Znovu nalezená láska 14 – Ratatouille

Éric byl přesný, Andrému jsem svěřil kazetu se skleničkami a já si vyzvedl od Pierra kytici růžových rozvíjejících se poupat růží v kombinaci s bílými chryzantémami.

„Co to prosím tě táhneš za krabici?“ zeptal se Éric.

„To je dárek z Česka.“

Při vstupu do bytu jsem ucítil příjemnou vůni. V hale nás přivítal Éricův otec.

„Pane Lombarde, dovolte mi představit mého přítele: André!“ Podali si ruce.

Nato nás hostitel představil své paní a následně nám představil ji.

„Moje paní, Christine.“

„Velice mne těší vás poznat,“ přizvedl jsem její ruku a naznačil polibek. Předal jsem jí růže. Její oči se rozzářily.

„Miluji tuhle kombinaci, to vám poradili mí chlapci?“

Najednou z nás všech opadla upjatost, kterou zbořilo její skoro až dívčí nadšení a radost.

„Promiňte, André,“ podala mu ruku a on stejně naznačil polibek. Pak honem utekla jako stydlivá holka a přinesla vázu, aby do ní vložila růže a položila je na konzolový stolek mezi dvěma křesly.

Oba Lombardové se jen mile culili z jejího dovádění.

„Vyhrál jsi to u ní,“ pošeptal mi Éric.

„Myslím, že mám ještě větší triumf. – Paní Christine, máme pro vás jeden dárek, z Česka.“

Byl trochu těžší, tak jej André položil na stolek před křesly. Nedočkavě jej rozbalovala, a když zvedla víko, zavýskla, až jsme se všichni lekli. Usedla do křesla a jen koukala, jako by se jej bála dotknout. Konečně se odhodlala a vyndala jednu skleničku, zvedla si ji před zrak a kochala se její krásou.

„Jsou nádherné, to vyrábí u vás?“

„Ano, asi od roku 1902, a tahle je z kolekce, co se jmenuje po manželce zakladatele sklárny, Paula.“

„Udělali jste mi tu největší radost.“ Odložila skleničku a oba nás zlíbala. „Za to si zasloužíte tu nejlepší večeři, děkuji,“ a utekla chystat večeři.

„Děkuji ti, Simone, už dlouho jsme ji neviděli tak šťastnou.“

„Rád vidím a dělám lidi šťastné, tím naděluji štěstí a radost sobě.“

„Pojďte si sednout, než se maminka uklidní a připraví večeři.“

„Děkuji za ty informace pro komisaře.“

Jen mávl rukou.

„Když pomyslím na ty kluky, tak mne jímá hrůza při představě, kde a jak skončili. Možná se někteří mají dobře, ale když si vás někdo koupí, jakýpak tam vznikne vztah?“

„Policejní prezident mi slíbil, že tomu případu budou věnovat maximální pozornost. Myslím, že i díky tvému štědrému sponzorskému daru.“

„Peníze mají sloužit nám a ne my otročit penězům.“

„Nestačím se divit tvým nápadům a názorům, kde se to v tobě bere?“

Pokrčil jsem rameny.

„Asi v rodině, mám milující a moc hodné, obětavé a moudré rodiče. Také hodně čtu, skoro všechno.“

„Jsi šťastný muž.“

„Ano, jen André mne zlobí.“ Usmál jsem se na něj a pohladil po tváři.

„Někoho takového bych přál Éricovi, jenže nějak nemá štěstí, vždy se na něj přilepí jen nějaký vypočítavec.“ Éric se pýřil.

„Člověk se má pozorně rozhlížet po svém nejbližším okolí, nejčastěji má štěstí na dosah, ale pro určité zásady a parametry, které si nastavil, nevidí, že štěstí je v něčem jiném, než si on vysnil.“

Z našeho povídání nás vyrušila paní Christine.

„No ty jsi tedy hostitel, ani jsi hostům nic nenabídl. Už se přesuňte ke stolu, za chvilku přinesu večeři.“

Hostitel nalil aperitiv, šampaňské jemně zašumělo a paní nás pobídla k přípitku krátkým proslovem.

„Na naše šťastné shledání a dobrou chuť.“

Usedli jsme a hostitel se mne zeptal na nejoblíbenější jídlo.

„Tak to určitě neznáte, jsou to halušky, něco jako bramborové gnocchi. Připravené na různé způsoby. Nejraději mám s tvarohem a polité praženým máslem.“

Na oplátku jsem podotkl, že teď je na řadě on, aby prozradil, co má rád.

„Vše od naší maminky,“ řekl a mile se na ni usmál. Z jejich pohledů bylo vidět, že se stále milují, jejich pohledy byly stejné, jaké vídám u svých rodičů. Cítil jsem se velmi příjemně a uvolněně, jako doma s vlastními rodiči.

Na řadě byl André.

„Ratatouille,“ skoro ze sebe vychrlil.

Nezpůsobně jsem vyprskl.

„Promiňte!“ Chytil jsem seniora za ruku, protože jsem viděl, že chce Andrému prozradit, co bude k večeři, a zavrtěním hlavy jsem mu naznačil, aby nic neprozradil. „Co je to, co to znamená, to neznám, to zní jako střelba.“ Honem jsem odváděl pozornost, protože se André po nás nechápavě koukal.

„Je to starobylé zeleninové dušené a zapékané jídlo,“ ujal se vysvětlování André, „v současnosti si jej ale každý upravuje podle sebe, podle svých chutí. Někdo jej prokládá i kousky masa nebo mletým masem či uzeninou, kolečky salámu nebo klobásy. Jiní jej zase posypou sýrem.“

„To je asi všude, naše halušky jsou tradiční národní jídlo a také v každé domácnosti je připravují hospodyně podle sebe, každá trošku jinak. Jedna do těsta přistrouhá česnek, jiná cibuli. Původně byly ze syrových strouhaných brambor, teď je připravují i z vařených, anebo jen z mouky, či kombinovaně půl na půl.“

Mezitím paní Christine přinesla na stůl každému misku se salátem. Několik lístků různých druhů a barev, snad i pampeliška, později mi paní řekla, že je to rukola. Několik kostiček sýra, drobky sýra s modrou plísní a hrubě drcený pepř, vše zakapané asi citronovou šťávou. Naštěstí bez oleje, to nesnáším. Mám raději citron nebo ředěný vinný ocet. Uprostřed stolu nesměl chybět nakrájený chléb, no chléb, když jsem to kdysi prvně uviděl, tak jsem si myslel, že jsou to nějaké reklamní pekařské výtvory, ale oni skutečně metrové veky, ve kterých je téměř jen zabalený vzduch, považují za chleba. Ukousnete si a v puse skoro nic nemáte, a oni to používají jako přílohu ke každému jídlu. S oblibou si jím vytírají zbytky jídla z talířů či misek. Naštěstí my máme doma knedlíky. Knedlíky byly dalším tématem našeho hovoru, podivovali se, kolik druhů se dělá. Nejraději mám kynuté knedlíky od mámy, vařené v páře, položené na gáze nebo jiném jemném plátně. Byly pěkně jemné, nadýchané jako pěna.

Ve Francii také znají knedlíky, většinou jsou ale hlavní složkou jídla. Dělají je složením podobně jako naši velikonoční nádivku, také známou jako hlavička ve tvaru koulí. Každý kraj i rodina má své oblíbené recepty.

„Já mám pro vás naše knedlíčky na ochutnání, ale ty jsem nedělala, mám je od jednoho přítele kuchaře, ty se totiž nesmí vařit, ty se pocher.“ Nerozuměl jsem co je „pocher“. Vysvětlila mi, že se to vaří tak, aby voda nebublala, ale byla blízko bodu varu. Při vyšší teplotě by se maso stáhlo a knedlíček by byl tuhý. Tak teď už vím, co je pošírování.

„Tak honem ochutnejte, než to vystydne, jsou z kuřecího masa.“ Každý jsme dostali pět knedlíčků velkých asi jako švestky a pokapala nám je lehce ochuceným rozpuštěným máslem. Ani se nedivím, že většina Francouzů nejsou tlouštíci. Dal jsem si knedlíček do pusy a ten se skoro rozplynul, jak byl jemný a nadýchaný. Na jazyku mi zbyla jen jemná sametová chuť.

„Tak tím se mohu cpát celý den,“ prohlásil jsem s úsměvem.

„To bys byl brzo na mizině, je to jedno z nejdražších jídel kvůli náročnosti přípravy. Maso se dříve dlouho roztloukalo v hmoždíři, aby vznikla co nejjemnější pasta. Dnes už jsou mixéry, pak se pasta pasíruje přes jemné síto a teprve se vytvoří těsto se smetanou. Její množství musí kuchař s citem odhadnout, málo smetany – budou tuhé, více smetany – tak se rozvaří.“ Ještě chvíli takto básnila.

Měl jsem chuť říci, že kvůli takovému nic tolik práce, ale nechtěl jsem urazit, tak jsem samozřejmě delikatesní masové knedlíčky pochválil jako velmi lahodné.

Když Christine odešla do kuchyně, naklonil se ke mně senior.

„Nediv se naší mamince. Ona se ráda trochu předvádí, když je šťastná a má příležitost v příjemné společnosti.“

„Já jsem očekával skromnou obyčejnou večeři a tady to vypadá na opulentní lukulské hody.“

„Když se takto rozjela, tak to bude večeře tak do deseti hodin, možná déle. Ale nemysli si, to u nás není často, když vynechám Vánoce a Velikonoce, tak si ani nepamatuji, kdy takto s radostí řádila.“ Spokojeně se usmál.

Kluci, André s Éricem, se spolu dobře bavili, rozuměli si. André se už na něj nemračil, vesele se na něj culil, začínala mne hryzat žárlivost. Snažil jsem se tuto myšlenku zahnat, ale vzpomněl jsem si na naši první noc, co jsme tehdy řešili, jak to bude, až budeme odloučení. Zase se můj mozek snažil upozadit srdce. Musel jsem na to myslet znovu. Vtírala se mi do mysli jedna myšlenka, ale nechtěl jsem si ji připustit. Vypadali ale, že by si rozuměli.

Senior mi uchopil předloktí, až jsem se lekl, když se ke mně důvěrně naklonil.

„Simone, chci si s tebou popovídat o tvé budoucnosti.“

Teď jsem znejistěl ještě víc.

„V Praze mám pár svých dobrých lidí a vím o tobě vše, co a jak děláš, kde a kolik máš peněz. Vím, jaké dluhopisy a akcie vlastníš. Ani naši nejlepší analytici nedosahují takových úspěchů se svými prognózami jako ty. Zaujal mne požadavek vaší strany na spolupráci v oblasti telekomunikací. Vím, že je to tvoje dílo. Tvoji kamarádi na první prezentaci je docela účelově zpovídali, ale vaši zástupci si toho ani nevšimli a pak předhodili ten návrh na spolupráci. V telekomunikacích máme značný podíl, budeme u vás investovat, zpřístupníme pro vás i služby našich telekomunikačních družic. Budeme chtít zbudovat pozemní síť, takže naše investice budou směřovat hlavně tam. Byl bych rád, kdybys pro nás pracoval jako poradce pro místní problematiku a byl takový styčný bod mezi naší a vaší stranou, ale jaksi neoficiálně. Jistě chápeš, že lidé jsou hloupí, i když odborně vzdělaní. Chci, jak bych to řekl… Chci využít tvůj nos, tvůj cit na investice. Náš oficiální zástupce bude s tebou všechno konzultovat, a pokud budeš mít pochybnost, tak mi neprodleně zavoláš, třebas o půlnoci. Budeš odsouhlasovat účast vašich firem na výstavbě sítě. Znáš charaktery a mentalitu vašich lidí a také ti věřím.“

„Och! To jste dost odvážný. Vždyť v tom nemám žádné zkušenosti.“

„Věřím tvým instinktům, ty to máš v podvědomí. Samo tě upozorní na případné nebezpečí, jen jej musíš vnímat. Také nebudeš sám, mám i jiné, oficiální zdroje. Na tebe ale spoléhám nejvíce.“

„To jste mne moc neuklidnil. Takovou odpovědnost, kolik ta investice bude stát? Abych věděl, o kolik vás připravím, když se seknu.“

Zasmál se, tušil, že už mne má na háčku, a to ani neřekl, co za to.

„Vím, že máš v merku nějaké nemovitosti, tak bychom ti poskytli výhodnou půjčku na jejich nákup. Půjčka na dvacet let, pět let odklad splátek a bez úroku.“

„A do jaké výše jste ochoten riskovat?“

„Pět set milionů franků.“

„Ha ha ha,“ hlasitě jsem se rozesmál, „ministr obchodu.“ Přikývl hlavou. Tak už jsem věděl, odkud měl tolik informací o mně, i když jsem něco tušil hned, jak se zmínil o nemovitostech, protože s nikým jiným jsem se o tom nebavil. Naštěstí nevěděl o mém hlavním plánu, odkup nemovitostí od státu bude jen okrajová záležitost a hlavně cílená podle požadavků budoucích majitelů. Netvářil jsem se moc nadšeně z toho, že můj ministr je ukecaný. On to zřejmě pochopil, že bych chtěl více, a tak přitvrdil.

„Pokud bude postupovat vše podle našeho očekávání, tak půjčku můžeme zdvojnásobit, ale nejdříve nás musíš ujistit dobrými výsledky. Peníze půjdou přes Živnobanku, záruku máte jako krajina velmi dobrou, váš rating je na stupni AA, což jste jediná z postkomunistických krajin. I tvoje bonita je vysoká, i když u tebe je hodnocené období krátké, ale věřím ti a to je nejdůležitější bod.“

„Dobře, můžete mi mazat med kolem pusy! Měl jsem přece jen pravdu o tom namlouvání.“ Oba jsme se rozesmáli. „Takže, jak, kdy, kdo, co? Chci vědět vše, co nejvíce podrobností. Kdy budu mít k dispozici půjčku. Je nějak vázaná na vaši obchodní politiku zaměřenou zejména na ekologii, nebo ji mohu využit na investice dle svého uvážení?“

Trochu mu zamrzl úsměv, pochopil, že již jdu tvrdě na věc.

„Když jde o peníze, musí být vše jasné, transparentní. Dobré účty dělají dobré přátele.“ Už se zase smál.

Rozpovídal se:

„Půjčka není vázaná. Jednání se rozjedou ihned začátkem příštího roku a záleží jen na odsouhlasení smlouvy vaší vládou.“

Byl také na náš rozhovor dobře připraven, vyprávěl často až do detailu. Mezitím nám Christine přinesla další chod, chřest se sýrovou omáčkou.

„Chlapci, ať vám to nevystydne!“ pobídla nás.

Domácí pán nám nalil bílé víno, upozornil jsem jej, aby mi pak už víno nenaléval, nejsem piják vína a také na něj nejsem zvyklý, stačí mi voda. Nalitou skleničku jsem si ale vypil. On pak pokračoval ve svém vyprávění o budoucí telekomunikační společnosti, nechají si jednapadesát procent akcií a zbytek nabídnou české straně.

André s Éricem se výborně bavili, jako bychom tam ani nebyli. Hlavou jsem seniora na ně upozornil. Ten se zamračil, myslel si snad, že jsem nespokojen a mám obavu o Andrého. Chytil jsem jej za paži.

„Nechte je, dobře se baví.“

„Tobě to nevadí? Éric ti ho snad svádí.“

„Já si myslím, že je to naopak, že Éric je sváděn.“ Zase jsme se oba rozesmáli, až ti dva se na nás podívali, co se děje.

„Promiňte, že vás rušíme,“ pronesl jsem naoko žárlivě a uraženě.

André se začervenal, nevěděl, co s rukama. Vstal jsem, André znervózněl ještě více a zavrtěl se na židli, když zpozoroval, že jdu k němu a netvářím se mile. Naklonil jsem se k Éricovi a políbil jej lehce na tvář, pak jsem se otočil k Andrému a také jej políbil.

„Jsem rád, že si tak dobře rozumíte, alespoň vím, kdo tě bude hlídat, až odjedu domů. André, lásko moje, platí, co jsme si řekli první noc.“ Pohladil jsem jej po tváři. „A ty, Éricu, na něj dávej pozor, je jak malý kluk.“ Také jsem jej pohladil po tváři.

„Hlavní jídlo!“ pronesla rázně Christine.

Stačil jsem se sklonit ke klukům:

„Dnes si vás vezmu oba!“ Usmál jsem se a na jejich tvářích se objevily překvapivé úsměvy.

„Podívej, co jsem ti objednal u paní Christine.“

Blaženě se usmál.

„Ratatouille.“

Všichni jsme se rozesmáli.

Byla to pozoruhodná směs chutí. Očekával jsem něco na způsob českých francouzských brambor. Tohle bylo v malých keramických pečících formách, podobných jako na biskupský chlebíček. Zelenina byla napíchnutá na jehlách jako špíz, podlitá bešamelem, který byl již vydušený, takže tvořil na dně jemnou krustu. V misce byly dva špalíky, či špízy, uprostřed byla kytička vařené brokolice a z každé strany rozpůlené čerstvé cherry rajčátko. Na jehlách byla napíchnutá různá zelenina včetně tenoučkých plátků brambor, ty se musí předem nejdříve pár minut povařit. Vytáhli jsme jehly a každý podle chutě si mohl jídlo posypat buď jemně strouhaným tvrdým sýrem, nebo drobenkou sýra s modrou plísní. Já si posypal každý špalíček jiným. Zelenina byla ochucená bazalkou, česnekem a tymiánem, pepřem, solí a trochou chilli. Příjemně to jemně pálilo. Bylo to velmi chutné a i lahodné pro oko. Všichni jsme Christine poděkovali a pochválili její mistrovství a kreativitu. André byl v sedmém nebi, jen se blaženě culil.

„Půjdeme na chvilku na terasu, než maminka sklidí ze stolu,“ vyzval mne senior, tušil jsem jiný důvod. Nepletl jsem se.

„Tobě to nevadí?“ Trhnul hlavou směrem k jídelně, chtěl vědět můj názor na chování kluků.

„Miluji Andrého, a právě proto mi to nevadí. Chci, aby si našel někoho, kdo se o něj bude starat, kdo jej bude mít rád, kdo bude při něm a pro něj. On je moc hodný a důvěřivý a lidi to rádi zneužívají. Nemohu po něm chtít, aby se ke mně vázal a stýkali bychom se tak asi jednou za čtvrt roku. Já musím dostudovat lyceum dva roky a pak nějakou univerzitu, minimálně čtyři roky. On je o deset let starší, cítí, že mu uniká mládí, a já nemohu chtít, aby jej strávil čekáním na mne. Není to pro mne lehké, a také náš vztah jsem přehodnotil a uvědomil si, že je to spíš jakési milostné pobláznění, nejsem si jist, zda je to ta pravá láska. Stále mám pocit, že mi v našem vztahu něco chybí, neustále o tom přemýšlím. Jenže láska není racionální a není na ni specifikace, každý si ji musí vytvořit sám. Mně v té naší stále nějaký dílek schází. Je mi s ním dobře, mám takový příjemný klid na srdci v jeho blízkosti, ale on se nechce otevřít, moc se mnou nemluví. Proto jsem byl rád, když se tak dobře bavil s Éricem, se mnou se nikdy takto otevřeně nebavil.

Teď to vypadá, jako bych jej prodal za tu vaši půjčku. My jsme si to uvědomili už první den, co jsme se poznali, že náš vztah nemá budoucnost, asi proto se tak chová. Mluvili jsme o tom, ale nenašli jsme žádné schůdné řešení, jen to, že tomu necháme volný průběh.

Kdysi jsem byl myslím zamilován, bylo to dávno, bylo mi asi pět let, tak nevím, zda to byla láska, těžko se to dá popsat. Byl jsem zamilován do stejně starého kluka, jeho maminka a babička chodili k nám pracovat na hospodářství. Pomáhali nám s prací na poli a my jako malé děti jsme si vždy hráli někde poblíž, nejčastěji někde na mezi nebo u potoka jsme chytali žáby, myši nebo kobylky. Bylo mi s ním vždy moc dobře, příjemně, a když k večeru odešli domů, nemohl jsem se dočkat rána, a nenáviděl jsem neděle, protože to jsme se neviděli. Oni byli gitanes z vedlejší vesnice, tam žili v osadě, v hrozně nuzných podmínkách. Jeho otec rodinu opustil, tak žil s maminkou a babičkou. U nás si vždy v létě něco vydělali, na podzim dostali brambory a zeleninu. Na svátky si přišli pro výslužku. Vždy, když měli nouzi, tak věděli, že mohou kdykoli přijít k nám a mí rodiče jim vždy pomohli. Kouskem uzeného či špeku, sádlo, fazole, kus buchty nebo tvaroh, no co zrovna bylo, a také jim máma vždy do ruky nenápadně strčila pár korun. Nebyli jsme boháči, žili jsme z výnosů našeho omezeného hospodářství. Z našich původních dvou set hektarů nám nechali komunisti k přežívání jen osm, takže na každého člena naší rodiny zbyl jeden hektar a z jeho výnosů jsme se měli uživit, ošatit a ještě odvádět státu kontingent, vejce, mléko, maso. Každý rok pěkně vykrmeného býčka, každý den pět litrů mléka, z kterého často odebírali vzorky, aby se ujistili, že jej neředíme vodou. Také vajíčka, ale to už nevím kolik, jen vím, že když slepice v zimě nenesly, maminka běhala po sousedech a sháněla a kupovala vajíčka, aby je mohla odevzdat státu, a my sami jsme pro sebe neměli.

Přesto, že to byl cikán, často otrhaný a špinavý, měl jsem jej rád, když jsme seděli vedle sebe, tak jsme se navzájem objímali, byli jsme jako bratři. Nikdo se na tom nepohoršoval, naopak, když nás rodiče viděli, že sedíme vedle sebe a navzájem se objímáme kolem ramen, jen se mile usmáli. O vše jsem se s ním podělil. Jednou jsem pod stromeček dostal malé plechové hasičské autíčko s žebříkem a knížku, leporelo o hasičích, tak jsem se s ním rozdělil a dal jsem mu autíčko a knížku si nechal. Takto jsme spolu strávili asi tři roky. Pak jej i mámu otec odvedl asi čtyři sta kilometrů daleko od nás. Naše přátelství se přetrhlo, asi po pěti letech jsem jej zahlédl jednou z autobusu, jak jde po ulici s kamarády. Bylo mi moc krásně u srdce. Snažil jsem se na něj přeptat, ale mezitím mu zemřela babička, on chodil na jinou školu, takže jsme se nepotkávali. Snažil jsem se na něj počkat u silnice, která vedla k jejich osadě, ale nikdy se mi nepovedlo jej potkat. Do jejich osady jsem se bál jít, když viděli přibližovat se k osadě gadža, tak po něm všichni házeli kameny. Později jsem už jezdil do školy jinam a pak se odstěhoval a ztratil jsem tak všechnu naději znovu s ním navázat naše přátelství. Stále jsem na něj myslel. Hrozně se mi po něm stýskalo. Párkrát mi otec řekl, že jej zahlédl někde s kytarou. Stále jej mám v mysli, moje city k němu nikdy nepohasly a jsou jiné než k Andrému. Když na to myslím a porovnávám, tak si uvědomuji, že to byla a je láska.“

„Život není jednoduchý,“ konstatoval a přivinul mne k sobě. Hladil mne po zádech, to mi připomnělo, že takto mne jako malého kluka často chlácholil otec, když mne něco rozesmutnělo.

„Tatínku, polévka.“ Christine nás přivolávala k dalšímu chodu večeře.

Vývar z kohouta s kolečky kořenové zeleniny, zelený hrášek, na kostičky nakrájené maso a knedlíky velikosti slepičího vejce. Knedlíky byly ochucené sekanými játry a zelenou petrželkou.

„To je plamenný kohout, protože se má jíst horká pro zahřátí a je více ochucená pepřem, takže trochu pálí,“ okomentovala Christine polévku. „Z knedlíků si ukrajujeme lžící.“

„U nás se připravuje podobná, ale spíš ze slepic, zelenina, mrkev a petržel jsou vcelku a kedlubny nakrájené asi na centimetrové plátky. Jako zavářku maminka dělá na pánvičce asi dvoucentimetrovou placku z podobného těsta jako vaše knedlíky, tu pak položí na hladinu polévky a nechá ji nasáknout. Pak ji vyndá na talíř, nakrájí na osm klínků a každý dostane jeden a dolije polévkou.“

Polévka byla výborná a také nás příjemně zahřála z našeho pobytu na terase. Po dojedení polévky nám ještě přinesla jako dezert několik druhů sýra, pár měsíčků jablek a několik kuliček hroznového vína. Christine s námi také poseděla a zapojila se do rozhovoru. Ptala se na mou rodinu a dětství.

Do půlnoci scházela hodina.

„Jak rychle běží čas v dobré společnosti,“ povzdechl jsem. „Děkuji za velmi příjemnou večeři.“ Zvedl jsem se k odchodu.

„Kam byste chodili, přespíte u nás,“ skoro rozkazovačně promluvila Christine. „Máme tady celé patro pro hosty. Éric vám ukáže pokoj.“

Chtěl jsem poznamenat, že ráno musím s Andrém k psychologovi, ale rezignoval jsem. Popřáli jsme si dobrou noc a Éric nás doprovodil do pokoje.

„Kluci, jestli jste našli v sobě zalíbení, tak vás nechám a budu spát vedle. Vyhrožoval jsem vám, že vás pomiluji, ale po té vydatné večeři to nejsem schopen splnit. Musíme to nechat na jindy, nebo můžete beze mne.“

Nic neřekli. Svlékl jsem se a odešel do koupelny. Za chvilku tam za mnou přišel André.

„Zlobíš se na mne?“

„André, nezlobím se na tebe, co tě to napadá, miluji tě a jsem rád, že ses dobře bavil s Éricem, myslím, že je to hodný kluk, a víš, co jsme si řekli. Budu jen rád, když si budete rozumět. Jen mne bolí, že se tě musím vzdát.“

„Ano, vzpomínali jsme, co jsme jako malí všechno vyváděli. Ale chci jen tebe. Po Éricovi netoužím, ale je dobrý společník.“

„Promiň, já už jsem se smířil s tím, že se tě musím zříct, a byl jsem rád, že si tak pěkně rozumíte. Promiň! Připadám si jako kuplíř. Víš, byl bych klidnější, kdybych věděl, že máš někoho spolehlivého a hodného, až odjedu, i za cenu, že se tě úplně vzdám. Stále se sám sebe snažím přesvědčit, že jsem se do tebe jen tak pobláznil, aby to pro mne nebylo tak těžké tě opustit, ale miluji tě a nechci, abys byl nešťastný, chci, abys našel někoho, kdo tě bude milovat.“ Objal jsem jej a vášnivě jsme se líbali, pevně jsem jej sevřel, tekly mi slzy, chtěl jsem s ním splynout v jednu bytost. Byl bych radši, kdyby mi řekl, že mne nemiluje, smířil bych se s tím, oželel bych to, ale takto jsem nevěděl, co dál.

Měl jsem na něj hroznou chuť, jako na půlnoční zmrzlinu, ne, ještě větší. Moje dlaně se sesuly na jeho svalnaté a heboučce zarostlé půlky, prsty jsem pročechrával chloupky v roklince mezi nimi. Zatlačil jsem jej na postel a zvedl mu nohy, automaticky si je podchytil pod koleny a vystrčil na mne svůj nádherný zadeček. Pomalu jsem sjížděl dlaněmi po jeho stejně chlupatých stehnech k vytoužené prdelce. Přiložil jsem k těm krásným stehnům tvář a hýčkal si ji jeho hebkými chloupky, až mi klesla do míst, kde se stehna spojila a vytvořila úžasnou jeskyňku. Čarovnou a vytouženou. Nedočkavě na mne špulil svou dírku. Žádostivě mu pulsovala a v hebkém porostu chloupků mne vyzývala ke vstupu. Podvědomě jsem začal slintat, pohled na hezkou prdelku u mne reflexivně vyvolával zvýšenou tvorbu slin. Můj žádostivý jazyk už prozkoumával jeho branku k rozkoši. Pozvolna se otevírala, jako by se styděla, pak se přivřela a znovu se pokusila otevřít. Mrška jedna prohnaná, takto se mnou laškovat.

André příjemně vrněl jako kotě, postupně jeho vrnění přešlo na podivné vzlykání. Přizvedl jsem hlavu a mezi stehny se na něj podíval. Ve tváři měl blažený úsměv a z očí mu tekly slzy. Z jeho tvrdého falu mu na hrudník vytékala šťáva rozkoše a vytvořila mu tam malé jezírko v záhybu pod prsy. Svým palcátem jsem mu poklepal na jeho vrátka, ta se více a více otevírala. Pozvolna jsem vstupoval do jeho nitra, zklidnil své vzlyky, jako by zvědavě čekal, co se bude dít dál. Slastně si oddechl, když jsem překonal jeho bezpečnostní zábranu chránící jeho jeskyňku. Penis mi oblažilo příjemné teplo jeho hostitele, pomalu radostí pulsoval, jako by chtěl zatleskat. Musel jsem se hodně snažit, abych jej trochu krotil a on nezačal hasit ten vnitřní plamen hostitele. Zvolna jsem do něj vstupoval a zase vystoupil a znovu a znovu, hezky pomalu, a vnímal jsem každý kousíček jeho nitra, jak se snaží objímat můj penis, aby si jej také prozkoumal kousek po kousku. Hladil jsem Andrého stehna a neustále pomaličku vstupoval do jeho nitra, pak zpět a takto stále a stále. Cítil jsem jeho jemné chvění, nevzdychal, nehekal, měl pevně sevřená ústa a zakusoval se do spodního rtu. Chvění bylo vidět i na jeho sevřených rtech.

Z penisu se mu řinula průhledná šťáva rozkoše. Vystoupil jsem z jeho nitra, předklonil se a s maximálně vyplazeným jazykem jsem mu olízal koule, pak jazyk postupoval po trubici až k uzdičce. Očistil jsem mu fialovou hlavičku penisu a ochutnal tak jeho rozkoš. Slastí prudce ze sebe vydal jakési zachrčení a vytryskl z něj silný šleh sémě zrovna v okamžiku, když jsem jej pojal do úst. Svým výronem mi zcela zaplnil ústa, lehce jsem polknul, v ústech mi zbyla ještě aspoň polovina jeho nadílky. Posunul jsem se k jeho ústům a podělil jsem se o ni. Na tváři měl slastný úsměv, byl jsem šťastný, nemohl jsem se nabažit těchto jeho pohledů, v ten moment ze mne vytryskl můj gejzír štěstí a postříkal jeho břicho, hruď i bradu. Pevně jsme se objali a převalili na bok, pohled do okna mi naznačil, že jsme promilovali celou noc. Za okny švitořili ptáci, začalo kuropění.

„Miluji tě!“

„Miluji tě!“

Z našeho lehkého snění nás vyrušilo lehké zaklepání. Nevěděl jsem, kdo to je, tak jsem vstal a vzal si župan, André zůstal pod dekou. Otevřel jsem dveře, před nimi stál Éric s velkým tácem se snídaní.

„Dobré ráno! Jak jste se vyspali?“

„Kdy?“ uculil jsem se a André také.

„No, dnes.“

„My jsme ještě jaksi nestačili.“ Rozchechtali jsme se. Éricovi padla čelist.

„Vy jste…,“ nevěděl snad, jak se vyjádřit.

„Ano, milovali jsme se až do teď, no asi půl hodiny už odpočíváme.“

Odložil tác na stolek.

„Promiň, včera jsem ti něco slíbil, vynahradíme ti to.“

Podíval jsem se na Andrého, ten souhlasně přikývl.

„Simone, odpoledne pro tebe bude mít otec připravené smlouvy, potřebuje, abys je podepsal, pošle pro tebe vůz ve dvě hodiny.“

Éric nás zavezl do nemocnice krásným sporťákem se znakem boha Neptuna na masce. Psycholog byl s vyšetřením spokojen. Když jsme u něj byli oba, tak jsme se mu svěřili s naším společným problémem a našimi názory na jeho řešení.

„Vy radit nepotřebujete, máte zdravé uvažování a dokážete si poradit sami. Nesmíte ale připustit, aby s vámi cloumaly city.“

„Právě s těmi city si neumíme poradit.“

„V citech vám nikdo objektivně neporadí, protože jsou vaše. Každý, kdo vám poradí, poradí špatně. Poradí jen podle svých citů, ale neporadí podle vašich. Sami se musíte rozhodnout, co je a co není pro vás postradatelné, kterou hranici jste schopni a ochotni kam až posunout. Jediné, co vám mohu poradit, je, buďte k sobě upřímní.“

Z nemocnice jsme odvezli Andrého domů.

„Zítra v sedm tě vyzvedne Éric na rande, nezapomeň na hezky obtažené džíny přes prdelku! Miluji tě!“

Éric mne pak zavezl na hotel, kde jsme se zrovna domluvili s Pierrem na zítřejší návštěvě klubu.

„Zítra půjdeme do disco gay klubu a v sobotu do pánského.“

„Co ti moji kluci? Nezlobili?“

„Byli utrácet, přišli ověšení od Maurice.“ Smál jsem se mu a jen jsem mávl rukou. Pierre se na mne nechápavě díval.

„Jestli byli u Maurice, tak neutratili ani centim, víš přece, že mně nikdo neodolá. Chtěl si trochu napravit reputaci, protože cítil také vinu na osudu těch ztracených kluků.“

„Že jsi mi připomněl, máš tady vzkaz od toho fotografa. Můžeš si přijít vybrat ten snímek, jak jsi po něm chtěl.“ Podal mi lístek s číslem telefonu.

„Spoj mi prosím tě komisaře, ať to vyřídím hned.“

„Pane komisaři…“ Řekl jsem mu, kam se chystám, a sdělil mu číslo telefonu od Farida.

„To je k němu do ateliéru, odposloucháváme telefon i celý ateliér, zeptej se na další focení.“

Zavolal jsem Farida a domluvili jsme se na odpoledne.

„Díky, Pierre!“ Vyrazil jsem do apartmá, už se mi stýskalo po klucích.

V apartmá to vypadalo, že tam bouchla bomba. Všude rozložené oblečení a kluci si vše zkoušeli a předváděli se jako modelové.

„No nazdar!“ vyjekli a vrhli se na mne.

„Ale to je Ježíšek, tak zabalit a dát pod stromeček!“ Dělal jsem si srandu.

„Nebo si uděláme Štědrý večer dnes. Zítra jdeme po večeři na gay disco.“

„Co jste dělali včera?“

„Měli jsme tady kluky, poslíčky,“ culil se Míša.

„Jak jste se domluvili?“

„Zapomněl jsi tady překladač, tak Maty to zkusil a dal jednomu k přečtení pozvání do jacuzzi, no a po večeři přišli.“

„Teď mi prozraďte, kdo z vás měl gumu?“ Ticho, nikdo. „Sakra! Hlavně, že o tom neustále mluvím.“

Vtom jsem si uvědomil, že já s Andrém také nepoužívám žádnou ochranu.

„Kluci, jsme pěkní pitomci, uvidíme pěknou prdelku a na vše zapomeneme, kárám vás, a já sám s Andrém to také nemám. Tak se budeme muset jít aspoň pomodlit. V klubu ani ťuk bez gumy! Budete hlídat jeden druhého, nebo budu vraždit!“

Po obědě pro mne přijel vůz prezidenta Lombarda, on si mne skutečně vážil a nadbíhal mi, nebyl to ledajaký vůz, byl to Bentley, stříbrná limuzína. Řidiči jsem dal adresu ateliéru s tím, že se tam zastavím na deset minut. Zastavili jsme u historické zděné budovy bývalého skladiště u břehu Seiny. Po zazvonění jsem ani nečekal, téměř okamžitě otevřel, vedle vrat měl kancelář. Předložil mi pár zkušebních snímků z pláže, vybral jsem si tři a požádal jsem jej o pět kusů z každého, jestli mi je může udělat, zaplatím to já, aby to neúčtoval na Diora. Přikývl na souhlas a řekl, že budou hotové za dvě tři hodiny. Poděkoval jsem mu a s omluvou, že mám naspěch, jsem odešel. Zahlédl jsem jej, jak pozoruje z okna můj odjezd v Bentley.

Před budovou banky mi dveře otevřel portýr, přivítal mne a doprovodil k prezidentovi. Jeho kancelář vypadala skoro podle mých představ. Přivítal mne a objal s přátelským pohlazením po zádech.

S úsměvem jsem mu sdělil, že téměř nachlup takto přesně jsem si představoval jeho svatyni.

„A co je jinak, aby to bylo nachlup?“ zeptal se s úsměvem.

„Počítač.“

Usedl za stůl, vyklopil nahoru část pracovní desky stolu. V odkrytém prostoru vyklopil plochý monitor značky Hansol, před ním měl klávesnici a myš. S úžasem jsem obdivoval ten tenký monitor.

V porovnání s dnešními LCD byl sice tlustý, měl asi deset čísel, ale neměl ten vystrčený zadek s lampou a měl v sobě reproduktory.

„Teď je to nachlup!“ Rozesmáli jsme se oba.

Usedli jsme si do křesel vedle a on mi předkládal jednotlivé smlouvy. První byla pracovní smlouva na odborného asistenta ředitele pro výstavbu. Padla mi málem čelist, neznat jej trochu, tak mi určitě padla nejméně na stolek. V příloze smlouvy byl platový výměr na dvanáct tisíc FRF.

Další byla na zálohy pro režijní výdaje na deset tisíc FRF měsíčně. V příloze byly vyjmenované položky k úhradě.

„Nezapomeň, zálohy musíš vyúčtovat do třetího dne následujícího měsíce vaší účetní v Praze. Dostaneš platební kartu s tímto měsíčním limitem. Dostaneš i vůz, na tom se domluvíme později.“

„Bude i s řidičem?“ otázal jsem se s úsměvem.

Udiveně se na mne podíval.

„Já ještě nemám řidičské oprávnění, teprve před pár dny mi bylo osmnáct.“

„No, to mi nějak ušlo.“

„Já si jej udělám co nejdříve a dám vám vědět.“

„Zatím si rozmyslíš, jaký vůz bude vhodný do vašich hor, počítej, že stožáry budou po kopcích. Tak něco spolehlivého.“

„Tak to nemusím přemýšlet, to je Hummer, protože Jeep je lehký a na těch krpálech lehce převrátitelný. Jak je to usmlouváno s pozemky pro stavby?“

„Ty budeme zajišťovat sami, koupí nebo dlouhodobým nájmem.“

„To je špatně, může to trvat i několik let. Zrušte to, podejte jiný návrh. Vzhledem k tomu, že se jedná o výstavbu objektů veřejného zájmu, aby se postupovalo podle energetického zákona a na dotčené pozemky se uvalilo věcné břemeno, tomu se každý majitel snaží vyhnout, protože z toho nemá nic, a tak lehce přistoupí k prodeji. Další řešení je nevykupovat ty pozemky, ale dostat je zdarma.“

Vyvalil na mne oči a usmál se. „Ty myslíš vyvlastnit?“

„To ne, ale dostat je od státu jako nepeněžitý vklad do akciové společnosti. Většinu pozemků vlastní stát nebo obce, odhaduji, že v soukromém vlastnictví bude maximálně deset procent a teprve se rozjíždí restituce, takže je možné udělat záměnu pozemků v rámci pozemkové úpravy. Stát má dost úředníků, kteří to mohou udělat v rámci svých pracovních povinností a připravit tak ty pozemky. Dostanete je jak na podnosu, rychle a levně.“

„Vidíš, ještě jsi ani nepodepsal smlouvu a už se vyplácíš, a to ses bál, že tomu nerozumíš.“

„Tak dost z toho je problematika stavebního řízení, to se učím, tak to znám. Sice většinu jsme ještě nestudovali, ale vzhledem k mé živnosti se musím s některou problematikou vypořádat sám, proto to mám nastudované předem.“

„Zavolám právníka a jemu to budeš muset zopakovat, nebo projdete znovu celý návrh.“

„To budeme nad tím sedět do rána, půjčte mi tu smlouvu, já si ji projdu na hotelu a ráno vám předložím návrhy, případně mu podám vysvětlení. A já od vás budu chtít znát zdroj těch hezkých monitorů Hansol.“

„Já ti je zajistím a pošlu, kolik jich chceš?“

„Mám pětadvacet počítačů, tak tolik.“

„Ty umíš pěkně využít příležitost. Dobře mi tak, ale už sis je vydělal,“ hlasitě se rozesmál.

Zavolal svého asistenta a pověřil jej zajištěním monitorů, také mu řekl o jednu bezpečnostní aktovku bez patrony.

„To je nějaká střílející aktovka jako od agenta 007?“ smál jsem se. Ani nestačil odpovědět. „To je barvicí?“ Přikývl.

„Zatím jsem nepřišel na nic, co nevíš.“

„Tak například, na světě se mluví cca sedmi tisíci jazyky, jako rodilý mluvčí zvládám jen čtyři, dobře dva a třemi se domluvím, takže mi jich ještě hodně zbývá, co neumím.“

Rozchechtal se na plná ústa.

„Můžeš dělat One Man Show.“

Podal mi aktovku, do které mi naložil všechny dokumenty.

„Máš tam všechny smlouvy, tak si to prostuduj a připrav si připomínky.“

„Jsou to koncepty, mohu do toho psát poznámky?“ Přikývl na souhlas.

„Dnes by to stačilo, řidič tě odveze a ráno tě vyzvedne, v osm, nebo raději v devět?“

„V osm. Nebude vám vadit, když si auto, tedy i s řidičem, na chvilku půjčím? Potřebuji za tím fotografem a bude lepší, když bude před okny na mne čekat auto s řidičem. Počítám tak nejvíce na půl hodiny.“

„Samozřejmě, můžeš. Doufám, že komisař to má zajištěné. Dej na sebe pozor.“

„Děkuji!“

Farid měl již snímky hotové, rozvěsil je, mohl jsem si je prohlédnout. Moc se mi líbily, byly pěkné, jasná práce profesionála, měly i příjemnou atmosféru. Už jsem se těšil, až si je pověsím v pokoji. Zeptal jsem se, kolik mu dlužím, řekl si o tři stovky. Fotky mi sroloval a vložil do tuby. Když jsme vyřešili obchod, zeptal jsem se jej, zda už ví, kdy bude další focení.

„Zatím nevím, u Diora se zatím nerozhodli, jestli se rozhodnou do zítra, tak to můžeme v pondělí a úterý udělat.“

„To budou dva dny? Nikdo to neřekl.“

„Ano, protože to budou exteriéry a to ještě záleží, jaké bude počasí. Budeme kousek od zámečku, ale budeme muset od brzkého rána zasněžovat lesopark.“

„Ještě si chci s tebou promluvit o jedné osobní a pro mne citlivé záležitosti. Máš jednoho osvětlovače, co vypadá jako Španěl.“

„Ano, Karlos.“

„Tak ten Karlos se mi minule montoval do přítele, stále mu dělal nějaké návrhy a on byl z toho několik dní špatný. Tak vás varuji oba dva, jestli se na něj jen podívá, tak mu utrhnu koule, nacpu mu je do krku, skopu ho do kulata a pak ho hodím sviním.“ Koukal na mne se zděšením, asi jsem jej dostatečně vystrašil. Teď jenom, jak bude reagovat a co zjistí komisař. „Jestli zaměstnáváš takového dementa, tak si ho hlídej, nebo vyhoď.“

„Já ho ani moc neznám, nikdy jsem s ním neměl žádné problémy.“

„Tak teď už máš, tak to koukej řešit, než se do toho pustím já. Pojď k oknu!“ Zrovna podle domluvy vystoupil řidič a přistoupil blíže k oknu. Zvedl ruce, udělal pohyb, jako že se chce protáhnout, a jak měl rozepnuté sako, bylo vidět, že pod ním má pouzdro s pistolí.

„Spolehni se, u-u-určitě to vyřeším,“ začal ve zděšení i koktat.

„To ti doporučuji, pokud ne, tak se budu muset vypořádat i s tebou a to by asi byla škoda, jak jsem se díval na ty obrázky. Díky za ně.“ Mávl jsem rukou na rozloučenou a odešel.

Nastoupil jsem do auta.

„Díky, bylo to přesné, skoro na Palme d'or.“ Řidič se usmál.

„Tak co, co je nového?“ nedočkavě se vyptávali kluci.

„Zatím nic, jen jsem jej pořádně vystrašil. Možná si nadělal do kalhot.“

„Ani bych se nedivil,“ řekl Maty.

„No, Maty, ty snad chceš říci, že tě děsím nebo naháním hrůzu?“

„Mně ne, ale měl bys vidět své oči, když se vztekáš, to jsou hotové zelené blesky.“

„Po večeři zkusím zavolat Hélène, jestli a jak se rozhodli. Moc času nemáme, teď je před námi víkend a ve středu se vracíme. Kluci, budu mít práci asi na celou noc, tak budu v malé ložnici, doufám, že se tady vejdete na tuhle postel. Kdybych usnul, tak ráno mne vzbuďte nejpozději v sedm.“

Po večeři mi Hélène sdělila, že se bude fotit v pondělí a možná i útery, podle počasí. Na osmou abychom byli připravení, na oblečení nesejde.

Zalezl jsem do malé ložnice a zahloubal jsem se do návrhu smlouvy s českou vládou. Označoval jsem pasáže, které by se mohly nebo měly změnit. Do diktafonu, který jsem si koupil na zpáteční cestě od prezidenta Lombarda, jsem namluvil své pozměňovací návrhy s odvolávkou na důvody. Vsunul jsem tam také spolupráci s Masarykovým ústavem vyšších studií, obor radiokomunikace u ČVUT, a katedru geografie na Přírodovědecké fakultě UK. Univerzity to mohou započítat jako odbornou praxi v terénu. Hradíme náklady a paušální odměnu.

Ostatní body se vesměs týkaly Ministerstva financí, tak do toho jsem se nemontoval.

Ve své pracovní smlouvě jsem nenacházel nic podstatné, co by potřebovalo pozměnit, už jsem ji chtěl odložit, když jsem si uvědomil, že tam schází úhrada stravného, tzv. diety, a náhrada za ztrátu času, případně cestovné, než budu mít auto a řidičák. Šlo o zanedbatelné částky v porovnání s platem, ale formálně to být musí, jinak by zaměstnavatel porušil Zákoník práce.

Poslední mi zbyla smlouva o investiční půjčce. Vše, co jsem považoval za podstatné a o čem jsem se s prezidentem domlouval, bylo uvedeno ve smlouvě. Prve jsem myslel, že se půjčka nebude úročit jen po dobu odkladu splátek, ale ať jsem ji četl od shora dolů několikrát, tak to byla celkově bezúročná půjčka, splácí se pouze jistina a nevzniká žádné příslušenství, vyjma následků z porušení smlouvy. Tak to je velkorysá nabídka.

Všechny smlouvy nabývaly platnost následující den po potvrzení Smlouvy o vybudování pozemní komunikační sítě vládou Československé federativní republiky.