Znovu nalezená láska 1 – Fajka za päťdesiat

„Nechceš fajku za päťdesiat?“

Koukám na kluka asi stejně starého jako já, stojícího ve dveřích nádražní haly směrem k stanovišti taxi.

„Co prosím?“

„Či nechceš vyfajčiť za päťdesiat.“

„Ne, děkuji.“

„Potrebujem si zarobiť nejaké peniaze na vlak a tiež som dva dni nejedol.“

„Pojď, najíš se a řekneš mi, jak ses dostal do takové situace, že musíš dělat to, co jsi mi nabízel.“

„Ale, boli sme s kamarátmi pozvaní sem do Prahy, že budeme hrať, a keď sme chceli, aby nám zaplatili, tak odmietli. Preto sme sa vracali späť na Slovensko. Ale v Prahe som sa kamarátom niekde stratil a oni už odcestovali a ja nemám peniaze na vlak.“

„Jdeme se najíst, pak pojedeme ke mně, tam se dáš trochu do pořádku, protože jsi špinavý a promiň, také smrdíš, trochu,“ usmál jsem se.

„To máš pravdu, spal som po kanáloch.“

„Dám ti také nějaké svoje oblečení, jsi asi stejné postavy jako já, tak to nebude problém, v tomto nejspíš budeš mít nějakou blechu nebo breberku, z těch kanálů. Přespíš u mne, pak ti také dám peníze na cestu. Na jaké jídlo máš chuť?“

„Na halušky,“ odpověděl bleskem.

Fajn, řekl jsem si, máš, co jsi chtěl, o půlnoci budeš hledat v Praze halušky.

Nastoupili jsme do taxíku. Hned jsem se zeptal řidiče, zda nezná nějakou restauraci, kde můžeme dostat halušky. „Jó, tady kousek, asi deset minut pěšky.“

„No nic, tak nás tam zavezte.“

Taxikář si zřejmě pomyslel, jak výhodné rito, sotva se rozjel, už aby zastavoval. Zabočil do ulice vedle Václaváku.

„Tady, jsme na místě.“

Dal jsem mu pětistovku, řekl mu, že to je za ochotu, a poděkoval. Ještě mi poradil, že máme jít dolů po schodech do pivnice. Ochotný řidič, pomyslel jsem si, tak jsem mu řekl o vizitku. Také jsem mu řekl, že asi za hodinu bychom chtěli odvézt domů na Malou Stranu. Dal mi vizitku a řekl ‚OK‘.

Vešli jsme do pivnice, slovenské halušky měli na několik způsobů. Vybrali jsme si klasiku s kysaným zelím a škvařenou slaninkou. Byly opravdu báječné, oba jsme si pochutnali. Můj společník dvakrát.

„Ešte som nikdy tak dobré halušky nejedol,“ řekl.

„Já ano a často, máma takové dělávala, také s tvarohem nebo s brambory.“

„Čo sú to brambory?“

„Zemiaky, byly nakrájené na malé kostičky a uvařily se, pak se přidaly k haluškám, polilo se to praženým máslem. Máslo muselo být úplné vypražené do zlatova, dělala se v něm krupička a nádherně vonělo. Také se to osolilo. Takhle mi také mi moc chutnaly. Vlastně vše, co máma navařila, mi chutnalo, jen rajskou polívku jsem neměl rád. Ovšem ségra ohrnovala nos, ta stále chtěla maso. Dáš si pivo?“

„Áno, ďakujem!“

Dali jsme si po sklenici piva a pak jsme vyšli ven. Čas vycházel dle mého odhadu a taxík zrovna přijížděl. Dovezl nás před dům. Po vystoupení z auta jsem namířil k vratům.

„To ideme do múzea?“ zeptal se kluk, jehož jméno jsem ani neznal. U večeře jsme nemluvili, protože jsem viděl, že má velký hlad, tak jsem jej nechal v klidu najíst.

„Ne, já tady bydlím, je to můj dům. Dole bydlí domovník, který se o něj stará.“

„A ty nemáš starú, aby sa ti o dom starala?“

„A nač by mi byla stará, když jsem mladej?“ zasmál jsem se.

„Máš pravdu, ženy sú len pre zlosť a ťahať peniaze z chlapa. Ja tiež žiadnu nemám.“

„Prosím tě, takový pohledný chlap a bez ženy, ty musíš mít nejméně deset na každém prstu.“

„Stará sa o mňa mama a mladšia sestra. Keď je treba baby na potešenie, tak ich je plno, no ja radšej len na jednu noc, aby veľmi neotravovali a nechceli sa usadiť.“

Vyšli jsme po schodech do patra a vešli do haly, no prostě do většího obývacího pokoje.

„Posaď se, dáš si něco k pití?“

„Dám si niečo, ale radšej niečo ostré. Slivovicu.“

„Tak to bohužel, zrovna tu nemám, já ji moc nepiji. Občas si ji přivezu jako lék, ale teď ji zrovna nemám.“

„Tak to je jedno, dám si, čo budeš ty.“

„Dáme si na dobrou noc skleničku dobrého koňaku.“

Nalil jsem koňak a podal jsem mu skleničku. Uchopil ji do dlaně a nápoj zamíchal, chvilku počkal a přivoněl. Není to hlupák, pomyslel jsem si, vyzná se.

„Na zdravie.“

Usedl jsem do křesla, on seděl na pohovce oproti mně a já si vychutnával koňak s pohledem na krásného cikánského kluka mého věku. Byl štíhlý, vysoký, ale široká ramena, pěkně rozložitý hrudník a oči jako zářící hvězdy. Na hlavě nízký černý ježek. Ideál krásy, alespoň pro mne.

Dopili jsme. Požádal jsem jej, aby si vyndal z kapes věci, co si chce nechat, že jeho oblečení vyhodíme a dám mu nové, z toho kanálu tam budou nějaká zvířátka, a boty že také už moc nevydrží.

„Jak máš velkou nohu?“

„Desať.“

„Tak to je čtyřicet šet.“ Věděl jsem to, protože mám stejnou velikost. „Boty také vyhoď, také ti nějaké dám, máme stejnou velikost.“

Dovedl jsem jej do koupelny, dal jsem mu dva pytle na oblečení a boty, ukázal, kde najde ručníky, osušky, pyžamo i župan a jak použít box ke sprchování, protože se tam nastavovaly různé programy.

„Ještě prosím tě, nejdříve se pořádně vydrbej tímto šamponem, to je pro případ, že bys byl chytil nějaké breberky, blechy a tak. Pak se osprchuj znovu některým normálním šamponem, z tamtoho boxu si vyber, co chceš, jaká vůně se ti bude líbit.“

„A nechceš mi vydrhnúť chrbát?“

„Když si sedneš do toho rohu, tak se automatický zapnou kartáče a budou tě drbat, vydrhnou tě podle toho, jak se o ně opřeš. To zvládneš sám.“

„Ja som myslel, že…“ Ale já jsem už raději padal z koupelny.

Vyšel asi za tři čtvrtě hodiny, já se mezitím osprchoval v koupelně o patro výš.

„Dáš si ještě jeden?“ ukázal jsem na koňak. Souhlasně pokýval hlavou. Seděli jsme potichu a vychutnávali další sklenku.

Po dopití koňaku jsem jej odvedl do ložnice pro hosty s velkou postelí a řekl, že tady se může vyspat. Popřál jsem mu dobrou noc a odcházel.

„Ty spať nebudeš?“

„Budu, ve své ložnici, tato je pro hosty.“

„Ja som myslel, že budeme spať spolu.“

Usmál jsem se, přívětivě jako na malé dítě, když něco nechápe. „Já si tě nekoupil, nabídl jsem a poskytl ti pomoc a ty jsi můj host, nechci od tebe sex na oplátku.“

„Tomu nerozumiem a tu spať nechcem.“

„Proč? Nelíbí se ti ložnice?“

„Nepáči sa mi dom, je taký starý, strašidelný, nechcem spať sám.“

„Můžeš spát tedy se mnou, ale nevím, zda nechrápu, ještě jsem se neslyšel,“ zažertoval jsem. Vlezli jsme do postele, každý pod svou deku, popřál jsem mu dobrou noc a oddal se spánku. Ten den jsem byl dost utahaný, bylo už pozdě a i ty dva koňaky udělaly své. Brzo jsem usnul.

Ráno jsem se vzbudil těsně před svítáním, obstaral hygienu a šel udělat snídani. Podíval jsem se do ložnice, můj host se zrovna převalil a rozhlížel se kolem, podivoval se, kde je, pak si to uvědomil a popřál dobré ráno. Také jsem mu popřál, ukázal jsem na koupelnu a nabídl mu, aby si u zrcadla vybral některý z nových zubních kartáčků. Poděkoval a šel do koupelny.

Za chvilku došel za mnou ke stolu u kuchyňského koutku. Kuchyň nemám, jen malý kout na přípravu snídaně a teplých nápojů.

„Chceš čaj, nebo kafe?“

„Kakao, pokiaľ máš.“

„Tak ty máš rád sladký a jak jej máš rád?“

„Silné a veľmi sladké,“ rozzářil se mu úsměv od ucha k uchu. Já jsem zazářil asi stejně. Také ho mám rád velmi silné a velmi sladké. Od malička, máma mi jej často dělávala.

„To ja som ho nikdy ako dieťa nemal, až teraz, keď som dospelý, tak si ho dávam, mám ho radšej ako kávu.“

K snídani jsem připravil smažená vajíčka, jak mi je dělávala máma. Jemně osmažit drobně nakrájenou cibulku lehounce do zlatova, přidat vajíčka, opatrně míchat jen bílky, lehce usmažit, aby byly měkké a žloutky zůstaly neporušené. Sundat z plotny a vše promíchat, aby se žloutky roztekly a promíchaly s bílky. Podal jsem mu talíř a přinesl čerstvé, křupavé a vonící pečivo. S chutí se pustil do jídla, pak se zarazil a s plnou pusou mi popřál dobrou chuť, načež polknul a omluvil se.

„Prepáč, ale to tak krásne voňalo, že som neodolal. Tie vajíčka sú výborné, nikdy som také dobré nejedol. Vždy boli také pripečené a tuhé, ale tieto sú krásne voňavé a jemné. Chutia skvele, žĺtok krásne hladí v hrdle a nedusí ako tie pripečené.“

„Takhle mi je dělala máma, jiné jsem ani nechtěl. Ale já je tak dobře neumím jako ona. Málokdy se mi to povede.“

„Tvoja mama vedela asi veľmi dobre variť, keď o nej stále takto hovoríš.“

„Ano, vařila velmi dobře a chutně, vše od ní chutnalo, jen rajskou polévku jsem neměl rád. Stále mi ji nabízela, ale já se neodvážil k ní ani přičichnout, měl jsem k ní odpor. Jinak jsem vždy všechno snědl, u nás se nesmělo nechávat jídlo na talíři, vše se muselo sníst. Někdy jsem nepozorovaně hodil pod stůl kocourovi kousek kůže ze slepice, která mi plavala v polévce. To jsem také nemusel. Já jsem vždy měl a stále mám rád stará a jednoduchá jídla, nepotrpím si na labužnické restauranty pro nóbl klienty. Mám rád obyčejná jídla a umím i ty halušky, ale málo je dělám, protože nerad strouhám brambory.“

Nasnídali jsme se a chvilku si odpočinuli, aby nám slehlo.

„Prečo si so mnou nechcel spať?“

„Vždyť jsme spali spolu v jedné posteli.“

„No veď vieš, ako to myslím, nechcel si ma, že som čierny alebo si sa niečoho bál?“

„Ne, už večer jsem ti řekl, že jsi můj host a já ti chci pomoct, a ne si tě zaplatit pro sex.“

„Platiť by si nemusel, aj tak by som sa ti oddal.“

Přistoupil jsem k němu blíž. „Jsi krásný chlap, víš, líbíš se mi, a černovlasí a cikáni o to víc. Mám hodně přátel i mezi cikány, ale nespím s každým, kdo se mi líbí.“

Pohladil jsem jej po tváři a on přivinul svou tvář na mou dlaň, jako by čekal celou noc na tento okamžik.

„Ďakujem ti, ešte nikto sa ku mne takto milo nesprával. Všade len nadávky do sprostých cigánov, kopance, bič alebo palica.“

Pak mu úsměv rozjasnil tvář. „Vlastne ešte jeden človek bol na mňa takto dobrý, ale už je to strašne dávno a dnes ani neviem, kde je.“

Slzy se mu tlačily do očí.

„Nechceš mi o tom člověku povídat?“

Zamítavě vrtěl hlavou. „Teraz nie, asi by som len plakal.“

„To nic, nemusíš.“ Pohladil jsem jej po zádech. Jako by mnou proletěla jiskra. Toužil jsem po tomto klukovi, ale bál jsem se jej dotknout, že se mi rozplyne. Zatím se ale nerozplynul.

„Hele, když ses mi pořád chtěl odvděčit za mou pomoc, mohu po tobě něco chtít?“

„Povedz, čo chceš, tebe splním všetko, čo budem vládať, kľudne ti budem i ženou, ale variť neviem.“

Vyprsknul jsem smíchy. „Zadrž prosím tě, ty máš v hlavě snad jen ten sex.“

„To ani nie, to len keď vidím teba.“

Asi jsem se zapýřil, polilo mne totiž horko. Raději jsem to nekomentoval. Zavedl jsem jej k šatně a vybral pro něj to nejhezčí oblečení, chtěl jsem totiž jít do města s fešákem, a když už, tak s tím nejhezčím.

Při jeho oblékání jsem jej nepokrytě pozoroval. On si toho nejspíše všiml, bylo to zjevné, jeho pohyby jako by zvláčněly a on se oblékal, jak nejpomaleji to uměl. Nejdéle si přerovnával náplň boxerek, jako manekýn spodního prádla před vystoupením, jako by nevěděl, zda má nasměrovat penis vpravo, vlevo či nahoru. Pak si zase urovnával chloupky na hrudi, aby mu hezky koukaly z košile. Nejvíce se mi líbilo, když si začal uhlazovat kalhoty na zadku. Ty bych mu také rád uhlazoval. Jeho krásný kulaťoučký a pevný zadeček mne úplně dorazil. Ztrácel jsem rozum při pohledu na takový zadeček. Moje touha a sebeovládání na sobě měly velké šrámy po boji, který mezi nimi vzplanul.

„Pojedeme do města koupit ti nějaké hezké oblečení.“

Taxikář Pavel, se kterým jsem si stačil potykat, nás odvezl na Příkopy. Tam jsem si ho zamluvil pro nás na celé dopoledne a dohodli jsme se, kde bude čekat, abychom si do vozu mohli dávat průběžně nákupy. Pavla už jsem začal považovat za svého osobního taxikáře.

„Ty nemáš auto?“ zeptal se mne můj host.

„Mám, mám několik aut, ale po Praze se mi to nevyplatí, zejména když chci projít více míst.“

Prošli jsme asi polovinu pražských butiků v centru a měli jsme téměř plné auto. Při nákupu jsem mu doporučoval vhodné oblečení a pobízel jsem jej, aby si jej zkusil a já se tak mohl kochat jeho vyšpulenou prdelkou. Škoda, že nedovolovali zkoušet boxerky. Nakoupili jsme vše od ponožek, přes spoďáry, čepice, klobouky a brýle až po boty. Nakupování pro sebe mne nikdy nebavilo, vždy jsem si radši nakoupil, zejména prádlo, po baleních, abych nemusel často na nákupy, ale s ním mne to bavilo, těšilo mne to, těšila mne jeho radost a jeho rozzářené oči. Dělal jsem si radost tím, že jsem dělal radost jemu, bylo to pro mne jako droga. Byl jsem šťastný.

Chtěl jsem ještě jednu věc, tu nejdůležitější. Pavla jsem se nenápadně zeptal, zda neví, kde jsou poblíž hudebniny, že chci kytaru. „Jó, tady kousek dál je speciálka na kytary,“ ukázal mi rukou směr. Vzal jsem svého hosta za ruku, abych jej neztratil, podíval se na mne a pak na naše ruce.

„Bojíš sa, že ti teraz utečiem?“

„Ano, protože bys mne připravil o nejlepší potěšení pro mne. Ale to si chci vybrat od tebe až večer.“

„Budeme sexovať?“ ušklíbl se.

„Ty maniaku jeden.“