Znovu nalezená láska 17 – Pravda

Andrého strejda mi nabídl odvoz, tušil jsem, že má otázky.

„Co se to stalo?“

„Sám nevím, miloval jsem jej a stále jej miluji, přestože mne třikrát zradil, lhal mi a nebyl upřímný. Nemohu už dál, pozoruji na sobě, jak se pod jeho vlivem měním. Jsem nervózní, nejsem schopen se soustředit jako dříve. K přátelům jsem neurvalý a často se vztekám. To už nejsem já. Takový být nechci. Za celý dosavadní život jsem neuronil tolik slz jako tady v Paříži. Promiňte, nechci už o něm mluvit, ať vám řekne sám, co se stalo, i když pochybuji, že v sobě najde dost odvahy, aby vám to řekl.“

„Změnil se, až když potkal tebe.“

„Co tím chcete říci?“

„Tys ho změnil, svými penězi, chováním, oblečením, úspěchem. Vše, co na tobě viděl, mu připomínalo, jak je neschopný a chudý.“

„Nikdy jsem mu nezavdal příčinu k podobným úvahám. Dal bych mu všechny peníze. Věděl, že po penězích neprahnu. Po úspěchu ano, ovšem ne pro slávu z něj, ale pro vlastní uspokojení, že něco dokážu. Nikdy jsem mu nevyčítal, že je neschopný či chudý, nevím, jaký má či nemá majetek. Nemyslím si, že je neschopný. Nikdy to pro mne nebylo podstatné. Chtěl jsem ho, i kdyby byl tím nejchudším člověkem na světě.“

„Tak proč stále chtěl vydělat balík peněz, jak mi říkal?“

Začínalo mi svítat. Přemýšlel jsem, jak se dopracovat k pravdě. André se chtěl osamostatnit, chtěl se odpoutat od strejdy. K tomuto závěru vedly moje úvahy, vzpomněl jsem si na svůj první dojem, když jsem řekl, že strejda je do něj zamilován. Dojeli jsme k hotelu.

„Mám pro tebe připravené ty počítače, odvezeš si je teď, nebo je poslat přepravní službou?“

„Jestli chvilku počkáte, zeptám se na servisu.“

Se šéfem našeho servisu jsme se domluvili a za dvě hodiny byly počítače v letadle.

Zavolal jsem komisaře a psychologa, že pro ně mám určité informace a podezření, které by vysvětlovalo podivné chování Andrého. Pozval jsem je na večeři, sice jsem měl obavy, zda přijmou mé pozvání, ale kupodivu oba je přijali vřele.

Večeře byla ve francouzském stylu s několika chody v malém soukromém salonku odděleném prosklenou stěnou od jídelny, a tak jsme si mohli nerušeně povídat.

Začal jsem tím, jak jsem pojal podezření, že strejda je do Andrého zamilován. Jak jej André poslouchal na slovo a nic neudělal bez jeho dovolení. Nikdy jsem u Andrého neviděl platební kartu ani moc peněz, vždy měl tak pár drobných na kávu. Když byl se mnou na focení a dostal honorář, tak vypadal, jako by tolik peněz viděl poprvé v životě. Na psychologovi jsem viděl, jak se začíná ošívat, moje postřehy mu asi začaly dávat smysl.

„Myslíte, máte dojem, že…,“ váhal, zda se má takto otevřeně vyjádřit.

„Myslím, že byl a stále je zneužíván.“ Bylo to venku a najednou nám všem to všechno začalo dávat smysl. Zejména jeho neodbytná touha, když dostal příležitost odpoutat se od strejdy i za cenu, že bude točit porno a ublíží i mně.

Všichni jsme si uvědomili, kolik práce nás čeká. Komisař musel zjistit poměry v rodině, Andrého příjmy… Psycholog potřeboval dostat z Andrého, co a jak bylo v rodině u strejdy, jeho zneužívání, tam jsem mu pomohl intimní informací, že při našem prvním kontaktu byl připraven bez potíží na anální styk, a mně tvrdil, že s kamarády jen masturboval a párkrát se orálně uspokojili. Já potřeboval zajistit péči o Andrého, financování právníka, případné bydlení, pokud jej propustí, a nějaký dohled či společnost, aby nemusel zpátky ke strejdovi.

Domluvili jsme se, že Andrého převezou na vyšetřeni do nemocnice a já tam s ním promluvím, podle pokynu psychologa se jej budu vyptávat.

Těšil jsem se do postele po dnešním hektickém dni. V apartmá mne ale čekalo další překvapení, kluci chrápali v posteli, naskládaní jako polena různě křížem jeden přes druhého, a ten puch jako v sudu! V koutě u koše byla hromada láhví od šampusu a několik od koňaku. Napadlo mne, zda si netroufli vychlastat mi mého Ludvíka XIII. Pospíchal jsem ke svému kufru, ale Ludvíka jsem v něm nenašel. Tak to si dovolili dost, chlastat na cizí účet, to jim jde! Nedalo mi to a probral jsem prázdné lahve, tucet láhví od šampáňa a čtyři od koňaku XO Hennessy. To je dost drahá opice, uvidím, jak je bude bolet hlava z toho, až to zaplatí. Láhev od Ludvíka jsem ale nenašel, ani když jsem prohledal celé apartmá, všechny kouty a možné schovky. Pak mne napadlo prohledat jejich kufry a tašky. Krabici s Ludvíkem jsem našel až v posledním kufru, u toho, koho jsem nejméně podezříval, že by byl schopen mne okrást. Nechal jsem ji v kufru. Otevřel jsem dveře na terasu dokořán, abych vyvětral ten alkoholový odér. Topení jsem vypnul, oblékl jsem si kabát a objednal si láhev koňaku a tucet minerálek. Na pokoji jsme neměli už ani sodovku. Vychlastali by i uklízečce dezinfekci na záchod, kdyby ji tam nechala.

Nalil jsem si koňak a pozoroval kluky, jak se k sobě více a více tulí. Studený čerstvý vzduch působil. Po téměř hodině již měnili barvu, uši a rty nabíraly modrofialovou barvu od chladu. Probírali se ze spánku, jektali zuby a klepali se jak osiky.

„Za dvacet minut odjíždíme na letiště, doufám, že jste pobalení,“ zvolal jsem hlasitě.

Vyskákali z postele, vráželi jeden do druhého a motali se. Dezorientovaní nevěděli, co dělat, Maty a Míša běželi na záchod, Honza se chtěl jít osprchovat, ale chlad jej od toho odradil.

„Proč jsou otevřené dveře na terasu?“ utíkal je zavřít.

„Mne se neptej, já jsem teď přišel, od oběda jsem tady nebyl.“

Když se Maty s Míšou vrátili z toalety, napadlo je zjistit, kolik je hodin, pak konečně zjistili, že venku je tma. Nechápavě se na mne dívali.

„Raději jsem vás vzbudil dříve, abyste to stihli včas. Máte nějaké resty, co musíte urovnat.“ Stále nechápali, o co jde. „Maty, počítej! Objednal jsi tucet šampusů po šestnácti stovkách a čtyři láhve nejdražšího koňaku po osmi stovkách. Kolik to dělá?“

„Dvacet dva tisíc čtyři sta.“

„Franků!“ dodal jsem. „Tak je tady vysázejte na stolek, ať to mohu zaplatit. Recepční tě včera varoval, že účet je uzavřen a budete muset zaplatit vše, co si objednáte.“

Míša s Honzou se na něj vztekle podívali.

„No tak, každý tady vysázejte sedm a půl tisíce franků, bude tam necelá stovka jako dýško, ale kdo z vás by se o to handrkoval, když si dovolíte prochlastat za den skoro sto dvacet tisíc korun. Chci tady od každého patnáct zelených papírků s obrázkem Pierre a Marie Curie-Skłodowské.“

Neochotně a smutně odpočítávali bankovky.

„Příště vám domluvím brigádu s krumpáčem, abyste poznali hodnotu peněz. To ale ještě není vše. Teď chci vědět, kde mám Ludvíka?“

Věděl jsem, kde je, ale chtěl jsem vědět, zda mi to někdo z nich přizná.

Honza se rozběhl ke svému kufru a vyndal krabici s koňakem. S úsměvem a úlevným výdechem z něj vypadlo: „Přežil! Pro jistotu jsem jej schoval k sobě, kdyby náhodou někdo dostal nápad a chtěl jej ochutnat.“ Podával mi krabici, otevřel jsem ji, ležela v ní láhev od koňaku Courvoisier, který jsme mívali běžně na pokoji, naplněná vodou.

Podezíravě se dívali jeden na druhého. Sebral jsem bankovky ze stolku a strčil si je do kapsy.

„Ludvík XIII. stojí dvě stě tisíc korun, nebo třicet devět tisíc franků.“

Zvedl jsem se a odešel důstojně do zadní ložnice. Nechal jsem je, ať si to mezi sebou vyřeší, nechal jsem lehce pootevřené dveře, abych slyšel, co budou povídat. Asi jsem to neměl dělat. Pravda bývá často krutá.

„Co na mne tak koukáte, pili jste také,“ vztekle skoro zařval Maty.

„Pšššššt!“ uklidňoval je Míša.

„Stejně je to za naše peníze, on ty peníze nevydělal, většinu práce děláme my, on se jen chodí předvádět po ministerstvech, bankách a bůhví kde ještě, komu leze do prdele,“ vztekle ze sebe vychrlil Maty.

„On musí shánět práci a bez známostí to nejde, já vím moc dobře, jaký je problém najít dobře placenou práci. Táta už přes rok dělá přidavače na stavbě a bere o polovinu méně, než bral v ČKD, a domů se vrací udřený jak kůň,“ oponoval Míša.

„Bez Simona bychom neměli nic, nikam bychom se nedostali a s tou prací přeháníš, vyděláváš přece více než rodiče dohromady,“ bránil mne Honzík.

„Jo, ale kolik má z toho on, víš to? Nikdy nám neřekl, kolik za naši práci dostává zaplaceno,“ nespokojeně se optal Maty.

„Těsně před odjezdem jsem jednou našel na stole jeho výpisy z banky, ale moc jsem tomu nerozuměl, protože tam byly psané nějaké položky jako státní dluhopisy a akcie různých firem. Stav účtu tam byl přes pět milionů korun,“ pochválil se Míša.

„Ty vole, ten se na nás pěkně napakoval,“ udivil se Maty.

„I kdyby měl deset milionů, tak je to jeho věc, a ty jsi neměl do toho strkat nos a ještě o tom mluvit. Platí nás královsky a těch věcí, co nám dal, také tento pobyt zařídil. Myslíš, že ministr mu to nabídl jen tak za nic? Asi si to musel něčím zasloužit,“ vytýkal Míšovi jeho chování Honzík.

„Ty myslíš, že spolu šukají?“ optal se Maty.

„Pochybuji, nebo jsme slepí,“ dodal Míša.

„Já si to také nemyslím, ale i kdyby, tak je to jejich věc,“ připojil se Honza.

Dlouho ještě spekulovali snad o každém mém prdu, proč jsem odjel ze Slovenska, proč jsem u tety…

Pak přešli na mé aktivity zde v Paříži, jak to, že znám tolik lidí, kam stále chodím, stále mám nějaká jednání a je s sebou neberu. Co jsem to minule dělal za papíry celou noc…

Vyšel jsem z ložnice. „Proč tolik hulákáte? Vzbudili jste mne, přestaňte řešit ten koňak, já jej schoval, abych vás poškádlil, a už jděte spát a zapněte si topení, než zmrznete.“

Míša honem přiskočil k agregátu a zapnul jej.

„Honzíku, nechceš mne utěšovat? Tady je teplo.“ Uculil jsem se na něj.

Honzík potěšeně pospíchal ke mně.

„A my můžeme mrznout,“ stěžoval si Maty.

„Vás přece hřeje alkohol.“

Zašel jsem si pro zapomenutou láhev koňaku, které si nevšimli. Tentokrát už jsem dveře zavřel a svlékal jsem se do sprchy, Honzík se připojil ke mně. Hezky jsme se vzájemně mydlili a současně i laskali a dráždili. Horká sprcha nás pěkně zahřála a rozproudila krev v žilách. Toužil jsem po milování s Honzíkem, ale myslel jsem na Andrého, co asi všechno musel zkusit a že ráno musím za ním. Po sprše jsem ještě objednal buzení na šestou, abych to stihl. Zase jsme nazí s Honzíkem ulehli spolu do postele.

„Dnes se událo hodně věcí, které mi zasahují do života. S Andrém je to asi mnohem složitější, než jsem si myslel, ráno musím za ním. Doma budu mít tolik práce, až mám obavu, zda ji zvládnu.“

„Máš přece nás, pomůžeme ti,“ nabídl se Honzík.

„Já vím, ale to budou většinou jednání, která musím vyřídit sám. Pro vás bude také dost práce a asi budete hodně jezdit po celé republice. Francouzi plánují u nás budovat pozemní radiokomunikační síť pro mobily. Nabídli mi práci a mám dělat zprostředkovatele mezi nimi a naší vládou. To byly ty papíry, co jsem dělal tenkrát v noci. Dostal jsem za to pětadvacet plochých monitorů a dnes jsem od Andrého strejdy koupil k nim počítače. Doma je pak chci prodat.“

„Ty si nikdy nedáš pokoj, stále na něco nebo na někoho myslíš a staráš se a pomáháš. Proč si neodpočineš?“

„Můj odpočinek je v pocitu uspokojení z dobře odvedené práce nebo z toho, že jsem někomu pomohl. Jinak bych se unudil k smrti. Já se nedokážu ani dívat na televizi, mám u ní pocit ztraceného a promrhaného času.“

Honzík mi pohladil tvář a svou položil na má prsa. Bylo mi krásně příjemně. Jemně jsem jej objal a více přivinul k sobě. Dal jsem mu do vlasů polibek a pohladil po nich.

Připadalo mi, jako bych ani nespal, když k nám vešel Míša a budil nás, že je šest hodin.

„Vy pospíchat nemusíte, já musím odejít za Andrém. A už nechlastejte!“

V půl osmé už pro mne přijel komisař, stačil jsem ještě koupit Sachrův dort pro Andrého. V nemocnici na nás čekal i Andrého advokát, kterého jsme seznámili s naším podezřením. Nebude se jednat o oficiální výslech, ale o návštěvu a rozhovor, účelem kterého bude, aby se André uvolnil a otevřel. Získat si jeho důvěru a přesvědčit jej, že jestli jej strejda zneužíval, tak se má za to zodpovídat.

Psycholog mne uvedl do svého pokoje, pak přivedl Andrého a řekl, že máme hodinu, než skončí jiné vyšetření. Na stolku byl nakrájený čokoládový dort Sacher, dva talířky a dezertní vidličky. Jen co zavřel za sebou dveře, vrhl jsem se Andrému kolem krku a bláznivě jsem jej líbal.

„Ty se na mne nezlobíš?“

„Zlobím.“

„Tak, proč, proč jsi tady, proč jsi přišel?“

„Abych viděl, jak tě trápí a jak tě budou mučit při výslechu, natahovat na skřipec a lámat v kole. Přinesl jsem si i svoje palečnice.“ Ukázal jsem mu dva kolíčky na prádlo, které jsem ukradl na chodbě, byly jimi připnuté na šňůře vystavené kreslené obrázky od dětských pacientů. „Protože jsi narkoman a abys neměl absťák, tak jsem ti přinesl drogu. Čokoláda má podobné účinky jako extáze, takže si dej sousto a pak mi prozraď, proč sis vzal v tom klubu tu pitomou extázi.“

Mlsně se podíval na ukrojený kus dortu na talířku. Oddělil si vidličkou pořádný kus a vložil do úst. Slastně přivřel oči a vychutnával si sousto.

„No?“ Pobídl jsem jej.

„Chtěl jsem si to s tebou užít, ale to představení mne hrozně rozhecovalo a tam před ostatními jsem se styděl, tak jsem utekl na záchod, že si tam pomohu a ulevím, no a najednou tam byl Karlos a vzal mi ho do pusy. Byl jsem tak nažhaven, že mi to už bylo jedno, kdo mi to dělá.“

„No dejme tomu, že to je docela logické.“ Dostal další sousto. „Včera jsem koupil od strejdy dalších pětadvacet počítačů, trochu jsme se bavili o chodu a prosperitě firmy. Teď máte zakázek, že musel nabrat dvakrát tolik lidí, aby to stačil. Nadával, že neví, za co tě tak přeplácí, když se flákáš a už ses několik dní ani neukázal.“

„Že jej huba nebolí, vždyť mi neplatí nic. Občas mi dá malé kapesné, abych si mohl koupit kávu nebo tak, když někam jdu. Nebýt toho focení, tak nemám nic. Ty peníze jsem si musel pořádně schovat, hned se mne ptal, kde mám peníze, ale vymluvil jsem se, že nás budou vyplácet, až skončíme to další. Vzal jsem si z nich jen stovku, abych měl na disco něco na pití, ale nějaký kluk mi strčil do ruky tu tabletku a řekl, že mi bude fajn, no a šábnul mne o padíka. Pak jsem neměl ani na cestu domů, ani na jídlo. První noc jsem přespal v parku na lavičce, byl jsem zmrzlý, že jsem se nemohl rozhýbat. Celý den jsem coural kolem hotelu, jestli tě neuvidím. Pak se mi s nějakou partou podařilo proklouznout do restaurace. Ještěže jsi mi poslal tu večeři, byla moc dobrá. Díky. V sobotu jsem obcházel kluby, až jsem narazil na Karlose a poprosil jej, zda by mne u sebe nenechal přespat do toho focení a nepůjčil trochu peněz. Nechal mne v jejich kůlně přespat na matraci a dal mi deset franků na jídlo. To víš, za to se nenajíš, to dáš za polévku a kousek chleba. V pondělí jsem neměl sílu už ani chodit, a když jsem tě viděl, nedokázal jsem se ani hnout od tebe. Pak jsi mi dal ránu a já se skácel jako špalek.“

„Když jsem byl s tebou u vás, jak jsme koukali na zprávy, tak jsem myslel, že mne aspoň na chvilku pozveš k sobě do pokoje, ale připadalo mi, jako kdybys tam nebydlel. Víš, připadal jsi mi, že jsi tam také na návštěvě. Také sis nic sám nevzal, jen když ti někdo něco nabídl, tak se člověk přece doma nechová.“

„Já tam doma nejsem, mám za domem malý výměnek, tam jsme bydleli s maminkou, je to trochu více otlučená dřevěná kůlna, je tam jen stará postel po mamince, z které mi čouhají nohy, když si do ní lehnu, tak se musím hodně schoulit. Jedna skříň, židle, stolek a kamínka, abych si v zimě mohl zatopit.“

„A co tví kamarádi, nikdo ti nechtěl pomoci?“

„Já nemám žádné kamarády, pár spolužáků, když viděli, kde bydlím, tak už se se mnou ani nebavili. Jednou, to bylo krátce poté, co zemřela maminka a mně bylo samotnému moc smutno, jsem si přivedl jednoho mladého potulného cikána, ale strejda nás načapal. Seřezal nás oba a od té doby mne po večeři vždy zamyká na petlici zvenku, ale nechal udělat dveře k sobě do domu a tudy mě chodí přes ty dveře každý večer zkontrolovat.“

„On s tebou, to, on se s tebou miluje?“

„Miloval jsem se jen s tebou, to, co dělá on, je odporné a hnusné.“

„Proč jsi mi nic neřekl, byl bych ti pomohl, copak jsem se ti nevyznal, že jsi pro mne vše, že bych pro tebe udělal cokoli?“

„Strejda mi říkal, že mne jen chceš využít a pak zavrhneš jako ostatní a ještě z toho budeš mít srandu. Stále říkal, že jsem hloupý, že nic neumím, kdo by se o mne staral. Tady máš střechu nad hlavou, dostáváš najíst, šatím tě, a když chceš odejít, tak jdi, nikdo tě nebude zadarmo krmit. Umřeš někde hlady ve škarpě.“ Tekly mu z očí slzy. Přitulil se ke mně, já jej objal a slíbával slané potůčky slz z tváří.

„Musíš si vzít doping.“ Podával jsem mu kousek dortu, žádostivě jej vzal do úst i s mými prsty a chviličku je cucal, než mu začala tající čokoláda vytékat z úst. Vytáhl jsem prsty a políbil jej na ta čokoládová ústa. Oba jsme po polibku zůstali opatlaní, a tak jsme se vzájemně olizovali, abychom se očistili.

„To jsme měli natočit,“ smál jsem se.

André posmutněl. „Strejda si mne často natáčel kamerou, musí mít spousty filmů, to měl takovou kameru na kličku, co si pamatuji. Stále mi říkal, abych se předvedl a hezky usmál, pořádně otevřel ústa a on… on to stále natáčel, abychom měli památku.“

Probouzel se ve mně vztek.

„Postupně vymýšlel nové a nové nechutnosti, často přišel špinavý, zpocený a hnusně zapáchal. Později zjišťoval, zda nemám roupy, prý jsou to brouci, co pojídají děti zevnitř, to mě pak dlouho bolelo a on říkal, že je snad zabil, ale bude to muset časem zkontrolovat.“

Dělalo se mi nevolno.

„Promiň, musím si odskočit, dej si kousek dortu, ale nesněz jej celý, nech si něco na večer.“ Zašel jsem za komisařem a ostatními, ten byl spokojen, i psycholog.

„Vedete si moc dobře.“

„Myslím, že tohle nám bude stačit, uděláme u něj prohlídku, doufám, že něco najdeme. Jdu to zařídit, abychom nepřišli s křížkem po funuse.“

Vrátil jsem se k Andrému.

„To všechno musíš říct komisaři.“

Vyděšeně se na mne podíval.

„To nezvládnu, propadl bych se studem.“

Políbil jsem jej a uchopil konečně jeho prdelku do dlaní, prsty mi mimoděk okamžitě zajely do jeho údolíčka. Neodolal jsem a pravačku bleskově vsunul do jeho kalhot, abych ucítil teplo jeho půlek a počechral heboučké chloupky.

„A co když mu to nadiktuji, on to napíše a ty to pak překontroluješ? Když to bude souhlasit, tak bys to podepsal, to, co bude nepravda, tak přeškrtneš, kdybych se spletl. Co ty na to?“

Chvilku váhal, pak přikývl.

„Mohl by sis alespoň promluvit o tom s psychologem, ten se s takovými příběhy střetává často, ten se ti nebude posmívat nebo tě odsuzovat. Potřebuješ něčí pomoc a já po obědě letím domů, ale po Vánocích za tebou přijedu a přinesu ten nejlepší čokoládový dort. Kluci tě budou navštěvovat, Éric mi to s Alexem slíbili a že ti také přinesou dort. Jen abys mi moc neztloustl. Nelíbí se mi třaslavé prdelky.“

Vroucně jsme se políbili, objali se a nemohli jsme se rozloučit.

„Slib mi, že budeš spolupracovat s psychologem a komisařem, nechci ti posílat buchty do vězení.“

„Slibuji!“

Zaslechl jsem zaklepání a vešel psycholog.

Kluci měli sbaleno a netrpělivě vyčkávali na oběd. Po obědě jsme se rozloučili s Pierrem a letěli jsme do Prahy.

Šéfovi servisu jsem předal láhev koňaku a poděkoval, vše bezpečně přepravil, všech padesát počítačů jsme dočasně po domluvě uložili v klubovně školy. Ostatní osobní věci jsme uložili do již zrekonstruovaného kumbálu u nás ve sklepě. Nějak mi to nepasovalo, proto jsem se zeptal šéfa servisu, aby mi ukázal soupis našeho nákladu. Vylekal se a hned mi oznamoval, že určitě nic neschází.

„No já si spíše myslím, že je tady něco navíc.“ Prohlížel jsem seznam, vše bylo přehledné a souhlasilo, až na asi dvacet posledních položek. Ukázal jsem mu to, že to jsem neposílal a ani nevím, koho to je.

„To předával ten recepční Pierre, když jste byl v nemocnici, vezli jsme to ráno se sýry, to je ovoce.“

Měl s sebou dva chlapy, vyložili a odnosili všechny bedny a krabice, takže si mákli, zejména s láhvemi. Poprosil jsem je o zapůjčení pajsru. Prohlížel jsem chvilku bedýnky, než jsem našel tu správnou. Otevřel jsem víko pajsrem a bylo tam půl tuctu láhví červeného vína.

„To je pro vás za odměnu. Děkuji!“

„Máte tady ještě ten žok, ale ten neprojde dveřmi do sklepa, necháme jej v chodbě.“

„Žok? Copak já se budu cpát chmelem, nebo vařit pivo?“ Chlapi se rozesmáli.

„To jsou buráky.“

Já toho Pierra zabiji. Ten žok byl vysoký skoro jako já a chlapi s ním sotva hnuli, horko těžko jej dotáhli do vestibulu. Poslal jsem jednoho kluka kousek do krámu pro tašky a ať si naberou ty buráky, za pár dnů budou Vánoce, tak se jim to hodí, ať mají doma binec ze slupek.

Doma jsem ještě nebyl, tak jsem tam pospíchal a doufal, že teta tam bude. Celá natěšená mne přivítala.

„Teto, vítání bude později. Ve vestibulu mám žok buráků a překáží. Potřebuji to nějak přesypat do menších balení, aby se s tím dalo manipulovat.“ Koukala na mne s otevřenou pusou. „Na nic se mne neptej, vše později!“

Vzala ruličku odpadkových pytlů.

„To neber, to se protrhne, potřebujeme něco silnějšího. Zajdi prosím tě do krámu, a také potřebujeme nějakou lopatku.“

Zrovna se vracela z práce sousedka, nabídl jsem jí, aby si vzala tašku a přišla si nabrat buráky. Uculila se a poděkovala, že pošle holku, když tak nám může pomoci. Zrovna přišla teta z krámu, pozdravily se.

„Teto, nabalte každému v baráku tašku buráků. Hanička je pak roznese sousedům.“

Ty pitomé buráky jsme pytlovali přes hodinu, měli jsme asi dvacet velkých pytlů a plno igelitek. Další hodinu jsem vybaloval a rozděloval ovoce, některé jsem ani nepoznal, ale tekly mi sliny na čerstvé fíky, ty miluji. Ty nikomu nedám, sežeru je sám, než to vše roztřídím. Pak jsem se dopracoval k uzeninám a čokoládám, kávě a dalším věcem, co jsem si objednal, včetně kosmetiky pro tetu. Uzeniny jsem pověsil do sprchy v kumbále, bylo tam odvětrání, tak to tam bude dobře schnout. Tetě jsem do kuchyně odnesl jednu šunku, můj podíl sýrů a ovoce.

Zavolal jsem Mišáka, zda by táta nemohl přijet ke mně a odvézt nějaké věci klukům a aby mu dal jejich adresy. Moc se mu do toho nechtělo, řekl, že táta má moc práce a nemůže, bylo mi to divné, měl jsem dojem, že jsem zaslechl v telefonu u něj hlas Matyho.

„Dáš mi Matyho?“

Ve sluchátku se ozval Maty.

„Maty, nemohl by tvůj táta odvézt vám a Honzíkovi ty věci?“

„Táta není doma, někam odjel.“

„Tak přijeďte taxíkem nebo MHD, ty sýry mi tady ráno budou cítit na celý barák.“

„Já to nechci, my sýry moc nejíme.“

„A co Míša, zeptej se.“

„Míša také nechce.“

„Co já s tím mám dělat, vzal jsem to i pro vás, to mám teď vyhodit?“

„Udělej s tím, co chceš.“

„A co kosmetika a víno, to také nechcete?“

„Ne, my to nepotřebujeme.“

„Je tam i Honza?“

„Není tady.“

„Fajn! Čau!“ Idioti, něco jim sedlo na nos.

Byl jsem pěkně vytočený. Vypsal jsem si jejich adresy ze Smluv o provedení práce, co jsem s nimi měl. Honza a Maty neměli telefony uvedeny. Poprosil jsem souseda, který měl pick-upa, zda by se mnou k nim nezajel. Byl ochoten, tak jsme naložili podíly všech tří a vyrazili k Matymu, ten bydlel nejblíže. Rodiče byli oba doma, zeptal jsem se na Matyho, řekli, že jel za kamarádem.

„Máte rádi sýry?“

„Ano, sýry milujeme.“

„Tak tady máte ode mne dárek z Francie a pozdravujte Matyho.“

Pak jsme jeli k Mišákovi. Zahlédl jsem jeho tátu na dvoře, zamával jsem na něj a on přišel k vrátkům. Pozdravili jsme se.

„Vy bez sebe nevydržíte ani pár hodin, jen co jste přijeli, už se slejzáte.“

„No to víte, musíme dořešit některé věci, Honza je tady také? A kde jsou?“

„Budou asi támhle v garáži,“ ukázal směr rukou.

„Máte rád sýry?“

„Jó, máme všichni.“

„Tak tady máte dárek ode mne z Francie.“

Vyložil jsem krabici sýrů, dvě bedny ovoce, pytel buráků. Nevěřícně koukal na tu nadílku. Poděkoval. Já se vydal ke garáži. Zaslechl jsem všechny tři, i Honzu. Zase řešili nějaké problémy se mnou, tak jsem počkal u vrat, abych se dozvěděl, co mají za problém tentokrát. Žralo je, že museli zaplatit za ten chlast a že si řeknou o vyšší plat za rozpočty. Nejvíce to žralo Matyho, Míša mu občas přitakal a Honzík to odmítal, ale Maty byl neodbytný a stále na ně dotíral. Rozhodl jsem se, že mi to stačí, co jsem slyšel, a odešel jsem pryč. Zajeli jsme ještě k Honzovi domů, jeho rodiče byli také doma a byli potěšení dárkem.

Poděkoval jsem sousedovi a zeptal jsem se, co jsem dlužen. Řekl si o stovku za benzín. Dal jsem mu dvě a přidal dvě láhve vína. Potutelně na mne mrkl: „Bude na svátky.“ S poděkováním jsme se rozloučili.

Vynesl jsem pro tetu kosmetiku Yves Rocher. Byly toho tři velké krabice.

„Teto, Ježíšek!“

Byla nadšená. „A nechceš něco pro mámu?“

„Ta má pleť jak novorozeně.“

„Co já s tím vším?“ Smál jsem se, vzpomněl jsem si na tu poznámku, že si to namažu na chleba.

„Kamarádky ti pomohou.“

„Mohu?“

„Je to tvoje, zasloužila sis to, tak se neptej. Ty sýry, šunka a ovoce jsou pro nás, pro tvé kluky mám ve sklepě, tak jim zavolej, zda si pro to nemohou zítra k večeru přijet.“

K večeři jsme měli šunkový nářez a sýry, teta si pěkně zgustla. Hlava děravá, utíkal jsem do sklepa pro láhev červeného na zalití večeře.

Byl jsem hodně unaven, jak fyzicky, tak psychicky, dnes byl perný den. Zítra si určitě tady užiji pěkný babinec, teta se bude předvádět kamarádkám a bude se s nimi dělit o kosmetiku. Poprosil jsem tetu, aby mne ráno vzbudila do školy, a odešel jsem do hajan.

Ráno jsem běžel s nadílkou nejdříve za Vendulkou, sýry, ovoce, čokoláda, káva, láhev vína a igelitka s buráky. Byla nadšená.

„Šéf mi nedal ani žvejku,“ posteskla si.

„On věděl, že se o tebe postarám.“ Usmála se a poděkovala, stačil jsem jí sdělit, že bude i nějaká kosmetika, až se k ní dostanu. Natěšeně se culila.

Běžel jsem do školy a rovnou k řediteli. Radostně mne přivítal, dokonce mne i objal.

„Tak povídejte, dnes se na učení vyprdněte.“ Honem si přiložil ruku na ústa a začervenal se, s lehkým úsměvem se omluvil. „Vidíte, jak mne kazíte,“ žertem se na mne obořil.

Povykládal jsem mu, jak jsem pro školu získal počítače a příslušenství. Předal jsem mu darovací smlouvu, ukázal, kde to má podepsat a potvrzenou odeslat na adresu v záhlaví, rekomando do Francie.

Přemýšlel, kdo ze sboru by mohl dostat na starost počítače, kam je umístit atd. Zavolal i matikáře a profesorku Hořínkovou. Rozhodl, že to dostanou oni dva, ale budou se muset nejdříve sami naučit je obsluhovat. Začalo mu docházet, kolik to je starostí, zařadil to jako mimoškolní výchovu, protože to už nemohl zařadit do učebního plánu. Nakonec se rozhodli, že zabereme klubovnu u vchodu, stejně neplnila svou funkci, sloužila spíše jako čekárna, a po výuce se nikdo nebude courat po celé škole, bude to hned u vchodu. Domluvil jsem se také na uskladnění mých počítačů, tak asi do rodičáku v lednu v kolárně, místnosti proti klubovně, také vedle vchodu, ta se využívala pro uschování kol dojíždějících studentů i profesorů sportovců.

„Stojany postavíte stranou do vestibulu.“

Školník z toho nebyl nadšen, no nemohl odporovat, direktor rozhodl.

Poprosil jsem o uvolnění Honzíka pro dnešek, abychom ty počítače uspořádali a přemístili moje do kolárny. Vyvstal ale další problém se stoly pod monitory, tak jsme využili zatím staré školní lavice, které školník narychlo olepil samolepicí tapetou s imitací dřeva.

„Doufám, že to nevadí, že jsem tě vytáhl z výuky,“ zeptal jsem se Honzíka. Jen pokýval hlavou na znamení, že nevadí. V jedenáct jsme měli hotovo za časté asistence direktora za zády. Celá naše konverzace s Honzíkem si vystačila s pár slovy: „Hmm, jo, ne, dobrá.“ V mé hlavě jich bylo více, ale nechtěl jsem to řešit tady a teď.

Tři počítače se nám už nepodařilo umístit, tak jsem se rozhodl je dát do kabinetu profesorce Hořínkové a matikáři, poslední panu řídícímu. Časem natáhneme kabely a propojíme je do sítě.

Své počítače jsem chtěl nabízet studentům movitějších rodičů a ti by si je mohli při příležitosti návštěvy školy prohlédnout, případně koupit. Jeden počítač s plochým monitorem jsme nainstalovali před klubovnu, abychom jej mohli předvádět. Měl jsem také připravené CD s klipy elektronické muziky Jean-Michela Jarreho – Fourth Rendez-Vous a Magnetic Field. Ředitele jsem upozornil, aby v době oběda očekával větší hluk a aby se tím nevzrušoval. Během oběda jsem spustil Jarreho klip a už jsme byli v obležení. Již během oběda jsme měli všechny počítače zamluvené a objednávky asi na dalších padesát.

V pátek odpoledne jsem měl vše prodáno. Čistý zisk byl na každém deset tisíc, mimo pěti, které měly klasické monitory, pět plochých jsem si nechal pro své počítače. Celkem jsem vydělal dvě stě čtyřicet tisíc. Honzovi jsem dal za asi dvě hodiny pomoci pět stovek.

Doma byl babinec, přesně jak jsem očekával, babky mne objímaly, líbaly a děkovaly, slibovaly každá nějakou buchtu.

„Jo, jo, díky, jen je nepřineste v jeden den,“ smál jsem se. „Teto, nabídla jsi hostům nějaký sýr a šunku?“

„Jéé, já jsem…,“ a už šla něco připravit a já skočil do sklepa pro víno, ať se babky pomějou.

Zalezl jsem do pokoje a pustil jsem se do stříhání videí z Francie. Původně jsem je chtěl nechat udělat Matyho, ale po posledních událostech a jejich chování už jsem se nehodlal někoho z nich doprošovat či obtěžovat. Před večeří jsem byl hotov. Ucítil jsem lákavou vůni a zaslechl zvonek.

„Běž otevřít, to budou kluci.“

„Nejdříve si vezmu to, co tak lákavě voní, aby mi to ti tví žrouti všechno nezblajzli,“ smál jsem se.

„Neboj, já s nimi počítala.“

Byli to její synové a už také natahovali nosy.

„Zout!“ skoro jsem na ně zařval, protože se předbíhali do kuchyně. Teta se rozchechtala, jak jsem je srovnal. Pekla pizzy. Měla jich připravených asi deset, byly rozložené po celém bytě. Nacpali jsme se, teta pokračovala v pečení, aby kluci měli na cestu a domů. Já je vzal do sklepa pro jejich nadílku. Byli jak v Jiříkově vidění. Dostali také každý celou šunku, měl jsem za to, že jsem po Pierrovi chtěl dvě, ale měl jsem osm. Už slintali, přidal jsem jim také každému bedýnku vína.

„Vyměňte si tři, protože je každé jiné, ať máte stejné, tři a tři.“

Kumbál už se začínal trochu uvolňovat. S tetou jsme dorazili poslední ještě trochu teplé kousky pizzy.

„Pojď se podívat na video.“

V pátek ve škole jsem zjišťoval, co vše jsme zameškali, konstatoval jsem, že to nebude tak hrozné, jen nevím, jak jsou na tom kluci. S Mišákem jsme se jen pozdravili, nejevil zájem o nějakou konverzaci, protože se ihned otočil a oslovil jiného spolužáka, se kterým se pak bavil. Většina spolužáků nás zaplavovala otázkami o Paříži, ještě že přestávky jsou tak krátké. „Uvidíte video, bude se pouštět na školním okruhu.“

Po páté hodině těsně před polednem spustil ředitel TV vysílání. Poděkoval nám za vzornou reprezentaci školy a za zprostředkování sponzorského daru ve formě dvaceti počítačů a příslušenství. Vysvětlil, jak to bude fungovat, kdo to povede a další informace. Po přehrání videa že následuje oběd a tím že dnešní výuka končí. Všichni zajásali, odpadly nám dvě hodiny.

Video začalo přibližujícím se pohledem na letiště v Paříži, který končil detailním záběrem na nápis Aéroport de Paris-Charles de Gaulle. Pak následovaly bleskové prostřihy pařížských památek a dominant. Záběr ze zahájení setkání, prezentace firem včetně zaškolování místopředsedy vlády. Záběry interiéru hotelu, nechybělo ani naše apartmá a naše dovádění v jacuzzi, trochu jsem to opepřil několika záběry na naše nahé prdelky, což vyvolalo hlasitou odezvu na celou školu, zejména u holek. Následoval pohled z naší terasy na město a pak už záběry jednotlivých památek, také jsem tam zakomponoval záběr z Alexova ateliéru a focení u Diora, poslední byl záběr na naši fotku s Andrém na pláži. Následoval titulek: Účinkovali – Honza, Maty, Míša, Simon; kamera – Maty; střih – Simon.

Prezentace skončila ovacemi, ve vestibulu mne profesorka Hořínková pokárala:

„Ty nahé zadky jste ukazovat nemusel.“

„Vždyť je to lidské!“ Usmál jsem se, ona také.

Odpoledne jsem vytřídil a odklidil zbytek věcí z kumbálu. Koňaky a pálenky jsem si uložil do pokoje, také pár láhví vína a šampaňské. Ostatní víno jsem cpal, kam se dalo. V každé komoře bylo víno, víno a víno. Desky s plakáty jsem zastrčil za skříň, až bude čas, zjistím, kde se dají očistit a zakonzervovat, asi na Strahově by mi mohli poradit. Vyndal jsem to nejcennější, co jsem si dovezl z Paříže. Nebyl to Ludvík XIII., byly to fotografie s Andrém.

Teta třídila kosmetiku od Diora.

„Pánskou mi dej stranou. Ať něco mohu dát klukům a pro sebe pro každý případ. – Podívej, to jsou ty reklamní fotky, co jsme dělali.“

„Krásný, ty ses zamiloval!“ podívala se s úsměvem na mne.

„Je to jen k trápení,“ odpověděl jsem.

Objala mne a pohladila po zádech, dala mi pusu na tvář.

„Vše jednou přebolí!“

„Půjdu se projít, potřebuji provětrat myšlenky.“

Vyrazil jsem do nikam, někam, kam mě vedly nohy.

Najednou jsem vedle sebe slyšel nesmělé:

„Ahoj!“

Koukal jsem na drobného kluka, asi jako Mišák, také asi tak starého, možná o něco málo mladšího.

„Ahoj,“ odpověděl jsem. „My se známe?“

„Ne, ale po dnešku znám tebe, ty jsi Simon, já jsem Pepík, jsem v druháku.“

„Aha.“ Neměl jsem chuť na konverzaci, i když to byl docela sympatický kluk.

„Promiň, jestli tě zdržuji nebo otravuji, není ti asi moc do hovoru.“

„Uhmm.“

„Tak promiň. Ahoj někdy ve škole!“

„Počkej, jestli nepospícháš.“

„Ani ne, byl jsem doprovodit na kousek přes tento park kámoše.“

„To on je takový strašpytel a ty jeho ochránce?“ dobíral jsem si ho.

„Vypadá to tak,“ zasmál se.

„Dá se tady někde sednout?“ Přikývl a dovedl mne k nedaleké lavičce. Usedl jsem. „Ty budeš stát?“

Váhal. „Já jen abych tě neto.“

„Sedni si tady vedle mne a přimáčkni se ke mně, ať nám není taková zima.“

Nevěřícně na mne koukal.

„Chci jen to, co říkám, nemusíš se bát, nebudu tě tady prznit,“ rozchechtal jsem se.

Přisedl si trochu s obavami. Objal jsem jej rukou kolem ramen a přitáhl těsně k sobě. Ani nedutal.

„Tak povídej, nebo se ptej, co jsi měl na srdci?“

„Hele, buzničky.“ Tak metr před námi stál kluk možná o pár let starší, docela hubený, vysoký asi jako já, křenil se, chyběl mu pravý střední řezák a v ruce si pohrával s kudlou.

Pokrčil jsem nohy a přitáhl si je k bradě. Z jeho pohledu to vypadalo, že mám strach a stahuji se do obranné pozice. Z mého pohledu to byla příprava na útok. Ten klučina vedle mne ale svíral pevně mou paži. Odvést pozornost, blesklo mi hlavou.

„A ty mi ho chceš určitě vykouřit,“ provokoval jsem.

Rozesmál se, rozptýlil jsem ho a on tím ztratil kontrolu nad situací. Moje noha prudce z pokrčení vystřelila vpřed a chodidlo jej tvrdě zasáhlo do podbřišku. Dopadl tvrdě zády na chodník, jen to s ním heglo. Rychle jsem vyskočil, a než se stačil vzpamatovat, klečel jsem kolenem na jeho hubené ruce a drtil ji svou váhou. Řval bolestí, upustil kudlu. Vzal jsem ji, nic extra, hloupý motýlek, ani ne za stovku, a ještě hloupější kluk.

„Rozepni si kalhoty! Chci vidět, co mají chlapáci mezi nohama.“ Zdráhal se. „Chceš pomoct?“ zamával jsem mu tou kudlou před očima.

Rozepnul vrchní knoflík na džínách a stahoval zip. Měl na sobě slipy. Nesnáším slipy, jsou mi odporné. Nožem jsem mu zajel za slipy. Kluk se rozklepal.

„Snad ti není zima?“ Přikývl hlavou.

Trhnul jsem nožem a rozřízl mu gumu v pase. Volnou rukou jsem jej chytil za triko za krkem a zakroutil rukou, čímž se mi navinulo na pěst a jemu ztuha objalo krk, přiškrcoval jsem jej. Zvedl jsem se s ním.

„Poskoč!“ Kalhoty mu padly ke kolenům, slipy bez gumy také.

Podíval jsem se na toho jeho chlapáka.

„Takový mrňousek, být o dva cenťáky menší, tak ti říkají Mařenko. Padej, smrade, ještě jednou tě tady potkám, tak z tebe udělám holčičku.“

Klučina na lavičce se už hlasitě smál.

„Hezkýýý! Seš dobréééj!“

Smáli jsme se oba.

„Tak pojď, teď doprovodím já tebe.“

„Budeš můj rytíř, ochránce?“ usmál se. Pohladil jsem jej po vlasech.

„Jsem doma, díky za doprovod a ochranu.“

Stáli jsme před nevelkou pěknou vilkou.

„Kde to vlastně jsme?“ Já jsem nějak nevnímal okolí, jak jsem byl v zamyšlení.

„Na Petřinách.“

„Cože? Já prošel půlku Prahy.“

„Kde bydlíš?“

„Na Vinohradech.“

„To máš kus cesty. Nechceš přespat u nás?“

„Ty mne svádíš?“

„Možná, trochu.“

„Kruci, to je tolik hodin, teta má někde strach.“

„Tak pojď a zavolej jí.“

Chvilku jsem váhal.

„Ale co vaši, nebudou se zlobit, že jdeme tak pozdě?“

„Možná, trochu.“

„Znáš i jiná slova?“

„Možná, trochu.“

Rozchechtali jsme se, možná, trochu.

„Pojďte dovnitř, než promrznete!“ ozvalo se z terasy.

„Mamka mne vyhlíží,“ usmál se Pepík. „Mami, to je Simon.“

„Dobrý večer.“

„Ten Simon?“ zvědavě se na mne zadívala.

„Jsem nějak populární?“

„Básnil o vás celé odpoledne. Asi se do vás zamiloval,“ uchechtla se.

Pepík zrudnul.

„Udělám čaj,“ nabídla se paní.

„Bude s rumem?“ optal jsem se. „Mám rád vůni rumu, stačí trošku, nebo tresť.“

Usmála se a mrkla.

„Bude rum.“

„Dovolíte, mohu zavolat tetě?“

Ukázala mi telefon.

„Simone, kde jsi?“

„Neboj, jsem v pořádku, jen jsem si trochu zašel, tak zůstanu u spolužáka. Zmáčkni teď M, rozsvítí se ti řádek, tak tam vyťukej PEPÍK a pak stiskni OK.“

„Je to. Tak dobrou.“

„Dobrou, teto!“

„To máte nějaký moderní telefon.“

„Váš také není starožitnost. Když na něm zmáčknete R, tak vám zobrazí posledně volané číslo, když zvednete sluchátko, tak jej vytočí.“

„To jsem ani nevěděla. Tady máte čaj, ať vás trochu zahřeje. Budete spát u Pepíka, nebo chcete ustlat na gauči?“

Překvapeně jsem vyvalil oči.

„Jestli nekope v noci, tak raději u něj.“

„Tak dobrou noc, a neponocujte dlouho.“

„Pepíku, ty máš pěkně vycvičenou maminku.“

„To ne, je moc hodná a chápavá, oba, i otec. Vědí, že se mi líbí kluci, a také vědí, že nejsem žádný pometlo a jen tak bych si nikoho nepozval domů.“

„A kolik sis jich už pozval?“ usmál jsem se.

„No když to správně počítám, tak ty jsi prvnííí!“ rozchechtal se.

„Pepíku, ty jsi číslo, z tebe asi mají radost.“

Přitakával hlavou.

Usrkával jsem horký čaj a moje oči bloudily po jeho objemné knihovně. Procházel jsem podél řady knih různorodých žánrů. Klasická próza i poezie, pohádky, sci-fi, detektivky, naučná až odborná literatura. Nechyběly ani Pijoánovy Dejiny umenia. Svázané staré časopisy.

„Hezká knihovna,“ pochválil jsem mu ji.

„Je to vše, co jsem přečetl nebo co mne zajímá.“

„Já u tety nemám žádné knihy, jednak jsem nestačil si žádné pořídit, a ani bych je tam neměl kam dát. Zájem ale máme stejný.“

„Co děláš zítra?“

„Musím dohnat zameškané učivo za dva týdny.“

Podíval se zklamaně.

„Moc volného času nemám, musím pracovat krom studia. Naši mne nemohou financovat a tetu nemohu zneužívat, má své děti. Teď ještě se mi naskytla možnost nové lukrativní práce, takže budu vytížen aspoň na tři sta procent.“

„Jdeme do postele!“

Ulehli jsme. Pepík se ke mně přitulil a položil mi ruku přes hrudník. Na stehně jsem cítil jeho tvrdý klacek. Přivinul jsem si jej k sobě a on mi položil hlavu na prsa. Dlaň mi položil na břicho. Usínalo se mi hezky, bylo mi s ním příjemně. Neměl jsem žádné neřestné touhy. Poté, jak se chovali v posledních dnech mí kamarádi, jsem potřeboval cítit u sebe někoho blízkého, spřízněnou duši.

Ráno nás vzbudila Pepíkova maminka.

„Jedeme do centra, svezeme tě, jestli chceš.“

Vysloužili si také tašku buráků, dvě láhve vína a také nějaké ovoce a sýr. „Pepík zbožňuje buráky.“ Přidal jsem jim ještě jednu tašku.

Víkend jsem strávil doháněním zameškaného studia. Odborné předměty mi problém nedělaly, největší problém jsem měl s češtinou, na kterou jsem přesedlal ze slovenštiny. Češtinářka pro mne připravila individuální plán výuky.

V pondělí se mi vnutil Pepík, že mi pomůže doma nainstalovat počítače. Byl na ně hodně zvědav. Čtyři jsme dali do kumbálu a jeden ke mně do pokoje. Pepík byl nadšen a chtěl pro sebe také jeden. Domluvili jsme se, že může ke mně chodit na počítač, a jestli bude mít chuť a bude umět zpracovat rozpočty a kalkulace, tak si i vydělá.

V úterý ráno jsem skočil za Vendulkou a donesl jí nějakou kosmetiku od Diora. Měla pro mne připravenou docela velkou hromadu rozpočtů. Ve škole jsem oslovil kluky, kdy budou moci ke mně přijít, že se mi tam hromadí práce. Všichni se vymluvili, že musí dohánět zameškané studium.

„Tak až budete chtít, tak se ozvěte.“

Pepík byl ochoten mi pomoci, ale musel jsem jej to naučit, protože to ještě neznal. Byl docela bystrý, naučil se to rychle, povedlo se mu pochybit jen u dvou rozpočtů. I tetu jsem využil, jako bývalou účetní, uměla pracovat s čísly, tak kontrolovala po Pepíkovi jeho práci. V pátek ráno jsem odnášel disketu se všemi rozpočty. S Pepíkem a tetou se nám povedlo udělat za týden tolik práce, co odvedli Maty, Míša a Honza. Byl jsem spokojen, že jsem nezávisle na nich odvedl požadovanou práci, ale stýskalo se mi po nich. Když jsem si na ně vzpomněl před spaním, tak jsem pak nemohl usnout.

Blížily se Vánoce a čas rychle ubíhal. Byl jsem zavalen prací, tak jsem neměl čas na jiné aktivity. Myslel jsem ale na to, že musím vyřídit ten kumbál s byťákem a také musím za Radkem, krejčím ze salónu. Zavolal jsem Míšova tátu, abych mu poděkoval za rekonstrukci kumbálu. Zbylo mu ze zálohy něco přes dva tisíce, tak jsem mu řekl, aby si je nechal jako prémii za dobře odvedenou práci. Zeptal jsem se na Mišáčka, co dělá. Sdělil mi, že se pro něj stavil Maty a jeli někam na kolech. Popřál jsem mu hezké Vánoce. U Vendulky a Igora, kterému jsem přinesl láhev koňaku, jsem sondoval stav smlouvy s Francií. Oba mi potvrdili, že je to na dobré cestě a měla by být do Vánoc schválená. Já měl vyřízenou autoškolu od ledna do konce března. Pepík byl u mne pečený, vařený. Líbilo se mu, že si vydělal i pěkné peníze, vyplácel jsem mu je každý den, stovku na hodinu.

S Adamem z byťáku jsme vyřídili kolaudaci kumbálu. Omluvil jsem se mu, že nebude žádná oslava, ale po Novém roce něco spácháme.

Kluci se do Vánoc u mne ani neukázali. Napsal jsem jim přání a připojil každému předplacený poukaz do autoškoly. V sobotu jsem vyrazil rychlíkem k rodině na Slovensko. Vánoce proběhly v tradičním duchu, večeře začala oplatkou s medem, poté následovaly bobaľky s mákem, zelňačka s houbami, ryba. Nejvíce jsem se těšil, až bude ségra v podřepu skákat kolem stolu a kvokat, aby nám nesly slepice. Otec se zapomněl a do žochtara (nádoba na dojení), který byl do poloviny naplněn vodou, odebral z každého štědrovečerního jídla a po večeři se tím krmil dobytek, zapomněl, že již dobytek žádný nemáme. Zahlédl jsem v jeho oku vlahou nostalgickou vzpomínku. Tatínkovi přinesl Ježíšek koňak Ludvík XIII. a mamince zlatý secesní kolier s granáty. S mladšími bráchy jsme po večeři odešli zpívat po vesnici koledy. Naše nejoblíbenější byla Ó bratrove.

Ó bratrove, bars veľká novina,
ktorá śe nám tej noci zjavila,
o púlnočným čaśe,
nám prostým juhasem,
ktorá nikda nebula.
Vstaňce hore o milé bratrove,
oblíkajce šické rúcha nové.
Vúl, osel dýchajú,
jeho ohrívajú,
jemu chválu vzdávaju.

(Ó bratři, velmi velká zvěst,
která se nám této noci vyjevila,
o půlnočním čase,
nám prostým pastýřům,
která se nikdy nestala, nebyla.
Vstávejte vzhůru, ó milí bratři,
oblečte všichni roucha nová.
Vůl, osel dýchají,
jeho zahřívají,
jemu pocty vzdávají.)

P.S.: V zápise šarišského nářečí se používá souhláska „ś“ – es s čárkou. Její výslovnost je podobná jako „š“, ale špička jazyka je zapřená o řezáky spodní čelisti, čelisti jsou sevřeny. Napadla mne jedna říkanka z dětství:

Śik, śik, śikuľa,
ośikala kovaľa.
Kovaľ za ňu s mlatkom,
ona śikla zadkom.
Śikuľa, nebo také śikľa – chcanda (pochcaná, počůraná holka).