Propadák – 9. kapitola

Dalšího rána jako by se vše vrátilo do zaběhnutých kolejí. Jakmile se i David vyplazil z postele, což bylo dle Sydova skromného názoru zbytečně pozdě, pustili se do učení, čtení a chvilkového nezávislého povídání v momentech, kdy měl Syd pauzu, aby nabral energii na další blok. Kdesi v tomto čase mu taky napsal Nikola, který se s ním opět toužil sejít, nad čímž Syd nijak extra nepřemýšlel. Chtěl svého mladého přítele vidět, rád trávil čas s další logickou, inteligentní duší, kterou ostatní lidé jejich debilního světa nemohli nikdy dostatečně pochopit. Jistým způsobem pro něj chtěl být čímsi, co v jeho letech sám neměl. Možná.

Příměří mezi Sydovými rodiči pomalu končilo, ticho se stávalo nepříjemným a oba to moc dobře cítili, atmosféra mezi nimi se tudíž nedala vydržet. Ne že by Syda zajímalo, jak se cítí, jediným východiskem se pro postarší pár ovšem, jak jinak, zdál on, a to neměl zapotřebí. Hned po tichém obědě se vydal na pláž, kde měli s chlapcem domluvený sraz. Tam taky, stejně jako posledně, zahlédl blonďatého profesora.

Tentokrát osušku měl, nemusel za ním chodit. Ale šel. Bral to jako součást své snahy získat toho chlapa, ať to stálo cokoli. Trávit s ním čas vnímal jako naprostou nutnost. Tedy, to bylo logické zdůvodnění, které přijal jako nejpravděpodobnější, druhá věc pak byla, že mu nevadilo s Davidem být a že mu obecně nevadil jako člověk. Vlastně, když nad tím tak přemýšlel, s ním hrál rád. To znělo zvláštně – možná ne úplně rád, ale bylo to o něco lepší než jen snesitelné.

Přestože měl vlastní plážové vybavení, s krátkým pozdravem se, opět bez přizvání, posadil za Davida a zády se opřel o ta jeho. Opět mohl cítit, jak muž neznatelně ztuhl, uvolnil se ovšem rychleji než posledně, což bylo dobré znamení. Aniž by nad tím černovlásek nějak extra přemýšlel, opřel se o něj i hlavou a na chvíli zavřel oči.

Ta situace nebyla úplně zlá. Když ho David nepoučoval, ani neměl tendenci hrát si na stupidní pravidla, která si vymýšlel, byla jeho přítomnost vcelku hezká. Jeho tělo příjemně hřálo a i jeho stupidní výška přišla vhod. Místa, kde se dotýkali, hezky brněla a tichá atmosféra mezi nimi taky nepůsobila vyloženě mizerně. Mohl se ponořit do svých čísel a zároveň být s ním a tím terorizovat Davidův vnitřní svět, evidentně se snažící vymazat jeho osobu jednou provždy.

Zhruba po půlhodině zaslechl nadšené volání vlastního jména. Aniž by to zavnímal, nepatrně se pousmál, nechávaje rozjařeného skřítka posadit se vedle něj, tentokrát na Sydovu osušku.

„Ahoj! Mám nový příklady, ukážu ti je. Něco bylo zbytečně jednoduchý, to nemá smysl vytahovat. Ti výrobci tomu evidentně vůbec nerozumí," postěžoval si a oba se na sebe ušklíbli. Ano, možná, že si přece jen byli dost podobní.

„Ale něco bylo docela zajímavý. Podívej," podal Sydovi svůj blok, v ten moment si ale všiml toho černovláskova. Oči se mu rozzářily. „Můžu se podívat?"

Zaváhal. Pravda byla, že pro něj zrovna tohle bylo něco dost podstatného, neudělal bez svého notesu jediný krok, a přestože to byla určitá spojka s minulostí, od níž se jinak elegantně distancoval, tohle si udržoval. Neměl zapotřebí ohlížet se a vzpomínat, to bylo debilní. Nicméně na své nové já byl hrdý, včetně toho, co na něm zůstávalo z dřívějších dob, a na těch zápiscích se to všechno podepisovalo. Neukazoval ty stránky nikomu, snad kromě Johany. Nikomu jinému nevěřil. Byla jeho jediným přítelem, protože už to bylo zbytečně moc. Každý blízký člověk znamenal potenciální slabinu. On nebyl hloupý, nemínil si tyto slabiny cíleně vytvářet.

„Nechceš se radši podívat na to tvoje?" zeptal se a chlapec nemohl jinak než souhlasit.

„Tady," ukázal na první z příkladů, „koupila mi to ségra. Bohužel, s ní tohle probírat nemůžu, ona matice nerozumí. Ale jinak je hodná," pokrčil rameny. „Nikomu jsem ty příklady ještě neukazoval. Ale u tebe vím, že jim budeš rozumět," vydechl. Byla v tom důvěra, veskrze neskutečně nelogická a hloupá. Od všech dospělých by ji Syd považoval za výmysl, vrchol demence. Tady se usmál.

Od všech těch incidentů, které jej donutily prozřít, uplynulo spoustu času, pět dlouhých let. Krom Johany nedůvěřoval nikomu, ani to neměl zapotřebí. Ale tahle inteligentní dušička jako by se mu i tak dostala pod kůži. Byl s ním vlastně spokojený.

„Hele, ségra," nadchl se chlapec a Syd se otočil. A kdyby měl čas déle se nad tou situací zamyslet, asi by nemohl jinak než označit ji za jednu z nejhloupějších, groteskně emotivních. Nenáviděl podobné chvíle jako z béčkových romantických filmů. Život byl logický, ne kreativní a napínavý. Nicméně nic nebylo tak stupidního jako právě jejich setkání.

Postavil se. Absence jejich dotyku donutila i Davida, do té doby zabraného do učení, překvapeně se otočit, neměl ale čas tohle vnímat. Hned, co se dostal na nohy, mu totiž přiletěla facka, která ho poslala zpátky do písku. Několik lidí kolem překvapeně vyjeklo, včetně Nikoly samotného. Na tváři se mu začínal rýsovat rudý otisk dívčiny dlaně.

Nebyla o nic jiná, než když se viděli posledně. Z očí jí šlehaly plameny smísené s bolestí a strachem, záští, vždy byla tak zapálená. Do všeho, co dělala, se vkládala celá, což bylo předurčeno stát se její zhoubou.

Opět se vyhrabal na nohy a jeho ledový pohled se střetl se zeleným, plným emocí. Kudrnaté hnědé vlasy lemovaly její kulatý obličej, byla vysoká – o hlavu vyšší než Syd sám, což když se poznali před léty, rozhodně nebývala – a štíhlá. Ženské tvary jí skutečně slušely. A taky byla sakra naštvaná.

„Jak si vůbec můžeš dovolit přiblížit se k naší rodině? Po tom, co jsi provedl mně, co jsi provedl Matesovi, co jsi způsobil? Co si o sobě vůbec myslíš? Ty sobecký parchante!"

Neodpovídal. Nikdy se s ní nehádal a ani nyní to neměl zapotřebí.

Přemýšlel. Za poslední roky ji párkrát viděl, až nyní si ale mohl prohlédnout, jak jí to vlastně slušelo. Ne že by s ní kdy chtěl znovu tvořit pár, neviděl to jako možné. Ona byla čímsi speciální. Neskutečně inteligentní, schopná, úžasná.

„Nech ho," vložil se do všeho nejmladší ze tří sourozenců, ochranářsky zaujímaje místo před svým podobně vysokým přítelem.

„Ty ho bráníš? Ty to vlastně ještě nevíš. Tak já ti to prozradím, Niko. Tohle je ten pitomec, kvůli kterému měl Mates ještě donedávna noční můry. Ten, kvůli kterýmu jsme se museli odstěhovat z města. Jsi se sebou spokojený, Serváci? Zničils mu jednu z nejhezčích částí života, a proč? Protože jsi prostě chtěl? Sakra, bavilo tě to alespoň? Bavilo tě dostávat ho na kolena?"

Nebavilo. Nikdy ho to nebavilo.

„Takhle to nebylo."

Nechtěl se bránit, nikdy a před nikým. Znělo to, jako by na sobě doznával nějaké nedostatky, a jeho životní logika byla s nedostatky v rozporu. Byl na sebe hrdý za všechno, čím si prošel. Ale tahle část jako by vším míchala.

„Nelži! Lhal jsi mi půl roku, sakra! Půl roku jsi mu dělal ze života peklo. Šikanoval jsi jednoho z nejhodnějších lidí na škole, a kdyby to na tebe nemělo žádnej vliv v podobě našeho rozchodu, ani bys nezavnímal, co jsi sakra provedl! Co děláš s Mikulášem? Chceš ho taky připravit o všechno, stejně jako mě a Matese? Nebo si to na něm chceš kompenzovat? Myslíš si, že když si po tom všem budeš hrát na rytíře a vytahovat lidi ze sraček, bude ti o něco líp?"

Nepřipustil by si to, ale slyšet to nebylo příjemné. Jeho vlastní přesvědčení ho nutilo nikdy si nenechat srát na hlavu, protože věděl, jak snadné je ublížit. Běžně jednal pouze na základě vlastních zájmů, jelikož řešit kohokoli dalšího považoval za nanejvýš stupidní. Ale když šlo do tuhého, pomáhal. Nikdy by za důvod neoznačil Matese, stejně jako by nikdy neřekl, že mu to dlužil. Nedlužil. Nikomu nic nedlužil. Ale svůj vliv to na něj všechno mělo.

Mlčel a to dívce stačilo.

„Nechci, aby ses k němu kdykoli znova přiblížil, odmítám tě nechat zničit další život. Nech ho být. Jdeme," zavelela, a Syd si mohl všimnout vyděšených, utrápených očí.

Nenáviděl přátelství, nenáviděl tu nelogickou snahu vytvářet si slabiny. Jak se zdálo, život se rozhodl mu toto připomenout. Nebyl hloupý a nehodlal kdy znovu být.

Dívka se mu vzdálila stejně rychle, jako se objevila, a on se beze slov jal balit si své věci. Ne že by mu vyloženě vadila pozornost všech kolem, neměl zapotřebí řešit jejich názory. Veskrze těmi slepičími mozky pohrdal. Ani Davidův názor ho nemohl vyloženě vytrhnout, ale být tam nemusel. Chtěl se projít. Vrátit se do svého běžného stavu.

***

O hodinu dříve

Když Syd přišel za Davidem a naprosto samozřejmě si udělal z jeho zad opěrku, nedokázal blonďatý profesor tvrdit, že by mu to bylo nepříjemné. Nalhávat si mohl cokoliv, ale Sydova přítomnost v něm probouzela zvláštně nostalgické pocity, které zažíval kdysi s Robertem. Nebyla to láska, to jistě ne, přesto jeho tělo vyplavovalo tuny serotoninu. Když si o něj černovlásek opřel hlavu a David pocítil na šíji jeho hebké vlasy, málem zavrněl blahem. Věděl, že by se tomu neměl poddávat, ale o nic přece nešlo, tak proč by se měl v tuto chvíli bránit? Nerušil ho, ba naopak cítil a soustředil se lépe se skřítkem za zády, než když byl sám. Nerušilo ho ani, když se k nim připojil Nikola a začali spolu potichu probírat ty své Einsteinovské poklady. Byl rád, že má Syd spřízněnou duši, která jako snad jediná pro něj nebyla stoupenec stáda. Že jím byl v jeho očích on sám, ho netrápilo. S tím se dávno smířil a vlastně mu to přišlo kolikrát vtipné.

Byl uvolněný a spokojený až do chvíle, kdy pocítil absenci horkých zad. Zamrkal a zadíval se na dívku, které z očí šlehal oheň. Než se stačil zorientovat, co se děje, Syd ležel v jemném písku kousek od něj a podvědomě si držel tvář, na kterou dopadla drobná ruka brunetky.

Neměl ponětí, co by měl udělat. Cítil nutkání ho bránit, ale proti holce odmítal vystoupit. V první chvíli vůbec nedokázal vstřebat, co Sydovi vyčítá, ale po chvíli mu začala docházet slova, která na něj chrlila.

Nikdy nevěřil, že ho ještě může něco tak vyvést z míry, jako situace, která se odehrávala před ním. Těkal očima z jednoho na druhého, stejně jako Nikola, který vypadal na zhroucení. Než si to stačil srovnat v mysli, dívka i se svým bratrem byli pryč.

Syd se na něj podíval jen koutkem oka a beze slov vysvětlení odcházel.

David ho nedokázal zastavit, ačkoliv měl na moment tendenci na něj zavolat. Rozmyslel si to. Sám měl v hlavě neskutečný zmatek, který si nejdřív musel vyřešit. Kromě toho měl pocit, že zrovna teď by pro Syda byla jakákoliv společnost dost rušivá. David by se nedokázal ovládnout a mlčet. Měl v hlavě mnoho otázek, na které potřeboval odpovědi. Byl plný emocí, cítil se zrazený, ublížený, a hlavně zmatený. V této vypjaté chvíli nedokázal plně pochopit, o čem ta dívka mluvila.

Šikanoval jejího bratra?

Opravdu by to někdo jako Syd dokázal? Nakolik ho David znal, aby mohl soudit, že to tak nebylo? Byl si dobře vědomý, že ho vlastně neznal vůbec. Sydův život byl plný slovních kliček a pokerových pohledů, které nebyl schopen prohlédnout.

Zvedl se. Nemohl zůstat na pláži plné podivných pohledů lidí, kteří si hádku vyslechli stejně jako on.

Slova té dívky se mu v ozvěnách neustále ozývala v hlavě a Syd, který měl vždycky na všechno odpověď, jen mlčel. Nebránil se. Nebylo pochyb, že všechno, co mu téměř se slzami v očích vyčítala, byla pravda.

David se urputně snažil bránit pocitu, že by Syd mohl být přesně takový jako ti parchanti, kteří zničili život jeho bratrovi a na něm zanechali stopu, jež v něm setrvává dodnes a bolestně ovlivňuje jeho život. Jenže Syd tím parchantem byl. Nebránil se, přijímal ta slova se zvláštní pokorou, kterou u něj neznal.

Servác byl šikanátor!

Patřil mezi tu nemalou sortu lidí, kterou pohrdal celou svou duší. David netušil, kdy se to stalo, a mohl jen doufat, že jeho student už dospěl, ale přesto tohle nedokázal přejít. Jednou to byl zmetek a ten v něm dřímal dál.

Teď Davida potřeboval. Snad do postele, snad proto, aby se dostal do dalšího ročníku, ale spící démon se mohl probudit. Možná, že ani nespal, možná tu byl s nimi celou dobu, jen ho ten manipulátor uměl dobře maskovat a skrývat. Byla jen otázka času, kdy se mu David znelíbí a vytáhne na něj všechnu špínu, kterou stihl za tento pobyt nasbírat. I s tím, co teď věděl, by mu mohl udělat ze života peklo, natožpak, kdyby se s ním David opravdu vyspal. I tak by měl mnoho svědků jejich vzájemných nevinných intimností, počínaje nestandardním množstvím času, který spolu trávili, konče důvěrným sezením na pláži, kdy se o sebe opírali zády.

S tou myšlenkou, co všechno by na něj mohl vytáhnout, se mu udělalo špatně.

Přes to všechno mu na tom pořád něco nesedělo. Byl Sydem opravdu tak ovlivněný, že by ho dokázal hájit? Nejspíš ano. Syd byl pokerový hráč. Co opravdu cítil a nakolik si s ostatními jen hrál, netušil snad nikdo.

Snad to bylo tím, že pro něj měl David slabost, snad jeho lítostivým kajícným pohledem… Jenže to všechno mohla být opět jedna z jeho her.

Profesor si naivně myslel, že ho za těch pár dní alespoň trochu poznal, ale teď cítil, že tvář, kterou nastavoval světu, byla nejspíš jeho pravá. Žádná maska, kterou by se kryl… On takto ledový, nesnášenlivý zkrátka byl.

David po tomto zjištění byl víc než kdy jindy přesvědčený, že ho chtěl dostat do postele jen proto, aby se ho v budoucnu zbavil.

Nechápal sám sebe, jak mohl být tak naivní a myslet si, že v tom hrála roli jen přitažlivost, bez postranních úmyslů. Vždyť ho celou dobu nenáviděl. Bytostně. David mu zničil prázdniny, nenechal ho projít a Syd moc dobře věděl, že jeho profesor svůj postoj nezmění ani v budoucnu.

David ale usoudil, že ho nemůže jen tak bez řádného soudu zatratit, aniž by znal celý příběh. Jenže to děvče se vyjádřilo naprosto jasně, neměl by pochybovat. Přesto ho nemohl úplně odvrhnout. Musel znát jeho verzi a doufat, že nebude lhát. Opět se mu do mysli vloudila slova oné dívky.

Nelži! Lhal jsi mi půl roku. Půl roku jsi mu dělal ze života peklo!

Lhal. Ubližoval mladšímu. Copak to jde něčím omluvit?

David by nejraději odjel, měl silné nutkání se sbalit a nechat celou tuhle bizarní epizodu za sebou. Lízat si rány v Praze mu přišlo mnohem snesitelnější než v centru Máchova kraje, kde Syda bude dennodenně potkávat ještě více než dva týdny. To nutkání se sebrat a jet bylo mnohem silnější než při prozření, že ho tělo zrazuje, jen když toho malého parchanta vidí.

Už se to nestane, nenávist vyhrála před touhou.

Jenže v tom byl jeden podstatný zádrhel. Slíbil jeho matce i sám sobě, že Syda připraví na reparát. A v tomto byl až nezdravě zásadový. Musel zůstat, ačkoliv netušil, jak bude jejich spolupráce vypadat. Doufal, že bude Servác natolik soudný, že si odpustí nemístné poznámky a nebude si ho všímat. Netušil totiž, jestli by se udržel a nevlepil mu jednu i na druhou stranu.

V chatě si sedl na terasu a chtěl všechny tyhle nevítané myšlenky hodit z hlavu. Nalil si panáka a poslouchal ticho, které bylo snad až netradiční pro tuto dobu. Jako by se zastavil čas…

Do jeho mysli se stále a znovu vkrádala dívčina slova.

Bavilo tě dostávat ho na kolena?

I on sám mu jednou tuto větu řekl a dobře si pamatoval, jak se Syd tenkrát zarazil. On ji od dívky, a možná i od samotné oběti, už slyšel.

David si nebyl jistý, jestli to Syda bavilo, jedno však věděl – dělal věci pro to, aby byl sám v klidu, a nebral ohledy na druhé… proč by taky? Davida ještě na kolena nedostal, ale byla by to jen otázka času, kdyby se nedověděl všechny tyto věci. Servác byl sobecký parchant a za svým cílem šel přes mrtvoly. Na Davida to zkoušel pomalu a zlehka, přesně věděl, že rychlým výpadem by nic nezískal.

Jak by to asi dopadlo, kdyby ta dívčina nepřišla? Jednou by jeho naléhání podlehl a vyspal se s ním, a potom by mu Servác zlomil vaz.

Hodil do sebe skleničku a nalil si ještě jednu. Nemínil se opít, jen potřeboval utlumit tu hořkost, která jím procházela. Už nad tím nechtěl přemýšlet. Bylo to zklamání, to bezpochyby, ale Servác byl jen malý kluk, neměl by se jím trápit. Přesto si uvědomil, že mu na něm záleželo mnohem víc než na běžném studentovi, a roztrpčení nedokázal jen lusknutím prstu potlačit.

Smíří se s tím, ubrání se jeho případným útokům…

Povzdychl si a cítil tu bezmoc. Opět ho zasáhly vzpomínky na všechny ty dny, které následovaly po jeho coming outu. Noční můry, výčitky vůči bratrovi, které ho dohnaly až k tomu, že před těmi kluky musel utíkat a neviděl ten sráz… Následovalo stěhování do Prahy, protože v té proklaté vesnici už nedokázali žít ani jejich rodiče, které trápení jejich dětí před Věříkovým úrazem nijak zvlášť nezajímalo a dělali mrtvé brouky.

Tohle je ten pitomec, kvůli kterému měl Mates ještě donedávna noční můry.

Ten, kvůli kterýmu jsme se museli odstěhovat z města.

Šikanoval jsi jednoho z nejhodnějších lidí na škole.

Zničils mu jednu z nejhezčích částí života!

Vavřincovi zničili celý život a byl to ten nejhodnější a nejobětavější člověk, kterého David znal. Je dodnes. Odpustil jim, přes to všechno, co mu provedli. A dokázal se do té vesnice vrátit, mezi ty lidi, kteří mu tak ublížili. David tohle nedokázal.

Chceš ho taky připravit o všechno? Jako mě a Matese? Odmítám tě nechat zničit další život!

Byl tentokrát na řadě David? Kdyby Syd chtěl, povedlo by se mu to lehce. Ani snažit by se nemusel. Lidská nesnášenlivost byla silná, nebylo třeba ji dlouho rozdmýchávat. Doutná rychle a záhy je z ní obrovská vatra.

Zavřel oči a pomalu se uklidňoval. Věřil si. Ať ten malý skřet udělá cokoliv, ustojí to. Složí mezinárodní zkoušky z italštiny a tím se mu otevřou jiná vrátka. Byl silný. Stejně jako jeho bratr.

Slunce se pomalu klonilo k západu. Všude panovalo podivné ticho. Uklidňující, jako by mu chtělo dokázat, že bude všechno v pořádku. Nikdo ho nemůže zničit. Jen s tím zklamáním se bude dlouho smiřovat.

Otevřel oči, že si nalije poslední skleničku, když kousek od jeho chaty procházel ten, kolem něhož se mu poslední hodinu točily myšlenky. Měl chuť se zvednout a odejít do chaty, ale zvědavost mu nedala.

Přijde za ním, aby mu všechno vysvětlil? Nevěřil tomu. Servác se nesvěřuje a je mu jedno, co si kdo o něm myslí. I když jeho ignorace jiným ubližuje.

Přes to všechno černovlásek neodbočil k ohništi, okolo kterého to měl ke své chatě blíž, ale zamířil přímo za ním.

„Ahoj," řekl nejistě.

David neodpověděl, jen ho pozoroval. Klidně a nevzrušeně. Chladným upřeným pohledem, kterým se mu zabodával až do posledního koutku duše. Dlouho. Beze slov. Jako ledová socha bez hnutí, jen v očích mu mohl Syd vidět všechnu zlobu, ale také zklamaní a lítost.

„Uvidíme se zítra v deset, Serváci," promluvil nakonec chladným nezúčastněným hlasem, otočil se a vklouzl do dveří. Dál se na něj dívat nemusel. Nezbývalo nic jiného než se vrátit do bodu, ve kterém byli ve školním roce. Se záští, kterou k němu nyní cítil, by to zvládnout mohl.

Byla to jedna z chvil, které by Syd nikdy nedovedl předpovědět – a možná právě to na tom bylo nejhorší. Nebyl zvyklý cítit, co si předem nenaplánoval, nebyl připravený na chaos, zkázu veškeré logiky a pevného řádu, jenž sám nastavil. Nyní jako by mu vlastní život vypadával z rukou, zatímco tam ještě krátkou chvíli stál, pozoroval zavřené dveře a beze slov vnímal, jak mu David mizí z vnitřního světa, i z toho skutečného.

V jeho tváři se neodrážela jediná emoce, oči zůstávaly chladné a bez zájmu. Co by měl cítit? Lítost? To by bylo hloupé, zbytečné, stupidní. Nechtěl být stupidní. Trvalo to půl roku, než se naučil zbavit se všech těch výmyslů moderní společnosti, co jej tehdy donutily otočit se proti tichému chlapci s temnýma očima, podobnýma těm Nikolovým. Půl roku, kdy jeho tělo ve vlnách zaplavoval vztek a strach, vybavovalo se mu slunce zapadající do vodní hladiny a vítr obalující celé jeho tělo. Spousta krve a otisky na panensky bílých stěnách nemocničního pokoje, po nichž několik dlouhých hodin házel tvrdou vazbu bloku, dokud se nesedřela všechna čísla na něm napsaná. Kdyby si dovolil vzpomínat, nemohl by zapomenout na zoufalé výbuchy utrpení, kdykoli se snažil zaostřit na text a písmenka se rozmazala a roztočila, jeho porucha ho odřízla od společnosti schované v sociálních sítích, a veškeré zoufalství a nenávist se ve vlnách stáčely proti němu samému, proti jeho nápadům a proti tomu, co provedl.

Nenáviděl tehdy celý svět, v prvé řadě ale sebe. Nenáviděl život. Chtěl umřít.

Nyní na to nemyslel, považoval by to za hloupé. Proč? Až příliš dobře si uvědomoval, jakou váhu měla ve zdejším světě minulost. Nemohl změnit, co už se stalo, a kdyby tuhle pravdu nepřijal, asi by tehdy skutečně zemřel. Mohl měnit přítomnost, a to dělal. Byl chytřejší než dřív, schopnější znovu se postavit. A byl na to hrdý.

Jenže to všechno neznamenalo, že za sebou tuhle minulost neměl. Bojoval s ní, stejně jako bojoval snad s každým člověkem, kterého potkal. Posledních pět let strávil obalený v krvi nepřátel i své vlastní, v rukou třímaje čepele z ohně roztavujícího jeho vlastní dlaně. Věděl, co znamená utrpení, jenže zbytek světa zůstával v naivitě. Bylo potřeba mít se neustále na pozoru. Bojovat. Každý den mohl být poslední.

A přestože na jedné straně vedl nekončící válku, na straně druhé život samotný neřešil. Uvědomoval si, že s ním nic nezmůže, nikdy nezmohl. Ať udělal cokoli, nakonec s ním bylo zameteno, a on si nehodlal hrát na idiota, protože jím nebyl. Neměl zapotřebí znova se plést do dění, neměl zapotřebí tvořit zbytečná přátelství a hledat ideál lásky, který neexistoval. Neměl zapotřebí vymýšlet si emoce. Znamenaly ránu do systému. Zbytečnou snahu utéct ze šachovnice života, což nebylo možné. Každá figurka na ni nakonec musela být navrácena. Se západem slunce končila jedna partie a s jeho východem začínala další. Snad jen v té noci byl klid. Mrtvo, ticho. Bylo to fascinující.

Pohrdal každým, kdo se snažil na základě emocí vyhrát, pohrdal naivitou a všemi těmi vlastnostmi, které jeho samého dovedly do záhuby. To neznamenalo, že chtěl vidět lidi zemřít. Sám si prošel peklem, věděl, že země samotná neskrývá nic jiného. Nechtěl o tohle poznání přijít, dělalo jej chytřejším a zkušenějším, a na to on byl v průběhu let neskutečně hrdý. Ale když viděl, že se k tomuto blížil někdo jiný, pomáhal. Otáčel ho pryč. Možná, že když byl dítětem, potřeboval někoho, kdo by s ním udělal to samé.

Nechtěl vidět smrt. Neděsily jej mrtvoly samotné, byl na ně zvyklý. Skrývaly v sobě cosi cenného. Ale to stádium mezi mrtvolou a živoucí duší, to vidět nechtěl.

Konečně se otočil zády k chaloupce, vydávaje se pryč od Davida a emocí, které si profesor sám neodpustil. Taky byl naivní, veskrze hloupý. Své peklo v sobě nesl, ale Sydovi nerozuměl. Stále si držel všechny ty pocity, které jej nutily upřímně nenávidět. Ve své podstatě zůstával v nevědomosti a odmítal z ní vystoupit, což černovlásek nehodlal řešit. Neměl to zapotřebí. Bojovat s osudem by bylo nanejvýš stupidní a nelogické.

Přišel o něj. Vytváření jakýchkoli vztahů byla hloupost, nepovažoval ale to, jak Davida bral, za chybu. Nebylo to součástí jeho životní filosofie. Nechyboval. Učil se. A byl pak každým dalším krokem daleko chytřejší a schopnější, na což mohl být hrdý.

Za těch pět let, které strávil mimo veškerou společnost, žádné vztahy nenavazoval. Pohrdal celým tím principem, neměl nejmenší důvod vystavovat sám sebe nebezpečí, jen aby ukojil touhu stáda dostat všechny ovečky do přátelství a romantických sraček. On žádnou ovečkou nebyl, a stádo, které by mu mohlo kdykoli ublížit a tím jej drželo na uzdě, nepotřeboval. Jen Johanku přijal, protože věděl, že by mu neublížila. Záleželo mu na ní, jako na jediném člověku, který mu mohl skutečně podrazit nohy. Jinak byl nedotknutelný, silný, neporazitelný.

Jenže přestože to tak nechtěl, David se pro něj stal druhým takovým člověkem. Přirozeně, bez přebytečné snahy. Ani Nikola nemohl tohle způsobit. Ten pro Syda rozhodně nebyl nepodstatný, záleželo na něm a jeho zmizení bylo nepříjemné, bolestivé, ale ne nesnesitelné. Vlastním způsobem to melancholicky přijímal. Jenže Davida měl rád.

Možná se to zdálo jako prkotina, nic vyloženě závažného. Jenže on důvěrou pohrdal, a to byl důvod, proč dostat ji od něj znamenalo jistým způsobem ho donutit obejít vlastní pravidla, jichž si vážil víc, než čehokoli na světě. Znamenalo to dostat se mu pod kůži. Možná, že kterýkoli další člověk by toho zvládl víc, pustil své blízké nejen pod kůži, ale hluboko do srdce. To Syd neuměl, nehodlal a ani nedokázal. Jen málo lidí mohlo pochopit, že to, co by u jiných neznamenalo vůbec nic, bylo od něj neskutečně cenné. Snad jen Johanka to vždycky cítila, připravená svému příteli pomoct, jak jen to půjde.

Bohužel pro něj, nic z tohoto si Syd naplno neuvědomoval. Nebyl na to zvyklý a přišlo mu to zbytečné a stupidní, nerad rozebíral sám sebe. Nebyl pitomec. Chtěl by zavolat své přítelkyni a popovídat si, toho večera to ale nešlo. Ani ty budoucí. Měla i svůj vlastní život, který zrovna nyní znamenal tři dlouhé dny na festivalu, jichž se účastnila s malou kapelou patřící její starší sestře. Nežila, aby pomáhala Sydovi, to on by od ní ani nechtěl. Vlastně by ji musel nenávidět, kdyby se mu snažila pomoct zahozením vlastních zájmů. Nepotřeboval to. Vždycky si vlastní rány dokázal lízat sám.

A tak se dostal do své chatky, prošel kolem hádajících se rodičů až nahoru do podkroví a tam si sedl na postel, v rukou svíraje svůj odrbaný blok. Aniž by nad tím přemýšlel, prsty přejížděl po malém nekonečnu, snad jediném znáčku, který přežil opakované údery proti zdi, a přijímal, co se dělo. Vždycky to tak dělal. Neměl zapotřebí trápit se a snažit se zvrátit, co se stalo. Neměl zapotřebí řešit mizející část sebe sama. Tu, která si Davida vlastním způsobem oblíbila stejně jako svou dlouholetou přítelkyni. Bylo to úplně jedno. Nelogické. Nepodstatné. A on to neřešil.

Toho večera to bylo poprvé za posledních pět let, kdy se mu skutečně chtělo brečet. Snad byla škoda, že v něm, jako vždy od té hloupé noci, zůstaly všechny pocity uzamčené a ony slané kapky tak neměly příležitost odrazit zapadající slunce mizící v hladině Máchova jezera.

***

David se ráno vzbudil velmi brzy. Téměř celou noc probděl, a pokud přece jen únavou zavřel oči, vzpomínky, které vyvolala hádka mezi dívkou a Sydem, vyhnaly noční můry na světlo a neustále se vracely. Po páté hodině to vzdal. Bylo už světlo, když vyšel před chatu. Všude panoval klid, osada ještě spala, jen ptáci vítali nový den nepřetržitým štěbetáním.

Ranní káva ho trochu postavila na nohy a místo sprchy se rozhodl jít plavat. Vždycky mu to pomohlo vyčistit si hlavu. Doufal, že tomu tak bude i dnes.

Po hodině, když se vracel k chatám, v něm zbyl jen hořký pocit zklamání. Věřil Sydovi. I přestože to byl domýšlivý spratek, to by dokázal překousnout. Syd svým postojem nikomu neubližoval, snad jen sám sobě. Včera se ale David dověděl temnou část jeho minulosti, a to přejít jen tak s nadhledem nedokázal, zvlášť když se ho nepřímo dotýkala. Měl by se uklidnit a nebrat si tuhle epizodu svého života tak k srdci, ale nedokázal to. Vždycky, když si vzpomněl na Věříka, rány se otevíraly.

Pokud ho bude chtít Syd zničit, věřil, že se dokáže ubránit. Kolikrát už bojoval s byrokracií a nespravedlností? Zvládne to i teď. Ta hořká pachuť pramenila z toho, že ztratil přítele. Nevěděl, kdy přesně se stalo to, že Syda pasoval na kamaráda, kterému se může s mnohým svěřit. Celý tento vztah nebyl jen o tom, že se jeho tělo zbláznilo pokaždé, když se ho dotknul… Bylo mu s ním zkrátka fajn, přestože Sydova povaha nebyla k zulíbání. A teď to všechno bylo pryč a zbyla jen zášť. Malý, chladný a protivný andílek se změnil na temného démona s ještě temnější minulostí.

Toho rána měl Syd pocit, jako by se vrátil čas, ačkoli to by nebylo úplně korektní. Byl opět o něco chytřejší, zkušenější, o něco víc znal vlastní peklo, v němž byl nucen zůstávat. Ale všechno rozrušení zmizelo, nechávajíc za sebou temnou stopu a pár krvavých šrámů. Byly mu jedno. Jestli se někdo dovedl léčit, byl to on. Věděl, že nakonec bude v pořádku, s Davidem i bez něj. Nehodlal nic z toho řešit.

Vlastně byl celý svět kolem stále stejný. Stejně stupidní, točící se jen kolem vlastních her a vlastních pravd, neschopen se od nich odpoutat. A on tím vším pohrdal, proplouval dál, bez zájmu. Přečetl další kapitolu Malého prince a poslouchal Davidův výklad. Bylo mu jedno, jak na něj blonďák kouká. Sám necítil žádnou bolest. To by bylo hloupé. Vlastně byl v pohodě, jistým způsobem zvyklý na cokoli, co přišlo. Jeho život takhle fungoval posledních pět let.

David byl překvapený, jak klidný Syd dokázal být v jeho přítomnosti. Přišel se stejně chladnou a přezíravou maskou jako kdykoli jindy. Bylo vidět, že na něm to rozhodně žádnou stopu nezanechalo. Jenže chlad, který mezi nimi byl, cítil jak David, tak i Syd. Nezbytné přestávky mezi učením, které jindy probíhaly v uvolněném rozhovoru kolikrát i o hloupostech, vyplňovalo nezvyklé ticho, kdy se David ponořil do nevyřízených mailů a Syd jen potichu seděl a čekal, kdy jeho učitel uzná za vhodné, že budou pokračovat.

Po hodině a půl, když David ukončil výklad, se Syd zvedl a beze slova se zdviženou hlavou odcházel.

„Syde, počkej!" zavolal na něj ještě David. Chtěl mu dát šanci to nějak vysvětlit. Syd se vrátil a se svým nadřazeným pohledem se znovu posadil na židli. Oba chvíli mlčeli. David z něj odmítal cokoliv páčit a Syd se k vysvětlení evidentně neměl.

„Už znám datum reparátu. Bude to dvaadvacátého srpna. Potřebuju tvůj souhlas k tomu, abych mohl použít ty zprávy z poradny. Nemám ponětí, jestli k takto starým zprávám budou přihlížet, ale rád bych to zkusil. Jsi dospělý, tvá matka už není zákonný zástupce," mluvil David chladně, nezúčastněně, stejně jako ve škole. Přestože byl Syd zmetek, nechtěl jej nechat utopit. Nehodlal být stejný jako on.

„Jestli chceš," pokrčil černovlásek nonšalantně rameny, obočí neznatelně pozdvižená. David se opět pokoušel zamotat do vlastních pocitů, toužil s ním hrát jednu z těch stupidních her na obcházení horké kaše a Syd si moc dobře uvědomoval, že si jej nezavolal kvůli souhlasu s odesláním posudku pedagogicko-psychologické poradny. Chtěl si s ním povídat? Pochyboval. Chtěl, aby se mu Syd svěřil? Proč? Považoval to za veskrze hloupé, nic moc by to nezměnilo. David už si vytvořil názor, a toho se odmítal pustit. Bylo zbytečné předávat mu další informace. Extra pokud se na ně ptal podobným způsobem. Takový výslech neměl ani jeden z nich zapotřebí.

Když viděl, že jeho profesor nic dalšího neřekne, zvedl se a beze slov se dal na odchod zpátky do své chatky a z ní takřka okamžitě, v rukou plátěnou tašku s telefonem, tužkami, omláceným blokem a jedním z kovových hlavolamů, vyrazil na svou stráň. Býval tam často, umožňovala mu nerušeně počítat a tím si trochu vyčistit hlavu. Byl svým způsobem rád, že se mu dařilo vracet se do běžného standardu, odmítal se znova rvát se sebou samým a mučit se omíláním vlastních chyb. Bylo by to stupidní. Moc dobře si uvědomoval, že byl tím jediným, kdo s ním měl vydržet až do jeho smrti, a proto byl taky tím jediným, kdo jej kdy mohl podržet. Nehodlal se zničit, kvůli nikomu. Nebyl pitomec.

A stejně cítil ten hořký ocas, železnou pachuť krve a smrti, kdykoli se zadíval do chladných očí, jež mu ještě nedávno byly tak blízko a nyní se propadaly do prázdné množiny neznáma. Dovedl se zvednout a pokračovat v cestě, ale chtělo to čas, než se zacelí všechny šrámy schované pod oblečením, pod kůží. A když tam seděl, kolem ticho a systematický řád, cítil, že z nich stále ještě teče krev.

Měl Davida rád. Nenazval by to přátelstvím ani ničím jiným, klasifikovat podobné stavy považoval za ztrátu času. Měl ho rád, opravdu rád. Nevadil mu, dokázal by s ním trávit spoustu času, každý ponořený ve svých myšlenkách, zády se o něj opírat a vnímat uspokojující klid. Přišel o něj. Nadobro. Mohl to vyčíst z jeho pohledu a jednání.

Možná proto neměl zapotřebí cokoli mu vysvětlovat. Mezi nimi bylo něco speciálního. Rozhodně by neřekl, že si Davida vážil, ale něčeho si na něm přece jen cenil. Nešlo to nazvat obdivem, to bezpochyby. Ale nebyl tak stupidní, podřadnou existencí jako valná většina jiných lidí. A Syd se k němu tak nehodlal chovat. Chtít měnit jeho názory by znamenalo ukazovat mu, že ho Syd nerespektuje.

A tak seděl na stráni, pozoroval hladinu jezera a tiskl si k hrudi svůj odrbaný notes, který nepustil z rukou pět dlouhých let. Srovnával se s krví stékající po svém těle a jistým způsobem ji přijímal. Končila další z kapitol jeho života a odcházel člověk, jemuž začal zcela nelogicky věřit. Částečně. Ale nevadilo mu to. Jistým způsobem to mohl očekávat.

Najednou nepatrně zpozorněl. Středobod jeho současných myšlenek prošel kolem jezera rychleji než obvykle, ověšený horolezeckým vybavením, a černovlásek jako by na moment vnímal všechnu tu krev o něco intenzivněji. Nevzpomínal. Ale v souvislosti s nynějšími ranami cítil i ty předchozí, nepatrně jej rozbolela hlava, a kdyby tomu podlehl, asi by se za ni chytil.

Neměl zapotřebí trávit s Davidem víc času, než bylo nutné, protože blonďák sám to tak evidentně měl taky. Ale nehodlal ho nechat umřít.

Uvědomoval si, že by jej David nepochybně nepustil k jištění své osoby, na to byl příliš hrdý. Příliš obalený v pocitech stejně jako Syd tenkrát. Příliš pitomý. A to nebylo dobré.

Posbíral si věci a tiše se vydal po jeho stopách, počítaje si sám pro sebe, kde se bude muset zdržovat, aby nebyl spatřen. Věděl, že by ho tu David neviděl rád. Když si všiml, že se jeho profesor zastavil u jedné ze skal nedaleko kempu, posadil se do trávy mezi stromy pár desítek metrů od něj a vnímal, jak groteskní a stupidní celá ta situace byla. Pohrdal podobnými momenty. Ale kdyby tam David umřel, bylo by to horší. Asi.

Cítil, jak se mu neznatelně potí dlaně a tělo se připravuje na rychlou akci, kdyby přišla jakákoli komplikace. Znal ten stav z minulého pozorování horolezce, byl na něj připravený. Nezbývalo než čekat.

***

David se s uspokojením zadíval na kus studené skály. Nebyla nijak těžká a složitá, ideální pro dnešní den, kdy se necítil úplně ve formě. Nemusel tolik trápit svaly ani mysl, která si stejně stále jela svou píseň.

Netrvalo dlouho a byl nahoře. Pocit vítězství, který míval po každém zdolání nějaké skalnaté stěny, se však nedostavil. Sedl si na malý výstupek, nechal si slunečními paprsky laskat tvář a zadíval se dolů na lesklou klidnou hladinu jezera. Bylo tu tak krásně, a přesto na tuto dovolenou nebude vzpomínat s radostí.

Neodpustil si zadívat se i přímo do lesa pod skálu. Tak nějak automaticky to dělal pokaždé a cvičil si tím odolnost nepodlehnout závratím z výšek, kterými kdysi, než se je naučil ovládat, trpěl.

Mezi porostem skály a řídkého lesa dole však zahlédl sedící postavičku, která mu by byla velmi povědomá.

Co ten tu dělá? Sleduje ho snad?

Jistě, mohl si chodit, kudy chtěl, stejně to však Davidovi přišlo nadmíru podezřelé. Byl docela daleko od kempu, aby to byla jen náhoda.

Nechtěl, aby za ním chodil, nemínil s ním trávit víc času, než bylo nutné. Nepotřeboval ho vidět, neustále mu připomínal zklamání a bolestná léta minulá.

Rychle slanil dolů a dlouhými kroky přicházel k mýtině, na které černovlásek seděl.

„Já vím, že jsme na veřejném místě a ty si můžeš sedět, kde chceš, ale já si nepřeji, abys mě sledoval. Buď tak hodný a kromě doučování se mi vyhýbej, já se budu snažit o to samé. Myslím, že to pro oba bude přijatelnější," mračil se. Uvědomoval si, že jeho výpad nebyl zrovna moudrý, ale nedokázal ve svém rozpoložení jednat jinak. Měl by jeho přítomnost přejít bez povšimnutí, přesto v něm vyvolávala nervozitu, protože kdykoli se na něj podíval, viděl i obličeje těch parchantů z Kostovlat.

Syd se pouze postavil, nechávaje si chvíli na analyzování situace a promyšlení všech svých dalších slov. Nerad jednal impulzivně, bylo to stupidní. Jako celý ten moment. A stejně v tom všem bylo cosi velkého. Ne bolestného, ne emotivního, to bylo vedlejší a černovlásek sám si to vlastně ani nepřipouštěl. Silného. Šlo by to vysvětlit jen stěží a snad by to ani nebylo podstatné, on sám to tak zhodnotil.

„Chci, aby sis sehnal jističe. Nebo jen parťáka. Sám víš, jak je sebejištění nebezpečný," zopakoval, co už kdysi řekl, a napřímo se zadíval do vztekem překypujících modrých očí. Jeho vlastní poskytovaly nezájem a chlad, který snad i cítil. Nehodlal vyslovovat i všechno to, co se schovávalo za jeho větami.

„Možná máš nějaké zkušenosti, ale stát se může cokoli. Jak vysoko jsi byl? Sto metrů? Spíš míň, ale na tom nezáleží – víš, jak se počítá potenciální energie? Dejme tomu. E se rovná h krát g krát m, kde h je výška, m hmotnost, g gravitační konstanta, kdybys to potřeboval zopakovat. Z toho vyjdeme. Nepochybně si vybavuješ vzoreček pro volný pád, energie jako taková se v jeho průběhu bude měnit a úplně u země vzroste na své maximum ta kinetická, již jde velmi snadno přeměnit na práci. V praxi to znamená, že si jde dobře vypočítat, jak hluboko do země by ses dostal. Odpor vzduchu tohle trochu zlepší, ale naprosto mizivě. Snad jen pokud by ses dokázal zachytit skály, měl bys naději na přežití, v takovém případě je ale potřeba někdo, kdo tě bude umět ošetřit, alespoň naprosto základně. Nemůžeš tu být sám. Mohla by to být tvoje smrt."

Nechtěl, aby David spadl, protože nechtěl, aby umřel. Protože o něj měl strach. Protože přesto, že by za to mohla jen a jen jeho vlastní demence, kdyby se mu něco stalo, Syd by to jistým způsobem pocítil. Tohle ochranářství bylo část jeho samotného, kterou nehodlal jakkoli upozaďovat. Naplno jí věřil. Měla pravdu.

„Všichni horolezci tohle rádi zapomínaj. Je to svým způsobem jedna z dost dementních vlastností současnýho světa a všech jeho her. Je super cejtit moc. Sílu. Něco zvládnout. Ale hazardovat u toho s vlastním životem je dementní. Pakliže aspoň trochu nejsi jako stádo pohybující se přímou cestou na porážku, měl bys vědět, jakou máš za sebe zodpovědnost. Seš ten jedinej, kdo tě může skutečně zabít. Měl by sis to uvědomit."

Syd byl silný. Dost na to, aby se dokázal postarat o vlastní krvácející tělo. A dost na to, aby se postaral o další, přestože to byl převážně David, kdo jeho rány otevíral. Překonal toho víc, než jeho společník věděl, a byl schopen v tom s elegancí sobě vlastní pokračovat. Naprosto ho nezajímalo, jestli byl David proti, nebo pro. Nehodlal ho tam nechat napospas skalám.

„Vždycky tak samozřejmý, že? Ve všem! Máš ty vůbec nějaké city? Ty tvoje pohrdavé povýšené pohledy! Nechápu, jak jsem to mohl přehlédnout? Proč jsem si nikdy nevšiml tvého domýšlivého pohledu na svět? Všiml, ale přehlížel jsem ho. Na to, že máš všechno v prdeli a celý svět ti ubližuje, je tvoje starostlivost dojemná," řekl David s despektem a jízlivostí. „Co si tu na mně kompenzuješ? Co si dokazuješ? Proč se staráš? Až polezu někam, kde tvá žádost bude opodstatněná, dám na tvá slova, ale na téhle dětské stěně jističe nepotřebuji, to bys snad se svými zkušenostmi mohl posoudit sám. Nechápu tě, Syde. Nechci tě chápat a poprvé v životě opravdu lituji, že učím a že tě budu muset vídat celý rok téměř každý den. Tak aspoň tady mi nechoď na oči. Čekal jsem, že se mi to pokusíš nějak vysvětlit…, že to byl nějaký omyl s tím klukem, že to třeba všichni špatně pochopili. Ale ty nemluvíš… Nechceš, nebo nevíš co mi říct, anebo prostě nemáš zájem sdílet svou minulost se svým profesorem. Asi to chápu, ale myslel jsem, že jsme přátelé. Bože, jak jsem mohl být tak naivní a nevidět ten tvůj pánovitý postoj vůči světu, vůči mně. Jen ses bavil a…," odmlčel se a podíval se na něj ublíženým pohledem.

I Syd sám na moment cítil, jako by se cosi v něm pohnulo. Na chvíli cítil nutkání zadívat se na své oblečení, ujistit se, že se krev neprosákla tenkou látkou. Cítil ji, cítil tu divnou pachuť. Bylo to už dávno, a stejně nemohl zapomenout. Nyní ty pocity neřešil, protože to neměl zapotřebí. Ale ta krev po něm stékala dál.

Nikdy se tím nebavil, ničím z toho všeho, co se stalo, a Davidovi to už říkal. I přesto si muž uchovával svůj názor. A Syd neměl zapotřebí se opakovat. Věděl, že nic nezmění, stejně jako nemohl koncem školního roku, když se blížil jeho závěrečný test. Osud fungoval sám za sebe, v tom spočívala systematická logika. David nemohl být jeho přítel. Nikdy ho nechápal dost na to, aby se dorozuměli. Svým způsobem byl až příliš naivní.

Cítil, jak se mu rty stočily do ironického úsměvu, který si nasazoval, kdykoli mohl. A jako by si opět připomněl, co všechno tu grimasu vždy vytvářelo. Celý svět byl jedna šílená ironie, bolestná, krutá, logická. Krvavá. Mrtvá. Smrtelná. A jeho oči zajiskřily jakýmsi divně pokřiveným pobavením, doprovázejícím ten pohrdavý úsměv. Nešlo o Davida, šlo o svět, kterému to bylo věnováno.

„Nejseš úplně jako ostatní, a stejně máš tendence přebírat jejich snahy a touhu vkládat se do všeho s emocema a snahou vyhrát. Nehodlám ti v tomhle odporovat, nemám to zapotřebí. Ani jeden z nás nemá. Ty moc dobře víš, jak jsou skály nebezpečný, kterékoli. I stěna může být nebezpečná, když kolem nikdo není. Já sám obecně neodlišuju lidi na základě společenských kritérií, soudím je podle kapacity, schopnosti přijímat informace. A ty nechceš slyšet příběh, sám jsi to teď řekl. Chceš fakta, ne omáčku kolem. A fakta jsou, že jsem toho kluka půl roku šikanoval, až se jednoho dne psychicky zhroutil, a tím na to konečně přišla jeho rodina. Odstěhovali se s ním za Prahu, aby mě nemuseli vídat, a jedinej důvod, proč to všechno není nikde napsaný, je ten, že matka několik tejdnů, ne-li měsíců orodovala u ředitelky a vydupala si, že její syn projde bez poskvrny," pronesl zcela vážně, obočí povytažená. Do té doby vážný výraz se opět začal křivit tím úsměvem.

Všechno to bylo ironické. Všechno to bolelo, rány se rozšklebily, jako by si v nich rýpal ostrým nožem. Vlastní slova jej samotného týrala. Jenže jiná cesta nebyla. Jistým způsobem byly podobné akce logické a správné. Ironické. Jeho život byl živoucí pomstou všemu. Bolelo ho o Davida přicházet. Ale nedokázal ho prosit, aby se za ním vrátil. Nemělo by to smysl, pouze by se shodil na kolena. A z nich už by se nezvedl, ať už si nalhával cokoli. Byl silný. Ale jen pokud se úmyslně držel na nohou.

„Nenazýval bych to starostlivostí, to není úplně korektní. Neovládají mě pocity. Necítím poměrně dost základních emocí, jelikož je cítit nechci. Přijde mi to stupidní. Spíš se snažím zabránit katastrofě, protože tě nechci vidět umřít v podobně hloupé situaci. Chci, aby sis našel jističe nebo parťáka. Jinak tady budu. Jsem si jistej, že základy první pomoci pořád ještě ovládám."

Jakmile Syd začal mluvit o Matějovi, Davidovi přejel mráz po zádech. Chtěl slyšet tu historku, chtěl slyšet, že to bylo všechno jinak, než to znělo včera. Ale evidentně nebylo.

„To je ono, Syde. Jsi bezcitný! Nevím, kdo to z tebe udělal a jestli i tobě někdo v minulosti neublížil, ale já takový být neumím. Nedokážu přehlížet, že někdo jako ty mi kdysi ubližoval. Je to už tak dávno, a kdyby se to všechno obešlo bez následků, asi bych do toho nevkládal takové emoce. Neumím se uzavřít před světem, vystavět si hradby, zahodit emoce ve chvíli, kdy za nimi vidím zoufalství. Je to asi jednodušší. Člověk tak chrání sám sebe, aby z vystavěného valu nespadl, kdyby se náhodou pokusil nějakého zoufalce zachránit. Nepotřebuju za každou cenu vyhrávat, dokážu jednu dvě bitvy prohrát, ale když stojím nad propastí, nenechám se semlet. Nikdy však na úkor toho, abych někoho srazil dolů. Zachytím ho i s rizikem, že tam spadneme oba, přestože je to můj nepřítel. Dokážeš to taky? Dokazuješ to tímto? To, čím se prezentuješ, je jen tvoje maska, kterou se chráníš? Je to vlastně jedno, vím, že tě můj názor nezajímá, jsem pro tebe jen pitomec. A v jednom máš pravdu – my dva si nikdy nemůžeme rozumět…," řekl už smutně, otočil se a odcházel směrem ke skále, aby si sbalil věci. Původně tu chtěl zůstat celé odpoledne, na této straně jezera bylo vícero skalních stěn, které toužil ještě dobýt. Teď však nemohl.

Cítil se unavený, vysátý a ještě více zklamaný po tom, co se Syd přiznal. A také byl zmatený. Proč ho chtěl mermomocí hlídat? David mu mohl být úplně ukradený, a nejspíš byl. Proč ale ta starost? Měl by to hodit za hlavu. Syd měl svá tajemství, která z něj udělala to, čím je, a pokud se s nimi nechce podělit, David ho nikdy nebude moci pochopit. A nebyl si jistý, jestli ho pochopit ještě chtěl.

Zbytek odpoledne proseděl na terase a s nelibostí pozoroval homofobní manželskou dvojici, která kousek od něj grilovala maso a házela po něm nevraživé pohledy. Občas měl tendence se zvednout a jít jim říct svůj názor, ale uvědomil si, že to nemá zapotřebí. Přestože se pod jejich pohledy cítil jako prase před porážkou, věděl, že jejich názor nezmění ani hádkou, která by byla veskrze zbytečná.

Svět změnit nedokáže, Sydovo stádo v tomto případě fungovalo naprosto bezchybně – vyeliminovat kohokoliv, kdo se vymyká a nezapadá do standardů běžné heterosexuální společnosti. Ten, kdo byl mimo striktně ustálený systém, který vládl světu, musel být zatracen.

Nemínil omlouvat ani obhajovat svou jinakost, slova by nepadla na úrodnou půdu a nechtěl zbytečně plýtvat svou energií, kterou po hádce se Sydem stejně moc neoplýval. Tito lidé neviděli, že člověk dělá záslužnou práci a nikdy nikomu neublížil. Že to oni ubližují a nechtějí si to přiznat. Byla pak jen otázka času, jak dlouho to druhá strana vydrží a dokáže vzdorovat. Možná se kdysi Syd o to pokoušel, ale jak dlouho zvládne odolávat člověk, který sotva překročil hranici dětství a spadl do světa dospělých s nějakým šrámem, ať viditelným, nebo jen schovaným hluboko v duši? Drsné útoky společnosti zažívají lidé nejen s netolerovanou sexuální orientací, mohlo v tom být nepochopení, odmítání, nemohoucnost se plně přizpůsobit, protože jej krutě omezovaly specifické poruchy učení, které profesorka Valentová tak tvrdě zapírala. Pochopil, že ani u nich doma to nebylo nadvakrát růžové. Jeho matka byla egocentrická hysterka, otec mu přišel sice rozumnější, jenže v jejich rodině vládl pravděpodobně matriarchát, takže se všechna rozhodnutí, i ta naprosto hloupá, točila okolo ní. Každý člověk má své limity, přes něž nedokáže přejít, a když dosáhne jejich vrcholu, mysl se brání. V Sydově případě z toho nejspíš vyplynula ta šikana a poté se uzavřel a zanevřel na celý svět. David tušil, že nebude daleko od pravdy, a podle toho, jak ho znal, by tomuto i věřil. Cítil z něj, že není tak necitlivý, jak se pokouší před světem stylizovat, jenže profesor věděl, že zrovna on není ten pravý, aby jej z jeho ulity tahal ven. Nedokázal by to. Nebyl tak silný, aby překonal svůj odpor k tomu, co Syd provedl v minulosti, ať to plynulo z čehokoli, a mlátit do tvrdé skořápky bez omezujících emocí by nedokázal. Netušil, jak by reagoval, kdyby se dostal dovnitř.

Měl by něco dělat, a nejen lelkovat a přemýšlet nad něčím, co stejně nezmění. Syd se mu nikdy neotevře. S tím, jaký byl jejich vztah ještě ve škole, to, že byl jeho učitel… David zkrátka nebyl ten vhodný člověk, který by ho mohl zachránit, zvlášť když o to Syd ani v nejmenším nestál. Jeho češtinář byl pro něj jen mastná špína na oblíbeném tričku. Mohl by ale zachránit jeho budoucnost. Ne že by opakování druhého ročníku byla nějaká katastrofa, ale jen pocit, že za ním nikdo nestojí, by ho mohl srazit ještě víc do propasti. Ať udělal v minulosti cokoli, dnes by měl dostat šanci.

Zaběhl tedy do recepce a poprosil majitele, jestli by si mohl vytisknout zprávy z pedagogicko-psychologické poradny a dokument o souhlasu s jejich zpřístupněním škole.

Napsal mail řediteli, ve kterém mu vše vysvětlil, a posudky mu poslal. Byla to netradiční situace a moc nedoufal, že mu toto projde. Ty zprávy byly staré snad šest let.

Po druhé kávě mu pípl mobil. David rozhodně nečekal tak rychlou odpověď. Ředitel odepsal, že takto staré zprávy nemůže akceptovat, ale možnost, že by otázky na reparát vytvořil David, schválil. Bylo to lepší, než doufal.

Syd si nezasloužil, aby se tak za něj pral, ale David byl rád, že dokázal oddělit osobní pocity od profesionality. Byl na sebe hrdý.

Nasoukal do sebe dva dny starý croissant s arašídovou pomazánkou, popadl lezeckou výbavu, kterou v brzkém odpoledni ani nevybalil, a vydal se zpět ke skalám. Doufal, že tentokrát už tam bude opravdu bez nechtěného doprovodu.

Jenže to by Syd nedopustil. Vlastně byl s Davidem valnou většinu odpoledne, kdy sám seděl na stráni, v rukou svůj notes a vypisoval si jednotlivá čísla a početní operace. Velmi brzy se zbavil adrenalinu, který se jej zmocnil, už jen když viděl Davida lézt, a nedlouho nato i rozporuplných pocitů z jejich konverzace. Sám měl jasno. Ani jeden z nich neměl zapotřebí budovat přátelství, blíže se poznávat a víc si důvěřovat, což bylo veskrze rozumné. Veškeré vztahy byly debilní a důvěra v dnešním světě řízeném stády už nestála ani za starou grešli. Nemuseli se tím zdržovat.

Ve své podstatě ho to nemrzelo. To by bylo nekorektní, stupidní označení. Tělo ho pálilo utrženými ranami, a čas, v němž se měly zacelit, zdál se v nedohlednu. Nečekal, že by se kdy v nejbližších dnech spokojeně usmál, a vlastním způsobem Davida neskutečně postrádal, ačkoli to by se mu přiznávalo jen stěží. Chyběl mu šachový parťák a chyběl mu přítel, druhý, kterého si za dlouhých pět let samoty pustil k tělu. Bolelo to. Ale nemrzelo ho to. Takhle to bylo správné. Veskrze. A stejně se mu to všechno zdálo stupidní.

Ať to ale bylo jakkoli, s Davidem zůstával, v opakujících se intervalech kontroloval jeho chaloupku a zjišťoval, jestli se nerozhodl podruhé testovat své štěstí a Sydovu trpělivost. Nicméně jestli byl někdo trpělivý, byl to černovlásek. Nehodlal jej nechat odejít a ve skalách se zabít. I kdyby to znamenalo, že za ním bude chodit do konce jejich dovolené.

Nebyl si přesně jist, co to mělo představovat. Ani to vědět nechtěl, neměl to zapotřebí. Nebylo to podstatné. Kdyby u toho nebyl, asi by šlo říct, že mu na Davidovi zkrátka a jednoduše záleželo a možná taky, že by si vyčítal, kdyby přišlo něco, před čím ho mohl ubránit. Možná jej chtěl chránit. Nebylo to jisté, nemohlo být. Protože Syd sám nad tím nepřemýšlel. To podstatné bylo jediné – když na jedné ze svých pravidelných kontrol zabloudil očima k chaloupce, zdála se mu prázdná.

Zpozorněl. Jen tak tak mohl zahlédnout vysokou postavu spěšně mu mizící mezi stromy, uklidil si tedy blok zpět do tašky a vydal se za ním. Mohl si všimnout všeho vybavení a oblečení, které na sobě muž měl. Syd rozhodně nebyl hloupý, uměl si dát dvě a dvě dohromady. A jak se zdálo, David nebyl úplně slepý a po určité chvíli, z dobrého úhlu pohledu, ho i onen pitomec měl možnost spatřit. Musel být opatrný. Ne že by mu záleželo na tom, zda ho jeho společník najde, pokud si David myslel, že ho Syd nechá jen proto, že o to požádal, skutečně toho měl v hlavě minimum. Rovněž jej nezajímalo, co všechno by mu blonďák vyčetl tentokrát – mohl na něj křičet a mohl mu jednu vrazit. Nebylo to podstatné, řešit to by považoval za debilní. Ale taky se mohlo stát, že by David začal být opatrnější ve svých odchodech. Ne že by Syd nevěřil svým sledovacím schopnostem, rozhodně by jej dokázal stopovat kdykoli a kdekoli. Ale neměl to zapotřebí. Současná obtížnost jeho nervům bohatě stačila.

Opět se posadil do trávy dost daleko, aby nebyl spatřen. Tentokrát se nad ním nacházely rozložité koruny stromů a vše proběhlo v pořádku, stejně jako přesun na další stanoviště, a on se nemusel bát jakékoli zrady ze strany přírody, což celkem oceňoval. Mohl zaregistrovat, jak krajina nepatrně potemněla, když se velký sluneční kotouč schoval za jeden z mraků.

Nebylo to příjemné. Kdyby nad tím musel přemýšlet, asi by se dostal k závěru, že dokud Davida mohl jistit, byl klidnější. Vlastním schopnostem věřil bezmezně. Karabinám a Davidovu vybavení, o jeho lezeckých zkušenostech ani nemluvě, už věřil o něco méně, dalo-li se to vůbec důvěrou nazývat.

David na sebe se zručností nahodil postroj, v rychlosti zkontroloval na opasku všechny jističe, které by nahoře mohl potřebovat. Nadechl se a vydechl. Pak už nechal jednat jenom tělo. Miloval to. Svaly se napínaly, žíly na rukou vystouply námahou. Adrenalin se začal vyplavovat hned po pár metrech výstupu. A mozek vypnul. Myšlenky na Syda, na minulost zapadly kamsi do podvědomí a zůstal jen známý pocit uspokojení s každým metrem, kterým byl blíž vrcholu.

Seděl tiše na plochém kameni skály a shlížel do tiché krajiny. Dech se mu pomalu uklidňoval a hlavu měl vyčištěnou od všeho marastu, který se mu v ní usadil. Na chvíli pocítil opravdový klid.

S lehkostí slanil dolů a přesunul se kousek dál k jiné skále. Ta už nebyla tak dětská jako ta předchozí, přesto si byl jistý, že ji zvládne.

Do soustředění, které věnoval výstupu, zase začal přemýšlet nad Sydem. Rozčilovalo ho, že mu pořád leze do myšlenek. I když si už dávno připustil, že s tím vůbec nic nezmůže. Záleželo mu na něm víc, než si dokázal připustit, a fakt, že Sydova minulost z něj udělala zrůdu, na to neměl vůbec žádný vliv. Připadal si rozpolcený. Měl by ho nenávidět, měl by jím pohrdat stejně jako všemi, kdo dokáží psychicky týrat druhé jen pro své potěšení, ale plně to nedokázal. Znovu si dvacet metrů nad zemí přehrával slova té dívky, jako by v nich chtěl objevit nějakou indicii, že to všechno bylo jinak. Nebylo, i Syd sám mu to potvrdil. Natáhl se k dalšímu výstupku a málem minul.

Sakra, měl by se soustředit.

Konečně se David dostal úplně nahoru, čímž se ztratil z černovláskova dohledu. Bylo to celkem logické, podložené triviální fyzikou. Pokud Syd chtěl, aby jej David neviděl, nemohl vidět ani on na Davida. Do jeho zorného pole se vrátil až o několik desítek minut později, evidentně plně ponořený v myšlenkách stejně jako Syd tehdy. A v tu chvíli se nebe opět rozzářilo, mrak odplul a Syd se podvědomě zadíval na tolik známou scenérii se sluncem zapadajícím do rozlehlého jezera, stromy kolem, té divně teplé, a přitom studené atmosféry. Byly v tom skály, adrenalin, moc a strach. Nepřipouštěl si je, spíš je cítil jaksi netečně. Zvenčí. Vnímal, že tam kdysi byly a stále jsou, ale považoval je za zbytečné, nepodstatné. Nebyl hloupý. Nepotřeboval emoce. Ale byly tam, už pět dlouhých let, a jeho dlaně se zpotily ještě víc, srdce se rozbušilo a krev se pomalu začínala vařit.

Byl to moment, kdy David začal padat.

Byl jištěný, ale přesto bývají tyhle pády k dalšímu jistícímu bodu mnohdy dost bolestivé. Pevně zaklesl prsty do skály. Cítil, jak jím od prostředníčku pravé ruky projela prudká bolest. Nezpanikařil a snažil se ji ovládnout, ale prsty najednou znecitlivěly a povolily. Nohy neudržely jeho váhu a začal padat. I v tuto chvíli si zachoval chladnou hlavu, věděl, že o pár metrů níž zastaví jeho pád další jištění. Ucítil známé cuknutí, zhoupnul se na napjatém laně a rychle analyzoval svoje momentální možnosti záchytu, aby se zbytečně neporanil.

Srdce mu bušilo a adrenalin se rozproudil tělem v neskutečném množství. Dýchal tak rychle, že plíce nestíhaly. Byl asi deset metrů nad zemí a věděl, že pokud by nebyl jištěný, srazil by si dole na zemi vaz. Podloží pod skalou bylo plné kamenů, úpatí se prudce svažovalo několik metrů k příjezdové cestě.

Pokoušel se vydýchat, uklidnit, aby mohl pokračovat dolů. V jedné sekundě mu přišla na mysl slova Syda.

Každý lezec by s sebou měl mít jističe, anebo alespoň člověka, kdyby se cokoliv stalo.

Kdyby spadl, mohl by trpět v bolestech celé hodiny, než by ho někdo našel. Pokud by nebyl na místě mrtvý…

Ve chvíli, kdy byl uklidněný natolik, aby věděl, že další chybu neudělá, pohnul se, aby se zachytil levou rukou a vyšvihl se do polohy, ve které by se bezpečně držel. Nad sebou zaslechl zlověstný zvuk. Koutkem oka stihl vypozorovat, že expreska, která ho jistila, už není v oku zasazeném ve skále.

Padal nekontrolovatelně dolů. Stihl ještě natáhnout paže, aby za zachytil, ale v té rychlosti nebyl schopen zaklesnout do spár prsty tak, aby udržely váhu jeho těla zesílenou pádem. Ruce mu žhnuly, když je skála rozedírala. Na malou chvíli se přece jen neporaněnou rukou zachytil o výstupek, jen dvěma prsty jedné ruky ale neměl šanci dlouho udržet váhu svého těla, které se tou rychlostí natočilo do strany, a do předloktí se mu zaryl kus větve vyrůstající ze skály. Pocítil neskutečnou bolest, do očí mu vyhrkly slzy a kapky krve z rány mu vystříkly až na obličej. Svaly ochably a celou paží mu projel oheň, který skončil v konečcích prstů. Povolily, na mikrosekundu jej udržel na místě pahýl zaražený v ruce, než slyšel jen nepříjemný zvuk trhající se kůže a svalů pod ní, a další vlna bolesti zasáhla jeho mysl. Zůstal ale při vědomí. Adrenalin mu nedovolil upadnout do mdlob.

Nestihl se ani nadechnout a pocítil pod nohama pevnou zem. V levé noze mu křuplo a další prudká vlna bolesti se mu zahryzla do mozku. Pokoušel se smotat do klubíčka, ale všechno probíhalo tak rychle, že nedokázal reagovat. Podloží svažující se dolů mu nedovolilo ten pád ustát a prudce dopadl na záda. Kutálel se dolů a v tu chvíli ho napadla myšlenka, že by mu teď měl před očima probíhat jeho život. Nic takového se nestalo a on svůj pád zastavil o ostrý kámen, do nějž narazil čelem, kam už helma nezasahovala.

V hlavě mu hučelo a měl dojem, že má prasklou lebku a zlomené snad všechny kosti v těle. Nemohl se nadechnout, měl nejspíš vyražený dech, ale také možná plíci proraženou zlomeným žebrem. Netušil. Pokoušel se dýchat, byl při vědomí, ale nemohl se pohnout. Cítil, jak mu horká krev stéká do očí, než se všechno zamlžilo…

Syde…

A tehdy se celý Sydův svět rozpadl na maličké kousky, které nešlo složit, ačkoli by to tak sám nikdy nenazval. To bylo moc romantické, moc abstraktní. On na podobné metafory nikdy nebyl. Měl rád logiku. A logicky, čistě na základě faktů byl v tu chvíli vyděšený k smrti, v hrdle sucho, že ani výkřik se nevydral ven.

Zase cítil tu krev, tu bodavou bolest. Křik. Smích. Zděšení. David mu mohl umřít, stejně jako tehdy mohl umřít Syd, když padal vstříc tvrdé zemi, tělo obalené teplou krví.

Byl to moment jako z napínavého románu, bylo to déjà vu, chvíle, která kdyby byla vystřižená z filmu, scéna by se rozpadla na kousíčky, jako když kulka proletí skleněnou tabulkou. Zůstala by jen tma, nic víc. I Syd měl tehdy takový dojem, jezero se zatočilo a západ slunce, odrážen v jeho očích, rozpadal se na miniaturní částečky zabodávající se do jeho těla. Krajina se propadla do mlhy a jeho obalila bolest. Nezůstalo nic. To, kým byl, co měl a na co byl hrdý, bylo předurčeno snad navždy se odrážet v kapkách krve pohřbených v tlustých vrstvách hlíny a kamení.

Nyní bylo všechno stejné, a přesto úplně jiné. Vodní plocha zdála se větší a zapadající slunce naopak menší, stíny nebyly tak protáhlé a celá atmosféra jako by byla o stupeň chladnější, cizí, logická. Většina logických věcí postrádala blízkost. Ale takové myšlenky se do podobné situace nehodily, a ani Syda samotného nenapadly. Považoval by je za nanejvýš hloupé.

Aniž by nad tím nějak extra přemýšlel, vyskočil ze své pozice a rozběhl se k ležícímu tělu. Nebyl by na to hrdý, za všech jiných situací, ale nedokázal zdravě uvažovat. Nebyl to on. Bylo to jeho staré já, co převzalo hlavní řízení celého jeho těla, a on cítil, jak se pevná schránka třese, ovládala se hůř než kdy jindy. Byla tak nějak ledová.

Bál se, šíleně se bál, a nešlo to za nic zasunout, ničím vysvětlit. A on to v tu chvíli ani nepotřeboval, přestože to bylo nadmíru stupidní, nebyl čas přemýšlet. Jistě, vyrazil by pomoct komukoli. Nikoho by nenechal umřít. Ale tohle byl David.

Mohl zaregistrovat, jak se mu v krku udělal těžký knedlík a celým jeho tělem se rozlila jen špatně vysvětlitelná úzkost.

„Davide! Do prdele…"