• Bamira
Stylklasika
Datum publikace24. 6. 2024
Počet zobrazení739×
Hodnocení4.00
Počet komentářů10

Doma jsem měl hromadu vzkazů. Jen co jsem se uvítal s tetou a dal jí velikou čokoládu, volal jsem Pepu. Domluvili jsme se, že přijedu k němu a projednáme vše po večeři.

Pepovi se hromadily úkoly, zejména když byl Míra v Americe a měl na starosti i dopravu. Navrhl jsem mu, aby si našel někoho k sobě, svého zástupce – stavbyvedoucího, nástupní plat pět tisíc, po třech měsících zkušební doby výměr na sedm, a bude mu zadávat část svých úkolů. Vypadal spokojeně.

„Pepo, zítra zajdeš na ČVUT a domluvíš specialistu, který posoudí a navrhne základy a kotvení pro každý stožár podle podloží. Odměna tři sta za každý, nabídni mu UAZe a tankování u nás, plus výdaje a náhrady dle Zákoníku práce. – Pepčo, ty mi připrav pro Pepu nový výměr od příštího měsíce na dvacet tisíc a pro sebe nový tarif padesát na hodinu. Pro tebe a Janu mimořádnou prémii za úspěšnou likvidaci družstva po třech tisících.“

Přišel Pepík.

„A co ty, nechceš také nějakou prémii?“ Uculili jsme se všichni.

„My už toho moc nemáme, budeme končit.“

„Tak si odpočiňte a za necelé dva měsíce, kdo bude chtít, budete jezdit po republice. Projdete všechny naše objekty, ty, co na ně nemáme projekty, tak je zaměříte a vypracujete kompletní dokumentaci. Všechny objekty překontrolujete a sepíšete podrobnou technickou zprávu o stavu objektu. Máte se na co těšit, máme přes tři sta objektů.“

„V jakém stavu je Výpich?“

„Máme hotovo, už je to i hlídané.“

„Paráda, vidím, že si svůj plat zasloužíš. Díky. Zítra zavolej kapitána Pavelku, že mohou najíždět s auty. Podívej se pak na ně, zda se ti něco nebude hodit.“

„Pepčo, ve středu jedu s Janou za Němci do Kolína, musím dojednat, aby servisovali Hummery v Německu. Koncem týdne by měli doplout do Hamburgu, tak jim je tam rovnou předám, abychom je zbytečně dvakrát neproclívali. Pepo, jednu slušnou T 815 s plachtou pošleš do přístavu, naloží tam servisní vybavení pro dvě dílny. Pro jistotu zavolám do Států, jak je to objemné, aby se nám to vešlo na korbu.“

Pak jsme se bavili o tom, jak bylo ve Státech. Strašně se smáli, že jsem jel do USA na zabíjačku.

„Abych nezapomněl, od srpna se ti zase o něco uleví, nastoupí vedoucí divize realit, zabydlí se do vily v Holešovicích. Pepčo, ty s Janou popřemýšlejte, potřebujeme někoho, komu hodíme na hrb ty provozovny po družstvu, kdyžtak se zeptej Aničky nebo Vládi. Všechny budeme modernizovat, také personál budeme muset trochu vzdělat, pozvat pár odborníků na účesy, make-up, masáže atd. Musí poznat moderní trendy. Pokusím se domluvit někoho od Diora, případně i jiných kosmetických a módních společností, že bychom udělali nějakou prezentaci u nás v Praze. Můžeme využít naše prázdné paláce Na Příkopech, nebo ten na Ovocném trhu, ten by možná byl lepší, je mnohem větší a poblíž Staromáku. Nevím jen, v jakém je stavu. Pepo, víš o něm něco, není v něm nějaká havárka?“

„Měl by být v pořádku, snad jen vymalovat a pořádně uklidit.“

„Nesmíme zapomenout i na Madam Dermacol, paní Olgu Knoblochovou, ona zejména by mohla poučit naše kosmetičky.“

Jednání v Kolíně byla úspěšná, domluvil jsem také jednotnou cenu pro celou Evropu, tři sta devadesát devět tisíc německých marek.

Vystavil jsem příkaz na devizový účet.

„Nazdar Davide! Kolik mi zbylo na devizovém?“

„No rozšoupl ses, ale ještě ti dost zbylo, bezmála tři sta,“ uculil se.

Podal jsem mu příkaz. Podíval se a valil oči.

„Neboj, příští týden to mám zpátky, plus marži tři čtvrtě milionu dolarů.“

„No, co to děláš za obchody?“

„Pojď do garáže!“ Neochotně, ale šel. Jen co se otevřel výtah, už řval. „Co je to tady za tank?“

Chechtal jsem se. „Chtěl jsi vědět, s čím obchoduji. Máš volný čtyři milióny?“

„Za tohle? Zbláznil ses?“

„Němcům jsem jich za první den prodal padesát.“

Zašel jsem na firmu, abych podepsal včera slíbené výměry a prémie.

„Simone, ty jsi zapomněl, včera měl Pepík narozeniny. Byl z toho celý smutný, že jsi mu ani nepopřál,“ postěžovala si Pepča.

„I nezapomněl. Jak bych mohl. Proč myslíš, že jsem po tobě chtěl vědět jeho míry? Mám co dohánět, vždyť to víš, a musím předat ty Hummery. Řekni mu, aby si na víkend nic neplánoval, půjdeme spolu na disco.“

Potutelně se usmála.

„Jani, a co ty? Jak to máš se školou?“

„V pohodě, nastupuji na zimní semestr. Distančně.“

„Gratuluji!“

Ve čtvrtek jsem úspěšně absolvoval ve škole přezkoušení z odborných předmětů. Ředitel byl spokojen, jen se uculoval.

„Měl byste si pořídit nějaké tišší auto.“

„Buďte rád, aspoň se studenti proberou z letargie, když burácí.“ Usmáli jsme se.

V Německu vše proběhlo výborně, i servisní vybavení se vešlo na jednu Tatru. Přislíbili ještě v pátek odeslat platbu.

„Pepčo, za hodinu přijedu Pepíkovi popřát, tak ať mi někam neuteče,“ zavolal jsem jí.

„To se nemusíš bát, co přišel ze školy, tak je jak na jehlách. Přemýšlí o té diskotéce,“ chechtala se.

Osprchoval jsem se, navečeřel a s balíčkem pro Pepíka jsem odjel do Pepínova, jak jsem říkal jejich rodině.

Pepík už ve dveřích se mi vrhl kolem krku.

„Už jsem se bál, že jsi na mne zapomněl.“

„Vždyť se to nedá, řekl jsi mi to nejméně stokrát.“ Rozchechtali jsme se. „Tak všechno nejlepší! Vítej mezi chlapy!“ Objal jsem ho a políbil na tvář. Podal jsem mu velkou nákupní tašku z USA.

Držel mne za ruku a táhl do haly. Honem vysypal obsah na pohovku. První zahlédl kárované tenisky, které se vykutálely z krabice.

„Mami, podívej, to jsou ty, co jsem chtěl, ale nikde je neměli.“

„No vidíš, kvůli nim jsem musel letět do Států.“ Všichni jsme se rozchechtali.

Pak rozbaloval ostatní věci. Byl to stejný lněný oblek a bekovka, v čem jsem přišel oblečen i já. Také měl několik k tomu vhodných triček a košil ze syrové bavlny, která se podobala lnu. Opět se na mne vrhl a zlíbal.

„Tak se nám předveď, jestli jsem ti dobře odhadl míru.“

Během pár vteřin byl jen v trenkách a už se oblékal do obleku.

„Moc ti to sluší, zítra se budu tebou pyšnit.“

Potutelně se culil.

„Je to moc krásné,“ pochválila Pepča můj výběr a odešla udělat kávu. Pepa spokojeně seděl v křesle, všechny pozoroval a culil se.

„Tady máš ještě jeden dárek pro celou rodinu,“ uculil jsem se a podal mu větší obálku.

Z obálky vyndal tři vstupenky na koncert Guns N´Roses na Strahovském stadionu dvacátého května.

Zavýskl, až se Pepča pocintala kávou, jak se lekla.

Strávili jsme příjemný večer probíráním osobních i pracovních záležitostí.

„Zavezeš nás v devět na letiště?“ zeptal jsem se Pepi. Přikývl.

„A kam to vlastně poletíme?“ vyzvídal Pepík.

„To je překvapení,“ culil jsem se, asi si myslel, že do Paříže.

Na letišti jsem si to namířil k terminálu do Londýna. Pepík se na mne nevěřícně podíval a uculil. Taxi nás dovezl poblíž našeho bydliště, protože jsme bydleli na pěší zóně.

„Kam jdeme?“ vyzvídal Pepík.

„Podívat se na bydlení, pak si zajdeme dokoupit, co bude potřeba. Maurice má kousek odsud dům a půjčil mi byt, který využívá, když je v Londýně.“

Když jsme se přibližovali k domu, pozoroval jsem tam nějaké srocení mládeže a značný hluk. Upoutaly mne dvě blonďaté čupřiny. Jedna mne upoutala více, zejména povědomý červený šátek složený jako potítko. Když zvedl hlavu, poznal jsem Axla, tak ta druhá blond čupřina je andílek Duff.

Šťouchl jsem do Pepíka. „Hele, to jsou Guns N´Roses.“ Kývl jsem hlavou jejich směrem. Stáli na místě a nakláněli se. Zřejmě rozdávali autogramy.

Pospíšili jsme si a obcházeli ten chumel podél domu. Když jsme byli na jejich úrovni, viděl jsem, že od davu je odděluje ochranka, celkem drsní mladí muži v červených košilích. Před nimi bylo prázdno, ale blížila se k nim skupina mladých lidí. Ochranka se přeskupovala do půlkruhu, ale nebylo jich dost, aby vytvořili dostatečnou bariéru. Každý z nich hlídal jednoho člena skupiny. Bylo mi jasné, že to neodhadli a nemají šanci je ochránit. Nevypadalo to dobře.

„Koukej, jestli na zdi někde nevidíš krabičku jako požární hlásič.“

„Jo, vedle na domě něco podobné je.“

Oproti se blížila zvětšující se skupina. Jeden kluk z kraje se divně pohyboval, měl ruku za zády. Protože šel dost rázně, tak jeho pohyb byl podivný s tou rukou za zády. Něco tam schovával.

„Na, tady máš kartu od vstupu do domu a bytu, vezmeš je s sebou do domu a zmáčkneš ten hlásič!“

„Jo!“

To už jsem zahlédl, že se mu za zády houpe speciální bolas, vyrobený z ocelových kroužků s ostrými hranami. Dokáže pěkně pořezat, nebo se i zaseknout například do hrudníku nebo čela.

„Běž zmáčknout ten hlásič!“

Okamžitě se rozezněla siréna a rozblikal maják na fasádě domu. Takto Bobík – Bobby, policejní strážník, pozná, kde potřebují jeho pomoc.

Skočil jsem před toho kluka s bolas, a než ho stačil roztočit, dal jsem mu prudkou ránu na solar plexus. Kluk odletěl asi dva metry, zůstal ochromen, natažen na dlažbě.

„Běžte za ním!“ zařval jsem a ukázal rukou směrem k Pepíkovi.

Za chvilku jsem viděl přibíhat strážníka. Zvedl jsem tomu ležícímu klukovi ruce nad hlavu. Když doběhl strážník, ptal se, co se mu stalo.

„Nevím, možná se praštil do hlavy při tom pádu.“

„Proč upadl?“

Vysvětlil jsem mu, co se stalo, a ukázal na vedle ležící bolas.

„To jsem ještě neviděl, asi bych ani nepoznal, že je to zbraň,“ přiznal strážník.

„S něčím podobným jsme si jako děti hráli, ale neměli jsme naostřené hrany, takže to jenom bolelo, když jsme bojovali mezi sebou.“

„Kde jsou teď?“

„U mne tady v domě,“ ukázal jsem na dům.

„Odvezeme ho, a když vás budeme potřebovat, tak přijedeme.“

Poděkoval mi, nasadil mu pouta a vysílačkou organizoval další úkoly.

Když jsem přišel do bytu, kluci tam vystrašeně seděli. Potřebovali frťana, aby se vzpamatovali. Vyndal jsem z baru irskou whisku a nalil jim.

„Ať se vzpamatujete a na zdraví!“

Jediný, kdo z toho měl srandu, byl Slash, bylo zřejmé, že je pod vlivem.

„Zavolejte si vozy a jděte, než jsou tady strážníci. Určitě jich bylo více. Věděli o vás.“

„Ale proč?“ podivoval se Axl.

„Někomu stačí jedno nevhodné slovo, které špatně pochopí.“

Kroutil nechápavě hlavou. „Jsme na půlročním turné, ve Velikonoční pondělí jsme měli koncert ve Wembley, za týden v Praze. Jestli se ještě něco podobného přihodí, tak to asi ukončíme. Díky, žes nám pomohl! Jak se ti mohu odměnit?“

Zasmál jsem se potutelně. „Dáš mi ten šátek a jemu, Pepíkovi, se podepíšete.“

„To je to nejmenší, co mohu udělat.“ Strhl šátek a podal mi ho.

„Pepíku, sundej si sako!“ Divně na mne koukal, ale udělal to. Vzal jsem fixu a podal ji Axlovi. „Podepište se mu na triko na záda. To ho mnohonásobně zhodnotí.“ Smáli jsme se.

Vysílačkou ochrance oznámili, že vozy čekají na konci ulice.

Rozloučili jsme se.

Když jsem je vyprovázel, tak jsem mu oznámil, že se uvidíme za týden v Praze.

„Budeš tam?“ ptal se Axl.

„Bydlím v Praze, tady jsem jen na skok.“

„Tak přijďte dopoledne za námi na zkoušku.“

„Fajn, určitě, rádi,“ pokývali jsme hlavami.

Pepík se jen culil.

„Čau!“

„Hi, bye, ciao!“

Když jsem zabouchl dveře, Pepík se rozplýval. „Ty vole, to je neskutečné, v životě by mne nenapadlo, že si přiťuknu s Axlem a dalšími, no všemi od Roses.“

„To triko si musíš nechat zarámovat, aby se ti nešpinilo.“ Smáli jsme se.

Vyrazili jsme za nákupy, ale nejdříve jsme se šli najíst do čínské čtvrtě. V Chinatown jsme obdivovali stavby i výzdobu, nasávali jsme tamní sice hlučnou, ale klidnou atmosféru. U vchodu do restaurací jste si mohli vybrat z nabídky v anglickém jazyce, u stolu pak stačí ukázat na číslo menu. Dali jsme si jako předkrm knedlíček vařený na páře, plněný hovězím masem. Pak kachnu se zeleninou a nato příjemně pálivou drůbeží polévku s kuřecím masem. Jako dezert rýžový koláček s ovocem. Moc jsme si pochutnali. Hůlkami jsme nejedli, neumím to, a tak bych se asi moc nenajedl.

Nejdříve jsem se chtěl podívat do tolik vychvalovaného obchodního domu Harrods. Ten, kdo tam chce vejít, měl by si nejdříve prostudovat, jak tam smí jít oblečen, co s sebou smí či nesmí mít. Obyčejný turista nemá šanci. Například, nesmí tam vejít s baťůžkem. Naštěstí jsme si s sebou nic nebrali.

Nabídka zboží tam byla skutečně nekonečná, ale ta atmosféra a výzdoba mne moc netěšila. Podivná kombinace Orientu, Ameriky a cirkusu. Vystoupáte do patra a před vámi stojí Sfinga ze zlata. Nejedu do Londýna dívat se na egyptské památky. Vytrpěl jsem a prošli jsme dvě patra, stačilo mi to a ani jsem neměl chuť něco si koupit.

Vypadli jsme. Na Oxford Street, hlavní nákupní tepně, jsme zamířili do obchodního domu Liberty, kde bylo z čeho vybírat. Veliký obchoďák plný módy. Něco jsme si koupili k doplnění šatníku. Pepíka jsem musel neustále pobízet, aby si něco vybral. Upejpal se. Vzpomněl jsem si, jak se potěšil těmi teniskami, tak jsme zamířili do sportu. Oči mu zářily. Tak si koukej vybrat aspoň tady. Zalíbily se mu tyrkysové, pak oranžové a další kárované. Nakonec měl pět párů. Já se jen culil, jak táhne s sebou balík krabic. Chtěl jsem si koupit nějaké prádlo a kraťasy a šortky na koupání. Když už jsme se chystali k odchodu, postřehl jsem oddělení kárované módy. Měli tam moc pěkné mikiny a svetry, které nám budou ladit s teniskami. Dokonce jsme našli i džíny Diesel s károvanými aplikacemi. Zadní kapsy a lampasy. Také jsme našli i hezké kárované bekovky, vše v béžových barvách v kombinaci s hnědou, bílou, černou a zelenou. Byl jsem moc spokojen.

Když jsme došli na byt, za vchodovými dveřmi ležela vhozená větší obálka se zlatou hlavičkou luxusního hotelu Pan Pacific v City. Zvedl jsem ji. Na místě pro adresáta bylo napsáno: Pro naše zachránce!

Otevřel jsem ji a tam bylo deset vstupenek na koncert v Praze na Strahově.

Také tam byl lístek s krátkým vzkazem: „Až budete v L.A., zastavte se u nás“, adresa a telefon. Podpis Axl.

Vyběhli jsme do patra. Museli jsme si dát frťana.

„Co s tím budeme dělat?“ vyzvídal Pepík.

„Rozdáme kamarádům, co jiného.“

„Já nevím, zda si to někdo, koho znám, zaslouží.“

„Ty nemáš kamarády?“

Smutně se na mne podíval. „No s pár kluky se dá říct, že kamarádím, ale takového, kterému bych se svěřil jako tobě, nemám.“

„A co ten, cos ho vyprovázel, když jsme se seznámili?“

„Ten mne už nezná poté, co jsem se mu přiznal, že se mi líbí.“

„Nedostal z toho osypky?“ Rozchechtali jsme se. Bylo mi ho líto, byl tak sám. Objal jsem ho. „Tak svolám ty své. Vlastně některé znáš. Janek s Honzou.“

„No jo, ale ti jsou…“

„Naši kamarádi!“ Honem jsem přemýšlel, koho ještě. „Maurice bych mohl zkusit za půjčení toho bytu v Londýně a ať sebou vezme Bernarda.“

Pak mne napadl Peter s Béllou, Ďoďo a Fanda, také Jiří, ale jak se bude tvářit, když tam potká Bernarda? Myslel jsem i na Érica a Alexe. Ale moc jsem tomu nevěřil, že by to byl jejich styl. Přinejhorším vezmu s sebou bráchy, ti budou v sedmém nebi. Až budu doma, tak je obvolám.

Natáhl jsem se na postel. Pepík se na mne okamžitě ovinul.

„Liana, škrtič.“ Rozesmál jsem se.

Jeho ruce bloudily po mém těle, jedna se nebezpečně sunula k mému rozkroku. Prsty už zasouval za pás.

„Néééé!“

„Jsi hrozný!“ Zklamaně se na mne koukal.

„Jsem upocený, nemám to rád, to je za prvé, a za druhé, ty bys to měl poprvé zkusit s někým, koho miluješ a on tebe.“

Chtěl jsem pokračovat ve vyjmenovávání důvodů, proč bychom to dělat neměli, ale věděl jsem, že by to bylo stejně zbytečné. Koneckonců, já ho chtěl také, ale jak to skončí? Jako s Bernardem, bude hledat někoho jako já. Mohu jen doufat, že najde někoho, do koho se zamiluje.

Svlékl jsem se a bleskově osprchoval.

„Běž také dát si rychlou sprchu, musíme ještě někam zajít, na něco jsem zapomněl.“

Nešli jsme daleko, do nejbližšího sex shopu, kde měli kůži. Nakonec jsme prošli čtyři obchody, všude jsem si něco vybral, také pro Pepíka, ten se neustále uculoval. Nakonec jsme toho měli tolik, že jsme to sotva unesli.

Až bude kontrola na letišti prohlížet naše zavazadla, tak to bude sranda. Nakoupil jsem totiž i nějaké pomůcky. Dilda, kolíky, škrtidla, vajíčka a různé další vibrátory na nasazení na ocas, lubrikanty a několik balení kondomů s příchutí a s výstupky pro lepší dráždění. Koupil jsem si i pěkný kožený jezdecký bičík.

„Pojď, skočíme si na večeři.“

V Chinatownu jsme si dali smažené kuřecí maso krájené na nudličky s pikantní zeleninovou směsí.

Navlékli jsme na sebe černou kůži a vyrazili do klubu, který nám doporučil jeden prodavač. Pochvaloval ho, že je sice nevelký, tak asi pro padesát lidí, ale je tam příjemná atmosféra. Většina hostů se tam zná a je to klub kožeňáků. Podle jeho popisů jsme ho brzo našli. Skutečně to tam vypadalo slušně, zaplněn byl tak zpola. U baru jsem se rozhlížel, co bych si dal, zahlédl jsem, že mají fernet, tak jsem si objednal bavorské pivo pro oba.

Barman zavrtěl hlavou. „Máme Guinnesse.“

Vysvětlil jsem mu, co to je. Uculil se a udělal nám ho. Chvilku jsme postávali u baru a rozhlíželi se, kam bychom se usadili. Podél zdí byly půlkruhové kožené lavice pro čtyři a před nimi půlkulatý stolek. Usadili jsme se kousek od baru. U vedlejšího seděli také dva starší kluci, tak kolem pětadvaceti, jeden v kůži a druhý byl v džínách. Vypadali celkem dobře, uculili se a kývli hlavami na pozdrav. Oplatili jsme jim pozdrav a posadili se.

„Co to pijete? Má to nějakou řídkou pěnu, ten nový barman neumí ani natočit pivo,“ zeptal se kožeňák.

„To není Guinness, to je bavorské pivo.“ Znechuceně se zašklebil. Rozesmál jsem se. „To je fernet s tonikem,“ culil jsem se.

„Vypadalo to jako ředěný Guinness.“

Kluk v džínách se také k nám natočil. Zadíval se na mne. „Ty jsi odpoledne srazil toho kluka, co chtěl napadnout Guns N´Roses,“ uculil se. Za chvilku se na nás otáčela celá hospoda a hučelo to už jako v úlu. Všichni měli téma k hovoru.

„Pojďte si přisednout k nám,“ nabídl nám místo. „Odkud jste? Nejste z Anglie. Jste z Ruska?“

„Czechoslovakia. Prague.“

„Yes, Havel!“ zvolal skoro na celý klub. Žvanili a vyptávali se na hlouposti, až mi šla hlava kolem. Měl jsem raději zůstat doma.

„Promiňte, chtěli jsme si s přítelem někde zatančit a doporučili nám tento klub, ale asi jsme to popletli.“

„Tady se taky tančí. Ale dnes nepřišel DJ, takže je klid.“

Rozloučili jsme se a vypadli. Mrzelo mne to, chtěl jsem Pepíkovi udělat radost. Objal jsem ho kolem pasu.

„Co budeme dělat? Rozhlédneme se po nějakém jiném, nebo jdeme domů?“

„A uděláme si hezký večer?“ culil se. Přikývl jsem. Nedočkavě mne táhl domů.

Pepík se honem svlékl a utíkal do koupelny.

Udělal jsem si kávu. Bylo mi všelijak z toho zkaženého večera, ale den se povedl, když jsem tak přemýšlel, co vše jsme si koupili a to nečekané setkání s Roses. Uculil jsem se. Kdo se může pochlubit, že má triko podepsané od nich a pozvání k návštěvě?

Pepík vyšel z koupelny, zářil. Ukázal jsem mu, aby si přisedl ke mně. „Chceš něco pít?“ Zavrtěl hlavou. Jemně jsem ho políbil na pusu.

Zase jeho ruce po mně šmejdily, nechal jsem ho. Svezl se na zem mezi mé nohy a hladil mi ocas schovaný v kůži. V klidu jsem popíjel kávu. „Pomoz mi z těch kalhot.“

S blaženým úsměvem mi je rozepínal. Přizvedl jsem zadek a on mi je pomalu stahoval. Ocas z jeho hlazení už jsem měl pěkně naběhlý. Stahoval mi boxerky a chtěl mi kouřit ocas. „Ne! Nejdříve mne pěkně umyješ!“ Rozzářil se.

Zalezli jsme do sprchy, ocasy nám už pevně trčely do nebe. Oddal jsem se jeho péči. Zavřel jsem oči a Pepík mne mydlil, jistě si každý umí představit, které části věnoval největší pozornost. Jen co jsem se opláchl, už klečel u mých nohou a hladově mi polykal klacek. Nechal jsem ho, ať si to vychutná.

„Půjdeme raději do ložnice, udělal sis pořádně výplach?“ Zašklebil se a přikývl.

Když jsme se osušili, vzal jsem si ho do náruče jako nevěstu a odnesl na lože. Byl krásný a roztoužený. Konečně se dočkal toho, co jsem mu půl roku odpíral a po čem tolik toužil.

Vzal jsem koženou zaslepenou masku, kterou jsem koupil odpoledne. Navlékl jsem mu ji. Zkoušel protestovat.

„Ššššt!“

Zvedl jsem mu ruce nad hlavu, zaklekl jsem nad něj tak, že jsem měl jeho hrudník mezi nohama. Ruce vystřené nad hlavou jsem mu zakurtoval do kožených pout.

Protestoval. Prskal.

„Ticho, nebo dostaneš roubík.“

Honem si raději vzal do úst můj žalud a pohrával si s ním.

Sesul jsem se níž na jeho klín a přisedl mu hezky napnutý klacek, který se uložil mezi mé půlky jako hot dog. Chvilku jsem se mu po něm šoupal a dráždil. Naklonil jsem se a jal se mu obdělávat bradavky. Nejdříve jsem mu je jemně olizoval a ocucával, pak se do díla daly zuby. Bradavky mu pěkně rostly, vystoupily a tvrdly. Změnily i barvu na temně fialovou. Kroutil sebou a mrskal nohama. Kňoural a zakusoval se do rtů. Sesul jsem se níž, až mezi jeho kolena. Dlaněmi jsem mu jemně hladil stehna, pak zase hřbetem dlaní mu jemně čechral chloupky na vnitřní straně stehen. Ocas mu pěkně zacukal, když jsem se blížil k tříslům, už se vzepjal jako luk.

Neváhal jsem a nasadil mu na ocas škrtidlo. Olízal jsem mu vyroněnou šťávu a ocucával bambuli, krásně napnutou a vybarvenou jako víno z Bordeaux. Vzpínal se a přirážel mi do úst. Pohrával jsem si s jeho šourkem a Pepík se šel zbláznit. Kňučel a prosil, abych ho nechal se vystříkat.

„Teprve začínáme a už bys stříkal. Měl bys vydržet aspoň hodinu nebo dvě,“ škádlil jsem ho a uculoval se.

„Nééé, prosím, zblázním se.“

„Neustále jsi na mne dorážel a nedal mi pokoj, tak teď si to užívej. Jestli ti šlo jen o to ulevit si, tak sis ho mohl vyhonit i sám. Jestli budeš takto otravovat, dostaneš roubík.“

Již dále neprosil ani si nestěžoval, ale o to více sténal a vrněl. Já si užíval jeho pěkného tělíčka. Pohrával jsem si s bradavkami, šťoural mu do pupíku, nasával do sebe pytlík, pohrával si s kuličkami a hltal jeho krásně rovnou a tvrdou píšťalu. Když už se mi zdál být znaven a ztišil se, zvedl jsem mu nohy a přichytil je v nártu do pout u rukou.

Usmívala se na mne jeho růžovoučká rozetka. Bez zaváhání jsem mu ji olízal a dále obkružoval jazykem. Slastí se rozhekal. Když jsem pokračoval, jeho dírka se jemně otvírala, sténal a kňoural. Já slintal a prstem mu dráždil dírku. Neustále jsem mu ji slinil a pomaličku sunul prst dál a dál. Ani snad nepostřehl, že můj prst už je celý v jeho nitru, než se otřásl a hekal jako o závod. Prstem jsem mu dráždil jeho útroby a druhý prst se již do něho dobýval bez zábran. Nedočkavostí se jeho dírka hezky rozevírala. Vyndal jsem prsty a vložil mu do ní vajíčko s trochou gelu. Překvapením se zarazil a zjišťoval, co se děje, než jsem přidal na vibracích. Otřepal se a už rytmicky vrněl. Já se přesunul k jeho ústům a dopřál jsem mu pořádný dudlík. Nenasytně se ho ujal a sál, olizoval a obkružoval tvrdý ráfek. Pochutnával si na mojí šťávě, od které jsem měl už zapatlané i koule. Hezky mi je olízal a ocucal. Ocas se mi tvrdě vzpínal a dožadoval se svých nároků.

Přistoupil jsem opět k jeho nedočkavé dírce. Vzal jsem kulový vibrátor, vypadá jako velký mikrofon, na vrcholu má kouli, která vibruje a perfektně se s ní dráždí zvenčí prostata, nebo okolí dírky. Dráždil jsem ho a on ječel jako Viktorka. Zakusoval se do rtů a kňučel. Olízal jsem mu rozetku a prsty opět dorážely do jeho dírky. Byla pěkně uvolněná nejméně na dva prsty. Vzal jsem kuličkové dildo a zasouval mu ho, jak se postupně zvětšovaly kuličky, poznal jsem, na kolik je uvolněn. Poslední kulička mi zvěstovala, že je otevřen na tři prsty. Již jsem nečekal. Bambulí jsem mu obkroužil kolem dírky. Nageloval jsem si klacek i jeho dírku. Zatlačil jsem bambuli na dírku a ta lehce proklouzla jeho brankou. Vnímal jsem příjemné teplo jeho nitra. Pomaličku jsem se posouval, byl těsný, bál jsem se, abych mu neublížil.

„Nebolí? Je to dobrý?“

Pokýval hlavou, pak roztřeseným hlasem hlesl, že je to nádherné.

Pokračoval jsem a očekával reakci jeho prostaty. Nečekal jsem dlouho. Za chviličku se rozklepal a škubal sebou. Zastavil jsem, můj ocas na podobné reakce má svou odezvu a začne pulsovat, čímž dráždí prostatu o to více. Myslel jsem, že se utrhne z pout, ale ta držela pevně. I přes zaškrcení ocasu mu vytekla dávka šťávy. Posouval jsem se dál a dál, až jsem byl na doraz. Několikrát jsem v něm zacukal a on se opět zmítal. Mé koule hlasitě pleskaly o jeho záda. Vysunul jsem se a opětovně pronikal pomalu do jeho nitra. Pokaždé se zachvíval a slastně vzdychal. I když už jsem cítil, že jeho útroby se dost uvolnily, stále jsem měl velmi příjemné pocity a užíval jsem si to.

Po notné chvíli jsme byli oba nádherně zmožení. Odepnul jsem mu nohy a jednu jsem si položil na rameno. Hladil jsem mu chloupky na stehně a nepřestával do něj dorážet. Po chvíli jsem mu povolil škrtidlo penisu. Ten se nádherně napnul, jako by si chtěl užít svobody, a vytryskl v silný gejzír. Pepík měl zastříkané celé tělo a dost toho také dopadlo až za jeho hlavu. Také jsem nečekal a vystříkal jsem i jeho nitro. Hlasitě jsem zabručel, sklonil jsem se a ocucal mu ocas. Škubl sebou. Ochutnal jsem další panické sémě. Povolil jsem mu pouta a sundal masku. Znaven, ale se slastným úsměvem se na mne díval, mluvit nebyl schopen. Naklonil jsem se k němu a olízal semeno z brady, dal jsem mu polibek a také tím ochutnat svou nadílku. Nebyla špatná. Culil se a já mu dal ještě několik polibků.

„Děkuji ti, byl jsi výborný a dobře ses držel. Odpočiň si.“ Nechal jsem ho ležet a šel se osprchovat. Když jsem se vrátil, zeptal jsem se ho, zda ho to nebolelo.

„Ani nevím,“ uculil se. Nechal jsem ho odpočívat.

Po obědě jsme se vrátili plní dojmů a potěšení domů. Ještě v neděli jsem obvolával kluky, kdo by chtěl na koncert. Měl jsem Honzíka s Jankem, Ďoďa a Fandu, Béllu s Petrem, Bernarda, já a Pepík. Pepa s Pepčou také nechtěli jít, že to není pro ně. Zbývalo nám ještě pět vstupenek. Nakonec jsem se rozhodl, že pojedu k našim a vezmu s sebou bráchy, Péťa s Palkem.

Zbývající vstupenky někomu vnutím.

Musel jsem vymyslet, kam je všechny uložit. Bráchové budou u tety v mém pokoji, tam na ně dohlídne teta a postará se o ně. Ostatní budou v některém paláci Na Příkopech. Vybral jsem ten nejvhodnější. V pondělí ráno už tam řádili malíři a odpoledne přišly holky ze školy na brigádu, aby všechno krásně uklidily a umyly. Nezapomněly pořádně vyleštit okna. Pozval jsem si na pomoc Honzu s Jankem a Pepíka. Já mezitím koupil v nábytku variabilní sedačky. Daly se rozestavit tak, že tvořily obří letiště. Také jsem dokoupil deky, polštáře a povlečení. Na zem jednoduchý melírovaný koberec, abychom nechodili po holé podlaze. Nezapomněl jsem ani na hygienu a pro každého němého sluhu. Také lednici pro občerstvení, mikrovlnku, konev na vaření vody a nádobí, lžičky a příbory. Koupil jsem i kávu, čaj, cukr, mléko a kapučíno. Už se jenom nastěhovat, smál jsem se sám pro sebe. Snad jsem na nic nezapomněl. Před půlnoci jsme měli hotovo.

Pepíka jsem poprosil, aby v úterý s tátou k večeru vyzvedli na letišti Bernarda. Přespí u Pepíka, znají se z Paříže. Když jsem Pepíkovi řekl, že je volný a měl by se s ním pomazlit, tak mi nadával, ale smál se.

Já jsem na noc vyrazil k našim. Ráno se na statku pilně pracovalo, skoro celý dvůr byl zastavěn stožáry. Měli jich svařených již padesát. Dopoledne jsem si na čtyři hodinky zdříml. Doma byla jen babička s mámou, tak byl klid.

Bráchové se mohli zbláznit, když jsem se jich zeptal, zda chtějí jít na koncert. Rodiče měli trochu obavy, ale když jsem řekl, že budou u tety, uklidnili se, protože tam mohou kdykoli zavolat a zkontrolovat je. Bráchům bylo teprve třináct let. Když jsem zahlédl své housle, vzpomněl jsem si na Stana s Ľubom. Okamžitě jsem vyrazil do Raslavic. Měl jsem sice pochybnost, zda se jim taková muzika bude zamlouvat a zda budou doma a nebudou mít domluvený nějaký kšeft. Prostě jsem vyrazil, jak se říká, 'na blind'. Měl jsem kliku, byli doma, maminka si mne pamatovala a vítala mne. Tvářili se trochu rozpačitě, ale když jsem řekl, že je zase přivezu, protože vezu i malé brášky, tak souhlasili.

„Tak nasedat, jedeme!“ Honem se převlékali a naskočili do vozu. Doma jsem naložil bráchy, ti se vyparádili do černého a kůže, frajeři, culili se. V osm jsme byli u tety, tam jsem vyklopil bráchy a svěřil je tetě. Ľuba se Stanem jsem odvezl Na Příkopy, pak jsme si zašli k Pinkasům na večeři.

Po večeři jsem jim dal klíče od domu a chtěl se rozloučit s tím, že ráno jedu na nádraží pro ostatní kluky. Protestovali, že tam sami nezůstanou. Tak jsem zůstal. Udělali jsme si nádherný večer. Kluci už věděli, jak na mne, a tak jsme dováděli dlouho do noci. Byla to další z nezapomenutelných nocí.

Ráno jsem se vzbudil brzo, byl jsem zvyklý na brzké vstávání. Ležel jsem mezi kluky, spokojeně spali s blaženými výrazy. Jemně jsem je políbil a překontroloval, zda jsem jim večer něco nerozbil. Jejich výbava fungovala bezchybně, pod mým dotekem jejich klacky předváděly svou schopnost bleskurychle se napnout. Zamručeli a usmáli se. Ľubo už držel v ruce můj napnutý klacek.

„Chcem ce! Podz do mňe!“

„Ňemám veľo času, muśím ku rychlíku.“ Ale to už pojímal můj klacek do úst a… no nemohl jsem se od něho odtrhnout. Stano se mi přisál na ústa, tak jsem mu trochu prohrábl koule a pohrával si s klackem.

„Dosc, muśím už ísc!“ Vstal jsem a utekl do sprchy. „Eśči odpočívajce, vrácim śe asi za hodzinu. Chcece buchty, abo dajaké ludzeniny?“

„Buchty!“ zvolali jednohlasně.

Na nádraží jsem měl dost času, avizovali zpoždění kolem hodiny. Měl jsem čas, a tak jsem zaskočil do pekárny a nakoupil dvě tašky různého pečiva, sladkého i slaného. Já k snídani buchty moc nemusím, mám je raději k svačině.

Přijel rychlík, číhal jsem na kluky u ústí podchodu a po rychlém objetí je směroval nahoru na parkoviště. Tam teprve jsme se pořádně a hlasitě zvítali. Peter si neodpustil a zmáčkl mi klacek.

„Chvála Bohu, funguje!“ Všichni se culili.

Když jsme dojeli Na Příkopy, kluci ještě leželi a podřimovali. Představil jsem je Ďoďovi a Fandovi, s nimi se ještě neznali. Pozdravili se se všemi. Nevstávali. No jo, oni jsou nazí, stydí se.

„To jsem měl hezkou ostrahu v noci, co?“ strhl jsem z nich deky. Reagovali jako vrabci, když mezi ně střelíš. „Nemáte se proč stydět, jste krásní.“ Podával jsem jim ruce, aby vstali.

Políbil jsem je a plácl po prdelkách. „To jsou krásné prdelky a jak s nimi umějí hezký vrtět.“ Kluci se rděli. Pohladil jsem jim prdelky a políbil je. „Tak běžte se osprchovat a vezměte si tam župany,“ zahnal jsem ty stydlíny do koupelny.

„Odložce sebe a pośidajce. Béllo, ty mi pomožeš s olovrantom. Zisci, chto co chce, sladké, abo slané? Kávu, čaj, kapučíno, kakao?“

Nachystali jsme vše a nosili do pokoje, kluci zatím složili dvě sedačky k sezení. Snídali a střídali se v koupelně, museli se přizpůsobit, byly tam jen dvě sprchy. Seznámil jsem je s programem.

„V půl desáté pojedeme na stadion, navštívíme Axla s kluky, vyškemráme nějaké autogramy, jestli chcete. Pak půjdeme na oběd. Potom volná zábava a v šest večer začíná koncert.“

„To máme vecej jak dva hodziny voľno,“ radoval se Petr a už se mi nasoukal do klína. Nacpal si do úst můj klacek a řádil. Bélla se nenechal pobízet a ujal se Stana. Fanda se věnoval Ďoďovi. Kývl jsem na zbývajícího Ľuba. Uculil se. Přiběhl ke mně a já pohltil jeho napružený klacek. Krásný, pevný a ronící. Vychutnával jsem si ho, prsty jsem mu rejdil jemně v dírce a on se vzpínal o to více a sténal slastí. Takto jsme si vzájemně rozdávali potěšení. Bélla stačil ocucat všechny klacky několikrát. Myslím, že ani nikdo nezbyl, koho by si neosedlal. Na každém klacku si zahopsal a pak přesedlal na další. Peter ho následoval. Myslel jsem, že Peter ve mně vyvolá více žádostivosti, asi jako na začátku, když jsme se více sblížili, ale už to tam nebylo, vyprchalo to. Nejvíce mne přitahovali a vzrušovali Stano s Ľubom.

„Chlopci!“ oslovil jsem Stana s Ľubom. „Porychtujce śe, pujdzeme, muśim pre bratoch.“

Když jsme vycházeli z domu, uvědomil jsem si, že jejich oblečení není nejlepší. Vzal jsem je do nejbližšího slušného butiku. Prodavači jsem řekl, co bych si pro ně představoval. „Jdeme večer na koncert, tak něco vhodného.“

Pokýval a už tam přinášel různé oblečení, trochu jsem to probral a část, co jsem nepokládal za vhodnou, jsem odstrčil. Kluci zkoušeli i mimo kabinku. Prodavač jen valil oči na jejich tělíčka.

„Také jsem chtěl jít, ale nepovedlo se mi sehnat vstupenku,“ postěžoval si.

To už stál vedle mne opřen o pultík a stále koukal po klukách.

„Pěkní, co?“

Bezelstně a zadumaně pokyvoval hlavou. Pak mu asi došlo, čemu přikyvoval, a zarděl se.

„Ty jsi také pěkný!“ podíval jsem se mu s úsměvem do očí a hřbetem prstů mu jemně projel přes bouli v rozkroku. Ani necukl. Jen se usmál.

„Díky, ty jsi také moc hezký a sexy.“

„Díky za kompliment.“ Sáhl jsem do kapsy a věnoval mu poslední volnou vstupenku.

„Co jsem dlužný?“ Hledal cenu, ale žádnou nenašel. „Jak to, že to nemá uvedenou cenu, ani vstup?“ Pokrčil jsem rameny. „Není nějaká falešná?“

Já jsem je nijak nestudoval, vzal jsem další a byly stejné, jen na těch, co jsem kupoval já, byla uvedená cena 350 Kčs, vchod B, Velký Stadion.

„Tak ukaž, já ti ji vyměním, tyhle jsem kupoval já, tak vím, že jsou pravé.“

Vyměnil jsem mu ji a studoval. Pak vidím, že uprostřed je uvedeno – NEPRODEJNÉ – HOST. Vjezd – Vaníčkova ulice.

„V půl páté jdeme na večeři k Pinkasům, jestli chceš, pojď s námi.“

Kluci se zatím celkem pěkně ohákli. Zaplatil jsem a jel pro bráchy. Až teď, když jsem se na ně díval, jsem si uvědomil, jak jsou to pěkní sexy kluci. Naskákali do vozu a jeli jsme na Strahov. Zatím se kolem stadionu nic nedělo, tak bylo kde zastavit. Všichni ostatní kluci už tam čekali, přijeli taxíkem. I Pepík s Bernardem se tam uculovali. Skočil jsem ke vchodu a zeptal se, jak se dostaneme k Axlovi, že nás pozval. Kluk z ostrahy si mne změřil a uculil se. Ukázal jsem mu vstupenku pro hosta.

„Tím jste měl začít!“ usmál se. „Tady máte napsáno ‚vjezd – Vaníčkova ulice‘, můžete tam i vozem.“

„Díky!“

„Tak kluci, pohyb, vpravo za roh!“ Jel jsem pomalu krokem, aby mi ostatní kluci stačili.

Ukázal jsem ostraze vstupenky, snažil se je přepočítat, ale nějak se mu nechtěly šoupat, tak jen mávl rukou. „Jděte dál, vpravo na parkoviště pro hosty.“

Kluci tomu nechtěli věřit, já jim vlastně ani nestačil říct, co se nám v Londýně přihodilo. Vlevo stál nějaký plechový hangár. Procházejícího kluka jsem se zeptal, kde najdu Axla, pokrčil rameny. Pak hodil rukou k tomu hangáru.

„Asi budou tam na pódiu, před chvilkou jsem je slyšel.“

„Díky.“

Zrovna z toho hangáru vyšel vysmátý Slash.

„Hi Slash!“

„Hi Simon! Jak se máš?“

„Dobře, když tě vidím usmívat se. Díky za vstupenky, musel jsem pozvat i kamarády. Kam se můžeme složit, abychom moc nepřekáželi?“

Ukázal vedle toho hangáru na malou tribunu.

„To je pro hosty, tam se večer usaďte, je kousek od pódia, tak máte pěkný výhled a poslech. Doufám,“ dodal s úsměvem. „Za chvilku k vám přijdu!“ Mávl rukou a odešel.

Představoval jsem si to asi moc jednoduše, bylo tady spousta lidí a vozů, kamiony s technikou a jevištěm, hotové mraveniště. Měli jsme kliku, že jsme potkali Slashe. Vyšli jsme na tu tribunu a skutečně jsme měli pěkný výhled na jeviště a přímo před námi byla rampa, po které Axl tak rád pobíhal. A on zrovna vyběhl s mikrofonem v ruce. Dával ještě instrukce, aby nezapomněli na reflexní pásy před koncem rampy.

Hvízdl jsem a zamával. Podíval se na mne a usmál.

„Hi Simon!“ zařval do mikrofonu, až se to ozvalo na celý stadion. „Vyčkej chvilku, musíme ještě něco zkusit.“

Dole za tou tribunou bylo bistro v administrativní budově. Přesunuli jsme se tam, mohli jsme si dát občerstvení.

Kluci žasli.

„Ty vole, Axl tě zná?“

„No, zamiloval se do mne!“ žertoval jsem. „Pepíku, vyprávěj, tys tam byl také, a zasahoval, tak se chlub!“

Pepík se uculil a vyprávěl, ostatní ani nedutali. Bráchům a Stanovi i Ľubovi jsem dal peníze, aby si mohli koupit občerstvení a nemuseli si o to říkat. Také Bernardovi, protože ne vždy a všude berou karty. Ten prevít se na mne vrhl a dál mi vášnivou pusu. Bráchové koukali a culili se.

„Kedz śe budzece tak glupo škľebic, tá vás predám,“ okřikl jsem je, ale oni se culili dál, možná ještě více. Věděli, že žertuji.

„Tak co, Bernarde, Pepík v noci nezlobil?“

Usmál se. Mluvili jsme francouzsky, aby nám ostatní nerozuměli.

„Trochu jsme si zalaškovali, ale jako s tebou to už asi s nikým nebude.“

„Pokaždé a s každým to bude a hlavně musí být jiné.“

Trochu se zadumal. Objal jsem ho a pevně sevřel v náruči. Políbil ho po tváři. Zrovna přicházel Axl s kluky, aby nás přivítali a pozdravili.

„Také chceš ode mne pusu?“ Smáli se všichni.

„Raději ne, jako bych ji už od tebe dostal. Nějaký blbec cvakne foťákem a máš vystaráno.“ Všichni se přímo rozeřvali smíchy. Všichni se všemi si potřásli ruce, bylo to nevídané.

„Hi, Pepi!“ pamatoval si i jméno Pepíka. Ten se blaženě culil. V podpaží držel roli s plakáty na podepisování.

„Pepíku, dej to na stůl, ať to mohou podepisovat.“ Rozdal jim fixy a kluci jeli.

„Jak se vám líbí u nás? Víš, že jste na největším stadionu světa?“ zeptal jsem se.

„Skutečně?“ koukal nevěřícně.

„Má rozlohu asi jako devět fotbalových hřišť, promiň, soccer field, něco přes patnáct a půl akrů a kapacitu čtvrt milionu lidí.“

„Wow!“ žasli kluci, to jsme ani netušili. „Někdo to sice říkal, ale moc jsme tomu nevěřili.“

„Tak to budeme muset hodně řvát a ti diváci vzadu aby si vzali dalekohledy, nebo aspoň divadelní kukátka.“ Vybouchli jsme smíchem.

„Ty se dořveš někam až na Hrad, určitě vzbudíš i prezidenta.“ Opět jsme vybouchli.

„On bydlí na Hradě?“ A byl jsem namydlený, to jsem nevěděl.

„Myslím, že ne, jen tam úřaduje. Vím ale, že tam byt pro prezidenta je. Hrad je také pozoruhodný, je to největší hrad na světě a také nejdéle obývaný hlavou státu.“

Valili oči. „Jste velmi pozoruhodná krajina a víme o vás tak málo.“

„Tak nám musíte trochu dělat reklamu.“ Culil jsem se.

„A žijí u nás ti nejhodnější lidé. Jinde dělají krvavé revoluce, popravy. U nás jsou něžné, sametové a tyrany klidně necháme vládnout.“

Objal mne kolem ramen.

„To věřím, ty a Pepé jste mne přesvědčili.“

„Obdivuji vás, ne jenom proto, jak a co hrajete, ale i to, co podnikáte. Vždyť takové turné, to musí být šílená zátěž, fyzická i psychická, a pokud máš rodinu, tak o to větší.“

„Jo, je to někdy šílený, málo lidí si to uvědomí, vidí jen slávu a kolik se prodá vstupenek.“

„Já také žiji dost hekticky, ale jsem svobodný a dělám si, co a jak chci. Vy jste skupina šesti i více lidí, kteří jsou na sobě závislí, o to je to horší. Každý z vás má své problémy, takže to musí být perfektní souhra, pochopení a tolerance.“

„Jsi jediný, kdo to vidí ve skutečném světle,“ ustaraně si vydechl. Chápal jsem jeho starosti. Nedivil jsem se, že kluci občas uletěli na alkoholu či drogách a on je musel brzdit.

Přišla nějaká holka a stroze jim oznámila, že mají poslední zkoušku a pak oběd.

Poděkovali jsme jim, že si na nás našli chvilku.

„Hodně štěstí, ať nám večer neprší!“ Smáli jsme se.

Další turné jim trvalo osmadvacet měsíců. Šílenost!

Všechny jsem pozval na oběd k Pinkasům. Objednal jsem tam také na večer jídlo s sebou. Nabídli nám jejich domácí pletené housky s filírovaným roastbeefem, zeleným pepřem a mozzarellou.

Po obědě jsme se šli trochu projít po Staroměstském náměstí, podívat se zejména na orloj. Zaláskovaný Honzík a Janek se s námi brzo rozloučili.

Naložil jsem bráchy, abych je hodil k tetě, také Pepíka a Bernarda, ti chtěli vyrazit si na kole po Břevnově a okolí. Po cestě jsem nakoupil na večer různé pití. Ostatní kluci odešli Na Příkopy. Když jsem se vrátil ke klukům, ti už pěkně řádili. Ľubo se Stanom se ke mně honem ovíjeli a pochlubili se, že jebali Petra a Béllu.

„Pačilo śe vám to?“ Culili se a přikyvovali. Smál jsem se, jak málo jim stačí k radosti. Pohladil jsem jim jejich hezoučké prdelky. Ocas se mi zmítal, nemohl jsem se dočkat až…

Pospíchal jsem do sprchy, ti rošťáci mne doprovodili a pomáhali s očistou po svém. Celého mne olizovali, líbali a zejména ocucávali. Byl jsem na nich pěkně nadržený a také jsem jim to pořádně předváděl. Když jsem přestal, koule mne dost bolely a tak tak jsme se stačili dát do pořádku, abychom přišli včas k večeři. Zajel jsem pro bráchy a také se převlékl do kůže. Pro Pepíka jsem nejel. S Bernardem se navečeří doma a přijedou rovnou na Strahov. Kluci už seděli u Pinkasů, byl tam i Dany – Daniel, prodavač, kterému jsem věnoval poslední vstupenku. Vypadal svůdně, blonďáček v černé kůži, jako bychom se domluvili. Uculil se na mne, když mne uviděl. Stano s Ľubom ho poznali, tak ho představili ostatním klukům, než jsem dojel. Po večeři přijel z naší dopravy mikrobus a odvezl kluky na Strahov. Já svůj vůz zaparkoval na stadionu, takže jsme měli při ruce jídlo i pití, také jsem vzal několik dek, pro jistotu, kdyby se hodně ochladilo, nebo jako podložku na sezení.

Jako předkapely vystoupili Soundgarden, hodinu, a v sedm již i u nás dost populární skupina Faith No More. Pak byla přestávka, čekalo se na tmu. Dali jsme si večeři, pochutnávali jsme si na houskách s roastbeefem. Měli jsme i několik omáček k dochucení, zejména tatarku a majonézu ochucenou paprikovým pyré, také kečup a sladkou, jemnou chilli omáčku.

Zrovna když jsme si pochutnávali, dorazili kluci od Guns N´Roses. Přišli nás pozdravit a natahovali vůni masa.

„Co to jíte, že to tak svůdně voní?“ vyzvídal Slash.

„Sandwich se studeným steakem. Chceš?“ Uculil se a přikývl. „Tady si vyber omáčku, jakou chceš.“ Ukázal jsem mu na tuby. Vybral si tatarku a hodně si ji pochvaloval. Ostatní kluci začali slintat, tak jsem jim také nabídl, vzali si všichni a zkoušeli, jaká je která omáčka. Chutnali jim všechny. Moc děkovali a pospíchali již na pódium. Zanedlouho spustili svůj koncert. Byl krásný a bouřlivý.

Při hitu You Could Be Mine vyrostly po stranách pódia obrovské pohybující se obludy známé z obalu jejich debutu. V úvodní skladbě elpíčka Use Your Illusion II. Civil War vlály nad pódiem kromě jižanské vlajky ještě zástavy ČSFR, USA a SSSR, další písničky doprovázel rej nejrůznějších světelných efektů a nechyběly ani výbuchy a miniohňostroj. Axl stihl rekordních šestnáct převleků. Zazněla i skladba Don't Cry v alternativní verzi, přičemž Praha je doteď kromě Inglewoodu jediným městem, které tuto verzi slyšelo.

Dav burácel, když kolem půlnoci končili, tak se stále dožadoval přídavku.

Po půl dvanácté atmosféra gradovala, a to zejména díky nejznámějšímu kousku Knockin' On Heaven's Door, který však pochází z dílny Boba Dylana. Následný odchod skupiny do šaten byl předčasný, protože je divácké ovace hned vzápětí přiměly k návratu na plac. Spustili ještě Paradise City z debutového alba Apetite For Destruction a Estranged z jedničky Use Your Illusion. Po nich Axl rozhodil do publika několik živých růží a zmizel spolu s ostatními v nenávratnu.

Po koncertu jsem naložil bráchy a zamilovaného Honzíka s Jankem, kteří nechtěli s námi Na Příkopy. Rozvezl jsem je a pospíchal ke klukům, abych něco nepromeškal. Odvážel je zase mikrobus. Na Příkopech, když jsem došel, se odehrával hotový rej čarodějnic. Bernard se snažil, seč mohl, aby mne zastoupil, no na vše nestačil, tak v aktivních rolích vystupovali i Ľubo se Stanom a nevedli si špatně, a mimo to, moc se jim to líbilo. Vypomáhal jim i Fanda a vehementně obdělával dírku benjamínka Pepíka.

Honem jsem se osprchoval a už jsem se rozhlížel a uvažoval, 'kam s ním'. Když jsem viděl Bernardovu prdelku, jak s ní vrtí a přiráží do Danyho, tak jsem neodolal a vrazil mu ocas do jeho nádherné roklinky. Jen se pootočil a uculil se. Políbili jsme se a bez přerušení dál hobloval Danyho dírku a já tu jeho. Pak jsem dal Danymu na přivítanou také pokouřit svou bambuli. Když ji zahlédl, jen se mlsně usmál, snad si vyhodil sanici, jak dokořán otevřel ústa. Dlouho taková muka nevydržel a stříkal jako ten nejvýkonnější hasič. Vypadal moc pěkně, hezky osvalený, ale ne šlachovitý. Vysoká atletická postava, a i klacek měl moc pěkný, no pytel, ten byl výstavní. Chloupky v klíně měl pěkně upravené, jemně zastřižené, pytel oholený, maličko protáhlý od dost velkých varlat.

Petrovu dírku prošťouchával Stano. Bélla mu ocucával ocas. Nejdříve jsem nabídl Petrovi, aby mi ocucával ocas, když už jsem ho měl hodně nabuzený, vklouzl jsem s ním do dírky Stanovi. Stano se hezky svíjel a zároveň dorážel do Petra. Když jsem mu prsty projel slabiny, zařval a stříkal, gumu měl pěkně natankovanou. Ľubo se s plným zaujetím věnoval Ďoďovi, ten když zahlédl, že se na něj chystám, jen se slastně uculil a s plnou razancí se narážel Ľubovi na ocas. Ten se zakusoval do rtů, jen aby vydržel co nejdéle. Když jsem Ďoďovi vrazil ocas do úst, zaměřil se na jeho kouření a ustal s přírazy na Ľuba. Dráždil jsem mu bradavky, hlasitě při tom sténal. Přešel jsem za Ľuba a zasunul jsem do něj ocas. Zhoupl se v kolenou, objal jsem ho v podpaží a pohrával si při tom s bradavkami. Rázně jsem do něho přirážel a jednou rukou mu zajel do slabin. Hlasitě se rozhekal a už stříkal.

Takto jsme dováděli ještě chvilku. Postupně ale kluci odpadávali a znavení usínali. Ulehl jsem poslední, přitulil jsem se k Danymu, který ležel sám. Když mne ucítil, zavrtal se svou prdelkou do mého klína, což nezůstalo bez odezvy. Honem jsem šmátral po parapetu a hrábl po kondomu. Ocas se mi vzepjal a já ho zasunul do vyšpulené prdelky. Dany slastně zasténal a pomalu přirážel. Po chvilce se zvedl, nasedl na mne a pěkně rajtoval. Byl čelem ke mně, a tak jsem mu hladil chlupatá stehna. Pohrával jsem si s jeho pořádně naditým pytlem a občas mu protáhl již tvrdě stojící klacek. Slastně vzdychal, klackem mi pleskal po břiše. Uchopil jsem ho za šourek, měl jsem ho plnou dlaň. Mnul jsem mu koule a on více a více sténal. Když jsem mu uchopil ocas a párkrát ho protáhl, hlasitě vyhekl a postříkal mi břicho i prsa. Uspokojen se předklonil a všechno slízal, poděkoval a znaven se složil k odpočinku.

Jeho hlasitý projev ale probral z dřímot Bernarda a ten nenasyta se honem nastěhoval do mého klína. Stáhl mi gumu a už ho měl v puse. Zvedl zrak a šibalsky na mne mrkl. Hladově do sebe nořil můj klacek a opět ho vysouval. Ocucával bambuli a olizoval tvrdý ráfek. Hajzlík mi mnul koule, až jsem se svíjel. „To nedělej, vystříknu!“ To byla voda na jeho mlýn. Mnul mi je o to více, až jsem to nevydržel a vystříkal jsem do něho celou svou dávku. Neměl šanci to vše polykat, a tak mu to teklo po bradě.

Musel jsem se smát, tím jsem ale vzbudil Stana a Ľuba. Ti dva už byli trochu vyškolení, a tak jeden napíchl Bernardovi zadeček a druhý se mu nasoukal do pusy. Za chviličku bylo slyšet jen pleskání jejich koulí a Bernardovo pobrukování. Krásně mne to rozrajcovalo, jak jsem je viděl v akci. Bernard se prohýbal pod jejich přírazy. Jeho tvrdý ocas mu pleskal o stehna a břicho. Pokaždé když pleskl, odletěla mu z bambule kapka rozkoše. Dostal jsem chuť na jeho krásný klacek. Zasunul jsem se pod něj a pojal do úst ten nástroj. V mých ústech se napínal a ronil ještě více. Před zraky jsem měl Ľubův ocas, jak kmitá a proniká do Bernardovy dírky a koule mu pleskají o hráz. Tento pohled mne přímo přiváděl na vrchol. Promačkal jsem mu koule a sunul prsty k dírce. Sevřel jsem Ľubovi koule palcem a dva prsty jsem zasunul spolu s jeho ocasem do Bernardovy dírky. Oba hlasitě zařvali a už jsem měl plná ústa. Ľubo také prudce přirazil a stříkal. Když se vysoukal z Bernarda, z ocasu mu visela pěkně naplněná guma.

Zbýval ještě Stano. Otočil jsem se a uchopil mu šourek, druhou rukou jsem se sunul po jeho stehně až k dírce. Když mé prsty zajely do jeho nitra, zahučel jako lokomotiva, vyndal ocas z Bernardových úst a postříkal mu tvář, vlasy i záda. Všichni čtyři vyšťavení jsme se nacpali do sprch a vzájemně se očišťovali. Již dlouho jsem nebyl takto znaven, ani si nepamatuji, jak jsem ulehl. Byl to úžasný a nezapomenutelný večer.

Mé vnitřní hodiny zapracovaly a já se vzbudil v pět hodin. Rozhlédl jsem se, všichni klidně spali. Béllovi svítil zpod deky vystrčený zadeček. V ocasu mi zaškubalo, už dlouho jsem neměl tu jeho krásnou prdelku. Nelenil jsem a už jsem se k ní přivinul.

'Kde je vystrčeno, tam je dovoleno!'

Jeho tělesné teplo mne rozhicovalo a já se cpal do jeho nitra. Pozvolna, pomaličku, vnímal jsem každý jeho milimetr. Bélla se zachvěl, líně pootočil hlavu a slastně se na mne usmál. Dal jsem mu polibek na koutek úst. Byl jsem opět při síle a napružen. Ocas jsem měl plně zabořen do Bélly a v ruce jsem svíral a masíroval Petrův ocas, který se už také začal vzpínat, a Peter se probouzel. Také se pootočil a jazyky nás tří se střetly, aby si spolu zašermovaly. Peter přivíral oči slastí, Bélla do něj přirážel a já do Bélly. Petrův ocas se vzepjal a stříkal, to mne vyburcovalo a já dorážel do Bélly jako šílený. Ten zařval a stříkal do Petra svou nadílku. Já také na nic nečekal a následoval jsem ho. Vyndal jsem z něho ocas a postříkal celá záda. Kluci se jen rozchechtali a běželi do sprchy. Upadal jsem do dřímot, když se mi na záda přilepil Pepík. Objal mne v pase a pohrával si s mým klackem a koulemi.

„Hele, ty zlobidlo, potřebuji se chvilku prospat.“ Nespokojeně zabručel. „Tak si pohraj, ale jemně! Já si zkusím odpočinout.“ Byl hodný a já se brzo oddal spánku. Když jsem se vzbudil kolem osmé, už všichni byli vzhůru a chystali si snídani.

„Já chci čistý kafe!“ zařval jsem ještě se zavřenými víčky. Rychle jsem vstal, v kuchyňce si nandal kávu a poprosil, aby mi ji někdo zalil a běžel jsem do sprchy. Do sprchy přišel za mnou Dany, aby se rozloučil a poděkoval za hezký večer, pospíchal do práce.

„Uvidíme se?“ zeptal se trochu smutně.

„Moc ti toho slibovat nemohu, jsem neustále někde v trapu, ale mohu se za tebou někdy stavit, když budu déle v Praze.“ Asi jsem ho moc nepotěšil.

Dopoledne jsme lenošili a po obědě jsme si udělali poznávací vycházku po centru Prahy. Každý večer jsme dováděli. V pátek jsme si prohlédli Pražský hrad a v sobotu ZOO. Na tyto akce jsem s sebou bral i brášky, ať si trochu užijí a mají na co vzpomínat a chlubit se. V sobotu o půlnoci se vraceli rychlíkem kluci na Slovensko. Zůstali bráchové a Stano s Ľubom, odvážel jsem je v neděli ráno, před tím jsem se rozloučil s Bernardem a zajel k prodejně s vojenskými přebytky. Klukům jsem ukázal, co mají naložit do vozu. Pytel rýže, kolínek, mouky, sušené mléko a čtyři konzervy hotových jídel po pětadvaceti porcích, španělské ptáčky, nějaké guláše a ještě něco. To jsem dal klukům do Raslavic.

„To máme jedzeňa aspoň na dva meśace,“ uculovali se. Jejich mamince tekly slzy a přišla mne pohladit a políbit na tvář. Strčil jsem jí do ruky pět stovek. Ukázal jsem prstem, aby mlčela, kluci by to mohli špatně pochopit. Vzpomněl jsem si, že bych měl mít ty pytlíky tyčinek, tak jsem hrábl za sedačku a podal jim dva pytlíky pro ty malé sourozence.

Doma jsem zjistil, co je uděláno, a rozdal úkoly. Piloti od Kamova dostali za úkol absolvovat kurz na letecké škole v Košicích a získat oprávnění, abychom mohli provozovat výcvik v řízení vrtulníků. Získali jsme i jednoho majora, který prováděl výcvik řízení a přecházel do výsluhy z leteckého učiliště v Prešově, tím jsme si zajistili i licenci pro leteckou školu. Vybudovali jsme tuto školu nedaleko Sabinova, kde jsme měli polní letiště a sklad pohonných hmot. Major Petrus, ředitel školy, mi doporučil vhodné nenáročné typy vrtulníků. Když jsme zveřejnili první reklamu na dodávky vrtulníků včetně letecké školy, překvapil mne velký zájem o tyto služby. Každý zájemce si pochvaloval zejména úsporu času, byly čtyřikrát až pětkrát rychlejší než přesuny ve vozech, nehledě i na mnohem vyšší bezpečnost.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)

Komentáře  

+3 #10 Odp.: Znovu nalezená láska 32 – KoncertHonzaR. 2024-06-26 22:17
Tak to víš, že si všimnu, já sem tak nějak občas zajdu, protože furt ještě někdy dělám něco pro blaho vezdejší.
Bylo mi líto, jak to prožíváš, vidím, že jsem se obával zbytečně, tím líp.
Citovat
0 #9 Odp.: Znovu nalezená láska 32 – KoncertBamira 2024-06-26 21:53
Vítej Honzo! No, také že sis všiml. že ještě něco píšu. schází mi tvé podrýpnutí. :D
Nebrečím ani se nevztekám. Rozčiluji se tak jednou za dva, tři roky, i když dnes k tomu scházelo málo, měl jsem napsanou kapitolu a při zavírání mi PC zahlásil poškození souborů a já měl prázdnou stránku. :-x
Už mi není žádných -cet, abych řadil jednání puberťáku do škatulky 'problémy'.
Citovat
+9 #8 Odp.: Znovu nalezená láska 32 – KoncertHonzaR. 2024-06-26 17:48
Hned na začátku podotýkám, že už to dlouho nečtu, přejedu to očima, jestli ses už vrátil k cikánkovi z ulice, a když zjistím, že to pořád je z říše fantazie na téma Jak jeden genius k penězům přišel a co všechno vojel, tak to zavírám.

K tomu hodnocení…, hele, ser na to, #BuďjakoRusty. Osobně si pamatuju, jaký to bylo, když mi začalo vycházet Ragtime. Taky se někdo velice snažil, protože je přece lepší nejsilnější konkurenci vyřadit, aby se nejlépe do nominací vůbec nedostala, protože tam by se to projevilo. Štvalo mě to taky, to mi věř, naštěstí mě tady moji čtenáři dost podrželi, abych s tím nepraštil úplně. Dneska po víc než dvou letech si říkám, že je to vlastně úplně jedno. Člověka to má bavit, tebe baví psát takhle a tohle, v pořádku. Tak to určitě nevzdávej, koneckonců monitor a papír snesou všechno a pro mě to má velkou hodnotu. Naučilo mě to nebejt závislej a nemuset přečíst všechno, co vyjde. Tož asi tak.
Rajcovat mě to nerajcovalo nikdy, ale to v mým případě není směrodatný, upřímně, povídek a hrdinů, který mě tu berou fyzicky, je tu v jednotkách procent. Ne každej sem chodí/chodil honit.
No a pro ty, kterým se to líbí, sakra chlapi (a holky), to mu to nemůžete pochválit a přidat počet výstřiků?!
Citovat
+3 #7 Odp.: Znovu nalezená láska 32 – KoncertBamira 2024-06-26 11:31
Lukáši, nemám ambice stát se novodobím Jiráskem, nebo něco podobné. Nebrečím, na začátku jsem ani nečekal takový úspěch, je to můj první pokus něco psát, krom pár slohů na SŠ. Hodnocení bylo u mého psaní dost ustálené, ale asi posledních deset kapitol se objevil někdo, kdo nesnese abych měl hodnocení nad 4*. Nejsem paranoidní, nepodléhám fámám ani hysterii. Kdyby to hodnocení kleslo po pár dnech, tak pochopím, ale vždy je to po pár hodinách. Někdy je kapitola vystavená měsíc a získá více než 4*, za pár hodin je pod 4* a je to pravidelný jev.
Tvrdím o sobě, že jsem splachovací, že mne jen tak něco nerozhodí. Jistěže, není to pravda, nikdo není splachovací, jen každý se umí jinak ovládat. Nechtěl jsem si stěžovat. spíše mne dojala jeho marná snaha odradit mne od psaní a před nedávnem jsem už byl odhodlán, že toho nechám. Pak mne ale jeden čtenář popostrčil.
Ke zdejšímu osazenstvu, sice nejsem aktívní nikde jinde, tak nemohu posoudit jak to chodí jinde, ale zde si myslím, že jsou vztahy celkem zdravé až na občasnou výjimku z pravidel. :D
A just toho nenechám!
Citovat
+2 #6 Odp.: Znovu nalezená láska 32 – KoncertV. 2024-06-26 09:47
Cituji Bamira:
Koukám, že někomu ležím hodně hluboko v žaludku. :D


Myslím, že bych nebyla hned tak příkrá. Lidem se třeba některé věci prostě jen nemusí líbit. To si taky říkám, když se mi děje u textů vlastně totéž. Já třeba tímto způsobem popsaný sex také přímo nepotřebuji číst. Jiní zase nemají rádi můj styl psaní. I tak mi přijde, že jsou tu čtenáři velmi vlídní a ohleduplní. Na jiných místech na netu pro publikaci to bývá daleko, daleko, daleko příkřejší.
Citovat
+3 #5 Odp.: Znovu nalezená láska 32 – KoncertLukáš 2024-06-26 06:47
Nenapadlo tě, že se to třeba někomu jednoduše nelíbí tak, jako se mu líbí jiné povídky, a proto hodnotí jinak než 5x5?
Možná nad tím někdo pohoní, to máš pravdu, ale číst se to moc nedá.
Tak buď chlap a nekňuč.
Citovat
-2 #4 Odp.: Znovu nalezená láska 32 – KoncertBamira 2024-06-25 19:34
Už se potvrdila má slova, ale trvalo to dost dlouho, přes dvě hodiny, na 3,97*, ale jako prémie i 2x palec dolů. Jak se to říká?

"Znám své pappenheimské!" :eek: :D
Citovat
0 #3 Inspirace z dalšího díluBamira 2024-06-25 17:51
Budu se těšit. Dojalo mne hodnocení, když byli asi první tři, tak byli 2,5 *. Teď je 4,15*, za chvilku bude hodnocení pod 4. Jako by to někdo hlídal a honem to srážel. Bohužel neuvědomuje si, že zášť, zloba, hněv a podobné vlastnosti sežerou jeho. Já mám srandu jak se snaží a trápí. Stejně si pak udělá dobře při čtení, ale pokrytci se budou tvářit , že podobným brakem opovrhuji a ruce mají zapatlané semenem. :D

Moje bambule v něm silně pulsovala a zvyšovala jeho rozkoš. Skoro kvílel, neovládl se a uvolnil nohy. Ty se zhoupli na má ramena. Tak, tak jsem je zachytil, ale při tom jsem prudce přirazil svůj ocas do jeho nitra. Ozval se řev, snad na celý hotel. Markovi vyhrkli slzy a vzápětí se mu na tváři objevil blažený úsměv.
Citovat
+2 #2 Odp.: Znovu nalezená láska 32 – KoncertTamanium 2024-06-25 14:14
To určitě ne. Jen prostě není čas. Taky poslední dobou mám ve čtení skluz ⌚️ a v komentářích ještě větší. Ty sexuální scény rozhodně atojí za to, jen mi ta slovenština dává zabrat. Chystám se projet všechny díly znova, ale nevím jak to stihnu.
A pak to v komentářích ,,schytáš,,. 😱 Neboj 😂😉
Citovat
0 #1 Odp.: Znovu nalezená láska 32 – KoncertBamira 2024-06-25 00:17
Koukám, že někomu ležím hodně hluboko v žaludku. :D
Citovat