Znovu nalezená láska 25 – Harrachov

Kmotr se snažil, dvůr byl z poloviny zplanýrovaný a vyložený silničními panely. Strejda Paly vedl jednu z největších projekčních kanceláří v Košicích, tak dostal za úkol vypracovat pro nás projekt. Také jsem mu zadal vypracovat projekt na využití špejcharu. Ve sklepě bude vinárna, v přízemí cukrárna a lahůdky, v prvním patře potraviny a v druhém domácí potřeby. Divil se, že chci konkurovat Jednotě. Vysvětlil jsem mu, že náš sortiment bude odlišný, a když se dozvěděl, že se budeme specializovat na vína z tokajské oblasti a z Francie, rozzářila se mu očička, byl totiž vinař. Ještě dostal za úkol zachránit kůrii, vyzvat památkáře k průzkumu a provést zabezpečovací práce.

V sobotu jsme s Jiřím odjeli do Prahy, v pondělí začne školení a Pepa se měl v neděli postarat o francouzské odborníky. Přístroje již byly s týdenním předstihem složené na ČVUT. Přednášky a školení probíhaly v anglickém jazyce, takže nebylo potřeba tlumočníky z francouzštiny. Já sice již dost dobře ovládal francouzský jazyk, ale na odborné výrazy jsem si netroufal.

V pondělí volal kapitán Pavelka, zda nechceme nějaké materiálové zásoby ze Slovenska, když tam také podnikáme. Poslal nám seznam, většina toho byla právě na východě v okolí Prešova, ale také sklad pohonných hmot, který jsme měli kousek za humny, asi pět kilometrů od Sabinova, město bylo v případě nehody chráněno hřebenem pohoří, takže si mohli dovolit mít tyto sklady blízko města. Patřilo k tomu také menší polní letiště, využívané zejména pro vrtulníky. Základnu měli kousek od Prešova, kde bylo i vojenské letecké učiliště pro piloty a mechaniky vrtulníků. Napadlo mne, že by se nám vrtulník hodil pro montáž stožárů, zejména v slovenských krpálech, ale nevěděl jsem, zda stroje, které tam mají, jsou schopné provádět tyto montáže. Zavolal jsem do učiliště, bohužel, jejich stroje na to stavěné nebyly. Ale poradili mi. Na základně v Košicích mají jeden vhodný stroj a nemají pro něj využití, takže by byl k mání za hubičku. Ta hubička mne stála pět milionů, ale původní cena byla stonásobně vyšší. Stroj Kamov Ka-32S obsluhovala čtyřčlenná posádka a má koaxiální rotory. Je to mohutný stroj s navijákem na deset tun.

Využil jsem nabídky a koupil také několik nákladních vozů T 815, také dva dumpry, dva autojeřáby T 148 AD20. Sklad leteckého benzínu u Sabinova a sklad pohonných hmot u Prešova. Na poslední chvíli mi nabídl posledních čtyřicet UAZů, tak jsem je vzal, kluci na Slovensku je také budou potřebovat, nechal jsem je dopravit do stanice Sabinov a kmotr je pak převážel s kamarády na statek. Statek už vypadal skoro jako kasárna. Převezli jsme tam také několik mobilních nádrží s naftou a benzínem. Statek už musel být řádně střežen a kmotr se také musel věnovat vybudování řádného a spolehlivého oplocení, aspoň se nenudili, než jsem jim dodal dokumentaci pro stožáry.

Po proškolení studentů jsem odletěl do Paříže, v pondělí mne čekal pohovor na univerzitě, byl jsem nervózní jako sáňky v létě. Jacques mne uklidňoval, že o nic nejde, že je to jen formalita, vzhledem k tomu, že je to přípravné studium. Bernard hrál uraženého, že jsem ho nechal tak dlouho čekat. Já přijal jeho hru a dělal, že o nic nejde. To ho bralo ještě více a občas jsem mu na očích viděl, jak se mu lesknou.

„Zajdu se podívat k Pierrovi,“ oznámil jsem po obědě. Bernard se naštvaně otočil a odešel do pokoje. Nechtěl jsem ho déle trápit, Christine se na mne trochu vyčítavě dívala. Zašel jsem za ním do pokoje. Ležel na posteli a brečel do polštáře.

„Ty mne nechceš doprovodit?“

Vyskočil a objal mne.

„To víš, že chci!“

Zmínka o Pierrovi byla jen záminka k provokaci. Vyrazili jsme v objetí na naši oblíbenou procházku podél řeky. Byl šťastný a spokojeně se ke mně tulil. Stavili jsme se i u Pierra, nemohli jsme vynechat dobrý čokoládový dort a horkou čokoládu. S Pierrem byli dost zadobře, pak z nich vypadlo, že je tam skoro každý den, aby si zamlsal na nějakém dortu, a Pierre ho rozmazloval. Cestou domů jsme procházeli kolem skladiště, bylo celé spoutané do ocelových konstrukcí, jako by se mělo rozpadnout.

„Jacquesi, to už začínáte se stavbou?“

„Ano, jde to rychle, protože jsou to jen dvě dotčené strany, nadace a město, a jelikož obě strany jsou pro stavbu, není potřeba nic odkládat, po neděli začnou výkopové práce. Tady se můžeš podívat na projekt.“

Podal mi plány. Projekt byl velkolepý.

„To bude ale stát hodně peněz, tolik naše nadace nemá, budeme muset přidat nějakou sumu.“

„To už je vyřešeno, přece víš, že naše banka se specializuje na ekologické projekty. Získali jsme dotace od Evropské banky, také od radnice, a radnice nám také věnovala i svůj pozemek s podmínkou, že tam také budou zbudovány podzemní garáže.“

Byl to ohromný projekt pro tisíc stání, čtyři podzemní patra. Byl tam také propojovací tunel pod silnicí, kudy se dalo bezpečně projít do garáží.

„Jdu si ještě osvěžit něco z jazyků.“

Natáhl jsem se na postel a vzal do ruky angličtinu. Ten provokatér si nahý lehl vedle mne, otočený hlavou k nohám a špulil na mne prdelku, copak za takové situace se dá učit? To bych musel být z kamene a já byl jak máslo až na jedinou část mého těla, ta byla asi ze žuly. Zahodil jsem učebnici a vrhl se na tu vyšpulenou prdelku. Trestal jsem ji těmi nejzákeřnějšími způsoby. Nejdříve jsem mu ji pěkně propleskal, až byla krásně rudá a Bernard už skoro natahoval moldánky, tak jsem mu ji líbal a hladil. Prsty jsem prohrabával roklinku a hrál si s jemnými chloupky. Když jsem se jimi lehounce probíral, šimralo ho to a chechtal se.

„Už dost, nebo se počůrám!“

Roztáhl jsem mu půlky a zabořil mezi ně jazyk, pohrával jsem si s růžičkou a sledoval, jak na mne špulí dírku. Moje reflexy se nedaly ovlivnit a já slintal do jeho dírky, nepotřebovali jsme žádný lubrikant. Zvedl se a nasedl na mne. Rošťák jeden nenasytný. Dokázal mne tak rozdráždit, že jsem z něj pomalu šílel. Byl učenlivý a neustále vymýšlel nové a nové polohy. Přizvedl jsem se a líbal mu prsa, cucal a dráždil bradavky, přivíral víčka a v slasti zakláněl hlavu. Objal jsem ho, aby se mi nezvrátil. Užíval si rozkoše, slastně sténal a vášnivě mi olizoval uši, jemně se mi do nich zahryzával, šílel jsem z toho, ocas se mi vzepjal a vystříkal mu útroby. Také na nic nečekal a už mi postříkal tělo. Vysílen se na mne zhroutil. Zlíbal jsem mu každé dostupné místečko, culil se a opětoval mi polibky.

„Dělej, ty rošťáku, za chvilku je večeře a já si nic ani nepřečetl.“

„Ty to zvládneš, kdyžtak je ohromíš svým šarmem.“

Za takový kompliment se na něj nemůžete zlobit.

„To učení tě nějak zmohlo,“ uculoval se Jacques, když nás viděl přijít. „Bude záležet zejména na tom, jak to studium po dvou letech ukončíš. Jestli budeš úspěšný, automaticky budeš přijat k řádnému studiu.“

Pohovor byl velmi přátelský, vyptávali se mne, jak dlouho studuji francouzský jazyk, jak dlouho anglický, s čím mám potíže, na co se potřebuji soustředit.

„Vzhledem k tomu, že jste se učil náš jazyk amatérsky a tak krátce, ovládáte ho velmi dobře, věříme, že studium u nás absolvujete úspěšně. Děkujeme!“

Hotovo, padl mi kámen ze srdce, nevím, proč jsem se toho tak obával. Na oběd jsem už byl u Lombardů. Když jsem to pak vyprávěl Jacquesovi, ten se jen uculoval. Stejně si myslím, že v tom měl prsty a trochu zatlačil.

S Jacquesem jsem se domluvil, že za dva týdny přijedou do Prahy a pojedeme do Harrachova.

„Výbavu máme na středisku v půjčovně, tak nemusíte s sebou nic tahat. Také už budu mít řidičák, tak vás svezu spolehlivým Hummerem,“ uculil jsem se.

„Co je to za vůz, o tom jsem prve slyšel od tebe?“ zeptal se Jacques.

„To je nový typ vojenského terénního vozu, bude nahrazovat džípy. Ty jsou moc lehké a nestabilní. Mám ho už měsíc v Praze, a protože je to první vůz v Evropě vůbec, probíhá u nás schvalovací řízení a pak dostanu licenci na jejich dovoz.“

„Jak jsi k tomu vůbec přišel?“ vyzvídal Jacques.

„To už jsou skoro dva roky, co o tom autě vím. Miluji auta a zejména miluji fortel a schopnosti lidí, kteří dokáží uplatnit a vyrobit pozoruhodný výtvor. Tohle auto nemá obdobu, je jedinečné. Můj učitel fyziky často přispíval do motoristického časopisu Svět motorů a tam jsem se s jeho návrhem prvně setkal. Kontaktoval jsem výrobce a poprosil jej o bližší informace. Ze začátku byli dost odměření, ale když zjistili, že jsem student a můj zájem je vážný, byli velice vstřícní a my jsme mohli uvádět informace o připravovaném autě. Když jsem se loni dozvěděl, že začne jejich výroba a na trh se dostanou již začátkem letošního roku, tak jsem je kontaktoval a zamluvil jsem si první vůz. Bohužel mne odmítli, kvůli reklamě, prvních pět vozů získal ten pitomý Schwarzenegger.“

„Nepřestáváš mne překvapovat! Už se těším, až se svezu!“

„Neboj, je to civilní verze se vším komfortem. Pohání ho tři sta deset koní.“

Za týden jsem udělal zkoušky a získal řidičák. Občas jsem si s Pepou zajezdil po našich skladech a statcích, abych získal praxi v řízení. V terénu jsem proháněl UAZ, Pepa byl často z toho vytrslý, že se někde převrátíme.

Prvně jsem přijel Hummerem před školu a provokativně jsem oroštoval to stádo koní. Málem se vysypala všechna okna a spolužáci s úžasem koukali z oken. Musel jsem se také předvést Jiřímu.

„Máme problém,“ sdělil mi Jirka. „Armáda zrušila všechny zamluvené pobyty a od příštího týdne jsme skoro prázdní.“

„To překleneme! Vezmu naši školu na lyžák a ty mezitím uděláš nějaké reklamy se slevou pro školy. Rozešleme letáky po školách.“

Ředitel byl nadšen, když jsem mu nabídl pobyt pro dvě třídy zdarma.

Jacques se s úžasem díval na vůz, který na něj čekal na letišti.

„To je i s bazénem?“ uchechtl se.

Jacques s Christine a Bernardem jeli se mnou Hummerem a kluky vezl Pepa. Když jsme dojeli, Christine s Jacquesem byli nadšení z velmi pohodlné jízdy, ale jejich nadšení bylo ještě větší, když zahlédli náš hotel. Velmi se jim líbil. Jirka se předváděl a byl rád, že se může pochlubit. Ukázal jim všechny vymoženosti. S Bernardem po sobě trochu házeli blesky, zejména když jsem objal Bernarda a políbil ho. Bernardovi se ale Jiřík líbil a neustále se na něj uculoval. Ten to chápal špatně, myslel si, že se mu posmívá, že mu věnuji více pozornosti. Po obědě jsme si to vysvětlili a zjistil jsem, že mezi kluky je trochu té pověstné přitažlivosti. Po večeři jsme si sedli do salonku a svěřovali si své dojmy. Trochu jsem je překvapil, když jsem jim sdělil, že po ránu přijedou mí spolužáci a hotel bude plně obsazen.

„Aspoň tu bude veselo!“ konstatovala Christine.

„To bude! Mám pro tebe připraveného instruktora snowboardu.“

„Na to mne nedostaneš!“ Všichni jsme se rozesmáli.

Jirka na mne podezíravě koukal. Tušil, koho jsem měl na mysli.

Ráno jsem odjel do Prahy pro instruktora, který přijel ranním rychlíkem z Popradu. Bylo to peprné uvítání, zejména když zahlédl auto.

„Ty píčo, to jak Rolba.“

Odjeli jsme ke škole, kde se k nám přidali dva autobusy, a vyrazili jsme.

Jirka Petrovi ukázal všechny vymoženosti hotelu, zejména mu předvedl připravené rampy a stěny pro snowboard. Jirka se snažil a využil svých poznatků z Alp, aby vše připravil co nejlépe. Petr byl nadšen. Po obědě už zkoušel všechny vymoženosti. Nemohl jsem si to nechat ujít a také se předváděl.

Petr nevěřícně koukal na mou exhibici, zejména na U rampě. Někteří spolužáci se osmělili a za asistence Petra zkoušeli jízdu na prkně. Dokonce i Christine s Jacquesem se přidali a měli z toho druhé Vánoce. Jirka se věnoval Bernardovi a Éricovi s Alexem. Večer byl plný dojmů.

Christine si stěžovala, že nerozuměla všemu, co říkal Petr, proč stále mluvil o pizze. S Jirkou jsme se rozesmáli.

„Buď ráda, on má dost peprný slovník.“ Christine se trochu zarděla.

Petr po večeři už zaměřil svůj zájem na mé spolužačky a protáčel je v discobaru. Dal jsem mu k dispozici své apartmá a já se uchýlil k Jiřímu. Bernarda jsme si přibrali k sobě, ten proradný hajzlík se stále vnucoval Jiřímu. Jirka byl v rozpacích, nevěděl, jak se zachovat.

„Jiříčku, oba jste mi blízcí a nic hezkého mi není cizí, nemusíš mít obavu.“

Políbil jsem ho a následně i Bernarda.

„Bernarde! Nechceš políbit mého přítele?“ Bernard se uculil a políbil Jiřího. Pohladil ho a znovu mu dal ale již hluboký polibek. Jiří už neváhal a opětoval mu ho. Za chvilku jsme vytvořili nepřehledný spletenec z našich těl.

Jiří využil svých známostí z profesionální kariéry a druhý den přijela celostátní televize, aby udělali reportáž o pokračování jeho kariéry. Jiří se předváděl, sice se vymluvil na svá stará zranění, no i tak předvedl své schopnosti na rampě s prknem. Reportáž vyvolala značnou odezvu a již následující týden jsme odolávali návalu objednávek, jak od jednotlivců, tak ze stran škol.

Jeden den jsem vzal Jacquese s Christine do Prahy, chtěl jsem mu ukázat několik vhodných sídel pro Telcom, byly to paláce Na Příkopech. Byl nadšen a vybral si jeden, kousek od Živnobanky.

„Ani nevím, že máš tolik pěkných domů,“ podivoval se Jacques.

„To jsem dostal od babičky, ona to dostala jako náhradu škody.“

„To máš tak bohatou babičku?“

Zasmál jsem se. Vyprávěl jsem mu životní anabázi babičky.

„Vidíš a díky tobě se dočkala zadostiučinění.“

„Je to ale všechno velký závazek, babička má přes padesát potomků a většina z nich o tom, co babička dostala, nemá ani tušení, neumím si představit, co se vše rozvíří, až se o tom dozví.“

„Vidina bohatství je velmi silná pohnutka k různým emocím.“

„Největší obavy mám z toho, jak málo lidí zná sílu peněz a myslí si, jak hodně je milion nebo dva, a my přitom víme své. Většina z nich vidí jen to, co si za to mohou pořídit, ale neuvědomují si, že už v ten okamžik ty peníze ztrácí.“

Protože jsme byli nedaleko, zašli jsme na oběd do restaurace U Pinkasů. Vybral jsem pro všechny krémovou polévku se sýrem a zelenou fazolkou a jako hlavní jídlo krásnou uzenou krkovici s červeným zelím a karlovarským knedlíkem. Velmi jsme si pochutnali. K pití jsem jim objednal co jiného než plzeňské pivo, které tam měli jako křen. Christine se až podivila, že dokázala vypít celý půllitr.

„Ani jsem netušila, že pivo může být tak dobré.“

Uculil jsem se.

„Kolik má Francie druhů vín, tolik je u nás druhů piv, možná ještě více.“

Po obědě jsme zašli do Živnobanky, Jacques chtěl poznat ředitele, kterého znal jen zprostředkovaně v rámci obchodních styků. Já se s ředitelem znal skoro rok, vedl mé účty a radil mi v investicích. Díky jemu jsem byl zasvěcen do tajů obchodování s cennými papíry, jak takový obchod funguje, co všechno ho ovlivňuje a jak nepatrná zpráva dokáže s tím vším zatočit. Ředitel David se cítil velmi poctěn Jacquesovou návštěvou, o to více si vážil pak mého přátelství, když se přesvědčil o mém blízkém vztahu s Jacquesem.

„Poslouchej každé jeho slovo, každou jeho radu, on je taková šedá eminence evropských financí,“ upozornil mne David. Tato slova jsem si pamatoval po zbytek života, byla pravdivá a já se vždy ubezpečoval o jejich pravdivosti.

Na večer jsme se vrátili do Harrachova. Christine s Jacquesem se po večeři omluvili, že dnešek byl pro ně trochu hektický.

„To je tím pivem,“ zasmál jsem se. „Bude se vám dobře spát.“

Po večeři jsme si poseděli v salonku a probírali, co se komu povedlo. Petr byl nadšen našimi děly, která večer a brzo ráno zasněžovala sjezdovky.

„Peňeźi máš, tak co ci brání?“

„Ľem me to nenapadlo.“

„Co keby śi použil hlavu, tedy tu na karku, ty používáš ľem tu malu.“

Rozesmáli jsme se. Petr se trochu zarděl, to u něj bylo neobvyklé. Pak si ke mně přisedl a trochu smutně se mi přimluvil.

„Ked já neznám tak myślec jak ty, ty pametáš na šicko.“

„Ked ty zaś myšlíš ľem na to jedno, abo na tu jednu. Co tá tvoja cicuľa?“

Mávl rukou.

„To už skončilo, mala eśči daľších troch popri mňe.“ Rozchechtali jsme se.

„Já myślel, že vytrimeš vecej, asi ce budzem muśec dakus zaučic, jak śe to robí.“

„A znaš, že už som paru razy i nad tým špekuloval, že by som to s tebu vyskušal jaké to?“ Překvapen jsem koukal jako sůva.

„Radši o tým ani nepremýślaj, bul by śi pre mňe jak ta cicuľa. A já ce chcem takého jaky śi, chcem kamaráta. Nešpekuluj nad tým, bo ci radši vajca urvem.“

Objal jsem ho a políbil na tvář.

„Mám ce rád, Peter, aľe jak dluho by nám to vytrimalo a co potom?“

Opětoval mi polibek.

„Aspoň, že jeden z nás má rozum.“

Rozesmáli jsme se.

„Dáme bazén?“ zeptal jsem se. Většina holek, které s námi držely basu, byla pro.

Někdo nadhodil: „Ale bez plavek!“

Holky se zaculily, pak jedna prohlásila: „Jsem zvědavá, čím se pochlubíte.“

Všichni jsme se rozchechtali. Přesunuli jsme se do bazénu. Spustil jsem žaluzie, abychom nikoho z venku nepohoršovali. Bylo nás tam asi dvacet. Holky byly sice v menšině, ale nešli jsme se párovat, šli jsme blbnout.

První jsme se svlékli my s Petrem, Bernard s Jiřím se nenechali pobízet. Holky se také neupejpaly a svlékaly se, jako by to dělaly každou chvilku. Když jsem je pozoroval, zjistil jsem, že máme ve škole celkem pěkné holky, ten můj neposeda se začal zmítat. Holky to vypozorovaly a začaly se smát. Neodpustily si poznámku, že mne předělají. Raději jsem hodil šipku a za mnou i Petr, kterému už regulérně ocas stál. Jen jsem si nebyl jist, z jaké příčiny, zejména po tom, co mi dříve řekl.

Blbli jsme a různě jsme podplavávali jeden druhého, letmo se vzájemně dotýkali a dráždili. Asi po půlhodině blbnutí jsem vylezl a zapnul Samum, horkovzdušné velké topidlo, které foukalo krásně teplý vzduch. Natáhl jsem se na lehátko a užíval si pohody. Za chviličku u mne klečela jedna holka a už opracovávala ústy mého tvrdého ptáka. Než jsem se vzpamatoval, byli jsme všichni na jedné hromadě a každý si hrál s nádobíčkem někoho jiného. Prozkoumávání štěrbinek předních i zadních, prohmatávání prsou i koulí, honění i kouření, lízání a cucání. Kdo co měl při ruce nebo i jinak v dosahu, využil toho. Pozoroval jsem, že kluci, kteří se k nám přidali, jsou celkem pěkně vybavení, což dost rozdráždilo můj ocas a vzpínal se o to více. Stále mi jej sice někdo opracovával, nejčastěji ústy, ale nesledoval jsem to. Většinou jsem měl přivřená víčka a oddával jsem se pocitům rozkoše.

V jednu chvíli jsem měl dojem, když jsem pootevřel víčka, že můj ocas hezky kouří Petr. Honem jsem raději přivřel víčka. Několik kluků se tam vzájemně kouřilo, také holky mezi sebou se neupejpaly a vzájemně si vylizovaly mušličky a ocucávaly pěkně napřímené bradavky. Měl jsem sto chutí zasunout, ale to vše by se pak zvrhlo. Musel jsem trpět a vydržet. Naše společnost se pomalu zmenšovala. Nakonec zmizely všechny holky a také asi podobně tolik kluků, nejspíše se spárovali. Zmizel i Petr, Éric a Alex. Nějaký hezký tmavovlasý kluk mi lízal a ocucával koule a další mi kouřil vehementně ocas, po chvilce se vystřídali. Zůstali jsme s Bernardem a Jiřím a s námi pět kluků.

„Přesuneme se k tobě?“ zeptal jsem se Jirky. Ten přikývl a my se přesunuli do jeho apartmá.

Kluků jsem se zeptal, zda se chtějí s námi milovat a zda s tím mají nějaké zkušenosti. V odpověď se mi dostalo, že zatím mají jen zkušenosti ze vzájemného honění nebo kouření, více ale nezkoušeli. Poučil jsem je, jak se vypláchnout, koukali dost vyděšeně.

„Nebojte se, nikdo nebude do ničeho nucen, pokud budete mít pocit, že je to přes vaši míru, prostě to řeknete.“ Měl jsem z nich dojem, že je do toho žene spíše zvědavost než jejich zaměření, ale co, zkusit se má všechno! Když to nezkusí, pak nevědí, o co přicházejí.

Když už se kluci připravili, Jiří všem nalil šampaňské, to je vydráždilo ještě více a byli nedočkaví. Vzájemně se ocucávali a líbali, hladili a promrskávali si ocasy. Trčely jim pěkně, byli dost nadržení. Ocas jsem měl na prasknutí. Vzal jsem prvního kluka, co jsem měl při ruce, a položil ho na záda. Zvedl jsem mu nohy a prolízl mu dírku, slastně vzdychl. Bernard s Jirkou se také nenechali pobízet a také honem opracovávali vybrané dírky. Další kluci jim kouřili ocasy a hnětli koule. Když jsem měl svého kluka již dostatečně připraveného, strčil jsem mu prsty do dírky. Nebyl nijak překvapen, jen hlasitě vzdychl. Chvilku jsem mu prsty opracoval dírku a pak jsem mu nasadil na růžičku svou bambuli. Do promazané dírky jsem pomaličku cpal svého nabijáka. Kluk se mi díval do očí, a jako by čekal, že vybouchne, ani nedýchal. Držel a vyčkával, co bude následovat. Když jsem byl v něm tak z poloviny, pomalu jsem se soukal ven a pak zase do něj. Slastně se uculoval.

„To je nádherné!“

Já pokračoval a stále jsem pronikal více a více do jeho nitra. Když jsem byl až na doraz, vysunul jsem se z něj a opět zajel až na doraz. Neměl jsem již pochyb o tom, že je připraven na tvrdé dobývání, a přidal jsem na intenzitě. Kluk začal sténat a hekat jako děvka, ostatní ustali a pozorovali s jakousi závistí, jak mu obdělávám dírku.

Bernard jako můj učenlivý žák stejným způsobem opracovával dalšího kluka a Jiřík také. První vyvrcholil Jirkův kluk, když mu Jiřík začal dráždit bradavky, kluk to nevydržel a vystříkl nádherným gejzírem za hlasitého doprovodu. To Jiřík také neustál, vystoupil z něj a strhl si gumu, potřísnil mu tělo svou rozkoší. Na klukovi, kterého jsem obdělával, jsem také pozoroval, že se blíží jeho vrchol, uchopil jsem mu koule a pevně, ale s citem sevřel. Kluk hlasitě zařval a explodoval snad až na strop. Byl dokonale vyšťavený. Ostatní dva jej s údivem pozorovali a nemohli se dočkat, až na ně dojde řada.

Bernard již přiváděl toho svého také k vyvrcholení a ten nám zanedlouho předvedl svůj výstřik. Uspokojení kluci se jen slastně uculovali. Bernard měl mou školu a věděl, že musíme uspokojit každý ještě jednoho kluka. Kluci byli již žádostiví a klepali se nedočkavostí. Podívali jsme se s Bernardem na sebe, jako bychom chtěli naši akci odstartovat. Kluci již na nás špulili své prdelky. Snad si mysleli, že do nich jen zasuneme a vydřeme jim díry. Jejich tváře vyjadřovaly překvapení a se slastí pociťovali, jak jim jazyky opracováváme dírky. Slastí kňourali a nedočkavě sebou vrtěli. Naše ocasy do nich po chvilce dobývání pronikaly velmi zvolna. Kluci byli jak na trní, cítil jsem, jak mne ten můj do sebe vtahuje nedočkavostí.

„Líbejte se!“ poručil jsem jim a kluci se vášnivě líbali a vykusovali, jako by chtěli uspíšit vyvrcholení. My s Bernardem jsme si dávali načas. Věděli jsme své. Bernard se na mne uculoval, také už byl zmožen a mohl jsem očekávat jeho vyvrcholení.

„Bernarde, ještě vydrž, nesmíš, já tě chci, uděláš se se mnou!“

Bernard se na mne podíval s bolestným úšklebkem. Jako by chtěl říci: „Já to už nevydržím!“

Já věděl, že pro mne vydrží.

Zvedli jsme klukům každý jednu nohu a položili si ji na rameno, to už Bernard věděl, že se blíží vrchol. Kluci zintenzivnili své sténání a už stříkali jeden na druhého, jak byli k sobě natočení. Objali se a hluboce se políbili.

Strhl jsem si gumu z klacku.

Postavil jsem se proti Bernardovi a poklekl. Jirka nás pozoroval, co chceme dělat. Věděl, že jsme již hodně unavení, každý jsme udolali dva kluky, ale sami jsme se ještě neudělali, a očekával každou chvíli naši erupci.

Bernard mne objal kolem krku, já mu uchopil nohu a položil si ji na rameno podobně, jako jsme to před chvilkou udělali s kluky. Pak jsem mu rukou podchytil prdelku a vyzvedl druhou nohu na své rameno, přitom jsem ocasem do něj vstoupil. Postavil jsem se. Bernardovi se orosily slastí oči. Pevně mne objímal kolem krku a já mu prdelku narážel na svůj ocas, který hrozil každou chvilkou vybouchnout. Vášnivě jsem ho políbil a zakousl se do spodního rtu. Byl jsem ve vytržení, již dlouho jsem se takto nerozdováděl. Najednou Bernard pevně sevřel víčka, já věděl, že nastal jeho čas. Silně zařval a moji bradu a tváře pokrývala jeho slastná tekutina.

„Chci to do sebe!“ poručil mi, věděl, že jsem také připraven. Pevně jsem přirazil tu jeho krásnou maličkou prdelku na svůj ocas a pumpoval a pumpoval do jeho nitra semeno, jako ten nejštědřejší rozsévač. Byl jsem ze široka rozkročen, abych udržel stabilitu, a neustále jsem do něj přirážel jako smyslů zbavený. Semeno v něm mlaskalo a zvolna z něj vytékalo a skrápělo má stehna. Vysílen jsem klesl na kolena a položil Bernarda na koberec, oba jsme byli zmožení, ale to nám nebránilo v polibku, který zpečetil naše vyvrcholení.

„Jsi nejlepší!“

„Ty jsi můj nejlepší žák!“ Uculili jsme se a znova se líbali.

Kluci stáli kolem a najednou nám začali tleskat.

„To bylo neskutečné, slyšel jsem o tobě hodně, ale tohle předčí všechny pohádky o tobě. Tomu bych nevěřil, kdybych to neviděl!“ prohlásil kluk, kterého jsem udělal jako prvního.

Pak se zarazil: „Podívejte, jemu stále stojí!“ ukazoval nevěřícně prstem na můj ocas.

Jirka opět všem nalil šampaňské a my si mohli svlažit trochu hrdlo.

„Jste dokonalí!“ ohodnotil náš výkon Jirka. Políbili jsme ho. Zmáčkl jsem mu prdelku, Bernard jako by četl mé myšlenky a zmáčkl mu druhou půlku. Rozesmáli jsme se všichni.

„Tak, kdy si to zopakujeme?“ zažertoval jsem.

Naše večerní dovádění nezůstalo tajemstvím a druhý den snad nebyl nikdo, kdo by o tom vše nevěděl do nejmenšího detailu, zejména, že jsme si to rozdali každý s každým a každou. Můj sexuální kredit vystoupal na maximum. Každý večer byli zájemci o bazén, ten byl po večeři uzavřen, takže jsme mohli v klidu provozovat své hrátky. Po týdenním pobytu naší školy jsem měl dojem, že snad není kluk, kterého bych neojel. Už se mi místo tváří vybavovaly jejich prdelky nebo ocasy. Pár mi jich odolalo, jak jsem se dozvěděl. Jedním z nich byl i Maty, přestože jsem se s ním smířil a přede všemi ho objal a políbil, nenašel odvahu připojit se k našemu dovádění. Druhý byl Janek. Když jsem se ho zeptal, proč nechce s námi do bazénu, jen zavrtěl hlavou.

„Mně stačí Honzík!“ uculil se. Pohladil jsem ho a políbil.

„Jsem rád, že jste v sobě našli zalíbení.“ Přál jsem jim to. Bohužel Honzík jel až s dalším turnusem a také dodržoval půst.

Při návratu už žádná holka neseděla bez kluka, každá si tam někoho ulovila.

Tamtamy zapracovaly a z dalšího turnusu již všichni věděli, jak si užít.

Lombardovci se také po týdnu vrátili do Paříže, jen Bernardovi se moc nechtělo.

„Nic ti nebrání, abys přiletěl do Prahy a Jirka aby tě vyzvedl na letišti.“

Bernard se zaculil a podíval se svůdně na Jiřího. Jirka ho pohladil po tváři a políbil.

„Budu se na tebe těšit!“

Bernard se zazubil a oplatil mu polibek.

Jirkovi se povedlo sehnat dva kluky z místních, kteří uměli docela dobře sjíždět prkna, a udělal z nich instruktory a dostali na starost i údržbu dráhy.

Nemohl jsem vymazat z hlavy obrázek toho, jak mi Petr kouří ocas. Vzrušovalo mne to i štvalo. Petr se mi vždy líbil, byl moc sexy, ale sakra co s ním? Chtěl jsem ho, i nechtěl. Bál jsem se, že se naše přátelství zvrhne jen kvůli kousku prochcaného masa. Nechtěl jsem na to myslet, ale poručte chtíči a touze. Ty představy sexu s ním mne neustále strašily v hlavě. Proč to ten pitomec udělal? Nakonec jsem se přesvědčil, že to byly jen mé představy a touhy. Nebudu se s ním o tom bavit, ani se na to ptát. Prostě se to nestalo! Přesto jsem byl přesvědčen, že ho z hlavy už nikdy nedostanu. Šílená představa. Za dva týdny máme rande u Bélly, to bude zkouška pro mne, nebo možná pro nás oba. Jak se Petr zachová.

Když se vracel domů z Harrachova, nepozoroval jsem na něm nic, co by svědčilo o nějaké sexuální touze, byl trochu smutný, ale to byl vždy, když jsme se měli odloučit. Zase mi to vrtalo v hlavě. Stále sice uháněl nějaké holky, ale nedělal to jen aby… Vztahy s holkami mu nikdy dlouho nevydržely. Proč? Začal jsem si uvědomovat, jak byl vždy rozjařen v mé přítomnosti, jak se trochu posmutněle koukal, když jsem se bavil s někým jiným. Věděl, že s Béllou jsme si byli vždy hodně blízcí, ale vždy byl v jeho přítomnosti zasmušilý. Vše mne utvrzovalo v tom, že snad se do mne zakoukal. Nechtěl jsem si to připustit, vše by se mi zhroutilo. Nechtěl jsem, aby byl nešťastně zamilován. Já ho chtěl, chtěl jsem ho jako přítele, ne jako milence, i když ta představa byla vzrušující.

Odpoledne o velikonoční neděli jsem jel od našich za Petrem. Jeho sestra mi řekla, že je na hotelu, tak jsem jel na hotel.

„Co tu robíš, máš voľno, preco nit śi z rodzinu?“

„Tu mi ľepši, tu śe mám aspoň dze nacahnuc,“ rozvalil se na válendě.

„Vidzel śi keľo u nás mesca, ňe?“ Jejich byt byl doslova miniaturní, byla to přestavěná asi čtyřicetimetrová garsonka na dva plus něco, co byla chodba a zároveň i mini kuchyňka. V tom se tísnilo pět lidí.

„Tak śe zbaľ a idzeme ku nám a jutre valíme ku Béllovi.“

Vzal si baťůžek a šli jsme do auta.

Petr několikrát u nás byl a i přespal. Záviděl mi můj veliký rozkládací gauč. Vždy si ho užíval. Máma o něj pečovala jako o vlastního a neustále mu něco nabízela. Bráchové obdivovali Hummera a nemohli se od něj odloučit. Petr se smál, že mám větší auto než on pokoj, který sdílel s mladším bráchou a za zástěnou i se starší ségrou.

„Tak naśidac, idzeme k bráchovi zavinčovac.“

Dvojčata natěšeně naskočila. Staršího bráchu zajímalo více auto než návštěvníci s vinči. Tak jsme jim zavinčovali a omluvili se, že ještě musíme stihnout zavinčovat ostatním příbuzným. Na bráchovi jsem viděl snad milion otázek, všechny se týkaly ale peněz a on věděl, že se mnou o tom mluvit nemůže, že se s ním o penězích bavit nebudu a když, tak ho setřu. Asi pojal podezření, že na to auto mi dali peníze rodiče. Raději jsem se jen tak jakoby mimochodem zmínil, že je to služební auto.

Večer jsme ulehli s Petrem a já viděl, že je nervózní, něco ho trápí. Nalil jsem nám koňak.

„Uvolni śe,“ pobídl jsem ho přípitkem. Uculil se a zamyšleně koukal do skleničky. Odložil skleničku a objal mne kolem ramen. Nebylo to nic neobvyklého, takto jsme se objímali často.

„Šimi, chcem ce! Chcem ce v sebe. Porádňe mi vyjeb dziru, už bez tebe nevytrimem.“ Vyhrkl to ze sebe plačtivým hlasem. Přisál se mi na ústa a divoce mne líbal.

„Co śi śe naraz zošalil? Co śe s tebu stalo?“

„Nič, ľem už to nemožem vytrimac a muśelo to ze mňe von. Od pervého dňa, co som ce spatril, som śe do tebe zabuchnul, aľe nemal som sumeňe ci to povedzec. Ked som ce vidzel, jak jebeš teho skurveného Béllu, tak som myśĺel, že ho zabijem. On śe kurvi na každým kroku a ty jebeš ľem s ním.“

Pohladil jsem ho po tváři a políbil hebce na ústa.

„Ty pre mňe znamenáš vecej jak deśec Bélloch. Bélla je pre mňe ľem dzira. Znám, co robí, chodzi jebac i na Maďare, aľe dziru má fajnu a zna śe z ňu zavercic, aľe bez gumy by som o ňeho ani bicygeľ neoprel.“

Rozchechtali jsme se.

„Šimi, ľúbim ce, zošalim śe, bez tebe už to nevytrimem. V Harrachove som ostatnim zavidzel, že śe ce možu dotýkac, jak chcu, tak som śe odvážil a vźal do gembi teho tvojeho šumného chuja, najkrajšeho chuja na śvece. Až me ztraslo, kedz som ho vźal do sebe. Vekše śčesce som v živoce nezažil. Ľem co som śe ce dotchnul, ta som śe vystríkal. Preto som potom hňed odešol.“

Pevně jsem ho sevřel v náruči a zlíbal tváře, nakonec jsem mu dal vášnivý polibek. Koukal na mne vyjeveně.

„Tyž som ce chcel od pervej chvili, aľe bál som śe, že śe medzi námi daco ztraci, rozbije, že už nebudzeme kamaráci a já chcel byc s tebu aspoň kamarát. Ty śi furt ľem mľel o dzivčatoch, tak som śe ku ničemu neodvážil.“

„Takže som to porádňe pohnojil, ľem preto, že som ci nič nepovedzel a eśči śe pretvaroval.“

„Ňeobviňuj śe, nichto nezna, co budze. Nedávno som bul na prijimačkoch na Sorbonnu, ponukli mi tam študovac ośem roky. Je to vecej jak dva tiśic km, jak by śi to sebe predstavoval? A mám firmu, hromadu ľudzi, o chtorych śe muśim starac, hromadu dluhoch. Jak často śe uvidzime?“

Mlčel, také jsem nevěděl, jak to řešit. Vzpomněl jsem si na Andrého a podobný problém, který mi nastal s ním.

„Nedávno som utnul jeden nepodarený vzcah. Nechcem śe zaś trápic. Berme, co nám život ponukňe, budze, jak budze, a nič sebe ňeśľubujme. Zmiric śe s tým, co pridze, je najlepše.“

Koukal na mne jako zbitý pes. Bylo mi ho líto, ale neměl jsem mu co jiného nabídnout.

Přitulil se ke mně, tál jsem, začalo ve mně převažovat srdce. Teď, kdyby mne požádal o cokoli, tak mu to splním, na vše se vykašlu a budu ho milovat. Bohužel, nebo bohudík, tento můj stav netrval dlouho a Petr mlčel.

„Asi máš pravdu, ty śi ten, co používá rozum, budze, jak budze.“

Dal mi polibek, jemný, milý a hebký.

„Aľe hneśka śe porádňe spolu poľubíme!“ uculil se.

„Chcem od tebe a z tebe to najľepše, co v tebe je.“

Sesunul se a pojal můj ocas do úst, kouřil krásně, dělaly se mi mžitky a svět se se mnou točil. Vyžíval se v cucání a olizování koulí i ocasu, nemohl se ho nabažit. Olizoval žalud a hnětl mi koule, já se slastí vzpínal a přirážel do jeho nenasytných úst. Také jsem po něm toužil, přetočil jsem se, a tak jsme se mohli věnovat jeden druhému. Poprvé v životě jsem uchopil jeho krásný ocas a mohl si s ním pohrávat. Mnohokrát jsem si to představoval a mnohokrát jsem se u toho také udělal a dnes se mi splnil můj sen. Měl jsem ho, měl jsem svého vytouženého kluka, kluka mých snů.

Uchopil jsem do dlaní jeho hebce ochmýřené půlky a zvědavé prsty prohrabávaly chmýří jeho roklinky. Představte si, že celý rok, každý den, chodíte kolem výlohy s vysněným autíčkem a najednou ho najdete pod stromečkem. Moje vysněná růžička se na mne usmívala uprostřed heboučkých tmavých chloupků. Špulila se a vyčkávala. Přizvedl jsem mu zadeček a prsty odtáhl ty pevné polokoule od sebe. Růžička na mne mrkla a můj nedočkavý jazyk ji ochutnal a ochutnával více a více, až se lehce otevřela zvědavostí, kdo je tam tak zvědavý a neodbytný. Petr lapal po dechu. Chvilkami nedýchal v očekávání dalšího. Jazyk jsem měl neodbytný a zkoumal a zkoumal jeho štěrbinku, mrkla a otevřela svou branku. Jazyk nelenil a cpal se do teplého nitra. Branka se otevřela více a můj prst, zvědav, co se za ní schovává, se jal to prozkoumat. Petr slastí hlesl.

K prvnímu se přidal druhý prst a prohledávaly, jaká tajemství objeví. Petr slastí učurkl trochu zlatého deště. V pupíku se mu vytvořilo maličké jezírko. Spustil jsem mu zadeček a vylizoval to maličké jezírko, jezírko plné chutí. Nejdráždivější byla jemná chuť jeho těla, jemná vůně jeho potu smíšená s troškou zlatého deště, stejná vůně, kterou jsem z něho cítil pokaždé, když jsme spolu nějak laškovali a objímali se. Miloval jsem jeho vůni, byla jemně mužná, nevtíravá, vůně, po které jsem vždy dostal husinu. Ani teď to nebylo jinak, můj jazyk prošťourával pupík a Petr se svíjel a rukama pevně svíral prostěradlo. Vypínal bříško a klacek mu trčel do výšin. Musel jsem ho do sebe pojmout a očistit od touhy, kterou ronil.

Zvedl jsem mu nohy a usmívající se dírka už nedočkavě vyzývala mého dobyvatele. Byl připraven zaútočit a dobýt tu vysněnou pevnost. Palcátem jsem poklepal na bránu a ta se otevřela. Využil jsem toho momentu a lehce nakoukl do nitra. Žalud byl za vrátky jemně sevřen Petrovou obranou. Petrovi jemně zvlhly oči. Blažený úsměv mne ponoukal k dalšímu postupu. Položil jsem si jeho nohy na ramena a objal krásně chlupatá a svalnatá stehna. Hladil jsem ty jeho hebké chloupky a můj dobyvatel zahájil postup vpřed. Milimetr po milimetru vnikal do jeho nitra a vnímal jeho jemné svírání. Zmocňoval se mne blažený pocit, jsem ve vysněném nebi. Ani jsem si neuvědomil, že jsem v jeho nitru až na doraz, to se mi nikdy nestalo. Petrovi se vykutálely z očí slzy.

„Bolí?“

„Ňe! Vytrim, zostaň tak, je to…,“ nenacházel slovo. „To som furt chcel poznac, chcel som ce mac v sebe calého. Nádhera! Už ce nepuśčim!“

Můj ocas povzbuzen jeho chválou se v něm vzepjal a vší silou vytryskl svou nahromaděnou touhu.

Petr ucítil můj výstřik v útrobách a hlesl: „Och můj Bože!“ A stříkal a stříkal.

Nikdy se mi nestalo, abych vyvrcholil na první zasunutí. Byl to projev mé dlouho potlačované touhy, touhy po Petrovi, vysněném klukovi. Zhroutil jsem se na něho a líbal a líbal. Líbal jsem jeho prsa, ožužlával bradavky, cucal a jemně se do nich zakusoval. Petr jen vzdychal a hekal. Můj ocas stále dlel v jeho nitru a nechtěl se ho vzdát. Cítil jsem, jak se v něm stále vzpíná, snad mi v něm praskne. Miloval jsem ho jemně i divoce. Vydrželi jsme až do kuropění, potřeboval jsem se prospat, musel jsem jít hrát do kostela.

K obědu jsme měli upečeného tradičního velikonočního beránka, myslím tím masité zvíře, ne buchtu. Viděl jsem rozpaky na Petrově tváři, když viděl ty dlouhé kosti nohou na velkém pekáči. Tak jsem se k němu naklonil a měl jsem sto chutí udělat na něj HAW! To by mi asi máma omlátila všechny talíře o hlavu. Řekl jsem mu, aby se nerozpakoval, že je to jehňátko a určitě lepší delikatesu nejedl. Uculil se a s chutí se pustil do jídla. Po dojedení nešetřil chválou, také se přiznal, že nic lepšího v životě nejedl, tak jemňoučké a chutné maso. Máma byla polichocená a přidala mu.

Po obědě jsme se šli projít, aby nám trochu slehlo. Potkali jsme mého souseda Piťa, dost se mi podobal, a tak si nás Petr proměřoval. Piťo byl o pár měsíců mladší, a tak chodil do školy o ročník níž.

„Co śi neprišol na mojo narodzeniny?“

„Bula pobľuta cala ulica?“ chechtal jsem se.

„Ci Bože, to śi mal vidzec! Konec śveta.“ To jsem si uměl živě představit.

Maminka mu zemřela a žil s otcem, slézali se u nich kluci a často se chlastalo až do rána. O jeho otci jsem věděl, že je na kluky. O tom, co se tam odehrávalo, se mohu jen domýšlet. Nikdy jsem neměl odvahu jít k nim, když jeho otec tam měl běžně pět i více kluků. Vím ale, že Piťo se jich také stranil a byl zalezlý ve svém pokoji, nebo zašel ke mně. Byli jsme si hodně blízcí, byl to ve vesnici můj nejbližší kamarád. Několikrát u nás i přespal. Nebylo nic neobvyklého, že u nás večeřel. Byl skoro jako můj brácha. Často jsme usnuli ve společném objetí, ale jak se říká, ve vší počestnosti.

„Co máš dňeśka v plánu?“

„Nič, aľe znáš to, večer budze zábava, ta śe daco naskytňe.“

„Nechceš ísc s námi na Maďare?“

„Možeme.“

„Dobre, tak o trecej pric ku nám.“

Piťo se hodně podobal na Stinga, ten rozjevený úsměv a stejná čupřina. Holky po něm dost jely, ale on se jim snaživě vyhýbal. Nevěděl jsem, jak na tom je, za které křídlo kope. Nikdy jsme se o tom nebavili. Ne že bychom se tomu vyhýbali, ale byli jsme mladí a takové věci nás v té době ani nenapadlo řešit. Dnes mne to ale zajímalo, vyrostl z něj moc pěkný vysoký kluk, který byl neustále na mně pověšen a občas mne políbil na tvář. Stále mne objímal a Petr už viditelně nervózněl a žárlil.

„Péťo, je ľem to, co vidziš, tak śe nenervuj.“

Petr se zklidnil, osprchovali jsme se a vyparádili, dal jsem mu také něco si vybrat z mého šatníku.

Přišel Piťo, džíny nic moc, triko ještě horší a nějaká bunda.

„Vykupal śi śe?“

„Naco?“

„Mňe z tebe jebňe! Poc do kúpeľni, zobleč te renty, co máš na sebe, daco ci dám od sebe. Porádňe śe vykúpaj a vypláchni sebe aspoň tri raz ric.“

Koukal jak zjara.

„Nič śe nepýtaj, páčim śe ci, páči śe ci i Peter, to vidzim. Chceš sebe zajebac?“

Jen rychle přikyvoval.

„Jak śi na to prišol?“

„Bo nit som ślepy!“

Svlékl se do naha a já zahlédl nádherného kluka, štíhlého ramenatého blonďáka s krásným rovným, vzpínajícím se klackem s poloobnaženým žaludem. Zavolal jsem Petra.

„Kukni śe, jak je šumný!“

Petr se díval s úžasem, slintal.

„Pomož mu a vyśvetli, jak śe vypláchnuc.“

Já se šel doobléknout a vybrat něco i pro Piťa.

Vyrazili jsme, v Košicích jsme se stavili na večeři a pak vyrazili k Béllovi až na hranice.

Bélla, když viděl Piťa, už slintal.

„Ten ňe pre tebe!“

Upozornil jsem Piťa, že bez gumy ani nemrkne, a strčil jsem mu do kapsy pár kondomů. Zvlášť jsem ho upozornil, aby si určitě nic nezačal s Béllou.

„Je to kurva a ty by śi śe dal prehvarec.“

Bélla nás zavedl do jejich viničního domku, kde jsme měli mít své zázemí a nikdo nás tam nemohl obtěžovat.

Bélla byl jeden z nejhezčích kluků, co jsem znal, měl krásně urostlou postavu, pevnou kulatou prdelku, černé vlasy a nádherné čokoládové oči s rošťáckými jiskřičkami. Když se usmál, tak mu nikdo neodolal. Dalo by se říci, že nemá chybičku. Až na jednu. Byl nekontrolovatelně chtivý. Jak někoho dostal do merku, nepřestal, dokud ho nedostal. Nedokázal udržet nohy u sebe, když uviděl pěkného kluka, a když ještě zjistil, že by byl možný nějaký pich, byl nezastavitelný. Věděl jsem, že bude Piťa uhánět, proto jsem Petra požádal, aby ho hlídal, ale stejně jsem tomu moc šanci nedával. Já budu hrát s kapelou, tak to neuhlídám.

U Bélly byl obrovský sál, kde se dělaly zábavy, slézali se tam mladí ze širokého okolí, byly to vyhlášené zábavy a jezdili tam mladí i z Maďarska. Na pohyb přes hranice vám stačila občanka, kde hraničáři viděli, že bydlíte poblíž hranic, a nic neřešili. Nebylo nic mimořádného, že ve výčepu visely pověšené samopaly a kluci v uniformách se kroutili na sále. Myslím, že v nich stejně neměli žádné patrony. Když jste večer, až se rozproudila zábava, vyšli ven, tak jste pod okny a v okolí museli dávat pozor a sledovat, kde svítí v trávě jaká prdel, abyste na někoho nešlápli. Byl to obrovský sexy závod.

U nás na zábavě to nebylo jinak, ale v menším, zábavy u nás byly také vyhlášené, ale náš sál nebyl tak velký. Vedle sálu byla ale velká zahrada a ta by mohla vyprávět. V létě se na zahradě pod okny stavěl dřevěný parket, aby byl větší prostor pro tanec. Mrdalo se bez ostychu kolem toho parketu.

Když se starostliví rodiče odvážili přijít zkontrolovat své ratolesti, tak skončili špatně. Báby byly polité pivem, nebo je hodili do potoka, který tekl vedle cesty. Chlapi končili celí domlácení a zkopaní. Prostě dospělí tam neměli co dělat, pro ně byly zábavy odpoledne do večeře, po večeři pro mladé. Nejhůře skončil chlap, který se odvážil oslovit nějakou mladou holku. S tím neměl nikdo slitování, bylo to, jako když na něj vlítne roj sršňů. Kdo něco podobného nezažil, tak tomu neuvěří. Tak to skutečně bylo. U nás se žilo.

Jednou, když jsem se vracel domů ze školy, jsem se ve vlaku dal do řeči s hezkým vojáčkem. Jel domů na dovolenou a stěžoval si, že se tam bude nudit.

„U nás zdechnul pes, je tam nuda, zábavy tak dva raz do roka,“ postěžoval si. Slovo dalo slovo a pozval jsem ho k nám.

„Možeš potom prespat u mňe.“

Přivedl jsem ho na zábavu, ale zapomněl jsem ho představit našim klukům a ten chudák pak skončil s monclem. Jeden z mých bratránků mu dal do držky, že se montuje do našich holek, cizinec jeden.

Když jsem to zjistil, tak se usmířili a jinak než v objetí jsem je už neviděl. Bratránek se mu pak věnoval po zbytek zábavy a hlídal, aby se už nic podobného neopakovalo, snad mu podstrčil i nějakou holku, protože ráno si to vojáček i přes modřinu pod okem velmi pochvaloval.

„Kurva u vás to je zábava, tu to žije, u nás je mrtvo.“

Zábava končila kolem čtvrté, v půl páté odjížděl první vlak. Na nádraží byl asi dva metry široký perón se zábradlím, za kterým byl svah porostlý keři. Čekání na vlak také stálo za to. Holky byly většinou prohnuté přes zábradlí a kluci je zezadu obdělávali, aby dohnali zameškané, nebo jen zabíjeli nudu při čekání na vlak. Ty, které nikdo neobdělával, tak většinou blily do roští.