Propadák – 17. kapitola

Nacházeli se v chatce, každý na své polovině postele. Do venkovních prostor se v tu dobu začaly slézat partičky mládeže, s nimiž se Syd neměl zapotřebí stýkat, jelikož mu všichni přišli naprosto stupidní. A David byl David, snad měl svoje vlastní důvody a snad se pouze choval… no, jako on. Bylo to jedno, černovlásek byl veskrze spokojen. Davidova přítomnost byla tichá a příjemná, cosi si četl, ať už česky, nebo italsky, obojí bylo pro Syda stejnou ztrátou času. Tím dával Sydovi možnost ponořit se do jeho čísel. Taky si vyměnil pár textovek s Johankou, která se v té době nacházela kdesi venku a nemohla volat. Najížděli na svou běžnou vlnu komunikace, byl si jist, že se dívka na druhé straně smála, a aniž by to přiznal nahlas, byl za to rád. Bohužel, jejich konverzace skončila stejně rychle, jako začala, jelikož pro něj byl dost nadlidský úkol napsat jednu zprávu o třech slovech, diktovat ji před Davidem nechtěl, a když už nad tím přemýšlel kolem a kolem, ani číst Johančiny odpovědi za to utrpení ze čtení samotného nestálo. Pravda, za dobu, co s Davidem trénoval, se zlepšil. Předtím by jej ani nenapadlo psát dívce esemesky. Rozhodně to ale neznamenalo, že vydržel víc než naprosto základní fráze.

Odložil telefon i blok a vyndal jim bagety. Davidovi dal tu větší. Ne že by se pro něj byl ochoten natolik obětovat, když ale pozoroval jeho hladový výraz, rozhodl se, že si víc váží vlastního spánku než večeře, k níž stejně nic extra nepotřeboval. Neměl hlad. Brzy se proto opět pustil do příkladů, jimiž strávil další dlouhé minuty. Jak už ale bývalo zvykem, přestože se na matematiku zvládal soustředit velmi dlouho, jeho pozornost nebyla nekonečná. Lépe řečeno – ničí pozornost nebyla nekonečná a jeho byla v porovnání s číkoli jinou naprosto mizerná. To by on ale slyšel velmi nerad. Lépe tedy zůstat u prvního tvrzení. Tak jako tak, netrvalo to dlouho a on seděl, nepřítomně pozoroval dřevem obloženou stěnu přímo před sebou, a aniž by to věděl, prsty přejížděl po malém nekonečnu na obalu svého bloku. Dělával to často, jen těžko by šlo říct, proč přesně. Snad přemýšlel.

David se mu nakonec odešel osprchovat, což, díky bohu, netrvalo nijak dlouho. Mohlo by, Syd si dost dobře všiml, co všechno s sebou blonďák tahal za kosmetické blbosti, a byl si jist, že je umí využít úplně všechny na jeden večer – a tím ze sebe udělat dokonalého blbečka –, nyní se obešel i bez toho a brzy předal koupelnu Sydovi. Ten toho vcelku spokojeně využil. Beztak už sám neměl nic dalšího na práci.

Neomylně sáhl po Davidově šampónu – ty koneckonců zabíraly většinu sprchového koutu, jelikož jak už bylo řečeno, jeho Julie nebyla jen Julie, ale princezna s tendencí upravovat sebe sama na milion naprosto zbytečných způsobů. Za tu dobu, co se znali, už zjistil, po kterém šamponu z té kosmetiky David voněl, a tím si taky umyl vlasy, vnímaje příjemné aroma dlící v celém sprchovém koutu. Narychlo si hlavu vydrbal ručníkem a natáhl si na sebe Davidovo tričko, na něž mu takřka okamžitě začínaly dopadat drobné kapičky.

Otočil se k zrcadlu, aby si sám sebe prohlédl. A musel uznat, byl sám se sebou naprosto spokojen. Byl čas přesunout se k Davidovi. Příjemná sprcha vrátila Sydovi vcelku hravou náladu, chuť trochu Davida posunout. Blížila se doba jejich odjezdu a on před ní chtěl dostat, když už nic, tak ještě minimálně jeden polibek. To by jeho budoucí milenec mohl zvládnout.

Vrátil se na postel, kde se zprvu pouze posadil, leč blíž než posledně. Jejich stehna, boky a ramena se dotýkaly, jeho společník to ale po všech podobných gestech nijak nekomentoval. To bylo dobře.

Chvíli v oné pozici setrval, pamatoval si ale, že se mu daleko lépe leželo s hlavou na Davidově rameni. Položil si ji tam a rovnou si u toho přehodil jednu blonďákovu ruku kolem ramen, aby se k němu dostal o něco blíž. Příjemně hřál.

„Nechtěl bys dělat něco jinýho? Beztak čteš nějakou nudnou historii, nebo se učíš, vlastně je mi to celkem jedno. Vsadil bych se, že nic z toho rozhodně nebude natolik zajímavý," nadhodil nakonec a vysvobodil rozečtenou knížku z Davidových rukou. Ta věc stejně neměla kapitoly, bylo zbytečné čekat, až se někam dopracuje. Založil mu stránky záložkou a položil ji na noční stolek, vysvobodil se z objetí, do něhož se předtím sám zapletl, a vyhoupl se na Davidův klín. Obličej mu zabořil kamsi do krku. Když už nic, voněl hezky. To mu nešlo upřít.

„Pořád mi dlužíš podklady pro vylepšení tvého hodnocení, Romeo," vydechl. Nosem se mu otřel o hebkou kůži na krku, kam už jeho strniště nedosahovalo. „Polibek za dnešní ráno, včerejší večer, předvčerejší, a ty předtím, zítra budeš zase nepoužitelnej, takže za zítřek asi taky. Krom toho jsi tu minulou pusu dost ošidil. První část dobrá, chyběl tomu konec," zajiskřilo mu v očích. Odtáhl se dost daleko, aby se Davidovi podíval do očí, ruce mu přemisťuje na ramena. Automaticky ho po nich pohladil – jen jemně, bez přemýšlení. Musel jednat, dokud se jeho společník nestihl ohradit.

Byli si blízko, tak blízko, že David mohl cítit vlastní šampon, látku vlastního trička, ale i Sydovu přirozenou vůni. A černovlásek si to moc dobře uvědomoval.

David si povzdychl, smutně se podíval na rozečtenou knihu, ale nehádal se. Ani nemohl. Ve chvíli, kdy se Syd na něj přitiskl a sedl si mu na klín, měl dojem, že se jeho tělo úplně zbláznilo. Srdce se najednou rozpumpovalo a dech mírně zrychlil. I když zatím dokázal ovládat neposlušný orgán mezi nohama, nepochyboval, že Syd velmi dobře vnímá to, co s Davidem intimní přítulnost provádí. Cítil jeho dech na krku, šeptavá slova, která byla vyslovena svůdně, a přesto vyzývavě, a pozoroval modré velké oči, které měl jen pár centimetrů od těch svých. Po jeho poslední větě zůstaly Sydovy rty mírně pootevřené, rudé a nádherně vykrojené, zvoucí a lákající…

Přesto věděl, že se musí bránit.

„Syde! Tohle je velmi špatný nápad," řekl tak přísně, jak jen mu to jeho nadrženost dovolila.

Syd přimhouřil oči a na slova nikterak nereagoval. Začal ho hladit na pažích a na celých rukou v té chvíli Davidovi vyskočila husí kůže. S hrůzou zjišťoval, že tok krve do nepatřičných míst už nedokáže korigovat. Syd se na jeho klíně jen nepatrně zavrtěl a v té chvíli David ucítil svůj penis, který se i přes boxerky tlačil mezi černovláskovy půlky.

David byl ztracený. Přesto se odmítal vzdát.

„Okamžitě ze mě slez," poručil mu, i když věděl, že by pro něj nebyl problém se ho zbavit. Ale nemohl. Zdravý rozum by rád, ale tělo bylo paralyzované. V jeho očích dobře viděl to zlověstné zablýsknutí a bylo mu jasné, že prohrává na celé čáře. Zavřel oči a ihned si uvědomil, že to neměl dělat. Okamžitě se spustila fantazie a podsunula mu ty nejerotičtější ukázky toho, co se nejspíš stane – pokud se rychle nevzpamatuje.

Syd rozhodně nebyl hloupý, a pokud měl nějaký plán, nezahrnoval vzdát se. Mohl si všimnout, jak David neznatelně zaklonil hlavu představami i pokušením, celé vyšší tělo reagovalo na jeho dotyky a slova a on toho hodlal využít. Možná se David bránil, aby si později mohl říct, že se snažil, přitažlivost mezi nimi se ale nedala vymazat na lusknutí prstu.

Přesunul ruce z Davidových paží na jeho hruď, kde jej pohladil po prsních svalech a hravě mu prsty přejel přes bradavky, které u toho jemně stiskl. David se neznatelně zamračil a ošil se. Syd však pokračoval dál – přešel na krk, hlavu, do vlasů. Znovu se na něj natiskl, rty automaticky stočené v drobný úsměv, leč stále pootevřené, připravené k polibku, na nějž čekal.

„Dlužíš mi celou dlouhou noc, i kdyby to byl ten nejhorší nápad ze všech. Nedokážeš se toho vzdát, nevzdal by ses mě. Od první chvíle mě chceš líbat a držet, nechtěl jsem, aby ses přepínal jako nemocnej. Ale už jsi v pořádku. Dokonce bych řekl, že víc než to," zalesklo se mu v očích a nepatrně se mu na klíně zavrtěl na důkaz svých slov. Boule, na níž seděl, se ještě zvětšila.

Naklonil se blíž, rukama mu stále prohrabuje vlasy. Jejich rty dělilo naprosté minimum místa, snad spíš v řádu milimetrů než centimetrů, a tak mu na ně dýchl, jednu ruku přemisťuje na blonďákův krk. Díval se mu do očí. Čekal, co jeho společník udělá…

David cítil jeho doteky snad úplně všude. Jeho hruď, na níž bloudily Sydovy ruce, sežehl žár, který se rychle šířil po celém těle. Napětí mu kázalo zadržet dech a rychle mu docházel kyslík. Věděl, že musí vydechnout a znovu nabrat vzduch do plic, jinak se už nenadechne nikdy. Za celý svůj zoufalý život nebyl tak nadržený jako v tuto chvíli a pochopil, že už se nemá cenu bránit. Nezvládl by to. Musel v duchu uznat, že měl Syd pravdu – v této chvíli by se jej nedokázal vzdát. A bylo mu to jedno. Proč se zoufale bránit něčemu, co stejně neměl sílu ovlivnit?

Sotva trhaně vydechl, znovu naplnil plíce kyslíkem, lačně se přisál k rudým rtům a začal jej líbat tak divoce, až se mu zatočila hlava.

Přitáhl si drobné tělo blíž a cítil, že kdyby oba neměli boxerky, jeho penis, v této chvíli už tvrdý jako skála, by už byl neomylně zabodnutý mezi dokonalými drobnými půlkami. Ten pocit ho ještě víc rozžhavil a vycítil, že mu na čele vyrazil pot.

Jak dlouho toto může vydržet? Musí si ho pořádně připravit a už teď měl dojem, že se udělá dřív, než vůbec k něčemu dojde.

Chytil jej za vlasy a trhl s jeho hlavou dozadu. Potřeboval se nadechnout a trochu se uklidnit. Vášeň nad ním ale měla takovou moc, že nedokázal ovládnout svůj slovník.

„Ty jsi taková děvka, Syde! Podbízivá!" sykl skrz zatnuté zuby. Zaťal pěst s jeho vlasy, aby si jej přidržel, a zakousl se do jeho krku. Nebylo na tom nic něžného, ale také věděl, že nezpůsobí přílišnou bolest. Byla to svým způsobem zkouška, jestli je Syd schopen přijmout i vulgarity a trochu divočejšího sexu, než bývá běžné. A také test, jestli bude schopen se mu podvolit.

Ten gesta podobného rázu rozhodně nečekal, to nešlo popřít. Rozhodně nebyl žádný subík, nebyl slečinka, nebyl nic slabšího nebo něžného – ale sakra, tohle s ním udělalo naprosté divy. Klacek mezi jeho nohama se postavil v naprosto rekordní rychlosti už v momentě, kdy se jejich rty dotkly, bylo to tak náruživé, tak živočišné. Byl plně v Davidově moci a líbilo se mu to naprosto neřízeně. Neuvědomoval si to, ne natolik, aby nad tím stihl přemýšlet. To bylo dobře.

S tvrdým, vulgárním oslovením jen stěží odolával potřebě hlavu zaklonit, víc mu svůj krk vystavit, blonďák to ale nepotřeboval. Celým tělem se mu rozjela štiplavá, zvláštně teplá bolest, ne přímo hřejivá, a z jeho úst se vydralo cosi mezi zasténáním a křikem, kombinace, již od sebe nikdy v životě neslyšel. Krev jako by se mu rozproudila ještě rychleji, obalilo ho teplo. Nemohl přemýšlet, nemohl nic. Bylo to naprosto dokonalé.

Netušil, jestli mu David prokousl kůži nebo ne. Spíš ne. Tak nějak automaticky mu kolem hlavy ovinul paže a víc si jej na krk přitiskl. Netušil, co dělal. Nemohl to tušit. Asi chtěl další zvláštně teplou vlnu. Chtěl pokračovat a na moment rozhodně neměl tolik soudnosti, aby si uvědomil, jak by pokračování asi vypadalo.

„Do prdele. Měsíc čekání a…," zastavil se, aby nabral dech. Ve vlasech měl stále Davidovy prsty, oči přivřené s úsilím víc se soustředit byť jen na tu jednu větu. Automaticky se snažil působit nad věcí, jako by s ním David nic nedělal, přestože to bylo naprosto jednoduše odhalitelné. Erekce ho začínala bolet, svět se točil, ale v dobrém slova smyslu. Provokativně se usmál. „… a jenom jednu značku? Snížím ti hodnocení," pošťuchoval. Asi v něm chtěl probudit něco, na co by nedovedl ani pomyslet.

David se na něj zadíval a přimhouřil oči. „Neprovokuj mě, ty smrade, nebo ten krk budeš mít fialový celý a nejen ten. A to nechceš. Nejraději bych tě zřezal jako malého parchanta," vydechl, „ale neudělám to, protože nechci, abys měl trauma, a teď už zavři zobák a vysvlíkej se. Chtěls to, budeš to mít." Párkrát přirazil pánví k jeho zadnici a pak ho pustil, aby se i on sám zbavil oblečení.

Za pár sekund už byli oba nazí. Syd stál naproti němu a zíral na něj. Stejně lačně mapovaly Davidovy oči jeho tělo. Byl drobounký a působil křehce, ale vypracované ruce i nohy vypovídaly o tom, že není žádné ořezávátko, i přesto, jak je nízký. David pohladil jeho pevné paže, možná až příliš něžně na to, v jakém byl stavu. Pak je ale hrubě sevřel a položil Syda na postel.

Chvíli nad ním stál bez hnutí. Ležel před ním, se čnícím přirozením, nebránil se – věděl, co přijde. Blonďák se ukájel pohledem na hladké tělo téměř bez ochlupení. Byl naprosto dokonalý.

Přisedl k němu a opět se přisál na jeho ústa, nyní už jemněji, přesto však nekompromisně držel nadvládu nad vším, co dělal. Brzy se přesunul ke krku a hned nato k ušnímu boltci.

„Tak co, kocourku, ještě sis to nerozmyslel?" zašeptal mu do ucha,) a přitom mu hrubě zmáčkl bradavku. Cítil, jak se tělo pod ním napjalo a prohnulo. Přemístil se k ní ústy a vsál ji mezi rty. Laskal ji a hladil jazykem, zatímco druhou opět necitelně trápil dlouhými prsty.

Syd se pod touto péčí zvládal jen propínat, celé tělo jako by mu padalo kamsi do neznáma a jemu se to víc než líbilo. Chtěl zrychlit, chtěl za hranice všeho. V ten moment zbožňoval podobně necitelné, a přesto podivně jemné doteky. Hrubé, ale s ohledem na něj, hřejivé. Sakra, víc než hřejivé! Krev se mu začínala vařit, srdce se chystalo explodovat a stožár mezi jeho nohama na tom taky nebyl nejlíp.

Nikdy tak před nikým neležel a nedokázal to správně zpracovat. Úplně nahý, se svými jizvami. Vzpomínky na všechna předtím nebyly relevantní, nešlo se od nich odrazit. Tohle bylo úplně nové.

„Bojíš se?" dostal ze sebe v odpověď na předešlou Davidovu otázku. „Bojíš se, že mě nezvládneš? Do prdele," zavřel oči pod náporem další vlny slasti, bolesti a tepla, nemohl si ale odpustit podobné poznámky. Snad v tom v tu chvíli byla důvěra, snad mlha, která jej obestírala a přes niž nešlo přemýšlet. Rukama se vydal zkoumat celé Davidovo tělo, konečně se mu vyvlékl ze sevření a prsty se naprosto neomylně vydal směrem k jeho klínu. Davidovu penisu chyběla předkožka, což vystavovalo na odiv růžový dokonalý žalud, celé jeho vybavení se zdálo citlivější, blíže explozi. Sakra, ale vybaven on skutečně byl. Víc než skutečně.

„Čeho? Že tě nedokážu uspokojit? Sakra, Syde, já se jen bojím, že se mi vycákáš dřív, než vůbec začnu, a to by byla škoda, to si nechceš nechat ujít… když už jsi na to musel čekat celý měsíc," ušklíbl se, ale touha z jeho tváře smazat těmi slovy nešla. Cítil ruce na svém hořícím těle a chvíli se nechal unášet slastí, kterou způsobovaly. Syd byl na rozdíl od něj mnohem něžnější, což David oceňoval. Stejně jako on rád působil trochu bolesti, od druhého požadoval jen letmé doteky, případně jejich úplnou absenci. Nejraději měl všechno pod kontrolou, včetně rukou partnera. I nyní, když ucítil, že se jedna z nich blíží k jeho přirození, ucukl a vypjal se nad ním.

„Nedělej to! Nedotýkej se ho!" zasyčel výhružně a pro jistotu obě ruce sevřel do veliké dlaně a přitiskl je k polštáři nad Sydovu hlavu.

Dál to odmítal řešit. Věděl, že ho má pod kontrolou, a mohl se dál věnovat jeho tělu. Jednou rukou stále svíral zápěstí, ale druhou se přesunul k Sydovu přirození. Se zalíbením sledoval jeho penis s růžovým obnaženým žaludem, z jehož ústí vytékal pramínek průhledné tekutiny. Nerozmýšlel se dlouho a špičku pevně stiskl mezi rty a výron vysál. Dlaň, kterou držel jeho varlata a dosud je jen lehce mnul, nyní stiskl. Nijak hrubě, aby ublížil, ale přesto tak silně, aby zabránil tomu, aby se Syd vystříkal.

Nenechal ho ani nadechnout, natož protestovat a v nestřežené chvíli zvedl jeho nohy tak, aby měl dokonalou zvrásněnou rozetu přímo před sebou. Nemohl odolat nutkání ochutnat a připravit si ho. Jindy to nedělal moc rád, ale tahle byla tak lákavá, bez ochlupení, sladce se stahující a povolující. Olízl ji a okamžitě jak povolila, vjel jazykem dovnitř tak daleko, jak jen mu úzká svatyně dovolila.

Černovláskova hlava jako by se stále nemohla vzpamatovat – dlel v neprostupné mlze, padal černočernou tmou, a slast, kterou cítil, jako by jej obalovala, stahovala. Na místech, kde se jeho rozpálená kůže střetla s Davidovým jazykem, nikdy nikoho neměl – nikdy nic neměl –, a netušil, jak skvělé to může být, sladké, dokonalé, jiné, plné, na chvíli nedokázal nic jiného, než překvapeně zasténat a prohnout se.

Ten dotyk jej nutil hýbat se, kroutit, ale zároveň zůstat na místě, chtěl to cítit ještě dál, ještě víc, ještě…

Najednou mu došlo, co se děje. Jedna jediná ubohá myšlenka mu podsunula všechny jeho nejistoty. Cuknul sebou, natolik, že překvapený David povolil sevření, v němž jej držel, a on se mu z něj vyvlékl. V očích se mu na chvíli objevilo zděšení, které hned nato vystřídal chlad. Spěšně se dostal do čela postele a tam posadil na paty, aby se dostal na blonďákovu výšku. Ruce svěsil volně podél těla, přestože by se jimi raději objal, podvědomí jej ale nutilo snažit se působit co nejsilněji a k tomu by podobná gesta znázorňující touhu ochránit se před nebezpečím nepomohla.

Byl vyděšený. Naprosto. Ale nechtěl si to připustit. Až v ten moment mu totiž došlo, kam tohle všechno vedlo, v hlavě se mu vybavila nesčetněkrát opakovaná slova otce a zvláštní nepříjemný pocit, který s sebou táhla. Přestože do té doby zbožňoval každý dotyk.

On nebyl slečna. Nebyl subík, nebyl slabý. On se měl dotýkat, dělat značky, mapovat celé Davidovo tělo, tak se narodil. Byl chlap. Nemohl být dole. Nemělo by se mu líbit nic z toho, co se dělo. Nelíbilo. Bojoval sám se sebou, ačkoli si to ve své podstatě neuvědomoval. Jeho svět se uzavíral za chladnou masku, aby jej uchránil před rozporem všeho, co se v něm nacházelo, a on zrychleně dýchal, vnímal, jak mu celé tělo stále hořelo touhou, a zároveň byl tak nějak úplně mimo. Chtěl být nad věcí. Ve své hlavě byl. Myslel si to. Věřil tomu.

„Já budu nahoře," promluvil zcela samozřejmě. Nebo se o to alespoň snažil.

Tahle slova Davida totálně odrovnala a zároveň cítil obavu.

„Syde? Ublížil jsem ti nějak? Udělal jsem něco, co bylo na tebe moc… drsné?"

David se zvedl z postele a rozhodil rukama. „Nevšiml jsem si, že by se ti něco nelíbilo, a věř, že já jsem při smyslech, alespoň v tomto směru vždycky. Pokud toužíš po jemném milování, i toho jsem schopný… Udělám všechno, o co si řekneš, ale tohle ti splnit nemohu. Čeho se bojíš? Že by snad utrpěla tvá dominance? Ta s tím nesouvisí! Věříš hloupostem, které tvrdí, že ten, který je dole, je vlastně holka? Jsou to nesmysly a ty to víš. Tobě se to takto líbí, hodně líbí, a já to cítím. Mně to taky uspokojuje, tak kde je problém?"

Tohle černovlásek nečekal. Vstal z postele a byl připravený bojovat, jelikož něco v jeho hlavě zoufale křičelo, že k tomu má důvod. Jen z té představy mít v sobě cosi dalšího jako by jej obalily ty divně nepříjemné pocity, které znamenaly, že se blíží nebezpečí. Dokázal by mu čelit, byl si tím jistý. Vždycky to dokázal. Jenže David na něj nyní koukal tak zoufale, tak jemně. Jeho slova zaryla se Sydovi hluboko pod kůži.

Udělám všechno, o co si řekneš.

Tohle slyšet nechtěl. Jistěže o tom nevěděl, kdesi v sobě ale potřeboval, aby mu blonďák podsunul nějakou příčinu, jakoukoli, z níž by to všechno nepříjemné bylo oprávněné. Z níž by se mohl stáhnout a odejít, nebo se za sebe rvát. Jenže on k němu přistupoval tak citlivě, a tím úspěšně bořil všechny narychlo vystavěné hradby.

Posadil se zpátky na matraci, zády se opíraje o čelo postele, u čehož nepatrně přikrčil nohy. Jeho hlavě bylo v tu chvíli úplně jedno, jak má celé tělo rozbolavělé. Všechno se v něm pralo a on to vnímal, bylo to snad poprvé, kdy jej jeho podvědomí neodřízlo od všech emocí – jistě, netušil, o co přesně jde, vnímal ale rozpor samotný, Davidovou snahou pomoct mu. Dostal možnost znovu se nad vším zamyslet a vybavit si, jak se mu ty dotyky vlastně líbily. Nebylo to logické, nebylo to předvídatelné. Nedávalo to smysl.

„Já to takhle nechci," odvětil. Znělo to divně, přestože se snažil mluvit sebejistě, a kdyby to nebyl on, asi by se sbalil do klubíčka. Útočilo na něj naprosté zoufalství, které si naštěstí neuvědomoval, ta chvíle byla dokonalou vraždou atmosféry a tepla v něm kolujícím.

Byla to lež. To, co řekl, byla lež. Chtěl to zkusit. Měl strach. Chtěl. A tenhle názor začínal vyhrávat s každým dalším pohledem do Davidových očí. Věřil mu a bylo to poprvé, kdy si to naplno uvědomil. Rozhodně ne se vším všudy, rozhodně ne se všemi zbytečnými emocemi. Jen ta dvě slova jako by mu probleskla hlavou.

Věřil mu. Jako Johance. Nic víc, nic míň. Vlastně si to ani nepřipustil přesně takhle, spíš mu jeho podvědomí podsunulo ten závěrečný pocit, který plynul z vyššího rozhodnutí, na kterém se Syd nepodílel.

Posunul se po matraci dál od čela postele, směrem k Davidovi, a znovu se na bělostné prostěradlo položil. Byl to jeho způsob odpovědi. Chtěl pokračovat. Nebyl… rozhodně nebyl srab. Rozhodně se nebál. Byl odhodlaný to zvládnout, i kdyby to byl ten nejhorší zážitek ze všech. Věřil Davidovi natolik, aby to pro něj podstoupil. Aby mu udělal radost, i kdyby sám měl trpět.

Zavřel oči. Bylo to poměrně přirozené a automatické, vypadal v tu chvíli jako hadrová panenka, což by si samozřejmě nikdy nepřipustil. Byl připravený na bolest. Věděl, že přijde, odmítal ale přiznat, jak moc se jí bál – primárně to odmítal přiznat sám sobě. Ve své hlavě byl připravený. Asi. A v realitě ležel, bledší než obvykle, a čekal, až David udělá, co udělat chtěl.

„Tak jo," vypadlo z něj nakonec, když se delší dobu nic nedělo, „můžeš." Pootevřel oči, aby se na Davida zadíval. Nebyl schopen rozklíčovat, jak přesně se jeho společník tváří. Svá další slova pak neřekl nijak zle, ani ironicky. Spíš smířeně. Zase zavřel oči. Nechtěl to všechno vidět. Bylo na tom cosi potupného, ač by to tak sám neřekl.

„Budeš první a poslední, tak si to užij."

David v té chvíli nevěřil vlastním očím. Opravdu si Syd myslel, že by byl takový parchant, aby si jej vzal, když dobře viděl, jak je mu to proti srsti? Čeho tím chtěl dosáhnout? Tohle by neudělal. Ani by nemohl, neměl zapotřebí podrobit si tělo, které s ním nespolupracuje. To byla tak odporná myšlenka, až se otřásl.

„Syde, co blázníš? Já tě do ničeho nebudu tlačit. Koneckonců, byl jsem to já, kdo s tímto nesouhlasil, pamatuješ?" zadíval se na něj unaveně David. „Když se na tebe tak dívám, připadám si, jako bych tě měl znásilnit. To já nikdy neudělám. Nelíbilo se ti to, fajn, necháme toho a vrátíme se k našemu přátelství, jestli jsi ochotný na něj přistoupit. Já budu jen rád."

Pohladil ho po rameni a chytil za ruku, aby ho přitáhl do sedu. Chtěl se mu dívat do očí. Chtěl, aby se mu on díval do očí a viděl, že s ním mluví upřímně. Pak mu ale došla jeho poslední slova.

Budeš první a poslední…

„Jaks to myslel – první? Tys ještě nikdy… nikdy nikoho v sobě neměl? Panebože!" podíval se na něj vyděšeně a vydechl. Zakroutil hlavou. „To ne, tohle nedokážu. Jsi mladý, nevinný… Ty si myslíš, že když se mi tady útrpně položíš a řekneš, tak si to užij, že… že se na tebe vrhnu jako zvíře jen proto, žes mě vydráždil? Ne! Jsi sladký a víš dobře, že ač jsem se bránil, toužil jsem po tobě, ale tohle je… to by byla odpornost."

Vjel si rukou do vlasů a stále se díval do modrých hloubek, které mu pohled oplácely krapet nejistě.

„Pojď sem za mnou, Syde," natáhl k němu ruku a on překvapivě vklouzl do jeho náručí. Jen se objímali, nazí, beze slov. David jej chlácholivě hladil po zádech a věnoval mu drobný polibek na jeho jizvu na čele. Pousmál se na něj.

„Půjdeme spát. Jestli chceš, obleč se. Já s dovolením zůstanu nahý, když už jsi mě viděl," pokrčil rameny a pustil ho, aby se mohl obléct.

Syd jen zakroutil hlavou a schoulil se pod deku. David si jej opět přitiskl k sobě.

„Ale dlužím ti polibek, potřebuju si zvednout skóre," pousmál se, a než mohl Syd cokoliv říct, přisál se na jeho rty. Tentokrát jemně, lehounce. Syd jej brzy pustil dál a David něžně zkoumal zákoutí jeho úst. Rukou mu vjel do bohaté černé kštice a vískal jej, druhou pak pohladil jeho půlky a pevně k sobě přitiskl jeho klín. Cítil, že se Sydovo přirození opět probouzí. David mu trhaně vydechl do úst. Ani u něj se blízkost horkého těla neobešla bez následků.

Už jen teplé, měkké rty Syda uklidňovaly a zároveň nutily krev v něm znovu začínat proudit, byl to vlastně zvláštní moment. Rozporuplný. Každý Davidův dotyk teď vnímal jinak, všechno bylo tak divné. Ne přímo potupné, ne přímo špatné, jen divné, cítil se zranitelněji.

Kdyby si mohl vybrat, určitě by byl nahoře, nebo si to alespoň myslel. Na jinou stranu se ale v tom všem, co se s ním dělo, nacházelo cosi příjemného, hřejivého. Důvěrného. David se na něj nedíval jako na kus masa, vlastně se k němu choval stále stejně jako předtím. Opatrně, jemně, s láskou, o které Syd možná nevěděl, svoji roli ale hrála. Po celou dobu předtím se na něj ani jednou nepodíval jako na cosi méněcenného, sloužícího k ukojení jeho tužeb, a když měl na výběr, ani se tak nezachoval. Jako by mu skutečně záleželo na osobě ležící před ním.

Podvědomě se nedokázal vzdát představy, že pozice, jíž se tak urputně brání, nepřináší nic dobrého. Znamenala důvěřovat, snad až přehnaně. Jistě, jeho milenci a milenky vždy vypadali, že si sex užívají, šlo si z toho ale vyvozovat závěry? Nemohlo to být tak skvělé jako to, co už zažil. Chtěl být silný, chtěl být samostatný, chtěl být nezávislý. A svazující důvěra toho, nad čím nyní přemýšlel, jako by jej stahovala do neviditelných smyček.

Jenže na jinou stranu, David se tak k němu nechoval. Ani jednou se na něj nepodíval jako na svou oběť a už to, že Syda nyní držel, líbal a byl připravený všechno vzdát a jít spát, v sobě neslo cosi hodně cenného, ač by to černovlásek nikdy neřekl nahlas. Snad si to ani neuvědomoval, jen to v tom bylo. A bylo to pro něj hodně důležité.

Dokázal by to pro Davida udělat, byl si tím jistý. Dokázal by pro něj zavřít oči a přetrpět všechno, co by mohlo přijít, dokázal by ignorovat všechno dobré i špatné a jistým způsobem mu pomoct. Ale dokázal by do toho jít při smyslech? Pro sebe? Dokázal by se sám za sebe podvolit a odevzdat? Bylo v tom skutečně odevzdání se tak, jak jej znal?

Možná nebylo. Už to, co mu David nyní dával, cosi značilo, a přestože kdyby Syd svolil, dal by Davidovi jistou formu moci nad sebou – což se mu zoufale příčilo, už jen díky všem těm gestům cítil, že i on měl moc nad Davidem. Říct to takto znělo zvláštně hrubě, realita byla o něco zamotanější. Barevnější, květnatější. Souvisela s láskou.

Jednou rukou blonďáka objímal, druhou mu ale tak nějak automaticky, snad na zkoušku, zapletl do zlatých vlasů a prohrábl mu je, pohledem stále skenuje modré oči, jako by v nich chtěl vyčíst, co si jeho společník skutečně myslel, jestli si s ním nehrál.

Možná to chtěl zkusit. S Davidem. A to bylo to, co mu jeho hlava nakonec poslala, ač jen ve formě emocí, znovu oživlé touhy, tepla kolujícího v jeho žilách a nepatrného úsměvu, který se mu rozlil po rtech. Byl silný a byl schopen snést všechno. Pro Davida a pro sebe.

Opřel se o něj čelem, vnímaje, jak se jim smísil dech, a chvíli tak setrval, než se natáhl a prvně Davida políbil sám za sebe – bez jazyka, pouze na líný okamžik chytil jeho horní ret mezi své ve zvláštně mazlivém gestu.

„Chtěl bych to zkusit," řekl nakonec krapet zadýchaně. Na svém zdravém stehnu mohl cítit Davidovu znovu se probouzející erekci, po těch slovech ještě o něco větší, a samotnému mu v těle kolovalo o něco víc tepla, vzrušení, touhy pokračovat. Skutečně chtěl. Nebyl si jist, ten pocit ale vyhrával. Byl ochoten to risknout.

David se nadechl, že mu bude odporovat, ale už druhá tepající bolest za večer, již cítil mezi nohama, mu poručila sklapnout. Když konečně ve své hlavě přistoupil na to, že snad pár prázdninových nocí si užít může, neměl by je zahazovat zbytečnými slovy a okolky. I on v tuto chvíli zápasil s rozpory – touhou po ukojení proti morálním zásadám, které v sobě měl zakotveny. Dávno věděl, že vztah student/učitel není zakázaný. Jenže mezi nimi bylo hodně proměnných, které by se v případě, že by jejich poměr vyšel najevo, mohly obrátit proti němu. Ale teď byli tady, na dovolené, v chatě, kde je nikdo neviděl a nikdo ani nemohl zjistit, co se za jejími zdmi děje. Měli více jak týden sami pro sebe a bylo by hloupé jich nevyužít. Každý jiný si mohl prožívat prázdninovou lásku, proč by si David nemohl zašukat se svým studentem, který ho už dva týdny intenzivně balil? Jen si užít – těch pár dní, a jakmile přijedou zpět do Prahy, všechno se vrátí do starých kolejí. Syd to s ním stejně déle nevydrží, tohle všechno dělal jen z neskutečné nudy, která tu panovala. To, že byl ochoten se vzdát svých zásad, pak byla druhá věc, nad tou teď neměl sílu přemýšlet. Nemohl, Syd dělal všechno pro to, aby myslet přestal a jednal…

Opět cítil jeho čnící chloubu a uvědomil si, že jej Syd sám od sebe políbil. Jedno ale věděl jistě, nemohl se k němu chovat jako ke svým minulým partnerům, kterým nevadilo trochu bolesti a hrubá slova. Musel na něj citlivě a opatrně. Vždyť ještě před chvílí vypadal jak vyděšená laňka schovávající se v křoví před predátorem.

Přitáhl si jej k sobě a něžně ho políbil. Tak něžně, že ani netušil, že je něčeho podobného schopen, a přestože na takové cukrbliky nebyl zvyklý a vždycky měl dojem, že se snad ani jemně k milenci chovat neumí, všechny tyto letmé polibky a doteky v něm vyvolávaly neskutečnou touhu. Potřeboval ji ze sebe dostat, vypustit ven démona, který se krčil celé dlouhé dny v koutě a jen čekal, až David pootevře vrátka a nechá ho jednat. A nebyla to jen touha Davidova. Když se podíval do modrých očí svého milence, viděl tam stejnou, snad jen s trochou strachu a obav. Ty se ale s každým Davidovým dotekem vytrácely. Blonďákovy ruce bloudily po zádech a jemně sjížděly dolů, záměrně se vyhýbajíce přirození. Dlouhou dobu hladil vystouplé jizvy a přitom mu mazlivým hlasem šeptal do ucha: „Víš o tom, že chlapi s jizvami jsou sexy?"

Než na to stihl Syd cokoliv odpovědět, David se opět přisál na jeho rty a dlaněmi přejížděl po podbřišku. Našel si jeho pupík, laskal jej v prohlubince a líbal snad každý centimetr jeho krku.

„Jsi nádherný…," šeptl a lehce olízl boltec, který následně silně skousl. Bylo v něm zvíře, potřeboval způsobit alespoň trošku bolesti, aby se dostal na okraj, a podle tichého zasténání věděl, že i Syd tomuto jednou přijde na chuť.

Sevřel mu ramena, přitiskl je k matraci a vzepjal se nad ním. Když viděl, jak na něj odevzdaně hledí, všechny své nejistoty odsunul a nechal opět jednat jen tělo a pudy. Srdeční tep se zrychlil, všechny jeho doteky byly drsnější. Opět si ukradl polibek, který je brzy obral o dech, a plíživě, s bolestivými kousanci, kterými zdobil Sydovu hruď i břicho, se probojovával k jeho penisu.

Tohle se černovláskovi zamlouvalo. Neskutečně se mu líbila už představa vlastního těla obaleného v rudofialových značkách, každé místo, kde mu Davidovy zuby zajely do kůže, vyslalo do žil ten teplý pocit, ne přímo hřejivý, rozhodně ale vzrušující. Chtěl se do toho ponořit. Stožár mezi jeho nohama byl opět v plném pozoru.

Nepatrně zaklonil hlavu. Měl chuť vplést Davidovi ruku do vlasů primárně proto, že ji podvědomě znovu chtěl přišpendlit nad hlavu jednou větší a silnější, chtěl zrychlit, chtěl zapomenout na čas. Což se dost dobře bilo s tím, že mu stále přišlo, že by se měl cítit tak nějak podřízeně, ačkoli se ten pocit samotný nedostavoval. Měl trochu strach, i když o něm nevěděl přímo. Vidění se mu mlžilo touhou po dalších dotycích i dalším teple, v opakujících se intervalech si ale uvědomoval, co přijde, a to jej drželo zpět od snahy provokovat Davida k rychlejší akci. Nechtěl, aby ta akce přišla. Možná. Možná chtěl. Každý člověk se přirozeně bál bolesti, přestože sám sobě tvrdil, že je vůči ní imunní. Ne té způsobené kousanci a drsnějším zacházením. To se mu líbilo. Šlo o tu tak nějak potupnou bolest, ačkoli ne přímo potupnou, spíš jaksi… divnou.

Potřeboval se těch myšlenek zbavit. Potřeboval víc dotyků, víc tepla, víc Davida. Hned v ten moment. Naprosto automaticky jej jednou rukou zatahal za vlasy a druhou mu do nich pouze vpletl, čekaje reakci.

„Nerozpadnu se, není to…," přerušil svá slova a ztěžka se nadechl, když se mu Davidovy zuby znovu zabořily do kůže, nyní o něco silněji než předtím. Z úst se mu vydralo tiché zasténání. Bylo to sakra příjemné. „…není to matematicky možný. A fyzikálně. A…" Neměl čas pokračovat. Čím níž se David dostal, tím horší bylo soustředit se. Nechtěl myslet vůbec.

Jediný důvod, proč se choval nyní tak odvážně, byl, že ještě nedošlo na spojení samotné. Nebyl si moc jist, co přesně chtěl. Svým způsobem mohl být vděčný za pomalou předehru, čekání jej ale znervózňovalo. Nevěděl, co přijde, to jej děsilo. Říct, že už to chtěl mít za sebou, by bylo příliš necitelné, sakra, každý dotyk s ním dělal naprosté divy. Ale ta nervozita tam byla.

Po těch slovech David přejel pevným břichem po jeho údu, který byl opět celý vazký předzvěstí. Cítil, jak žhne, jak mu v něm tepe, ale přestal se o něj zajímat. V tento moment se mu potřeboval podívat do tváře. Zastavil před jeho obličejem jen několik málo centimetrů a výhružně přimhouřil oči.

„Sklapni!" sykl skrz zuby, chytil obě jeho ruce, přitiskl je k posteli a na chvíli jej nehybně pozoroval. Poté se opět přiblížil k jeho uchu a zašeptal: „Neošukám tě, ale ukážu ti, jaká slast tě čeká, pokud mi to někdy dovolíš."

Syd se nadechoval, že se ohradí, ale David mu na ústa přitiskl dlaň. „Cítím tvůj strach, přestože ze sebe děláš hrdinu. Chápu ho, a proto na to dneska půjdeme úplně jinak. Buď pochopíš, co ti všechno tohle může přinést a bude se ti to líbit tak, že do toho příště půjdeš beze strachu, anebo se své zásadovosti nevzdáš, a pak toho necháme."

Propustil jeho ústa, sáhl do stolečku u postele a vytáhl lubrikant, který tam zůstal ještě z dob, kdy chatu sdílel s Viktorem.

Černovlásek nakonec opustil všechna další slova a pojednou pouze přikývl, oči přišpendlené na plastové lahvičce, později zvláštně slizké průhledné tekutině, již si jeho milenec rozpatlal po prstech. Na chvíli zavřel oči.

Nevěřil, že by mu všichni, co si dotáhl do postele, lhali a že by to bylo po celou dobu jedno velké nepříjemné zklamání, to ale neznamenalo, že jej čekal zázrak.

David se nad něj zase naklonil a předstírat sám před sebou, že se vlastně nebojí, začínalo být daleko náročnější.

„Příště? Nebudeš se zítra tvářit, jako by se nic nestalo? Fascinující," rýpl si s podivně groteskním pokusem o úšklebek, zoufale se snaže sám sobě dokázat, že je všechno v pořádku. Potřeboval mluvit, potřeboval ze sebe dostat všechny ty emoce. Potřeboval komunikovat. Posledních pět let pro něj byla vlastní slova poslední záchranou, naučil se s nimi ohánět lépe než kdokoli z jeho okolí. Krýt se. Potřeboval to i nyní.

David ho jen propálil pohledem, ale rozhodl se na jeho slova nereagovat. Jednou mu něco slíbil, a pakliže zítra bude chtít, mohou na celou dnešní noc oba zapomenout a dělat, že se mezi nimi nic nestalo. Ale chtěl vyzkoušet, jak bude reagovat, a nechtěl ho ochudit o nejsilnější orgasmus, který kdy v životě zažije. Nefandil si, věděl, že to tak bude.

Než stačil Syd cokoliv dalšího dodat, znovu zajal jeho ústa svými rty a přitiskl jej k sobě tak, aby oba leželi na boku. Nebyla to pro Davida zrovna pohodlná poloha a asi by to s jiným nikdy nedokázal, ale Syd byl tak drobný, že se rukou pohodlně dostal mezi jeho půlky, lehce kroužil okolo rozety a rozmazával lubrikant, aby po malé chvilce mohl jedním prstem opatrně vklouznout dovnitř. Věděl, že to není bolestivé. Snad možná nepříjemné, ale zaměstnával ho svými polibky i druhou rukou, jíž ho vískal ve vlasech.

Prostředníček byl uvnitř sotva dvěma články a David cítil, jak moc je černovlásek stažený.

„Uvolni se, Einsteine, bude to příjemnější."

Cítil, že Syd dal na jeho slova. Snažil se svou úzkost nějak ovlivnit, ale nedařilo se mu to. Položil jej tedy znovu na záda a jemně mu roztáhl nohy.

Klekl si k posteli a znovu jednou rukou promazal úzkou dírku. Tou druhou pak promnul jeho tepající mužství.

Viděl, že Syd leží bez hnutí, zrychleně dýchá a má zavřené oči. David se pousmál.

Ty to ještě nevíš, ale čeká tě cesta rájem…

Jeho dlouhý prst se dobýval hlouběji, ale s jemností a opatrností, tentokrát s jistotou, že bez problémů nahmatá to, co způsobí Sydovi vlny slasti. Ve stejné chvíli, jako pohladil jeho prostatu, vzal jeho mužství do úst až po kořen, kde jej stiskl rty.

Syd nikdy nebyl nijak extra hlučný. Tedy, mluvil a mluvil rád, po celou dobu, ať už šlo o smysluplná slova nebo nijak podstatné výplody, vždy to ale bylo stále stejně klidným, leč touhou podbarveným hlasem. V ten moment ale vykřikl, tak, že svůj vlastní hlas skoro nepoznal. Tohle nebyly vlny, nebyla to exploze. Nešlo to přirovnat k čemukoli, co znal. Bylo to, jako by se rozpadl do všech světových stran, nic tak intenzivního nepamatoval. Nemohl. Davidova ústa na jeho citlivém stožáru byla úžasná, ačkoli s tímhle pocitem už přece jen byl obeznámen. Ale to další, to byla stisknutá spoušť. Výstřel.

Vykulil oči kamsi do prázdna před sebou a vnímal, jak se mu v hlavě rozezněl jeho vlastní hlas, ozvěny toho zvuku. Celým tělem mu projela elektřina, zaklonil hlavu do takřka nepřirozeného úhlu a jen stěží odolával chuti vyšvihnout se do sedu, nějak se pohnout. Něco udělat.

Jen těžko šlo vnímat, jak potupné by to vlastně mělo být. Uvědomoval si každý milimetr kůže, který začal žhnout. Cítil se tak nějak plný, což bylo na první dobrou neskutečně divné a nepřirozené, na druhou stranu se to ale dalo naprosto jednoduše přejít.

Cítil, jak do něj David přidal další prst. Nebylo to vyloženě bolestivé, což nebyla moc podstatná informace, když viděl, co měl David mezi nohama. Táhlo to, snažil se ale uvolnit, položit do všech dotyků, protože už jen ze vzpomínky na to, co s ním blonďák udělal posledně, se mu tak nějak automaticky kroutily prsty na nohou očekáváním.

Chtěl to ještě. To neznamenalo, že už se nebál, touha ale rostla. Pokusil se proti prstům přirazit, což se neukázalo dvakrát užitečným. Rozhodně tím nezískal, co chtěl.

Po tomto Davidova ústa pustila Sydovo mužství a on se nad něj opět naklonil, aniž by své prsty vytáhl z úzké jeskyňky.

„Nebuď netrpělivý, nechej všechno plynout, já tě nebudu dneska dlouho trápit. Zkus mi důvěřovat," šeptal zhrublým hlasem. I jeho všechno tohle dostávalo do výšin. Penis mu tepal touhou, vyžadoval uvolnění stejně jako ten Sydův. Kdyby to nebyl Syd, kdyby ten kluk už měl všechno toto za sebou, nerozpakoval by se a už dávno by byl uvnitř něj svým klackem a bušil do jeho prostaty. To mu ale nemohl udělat, byl uzounký a hlavně vyděšený. Docílil by pak toho, že by ho nechal být, to nepochybně, ale David z nějakého důvodu chtěl, aby na tohle své poprvé vzpomínal s mravenčením v podbřišku, nikoliv s hlavou v dlaních a v depresi.

Položil druhou ruku na jeho břicho a snažil se jej přidržet, černovlásek už byl ale klidný. Hruď se mu zdvihala, jak trhaně oddechoval, a kůže žhnula, ale nehýbal se. Vyčkával.

David však pochopil, že protentokrát nemá cenu orgasmus oddalovat a trápit jej. I tak vyletí do takových výšin, o jakých se mu ještě nesnilo. Kromě toho i sám David už potřeboval uvolnění, a to mohl dosáhnout až ve chvíli, kdy drobečka pod sebou dovede do sladkého konce. Sám potom zaleze do koupelny a se vší opatrností, kterou už měl naučenou, si ho sprostě vyhoní. Trápit se ledovou vodou opravdu nemínil. A nutit černovláska, aby mu ho vyhulil, s tím už vůbec nesouhlasil. Tohle byl Sydův večer a on ho musí ukojit pomalu a něžně.

Vsál opět jeho penis do úst a jazykem přitlačil na hebkou kůži. Pohladil onen zásadní bod mužské anatomie. A pak znovu a silněji. Z naběhlého klacku vysával vytékající předzvěst a cítil cukání, které mohlo znamenat jen jediné. Prsty čím dál rychleji narážely na citlivou prostatu a David tušil, že jeho ústa po chvíli zaplní Sydovo vyvrcholení. Nikdy předtím, když už se uvolil ho partnerovi vykouřit, nedovolil, aby se mu do úst vystříkal. V Sydově případě mu to však přišlo natolik vzrušující, že se jeho nadílky nemínil vzdát.

Černovlásek sám už si v ty chvíle nebyl moc jist, kde přesně končí realita a začínají divokou touhou a horkem podbarvené představy, což by později, pochopitelně, nepřiznal. Kůže mu žhnula, srdce splašeně bušilo a mlha kolem něj se stala daleko hustší, návykovější. Kdyby dost okrajově nevnímal, že by si tím všechnu tu slast narušil, rád by se pohnul, zkroutil do nějaké naprosto nepřirozené, snad až bolestivé polohy, jen aby nějak filtroval všechno to, co se s ním dělo a co mohl nyní ukazovat jen zakláněním hlavy a svíráním tenkého bílého prostěradla v pěstích.

Zrychleně dýchal. Nesténal, nekřičel, po čele mu ale stékaly kapky potu, pevně zavíral oči a rty neslyšně formoval Davidovo jméno tím víc, čím víc se blížil k okraji. Nic takového nikdy v životě nezažil, každý kousek těla se mu chystal explodovat. Všechno bylo tak hřejivé, horoucí, nesnesitelné, naprosto dokonalé.

A pak onen okraj nastal, s Davidovými prsty na jeho prostatě a jeho rty a tvářemi obalujícími Sydovu erekci, s blonďákovým jménem na rtech. Tehdy prostěradlo pustil, prohýbaje se v zádech jako kočka, což bylo dobře, jinak by jej roztrhl. Celé jeho tělo explodovalo. Nadobro. Všechny ty barvy a mlha jej pohltily, vlny se roztříštily o útes, všechno mrtvé obživlo a živé zemřelo. Padly veškeré fyzikální zákony. Panebože, byl to ten nejlepší orgasmus, jaký kdy zažil, a ‚nejlepší‘ tu bylo debilně slabé slovo, měl pocit, jako by objevil nový vesmír.

Nikdy by to takhle neřekl. Věděl jen, že to bylo úžasné. Že to stálo za zkoušku. A že se David po celou dobu toho orgasmu koukal do jeho tváře a nyní se na něj usmíval, v očích naprosto zřetelnou spokojenost, triumf, výhru, kterou mu černovlásek nikdy nehodlal připsat.

Ale měl pravdu. Bylo to perfektní.

Nedokázal se pohnout. Ležel tam, oči zavřené, ruce i nohy směřující do všech čtyř rohů postele a zhluboka oddychoval. Potřeboval se vzpamatovat a hned, co se mu trochu vrátily jeho běžné myšlenky, si taky uvědomil, že se potřeboval dostat ke svému normálnímu postoji, výrazu, chování. Zklidnit všechny pocity. Zase přemýšlet. Tehdy si uvědomil, že jej David přikryl, letmo jemně políbil a zmizel do koupelny. Nebylo pro něj těžké odhadnout, co přesně tam prováděl, nebyl idiot. Bylo to logické. Ale pravda taky byla, že na tom, že po něm David nevyžadoval nic dalšího, bylo cosi hezkého a empatického, co si ani neuvědomoval. Nutilo ho to ale cítit se o něco lépe.

Na chvíli se mu skoro neznatelně zvlnily rty spokojeným úsměvem. Tohle nebylo stejné teplo, jaké cítil po celou dobu těsně pod kůží, to spalující, palčivé, náruživé. Tohle šlo z něj. Do hlavy se mu vrátilo celé Davidovo chování zakončené tím, že ho tu nyní nechal vzpamatovat se, a on to samozřejmě rozhodně nepojal takhle, pravda ale byla, že mu z toho všeho bylo hezky. Z celé té situace, z toho, že se rozhodl vydat se zrovna blonďákovi.

Když na něj koukal David, připadal si natolik milovaný, chráněný, chtěný a důležitý, že nic dalšího nebylo podstatné. Škoda, že si to nepřipouštěl.

Byl rád, že po něm David nechtěl protislužbu. Nedokázal by to. A dokonce si to uvědomoval. Vykouřit někoho, to byla další z věcí, které v životě nedělal, v tomhle případě se ale posouvat nemínil. Nemohl. Snad na to mělo vliv už to, jak moc pro něj bylo důležité smět se svými slovy bránit, kdyby měl tu potřebu, mluvit pro něj bylo záchranou před vším a podobné situace jej děsily. Tedy, to byl důvod, o kterém nevěděl. Ten, který už si uvědomoval, pak byla ona atmosféra celé podobné situace, nedovedl by si před Davida kleknout a udělat ze sebe jeho kurvičku.

Slyšel, jak se otevřely dveře do koupelny, a netrvalo dlouho a mohl cítit, jak se jejich postel prohnula pod vahou jeho milence. Počkal chvíli, až si David lehne, a přitiskl se k němu, hlavu si pokládaje do ohbí jeho krku. Přehodil jednu paži přes jeho pas a propletl si s ním nohy. Cítil, jak jej David objal nazpět.

„Díky," zamumlal mu do hebké kůže. Oba věděli, za co. Nemusel to dál rozvádět, bylo by to zbytečné a on už na to neměl sílu. Natáhl se ale, aby jej kousek pod bradu políbil, stejně jemně, jako mu to David udělal tehdy v nemocnici. Na těch situacích bylo cosi podobného, přestože byly úplně odlišné.

„Dobrou, Romeo."