Znovu nalezená láska 2 – Výhra

Zastavil jsem se jako náhodou před hudebninami a ve výloze nepřehlednutelná krásná kytara z exotického dřeva. Rozhlížel jsem se okolo a nechal jsem jej kochat se kytarou. Asi ani nedýchal.

„Môžem sa pozrieť do toho obchodu? Počkáš na mňa chvíľku?“

„Jistě, chceš si něco koupit?“

„Nie, ale keď už sme tu, tak sa pozriem.“

Nechal jsem jej samotného vejít a zůstal jsem venku, asi po pěti minutách vyšel ven celý skoro zelený.

„Co se ti stalo?“

Lapal po dechu: „On za gitaru chce toľko peňazí skoro ako za auto.“

„To nevěřím, to jste si asi nerozuměli,“ řekl jsem s potutelným úsměvem. Znal jsem jejich ceny, večer jsem se díval na web. „Já se podívám, zda tě nechtěli ošidit. Tak ukaž, která se ti nejvíce líbí?“

„Táto tu,“ ukázal na párovou dvanáctistrunku.

„A ty na to umíš hrát? Ty hraješ americké lidovky? To je kytara na country hudbu.“

„No, nikdy som na takú nehral, ale rýchlo by som sa to naučil.“

„Chceš si to zkusit?“

„Keby som mohol.“

Podíval jsem se na prodavače, ten souhlasně přikývl a podával kytaru. „Sám jsem zvědav,“ dodal.

Kluk chvilku přehrabával struny, pak je probrnkal, něco doladil a za pár minut začal hrát. Hru zvládl docela dobře, prodavač nevěřícně koukal s otevřenými ústy.

„A co normální španělku, tu bys nechtěl zkusit?“

Rozhlédl se, ukázal na kytaru z tmavě červeného dřeva. „Táto.“

Na tu hrál jako živel. Hrál krásně, zatleskali jsme mu. Zapýřil se jako malý rošťák načapaný na hruškách.

„Housle také vedete?“

„To bohužel, musíte se obrátit na speciálku pro houslové nástroje, nebo přímo na nějakého mistra houslaře, tyto nástroje jsou náročné na prostředí. Vedle napravo, myslím asi dva bloky odtud, je jedna speciálka.“

„Ale ja neviem hrať na husle,“ ozval se můj host.

„Jak to?“ obořil jsem se na něj naoko nazlobeně. „Jsi cikán, nebo ne? A každý cikán hraje na housle!“ Načež jsem se na něj usmál, objal jsem ho kolem ramen a řekl mu, že to není pro něj, ale pro mne. Já hraji na housle.

Vyvalil na mne nevěřícně oči. „Tak to ti neverím,“ vrtěl hlavou.

„Vsadíme se?“ řekl jsem.

„O čo?“

„Když zahraji na housle alespoň tak přijatelně jako ty na tu kytaru, tak budeš mým hostem celý měsíc. Když neumím zahrát, tak tě odvezu domů na Slovensko autem se vším, co jsem ti dnes nakoupil. Počkej ještě, na něco se zeptám.“

Vrátil jsem se do obchodu a poručil připravit ty dvě kytary. „Za chvilku se budu vracet s houslemi, tak je zaplatím.“

U houslařů jsem měl vybráno rychle, nepotřeboval jsem koncertní nástroj, ale housle pro domácí hraní, pro radost. V prodejně jsem svému hostu zahrál jednu cikánskou písničku. Jen co jsem začal hrát, nevěřícně kroutil hlavou. A já se smál, sotva jsem tu písničku dohrál. „A jsi můj, celý měsíc.“

Celý zářil a já s ním. Když jsme minuli prodejnu s kytarami, tak jsem se zastavil, vložil mu housle do ruky s tím, že se musím vrátit, že jsem zapomněl na kalafunu, ať jde pomalu k vozu. Když se vzdálil tak, že na mne neviděl, vešel jsem do obchodu a zaplatil kytary s tím, že po obědě si pro ně pošlu.

Po příjezdu domů jsem řekl domovníkovi, aby odpoledne zajel pro ty kytary, dal jsem mu účet a řekl, aby je do bytu přinesl, až budu na večeři, a ať je schová za pohovku.

Můj host se tvářil smutně. „Copak, trápí tě, že jsi prohrál sázku?“

„To určite nie, s tebou budem rád až do smrti.“

„To zní skoro jako manželský slib, to bych měl jako jackpot.“

„Chalani už budú doma a mama bude mať starosť, nevedia, kde som a čo je so mnou.“

„Tak jí zavolej, na, tady máš můj telefon.“

„Mama nemá telefón, ona je hluchonemá,“ zesmutněl ještě víc.

„Tak zavolej sestře nebo kamarádům.“

„Keď ja si nepamätám číslo, počkaj…“ Přiběhl ke stolku, kam položil věci z kapes, když vyhazoval staré oblečení, a tam našel vizitku s číslem, co měli jako kapela.

„Ukaž, já ti to navolím, a ať pošlou na tento telefon číslo na tvou sestru.“

„Halo!“

„Moment, prosím, předám vám vašeho ztraceného kamaráda.“ Podal jsem telefon svému hostu, jehož jméno jsem stále neznal a on vlastně také neznal moje, ale už jsme se spolu vyspali.

Začala hlučná konverzace v cikánském a slovenském jazyce, také padlo pár šťavnatých nadávek. Po docela dlouhém hovoru měl můj host na tváři šťastný výraz a sdělil mi, že všichni dojeli dobře a také maminka a sestra jsou v pořádku. Dlouho jej hledali a pak čekali před nádražím až do poslední chvíle. Večer zajdou k sestře. Teď jsou ve městě. Přiskočil ke mně, pevně mne objal a dal mi pusu na ústa, ne hlubokou, ale silnou a sálající, sálala z něj radost a štěstí. Téměř se mi podlomila kolena. Po mém uvolnění si uvědomil, co udělal, a omluvil se. Vyhrkly mu slzy štěstí, že už není ztracen. Teď jsem zase něžně objal já jeho, položil jsem mu hlavu na rameno a zesílil jsem sevření, pevně jsem jej k sobě přivinul a řekl mu, že jsem moc rád, že je šťastný, a omlouvat se nemá proč. Radost mu dlouho na tváři nevydržela, stále tam byl smutek.

„Vieš, je mi smutno a bude mi smutno za tebou, nechce sa mi vracať domov.“

„Proč?“

„Neviem, je mi s tebou tak dobre na duši ako nikdy s nikým.“

„Známe se jeden den, nic o mně nevíš, co když tě chci využít jen pro své dobro a třeba i potěšení?“

„Rob si so mnou, čo chceš, pre teba urobím čokoľvek, tak dobrých ľudí je na svete málo.“

Viděl jsem, jak jej znovu zasáhla ta dávná vzpomínka, jak mu jihnou oči.

„Po večeři si budeme vyprávět, sedneme si, dáme něco dobrého, ty zavoláš sestře a pak si můžeme povídat i do rána. Teď jsme uchození a utahaní z města, máme naložený plný výtah a mám hroznou žízeň. Nejdříve si dáme na posílení kakao, co ty na to, nebo chceš něco jiného?“

Oči se mu opět rozzářily, radostí vyhrkl: „Kakao!“ a na plná ústa se zazubil. Jeho zuby zářily jako řada perel, bez nejmenšího kazu, bez nejmenší chybičky, to se jen tak nevidí. Každý máme nějakou tu vadu na kráse, nějaký kaz, větší či menší zub vedle sebe, natočený stranou či uražený, jako mám já, ale skoro neznatelně uraženou špičku špičáku.

Neodolal jsem a dal mu lehkou pusu na ústa s dovětkem: „Promiň, máš krásné zuby.“ Spontánně zareagoval tak jako vždy, to na něm miluji, bez zaváhání, bez zamyšlení, okamžitá reakce. Nepoděkoval za kompliment.

„Však sa o ne stále starám, vždy po jedle si ich čistím a poriadne oplachujem. Keď som bol chlapec, v cigánskej osade neboli zubné pasty a kefky a babička, ktorá mala iba dva zuby, mi ukázala malé drievko z vŕby. Koniec strčila do studeného popola a začala mi tým šúchať zuby, vraj aby som nedopadol ako ona, a vyškerila na mňa tie svoje posledné dva zuby. Ja som potom nikdy neprestal myslieť na tie jej dva zuby, tak som si zo strachu nikdy nezabudol poriadne tie svoje vyčistiť. Mal som ústa plné popola a dlho ich pri potoku vyplachoval. V tom potoku tiež plávali ryby, hlavne pstruhy. Občas sa mi podarilo nejakého chytiť, babička bola veľmi rada, že nemusí hrýzť.“

A zase mi ukázal ty krásné perly a hlasitě se rozesmál.

„Tak pojď, sedni si, udělám to kakao. Dáš si buchtu?“

Přikývl, tak jsem vyndal ze skříňky bábovku, recept nikomu neřeknu, koupil jsem ji v pekárně. Poprosil jsem jej, zda by ji nakrájel. Honem jsem jej měl za zády v mém malém kuchyňském koutku. Nefungovaly mu brzdy, zastavil se až na mých zádech, a aby mne nepřirazil na desku, rychle mne pevně uchopil v bocích, jeho penis mne tlačil mezi půlkami. Hlavu mi položil na rameno, aby viděl, co dělám. Oči jsem nespouštěl z mléka, aby mi nezpěnilo, a prstem jsem mu ukazoval, kde vzít nůž, kde talíř, talíř z vrchní skříňky nade mnou, ukázal jsem prstem kolmo nahoru nad svou hlavu.

Stavěl se na špičky a jeho penis se mi mezi půlkami posouval nahoru až na kříž, tvrdl mu. V té chvíli jsem na moment ztvrdl i já v očekávání jeho klesání na paty a přesun jeho klacku mezi mé půlky. Ucítil jsem jeho vlahý teplý dech na uchu. Nebezpečná situace, silně jsem se přemáhal, nechtěl jsem se opařit téměř vroucím mlékem. Škoda, že jsem nepotřeboval další talíř. Zapomněl jsem – dezertní talířky, ty byly také v té skříňce, znovu jsem si tedy užíval stejnou situaci. Měl jsem obavu, že můj klacek už exploduje. Lapal jsem po dechu. Otočil se ke mne zády a na pultíku začal krájet bábovku. V náklonu nad bábovkou vystrčil prdelku. Hajzlík jeden rafinovaný. Hodil jsem po něm oko, nádherný zadek, pevný, kulaťoučký, jen se do něj zakousnout, stokrát chutnější než kupovaná bábovka. Málem mi vykypělo mléko, honem jsem jej odstavil a zalil v konvici připravené kakao s cukrem. Bude hodně silné a hodně sladké.

Konev, hrnky a talířky jsem položil na podnos a přinesl na stolek. Usedli jsme k občerstvení. Pobídl jsem jej, ať si vezme buchtu, a nalil jsem kakao do hrnků. Natáhl ruku a kus buchty mi podával k ústům, ale zarazil jsem ho: „Počkej, nemám slepice!“ a podal jsem mu talířek. Neurazil se, že jej poučuji, krásně se uculil. Byl skutečně k zakousnutí.

„Ešteže nemáš tie sliepky, lebo by mi rozzobali vajcia.“

Oba jsme vybouchli v hlasitý řehot. Vychutnávali jsme si kakao a tiše seděli, natočili jsme se k sobě a koukali si do očí s úsměvy na rtech, kochal jsem se jím a v jeho očích se úplně utápěl. Jen okamžik a už jsem byl jak ve studánce s krásným odrazem měsíčního svitu z jasné noční oblohy. Přerušil mé rozjímání.

„Máš veľmi pekné zelené oči,“ řekl mi.

„Prosím tě, co je na nich hezké?“ Nikdy jsem své oči nepovažoval za nějak hezké. Když jsem se někdy nad tím zamyslel, tak mne mrzelo, že většina blonďáků má krásné modré oči, jen já musím mít zelené.

„Sú krásne a jasné, majú čistú zelenú farbu a svietia ako drahokamy.“

Bylo to to nejkrásnější, co mi kdo kdy řekl. Byl jsem úplně naměkko, neumím ani popsat ten pocit, jako bych vedle něj úplně roztál, jako nějaká zmrzlina, ruce mi úplně ochably, nebyl jsem schopen se hnout, něco říct, jako bych se rozplynul všude kolem něj, naplnilo mne dokonalé blaho.

Bylo to nejkrásnější vyznání, ani tisíckrát „Miluji tě!“ by to nenahradilo. Užíval jsem si ten pocit. Po chvilce, nevím jak, jsem ztratil kontrolu nad sebou samým, natáhl jsem ruku a položil dlaň na jeho tvář, já se v těch očích úplně ztratil, utopil jsem se v nich. Přiklonil jsem se k němu a dal mu hlubokou, vroucnou pusu, ne vášnivou, ale hluboce procítěnou, chtěl jsem jej do sebe celého nasát. Chytil mne za zátylek a nechtěl mne pustit. Velmi dlouho jsme setrvali v tomto polibku. Když už jsme nemohli dýchat, zvolna jsme se uvolnili, objali se a hladili po zádech, ramenou, vlasech. Zase jsme se od sebe nemohli oddělit.

„Je mi s tebou veľmi dobre, iba raz v živote som sa takto vrúcne objímal, ale to som bol malý chlapec.“

A znovu jsem viděl vláhu v jeho očích. Položil jsem mu prst na ústa. Připomněl jsem mu, že si to schováme na večer. Políbil mi prst, zazubil se a naznačil, že mi jej ukousne. Ještě jednou jsme se prudce objali a silně se sevřeli v náručích.

„Také je mi s tebou krásně, ale máme práci,“ přerušil jsem naše hrátky.

„Požičiaš mi nejaké montérky, aby som nezašpinil tie tvoje pekné šaty, čo si mi požičal?“

„Nepotřebuješ montérky, není to špinavá práce, a to oblečení je tvoje, jestli se ti líbí, můžeš si jej nechat.“

„Ďakujem, rád si ho nechám, hlavne preto, že je tvoje, že ťa v ňom budem cítiť, akoby som bol v tvojej koži,“ slastně se usmál. „Tak čo budeme robiť?“

„Zapomněl jsi? Máme plný výtah nákupů.“

Nanosili jsme krabice a tašky do ložnice pro hosty, tam jsou prázdné skříně. Doporučil jsem mu, aby si nejdříve roztřídil na hromádky věci podle druhů a pak si to ukládal do skříní. Otevřel jsem skříně, které se automaticky vevnitř osvítily, a ukázal mu, co se kam ukládá. Bezradně na mne koukal. Když jsem jej uviděl, rozesmál jsem se a on chtěl brečet.

„Ani uložiť veci si neviem,“ začal natahovat moldánky. Sedl jsem si na postel a ukázal jsem mu, ať si také sedne.

„To nic, kašli na to. Přijde paní a postará se o to, uloží to a poklidí.“

Trhl sebou: „Ty máš ženu?“ V očích měl zděšení.

„Ne, ne,“ usmál jsem se, „to je paní, kterou zaměstnávám, chodí mi sem po ránu uklízet, stará se mi o prádlo, ustele postele a další potřebné věci. I dnes už tady poklidila, podívej, ráno jsme vylezli z postele a teď je tu už ustláno a uklizeno.“

„No, áno, ty musíš byť veľmi bohatý, keď máš slúžku.“

Rozesmál mne. „Ano,“ odvětil jsem, „dost na to, abych využil služby jiných lidí, neumím třebas dobře žehlit a spoustu jiných věcí, a tak by mi nezbyl čas na práci.“

„Ja som myslel, že boháči nechodia do práce.“

„Svatá prostoto! A odkud by vzali to bohatství? Máš hlad?“ změnil jsem téma.

Souhlasně přikývl.

„Můžeme zajít tady kousek do restaurace na oběd. Nebo si jej objednáme domů?“

„A to ti prinesú obed v kastróloch domov?“

„Ano.“

Culil se od ucha k uchu. „Robíš si zo mňa prču?“

„A co máš rád?“

„Ja všetko.“

Není nad upřímnost, kdo by jej neměl rád.

„Dobře, tak na co máš chuť teď?“

„Na kurča, pekné, zlaté, opečené.“

„Tak si objednáme grilované kurča,“ řekl jsem slovensky.

Zavolal jsem do restaurace a zadal objednávku na třináctou hodinu. Bylo kolem poledne, takže bylo dost času.

„Pojď, osprchujeme se a převlečeme k obědu, pak tě chci provést tady po okolí, abys poznal, kde bydlím.“

Připravil jsem mu oblečení a šli jsme každý do sprchy. Šel jsem o patro výš do ložnice. Vrátil jsem se osprchován, navoněn a oblečen. On zrovna vycházel z koupelny v županu. Doufal jsem, že není úplně nahý. Naštěstí měl na sobě pěkné bílé boxerky. Jen jsem polkl.

„Ty si ešte nevidel biele boxerky?“

„Ale viděl, viděl, ale nikdy tak hezké,“ také jsem se zubil.

„Krásne a príjemne voniaš,“ zalichotil mi. Zase mne ujistil, že se umí chovat, že umí zalichotit.

„I ty voníš úžasně,“ přilepil jsem svá ústa na místo pod jeho uchem. Jenom hlesl. Svou oblíbenou kolínskou jsem vzal s sebou dolů i pro něj a jemně mu trochu nanesl na krk. „Abys voněl ještě více. Tak obleč se, za chvilku tady máme oběd.“

Jen co se oblékl, cvakl výtah a vyjel nahoru. Vystoupil ustrojený číšník s milým úsměvem, pozdravil a mírně se uklonil. „Váš oběd, pane.“

Pozdravili jsme společně a pobídl jsem hosta, aby usedl ke stolu.

„On nemá to kurča,“ špitl mi.

„Ale má, neboj, vydrž!“

„A kde má tie termo vrecká?“

„Neboj, seď a čekej, všechno bude, vlastně sáčky nebudou, přece jsem ti říkal, že to bude v kastrůlcích,“ smál jsem se. Na stole jsme už měli nalité moje oblíbené Martini, čisté, žádný koktejl, bez oliv, nic míchaného, a dry, nemám rád sladký alkohol. Zvedl jsem číši a popřál mu dobrou chuť.

To už číšník přitlačil vozík a začal prostírat, talíře, příbory, ubrousky. Během chviličky nám voněla pod nosem domácí slepičí polévka s krájenými nudlemi, s kousíčky jater a srdíčky. Ukázal jsem mu na ubrousek, aby si jej položil na klín, a podotkl jsem, aby si nezničil ty bílé boxerky. Nechybělo moc a měl tu polévku v klíně, jak se rozchechtal. Musím si odpustit takové narážky, je to nebezpečné, pomyslel jsem si.

Dojedli jsme polévku a číšník nám podával talíře s kuřetem, tedy polovinou kuřete, celé by se na ně nevešlo. Koukal jsem, že má dilema, jak začít jíst, tak jsem začal první. Řekl jsem mu, že se nemusí stydět to uchopit do ruky, na kostech stehen jsou papírové manžety, aby se dalo uchopit a on se moc neumastil, a také že ta mísa na kraji stolu je s vodou na omytí prstů. Ke kuřeti jsme měli klasický bramborový salát. Pochutnali jsme si.

Když jsem k němu zvedl zrak, zrovna si otřel ústa rukou, zarazil se, omluvil se a vzal si ubrousek. Usmál jsem se na něj s pochopením jeho faux pas. „Nic se nestalo, je to tvoje ruka,“ uculil jsem se. On také se culil, a krásně, žádné rozpaky, byl přirozený, to jsem měl rád, nic nehrát, nic nepředstírat. Nevadí mi, když někdo nedodrží bonton, pokud se chová přirozeně a nenuceně, vše je odpuštěno. V těchto situacích se mi promítne kousek z filmu Pretty Woman s Julií Roberts, jak honí po talířku tu olivu nebo třešeň či co, a je to krásná situace.

Číšník nám nalil víno na spláchnutí kuřete a my jsme se přesunuli na pohovku. Číšník sklidil stůl, pak mne oslovil: „Pane!“ Přistoupil, já jsem mu potvrdil účet, poděkovali jsme si a číšník odešel s vozíkem. Zůstali jsme oddechovat po vydatném obědě.

„To bylo jako od mámy.“

Můj host přikývl. „Áno, ako od mojej babičky.“

Zvídavě na mne hleděl, tušil jsem otázku, přizvedl jsem obočí a on to správně pochopil jako výzvu ‚co tě trápí, ptej se‘.

„Ty takto ješ často?“

„Někdy, podle situace, ale většinou si zajdu do restaurace, je to tady kousek, asi deset minut pěšky. Chodím tam rád, mám tam přátele, rád je vidím a rád si s nimi popovídám, večer je poznáš, půjdeme tam na večeři.“

„Bolo to výborné,“ chválil.

„Já to nevařil,“ ohradil jsem se.

„To nie je len jedlo, ale že si to tak zariadil, že sme mohli tak pekne v kľude jesť sami…“

„Dáš si ještě trochu?“

„Ale iba jednu, ja veľa nepijem, potom neviem, čo robím, tak to radšej neskúšam.“

Dopili jsme a vydali jsme se na procházku po okolí. Než jsme odešli, zavolal jsem paní na úklid: „Paní Haničko, jestli můžete, zajděte teď ke mně, potřeboval bych uložit v ložnici pro hosty do skříní věci, co tam jsou nakoupené, a uklidit tam. Ostatní nechte na ráno.“

„Dobře, mohu, za chvilku jsem u vás.“

Pozdravil jsem Toma, řekl mu, že přijde Hanička a pak aby zajel pro ty kytary.