Propadák – 41. kapitola

Syd se zatím bez dalšího přemýšlení nad vším, co se ten den stalo, vrátil k matematickým videím, kterými se poslední dny bavil – to nebylo to správné slovo, příliš na tom ovšem nezáleželo. Nechtěl už nic řešit. Chvíli.

Pokoj opustil až po dobré hodině, kdy se chtěl napít a pomalu si začít chystat večeři. Oči mu snad automaticky padly na pohovku, kde si jeho milenec ustlal. Snad prvně okrajově, zcela podvědomě zapřemýšlel, zda to bylo vhodné označení. Milenec. Zdálo se tak nějak necitelné. Tedy, zajisté skrývalo spousty emocí, když se však podíval na strništěm porostlou tvář s pár vráskami starostí, na to, jak si muž objímal skrčené nohy, jak měl krapet pootevřené rty a jak se mu nadzvedávala ramena, jen neznatelně, kdykoli se nadechl, prostě to nesedělo. Bylo to tak nedostačující. Zdaleka nedostačující. Když viděl, jak mu do čela spadají vlasy, které už Syd nesčetněkrát odhrnoval, jak se mu chvěje nos a jak má obě líce o odstín červenější, než míval, jeho srdce se rozbušilo a pohled zněžněl.

Nutil ho dělat hlouposti, přemýšlet nad hloupostmi. V Sydových očích byl tak krásný, jistým způsobem nevinný, což znělo zvráceně. Nebyl nevinný, Syd si pamatoval, jak se nad ním dominantně tyčil. Ale měl v sobě něco jemného a milého, i kdyby se to ukazovalo, jen když spal. V tom to možná bylo – měl v sobě všechno. Dovedl působit na úplně všechny stránky Sydovy povahy. Střídavě. Byl tak speciální. Tak důležitý a cenný. Slovo milenec prostě nevystihovalo to, jak na něj Syd v ten moment koukal, v nitru snad až úzkost už jen z toho, že se zrovna oni dva tak často dohadovali a že na sebe poslední dny měli naprosté minimum času. Že se jim všechno hroutilo pod rukama a že David raději spal na pohovce, než aby šel za ním.

Přinesl z ložnice jednu z huňatých dek a jemně s ní tvrdě spící klubíčko přikryl. Když viděl, že se David ani nepohnul, políbil jej do vlasů. Nechtěl se s ním hádat. Chtěl jen, aby byl šťastný.

Následující dlouhé minuty pak stál v kuchyni a tiše se po ní pohyboval, snaže se uvařit tak, aby tím svého… svého Davida neprobudil. I to znělo zvláštně. Můj David. Nedovedl by to vyslovit. Můj pitomec, to to v podstatě kopírovalo. S přidáním trochy pošťouchnutí, které to oslovení nabízelo, se to ale zdálo daleko bezpečnější. Můj David – bylo to tak intimní. Říkal by tím, že je jeho se vším všudy. Jinak – že ho chce se vším všudy. Jako Davida. Jako toho, kým ve skrytu duše byl. A to on chtěl. Ale vyslovit to, to by nemohl.

Netrvalo dlouho a rychlá, krémová polévka se pomalu vařila, zatímco on k ní krájel pečivo. Sám neměl moc hlad, tušil, že i Davidovi bude stačit. Případně mu namaže rohlíky. Pro změnu.

Večer proběhl v klidu. Dojedl zhruba ve chvíli, kdy se blonďák probudil, stihli se tedy vystřídat u stolu a posléze v koupelně. Přišlo mu to zvláštní, nekomfortní. Když David odjel na víkend pryč, přemýšlel Syd, proč je sprchový kout tak velký, a těšil se, až v něm zase budou stát spolu. Proč to teď nedělali, když mohli?

Lehl si do postele. Zhasl. Chtělo se mu spát, věděl ale, že spánek nepřijde, dokud se za ním nedostaví i zdroj jeho tepla. Vzpomněl si, jak se pohádali tehdy na Mácháči, po jejich prvním opravdovém sexu. Jak k sobě leželi zády a on si přišel tak daleko. Chtěl být blíž. Doufal, že už tak nikdy usínat nebudou. Teď si tak David lehl sám od sebe, protože i Syd tak ležel. Stejně jako včera. A jako předtím.

Nešlo mu teď o to, že spolu takovou dobu nespali. Jen… si byli tak nějak dál a jeho to prostě mrzelo, protože nechtěl. Nechtěl si být dál s někým, koho miloval stále stejně. Možná víc. S každým dalším nádechem víc. Tak proč nic neudělal?

Věděl, že i David vnímá to zvláštní napětí. Měl dojem, že se naposledy políbili – pořádně, rty na rty – někdy před víkendem. Proč tohle dělali? K čemu to bylo? Potřeboval jeho podporu, potřeboval cítit, že je David s ním. A blonďák to většinou taky chtěl. Rozhodně se nezdál, že by mu to nepomáhalo. Tak k čemu bylo, když se těchhle věcí vzdávali?

Jak si takové myšlenky odůvodnit? Nevěděl. A opravdu se snažil, zvenčí na něj útočily špatné pocity, prokousávaly si cestu zevnitř a on si znovu vzpomněl, jak jej přikrýval a jak se David neznatelně mračil ze všech těch starostí. Oba byli tak unavení. Potřebovali spát.

Některé činy vysvětlení nepotřebovaly. Krom toho, všechno šlo vměstnat pod nebyl přece pitomec.

Rozsvítil svou lampičku. Viděl, jak na něj David přemístil pomněnkové oči, jako by se beze slov ptal – jdeš se napít? Na záchod? Tohle ale jistě nečekal. Nadzvedl peřinu, aby se pod ní mohl pohybovat, a složitě se došoupal až k němu. Proč byla ta postel tak široká? Nebylo nejlepší spát na úzké devadesátce, kde ho blonďák musel pevně objímat? Ve spacáku, ve kterém na sebe byli přitisknutí?

Když se už ta vzdálenost, kterou by mezi nimi udělal spací pytel, zdála moc, proč konkrétně by chtěl spát s metrem místa mezi oběma těly?

Pustil peřinu a pevně Davida objal kolem krku, tělem přitištěný k tomu jeho. Cítil, jak jeho kůže hřeje, žhne, bylo to tak známé a vítané. Hlavu měl zabořenou mezi jeho krkem a ramenem, kde kůže příjemně voněla, měkká a teplá. Držel ho pevně. Cítil, že ho i jeho milenec s překvapením ve tváři objal. Jemně.

Vždycky byl tak opatrný, když byl překvapený. Zvláštní rys. Hezký.

Začal ho na kůži líbat, jako to dělával, a rukama jej u toho hladil za krkem. Pak ho chytil za obě tváře a zadíval se hluboko do světlounkých studánek. Viděl, jak jej zmateně pozorují. Ale nebránil se. Políbil ho na ústa – jen pomazlil jeho rty těmi svými, nosem se otíraje o Davidův.

„Zejtra se koupeš se mnou," zamumal mu do hebké kůže, kde už měl zase schovaný obličej. „A promluvíme si o tom, co dál. Ale hlavně ti seberu možnost komfortně se vysprchovat, konec rozmazlování. Shodli jsme se přece, že o soukromí jsi definitivně přišel," zašeptal, a přestože jinak byly opravdu vyčerpané, objevily se mu v očích náznaky poťouchlých jiskřiček. Pousmál se. Trochu. Ale i ten náznak stačil, aby Davidovi dokázal, že svá slova nemyslí vážně, a přesto, že jimi míní tolik. Návrat do normálu. Snahu je dva zase sblížit.

Pohladil jej po tváři a vytáhl se, aby rty pomazlil jeho jizvu na čele. Pak si k němu zase lehl, hlavu položenou tam, kde Davidovi bušilo srdce. Teprve tehdy mohl jít spát.

David celou dobu mlčel. Jen poslouchal jeho hlas a všechno se v něm pralo. Zase byl tak přítulný a milý. Bylo to upřímné a příjemné, a přestože jindy by mu jeho hlášky zdvihaly tlak, dnes byly řečeny s příměsí lásky. Syd na něm lpěl. Nikoli jako na člověku, který ho jen sexuálně uspokojí, potřeboval jej jako oporu do hnusného světa plného falše. Život byl boj a sám David cítil, jak mnoho bitev prohrává. Nemohl vzít pod svá křídla mladého bojovníka, když jako vůdce selhával na všech frontách. Uvědomil si, jak se mu v poslední době všechno hroutí. Když bojoval jen sám za sebe, dokázal to ustát, následky padly jen na jeho hlavu a on se s nimi dokázal vypořádat. Klidně i za cenu ztrát. Pak ale mohl zase silný vstát a bojovat dál. Být zodpovědný jen sám za sebe a za své činy bylo přijatelné, tohle zvládal. Ale teď se do jeho vlastních bitev připletl Syd, který bojoval na dvou frontách. David neměl sílu ho chránit. Neměl sílu přijmout jeho přízeň a nedokázal mu ji vracet. Uvědomil si, jaký je sobec a jak moc se bojí budoucnosti. Nikdy nebyl posera, nebál se ničeho, co mu život přinesl, ale v poslední době měl ze sebe dojem, že se stal labilním, nic nezvládajícím jedincem.

V tuto chvíli však s černovlasou hlavou na své hrudi se rozhodl všechny splíny hodit za hlavu. Měl ho rád a nechtěl mu ubližovat, jenže všechno, co udělal, ať úmyslně nebo ne, bylo špatně. Veškeré striktně narýsované body, kterých se celý život držel, byly se Sydem najednou úplně scestné.

Zabořil tvář do jeho vlasů a políbil jej. Teď byl s ním, v tuto malou chvíli bylo všechno v pořádku a toho by si měl vážit. Přitiskl si ho ještě blíž k sobě a zavřel oči. Měl by spát. Syd už dávno pravidelně oddechoval…

***

Ráno se David vzbudil ještě před budíky, protože opět necítil ruku, na které mu ležel Syd. Přestože to nebylo příjemné, horké tělo oddechující vedle něj bylo jako balzám na duši. Nechtěl si nic nalhávat, jakákoliv noc, kdy spali odděleně, byla mizerná. Nicméně si moc dobře uvědomoval, že čím dřív tohle všechno utne, tím bude jeho návrat k běžnému životu méně bolestivý. Nemohl s ním být jen kvůli pár chvílím, kdy jim bylo krásně. Zase se cítil jako sobec, ale Syd jednou sám pozná, že bez něj mu bude mnohem líp. Zatím ho však nedovedl vyhodit, nedokázal se jej vzdát, zvlášť když na něm Syd tak lpěl. Jednou by však došlo k tomu, že jako pilíř selže a zavalí je to oba. To nemohl riskovat. Syd byl možná silný, svým způsobem, ale jizvy na duši se nedají jen tak vyléčit, alespoň David toho nebyl schopen.

S jemností ho políbil do vlasů a opatrně, aby jej nevzbudil, se vysoukal z jeho objetí. Potřeboval sprchu, než půjde do práce.

Černovlásek se neprobral o moc později – v dobu, kdy mu David odcházel, už byl spíš v jakémsi polospánku, ze kterého se mu nechtělo odcházet, se zmizením zdroje svého tepla ale usoudil, že je čas začít nový den. Necítil se tolik nadšený a plný energie jako jindy, rozhodně už ale nebyl tak příšerně unavený a vyčerpaný všemi okolnostmi. Stále jej tížila situace s Johankou i Davidovy problémy, už jen probudit se v teple silných paží byl ale krok vpřed. Bylo mu přijatelně. Všechno se zdálo, jako by to mělo své řešení.

Vypnul Davidův budík – ten zvuk byl příšerný a ani jeho milenec už ho nepotřeboval, když byl na nohou – a přešel do kuchyně, kde se jal nachystat jim oběma snídani. Sotva však stačil dosmažit vajíčka a nachystat si máslo k namazání krajíců chleba, ozval se hlasitý zvonek.

Sám pro sebe pozvedl obočí. Mohla to být paní Vavříčková? Nikdo jiný jej nenapadal, neznal Davidovy přátele, ale za dobu, co s ním byl, na něj takhle po ránu zvonil jen on sám a pochválen za to nebyl. U ženy by to ale chápal, netušila, jak David fungoval, a i kdyby to tušila, okatě by to ignorovala. Třeba něco potřebovala, nebo se jen chtěla zeptat, jestli toho dne přijde na dámu, což by ostatně mohl. Rád by si zapřemýšlel nad něčím nepodstatným. Pravda, ona většinou nebyla příznivcem brzkého vstávání, bylo to ale jedno. Dokud neotevře, nezjistí to.

Mizerné bylo, že se Syd nikdy nenaučil používat kukátko. Vždy bylo vysoko nad jeho hlavou, a přestože dnes by na něj na špičkách snad i dosáhl – netušil, musel by to vyzkoušet –, po letech, kdy to nebylo možné, už to ani nezvažoval. Otevřel. A jeho oči se setkaly s temně hnědými, které mu na první dobrou připomínaly kafe. Tedy pocit, který on měl z kafe. To nebylo moc pozitivní.

Nedával na sobě znát, že s ním mužova přítomnost něco dělá. Ve své podstatě nedělala, on sám mu byl jedno, co to ale mělo znamenat? Nestačilo mu, že se viděli celý den v práci a občas s ním pak blonďák šel na koupaliště, nebo kam ještě chodili?

Vlezl jim do jejich domova. Do jejich rána, které chtěl Syd strávit v Davidově náručí. A nepochyboval, že si to muž uvědomoval. Cosi na jeho výrazu mu přišlo zvláštně zlé. Znal ten pohled. Taky už si na Syda vytvořil názor. A nepochyboval, že nebyl nijak hezký.

Dement.

„Ano?" zeptal se poměrně klidně, bezemočně a sjel muže před sebou ledovým, hodnotícím pohledem. Bylo to snad nejméně citově zabarvené slovo, jaké mohl užít. Nehodlal udělat první krok, v čemkoli, co se jich dvou týkalo. Neměl zapotřebí toho chlapa urážet, stejně jako mu nehodlal nabízet čaj a vajíčka. Doufal, že má alespoň tolik mozkových buněk, aby to z něj vycítil. Bohužel pro něj, lidská rasa byla občas neskutečně stupidní. A na každého inteligentního člověka připadal jeden úplně dutý. Takovému exempláři zrovna koukal do očí.

Ani Robert na sobě nedal znát překvapení. Čekal, že mu otevře David, pochopitelně, ačkoliv i s touto variantou měl počítat. Avšak podle Davidova mlžení, co se týkalo jeho milence, nabyl dojmu, že kluka večer jen ošuká a ten se odpoklonkuje na noc domů. Tak se evidentně spletl. Netušil, že striktní a ve většině případů nekompromisní David nechá sebou tak zametat. A když se podíval do studených očí toho skrčka, viděl v nich vypočítavost.

„Dobré ráno," řekl důrazně. Nečekal na odpověď, tušil, že se jí nedočká. „Potřebuju mluvit s Davidem. Byl bych ti vděčný, kdybys mě pustil dovnitř."

Sarkasmus v jeho hlase byl nepřeslechnutelný a ještě se po těch slovech napřímil, jako by potřeboval vypadat ještě vyšší, než opravdu byl. Netušil však, že Syda tímto rozhodně nezastraší. Ten jen mírně naklonil hlavu na stranu, přimhouřil oči a ustoupil, aby dlouhán mohl vejít.

Robert si vysvlékl lehkou bundu, která po ránu byla potřeba, a vyzul si boty. Syd jej upřeně pozoroval, a když chtěl vstoupit do obytné části bytu, ještě se s úsměvem jeho vlastním zeptal: „Nepotřebujete bačkory? Jedny vaší velikosti tady jsou. David je chtěl nedávno vyhodit, ale nedostal se k tomu."

Robert ho jen zpražil pohledem a vešel dovnitř. Znal ten byt dobře. Už při minulé návštěvě usoudil, že se v něm nic nezměnilo. Nic, kromě zabydleného malého spratka, který ho pozoroval na každém kroku. Povzdechl si a posadil se na barovou židli.

Kuchyň byla provoněná kávou a smaženými vejci.

Syd se posadil naproti němu a jen jej pichlavě pozoroval. V místnosti bylo ticho, jen tikot nástěnných hodin, tlumený hluk provozu pod okny a vzdálené šumění sprchy zaháněly naprostý klid.

Robert začínal být nervózní. Znal Davida, dobře věděl, jak dlouhý čas dokáže strávit v koupelně, a ten malý černovlasý zmetek na něj zíral, jako by byl vetřelec. Podle kuchyňských hodin uběhlo sotva pět minut, ale Robertovi to připadalo jako hodina. Podvědomě se ošil.

Syd se na chvíli začal věnovat svému čaji. Nasypal si do něj cukr a do ticha v kuchyni panujícího ho začal míchat – dlouho. Cukr byl už dávno rozmíchaný a lžička v ruce drobného černovláska neustále mlátila do keramického hrnku.

Vůni vajíček opět na chvíli přebilo aroma kávy.

„Uděláš mi preso?" zeptal se a pak dodal: „Prosím."

V ten moment se otevřely dveře koupelny a vyšel z nich David jen s ručníkem okolo pasu. Druhým si pak vysušoval vlasy. Nevšiml si jich a zapadl hned do ložnice. Věděl, že je Syd vzhůru, vůně vajíček se linula celým bytem, a tak jej ani v ložnici nehledal. Otevřel šuplík nízké komody, ve které měl spodní prádlo a ponožky. Jaké bylo překvapení, když z něj vytáhl boxerky, které byly o tři čísla menší. Že by se tak spraly, ihned odmítl, tudíž byla pravděpodobná jen jedna varianta.

„Syde!" zařval tak, aby jej slyšel i ve vedlejším pokoji přes zavřené dveře. Pak ale usoudil, že tohle by měli probrat tváří v tvář. Nasupeně, stále jen s ručníkem zakrývajícím jeho intimní partie, se dlouhými kroky přemístil do kuchyně. Už po cestě však láteřil: „Mohl bys mi vysvětlit, proč mi…," zarazil se. U ostrůvku na barovce seděl Robert. Jakmile Davida uviděl, pousmál se a sjel jeho postavu od kotníků až po vlasy, které měl stále v jednom hnízdě.

„Co tady děláš?" zmateně se zamračil David.

„Dobré ráno, Davide. V téhle domácnosti se zkrátka nezdraví," konstatoval s rezignujícím pokrčením ramen a ušklíbl se.

„Čau. Co tady děláš?" zopakoval David. Jeho narážku na pozdrav ignoroval. Bylo mu naprosto jasné, jak ho asi Syd přivítal.

„Volal jsem ti, nebral jsi to. Musíme tam jet už dneska…"

„Proč? Bylo to domluvené na zítra dopoledne, počítal jsem s tím."

„Změnili to na poslední chvíli. Zítra mají sanitární den, nebo co. Tak jsem si říkal, že tě vyzvednu. Než ty by ses doplahočil do školy… Podklady máš beztak doma v noťasu a oni nás čekají v deset. Už teď nestíháme. Kdybys měl zapnuté zvonění, věděl bys to už včera večer! Snažil se ti volat i ředitel."

David chvilku zmateně postával, ignoruje pohledy obou mužů. Potřeboval kafe na zpracování nové informace, jíž se mu dostalo. Zamračil se.

„Proč aspoň něco nemůže jít podle plánu? Dej mi půl hodiny," otráveně odfrkl a pak se otočil na Syda. „A ty mi vysvětli, kam jsi přestěhoval moje spodní prádlo?!"

Syd do té doby jen tiše seděl, tvář neprostupnou. Jen velmi nerad by do ní promítl všechnu tu nevoli, která se v něm převalovala, když viděl lačný pohled toho idiota mapující Davidovo tělo. Jen blonďákovi to bylo jedno. Jak taky jinak. Nezajímalo ho, že na něj ten člověk koukal jako na kus masa, přece s ním sám chtěl být. A že to vadilo Sydovi? Proč by se tím rozrušoval? Neměl být majetnický, David tu vlastnost beztak nesnášel.

Sakra! Necítil se majetnický, jen chtěl mít alespoň trochu jistotu, že ho nevymění. Zase byl u toho. Kdyby mu jedinkrát řekl, že mu zůstane věrný, nechal by ho dělat si, co chce. Jenže on nejenže mu to neřekl, on se dokonce přiznal, že kdyby uznal za vhodné, nechá tohohle floutka ho sbalit a odvést od Syda. Jak se k tomu měl stavět?

Nechtěl nad tím přemýšlet ani nemohl. Stejně tak odmítal pouštět do hlavy toho hulváta, jak by zhodnotila Iva Vavříčková, sedícího kus od něj. Tykal mu. Velmi nevybíravě. A koukal na něj jako na monstrum.

Syd byl na ten pohled zvyklý, věděl, že přijde. Ten člověk ho musel nenávidět. Stejně nenáviděl Syd jeho. To s nimi udělal David.

„Tys to objevil až teď?" zeptal se elegantně, obočí pozdvižená. Hned nato se zvedl a rozešel se k Davidovi. Potřeboval ho dostat pryč. A zakrýt. Klidně sebou.

„Do vyšší poličky. I ty musíš uznat, můj milý Romeo…," na to oslovení přidal zvláštní důraz, věděl, že se Robertovi nebude líbit jej slyšet, „…že aspoň tohle u tebe potřebuju mít. Nemůžu tu chodit dva tejdny v jedněch. Volno jsi měl jen v tý druhý skříni a tam bych si musel neustále brát stoličku… Ty to přežiješ, stejně nepotřebuješ vidět na to, který trencle si zrovna bereš. Jedinej, kdo je uvidí, jsem já, a já ti odpustím, když zrovna nebudou ladit s košilí, náladou a make-upem." Zašklebil se. To už u Davida stál, chytil jej za paži a směroval do pokoje. Viděl, jak se zatvářil nelibě.

„Ukážu ti to, tak pojď," snažil se a i blonďák se nakonec nechal a odešel s ním do ložnice. Tam za nimi Syd zavřel dveře. Konečně si mohl vydechnout.

„Kam musíte jet?" zeptal se okamžitě, ukazuje Davidovi poličku, kterou mu vybral pro spodní prádlo. „Nerad bych se dotkl tvého… křehkého citu pro výběr přátel, ale – proč takovýho dementa?" zeptal se pak tiše tak, aby je Robert neslyšel, ale zároveň dost nahlas, aby to nevypadalo, že se jej bojí. Nebál se, to opravdu ne, neměl ale zapotřebí vytvářet scénu.

„Dobře," rezignoval David, „ale buď tak hodný a změny se mnou konzultuj. Nerad bych přišel jednou do bytu a nemohl najít ani svůj kartáček na zuby. A co se týče Roberta – není to dement, ačkoliv z tvých úst je to jedno, protože pro tebe je každý člověk dement. Včetně mě, ačkoliv pro mě máš krapítek mazlivější přezdívku – pitomec. Víš, že jsem si na ni už zvykl, koneckonců nic jiného mi nezbylo, ale s dementem bych tě poslal do horoucích pekel a už by sis nazašukal. Musíme jet do toho penzionu, kam se chystáme na ten adapťák. Ředitel si z nějakého pro mě neznámého důvodu přeje, abychom to tam jeli podepsat osobně. Bylo to ale domluvené až na zítra. Nevím, co se stalo, ale každopádně odpoledne už tak jako tak budeme doma. Teď víš všechno a já bych se s dovolením oblékl a zkulturnil, aby Robert nevyskočil z kůže. I tak to na těch deset nestihneme."

Vzal si trenýrky z vrchní police a beze studu se před ním začal oblékat.

„A mimochodem, neudělej si z něj nepřítele, už jsem ti to myslím říkal, ale tento rok tě bude mít na angličtinu, ve které taky zrovna nezáříš, a na zeměpis."

Měl na sobě svůj elegantní outfit doplněný černým sportovním sakem, který absolutně nekorespondoval s vrabčím hnízdem, vyjímajícím se na jeho hlavě. Vyšel z ložnice, hodil na Roberta omluvný úsměv a zapadl ještě do koupelny. Po dvaceti minutách se vynořil spokojený, ale když uviděl v Robertově ruce klíček od auta, zamračil se.

„Jedeme mým! Já se nehodlám někde vymlátit v té tvé anglické plechovce jen proto, že je volant na druhé straně. Už ho prosím tě vyměň! Měl jsi ho prodat už tam."

Robertova plechovka bylo ovšem Audi o hodnotě přinejmenším o čtvrt milionu vyšší, než byla Davidova škodovka, a nejmíň o deset let mladší. To ovšem ještě nezaručovalo komfort volantu na levé straně a tím pádem mnohem větší bezpečnost.

Robert si jen odfrkl a schoval klíče do kapsy. Věděl, že s Davidem se o tomto nemělo cenu hádat. Mohl si aspoň v penzionu dát pivko k obědu.

„Syde, jestli budeš mít cestu někam do obchodu, zajdi prosím pro pečivo," otočil se ještě na černovláska, který se zdviženým obočím poslouchal monolog Davida.

Nutno podotknout, nově nabytá informace – tedy že jeho nový profesor žil nějakou dobu v Anglii, odtud to auto – mu moc do karet nehrála. David mluvil anglicky plynně a poslouchatelně, to jo, na základce už se ale s rodilými mluvčími i lidmi na hodně podobné úrovni setkal. Nebylo to příjemné, odmítali přepínat do češtiny, když to potřeboval. A on to potřeboval často.

To, že tu ten dement jezdí něčím takovým, jej nepřekvapilo. Od tohohle člověka asi nemohl čekat zázraky. Pokud alespoň ten zeměpis vysvětlí přijatelně, bude to vrchol jeho mozkové aktivity. A že ten šel pokazit jen hodně těžko, protože mu Syd povětšinou rozuměl jen z výkladu, který poslouchal tak nějak na půl ucha a za pomoci Johanky, která mu stručně opakovala, co tímhle způsobem nezachytil.

Neodpovídal. Oba věděli, že slyšel. Namísto toho Davida doprovodil ke vchodovým dveřím, kde měl nachystanou jednu z vítacích stoliček, postavil se na ni a políbil jej, bez sebemenších rozpaků. Naopak, bylo zvláštně uspokojující periferním viděním pozorovat nelibý výraz v tmavých očích jejich křena. Jemně, spěšně pomazlil jeho rty a hned nato jej propustil. Mohli odejít. A skutečně to udělali, zavíraje za sebou vchodové dveře a nechávaje Syda samotného s celým dlouhým dnem matematiky před sebou. A taky myšlenek. Spousty myšlenek.

Co na tom člověku David viděl? Co měl on a Syd ne?

To byly zrádné úvahy, primárně proto, že si je nikdy nemohl naplno připustit. Musel zatnout zuby. A najíst se. Ten nepříjemný pocit totiž jistě pramenil z hladu. Nic se přece nedělo. Byl vlastně úplně v pořádku.

Nacpal do sebe svou porci vajíček. Netušil, co dělat s tou Davidovou – rád by pozval Johanku a nechal ji to sníst, bolestně si ovšem uvědomil, že to teď nebude možné.

Nakonec vajíčka nechal na stolku. Sní je sám, sice studená, ale alespoň se nebude muset vařit s obědem. To se hodilo, mohl si totiž sednout ke svým nejmilejším příkladům a na chvíli se do nich zabrat, vnímaje, jak čas ubíhá a on se v jeho průběhu více a více uvolňuje a uklidňuje. Když pak obědval, dokonce se nepatrně usmíval, přemýšleje nad večerem, kdy Davida trochu pomuchluje u společného sprchování a pokusí se ho zatáhnout do postele a donutit k sexu. Teprve tehdy si zase pro jednou uvědomil, jak dlouho už spolu nespali. Chtěl by, bylo to jejich, bylo to důvěrné a dodávalo mu to pocit, že k sobě skutečně patří. Miloval, jak s ním David zacházel a jak na něj koukal. Byla to snad jediná chvíle, kdy na něm viděl, že to on je to jediné, co ho zajímá. Kdykoli jindy chtěl dělat italštinu nebo číst anebo jíst, neměl čas se mazlit ani líbat. Vzpomínal všechno nepříjemné, co se jim kdy stalo, a myšlenkami byl někde úplně jinde. U sexu ne. Tam byl skutečně s ním. A skutečně chtěl být s ním. Bylo krásné cítit se v jeho náruči žádaný.

***

Bylo okolo druhé hodiny, když se Syd konečně odpoutal od svých milovaných čísel, sebral jednu ze svých plátěnek. Původně byla bílá, nyní tak nějak nažloutlá z toho, jak už byla sepraná. Hustým, popraskaným písmem na ní bylo vyvedeno asi tisíc cifer Ludolfova čísla. Přihodil do ní peněženku, telefon, klíče a svou běžnou výbavu – blok a tužku – a ležérně, pomalu se vydal do pražských ulic, vstříc nejbližšímu supermarketu. Vybral, nakoupil, zaplatil. Nic neobvyklého. Opustil obchod a vydal se na tramvajovou zastávku, kde do jednoho z vozů nastoupil.

A tam to normální být přestalo.

Kousek před ním seděla vysoká postava, kterou moc dobře znal ze včerejška, z Davidova vyprávění i jeho fotografie. Bezpochyby dobrý šachista a velmi nevýhodný nepřítel. Marcel. Neznal jeho příjmení a ani nebylo podstatné, jméno stačilo. Netušil, co takový člověk dělal v tramvaji, působil tam ale tak příšerně nepatřičně, že Syd věděl, že je tam v posledních letech, ne-li dekádách, poprvé. A naposledy, ačkoli na sobě nedával znát diskomfort. Na klíně mu seděl jakýsi kluk, kterému Syd viděl jen nohy.

Ať už je do toho vozu dostalo cokoli – rozbité auto, neochota čekat na taxi – neměli by si Syda všimnout. On byl ve splývání s davem dobrý. Dobře si pamatoval, jak dlouho všem jeho učitelům trvalo, než si ho prvně všimli ve třídě. Jak dlouho trvalo, než se spolužáci naučili jeho jméno.

Nebylo to tak, že by se bál s ním mluvit. Jen věděl, že je pro něj výhodnější, ukázat mu své schopnosti až ve chvíli, kdy bude mít víc informací. David mu prozradil jen minimum nutné k přežití, to prostě nestačilo.

Bohužel pro něj, na další stanici se dvojice před ním začala dlouze loučit – tak dlouze, jak tramvaj dovolila – a pak chlapec vyskočil a odešel. A Syd, ač na sobě nedal znát překvapení, na chvíli netušil co dělat.

Tohohle kluka znal. Málokoho znal tak dobře – byl to Vilém Novotný. A to, že si Syd pamatoval něčí jméno i příjmení, znamenalo sakra hodně.

Jenže ať už se znali jakkoli dobře, tuhle ránu by hned zapomněl, kdyby nepřišla další, daleko složitější. Při loučení se Marcel natočil jeho směrem. A poznal ho.

Tramvaj se zase rozjela, nechávaje chlapce kdesi za sebou. A teprve tehdy se muž zvedl a tiše, nenápadně se posadil vedle Syda, kterého okamžitě objal kolem ramen. Mladíkova tvář byla neprostupná a ledová. Odmítal mu udělat tu radost a setřást jeho paži. Potřeboval chvíli na zpracování informací a vymyšlení nejvhodnějšího způsobu, jak z dnešního setkání vybruslit. A pro začátek nebylo na místě prozrazovat tomu chlapovi cokoli ze své povahy.

„Rád tě zase vidím," pronesl muž s jakousi slunnou elegancí, ze které Syd okamžitě vycítil, že přijde podraz. Očekával ho. „Včera nám David vůbec nedal šanci popovídat si. Dnes bychom to mohli napravit, že?"

Ten hlas nepřipouštěl námitky a Syd to věděl. V hlavě mu začalo šrotovat. Mohl jen odhadovat, co přesně měl tenhle chlap v plánu, musel ho ale nechat udělat první krok. Věděl, že odporovat by teď nemělo žádný výsledek. Tenhle člověk byl ochoten a připraven ho donutit.

Společně vystoupili na následující zastávce, kde se Syd nechal zavést do jedné z klidnějších kaváren centra. Místnost, ve které seděli, měli sami pro sebe, a hudba v malém reproduktoru nad jejich hlavami dělala jejich budoucí konverzaci neslyšitelnou pro téměř kohokoli, kdo by se je snažil poslouchat.

Bylo vidět, že zde seděl s člověkem, který si potrpěl na soukromí. A taky na dostávání toho, co si vyžádal.

„K věci. Nezavedl jsem tě sem, protože bych si potřeboval dát kafe a popovídat o Davidově zdraví. Slíbil mi, co slíbil, můj koloušek s ním v poklidu odmaturuje i bez hodin strávených nad učením. David to zařídí, ví, co všechno já dokážu. Já ho ale taky trochu znám – a je mi jasné, že se našemu čistotnému medvídkovi nebude do takové špinavé práce dvakrát chtít. Ty jsi na tohle skvělý. Zařídíš, aby dokončil, co má za úkol. Je to jednoduchá službička."

Pozvedl obočí. Marcel pochopil.

„Nemusíš mít strach. Nic se ti nestane, pokud to neuděláš. Nevydírám tě. Jen tě žádám. A rád bych, aby sis uvědomil, že pokud mou prosbu nesplníš, situace se nebude vyvíjet v Davidův prospěch. To je jeho věc, jen bych chtěl, abys věděl, jak důležité rozhodnutí má on před sebou. A že není ve tvém zájmu mu ho rozmlouvat, naopak," vysvětlil. A Syd věděl moc dobře, na co muž hrál. Viděl ho včera v nemocnici, všiml si jeho tendence ochranářsky Davida držet.

Proč ten rozhovor? Nevěděl, neměl čas nad tím přemýšlet. Hlava pracovala na plné obrátky. Sakra, tohle mu David neřekl! Muselo se to stát o víkendu při jejich prvním setkání, David se ale neobtěžoval ho o tom jakkoli informovat ani tehdy telefonicky, ani včera. Kdyby to nebyl on, asi by měl tendenci frustrovaně si rukou prohrábnout vlasy. Takhle jen držel. Setiny sekund. Ale zdály se tak dlouhé.

V hlavě si znovu přehrál všechno, co teď zjistil a co věděl. Musel zachovat klid. A ledovou tvář.

V jeho rukávu byl moment překvapení, snad jediná nezahraná karta, která za něco stála. Věděl, že s její pomocí dokáže divy, taky by ale mohl zničit celou scénu ještě dřív, než se někam dostane. Věděl, že by David rozhodně nechtěl, aby na Marcela zkoušel podobné hry jako tehdy v noci na Mácháči na ty dva homofobní idioty. Na jinou stranu, měl na výběr? Pokud by dnes nevyužil informace, které měl – tedy Viléma –, už by je nemohl využít nikdy. Pokud dnes odkývá podmínky, bude muset jednat podle nich.

Musel to zkusit. Neměl na výběr.

A tak udělal to nejjednodušší, co pro začátek mohl. Začal se usmívat, víc a víc a pak se rozesmál. Dlouze, hlasitě a krapet šíleně, tak, jak to uměl jen on. Věděl, že i jeho společník se v tu chvíli zarazil. Když ho lidé znali jako jednu ledovou sochu, bývali překvapení, když jej viděli tolik se změnit.

Zářivě se usmál svým typickým úsměvem. Měl ho rád, protože z něj čišela dominance a nadřazenost. Nebyl pánem téhle hry, mohl to ale předstírat. Musel.

„Od Willyho novýho objevu bych čekal víc," pronesl sebevědomě, hlas podbarvený jasně zřetelnou ironií. Oči se mu zaleskly. Všiml si, jak muž na chvíli vypadl ze svého běžného standardu. Vilémovu přezdívku znal jen velmi malý okruh lidí, chlapec se nebavil s nijak početnou skupinou.

V pikosekundě si Syd vybavil vše, co o tom mladíkovi věděl, a ze srdce doufal, že jsou všechny ty věci stále ještě aktuální. Byl jeho druhý přítel, krapet nervózní, krapet obyčejný, ale celkem hezký. Kluk, se kterým se Syd rozešel po necelém týdnu vztahu, kdy se spolu pohádali kvůli výměně pozic při sexu.

„Myslím, že by nebyl rád, kdyby zjistil, že mi vyhrožuješ. Co myslíš? On byl vždycky tak nekonfliktní. Když byl malý, starší brácha ho za hádání se zavřel do skříně. Byl tam pak půl dne. Nesnáší hádky. A nesnáší vydírání."

Bylo to aktuální, velmi aktuální. V tu chvíli už Marcel opět získal jistotu a sebevědomí, Syd však udělal svůj tah. Správně.

Chvíli mezi nimi vládlo nepříjemné, napjaté ticho.

„Kdo jsi?"

„Já tu nejsem od zodpovídání otázek," určil si Syd nesmlouvavě. Viděl, jak se studené oči jeho společníka zúžily. Tohle bylo moc. Uvědomil si to příliš pozdě. Boj s tímhle člověkem byl tanec na neskutečně tenkém laně a on jej nyní překročil.

„Dobře, znáš Viléma. Já znám Davida. Kdyby se něco přihodilo, našel bych si jiného kolouška. Nevím, jak dlouho by tobě trvalo najít novou panenku," řekl ledově. A v tu chvíli se Syd široce usmál.

Dlaně se mu potily, věděl ale, že to není vidět. Nedával na sobě znát, jak nejistý byl. V hlavě se mu vybavilo vše, co David říkal.

Vzpomněl si na Roberta. A na vlastní pocity. Žárlivost byla svině. A vytvářela v člověku velkou, velkou slabost.

„Třeba Willyho."

Trefa. Tohle muž nechtěl slyšet.

„Můžeš hledat jiný. Ale on je nejlepší," podotkl Syd s jistotu.

Věděl, že to tak je. Kdyby nebyl, Marcel by se s ním veřejně nepromenádoval. Teď zrovna byl postaven výš než jiní. Bylo třeba toho využít.

„Nezažils člověka, co tak skvěle líbá. Říkal ti někdy o tom vroubku na jazyku? Jak si ho roztrhl jako malej? To jde cejtit jen při líbání, musíš to znát, před chvílí jsi měl jeho jazyk až v krku. A na zádech, těsně nad zadkem, má pihy asi jako souhvězdí Kassiopeia."

Musel přestat, jinak by to nedopadlo dobře. Věděl, že se opět dostávají do linie, ve které chtěl být. Nebo v to alespoň doufal.

„Necháš mě na pokoji, mě i moji současnou panenku. Nevyhrožuju. Ale rád bych, aby sis uvědomoval, že bych se jinak mohl sejít s tím tvým kolouškem a trochu si popovídat."

Ticho. Dlouhé ticho. Netušil, jestli vyhrál. Prokoukl Marcel jeho blufování?

„Proč myslíš, že ti bude věřit?"

Usmál se. Zářivě a velkomyslně. Dával si s odpovědí na čas.

„Protože já jsem jeho Maroušek," pronesl sladce. Byl to snad největší risk toho odpoledne, to jméno jej mohlo zachránit i potopit. Maroušek, vlastním jménem Marek, byl Vilémův první přítel a po dobu vztahu se Sydem na něj stále myslel. Ať už byl zamilovaný či nikoli, tenhle kluk pro něj zůstával v pozici přítele, kterému věřil naprosto bezmezně. Nešlo ho toho zbavit, vnímal ho jako takového poloboha. Syd věděl, že Vilémovi Marek ubližuje. Nebyl to svatoušek. Ale ať už přinesl jakýkoli důkaz, mladík nechtěl ani slyšet. Po nějaké době to vzdal. Pokud tohle stále platilo, měl by vyhráno. Pokud ne, netušil. A následující sekundy byly asi nejdelší v jeho životě.

A pak viděl, jak se Marcelovi rozšířily zorničky překvapením.

„Nesahej na Davida, nesahej na mě. A já ti ho nechám. Prozatím. A teď bys za mě mohl zaplatit, i to by mohlo ovlivnit mé rozhodnutí," řekl s elegancí sobě vlastní, zvedl se a opustil podnik, nechávaje překvapeného muže sedět na svém místě a dívat se za jeho odcházející postavou. A teprve když se dostal do Davidova bytu, měl možnost svézt se podél zdi na zem – protože chtěl, ne protože musel, samozřejmě – a konečně vydýchat všechen adrenalin. Pot už se za tu dobu vypařil. Ruce měl studené a v krku sucho. Měl by se jít napít.

Netušil, na jak dlouho muže odehnal, mohlo by to ale stačit, dokud byl Davidův otec v nemocnici.

Cítil, jak mu ze srdce padá obrovský kámen.

***

„Davide?" začal opatrně Robert ve chvíli, kdy najeli na dálnici. „Čím tě ten kluk vydírá?"

„Cože? Co to meleš?" opáčil David a zamračil se.

„Působí to tak. Podle všeho ho doma moc nechceš, a přesto je u tebe nakvartýrovaný, a jak jsem pochopil, už i poměrně zabydlený. Ale připadá mi, že z toho moc nadšený nejsi. My dva jsme spolu chodili tři měsíce, než jsi mi dovolil si donést k tobě aspoň kartáček…"

„To není pravda, kartáček jsem ti dal hned první naše rande u mě."

„Ty víš, jak to myslím."

„Nevím," dělal hloupého.

„Chci jen říct, že jsi takový nebýval, nikdy jsi nikomu nic nedovolil, dokud sis opravdu nebyl jistý. A v tomto případě mám spíš dojem, že se k tobě nastěhoval a ty s tím nesouhlasíš. Proč to děláš? Já ti do toho nechci kafrat, je to tvoje věc, jen mám pocit, že není všechno tak, jak by sis představoval. I ve škole to cítím, jsi nervózní a roztěkaný, a to tam ještě nejsou studenti. Nikdy jsi takový nebýval. Tak jsem se jen chtěl přesvědčit, že je všechno v pořádku a ten kluk tě nějak nezneužívá. Z jeho pozice by tě mohl zničit, kdyby chtěl. Rád bych se jen ujistil, že se mýlím."

David si povzdechl a zaposlouchal se do pokynů navigace. Chvíli pak bylo ticho. To Roberta ještě víc nahlodalo. Byl si jistý, že má pravdu.

„Opověz mi, Davide."

„Je to hloupost. Ničím mě nevydírá a bydlí u mě, protože jsem mu to dovolil. Jistěže se s ním rozčiluju, je to puberťák, drzý, ale rozhodně mě nechce zničit," řekl s jistotou, pak ale potichu, jen pro sebe zašeptal: „Alespoň ne tak, jak si myslíš ty."

Robert ovšem ten dovětek zaslechl. Nekomentoval jej. Věděl, že nemá smysl na Davida tlačit, a rozhodně nechtěl, aby se kvůli tomu spratkovi oni dva pohádali. Pokud nebude mít Davidovu důvěru, nebude mu moct pomoci se toho skřeta zbavit. A Robert byl přesvědčený, že jeho přítel tu pomoc potřebovat bude. Nerozuměl jeho chování, všechno to zavánělo něčím podlým, přesně tím, co viděl v očích toho malého parchanta.

Usoudil, že bude lepší už toto neprobírat, a započal normální konverzaci. Chvíli se bavili o následujícím školním roce a posléze Robert začal vytahovat zážitky z Anglie. Většinou neuvěřitelné a vtipné. David se kolikrát tak smál, až měl Robert dojem, že se vybourají. Na místo tedy dojeli v dobré náladě.

Papírování odbyli rychle, majitel jim ukázal pokoje a u oběda jim doporučoval místa, která by se studenty určitě měli vidět. Okolo druhé hodiny se rozloučili a nasedli znovu do auta. David vložil klíče do zapalování, otočil jimi, auto škytlo a utichlo. Ani další pokusy nebyly úspěšné.

„Baterka?" otočil se na něj Robert.

„Pochybuji, kupoval jsem novou na jaře, benzínu je ještě půl nádrže a na nic víc sami nepřijdeme…," povzdychl si. Zkusil to ještě jednou, párkrát to v zapalování zacvakalo, ale auto působilo úplně mrtvě.

Vrátili se tedy do penzionu a majitel jim doporučil mechanika, který měl dílnu nedaleko.

„Pánové, odešel vám startér a já tu tenhle typ nemám. Když ho teď hned objednám, zítra ráno dorazí. Jinak vám bohužel pomoct nemůžu."

David jen rozhodil rukama. V hlavě mu šrotovaly možnosti, co udělat.

„Jestli chceš, zjistíme, kdy jede vlak, a ty se vrať do Prahy. Já tu přespím. Nemá smysl, abych se vracel, když bych ráno zase musel přijet pro auto."

„Davide, pokud ti to nebude vadit, zůstal bych tu s tebou. Nechce se mi trmácet vlakem a můžeme si udělat výlet, když už jsme tady, a občíhnout nějaká místa, kam potáhneme ty puberťáky."

„Dobře, budu rád."

S majitelem penzionu si domluvili nocleh a vydali se směrem na vyhlídku na Svatý Ján, který jim vřele doporučoval.

Počasí bylo naprosto dokonalé a i přes všechny nepříjemnosti měl David skvělou náladu. Tohle mu chybělo. V přírodě sice strávil téměř celé prázdniny, ale společnost svého expřítele, který ho znal a měli spolu spoustu společných témat, byla balzám na duši. Uvědomil si, proč toho muže miloval a proč mu tak dlouhé měsíce chyběl. Bylo skoro pět hodin, když došli na místo. Sedli si do malé hospůdky a dali si pivo a uzené koleno. Oba měli hlad, i v tomto si byli podobní.

David si uvědomil, že musí zavolat Sydovi. Ujišťoval ho přece, že odpoledne přijede, přespat tu v plánu rozhodně nebylo. Spokojený a najezený vytáhl telefon a vytočil jeho číslo.

„Ahoj Syde. Prosím tě, dneska domů nedorazím. Stala se nám taková nepříjemnost. Pokazilo se auto – startér. Pamatuješ, už na Moravě byl občas nespolehlivý. Měl jsem ho vyměnit už dávno… Nicméně, nový startér dorazí až zítra a já tu přespím. Nemá pro mě smysl jezdit do Prahy a zítra ráno zase zpět, to chápeš, ne?" ujišťoval se David. Robert seděl na lavici naproti a jen jej pozoroval.

Černovlásek na druhé straně nepatrně pozvedl obočí. Od jeho návratu z nákupu uplynulo něco přes hodinu a jeho četné mozkové buňky se začínaly regenerovat z útoku toho parchanta. Chápal, co se stalo s autem, chápal, že David nedorazí. Na mysl se mu ale vrátily ty nepříjemné, pichlavé oči, které jej propalovaly celé ráno, zatímco si na něj jejich majitel vytvářel horší a horší názor.

„Ten dement už je doma?"

Bylo to spíš ujištění, než že by si byl jist, a spíš nadějné doufání než ujištění se v čemkoli, čemu by věřil. Potřeboval by ale slyšet, že se David nechystá opustit ho už té noci.

Nechtěl ho tam nechávat. Opravdu nechtěl. A tušil, že jej David označí za majetnického. Jenže sakra, který člověk by dobrovolně nechal svého… svého kluka, ať přespává daleko od civilizace v jednom pokoji s kýmsi, kdo ho přitahuje a u koho by se nebránil vztahu? Bylo to přitažené za vlasy. Všechno na té situaci bylo. Chtěl by slyšet, že se mýlil.

David se zdvihl z lavičky a kousek poodešel. Neměl zapotřebí, aby jejich rozhovor Robert poslouchal. A taky neměl zájem o to, aby do něj jeho společník hučel a vyptával se ho.

„Poslouchej, kroť trochu svůj slovník. Jeho matka mu dala jméno, pamatuješ? Já po tobě nežádám, abys ho mimo školu oslovoval pane profesore, ale tohle mi vadí. Zůstává tu se mnou, ale pokud potřebuješ ujištění, že se o nic nepokouší, tak ho máš mít. Postele máme oddělené, to jsem kontroloval. Volám jen proto, abys o tom věděl a nestresoval, že se nám něco stalo. Zítra, snad okolo oběda, by auto mělo být v pořádku, tak okolo třetí budu doma."

Syd jen něco neurčitě zabručel a hovor ukončil. David chápal, že nebyl moc nadšený. Ani David nebyl. Nerad nechával Syda samotného u sebe doma a už vůbec se mu nechtělo strávit noc kdesi v penzionu.

Přišel zpět ke stolu a podíval se do tmavých očí svého společníka. Pochopil, že i když poodešel, Robert stejně zaslechl, jak Sydovi vyčítal jeho netaktnost.

„Snažte se spolu nějak normálně vycházet. On v hodinách problémy nedělá, tak si ho nevšímej taky. Poslední, o co bych stál, by bylo řešit nějaké neshody mezi studentem a učitelem. Chápeš mě trochu? Už tak toho mám teď naloženo dost a nechci žádné další problémy."

„Proč to říkáš mně? Já jsem profík, promluv si s ním."

„Už se stalo…"

Tím bylo téma Syd uzavřeno.

Po večeři se prostřídali ve sprše, kde David postrádal svou drogerii, a ještě víc čisté prádlo, do kterého by se převlékl. Kartáčky a pastu si koupili v místní Jednotě, takový sortiment tam naštěstí měli.

Robert objednal na pokoj červené víno. David moc dobře věděl, že Rob má raději bílé a bylo od něj milé, že se mu přizpůsobil. Zjistili, že sice spolu ve škole tráví spoustu času, ale o běžném životě a co jim v něm přihodilo za tu dobu, kdy byl Robert pryč, se bavit ještě moc nestihli. Robert se svěřil, co zničilo jeho vztah, a David se po druhé skleničce přiznal, jak moc bylo pro něj těžké, když ho Robert opustil.

„Ale to už je teď jedno. Nemůžu říct, že bys mi byl úplně lhostejný, ale nechci tě teď tahat k sobě zpět. Musím si dát život zase do stavu, v jakém byl před prázdninami. Teď jsem jako na horské dráze a nějak netuším, jak bych z toho šíleného kolotoče měl vystoupit. Jestli bych vůbec měl… Mám ale dojem, že pokud to neudělám, všechno mě to převálcuje."

„Chceš pomoct?"

„Ne!" odpověděl rychle David. „Prosím tě, hlavně se do toho nepleť ještě ty. Proč ti to vůbec vykládám? Je to divné… Půjdu si číst."

Robert si povzdychl a kývl. Po ranním setkání si nebyl jistý, jak to mezi sebou David a jeho student mají, po tomto si ale udělal dokonalý obrázek. David nebyl šťastný a důvod, proč s tím klukem zůstával, mu zatím známý nebyl. A nejspíš se ho ani nedozví. S jistými věcmi se David nerad svěřoval a bylo jasné, že kdyby na něj tlačil, nejenže by se nic nedověděl, ale ještě by ztratil hloupou nesmyslnou hádkou jeho důvěru. Přesto něco udělat musel. Ještě přesně nevěděl co, přece jen – protivníka ještě moc neznal. To se však v příštích týdnech změní.

„Taky půjdu, mám v telefonu rozečtenou Quo vadis od Sinkiewicze. Ve škole jsem ji nedočetl, tenkrát mě nebavila. Teď jsem si ji stáhl v angličtině a nechápu, jak jsem kdysi mohl být takový barbar," pousmál se.

„Taky jsem ji nestihl přečíst za dob středoškolských studií," vzpomínal David. Oba muži se seznámili až na vysoké škole.

Robert si pamatoval, že David jednu dobu tu bichli tahal s sebou snad všude. A teď zjistil, že tento nešvar pěstuje dodnes. Vytáhl z tašky objemnou knihu se stejným názvem, jako vzpomínal Robert. Ten se začal smát: „To nemyslíš vážně, že ne? Proč ji čteš znovu? Copak jsi už přečetl všechnu kvalitní literaturu?"

„Ne, to rozhodně ne. Takhle je ale v italštině. Říkal jsem ti přece, že za dva měsíce dělám zkoušky, ne? A tento skvost jsem náhodou objevil v jednom antikvariátu – za hubičku, přestože je jinak dost cenná. Já jsem ji tam zkrátka nemohl nechat, a když už jsem ji doma měl, tak ji i čtu," pokrčil rameny David.

Ke čtení se už ten večer nedostali, dlouho do noci si povídali o knize, srovnávali ji s filmem a později diskutovali i o jiných knihách i filmech, a David znovu pochopil, proč mu s Robertem bývávalo tak fajn. Jejich podobné záliby, nejen knihy, ale i stejný pohled na svět z nich dělaly parťáky, kteří si vždycky měli co říct.

Usínal s přesvědčením, že by Roberta měl znovu pustit do své intimní zóny.

***

„Davide…," zaslechl tichý hlas, který se mu prolnul s ranním snem. „Davide, vstávej, už je skoro půl desáté. V deset je check out."

David se probíral velmi pomalu, ale i přesto, že jeho mozek ještě spal, uvědomoval si rozdíl mezi Sydovým syrovým a nevybíravým buzením a jemným tichým hlasem Robertovým.

Ucítil jeho ruku, jak mu odhrnuje vlasy z čela. Ucukl. Takhle ho tehdy budíval téměř každé ráno, když ještě spolu byli šťastní. Mohli by zapomenout na ty měsíce, které spolu nesdíleli, a pokračovat dál? Stále si nebyl úplně jistý…

„Promiň, potřeboval jsem tě probrat…," omlouval se Robert. Poprvé uviděl zblízka jeho jizvu na čele.

David si vždycky dával takový pozor…

Nepochyboval, že za tuhle jeho nepozornost stejně mohl ten malý parchant.

David se jen nerad vysoukal z postele a tradičně jako ve snách se ploužil do koupelny. Ocenil klid, který v pokoji vládl. Nikdo do něj nehučel, nikdo se po něm neplazil, když ještě nebyl úplně probuzený, žádné cvrnkání do nosu a šťouchání do tváří… Robert si jen tiše balil těch pár věcí, co tu měl. Stejně potichu se pak přesunuli do restaurace, kde na ně čekala snídaně.

Po vydatném jídle a dvojité kávě se David konečně rozmluvil. Ve družném hovoru se šli ještě projít po blízkém okolí a po poledni už bylo opraveno i auto. Domluvili se, že oběd si dají až v Praze. Vyrazili tedy hned.

David si uvědomil, že odpoledne ještě musí odvézt na kliniku matku. Udělal se mu v krku knedlík. Pevně doufal, že tam tentokrát Marcela nepotká.

***

V centru Prahy, v bytě, který formálně patřil blonďákovi a neformálně jim oběma, což se samozřejmě nesmělo vyslovovat nahlas, byl do té doby celkem klid. Od chvíle, kdy se Syd vrátil domů ze setkání s Marcelem, už probíhalo vše podle plánu. Dokonce měl dost energie na nakouknutí do jedné z učebnic fyziky, kterou si kdysi koupil a která byla, jak jinak, pro daleko vyšší ročník, než v jakém se nacházel. Dělával to málokdy, na rozdíl od matematiky, u které koukal na videa, tady bylo docela dost textu, a to jej povětšinou vyčerpávalo. Ne že by ho četl celý, spíš hledal klíčová slova a doufal, že to nějak pochopí. Pochopil. Ale bylo to vyčerpávající.

Dnes však energii našel. Byl rád. I na telefonát a to, s kým mu David stráví noc, tak nějak zapomněl. Věděl, že to bude muset překousnout, nic jiného mu nezbývalo.

Zajel si domů a přenesl k Davidovi ještě nějaké věci. Nechtěl je strkat do poliček, prozatím. David se stále vzpamatovával z prvního šoku se spodním prádlem. Měl ale čas i energii, a tak si přenesl do kuchyně obě stoličky i židli od psacího stolu, dost nízkou, aby na ni mohl pohodlně lézt, a začal Davidovi přeskládávat nádobí, hrnce a vlastně všechno, co by on potřeboval k běžnému vaření a co si David nastrkal vysoko nad černovlasou hlavu. Nejnutnější věci – skleničky a talíře – zkrátka potřeboval na dosah.

Stejně by to chtělo ještě jednu stoličku, do kuchyně, uvědomil si. A možná i jednu do ložnice, aby se dostal do vrchní police skříně… A vlastně všude. Hodilo by se přidělat podél všech zdí souvislý schod. A na stěny samotné nějaké poličky. Jak dlouho asi bude trvat, než mu David povolí přidělat si poličku? Netušil. Měl by to vyzkoušet.

Podobné myšlenky jej uklidňovaly, rýpat do Davida, byť jen v hlavě, mu dodávalo pocit, že je všechno v pořádku. A tak se jimi obaloval dál, až do večera, kdy byl nucen opět sám vlézt do sprchy. Teprve tehdy si vzpomněl, jak se včera večer těšil, že dnes už tam budou zase spolu. Tělo na tělo, kůže o sebe se otírající, horká a měkká. Chtěl, aby se to zvrtlo v sex, ostatně jako vždycky. A pak by se spolu mohli mazlit.

Usínal sám. Svým způsobem už byl zvyklý. Zase.

Druhého dne se všechno zdálo poněkud veselejší. Těšil se, až se mu David vrátí, chtěl by si splnit své přání alespoň dnes. Klid, který měl dopoledne, využil na dokončení všech úprav v kuchyni, matematiku a hlavolamy, uvařil jídlo a najedl se. Vlastně se nedělo nic speciálního. A pak zazvonil telefon.

Když si všiml jména volajícího, rozbušilo se mu srdce, přestože by si to nikdy nepřiznal. Nemusel se snažit držet ledovou tvář, kolem nikdo nebyl, zvyk byl ale zvyk a on pevně hlídal neprostupnou masku, zatímco pozoroval obě ikonky přijetí i odmítnutí hovoru.

Johanka.

Věděl, co ten hovor může znamenat. Konec i začátek. Přál si, aby se dívka rozhodla pro něj, a zároveň vlastně ne, nechtěl pro ni být čímsi, co ji drží a bez čeho nemůže udělat krok, aby tomu neublížila…

„Ano?"

„Syde…," vydechl hlas na druhé straně a on cítil, jak mu tělem projely dobře známé pocity. Přesně takhle začínal hovor David, když jej něco opravdu mrzelo. Možná si ti dva také byli trochu, trošku podobní.

„Prosím, přijel bys? Mám tu volno, rodiče jsou pryč, ségra taky. Myslela jsem, jestli bys chtěl přespat, stejně jako minulý rok? A pak jít do školy společně?"

Nemusela nic dodávat. Znali se už dost na to, aby věděl, co to znamená – chtěla mu vše vysvětlit. Musel za ní. Nenechal by ji samotnou, její přátelství pro něj bylo nejdůležitějším, jaké za život vytvořil, Davida nepočítaje.

„Přijedu," slíbil a pak hovor položil, ruku s mobilem volně položenou v klíně. Potřeboval chvíli, aby to zpracoval. Na Davida v tu chvíli zcela zapomněl a nevzpomněl si ani po celou dobu, co si balil jednu ze svých plátěnek – tentokrát černou s bílým potiskem „Které části…," následovala složitá operace zahrnující integrály, sakra složité mocniny i odmocniny a logaritmy, „nerozumíš?"

Teprve ve chvíli, kdy byl kompletně nachystaný, si uvědomil, co se stane. Opět se s Davidem neuvidí. A opět nebude mít možnost políbit jej, dívat se do jeho vášní poznamenané tváře a slastí protočených očí. Jezdit mu prsty po kůži, ochutnávat ji…

Musel se vidět s Johankou. Sex mohl počkat. Měl by však Davidovi zavolat, a tak vytáhl telefon a vytočil jeho číslo. Na druhé zazvonění mu blonďák hovor vzal.

„Čau Růženko, už jste na cestě? Chtěl jsem jenom říct, že až přijedeš, nebudu tu, jestli teda nedorazíš do třiceti sekund. Musím za Johanou, žádnej fascinující příběh, jen bych tam asi měl bejt. Snad beze mě přežiješ. Kdyžtak jsem ti tu nechal nějaký svoje plátěnky, tak je můžeš vycpat mým oblečením a objímat to před spaním, aby se ti líp usínalo, ale do sprchy to s sebou netahej, mám svý věci docela rád. Se sexem taky budeš muset počkat na mě, ale to ty uděláš, protože sex jako se mnou s nikým jiným nezažiješ. Jsem dokonalej, zasloužil bych si lékorky. Přivezeš mi lékorky? Nepřivezeš, vymyslíš si nějakou podmínku, kterou se mi nechce plnit, takže se ani nebudu ptát. Prostě tu nebudu, vezmi to na vědomí," odtušil Syd a sám pro sebe se zašklebil.

„Zmlkni už!" zastavil jeho příval slov David. „Mám tady společnost, která na tvoje výlevy není zvědavá. Řídím a mám telefon na hlasitý odposlech."

Loupnul okem po svém spolujezdci, který seděl se zdviženým obočím a nestačil se divit, co z toho kluka leze za nesmysly.

„Dobře, beru na vědomí, uvidíme se tedy ve škole. Byl bych potěšený, kdybys mi nepřipravil nějaké překvapení. Velmi nerad bych hned první den z tebe dostal infarkt. Pozdravuj Johanu, měj se," ukončil hovor. Nechtěl, aby cokoliv dalšího, co běžně ze Syda leze, musel Robert ještě dál poslouchat. Už tohle byla chyba, ale v ten moment mu to zkrátka nedošlo.

„Růženko, jo? To bych nečekal. On z tebe udělal pasiva? To je neuvěřitelné. Davide! Vážně se nic neděje? Ty bys sám z vlastní vůle dole nikdy nebyl…," kroutil hlavou Robert. Tohle smrdělo – hodně a jeho přítel se mu svěřit nechtěl. „Dělá z tebe totálního idiota! Kdybych tě neznal, kdybys to nebyl ty, asi by mě to nijak nepřekvapilo, ale Davide! Tohle, co on dělá, je na ránu!"

„Roberte, nech to být! On má takový pokroucený humor a stále mele nesmysly. Mně už to jde jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ano, uznávám, že kdybych se nad tím měl zamýšlet, asi se z něj zblázním, ale jsou to jen blbé kecy puberťáka. A dole rozhodně nejsem, tomu věř. Už posté tě prosím, ať se o něm nezmiňuješ. On je moje věc a rozhodnu se já, co mu dovolím a jak se k tomu všemu postavím. Pokud mě chceš dotlačit do nějakého rozhodnutí, tak s tím rychle přestaň, nebo nakonec pošlu do prdele vás oba a budu mít svatý klid!" rozčiloval se David. Nechtěl po něm tak vyjet, ale tyhle rozhovory ho vytáčely. Nepotřeboval slyšet, že Syd je osina, věděl to. Jenže on tu osinu měl rád a věděl, že ty hloupé poznámky nemyslí vážně. Ale pro někoho nezúčastněného, jako byl Robert, to muselo znít otřesně. Ostatně i on samotný se s tím smiřoval celý dlouhý měsíc.

„Promiň. Už o něm mluvit nebudu. Máš pravdu, je to tvoje věc," rezignoval Robert, ale myslel si svoje. Toho kluka si proklepne, a pokud Davidovi jakkoliv ubližuje, on na to přijde a pak si ho podá.

***

Před vstupem do nemocnice se už ani nemusel uklidňovat. Na pach desinfekce a smrti už si za ty dny docela zvykl. Na co si však nezvykne nejspíš do konce otcova pobytu, byl nepříjemný pocit, že Marcel jejich dohodu nebude respektovat. Že ho zase někde na chodbě potká…

Jeho podezření se ukázalo jako správné hned, jak vešli s matkou do pokoje otce.

David zatnul čelist i pěsti. Oči mu ztvrdly.

Marcel se jen sladce pousmál.

„Mohl bych s tebou mluvit někde v soukromí?" procedil mezi zuby David.

„Ale jistě," řekl s pochopením.

Sotva se za nimi zavřely dveře primářovny, David na něj vyjel: „Můžeš mi vysvětlit, co jsi dělal v pokoji mého otce? Myslel jsem, že jsme se domluvili!"

„Ale jistěže domluvili, ale Karel, tedy doktor Hrubý, dostal covid, přece bych ho nemohl pustit k takto těžce nemocným, jako je tvůj otec."

„Jiný doktor tady není?" nenechal se vyvést z míry David.

„Davide! Neútoč na mě! A teď mi pověz, co jsi navykládal tomu svému chlapečkovi? Proč jsi ho na mě poslal? Myslel jsem, že to zůstane jen mezi námi, ale vidím, že jsem se mýlil. Zklamal jsi mě, býval jsi diskrétnější! Myslíš, že když na mě vybafne s nějakými teoriemi a začne mě vydírat, že ti to projde? Ne, kdepak."

„Cože?" vytřeštil oči David.

Na chvíli nechá toho kluka samotného… Do háje…

„Nedělej, že nic nevíš. Nemáš za potřebí ze sebe dělat idiota. Každopádně tomu svému kolouchovi vyřiď, že mě sice trochu zaskočil, ale rozhodně nevyhrál. Pokud bude zacházet někam dál, odneseš si to nejen ty, ale i on. Rozumíš?"

„Parchante!" vydechl David, otočil se a opustil místnost. Pokud nebude vědět, co mu Syd navykládal, nemůže nic dělat. Sotva nasedl si do auta, měl nutkání zavolat Sydovi, co to mělo znamenat. Pak si to ale rozmyslel. Tohle budou muset probrat mezi čtyřma očima, a on hlavně musí být klidnější. Ne klidný, jen klidnější, protože klidný nejspíš nebude už nikdy. Kdy se celý jeho život převrátil vzhůru nohama? Všechno se začalo sypat ve chvíli, kdy ho uhnal Syd. Pravda byla, že za jisté skutečnosti nemohl, ale nebýt jeho, většinu těch věcí by byl David schopný řešit s mnohem chladnější hlavou, nerozbitou, bez jizvy. A tohle už byl naprostý vrchol.

Připravený na další den, snad nejnáročnější, uléhal do postele. Byl rád, že tam s ním dneska Syd nebyl. Mohl aspoň v klidu vychladnout, než se mu zítra ráno podívá do očí.