Znovu nalezená láska 41 – Peklo, nebo ráj?

„Tak poslouchej. U nás existuje vládní program na revitalizaci hypoték, zejména zemědělských. Stát chce podpořit lidi, aby hospodařili, obdělávali půdu, aby se dováželo méně potravin. Chce snížit potravinovou závislost a zároveň tím i zvýšit zaměstnanost, a vlastně tím si pak na daních plnit kapsu, a tak se mu jeho investice vrátí. Pokud úřadu pro místní rozvoj předložíš rozumný návrh na hospodaření, tak máš možnost získat několik příspěvků od státu. Na likvidaci hypotéky ti poskytnou třetinu sumy. Takže můžeš to získat za dvě stě tisíc. Na obnovení hospodaření můžeš dostat příspěvek dvacet procent na nákup osiva, dobytka, drůbeže, krmiva. Prostě na vše, co budeš chtít obnovit. Nevztahuje se to na nemovitosti. Taktéž patnáct procent na stroje a zařízení. Tyto peníze můžeš čerpat hned po odsouhlasení, pak ještě jeden celý rok a další už musíš business rozjet naplno. Jo a také v době čerpání pomoci jsi osvobozen od všech daní a místních poplatků. Ten úřad ti poskytne odborníka, který posoudí, co je či není vhodné tam pěstovat nebo chovat, a vypracuje ti doporučení. Můžeš mu předkládat své nápady a návrhy, co by sis představoval. On pokud to uzná za rentabilní, zapracuje to do toho plánu, nebo to zapracuje tak, aby to rentabilní bylo. Doporučí ti dodavatele i odběratele. Tento program je naplánován až do roku devadesát pět včetně. Když do té doby budeš chtít rozšířit svou činnost, tak opět můžeš žádat o příspěvek. Například budeš chovat skot na maso a rozmyslíš se a budeš chtít chovat i dojnice, dostaneš příspěvek na jejich nákup, na zařízení stájí i na krmivo. Stáje si ale musíš financovat ze svého, ale co si moc lidi neuvědomuje, že jsou osvobození i od daně z prodeje, když nakoupí stavební materiál, tak mu úřad vrátí daň.“

„No, tak to je víc než slušné. Určitě do toho jdu. Doufám, že mi doporučíš někoho na daně a na účetnictví.“

Rozesmál se. „To mohu hned. Moje manželka s mladším synem Georgem mají takovou firmu. Zítra si budeš potřebovat vyřídit licenci, nejlépe federální, a také se rozhodnout, kde budeš mít sídlo, protože podle toho budeš odvádět státní daně z prodeje, každý stát si ji určuje sám, to ti poradí večer George. Bude ti stačit, když tam budeš mít nějakou fyzickou adresu a kanceláře, ale provozovny můžeš mít v kterémkoli státě. Když budeš mít sídlo například v Texasu nebo Delaware, tam je nulová daň sales tax. Možná se pletu, tak to prober s Georgem.“

Nacpali jsme se, měli jsme k obědu to slíbené skopové. Hynek tomu ani nechtěl věřit, jak je lahodné. Mlsně se olizoval.

„Tak půjdeme?“

Přikývl jsem.

Bratři už na nás čekali. Koukali trochu vyjeveně, jako by někoho hledali či ještě čekali.

Popřál jsem jim dobré odpoledne.

„Good afternoon!“ John se s nimi objímal a podal ruku.

„Tohle je Simon, je to váš zachránce, odkoupí vaše závazky. Teď bude jenom na vás, na čem se domluvíte a co jste pro to ochotni udělat.“

Teď jsem jim podával ruku já. Byli to celkem sympatičtí latinos, ale vypadali dost strhaně, neupraveně, zanedbaně.

„Můžeme se rozhlédnout po ranči?“ V domě to nevonělo, tak jsem chtěl raději na vzduch. Moc jsme toho neviděli, spoustu starého harampádí, pár slepic a jedno středně velké prase, jinak nic, žádný dobytek, ani jiná drůbež. Mají vůbec co jíst?

„Johne, tady by chcípl i pes, nic zde není. Když se na ně koukám, bůh ví, kdy se řádně najedli. To nemá cenu to tady prohlížet.“

„Migueli, co jste dnes jedli?“ Jen sklopil zrak. Pochopil, že vím, jak na tom jsou.

„Migueli, nech nás na chvíli. – Johne, oni nemají ani elektřinu, nikde jsem nic neviděl, aby bylo pod proudem. Mohou se jít k tobě vykoupat a nakrmíš je? Zaplatím ti to. S hladovými a špinavými mluvit nebudu, nechci urážet jejich důstojnost.“

Objal mne. „Věděl jsem, že mne nezklameš. To víš, že je nakrmím.“

„Je tady někde poblíž obchod s oblečením?“

„Jo, kousek tady je, ale spíš se sportovním.“

„Tak Migueli, zavolej bratry, půjdeme do toho obchodu se sportovním oblečením. Něco provizorního vám tam koupím. Víte, jaké máte velikosti? Zítra zajedeme do města a trochu si vás vymódím.“ Usmál jsem se.

Miguel chtěl namítat, ale rázně jsem mu řekl, že nechci nic slyšet a že od teď patří mně a já se o ně postarám. John se jen culil a šel domů, aby teta něco připravila k jídlu, a já s kluky šel do sporťáku.

„Kluci, chápu, že jste ve srabu, nechci vás ponižovat nebo zneužívat. Nemusíte se bát nebo stydět, že vám něco dávám a ani vás neznám. Kdybych nemohl nebo nechtěl, tak to nedělám, nebojte se, já si to od vás vyberu zpět.“ Usmál jsem se. Dívali se na mne dost divně. „Vyvedu vás z těch sraček, budou z vás kluci k zulíbání.“

Nesměle se usmáli. Mezitím jsme došli k obchodu.

Prodavačka se po pozdravu trochu nejistě pousmála.

„Prosím, pro všechny tři kompletní oblečení pro volný čas, včetně obuvi a prádla.“ Ukázal jsem na ně rukou. Ona si je měřila očima a už směřovala ke stojanům.

„Nemusíte šetřit, chci pro ně to nejlepší a nejhezčí.“ Usmál jsem se. Trochu se stále rozpakovala. Šel jsem ke stojanům, no nic moc jsem tam neviděl.

„Kvalitnější věci nemáte?“

Otočila se a šla na druhou stranu, kde stály figuríny navlečené do kvalitního oblečení.

„Ano, něco takového bych si pro ně přál. Děkuji!“ Nedivil jsem se jejímu chování, kluci nevypadali moc vábně.

Když byli odbavení, podal jsem jí kartu s brilianty. Málem jí vypadly zuby, vypadaly uměle.

„Tak kluci, jdeme k Johnovi, tam se vykoupete a převléknete, pak vás John nakrmí a až pak se budeme bavit o vaší budoucnosti. Nesluší se o tom bavit s prázdným žaludkem.“ Už se usmívali trochu víc.

Než se kluci dali do pořádku, šel jsem za Stevem, který s Hynkem byl u koní, přikrmovali je. Věděl jsem už, kde je schovaná mrkev, tak jsem si vzal dvě a šel za Alkou. Nemám ještě to jméno pro hřebečka. Když jsem ho viděl, jak strečkuje, musel jsem se smát, hned mne napadl Bélla, jsou stejně zbrklí. Sám pro sebe jsem se hlasitě rozesmál, na což zareagovala Alka, zařehtala a přiběhla ke mně. Dostala mrkvičky a nechala se obejmout.

„Tak co, už víš, jak ho pojmenuješ?“

„Určitě, po jednom kamarádovi, co je stejně prdlý. Bélla!“ Rozchechtali jsme se. Když jsem to vyslovil, hřebeček, jako by mi rozuměl, zvedl hlavu a podíval se na mne. Podrbal jsem ho po hebké, ještě slabě rostoucí hřívě. Držel.

„Ty jsi Bélla.“ Opět se na mne podíval. „On už to pochopil, že se tak jmenuje, reaguje na to.“

Kluci přiběhli a zkoušeli to, ale on na ně prostě kašlal. Reagoval jen na můj hlas.

„Vidíš, říkal jsem, že mne všichni milují. Viď, Béllo.“ Opět zvedl hlavu.

„No na mou duši, to není možné,“ uznal Hynek.

Vraceli jsme se do Stevova pokoje.

„Mně teče voda v koupelně.“ Vyplašeně honem otevřel dveře, aby zjistil, co se děje. Nabídl se nám pohled na pěknou postavu i výbavu Alesia, nejmladšího z bratrů.

„Jé. Promiň, já nevěděl, že jsi tady,“ omluvil se Steve a zavřel dveře.

Za chvilku vyšel z koupelny s ovinutým ručníkem kolem pasu.

„Nemusel sis brát ručník, už jsme tě viděli, takže víme, že se nemáš za co stydět a rádi se opět na tebe podíváme, také se nestydíme.“ Uculil se a trochu zrudl. Uvolnil ručník a nechal ho spadnout na zem. Začal pózovat a culil se.

„Spokojení?“

Ukázal jsem mu palec nahoru. Ještě jsem mu představil Hynka, toho zatím neviděl a neznal. Vzal si boxerky a oblékl se.

Chvilku jsme si povídali, chtěl jsem vědět, co studoval a co ho zajímá. Za chvilku jsme zaslechli tetu, jak je svolává k jídlu. Připravila jim rychlé jídlo ze zabijačkových pochoutek a k tomu jim zapekla americké brambory.

Když se kluci najedli, velmi děkovali, že tak chutné jídlo nikdy nejedli. Teta se tetelila, i když myslím, že jim jejich matka také vařila chutně. Každému chutná nejvíce jídlo od maminky. Aspoň si to myslím. John je pak pozval k sobě do pracovny, abychom si popovídali o jejich budoucnosti.

„Tak, vidím, že jste spokojení, najedení, trochu vás vyzpovídám. Ještě než začnu, chci, abyste byli ke mně upřímní, nemusíte se stydět ani bát. Lidé často, když se dostanou do nouze, do kritických situací, tak se mohou chovat nestandardně a udělají něco, co by jinak neudělali. Takže nejdříve chci vědět vše, co komu dlužíte, ať začnete s čistým štítem a nemusíte se stresovat.“

Kluci se po sobě podívali, jako by se chtěli domluvit, co odpovědět. Pak Miguel odpověděl, že dluží za elektřinu a vodu, také telefon, vše asi tisíc dolarů a od jednoho přítele si půjčil dva tisíce.

„Dej mi ty faktury, ať to zaplatím. Nějaké zástavy?“

Trochu provinile sklopil oči. „Řetízky s křížky, co nám dala maminka, ale ty už propadly, neměli jsme na jejich vyplacení.“

„John neví přesně, odkud pocházíte, také bych něco chtěl vědět o vaší rodině, kde jsou rodiče, co dělají, jak se jim daří...“

Dozvěděl jsem se, že pocházejí z Kolumbie, rodiče se vrátili k dědovi a babičce, ale děda už zemřel. Bydlí spolu se strejdovou rodinou, mají kousek pole a chodí příležitostně do práce, pokud se nějaká namane.

„Proč jste tu farmu neprodali, když ještě nebyla zadlužená a věděli jste, že to nezvládnete?“

„To jsme nevěděli, staral se o to otec, nic nám neřekl, až když mu přišla výzva z banky, tak se rozhodli vrátit do Kolumbie, ale my jsme nechtěli, víme, jaké to tam je. Abychom přežili, museli bychom se připojit k někomu na jeho stranu a bojovat se zbraní v ruce. Jsou tam různé soukromé armády, které bojují mezi sebou a státní tam neexistuje, jen policie, kterou si jednotlivé strany uplácejí.“

Situaci v Kolumbii nevyřešíme, i když mne to štvalo, protože je to jeden z nejbohatších států Jižní Ameriky.

„Dám vám nějaké peníze, které pošlete rodičům, ať neživoří. Vyrovnám vaše dluhy, to je pakatel. Nechci vás vystěhovat z ranče, ale chci od vás absolutní poslušnost. Pomohu vám postavit se na nohy, ale ranč už zpět nedostanete, protože já do něj budu investovat a vy na to už asi nedosáhnete, jedině, že si koupíte něco jiného, ale to ukáže budoucnost. Když se budete snažit a poctivě pracovat, tak kromě mzdy vám ke konci roku vyplatím i nějaký váš podíl na úspěšném hospodaření. U nás se tomu říká třináctý plat. Ještě chci vědět, jaké máte vzdělání, případně nějaké kurzy, řidičáky a podobně, abych věděl, co všechno jste schopní dělat.“

Všichni měli střední vzdělání a řidičáky, uměli jezdit s traktory a pracovat se zemědělskými stroji. Miguel s Juanem, to je prostřední bratr, mají i osvědčení o absolvování kurzu bezpečnosti v manipulaci se zbraní a bezpečnosti pohybu v přírodě, což je ekvivalent našeho loveckého lístku. Bohužel zbraně již žádné nemají.

„Alesio, kolik je ti let, kdy jsi absolvoval high school, nechtěl bys studovat dál?“

„Teď, letos jsem ukončil, chtěl jsem studovat zemědělství, chov zvířat. Za měsíc mi bude dvacet let.“

„Dobře, tak tě pošlu na univerzitu, budu potřebovat někoho, kdo bude umět postarat se o zvířata na farmě.“ Zajiskřily mu oči a usmál se.

„Takže, než vyřídím vše potřebné, chci, abyste dali do pořádku dům a okolí, ať se nemusíme za něj stydět. Nezlobte se, ale vypadá otřesně a uvnitř ještě hůř, mimo to je tam smrad. Peníze a účty bude mít na starosti George, takže se v případě potřeby budete obracet na něj. Nezapomínejte mu odevzdávat účtenky, jinak to strhne z vaší mzdy. Dá vám zálohu na materiál, nářadí a vše potřebné.“ Takto jsem do nich hučel asi hodinu. Nakonec jsem zjistil, že ranč je psaný jen na Miguela. Do večeře ještě zbývaly dvě hodiny, tak jsem požádal Alesia, aby mne provedl po okolí, že si chci s ním popovídat. Šli jsme kolem koní k říčce.

„Tudy chodím nejraději, je tady krásně, ticho, nikdo tady nechodí, jen občas Steve se proběhne na koni. Jednou jsem tady viděl i tebe, pak jsem vás viděl u vody. Na ten den nikdy nezapomenu, když jsem tě uviděl osvěžovat se v říčce, toužil jsem se tam s tebou koupat.“

Zastavil jsem se, podíval se mu do očí. Byly smutné, hluboké, sklopil zrak. Objal jsem ho a přivinul k sobě. Cítil jsem, jak se chvěje. Hladil jsem mu záda.

„Nemysli si na mne, já jsem prevít.“

Zvedl hlavu a podíval se mi do očí. „Někdo, kdo je tak obětavý a starostlivý, nemůže být špatný.“

„Ale mohu, nestojím o žádný trvalý vztah. Mám rád sex, ale bez závazků.“

„Co se ti stalo?“ Pokroutil jsem hlavou a zvlhly mi oči. Zase mi André zahrál na nostalgickou strunu. Proč jsem ho odehnal? Protože! Proč mne nenechá žít? Vzal jsem jeho tváře do dlaní a políbil na ústa. A opět a zase. Alesio to nechápal, nevěděl proč, tak mi oplácel. Rukou mi masíroval již tvrdého ptáka. Než jsem se vzpamatoval, už ho pojímal do úst a jak krásně se s ním mazlil, podlomila se mi kolena.

„A... ach.“ Málem jsem vyslovil Andrého jméno. Alesio byl moc hezký, hezčí než André, ale nebyl to André. André, na kterého jsem nebyl schopen zapomenout, André, kterého jsem stále miloval. Proč, proč na něj nemohu zapomenout? Měl jsem tolik krásných kluků, mnohem hezčích než byl on, a jeho nemohu dostat z hlavy. Vykutálela se mi slza, za ní další a další. Och, André, jak já po tobě toužím, co bych za to dal, kdybys to byl ty, co tu klečí přede mnou. Slzy se mi už kutálely jedna za druhou a stékaly na Alesia. Sevřel mi koule a já, já stříkal Andrému do krku. Alesio se rozkašlal a vyplivoval mou nadílku.

„Promiň, nechal jsem se unést.“

„Proč brečíš?“

„Nebrečím, jen jedna smutná vzpomínka, proto jsem prevít, už chápeš proč?“ Postavil se, pusu již měl čistou a políbil mne na ústa. Jemně, hebce, s něhou. Hladil mi tvář, druhou rukou mi hladil záda, pak položil hlavu na mou hruď. Setrvali jsme takto v objetí, až jsem ucítil chladný závan větru od říčky. Otřásl jsem se.

„Promiň, že ti to neoplatím, možná později.“

„Nevadí, nemusíš.“ Políbil jsem ho na tvář.

„Děkuji, jsi hodný a krásný!“

„Ale ne pro tebe.“ Trochu šeptem to smutně vyslovil jedním dechem.

„Vrátíme se, ať nás nehledají.“

Vešli jsme do pokoje.

„Jen co vás na chvilku nechám bez dozoru, už tropíte nepřístojnosti.“ Hynek ležel na lůžku a Steve si pohrával ústy s jeho klackem. „Že se nestydíte, jako malé děti, všechno si cpete do úst.“

Rozchechtali jsme se, Hynek zrudl a honem si schovával klacek.

„Nechte si to na později, je čas večeře.“

U večeře jsme si sumírovali, co nás zítra čeká.

Po večeři jsme vzali Alesia k nám na pokoj a přemluvili ho, ať s námi zůstane na noc. Steve klukům předváděl, co dělá na počítačích. Já si půjčil knihu o Tatrách a zašel k ostatním do obývacího pokoje, neboli salonu, jak tomu říkali oni. Miguel s Juanem ještě posedávali a bavili se s Georgem a Johnem.

„Tak se podívejte, jak trávím čas v zimě.“ Podal jsem Johnovi knihu. Položil ji na stolek a prohlížel.

„Ten v oranžovém nebo kosočtvercovém vzoru jsem já.“

„To je skutečné, není to nějaká fotomontáž?“ ptali se udiveně. Žasli.

„Je to nádherný adrenalin. Skoro jako vydělat milion dolarů.“ Smáli jsme se.

„Teto, podívej.“

Podívala se a pokroutila hlavou. „Dajce pokuj, šak śe može zabic.“ Jako kdybych slyšel maminku, proto to ještě o mně neví.

„To je kniha spíš o tobě, na většině fotografií jsi ty.“

„Je tam i můj kamarád, Peter, v tom červeném, on mne k tomu přitáhl a všechno naučil. Byl to můj spolužák. Teď mi vede školu snowboardingu v Tatrách. Tady, vidíš ten hotel, tam budete bydlet, až přijedete k nám, protože my doma moc místa nemáme. Všechno teď rekonstruujeme. Jsou tam sauny a velký padesátimetrový bazén, lázeňská péče, masérské služby, vše máte k dispozici na můj účet. Můžete si tam poručit, co budete chtít. Doporučuji dobré tokajské víno.“

„Co je to za víno?“

„To nejlepší a nejvzácnější na světě. Vyrábí se ze speciálních přezrálých hroznů – cibéb za přispění kulturní plísně.“

„Tak dobrou, jdu za klukama.“ Ti se už také chystali ke spánku a střídavě chodili do sprchy. Já vyndával ze svého pohotovostního baťůžku potřebné věci. Tubu s gelem, kondomy a různé hračky. Steve se uculoval.

„Tak si pojďte vybrat.“ Honem se s Hynkem nahrnuli ke mně a probírali, co by se jim hodilo. Za chvilku vyšel z koupelny i Alesio, když zahlédl, co se mi válí po posteli, tak se otočil a běžel zpět do koupelny. Usmál jsem se s pochopením, na co asi zapomněl. Když se vrátil, měl ve tváři ruměnec. Také jsem se šel osprchovat, za chvilku jsem tam měl Alesia.

„Vydrbu ti záda.“ Culil se.

Steve s Hynkem pokračovali v činnosti přerušené před večeří. My s Alesiem jsme si ulehli spolu na druhé lůžko a krásně jemně jsme si vzájemně prozkoumávali svá těla. Alesio byl krásně vzrušen a nadržen. Hezky kňoural a vzdychal, když jsem si pohrával s jeho bradavkami, napínal své tělo jako luk. Když jsem mu prsty projížděl slabiny, třásl se a lapal po dechu. Poté, co jsem ho dostatečně potrápil a vzal si do parády jeho napnutý klacek, hlasně vzdechl. Byl parádní, akurátní, dost silný a dlouhý, aby mi zaplnil ústa. Užíval jsem si ho a krásně pohrával. Neopomněl jsem ani na jeho plný naditý pytel a v ústech mu masíroval varlata. Kroutil se a také se snažil mi opětovat mou péči. Musel jsem uznat, že byl v tom mistr. Vzal můj klacek do obou dlaní a koukal se na tvrdý lesknoucí se žalud.

„Grande martillo.“ Políbil ho a pak olízal kol dokola kolem ráfku, pak opět políbil a ocucal a tak podobně dokola. Pořád mumlal to grande martillo. Grande vím, že je to velký, ale to martillo? Musím se ho pak zeptat. Nakonec jsem se dozvěděl, že je to kladivo.

„Pojď do mě, prosím.“ Nemohl jsem mu to odepřít. Když jsem si hrál s jeho rozetkou a dírkou, šílel, házel sebou a já ho musel pevně držet. Prstem jsem mu zajel do dírky, ztuhl a čekal. Zašmátral jsem v něm, házel prdelkou, až jsem se bál, abych mu neublížil. Aspoň že nebyl moc hlasitý, jenom vzdychal a kňoural. Když jsem ho měl připraveného a nasadil mu žalud na dírku, zatajil dech.

„Prosím, prosím, pojď už do mě!“ Miluji to škemrání. Nikdy jsem do nikoho nepronikal bez toho, aby mne o to poprosil.

Usmál jsem se. „Rád.“ A vnikl jsem do jeho útrob. Trochu hlouběji než obvykle, ale ne moc. Vyhrkly mu slzy. Na chvilku jsem se zastavil a čekal na jeho další reakci.

„Pojď dál, je to nádherné.“ Mé obvyklé metody na něj fungovaly jako i na všechny ostatní kluky. Dlouhý čas jsme si užívali vzájemné rozkoše, než jsme vyvrcholili a oddali se spánku. Hynek se Stevem už tvrdě oddechovali.

Na vyřizování hypotéky jsme druhý den zašli do First Bank Chicago, kde byl majetek zastaven. Předložil jsem kartu k vyplacení hypotéky.

„Vy jste náš klient?“ zeptal se manažer. Trochu mne zarazil.

„Nemyslím, nikdy jsem u vás nebyl, ani si nejsem vědom, že bych prováděl nějaké transakce prostřednictvím vaší banky.“

„Tady mám záznam o zřízení studentského účtu a vkladu z vaší karty.“

John mne chopil za ruku.

„To jsou ty peníze pro Steveho, co jsi mu věnoval, ty jsi asi nevěděl, že Reserve bank není komerční banka, my nevedeme účty, peníze jsem uložil depozitně, pak jsem Stevemu zřídil účet.“

„Já budu stejně potřebovat zřídit účet pro ranč a dát dispoziční právo Georgovi.“ Přikývl.

„Také máte naši kartu, a ne ledajakou. Ta byla určena pro naše prominentní zákazníky, také není levná. Promiňte, že se ptám, jste hodně mladý na to, abyste vlastnil takovou kartu, jak jste ji získal?“

„Dostal jsem ji od svého zaměstnavatele, prezidenta Lombarda, jsem jeho asistent.“

„Víte, ono to na kartě není uvedeno, ale vydala ji naše dceřina společnost FCC Delaware vydavatel karet.“

„Mhhhm. Takže také patříte pod J.P. Morgan Co?“

„Vidím, že se dobře orientujete. Asi si vás váš prezident hodně cení, když vám věnoval takovou kartu.“ Uculil se.

„Nevěnoval, musel jsem za ni zaplatit, a ne málo,“ zatvářil jsem se naštvaně a pak jsem se rozesmál.

„Chcete zřídit u nás obchodní účet? Kolik prostředků mám převést?“

„Moment.“ Vyndal jsem zlatou kartu s černou německou orlicí. „Bude to z tohoto účtu.“ Podal jsem mu ji.

„Ó, Deutche Bank, kolik?“

„Deset milionů.“

„Vidím, že prezident Lombard si vás cení, když vás tak dobře platí,“ usmál se.

„Jsem jeho nejlepší analytik,“ uculil jsem se. Nebudu mu vykládat, co dělám a s kým.

„Abyste o nás za velkou louží měl dobré mínění, tak od nás dostanete podobnou kartu k novému účtu zdarma, jen s ročními poplatky.“

„Děkuji, budu vás chválit.“ Usmál jsem se. Prdlajs, chválit jednoho z největších žraloků. Umí počítat asi stejně rychle jako já. Nacpal jsem jim do chřtánu deset milionů a oni je umí otáčet velmi šikovně.

„Na jakou adresu ji chcete poslat, nebo si ji můžete u nás v pondělí vyzvednout.“

„Vyzvednu si ji.“

Dostal jsem hromadu dokumentů, zejména doklad o uhrazení dluhů a zrušení hypotéky a také kupní smlouvu na ranč.

Z banky jsme šli s Georgem rovnou na pobočku Ministerstva pro místní rozvoj. Po předložení kupní smlouvy a dokladů o hypotéce, úředník vyplnil různé tiskopisy s žádostí o zařazení do programu revitalizace. Dal mi to podepsat a předal mi kopie.

„Tak a od tohoto okamžiku se můžete věnovat svému podnikání a čerpat výhody z tohoto projektu. Ještě tady máte federální licenci, která vás opravňuje obchodovat ve všech státech unie a převážet zboží přes hranice. Také vás opravňuje nakupovat zboží bez daně určené pro další prodej.“

„Rád bych věděl, jak je to, když budu vyvážet zboží mimo USA?“

„Zdaňuje se až v cílové zemi, takže podle zákonu země, kam bude zboží vyvezeno, budete platit clo v místě určení a dál podle daňových předpisů té které země. S vaší republikou máme dohodu o zamezení dvojího zdanění, takže se musíte řídit touto dohodou. My budeme danit příjmy vašich zaměstnanců, a váš podíl na zisku váš stát. V pondělí k vám přijede náš odborník prohlédnout farmu. Do té doby si ujasněte, v čem chcete podnikat, v jakém rozsahu… Čím více detailů mu uvedete, tím to bude lepší, i kdyby se vám to zdálo nepodstatné, vše mu sdělte, jakákoli myšlenka, nápad, inspirace, vše je dobré. On si s vámi popovídá a uvede vaše nápady do projektu. Vše pak propočítá, vyhodnotí a navrhne řešení. Nemusíte mít obavy, zatím se všechny projekty takto vypracované daří uskutečňovat. Nezapomeňte do tří dnů od konce měsíce předložit účty k vyplacení státní dotace a vrácení daní. Hlídejte si rozpočet, který vám náš odborník vypracuje. Když podle projektu budete chovat sto dojnic a vy koupíte jednu navíc, tak na ni dotaci nedostanete. Můžete ale v průběhu budování projekt měnit a doplňovat se souhlasem autora projektu. Takže ho můžete požádat o dopočítání té dojnice navíc.“ Usmál se a podal mi ruku.

„Děkuji! Na shledanou!“

S Johnem jsme zamířili k nim do banky za jejich šéfem. Přivítal nás v rozlehlé kanceláři, John mne představil, neopomněl také uvést, že dělám asistenta prezidentovi CDC. Udiveně přizvedl obočí.

„Pouze externího,“ poznamenal jsem.

„Nebuďte skromný.“ Chvíli jsme se bavili o našem vztahu s Jacquesem. Řekl jsem mu, že vlastně spolupracujeme na budování sítě pro mobilní telefony a počítám, že to budeme mít do konce roku. Vyndal jsem mince a podal mu je. S úžasem se na ně díval a hodnotil.

„Ten dukát je perfektní, minimálně opotřebený, ten musel být dlouho dobře uložen. To je z nějakého pokladu?“

„Já vám to neřeknu, dala mi ho babička, vím, že se nějaké v naši rodině občas objeví, ale nikdy jsem nezjišťoval odkud, nebo jak dlouho se v naši rodině vyskytují, vím jen, že je to dědictví po předcích.“

Zvedl telefon a zavolal ředitele muzea, aby si přišel převzít nové exponáty. Přizvedl jsem prst a ukázal mu vývozní povolení.

„Prosím, potřebuji to potvrdit pro celníky.“ Přikývl a požádal Johna, aby to s ředitelem muzea vyřídil. John odešel.

„Tak vám moc děkuji, je to nádherný a vzácný dar pro naše muzeum. Jak vám to mohu oplatit?“

„Nevěnoval jsem vám to proto, abych vás využíval, ale přesto. Vidím tady na zdi, že jste absolventem Harvardu. Pro sebe nic nechci a ani nepotřebuji, ale pokud byste mohl například dát doporučení ke studiu pro mého přítele, Johnova synovce, byl bych vám velmi povděčný. John vám ho může představit a Steve předvést, že není nýmand, je velmi snaživý a šikovný. Zajímá se o IT, vytvářel programy již na high school.“

„Tak to bych mohl, každý rok poskytujeme škole příspěvky a také tam mám několik přátel. Nejdříve ho tam pošleme na návštěvu, takovou malou stáž, ať se tam otrká a příští rok může nastoupit, co?“ Usmál se.

„Zajisté, jsem spokojen, také nerad kupuji zajíce v pytli.“

Zvědavě přizvedl obočí.

„Také se u nás říká – důvěřuj, ale prověřuj!“ Rozesmáli jsme se a on jen pokýval hlavou. Poděkoval jsem mu a rozloučili jsme se.

„Proč chce, abych mu přivedl Steva?“ zeptal se John, když jsme se vraceli na ranč.

„Aby ho poslal na Harvard.“

Rozchechtal se a nevěřícně kroutil hlavou. „To musel být v hodně dobrém rozmaru, jak ho znám, tak se takto ještě pro nikoho neangažoval.“

„Umím využít příležitost a klepnout na tu správnou strunu.“ To už jsme se řehtali.

U večeře jsme se s Johnem a Georgem bavili, co se nám povedlo a co ještě schází.

„Já na to zapomněl, potřebuji zajet pro Hummera do AM General v South Bend.“

„To není tak daleko, asi hodinu a půl vozem,“ poznamenal George.

„Tak Georgi, vezmeš s sebou Juana nebo Miguela a zajedete tam pro něj. Já zavolám ráno řediteli, ať vám ho předá, i fakturu s daní, dáme to na firmu a odečteme si daň a využijeme i dotaci.“

„Vidím, že už se do toho dostáváš,“ culil se John.

„Potřebuji trochu vybavit klukům domácnost, proto bych rád někam zašel na nákupy. Také nějaké drobné zvířectvo, ať nemají prázdný dvůr, než se to všechno rozběhne, aby měli co do hrnce. Potřebují nějaké barvy, čisticí prostředky a nářadí, aby dali do pořádku dům.“

„Dobrá, tak po obědě zajedeme do klubového obchodu, tam mají perfektní ceny. Je to diskontní obchod, zboží většinou na paletách bez zbytečných ozdob, proto jsou levní. Zaplatíš si členství na rok pětadvacet dolarů a můžeš tam nakupovat i na tu licenci a případně i s množstevní slevou. Zvířectvo zajdeme nakoupit v sobotu na aukci, tam se dají také nakoupit za perfektní ceny zvířata, drůbež i násadová vejce, líhně, krmení a vše potřebné. Horst se v tom vyzná, tak pojede s námi. Kolik toho chceš nakoupit?“

„Nevím, ale pro jistotu bychom vzali dva Tranzity.“ Culil jsem se, když John valil oči.

Už jsem se těšil, to hospodaření mne vzalo. Vždyť jsem vyrostl na statku, žádný div. Hlavou se mi rojily nápady, co všechno bychom mohli pěstovat a chovat. Je to obrovský statek, mnohem větší než měla babička. Ta měla všeho dohromady ani ne tři sta hektarů, ale tady jsou čtyři tisíce. No jo, v Americe je to jako v Rusku, vše bolšoje, obrovské.

„Migueli, tady máš deset tisíc, dopoledne zajdeš do toho frcu, zda jsou tam ještě ty vaše řetízky, byl bych rád, abyste je měli. Vyplatíš dluh tomu kamarádovi a něco pošli rodičům.“

Zvlhly mu oči.

„Promiňte, jste na nás tak hodní, všichni. Děkuji!“

„Neboj, budeš mít možnost mne přesvědčit, že si to zasloužíte. Chci, abyste co nejrychleji dali dům do pořádku. Zavolej si třebas na pomoc i kamarády, pak můžeme udělat nějakou grilovačku, ale ne v tom nepořádku. Vyklidit všechno harampádí ze dvora, žádné vraky tam nechci vidět, nemá cenu to opravovat, dejte to do šrotu, koupíme vše nové, využijeme maximálně tu nabídku od státu. Koupíme si i pořádný gril. Stodolu a stáje také vyčistit a připravit, ať máme místo pro ta zvířata, co nakoupíme v sobotu.“

Miguel jen valil oči a polkl naprázdno.

„Tak, máš co dělat,“ smál jsem se.

„Ještě dnes večer vrátím ty peníze kamarádovi a domluvím se s ním i dalšími kamarády, aby nám přišli pomoct, když bude ta grilovačka, určitě rádi přijdou.“ Uculil se.

Po večeři se Steve omluvil, že potřebuje za kamarádem, vzal si noťas a prohlásil, že se vrátí kolem půlnoci.

„Hynku, nechceš jít se mnou?“ potměšile na něj mrkl. Ten se tázavě na mne podíval.

„Na mne nekoukej, já tě nezvu.“

„Takže mohu?“

„Jistě, jsi dospělý a svéprávný. A nezapomeňte na bezpečí!“ Ukázal jsem jim na krabici kondomů. Steve do ní hrábl rukou a nacpal si kapsu. Políbili mne a už skotačili jako kůzlata z domu.

Alesio se mi ovinul kolem krku.

„To s tebou bylo moc krásné, nikdy jsem to tak krásně neprožil.“

„Vím, že jsem nejlepší, tak se nediv,“ žertoval jsem a jemně ho políbil. „I mně se to s tebou moc líbilo, ale víš, nic netrvá věčně, pamatuj, co jsem ti řekl, jsem...“ Trochu posmutněl.

„Ale když budeš mít tady ranč, tak sem budeš jezdit častěji.“

„To jo, ale také budu studovat v Paříži, takže zase tak často to nebude, proto musím myslet na to, abych zajistil tady spolehlivé vedení. Nikoho zde neznám, není to pro mne jednoduché.

„John ti určitě pomůže, on se vyzná, zná lidi.“

„Ty také pamatuj, že půjdeš také studovat.“

„Budu studovat tady, mohu dojíždět.“

Někdo zaklepal. Za dveřmi stál Miguel.

„Mohu si s tebou promluvit?“ Přikývl jsem. On se podíval na Alesia a hodil hlavou ke dveřím, ten se zvedl a odešel. Myslel jsem, že ho nechce při našem rozhovoru, ale on šel pro Juana.

„Simone, jsem ti moc vděčný, jak jsi ochotný a staráš se o nás a pomáháš nám. Alesio mi řekl o tom, co hezkého s tebou zažil.“ Asi jsem pěkně zrudl, teď se na mne vrhne a zmlátí, že mu przním mladšího brášku.

„Simone, také to chci s tebou zkusit, i Juan.“

Zdá se mi to, nebo jsem v nějakém gay nebi?

„Ale já nechci, abyste to dělali z vděčnosti.“

Usmál se. „To také neděláme, všem se nám líbíš, od první chvíle jsme na tebe mysleli a dohadovali se, jak tě dostat.“

„Takže jste na mne políčili toho nejmladšího?“ Zavrtěl hlavou. „Vy jste mi bráchové, to vaše rodina ani nebude mít potomky, když jste všichni na chlapi.“

Zvážněl. „Jak bych ti to vysvětlil. My s Juanem jsme dospívali v Kolumbii a tam, když nemáš dívku nebo ženu, nebo z nějakého důvodů nemůže, tak si užíváš s mužem. Není to nic neobvyklého a nikdo z toho nedělá vědu. Co myslíš v těch gerilách, jak to dělají, dříve napadali vesnice a užili si se ženami, jenže časem se vesničané naučili bránit, nebo dívky odeslali do měst. Teď si většina z nich užívá mezi sebou. Mně se líbí holky, ale někdy i muži, žena tě nedokáže tak uspokojit jako muž, není na to vybavená.“ Rozchechtal se, když viděl, jak jsem valil oči.

„Takže máš rád v sobě muže?“

„Ne často, ale když se mi líbí, tak si to s ním užiji, a ty se mi moc líbíš.“ Hladil mi stehno a posouval se výš a výš. Pevně mi sevřel koule a hned se dobýval na mého již tvrdého ptáka.

„Alesio nelhal, umím si představit, jak to s tebou bude úžasné.“

„Dobře, tak mne nech, já skočím do sprchy.“

Osprchován jsem si sedl na postel a Miguel zaplul do koupelny, vzápětí se otevřely dveře a vcházel Alesio s Juanem. Juan se s úžasem díval do mého klína na tvrdý ocas.

„Nelhal jsi,“ pronesl k Alesiovi a políbil ho na tvář. Bez okolků si přede mne poklekl a už si užíval mého ocasu. Už jsem se ničemu nedivil, jen si v duchu zkonstatoval, že jsou zvrhlíci, ale hezcí, užiji si to s nimi.

Miguel vyšel z koupelny a vystřídal ho Juan s Alesiem. Poklekl k posteli a vystrčil hezký svalnatý zadek. Sakra, jak mně se líbí takové chlapské prdelky.

„Pojď, udělej mi to, musím ještě za tím kámošem a domluvit brigádu.“

„Takto to nebude a kámoš chvíli počká.“ Propleskl jsem mu tu prdelku, až zčervenala. Jenom slastně vzdechl.

„Och, ty jsi ďábel, víš, co na chlapa platí,“ uculil se.

„Lehni si na záda, zvedni nohy a podchyť si je pod koleny.“

Nečekal jsem, když tak spěchá, zaklekl jsem k jeho prdelce, uchopil pěkně tlustého macka a olízal mu ze žaludu slastnou rosu. Zasténal a já mu pevně, ale s citem sevřel koule. Nasál jsem si je do úst a tlačil na patro. Ocas jsem mu držel v pevném sevření, nechtěl jsem, aby se brzo udělal. Sáhl jsem na stolek pro škrtidlo. Jistota je jistota. Olízal jsem mu rozetku a špičkou jsem ho šťouchl do dírky. Hlasitě vyjekl.

„Šššš.“

„Promiň.“

Pilně jsem se věnoval jeho dírce. Nedočkavě ji otvíral a já usoudil, že bych mohl zkusit se do ní narvat. Dva prsty už v ní hezky rejdily a Miguel se zakousl do předloktí. Házel pak prdelkou, jako by ležel v kopřivách. Párkrát jsem mu propleskal hýždě ze stran a vsunul mu třetí prst co nejhlouběji. Hlasitě zalapal po dechu. Alesio již vyšel z koupelny a chtěl se na mne přimáčknout.

„Ne, hraj si s jeho bradavkami.“

Alesio se poslušně přesunul a plně se mu věnoval. Miguel při tom slastně sténal, než jsem nasadil k dírce svou bambuli a zatlačil. Hlasitě vyhekl, když se přehoupla přes jeho zábranu. Dostal štiplavý pleskanec na hýždě. Tiše zasténal, ale já už se prodíral jeho vlahým nitrem. Prorážel jsem si cestičku pěkně pomalu až na dno, pak jsem zvolna vycouval a opět a zas pokračoval, než jsem byl přesvědčen, že mohu bez překážek protahovat jeho útroby. Podložil jsem mu polštáře pod prdelku.

„Pojď, nasedneš si na něj,“ ukázal jsem Alesiovi Miguelův ocas. Zašklebil se, nevěděl jak.

„Čelem k němu, já tě zezadu přidržím, tady mu obejmi nohy.“

Alesio si pomalu nasedal na tlustý Miguelův kůl. Byl velmi opatrný a chvěl se. Pevně jsem ho přidržoval v podpaží a pomaličku ho nabodával na ten výstavní kůl. V té směsici hekání a sténání se nedalo poznat, komu které zvuky patří. Alesio se pomalu přizvedával a pozvolna spouštěl. Já protahoval dírku pod ním a už jsem se těšil, jak zasunu svůj ocas do Alesiovy dírky a budeme se třít svými ocasy spolu s Miguelem. Když to vypadalo, že Alesiova dírka je dost uvolněná, řekl jsem mu, aby zalehl na Miguela. Nečekal jsem, až se bude ptát co dál, a už jsem mu soukal kolík do dírky k Miguelově kládě. Alesio se trhavě nadechl a pak zatajil dech. Já se mohl pohybovat, a tak jsem pozvolna postupoval dál a dál do jeho nitra, pak se pomalu vracel a opět postup vpřed. Alesio sténal a hekal. Po nějaké době už začal i rajtovat na našich ocasech a ani si nebral servítky. Vyřvával různé oplzlosti a že mu máme rozmrdat tu jeho díru. Povolil jsem Miguelovi škrtidlo a on s hrubým zabručením plnil útroby mladšímu bráškovi. Alesio se přizvedl a zasunul svůj klacek Miguelovi do úst a také mu nadělil svou dávku. Já vytáhl svůj ocas opatlaný Miguelovým semenem z Alesiovy dírky, když vyšel z koupelny Juan. Bez zaváhání mi ho uchopil a se slastí v očích mi ho očišťoval. Všichni jsme se rozchechtali.

Alesio pořádně utahaný se jen překulil na stranu. Miguel také nevypadal, že má sil na rozdávání, pomalu se ale zvedl a odšoural do koupelny. Ležel jsem a odpočíval, Juan si dál pohrával s mým klackem. Alesio byl na šrot, zdrcen jen polehával a pohekával při každém pohybu. Miguel se polibkem rozloučil s každým z nás. Alesia pohladil a omlouval se mu.

„Nemusíš se omlouvat, já to chtěl a bylo to nádherné.“ Také políbil Miguela.

„Děkuji, Simone, jsi ďábel,“ usmál se a pádil za kámošem.

Všichni bráškové byli pěkní, každý nějak jinak. Alesio ještě takový dozrávající kluk, Miguel trochu nižší, ale nejvíce svalnatý a Juan, nejvyšší z nich, postavou jako Alesio, ale o hlavu vyšší a tělo vypracovanější. Ani Juana jsem o nic neošidil, jak si pohrával s mým klackem, vsunul jsem mu do dírky vajíčko. Oči se mu rozzářily, když jsem ho nastavil asi na poloviční vibrace. Ulehli jsme proti sobě, abychom si mohli pohrávat jeden s druhým. Jeho klacek byl také moc pěkný, nebyl tak tlustý jako Miguelův, ale byl o něco delší. Koule měli asi stejné, nepoměřoval jsem je, ale ústa mi naplnily a krásně jsem s nimi žongloval. Prst průzkumník mu občas zajel lehce do dírky a pošimrával ho. Hezky nadhazoval prdelkou, když jsem mu jemně povytáhl vajíčko a trefil se do toho správného místa. Uškrcený ocas měl pořádně nabobtnalý a temně rudý. Žalud naběhlý na prasknutí se leskl v plné kráse. Slastně jsem mu ho ocucával, byl příjemně hebký. Juan se dostával do extáze a klátil nohama. Vytáhl jsem mu to vajíčko a on se trochu zklidnil. Hlasitě oddechoval. Přesunul jsem se k jeho prdelce a jemně mu ji olizoval kolem dírky. Měl chloupky mnohem jemnější než Miguel a více mě to vzrušovalo.

Můj ocas byl na prasknutí a neustále ronil. Já mu potíral svou šťávou rozetku a občas jemně zatlačil na dírku. Když ji trochu vyšpulil, žalud do ní vklouzl, ani jsem nevěděl jak. Zalapal po dechu a krásně se uculil: „To je krása, už jsi ve mně, konečně. Pořádně mne projeď, už jsem to dávno neměl.“ Culil se.

„Neboj, neošidím tě.“ Také jsem se culil, ale nejraději bych do něj zajel na doraz a vystříkal jeho útroby, že by mu moje semeno teklo i ušima. Moje taktika prorážení sněhových závějí se osvědčila i u něj. Musel jsem se tvrdě kontrolovat, Juan kňoural a sténal, mlátil rukama do matrace a pak zase svíral v křečích prostěradlo. Když jsem si takto několikrát prorazil cestu jeho útrobami, rozjel jsem se plynule a zrychloval jsem a zrychloval. Za chvilku už jsem byl jako parní lokomotiva. Kývl jsem na Alesia, aby vzal Juana do úst. Povolil jsem mu škrtidlo a Juan vystřelil dávku jako z kulometu. Alesiovi teklo semeno z úst, zakuckal se, ale všechno stačil sklidit. Vystoupil jsem z Juana, strhl gumu a postříkal mu celé tělo. Bílé cucky mu létaly až za hlavu na dřevěnou stěnu. Byl jsem pěkně utahaný. Bylo to nádherné ukončení dne.

Když jsme to rozdýchali a trochu si odpočali, šli jsme se zvelebit do koupelny. Alesio očistil dřevěnou stěnu. Prádlo naštěstí nebylo moc potřísněné, většinu schytal Alesio do úst nebo Juan svým tělem. Stejně mi teta vyhrožovala, že mi zítra vymění prádlo. Roztažené lůžko bylo dost velké, abychom se tam v pohodě uložili všichni tři. Zabral jsem okamžitě, co jsem ulehl, ani nevím, kdy se vrátili kluci.

Když jsem se vzbudil, ještě byl v domě klid. Uvědomil jsem si, že Miguel má pochůzky ve městě, tak s Georgem pojede pro vůz Juan. Ještě jsem ho chvíli nechal odpočívat, ale když se překulil a viděl jsem, že prodírá oči, tak jsem ho potěšil, že pojede pro nový vůz, ať se připraví k snídani.

Teta už šramotila v kuchyni a připravovala snídani. Bude míchanice s kolečky klobás a žloutky, jak to mám rád, neosmažené, propíchnuté a rozteklé až na talíři.

„To jsme nikdy nejedli, ale je to perfektní,“ pochvalovali si kluci, kteří se také vzbudili, tak jsme snídali všichni.

Přišel i trochu pochroumaný Miguel. Také se nasnídal a oznámil nám, že za chvilku přijedou jeho kamarádi i s kontejnerem a budou uklízet a odvážet vše nepotřebné ze dvora. To abychom si pospíšili a převlékli se do pracovního. John bude dopoledne v práci a přijede na oběd, abychom pak jeli na nákupy. Když jsme došli po snídani, na dvoře už řádila parta šesti kluků, no kluků, byli asi v tom rozmezí jako bratři. Nejprve sbírali a nakládali kovový šrot. Několik jednoduchých a menších věcí jsem jim zabavil a dali jsme je stranou. Byly to, dá se říci, historické předměty.

„To si necháme jako dekoraci.“

Nejvíc mi vadily různé stroje či jejich zbytky, součástky… a byly dost těžké.

„Ze šroťáku něco kápne,“ zažertoval jeden z kluků.

„Kupte si za to něco k svačině, hlavně pití.“

„Bude na pivo.“ Hlasitě halasili. Aspoň se nemusím starat o pití.

S kluky jsme sbírali po ranči různé kousky umělých hmot, kelímky, květináče, láhve, pytlíky, které roznášel vítr po celém okolí, rozsápané folie z pařníků a starých foliovníků. Nasbírali jsme toho deset pytlů. Ranč byl jakž takž uklízen, ještě posekat trávu a různá zákoutí plevele, zejména kopřiv. Když se vrátil Miguel z města, nestačil se divit, jak je celý ranč uklizen. Ještě zbývalo uklidit stodolu, stáje a kůlny. Zapomněl jsem, že nemají zapojenou elektřinu, když jsem vcházel do kůlny, instinktivně jsem hledal vypínač a rozsvítil.

„Hurá, svítí!“

Elektřinu jim již zapojili, ani jsme nevěděli kdy, pak nám jeden z kluků řekl, že tam byl nějaký mechanik a on mu to podepsal.

Přišel ke mně Miguel a pevně mne objal a políbil na tvář.

„Děkuji ti! Ty řetízky tam měl, ale musel jsem za ně zaplatit dvakrát tolik, co mi půjčil.“

„Nevadí, hlavně, že je máš.“ Pohladil jsem ho po zádech.

Také kluci se vrátili ze šroťáku s dvěma platy piva. Miguel se chtěl napít.

„Ty nepij, odpoledne jedeme na nákupy, nevím, kdo bude co řídit. Potřebujeme připravit místo na líheň a nějaké zabezpečené prostory pro kuřata.“

Miguel přitáhl ze stodoly čtyři přepravní klece a dal je Alesiovi, aby je vyčistil a připravil na zítra. S kamarády přemýšleli, kde bude nejlépe umístit kuřata.

„Nezapomeňte na škodnou, nevím, co se tady vyskytuje, kuny, lasice, potkani...“

„Nastavíme pasti, potkani tady mohou být. Zajedu ještě koupit pletivo.“

„Nezapomeň koupit také lampy na vytápění, počítám tak šest, nebo raději deset, také napáječky a krmítka.“

Kluci se pustili do přípravy klecí a výběhu. Za necelou hodinu se Miguel vrátil se vším, co jsme potřebovali. Klukům jsem dal tři stovky, aby si zašli někam na oběd, protože my odjíždíme a na večer přivezeme něco na gril.

Když jsme přišli na Johnův ranč, stál tam již Hummer. Teta už měla oběd připravený, každou chvíli měl přijet John. Zatím jsme se osprchovali a převlékli. Přijel i John junior, toho jsem ještě neviděl, tak jsme se přivítali. Všichni si museli prohlídnout nové auto. Naobědvali jsme se a vyrazili do klubového obchodu.

Odhodlal jsem se vyrazit s Hummrem, pravidla jsem měl již v hlavě, protože mi je při předešlé návštěvě Steve přibalil do baťůžku. Štvalo mne, že nepoužívají jednotné rychlosti jízdy jako v Evropě, v obci, mimo obec a na dálnici. Tady je to hrozně pitomé, kdykoli, kdekoli je pitomá cedule s černobílým textem oznamujícím rychlostní limit a ještě dost malým a tenkým písmem. Zlaté evropské piktogramy, červený kruh s číslem, jak jednoduché. A těch textových značek je požehnaně, než stačíte jednu přečíst, tak přejedete další dvě. Stopky, ty jsou na každém kroku a křižovatce, nikdo je nerespektuje jako u nás, ale jedna se respektuje vždy a v obou směrech. Když zastaví žlutý školní autobus, raději ani nemrkejte, nebo vás ukamenují. Ještě jedna zvláštnost mne zaujala, ve státě New Jersey si nesmíte sám natankovat, to smí jen obsluha čerpadla.

Jel se mnou John, který mi vykládal, co všechno se tam dá koupit, jak je to levné... Prý tam mají i počítače a notebooky za poloviční cenu. Tak ty notebooky by se určitě vyplatily nakoupit a dovézt domu do Prahy. No, uvidíme.

Přijeli jsme k obrovské plechové hale s nápisem 'Price Club'. John mne zavedl do malé buňky, která sloužila jako kancelář, předložil jsem licenci, pas a dvacet pět dolarů. Vytiskl mi jakousi vizitku, zalaminoval ji a předal s tím, že se s ní mám tady prokazovat zejména při placení. Byl jsem v několika velkoobchodech u nás, ale kam se hrabou na tohle, a to je maloobchod, který jen vypadá jako velkoobchod. Většina zákazníků tam nakupovala ve velkém po baleních, ale můžete i jednotlivé kusy, zejména když to zboží neznáte a chcete ho nejprve vyzkoušet. Většina zboží byla v megabaleních. Holt Amíci musí vždy ve všem vynikat.

Klukům jsem řekl, že nevím, jak se stravují, co jedí, tak aby si nakoupili podle sebe a neupejpali se. Také aby vzali něco dobrého na to grilování. Jídlo mne moc nebralo, ale Steve dostal za úkol nakoupit pro tetu ovoce, a že ho tam bylo. Snad z celého světa, velké balení a ještě větší balení. Jahody minimálně po dvou kilech ve vaničkách a pak po bedýnkách, jenže tady stála bedýnka tolik, co v supermarketu půlkilová vanička. Chtěl jsem vidět ty notebooky, tak jsme se valili s Johnem do oddělení průmyslového zboží. První co jsem uviděl, byly vířivky a sprchové boxy, z každého asi dvacet druhů, větší, menší, bílé, modré, červené, zlaté... a za poloviční cenu. Přemýšlel jsem, zda se to vyplatí poslat to do Prahy, zda se to nepředraží dopravou. Našli jsme i ty notebooky, stály tisíc babek, v Chicagu před pár měsíci stály snad dva a půl? Už si nepamatuji, ale určitě přes dva litry. Tady ještě nabízeli i množstevní slevu, to by se určitě vyplatilo. Podíval jsem se ještě po domácích spotřebičích, chtěl jsem klukům hezky vybavit domácnost, a nesmím zapomenout ani na gril.

Když jsme zašli ke kuchyňským spotřebičům, žasl jsem, ale... pozor, cedule hlásala, že spotřebiče nejsou certifikované pro připojení na domácí síť a přenosné spotřebiče mají evropské zástrčky. To by snad nebylo tak hrozné. Značkové, špičkové spotřebiče Miele doslova za směšné ceny, taktéž francouzské La Cornue, krásně barevné s historizujícím designem, ty byly ještě levnější. Amíci jsou v tomto pitomí, vůbec si toho nevšímali, to přece nemůže být kvalitní, to není americké a nemá certifikát... Byl jsem ve vytržení.

„Johne, jdeme za šéfem. Koupím to všechno.“

John na mne koukal jako na blázna. Zeptali jsme se v tom kamrlíku, kde najdeme nejvyššího šéfa. Paní nám ukázala prstem k nebi. Rozesmál jsem se, protože jsem si myslel, že myslí na Boha, ale když jsem se tam podíval, uviděl jsem skleněnou krychli pod střechou, ke které stoupalo ocelové schodiště. No, jednal jsem s ním asi hodinu, telefonoval, dohadoval se, smlouval a stále se culil. Nesmlouval se mnou, smlouval pro mne. Veškeré to zboží bylo od jediného dovozce. Ten si neověřil objednávku, a tak dostal zboží určené pro Evropu, takže neodpovídalo US normám a nemělo certifikáty, správné koncovky atd. On to rozporoval s dodavateli a ti mu slevili polovinu ceny, také uplatnil pojistku na blbost, a tak mu cena zboží klesla asi na deset procent. Jenže právě pitomí Amíci jsou patrioti, tak proč by to kupovali, také jsou líní, proč by si měli měnit koncovky... Dovozce byl vzteklý, protože mu to zabíralo skladové prostory a likvidace takového zboží je v USA dost drahá. Ten šéf to usmlouval za hubičku. Nabídl jsem mu symbolický milion dolarů, za spotřebiče v původní hodnotě dvě stě milionů. Plácli jsme si i přes telefon. Dovozce byl rád, že nemusí platit dopravu, nakládku a vykládku a nakonec i likvidaci. Věděl jsem, že vysoká lednice Miele stojí čtvrt milionu korun, a já jich měl více než sto, jenom ony mi zaplatí ten milion USD a zbytek věcí mám za cenu dopravy. Věci z prodejny necháme ve Státech a ostatní ze skladů dovozce naloží do kontejneru a pošle do Prahy na mé náklady. Koupil jsem všech dvanáct set notebooků po osm set padesáti dolarech. V Praze se stále prodávají za padesát tisíc korun, to je přes dva tisíce dolarů, ale s nimi mám jiné plány, chci nejméně polovinu věnovat univerzitám, vytvořím si kontakty a nástupní můstek k mozkům.

Takže kšeft se povedl a teď jsme mohli nakoupit laskominy a jídlo, pití. Jenže jsem zabloudil a objevil jsem se v oddělení oděvů. Džíny Lee a Levis po pěti dolarech, mikiny, trička, košile, ponožky, sportovní obuv všech možných značek po osmi USD, čepice, spodní prádlo všech druhů. Líbily se mi jocksy a sexy vykrojená tílka. Sakra, zase jsem musel stoupat do schodů. Bude to deset kontejnerů a utratil jsem jen půl milionu. Věci z regálu jsem poručil klukům, aby si brali, kolik chtějí, i pro kamarády. Naplnili jsme oba tranzity až po strop.

„Ty tedy umíš nakupovat,“ smál se John. Také dostal ode mne lednici za deset tisíc dolarů, na které bylo potřeba vyměnit koncovku za dva dolary, nebo použít redukci do zásuvky, ale to vypadá blbě.

„Vy jste nám to tady pořádně provětrali,“ smál se vedoucí obchodu. Ještě se budeme muset dvakrát nebo třikrát otočit, abychom odvezli všechny spotřebiče, mimo jiné i pračky, sušičky, mandly, trouby i konvektomaty, vysavače, kávovary... No prostě vše pro domácnost. Všechno bylo olepeno nálepkami 'PRODÁNO'. Bude toho plná stodola. Nechci na zítřejší aukci drůbeže a malých zvířat ani pomyslet.

Před večeří bylo vše navezeno do stodoly, oblečení jsme složili do jednoho pokoje. Kamarádi se mohli vykoupat, bojlery už mohly nahřívat vodu a kluci nemuseli chodit k Johnovi. Teta připravila pro všechny večeři, zapomněli jsme ji upozornit, že bude grilování. Je pátek večer, tak uděláme grilování později.

Po večeři jsme si udělali bazar. Řekl jsem klukům, pomocníkům, aby si vybrali z toho oblečení, co chtějí, ať si to rozeberou, že je to pro ně. Bratři svoje již měli.

„Jen se nepoperte, klidně vám zítra zajedu dokoupit, čeho bude málo.“ Smál jsem se, jak si vybírali a svlékali se, zkoušeli, pobíhali nazí. Pozoroval jsem jejich hezké prdelky a bimbající ocasy. A že bylo na co se koukat!

Když si zkoušeli ty jocksy, které jim ještě zvýraznily kulatost prdelky, už jsem myslel, že tam některé ojedu.

„Kluci, jestli se ještě chvilku budete takto vrtět, tak vás ojedu.“

Vyprskli v hurónský smích a začali se schválně přede mnou natřásat a předvádět bimbající klacky. Na některých bylo znát i nějaké vzrušení, protože se jim hezky bouřily. Chytil jsem jednoho, co byl nejblíž, za půlku a pevně mu ji zmáčkl. Kluk zasyčel a slastně hlesl.

„Tak, už tě mám, nebudeš provokovat, pořádně tě teď protáhnu.“ Ostatní kluci byli jako v transu a provokovali ještě více. To skončí špatně.

Kluk, kterého jsem držel za prdelku, se ke mně natočil a zašeptal: „Až po grilování, jo?“ Mrkl na mne. Kde to jsem? Tady jsou všichni teplí? Kluci dováděli dál, někteří se už vzájemně chytali za naběhlé ocasy. Sodoma Gomora. Raději jsem odešel z toho pokoje. Ale že bylo na co se dívat. Všichni se mi líbili. Ne, nebyli to modelové, žádní načesaní hezounci, ale na každém bylo něco pozoruhodné, co ho dělalo hezkým, sexy. Mně se právě líbí ty živočišné typy, kteří si na nic nehrají, nic nepředstírají, jsou samy sebou.

Potkal jsem Miguela.

„To nejsou tví kamarádi, to jsou tví milenci.“ Rozesmáli jsme se.

„Máš pravdu, občas si to s některým z nich nebo i ve třech rozdáme, ale ty jsi jako ďábel, ty jsi nejlepší.“ Culil se a uchopil můj ocas. Mlsně se na nás podíval Juan a zpoza něho nakukoval Alesio.

Co budu lhát, ten večer na grilování nedošlo a že se kluci hezky rozparádili, nemusím ani popisovat. Hotové peklo!