Propadák – 29. kapitola

Syd jako na povel zaklonil hlavu, aby se osvobodil od nenechavých rtů svého milence a mohl roztřeseně vydechnout touhou, pokušením a vášní, které se v něm nepřestávaly přelévat. Cítil, jak mu kolík mezi nohama ztvrdl ještě víc a nepříjemně zatepal v touze po uvolnění, které už s Davidem oba zoufale potřebovali. Všechno jej semlelo až příliš rychle.

Hlavou mu prolétlo tisíc zběsilých myšlenek najednou. Teď a tady, teď a tady, teď a tady. Veškeré zvířecí pudy křičely jednohlasné ano a stoják mezi nohama volal vlastní souhlas pomocí předzvěsti, která se řinula z jeho špičky, okamžitě splachována vodou. Mohl? Neměli gel, v tu chvíli se to ale zdálo naprosto nepodstatné. Přesto na chvíli, na úplně drobný moment se i tahle myšlenka objevila a on ji zase zahnal. Mohl, už jen ta představa nutila celé jeho tělo rozhořet se ještě mocnějším plamenem.

„Tak ber," vydechl mu kdesi u ucha toužebně.

David po těch slovech málem zaúpěl. Malý prostor mu nedával moc šancí si ho vzít tak, jak by ho rád měl, ale cestu zpět už neviděl. Syd si podepsal ortel, ale blonďatý pokušitel věděl, že mu to vynahradí. Oba byli na pokraji soudného myšlení a bylo jim jedno, jestli ten poslední ždibec někam odkráčí a nechá je napospas stísněnému sprchovému koutu. David se natáhl k poličce u zrcadla, na které bylo mimo všech dalších kosmetických nezbytností i tělové mléko.

Mimo tekoucí vodu si řádně promázl své mužství a s další dávkou zabloudil k Sydovu vstupu, který systematicky a rychle začal připravovat. Po chvíli ho šukal dvěma prsty a druhou rukou jej musel přidržovat, aby ho nezradily nohy. Rudé líce, pootevřená ústa a slabounké, téměř neslyšitelné sténání Davida utvrzovaly, že pokud nevymění své dlouhé prsty za penis, udělá ho dřív, než to bude žádoucí.

Neostýchal se tedy, nadzvedl Syda, opřel ho o kachličky jedné strany koutu a donutil jej sevřít jeho pas nohama. Pak ho pomalu spouštěl na svůj kůl, který se tyčil vzhůru. Pousmál se nad myšlenkou, která mu přišla na mysl. Kdyby nebyl tak drobný a lehký, tento kousek by se jim nikdy nemohl povést. Kromě toho, že to bylo krapet nepohodlné pro Davida, který držel téměř celou Sydovu tíhu na jedné ruce, to bylo také nesmírně vzrušující. Jakmile v něm byl až po kořen, diskomfort zmizel a převládl jen chtíč a touha po uvolnění.

Černovlásek se pevně držel nohama Davidových boků a rukama jeho ramen, hlavu nakloněnou na stranu tak, aby se celou tváří tiskl ke studené ploše kachliček za sebou. Okrajově si uvědomoval, že na ní bude mít otlačený její vzorek, v tu chvíli mu to ale bylo dost dobře ukradené. Zrychleně dýchal. Celé tělo měl v jednom ohni, stěna za ním, o kterou jej David opíral, ho ale chladila, jako by ležel na kostkách ledu. Jeho penis měl zaražený snad ještě hlouběji než běžně, myslel si to, nevěděl. Mohlo se mu to jenom zdát. Každý sex s Davidem byl jako poprvé, celé tělo mu buňka po buňce vybuchovalo v naprosto šílené extázi pocitů. Chtěl křičet, ale nekřičel, chtěl se hýbat, ale nemohl, držel, dýchal, zavíral oči. Potřeboval by stisknout Davidova ramena tak pevně, až by mu na nich zanechal modřiny, ale tušil, že by to jeho milenci nebylo příjemné, pouze tedy tiskl ruce v pěst, nehty si zarývaje do kůže.

Celé tělo měl jako v křeči, a když jeho milenec neomylně našel jeho prostatu, odlepil tvář od stěny a zadíval se mu přímo do očí, které byly v tu chvíli tak blízko, toužebné, velké, dominantní. Pevné, a stejně plovoucí ve vášni. Vlastní tváře měl v tu chvíli růžové, oči skleněné a přivřené, zatímco ústa držel pootevřená, vypouštěje z nich tiché žádosti a Davidovo jméno. O co žádal? Nevěděl. Dál, víc, rychleji, hlouběji, uvolnění, uvolnění, uvolnění. Potřeboval ty emoce nějak filtrovat, hromadily se v něm, nejen v jeho penisu, který se chystal explodovat. Čekal, že se celé jeho tělo za chvíli rozprskne do všech světových stran. Horké, ve slastné křeči…

Vyvrcholení přišlo tak, jak jej znal, a přesto bylo úplně jiné. Zaklonil hlavu a dlouze zasténal, tiše, jen pro Davida, byť kolem nebyl nikdo další. Sevřel jej v sobě a vnímal, jak ho i jeho milenec zaplňuje spermatem, které se v něm v teplých vlnách rozlilo. Neměl moc energie to vnímat. Nebyl ve vlastním těle, byl kdesi mimo, na obláčku, v podsvětí, v extázi, v prázdné místnosti, kde křičel a skákal a tančil a padal a ležel a mlčel a šílel. A nic.

Srdce mu bušilo stejně jako Davidovi. Dýchal rychle a přerývavě, hleděl do nebesky modrých očí naplněných stejnými pocity. Hledal sílu pohnout se, vrátit se plně do reality. A hned co to dokázal, nalepil se na jeho rty a vplul jazykem do Davidových úst s takovou samozřejmostí, že i jeho milenec jej v prvních chvílích nechal. A pak se zase odtáhl a vrátil k motýlím polibkům, kterými jeho ústa zasypal. Nebyl čas uvědomit si, kolik lásky v nich v tu chvíli bylo. I tu bylo potřeba filtrovat, zejména po spojení jejich těl. Protože i ta dělala celý ten akt tak neskutečně barevným a krásným.

Nechal Davida nadzvednout jeho drobné tělo a tím z něj vystoupit. Znovu se postavil na kbelík, který tam měl nachystaný. Nepouštěl se svalnatého těla, stále ho objímal kolem krku a stále jemně laskal jeho rty. Jako by si jen užíval, jak jsou neznatelně napuchlé líbáním a zapadají tak do těch jeho ještě o něco lépe než jindy. Bylo to tak něžné. Dělával to tak po každém jejich sexu, nikdy se sám sebe neptal proč. A David už si zvykl. Snad to byla jeho vlastní forma vyjádření těch něžných slůvek, která bublala v jeho srdci, neschopná dostat se na povrch. Snahy ukázat Davidovi, že má s kým se cítit milovaný.

Bohužel pro ně, romantická chvilka – tak by tomu Syd nikdy neřekl – skončila rychleji, než se nadáli. Sotva ze sebe stihl dostat Davidovo sperma, po milionté jej políbit a pohladit, sotva se v něm znovu začínala objevovat touha. Na jeho záda dopadly první studené kapky a oba už věděli, co přijde. Po chvíli byla voda úplně ledová.

Vyskočil z koutu, zatímco David vevnitř vypnul vodu a vyklouzl z něj taky. Syd nechtěl riskovat, že se jeho milenec rozhodne hledat ručník, zdlouhavě se utírat a pak si lehnout do postele a usnout, ještě nechtěl skončit. Cítil, že se vzrušení, které vnímal předtím, opět vrací už jen při pohledu na svalnatou postavu, a když se k Davidovi přesunul a přitiskl se na něj, rukama mu putuje po ramenou na hruď, vrátila se tahle touha tak, jak už ji dobře znal.

„Ještě mi pár zážitků dlužíš, po dvou nocích celibátu. Takhle bys to přece neuzavřel," šeptal, hlas podbarvený touhou, a jakmile se jeho mužství začalo znovu stavět, cítil na svém břiše, že ani David na tom nebyl nejlíp.

„Pojď," řekl, chytil jej za ruku a dovedl do ložnice. Posadili se na postel a Syd se k Davidovi přesunul. Chtěl provokovat. Chtěl si první pohrát. Zavrtěl se, na rtech svůj naprosto typický úšklebek, a pak se mu nahnul k uchu. Rukama mu začal bloudit všude, kam dosáhl.

„No tak, ještě ti snad nedochází síly," pošťuchoval. Cítil, jak se David napjal. Držel se. A Syd jej do ucha, u kterého rty byl, kousl.

To bylo možná příliš silné slovo. Nemohl vytvořit žádnou značku, vlastně nebylo možné, ani aby mu způsobil jakoukoli bolest. Spíš se ho těmi zuby jen dotkl, tak, aby David věděl, co přesně dělá a že to dělá. Chtěl v něm probudit dominantní zvíře, které znal a které ho mohlo přivést do nejvyšších možných výšin.

„Slíbil jsem ti něco, je to tak? A já se snažím své sliby plnit, zvlášť když si to budu plně užívat. Nevzdal bych se toho," ujistil ho David a poctil ho svým poloúsměvem. „Nerozmyslel sis to, doufám?" Přichytil mu ruce a stiskl k sobě. Nečekal na jeho odpověď, věděl, že by mu teď Syd nikam neutekl. Na jeho tváři viděl očekávání. Věřil Davidovi, a to bylo pro tuto chvíli podstatné.

„Lehni si!" poručil a sám byl chvíli překvapený, jak měl podbarvený hlas. Teď měl možnost dělat to, co miloval, a zakončit to zásunem, který je oba dovede do takových výšin, že se o nich Sydovi ani nesnilo. Alespoň v to doufal. Neublíží mu, jen si jej znehybní tím nejkrásnějším způsobem, který znal.

Silné lezecké lano nebude to pravé ořechové, ale věděl, že to zvládne i s ním.

Syd ležel, nehýbal se a pozoroval, na co se David chystá. Ten zašel do kuchyňky a vytáhl dvě svíce, které zapálil. Zbytek světel zhasl, dokázal vázat i poslepu.

Roztáhl Sydovi nohy a sedl si mezi ně. Přímo před sebou měl Sydovo mužství, plně čnící, ale přehlížel jej, nedotkl se ho, přestože sebou cukalo a žadonilo o dotyk. Syd ho neprosil, jen vyčkával s mírně pootevřenými ústy a očima plnýma naděje.

Vzal jemně jednu Sydovu paži a promasíroval ji. Pomalu se přesouval dál, hnětl každý centimetr jeho těla, každý sval se pokoušel uvolnit. Věnoval se mu dlouho a důsledně až do chvíle, kdy si byl jistý, že je uvolněný a připravený. Mlčeli a oba se věnovali své práci. David masáži a Syd relaxoval pod doteky, které byly nesmírně příjemné a zdály se intimní víc, než by se mohlo zdát.

V místnosti vládlo nezvyklé ticho, jen jejich dech se prolínal se šuměním lesa, které dovnitř pronikalo otevřenými okny. I přítmí rozháněné jen světlem svic navozovalo příjemnou a uvolněnou atmosféru.

„Svážu ti jen ruce, nic víc, ale přesto…, pokud budeš cítit mravenčení, které by nepramenilo ze vzrušení, okamžitě mě upozorníš. Může to bolet, táhnout, ale nesmí se ti ruce odkrvit, rozumíš?" přerušil šeptavým hlasem David dlouhé ticho.

„Ano," přikývl černovlásek, hlas o něco tišší, než u něj bylo běžné. Nebál se. Nechal si vytáhnout obě ruce nad hlavu, stále u toho pozoruje soustředěnou tvář se žádostivýma očima, které jej sledovaly, jako by byl nejvzácnějším pokladem, nejkrásnějším stvořením na planetě. Bylo vidět, že si na celé činnosti dává jeho milenec nadmíru záležet, což byl přinejmenším příjemný pocit. Nedával to ale najevo. Jen ho pozoroval, a když se kůže na jeho zápěstích setkala s tlustým lanem, penis mu ztvrdl úplně.

Hotovo. Jeho milenec se od něj odtáhl a on se na zkoušku pokusil stáhnout si ruce zpět k tělu, aby zjistil, jak pevně byly uvázané. Pořádně by bylo slabé slovo, provaz jej nepříjemně tlačil a on už nyní tušil, že po něm zůstanou modřiny.

Teď, teď byl pro něj jako flákota masa. Ale bože, ten hladový pohled, po němž se mu ježily skoro neviditelné chloupky po celém těle, ta bezmoc, to, jak byl Davidovi odevzdaný ve všech možných směrech, to jej donutilo nepatrně naklonit hlavu na stranu, aby mu lépe vystavil svůj krk, začít dýchat o něco víc ztěžka a zhluboka, a roztáhnout nohy ještě dál od sebe, jako by jej tím zval a přemlouval opět proniknout do jeho těla. Vzrušení mu tančilo po kůži jako elektřina, cítil ho úplně všude a neměl jedinou šanci ho ze sebe setřást.

Když se David zadíval na spoutané ruce, cosi jej zastavilo. Přestože Sydova tvář nesignalizovala nevoli, jemu samotnému se to nelíbilo. Jeho paže spolu s úvazy budou umělecké dílo. Rozvázal pevný uzel a dlouho mnul otlačená místa, která se stihla utvořit i za tu krátkou dobu.

„Klekni si na paty! Ke mně zády," upřesnil a nic nedbal na zmatený pohled, kterým ho Syd obdařil. Neptal se však a učinil, co mu David přikázal. Ten když viděl, že Syd v tichosti čeká, vsunul mu ruku mezi nohy a párkrát promnul jeho penis, aby vymámil pár kapek průhledné předzvěsti, kterou následně labužnicky olízl ze svých prstů. Syd se na něj nemohl dívat přímo, ale David dobře věděl, že ho pozoruje v zrcadle, které bylo součástí skříně stojící ve výklenku téměř u paty postele. Schválně jej tak nasměroval. Nejen proto, aby se Syd mohl dívat na řeč těla i tváře Davidovy, ale také David sám potřeboval vidět výrazy slasti i případné bolesti či nepohodlí.

Zapálil další dvě svíce. Lepší…

Zatlačil dvěma prsty doprostřed páteře a druhou dlaní chytil jeho rameno. Donutil jej se narovnat.

„Takto zůstaň!" zašeptal a začal ho líbat po celé šíji. Rukama pak zajel na jeho hrudník, zastavil se u bradavek a drsně je stiskl. Jen jednou a pak jeho hruď opustil. Viděl, že okamžitě reagovaly, ještě víc ztmavly a ztvrdly.

„Jsi dokonalý…," hlesl poblíž jeho ucha a pokračoval v polibcích na ramenou.

Byl vzrušený. Tělesně, ale hlavně duševně. Nikdo nikdy tak rychle nereagoval na jeho doteky jako Syd. Měl pocit, že jeho tělo je nádherný, drahý a vzácný hudební nástroj, jehož každý tón, který na něj zahrál, byl dokonalý, ač on sám byl mizerný hudebník.

Natáhl se pro provaz, jejž předtím odložil na zem, a udělal smyčku, jíž stáhl zápěstí k sobě. Oběma konci provazu ovázal předloktí o kousek výš, kde v mezeře, která už vznikla mezi rukama, udělal uzel. Takto vázal dál a nutil tak Syda se více a více narovnávat. Všechno dělal pomalu a s velkou opatrností. Koutkem oka sledoval svého milence, jestli v jeho tváři neuvidí bolest nebo nevoli, která by ukázala, že nesouhlasí. Věděl totiž, že on by raději trpěl, než aby se ohradil.

Nakonec ovinul konce lana okolo jeho hrudi – jedním pod klíčními kostmi a druhým těsně pod bradavkami, které celou dobu stály tvrdé a čekající na další jemnou torturu. Poslední uzel udělal mezi lopatkami a přesunul se před Syda. Potřeboval ho líbat, potřeboval vidět blíž, jak vypadá s rovnými zády a vypjatou hrudí. Chvíli si jej s nakloněnou hlavou prohlížel a poté dvěma prsty začal laskat tvář i jizvu na čele. Jemně jako peříčko sjel níž přes krk, hrudní kost až k pupku a poté už celou dlaní hladil podbřišek, aniž by se dotkl jeho stojícího mužství. Roztáhl mu kolena, až Syd musel sesednout z pat.

David měl nehoráznou chuť ho začít kouřit, ale udržel se a spokojil se s tím, že bude hýčkat jeho vnitřní stranu stehen. Pár drobných polaskání a jemná kůže Sydova ucítila Davidovy zuby. Věnoval se oběma stranám, ale klínu se záměrně vyhýbal. Znovu a znovu drsně kousal a vzápětí utěšoval polibky.

Věděl, že Syd teď nezmůže nic. Se svázanýma rukama se nezvedne, a ačkoliv se snažil sevřít stehna, Davidovy ruce položené na kolenou mu to nedovolily. Mohl jen mluvit, mohl ho zastavit…, ale mlčel.

Pravdou zůstávalo, že i kdyby si v tu chvíli černovlásek dokázal vzpomenout, jak konkrétně se tvořila slova a co by Davidovi měl říct, aby s tím příšerným mučením jeho nohou přestal, nedokázal by to. Nepamatoval se, kdy byl naposledy tak šíleně vzrušený už jen z kousanců prokládaných polibky. Vlastní tělo měl tak bezmocné a odkázané na cizí ruce. Nikdy si v sexu nepřipadal tak moc sám sebou, jako když neměl možnost rozhodovat za sebe.

Kroutil hlavou, protože to bylo asi to jediné, co mohl dělat, svíral ruce v pěst a mučil si nehty kůži na dlaních, nebylo mu to ale k ničemu. Srdce měl až v krku a hned nato v žaludku, bušilo do hrudi, která se nemohla pořádně nadzvednout kvůli provazům. Dýchal přerývavě a těžce. Penis měl oteklý, obalený předzvěstí, která z něj vytékala rychleji, než očekával. Měl pocit, že jen drobný dotek už by jej udělal, toho se mu ale nedostávalo a jeho milenec dál mučil obě vnitřní strany stehen. Když Syd viděl, že se chce přemístit i k vrchní straně toho zjizveného, cukl sebou.

„Tam ne," řekl, možná až příliš rychle, aby mu bylo pořádně rozumět, David jej ale poslechl a namísto toho se věnoval jeho zdravé noze, zatímco Syd se nechal znovu unést slastí, bolestí a tím, jak hřejivé, horké, vařící to všechno bylo. Krev mu bublala, kosti tály, kdyby nebyl svázaný, sesunul by se na podlahu. Tohle bylo šílené. Nádherné. Potřeboval víc. Kousnout silněji, stisknout a promnout po celé délce penisu, ošukat…

David se ale úplně nedokázal odpoutat od jizev, které se obrazně táhly až na duši. Přestal jej trápit a lehce přejížděl po vystouplé kůži.

„Chtěl bych tě jich zbavit. Tak rád bych vrátil čas, abych mohl být tenkrát u té skály s tebou, ale osud už nejde zvrátit… Neublížil bych ti. Ty jizvy jsou jako kniha, mluví ke mně, a do tebe zapsaly zkušenosti," hlesl. Netušil, proč to vlastně říkal, nedokázal najít slova pro to, aby mu dokázal, že zjizvené tělo není podřadné. Že si váží toho, kolik už dokázal ve svém věku snést bolesti a křivd…

Hladil jej jemně jako pírko a s pootevřenými ústy pozoroval, jak je krásný. S jizvami na noze, se čnícím přirozením i vypnutým hrudníkem, na kterém se skvěly růžové bradavky. Vsál jednu z nich do úst a dráždil ji jazykem, cítil, jak opět tvrdne a tím je citlivější. Chytil ji zuby, stisk a zatáhl – hrubě, ale ne natolik, aby opravdu ublížil. Syd zasténal. David netušil, jestli to bylo bolestí, nebo jen touhou, ale to teskné zanaříkání do něj zaselo chtíč. Přesunul se k druhé a trápil ji stejně. Cítil, jak jím procházejí vlny vášně a v penisu mu cuká. Začínal potřebovat uvolnění.

Nechal všeho a jen jej pozoroval. Byl bezmocný a krásný. Rudé líce a lesk v očích, které na něj hleděly a snad i prosily. Byl jenom jeho a byl v jeho moci. David hlasitě vydechl. Už jen z pohledu na něj by se dokázal vystříkat, kdyby nebyl naučený se kontrolovat.

Sklonil se k němu, začal ho dravě líbat a ve chvíli, kdy cítil, že ho obral téměř o všechen vzduch, chytil jeho vlasy a hrubě mu zaklonil hlavu. Jeho krk byl jako prázdné sněhobílé plátno. Přisál se pod bradu a nepouštěl.

Hned poté ho nadzvedl a posadil na klín. Jejich mužství se o sebe otřela. Oba zasténali.

„Zvládneš být nahoře? Chci tě vidět… pomůžu ti. Máš sílu se na mně ošukat?"

Černovláskovi chvíli trvalo, než přes všechnu slast a chtíč, které v něm vířily, dokázal rozpoznat, co přesně mu David říká a jak by na to měl odpovědět. Hlava jej neposlouchala, všechna krev, kterou v těle měl, se nyní nacházela v jeho penisu a ten také přemýšlel a sám za sebe odpovídal pomocí rychle vytékajícího preejakulátu. Ano, ano, ano, ano… Ano? Nebyl si jist, jelikož ona část jeho, která by běžně tvrdila, že on přece dokáže úplně cokoli, teď kdesi spala, nechávaje jej napospas všem těm vjemům a emocím, spalujícímu požáru a ledově modrým očím, které ho pozorovaly jako perfektního a krásného. Nedokázal by se do těch jizev nechat kousnout, k těm místům už další bolest nepříslušela. Ale to, jak se jich David jemně dotýkal, i to jej donutilo ztvrdnout ještě víc a rozechvět se. Celý, nejen ten orgán mezi jeho nohama. Měl pocit, že pokud se pohne, rozpustí se.

Měl sílu? Ano! Ta představa se mu zdála dokonalá. Svázané ruce mu neumožňovaly se zapřít o Davidova ramena, a už když se z muže zvedl, aby se k němu přisunul ještě blíž, obě stehna mu zaprotestovala. Svaly nebyly zvyklé na takovou práci, nebyl moc stabilní, všechno to ale odcházelo do neznáma ve chvíli, když se na Davida nemotorně natiskl hrudí. Každá buňka jeho těla, která se střetla s těmi jeho, začala vysílat do oběhu pálivou, teplou, šílenství způsobující slast.

Ve zmatené hlavě ho ještě napadlo, že by si možná měli vzít lubrikant. Posléze usoudil, že je to zbytečné. Před chvílí ho v sobě měl, navíc byly oba jejich penisy obalené preejakulátem. Nechtěl čekat, svět se mu rozpadal a zase skládal. Kůže se napínala, pálila a hned nato studila, svědila a zároveň byla tak děsivě nedotčená.

Teď, napadlo ho, když mezi svými půlkami ucítil jeho špičku, teď byl jeho kurvička. Svázaný, bezmocný, neschopný, nesvéprávný, nemyslící…

Jeho, jeho, jeho….

Teď to inicioval. Bože, už jen z toho uvědomění a dominantně chladného, a přesto spokojeně hřejivého pohledu se mu tmělo před očima. Zasténal a prudce si ho do sebe zarazil až po kořen. Cítil, jak se mu provaz zařezává do kůže. Zaklonil hlavu slastí. David měl v tu chvíli dojem, že vybuchne, celým tělem se mu prohnala smršť horkosti, a i když jen ležel, na čele mu vystouply krůpěje potu. Chytil jej za úzký pas a pomalu ho kousek nadzvedl. Nedokázal snést těsné objetí Sydova nitra. Chvíli ho pevnými pažemi držel a vnímal dokonalost toho okamžiku – pohled na svázané tělo odkázané mu na milost, plnící mu všechna jeho přání. Byl neskutečně dokonalý. A tak vzrušující, že nedokázal dlouho čekat… Nechtěl se trápit, netoužil trápit ani jeho, ačkoliv jindy by si to dopřál rád.

Jindy…

Příště…

Věděl, že ten příslib existuje a že se ho Syd tak lehce nevzdá.

Odmítal všechno nechat na svém milenci, kopíroval jeho pohyby svýma pevnýma rukama a lehounký černovlásek se nad ním lehce vlnil a sténal, stejně jako David. Zrcadlo odráželo jejich chtíč a vůně sexu se převalovala po podkroví jako podzimní mlha. Dva totožné hluboké nádechy – a svět se na chvíli vytratil, svaly ochably a dvě těla se zatřásla slastí, kterou přinesl orgasmus.

Dlouhé minuty oddechoval Syd položený na hrudi svého milence, zatímco on jej zbavoval sevření provazu.

„Musím ti to ošetřit," zašeptal David a zděšeně si při pohledu na jeho paže uvědomil tu možnost, že modřiny a oděrky nemusí zmizet tak rychle, jak by potřeboval. „Na reparát půjdeš v triku s dlouhým rukávem…"

Konečně se obě černovláskovy paže zbavily tlustých okovů provazu. Jeho milenec pod ním napůl seděl a napůl ležel, zády opřený o polštář, a on se od něj nyní trochu odtáhl, aby si mohl prohlédnout světlou kůži zdobenou postupně se vybarvujícími rankami osvětlenými plameny svic. A i v přítmí, které v pokoji panovalo, dobře rozeznal, jak viditelné byly.

Oči se mu naplnily spokojeným, možná trochu spontánním nadšením, a rty se stočily v automatický úsměv. Prsty se těch ranek dotkl, snad aby si tu senzaci uvědomil ještě lépe. Pak celé dílo ukázal přímo jeho tvůrci, přestože ten už ty šrámy moc dobře znal.

„Ošetření počká," odtušil, ovinul modřinami poseté ruce kolem Davidova krku a znovu se na něj natiskl, obličej mu zabořuje kamsi do šíje, zatímco jeho volné prsty automaticky zajely do blond pramenů, v nichž se začaly přehrabovat. Líně, unaveně jej na krk políbil, byť zas tak vyčerpaný rozhodně nebyl. Chtělo se mu ležet. Ne spát, jen tam být a možná se trošku mazlit, což byla interpretace, kterou on by použil jen šíleně nerad. Tohle že byl on? Nechat se svázat a zmalovat provazy, kompletně stáhnout do moci někoho jiného a povolit mu vyšukat Sydovi mozek z hlavy – a hned nato kompletně otočit, líbat se a dotýkat sebe navzájem? Jistě ne. On byl svéprávný, inteligentní drsňák, tohle k němu nesedělo. Vlastně to byla úplná hloupost.

Ale chtěl se líbat. A trochu držet a trochu spolu být tak, jak po podobných akcích bývají všechny páry.

Volnou rukou, kterou měl volně přehozenou okolo Davidova krku a nevězela v jeho vlasech, mu začal prsty kroužit po rameni. Líbilo se mu, jak má hebkou, jemnou kůži. Měkkou, teplou, voňavou, byť teď možná trochu zpocenou. Nehrálo to roli.

„Mohl bych jít v košili. Ať tam jsme dva, o kterých si budou ostatní říkat bože, proč mají ti dementi dlouhý rukávy, když je venku dvaatřicet stupňů ve stínu," zašklebil se, což nebylo vidět. Možná ani slyšet, stále to mumlal do Davidovy kůže. Hlas měl nakřáplý vyčerpáním.

Byl si skoro jist, jak se asi jeho milenec kousek nad ním tváří, a bezmyšlenkovitě mu dál kroužil prsty po rameni, hladil jej, možná aby mu tím řekl, že svá slova nemyslel zle. To on si samozřejmě nepřiznal.

„Když někdo přijde s modřinama od sexu, není to zas tak divný. Nemyslím si, že by si někdo spojil, že jsou od tebe. Mohl jsem se stihnout vyspat s kýmkoli, nikdy to nikdo neřešil, a to jsem občas cucáky a podobný značky měl, ačkoli jasně, nikdy ne přímo takovýhle," vysvětlil nezaujatě.

„Nicméně jsem tě za ten měsíc a kus stihl poznat dost, aby mi bylo jasný, že by tě zásady a paranoia postupně sežraly, přestože by to bylo naprosto nesmyslný, takže jo, když ti to udělá radost, klidně si vezmu dlouhý rukávy. I tu košili můžu, mám pár vhodných. Tys je na mně ještě neviděl, na poslední den jsem měl tričko jako vždycky, bylo nesnesitelný horko. To něco uvidíš. Řeknu ti, mně košile neskutečně slušej," podotkl a pousmál se tím svým úsměvem, který byl nezaměnitelný. Hlavou mu probleskla otázka, jestli tyhle změny v jeho tváři David cítil.

„A když už si to na sebe navlíknu, zasloužil bych si pendreky. A sex. Obecně by sis mě po reparátu měl opečovávat. Ne že bys teď neměl, jakožto tvůj nejcennější poklad si zasloužím nejlepší zacházení, ale po tamtom bych měl mít nadstandard. Ráno začneme pěkně palačinkama… Umíš doufám palačinky? Neexistuje lepší jídlo, pendreky nepočítám, to jsou bonbóny. Nejlepší jsou se skořicí, nebo s čokoládou, v tomhle případě spíš hořčejší, ale zase ne úplně hořkou, něco mezi. Nemusím marmeládu, ale když už, dobrá je borůvková. K tomu nějaký lesní plody. Nechutná mi většina zeleniny, ovoce taky nijak extra nemusím, ale lesní plody jsou úžasný. Borůvky, ty velký, kanadský, a maliny a ostružiny. Jahody jsou taky skvělý, ale nic nemá na ty první tři. No, a k tomuhle bys mi mohl udělat horkou čokoládu. Ideál bude, když ji nenecháš úplně hořkou, holandský kakao v mlíku bez čehokoli dalšího je hnusný. Granko je lepší, ale pořád je fajn to ještě trochu osladit, ale ne moc, to je pak divný. Ne cukrem, medem. Ten mi možná můžeš přinýst, já si ho tam dám. Ale to všechno by bylo fajn udělat až po ranním sexu, ať se u něj po snídani nepozvracím. Nebo zavedeme ranní sprchování. A po ranním sprchování bych přešel do ranního sexu, pak na moji snídani, pak bys mohl něco povídat, nebo mi něco zahrát, pak… ne, to radši ne, to bychom se zbláznili. Já bych se zbláznil, trávit spolu tolik času by se nějak zvrtlo do hádky. Víš co? Možná bych mohl mít zvoneček a vždycky si zazvonit, že je čas na sex, to se mi možná líbí nejvíc. Podle toho, kolikrát zazvoním, ti dám vědět, jestli chci sex, najíst nebo společnost," nadhodil, a chvíli v pokoji zavládlo ticho. Krapet se odtáhl, aby se Davidovi mohl zadívat do obličeje. Jistě, byl si stoprocentně jist, jak se bude tvářit, když to ale viděl, úsměv se změnil v tichý uvolněný smích, s nímž jej šťouchl do jedné z tváří, aby ho donutil přestat se ksichtit. Neuvědomil si, že totéž mu dělával Valentýn, snaže se docílit stejné reakce. Úsměvu.

Znovu se na něj položil a pevně ho objal.

„Netvař se, samozřejmě si dělám legraci. Rozhodně bych tě nenechal odejít do vedlejšího pokoje, šukalo by se celý den jen s pauzama na jídlo. Zvoneček by byl bezúčelnej," pošťouchl ho. Netušil, kde se v něm ta dobrá nálada brala, bylo mu s Davidem ale tak hezky a příjemně, že by se to jen stěží popisovalo.

David se na něj celou dobu díval s útrpným výrazem a se zdviženým obočím. Měl by být už zvyklý, že toto stvoření buď mlčí jako ryba, nebo mele jako babky na trhu, a po sexu intenzita jeho informací a dlouhých souvětí stoupá přímo úměrně k tomu, jak moc ho potrápil několik minut před tím. Jako kdyby se z toho potřeboval ještě vykecat. Člověk by řekl, že ho taková smršť, fyzická i psychická, unaví, ale jeho jako by sex spíš nabíjel a povzbuzoval nějakou skrytou odnož hyperaktivity.

„Mlč, ty brepto! Jediný zvoneček, který budu respektovat, je ten ve škole. Doma nechci o zvoncích ani slyšet. Copak jsem nějaký Jean, abych skákal, jak ty zazvoníš? Myslím, že potřebuješ řádně zchladit. Pojď, bylo by dobré dát si sprchu. Ty jen velmi rychlou, marode, a pak ti namažu ty oděrky a budu tě zahřívat. To bych mohl slíbit, ale je to naposledy. Až budeš zdravý, budeš se otužovat, tvoje imunita je otřesná. Měl bys v zimě chodit do sauny, abys nebyl pořád na hromadě," uvažoval a zapřemýšlel, jak to udělat, aby mohli chodit společně.

Jistě, Praha byla veliká a byla tu malá pravděpodobnost, že zrovna tam na někoho známého narazí. Na místě, kam chodil plavat on a kde také navštěvoval v zimě saunu, ještě nikdy nikoho známého nepotkal. Jenže v jeho životě se v průběhu posledního čtvrt roku stalo tolik náhod, že to rozhodně riskovat nechtěl. Kromě toho si nedovedl představit, jak by se udržel, kdyby viděl Sydovo nahé tělo, rozpálené horkem a pokryté potem… Že by ho ten Satyr ještě schválně provokoval a pošťuchoval, o tom David nepochyboval. A v sauně nikdy člověk není sám. Nerad by se v malém prostoru plném páry pohyboval se stojákem.

Ne, tohle si bude muset odříct. Syd může chodit jindy, jinde, nebo se jen otužovat studenou sprchou. Ostatně zrovna on by ji potřeboval nejmíň třikrát denně, aby ho přešly roupy. Ten kluk byl totiž neukojitelný. Ale jestli měl dojem, podle toho, co na něj teď vychrlil, že u něj zůstane bydlet, tak to se zmýlil. Ranní sex rozhodně nebude.

Černovlásek se zatím přimkl ještě blíž ke zdroji svého tepla, odolávaje naprosto přirozené touze se oklepat. Jistě by ledovou vodu zvládl, ostatně jako všechno, už jen ta představa byla ale děsivá. Nechtěl, aby se jeho nemoc vrátila v plné síle. Navíc bylo otužování nanejvýš nepříjemnou záležitostí.

„Je to nutný? To do rána vydržíš, skoro nic na sobě nemáš. Podám ti ubrousky. I já to ze sebe vymeju zejtra. Nějak," přesvědčoval, byť jeho tón hlasu byl stejně klidný a nezúčastněný jako kdykoli jindy.

„Tvoje zásady to přežijou, beztak se musíš pomalu a jistě oprošťovat od svých metrosexuálních úchylek. Jak to říkal Olivier? Musím si z tebe vychovat pořádnýho chlapa. A první krok k tomu je teď přímo před náma. Bude to těžký, ale věřím ti, že to nakonec zvládneš. Budu ti dělat psychickou podporu," odtušil, hlavu položenou na jeho rameni. Najednou vypadal neskutečně unaveně a vyčerpaně, což bylo v rozporu s jeho předchozími slovy. David sklonil hlavu, aby na něj viděl, a on mu věnoval strhaný výraz.

„Vidíš, jak trpím? Možná by se to trochu vylepšilo, kdybych dostal pusu, ale nejsem si jistej, jestli bude stačit," řekl nevinně, koutky úst mu ale začínaly cukat a v očích mu zajiskřilo.

„Ty trpíš? To já jsem tady chudák, co bude spát s pašíkem, který se bojí pár kapek studené vody. Já se opláchnout půjdu a ty se přestěhuješ na svou postel, protože s prasátkem nespím. A dokonce mu ani nejsem ochotný dát pusu. Pokud chceš pořádného, smradlavého chlapa, měl sis najít kluka od krav a nehledat si milence v řadách učitelů," pokrčil rameny a vymanil se z jeho objetí. Sebral osušku přehozenou přes židli a sešel dolů.

„Metrosexuál, to se tak trochu utnul," mumlal si po cestě, „co je špatného na tom ze sebe smýt sperma a pot?"

Černovlásek se zatím sám pro sebe zašklebil a na chvíli se po posteli rozvalil, užívaje si klidu a ticha. Bylo to příjemné, celé tělo měl sexem uvolněné od pocitů a napětí. Davidova přítomnost mu nevadila, na chvíli být bez ní ale taky mělo své výhody. Moc dlouho mu to však nevydrželo. Musel za ním, bylo mu to jasné. Ne že by nějak extra dával na všechna jeho slova, byl si skoro jist, že by se k němu do postele nějak nacpal. Pravda ale byla, že na rozdíl od jeho milence on neměl sperma jenom na břiše, ale i v sobě. A docela dost. Cítil, jak z něj pomalu teče. Kdyby se ráno – nebo kdykoli v průběhu noci – David probudil a zjistil, že to vyteklo na něj, asi by zešílel, to si Syd dovedl představit víc než dobře. A pak by byl celý den nepoužitelný, protože by si fobií ze špíny překazil spaní a do večera by se tvářil, jako by mu Syd vyvraždil rodinu.

Bože, David byl vážně pitomec. Nicméně do té sprchy černovlásek opravdu musel, tohle všechno on neměl zapotřebí.

Vyhrabal se z peřin a postavil se. A bylo to snad poprvé toho dne, kdy jej něco vážně překvapilo. Na tupou bolest zadku už si zvykl, vlastně byla čím dál tím slabší a on se hlavně naučil nějak se s ní pohybovat, nohy měl ovšem jako z rosolu a namáhané svaly na stehnech s ním po tom zážitku odmítaly spolupracovat. Pohled mu padl na schody, které z podkroví vedly, a on stěží odolal chuti dlouze si povzdychnout.

Měl by na Davida zavolat. Na jinou stranu, proč by to dělal? Protože tam dojít nemohl? Mohl! On mohl všechno, byl nejsilnější a nejschopnější člověk, jakého znal. A tak vyrazil, podepíraje se o předměty, které na cestě potkal, až ke schodišti. Mělo zábradlí. I přes to na něj ale pár sekund – možná jen setin sekund – koukal krapet vražedně.

Neměl by pokoušet své štěstí. Na jinou stranu, to on dělal celý život, a přestože neměl moc dobrý pocit, neexistoval způsob, jak před sebou obhájit vykašlat se na úkol, který pro něj přece vůbec nic neznamenal.

Pevně se chytil. Obě trápené ruce zaprotestovaly. Udělal krok. A i on musel uznat, že nezažil moc horších pocitů.

Pohybovat se s tou věcí v sobě nebylo úplně komfortní. Scházet s tím schody bylo příšerné. Scházet s tím schody, když musel zapojovat všechny svaly v těle, jen aby se mu nepodlomily nohy, bylo naprosto strašné. Podvědomí mu předsunulo, že by se dolů mohl došoupat po kolenou nebo po zadku. Už jen z té představy ho ale zabolel.

Nezbývalo než pokračovat. A tak on činil zhruba do dvou třetin schodiště, kdy pod ním zbývalo něco okolo metru místa a on se vyčerpaně opřel o zábradlí. V tu chvíli z koupelny vyšel David. Nejspíš si něco zapomněl. Minimálně někoho. A ten někdo byl nejobětavější a nejhodnější milenec na světě, vzhledem k tomu, jaké utrpení pro něj podstoupil. Zasloužil si za to opečovávat. Tak nějak si odůvodnil, že se k němu sklonil a natáhl ruce na znamení, že by chtěl vzít do náruče. Ve světle lustru si u toho mohl prvně pořádně prohlédnout Davidovo dílo.

David zamrkal nad tím výjevem. Jeho drahý milenec se rozhodl jít za ním. Možná ho měl upozornit, že necvičená stehna budou pořádně protestovat a na těch zrádných schodech si mohl i ublížit. Chytil jej do náruče a opatrně pohladil paže, na nichž byly zářezy od lana nejvíce viditelné. Přehnal to. Se Sydem ano. Neměl by podléhat svodům, které jeho milenec vypouští z úst. Syd neměl ani ponětí, do čeho jde. To David by měl mít rozum. Jak však sám zjistil, ten dávno odjel někam na dovolenou přibližně někdy na přelomu prázdnin. V duchu si nadával do idiotů až do doby, kdy je zkropila ledová voda. Tak rychle umytí ještě nebyli.

***

Druhý den ráno se oba vzbudili stejně a mžourali na sebe jako dvě sůvy. Usnuli dost pozdě, a tak se David ani nedivil, když jeho hodinky ukazovaly něco málo před desátou. Syd do něj neopomenul šťourat a David jeho snahu dostat se mu do kalhot hned po ránu zarytě ignoroval a raději si odešel balit věci. Procházel naposledy chaloupkou, ujišťoval se, že všechno vypnul a zajistil, i když věděl, že další víkend sem pojede znovu. Zdaleka nebylo všechno hotovo, a jestli ji chtějí prodat, byl by rád, aby to bylo co nejdříve. Přes to všechno si ještě nabalil do kufru půl babiččiny knihovny. Netušil, kam všechny ty knihy doma dá, ale rozhodně je tady nechtěl nechat budoucím majitelům.

Po cestě si neodpustil opět Syda vyzkoušet. Literaturu znal snad už i pozpátku, s gramatikou to bude horší. David měl ale připravené otázky z toho, co znal nejlépe. Doufal, že Zvoníka si alespoň z filmového zpracování nastudoval, jak jen s jeho soustředěním bylo možné. Měli ještě týden všechno pořádně doladit. Obraz Doriana Graye už dočíst nestihnou, ale mohl by se zmínit, že ji zrovna čte a přislíbit později zápis do čtenářského deníku. Tohle zvládnou, David už o tom nepochyboval. Měl radost, protože kdyby mu před měsícem někdo tvrdil, že Syd bude dostatečně připravený na reparát, poslal by ho se léčit.

Vjížděli do Prahy, doprava začala houstnout a David se cítil unavený, jako už dlouho ne. Bolela jej hlava, uvědomil si, že málo pil a hlad měl jako vlk. Nechtěli se nikde zdržovat na pořádný oběd, a to byla chyba. Jako by nevěděl, že mu jedna bageta stačit nebude.

Těšil se domů, do svého bytu, do své samoty a klidu.

Když na jedné z četných křižovatek odbočil směrem na Prahu 10 místo do centra, koutkem oka uviděl, jak se Syd napjal.

Tomu se v tu chvíli vloudila do mysli uječená matka a nanejvýš otravný otec, na něž během svého pobytu na Moravě stihl úplně zapomenout, a přestože to rozhodně nebyla hlavní příčina jeho nevole, vzpomenout si vážně nechtěl. Dovedl si živě představit, jak se ho matka bude ptát na krásnou krátkovlasou slečnu a otec zase, jestli ji náhodou nepřivedl do jiného stavu, načež bude spiklenecky mrkat, jako by snad oni dva měli něco společného. Vyjma příjmení.

Nechtělo se mu za nimi. Jistě, byl zvyklý, nemohl je vystát už nejmíň deset let a stejně se s nimi vídal dál, protože to jinak zkrátka nešlo. Přežije to i nyní. Oddělovat se a spát každý na jiné posteli jen proto, aby si David dokázal, že mu odolá, bylo ale značně stupidní. Skutečně to měli zapotřebí? Jeho milenec nebyl puberťák, se kterým by se mohl setkávat, jenom když jednomu z nich odjedou na noc rodiče, měl vlastní byt. Mohli toho využívat. Přišlo mu to krapet dětinské.

„Není tohle zbytečná zajížďka?" zeptal se s pozdviženým obočím. „Nedostal jsem svůj dnešní sex. A taky bych si k tobě potřeboval přinést kartáček a pastu," odtušil, s úšklebkem sobě vlastním, jelikož to bylo to jediné, co mu David povolil si přinést a jemu to přišlo vcelku komické.

„Uděláme si něco k jídlu. Mám hlad, a u rodičů," záměrně a poměrně elegantně se vyhnul slovu domov, které pro to místo použít nechtěl, „toho moc nebude. Minimálně nic, co bych já jedl. Máme poslední dny prázdnin, který můžeme strávit sexem, to bys přece nezahodil." Nebylo to tak úplně to, co chtěl říct. Chtěl by namítnout něco na způsob máš poslední dny, které můžeme strávit spolu, podvědomí mu však tato slova odmítlo vydat. Byla až příliš prosycená láskou, která ho nepřestávala svazovat. Schovat ji za sex bylo pro něj snazší.

„Tak dobře, mladý pane, ujasníme si to. Ty u mě přespávat nebudeš a rozhodně zapomeň na nějaké stěhování. Lidé se k sobě stěhují až po dlouhých měsících fungujícího vztahu. Mám dojem, že my dva žádný vztah nemáme, alespoň ne takový, který lidi sestěhuje k sobě. Už jsem ti to říkal – mám rád svůj klid," řekl rázně, a když viděl Sydův obličej, povzdychl si. „Mluvili jsme přece o tom, ne? Dobrá, uznávám, že pokud bys hodně strádal, jednou za čas u mě přespat můžeš, ale rozhodně ne dnes. Byli jsme spolu snad dva měsíce v kuse, jsem unavený a není mi dobře. Kromě toho všeho zítra vstávám do práce, pamatuješ? Mně už prázdniny skončily. Takže tě hodím domů, matka tě určitě o hladu nenechá. Ať je to jakákoliv semetrika, svého jediného syna by hladovět nenechala, tím jsem si jist. Dokonce věřím, že ti do jídla nenasype olivy. Zítra odpoledne, okolo třetí, se můžeš zastavit, budeme číst a zkusíme ještě trochu vypilovat gramatiku."

Promnul si čelo. Hlava ho začínala bolet ještě víc a v nose cítil zvláštní nepříjemné lechtání, které bylo předzvěstí rýmy. Potřeboval klid, ticho, a neustálé Sydovo brblání mu moc nepřidávalo. Měl ho rád – vážně, ale nutně si od něj potřeboval chvíli odpočinout. To ani nemluvil o tom, jak by to asi vypadalo, kdyby sousedé viděli, jak se k němu neustále courá mladý kluk. Už tak se na něj sousedka dívala jako na spratka, ještě aby zjistila, že si domů vodí mladíky, kteří sotva překročili práh dospělosti. Bůhví, co by se v hlavě té sedmdesátileté dámy mohlo zrodit.

K jeho smůle, většinu Davidových slov černovlásek velkoryse přešel. Možná to bylo dobře, ani jeden neměl zapotřebí začít se hádat – tedy, lépe dostat Davida k čemusi, co by pak nazýval hádkou, to o těch situacích vypovídalo víc. Zaměřil se jen na jediné. Nebylo mu dobře. A Syd tušil, od koho mohl co chytit, a rozhodně se mu to nelíbilo. Teď si třeba myslel, že je mu jen krapet nevolno, nebo ho bolí hlava. Taky mohl být unavený. Nezáleželo na tom, který z příznaků se objevil první. Jen on věděl, do čeho se tahle nemoc může vyvinout.

Pravda byla, že Valentýn ani rodiče od něj nikdy nic nechytili. Na jinou stranu, o Davidovi už delší dobu věděl, že je tak trochu princezna. Mohl tohle očekávat. A samotného ho nechávat nechtěl. Nepochyboval, že jeho milenec nemá nejmenší tušení, jak přesně by s ním za pár hodin mohl cítit.

„Jestli je ti špatně, neměl bys bejt sám," řekl zcela vážně tak, jak mluvil, kdykoli šlo o Davidovo zdraví. Byl v tomhle ohledu až pozoruhodně zodpovědný. „Nechci, aby ses tam složil s horečkou. To s tím, že jdeš zejtra do práce, nijak nesouvisí, nemáš doma nikoho, kdo by ti zařídil léky nebo udělal něco k jídlu. Nebo obklad, nebo tě prostě hlídal, kdybys na tom byl špatně. Nechci, aby se ti něco stalo," řekl mu zcela upřímně, tvář klidnou a nezaujatou tak, jak u něj bylo zvykem. Snad jen na očích mu bylo poznat, že svá slova myslel naprosto vážně.

Až v tu chvíli si uvědomil, že i on by si potřeboval odpočinout. Kolikrát za ty dva měsíce už řešil jeho zdraví, kolikrát se s ním stresoval? Do toho se neustále hádali, protože čím na tom byl David hůř, tím méně byl snesitelný. I on by od něj potřeboval pauzu a byl si toho vědom. Byl už z toho unavený, primárně tedy ze všech pocitů, které v něm bublaly a David se je v něm snažil potlačit. Ale tohle udělat nemohl. Na to mu na něm až moc záleželo. Škoda, že to takhle nevěděl.

David jen zakroutil hlavou: „Nejsem malé dítě, Syde. A jsem jen unavený, nepotřebuju chůvu ani teď, ani v případě, že bych byl nemocný. Tisíckrát jsem to přežil sám, případnou nemoc přežiju i teď. Prostě se už o tom nebudeme bavit. Jedeš k sobě domů, ber to jako fakt!"

V ten moment ho něco zašimralo v nose tak, že kýchl. Vzápětí nato se mu spustila rýma.

„Podej mi kapesník, prosím." Když viděl v jeho očích starost, zamračil se. „Ne! Budu doma sám, uvařím si čaj a půjdu si brzy lehnout. Potřebuju si odpočinout. I od tebe, Syde! Copak ty se mě jednou za čas nechceš taky zbavit? Pořád tvrdíš, jaký jsem pitomec, neustále mi ukazuješ, že má povaha je nesnesitelná, tak proč? Říkám to snad po desáté a ty to tvrdíš taky – jenom spolu spíme! Dneska toho nejsem schopný, tak co bys u mě dělal? Chůvu? Nepotřebuju ji. Jediné, co žádám, je klid!"

Syd ho jen pozoroval. Co by tam dělal? Matematiku, možná. Možná by si hrál s hlavolamem, nebo kdesi za zavřenými dveřmi tiše volal s Johankou. Vlastně by s ním vůbec nemusel být, primárně protože chtěl, aby si David odpočinul, a sekundárně, protože si potřeboval odpočinout on sám. Jen mu chtěl být nablízku. Zdálo se to tak přirozené. Jenže kdyby to dal do skutečných slov, neznělo by to zvláštně, vzhledem ke všem jeho tvrzením? Co si řekl pouze v hlavě, to tam mohl odůvodnit. Co pověděl Davidovi, nad tím už neměl kontrolu.

Druhá věc pak byla, že se nemohl stavět proti něčemu, o čem sám sobě tvrdil, že s tím souhlasí.

„Jasně že se tě jednou za čas chci zbavit," řekl Syd a v hlase mu bylo znát, jak ho tahle konverzace vyčerpává. I přesto ale mluvil naprosto klidně, za což mohla i starost o Davidovu osobu. Jako když se matka účastní nepříjemného rozhovoru s dítětem, které i přes všechna slova miluje.

„Jsem unavenej, nebaví mě se neustále dohadovat o tom, co jsem řekl nebo neřekl a jak jsem to myslel. Protože to, co mně přijde naprosto jasný, tebe pokaždý naštve, bůh ví proč. Za dva měsíce ses stihl zranit, skoro zranit a psychicky úplně odrovnat tolikrát, že bys na spočítání pomalu potřeboval podklady, a ani já nejsem zvyklej pořád něco řešit," řekl zcela upřímně. Pak však jeho pohled změkl a on se unaveně, ale starostlivě zadíval přímo do světlounkých studánek.

„Nechci, aby se ti něco stalo. Zkus mě pochopit. Taky jsi ode mě neodešel, když bylo před třema dnama špatně mně."

„Syde! To přece bylo úplně něco jiného. V této chvíli se dostáváme do fáze jako před pár dny. Tehdy jsem tě taky prosil, ať mi dáš prostor, a jak to dopadlo? Odjel jsem a ty sis v hlavě vymyslel scénář, nad kterým mi dodnes zůstává rozum stát. Nechci nějakou šílenost zažít znova," útrpně se na něj zadíval. „Ty mi tady vykládáš, co všechno se mi přihodilo v poslední době. Teď ti řeknu fakta. Před tím, než jsem přijel na tu šílenou dovolenou, jsem žil poklidný život. Byl jsem naprosto vyrovnaný člověk s jedním malým tajemstvím, které jsem si střežil. Pak jsi mi do života vletěl ty a začalo to jít z kopce, kdybys tam nebyl, nezhroutil bych se z toho coming outu. Do skal jsem vždycky jezdil klidný a vyrovnaný, tudíž se mi žádné vážné nehody nestávaly. Do hlavy bych se na Macháči taky nepraštil, protože bych nikdy do toho malého kutlochu nelezl. Tady bych si dával mnohem větší pozor, protože by mě nikdo nerozptyloval. A nemocný? Naposledy jsem byl marod, když jsem chytil covid od svých páťáků. Ale! Tímto nechci říct, že za můj zubožený stav můžeš ty, nikdy bych tě z toho neosočil. Můžu si za to jen já sám. Hned jak jsem cítil první náznaky, že se o něco snažíš, jsem to měl všechno rázně utnout tak, aby to ani nezačalo. Měl jsem odjet a učit tě klidně online. Nebo nevím, najít ti někoho jiného, to je jedno… Stejně jsi moje doučování odmítal celé měsíce. To já jsem měl mít rozum. Teď… už je pozdě. Slíbil jsem ti, že tě nepošlu do háje, ale nikdy jsem ti neslíbil společné bydlení, sladké soužití, cukrblikování a společné opečovávání se. Takže pokud mě jen trochu respektuješ a nechceš, aby mi bylo hůř, protože se naprosto zbytečně rozčílím, půjdeš teď domů a zítra zase přijdeš na doučování. Je mi fajn a opravdu neumírám." S těmito slovy zaparkoval poblíž jeho paneláku a zadíval se na něj.

Ano, tohle bylo to, co černovláska vyčerpávalo. Jak měl Davidovi odpovědět? V podstatě mu řekl, že je pro něj ocelová koule, které se měl zbavit hned, jak si všiml, že mu ji někdo začíná poutat na nohu. Že teď už ho odkopnout nemůže, byť by rozhodně chtěl. Proč? Možná se bál, že kdyby černovláska poslal do háje, on by Davida napráskal řediteli. Přece jen, kdyby Syd neslyšel jeho coming out, nikdy by se tehdy nezhroutil, a nesl by ho úplně v klidu.

Opravdu byl unavený. Záleželo mu na Davidovi, možná až nezdravě moc, a poslouchat podobné věci pro něj byla dokonalá rána pod pás. Zase ty zásady. David mu slíbil, že s ním zůstane. Proto s ním taky zůstává, přestože o jeho společnost nestojí. Nedávalo to smysl. Neřešil to, věděl, že to David nemyslí tak úplně vážně. Ale všechno to přejít přece jen stálo trochu nepříjemných pocitů a spoustu energie, která mu začínala docházet. Asi by občas potřeboval nějakým způsobem cítit, že i Davidovi záleží na něm. Mimo sex – že mu záleží na jeho tělu, to věděl. Ale občas by asi potřeboval chytit za ruku, nebo jen úsměv, o který si předem třikrát neřekl.

Podvědomě se mu vybavila slova Oliviera. Věnuj se mu, rozmazluj ho, dokazuj mu svou přítomnost. Možná by něco takového někdy opravdu potřeboval.

„Je mi to jasný, nikdy sis se mnou neměl nic začínat, říkáš to pořád. Možná jsi mi měl najít někoho jinýho nejenom na doučování, ale i do postele, to já mám rád, když mi někdo takhle skládá život," odtušil s notnou dávkou ironie. Odolal chuti si povzdychnout, pouze se na Davida zadíval – dlouze, ledově, vyčerpaně. „Někdy seš vážně pitomej."

Bylo to snad poprvé, kdy to slovo myslel přesně tak, jak ho i řekl. Jak ho většinou myslel každý člověk. Chytil Davida za ruku, protože to bylo asi tak jediné, co mohl, aby se mu nezačal vztekat, že je někdo uvidí. Aspoň v to doufal.

„Starej se o sebe, uvidíme se. Nebudu ti říkat, ať zavoláš, kdyby se to zhoršilo, stejně bys to neudělal. Snaž se nekoukat do textu, bude tě ta hlava bolet víc," odtušil zcela klidně, pustil jeho dlaň a vystoupil, přesouvaje se ke kufru auta, z něhož si vzal své věci a s elegancí sobě vlastní zamířil k domu, ve kterém posledních osmnáct let života žil.

David byl idiot, který hazardoval s vlastním zdravím. Kdo jiný než Syd by měl vědět, jak špatně by mu mohlo být? Ale vyhodil ho, aby si dokázal, že měl ve všem pravdu. Budiž. Syda to veskrze nezajímalo. Jen to trochu bolelo. Možná trochu víc. Ale to už byl problém jeho podvědomí…

David jej pozoroval s povytaženým obočím a ignoroval všechna jeho starostlivá slova. Byl už zvyklý, a to pomyšlení ho krapet děsilo. Jakmile se však za Sydem zavřely vchodové dveře, zhluboka si oddechl. Znovu se rozjel. Uvědomil si, že by se měl stavit na rychlý nákup, protože doma nic neměl.

V Tescu si David nakoupil nezbytnosti, vedle u Číňanů nudle s kuřecím masem, a spěchal domů. Neměl moc na jídlo chuť a z nosu mu teklo čím dál víc, ale najedl se. Uvařil si horký paralenový nápoj a začal si připravovat vanu. I přes to, že mu nebylo nejlíp, byl spokojený. Opravdu potřeboval být chvíli sám. Stále nechápal, proč je Syd takový. Unavovalo ho se s ním pořád přít o hloupostech. Nechtěl, aby mu zasahoval do soukromí, a nemínil dojít do stádia, kdy by Sydova majetnickost dosáhla bodu, který by už nebyl schopný snést.

Vstoupil znovu do koupelny plné páry a chtěl si sundat hodinky. V ten moment si uvědomil, že je na ruce nemá. Zamračil se a začal přemýšlet. Snad je nikde neztratil… Od té doby, co vyjeli, byl jen na Benzině a v Tescu. Hlava se mu vlivem analgetik začala uklidňovat a on si vzpomněl, že si je včera večer odložil na poličku v chaloupce. Pak už si ale nepamatoval, že by je vrátil na ruku. Musely zůstat tam. Mrzelo ho to, ale věděl, že tam příští víkend stejně musí zase zajet, tak usoudil, že týden bez hodinek nějak přežije. Hlavně, že je neztratil.

Horkou vodu s eukalyptovým olejem si maximálně užil, zabalil se do županu a těšil se, až si vleze pod huňatou deku a pustí si nějaký film. Na čtení nebo učení neměl ani pomyšlení, ale relax u televize by si dopřát mohl. Zamyšleně si umýval zuby a málem ani neslyšel zvonek, který se rozdrnčel u dveří. Vypláchl si ústa a běžel otevřít. Měl tušení, kdo za nimi bude, a nabíral vzduch do plic, aby ho zase rychle vykázal ze své společnosti. Mohla to taky být sousedka odvedle. Nepochyboval o tom, že moc dobře ví, že už je doma. Šmíruje kukátkem celé dny, co se na chodbě šustne, a stejně tak nepochyboval, že mu přijde vyčinit, že neudělal úklid chodby.

Rozrazil dveře, čekaje jednoho z nich.