Znovu nalezená láska 8 – Můj první

Bylo to po Sametové revoluci, byl jsem studentem na stavební průmyslovce v Košicích. Můj třídní, se kterým jsem si velmi dobře rozuměl, končil a nastupoval jako ministr zahraničního obchodu v nové vládě. Byl to inženýr, strojař, vyučoval nás v prvním roce Stroje a zařízení. Prostě od páky a kladky až po jaderný reaktor, ve druhém už konkrétněji, Stavební stroje a mechanizace. V našem vztahu nebylo nic erotického, byl to vztah založený na profesním zájmu. Mne bavilo jej poslouchat a jeho těšilo, že jeho výklad nevyznívá do prázdna. Musím mu přiznat, že uměl svým výkladem zaujmout studenty, měli jsme jej rádi, a když jsme se dozvěděli, že končí, byla většina z nás smutná. Uspořádali jsme večírek na rozloučenou, ono to bylo sice odpoledne, no ale pojmenujte to jako odpoledník! Bavili jsme se, vzpomínali, rozjímali. Přiznal jsem se mu, že mi bude po něm smutno, že tak dobrý učitel by měl zůstat na škole. Odpověděl mi, že to stejně nebude na dlouho, vlády v této hektické době nemusí dlouho vydržet. Asi netušil, jakou má pravdu, za dva roky nastoupila jiná vláda.

Věděl, že jsem nejlepším studentem na škole, a tak mi navrhl, abych s ním jel do Prahy a pokračoval tam ve studiu, on by mi pomohl s dalším vzděláním. Myslel tím poznat zákulisí politiky, obchodních vztahů, poznat a seznámit se s vlivnými lidmi.

„Mohu tě zaměstnant jako svého asistenta.“

Podezíral jsem jej, že se do mne snad zamiloval, ale nikdy to nedal nijak najevo, byl ženatý, měl děti, rodinu. Já jsem mu nedával také žádnou záminku měnit náš vztah, učitel a student ve vší slušnosti. Vybalil na mne, co všechno musím udělat, abychom to mohli uskutečnit, točila se mi z toho hlava, nevěřil jsem moc tomu, že se mi to povede. Dělal jsem si poznámky, abych na něco nezapomněl, a kroutil nad nimi nevěřícně hlavou.

„Za pokus to stojí, když to nezkusíš teď, když je příležitost, později můžeš litovat, že jsi to nezkusil.“ Zase měl pravdu, nikdy jsem svého rozhodnutí nelitoval. Bylo mi sedmnáct let, končil jsem druhý ročník.

Prvně jsem musel požádat soud o zplnoletnění k právním úkonům v souvislostí s podnikáním. Žádost od rodičů podat na soud včetně odůvodnění, posudků a doporučení. Ty jsem měl od něj a našeho školního psychologa, také jsem podstoupil IQ testy a psychotesty. Pak zajistit školu v Praze, to mi slíbil vyřídit. Další problém bylo bydlení a financování. Naši nebyli žádní boháči, takže jsem musel hledat to nejlevnější řešení. V první chvíli jsme si nevzpomněli, že v Praze mám tetičku, byla to sestřenice od mámy, která občas jezdila za svou maminkou k nám na vesnici. Zkontaktoval jsem ji a zeptal se, zda neví o nějakém bydlení.

„Co budeš hledat, budeš u mne, alespoň mi tady nebude samotné smutno.“

Byla již pár let vdovou a děti už žily samostatně se svými rodinami.

Nevěřil jsem, jak mi to všechno vychází bez zádrhelů. Scházelo mi jenom zajištění školy v Praze. Asi dva dny před koncem školního roku se mi ozval bývalý třídní, nyní již ministr, že mám nastoupit na školu v Dušní ulici, přes Vltavu oproti sídlu vlády, dal mi kontakt, abych si vyřídil potřebné náležitosti. Padl mi kámen se srdce, vše vyřízeno během dvou měsíců, nemohl jsem tomu uvěřit. Budu mít k němu blízko, nebude po mně něco chtít? Zahnal jsem chmury, nejsem z cukru, no uvidím.

Moje obavy byly zbytečné, vždy se choval ke mně korektně a slušně, já mu to opětoval a vždy, když jsem mu mohl s něčím pomoci, tak jsem to udělal s radostí a k jeho spokojenosti. Ještě během prázdnin jsem se odstěhoval do Prahy, vyřídil náležitosti ve škole, měl jsem i pas pro každý případ, když už jsem byl plnoletý. Měl jsem několik živnostenských oprávnění – Obchod a služby, Mimoškolní výchova a vzdělávání, pořádání kurzů, školení, včetně lektorské činnosti, Poradenská a konzultační činnost, zpracování odborných studií a posudků, Nákup, prodej, správa a údržba nemovitostí. Měl jsem v kapse balík peněz, patnáct tisíc, to byly moje úspory, o kterých jsem nevěděl. V létě jsem od svých deseti let chodil na statek na noční brigádu k sušičce obilí, samozřejmě, že na to byl psaný brácha, kterému bylo již osmnáct, a nikdo se nepozastavoval nad tím, že je na vojně. Sbíral jsem po mezích a kolem cest pláňata do výkupu, na jaře podběl, pak lipový květ, makovice a na podzim šípky. Každou korunu jsem dával mámě na přilepšení do domácnosti. Ona se mi pak přiznala, že vždy, když šla do města, tak mi ty peníze dala na knížku, abych měl pak na založení rodiny.

Byla asi polovina července, když jsem oznámil svému ministru, že jsem zabydlen v Praze a mám vše vyřízeno. Byl překvapen, že jsem vše tak rychle vyřídil, a pochválil mne.

„Zítra přijď do Strakovy akademie, v deset hodin. Budeš mým asistentem, občas budu potřebovat něco spočítat nebo překontrolovat podle katalogu JKPOV a možná ti dohodím i práci z jiných rezortů, máš tu živnost, jak jsem ti doporučil?“

„Mám,“ a uvedl jsem mu všechny ostatní, co mne napadly, které by se mi mohly hodit.

„No vidím, že ti ani radit nemusím, za chvíli bys tady mohl převzít některé ministerstvo,“ smál se. „Jsi moc šikovný.“

„Děkuji!“

Ještě ten den mne uvedl jako svého asistenta, který má k němu přístup kdykoli, bez omezení. Vyřídili jsme oprávnění ke vstupu do budovy s tím, že než budu prověřen, musí si mne někdo vyzvednout na recepci. Kancelář jsem nedostal, takové zvíře jsem nebyl, ale nafasoval jsem jeden starší počítač, který jsem si odvezl domů, abych měl na čem zpracovávat posudky a rozpočty, ty jsem pak nahrál na disketu a odevzdal sekretářce, se kterou jsem využíval jeho předpokoj, moc jsem se tam nezdržoval.

Chodil jsem za ním vždy po škole, když nebyl přítomen, což bývalo často, u sekretářky mi nechal instrukce a požadavky, co chce udělat. Za každý překontrolovaný rozpočet nebo cenový návrh jsem mimo svého platu asistenta deset tisíc Kčs dostal dalších pět až deset tisíc za vypracování posudku. Časem jsem měl tolik zakázek, že jsem to nestačil dělat. Jen za polovinu července jsem si vydělal dvakrát tolik, co vydělal můj otec za rok.

Začal školní rok, já měl na účtu téměř půl milionu Kčs. Začínal jsem pomalu přemýšlet o investicích, nechtěl jsem nechávat peníze na účtu.

Zeptal jsem se Andulky, sekretářky, zda nezná někoho od financů, tak jsme říkali ministerstvu financí, kdo by mi poradil, jak nejlépe naložit s penězi, do čeho je investovat.

„Počkej, zavolám a zeptám se,“ jen co řekla, co jsem chtěl, už si zapisovala na lístek jméno a číslo kanceláře. Podala mi lístek s dodatkem, abych zkusil tam zajít teď, než na to zapomene. Zaklepal jsem na dveře, ozvalo se rázné:

„Vstupte!“

„Dobrý den,“ dál mne ani nenechal mluvit, jen se zeptal, „vy jste od Andulky?“

„Ano.“

„Nejste mladý na investice?“ uculil jsem se. Byl to docela mladý sympatický muž, určitě mu nebylo ještě třicet, jmenoval se Igor a připadal mi jako Rus, i jeho přízvuk byl trochu tvrdý, přijmení měl ale české.

Pobídnul mě, abych se posadil, a zeptal se, kolik bych chtěl investovat. Váhal jsem, zda mu mám říct celou částku, tak jsem mu řekl, že dvě stě tisíc.

„Wow, jak tak mladý muž přijde k takovým penězům?“

„Pílí a šetrností,“ nezaváhal jsem ani vteřinu. Usmál se.

„Takže, nejlépe se peníze zhodnotí na krátkodobých termínovaných vkladech, tam je také nejmenší riziko a pevný úrok, na to je nejlepší Živnobanka. Další jsou investice do cenných papírů, výnosy a rizika jsou ovlivněné zejména schopnostmi analytiků té které banky. Poslední je možnost koupit si dluhopisy, ale výnosy jsou jenom o málo vyšší než na běžném osobním účtu. Je ještě jedna možnost a to investovat do zlata, podívejte se tady na vývoj cen zlata a pak se můžete rozhodnout. Ještě jedna věc, investované peníze nedaníte.“

„Děkuji!“ chtěl jsem se odporoučet.

„Počkejte ještě chvilku. Vy nám zpracováváte posudky a rozpočty?“ a vytáhl jednu ze složek na stole.

„Ano, dole jsem podepsán.“

„Víte, teď po revoluci děláme jakousi inventuru státního majetku, proto tolik posudků a rozpočtů. Rozhodli jsme se udělat zastírací výběrové řízení, oslovili jsme dvacet firem a každé jsme nabídli tři stejné rozpočty. Vás nám navrhnul ministr zahraničního obchodu a bez mrknutí oka se vyjádřil, že vaše posudky a rozpočty budou nejlepší a objektivní. Následně jsme tyto posudky a rozpočty nechali posoudit na ČVUT a skutečně jste dosáhl nejlepšího dobrozdání. Jen mne udivuje, jak to všechno stačíte dělat?“

„Snažím se a měl jsem toho nejlepšího učitele. Víte, já zaměstnávám sám sebe, takže se neflákám.“

„To je pravda, to je nejlepší motivace. Rád jsem vás poznal, přijďte kdykoli, rád vás uvidím a možná pro vás také budu něco mít,“ podal mi ruku a rozloučili jsme se. Měl jsem z něj velmi příjemný pocit, mluvil se mnou otevřeně jako se starým přítelem. Jeho chvála mne hřála u srdce. Také důvěra mého ministra, musím se mu nějak odvděčit.

Spolužáci ve škole se zdáli být celkem v pohodě, napadlo mne přibrat někoho schopného ke spolupráci na posudcích, proto jsem pozoroval, kdo je jaký student. Jednou jsem se svěřil profesorce, která nás učila Ekonomiku staveb, s tím, že bych někoho potřeboval ke spolupráci, koho mi doporučí. Koukala na mne, jako by se chtěla zeptat, jestli si z ní utahuji.

„Vy přece nemůžete podnikat, nejste plnoletý.“

Ukázal jsem jí doklad o uznání plnoletosti soudem. Žasla.

„To by mne nikdy nenapadlo, že budu mít tak vynalézavého studenta,“ usmála se. Doporučila mi Míšu, byl to kluk menší postavy, nenápadný, nijak na sebe neupozorňoval a držel se spíše stranou. „On je moc šikovný a pálí mu to, je ale ze slabších sociálních poměrů, tak se trochu straní, nechce být terčem posměchů.“

„To se nebojte, s tím si poradím, mám dost kuráže za oba, hlavně aby byl spolehlivý.“

Takto začala moje spolupráce s Michalem, zvládali jsme dvakrát tolik práce a peníze se sypaly. Pracovali jsme u mne, nebo tedy u tety.

Michal si vydělal pěkné peníze, začal se hezky oblékat a zvedlo se mu sebevědomí, tvář měl vysmátou, byl to jiný kluk. Začal jsem pozorovat, že se mi líbí, občas jsem se zapomněl a zakoukal jsem se na něj. Když to někdy postřehl, začervenal se a sklopil oči. Že by byl? Mám se jej zeptat? Byl jsem vždy zastánce přímého řešení, tak jsem mu položil tu otázku:

„Líbí se ti kluci?“ Nečekal jsem na odpověď, aby nebyl v rozpacích. „Mně se totiž moc líbíš.“

Zrudnul. Myslel jsem, že práskne dveřmi a už jej neuvidím, ale jenom skoro neslyšně hlesl:

„Ano, ty se mi také líbíš.“

Popošel jsem k němu, sevřel jej v náručí a dal mu pusu, ani nedutal, jako by zamdlel. Nikdy to nikomu ještě nepřiznal, natož aby se s někým líbal. Teta mi do pokoje nechodila vůbec, uklízel jsem si sám, jen občas na mne zaklepala, abych se šel navečeřet nebo jestli nemám prádlo či z podobných důvodů, ale riskovat jsem nechtěl, tak jsme zůstali jen u líbání a hlazení. Snad se najde příležitost, teta občas odjela za dětmi na dva tři dny, vždy mi to oznámila a připravila zásoby jídla do lednice.

Z Michala se stal jiný člověk, jednou se mne ptala učitelka ekonomie, co jsem s ním udělal, odpověděl jsem jí, že jsem mu dal trochu ze svého sebevědomí.

„Jste rošťák, nepokazte to, je to hodný kluk.“ Myslím, že věděla, o co kráčí.

„Já vím, také mi přirostl k srdci,“ usmál jsem se.

Další den jsme řešili své podnikání.

„Michale, tobě bylo již osmnáct let, tak si vyřiď živnost.“ Popsal jsem mu, co a jak, účetnictví si budeme dělat sami, je to jednoduché, nemáme skoro žádné výdaje na náklady, takže půjdeme na procenta a tím také odpadá nějaká kontrola od finančáku. „Budeš mít svátek za pár dnů, to bychom mohli trochu oslavit, jestli teta o víkendu nepojede za dětmi, tak si zajdeme někam na hotel oslavovat, co ty na to?“

Zajiskřily se mu oči, jak kýval souhlasně hlavou.

„Už se také těším!“

Nechtěl jsem mu kazit radost, ale také jsem nechtěl, aby si dělal naděje.

„Michale, chci, abys věděl, nebo aby sis uvědomil, že jsme mladí kluci, že toužíme po sexu, po povyražení, nevíme, co se stane, kam nás osud a doba zavěje, tak to musíš i tak brát. Nesmíš se zamilovat, víš, já jsem spratek, hajzlík, chci si užívat, dokud jsem mladý. Nechci se v sedmnácti vázat.“ Snažil jsem se co nejvíce se očernit, aby se nezamiloval a nebyl pak nešťastný.

„Tobě je teprve sedmnáct? Myslel jsem, že je ti jako mně.“

„No osmnáct mi bude koncem listopadu.“

Vypadal trochu sklesle.

„Neboj, máme život před sebou, po světě běhá kluků, že je nespočítáš,“ snažil jsem se situaci zlehčit.

Odcházel domů posmutnělý, vyprovodil jsem jej před dům a ještě kousek za roh, kde byl malý park. Byl již pozdní večer, zatáhl jsem jej do parčíku, do toho nejtmavšího kouta. Takto jsem jej pak stále vyprovázel, pokud to počasí dovolilo.

Koncem září mne ministr znovu k sobě pozval, muselo se jednat o něco vážného, protože sekretářka o ničem nevěděla, doufal jsem, že jsem nic nepohnojil.

„Nechtěl bys se mnou jet do Francie? Bylo by to na dva týdny. Jeden týden budou jednání s francouzskou vládou a jejich obchodníky, druhý týden budou jednání vícestranná, uvažuje se o sdružení evropských států do unie, podobně jako USA, abychom mohli lépe konkurovat a odolávat obchodním tlakům USA.“

Byl jsem zaskočen i překvapen. „To by se mi líbilo, ale co škola? Nevím, jestli mne na tak dlouho uvolní.“

„Neboj, já to s ředitelem vyřídím, pojmenujeme to jako studijní cestu, kdyžtak vezmeme ještě další dva tři studenty. Jestli máš nějaké tipy na chytré studenty, tak mi dej vědět, ale do dvou dnů.“

„Jednoho určitě vím a další se poradím.“

„Doprava, ubytování a strava, kapesné na občerstvení sto franků na den. Odlet 28.11. a musí mít pasy.“

Sakra, to je za dva měsíce, nevím, jestli má Michal pas.

Michal byl již u mne a makal. Naštěstí mi řekl, že pas má.

„Proč se ptáš na pas?“

„Protože pojedeme na svatební cestu do Paříže, no vidíš, už blbnu, na služební cestu na dva týdny,“ dal jsem mu pusu, „a budeme spolu bydlet a…“

„Si děláš prdel!“

Vysvětlil jsem mu, že můj bývalý třídní… a že mi nabídl na dva týdny stáž pro čtyři studenty s jejich delegací na jednáních v Paříži.

Teď ještě, koho dalšího vybrat. Počítal jsem i s tím, že bych je také zapojil do práce.

„Michale, máš nějaký tip? Může to být i z vyššího ročníku.“

Něco mne napadlo, sebral jsem telefonní seznam, ano, byla tam, naše učitelka ekonomie. Zavolal jsem jí domů.

„Prosím, Hořínková.“

„Dobrý den, promiňte, paní profesorko, že vás obtěžuji doma, ale mám jednu nabídku, kterou jsem dostal před chvilkou, a musím se co nejdříve vyjádřit, více bych vám řekl zítra ve škole. Zatím vás chci poprosit, potřebuji další dva studenty jako Míša, chytré, skromné a dobré studenty, nechci nějaké frajery, i kdyby byli nejlepšími studenty, mohou být i z vyšších ročníků. Také to může pro ně být i jako forma odměny. Pouvažujte o tom a ráno si promluvíme. Bude to i určitá reprezentace školy.“

Nemohl jsem dospat rána, byl jsem už v pět hodin vzhůru. Tak jsem šel potichu do kuchyně udělat si kávu a snídani. Teta už seděla za stolem. „Co ty tady strašíš?“

„Nemohl jsem dospat.“ Vylíčil jsem jí, kam se chystám, byla nadšená.

„To je dobře, aspoň poznáš svět. Jak se tam dorozumíš? Ta franština je hrozná řeč.“

„Je parle un peu de français.“

Koukala, co to žblekotám.

„Ty mluvíš francouzsky?“

„Ano, trochu, základní fráze, na základce jsme měli učitele na francouzštinu, ale vedení školy rozhodlo, že se bude vyučovat jen němčina, ani angličtinu jsme nemohli mít, tak jsme si založili kroužek francouzštiny a nemohli proti tomu nic dělat. Nikdy mne ani nenapadlo, že se mi to bude někdy hodit. – Beru s sebou i Michala.“

„Vy jste se hodně sblížili, že?“

„Vždyť jsme skoro celý den spolu, tak se nediv,“ usmál jsem se.

„Myslím, že jste víc než kamarádi.“

Asi jsem zrudnul. Nevěděl jsem, co na to říci.

„Máme k sobě hodně blízko, ale je to spíš takové poznávání se.“

„Tobě se líbí kluci, líbí se ti Michal?“

„Ano, líbí, ale nemyslím, že je to láska, také jsem mu to řekl, aby nebyl pak zklamaný, že je to spíš zvědavost a touha po poznání.“

„To je dobře, že v tom máš jasno a že jsi mu to také řekl.“

„Takže tobě to nevadí, teto?“

„Vadilo by mi, kdybys mi z bytu udělal nádraží a každý den vodil jiného kluka.“

„Jsi zlato, přivezu ti parfém z Paříže, o jaký si řekneš, protože já se v tom nevyznám, tak abych ti nepřivezl něco, co bys nechtěla.“

„Yves Rocher, vše od něj je přírodní, takže cokoli.“

„Teti, abys byla frajerka před kamarádkami, tak se to vyslovuje 'Ivhoši'.“

Políbil jsem ji a padal do školy. Ve škole jsem se potkal s Michalem, ten si vzpomněl na jednoho kluka ze čtvrťáku, ale věděl jen, že mu říkají Maty, ten se prý angažuje v různých soutěžích mezi školami a není to žádný frajírek. Měli jsme ještě deset minut čas, tak jsme běželi sehnat Matyho. Maty už seděl v lavici, zašel jsem za ním, že bych s ním chtěl chviličku nerušeně mluvit. Vyšli jsme na chodbu stranou od třídy. „Nemám moc času, tak mi jen odpověz, pak ti to vysvětlím. Máš pas?“

„Mám.“

„Víš, líbíš se mému kamarádovi, tak tě chci pozvat na dva týdny do Paříže.“ Byl úplně mimo, jen jsem nevěděl z čeho, zda z toho, že se někomu líbí, nebo že jej zvu do Paříže.

„Tak co, jel bys?“ Jen souhlasně kýval hlavou. „Zatím se moc netěš, musím to dojednat s ředitelem, nevíš ještě o jednom klukovi, co by dělal garde mně? Ale aby byl slušný, inteligentní, no něco jako ty?“ svůdně jsem se culil, nebo jsem se o to snažil.

„Honza z trojáku, béčka, také chodí na olympiády se mnou a nenosí nos nahoru.“

„V kolik končíš?“

„Ve dvě.“

„Výborně, my také, takže ve dvě před školou, pak si řekneme víc.“

Začalo zvonit, honem jsme běželi do třídy, před třídou mne čekala profesorka Hořínková, nervózní, byla jak na jehlách. „Shání vás pan ředitel, co jste provedl?“

„Nic, nebojte se, je to kvůli tomu, co jsem po vás včera chtěl.“

„No, že jste to zmínil, tady máte pár jmen,“ podala mi papírek s asi šesti jmény, z toho dvě dívky.

Kráčeli jsme k ředitelně, dveře měl pootevřené, netrpělivě na nás čekal.

„No kde jste? Mne tady volají po ránu z ministerstva a vám je to šumafuk. Simone, pan ministr mi řekl o té stáži a že budete čtyři, že si máte vybrat další účastníky podle jeho instrukcí. Přislíbil jsem mu to, protože to bude i naše vizitka, tak mne nezklamte.“

„Nemějte obavy, pane řediteli, já už na tom pracuji od včerejška, tady s paní profesorkou, doporučila mi pár studentů, bohužel holky nemohu brát, protože nevím, jak je to s ubytováním, a už nestihnu nic zjistit a co nejdříve musím nahlásit jména. Mám tip na nějakého Matyho ze čtvrté třídy a Honzu ze třetí B.“

„Ano Matyáš, 4.A, a Honza, 3.B, vy se tedy dokážete rychle orientovat na to, že jste tady měsíc, oba máte na tom papírku.“

„Pane řediteli, když už máme takto narušenou hodinu, mohl bych si s těmi kluky na chvilku nerušeně promluvit?“

„No škola nespadne, jděte na klubovnu u vchodu, já je tam pošlu. A o co vlastně se jedná, co je to za stáž?“

Řekl jsem mu o chystaných vládních jednáních a také že panu ministru občas s některými projekty pomáhám, že je mým jakýmsi patronem.

Podezíravě se na mne podíval s mírně přivřenými víčky.

„A není v tom něco víc, řekl bych osobnějšího?“

„Tuším, co máte na mysli, ale vaše obavy jsou liché, tady v Praze jsme se setkali jen dvakrát za téměř čtvrt roku, prvně když jsme domlouvali spolupráci a zaměstnal mne jako asistenta, a podruhé včera, aby mi navrhl tu stáž. Jinak mi nechává pokyny a požadavky u sekretářky. Je to můj bývalý třídní, byl to moc dobrý učitel, nejlepší na škole.“ Povykládal jsem mu celou story o mém přestěhování a vyřizování všech náležitostí.

Zaujalo jej, že jsem dělal psychotesty a IQ testy.

„Nemáte vyhodnocení těch testů?“

„Podívám se, možná jej mám sebou, ano, tady je, já to ani neprohlížel, co tam je, dával jsem to jako přílohu k soudu o zplnoletnění.“

„Mohu si to okopírovat?“

Přikývl jsem na souhlas. Díval se do papíru, kroutil hlavou do stran.

„Teď jeho zájem o vás mi dává smysl, vaše IQ, já bych si vás také nenechal proklouznout. Pravděpodobně jsem se ještě nikdy nesetkal s nikým s takovým IQ hodnocením, jako je vaše. Nebudu vás zdržovat, běžte do klubovny, pošlu ty kluky za vámi.“

V klubovně jsme s Michalem čekali jen pár minut, než došli kluci. Vypadali mírně vyděšeně, Honza nevěděl vůbec nic a Maty jen to málo, co jsem mu stačil říci. Představil jsem se.

„Jmenuji se Simon, tohle je Michal.“ Kluci se také představili a navzájem jsme si podali ruce.

„Maty, s tebou jsem sice mluvil, ale nestačil jsem vše, takže vám vše vyložím. Nejdříve ale, Honzo, máš pas?“

„Ano.“

„Výborně, první podmínka splněná, ovládá někdo fráninu?“

Ticho.

„Aspoň nic nevykecáte… To je vtip.“

Vyprávěl jsem jim, co nás čeká a kdy odjedeme. Zeptal jsem se ještě, zda vůbec mají zájem jet na tu stáž, protože nebylo na nich vidět velké nadšení. Oba přikývli na souhlas.

„Tak máte nějaké dotazy?“

Zase ticho.

„Nevím, co vás trápí, vás to vůbec netěší, že pojedete do Paříže?“

První se osmělil Maty.

„Víš, my oba s Honzou nepocházíme z bohatých rodin, nenosíme značkové oblečení a proti vám budeme vypadat jako chudí příbuzní.“

„Ach, Maty, a to je ten problém, nic jiného?“

„Ano.“

„Odpoledne jdeme nakupovat, tak přemýšlejte, co si chcete koupit, abyste byli cool. A nemyslete si, že si to od vás nevyberu.“ Teď teprve strnuli. „No když nebudete mít peníze, tak mi zaplatíte svým tělem. Co? Berete? Jistě, že si dělám srandu, nebojte, něco vymyslím, také budete dostávat kapesné cca pět stovek v Kčs, to neutratíte. Honzo, mám na tebe jednu intimní otázku, přiznám se vám, ale je to jen pro vás, líbí se mi kluci, Míšovi také, mám dojem, že…“

„Ano, my dva jsme také gayové, trefil ses,“ odpověděl za oba Maty.

„Já si ten svůj nos nechám patentovat.“ Všichni jsme se rozesmáli. „Ono to je jako domino, já jsem objevil Míšu, Míša něco vypozoroval na tobě a ty jsi mi předhodil Honzu, nic světoborného, obyčejná logika.“

Chvilku jsme si povídali, jak to je mezi Matym a Honzou. Dozvěděl jsem se, že jsou kamarádi, občas si nezávazně zalaškují, ale netvoří pár.

Po škole jsme vyrazili na nákupy, prošli jsme pár butiků, když jsme si nedokázali vybrat, napadla mne myšlenka nechat si ušít stejné oblečení v salonu, budeme se v naší delegaci vyjímat a určitě si nás někdo všimne. Kousek od Labutě jsem si kdysi všiml, že je tam krejčovský salon. Vyrazili jsme tam. Přivítal nás milý a zdvořilý starší pán, svěřil jsem se mu s naším problémem, a také že jsme studenti, kteří nemají bohaté rodiny, ale že chceme něco investovat do své reprezentace. Byl náš, líbili jsme se mu, úplně se rozzářil a už nám bral míry. Předložil nám různé časopisy s modely, ale vše to byly takové formální. Řekl jsem mu, že chceme spíš sportovní, vycházkové oblečení. Upoutal mne ale velmi hezký tvídový neformální oblek, přesto, že jsem předtím uvažoval spíš o nějakých bluzonech. K tomuto se dal kombinovat jak rolák, tak i košile se širokou vázankou.

„Tohle chci, navíc k tomu obleku i kabát ze stejného materiálu. Jste to schopen ušít do měsíce?“ Vytřeštil na mne oči. Já jsem tvrdohlavý, nevzdávám se. Dědek potřeboval impulz.

„Kolik by stál jeden takový oblek s kabátem?“

„Šest až sedm tisíc.“

„Souhlasím, beru. Ještě mi ukažte vzorník látek, chci hnědý kostičkový tvíd. Je to možné?“ Dědek už mi podával těžký vzorník. Našel jsem hezkou režnou barvu v kombinaci s tmavě skořicovou, domluvil jsem i široké vázanky, tmavě vínové s drobným vzorem bourbonské lilie.

„Když to připravíte do desátého listopadu, tak máte od nás láhev koňaku přímo z Francie, nehledě na to, že vaše dílo budeme předvádět ve městě světové módy v Paříži.“

Postřehl jsem, že jeho pozornost se nejvíce soustředila na malého Míšu. Míšu jsem přitáhl k sobě, že mu ještě něco chci ukázat z katalogu, a šeptem jsem mu řekl, zda by nemohl se trochu zaangažovat a povzbudit jej, aby se snažil nám ty obleky připravit v termínu. Míša k němu přistoupil blíže, no spíš se na něj namáčknul tak, aby měl péro na jeho ruce. Jeho ruku si Míša přitiskl na ocas. On mu promnul ptáka. Myslím, že do desátého nebude ani spát. Vhodná motivace je silná zbraň. Domluvili jsme si zkoušku za tři týdny. Ujišťoval mne, že bude vše včas připravené.

„Děkuji, tak za tři týdny na shledanou.“

„Co jsi to prosím tě vyváděl s tím dědou?“ optal se Maty.

„Co bych vyváděl, dával jsem mu motivaci,“ culil se Míša.

„Ty jsi…,“ jen mávl rukou.

„Maty, nesmíš si to tak brát, neboj, nejsem žádná děvka, ale proč mu nedopřát trochu radosti, možná je to pro něj naposled v životě. No tak si sáhl na ptáka, mně z něj neubude a jemu to udělá dobře. Já jsem takový samaritán. Snažím se každému pomoct,“ odpověděl Míša.

„Ty jsi fakt magor,“ rozesmál se na plné hrdlo.

„Jestli je ti to líto, můžeš si sáhnout taky.“

„Kluci, zítra odpoledne ve tři všichni u mne, dostanete první práci. Míšo, mám tam asi pět rozpočtů, než se vrátím od šéfa, tak to klukům vysvětli a ať to zkusí udělat, dohlédni na ně, aby to bylo v pořádku.“

Ráno v sedm jsem byl na recepci akademie s obálkou pro šéfa, ve které byly naše doklady, na obálku jsem připsal, že se odpoledne pro ně stavím. Odpoledne mi jenom Vendulka, sekretářka, vrátila doklady a předala velký balík dokladů k zpracování s poznámkou, že to jsou originály, protože je toho moc, tak to nekopírovala. „Nic neztrať!“ Ještě že jsem měl Honzu a Matyho, doufal jsem, že se osvědčí.

Musel jsem si pořídit další katalogy, abychom se o ně nepřetahovali. Stavil jsem se cestou ve Spálené ulici v SNTL, naštěstí jsem to měl po cestě. Když jsem se blížil k domovu, uvědomil jsem si, že jsem tetě nic neřekl a nahnal tam kluky, ta mi vyhubuje! Vešel jsem do bytu a už jsem viděl, jak se teta vrtěla v kuchyni a něco připravovala, hezky tam voněla vanilka.

„Ahoj, teto, promiň, zapomněl jsem ti říct, že přijdou kluci, to jsou ti, co se mnou jedou do Paříže, chci jim trochu pomoci, jsou na tom podobně, jako byl Míša, hodní, chytří, ale doma peněz málo.“

„Jenom to mají společné?“

„Teto! Ty máš hříšné myšlenky, koukám, jak tady křepčíš, asi se ti zapalují lýtka.“

„Když mám tolik mladých kolem sebe, tak jsem také omládla. Dala jsem jim tam bábovku a kakao.“

„Tak to té kosmetiky ti budu muset přivézt aspoň za kolečko. Díky, jsi moc hodná.“

V mém pokoji to vypadalo jako v úlu, dokonce i s tím bzučením.

„Kluci, přinesl jsem od šéfa práci, abyste si vydělali na ty obleky.“

„Ty ses zbláznil!“ ozval se Míša, když uviděl ten balík. „Kolik toho je?“

„Nevím, ale zaplatí to naše obleky. Tak jak vám to jde? Jo, tady máme ještě další katalogy.“

„Jo, dobře, kluci to umějí, jde jim to,“ okomentoval šéf Míša.

„Já se podívám,“ přistoupil jsem k Matymu a vidím, jak se Míša svou bouli otírá o jeho paži. Neprotestoval, jen se trochu zavrtěl, po chvilce si ale přerovnával rozkrok. Přitáhl si k němu židli zvědav, jak mu to jde. Položil mu ruku na stehno a pomalu ji sunul k rozkroku, zapomněl dýchat, zastavil ruku těsně u jeho boule, která mu v rozkroku rychle narostla. Rozdýchal to, malíčkem jej drbal po té bouli, cítil jeho vzdouvání.

„Hele, netopýr,“ ukázal jsem do kouta pokoje za kluky, otočili se, aby našli netopýra, Maty také natáhl krk a přizvedl hlavu s pootevřením úst. Vyšlo to přesně, jak jsem chtěl, přisál jsem se na jeho pootevřená ústa, druhou rukou mu zezadu přidržel hlavu, aby mi neucukl. Po chvilce se kluci otočili zpět, já uvolnil Matyho a rukou pohladil po tváři.

„Byla příjemná, vanilková.“ Nezmohl se na slovo. Pak jsme se všichni hlasitě rozesmáli.

„Ty jsi fakt magor,“ se smíchem mi řekl Míša.

„Mišáčku,“ tak jsem Míšu oslovoval, jen když jsme dováděli, „víš, že nesmíš žárlit,“ dal jsem mu pusu na tvář.

„Takže vy jste také jen kamarádi a nejste pár?“ zeptal se Honza.

„Tak nějak, Honzíku, a jak chutná tvoje pusa?“ Naklonil jsem se k němu a políbil jej. „Také výborná, kakaová.“ Honza měl před sebou hrnek kakaa. Miluji kakao. „Už se nemohu dočkat Paříže, všechny vás tam umiluji! A oslavíme tam mé osmnáctiny!“

„Magor,“ skoro jednohlasně vykřikli všichni tři.

„Miluji vás, kluci, je mi s vámi moc dobře,“ objal jsem Míšu a Honzu, mezi kterými jsem stál, to už se ke mně zezadu přitiskl Maty a všichni mne líbali, kam dosáhli, a šeptali, že mne také miluji. Maty, rošťák, mi ožužlával ucho, podlamovala se mi kolena.

„Kluci, chcete ještě kakao?“ slyšel jsem tetu z kuchyně.

„Tak konec rozkoše a do práce,“ smál jsem se štěstím a zašel pro kakao.

Čas tekl jako voda, kluci ke mně chodili každý den, byli až do večera, teta nám připravovala občerstvení, většinou naše oblíbené kakao a nějakou buchtu. Občas jsme jí nakoupili zásoby na pečení a několik krabic kakaa, mléko a pro ni belgické pralinky, které milovala. Nechtěla ode mne peníze, tak jsem jí vždy něco nakoupil, zejména těžší věci, aby se s tím moc netahala, vody, mouku, cukr atd. Doma kluci vysvětlili, že se potřebuji připravit do Paříže, a tak mohli v klidu pracovat, za týden jsme zvládli tolik práce, co bych sám dělal měsíc. Rozdělili jsme si práci podle oborů, takže jsme se specializovali a šlo to mnohem rychleji. Když kluci ode mne odcházeli, zašli si do parku, za dobrého počasí se tam trochu vydováděli. Honza s Matym to měli rádi do zadečku, jak mi to referoval Míša.

Počasí se začalo zhoršovat, přišly sloty, hledal jsem útočiště. Jednou jsem šel s tetou do sklepa, chtěla vyklidit nepotřebné věci do sběru, zejména sklenice, tak ona třídila a já odnášel do kontejneru na sklo. Na konci sklepa jsem si všiml dveří, které vypadaly dlouho neotvírané, byly zaprášené. Zeptal jsem se jí, co tam je. Odvětila mi, že tam býval kumbál pro údržbáře, ale už tam dlouho nikdo nechodí, od revoluce. Zašel jsem na správu bytového fondu informovat se o možnosti pronájmu této místnosti. Nikdo o ní nic nevěděl. K vyřízení mé záležitosti jsem byl nasměrován až do poslední kanceláře, no spíše kamrlíku, seděl tam docela hezký kluk kolem dvaceti, na dveřích cedulka „Referent Adam“.

„Dobrý den, vedoucí mne posílá k vám, abyste to se mnou vyřídil,“ podával jsem mu žádost o pronájem nebytových sklepních prostor. Podíval se na papír, pak na mne, pohled se mu zastavil na mém rozkroku, který měl před zrakem, jak seděl za stolem a já stál před ním. Připadal mi bezradný a skleslý.

„Víte, problém je v tom, že my ten prostor nemáme, bude to hrozná práce, zanést to do pasportu, zdůvodnit, udělat vyměření, zakreslit atd.“

„S tím vám rád pomohu, to všechno umím, dělám stavební školu a některý učitel mi to rád podepíše jako garant. Nechcete se tam jít podívat?“ nabídl jsem.

„Říkal jste ale, že je to zamčené, a já nemám klíče, po revoluci zrušili naši údržbu, takže klíče asi nedohledáme.“

„Kam dáváte vy klíče od kanceláře?“

„Do recepce.“

„Můžeme se tam zeptat.“

V recepci, jak vznosně říkali začouzenému kumbálu s maličkým okénkem, seděl starý pán, zřejmě již důchodce.

„Dobrý den, pane Lebedo,“ pozdravil referent, „nevíte něco o klíčích od kumbálů pro údržbáře ve sklepích baráků?“

„Jak bych nevěděl, sám jsem byl údržbář, tady jsou v té malé skříňce na zdi, od zrušení údržby na ně nikdo nesáhl.“

Řekl jsem mu adresu.

„Mám je, tady!“ podal nám klíče s plechovou cedulkou. Zapsal si výdej a nechal referenta podepsat.

Vyrazili jsme pěšky, byly to jen dvě ulice a referent stejně potřeboval vypadnout z toho kamrlíku na čerstvý vzduch. Na ulici kousek od domu jsme potkali Míšu.

„Nazdar! Možná budeme mít projekční kancelář.“ Míša na mne nechápavě valil oči.

„Tady pan Adam je z byťáku a jdeme se podívat na jeden kumbál, z kterého bychom mohli udělat pracovnu, abychom tetě nebyli na obtíž.“ Míša ihned pochopil účel.

Podali si ruce a Mišák se na Adama svůdně culil.

Adam zacinkal klíči a vytrhl Míšu ze zasnění. Na kroužku byl klíč od vchodu do domu, od sklepů a od dílny. Adam otevřel kumbál, praštil nás do nosu zatuchlý pach, Adam udělal dva kroky vpřed, pak zařval, otočil se zpět a skončil Michalovi v náruči. Klepal se, ten jej pevně sevřel.

„Krysa!“

„Neboj, já tě nedám a ty jsi větší než krysa,“ instinktivně jej políbil na tvář, jako když chcete uklidnit malé dítě. Koukal se mu do očí svým vlahým zrakem, políbil jej na ústa, pak znovu, ale již vášnivě, rukou mu mnul prdelku, pak přidal i druhou a mnul mu obě půlky. Nechtěli se od sebe odtrhnout. Zakašlal jsem, aby si uvědomili, že nejsou sami. Vešel jsem do kumbálu. Nesvítilo tam světlo.

„Zajdu domu pro svítilnu, tak se nenechte sežrat krysami,“ zažertoval jsem. Když jsem zatáčel na schodiště, zahlédl jsem, jak ti dva se na sebe sápou.

Míša, i když byl o hlavu menší, byl to dravec, uchopil Adama v zátylku a přitáhl si jej k polibku, druhou rukou mu zajel pod mikinu a mnul mu bradavky. Adam zvrátil hlavu, Míša ucítil na břiše, že jeho klacek se napíná dost pevně. Jednou rukou mu jej pomalu promačkával přes kalhoty, třel a on pozvolna vzdychal a sténal. Nedočkavě mu vsunul ruku do kalhot, vzápětí ale poklekl a už mu rozepínal a stahoval kalhoty s boxerkami. Chtivě polknul Adamův klacek a kouřil jak o život. Musel být pěkně nadržený, všechny ty zvuky, co vydával, se nedají popsat. Kouřil ho hodnou chvilku, hrál si rukou s varlaty, lehce je promačkával, otíral svou tváří jeho stehna a penis, pak jej znovu vsál, dráždil hlavičku žaludu, uzdičku a… už měl plnou pusu. Zároveň vystříkal svoje semeno na podlahu. Hladil jej po hlavě, pak jej přizvedl a políbil.

„Díky, jsi šikovný,“ pochválil jej Adam, „a děkuji, že jsi mne zachránil před krysou,“ smál se.

„Pokřtili jste to a ještě nebyla kolaudace,“ pronesl jsem přicházeje se svítilnou, když jsem zahlédl, že si zapíná Adam kalhoty. Zrudnul.

„V pohodě,“ pronesl jsem a plácnul jej přes zadek. Míša se culil a olizoval pomyslné zbytky nedávné rozkoše. Domluvili jsme se, co a jak udělat. Bylo tam malé sociální zařízení, sprcha s bojlerem, WC a umyvadlo. Elektřinu připojíme na podružné měření ze společných prostor, abychom nemuseli platit paušál za hodiny, a na vodu dáme vodoměr. Nájem nám vyměří co nejnižší a až od doby, kdy bude prostor zrekonstruován. Výdajové doklady mu každý měsíc odevzdám a on nám to odečte z nájmu.

„A co tady vlastně bude?“ zeptal se.

„Už je, šmajchlkabinet!“ smál jsem se. „Potřebuji někde rozložit projekty a další doklady a u tety v bytě není tolik prostoru. Musíš pak přijít na kolaudaci.“

„Neboj, tu si nenechám ujít.“

Kluci mezitím pracovali u mne pod starostlivým dohledem tety. Byli nadšení, že se naskytla možnost klidného zázemí.

„Budeme to potřebovat vyklidit, opravit omítky, novou izolovanou podlahu, aby nás nezábly nohy od betonu, a celou sociálku zrekonstruovat. Také musím natáhnout intercom k tetě, kdybychom se potřebovali kontaktovat, ať nemusí za námi chodit. Je tam dost nářadí, stolní vrtačka, bruska, ponk, svěrák atd. To by se dalo nějak zpeněžit v bazaru.“

„Počkej, já si promluvím s tátou, ať se přijde podívat, on je takový šikula, práce všeho druhu. Možná to udělá za ten vercajk,“ nabídl Míša.

„Zítra si, kluci, pěkně připravte svoje boule pro krejčího, nebuďte na něj oškliví, dopřejte mu trochu potěšení,“ potutelně jsem se smál. Kluci si ťukali na čelo.

Odpoledne dalšího dne jsme vyrazili ke krejčímu, už nás vyhlížel a natěšen nás vítal. Vchod za námi zamknul. Šli jsme dál, byla tam zkušebna, dva divany, dva stolky a několik křesel, vše podél zdí z obou stran, na krejčovských pannách se skvostně vyjímaly naše obleky a kabáty.

Zářily mi oči, krejčí na mne koukal se zalíbením, viděl, že jsem spokojen. Zul jsem se a postavil na nízký soklík, sundal jsem si kalhoty, on mi podal moje tvídové, pak vestu, obul jsem si boty.

„Vy nejste poprvé v salonu.“

„Strejda má salon a další dělá výrobního náměstka ve velkém oděvním závodě.“ Od toho jsem každý rok dostával džíny cooperky, které tam šili.

Pozoroval mne, pozvolna jsem se otáčel, byl sám se sebou spokojen. Jen si zašpendlil délku nohavic, seděly mi perfektně, pohladil jsem si zadek. „Sedí hezky, že?“

„Ano,“ polkl naprázdno, uculil se a podal mi sako. To bylo také bezvadné. Označil si knoflíky a hvízdnul, zezadu přiběhl asi třicetiletý muž, podal mu sako a on s ním spěchal zpět. Nakonec mi podal kabát, byl jsem z něj ve vytržení, byl perfektní a sedl mi jak ulitý, byl jsem moc spokojen, ten krejčí je skutečně mistr! Také si označil polohu knoflíků, mezitím mi podával sako již s pevně přišitými knoflíky. Byl jsem maximálně spokojen, pochválil jsem jej.

„Jste skutečný mistr, v dnešní době už jsem ani moc nedoufal, že někoho takového potkám. Až budu milionář, tak budete mým osobním krejčím.“

Rozplýval se blahem.

„Děkuji za uznání, v dnešní době také moc lidí do salonu nechodí, je to škoda.“

„Mám ještě jednu prosbu, na něco jsem prve zapomněl, jestlipak víte?“

Zamyslel se, na chvilku poodešel, podal mi katalog, vybral jsem si dva druhy střihu bekovek a ukázal mu je.

„Dobrá volba, budete největší fešáci v Paříži.“ Změřil mi hlavu.

„Kolik je vás tady zaměstnáno?“

„Jen my dva, není moc práce, spíše přežíváme, a to ještě půjde dům do restituce, takže to se nejspíš salon zlikviduje. Naše družstvo je malé a většinou jsme v nájmu, takže nemáme šanci přežít. Je to škoda.“

„Neklesejte na duchu, vždy je nějaká šance,“ poplácal jsem jej po rameni.

„Jste velký optimista.“

Smál jsem se.

„Potřebuji ještě košile a roláky do těch obleků, poradíte mi?“

„Rád, za Labutí, tři bloky vpravo, je malý starý krámek, tam vás určitě uspokojí, a pozdravujte je ode mne všechny.“

„Děkuji, budu. Pusťte mne, a zatímco si budou oblečení zkoušet kluci, podívám se tam. A hezky jim uhlaďte kalhoty, ať jim sedí,“ culil jsem se. „A vy, kluci, nezlobte, než se vrátím.“

Poslal mne do toho správného krámku. Měli pěkný sortiment jak košil, tak roláků. Vybral jsem si bílou košili, světle režnou a béžovou, pak roláky, černý, hnědý, bílý a okrový, ze všeho po čtyřech kusech. Poprosil jsem je, že za chvilku přijdou mí přátele, tak aby je stejně vystrojili. Jeden je asi jako já, Honza, Maty je větší i ramenatější a Míša je maličký. Ujistili mne, že určitě mají dost zboží. Výborně, další úkol splněn. Poděkoval jsem a rozloučil se. Krejčí Radek, jak se mi později představil, byl s mým výběrem spokojen. Kluci měli odzkoušeno, tak jsem s nimi vyrazil pro košile a roláky.

„Počkejte, raději vyberu ještě nějaké peníze z bankomatu, chci koupit i nějaké džíny, bundy a trika.“

Strčil jsem kartu do zdířky, zadal PIN, stav účtu, objevila se sedmiciferná suma, nechal jsem si vytisknout stvrzenku, můj první milión. Vybral jsem pro každého deset tisíc, ať si kluci nakoupí, chtěl jsem, aby vypadali hezky. Dal jsem jim peníze jako prémii, aby si nakoupili to nejhezčí oblečení, a že chci stvrzenky, že to nechám proplatit ministerstvu, strašil jsem je, protože oni by škudlili.

Nejdříve jsme vzali útokem prodejnu obuvi, koupili jsme si hnědé a skořicové boty, kožené, všichni stejné. Nakonec jsme zašli k holiči, poručil jsem všem stejný sestřih na ježka pět centimetrů, žádné kotlety, abychom měli mladistvý vzhled.

Courali jsme až do šera, domů jsem dorazil kolem sedmé. Teta se zlobila, že meškám k večeři. Dal jsem jí pusu a krabici pralinek. Ucpal jsem jí tím pusu.

„Teto, až nás uvidíš v těch oblecích, tak se budeš chtít vdávat.“

Zakřenila se.