Znovu nalezená láska 42 – Ranč

Mé vnitřní hodiny měly zafixováno, že ráno musím brzo vstávat, jedeme na aukci drůbeže a drobných zvířat. Vzbudil jsem se se svítáním, když ti američtí kosáci řvali jako pominutí, stejně jako ti naši v Čechách, s rozbřeskem. Měli čerstvě posekaný dvůr, takže bylo co hrabat a kde hledat potravu. Nechtělo se mi otvírat oči. Někoho jsem objímal kolem pasu a můj klacek byl v teple, pěkně schovaný v nějaké dírce. Nezdálo se mi, že by byl nějak letargický, naopak, byl hezky při síle. Když jsem konečně otevřel oči, uviděl jsem blonďatou kudrnatou hlavu, pod ní hezká široká ramena. Rukama jsem objímal štíhlý pás a dlaně spočívaly na pevném chlupatém bříšku. Jedna ruka se vydala na průzkum do nižších sfér. Okamžitě objevila napružený klacek, který svému majiteli nedělal žádnou ostudu, naopak. Koule mi sotva vešly do dlaně. Ba jo, to je ten kluk, co jsem ho z večera chytil za tu prdelku. Usmál jsem se a sevřel mu klacek pevně, ale s citem do jedné dlaně a koule do druhé. Moje bambule se v jeho nitru počala vzdouvat. Kluk se líně pootočil ke mně a s kouzelným úsměvem mi popřál dobrého rána. Také jsem mu popřál a dal mu polibek. Uculil se a pohladil mi tvář.

„Jsi kouzelník.“ Nechápavě jsem se podíval. „Netvař se tak nechápavě, omrdal jsi nás všechny a ještě ses ptal, kde jsou další.“ Chechtal se. Přemýšlel jsem. No jo, oni vytáhli nějaký bourbon a já jsem ho zapíjel pivem. Doufám, že mi nebudou permoníčci tlouct v makovici.

„Kolik je?“

„Pět!“ Tak to máme ještě asi hodinu čas. Prošťouchl jsem mu dírku a on lehce hlesl.

„Ano, ano, ještě mne pěkně protáhni na dobré ráno.“ Culil se, rošťák. Chvilku jsem ho pěkně pomalu ojížděl, než jsem se řádně rozjel a bušil jako smyslů zbavený. Jednou rukou jsem si ho přidržoval za stehno a druhou mu honil klacek. Hekali jsme oba, až najednou zařval a stříkal na někoho před námi. Mne to také vyburcovalo a vystříkal jsem mu naostro dírku.

„Sakra, já neměl gumu. My to dělali bez gumy!“

„Nešil!“ Pohladil mi tvář. „Já to dělal jen s Miguelem, nikdy s nikým jiným a vždy s gumou, tak snad se nic nestalo.“

„A co s ostatními?“

To už se přímo tlemil. „Tak to jsi měl dvě najednou a říkal jsi, že sichr je sichr.“

Zalomcoval jsem s Miguelem.

„Prober se! Zajdeš za tetou, nechám ti u ní peníze a zajedeš do toho obchodu, zapomněli jsme na nějaké tapety a co je k tomu potřeba na tapetování, tak se tam zaregistruješ a nakoupíš. Nezapomeň na gumy! Protože jsem si včera nic neužil, tak to dnes zopakujeme! Ještě si přispěte, já jdu.“

Kluk vedle poslouchal a chechtal se. Miguel přikyvoval, doufám, že i vnímal, co jsem mu říkal.

„Připomeň mu to!“ Políbil jsem toho kluka. „Jak se jmenuješ, já si toho moc nepamatuji.“

Uculil se:

„Jai!“

Do podvědomí se mi vrylo varování: 'Už víckrát nechlastej!'

Po snídani jsme vyrazili na aukci, mířili jsme k letišti.

„Johne, zajedeme na letiště, zjistím si podmínky přepravy drůbeže k nám do Prahy.“ Vyjeveně se na mne podíval. Na celnici jsem se informoval o možnostech a podmínkách. Obdarovali mne různými tiskopisy a pokyny. Když jeden z nich uviděl, jak se bezradně tvářím, doporučil mi obrátit se na Cargo společnost. „Tyto společnosti za vás vše vyřeší.“

Zašli jsme na Cargo. Když jsem jim vylíčil, o co mám zájem, podali mi malý katalog přepravek pro zvířata, abych si vybral podle druhu zvířat. Na zálohu jsme dostali plný vůz klecí.

„Jestli jdete na aukci, tak tam je i veterinář, od něj si vyžádejte potvrzení o beznákazové situaci v místě původu zvířat a potvrzení o jejich zdravotním stavu, na tyto akce si to většina prodejců vozí, nebo vám to udělá na místě. S tím to přivezte k nám a o formality s celnicí se postaráme. Nezapomeňte od dražitele potvrzení, že zvířata pocházejí z domácího chovu. Některé chráněné druhy pytláci odchytí v přírodě a pak se je snaží prodat. Na těchto aukcích mohou prodávat jen ověření chovatelé. Do Prahy jsme to schopni přes Londýn dopravit za čtrnáct hodin. Zvířatům během dopravy také poskytujeme náležitou péči, na to máme specialistu, je to předpis, bez něho bychom nemohli tyto služby poskytovat.“ Neopomněl jsem se zeptat také na cenu, byl jsem mile překvapen, očekával jsem to mnohem dražší.

„Co chceš posílat do Prahy?“ zeptal se John, to už jsme ale vyráželi na aukci.

„Zatím nevím, ale mám tam jednoho pošahanýho blázna, co se zamiloval do krůt, no a kde jinde než u vás mohu sehnat ty nejhezčí nebo nejzajímavější?“ Myslel jsem na Bivoje, jak se asi zatváří, až mu zavolám, aby si na letišti vyzvedl zásilku. V duchu jsem se už chechtal.

Chtěl jsem nakupovat, tak jsem se musel zaregistrovat a dostal jsem plácačku s číslem, to abych mohl v aukci přihazovat. Před samotnou dražbou jsme si mohli prohlídnout drůbež v připravených klecích, které byly označené číslem, názvem plemene a vyvolávací nebo požadovanou cenou. Některá drůbež se dala koupit i mimo dražbu. Přecházel mi z toho zrak, bylo tam vše, na co jsem si dokázal vzpomenout, i to, co jsem neznal a viděl poprvé v životě. Zapisoval jsem si čísla na papír, abych věděl při dražbě, na co přihazovat.

„Tak na to, co sis zapsal, budeme potřebovat kamion, do našich dodávek se to určitě nevejde,“ varoval mne John.

„Tak si zavoláme kamion!“ Rozchechtali jsme se. Já byl tak nadšen, že bych byl vykoupil všechno. Naštěstí jsem se dokázal ovládat a nakonec nám stačily ty dvě dodávky, i když jsem čtyři klece musel naložit do svého nového vozu a ten pak moc nevoněl.

Když jsem si obhlížel klece, tak mne jeden mladý amiš z Kansasu, s plnovousem černým jak uhel, upozornil, abych si tyto nekupoval, že nejsou kvalitní. Přiznal jsem se mu, že drůbeži moc nerozumím, jen chci udělat radost kamarádovi, který miluje krocany.

„Tito břidlicoví by neměli mít bílé peří, zejména na zádech, to je nežádoucí, je to vada.“

„Děkuji!“ Pak mne doprovázel, zřejmě už sám měl vybráno a jen se nudil a čekal na začátek aukce. Povídali jsme si a já se dozvěděl, že má menší farmu v centrálním Kansasu a věnuje se hlavně chovu drůbeže, ale zatím toho moc nemá. Cestuje po Státech a obhlíží si jednotlivé výstavy a aukce. Občas i on ze svého odchovu dává do aukcí, ale zatím toho moc nemá. Jeho obchody jsou ve stovkách, občas pár tisíc dolarů. Dal mi svůj telefon a pozval k návštěvě své farmy.

Nakonec jsem do Prahy posílal dvacet krocanů. Nejvíce se mi líbili divocí Ocellated, hýřili těmi nejpestřejšími barvami, povedlo se mi koupit tři krocany a sedm krůt. Také dva páry Royal Palm a šest pěkně čistých modře břidlicových. Moje vizuální paměť mi potvrdila, že tyto Bivoj nemá. Také jsem nakoupil asi třicet různých bažantů, dále koroptve, křepelky a další havěť, když už mám ty klece, tak je nebudu vracet prázdné, nevyužité. Jsem zvědav, jak si s tím vším Bivoj poradí. Jsem škodolibý, já vím, ale věřím, že to zvládne, bude to pro nás zatěžkávací zkouška, hlavně na něj, jak si dokáže poradit, jak dokáže být operativní. S dodávkou pro Prahu jsme zajeli rovnou na letiště, naštěstí jsme měli všechny potřebné doklady, klece skládali na váhu. U přepážky jsem uvedl kontakt v Praze, zaplatil a zeptal se na dobu příletu do Prahy.

„Máme teď po obědě ve tři první let a pak v pět druhý, je možné, že váš náklad bude rozdělen na oba lety, jsou to malé přepravky, kterými často vytěžujeme volná místa. Dolet tedy bude v Praze odpoledne v jednu a druhý ve tři.“ Hotovo, bez obstrukcí a problémů, takové jednání mám rád. Když znám jasná pravidla a splním je, tak nečekám, že mne někdo bude dodatečně obtěžovat dalšími požadavky, jak to u nás často bývá, protože někdo něco opomněl. Nekompetentnost a nespolehlivost je náš největší problém.

Po vyložení klecí se dodávka vrátila na aukci, nakládali ještě další věci a zvířata na farmu pro kluky. No vypadalo to jako pojízdný kurník, ale také tam byli i čuníci, králíci a kozičky. Nechyběly ani husy a kachny. Samozřejmě, že jsme nezapomněli ani na krmivo. O této aukci se mi bude asi v noci zdát a budu z toho kokrhat. Neskutečná, davy lidí, nespočet zvířat a ten fofr, že jsem sotva stačil registrovat, co jsem vlastně vydražil a za kolik.

Domů jsme dorazili zrovna k obědu a po obědě nastala akce, kam s tím vším. Naštěstí Miguel s kamarády dopoledne stačili vše připravit a tam jsme se jen po chvíli rozhodování a umisťování už jenom kochali, co všechno jsme přivezli a hemží se to ve stáji a ve stodole. Museli jsme dojít ještě dokoupit napáječky a krmítka, těch bylo málo. Ranč krásně ožil a také kluci, byl na nich znát elán a nadšení.

„Tak a tady máte hlídače!“ Přivedl jsem na vodítku tříměsíční štěně. V mírném předklonu tahalo uši po zemi, červeno-rezavé barvy s černým sedlem na zádech. Celý ranč se seběhl.

Štěně se vzepřelo, zvedlo hlavu a zatroubilo jako parní lokomotiva. „Húúúúú!“ Poplácal jsem ho a pochválil.

„Dej pozor na lumpy!“ A ono jako by tomu rozumělo, opět zahoukalo.

„Bože, to je bloodhound!“ radostně zvolal Alesio a už se k němu skláněl a nechal se oslintávat rozvrkočeným štěnětem. Štěně, jako by to vědělo, ke komu patří, hlídalo si ho, a i když se s každým pomuchlovalo, vždy si našlo Alesia a následovalo ho.

Potřeboval jsem mluvit s Bivojem. V Čechách je sobota večer, tak předpokládám, že je v Harrachově. Nemýlil jsem se. Zadýchaný se mi ozval ve sluchátku.

„Ahoj Simone, ty umíš volat v pravou chvíli,“ chechtal se.

„No, přerušovaná soulož sice není ta nejspolehlivější, ale občas tě může zachránit.“ Teď jsme se chechtali oba.

„Zavolej Míru, zítra ať máš připravenou Avii s čelem a na letišti si vyzvedneš havěť.“

„Jakou havěť?“

„Jakou, jakou, co asi bych ti mohl poslat z USA, pavouky.“ Ještě se z té přerušené soulože nevzpamatoval, nechápal.

„Jací pavouci, proč, na co?“

Málem mi vypadlo sluchátko z ruky, jak jsem se rozchechtal.

„Bivoji! Koukej se probrat! Co ti mohu ze Států poslat, abych tě potěšil?“

„Krocany.“

„No konečně, vidíš, jak na tebe myslím. Jak se ti líbí ocelátoví krocani?“

„To vážně?“

„Né, posílám ti marcipánové.“ Chechtali jsme se oba.

„Dolet na letiště je v jednu po obědě a druhá várka ve tři. S veterinou by neměly být žádné potíže, to už jsem si zjistil. USA je prověřená krajina bez nákaz, doklady jsou v pořádku, tak udělají jen zevrubnou prohlídku zdravotního stavu a můžeš si je odvézt. Máš tam i tři tisíce vajec, různé druhy, jsou popsané na krabicích. Také ti posílám dvě líhně.“

Chvíli mlčel. „Kam to mám dát?“

„Proč se mne na to ptáš? Víš, kde a jaké prostory máme k dispozici, tak přemýšlej, ty jsi expert.“

„No, tak to si už moc nezamrdám, abych už jel.“

„Víš, že jsi kazišuk,“ ozval se mi Jiřík.

„Můžeš svému miláčkovi pomoct. Co ti brání?“

„Jo, já tady nevím co dříve, doděláváme to přemostění, město na nás tlačí, že ta uzavírka ztěžuje dopravní situaci.“

„Neposerou se, ty to neurychlíš a bez tebe to také zvládnou, tak si udělej pár dnů volna. Čau!“ Položil jsem telefon, abych neposlouchal jejich nářky. Věřím, že to zvládnou a Jiřík ať si také dopřeje volno, stále se domnívá, že se hotel bez něj zhroutí. Potutelně jsem se culil.

Kluci na ranči nezaháleli, co jsme byli na aukci, tak vystavěli kurníky a ohrádky, výběhy a měli vytapetováno téměř všechno. Zbývala jim ještě kuchyně.

„Jak se ti líbí tapety?“ zeptal se Miguel.

„Moc hezké, ale to tapetujete pro sebe, takže aby se líbily hlavně vám.“ Pohladil jsem ho po zádech. Zatetelil se.

„Mamince se takové líbí, jednou mi je ukazovala a plánovala si, že jednou si je pořídí.“ Pohladil jsem ho po tváři. Usmál se. Dal mi polibek na tvář.

„Děkuji ti, Simone, nevím, jak se ti odvděčit.“

„Nedělej si starosti, stačí, když se budete poctivě věnovat práci, tak abychom mohli pozvat vaše rodiče zpět a nemuseli se stydět.“ Trochu mu zvlhly oči. Opět jsem ho pohladil a políbil na tvář. „Věřím vám.“

Pevně mne objal a přitiskl tvář na mou hruď. Uronil pár slz, protože jsem měl zkropenou košili.

„Pojď, vybereme ještě ve stodole, co všechno dáme do kuchyně. Jen nevím, jak umíte vařit a péct, kdo to bude obsluhovat.“

„Alesio je šikovný, toho to baví, rád vaří a umí upéct i chléb.“ Hezky se usmál.

„Měli byste se poohlédnout po nějaké kuchařce, hospodyni.“

Zatvářil se trochu rozpačitě. Nechtěl jsem ho více trápit, tak jsem toto téma ukončil.

Vybrali jsme zařízení od francouzské firmy, bude více ladit do interiéru starého domu.

„Nezapomeň na novou elektroinstalaci a myslím, že i truhlář by se hodil, aby vám udělal nový nábytek do kuchyně.“

Sedli jsme si na verandu, pozorný Alesio už věděl, že miluji odpoledne dobrou kávu, a tak ji udělal všem podle přání, pak si k nám přisedl. Štěně mu ulehlo k nohám. Dostalo ždibec buchty, které nám Alesio přinesl od tety. Povídali jsme si, co je potřeba ještě udělat, jak si to představuji a co oni by rádi chovali, pěstovali... V pondělí budu předkládat naši vizi tomu expertovi z ministerstva. Budu si muset udělat nějaký nákres, zítra nemám nic v plánu, tak to mohu zvládnout. V hlavě se mi už promítalo, co kde postavíme, skleníky, pařníky, haly na chov různé drůbeže, oboru, bažantnici. Rád bych měl i rybník, kachny a husy. Na říčce bychom mohli mít nějakou malou elektrárnu, ušetřili bychom. Zeptám se také na možnosti geotermálních vrtů. Napadala mne spousta věcí, musím si to vše zaznamenat a poptat se, zjistit dostupnost, efektivitu. Ale trápila mne hlavní věc, kdo to vše bude řídit. Kde takového člověka najít? Trápil mne ten problém. Najednou mi svitlo, už vím kdo, ale bude chtít? Musel by se vzdát své dosavadní práce, kolik vydělává, bude ho to bavit, kolik mu nabídnout, aby nemohl mou nabídku odmítnout?

Kluci začali připravovat grily a bedny s ledem a pitím ke grilování. Nezapomněli pozvat i Johna s rodinou. Za chvíli před verandou už byly rozpálené grily a kluci se točili kolem nich. Hlavní dohled měl Alesio, který vše pozorně sledoval a upomínal je, co už je potřeba otočit, sundat... Bylo toho hodně, různá masa, steaky, roštěnky, mleté burgery, zelenina. Nechybělo ani několik druhů klobásek a párků. Tady jsem poprvé v životě ochutnal grilovaný lilek, byl velmi chutný, no nejvíce mi chutnala jako příloha jemně do zlatova udělaná cibule. Kluci pohrávali na kytary a zpívali většinou country písně. Nedalo mi to a zašel jsem si pro housle. S tetou jsme zanotovali několik našich. Kluci nás s údivem a nadšením pozorovali. Odměnili nás spontánním potleskem. Dlouho jsme si povídali a pozpěvovali, než se pomalu společnost začala rozpadat. Přitulil se ke mně Jai. Alesio se na nás smutně díval. Kývl jsem na něj. Pousmál se a spěchal k nám na pohovku. Přitulil se ke mně z druhé strany. Přivinul jsem si ho pevně k sobě. Tuhle noc si budu pamatovat, nepil jsem a užíval si, žádného z kluků jsem neopomněl. Nakonec jsem opět skončil v objetí Jae a Alesia, byl to krásný večer s krásnými a milými kluky.

Když jsem se ráno vzbudil, Alesio už po mém boku chyběl. Snad se nenaštval. V kuchyni jsem ho objevil, jak se v boxerkách vrtí kolem sporáku a připravuje ke snídani křupavě opečenou slaninu a další pokrmy, které jsme nespořádali večer u grilu. Objal jsem ho kolem pasu a přimáčkl se mu ptákem mezi půlky. Vzdechl a lehce se zhoupl v kolenou. Políbil jsem ho za uchem.

„Hezké ráno!“

Pootočil se, uculil a dal mi polibek. „I tobě hezké ráno!“ Ruka mi sjela do jeho napnutých boxerek a pohrávala si s pěkně se vzpínajícím klackem. Zasténal.

„Spálím slaninu.“

„No to by byla škoda!“ Usmál jsem se na něho a vypnul mu hořák. Vrátili jsme se do postele, museli jsme uspokojit své touhy, nedalo se jinak. Jai se přitom probral a přidal se k našemu dovádění. Pomalu se probouzeli další kluci a za chvilku se celým domem rozléhaly steny a toužebné vzdechy. Kdybychom se nemuseli postarat o havěť, kterou jsme včera nakoupili, tak jsme řádili celé dopoledne. Štěně se také dožadovalo pozornosti a kňučelo přede dveřmi na verandě, kde mělo vedle dveří pelíšek. Po snídani se kluci postarali o drůbež i ostatní zvířátka a pokračovali v nedokončené práci, zejména ve stájích. Já se vracel na Johnův ranč.

Když jsem vyjel na hlavní silnici, před Johnovým rančem na autobusové zastávce vystupovala mladá žena se třemi dětmi. Dva kluci asi tak deset a osm let, s baťůžky na zádech, a malé děvčátko, které sotva pletlo nožičkama. Paní táhla velkou tašku na kolečkách. Když mne zahlédla, mávla na mne. Zastavil jsem a vystoupil z vozu, ona popoháněla děti.

„Klid, nehoňte je, počkám,“ zvolal jsem na ni.

„Dobrý den!“ pozdravila. „Promiňte, že vás obtěžuji, viděla jsem vás vyjíždět vedle z ranče. Je to Miguelův ranč, bydlí tam ještě s rodinou?“

Pomalu mi začalo svítat. Myslím, že mi Miguel něco zatajil.

„Ten ranč jsem nedávno koupil, myslím, že bychom si měli promluvit. Půjdeme si sednout tady k Johnovi.“ Pomohl jsem jí naložit tašku a děti do vozu. Latinsko-americký původ nemohli popřít. Bylo na nich vidět, že jsou dost vystresovaní, jak děti, tak i ona. Slzy ji visely na krajíčku.

„Nemějte strach, jestli potřebujete pomoc, tak myslím, že si můžeme pomoci vzájemně.“ Trochu nechápavě se na mne podívala. „Zrovna potřebuji nějakou hospodyni, co by se postarala o ten dům na ranči, poklidit, uvařit a tak, co je potřeba okolo. Zvládla byste to?“

Otřela si zarudlé oči a přitakala.

Ukázal jsem jim na pohovku na verandě, aby se usadili a chviličku počkali. Zašel jsem za Johnem a tetou, ohlásil jsem jim, že jsem přivedl hladovou návštěvu. S údivem se na mne podívali a vyšli na verandu.

„To je mi milá návštěva,“ pronesl Johny.

„Vítejte, Anitko!“ uvítala je teta a už se s ní objímala. Hele, teta umí i anglicky.

„To jsou Miguelovy děti,“ ukázal na děti Johny.

„Já to vytušil, proto jsem je přivedl. Myslím, že už vedle na ranč nemusím hledat hospodyni.“ Uculili jsme se oba. Anita se už spokojeně usmívala. Teta ji vzala do kuchyně připravit něco pro ně k snídani. Starší kluk, Martino, nám vyprávěl, že je vystěhovali včera z bytu, přespali u sousedky a ráno vyjeli za tátou. Maminka to odsud bude mít daleko do práce, asi si bude muset najít jinou.

„Anitko!“ Oslovil jsem tu maličkou. „Kde máš nějakou panenku?“

„U maminky v tašce.“ Ukázala na tašku. Usmála se.

„Ale naše věci se tam nevešly, museli jsme je nechat u sousedky,“ postěžoval si mladší Miguel.

„Neboj se, zajedeme pro ně a půjdeme do obrovského obchodu vybrat ty nejhezčí hračky.“ Anitce zajiskřily očička a uculila se. To už teta s Anitou přinášely teplé kakao a buchty. Když se Anita také usadila, spokojeně si povzdechla. Usmál jsem se na ni.

„Za to, že mi Miguel zatajil, že má tak krásnou rodinu, ho musíme nějak potrestat.“ Zašklebila se. Maličká Anitka si vzala do ručičky buchtu a už se ke mně tulila. Vzal jsem ji na klín. Spokojeně se zavrtěla.

„A kdy pojedeme pro ty hračky?“ Všichni jsme se rozchechtali.

„Také budeš potřebovat postýlku, abys měla kde spát.“

„Já spím s maminkou.“

„Ty už jsi velká seňorita, zasloužíš si vlastní postel.“ Usmála se a přikývla.

„Musím si vyčistit auto, včera jsem tam měl klece s drůbeží a pejska.“

„Kde je?“ zeptala se Anitka.

„Hlídá kuřátka.“

Natěšeně zatleskala. „Máte i kuřátka? Mohu se podívat? Prosím!“ Vzepjala ručičky.

„Musíš chvilku vydržet, nejdříve pojedeme nakoupit, co je potřeba, a také ty hračky a postele pro kluky, postýlku pro tebe.“

„Tak dobře, počkám.“ Vau, nečekal jsem takové pochopení od maličké holčičky. Usmál jsem se a pohladil ji prstem po tváři.

„Tatínek mne takto hladí.“ Radostně se na mne podívala. „A kde je?“

„Pracuje, musí se postarat, aby všechno bylo připravené, abyste měli kam složit své hračky, postýlky a tak, co je potřeba.“ Malá rozumbrada přikývla.

Hynek se Stevem mi už čistili vůz.

„Děkuji, kluci!“ Políbil jsem je a pohladil jim prdelky. Uculili se.

„Kdy se konečně budeš věnovat i nám?“ zeptal se Steve.

„Vás si odvezu na Slovensko, tam to všechno doženeme.“ Rozchechtali jsme se.

Steve s Hynkem nasedli do dodávky, já naložil děti a Anitu. Vyrazili jsme kupovat hračky. Samozřejmě, že i vše ostatní, co bylo potřeba. V nábytku byla také pestrá nabídka. Měli tam nádhernou manželskou postel.

„Líbí se ti?“ zeptal jsem se Anity. Se sklopeným zrakem přikývla.

„To si ten Miguel ani nezaslouží.“ Zasmál jsem se, Anita také. I pro malou jsme vzali normální postel, aspoň tak lehce se z ní neskutálí. Kluci chtěli palandy, ale nemohli se dohodnout, kdo bude nahoře, oba tam chtěli, tak jsem koupil dvě. Anita se na mne nechápavě dívala.

„Co bude s tou spodní?“

„Tak se budete snažit to zaplnit.“ Hlasitě jsme se rozchechtali.

Malou Anitku jsem poučil, že si má házet do vozíku hračky, které se ji líbí, a aby nezapomněla na hračky pro pejska. Občas jí to musela maminka probrat a vrátit. Já procházel s kluky zákoutí s autíčky a podobnými hračkami pro mladé muže.

„Kluci, co vy na to?“ mrkl jsem na malou motorovou čtyřkolku.

„To je paráda!“ A už se do ní soukal malý Miguel, jenže se smutkem konstatoval, že je pro něj moc velká, nedosáhl na pedály. Ukázal jsem mu menší, na baterii. Potěšeně do ní nasedl, byla jako stavěná pro něj. Hezky se culil. Ještě nám zbývalo nějaké oblečení, tak je trochu maminka trápila zkoušením, protože už byli nedočkaví, už aby byli doma a projížděli čtyřkolky. Samozřejmě, že jsme nemohli opomenout nějaké laskominy a ovoce. Anita si také nakoupila jídlo pro děti. Když jsme se vrátili k Johnovi, kluci honem chtěli zkoušet jezdit, ještě štěstí, že to má omezenou rychlost, asi by nám ujeli až do Kanady. Vypadali jako hráči amerického fotbalu, na hlavách přilby a tváře jim chránila mřížka. Trochu jsme s Anitou trnuli hrůzou. Byli moc šikovní, šlo jim to, ani se nepřevrátili. Steve zajel s nábytkem na ranč k Miguelovi s tím, že chci, aby to složili v jednom pokoji a ve vedlejším udělali ložnici.

„Simon si sem nastěhuje nějakou ženu,“ neopomněl to poznamenat před Miguelem. Když se Steven vrátil a vykládal, jak se Miguel tvářil, málem jsme praskli smíchy.

„Tak už můžeme za pejskem.“ Anitky honem nasedly ke mně do vozu a kluci jeli opatrně po krajnici přede mnou na čtyřkolkách.

Zakvílela policejní siréna. Kluci honem zastavili, já se nejdříve trochu lekl, podíval jsem se do zrcátka a viděl přijíždět místního šerifa. Zastavil vedle čtyřkolek a vystoupil. Přistoupil ke klukům a zasalutoval.

„Vaše řidičské průkazy, prosím.“ Kluci se vylekaně podívali na mne.

„Nemáme,“ smutně odpověděl Martino.

„Tak to vám musím ty čtyřkolky zabavit, nemůžete jezdit bez dokladů po veřejné komunikaci.“ Viděl jsem, jak šerifovi potměšile cukají koutky úst.

„Ale my nejeli po silnici,“ ohradili se kluci.

„Tak to máte kliku, pamatujte si to, na silnici nesmíte!“

„Dobrý den, šerife.“

„Dobrý den, Simone.“ Podali jsme si ruce.

„To jsou tví kluci?“ Uculoval se, věděl, ke komu patří.

„Ano, adoptoval jsem je.“ Rozesmáli jsme se. Znal jsem ho, seznámili jsme se, když jsem byl u něj zaregistrovat Hummera. K němu tenkrát večer pospíchal Steve s Hynkem. Byl to pěkný vysoký mladý muž, byl na něm znát indiánský původ. Musím si dávat pozor na jazyk, tady se to takto říkat nesmí, je to potomek původních obyvatel. Jeden by se z toho potentoval, tady si člověk musí dávat sakra pozor na to, co vypustí z úst. Říct černoch, to je nejen o hubu, ale i o svobodu. Afroameričan, jak mám poznat, kdo je a kdo není Afroameričan? Když přicestuje černoch z Francie do USA, tak je co? Raději se nad tím ani nepozastavovat a nijak nerozlišovat, nespecifikovat.

Rozloučili jsme se a zajeli na ranč. Všichni jsme spustili houkačky. První doběhl Alesio se štěnětem, to houkalo také. Kluci seskočili a už se s ním muchlovali. Anitka opatrně se rozhlížela a schovávala za maminku, štěně bylo na ni velké. Vzal jsem ji raději do náruče. Smutně se na mne podívala.

„Ty jsi myslela, že bude maličký, co?“ Přikývla. „Tak ti táta s maminkou pořídí menšího, nebo koťátko.“

Uculila se. „Ano, raději koťátko, to nebude tak velké.“

Zpoza rohu vyšel Miguel. Neskrýval překvapení. Objal a políbil Anitu. Malá se mi vrtěla v náruči a natahovala ruce k Miguelovi. Podal jsem mu ji a ona ho pevně objala kolem krku. Políbil ji.

„Máš mi co vysvětlovat, zklamal jsi mne.“ Zatvářil jsem se naštvaně, ale v duchu jsem se smál. Nechám ho chvíli se trápit, ať si to uvědomí, že mi nemá lhát a nic zatajovat.

„Odpoledne tady chci všechny ženy a děti, jestli mi někoho zatajíte, tak si mne nepřejte! A nezapomeňte nějaké občerstvení.“ Nechal jsem je užívat si soukromí. Naložil jsem Juana a vrátil se k Johnovi na ranč.

„Juane, vezmi si vůz a jeď přestěhovat Anitě a dětem věci, co nechali u sousedky.“

Potřeboval jsem si ujasnit plány a co nejvíce toho hodit na papír. Uvelebil jsem se na verandě se skicákem v ruce a už jsem črtal své představy o ranči. Přišel si ke mně sednout John junior.

„Co to kreslíš?“

„Ke kreslení to má daleko, jsou to náčrty mých představ o ranči.“

„Mohu se podívat?“

Podal jsem mu to.

„Pane jo! Ty se nezdáš, rozšoupl ses pořádně. Tohle bude co? A tohle a...“ Vyptával se na podrobnosti a nevěřícně kroutil hlavou. Mezitím přisedl k nám i John senior.

„Podívej, tati, jak se Simon rozšoupl.“ Teď už mu nadšeně sám vysvětloval, co je co. Pozoroval jsem jeho nadšení a v duchu jsem se tetelil. A mám tě. Nechal se unést a já pochopil, že on bude ten správný člověk na řízení ranče.

„A co je to tady?“ Ukázal na jeden nákres, kde toho moc nebylo, jen symbol rohů a pár jehličnanů, tak jak se to značí v mapách.

„To bude obora, bizoni, jeleni, mufloni, daňci. Tady budou také malá jatka, tam se úlovek zpracuje, tak aby si lovec mohl nechat vypracovat trofej.“

Oba se rozesmáli.

„To myslíš vážně?“

„Jistěže, v byznysu nežertuji.“

„Johne!“ podíval jsem se na juniora. „Chci, abys to všechno řídil ty.“

Oběma Johnům sklaplo. Střídavě se překvapeně dívali na mne a pak zase na sebe. Nechtěl jsem jim dopřát čas na námitky.

„Dám ti pro začátek sedm tisíc měsíčně, pak ti mohu přidat podle hospodářských výsledků.“

Po velmi krátké době jen přikývl, polkl a vysoukal ze sebe: „Dobrá, beru to!“

Podali jsme si ruce, bylo to stvrzeno. Pak jsme si ještě probírali pár drobností. Nastoupí oficiálně až po Novém roce, nerad by přišel o bonus v současném zaměstnání, to je něco jako u nás třináctý plat. V Americe firmy, aby tyto bonusy nemusely vyplácet, tak před Vánoci dávají zaměstnancům výpovědi a začátkem roku pak nabírají nové lidi.

***

Od obou Johnů, ale i od George a Johnovy manželky jsem se časem toho hodně naučil. Seznamovali mne s americkým ekonomickým systémem, který, jak jsem zjistil, je hodně jiný od evropského. Všichni byli vystudovaní ekonomové, ale každý v jiném oboru, bankovnictví, podnikovou ekonomiku, daně a účetnictví, management. Já byl zvídavý, a tak jsem všechny informace přímo hltal. Také mi věnovali svá skripta, knihy i poznámky ze studií, to mi v budoucnu velmi pomohlo, zejména pochopit, jak Američané vnímají hospodářskou ekonomiku a také jejich způsoby. Když jsem to vše poznal, pochopil jsem, proč se používá pojem 'Vlk z Wall Street'. A ani ten není přesný, bankéři neberou na nikoho ohled, pokud jde o peníze, neznají bratra. Chceš být v Americe úspěšný a neohrozitelný? Pořiď si banku, pak můžeš vše. Ovlivňuješ voliče, politiku i politiky, stát, určuješ ceny na trhu a všichni se před tebou klepou. Dokážou využít všechno a všechny. Jedna jediná americká banka, Goldman Sachs, dokázala srazit na kolena několik evropských států, a to již v době, kdy existovala EU. Řecko, Portugalsko, Irsko, tam se její lidé dokázali infiltrovat do politiky a tak ovlivnit hospodaření státu, že z něj měli dojnou krávu. Za vším, co špatného v ekonomice se událo, hledej banku Goldman Sachs, a to už od 'Černého úterý', na kterém měla největší podíl již v roce 1928 a trvá to dodnes. Přestože jí soud uložil předložit doklady o hospodaření a vlivu na tuto krizi, banka to nebere v potaz, jako by se jí to netýkalo a soud neexistoval. Goldman Sachs je jako mor nebo španělská chřipka.

***

Po obědě jsem se natáhl na verandě a užíval si siestu. Junior už byl seznámen s mými plány, takže jsem byl v poklidu. Přišel ke mně Alesio a jemně mi olízl ucho. Otevřel jsem oči a on se na mne krásně zubil. Přitáhl jsem si ho a dal mu hluboký polibek a rukou mu hladil stehno směrem k prdelce.

„Och, Simone, nééé!“ přivřel oči a lapal po dechu.

„Tak proč jsi přišel, když se nechceš...?“

„Ty jsi kůň. Myslíš jen na to jediné.“ Rozchechtali jsme se.

„Máme plný dvůr, čekají jen na tebe.“ Z dálky jsem uslyšel vyhrávat nějaké šlágry.

Dvůr byl vyzdoben vlajkami, girlandami, balónky... Byly tam další čtyři děti a čtyři mladé ženy, dívky. Kluci se předváděli, jak umějí jezdit na čtyřkolkách. Další dva kluci na ně toužebně koukali, zda jim také dovolí si to zkusit. Dospěláci se jim tam pletli a překáželi. Kluci nebyli krkaví a kamarádům je půjčili, no neustále je upozorňovali, co a jak mají dělat. Až jsem se divil, že nedošlo k žádné nehodě. Tatínkové si je hlídali a také náležitě je upozorňovali, co a jak dělat. Byl to pořádný mumraj. Seznámil jsem se s návštěvou a trochu jsme poklábosili. Jai mi představil svou partnerku a prstem ukázal na menšího kluka se zlatými kudrnami na čtyřkolce.

„To je náš Jaky!“ prohlásil hrdě.

„Z toho bude pořádný lamač srdcí.“ Rozesmáli jsme se.

Anita se již plně vžila do role paní domácí a nosila občerstvení na stolky na verandě, různé pochoutky, cukroví.

„Zůstaneš na grilování?“ zeptal se mě Miguel. Přikývl jsem mu.

„Jsi na mne stále naštvaný, nemluvíš se mnou? Promiň! Bál jsem se ti to přiznat, že toho bude na tebe moc.“

„Ty jsi nemožný!“ Chtěl jsem říci hlupák, ale mohl by se urazit. „Rodinu a blízké musíš mít na prvním místě, to je to nejdůležitější! Pojď ke mně, ty pitomče!“ Objal jsem ho a pevně přitiskl. Usmál se.

Po grilování jsem se rozloučil, odešli se mnou i Hynek a Steve. Zanedlouho k nám přišel Alesio a Juan. Prý ať má rodinka klid. No u nás moc klidu nebylo, oba ti rošťáci si lehli ke mně, každý z jedné strany, a v klidu jsme rozhodně nebyli. Kluci byli moc milí a pozorní, až se mi zdálo, že tím mi chtějí poděkovat za to, jak jsem přijal Anitu. Nechtěl jsem se v tom pitvat, stejně by to nemělo smysl, tak jsem si užíval jejich pozornosti.

V pondělí jsme provedli rančem toho odborníka, který pracoval pro vládu, já držel v ruce své nákresy a ukazoval mu, co kde chci vybudovat. On si vše zaznamenával, také chtěl po mně okopírovat mé nákresy. Neopomněl mne pochválit, že takto precizně a rozumně připravený návrh zatím nedostal. Junior se uculoval, nedalo mu to a poznamenal, že on také nad tím žasl.

„Co děláte, nebo studujete?“ zeptal se.

„Studuji stavební školu a při tom se snažím i podnikat.“

„To vám zbývá čas vedle studia?“

„Času není nikdy dost, ale obklopil jsem se schopnými lidmi.“

„Kolik lidí zaměstnáváte?“

„To vám přesně neřeknu, protože to narůstá každým dnem, asi dvanáct set.“

„V čem podnikáte?“ Když jsem mu to vyjmenovával, tak jen kroutil hlavou. „Jak to dokážete zvládnout?“

„Něco se naskytne, zmanipuluji lidi, pověřím je úkoly, dobře zaplatím a pak už jenom chci, aby mi vydělávali peníze, protože tím vydělávají i pro sebe.“

„To je dobrá politika,“ rozesmál se. Zašli jsme si sednout na verandu a probírali podrobnosti projektu.

„To co jste mi předložil, je skutečně velmi úžasné a pamatujete v tom na různé detaily, uvědomujete si, kolik to bude stát? Odhaduji to nejméně na pět milionů, zvládnete to?“

„S tím si starosti nedělám, problém vidím ve schopnostech lidí, zda se mi podaří najít ty správné a schopné lidi.“

„Tak si je vychovejte. Máte více než rok před sebou na plný rozjezd, můžete na univerzitách vypsat granty a podle toho si pak vybrat ty nejvhodnější kandidáty.“

„Tak jsi to slyšel, Johne? Víš, co máš udělat.“ John vypadal trochu vyplašeně, přikývl a polkl naprázdno.

„Mám pro vás dobrou zprávu. Vy jste totiž ve svém návrhu pamatoval také na ekologii a to je náš další program, který teprve rozjíždíme, a tam dostanete stoprocentní dotaci na všechno, včetně staveb. Ve vašem projektu jsou vodní elektrárny, tepelná čerpadla, termální články na vodu, geotermální vrty, fermentační nádrže, čističky odpadních vod. Možná jsem něco opomněl, nebo když vás ještě něco napadne, tak na to pamatujte.“

Odpoledne jsem si zašel vyzvednout do banky kartu. Na bílém pozadí svítila červená hvězda a v každém cípu zářily malé rubíny. Vyřídil jsem Johnovi přístup k účtu a také pro něj vymohl stejnou kartu s tím, že si ji také vyzvedne v bance asi za dva týdny, vzhledem k tomu, že zítra odjíždí do Evropy.

„Tato karta vás opravňuje využívat zdarma služby letištních salonků. Máte bonus pro byznys nebo první třídu a dopravu letištním taxi z domova na letiště i domů po příletu do vzdálenosti cca padesáti kilometrů, respektive třiceti mil, a také přednostní odbavení. Stejné výhody vám poskytuje i karta, kterou už máte. Tyto výhody platí i pro vaši rodinu v případě, že cestujete spolu.“

Když jsme se vraceli z banky, připomněl jsem Johnovi, že zítra po obědě nás letištní vozy vyzvednou na ranči, tak ať jsou připravení na třetí hodinu.

Na ranči jsem se moc nezdržel, naložil jsem Alesia s Juanem a vyrazil s nimi do města, abych je trochu hezky oblékl. Alesio na mne nevěřícně koukal, když jsem mu řekl, že ho beru s sebou do Evropy s Johnovou rodinou.

„Juane, tebe si vezmu do Evropy příště.“ Uculil se, no i tak na něm bylo znát trochu smutku. Políbil jsem ho a zašeptal mu do ucha: „Vezmu tě do Paříže.“ Mrkl jsem na něj. Blaženě se uculil.

Po večeři už všichni trochu blbli s balením, tak jsem jim pro jistotu vysvětlil, co nesmí dát do zavazadel. Alesio mi dnes večer nedělal společnost, balil se, ale Juan se ke mně vinul jako břečťan. Dnes divočina nebyla, ale něžné mazlení, a i přesto jsem byl do rána v jeho jeskyňce. Ráno jsme si zopakovali další kolo hezkého, jemného mazlení. Takového jsem ho neznal, dříve byl dost divoký a dnes přímo rozněžnělý. Zlíbal jsem mu celé tělo včetně jeho pokladu a on mi to vše něžně oplácel.

Když jsem viděl, jak Steve blbne s balením, tak jsem ho upozornil, že i u nás jsou obchody s prádlem, tak si ho koupí a nemusí s sebou tahat plný kufr prádla. Ve tři pro nás přijely letištní mikrobusy, John junior bral s sebou i děti, holčičku asi desetiletou a o pár let mladšího kluka. Jelo nás jedenáct. Po přednostním odbavení jsme se usadili v salonku. Oznámil jsem jim, že vše, co je tady, je jim k dispozici, veškeré jídlo a pití včetně dětské herny, která byla oddělená jen skleněnou stěnou, takže rodiče měli přehled o dětech. Teta si prohlížela zejména pečivo, zákusky. Nabídl jsem jí, zda je nechce ochutnat.

„Á, naco budzeš keľtovac (utrácet) zaś peňeźi,“ mávla nad tím rukou.

„Teto, to už je zaplaceno, to je v ceně letenky.“ Usmála se a něco si vybrala k ochutnání.

Klukům jsem ukázal na bar, ve kterém byly zejména brandy, bourbon, vodka a jediný koňak, naštěstí moje značka. Každý z nás si dal skleničku, po obědě nám dobře padla. Z terasy salonku jsme se podívali na runway. Zanedlouho zahlásili nástup do našeho letadla, pohodlně jsme se usadili do křesel v byznys třídě, žádné tísnění, krčení nohou, šťouchání. Pohodlí křesel, žádné sedačky, mezi nimi stoleček na občerstvení a neustála pozornost letušek. Ani nevím, kdy jsem usnul, ráno jsem se vzbudil krásně odpočatý, nic mne nebrnělo a nebyl jsem dolámaný jako v sedačce standard třídy. Je to sice několikrát dražší, ale už jinak nepoletím. Když porovnáte to, že ve standard třídě sice dostanete jedno hlavní jídlo, kus buchty a nějaký nápoj, ostatní si musíte zaplatit. Kelímek limonády cca pět stovek, taktéž bageta nebo sendvič, parkovací poplatek také kolem pěti set za den a spousty dalších poplatků. V byznys nebo první třídě máte vše započteno, navíc salonek a občerstvení zdarma bez omezení, doprava letištním vozem, přednostní odbavení bez čekání ve frontě, ale hlavně pohodlí.

V pravé poledne nás přivítala prosluněná Praha. Konečně doma. Nechal jsem nás odvézt na Příkop, tam jsme si jen složili bagáž.

„Pojďte se podívat na Prahu!“ Zavedl jsem všechny na střešní terasu, kochali se nádherným výhledem, viděli jsme i Hradčany. Na oběd jsme zašli k Pinkasům.

„Tak to je skutečně to nejlepší pivo v mém životě,“ pochválil ho starší John, ostatní mu jen přitakali. Jídlo jim také moc chutnalo, bylo jako od tety. Dokonce i teta si ho pochvalovala. Provedl jsem je zejména Staromákem, ukázal jim náš palác, kde zrovna kluci instalovali nové výkladce a vstupy. Dohlížel na ně Josífek.

„Ahoj Josífku!“

Culil se, když viděl naše procesí. Řekl jsem mu, co všechno dojede ze Států a aby si připravili prostory, zejména aby využili prostory skladů ubytovacích správ v krajských městech, protože lázně, boxy a kuchyňské vybavení budeme dávat do těch vil po OVS-kách. Oděvy složit do bývalých dragounských kasáren v Karlíně.

„Ty to chrlíš, musím si to zapsat, abych na něco nezapomněl. Včera volal Koval, zítra je v Hamburku. Pepča tě už včera nezastihla.“

„Jo, dobrý. Vyřídím to s ním. Jak jsme na tom se stožáry?“

„Máme již přes polovinu postavenou, hodně nám píchli firmy tady od Hynka.“ Usmál se a kývl na Hynka.

„Už jsou tady z Jablonce na to zabezpečení?“

„No, přišli se podívat na připravenost, a když viděli, že už staví stěny, tak zůstali, aby mohli tahat vedení vnitřkem konstrukce a bylo tak chráněné.“ Rozhlédl jsem se a uviděl jsem pána, s kterým jsem zabezpečení dojednal.

„Dobrý den! Rád vás vidím, jak to jde?“

„Dobrý den!“ Podal mi ruku. „Měli jsme štěstí, že jsme zrovna dojeli ve vhodnou chvíli, abychom využili dutin konstrukce pro vedení kabelů a zároveň s dodavatelem dořešili i automatické zajištění dveří.“ Usmál se.

„Jak jste na tom, máte hodně práce?“ Postřehl jsem v jeho očích obavy, snad i strach, starost.

„No, abych vám řekl pravdu, není to nijak růžové.“

„Copak? Povídejte, nemějte obavy, pokud to bude v mé moci, pomohu vám.“

Vypadal dost ustaraně. „Víte, začátkem roku jsme obdrželi velkou a výhodnou zakázku, bylo to novum v těchto technologiích, tak jsme museli nakoupit hodně drahých materiálů a komponentů za devízy. Zadlužili jsme se, hodně, moji i manželčini rodiče si vzali hypotéky na domy.“

„A ono to krachlo?“

Bolestně přikývl. „Firma vyhlásila bankrot a nám zůstaly oči pro pláč, tedy i spousta rozpracovaného materiálu.“

„A teď vám hrozí, že celá rodina skončí na ulici.“ Opět smutně přikývl. „Pokud jde jen o peníze, tak s tím vám mohu pomoct. Máme hodně objektů, které potřebují zabezpečení, takže si na tom určitě zhojíte rány. Kolik dělá ta hypotéka?“

Rozjasnily se mu oči. „Téměř tři miliony,“ dodal smutně.

„Zítra zajděte k nám na Karlák za ekonomkou, předá vám šek na pět milionů a seznam nemovitostí, které potřebujeme zabezpečit, varuji vás, je jich hodně a po celé republice. Obejdete je a vypracujete nám projekty, nebo návrhy, jak to zabezpečit co nejlépe, a pak se domluvíme, co se bude instalovat. Tady Josífek má přehled, teď se věnuje jejich zdokumentování, tak budete spolupracovat.“

„Děkuji, děkuji, pane Simone! Zachránil jste nás.“

„Tak teď máte možnost zachránit, nebo ochránit vy nás.“ Usmál jsem se a poplácal ho po zádech. „Průběžně nám posílejte faktury, a pokud budete potřebovat zálohu, zavolejte, nebo řekněte tady Josífkovi.“

„Tak, Josífku, právě jsi povýšil na našeho bezpečnostního technika. Nezapomeň to říct Pepovi, jakou máš funkci, ať s tím počítá.“

„A dostanu přidáno?“ culil se.

„Vždyť jsem ti právě přidal, na práci.“ Rozesmáli jsme se.

„No právě, jen na práci,“ culil se.

„Neboj se, budu na tebe myslet, pamatuj, že jsi tady, aby ses předvedl a přesvědčil mne, že tě chci a nesmím o tebe přijít. Kdy budeš promovat?“

„V březnu.“

Valil jsem oči. „Už tak brzo? Už abych přemýšlel, jaké auto ti pořídit. Tak se předveď, ať to není autíčko na klíček.“ Rozesmáli jsme se.

„Co Jiřík, jak je na tom?“

Posmutněl. Objal jsem ho, orosily se mu oči. „Zatím se nic nemění.“

„Musíme doufat, nevzdáme to.“ Pohladil jsem ho po zádech. „Pepovi vyřiď, že Hynek jede se mnou, ať ho zatím nečeká. Večer k nim zajdu.“

Johna s rodinou a s Alesiem jsem nechal odvézt do Harrachova s tím, že je dopoledne odvezou mikrobusy do Tater. Já musím zítra do Hamburku, přijedu v pátek a seznámím je s rodinou. Maťašák již měl instrukce.

„No konečně jste doma!“ vítala nás teta. „Už se mi stýskalo, nemáte hlad?“

„Teto promiň, že nic pro tebe nemám, já měl takové fofry, že jsem pomalu nevěděl, jak se jmenuji. Koupil jsem vedle Johna, toho otcova bratrance, obrovský ranč a musel jsem vše vyřídit, a ještě do toho zachránit jednu rodinu. Ale neboj, dárek dostaneš, ale přijede až asi za dva týdny kontejnerem.“ Uculil jsem se, plánoval jsem jí dát nové vybavení do kuchyně. Až uvidí ty trouby, tak se zjančí. Umím si ji představit.

„Teď si dám konečně naši dobrou kávu s lógrem.“ Rozesmáli jsme se.

„Hynku, můžeme si sednout k tobě na terasu?“ Pozval i tetu, ona ještě jeho byt neviděla. Natáhl jsem se na lehátko, nestačil jsem ani ochutnat kávu a už jsem byl v mrákotách, usnul jsem jako špalek. Hynek mne vzbudil až k večeři.

„Spal jsi jak mimino,“ potměšile se culil a pohladil mě po tváři. Příletem domů ze mne opadl americký stres a já si klidně odpočinul. Po večeři jsem zajel do Pepínova, povyprávěl novinky a dal instrukce. Osm set noťasů nechat skladem pro univerzity, ostatní prodat. Pepovi se ježily vlasy, když jsem mu řekl, že do dvou týdnů má tady kontejnery s vířivkami a masážními boxy, kuchyňské vybavení a deset kontejnerů s oblečením. Vysvětlil jsem mu, kde najde Radka z krejčovského salonu, když tak ať se zeptá Vládi a dá mu to na starost.

„Myslím, že bychom do toho mohli zapojit manželku Mirka, je to švadlena, tak k tomu má blízko, udělejte velkosklad v Karlíně.“

Pepík poslouchal a uculoval se.

„Pepíku, nezapomeň si tam pak zajít nakoupit, je tam spousta hezkých věcí, určitě si vybereš. Jo a za týden jedeme na Riviéru, nezapomeň!“

Hynek spal u mne, abychom se ráno nehonili.

Koval se culil a trochu se ošíval, něco tajil, pak z něj vypadlo, že potřebuje prodat dvě stě cihel. Dnes jsem nechal připsat peníze na účet ve First Bance Chicago. Když jsme vyřídili obchod s bankou, byl stále nějak nervózní.

„Simone, tohle si schovej, až bude čas, tak to použiješ, nebo ti tady Vaska řekne, co a jak.“ Ukázal na svého bodyguarda. Takže ten hezký kluk se jmenuje Vaska. Podal jsem mu ruku, hezky se usmál, bylo to poprvé, co jsem ho uviděl se usmát. Podal mi kartičku, svou laminovanou vizitku. Prve mi už jednu dal, ale vypadala jinak, byla menší a tenčí, tato byla jako z kartonu. Zastrčil jsem si ji do peněženky za občanku, tato kapsička byla chráněna tak, aby se z ní samo nic nevysunulo. Cestou domů mi vrtalo v hlavě, k čemu ta vizitka, proč si ji neuložil do trezoru, vím, že tam má svůj trezorek. Hlavou se mi vířily různé myšlenky, nedalo mi to pokoj. Je to jeho nějaké zabezpečení? Cítí se ohrožen? Proč to dal mně? Když tak věří Vaskovi, proč to nedal jemu? Nebo je i on v ohrožení? Uvědomil jsem si, že moje jméno v jeho obchodech nijak nefiguruje. On dostává jen stvrzenku o připsání peněz na účet a peníze na můj účet převádí banka ze svého účtu, takže nikdo mimo Vasky a Kovala o mně neví. Já peníze vykázal jako provizi od banky za zprostředkování obchodu. Dnes jsem ani Hynka nepotřeboval, takže se neúčastnil našeho obchodu. Zjistil jsem, že se můžeme v bance domluvit i anglicky. Takže příště už nemusím Hynka obtěžovat.

***

Obchod s Kovalem běžel pravidelně každý měsíc, vždy v polovině měsíce, většinou sto cihel, občas dvě stě. Čím dál více jsem na něm pozoroval, že je utrápený, nervózní, má starosti, strach. Nechtěl jsem na něj tlačit, ale občas jsem mu nabídl, zda nepotřebuje s něčím pomoct. Asi po dvou letech skončilo v Německu osvobození zlata od cla a bylo výhodnější ukládat zlato ve Francii. S tím mi pomohl Jacques, něco koupil on pro svou banku a také mi zprostředkoval kontakty s jinými bankami. Tento obchod jsme dělali přes pět let a na mých účtech a v trezorech bank jsem si připsal přes dvě miliard USD, za to jsem si mohl koupit několik bank. Peníze jsem musel neustále bezpečně investovat, abych nemusel odvádět daně, kdyby ležely na účtech při uzávěrce, tak musím odvést daň. Když jsem měl několik tun zlata v trezorech, nebo cenné papíry, tak jsem daň neodváděl, byly to investice. Většina bank po válce začala opouštět zlatý standard, tzv. krytí měny zlatou rezervou, definitivně to skončilo v roce 1971, kdy od toho ustoupily i USA, ale... Hodně bank stále zlato nakupuje a skladuje, například v USA je skladem mnohem více zlata, než má Čína a Rusko dohromady. Československo mělo před válkou něco málo přes sto tun a v současnosti má Česko devět tun. Naše historické zlato, zvané také 'Národní poklad', kde se nacházely šperky, snubní prstýnky, kremnické dukáty a jiné zlaté historické mince a vyznamenání, prodala naše ČNB na váhu jako slitek za pakatel Němcům. Slovensko si uchovalo cca třicet sedm tun.

***

„Měli bychom také pokřtít ten tvůj byt.“ Hynek se potutelně usmál, v očích mu to zajiskřilo. Přistoupil ke mně a políbil na tvář, pak mi ji pohladil hřbetem prstů. Položil jsem mu dlaně na prdelku a přitiskl na sebe. Byl stejně roztoužen jako já. Boule v rozkroku nelhala.

„Dej mi chvilku!“

Odešel do koupelny. Já si zatím odložil a čekal na volnou koupelnu. Na stolek u postele jsem si připravil různé pomůcky, kterými jsem ho chtěl trochu škádlit i trochu trápit.

Když jsem se vrátil z koupelny, ukázal na můj arzenál. „To vážně?“ Culil se.

Já se také culil a přikývl.

„Já ale nejsem masochista,“ zvedl v ruce důtky. On je vyštrachal zpod polštáře.

„Já zase nejsem sadista, je to hračka. Bude se ti to líbit.“ Usmáli jsme se.

Naklonil jsem se k němu a něžně ho políbil. Konečně jsme sami a v klidu. Mé rty se posouvaly přes uši, krk a klíční kost k bradavkám, které mu již od počátku hezky vystupovaly, jak byl vzrušen. Ochutnal jsem mu je a jemně sevřel zuby. Ocas mu zacukal. Měl na sobě jocksy, ze kterých mu trčela ven a svítila vlhká bambule. Chtěl jsem mu ji pojmout do úst, ale musel jsem se k ní propracovat polibky přes jemně ochlupený pupík. Kroutil se přitom a nádherně sténal. Když jsem již měl v dosahu jazyka tu ronící slast, špičkou jazyka jsem se přiblížil k uzdičce, jemně jsem se posouval přes štěrbinku a hrnul šťávu na vrchol, abych ho pak chtivě celého pojal do úst. Vyhekl a zasténal. Přes textil jsem mu jemně zuby masíroval již tak tuhý klacek až k pytlíku. Vysvobodil jsem ho a vsál do úst. Byl akurátní, miluji to, když se mi vejdou obě koule do úst a já si mohu s nimi pohrávat, převalovat a žonglovat. Přizvedl jsem mu prdelku a jazyk se vydal přes hráz prozkoumat jeho nejtajnější místo. Nádherně se třásl vzrušením.

„Si-mo-ne!“ trhavě ze sebe vysoukal mé jméno. To už můj jazyk slintal a obkružoval jeho dírku. Stále se třásl. Miluji to, když to partnera tak nádherně vzrušuje. Dírku měl pevně sevřenou, nepovolil ani na chvilku, dával si načas a já nespěchal, věděl jsem, že jednou povolí. Celou plochou jazyka jsem mu prolízl jemně ochlupenou roklinku téměř průhlednými chloupky.

„Ochchch!“ zatřásl se. „Simone, já...“ Chtěl přiznat, že to je poprvé, poznal jsem to, nebyl můj první panic.

„Já vím, Hynku, budu něžný.“ Pohladil jsem mu bříško a počechral mu na něm jemné chloupky. Úlevně si vydechl, ale opět se jemně chvěl.

Pohrávali jsme si dlouho a dlouho. Došlo i na to, že Hynek se nenasytně zmocnil mého klacku a nedokázal přestat. Nezbývalo mi nic jiného, než mu vystříkat pořádnou dávkou mandle. Následně jsem mu to opětoval a přesvědčil mne, že i on má pořádnou zásobu munice. Dnes na můj průnik nedošlo, Hynek mne ošálil, no já mu to neodpustil a nad ránem jsem se opět pustil do masáže jeho dírky. Nebyla již tak pevná a zanedlouho můj ledoborec pronikal pomaličku jeho nitrem. Nádherně se chvěl a sténal, pevně mi sevřel předloktí a slastně se usmíval. Krásný pohled na spokojeného partnera. Užíval jsem si každý milimetr jeho jeskyňky a on každý milimetr mého zasunu. Oba jsme byli opojení a krásně vzrušení. Sluníčko již vyšlo v celé své záři, když jsem Hynkovi plnil nitro a on šťasten postříkal svou hruď.

Ještě rozechvělým hlasem chtěl něco povídat, přiložil jsem mu prst na ústa.

„Vstřebávej do sebe vše to krásné.“ Jemně jsem ho políbil, ulehl vedle něj a objal ho, pootočil se a opětoval mi polibek.