivách ani nemluvím. Doufám, že si po nich čistíš zuby, jsem ochoten obětovat se ve spoustě směrech, rozhodně se ale nebudu líbat za účelem cítit cokoli podobnýho týhle chuti. A to by tě mrzelo, to mi věř. Ještě jsi neměl pořádnou možnost vyzkoušet, jak umím líbat já, můžeš ale vsadit krk, že přicházíš o sakra hodně. Je teda pravda, že už teď bys beze mě nemohl žít," opakoval svou běžnou mantru a věnoval blonďákovi naprosto sebevědomý pohled, patrně ve snaze zakrýt vlastní chyby, které si ani za nic nepřipouštěl. Pravda, když vařil Valentýn, rozhodně se tolik nezašpinil, málem nepořezal a jeho jídlo vždycky vonělo na všechny strany, Syd ale rozhodně neměl zapotřebí jakkoli svůj výtvor shazovat. Byl na něj nanejvýš hrdý, a to ještě nic moc neudělal.

Okatě se zadíval na Davidův pultík.

„Skoro bych řekl, že tvé božské maně ještě chybí tak… devadesát devět celých devět periodických procent postupu. Doufám, že víš, co to znamená, umíš převádět periodická čísla na zlomky, potažmo na celá čísla? Nula celá devět periodických se rovná x, vynásobíš obě strany deseti, odečteš od sebe, podělíš… Jsou to triviální matematické operace, nic náročného. Mohl bych ti k tomu dát podklady, zatímco nám sám uvařím něco poživatelného," nadhodil klidně. Co tak viděl, David ještě nic neudělal. Ani cibuli si ještě nestihl nakrájet. Doufal jen, že se tu mizernou věc rozhodne připravovat co nejdál od něj, sám ji do svého jídla přidat odmítl, jelikož její krájení nenáviděl.

„Jistě jistě, budu k tomu potřebovat podklady, já vím. Tak si švihej umýt ruce a napiš mi je. Totiž to, co tu kuchtíš, nebude k jídlu, tak to rovnou vyhoď. A s těmi olivami – dobré vědět, a cibuli vidím, že taky nemáš v lásce. Jednu malou přísavku jsem před chvílí ujistil, že se mnou nebude žádný špás, a druhou odradím olivami a cibulí. Poněkud podlé – v obou případech, nicméně pozoruji, že účinné," mumlal si jen tak pro sebe, ale dobře věděl, že ho Syd slyší.

Rajčata už měl jakž takž rozvařená, měl alespoň ten dojem. Neměl ani ponětí, jak dlouho by se měla vařit, ale usoudil, že čas byl dostatečný. V rychlosti nakrájel cibuli, naštěstí svým ostrým nožem, takže slzy neronil, a hned nato přepůlil i olivy. Hleděl si svého, tušil, že i kdyby mu Syd udělal nějakou sabotáž, bylo by to zbytečné, i tak jeho jídlo bude plané a tím pádem nejedlé.

Olivový olej rozvoněl cibuli i další koření a David si všiml, že Syd už dal vařit i těstoviny.

„Hlídej tu pastu, ať se ti to nerozvaří. Vzhledem k tomu, žes do toho obrovského hrnce dal všechny špagety, co jsme koupili, jde tohle na tvé triko," upozornil ho a věnoval se dál svému dílu.

„Díky bohu za to," odtušil černovlásek, dál pozoruje svou směs. Vypadala dobře, bylo divné, že z ní nic necítil, rozhodl se ji proto ochutnat. A i on musel uznat, bylo to naprosto odporné.

Jestli byl někdo přeborník v držení pokerového výrazu, byl to on. Nebylo na něm tudíž poznat, jakou emoci na něm horké nic zanechalo, pravda ale byla, že si i on uvědomil, že se někde stala chyba. Jak se zdálo, všechny ty hnusné suroviny, co do toho vždycky dával Valentýn, přece jen měly svou roli…

Teď už to odmítal řešit. Nepředpokládal, že by David vytvořil cokoli lepšího, a koneckonců, koření do toho mohl nasypat vždycky. Stále na to byl nanejvýš hrdý, zbývala mu další polovina procesu a byl si naprosto jist, že se za tu dobu všechno změní, nepříznivé výsledky, které zatím sklidil, tedy ignoroval a na chvíli se rozhodl věnovat špagetám. Ty vypadaly naprosto v pořádku, byl na ně náležitě pyšný, stejně jako na svou pohotovou reakci, tedy to, že vzal jejich přípravu pod svá křídla.

Po zhruba deseti minutách plyn vypnul a špagety chutnal. Zdály se mu naprosto dokonalé, což tedy čekal. Pohledem si přeměřil vysoký hrnec plný vody, jehož víko měl zhruba ve výšce očí. Na kraťoučký moment mu pak v hlavě, aniž by o tom věděl, proběhl boj o další postup, tedy jestli se pokusí slít těstoviny sám, jelikož si byl naprosto jist svými schopnostmi a silou, nebo jestli usoudí, že mu něco takového nestojí za námahu. Díky bohu nakonec podvědomě vybral druhou variantu, která nezahrnovala opaření celého jeho těla, aktuálně podložitelnou naprosto snadnými fakty – k čemu jinému by si pořizoval svého žirafího otroka než k podobným úkonům? Ostatně, když už spolu vařili, měli by si práci dělit napůl. Syd se musel věnovat své směsi, čas, který měl na těstoviny, vypršel. To dávalo smysl.

„Davide? Prosím tě, pokus se najít nějaký cedník a ty těstoviny do toho dej. Nevylij je a neopař se, nerad bych o ně přišel a o tebe přece jen taky. Kdyby tě odvezli, přijel by si někdo pro tvoje věci a sebral mi to tričko," poznamenal, aby odvedl svou i Davidovu pozornost od faktu, dle něhož by přesně takhle skončil sám. Ne že by si to připouštěl.

David ani nemrkl. Bylo mu naprosto jasné, jak by snaha Syda uchopit velký vroucí hrnec nakonec dopadla. Ještěže měl rozum a poprosil ho o to.

„Že si o mně myslíš, že jsem nešika, mě nepřekvapuje. Zajímáš se o kraviny, ale že by sis všiml, jak jsem zručný v čemkoli, na co sáhnu, to přehlížíš. A velmi mě zklamalo, že je ti jedno mé zdraví. Zajímá tě jen moje triko. Kdyby se někdy něco podobného stalo, zahrnu ho do závěti pod tvým jménem. Snad se ti po tomto ujištění bude lépe spát," brblal si pod nosem a přelíval do cedníku těstoviny.

„Dal jsi do té vody oliváč?" otočil se na něj. „Nedal, že? Bože, zítra budou jen jeden velký slepenec. Měli bychom pozvat tvé rodiče a taky Martina a udělat si hezký rodinný oběd, abychom to všechno snědli. Proč jsi toho dělal tolik? To si to odvezeme ještě do Prahy, ne?"

Povzdychl si a vrátil se ke své směsi. Voněla lákavě, dokonce když ochutnal, byla i lahodná, ale jaksi to nebyla omáčka. Rajčata držela dost v celku, byla to směs ingrediencí smíchaných na pánvi. Kdesi byla chyba a David věděl kde. Kdyby nemusel pro ten nůž, mohl by rajčata vařit déle a tohle by se nestalo. Snažil se je trochu rozdrtit, ale moc to nepomohlo. I tak to půjde jíst. Přidal do směsi ještě velkou porci oliv a vítězoslavně zahalekal: „Já mám hotovo! Hoď po mně talířky, naložím nám. A mohl bys prosím nastrouhat parmazán?"

Syd už taky skončil, a přestože byl s výsledkem maximálně spokojený, někde se vyskytla chybička. Pochopitelně by se zvládl obětovat a svou směs sníst, jelikož nepředpokládal, že by David se svým kuchařským umem skutečně něco udělal. Olivy, které do toho nacpal, mohl cítit přes celou kuchyňku a rozhodně se mu to nijak zvlášť nelíbilo.

Odpoutal oči od vlastního výtvoru, na pohled lákavého, a pohled přesunul k pracovnímu prostoru, který využil David. A nemohl jinak než se neplánovaně, naprosto upřímně rozesmát. Nechtěl. Chtěl si udržet svou vážnou tvář, ačkoli by jakýkoli svůj tah nikdy neshazoval, když si ale všiml kopce oliv a rajčat posypaných kořením, nešlo to jinak. Bože, ta věc byla všechno jen ne omáčka. Jeho Julie byl naprostý mamlas.

„Zručný na co sáhnu, vidím. Nechtěl bys na to ten parmezán hodit vcelku? Jak tak koukám, moc rozdíl v tom stejně nebude," poznamenal, když se alespoň minimálně zklidnil, koutky úst se mu ovšem stále stáčely vzhůru a v očích mu hrály pobavené jiskřičky.

„Teda, italskou salsu už jsem viděl, jsem si ale skoro jistej, že se nesypala. Asi se v hodnocení, co se tvé společnosti týká, vrátím k původním dvěma hvězdičkám – vzhledem k tomu, že jsem stále nedostal jinou pusu krom tý první, a ještě se mě snažíš otrávit čímsi… olivovým," podotkl.

„Pravda, uznávám, že to nevypadá úplně tekutě, ale… zato to chutná fantasticky. Tak se předveď ty, hvězdo!" přešel David k jeho sporáku a malou lžící nabral z pánve trochu omáčky.

Zašklebil se a vyprskl ji do dřezu.

„Syde! Je to odporné. Víš, k čemu slouží koření, sůl a cibule? Promiň, já nechci shazovat tvé kuchařské umění, ale tohle se opravdu nedá jíst a to musíš uznat i ty. Vždyť to jsou jen teplá rajčata z plechovky," zadíval se na něj a začal se smát. „Já se smířím s tím, co jsem stvořil, ale tebe bych nerad nechal umřít hlady, protože tohle nesníš ani ty. Ale je tady možnost, že bychom to dali dohromady a vznikne nám dokonalost, co říkáš?"

Nevěřil tomu, že na to Syd přistoupí, a už se těšil, jak se bude tvářit při jezení své kuchařské hrůznosti.

Černovlásek se pouze zašklebil a přejel celou Davidovu postavu ledovým pohledem. Neměl zapotřebí jakkoli víc řešit svůj chvályhodný experiment, rozhodně to nebylo hnusné. Nemělo to žádnou chuť, to možná, ale co nechutná nijak, nemůže chutnat příšerně. A byl si skoro jist, že Davidova hromada oliv bude druhý zmiňovaný případ. Na úplně jinou stranu, úplně zle to nevonělo.

Sebral Davidovi lžičku a nabral si kus jeho směsi, dávaje si dobrý pozor, aby se byť jen nedotkl jedné z těch černých a zelených stupidit nastražených k jeho otravě. Nechápal, jak je David může jíst, neměl ale zapotřebí to řešit. Teď chtěl ochutnat jeho delikatesu. A když tak učinil, musel uznat, nebyla otrávená. Nejspíš.

To zjištění bylo fascinující, vzhledem k moři oliv a ne úplně lákavému zjevu. David rozhodně nebyl nijak hvězdný kuchař, všechny tituly, co si stihl navymýšlet i Valentýn, by mu připisoval jen nerad, zlé to ale nebylo. Jak se zdálo, nevybral si úplně neschopnou Julii. Mohl na sebe být nanejvýš hrdý, když to vzal kolem a kolem.

„Tak jo," zhodnotil, pozoruje černozelenou bouři, kterou mu David nasypal do jeho výtvoru, a pak celou směs, nyní skutečně konzistencí podobnou omáčce, ochutnal. A aniž by to plánoval, rty se mu stočily v nepatrný úsměv.

Jistěže nevzpomínal, to on by neměl zapotřebí. A stejně, kdyby se jej kdokoli zeptal, právě v téhle chuti by si představil domov, v němž vyrůstal, to, co tak dobře znal a co mu nadobro zmizelo okolo třináctého roku života. Byla v tom nostalgie a bylo v tom cosi příjemného, co by si mohl připustit jen stěží. Bylo to jako tehdy.

„Dobrý," uznal nakonec. „Ne že už bych neměl lepší, ale špatnej kuchař nejsi. Díky bohu, až za tebou v Praze budu chodit, máme vyřešeno, kdo bude vařit. Což mi připomíná, bydlíš doufám někde blízko. Cestovat kvůli jedný ranní a jedný večerní puse přes celou Prahu, to by se mi asi nechtělo. V takovým případě si k tobě budu muset přenýst nějaký oblečení," nadhodil klidně. Pokud si David myslel, že se Syda po odjezdu od jezera zbaví, měl smůlu. Bylo do něj věnováno dost snahy, a tu si černovlásek hodlal vybrat.

Po posledních Sydových slovech Davidovi zaskočila oliva v krku a rozkašlal se. Tahle dovolená ho snad dostane do hrobu.

„Co to meleš? V Praze naše rádoby bratříčkování končí. Zapomeň na to, že se tam ke mně nastěhuješ jako tady. Dopoledne přijdeš na doučování a na oběd už popelášíš domů. Koneckonců, teď se mnou trávíš čas jen proto, že nemáš moc jinou možnost, ale nevidím důvod, proč by to mělo v Praze pokračovat. A protože jsem úspěšně dobral antibiotika a tři týdny s tebou přežil téměř bez psychické úhony, mohu si otevřít své oblíbené víno – na oslavu. Výborné k těstovinám. Pakliže nemáš úplnou averzi k alkoholu, což nemáš, pokud si dobře pamatuju, mohl by sis dát se mnou. A teď to všechno sbalíme a půjdeme si to sníst někam do soukromí. Necítím se tady nejlépe."

Tahle idea černovláskovi nevadila. Ve své podstatě pohrdal opilými lidmi, přišlo mu naprosto nelogické natolik si ničit mozkové buňky, extra v případě, že jich daný člověk už tak vlastnil naprosté minimum, cítil ale, že si zaslouží trochu uvolňujícího tepla. Přece jen, snaha dostat Davida do sedmého nebe ho stála spoustu úsilí. Když nad tím přemýšlel takhle, byl ve své podstatě to nejlepší, co si ten mamlas mohl přát. Díky bohu, že ho David měl.

Došli spolu do chaty, kde si nechal nalít trochu vína a naložit talíř plný těstovin politých jejich společnou omáčkou, zatímco Davida stále pozoroval, snaže se přijít na to, jestli svým prvním slovům vážně věřil. Což o to, byl to Sydův pitomec, na úplně jinou stranu, ani on si nemohl myslet, že by se ho Syd vzdal tak snadno. To on rozhodně neplánoval. Chtěl Davida. Tam nebylo o čem diskutovat.

„Stýskalo by se ti po mně. Skoro bych se vsadil, že by se ti beze mě i špatně spalo, navíc by tě musel budit nějakej umělej tón z telefonu. Neustále bys na mě myslel. To bych ti nemohl udělat. Jistě, taky je možnost chodit k nám, ale nepředpokládám, že bys náš vztah chtěl vysvětlovat matce. A taky otci, občas je dost nesnesitelnej. Když to vezmu kolem a kolem, z celý mojí rodiny znáš jenom matku jako svoji učitelku, což zní příšerně, otce taky ze školy, taky příšernost, a tetu jako ženskou, co se baví s tím hnědovlasým dementem. Díky bohu, že znáš alespoň mě, jinak bys nás úplně odsoudil," usmál se naň zářivě, v hlase jasně zřetelné rýpnutí a ironii sobě vlastní, zatímco se přehraboval ve vlastním jídle a házel Davidovi do talíře olivy, které u sebe vyhrabal.

„Jsi barbar," zahuhňal David s pusou plnou toho výborného ovoce jižních krajin a slastně přivřel oči. „Nevíš, co je dobré. Ale nevadí, aspoň víc zbyde pro mě. Co se týče tvé rodiny, nebudu se vyjadřovat. Jste na hlavu padlí všichni, každý trochu jinak, ale už jsem s tím smířený. Koneckonců tví rodiče mí tchánové nebudou, tak co bych nad nimi přemýšlel. Tvá matka se mnou už do konce života nepromluví – chvála bohu, že už mám po promoci – a s tvým tátou jsem schopen se domluvit. Nebojím se, je docela tvárný."

Napil se vína a zadíval se na svého společníka, který stále urputně vybíral poslední zbytky oliv ze svého talíře.

„Stýskat se mi nebude. Netušíš, jak se těším na svůj byt, kde budu mít klid a pohodu. Jako malé dítě na Vánoce…"

Syd se na něj opět usmál zářivým úsměvem a evidentně si myslel svoje.

Poté už mlčky dojedli, zbytek vína schovali do lednice a odebrali se s počítačem i všemi českými a italskými učebnicemi na pláž. Cestou potkali Martina, který se soucitně podíval na Syda.

Odpoledne uběhlo příjemně, zkoušeli se navzájem a David byl spokojený. Za jedno, protože zjistil, že Syd má konečně aspoň ponětí, co by měl středoškolák druhého ročníku znát, a potom – s pomocí černovláska bylo Davidovo učení opravdu přínosnější.

Nakonec si šli v podvečer zaplavat a pak se jen povalovali a odpočívali.

„Mám hlad, co budeme jíst?" zeptal se David Syda. „Včera jsem vařil večeři já, dneska bys mohl ty."

„V tom případě dostaneš buď bagetu, nebo polívku," zhodnotil černovlásek jednoduše, když si ale vzpomněl na všechny předešlé dny, kdy měl možnost pozorovat Davidovy stravovací návyky, viděl by to spíš na první možnost. Jeho Julie byl naprostý kontejner, ačkoli značně vybíravý. To poslední, co potřeboval, bylo vstávat v jednu ráno, aby něčím zklidnil Davidův kručící žaludek, kvůli němuž nepůjde usnout. Stačilo, že měl jednu kamarádku, s níž nešlo spát ve stejné místnosti, o dalšího takového nestál.