Znovu nalezená láska 15. – Svoboda

Po probuzení jsem klukům připomněl, že jsme vlastně nenavštívili nic z toho, co jsme si předsevzali, tak jsem jim doporučil, aby navštívili vedle stojící Louvre a podívali se na Monu Lisu. Maty si pořídil podobný překladač jako můj, tak už jsem neměl obavy, že se někde nedomluví. Odpoledne bychom mohli vyrazit na Montmartre a ať se zeptají Pierra, zda by nechtěl vyrazit s námi.

Ráno jsem předal smlouvy s připomínkami právníkovi, ten po pár dotazech se odporoučel. Osaměli jsme s prezidentem, ani jeden z nás nemluvil, panovalo jakési mrtvolné ticho, i když jsem na jeho tváři pozoroval spokojenost. V hlavě mi vrtala jeho nabídka půjčky a zejména její nestandardní podmínky. Do Francie jsem jel s tím, že se seznámím s vlivnými lidmi, zjistím možnosti získání půjček z fondů, dotace a možnosti další podpory podnikání. Pak mi osud postavil do cesty trochu méně rozhodného Érica, a pak se roztočil kolotoč, z kterého se mi točila hlava. Do toho vstoupil i jeho otec s nabídkou bezprecedentní půjčky. Proč? Co chce? To přece není jen tak, nabídl mi spoustu peněz a chová se ke mně jako k vlastnímu. Tyto a podobné myšlenky mi nedaly pokoj od chvíle, co jsem si přečetl tu smlouvu. Podíval jsem se mu do očí a vyslovil tu zásadní otázku.

„Proč? Proč to všechno pro mne děláte?“

Pousmál se a jako by se zasnil.

„Když se na tebe podívám, tak je to, jako bych se díval do zrcadla před čtyřiceti léty, vidím v tobě sebe sama. Byl jsem stejný, plný elánu, plánů, odhodlání dobýt svět, ale po válce byla situace složitá a já se musel ujmout rodinného jmění po otci, který zemřel předčasně a nestačil mi předat všechny své zkušenosti. Snažím se Érica na to všechno připravit, ale jemu některé vlastnosti scházejí, je spíše po mamince. Je moc hodný, poslušný, obětavý, ale to jsou všechno jen vlastnosti, které ctí podřízené, ne vůdce. Ty jsi opak. Nebojíš se. Jsi rozhodný, ale nejsi zbrklý, nebojíš se, máš zdravý úsudek, nejsou ti lhostejní lidé kolem tebe, jsi obětavý, jsi rodilý vůdce, jsi velmi dominantní osobnost. Dokážeš využít příležitost, ale nikdy jsem nezjistil, že bys své výhody zneužil, a vím, že jsi měl a máš dostatek příležitostí, zejména styky u vlády. Proto, proto ti věřím, věřím, že i ty pak pomůžeš Éricovi, když bude potřebovat, nebo že budete spolupracovat. Každému se hodí někdo blízký, přítel, který ti bude krýt záda a bude blízko, když jej budeš potřebovat. Já takového přítele vidím v tobě, přesvědčil jsi mne svým chováním vůči Éricovi na mítinku, nenechal jsi jej se v tom vymáchat, podal jsi mu pomocnou ruku. Vidím v tobě úspěšnou budoucnost.“

Bavili jsme se celé dopoledne, stačili jsme probrat mé plány, jak využít mou půjčku, poskytl mi hodně rad, jak nejlépe použít peníze. Seznámil mne s hodnocením našich bank a doporučil mi služby, které využít a které raději vynechat. Došlo také na otázku mého dalšího vzdělání. Já vždy toužil být architektem, od malička jsem si kreslil vysněné domy, jaké bych si chtěl pro sebe postavit.

„Když ale chceš podnikat, tak potřebuješ ekonomické vzdělání,“ připomněl mi tuto prozaickou nutnost. „Mohl bych ti zajistit studium u nás na některé pařížské univerzitě, ony už všechny patří pod Sorbonnu, takže bys musel absolvovat dvouleté přípravné studium, během kterého bys musel složit státní zkoušku z francouzského a anglického jazyka. Je možné také studovat distančně, tak jestli se pro to rozhodneš, od příštího roku můžeš nastoupit.“

„Takovou nabídku si nemohu nechat ujít, děkuji, určitě to beru, všemi dvaceti. To budu moci studovat i architekturu, pokud se na ni u nás dostanu.“

„A nechtěl by ses přestěhovat do Paříže a studovat tady i architekturu? Nabíráš si sice toho na sebe hodně, ale když si na to troufáš, tak ti rád pomohu.“

„Pracuji rád a jsem rád plně vytížen, nemám rád takovou jednoduchou nenáročnou práci. Někdy si připadám až jako masochista, naplno zapřažen a úplně vysílen z dokonale provedené práce. Čím více a náročnější práce, tím se mi dělá lépe, nemám pak čas myslet na hlouposti a plně se jí věnuji. Nedokážu chvilku zahálet, stále něco vymýšlím nebo dělám. Když se mi něco povede a rozjedu to naplno bez problému, tak už mne ta monotónní činnost nebaví. Musím stále vymýšlet něco nové a žene mne vpřed zvědavost, zda mi na to budou stačit mé síly a vědomosti, proto pak si je průběžně doplňuji.“ Mluvil jsem tak překotně, až jsem se zadýchal a lapal po dechu. Prezident Lombard se z mého nadšení hlasitě rozesmál.

„Jako bych se viděl! Čeká nás hodně práce, no a už je poledne, nechceš k nám na oběd? Maminka bude ráda.“

„Děkuji, ne. Slíbil jsem klukům, že si zajdeme na Montmartre, za celou dobu jsme si nestačili nikam vyjít.“

„Tak na tebe chvilku počkají, pojedeš k nám na oběd a pak vám bude dělat průvodce Éric, ten to tam zná jako vlastní boty a také tam zná i několik malířů.“

Takovou nabídku jsem nemohl odmítnout, Christine mě vyobjímala jako vlastního syna a také jsme si potykali, všichni. Mně to sice, jak se říká, nešlo moc přes hubu, protože u nás se zásadně rodičům vyká. K obědu jsme měli dušené hovězí a bramborové pyré a další a další chody, ale musel jsem se omluvit, že jednak nejsem na takovou hostinu zvyklý a také, že na mne už čekají kluci.

Jacques, Éricův otec, poslal pro kluky svou limuzínu a já s Éricem jsme vyrazili k Montmartru. Setkali jsme se pod bazilikou a pomalu k ní stoupali vzhůru. Kluci si po cestě štěbetali o tom, jak se svezli v nádherné limuzíně. Vyprávěli mi dojmy z návštěvy Louvru, zejména jaký dojem na ně udělala Mona Lisa. Pierre měl službu, tak s námi nešel, ale stačil sdělit, že se těší na večer. Éric se připomněl, že jej Pierre také pozval. Vstoupili jsme do bílé baziliky Sacré-Cœur, Baziliky Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Dojala mne jaksi ponurá, smutná atmosféra tohoto chrámu, snad ten pocit umocňovalo velké množství rozžatých svíček a jejich lehce třepetající se světlo. Přestože chrám byl plný, panovalo tam posvátné ticho a klid. Mohli jsme vevnitř fotit, ale nesměly se použít blesky, ještě že jsem měl ve zvyku tahat s sebou stativ. Postavil jsem na něj svou Prakticu a udělal několik krásných snímků. Strop už jsem si fotil z ruky, ten zdobí jedna z největších mozaik na světě, téměř pět set metrů čtverečních. Ve zvonici je zvon Savoyarde (Savojanka), který je největším zvonem ve Francii, věnovaly jej čtyři diecéze ze Savojska. Měří tři metry v průměru a váží 18 835 kg, jeho srdce váží 850 kg. Asi hodinu jsme se kochali tímto architektonickým skvostem. Nad hlavním portálem stojí dvě jezdecké sochy, Johanka z Arku a svatý Ludvík, které jako by dohlížely na pokoj města.

Po prohlídce chrámu nás Éric nasměroval na místa, kde se předváděli různí umělci, zejména malíři, ale i živé sochy, akrobati, muzikanti a mnozí další. Éric přistoupil k jednomu malíři a štípl jej do zadku, všichni jsme se rozchechtali, jak sebou škubl a vyjekl.

„Salut, Alexi! Hele, tady máš nějakou létavici,“ ukázal na čmouhu, kterou Alex udělal v úleku na malovaném pohledovém obrázku.

„Tu si budeš muset teď koupit, když sis ten obrázek tak vylepšil,“ uškeřil se Alex.

„Alexi, vedu ti hosty, vezmi je k sobě, já skočím pro něco k občerstvení,“ a už uchopil nejblíže stojícího Honzíka za ruku a pádil nakoupit. Pomohli jsme Alexovi se stojanem a plátny, po cestě mne zaujalo několik detailů.

První bylo pečení palačinek na ulici na ohřívacích stoličkách, jaké se používají v jídelnách, vypadá to jako velký plotýnkový vařič. Holka nalila těsto na plotnu, dřevěnou stěrkou, která připomínala dřevěné pravítko, těsto po plotně roztáhla, a už jej dlouhým nožem podebírala z plotny a otočila. Byl to fofr, okamžitě lila znovu těsto a rozetřela a… Zíral jsem jak ta sůva, až mne ta holka okřikla, ať nečumím a nepřekážím. Poprosil jsem o deset různě ochucených. To už se usmála, že má kšeft. Dal jsem jí sto franků a poděkoval, bylo to asi třikrát více, než kolik to stálo. Holka zírala, až se jí připálila palačinka. Pospíchal jsem s potutelným úsměvem, když si nadávala. Najednou jsem za sebou uslyšel cinkání zvonku od kola, to už jsem dlouho neslyšel, pomyslel jsem si. Ustoupil jsem k domu a kolem mne projel kluk na kole s vysavačem na zádech a v ruce s trubicí, sbíral po ulici psí exkrementy.

Šli jsme do kopce, jak jinak, na Montmartru jdete buď do kopce, nebo z kopce. Po cestě se proti nám valila voda, někde asi prasklo potrubí, ale viděl jsem, že na vrcholu ulice chlap otevřel hydrant zabudovaný do obrubníku chodníku úmyslně, aby spláchnul nečistoty ze silnice. Další metař s dlouhým koštětem uvolňoval zachycené smetí, které voda splavovala dolů. Na konci ulice byl přes silnici šikmo položený jakýsi textilní rukáv, který směřoval stékající vodu s nečistotami ke kanálu. Během pár minut byla ulice čistá, stačí jen, když má trochu sklon. Uvědomil jsem si ten rozdíl mezi touto ulicí a ulicemi v centru, kde byla spousta lidí, ale nikdo vás nezaujal, každý někam spěchal, vše tak neosobní, cizí. Ve zdejší ulici jsem se cítil, jako bych zde patřil, jako bych se znal s těmi metaři, s dívkou, co pekla palačinky, i s tím klukem s hovnocucem.

S Alexem jsme došli domů. Tam v přízemí pozdravil starou paní, my také. Míša si asi neuvědomil, že pozdravil česky: „Dobrý den!“

Alex měl pronajaté od paní první patro, byl to docela velký prostor, přizpůsobený jako ateliér, výstavní síň a obývák. K tomu kuchyňka, chodba a koupelna se záchodem. Vonělo to tam terpentýnem a ještě něčím, něčím známým, ale nemohl jsem si vzpomenout, čím.

„Alexi, co ti to tady voní?“

„Voní? Snad páchne, ne? To je terpentýn z barev. Jsi první, komu to voní.“

„To ano, ale cítím také něco jiného, něco nasládlého.“

„Na to jsem zapomněl, to je včelí vosk, jednou za čas s ním přetřu rámy obrazů, ony pak chytnou takovou pěknou patinu a také není tolik cítit ten terpentýn.“

Dorazili i Éric s Honzou obtěžkaní nákupem. Odnesli to do kuchyně a potřebné potraviny mu Éric uložil do lednice. Choval se jako doma. Éric nám nalil koňak do skleniček na víno, jiné u Alexe nenašel.

„Alexi, ty dobytku, zase jsi řádil a půlku věcí rozbil nebo vyházel oknem, co?“ Alex se zatvářil provinile a přikývl. Éric jen rezignovaně mávl rukou. „Tak se klukům pochlub, předveď jim své dílo.“

Alex nám předváděl pohledové obrazy a obrázky na město z Montmartru, ale i baziliku. Klukům se pár obrázků zalíbilo a řekli si, že by si nějaký koupili na památku, no mne ty obrázky nijak neoslovily.

„Je ferais de meilleures photos de l'aspect.“ (To bych si ty pohledy nafotil lépe.) Schválně jsem to klukům nepřekládal, jak jsem měl ve zvyku. Éric se rozesmál z plna hrdla.

„Alexi, teď jsi aspoň uslyšel pravdu, řekl jsem ti, abys předvedl své dílo, dobře ti tak.“ Usmál se, když viděl zkroušený Alexův pohled.

Alex odhrnul závěs, který předěloval velkou místnost, a tam byly po zdech i na stojanech nádherné obrazy. Připadal jsem si, jako bych byl v antickém Řecku a na mne se dívali bohové, atleti, zápasníci, prostě krásní muži, galerie krásy, svůdnosti a erotiky. Někteří nazí, jiní polonazí, další oblečení, ale z každého vyzařovala touha, vášeň, smyslnost, erotika, radost, cit a láska. I přes nahotu některých výjevů tam nebyla žádná vulgarita, jen něha a krása. Byl jsem ve vytržení.

„To je jak ve snu!“

„Podívej se na rub.“ Obešel jsem obraz a koukal jsem, že rám vzadu byl polepený malými lístky, na kterých byla uvedená výstava a získané ocenění. Na některých byl i hodnotitel podepsán.

„Ty obrazy musí mít nesmírnou cenu,“ užasl jsem.

„To já vím a Alex také, ale on se nedokáže žádného vzdát, nechce žádný prodat. Úspěšný absolvent Akademie krásných umění a živí se malováním pohlednic. Prodejem jednoho obrazu by měl vystaráno na jeden rok, no ale neprodá, nechce se s žádným rozloučit.“

„Asi má sentimentální vzpomínky,“ namítl jsem. „Tak co, Alexi, kdo z nás ti má pózovat?“ zeptal jsem se ze srandy, abych jej trochu poškádlil.

„Tebe chci!“

Zarazil jsem se, jeho odpověď byla dvojsmyslná. Já jsem pro každou srandu, mne nemusí nikdo dvakrát pobízet.

„Hned teď?“ zeptal jsem se. Přikývl hlavou. Začal jsem se svlékat. „Ty se nesvlečeš?“ zeptal jsem se Alexe. Nechápavě se na mne podíval. „Budeš se milovat oblečený?“ Culil jsem se nad tím, jak jsem jej dostal a vyvedl z rovnováhy. Pýřil se a nevěděl, co odpovědět.

Éric rychle pochopil můj vtip a hlasitě se rozřehtal jako kůň.

„Promiň, Alexi, já bych se klidně i pomiloval s tebou kvůli tak pěknému obrazu.“

Alex se již zklidnil a trochu se zatetelil nad mým komplimentem.

„Nemusíš se zatím svlékat, jen se opři o ten rám okna jednou rukou nahoře a polož si na ni hlavu, jako bys na někoho myslel a vyhlížel jej.“

„Dobrý?“ zeptal jsem se. Přistoupil ke mně a mírně si mne natočil do toho správného světla. Usedl si s plátnem v ruce a snad tesařskou tužkou a už črtal po plátně. Dělal si nákres pro malbu. Kluci se postavili za něj a sledovali každý jeho tah. V jejich tvářích se po chvilce objevoval úžas. Nestačili ani dopít koňak a Alex již měl načrtnutou mou podobu. Sám jsem se díval v němém úžasu.

„Jsi perfektní!“ Objal jsem jej a políbil na tvář. Zase se zapýřil, zřejmě nebyl zvyklý na podobné projevy přízně. „Budeš ještě chtít, abych ti stál, tedy pózoval?“

„Jestli můžeš, tak v neděli po obědě.“

Pokýval jsem hlavou na souhlas. „Dobrá, ale před tím přijdeš k nám na hotel na oběd, zvu tě!“

„Vždyť mne tam ani nevpustí, já nemám vhodné oblečení.“

Tím mi připomněl Maurice, ten by ho mohl ošatit a také by mohl dnes dělat chybějící garde na večer. Musím se zeptat Pierra.

„Já s ním zajedu k Maurici,“ nabídl se Éric. „V pět hodin pro vás přijede tátův řidič a já odvezu Alexe.“

„Alexi, dnes jdeme večer na disco do gay klubu, nechceš jít s námi?“

Alex se zatvářil trochu překvapeně.

„Víš, Simone, on Alex je takový vlk samotář, nikam nechodí, maximálně tak tady vedle do hospody.“

„Tak je načase, abychom s tím něco udělali,“ zavelel jsem. Nikdo se neodvážil nic namítnout. Alex ani nevěděl, co jej čeká, a ani se neodvážil zeptat.

„Alexi, vykoupat, navonět, oblíknout, protože za chvilku si tě vezmou do parády krásní mladí kluci, tak ať netrhneš ostudu.“ Vyjeveně na mne zíral. „No, na co čekáš, je nejvyšší čas. Myslím, že také potřebuješ trochu oholit a zastřihnout.“ Éric se culil a přikyvoval hlavou.

Když Alex odešel do koupelny, Éric se hlasitě rozesmál.

„Znám Alexe ještě ze studií, ale takto jej nikdo nezvládl, věčně oponuje, brblá, odmítá cokoli, jakoukoli pomoc, a tebe poslouchá jako malý psík.“

„On je ten váhavý střelec, potřebuje pevnou ruku, neumí se rozhodnout, tak musí za něj rozhodnout někdo jiný.“

Prohlíželi jsme si další Alexovy obrazy. Na každém jsem mohl oči nechat.

„To jsi ty!“ Podíval jsem se vzadu na rám, bylo tam asi pět štítků, samé výborné hodnocení, a nahoře bylo napsáno „Rêverie“ (snění, snivé přemýšlení).

Kluci odjeli na hotel a já s Éricem a Alexem jsme přijeli k Maurici.

„Salut, Maurice, dlouho jsme se neviděli,“ zažertoval jsem.

„A brzo se znovu uvidíme,“ odpověděl mi.

„Takže na tebe Pierre nezapomněl, jsem rád. Tady kamaráda Alexe potřebujeme vytáhnout z jeho brlohu a trochu zcivilizovat na dnes večer a na nedělní oběd, asi něco, jako jsi ošatil mne s Andrém.“

Kluci si vzali do parády Alexe, měli z něj hroznou švandu a strojili jej jako puberťáka. Alex měl v očích děs.

„Kluci, přestaňte jej děsit, ustrojte jej jako mne,“ vyzval je Maurice.

Nejdříve jej ustrojili do tmavě hnědého obleku s kabátem a do režné vesty, košile skořicové barvy světlejších tónů. Velmi mu to slušelo k jeho světle hnědým vlasům a oříškovým očím. Na večer mu navlíkli černé džíny, hezky vyšponované v těch správných partiích, pískovou košili, kostkovanou černobílou vestu a černý bluzon s podobně kostkovaným sedlem.

„Alexi, dnes se o tebe asi v klubu poperou,“ konstatoval Éric.

„Ano, je k zakousnutí,“ přidal jsem kompliment a Alex se tetelil jak prvňáček při recitaci básničky.

Podal jsem Maurici kartu:

„Promiň, pospícháme, musíme ještě k holiči.“

„Už to zaplatil Éric.“

Káravě jsem se podíval na Érica, ten se uculil a pokrčil rameny.

„Díky, Éricu, a příště nezlob!“

Stíhali jsme to tak tak. Ostříhaný a oholený Alex vypadal nejméně o dvacet let mladší. Byl z něj sexy mladík. Éric nás zavezl na hotel a odjel domů na večeři a také se připravit na večer. S Alexem jsme zašli na večeři u nás do restaurace. Po večeři jsme šli k nám do apartmá. Kluci již byli po večeři a řešili, co na sebe do klubu. Zaslechl jsem trojí zapípání, to oznámila lázeň, že je vyhřátá.

„Výborně, máme dost času, tak se můžeme trochu vyhřát, ať se nám rozproudí pořádně krev v žilách. Alexi, svlékej se!“

Já už byl nahý a Alex se stále ošíval, zřejmě se styděl, nebyl zvyklý sám ukazovat nahotu, ale jeho nahé modely mu nevadily.

„Kluci, Alex potřebuje pomoci se svlékáním.“ Kluci jej v mžiku obklíčili, již také nazí, a pomohli mu se svlékáním. Měl pěknou postavu, nebyl žádný svalovec, ale neměl se proč stydět. Ani jeho výbava mezi nohama nebyla podprůměrná, a když jej kluci chvilku hladili, přišla i odezva. Klacek mu hezky trčel vzhůru.

„Pěkný, proč se stydíš, nemáš proč.“ Pohladil jsem jej po prdelce a prsty mu lehce zajel do brázdy mezi půlky. Měl ji dost chlupatou, více než André, a chloupky byly tužší. Lehce při tom zasténal.

„Hop do vody!“ vyzval jsem jej a už jsme si užívali bublinek. Mišáček nelenil a věnoval se prozkoumávání Alexova těla, ten přivřel oči a držel jak pařez.

„Alexi, tady jsi mezi přáteli, nemusíš se stydět, uvolni se.“ Vzal jsem jeho ruku a vložil ji Mišáčkovi do klína, ten se jen blaženě uculil. Alex se za chvilku probral ze své strnulosti a oplácel Miškovi jeho péči. Vysadil si Miška na okraj lázně a olizoval mu penis, ožužlával mu žalud, ucucával jej, až dospěl k regulérní kuřbě.

„Alexi, nepospíchej, před námi je celý večer a možná i celá noc.“

Mišák využil jeho krátké přerušení a sesul se na jeho klín. Dosedl mu na ztopořený penis, ale zahlédl jsem na Alexově tváři výraz blažené spokojenosti, kdežto u Mišáka neuspokojení. Alex byl zřejmě tak nadržený, že okamžitě vyvrcholil po Miškově dosednutí na něj.

„Kluci, máme půlhodinku na přípravu, tak šup, za chvilku je tady André s Éricem a odvoz, tak ať nemusíme fofrovat.“ Alex stále seděl v koutě lázně a pozoroval nás, jak vylézáme se ztopořenými penisy z vody. Poslední šel Maty.

„Maty, ten Alex vypadá nějak hladově, asi by potřeboval něco teplého do úst.“ Všichni jsme se zasmáli, jen Alex nechápavě koukal. Nerozuměl česky. Maty k němu přistoupil tak blízko, až Alex pochopil, co po něm chce. Chopil se jeho penisu a pohltil jej do úst. Maty jej nechal chvilku si užívat. Sám si to užíval také. Zatleskal jsem na znamení, aby už vylezli z lázně, když Maty hlasitě a slastně zasténal. Naplnil Alexova ústa, ten po chvilce váhání, nevěda, co s tím nadělením, spolykal to a spokojeně se usmál.

Oba vylezli z lázně, objal jsem Alexe, políbil na tvář.

„Nebylo to tak strašné, co?“

„Bylo to krásné!“ spokojeně se zaculil. Plácl jsem jej přes zadek.

„Tak šup, oblékat!“ Jako malý kluk odcupital poslušně ke své hromádce a po osušení se oblékl.

Jen co jsme se ustrojili, přijel Éric s Andrém. Když André vkročil do apartmá, vrhli jsme se na sebe, pověsil jsem se mu na krk, zlíbal celou tvář spoustou polibků a pak se mu přisál na ústa vášnivým polibkem, byl dlouhý a hluboký. Nemohl jsem se jej nasytit.

„Mon amour!“ Znovu jsem jej celého zlíbal. „Je vous aime!“

„Miluji tě!“ Prohlásil André trochu kostrbatou češtinou. Znovu jsme spojili svá ústa toužebným polibkem. Nechtěl jsem se ho pustit, visel jsem mu na krku a André si mne přidržoval vyzvednutého ve výši našich tváří. Nikam se mi nechtělo jít, chtěl jsem jen být s Andrém. Znovu mi tekly slzy. Vždy mi v jeho přítomnosti tekly, vždy mi připomněl, že se rozejdeme.

Kluci nám zatleskali, čímž nás uvedli do reality jejich přítomnosti. André mne spustil na nohy a já jej pevně objal kolem pasu. Ruka mi sjela na jeho zadeček. Měl na sobě džíny pevně obepínající krásnou prdelku. Pohladil jsem mu ji a uculil se na něj. Moje neposlušné prsty nemohly odolat a projely roklinkou mezi půlkami. Slastně jen přimhouřil oči, sklonil se a políbil mne do vlasů.

„Chci vás v neděli oba,“ tentokrát zavelel Alex. André se nechápavě díval.

Rozesmál jsem se.

„Ale ten obraz ti nenechám!“

Pierre nám z recepce oznámil, že máme přistavený odvoz. Vyrazili jsme do klubu.

„Salut, Pierre,“ přivítali nás dva statní a pohlední vyhazovači u klubu Apollon. Jeden poodstoupil a propustil nás do klubu. Před klubem již byla značně dlouhá fronta. Docela dlouho jsme putovali chodbami a schodišti do podzemí, než jsme se octli na větší podestě, ze které jsme měli výhled na celý klub. V koutě u největšího stolu na nás mával Maurice s několika kluky. Klub byl situován do tvaru písmene L, náš stůl byl v koutě a nalevo od nás byly boxy po čtyřech až osmi místech, napravo po celé délce byl bar, asi metr před ním byly užší barové stolky se židličkami pro osm osob. V protilehlém koutě bylo vyvýšené pódium, na kterém se předváděli gogo tanečníci a na straně dýdžej. Boxy a posezení se stolky byly o stupínek vyvýšené od tanečního parketu a chráněné chromovaným zábradlím ve tvaru půlkruhu. Pod vstupním schodištěm byl vstup na toalety. Vedle baru byla velká mříž, za níž byl klenutý prostor osvětlen červeným světlem. Vedle byly ještě jedny dveře, později jsem zjistil, že za nimi je dark room.

DJ předváděl aktuální hity a parket byl docela zaplněn. Prodrali jsme se k našemu boxu. Maurice měl s sebou čtyři kluky, ale přisedl si k Mišáčkovi a už jej hladil po stehně, Maty se přitulil k Pierrovi a Éric si držel za ruku Honzíka. Kluci od Maurice si uzmuli Alexe a vrhli se na parket. Uchopil jsem Andrého za ruku a také jsme vběhli na parket. Po očku jsem koukal po gogo tanečnících, abych okoukal jejich taneční kreace. Asi mi to docela šlo, když jeden z nich mi palcem nahoru dával s úsměvem znamení. Výborně jsme se všichni bavili, střídavě jsme chodili tančit. Maurice všem naléval šampaňské. Alex byl jako nějaký šejk se čtyřmi krásnými kluky a užíval si to.

Kolem půlnoci se na pódiu objevili dva kluci, kteří zahráli scénku na téma prvního rande a končila čtvrtým, prostě tvrdou souloží. Když skončilo jejich vystoupení, tak jsem si uvědomil, že André nesedí vedle mne. Rozhlížel jsem se, ale nikde jsem jej neviděl, ani kluci nevěděli, kde je nebo kam šel. Asi šel na toaletu, no konec konců, já tam také potřebuji něco odpustit, řekl jsem si.

V první místnosti s umyvadly a zrcadly nebyl, vešel jsem k toaletám a pisoárům. Na konci řady jsem jej zahlédl, ve strnulém postoji, se zakloněnou hlavou, s pohledem do stropu, ale zavřené oči. Trochu podivný postoj. Podivné mi to připadalo až do chvíle, než jsem svůj zrak zaměřil na jeho spodní partie. Před Andrém v předklonu byl Karlos a nepokrytě jej orálně uspokojoval, no prostě jej hustě kouřil. V první chvíli jsem chtěl na ně vlítnout a oba zkopat. Nebyl jsem ale schopen se hnout, stál jsem tam jako zmražený, přešla mne i potřeba si ulevit. Otočil jsem se a rychle vyběhl ven z toalet. Musel jsem na vzduch, potřeboval jsem se rozdýchat. Vyšel jsem z klubu ven na ulici. Ostraha se mne zeptala, zda se vrátím, jen jsem přikývl hlavou. Asi půl hodiny jsem se procházel poblíž klubu. Našel mne Pierre, ten jediný si všiml, že jsem šel ven, přistoupil ke mně a zadíval se mi do očí, něco tušil, ale nic neříkal, neptal se.

„Nepůjdeme dovnitř, než zmrzneš?“ zeptal se starostlivě. Souhlasně jsem jen pokýval hlavou.

Nechtěl jsem klukům pokazit zábavu, tak jsem se psychicky utvrdil a nedovolil jsem si dát něco najevo.

„Kam ses vytratil?“ zeptal se Honzík, i ostatní kluci se na mne tázavě dívali.

„Jen jsem potřeboval na čerstvý vzduch, není mi moc dobře,“ zalhal jsem.

Objednal jsem si na baru fernet a tonic, udělal jsem si Bavoráka. Za chvíli přišel k nám do boxu André, celý rozzářený se ke mně hrnul a chtěl mne obejmout, no já se odtáhl.

„Promiň, není mi dobře, mohl bych zvracet. Promiň.“ Až do konce diskotéky jsem seděl v nejzazším koutě boxu a popíjel fernet nebo Bavoráka. Nakonec mne ten fernet udolal a já usnul.

„Vstávej, jdeme spát!“ vzbudil mne Mišáček.

„Miško, pojď ke mně!“

Přitulil se ke mně, objal jsem jej a ronil slzy.

První se rozloučil Maurice s kluky, Alex se s nimi dlouho loučil.

„Alexe a Pierra odvezu já, a vás s Andrém odveze tátova limuzína,“ organizoval odvoz Éric.

„Kde je André?“ zeptal jsem se. Všichni se rozhlíželi, ale nikdo jej neviděl. Honzík zaběhl podívat se na toalety. Vracel se a záporně kroutil hlavou.

Klub byl již poloprázdný, když ze dveří dark roomu vyšel André. Všichni jsme na něj koukali zkoprnělí, z poklopce mu visel zplihlý ocas.

„Odcházíme,“ rázně jsem zavelel. André pro mne přestal existovat. Než se stačil vzpamatovat, jeli jsme už na hotel. Na recepci jsem oznámil, že pro něj nejsme přítomní. Do oběda si nepřejeme být rušení. Na pokoji se na mne kluci lítostivě vrhli, objímali mne a hladili.

„Dost, nestojí mi za jedinou slzu, blbec!“

Odešel jsem do malé ložnice a oblečen jsem padl na postel, hlavu zabořil do polštáře a uvolnil zábrany slzám. Trvalo dlouho, než jsem usnul. Vzbudil jsem se v poledne, když mne políbil na tvář Honzík.

„Honzíčku!“ Se slzami jsem jej pevně objal. Držel jsem jej v objetí, až dokud jsem se nezklidnil. „Proč jsem se nezamiloval do tebe?“ Nebrečel jsem, ale z očí se mi řinuly slzy.

„Nebreč pro něj!“

„Nebrečím pro něj.“

Nechápavě na mne koukal.

Vzpamatoval jsem se, svlékl a vlezl do sprchy, tam aspoň nikdo neviděl mé slzy. Po obědě mi recepční podával poštu, no vše to byly vzkazy od Andrého. Hodil jsem je do koše a řekl mu, že od něj nemusí brát žádné vzkazy. Zeptal jsem se, kdy nastoupí Pierre.

„Dnes a zítra má volno.“

Chtěl jsem se totiž vyhnout návštěvě pánského klubu a domluvit se s ním, asi tam budu muset. Po obědě jsem si potřeboval ještě odpočinout. Ve tři hodiny přijel Pierre.

„Pierre, jaký bude program v tom pánském klubu?“

„Bude tam hlavně setkání s potenciálními investory, jak jsi chtěl, můžeš si prohlídnout klub, posedět, případně požádat o členství, využít knihovnu.“

„No, tak to pro kluky bude nuda, musím jim to vysvětlit a nebrat je s sebou. Nejprve jsem si myslel, že se jedná o nějaký zábavný podnik, až včera mi došlo, že se zřejmě jedná o klasický pánský klub.“

Když jsem to klukům vysvětlil, byli rádi, že se mohou dospat.

V klubu nás přivítal předseda a zavedl do velkého kuřáckého salónu, kde na mne čekalo asi dvacet potenciálních investorů. Když jsem vešel, uslyšel jsem, jak to mezi nimi vyvolalo údiv, rozpaky a ve tvářích i úšklebek či posměch. Pozdravil jsem je, poděkoval jim, že se rozhodli vyslechnout moje návrhy. Pak jsem oslovil asi třicetiletého muže, který se nejvíce uškleboval.

„Vidím, že jsem ve vás nevyvolal velkou důvěru, nebo spíš žádnou. To, že je mi osmnáct let, neznamená, že neznám cenu a moc peněz. Jsem student, podnikám půl roku a na kontě mám více než milion FRF. Ty peníze jsem vydělal, nezdědil jsem je jako minimálně polovina z vás. Nezlobte se, že se vyjadřuji takto přímo, neberte to jako urážku, pouze jako konstatování faktů. Když mluvím o penězích, tak mluvím vážně a pravdivě. Pořádek mezi přáteli musí být, a účty musí být přehledné. Nepřišel jsem od vás jen vylákat peníze, přišel jsem vám nabídnout, jak vydělat peníze a získat přátele.“

Vyprávěl jsem o tom, jak chci podnikat v nemovitostech a jaké možnosti se v brzké době objeví, také že bych rád vyslechl i jejich návrhy či nápady nebo tipy.

První se přihlásil ten mladý, již prve mnou oslovený muž.

„Nemyslíte, že milion FRF je dost málo na nějakou větší investici?“

„Ano, na větší to není moc, ale když to znásobíme vaším počtem, tak už to je trochu větší síla, nemyslíte? Za to bychom mohli koupit, odhaduji, tak pět takovýchto klubů.“

Předseda klubu se rozesmál.

„Pan předseda nám zřejmě chce něco sdělit.“

Ten jen stále s úsměvem pokyvoval hlavou.

„Odhadl jste to na chlup, nedávno jsme si kvůli jedné jistině nechali budovu odhadnout znalcem a ten stanovil přesně tuhle cenu, čtyři miliony FRF.“

Ozval se potlesk.

„Děkuji. Jak jste se ptal na ten můj milion, to nejsou jediné peníze, co mám. Pro investice mám k dispozici pět set milionů FRF.“ Sálem to zašumělo. „Mohu vědět, kolik můžete investovat vy? Nebo kolik jste ochoten investovat, bez ohledu, zda ve spolupráci se mnou, nebo prostřednictvím jiné osoby či banky? Ne, neodpovídejte, jen si sám pro sebe odpovězte. Rád bych asi za rok zde založil s přáteli akciovou společnost, nechci na vás tlačit, máte dost času si to rozmyslet, zatím vám doporučuji spojit se s CDC a upsat si pak akcie nové radiokomunikační společnosti, která vznikne na počátku roku. Já si hodlám ukrojit co největší krajíc.“

Přistoupil ke mně předseda a objal mne kolem ramen.

„Udělal jste na mne i na většinu přítomných velmi dobrý dojem, věřím vám.“

„Doufám a věřím, že vás nezklamu. No máte ještě dost času na rozmyšlenou. Zatím hodlám jezdit do Francie minimálně jednou za čtvrt roku, možná častěji. Chci si obhlédnout určité lokality a některé konkrétní nemovitosti, do kterých bych rád investoval nebo je celé koupil.“

Diskutovali jsme asi dvě hodiny, většinou ale pokládali osobní otázky, chtěli mne více poznat, většina z nich věděla, že akciový trh je vrtkavý a nemá význam se bavit o věcech, které budou aktuální za rok. Odcházel jsem s dobrým pocitem. Éric se jen uculoval.

„Co se tak culíš? Někdo ti něco slíbil?“ zeptal jsem se jej.

„Byl jsi moc dobrý, ani já bych to tak dobře s nimi nezvládl a to jsem studoval šest let. Mrzí mne, co…“

„Pšššt, nemluv o tom, ani o něm.“ Spustily se mi slzy, neudržel jsem se. I přes to, co mi udělal, jsem na něj stále myslel. Stále jej miluji, ale co udělá příště? Musím se od něj odpoutat, čím dříve, tím lépe. Čas to snad zhojí.

Éric mne odvezl na hotel, kluci se zrovna probrali a chystali se na večeři.

„Co budeme dělat po večeři?“

„Pozveme si poslíčky!“ nadšeně zvolal Míša.

Proč ne? Necítil jsem se vázán, několik dnů jsem měl půst, byl jsem nadržený a vztek na Andrého do mne pumpoval adrenalin. Kalhoty se mi vzduly. Zavolal jsem na recepci a objednal kbelík s ledem. Za chvilku u nás byl hezký garçon s kbelíkem. Dal jsem mu padesát FRF a zeptal se, zda končí v šest, přikývl. Kluci mi řekli, že minule tady měli toho kluka, abych jej přemluvil, aby přišel zase.

„Nechceš zase přijít po službě do jacuzzi?“ Kluk chvilku váhal. „Podívej, jak se mi líbíš, jak se na tebe těším.“ Přimáčkl jsem se ztopořeným penisem na jeho ruku, bez váhání jej uchopil a potutelně se usmál.

„Mohou přijít i kamarádi?“

„S tím počítám.“ Projel jsem mu rukou po prdelce a prsty zabořil do rýhy. Pevně jsem uchopil hezky vytvarovanou půlku. Jemně hlesl.

„Moc pěkná prdelka!“ Uculil se. „Zvu vás na večeři s námi, takže sraz v půl sedmé v jídelně.“ Radostně přikývl.

Po příchodu do restaurace jsem si nemohl nevšimnout, že u nedalekého stolu sedí André, na stole měl jen sklenici vína. Vypadal dost uboze, oblečen, jak byl na diskotéce, oči vpadlé, s tmavými kruhy kolem. Asi se moc nevyspal. Kluci jej také zpozorovali a upozorňovali mne na něj. Trochu nevrle jsem jim odvětil, že nejsem slepý.

„Nedělejte si starosti.“

Svíralo se mi srdce, chtěl jsem se k němu vrhnout a zlíbat ho, sevřít v náruči a už nikdy nepustit. Když jsem objednával večeře, tak jsem také objednal večeři pro Andrého, bylo zřejmé, že neměl peníze. Pozoroval jsem, jak hladově zhltal večeři, objednal jsem další chod a dezert, pro Andrého také, včetně vína. Když jsme po večeři odcházeli, André mne následoval do haly, tam mne došel a tiše promluvil.

„Simone, prosím, promluvme si.“

Nechtěl jsem dělat cirkus, měl jsem sto chutí mu něco šťavnatého chrstnout do tváře, ale ovládl jsem se. Srdce mi tlouklo jako zvon. Pootočil jsem se na něj a šlehl jej ostrým pohledem. Zase se na mne koukal jako zbitý pes. Idiot!

„Počkej na mne v atriu, dej si, na co máš chuť.“ Recepčnímu jsem ukázal, že útrata jde na můj účet.

Doprovodil jsem kluky do apartmá.

„Kluci, jdu první do sprchy, pak musím za tím pitomcem.“

Vzal jsem si toho kluka, co nám před večeří přinesl led, do sprchy. Hezky jsme se vzájemně namydlili a pak mydlili a mydlili, hladili a prozkoumávali naše těla, ale myslel jsem na Andrého, nemohl jsem ho dostat z hlavy. Kluk byl krásný, byl starý jako já, možná o trošku starší. Všichni kluci byli nabíraní v osmnácti a sloužili nejvíce čtyři roky, jak mi to řekl Pierre. Byl jsem šíleně nadržený, dva dny jsem se postil, ne, dva a půl dne. Ocas jsem měl jako ocelové kopí. Pokaždé, když mi na něj kluk sáhl, jsem se svíjel a stěží zadržoval erupci. Vyndal jsem ze skříňky lubrikant a Durex oblek pro gentlemana. Ukázal jsem to klukovi, ten se usmál a souhlasně přikývl.

„Jak se jmenuješ? Já jsem Simon.“

„Michel!“ usmál se a políbili jsme se. „Ten dole, je tvůj přítel?“

„Nevím, byl to můj přítel, včera jsme byli na disco a on si to tam rozdával, no ani nevím s kolika. Věřil jsem mu, nehlídal jsem ho a on toho využil.“

„Miluješ ho?“

„Ano, ale nechci ho už vedle sebe!“

„Jdi za ním, promluvte si.“

Nechtěl jsem mu vysvětlovat, co vše se mezi námi událo a za jakých okolností.

„Promiň, půjdu za ním. Ten drobný kluk je nejlepší milenec a je to tvůj jmenovec, zvládne vás dva.“

Vyšli jsme ze sprchy, Mišáčkovi jsem svěřil jmenovce a oblékl jsem se do obleku, který jsme dostali od Maurice.

André seděl v atriu a usrkával koňak, byl trochu netrpělivý, asi si myslel, že se na něj vykašlu. Měl jsem chuť to udělat, ale stále by to bylo mezi námi a měl jsem obavy, aby zase nevyvedl nějakou hloupost.

Přisedl jsem si a také si objednal koňak. Letmo se na mne podíval, když jsem usedal, pak sklopil oči do skleničky a mlčel. Také jsem mlčel a čekal, co mi řekne. Když mi číšník přinesl koňak, vzal jsem skleničku do dlaní a zadíval se na Andrého.

„Čekám. Co mi chceš?“

„Promiň!“

„Budiž prominuto!“ Mlčel dál. „To je vše?“

Vrtěl se, ale stále mlčel, nevěděl, jak se vymáčknout, a já mu to nehodlal ulehčit, nezasloužil si to.

Zvedl jsem se na odchod, nehodlal jsem tam jen tak sedět, samozřejmě, že jsem to hrál, proseděl bych tam s ním mlčky třebas celou noc a jen se na něj díval. Chtěl jsem jej vyprovokovat, aby už něco řekl, něco, co by za to stálo, abych měl důvod s ním zůstat, něco… Začal mnou lomcovat vztek, honem něco řekni, říkal jsem si, nebo ti tady vrazím jednu do nosu.

„Přeji ti, abys měl větší štěstí s novým přítelem než se mnou. Pozdravuj všechny doma!“

„Počkej, neodcházej, ani ses nenapil.“

„Na co mám čekat? Jsem tady už čtvrt hodiny a nic jsi mi neřekl, koňak můžeš vypít, stejně by mi nechutnal.“

Vykročil jsem k výtahu. Uchopil mou ruku, jako bych dostal zásah elektrickým proudem, srdce mi zjihlo, ale tvářil jsem se přísně. Šlehl jsem po něm svým vzteklým pohledem, vztekal jsem se, že je takový ňouma, co neumí ani promluvit.

„Nedotýkej se mne! Štítím se tě!“

„Miluji tě!“

„Také tě miluji, ale včera jsi to vše krásné mezi námi pohřbil.“

„Promiň, moc lituji toho, co jsem všechno včera provedl.“

„A co všechno lituješ? Já to nevím, věřil jsem ti, nehlídal jsem tě.“

„Všechno!“

„André, ztrácím tady s tebou zbytečně čas, za půl hodiny jsi mi nic podstatného neřekl. Zbytečně se jen trápíme a ty ani nejsi schopen se vymáčknout. Proč jsi za mnou přišel? Co po mně chceš?“

„Miluji tě! Chci tě!“

„André, opakuješ se a od tebe to není vyznání, od tebe to jsou jen holá slova bez významu. Proč mne chceš? Chybí ti amant do počtu? Včerejší amanti ti nestačí? Kolik jsi jich zvládl? A mluv, jinak odcházím. Zopakuj mi, co nám řekl psycholog, než jsme od něj odešli.“

„Abychom k sobě byli upřímní.“

„Tak prosím, máš poslední možnost se vymáčknout, jako u zpovědi, chci vědět, co jsi všechno vyváděl a s kým.“

„Promiň, mrzí mne to všechno, byl jsem zvědavý, nikdy jsem nebyl v dark roomu, tak jsem se tam šel podívat.“

„No nemyslím, že bys tam toho moc viděl. To je všechno?“

Chvilku váhal, pak pokýval hlavou na souhlas.

„Ty neumíš mluvit? Je to všechno? To ostatní nelituješ?“

„Ne, nic špatného jsem neudělal.“

Jako by mi ta slova sevřela srdce do svěráku. Kdyby mi řekl, že si to rozdal s deseti kluky, tak by mne to tak neranilo jako jeho lež.

Najednou mne opanoval příjemný pocit, jako by ze mne spadla ta největší zátěž. Uvědomil jsem si, že jsem se konečně osvobodil od Andrého pout. Nebyla to láska, on milovat neumí. Teď jsem jej viděl v pravém světle, jako bych také vylezl z dark roomu na denní světlo.

Usmíval jsem se, bylo mi příjemně, byl jsem volný, měl jsem pocit, že stačí roztáhnout ruce jako křídla a budu plachtit po obloze. Krásný, osvobozující pocit.

„André, nikdy jsi mne nemiloval, ty to neumíš, ty vůbec nevíš, co je láska. Jak jsi mne mohl ponechat samotného, když jsi věděl, že mi je zle? Ani ses nezeptal, proč je mi špatně, bylo mi špatně z toho, jak jsem se šel vyčůrat a viděl tě s Karlosem. Jsi křivák a bačkora, jsem rád, že jsem se od tebe osvobodil.“

Vypil jsem koňak, teď mi chutnal, jako by se mi vlila do žil nová krev, a v apartmá na mne čekalo tolik krásných kluků, nemohl jsem je nechat čekat. Pocítil jsem volnost a radost ze života, chtělo se mi zpívat a každého obejmout.