Znovu nalezená láska 16 – Sbohem, André

V apartmá to vonělo testosteronem, touhou a chtivostí. Kluci si ani nevšimli, že jsem se vrátil, až když jsem svlečený přistoupil k lázni, zajásali. Mlsně jsem se na ně zaculil, Michel vstal od Mišáčka a objal mne. Přehoupl jsem se do bublinkami vířící lázně. Sevřel jsem jej do náruče a toužebně políbil. Pokračoval jsem v prozkoumávání těla krásného Michela. Jeho tělo s lehce vyrýsovanými svaly, bez chloupků, jen trochu jemně zarostlý v klíně, a i tam decentně upravený zastřižením. Byl tak odlišný od… To mi stále poleze do hlavy? Budu každého teď srovnávat s ním, nezbavím se ho. Je to k zbláznění. Nenechá mne na pokoji, zkazí mi každou radost. Snažil jsem se zahnat ty vzpomínky.

„Pojď, půjdeme na postel, je nás tady moc.“ Oblékli jsme si župany, abychom se osušili, nalil jsem nám trochu koňaku pro chuť a sedli jsme si na sofa. Tam jsem si jej přivinul k sobě a žádostivě políbil. Klacek mi zvědavě trčel z rozevřeného županu. Michele neváhal a lačně jej vsál do úst, chvilku jej cucal, pak mě zase líbal. Zajel mi rukou pod župan a hrál si s bradavkami, pak jej rozevřel a vzal mi bradavku do úst, jemně ji ožužlával, pak po ní brnkal jazykem. Hezky mne to rajcovalo. Já mu prstem prozkoumával dírku, která se hezky pozvolna uvolňovala.

„Chci do tebe!“ Podal jsem mu Durex, šikovně mi jej nahrnul, bylo znát, že to nedělá poprvé. Postavil se proti mně a levou nohou stoupl na sofa. Před očima mi čněl jeho krásný klacek, ale nejvíce mne zaujal jeho krásný pytlík. Zatoužil jsem po něm, byl moc krásný, ani velký, ani malý, nevytahaný, akurátní.

„Počkej, stůj!“ Vzal jsem mu pytlík do dlaně a jemně jej sevřel, slastně přivřel oči. Klacek mu zapulzoval. Nasál jsem si jej do sebe a jazykem rejdil po trubici, cítil jsem chuť jeho šťávy, dráždila mne a v mém klacku to začalo cukat. Musel jsem se hodně ovládat, abych se nevystříkal.

Uvolnil jsem penis a vzal jsem si do pusy ten krásný pytlík. Pasoval mi do ní přesně. Jazykem jsem mu přehrabával kulky a vcucával je co nejvíce do sebe. Na nos mi z jeho klacku stékala šťáva, nasával jsem její jemnou a dráždivou vůni. Uvědomoval jsem si, že mne ten kluk dráždí každým kouskem svého těla. Přitom to nebyl můj vysněný ideál. Byl krásný, pohledná tvář, štíhle atletické tělo s jemně vyrýsovanými svaly, pěkný penis, dost velký, ale žádný dělo. Prostě vše tak nějak přiměřené, pasovalo to vše do sebe, nic nepřebývalo a nic nescházelo. Michele prostě neměl chybičku, a přece mi na něm něco jakoby chybělo, nebo jako by se mi příčilo si jej podmanit. Chyběl mu mužný zjev, vypadal jako dospívající kluk, byl pro mne jako nedozrálé ovoce, proto mi mé podvědomí vysílalo zdrženlivé signály. Nemohl jsem jej ale přece teď jen tak nechat a říci mu, že je pro mne moc mladý, přesto, že je určitě starší než já. Kvůli jednomu idiotovi snad teď nebudu dělat při každém milování psychoanalýzu. Přestaň blbnout, řekl jsem si, koukej pěkně pomilovat toho kluka, určitě po tobě touží, jen si vzpomeň, jak tě přivítal a ovinul se ti kolem krku. Ano, hezky jej pomiluji, to zvládnu, ale bude to jen divadlo. K čertu!

Pohrával jsem si ještě chvilku s jeho šourkem a penisem, pak jsem mu naznačil, aby si na mne nasedl. Stoupl jednou nohou na divan a drže se mých ramen pomalu dosedal na můj nedočkavý penis. Rukou jsem mu jej nasměroval do dírky. Zatetelil se a pozvolna dosedal. Byl již pěkně uvolněný, nepozoroval jsem téměř žádný odpor. Na nic nečekal a hopsal si na mně, občas slastně vzdechl. Neměl jsem dobrý pocit. Stále mne něco sžíralo, jako by mi někdo říkal, ty jej podvádíš, neděláš to naplno, vždyť se ti to ani nelíbí. Asi jsem se zbláznil. Mám na klíně krásného kluka, kluka, kterého by mi každý záviděl, a já vymýšlím, proč se s ním nemilovat, nebo proč se přemáhat a pomilovat jej.

Z lázně vyběhl Mišák s dalším klukem a řítili se na postel, hodil jsem po něm svou osušku, nechtěl jsem pak ležet v mokré posteli. Přerušil mé hloupé myšlenky, uchopil jsem Michela pod prdelkou a přenesl si jej na postel. Miškovi jsem pohledem na bufet naznačil, že chci šlehačku. Radostí povyskočil a hned mi podával patronu, jednu si vzal pro sebe. Michelovi jsem postříkal bradavky a hned jsem mu je pomaloučku olizoval, přitom jsem do něj vrážel svůj klacek. Když měl šlehačku olízanou, zvedl jsem mu nohu na své rameno, šibalsky se na mne podíval, chtivě se zaculil. Nová poloha se mu líbila, přivřel oči a klacek se mu vzpínal ve stejných intervalech s mými divokými přírazy. Prsty jedné ruky si cucal, druhou ruku měl nataženou a v pěsti pevně svíral přikrývku. Když jsem pozoroval, že je na konci s dechem, přehodil jsem mu nohy a na rameno jsem si vyložil druhou, čímž se natočil k Miškovi, který dováděl vedle s jiným klukem, pohled na ně jej vzrušil ještě více.

„C'est divin! Oh, mon Dieu!“ Jeho výstřiky byly jako šlehy bičem.

To vydráždilo mne, vystoupil jsem z něj, a sotva jsem strhl gumu, už jsem mu postříkal tělo, naše mízy se spolu smísily, na tváři měl blažený úsměv. Vztáhl ke mně ruce, uchopil jsem je a přitáhl k sobě, přilepil se svým tělem na mé, jen to mlasklo, sémě působilo jako mazadlo a naše těla po sobě klouzala.

„Merci! Mišáčku!“

Podíval se na mne s údivem.

„Qu'est-ce que cela?“

„Une diminutif de votre nom en tchèque.“

„Co to znamená?“

„To je zdrobnělina tvého jména v češtině.“

Uculil se a políbil mne: „Misácku!“

Rozchechtali jsme se a v objetí upatlaní semenem jsme se převalovali a líbali.

„Nemohl by ses omluvit v pondělí ve škole? Byl by to problém?“

„Na jeden den ne. Ale proč, co chceš?“

„Chtěl bych tě někomu představit, zda by tě nevzali jako modela.“

Vytřeštil na mne oči. „To myslíš vážně?“

Přikývl jsem. Začal mne bláznivě líbat po celé tváři.

„Neblbni, nic není jisté, jen že jsi pěkný, ale uvidíme, zda se budeš líbit jim.“

I tak byl stále natěšen.

Dováděli jsme asi do tří do rána, než jsme zmožení usnuli natěsnaní po čtyřech v každé posteli. Vzbudil jsem se kolem osmé a hned jsem objednal snídani na apartmá, každému dva čoko croissanty a ptačí mléko, osm porcí po půllitru. Kuchaři jsem musel vysvětlit, že chci vanilkový nápoj a sněhové koule z bílků. Ten rychle pochopil, co chci: „Za chvilku to bude, jen než se svaří mléko.“

Než se kluci probudili, už nám přivezli snídani. Nejdříve koukali s úžasem, co to je, když jsem se do toho pustil, také se odvážili a jen se blaženě culili.

„To je výborná dobrota.“

„Moje snídaně z dětských let,“ smál jsem se. Maminka mi to dělávala velmi často.

Dopoledne jsme ještě dováděli s kluky, ale na oběd všichni museli domů, nedělní oběd nemohli vynechat. Moji kluci když viděli, že mám dobrou náladu, rozhodli se mi ji zkazit dotazem na Andrého. No když už nakousli to kyselé jablko, tak jsem jim sdělil, že jsme se definitivně rozešli, nemluvil jsem o podrobnostech, jen jsem řekl, že mu nemohu věřit a v takovém vztahu nelze pokračovat.

„Kluci, já musím pro Alexe. Pozval jsem jej na oběd.“

Honem jsem se oblékl a objednal taxík. Ještě že jsem nenechal vůz čekat, Alex stále vyspával, večer byl dlouho v hospodě.

„Alexi, vstávej, nebo se svlíknu a skočím na tebe.“

Hajzlík na mne zpod deky vystrčil nahý zadek.

„Koukám, že jsi nějak rozdováděný, to jsi nikoho neměl včera v hospodě?“

„Včera tam byli jen samí dědkové a já si stejně domů nikoho netahám a sex jsem neměl, ani nepamatuji. U vás v jacuzzi to bylo po hodně dlouhé době.“

„Jaký máš vztah s Éricem? Myslím, že mu na tobě hodně záleží.“

„Éric je hodný, vždy mi pomůže, dříve jsme se i občas pomilovali, ale já jsem hlupák a odehnal jsem jej.“

„Proč?“

„Když se více napiji, tak se neovládám a vyvádím, on se mne pak bojí, tak ke mně přestal chodit. Občas se na chvilku staví a něco přinese, ale zůstane jen na hodinku nebo dvě a už se mnou nikam nejde.“

„Já se ale ptal na váš vztah, jestli k němu něco cítíš, nebo jej máš jen za kamaráda, co ti nakoupí a doplní lednici,“ popíchl jsem jej.

Byl zticha, neřekl ani slovo, asi si ani nechtěl přiznat pravdu, pravdu, která jej bodala do živého.

„Nebylo by hezké, kdyby tě někdo pohladil po prdelce, nebo tě políbil na ucho, na tvář, dal ti vášnivý polibek na ústa?“

Plácl jsem jej přes ten vystrčený nahý zadek, až to plesklo, a Alex vyskočil z postele. Ztopořený klacek se mu při tom krásně zhoupnul.

„Je škoda nechat zahálet tak pěkný klacek,“ usmál jsem se. „Běž si dát sprchu, já se podívám na Rêverie. Myslím, že u toho snil o tobě, nenapadlo tě to?“

Alex zadumaně odešel do sprchy.

Po obědě kluci lanařili Alexe do jacuzzi, já je ale okřikl, že musí pracovat. „Udělejte si výlet do Versailles.“

„Je to asi patnáct kilometrů a autobus jezdí každou chvíli,“ dodal Alex a vysvětlil jim, kde je nejbližší zastávka.

Vzal jsem něco se zásob našeho bufetu a vyrazili jsme k Alexovi. Nevzpomněl si na průšvih s Andrém a zeptal se, kde je, proč nepřišel.

„Už nejsme spolu, nestojí o mne. Našel si asi někoho lepšího.“

„To bych chtěl vidět,“ zamrmlal si polohlasem pod nosem.

„Tak si mne nějak našteluj, ať tu nezahálím,“ ukončil jsem téma André.

Asi po hodině mi poděkoval, že to stačí. Zvědavě jsem se podíval na plátno, tvář jsem měl hotovou, vlasy a krk, ramena a hrudník byly jen načrtnuté. „To už dodělám po paměti,“ dodal Alex.

„Myslíš, že do středy to uschne?“

„Ani náhodou, to bude schnout několik týdnů, také jej budu chtít někde prezentovat, tak s ním počítej tak za rok, dva.“

„Alexi, že tě zmlátím a vezmu si nějaký jiný obraz a budu tvrdit, že jsem to já, ale maloval to nějaký neschopný patlal, proto se moc nepodobám.“ Rozchechtali jsme se na plná ústa. Věděl, že žertuji.

„Alexi, věnuj Rêverie Éricovi k Vánocům.“

Zadumal se, přitakal hlavou a pohladil mne po zádech. „Máš dobrý nápad, děkuji.“

Měl jsem obrovskou radost za Érica i za Alexe.

Najednou ve dveřích stál Éric.

„Ještě že jsi přišel, už jsem se chystal, že po něm skočím, svádí mne a vystrkuje na mne zadek, nestyda jeden. Svádí tady čerstvého vdovce.“

Éric se na mne nechápavě díval. „Jakého vdovce?“

„No přece mne, André zemřel.“

Poděšeně se na mne podíval. „Jak, co se stalo?“

„No, tak jenom obrazně, ale nechybělo moc a stejně bych ho asi zabil. Tak je to, jako kdyby se stalo, definitivně jsem jej odvrhl a osvobodil se od něj.“

„Nebyl jsi na něj až moc krutý?“ zeptal se Éric.

„To nebylo kvůli dark roomu, ale kvůli tomu, že mi lhal, nemusím ti říkat, že důvěra se zpět získává těžko. Myslel jsem, že je vyzrálejší, rozumný, ale on se zachoval jako ten nejkřivější pédé.“ (Buzna.)

Více se již nevyptával, viděl, že mi zjihly oči. Rozloučil jsem se s kluky, s tím, že se chci trochu projít pěšky.

Mám rád řeky, tak jsem se vybral k Seině a pomalu jsem procházel podél břehů, řeka se v centru dost klikatí, takže jsem si o hodně cestu prodloužil, ale to mi nevadilo. Rád poslouchám tok řeky. Seina je tady klidná a tichá, jen občas je slyšet malou vlnku, která narazí na břeh či nějakou překážku. Někdy jsem sešel až k vodě na náplavku. V kamenné zdi občas ústila zamřížovaná kanalizace. Narazil jsem také na několik pevných ocelových dveří, ty byly u starého přístaviště. Asi nějaké komory, či sklady pro loďaře. Vystoupal jsem po schodech na ulici. Díval jsem se přímo na dům, kde měl ateliér Farid. Teď v šeru podvečera a při pohledu z dálky vypadal velmi rozlehlý. Měl tři vchody, hlavní uprostřed s velkými vraty a po stranách dva vchody s velkými dveřmi. V některých oknech se svítilo, zejména v patrech. Budova měla pět pater. Na střeše, v prostoru mezi dveřmi, byly velké vikýře s vystrčenou kolejnicí závěsného pojezdu, dalo by se to nazvat zavěšená kolejová lanovka. Tudy se nakládalo a vykládalo zboží pomocí kladek. Budova měla rozlehlé atrium, bývalý dvorek pro povozy. Až teď jsem si uvědomil, že jsem si při návštěvě Farida všiml v přízemí loubí a v prvním patře pavlače, do ostatních pater jsem průhledem přes vjezd neviděl. Dům byl průjezdný, z druhé strany měl také taková vrata. Uvědomil jsem si, že i když to není budova se zdobnou fasádou, je architektonicky velmi pěkná a ve své době velmi funkcionalistická.

Při svém kochání se jsem si všiml, že se k vratům blíží André. Stále ve stejném oblečení z diskotéky, jeho kroky byly těžké, unavené. Vešel do budovy, zanedlouho se rozsvítilo druhé okno vedle vrat. Chtěl jsem procházkou zahnat smutné myšlenky a ono to bylo ještě horší. Pospíchal jsem na hotel. Kluci již byli zpátky z Versailles a chystali se na večeři. Zahlédli mé zarudlé oči.

„Co se stalo?“ zeptal se Honzík.

„Nic, jen jsem zahlédl toho vola.“

Honzík mne pevně objal a políbil.

„Budeme se po večeři hezky utěšovat?“

Uculil se a pokýval souhlasně hlavou.

„Honzíčku!“ Krásný, sexy kluk s vysportovanou postavou, proč jsem se nezamiloval do něj? Opětoval jsem mu polibek.

Po večeři jsem neměl chuť dovádět a ráno nás čeká focení, což jsem připomněl klukům. S Honzíkem jsme se společně osprchovali a odešli spolu do zadní ložnice. Nazí jsme ulehli do postele, objali se, políbili a v přítmí na sebe hleděli. Znovu jsme se políbili a mocně sevřeli v objetí.

„Je mi s tebou tak hezky.“

„Mně s tebou také,“ odpověděl a políbil mne jemně na ústa. Byla to krásná a jemná pusa, nádherně mne rozehřála, zejména u srdce. Byl to krásný důkaz toho, že někomu na vás záleží, že vás má rád a cítíte to. Honzík položil na má prsa hlavu, má ruka bezděky sjela na jeho pevné půlky. Přehodil přes mé nohy svou a vyhoupl se na mne. Naše tvrdé klacky se mačkaly a třely o sebe. Podepřel se rukama nade mnou a toužebně se na mne zadíval. Něžně jsem si jej přivinul k sobě. Oči mi trochu zjihly. Myslel jsem na to, proč, proč k Honzíkovi necítím to, co jsem cítil k Andrému. Honzík je krásný, líbí se mi, tak proč jej nemohu milovat? Rád se s ním miluji, vždy mne přitahoval více než Maty či Miško, ale není milování jako milování. Rád si s ním užívám sex, perfektně nám to spolu funguje, jako bychom byli naladění na stejné vlně, ale to zablesknutí, to zašimrání nebo ještě něco, co vás přesvědčí, že někoho milujete, že je to láska, to se mi stále ne a ne zjevit. Často se mi drala slova „miluji tě“ v jeho přítomnosti na jazyk, ale věděl jsem, že je to jen touha, smyslnost, chtíč, prostě jen živočišná potřeba.

Honzík se napřímil, nadzvedl a nasměroval můj kolík do své dírky. Nijak se nepřipravil a asi si ani neuvědomil, že to není bezbolestné, takto na sucho. Usykl a utíkal pro gel. Než jsem se stačil vzpamatovat, už na mně hopsal jako na koníčku.

„Ty rozkošný nenasyto.“ Uculilli jsme se oba a užívali si jeden druhého. Ani nemám tucha, kdy jsme skončili.

Vzbudil mne Maty. „Máš tady Michela.“

„Tak jej pozvi dál.“

Ve dveřích už ale stál Michele.

„Pojď k nám, Mišáčku, pomilujeme tě po ránu, ať máš hezký den.“

„Hezký den už je a my máme nejvyšší čas, nebýt Michela, tak jsme zaspali,“ prohlásil rázně stále přítomný Mates.

„Matesi, nepruď, nebo tě tady ošustíme všichni čtyři,“ ve dveřích už stál i zvědavý druhý Mišáček, tomu nesmělo nic ujít.

Maty se uculil. „Sliby, chyby!“

A už zdrhal, když viděl, že se zvedám z postele a klacek mi míří jeho směrem.

„Vítej, mon ami,“ políbil jsem Michela, který se jen usmíval.

„Vidím, že nezahálíš.“

„No, když jsi mi včera utekl a já potřeboval utěšit.“

Naštěstí tomu Honzík nerozuměl, i když to byla ode mne jen taková konverzační hra, asi by se urazil. Michele přiznal, že také nesnídal, nestihl to, tak se nasnídal s námi. Jen co jsme dosnídali, přijela pro nás znovu ta dlouhá limuzína. Michel překvapením zkoprněl a musel jsem jej popostrčit, aby nastoupil.

„Copak, Michele, jsi nějaký zaražený.“

„Nečekal jsem takovou okázalost.“

Přivítala nás Hélène a se zalíbením si prohlížela Michela. Schválně jsem čekal, co řekne.

„Kde jsi našel toho krásného kluka?“ Michele se uculil nad jejím komplimentem.

„To víš, to je ten můj dar od Boha,“ potutelně jsem se usmál. „Takže se ti líbí?“

Jen přikývla hlavou. „Ještě co řekne madame,“ hlesla tiše.

Kluky jsme poslali do ateliéru a my jsme si šli pro požehnání od madame Cateriny. Michele se jí také líbil, sice podotkla, že není nijak výjimečný, ale je pěkný, což v překladu znamenalo, že je krásný a líbí se jí. Nikdy nikomu z modelů neřekla, že je krásný, aby si o sobě moc nemyslel a nechtěl vyšší honorář. S Hélène jsme domluvili smlouvu.

„Hélène, rád bych dělal s Michelem, s Andrém jsme se rozešli, tak bych s ním nerad přišel do styku.“

„On už je tady, přijel s Faridem, trochu mne to překvapilo. Vypadá dost uboze, jako po flámu.“

„V pátek jsme byli na disco a od té doby je s tím osvětlovačem u Farida, včera v podvečer jsem jej zahlédl jít k němu a má stále stejné oblečení od té diskotéky.“

„Michele, počkej, ty, Simone, mi pošli Farida, já to s ním vyřeším.“

Když jsem došel do ateliéru, zahlédl jsem opodál Andrého, jak se baví s Karlosem. Faridovi jsem sdělil vzkaz od Hélène. Odešel za ní. Než přijde Farid a domluví se s Hélène o focení, počkám u kluků. Zahlédl jsem, že Karlos s Andrém také zalezli do šatny.

„Kluci, jdeme na Karlose! Vezměte si ručníky.“ Věděli, co to znamená a jak se mají připravit, takto jsme často s ručníky blbli, ve škole po tělocviku ve sprchách, nebo i tady u jacuzzi.

„Navlhčete konce, vyždímejte a udělejte pevný uzel.“ Už se uculovali a těšili se.

Vešel jsem bez zaklepání do šatny Karlose, ten seděl na židli, André stál opodál a zdálo se, že mu něco vyčítá. Vypadal skutečně uboze.

„André, odejdi!“ Nechápavě se na mne díval. „Vypadni!“ zařval jsem, až se otřásl. Nehnul se.

Nesnáším opakovat své požadavky. Připadá mi to pak, jako že se bavím s blbcem. Moje ruka bleskurychle vyrazila plochou dlaně Andrému na solar. Vmžiku jsem se sám své reakce zalekl a snažil se úder ztlumit, zastavit už ale nešel. Andrému jen vyletěly nohy vzhůru a už ležel natažený na podlaze. Valil oči a nedýchal, měl jen vyražený dech. Kluci se lekli.

„Klid, vzpaž mu ruce!“ Míša mu pomohl, za pár vteřin se nadechnul, snažil se postavit, ale byl otřesen, a tak po kolenou vyšel se šatny.

Karlos byl pořádně vyděšen. Kluka, kterého jsem miloval, jsem mohl jednou ránou zabít, co udělám s ním?

„Máme nevyřízený účet, něco jsem vám slíbil, ale dnes to ještě nebude. Své koule sežereš až příště. Dnes dostaneš jen zálohu.“ Jen co jsem domluvil, má ruka držící ručník prudce škubla dozadu a ihned zase vpřed. Vlhký ručník vystřelil proti Karlosovi, konec jej zasáhl do klína a hlasitě třeskl, jako když práskneš bičem. Karlos se se zaúpěním zhroutil na zem. Přišla řada na kluky. Vlhkými tvrdými uzly jej mlátili hlava nehlava.

„Konec!“ zavelel jsem a odešli jsme do naší šatny. Celá ta akce trvala nanejvýš pět minut. Rychlé, účinné, a mně se trošku ulevilo, jen Andrého mi bylo líto, vypadal jako bezďák nebo feťák.

„Jsem idiot, on je zfetovaný!“ Jak jsem na tuto možnost mohl zapomenout!

Našel jsem jej sedět venku na lavičce, nejenom, že vypadal uboze, ale ještě se klepal, skutečně jako zbitý pes.

Vyhrkly mi slzy. „Promiň!“

Zavedl jsem jej k nám na šatnu a přidal teplo na agregátu. Klukům jsem řekl, aby jej pohlídali, že musím za Hélène.

Hélène zrovna domluvila s Faridem, ještě v jeho přítomnosti jsem řekl, že André je na tom špatně, jako by měl absťák. Neváhala a zavolala lékařskou pomoc. Když přijela sanitka, oznámil jsem zdravotníkům, že pacient se léčí z psychických problémů v American Hospital.

Poděkovali a sdělili, že jej zavezou tam. Chtěl jsem jet s nimi, ale nedovolili mi to.

„Tak do práce, nezahálet, už tak jsme toho hodně zameškali,“ pronesla rázně Hélène.

Michele se přitulil ke mně. „Budu ti dělat partnera.“

„To je dobře,“ pronesl jsem, i když jsem na tom nic dobrého, ale ani zlého neshledal.

V ateliéru začal běžný cirkus s vizážisty. Asi po hodině nás džípem převezli do nedalekého lesoparku, kde už panovala zima. Zem i stromy a keře byly zasypány čerstvým sněhem. Velký, příjemně vyhřátý karavan jsme měli jako šatnu i odpočívárnu. Karim na sobě nenechal nic znát, choval se, jako by mu Karlos nechyběl. Já si přál vidět Karlose, vidět, jak je zmalovaný. Pocítit trochu zadostiučinění. Focení odbývalo docela rychle a v pohodě. I oběd jsme dostali v karavanu na střídačku, abychom se nezdržovali. Skončili jsme ve tři, Hélène nás vyplatila a rozloučili jsme se. Když jsme dojeli k šatnám, zrovna vyšel ven Karlos. Jedno oko měl podlité krví a belhal se k Faridovu autu.

„Faride, varoval jsem vás, slíbil jsi mi, že to vyřešíš. Zklamal jsi, teď to budu řešit já. Nemysli si, že to budou jenom podlitiny, to je teprve začátek.“ Nemohl jsem nic dělat, tak alespoň zastrašit ho.

Dlouhý vůz nás odvážel na hotel.

Michele byl nadšen a stále mi děkoval.

„Nemáš proč mi děkovat, hlavně se drž a s problémy se vždy včas svěř Hélène. A buď hodný!“ usmál jsem se na něj a pohladil po tváři.

„Mišáčku!“

„Que? – Co?“ zaznělo současně. Oba Mišáčci se optali. Všichni jsme se rozesmáli.

Mně do smíchu moc nebylo, když jsem pomyslel na Andrého. V duchu jsem si nadával, nadával jsem na Andrého. Proč je takový naivní hlupák, proč jsem jej více nehlídal. Z mého zadumání mne probral Mišák.

„Co to bylo, jak jsi praštil Andrého, ty děláš nějaké karate, nebo co?“

„To byl obranný úder na solar plexus. Kdysi na Slovensku jsem chodil na základce do kroužku sebeobrany. Pak na střední jsme měli také, vedl jej bývalý ruský voják, který se tam oženil a zůstal bydlet v Košicích. Bylo to Самооборона без оружия – Самбo – Sambo, sebeobrana beze zbraně.“

Dojeli jsme na hotel a já si ihned objednal taxík a vyrazil za Andrém. Ani jsem se na recepci neptal, kde je, vyrazil jsem za jeho psychologem.

„Je nadopován amfetaminem, nebo jeho derivátem, nemá toho moc a ani to neužívá dlouho. Naštěstí tyto euforické drogy nevyvolávají takovou závislost jako ostatní. Fyzicky bude v pořádku za pár dnů, ale po psychické stránce to bude zřejmě dlouhodobější problém.“

„Co pro něj mohu udělat?“

„Nejlepší lék na psychiku je láska, bohužel zároveň je i nejhorším jedem. Záleží, jak se podává.“

„Já za dva dny odjíždím, tak nevím.“

„Jděte za ním a projevte mu svou lásku!“ To se mu lehce řekne, po tom všem. Stále Andrého miluji, je mi ho líto, ale také na něj mám vztek a nenávidím ho. Doprovodil mne k Andrého pokoji.

„Ahoj lásko! Jsi v pořádku…? Dostanu pusu od krásného, milého, kouzelného sexy chlapa, kterého miluji nade vše na světě? Mohu jej políbit já?“ použil jsem osvědčenou repliku od Pierra.

„Promiň, já jsem hlupák a zbabělec. Bál jsem se ti přiznat, tak jsem zapíral. Farid s Karlosem mi slibovali, že si vydělám dost na to, abych byl roven tobě a ty jsi mnou neopovrhoval.“

„Proč ses nevrátil domů?“

„Chtěli natáčet nějaká videa, ale nepovedlo se jim sehnat mi partnery. Natočili jen něco, jak masturbuji a jak mne Karlos kouří, nebo… jak…“

„Dost, to pak povídej komisaři, doufám, že jsi jim neřekl nic o tom, že je policie vyšetřuje. Co?“

Ošíval se, mlčel.

„Zase se chováš jako srab, zase nechceš přiznat pravdu? André, s tebou to fakt nemá cenu. Stále tě miluji, ale ty…“ Jen jsem nad ním mávl rukou a zvedl se k odchodu. „Uvědomuješ si, že tě mohou zavřít za maření vyšetřování? Řekli ti Karlos nebo Farid, kde skončili ti nezvěstní kluci? Co když ty skončíš stejně? Někde jako sexuální hračka v SM salonu, nebo u někoho ve sklepě, a až se tě nabaží, tak tě na jachtě hodí přes palubu třebas v Caribicu a nakrmí tebou žraloky nebo aligátory.“

„Něco jsem jim řekl, ale ani nevím pořádně, co, vím jen, že se mne na to ptali, protože věděli, že mne zpovídali policajti.“

„André, pozítří odjíždím domů, vše řekni komisaři a snaž se, abych měl důvod vrátit se sem mezi svátky. Doufám, že ty dva týdny tady vydržíš a neuděláš další hloupost. Vyhýbej se Faridovi a Karlosovi. Jo a něco pro tebe mám, jen stále nevím, zda si to zasloužíš.“ Vyšel jsem před dveře, kde jsem zanechal krabici. Stále mnou lomcoval trochu vztek a chvílemi jsem si i představil, že mu tu krabici hodím na hlavu, samozřejmě, že otevřenou.

„Malakoff,“ zvolal radostně.

„Když jsi uviděl mne, tak jsi takovou radost neměl,“ zatvářil jsem se uraženě.

„Promiň, jsem hlupák!“

„To je jediné, co od tebe slyším a čemu věřím, že je to pravda.“ Zase udělal ty psí oči. „Tohle už na mne nepůsobí!“ Ale působilo. Hajzlík jeden, nadával jsem mu v duchu. Věděl moc dobře, jak na mne.

„Tady máš i kafe, ale je ze zdejšího automatu a asi už trochu vystydlo. Prý studené kafe je dobré na krásu, tak ti asi přijde vhod, viděl ses?“ Přikývl. „Už půjdu, zítra odpoledne se přijdu rozloučit.“

Honem vstal a pevně mne objal. Líbal mne po tvářích, chtěl i na ústa, ale odtáhl jsem se od něj.

„Promiň,“ omlouval se, „asi se ti hnusím.“

„Hnusí se mi představa, co a s kým jsi prováděl.“ Jemně jsem jej políbil na ústa a odešel jsem. Jen co jsem za sebou zavřel dveře, už se mi ronily slzy. Nepřestaly ani v taxíku, a ani když jsem došel ke klukům do apartmá.

Kluci se na nic neptali, věděli, že by mne jen více rozrušili. Potřeboval jsem sám najít vnitřní rovnováhu. Zalezl jsem do malé ložnice a jako vždy použil osvědčený recept, vybrečet se do polštáře. Zanedlouho ale za mnou přišel Honzík, lehl si vedle mne, objal mne jednou rukou a přivinul k sobě. Honzík, můj krásný a hodný Honzík, ví moc dobře, co na mne účinkuje, proč nemiluji jeho? Rozželelo mne to ještě více. On je tak hodný, vždy je nablízku, když to potřebuji, miluje mne, a já mu to nemohu opětovat. „Honzíčku, promiň, promiň!“

Nic neříkal, na nic se neptal, věděl. Věděl, že já vím, proto se omlouvám. Hladil mne po zádech, po vlasech a po tváři. Každé jeho pohlazení jako by ze mne snímalo všechnu tu bolest, žal. Uhlazoval mi tak rozdrásané srdce. „Honzíčku, já jsem nevděčný hlupák, promiň mi to!“

„Není co, jsi jen zamilovaný,“ řekl smutně.

Políbil jsem jej na tvář. „Děkuji ti, Honzíku!“ Pohladil jsem jeho smutnou tvář a uviděl slzy i v jeho očích. Proč láska musí působit takovou bolest, proč je tak zamotaná? Měl jsem chuť se s ním milovat, milovat se s ním jako předešlou noc, ale proč? Miluji Andrého a chci se milovat s Honzíkem. Proč? Z vděčnosti, sympatie, žalu, z lítosti.

Mišák nemilosrdně vtrhnul do ložnice a oznámil, že se jde na večeři. Vstali jsme s Honzíkem, objal jsem jej a láskyplně políbil, políbil jsem jej jako bratra nebo otce. Vše ve mně cloumalo, proč on ne? Proč u něj necítím to napětí, ten plamen?

Po večeři si kluci přivedli kamarády od poslíčků. Já byl sám, ale ne na dlouho, za chvilku přišel Michele.

„Salut, Simone!“

„Ahoj, Michele, dnes asi nebudu dobrý společník.“

„André?“ Přikývl jsem. „Usmířili jste se?“

„No, tak trochu, chci mu dát šanci. Byl na drogách, když blbnul. Asi mu hodili do pití extázi, nebo tak něco.“ Chápavě pokýval hlavou.

„Promiň, dnes nebude žádné dovádění.“

„To mi nevadí, jsem s tebou i tak rád, je mi s tebou příjemně.“

„Nebudu se koukat na kluky, jak dovádějí. Zajdeme si do hospůdky, pozvu ještě jednoho přítele, s kterým bych si rád promluvil a seznámil tě s ním. Neboj, nechci ti jej dohodit, ten je zamilovaný, ale také s obtížemi,“ usmál jsem se.

Zavolal jsem Éricovi, zda má čas a nechce přijít posedět, také aby nezapomněl Alexe.

Za půl hodiny jsme seděli v naší hospůdce u Notre Dame a vesele se bavili. Alex přesvědčoval Michela k pózování a ani si nevšiml, že ten souhlasil hned na začátku a sám už byl nedočkavý, kdy jej bude Alex malovat.

„Alexi, pro mě jej namaluj jako amorka s pěkně vyšpulenou prdelkou, ať na něj nezapomenu. Chci mít nějaké hezké vzpomínky, až budu v důchodu.“ Hlasitě jsme se chechtali.

„To budu pózovat nahý?“ zeptal se Michele trochu vyplašeně.

„Snad ti zatopí, aby ti nebyla zima, neboj, on je neškodný, a kdyby si něco dovoloval, tak mi to zavoláš, já přijedu a udělám mu na malém Alexovi uzel, aby si pamatoval, co smí a co nesmí.“ Všichni jsme se hlasitě rozesmáli.

Alex se zvedl, že si odskočí.

„Počkej, jdu s tebou, poměříme si je.“

Éric s Michelem vyprskli.

„Alexi, buď na Érica hodný, vidím na vás, že k sobě patříte a čas utíká, promrháte mládí, promrháte příležitost. Uchop ji a nepusť.“ Plácl jsem jej po zádech, téměř se pocákal, jak mu poskočil bimbas v ruce.

Poprosil jsem Érica s Alexem, aby mi dohlídli na Andrého a také jej navštívili. „Nezapomeňte na nějaký dort!“

Michele se ke mne přitulil. „Chtěl bych mít takového partnera, jako jsi ty! Milujícího, pečujícího, zdatného milence.“

„Nedělej si iluze, každý máme něco, jsem také vztekloun a žárlivec a ještě další a další neřesti, ale nehodlám vše prozradit,“ uculil jsem se.

Večer nám hezky uplynul, rozloučil jsem se se všemi.

„Po Vánocích bych rád přijel a zůstal až do Nového roku.“

„A kde budeš bydlet?“

„Asi v Ambasadoru, jako teď.“

„Ne, ne, budeš u nás, můžeš tam mít celé patro.“

Namítal jsem, že je nechci obtěžovat, ale Éric byl neoblomný s tím, že rodiče budou určitě také potěšení. Nakonec jsem souhlasil, ale pod podmínkou, že se u nich sejdu s Alexem, prostě Alexe představí rodině. Nastalo hrobové ticho.

„To nezáleží jenom na mně.“

„Jsem zvědav, jak se dohodnete a jak vám na mně a zejména na vás záleží.“

Po snídani mne zastavil Pierre. „Simone, ze šeku ti zbývá ještě vyčerpat asi padesát tisíc, za co je chceš utratit?“

„Myslel jsem, že jsem utratil více, že mi zbývá tak čtyřicet tisíc. Vždyť jen za šampaňské to musí být skoro čtyřicet tisíc, co jsem se koukal na váš ceník.“

„To je jinak, to je pro konzumaci v restauraci nebo na apartmá s obsluhou, a tu jsi neměl, takže je to asi o dvacet procent méně.“

„Nevím, nic nepotřebuji, takže mne nic nenapadá. Vlastně potřebuji pro tetu kosmetiku značky Yves Rocher, je asi jako tvoje maminka, tak ať ti poradí, nebo ji pošli nakoupit a ať si nakoupí i pro sebe, musím ti nějak oplatit tvou péči, tak si udělej pro sebe nákup za deset tisíc. Kávu Carte Noire deset půlkilových, nebo dvacet čtvrtkilových, deset kilo kvalitní čokolády a dvacet balení různých belgických pralinek, víš, ty mušličky. Šest celých usušených šunek. Můžeš i nějaké vzorky trvanlivých uzenin, klobásy, salámy. Vezmi půl tuctu šampaňského a za zbytek kvalitní koňaky.“

„Odpoledne to budeš mít připravené.“

„Ukaž mi svou hůlku!“ Potutelně se na mne podíval. „Myslím tu kouzelnickou, ty myslíš na klacek, jak to tak rychle vše dokážeš zajistit?“

„Největší problém je ta kosmetika, to asi budu skutečně muset poslat maminku. Ostatní jen objednám u našeho dodavatele a do hodiny to máš tady, a ještě se slevou deset procent.“

„Kdy může jít tvá maminka na nákup?“

Rozesmál se. „Ta může stále a ráda, ráda chodí po nákupech.“

„Tak jí zavolej, ať přijede sem, já pojedu s ní, abych jí pomohl a také jí něco vnutil k Vánocům.“

„Myslím, že s tím nebudeš mít problém. Přines mi pak účty, já ti je proplatím a odečtu to ze šeku,“ smál se a volal maminku. „Za čtvrt hodiny ji tady máš.“

Běžel jsem se honem dostrojit, venku už bylo docela chladno.

Kluků jsem se zeptal, zda nechtějí něco nakoupit přes Pierra se slevou. Jen záporně vrtěli hlavami. Upozornil jsem je, že dnes je poslední den, zítra odlétáme těsně po obědě, tak aby se raději moc nenacpali, i když jsou to jen dvě hodinky letu.

Když jsem došel na recepci, Pierre mi oznámil, že od Éricova otce přijede dodávka s monitory, asi za patnáct minut. Zavolal jsem šéfa našeho servisu, aby s nimi jel rovnou na letiště a nemuselo se to překládat dvakrát. Odpoledne ještě budeme nakládat poslední zásilky s potravinami. Netvářil se moc nadšeně.

„Doma mi připomeňte při vykládce, že vám dlužím láhev koňaku.“

Uculil se, poděkoval a hned byl úslužnější. „Nebojte se, o všechno se postarám.“

„Tady Pierre vám oznámí, až to bude připraveno, jen řekne 'Simon', abyste věděl, já musím ještě do nemocnice, tak tady asi nebudu. Potvrďte mu pak dodací list, protože to pak budu muset vyúčtovat a zaplatit.“ Přikývl.

Ve dveřích se usmívala milá dáma a rázně si to šinula k Pierrovi. Ten mne mamince představil.

„Madame Joséphine, moc mne těší!“

Hezky se zatetelila, když jsem jí políbil ruku.

„Maminko, to je tvůj garde-corps.“

Vysvětlil jí, co potřebuji nakoupit, a vyrazili jsme. Paní stále štěbetala o všem možném.

„Povězte mi něco o Pierrovi, on o sobě moc nemluví.“

„Vy jste jeho amant?“

Usmál jsem se nad její přímou otázkou. „Bohužel ne, jsme přátelé, on je moc hodný a obětavý, hodně mi pomohl. Budu jezdit častěji do Francie a rád bych jej poznal více.“

Než jsme dojeli k reprezentační prodejně s kosmetikou Yves Rocher, stačila mi odvyprávět snad celý životopis Pierra. Zapamatoval jsem si stěží polovinu, ale vím, že to v hlavě mám, a až budu potřebovat, tak se mi to vybaví.

V prodejně byla ve svém živlu, vykládala, co je k čemu, z jakých bylin to je vyrobeno atd. Vypnul jsem v mozku záznamník. Už vím, proč se Pierre tolik smál. Když jsme měli pět plných košů, tak jsem se jí zeptal, jak to dlouho vydrží pro jednu starší dámu.

„Určitě do —“ zarazila se, „ono se to může také zkazit, tak to je třeba dobře uskladnit, asi do lednice.“

Hlasitě jsem se zasmál. „Já si pak natřu chleba nějakým pleťovým krémem místo másla.“ Oba jsme se rozesmáli. „Nevadí, teta si poradí, podělí se s přítelkyněmi.“

Mlčky přikývla.

„Tak a teď co si přejete vy, pro sebe?“

„Já mám toho dost, stačí mi, co jste mi poslal od Diora.“

Zarazil jsem se. „Ten rošťák Pierre vám to vyžvanil?“

„Ale nechtě, přeřekl se,“ bránila matka syna.

„Dobře, tak mi poraďte něco pro Pierra jako dárek na Vánoce.“

Zaplatil jsem nákup a poprosil o jeho zaslání do hotelu. Bez problémů souhlasili, nákup bude do hodiny doručen.

Vyrazili jsme tentokrát pěšky vybrat dárek pro Pierra. Maminka mne zavedla do Antiku – Starožitnictví.

„Zde chodí obdivovat hrací skříňky a těžítka.“

„To je pro mne španělská vesnice!“

Nechápavě se na mne podívala. Blahosklonně jsem se na ni usmál. „To znamená, že já se v tom vůbec nevyznám a nerozumím tomu.“

„To je hezky řečeno, španělská vesnice, to si musím zapamatovat,“ uculila se.

Poprosil jsem majitele o komentář k těm artefaktům lidského génia.

Maminka mi ukazovala, jaké či které už má, začínala mne znervózňovat. „Bude lepší, když mi ukážete, které nemá.“

„To já nevím, já si je všechny nepamatuji, a také je nemá všechny vystavené.“ No, to mi pomohla, byl jsem bezradný.

Majitel přizvedl prst, jako by se chtěl přihlásit, a on se skutečně hlásil o slovo. „Promiňte, nemluvíte o panu Pierrovi?“

„Vy jej znáte?“ nadšeně jsem se zeptal.

„Jistě, často k nám chodí a obdivuje některá těžítka a hrací strojky.“

„Prosím, poraďte nám, o co má zájem, co by chtěl.“

„Má tady jako stálý zákazník pár věcí zamluvených, ale když vám je prodám, co mu pak řeknu, když je bude chtít dříve, než mu je dáte?“

„Tak mu řeknete, ať požádá Père Noëla!“

Ukázal nám pět těžítek a tři strojky, jeden se mi obzvlášť líbil. Byl z porcelánu, pařez, na kterém švitořili dva ptáčci proti sobě. Zeptal jsem se na cenu.

„Osm set franků.“

Nejsem držgrešle, ale cena se mi zdála hodně nadsazená. Ale pro Pierra bych za to klidně zaplatil i desetinásobek.

„Děkuji, vezmu si je.“ Koukal jsem a myslel na ptáčky.

„Mějte chviličku strpení, než to řádně zabalím. Zatím se ještě rozhlédněte. Možná vám něco padne do oka.“

Ležérně jsem procházel a prohlížel vystavenou historii. Zaujaly mne staré knihy s nádhernými ilustracemi kolorovaných rytin. Nádherné obrázky fauny a flory. Vedle knihovny na stolku byla položená velká tlustá mapa, desky svázané tkanicí, jako používáme na výkresy, rysy ve škole. Rozvázal jsem ji. Byla plná různých starých plakátů. Se zájmem jsem si je prohlížel. Starožitník postřehl můj zájem. Trochu znuděně jsem zavřel mapu. Pootočil jsem se k němu a hrál jsem překvapení, že mne pozoruje.

„Hezké plakáty, škoda, že jich nemáte více, vytapetoval bych si s nimi pokoj, byla by to hezká dekorace.“

„To by byla škoda, nevratně byste je zničil.“

„Vždyť je to jen tisk, těch musí být plno.“

„Ano, je jich docela dost, také o ně není moc zájem, tyhle mi tady nechal jeden starý pán na zkoušku. Já je nemám ani kde vystavit, a cena je zanedbatelná. Jsou vaše za dvacet franků.“

„Dobře, já si je vezmu. Co ten pán, je to nějaký sběratel?“

„Myslím, že pracoval v tiskárně, kde se ty plakáty tiskly. Ta tiskárna stále funguje a tisknou hlavně na ruční papír.“

„To je zajímavé, rád bych toho pána poznal, obdivuji krásu starých strojů, jejich nádherné křivky.“ Rozhlédl jsem se a uviděl starý fotoaparát Agfa s vyklápěcí manžetou. „Podívejte se na ten krásný fotoaparát a porovnejte to s dnešními z nějaké umělé hmoty, vylisované, ani se jich pomalu lidská ruka nedotkne.“

„Mluvíte tak hezky, až jsem se přenesl do té doby.“

„Obdivuji fortel a rukodělnou práci našich předků.“

„Tak prosím, tady to máte, pro pana Pierra jsem vše hezky dárkově zabalil.“

Vše? Zarazil jsem se. On za všechny ty věci chtěl ty peníze, takže mám spousty dárků pro Pierra.

„Který balíček jsou ti ptáčci?“ Ukázal na ten nejdelší, tak to si zapamatuji.

Požádal jsem jej o vizitku pro každý případ. Měli jsme vše, co jsme potřebovali, tak jsme se vrátili na hotel. V podpaží jsem držel z jedné strany mapu a z druhé Joséphine.

Pierre nás s úsměvem vítal. „Jak jste nakoupili?“

„Výborně, máme,“ sevřel jsem jí trochu ruku, aby nic neprozradila, „vše, co je potřeba.“ Téměř odsekla.

„Maminko, nesedneš si do atria? Pošlu ti kávu. Simon má nějaké vyřizování, zítra odlétá.“

Poděkoval jsem paní Joséphine a rozloučil se s ní mrknutím, což znamenalo, že máme společné tajemství. Když Pierre objednával kávu pro maminku, vybalil jsem ptáčky, natáhl strojek a položil mu je na pult.

Na první tóny se prudce otočil a podíval se se zalíbením na strojek.

„Poděkování pro tebe!“ Políbil jsem jej na tvář a objal jej. Byl dojatý. Podíval jsem se na jeho maminku, která se usmívala z atria a měla zvednutý palec.

„Co to máš v těch mapách?“

Rozvázal jsem je a byly tam krásné staré plakáty na divadelní hry ještě z devatenáctého století.

„To všechno se musí profesionálně vyčistit, zarámovat a budu to vystavovat v galerii.“ Poprosil jsem Pierra, aby mi to nechal dobře zabalit.

„Monitory už jsou naloženy v letadle. Před chvilkou doručili kosmetiku, tu teď holky dobalují. Ostatní věci už máš zabalené a připravené, takže asi za hodinu to mohou odvézt, včetně těch láhví z prezentace. Sýry bude nejlépe naložit před odletem.“

„Díky, Pierre, jsi zlato, co bych si bez tebe počal. Promluvím s naším šéfem servisu.“

Pierre mi jej prozvonil, domluvili jsme se, že po obědě nám odveze a naloží připravené bedny a krabice a sýry bude vhodné naložit ráno po snídani, to budou vozit věci od ministrů a úředníků. Musím si vzít jednu láhev koňaku pro něj do příručního zavazadla, abych ji měl při ruce a nezapomněl. Ještě jednou jsem Pierrovi poděkoval a spěchal jsem do apartmá.

Kluci zase blbli v lázni.

„To jste nikde nebyli?“

„Ne, užíváme si posledního dne v lázni, vyjídáme bufet a pijeme bublinky,“ rozšafně mi hlásil Mišák, postřehl jsem, že je připitý a ostatní také.

„No koukám, že jste se pěkně zlinkovali, a teď takto chcete jít na oběd? Co vás to napadlo, opít se dopoledne? Na žádný oběd nepůjdete. A vůbec, nikam z apartmá, dokud nevystřízlivíte. Nechci mít ostudu. Viděli jste snad někdy někoho v hotelu napitého?“

„A co budeme jíst?“ ptal se Maty.

Měl jsem vztek, tak jsem mu odvrknul: „Kousněte se třebas do prdele, na to jste měli myslet, než jste začali chlastat. Pitomci, mám málo starostí s Andrém, tak mi je přidělávejte ještě vy.“ Vyšel jsem na terasu se uklidnit.

Za chvilku za mnou přišel Honzík. „Nezlob se na nás.“

„Od těch dvou pošetilých pitomců bych to očekával, ale od tebe rozhodně ne. Nebo asi ano.“ Podíval jsem se na něj lítostivě, když jsem si uvědomil, že on z nich byl jediný, kdo měl důvod se ožrat.

Políbil jsem jej na ústa a pohladil po tváři. „Honzíčku!“ Hladil jsem mu stále tvář a dával mu pusy. Pevně jsem ho k sobě přivinul.

„Jdu nakrmit hladovce, než se pokoušou.“

Objednal jsem klukům oběd na pokoj. Sám jsem šel do jídelny. Pierrova máma ještě seděla v atriu. Zašel jsem za ní.

„Nepoctíte mne svou přítomností u oběda?“

„Zvete mne na oběd?“

„Zajisté, bude to pro mne čest.“

Zaculila se, kývla hlavou. „Ráda přijímám vaše pozvání, pane,“ a podala mi ruku. Políbil jsem jí ji. Přidržel jsem jí ruku, než se zvedla, nabídl jsem rámě a doprovodil do restaurace. Tam jsem jí pomohl usednout povytažením stoličky a zpětným přísunem.

„Děkuji!“ hlesla, když dosedla, a téměř nepřístojně jsme se rozesmáli. „Ale šlo nám to hezky, že?“

„Ano,“ a souhlasně jsem přikývl.

Hezky jsme se naobědvali, Pierre na nás nakukoval zpoza dveří. Jen nevěřícně kroutil hlavou. Po obědě jsem Joséphine poděkoval za společnost, od Pierra jsem si vzal tašku, kterou jsem si u něj nechal po návratu z nákupu, a předal ji Joséphine, aby mu to dala pod stromeček.

Když odjela, Pierre se na mne nevěřícně podíval. „Jak to, že jsi s ní tak dlouho vydržel, vždyť ti musela vymluvit díru do hlavy.“

„Pierre, nepřeháněj a nebuď na maminku ošklivý. Je to hezká a milá dáma, která se trochu nudí, je sama a ráda si hraje.“

Pierre nevěřícně kroutil hlavou do stran. „To není možné, s ní nikdo ještě nevydržel tak dlouho se bavit.“

„Když přijmeš její hru, tak je to zábavné.“

Pierre dál kroutil hlavou, pak se trochu smutně rozpovídal. „Vlastně kvůli ní jsem stále sám, nemohu ji nechat samotnou a mí partneři to s ní nevydrželi. Ona si stále něco vymýšlela a… No neustále něčím otravovala, nebo vpadla do pokoje a podobné přešlapy. Dělala to schválně, aby je vyštvala.“

„Promiň, Pierre, ty svou maminku vůbec neznáš a tví partneři byli, promiň, hňupové, protože přehlédli její hru. Ona je nevyštvávala, ona je zkoušela, chtěla vědět, jací jsou, co jsou ochotní pro tebe snášet a vydržet, co obětovat. Kdyby ji pochopili a všechny ty, jak říkáš, přešlapy obrátili v žert, tak by měli vyhráno. Ty si myslíš, že ti nepřeje partnera? Nevěř tomu. Ona ti ho hledá, ale chce, aby za to stál.“

Pierre poslouchal s otevřenou pusou. Rezignovaně a zamyšleně dosedl na židli. „Asi máš pravdu, z tohoto pohledu to vše do sebe zapadá a dává smysl.“

„No vidíš, máš zlatou maminku.“ Poplácal jsem jej po zádech a rozloučil se.

Jen co jsem dorazil do apartmá, zazvonil telefon. Volal komisař.

„Nemám pro vás dobré zprávy. Na Andrého prokurátor uvalil vazbu, je ve věznici. Obvinil jej z maření vyšetřování. Vymlouval se, že byl pod vlivem drog a že si nic nepamatuje, tak jsme projeli záznamy kamer z klubu a je na nich jasně vidět, že André požil drogy sám, dobrovolně. Nikdo mu do pití nic nevhodil, vyndal si je z vlastní kapsy.“

Jako zkamenělý jsem jej poslouchal od oznámení vazby. Mlčel jsem, když domluvil.

„Mohu pro vás něco udělat?“

Ze šoku jsem nebyl schopen mluvit, a ani jsem nevěděl, co říci.

„Napište si telefon na advokáta, jestli mu chcete pomoct, ale není levný. Když bude André spolupracovat, tak jej může z toho průšvihu dostat.“

„Děkuji, pane komisaři!“

Ihned jsem si domluvil schůzku s advokátem a pozval jsem i Andrého strejdu. Advokát byl ochoten se případu ujmout. Řekl si o zálohu třicet tisíc. Strejda lapal po dechu. Vyndal jsem z kapsy peníze a po pětistovkách jsem mu odpočítal na stůl žádanou zálohu, předal mi stvrzenku.

„Úspěch ale záleží hlavně na Andrém, důležité je, aby spolupracoval. Pak se můžeme s prokurátorem domluvit, je možné, že bude ochoten i stáhnout obvinění.“

„No, strejdo, to bude na vás, já zítra odjíždím a o Andrém už nechci slyšet. Sbohem!“