Znovu nalezená láska 44 – Rodinná krize

„A já śe tak bal to priznac, že me odsudzice.“

„A či neznaš, že nikda nikeho neodsudzujeme?“

Přitakal jsem.

„Aľe to veľky hrich.“

„Pytali zme śe na to farara, a un nám to vyložil tak, že nikdze v biblii śe to neodsudzuje, to ľem teraz z teho každý robí cirkus a každy sebe to vykláda jak chce.“

„A co śidzme prikazaňe „nezosmilniš“?

„To nám tyž vyśvetlil tak, že to jest nevera, že to plano preložili, má to byc 'Nezcudzoložiš!' ked to robia vydate abo ženaty s cudzima. Tyž nám Buh prikazuje: Miluj bližného svojho ako seba samého! Mi ce máme rádzi a to najhlavňejše.“

„To o Marcinovi nikemu nehvarce, já śe pokuśim to dajak urovnac, bo myślim, že ho dachto chce ľem obrac o peňeži.“

Když jsme vyšli z ložnice, sestra se na nás nechápavě dívala, že se usmíváme a všichni máme červené uřvané oči. Vzal jsem si sluchátko telefonu a vyšel na dvůr.

„Juditko, co znaš o Odeve?“

„No je to zakapaný podnik, mal ísť do konkurzu, ale riaditeľ si ho kúpil za babku. Myslím, že tam boli nejaké machinácie, ale to robil kolega, tak to šlo mimo mňa.“

„Čo my môžeš o tom zistit?“

„Musím si vypožičať doklady z archívu a dúfať, že sú tam všetky a žiaden sa neztratil.“

„Potrebujem to veľmi súrne, Martin sa asi nechal do toho zatiahnuť a já mám podozrenie na tunel. Vytiahol od rodičov a babičky najmenej šesť milionov, naši majú na celý majetok hypotéku, najradši by som ho roztrhol, idiota.“

„Och, nemyslela som si, že...“

„Je to hlupák. Nemusíš to popierať. Padla by mu korunka z hlavy, keby prišiel za mnou a zveril sa, čo plánuje. Já to vidím i bez dokladou, čo sa deje, ale aby som ho presvedčil, tak potrebujem mať niečo v ruke.“

„Dobre, archivárka mi dlhuje, idem hneď za ňou a ešte dnes snáď budem mať čo potrebuješ. Tiež ti toho veľa dlhujem.“ Rozesmála se.

„Ďakujem ti, si zlata, máš to u mňa.“

Sestra stála na zápraží a čekala, až domluvím.

„Ta co? Co zrobil?“

„Nepýtaj śe, nechcij to znac, až temu budzem vecej rozumec, ta ci to povim.“

„Ta šak mi povidz daco.“

„Stači ci, kedz ci povim, že našo majú už ľem hole zadky? Já to napravím, aľe nikemu ani muk!“

S bratrem jsem zatím bez důkazů mluvit nechtěl, ale napadlo mě zavolat jeho tchyni, je to rozumná praktická žena, vždy jsme si rozuměli a ona mne častovala svým domácím ovocným čučkem z višní nebo jablek.

„Babko, Marcin śe asi zošalil, znace, že chce kúpic Odevu?“

„Hej, vykladal o tym, že do teho idze s raditeľom a ekonomom. Raditeľ už dostal na investovaňe od banky požičku ośemnác miliony.“

„Babko a nepovedzel, čím śe raditeľ zaručil?“

„Hej, hvarel, že mu požičili na fabriku, ruči z Odevu.“

„Nehvarce mu, že som vám volal, znace jaký je, bul by ľem hniv. Až budzem mac daco v ruke ta pridzem ku vám, šicko nasvedčuje temu, že raditeľ z ekonomom kopu tunel.“

„Jaky tunel, dze?“

„Babko, to śe tak hvari, ked dakeho nalakáce, dá vám peňeźi a potom śe ztracice, abo vyhláśice bankrot.“

„Och, Pane Bože, on do teho dal už dześec miliony.“

„A skadzi to vźal? Un do teho dal svuj a dzecoch? A eśči jeden od keho?“

„Ode mňe,“ už se pláčem zajíkala, „calý život som šporovala, žádná dovolenka, žádne moro, ľem som chcela daco pre vnučata. Teraz to vypatra, že nedostaňu nič.“ Vzlykala.

„Zateľ śe to neśmi doznac, kedz śe uiscim, že to podvod, ta pridzem a budzem muśec ho presvečic. S tým morom vám pomožem. Mám v plaňe v pondzelek ku ňemu ľecec a teraz do teho také starosci. Modlijce śe, naj śe my to podarí.“

Musím si vše pořádně promyslet, kdo mi může jak pomoct, jak se dostat k informacím. Potřebuji si vyčistit hlavu.

„Marinko, idzem sebe zabehac, žeby śe mi vyčiscila hlava. S Miklošom preśpime u Mariána, ta nam zrob do tej veľkej termosky s pumpu kakao a ked maš, ta i dajake buchty nám porychtuj.“

Převlékl jsem se, nazul si staré, ale oblíbené a pohodlné maratónky Botas. Vždy když si je nazuji, mám pocit, že mohu běhat jako srnec. Vyrazil jsem k řece. Vždy jsem rád běhal podél řeky, pozoroval, jak sebou mrskají ryby, jak se slétávají břehule. Zda dudek už vyvedl mladé ze starého topolu. V dutinách starých vrb jsem počítal mláďata datlů. Občas jsem narazil i na nějaké opozdilce, kteří po horkém dnu se často koupali, většinou nazí, až do tmy. Dnes jsem nikoho ve vodě neviděl, i přes to, že byl velmi parný den. Když jsem doběhl k první zátočině, na břehu seděl nahý dědek Mačkyn chvust s nohama ve vodě a mezi koleny si šmudlal ocas.

„Jak śe máce, ujku?“

„Dobre, synku, dobre. Muśím śe porádňe poumývac bo som śe za calý dzeň bars sparil. A ty číj?“

„Od Gazdy Janka. Štefko.“ Rukou jsem ukázal přes řeku k naší vesnici.

„Ujku, máce poradného chuja, eśči zastaňe daco, či ľem tak ľenivo viśi?“ Trochu posměšně jsem se ho zeptal, přece jen byl už dost starý, měl přes sedmdesát let. Ušklebil se a otevřel bezzubá ústa. V tu chvíli mne napadla taková kravina, že by mohl dobře kouřit, nezadrhával by zubama. Také jsem se rozesmál.

„Hej, to eśči beťar, kedz vidzi šumného chlopca jak ty, ta sebe postavi hlavu.“ Prohlížel jsem si ho a s údivem jsem musel uznat, že měl stále pěkné tělo. Nebyl to žádný sušinka se scvrklou krabatou kůží. Byl trochu hubený, ale hezky šlachovitý, bylo na něm znát, že stále pilně pracuje.

„Možem sebe ho pomerac?“ Postavil se a vyšel z vody, žalud měl přesně mezi koleny. S bázní jsem ho uchopil, položil na předloktí tak, že jsem měl žalud v loketní jamce a ocas na předloktí, napřímil jsem prsty a ty se sotva dotýkali jeho skutečně pěkného vaku s koulemi. Někdo by řekl pytle, ale to bych mu křivdil, když řeknu pytel, tak vidím něco vytahaného, převislého, ale on měl šourek jemně protáhlý a pěkně naditý. Když jsem ho měl takto na ruce, ten můj se okamžitě probral z letargie a stavěl se. Dědek to spatřil a okamžitě ho uchopil a masíroval. Radostně se u toho šklebil. Nečekal a stahoval mi šortky, napjatý ocas mi plesknul o břicho. Jednou rukou mi už masíroval koule, druhou držel ocas a soukal si ho do těch bezzubých úst. Kouřit uměl excelentně, musel jsem ho zadržet, asi bych se udělal hodně rychle.

„Vyjeb my porádňe dziru.“ Podíval se na mne prosebným štěněčím pohledem. Také jsem se svlékl a řekl mu, že to budeme dělat ve vodě. Nechtěl jsem se cpát do jeho nemyté díry. Zřejmě vycítil mé obavy a upozornil mne, že pokaždé, když jde na záchod, tak si vypláchne dírku. No i tak jsem trval na tom, že to budeme dělat ve vodě.

„Keby dachto náhodu prišol, ta nás ňeuvidzi.“

Souhlasil a vkročili jsme do příjemně vyhřáté vody. Nad námi se klenuly vrbové větve. Nedaleko byla vhodná hloubka a já se mu nedočkavě cpal do nitra. Za léta, co to prováděl, se naučil dokonale ovládat svěrač. Vklouzl jsem do jeho nitra a on mne okamžitě příjemně sevřel. Uměl to. Bylo to velmi příjemné. Hekal a sténal pod mými přírazy a jeho hlas se odrážel od hladiny a nesl se do dálky spolu s čvachtáním vody. Masíroval jsem mu při tom tvrdé velké koule, to zbožňuji, a o to víc mne vzrušoval. Druhou rukou jsem mu projížděl tu obří a dlouhou kládu, na konci které jsem mu důkladně promnul uzdičku i žalud, který mi zaplnil celou dlaň. Byl jsem jako zvíře, divoce jsem do něj bušil, byl jsem k nezastavení. Prsty jsem cítil, jak mu tvrdne ocas a začíná sebou škubat. Zatroubil hlasitě do hladiny, celý se vzepjal a vystříkl takový gejzír nad hladinu, až na nás po chvíli kapalo semeno z vrbových větví. Najednou, jako by se mi zablesklo před očima, vybouchl jsem a plnil a plnil jeho útroby. Podlamovala se mi kolena, ale musel jsem udržet i dědka. Zvedl jsem ho a vyčerpaní jsme vystoupili z řeky. Znavení jsme ulehli na svěží travnatý koberec. Stále bylo ještě dost světla, ale už mne nevzrušovalo to, že mne někdo uvidí, bylo mi to jedno. Podíval jsem se na dědka, měl zavřené oči, ale pomalu mu z nich vytékaly slzy.

„Ujku, co plačece?“

„To zo śčesca. Už som ani neúfal, žeby som zažil daco také šumne. Znaš, také śčesce som zažil, kedz som bul mladý na vojňe, to bulo eśči za Masaryka. Mal som tam kamaráta no a bars zme sebe rozumeli, po vojenčiňe už zme śe nevidzeli. Potom śe mi patrilo oženic śe, založic rodzinu, no prišol som na to, že s chlopom śe mi to ľúbi vecej. Mal som skoro šicke ňevesty z valalu a najmeňej každá druha ze mnu zostala samodruha. Zo slobodnýma som to ňerobil, bo keby byla občeškana ta to by bulo ňeščesce. Stál tam, jak je JRD, páňský statek, tam som robil a každý dzeň tam do stodoly za mnu chodzili ňevesty, i tri, štyri za dzeň. Vtedy som bul pulny síly, mohol som furt. Raz som v stodoľe našol opitého jedného chlopa, chrápal tam s otvorenu gembu, taká chcivosc me zachvacila, že som mu šturil chuja do gemby. Nerušal som śe, ľem tak som ho v tej gembe trimal a un po chvili mi ho olizoval a cical a jak śe prebral, ta chcel, žeby som ho ojebal. Tak som śe zaś zbližil s chlopom. Un to dakemu povedzel a tak za mnu začali chodzic i paru chlopy, aľe už nichto ňebul jak Ander až ty teraz. I teraz mám asi štyroch co za mnu chodza, aľe oni chcu ľen žeby som jich ojebal, aľe žádny nejebe mňe. Chybuje mi to. Jeden za mnu chodzi až z Košic, aľe ľem tak, raz za meśac a un me i ojebe, je fajny, aľe ňe tak jak ty.“ Usmál se na mne a pohladil po tváři.

„Ujku, muśim vám priznac, že i mňe śe to z vámi ľubilo, mal som už veľo chlopcoch i chlopoch, aľe malochtory, śe vám vyrovná.“ Políbil jsem ho na tvář. Oči se mu zaleskly a uronil opět pár slz.

Když jsem se v poklusu vracel domů, uvědomil jsem si, že problémy s Odevou a bratrem se mi vypařily z hlavy. Uvidím, co přinese Juditka, a budu postupovat podle toho, zatím nemám z čeho vycházet.

Pozdravil jsem tetu Helenu s babičkou, které ještě seděly v kuchyni. Osprchoval jsem se, převlékl a vyrazil za kluky na statek. Když jsem se blížil k hospodě, zrovna z ní vyšel Miro s nevlastním bratrem Štefkem a celí rozjaření mne začali objímat a líbat. Těžko bych se jich zbavoval, tak jsem je vzal s sebou na statek. Mikloš s Mariánem už měli dlouhou chvíli, tak se rozhodli začít beze mne. Mikloš ležel na zádech s pokrčenýma nohama v kolenou a Marián mu hopsal na klíně. Náš příchod je trochu vylekal, ale uklidnil jsem je sdělením, že si na ně vedu posily. Všichni jsme se rozesmáli. Kluci se seznámili, nalil jsem koňak a připili jsme si na seznámení. Chvíli jsme si povídali a já si vzpomněl na Juditku. Míru se Štefkem jsem poslal do koupelny a já si odskočil na vrátnici zavolat Juditce.

Když jsem vešel do vrátnice, našel jsem tam sedět kluka, který si vesele honil ocas, vyplašeně vyskočil a honem ho cpal do kalhot.

„Ňemuśíš śe plašic,“ rozesmál jsem se, když jsem poznal, že je to můj první učitel sexu, Láďa.

„Nazdár Piťu! Vystrašil śi me,“ culil se.

„Kukám, že to furt rád robíš, pametáš śe jak śi me to učil, jak sebe zrobic dobre a porádňe śe vystríkac?“

Vzpomněl jsem si, jak jsem ho jednou, když mi bylo deset nebo jedenáct let, našel na kamencích v jednom z dolíků, jak si honí klacek. Byl ode mne o dva roky starší, už měl i trochu chmýří, ale nebylo moc vidět, protože byl také blonďák. Moje chloupky sice už také rašily, měly asi jeden centimetr, ale byly tak bezbarvé, že je bylo vidět jen hodně zblízka. Já byl šíleně zvědavý, tak jsem ho zpovídal, co to dělá a proč... a on si stále bez přestání honil klacek. Později zařval a vystříkl, málem mne trefil. Následovaly další mé otázky, co to je, co se stalo, proč... Láďo s blaženým úsměvem trpělivě odpovídal na mé všetečné otázky. Vše mi podrobně vysvětloval a popisoval. Tehdy se mi hodně ulevilo, protože pár dnů předtím jsem si v noci pohrával se svým klackem pod peřinou, když najednou mi z něj vystříkl hustý gejzír, byl jsem vyděšen. Nic jsem o tom nevěděl, jen to, že je mi to příjemné, když si s ním různě pohrávám a najednou tohle. Vyděšen jsem si myslel, že mám v sobě nějaký vřed a tím, jak jsem si pohrával, tak jsem ho vymačkal. Bál jsem se, jak to říct rodičům, abych šel k lékaři. Váhal jsem s tím oznámením, ale když už ze mne nic jiné nevytékalo, tak jsem se uklidnil a řekl si, že kdyby to byl vřed, tak by tam musely být i nějaké stopy krve. To jsem věděl, protože jednou jsem viděl jednoho kluka, jak si vymačkává nežida.

Láďa se usmál.

„I vtedy śi me vyplašil, aľe já už bul taky rozdzivočený, že mi to bulo jedno.“ Chechtal se.

„Muśím sebe zavolac.“ Vzal jsem si telefon, Láďa se omluvil, že si udělá obchůzku.

„Ahoj Juditko! Máš niečo?“

Zasmála se. „Myslím, že máme toho dosť. Mám dôkazy, že sa jedná o podvod, ale musíme ihneď z rána do banky, aby sme to zatrhli. Prídeš pre mňa ráno o siedmej?“

„Rád, ďakujem, dobrú noc!“

Natěšen jsem se vracel ke klukům a načapal jsem Láďu, jak je šmíruje přes nedostatečně zatemněné okno. Stál na nějaké bedně a honil si klacek.

„Chceš śe pridac?“

Seskočil z bedny a klacek mu trčel přímo na mne. Nezaváhal jsem a uchopil mu ho a zatáhl do bytu. Kluci na mne nečekali a už to tam roztáčeli. Když zahlédli, jak táhnu Láďu za ocas, vybouchli v hurónský smích. Láďovi jsem vysvětlil, jak se vyčistit, a také mu řekl, že se nemá čeho bát, že budeme dělat jen to, co se mu bude líbit. Natěšeně odběhl do koupelny. Když jsem se svlékl, vyjevený Štefko okamžitě ke mně poklekl a soukal si můj klacek do úst. Za chvíli se rozpoutalo pěkné rodeo, samozřejmě, že jsem nejvíce pozornosti věnoval nováčkům. Láďo dle mého předpokladu chtěl zkusit všechno, a tak se v něm všichni vystřídali, stejně jako ve Štefkovi. Nakonec jsem nastoupil já, a to nastalo vyvrcholení večera, když jsem za divokého skandování kluků, Láďova hekání a mého zabručení mu vystříkával útroby. Láďa pak sotva došel do vrátnice.

Ráno, když jsem spěchal za Juditkou, tak jsem svezl Láďu domů.

„Muśím doma povedzec, že som spadnul na schujdoch a bolí me zadek. Aľe bulo to fantasticke, nikdy som sebe nepomyśľel, že to može byc také šumne. No a z tebe vyrosnul porádny žrebec, to som ani neznal. Možeme sebe to dakedy zopakovac?“

Přitakal jsem a přidal plyn, vyjížděli jsme z vesnice. Odvezl jsem Láďu do města a vracel se za Juditkou.

„Naraňajkuješ sa s nami?“ přivítala mne. S radostí jsem přijal její nabídku, nestačil jsem se nasnídat. Připravovala tousty a za pochodu je i konzumovala.

„Chlapci, budete to mať studené,“ zavolala na oba Marky. Mareček doběhl a pevně mne objal, nestyděl se a políbil mne, i když jenom na tvář. Já ho schválně plácl po prdelce a on zrudl. S tátou jsme se objali a podali si ruce. S Juditkou si vyměňovali podivné pohledy.

„Stalo sa niečo?“ zeptal jsem se.

„Tebe nič neujde,“ rozesmála se Juditka. Tváře jí nabíraly hezký nach. Podívala se na manžela a pak i na syna, poté se mi podívala přímo do očí a rozesmála se.

„Čakáme bábätko!“ vrhla se mi okolo krku. „A to len vďaka tebe a Parížu.“

„Blahoželám!“ sotva jsem to ze sebe vysoukal, škrcen celou rodinou. Políbil jsem ji i oba kluky, samozřejmě ve vší slušnosti. Když jsme se trochu zklidnili a nasnídali, Juditka mi ukázala doklady a prstem upozorňovala na podstatné údaje. Na první pohled mi to bylo jasné, nadhodnocený odhad Oděvy u žádosti o půjčku.

Když jsme došli do banky a vyslovili své podezření s předložením důkazů, ředitel svolal zainteresované osoby, aby se zodpovídaly a vysvětlovaly. Vyšlo najevo, že starší manažer přijal odhad od ředitele, aniž by si nechal udělat vlastní, chtěl prý ušetřit peníze. Ředitel banky vydával příkazy k zablokování všech účtů ředitele i ekonoma a už si dojednával schůzku se státním zástupcem. Sdělil nám, že zatím jsou všechny peníze v bance a nehrozí to, že by je někdo převedl jinam. Také jsem se informoval na hypotéku rodičů a její odkoupení.

„Nemyslím, že je to nutné, ale keď to chcete, tak v tom nevidím žiadný problém.“

Zeptal jsem se, zda to můžeme udělat hned teď. Trochu vyjeveně se na mne podíval, vysvětlil jsem mu, že hodně cestuji a nerad bych zklamal rodiče, když jsem jim slíbil její odkoupení. On se posadil k počítači a za pár minut jsme podepisovali smlouvu o postoupení hypotéky. Podal jsem mu kartu, na kterou nevěřícně koukal, zasunul ji do čtečky a tiskárna mi vytiskla stvrzenku, kterou s trochu třesoucí se rukou podepsal.

„Naša banka nie je malá, ale takúto kartu som nikdy nevidel a asi už neuvidím,“ zasmál se trochu lítostivě.

Poděkoval jsem, on nám také, zejména za to, že jsme zabránili podvodně získat úvěr, který byl v tu chvíli již zmrazen. Podíval se na hodinky. Přizvedl obočí. „Ospravedlňujem sa, musím na štátné zastupiteľstvo si pripraviť niektoré dokumenty.“ Podali jsme si ruce a spokojení opustili banku. Před bankou jsem si hlasitě vydechl. Juditka se rozesmála.

„Počula som, ako ti spadol balvan zo srdca.“ Políbil jsem ji a ještě jednou poděkoval za pomoc. „Zajdeme teraz na radnicu, majú tam pre teba veľmi lukratívnu ponuku a tiež by mali mať pripravenu zmluvu o výmene pozemkou za tie búračky.

„No, veľmi sa neteším na to, ako budeme vysťahovávať cikánov z brlohov,“ povzdechl jsem si.

„To sa neboj, já si s tým poradím, mám jednú kamarátku, ktorá nám pomôže,“ potutelně se usmála, tušil jsem nějakou kulišárnu.

Nejdříve jsme na radnici vyřídili tu záměnu pozemků. Nabídl jsem, že bych byl rád, kdyby pozemek, na kterém stál mlýn, byl připojen k vedle stojícímu dětskému domovu, kterého zřizovatelem bylo město. Dále jsem nabídl, že na tom pozemku na své náklady vybuduji sportovní areál s bazénem a budu do budoucna sponzorovat tento dětský domov. Všichni zástupci města byli nadšení a děkovali, protože počítali každou korunu.

„Ďakujeme za vašu ponuku, isto ju prijmeme a zastupiteľstvo ju odsúhlasí, preto i my k vám budeme ústretoví. Máme tu zastupiteľstvom odsúhlasený priamy predaj niekoľkých nehnuteľnosti s minimalnými cenami a boli by sme radi, keby ste tu ponuku prijal.“

Podal mi několik složek, kde v každé byla dokumentace k nemovitostem včetně fotografií současného stavu. Pečlivě jsem je zkoumal a porovnával s požadovanou cenou. Ceny byly skutečně na minimu, ale nebyly podhodnocené, bylo zřejmé, že jim jde o čas. Byla to nabídka šesti domů na hlavní ulici, tzv. korze. Kdo zná oscarový film režiséra Kadára „Obchod na korze“, tak to je to korzo, hlavní ulice, uprostřed které je park s děkanským kostelem a mohutnou zvonicí a vždy v neděli odpoledne se tam obyvatelé, celé rodiny, procházeli, korzovali, bavili se s přáteli. Dále tam byl zdevastovaný areál bývalé STS a celkem zachovalý areál bývalého zemědělského učiliště, které se rozhodli nedávno, koncem školního roku, sloučit pro nedostatek uchazečů se střední zemědělskou školou na opačném konci města. Uznal jsem, že ceny jsou přijatelné, a tak jsem souhlasil. Všichni jsme byli spokojení. Juditka slíbila, že ohlídá všechny převody.

Když jsme se rozloučili se spokojenými zástupci města, Juditka mne vzala v podpaží a táhla k Martě do hospody.

„No čo, mám chuť na dobré koleno, budúce mamičky majú na to právo.“

Rozesmáli jsme se. Marta nás s úsměvem přivítala a pohostila. Když jsme dojedli, netrpělivě se zeptala, zda jsem něco koupil.

„Šicko, budze zo mňe cigánsky barón.“ Hlasitě jsme se rozesmáli.

Rozloučili jsme se a už mne zase Juditka někam táhla. Brankou ve velkých dřevěných vratech do průjezdu jsme se dostali na docela pěkný uklizený dvůr s několika žlaby s kytkami. Když Juditka zazvonila u dveří za průjezdem, otevřel nám dost obézní cikán a mile se usmíval na Juditku. Seznámila nás, byl to Gejza, majitel toho domu, a už nás zval dovnitř. Interiér byl velmi pěkný, citlivě zařízený, očekával jsem velmi pestrý cikánský styl. V prostorné hale nás uvítala velmi krásná paní, gadžovka, bílá, Gejzova manželka Milena, jak mi ji představil Gejza. Velmi srdečně se přivítala s Juditkou a pak mi prozradili u kávy, že spolu studovali VŠE. Milena už tehdy byla zamilovaná do poloviny Gejzy, jak to žertem vysvětlila, že tenkrát ho byla polovina z toho, co je ho dnes. Gejza se při tom ošíval, ale Milena ho se zamilovaným pohledem objala a políbila. Gejza se zatetelil blahem.

„Ľúbim ťa!“

„Ľúbim ťa!“ Vyměnili si vyznání. Ten okamžik jsem jim záviděl. Po pětadvaceti letech byli stále zamilovaní a nebyla to žádná přetvářka.

Povídali jsme si a došlo i na to, čím se Gejza živí.

„Vieš, Simon, niekto by povedal, že Gejza prevádzkuje 'bordel', ale on sa stará o dievčatá, ktoré sice robia čo robia, ale on ich do toho nenúti. Má v Prešove dva veľké domy s kvalitnými bytmi a prenajíma ich týmto dievčatám s riadnou nájomnou zmluvou. Domy sú zabezpečené, je tam recepcia a nikto cudzí sa tam bez pozvania nedostane. Gejza sa tiež stará o osvetu, vysvetľuje im nebezpečenstvo nákazy prenosnými chorobami. Dohliada, aby chodili na preventívne kontroly. On za to nemôže, že si to dievčata vybrali a možno, že boli donútené rodinou, ale on sa snaží ich ochraňovať a pomáhať im. Keby ich nechránil, skončili by na ulici, v zime, špině a zrejme i pod kontrolou niektorého pasáka. Niekoľkokrát to pár zkusilo, ale Gejza si s nimi nekompromisne poradil a vysvetlil im, že sú pod jeho ochranou a inú nepotrebuju,“ vysvětlovala mi to Juditka. Hotový spasitel, říkal jsem si to v duchu a měl jsem dost pochybnosti o jeho charitě.

„Znie to pekne, skoro jako rozprávka, ale stále je to prostitúcia, i keď ich do toho nenúti, ale ponúka im príležitosť,“ vyjádřil jsem se dost skepticky.

„To nie, je ťažké zmeniť návyky a mentalitu týchto dievčat, ale niekoľkým sa podarilo sa z toho vymaniť a Gejza ím pomohol so vzdelaním a zamestnaním. Bývajú u neho i dievčata, ktoré chodia do normálného zamestnania.“

„Tebe, Juditko, verím, keď si o tom tak presvedčená, ale musí to byť ťažké.“

„Ver tomu,“ ozval se konečně Gejza a ztěžka vzdechl. „Neveril by si, koľko času strávim ich ochranou. Pre manželku už som si i vyvolil chlapca, starého asi ako ty, aby ju doprevádzal keď niekam potrebuje, pretože já nemám čas. Teraz som mu zabezpečil vzdelanie, chodí v Košiciach do školy, po škole sa vzdeláva i v tom, ako sa chovať v spoločnosti, pravidla bontonu a mohol doprevádzať manželku na kultúrne akcie. Miluje totiž divadlo a koncerty. Tiež som mu našiel i trenéra na sebaobranu, aby v prípade potreby ochránil manželku. Tiež sa učí tancovať, pretože já by som asi zbúral sálu, keby som sa roztočil.“ Rozchechtal se a břicho mu poskakovalo. Já se smál jak tomu, co řekl, tak i tomu břichu.

„A je to cigán, alebo gadžo?“ zeptal jsem se.

„Cigán, ale veľmi pekný, vie velmi krásne hrať na gitaru a je veľmi milý,“ podotkla Juditka.

„Dúfam, že vám nevadí, že používam označenie cigán, totiž slovo Rom mi akosi nejde do úst, znie mi to umelo. Nemám nič proti cigánom, je mi jedno kto je akej farby, alebo akého pôvodu. Môj najlepší kamarát, spolu s Marečkom, bol cigán, bohužiaľ sa mi ztratil po tom, čo ho otec odviedol na Ostravsko. Stále na neho vzpomínám a cnie sa mi po ňom.“

Gejza mne chápavě poplácal po rameni.

„Nevadí mi to, skôr záleží na tom, ako to povieš,“ usmál se.

Juditka pak přednesla, kvůli čemu jsme přišli. Trochu se zadumal a zamračil.

„No, priznám sa, že možno s nimi budú ťažkosti, ale keby dostali prácu, tak by si i to bývanie našli.“ Podíval se mi do očí.

„Já budem teraz mať veľa práce, kde bude potreba skôr, sila než intelekt a o bývaní už asi mám určitú predstavu.“

Juditka se na mne zvědavě podívala.

„Predsa to učilište, nevidela si fotografie, z toho by sa dali celkom jednoducho vybudovať byty a mali by sme ich blízko k naším prevádzkam ktoré plánujem vybudovať. Neviem koľko ich je, ale iste ich budeme môcť zamestnať, keď budú chcieť pracovať.“

„To by bolo výborné,“ poplácal mne po rameni Gejza. „Keby s nimi boli problémy, stačí mi to povedať, já si ich zrovnám. Poviem im, že budú pre teba pracovať a musia ťa na slovo poslúchnuť. Mňa rešpektujú a keď ich nezklameš, tak budú rešpektovať i teba. Nesmieš im ale ustúpovať, oni ťa budú zkúšať čo znesieš.“ Smál se. „Kľudne na nich vytiahni remeň z nohavíc a tomu kto ťa neposlúchne, narež na holý zadok pred ostatnými, aby to videli a viac to zkúšať nebudú.“

„Já nenosím remeň,“ rozesmál jsem se.

„Tak si zoberieš palicu alebo bič,“ chechtal se.

„Ano a potom ma zatvoria za hanobenie rasy, rasizmus a ani neviem aké ďalšie obvinenia by vzniesli.“

„To sa neboj, prehovorím im tak do duše, že za teba i do ohňa skočia.“

Ještě jsme si chvíli povídali, vyptávali se na mé aktivity, některé jsem jim popsal, některé zamlčel, nemusí všechno vědět. Když jsme povstali a loučili se, Gejza mne objal kolem ramen, vypadalo to dost groteskně, protože byl o hlavu nižší. „Páčiš sa mi a verím ti.“ Podal mi ruku a pevně stiskl.

Gejza na mne udělal velmi dobrý dojem, zastával v jejich komunitě jakousi neoficiální funkci vajdy.

Odvezl jsem domů Juditku a vrátil se k našim. Atmosféra byla skličující, ticho, nikdo se nebavil, babička s Helenou se vydaly na hřbitov.

„Dachto umrel?“ Vyložil jsem na stůl zápis o převodu hypotéky. Táta se na to honem zvědavě díval a studoval. Zvlhly mu oči, políbil mi tvář a pevně objal. Máma tomu nerozuměla, stále totiž tam viděla dluh a hypotéku.

„A teraz to kemu muśíme placic?“

„Ked to chcece, ta mňe. Inakši to zostaňe mňe.“ Máma to pochopila a také mne políbila a pohladila po zádech.

„Naobedujeme śe?“

Přikývl jsem. U oběda jsme mlčeli, všichni jsme věděli, že mne čeká ještě horký brambor v podobě rozhovoru s Marcinem. Natáhl jsem se na sedačku, moc jsem se v noci nevyspal. Sestra mne vzbudila za hodinu, jak jsem se s ní domluvil, musím do Tater, máme výrobní poradu.

„Dáš sebe kávu?“

Přikývl jsem a poděkoval. Moc jí do řeči také nebylo, neměla ráda hádky a spory, v tom jsme byli stejní. Raději jsme mlčeli a odešli, než se dohadovat. Brácha Marcin byl opak, dokázal si vyhádat všechno. Zavolal jsem jeho tchyni, že v pět jsem u nich i s doklady.

„A jak to dopadlo?“ netrpělivě vyzvídala.

„Jak najlepši to išlo. Peňeźi su zaiscene.“ Zaslechl jsem, jak si spokojeně vydechla.

Na poradě jsem v krátkosti všechny seznámil s tím, co nás čeká, co nám přibylo a o spolupráci s městem a využití lidí, kteří jsou na dávkách, budou vyklčovat pozemky pro sady. Řídit to bude Mikloš a dohled má Fanda, protože tam bude mít svůj lesní traktor a dva kluky jako osádku. Stačil jsem to vše probrat tak tak, čekala mne ještě rodinná krizová porada.

Přijel jsem s rodiči jako s morální podporou ke tchánovcům bráchy. Tchyně ho přivedla i se ženou, děti jim hlídala sousedka, která jim dělala chůvu, když švagrová byla v práci. Když nás brácha uviděl sedět kolem stolu, na kterém byly vyložené doklady, zbrunátněl. Bylo to to nejhorší, co jsem mohl očekávat, jeho nejagresivnější postoj a opovržlivý pohled. Věděl, že jsem odhalil jeho machinace, a teď očekával můj útok.

„Marcin, merźi me, že śi neprišol za mnu, ked śi chcel pomoc.“ Zaraženě se na mne díval, tohle nečekal. „I presto som ci prišol na pomoc.“

„Ňetreba my,“ odvrkl.

Vyndal jsem ze složek dva posudky na Odevu. První na tři miliony, druhý na pětadvacet s rozdílem necelého měsíce a od stejného odhadce.

„Mal by śi śe porádňe kuknuc na te doklady,“ a ukázal jsem prstem na sumy a data. „To tak maš rád raditeľa, že mu daruješ deśec miliony?“

„Jak darujem? Šak to muj vklad do firmy.“

„Znaš číslo firemného účtu?“ Ani nemrkl, nevěděl, ale nechtěl to přiznat.

Předložil jsem mu výpis z firemního účtu s názvem, který mi z vděku dal ředitel banky, bylo tam několik set tisíc. Neměli už ani na výplaty, na pojištění, na odvod daní a zaměstnávali cca tři sta padesát lidí. Neměli na provozní a režijní náklady. Zeptal jsem se ho, kde na to vezmou peníze.

„Ňemace na výplaty, na odvody, na prevádzku ani na režiju. Znaš dze máce peňeźi?“

Koukal nevěřícně na bankovní výpis, jako by tam chtěl vyčarovat ty peníze. Podíval se na mne a polkl naprázdno.

„Peňeźi su fuč.“

Vyndal jsem další výpis, na kterém bylo skoro padesát milionů. Zajiskřily mu oči.

„No vidziš, tu su, nikdze śe nestracili.“

Ukázal jsem mu na název účtu, kde bylo jméno ředitele a druh účtu, osobní. Začínalo mu svítat, nevěděl, jestli se má vztekat, nebo brečet. Nevěděl, kam se má dívat, nemohl se nikomu podívat do očí, protože všechny zklamal, své děti, tchýni, rodiče i sám sebe.

„Chceš moju pomoc?“ Jenom přikývl hlavou a pak si ji uchopil do dlaní. „Dobre vtedy, pomožem ci, vymožeme šicke peňeźi a vrácime jich tam, skadzi śi jich dostal. Ráno som bul v banke a šicko som dal zablokovac. Teraz to budze v režii banky a štátneho zástupcu. Raditeľ s ekonomom pripravovali tunel. Dajaku chvíľu to poterva, aľe hlavňe zme zakročili včas. O zamestnancoch śe budze muśec postarac štát.“

Jeho oči se zaleskly, ale nevypustil ani kapičku. On ne, on nepláče.

Přistoupil jsem k němu a pevně ho objal. „Dzekujem!“ zašeptal mi do ucha, ale jenom tak pro mne, aby to ostatní neslyšeli. I to byl pokrok.

„Máce dajaku vekšu zakázku?“

Přikývl. „Máme, šijeme obleky pre tu pražsku firmu a śľubil nám, že kedz ho uspokojíme, ta nám budze dávac vekše zakázky.“

Tohle mi vnuklo jeden, možná spásný, nápad, jenže byl již pátek večer, nezastihnu ho, možná se mi to podaří v sobotu dopoledne.

„Poc, povoźim ce v mojim motoru, rodiče naj sebe pobeśeduju.“

Nasedli jsme a já vyjel do hor. Nedaleko muničáku jsem zajel na lesní cestu a zastavil.

„Marcin, to co tu sebe teraz povime, zostaňe tu, nebudzeme to nikdze zo sebu nośic, nebudzeme śe z nikym o tym bavic.“ Přikývl. „Mám ce rád, śi muj brat, bars me merželo, že śi za mnu ňeprišol pre pomoc.“

Těkal očima.

„Ty śi mladši o ośem roky, já mám byc ten co śe má o šicko a každého postarac, bula mi haňba ísc za tebu a pýtac pomoc. Sklamal som. Uveril som a śickych privid na buben.“ Vykutálela se mu slza, honem ji otřel, ale já ji viděl.

„Marcin, to ňehaňba popitac brata o pomoc i ked je mladší, já śe vyznám v budinkoch a ty máš svojo remeslo. Ňeplačem, že nedokážem ušic oblek jak ty, až mi ho budze treba, ta ho popytam od krajčira, od tebe. Každy zná svojo a naj śe za to, že to robi poctivo nehaňbi. Znaš, mal som takú zlosc na tebe, kedz som śe to šicko doznal. Ty śi bul calkom zaślepeny, jak ci muśel raditeľ s ekonomom mazac miad okolo gemby. Nikda never tým co ce ľem vychvaľuju, ľem dobrý kamarát ci povi pravdu i ked to zabolí, bo ten to s tebu myśli dobre. Maš dajaký kontakt na teho pražáka? Možno by stálo za to ho presvedčic, žeby tu vašu fabriku kúpil. Keby na to pristúpil, ta by som bul ochotny do teho investovac dajake peňeži, ochabil by som ci to potom jak tvoju částku.“

Nevěřícně se na mne podíval.

„No co śe na mňe tak kukáš? Znám, že sebe to nezaslúžiš a ty to tyž znaš, preto to budze tvojo sumeňe co ce budze trimac. Kedz me zklameš, budzeš śe muśec zo sumeňom pasovac do konca života. Bereš to?“

„Berem a odpuśč mi, furt śi mi pomahal, i Marinka a našo a já sebe teho ňevážil, bral som to tak samozrejme.“

„Takže zme śe dohodli?“

Nabídl jsem mu ruku. Pevně mi ji sevřel.

„Dohodli!“

„Najdzi ten kontakt na pražáka a jutre po ránu ho volaj, já idzem pre cetku Borku do Ubli, vrácim śe tak okolo obida, ta mu povic naj čeka, že ho na obid zavolám a ponukňem mu holport.“

Přitakal. Vrátili jsme se domů, měl o čem přemýšlet, jak znám švagrovou, tak ta mu jistě pořádně umyla hlavu. Nezáviděl jsem mu to. Ona to zase uměla s ním a on ji tak miloval, že by ji klidně nechal, aby ho zašlapala do země. Rozesmál jsem se, když jsem si to uvědomil, seděl jsem v kuchyni a sestra nám servírovala večeři. Nechápavě se na mne podívala. Prstem si zakroužila u čela, což znamenalo, že mi šplouchá na maják. Byla to jedna z našich nonverbálních komunikací. Opět jsem se usmál, ale tentokrát už nad jejím gestem. Navečeřel jsem se, ale ne moc, chtěl jsem si ještě v Tatrách zaplavat.

Naložil jsem kluky, kteří byli u nás na večeři, a vyrazili jsme do Tater. Docela jsem to mastil, provoz už byl minimální. Kluci již byli v bazénu, byli tam i Dušan a Janko, s jásotem nás vítali.

„Už som si myslel, že si na nás zabudol,“ postěžoval si Janko.

„Janíčku! Já nezabúdam na krásných chlapcov, obzvlášť nie na teba,“ zašeptal jsem mu. „Ale nikomu to nehovor, oni by potom žiarlili.“ Culili jsme se a pak se milovali a milovali, všichni a se všemi.

Vzpomněl jsem si na truhláře Ďuriho. Podíval jsem se na srub a viděl světlo. Hodil jsem na sebe tepláky a běžel pro něj přes strojovnu, která měla dveře na dvůr ke srubům. Vyhnul jsem se tak tomu, abych běžel přes vestibul a kolem recepce.

Když jsem přicházel ke srubu, zaslechl jsem zoufalou prosbu: „Ňe, ňerob to.“

Opatrně jsem se podíval oknem a uviděl muže, který leží na Ďurim a snaží se o kopulaci. Dnes jsem byl plný adrenalinu a tohle mne dožralo. Vběhl jsem dovnitř, a než se ten chlap stačil vzpamatovat, uchopil jsem ho za flígr a přehodil ho ponad sebe jako hadr. Dopadl na zem a bolestně vzlykal. Doklekl jsem mu na hrudník a on se rozbrečel. Nedbal jsem na jeho úpění.

„Kto si?“ zařval jsem.

„Som jeho ocec.“

„A to od kedy ocec jebe syna?“ Prásk, dostal pěstí do nosu, vzápětí se mu z něho řinula krev. „Chceš jebac? Dobre.“

Za flígr jsem ho odtáhl do sprchy, strhl jsem z něho hadry, nezajímal jsem se o knoflíky, které lítaly okolo. Vzal jsem hadici a nacpal mu ji do díry. Posadil jsem ho na gulu. „Vypuśc to zo sebe!“

Byl v takovém šoku, že vše poslušně plnil a nezmohl se na žádný odpor. Když jsem uznal, že je dostatečně čistý, svázal jsem mu ruce.

„Daj na ňeho pozor, kedz śe ľem hňe, ta ho precáhni s tu hadicu.“ Podal jsem Ďuremu kus hadice, co jsem našel u sprchy. Odběhl jsem do vozu pro svou tašku s výbavou. Pak jsem ještě zašel pro kluky, že máme pohotovost. Nechápavě se na mne dívali.

„Máme vetřelce ve srubu, chtěl znásilnit Ďuriho, tak ho musíme potrestat.“

Kluci mne s radostí následovali do srubu. Vetřelci jsem nasadil na hlavu slepou kuklu a do úst mu vrazil rozpěrku. Položil jsem ho na balík polystyrénu. Ležel na zádech s hlavou zakloněnou, jen mu do huby zastrčit ocas. Chytil jsem za ruku Dušana a ukázal mu, aby zasunul svého tlustého macka do těch rozevřených úst. Ušklebil se a zasouval, za chvilku jsme pozorovali, jak ho to hezky vzrušilo a za nedlouho stříkal svou nadílku do krku.

„Ňeopovaž śe to nepolknuc a vypľuc, co spadně na źim, budeš lízac.“

Nějaká kapička mu ujela, ale snažil se poctivě polykat. Na jeho díru nasadil svůj klacek Janko a doplňoval tak svého přítele Dušana. Hobloval mu díru, dokud se nevystříkal. Následovala další dvojice a pak další a další, až jsme se na něm všichni vystřídali. Ďureho jsem nepobízel a on o to ani nestál. Když jsme skončili, nedokázal se udržet na nohách. Nakonec jsme ho zabalili do staré deky a hodili ke mně do vozu. Byla půlnoc, když jsem ho odvezl před vlakové nádraží v Popradě. Vyhodil jsem ho z vozu nahého s hromádkou roztrhaných hadrů.

„Ked ľem pipneš a budzeš obviňovac syna, abo dakého z nás, ta ce obviníme, že śi znásilnil syna. Domu śe nevracaj, bo tam šicko o tebe povíme, co śi chcel zrobic synovi a tam ce zabiju a daju zožrec psom.“ Klepal se a přitakával, možná také zimou, ale určitě měl dost nahnáno.

Když jsem se vrátil, byl Ďuri u nás v apartmá a tulil se k Hynkovi, stále ještě v mírném šoku. Přilehl jsem si k němu z druhé strany, trochu sebou škubl. „Ňebuj śe, ja ci ňeublížim, vstúpim do tebe, ľem kedz me šumňe popýtaš.“ Pohladil jsem mu tvář a on se hezky usmál, přitáhl si mne a políbil hebce na ústa.

„Dzekujem, že śi me ochránil. Prišol z Čechoch a chcel po mňe peňeźi. Neznám, jak śe doznal dze som, asi dakeho stretnul z partyji. Aľe já žádné peňeźi zateľ ňemám, bo teper som tu začal robic, ani ňemám na autobus domu, preto tu prespávam. Parťák mi tu dohodnul, že mi davaju najesc.“ Ronil slzy.

„A skadzi śi?“

„Zo Sabinova.“

„Ráno ci dám extra zálohu a zaveźem ce domu.“

„Ty dajaký vedúci, že mi možeš dac zálohu?“

„Hej, da śe to tak povedzec.“

Přilehl si ke mně Tadek a pěkně mne objal, zasunul ruku do mého klína, kde už se vzpínal dost tuhý klacek, jen co se ho dotkl, ztvrdl na kost. Ožužlal mi ucho, a když to Ďuri uviděl, mile se usmál, otočil se k Hynkovi a něžně ho políbil. Hynek ho pohladil a opětoval mu polibek. Pozoroval jsem ty dva mazlíky, jak si něco šeptají, pak se Hynek přizvedl, podíval se na mne.

„Nemohl by dělat v Praze? Mohl by bydlet u mne. Místa tam mám dost.“

„V Praze máme stále nedostatek lidí, a co se týče toho, že chceš, aby s tebou bydlel, do toho ti kecat nemohu. Pamatuj, že v pondělí letíme na Rivieru, tak ještě by měl tady zůstat.“

„Já nemusím na Rivieru.“ Vyslovil to tak stroze, jako by to bylo něco jako, že už nechce další karbanátek. Já osobně nemusím ani jeden, nemám rád sekanou, karboše a podobná mletá jídla, protože vždy u toho přemýšlím, kolik myší do toho mlýnku spadlo. Stejné je to i s uzenářskými výrobky.

„No jestli má pas, tak ho vezmeme s sebou.“

„Mám pas, ale je doma,“ honem se ozval Ďuri. Hynek se už mile culil. Zalehl Ďureho a dal mi polibek, až to mlasklo. Třeštidlo. Tadek si pohrával s mým klackem a tím svým mi projížděl úžlabinu.

Otočil jsem se k němu a chtivě políbil. Chopil jsem mu do dlaně koule a prožongloval mu je. Slastně zasténal. Lehl jsem si na záda a ukázal mu, aby mi obkročil hrudník a já se mohl věnovat hrátkám s jeho perfektním klackem. Když už jsem byl připraven vybouchnout, tlačil jsem ho níž a níž, až dokud se nenabodl na ten můj a já do něj zajel jako nůž do másla. Kluci nás pozorovali s otevřenými ústy. Hynek se rozesmál a zavrtěl hlavou.

„Ty nikdy nemáš dost,“ culil se.

Ráno jsem naložil Tadka, který se vracel do Prahy, aby se připravil do L.A., Mikloše, Mariána a Ďureho. Hynek smutně koukal za Ďurim, protože opět zůstával, aby se věnoval Američanům.

„Hynku, nezapomeň, po obědě jedete k nám.“

Přikývl.

V Popradě jsem z bankomatu vybral peníze, abych dal Ďuremu zálohu. Rozloučil jsem se s Tadkem hezkým pohlazením prdelky a polibkem.

Ďuri byl velmi potěšen, když jsem mu dal pět tisíc, to bylo více než výplata. „To je nevratná záloha, ta sa vracia, len keď budeš chcieť od nás odíjsť.“

Culil se. „Možem aspoň mame priľepšic, bo me živila skoro pul roka, než som dostal robotu.“

Potěšilo mne, že má starost o matku. Políbil mi tvář a poděkoval.

Vysadil jsem u nás Mariána, za chvilku i Ďureho a vyrazil jsem domů s Miklošem. Dal jsem mu sklenici lesního medu pro mámu. Když zaslechla burácení mého vozu, honem vyběhla, pohledem kontrolovala syna a pak i mne, než se její zrak upřel na sklenici medu a ona roztála stejně jako ten med. Zlíbala syna, poděkovala mi za med i za to, že jsem jí přivezl syna v pořádku. Zamávali jsme si a já vyrazil na konec světa, až na ukrajinskou hranici do Ubli. Jsou tam i takové kuriozity, že hranice půlí rodinný dům, ve dne jsou na Slovensku v kuchyni a spát chodí na Ukrajinu do ložnice, ale to není dům mé tety.

Burácení mého vozu vyvolalo poplach, zda se neřítí nějaké tanky. Všichni psi ve vesnici se rozštěkali a ustali až chvíli poté, co jsem vypnul motor. Teta mne vítala na zápraží, ustrojená v kroji a pozvala mě dál do domu, je to takový zvyk a nelze pozvání odmítnout. Host musí usednout, něco zakousnout a zapít, pak teprve může odejít.

„Može ze mnu ísc i Míťka?“

Čekal jsem nějakého malého kluka, když ukázala na přicházejícího asi dvoumetrového habána s pěkným úsměvem. Ten úsměv jsem si pamatoval, jednou ho měla také s sebou u nás na návštěvě, to bylo asi před deseti lety.

Postavil jsem se, podal mu ruku a objal, políbili jsme si tváře. Proměřil jsem si ho od hlavy až po paty, já nebyl drobek, také jsem měl bez pěti cenťáků dva metry, ale on byl o těch pět cenťáků vyšší. Drze se tím pochlubil, když jsem se ho zeptal, kolik měří.

„Rovné dva metre,“ culil se opět tím nádherným úsměvem.

„Pametáš sebe ho?“ zeptala se teta.

Přikývl jsem. „To, jak śe šumňe śmeje, mi neda zapomnuc.“

Teta přikývla a Miťku oblil ruměnec.

„Ňemuśíš śe haňbic, śi šumný, to ce dzívky isto dohaňaju po valaľe, že śe jich ňemožeš odehnac,“ potutelně jsem se šklebil.

„Och keľo jich tu bulo a každa friško s dačim pomahala, ľem žeby śe ukazala, jak je šikovna,“ smála se teta na plná ústa. „Un aľe bars vybíravý, ňechce ľem tak dajaku.“

„Potom aľe može i prebrac,“ pošťouchnul jsem ji.

„No to tyž pravda, hneśne dzivky śe znajú dobre pretvarovac,“ přitakala.

Ptal jsem se, co studuje.

„Teraz som skončil chemicku premyslovku v Humenym a koncom septembra nastupujem v Prahe na VŠ chemicko technologicku, technologiu potravin. Dostal som častečne štipendium, bo i v Bratislave je chemická škola, aľe nemaju ten obor. Daju mi za to základné veci na učeňe a stravovaňe v menze, muśím sebe zehnac dajaké bývaňe. Jeden kamarát zo školy, co je rok starší, mi to zháňa, daco do prenájmu z daľšíma študentami.“

„Ta s tým ci možem pomosc. Možeš bývac u mňe, tedy u cetky Anči, isto ňebudze proci temu, bo já budzem často z domu, ta jej aspoň nebudze otupno.“

Zase mi předvedl ten krásný úsměv. „Dzekujem ci, co budzeš za to chcec?“

Chtěl jsem odpovědět, že jeho.

„No tak pomožeš Anči z nakupami, abo tak co by jej trebalo.“

„To ľem teľo, dám jej peněźi, zapalacim jej.“

„Neznáš, co z peňeźami? Maš jich tak veľo?“

„Ta mám daco po rodičoch, to by mi starčilo.“

„Tak sebe to zašporuj na horše časy. Já jej dávam dosc peňeź, ňemaj strach. Po škoľe by som ce i zamestnal.“

Vytřeštil oči. „Ty? A neštuduješ eśči?“

Přikývl jsem. „Študujem a eśči budzem študovac najmeňej ośem roky.“

„A to co chceš tak dluho študovac?“

„Mám teraz od jeśeni dva roky prípravné študium a potom šesc roky ekonomiku a architekturu.“

„Co to za školu a taky obor ekonomika a architektura som nikda ňečul.“

„To ňe jeden obor, to dva samostatné školy a fakulty.“

„Ty chceš študovac dva školy naraz? Myślíš, že to śe da, že to zvládňeš?“

„Kedz ňe, ta jednu ochabim, a kedz to pujdze dobre, ta sebe kľudňe priberem daľšu.“

Rozchechtal se na plná ústa a předvedl nádherné zuby, i když v tu chvíli mne napadaly hodně zvrhlé věci, které bych s ním dělal.

„A jak, dze by śi me chcel zamestnac?“

„No, mám konzerváreň a mlikáreň co jich třeba zmodernizovac, plánujem postavic, menší mesokombinát, mraźareň, farmy s dobytkom, hadzinu, ryby budzeme chovac. Teraz začíname zo sadami, cez šesc sto hektáre.“

„Robiš sebe srandu?“ Pokroutil jsem hlavou. „To ce budze stác miliardy korún.“

Přikývl jsem. „Já som pripravený. Mám dosc našporovano a každý dzeň zarabjam. Zamestnávam asi tiśic dva sto ľudzi a každý dzeň nabíram novych.“

Už se nezmohl na slovo.

„Co budzeš robic, než nastúpiš do školy?“

„Budzem śe kus flákac po ľesoch a muśím babke porychtovac dosc dreva na źimu.“

„Máš pas? Nechcel by śi teraz v pondzelek ísc ze mnu a paru kamaratámi na tydzeň, abo dva na Rivieru? Já mam voľno ľem tydzeň, aľe oni tam budu dva týžňe.“ Lapal po dechu. „Ta co, idzeš?“ Přikývl. „Ňebuj, peňeźi ci ňetreba. No, ta sebe honem zabaľ najnutňejše veci a hlavňe pas, co ci budze třeba, kupíme na mesce.“

Stál a koukal.

„Už máš zabaľeno?“

Trhl sebou a běžel se sbalit.

„Ňebudze vám Miťko chybec, kedz budze až v Prahe?“

„Budze, budze mi otupno, aľe mám eśči daľše dzeci. Dzivčata od mojej Haľky nám nośa jedzeňe každý dzeň. Raz, dva raz za týdzeň poprataju, vyrajbaju i pobigľuju. O šícko mám postarano. A co, že teraz robíce taku hoscinu? Šak u vás odpust až na Marcina.“

„Robíme teraz bo ceplo, na Marcina už chladno.“

Zasmál jsem se. Nevěděla o tom, že se potká s tetou Helenou. Bude to pro ni překvapení.

Ochutnal jsem krásně nadýchanou buchtu. „To pečece vy abo dzivčata? Je bars dobra, jak pena.“

„Ta totu som pekla já, aľe dzivčata tyž také dobre znaju upesc a jaké všlijake zakusky od vymyslu śveta.“

„To i naša Marinka taka, furt skúša dajake nove, jedne ľepše jak druhé. To asi jak na nich prichodzi výdaj, ľem žeby jim to vytrimalo.“

Rozesmáli jsme se.

„A jak śe má Julka? Zdrava?“

„Aľe,“ mávl jsem rukou,“ furt nas komanduje, nedá na chviľku pokuj, ráno sebe ligňe s fľašečky co má pod hlavu a nichto jej potom nestarči.“

Hlasitě jsme se rozchechtali.

„Mace šicko porychtovano?“

„Mám šicko, mňe teho veľo ňetreba, kapesnik, knižečku na modľeňe, pacere a paru koruny.“

„Peňeźi vám ňetreba, mi nič nebudzeme predávac, šicko dostaňece zadarmo.“

„Oj bo ty figľar Štefku, śi jak tvuj dzeda, jak keby som śe na ňeho patrela kedz ce vidzím. Ľem śi kus vecej vyrosnul, jak i náš Miťko, sce šumny a obidvojo vysoke jak topoľe.“

„Mám eśči jedno, skoro som zapomnul, aľe baba Julka by vám to povedzela. V polovičke augusta idzeme autobusami do Prahy jak procesia na novu vyśviacku koscela, co bul za komunistoch zavrety. Pridze śe jeden dzeň ku večaru, preśpice v mojim hotelu a ráno potom budze slavnostna omša s vyśviacku, priśľubilo śe nám zateľ šesc biskupoch a jeden kardinál. Nechcece ísc s námi? Tyž vám nič nebudze treba, šicko dostaňece.“

„Ráda by som, ľem neznám, jak zdravičko a te autobusy hňeśka také cesne.“

„Máme zabešteľovane te najľepše autobusy, dze sebe možece nohy nacahnuc a nekurčic śe. Budze tam i káva, čaj a malinovky. I zachodova buďka tam.“

Teta se začala natřásat smíchy. „Dobre, vtedy ta pujdzem, aľe ľem pre tu buďku, žeby som vidzela, jak śe to rozbrizgňe po draźe za autobusom.“

„A to tverdzice, že já figľar. Vás tyž dosc.“

Chechtali jsme se, až jsme se za břicha popadali, když přišel Miťko a koukal na nás, co tam vyvádíme. Přišel oblečen v režném obleku, buď z hrubé surové bavlny, nebo lnu, a byl moc sexy.

„O very nice, sexy!“

Zarděl se jako prvnička. V ruce držel kufřík s kolečky.

Teta když vyšla před dům, tak se pokřižovala a uklonila, udělala to třikrát. Je to spíše zvyk z pravoslaví, ale oni jsou tam taková smíšená komunita, tak občas některé zvyky od sebe vzájemně přeberou.

Když jsme dojeli k nám a Borka zahlédla tetu Helenu, poznala ji okamžitě a vrhla se jí do objetí. Zlíbaly se a ronily slzy.

Když jsem představoval Miťku, Steve a Alesio po něm mlsně koukali. Miťku jsem odvedl do svého bytu na statku, aby si tam mohl odložit věci, dával jsem mu klíč, ale odmítl ho, že bude se mnou a klíč by mohl ztratit.

„Na listku u teľefonu máš číslo na teho pražáka, volá śe Baroš. Budze čekac do dvoch hodzin,“ upozornila mne sestra.

„Dobrý den, pane Baroši, jmenuji se Simon, neznáme se, ale chci vám nabídnout spolupráci. Vy máte na východě v Odeve zadanou zakázku na nějaké oděvy, ale je to v ohrožení, totiž závod je na mizině. Ředitel s ekonomem připravili jeho vytunelování, rovněž banky a také mého bratra, který jim uvěřil a vložil do nově vzniklé společnosti deset milionů z rodinného jmění. Protože můj bratr jim důvěřoval, ale nerozumí podnikové ekonomice, tak jsem se na tu jejich společnost podíval a odhalil podvod. Včera jsem ve spolupráci s bankou všechno zablokoval a ředitel s ekonomem budou čelit trestnímu stíhání, takže závod je bez vedení a bez peněz. Byla by škoda, aby se rozprchli výkonní a dobří zaměstnanci, kteří jsou od včerejška bez práce. Je tu možnost ve spolupráci s úřady a soudem zrušit prodej závodu a vrátit ho státu. V zájmu zachování zaměstnanosti se naskýtá možnost ten závod koupit a oživit ho. Pokud použijeme správné páky a argumenty, tak bychom ho možná i dostali za symbolickou korunu. Sociální podpora by stála stát cca jeden milion každý měsíc a volných pracovních míst je jako šafránu, takže když budou na podpoře jen tři měsíce, stát utratí sumu, která se rovná odhadu znalce.

Dám vám kontakt na paní Juditku, která má na starosti řešení takovýchto problémů s podniky u krajského úřadu. Kontaktujte ji, ona vám poradí, zařídí, vyřídí, můžete jí plně důvěřovat. Je tu jedno ALE, je potřeba zajistit vedení, minimálně ředitele a ekonoma. Můj bratr je výrobák, krejčí, který si prošel postupně pozice od píky, tak jak to praktikoval Baťa, na ekonomiku nebo celkové řízení závodu nevhodný. Já nemám zájem se vměšovat do řízení, protože to není můj obor, jsem stavař, ale rozumím penězům. Jsem ochoten do závodu investovat potřebnou polovinu částky, stejnou jako vy. Tento podíl by patřil mému bratru podle standardních zákonných podmínek. Ještě mám pro vás nabídku prezentovat vaše zboží na výstavě v našem paláci na Ovocném náměstí od první srpnové soboty po dobu dvou týdnů, pokud máte zájem, více informací vám poskytne můj zástupce v sídle firmy na Karlově náměstí. Přivítám vaši odpověď do zítra v poledne, pak odjíždím na dovolenou a nebudu k zastižení.“