Znovu nalezená láska 39 – Festovní úlet

Nemohl jsem se dočkat rána, neustále jsem se probouzel vzrušením a nedočkavostí. Oba vozy dopravili téměř současně. Já byl šíleně vzrušen, když vykládali vozy ze speciálních polstrovaných skříňových přívěsů. Auta byla celá zabalená v textilních návlecích, a aby toho nebylo málo, tak celá byla ještě chráněná přilnavou folií, jak povrch vozů, tak i interiér. Technici od obou vozů do nás nalévali rady, co jak dělat. Předali nám i bedny s různými přípravky na ošetřování, zejména nás upozornili na potřebnou ochranu laku. Míra až slintal. Měl jsem sto chutí nasednout do Bugatti a pořádně ho prohnat. Musel jsem si nechat zajít chuť, je potřeba vozy odstrojit a vyřídit všechny nutné formality. Vozy jsme zatlačili do garáží v Holešovicích a já spěchal k Pavelkovi, byl jsem zvědav, co ještě vyhrabal, již posledně říkal, že jsou to poslední sklady. Když jsem k němu došel, potutelně se culil. Já zvědavě přizvedl obočí, co z něj vypadne.

„Mám pro tebe kšeft století. Mám skutečně posledních deset skladů, hlavně s pohonnými hmotami na Jihlavsku. Byly zadané, zájemci dokonce zaplatili i zálohy s tím, že do měsíce doplatí zbytek ceny, když jim ty sklady předáme. Jenže my to takto neprodáváme, tak jsme ty zálohy vrátili. Chceš to?“

„Za obvyklou cenu?“ Usmál se a přikývl, jenže obvyklá cena byla za tři sklady a teď je jich deset. „Ale to není to hlavní, došlo i na Ubytovací správy a jejích sklady a zejména budovy, ty jsou v každém krajském městě. Dále tam jsou ve městech s posádkami nebo poblíž ubytovny a také všechny OVS.“

Posadil jsem se a musel se napít.

„Sakra! Těch musí být více než stovka.“

„Sto dvanáct, ale osmnáct z nich není na prodej, tam jsme v podnájmu.“

„Tak za kolik?“ Přimhouřil jsem zrak. Čekal jsem hodně vysokou sumu.

„Dvě stě, sakum prdum a na každé máš jako prémii ocelový trezor.“

„Proč tak málo?“

„Protože spěchají, každým dnem se republika rozpadne. Příští měsíc se budou ti naši kohouti v Brně dohadovat o rozdělení.“

„Beru vše!“ Rozchechtali jsme se.

„Víme, že jsi solventní a je na tebe spoleh, není čas prodávat jednotlivé objekty, tak odsouhlasili můj návrh nabídnout to tobě za poloviční cenu.“

Po cestě domů jsem se zastavil v bance vystavit příkazy a se seznamem všech objektů jsem šel domů. Po večeři jsem prohlížel seznam a přemýšlel, co s tím. Z ubytoven se dají udělat byty, ale OVS jsou většinou v honosných zabavených vilách nebo domech na náměstích. Musíme si najmout místní firmy a udělat rekonstrukce, zmodernizovat interiéry a nabízet do pronájmu. Olda s Adamem se zjančí. Vzpomněl jsem si na Hynka, vyběhl jsem do podkroví, kde byly čtyři menší byty 2+1, ale s terasou. Nízkou část krovů k okapům jsme seřízli a vytvořili tak hezké terasy.

„Jdu tě zkontrolovat!“ vybafl jsem na Hynka. Koukal jsem do prázdného bytu, na zemi ležel spacák, vedle něj kniha a hrnek kávy, v rohu hromádka igelitek a oblečení. „Koukám, že už ses nemohl dočkat svého soukromí.“

„No, znáš to, studenti, moc jsem se tam nevyspal.“

„Vezmi si co, potřebuješ, budeš spát u mě, než se zařídíš.“

„Ale…“

Přiložil jsem mu prst na ústa.

„Šéfovi se neodmlouvá!“ Rozesmáli jsme se.

Teta podřimovala u televize, zaťukal jsem, škubla sebou a vyjeveně koukala.

„Teto, to je Hynek, náš podnájemník, tedy z podkroví, ale pár dnů bude u mne, než se zabydlí. O víkendu bychom se mohli porozhlédnout po nábytku a ostatním zařízení.“

„Ale…“

Zase jsem mu přiložil prst na pusu.

„Neodmlouvat!“

Teta se rozesmála.

„Jeho musíš poslouchat, kolikrát to musím i já.“ Teď jsem se rozesmál také.

„Dostaneš od firmy nevratnou půjčku padesát tisíc. Za každý odpracovaný rok se ti odepíše deset tisíc, když odejdeš dříve, tak zbytek musíš vrátit.“

„To sis vymyslel teď?“

Přikývl jsem.

„On má místo hlavy šrotovník, než mne něco napadne, tak on to má hotové,“ chechtala se teta.

„Dáš si kávu? Tvá zůstala nahoře.“

Přikývl a uculil se.

„Jé, ty máš počítač?“

„Neboj, také ho dostaneš.“

Rozzářily se mu oči, objal mne a políbil, ale jen na tvář.

Díval jsem se na malého šťastného kluka. Zadíval jsem se mu do očí, sklopil zrak a zrudl. Pohladil jsem ho po tváři a přizvedl za bradu. Těkal očima. Držel jsem jeho bradu a přibližoval se k jeho ústům. Zavřel oči a já ho hebce políbil. Opět jsem ho pohladil. Ruměnec neustoupil, naopak, rudly mu i uši.

„Stydne nám káva.“ Trochu sebou trhnul. Nalil jsem nám po skleničce koňaku.

„Zítra máte výzo, že?“

„No jo, málem bych na to zapomněl.“

„Ty moc do školy nechodíš, co?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Jen když se mi chce.“ Rozesmáli jsme se.

„Jak to zvládáš?“

„A jo, jde to, mám individuální studium. Jednou za měsíc si vyzvednu od učitelů jejich přípravy, oni mi tam případně dopíšou nějaké odvolávky na jinou literaturu než učebnice, někdy mi přihodí i skripta z vejšky. Jindy přiloží i nějaké pracovní listy s úkoly. No a jednou za měsíc mne přezkouší.“

Zavedl jsem Hynka do koupelny.

„Mohu si napustit vanu?“

Přikývl jsem.

„Pošlu pak tetu, ať ti vydrbe záda,“ smál jsem se a odcházel.

„Ty bys mohl,“ zaslechl jsem tiché špitnutí, snad si to řekl jen tak pro sebe, jako zbožné přání. Rozestlal jsem postel, svlékl se do boxerek a trochu porovnal věci. Dopil jsem koňak. Odnášel jsem skleničky a z koupelny jsem zaslechl šplouchání. Vracel jsem se z kuchyně. Odpočítával jsem si kroky, mám, nemám… Mám, vyšlo mi u koupelnových dveří. Vešel jsem do koupelny bez zaklepání, vždyť to chtěl.

„Jdu ti vydrbat záda, jak jsi chtěl.“

Byl trochu rudý z teplé vody, ale tu grimasu, kterou vytvořil, nezapomenu.

Začal koktat.

„Já, já…“

„Myslel sis, že neslyším?“ rozchechtal jsem se. Sundal jsem si boxerky. Hynek vypadal, že se chce utopit, honem sklonil hlavu, ale měl plnou vanu, a tak se napůl ponořil. Začal prskat, kašlat a lapat po dechu.

„Ty chceš umělé dýchání, co?“ Naklonil jsem se k němu a dál mu pořádnou hlubokou pusu. Teď teprve měl důvod lapat po dechu.

„Postav se. Vydrbu ti záda.“ Žínkou jsem mu drbal záda a můj neposeda už se pozvolna otíral o jeho prdelku. Přimáčkl jsem se na něj, objal ho jednou rukou v podpaží a hladil mu hrudník hledaje bradavky. Druhou rukou jsem ho objal v pase a hladil bříško, prsty lehce šimraly jeho chloupky v podbřišku. Krásně se chvěl, když jsem nahmátl bradavku a lehce ji sevřel, podlomila se mu kolena. Udržel jsem si ho v objetí. Můj klacek už byl připraven k průniku, ale to jsem si nedovolil, zejména kvůli tetě. Natočil jsem si ho a jemně mu ožužlával bradavky. Krásně tichounce sténal. Políbil jsem ho, ruce mi sjely dolů a uchopily pevné půlky. To miluji, pevný zadeček, málem jsem vystříkl.

„Půjdeme do postele,“ zašeptal jsem mu do ucha a olízl ho. Vydal ze sebe toužebný vzdech. Osušili jsme se a podal jsem Hynkovi župan, já šel nahý. V pokoji jsem si také navlékl župan.

„Chceš něco na spaní?“

„Spím nahý, ale co když sem vejde teta?“

„Nevejde.“

Usmál se a shodil ze sebe župan, ulehl do postele.

„Kruciš! Já zapomněl, kolik je hodin!“ Pohledem na hodiny jsem se ujistil, že ještě není tak pozdě, abych zavolal Johnovi. „Promiň, musím ještě něco vyřídit. – Jak se máš, Johne?“

„A co ty, jak se ti daří?“

Po zdvořilostních frázích mi John sdělil, že má pro mě nabídku.

„Ten veliký ranč vedle nás s rozsáhlými pozemky je na prodej za velmi dobrou cenu. Má rozlohu deset tisíc akrů.“

V hlavě mi šrotovalo, pitomí Američani, stále odmítají soustavu SI, to je něco přes čtyři tisíce hektarů. To je pěkný flák.

„Jsou to z třetiny pole, o něco víc jsou pastviny a zbytek les. Také tam protéká ta říčka, jak jste tam jezdili se Stevem. Máš zájem?“

„Kolik to bude stát?“

„To bude záležet, jak to usmlouváš.“

„Neznám vaše způsoby a mentalitu, tak nevím, zda to zvládnu.“

Rozchechtal se.

„Ty to zvládneš a já budu u tebe. Přijeď příští týden, uvidíš, o co se jedná, a lépe pochopíš, je to trochu komplikované, ale ty to jistě zvládneš.“ Už jsem si ho uměl představit, jak se chechtá.

„Tak dobrá, ale nezapomeň, na přivítanou chci skopové.“ Teď jsem ho i slyšel, jak se chechtá.

Tak, a Bélla má smůlu, nevím, kdy se mi povede přijít k němu na zábavu. Hned poté jsem mu zavolal, moc nadšený nebyl.

„Priveźem ci žuvačku z Ameriky.“ Vyprskl.

„Počkaj, já zapomnul, privežem sebe šumného prabratranca.“

„Ty śi chuj!“ otituloval mne Bélla.

Když jsem skončil, Hynek už spal, nechal jsem ho odpočívat, jen jsem ho pohladil a políbil na tvář.

Moje bio hodiny zapracovaly a já se vzbudil v pět. Udělal jsem si kávu a usedl k včerejšímu seznamu, dělal jsem si poznámky, co by bylo vhodné s kterým objektem udělat. Hynek se převalil, popřál mi dobré ráno a pohladil po zádech.

„Promiň, já byl unaven, že ani nevím, jak jsem usnul.“

„Hlavně, že ses dobře vyspal.“

„Jo, krásně.“ Usmál se.

„Vezmi si župan a padej do koupelny, v sedm musíme být na Karláku.“

Zavolal jsem Pepovi, ať je v sedm i s Pepčou na Karláku, máme nové objekty, spoustu objektů.

Když jsem jim předložil seznam, oněměli.

„Čeká vás hodně práce.“

„Kdy to vše chceš stihnout?“

„Já? Snad vy, já mám prázdniny.“

Koukali jeden na druhého.

„To jako je všechno naše?“

„Ano, objekty zajistit, vypracovat dokumentaci, vybrat firmy a zrekonstruovat, všechny vily zařídit luxusně, chceme na nich vydělávat. Copak? Peněz z benzínu a nafty musí být na tři takové seznamy, nehledě, že tady je dalších deset skladů.“

„To jo, s penězi není problém, ale s lidmi, hlavně sehnat ty správné firmy.“

„Musíte je důkladně prověřit, jaké mají reference, podívat se přímo na jejich dílo, ne jenom z papíru. Tady máš čerstvou posilu, kdyžtak sežeň ještě někoho dalšího. Při tom počtu staveb jich budeme i tak potřebovat víc. Naber jich pět, ti se určitě uživí.“ Pepa si prohrábl vlasy a povzdechl. „Nemusíš dělat všechno sám, rozděl a panuj.“

„Hynku, vzpomeň si na školu, kdo tam byl, kdo by se nám hodil. Bytů máme dost, přinejhorším budou dva v jednom větším, než se to vytříbí.“

„Tak já pádím pro výzo, ty sklady s pohonnými hmotami udělám já v pátek. Pepčo, pojedeš se mnou?“

Přikývla.

Ve vestibulu na mne čekal Pepík.

„Tak naskoč! Co Bernard?“

„Jo, v pohodě.“

„A?“

„Nic vážného, jen prostě se mu líbí v Praze a je nám spolu dobře. V sobotu jsme byli na koupáku. Byl to hezký víkend.“ Hodil jsem po něm oko, viděl jsem, že se culí, tak to asi byl víc než hezký víkend. Před školou jsem to trochu oroštoval a hned byla plná okna řvounů. Já nemám kytku, a vůbec, dávají se ještě kytky učitelům na průmce?

„Podej mi tu tašku.“ Byla tam láhev vína a bonboniéra mušlí. Ještě, že mám tu tetu.

Ředitel chvilku promlouval do rozhlasu, pochválil nás, že nikdo letos nerupnul… Profesorka Hořínková, naše třídní, se uculila, když nakoukla do podávané tašky. Chtěl jsem se rozloučit i s Mišáčkem, když zpozoroval, že mířím k němu, honem se otočil a klábosil s nějakou holkou.

„Míšo, můžeš na chvilku?“ Jen zavrtěl hlavou, nestál jsem mu ani za slovo. „Tak si hezky užij prázdniny!“

Zašel jsem ještě za Honzíkem, měl třídu vedle, zrovna se začali trousit.

„Ahoj Honzo!“ Jen pokýval hlavou, netvářil se moc nadšeně, že mne vidí. Co s ním je, nevídali jsme se často, od té doby, co jsem měl individuální studium, jsem chodil do školy jen dvakrát v měsíci, a to jsem musel obejít všechny své učitele, takže jsem neměl čas se loudat po chodbách. Chytil jsem ho za ruku a přitáhl k sobě.

„Co je s tebou, Honzíku, proč jsi smutný? Potíže s Jankem?“ Jen zavrtěl hlavou. „Tak doma je něco špatně?“ Opět jen zavrtěl. „Tak mi prozradíš, co se děje?“

Zvlhly mu oči, otočil se k oknu a koukal do ulice. Hladil jsem ho po zádech, tak jak mi to dělával on.

„Honzíčku, ze všech kamarádů tě mám nejraději, jsi mi nejmilejší, nemohu se koukat, jak jsi smutný. Co mohu pro tebe udělat?“

Stále jen vrtěl hlavou. Rozvzlykal se.

„Já tě nemohu dostat z hlavy, stále tě miluji.“ Otočil se ke mně a položil hlavu na mou hruď. Hladil jsem ho po zádech. Jen aby nepřišel Janek, to by byl konec.

Zahlédl jsem Matyho.

„Máš klíče od klubovny?“ Přikývl. „Zamkni nás tam na deset minut. Dělej, nemusí nás vidět celá škola.“

Zatřásl jsem s ním.

„Honzíčku, my dva to nevyřešíme, musíš najít pomoc. Zajdi za školním psychologem, ten ti bude vědět poradit.“

„Nejsem blázen!“ ohradil se.

„Každý, kdo se zamiluje, je blázen, já to vím snad nejlíp, nemyslíš?“

Políbil jsem ho na tvář a otíral mu slzy kapesníkem. Nejraději bych mu je slíbal, ale to by bylo jen horší.

„Vzchop se trochu, za chvilku tě bude hledat Janek.“

Zklidnil se.

„Janek je moc hodný, ten si to ode mne nezaslouží.“

„Honzíku, někdy se musíme obětovat. Já jsem až nedávno pochopil, proč mne André opustil. Obětoval se, idiot, i když nemusel. Řešili jsme, jak to mezi námi bude dál, když budu studovat a budeme se vídat málo. Pak se naskytla možnost studovat v Paříži, ale on už nastoupil do rozjetého vlaku s přesvědčením, že mne bude brzdit a že je mnohem starší, že si zasloužím mladšího, že je chudý… Prostě nedbal na to, co jsem mu slíbil, a jel si po svém. A já hlupák to tenkrát nechápal. Honzíku, slib mi, že zajdeš k tomu psychologovi.“

Hodil na mne psí oči a přikývl.

„Řekni to, nahlas.“

„Slibuji, že za ním zajdu.“

Políbil jsem ho opět na tvář. Usmál se.

„Můžeme?“ Přikývl. Zaťukal jsem a Maty nám otevřel. Stačili jsme to tak tak. Janek se zrovna přiřítil zpoza rohu.

„Ahoj, Janku, už jsem tě neviděl sto let. Co Honzík, nezlobí? Nechtěl mi nic prozradit.“

„Honzík je zlato!“ políbil ho na tvář a objal kolem pasu.

„Pojedeme na tu Rivieru?“

„Určitě!“ odpověděli jednohlasně a vyrazili ze školy.

„A co ty Maty? Máš někoho?“

Uculil se.

„Nemohu o tom mluvit.“

„Takže ženatý? Nebo někdo z učitelů?“

Culil se.

„To první.“

„Maty, ale to nemá budoucnost.“

„Ale je to s ním krásné a umí to skoro jako ty.“ Rozchechtali jsme se.

„Nemám ho doučovat?“

„Opovaž se!“

Rozloučili jsme se a já ho políbil na tvář.

„Nikdy na tebe nezapomenu.“

Asi mu trochu vlhly oči.

Cestou domů jsem se zastavil na Karláku.

„Jani, zítra ráno v pět tě vyzvednu a jedeme ke Germánům.“

„A nemohl by jet Hynek? Má státnici z němčiny.“

„Kde je?“

„Jel s Pepou do truhlárny, měli by se vrátit každou chvíli.“

„Jdu na prodejnu podívat se na počítač, tak ať přijde za mnou.“

V obchodě jsem mu vybral počítač a ani mi ho kluk nestačil přinést, už tam byl Hynek.

„Nalož si ho do auta. Máš C dvojku z němčiny?“ Přikývl. „Tak zítra ráno v pět vyrážíme do Hamburku. Musím tam převzít a hned prodat sto deset Hummerů.“

„A co já tam budu dělat?“

„No, co bude třeba, nevím, co se může naskytnout, a já německý neumím, tedy umím 'Hände hoch' a ještě 'schnell'.“ Rozchechtali jsme se. „Řekni to Pepovi, ať tě zítra nehledá.“

Jel jsem domů. Vzpomněl jsem si, že jsem slíbil Američanům ty mince. Vyzvedl jsem je doma a jel do banky za Davidem.

„Nazdar, Davide, potřebuji službu.“

„Jak ti mohu posloužit?“

Vyndal jsem z kapsy pět malých krabiček s mincemi.

„Tohle potřebuji vyvézt do USA, slíbil jsem to muzeu v Chicagu, tam mám toho strejdu, no je to vlastně bratranec mého otce.“

David pootvíral krabičky.

„Kdes to vzal? Ta kvalita dukátu je unikátní, není to nějaká novoražba?“

„To mám od babičky, pochybuji, že by ona razila dukáty. Ty se u nás dědily odnepaměti.“

„Ty tolary jsou také pěkné, ty jsi koupil na sběratelské burze, že?“

„Uhodls.“

„Víš, kolik mají ty dukáty cenu?“ Pokrčil jsem rameny. „Minimálně dvě stě tisíc korun jeden. V aukci, vzhledem ke kvalitě, by mohly být i za tři sta.“

„To už je pěkná suma.“

„Jsou to muzejní kousky, doufám, že to Národní banka povolí.“

„Jestli jsou skutečně tak hodnotné, tak jim dám jen jeden. I tak jsem jim slíbil jeden.“ David se rozesmál. „Víš, já jsem tomu strejdovi zavázán a chci si naklonit i ředitele Rezervní banky v Chicagu, je to jejich muzeum.“

„A proč?“

„Je to vlivný člověk, absolvent Harvardu, a já tam chci dostat svého prabratrance, kterého jeho rodiče moc nemusí. No, vykašlali se na něj.“

„Ty jsi manipulátor,“ zasmál se. „Dobře, je to pro dobrou věc a bude to v muzeu, tak snad to projde. Zastav se v pondělí odpoledne.“

„Díky, Davide.“

Jel jsem zpátky na Karlák, teta chtěla nějakou rýži. Odchytila mne Pepča.

„Volal Jacques, v pondělí přijedou Francouzi, konečně se stěhují Na Příkop, kdo jim to předá?“

„Míra je seznámí s obsluhou plošiny do garáží a stavební část musí Pepa. Potřebujeme upřesnit dispozice, jak chtějí rozčlenit prostory. Nezapomeňte na vstupní karty a doklady o připojení elektro, plynu a vody.“

Zavolal jsem pověřence vlády, který nastoupil po odvolaném náměstkovi Milanovi, že rozvodné závody mohou začít s přípojkami elektřiny. Dal jsem mu i číslo telefonu na Telcom, ať se mohou domlouvat přímo beze mne.

V hlavě mi stále vrtal Mišák, proč je stále tak zatvrzelý. Zkusím se zastavit za ním doma. Zazvonil jsem u branky, z garáže vykoukl jeho otec, mávl na mne, ať jdu dál.

„Dobrej! Je Míša doma?“

„Není, odjel s nějakým kamarádem, naplánovali si nějakou trasu kolem Prahy na celý týden. Co jsi potřeboval?“

„Nic, jen jsem si chtěl promluvit.“ Nechtěl jsem mu sdělovat podrobnosti.

„Sakra, dnes je hic.“ Svlékl si triko a v sudu před garáží se omyl a utíral do toho trika. Pozoroval jsem jeho pěkně vypracované tělo, nejvíce mne upoutalo jeho pěkné bříško. Nebyl to kulturista, ale pěkný chlap s hezky vypracovaným tělem z práce. Navíc byl pěkně chlupatý, tak jak se mi to líbí. Od pupíku nahoru jen proužek a pak hezký drn na hrudi.

Zpozoroval, jak se na něj dívám, a prstem si pohrával s bradavkou. Nabírala barvu a vystupovala. Ocas mi dával znamení, že se mu to líbí. Dlaní si pak hladil prsa a jemně je prohnětl. Dlaň sesunul na bříško, nevelké, ale hezky vykreslené buchtičky mne fascinovaly. Prohrábl si chloupky pod pupíkem a lehce zajel prsty do kalhot. Ten hajzlík se mi podbízí. Očividně mne sváděl. Přiblížil jsem se k němu. Jednou rukou jsem mu opáčil prdelku, pevně jsem mu ji sevřel, až slastně zasténal a přivřel oči. Druhou rukou jsem hřbetem dlaně pohladil jeho bříško a posouval se na hrudník, kde jsem mu pročechral ty hezké chlupy.

„Mám tě protáhnout?“ vyjelo ze mne, ani jsem nevěděl jak.

Honem přikývl, jako by se bál, že si to rozmyslím.

„Pořádně si propláchni díru.“ Nestačil jsem se divit, to není můj slovník. To udělal on, svým chováním, čubka podbízivá. Uvědomil jsem si podobnost jeho chování s Mišákem, ten také ve mně vyvolával vulgaritu. Já byl ten, kdo sváděl.

„Máš nějakou větší gumu?“

Přikývl a odběhl do domu. Porozhlédl jsem se po garáži. Zahlédl jsem tubu Indulony, ta bude dobrá, položil jsem si ji na ponk. Svlékl jsem se a zašel k tomu sudu také se opláchnout. Vůbec mne nezajímalo, že mne může někdo z ulice vidět, naopak pomyšlení na to mne rozrajcovalo ještě více. Sakra, kde je? Už jsem se ho nemohl dočkat. Sráč jeden, natrhnu mu prdel. No konečně, když mne uviděl, přidal do kroku.

„Klekni a kuř!“

Poslušně klekl a nenasytně hltal můj kůl. Kam se na mne hrabe stepní kozel. Já byl rozdrážděný, že bych mu nejraději prošpikoval hlavu. Uchopil jsem mu ji a drsně mu vrážel kůl hluboko do hrdla. Žádné dávení, nic, tak jsem mu pořádně hobloval mandle. Až po delší době jsem si uvědomil, že mi festovně masíruje koule. Byl dobrej, myslím, že jeho hubou projelo pár kilometrů čuráků. To mne nabudilo ještě víc, ocas mi zaškubal a obstříkával mu mandle. Ani kapka nevyšla nazmar, vše stačil polykat a ani se nezakuckal. Sakra dobrá kurvička. Umí to.

„Postav se!“ Uchopil jsem ho v podpaží a jako panenku přizvedl a posadil na ponk. Zvedl jsem mu nohy a do díry zastrčil Indulonu, pořádně jsem zmáčkl tubu. Zasunul jsem mu prst do díry, byla volná, tak jsem přidal druhý a vzápětí tam následoval bez odporu i třetí. Kurva! Snad to není vjezd do pískovny.

„Kde je ta guma?“ On ji celou dobu držel v ruce. „Kousni!“ Škubl jsem a honem si ji roloval.

Předklonil jsem se k němu.

„Pověs se mi na krk.“

Objal mne kolem krku, jeho nohy jsem si přehodil na ramena a už jsem se strefoval do jeho díry. Zajel jsem do něj naplno a nadoraz. Vyhrkly mu slzy. Nadhazoval jsem mu prdelku a on samovolně dosedal. Hekal a zakusoval se do rtů. Mrdali jsme o sto šest. Indulona v něm tála a stékala mi na koule, mlaskalo to a já divočel. Byl jako akrobatka, krásně jsem si ho nadhazoval a sledoval všechny jeho grimasy.

„Líbí se ti to, čubičko?“

„Ano, ano, vymrdej ze mne duši.“

Najednou zazvonil zvonek. Ne, pohádce nebyl konec. Nikdo není doma. Jenže byla otevřená vrata od garáže. Na nás ale z ulice do garáže vidět nebylo.

„Počkej, to bude kamarád, říkal, že se staví navečer.“

Pustil jsem ho, vzal si kalhoty a běžel ven. Za chvilku přivedl asi pětadvacetiletého kluka. Štíhlý, vysoký, usměvavý, to je důležité. Kdo se umí usmívat, je dobrý člověk. Koukal na můj trčící ocas, polkl slinu, poklekl, strhl mi gumu a jal se mi ho kouřit. Nechal jsem ho, ať si pochutná.

„Přines něco k pití, nealko, neslazené a s bublinkami. Prostě sodovku nebo minerálku.“

Mišákův otec odběhl a já tomu klukovi masíroval mandle. Také byl dobře vycvičen, můj ocas do sebe pojal celý a ani nemrkl. Jednou rukou mi masíroval koule a druhou mi hladil bříško.

„Jak se jmenuješ?“ konečně jsem se zeptal Mišáková otce.

„Michal, Míša.“ Podal mi sklenici. Sodovka s kousky citronu a několika kostkami ledu. Paráda.

„A ty kuř pořádně, čubko!“ uchopil jsem jednou dlaní jeho zátylek a pomáhal mu dorážet na můj ocas. Mišák nás chtivě sledoval. Kývl jsem na něj, přistoupil ke mně a já mu chtivě zabořil prsty do toho drnu na hrudi. Miluji prohrabávání hezkých chlupů na mužích. Občas jsem mu prsty sevřel bradavku, vždy při tom slastně vzdechl. Přitiskl jsem si ho na sebe a nastavil mu k ústům svou bradavku. Bez zaváhání se ji věnoval, uměl to, věděl, jak postupně zvyšovat napětí a rozkoš. Perfektně mne rozdráždil a já plnil s hlasitým doprovodem jeho kamarádovi ústa. Spokojeně se uculil a olízl rty.

„Jdi se připravit, chci tvou dírku!“

„Ale já…“

„Kšššt! Neptal jsem se.“

Poslušně odešel.

Mišák se potutelně uculil.

„On je, no, má panickou dírku. Rád kouří a omrdává, ani prst mi nedovolil do něj vsunout.“

„Vše je jednou poprvé, neboj se o něj, budu opatrný.“

Mišák se uculil.

„To jsem zvědav.“

„Nepochybuj!“ Rukou jsem mu opáčil koule a klacek, doteď jsem se jich nedotkl. Klacek na to okamžitě zareagoval, pěkně mu ztvrdl a koukal nahoru. Jemně jsem mu ho párkrát prohnal rukou a pak vždy sevřel v dlani koule. Pokaždé se trochu zhoupl a toužebně zasténal. Můj nenasytný ocas už sebou škubal a také se snažil podívat nahoru. Co jsem si pohrával s Mišákem, tak si odpočal a zanedlouho už slintal. Mišák mi olízal vytékající touhu, pak se zvedl a otíral se o mé tělo. Jeho šmátravé ruce po mne bloudily, tiskl se ocasem na má stehna a otíral se. Byl jako ovíjivý břečťan, stejný jako jeho syn. V ocasu mi zaškubalo, když jsem si vzpomněl na malého Mišáčka. Je to idiot.

Přišel Mišákův kamarád, trochu rudý v obličeji, trochu rozpačitý.

„Sundej si ty trencle!“ přikázal jsem panovačně. Okamžitě je ze sebe strhával. Zamotaly se mu do nich chodidla, vztekle s nimi škubl a roztržené zahodil do kouta.

Kývl jsem na něj prstem, přistoupil ke mně, pohladil jsem mu tvář hřbetem dlaně, on toužebně hlavu více k ní naklonil.

„Hodný kluk!“

Zajiskřily mu oči. Pohladil jsem mu prdelku a prsty jemně čechraly chloupky v roklince. Zachvěl se a zavřel oči. Druhou rukou jsem mu jemně promnul bradavky. Opět se pokaždé zachvěl. Jemně, skoro neslyšně sténal. Dlaň jsem pomalu sunul na bříško, hezké, ploché a pevné. Pár chloupků mu od pupíku směrovalo dolů, kde se rozptýlilo do celého podbřišku a obklopilo jeho již tvrdý klacek. Toho má ruka minula a uchopil jsem pěkný plný šourek. Promnul jsem ho a jemně promačkal pořádné koule. Nebyl to žádný břídil. Nádherně se chvěl v očekávání věcí příštích. Má ruka ale pokračovala dál za koule přes hráz k jeho netknuté dírce. Úlekem sevřel půlky.

„Klid!“

Povolil. Jemně jsem mu obkružoval prstem rozetku a občas poklepal po dírce. Neustále se chvěl. Vedle ponku stálo u zdi staré křeslo. Vytáhl jsem ho do prostoru. Rukou jsem poklepal po sedáku.

„Tady si klekni a vyšpul na mne prcinku.“

Poslušně tak učinil.

„Mišáčku, dej mu pokouřit.“

Nemusel jsem ho dvakrát pobízet a už mu cpal svůj klacek do úst. Já zaklekl k jeho vyšpulené dírce. Měl krásný zadeček, pevné svalnaté půlky jsem uchopil pevně do dlaní. Projela mnou nespoutaná touha. Palci jsem mu odtahoval půlky od sebe a jal jsem se ochutnat jeho tajemství. Jazykem jsem mu olízal rozetku. Projela jím vlna třesu. Palcem jsem mu obkružoval dírku a střídavě ji olizoval po rozetce, dírka povolovala, špulil ji a zase stahoval. Pozvolna se otevírala a vyzývala mne tak k průniku. Jemně jsem prstem na ni zatlačil a ten se do ní celý volně vnořil. Zlehounka jsem mu šimral nitro. Nádherně u toho kňukal s ocasem v ústech.

K prvnímu prstu jsem přidal druhý a také se nesetkal s odporem. Pomalu jsem mu obkružoval dírku z nitra, jeho třes zintenzivnil. Následně jsem mu ji prsty protahoval, dovnitř a ven a opět a zas. Dírka byla volnější a volnější, už jsem věděl, že nemusím použít třetí prst, jeho svěrač to vzdal a on byl dokonale uvolněn, jen slastně sténal s dudlíkem v ústech. Kde je guma? Nemám, sakra, nevzdám to, když jsem si ho tak dlouho připravoval, tak toho nenechám. Pořádně ho promažu Indulonou, vždyť je to pracovní mast s ochranným filtrem. Promazal jsem si i ocas a už jsem žaludem obkružoval jeho dírku.

Najednou se na mne otočil a zařval:

„Vraz už ho do mne, nebo se zblázním.“

Můj žalud na jeho povel prostoupil lehce vstupem, no v ten moment se za ním sevřel. Příjemné sevření mne vyburcovalo a já pozvolna postupoval vpřed. On přestal Mišáčka kouřit a už jen hekal a sténal. Nevydržel jsem to a prudce jsem si ho přirazil na ocas. Zařval a lapal po dechu. Já ničeho nedbal a jako zdivočelý jsem do něj bušil, jeho dírka mlaskala na celou garáž, jak si vychutnávala mých přírazů. Uchopil jsem mu nohu a zvedl ji až na své rameno, on se zkroutil na bok a řval slastí. Klacek měl vypnutý jako luk, párkrát jsem mu ho protáhl a on zařval jako tur a stříkal a stříkal. Mišáček se honem sklonil a snažil se lapat jeho gejzíry. Pohled na ně mne také vydráždil a já klukovi vystříkával útroby. Byl jsem pořádně utahaný a vyšťavený.

Sakra, vždyť venku je skoro tma. Honem jsem se otřel do klukových roztrhaných trenclí, rozloučil se a pospíchal domů. Domů jsem přijel po desáté, teta už spala a Hynek si něco četl.

„Ahoj! Doufám, že ses s tetou nenudil,“ usmál jsem se.

„Byla na tebe naštvaná, že jsi nepřišel k večeři.“

„A co jste měli?“

„Pizzu, heč. A moc dobrou, se šunkou,“ usmál se.

„Měl jsi dost? Chceš ještě?“

Přikývl. Vyndal jsem jednu z mrazáku a dal do trouby. Zatím než ji program rozmrazil a upekl horkým vzduchem, aby byla pěkně křupavá, stačil jsem se osprchovat. Kývl jsem ve dveřích na Hynka, aby šel do kuchyně, v pokoji totiž nejím, výjimkou jsou buchty a kakao. Nalil jsem víno. Hynkovi od večeře už pěkně vyhládlo. Nestačil jsem mu v pojídání pizzy.

„Koukám, že ses moc nenavečeřel.“

Usmál se.

„Ale jo, měl jsem dost, jen mi nějak vytrávilo, to asi po tom dobrém vínu.“

Když jsme ulehli, automaticky jsem si ho přivinul k sobě a on mi položil hlavu na hruď a objal kolem pasu.

Ráno v šest jsme vyrazili. Jel jsem přes Svatý Kříž u Chebu a bývalé západní Německo, jednou jsem jel přes Sasko a větší východní města vypadala jako po nějaké epidemii, liduprázdné. V Saské Kamenici celá sídliště vylidněná jako město duchů. Na správě přístavu nám oznámili, že naše loď již pluje kanálem La Manche, mají ji na radaru a ohlásili se jim. Málo lidí ví, že tak jako jsou navigována letadla řízením letového provozu, stejně tak jsou navigována i plavidla v kolizních oblastech a mezi takové kanál patří. Dokonce Francie, Německo a Británie drží v pohotovosti bojové letouny, které jsou připravené v případě nutnosti zasáhnout a nebezpečné plavidlo zničit. Zjistil jsem, že ruská loď Zvezda již kotví v přístavu u mola.

„Zdrastvujtě, gaspadin Koval!“

Podal mi pevnou ruku, už z toho stisku jsem měl z něho dobrý pocit.

„Vy očiň molodyj. Mi možem sobě tykať?“

„Da.“

Řekl jsem mu, že asi do hodiny dopluje loď s auty. Vedle celního skladu na parkovišti zahlédl můj vůz. Zajiskřily mu oči.

„Pojďte si ho vyzkoušet.“

Měl s sebou zřejmě bodyguarda, protože ten kluk se neustále od něho držel přesně na dva kroky. Ukázal jsem mu, co je kde a jak se to ovládá, a pobídl ho, ať si to zkusí. Byl natěšen jako malý kluk. Samozřejmě, že bodyguard musel s námi. Na konci přístaviště, kde nikdo nebyl, jsem mu řekl, aby trochu přidal. Nadšeně sešlápl plyn a kola zahvízdala. Uculil se a zpomalil. Vrátili jsme se k jejich lodi. Ještě jsem mu ukázal motor, jak funguje naviják, jak se dá protáhnout dozadu, výsuvnou plošinu… Chvíli jsme probírali problémy z rozpadem Sajuzu (SSSR). Že je teď plno lidí, co si hrají na vůdce, ale každý chce jen nahrabat pro sebe.

Doplula naše loď a začala překládka, odpadly nám takto starosti s celníky. Po upřesnění překládky jsme se už nudili, navrhl jsem, zda nezajdeme na oběd. Nikolaj rád přijal mé pozvání. Zeptal jsem se ho, zda mu bude vyhovovat restaurace The Village, kde je menu standardní, nebo do Restaurantu Hearlin, kde si více hrají na nóbl restauraci. Zasmál se. Village má typický německý jídelníček, takový domácký, Hearlin na způsob francouzského, ale obě jsou stejně kvalitní a jsou obě kousek od přístavu.

„Tak jedeme do Village.“

„Tam nemusíme přemýšlet, co je jídlo a co dekorace.“ To už jsme se řehtali. Shodli jsme se, že si všichni dáme švajnešnicel. Moc jsme si pochutnali.

Mezi jídly mne zpovídal, co dělám. Když se dozvěděl, že studuji a obchod s auty je pro mne jen taková okrajová záležitost, byl dost překvapen.

„Možná si později zřídím prodejní autosalon, ale jen luxusních vozů, nechci mít na dvoře stovky stejných vozů, kterých se lidská ruka téměř nedotkla.“

Opět se zasmál. Později se zeptal, co chci studovat a čemu se chci věnovat.

„Nejraději bych se věnoval architektuře, ale jsem nucen studovat i ekonomii, nejspíš mezinárodní.“

„A co obchod s drahými kovy, klenoty, kameny?“

„V tom se nevyznám, ale neříkám ne, v obchodě se člověk musí vždy chopit té správné příležitosti. Můj první obchodní krok byl, že jsem zdarma získal pětadvacet počítačů, jen tím, že jsem na ně vytvořil krátkou propagaci, která měla obrovský úspěch.“

„Pokud bys měl zájem obchodovat se zlatem a drahými kameny, tak bych ti je dodával za příznivé ceny. Víš, jakou měl Svaz ve světě reputaci, takže těžko získáváme teritoria pro obchod, je velká konkurence, a když řekneme Rusko, hodně obchodníků se stáhne.“

„Jak by sis to představoval?“

„Mohu ti sem do přístavu dodávat cihly a ty je pak můžeš prodávat po Evropě. Pořídíš si pancéřovaného Hummera,“ zasmál se.

„No, nemohu tvrdit, že jsem chudý, mám velký majetek, také dost finančních prostředků na účtech, ale nevím, zda by mi to na to stačilo. O jaký objem se jedná?“

„Měsíčně tak sto cihel po čtyři sta uncích.“

Hlava mi šrotovala, to je cihla cirka za tři čtvrtě milionu dolarů.

„To je spousta zlata.“

„Také to nebude nastálo, to jen teď, potřebujeme prodat zásoby. Teď mám na lodi zrovna jeden náklad a potřebuji ho nutně prodat.“

„Jak dlouho tu budete?“

„Do neděle. Pojď se podívat.“

Vstoupili jsme na ruskou loď, v bezcelní zóně jsme de jure na ruském území. Prošli jsme několika ocelovými přepážkami a na paletě bylo vyskládáno dvanáct set padesát kilo zlata. Nebyla to velká hromada, byly to jen tři vrstvy na paletě. Podal mi jednu do ruky. Byla sakramensky těžká.

„Dobrá, já mám nějaké kontakty v bankách, tak zjistím možnosti. Nejlepší by bylo ještě dnes, o víkendu jsou banky zavřené. Jakou máš cenu?“

„Takovou cihlu, čtyři sta trojských uncí, za šest set tisíc dolarů.“

Přikývl jsem a spěchal volat Jacquese. Ještě v přístavu jsem našel automat a zavolal ho. Byl dost skeptický.

„Aby to nebyl nějaký podvod, vezmeš jednu cihlu a půjdeš s ní do Deutsche Bank, řekneš, že jdeš na mé doporučení a chceš tu cihlu ověřit. Jestli bude v pořádku, tak jim ji prodej. Němci jsou hladoví po zlatě. Jo a nezapomeň ji na celnici nahlásit, udělej celní prohlášení. Němci teď zrušili clo ze zlata, takže neměl bys nic platit, jen ten doklad si nech celnicí potvrdit. Kdybys ho pak chtěl vyvézt, tak předložíš to prohlášení a můžeš zlato bez problému vyvézt.“

Vrátil jsem se za Kovalem.

„Vezmi jednu cihlu a půjdeme do banky.“

Za chvilku jsme razili do banky. Na celní prohlášení jsem nezapomněl.

V bance jsem se ohlásil, že jdu na doporučení prezidenta CDC, tak nás vřele uvítali.

„Pan prezident nám před chvilkou ohlásil vaši návštěvu i důvod. Můžete mi předat ten slitek.“

Koval vyndal ze zavazadla cihlu a položil ji na stůl. Přistoupil muž v bílém plášti a cihlu vložil do skříňky podobné mikrovlnce. Vedle na monitoru sledoval zobrazenou křivku. Pokýval souhlasně hlavou.

„Gut. In Ordnung.“ Tomu jsem rozuměl i já. Cihlu si Koval uložil zpět do zavazadla. Poděkoval jsem za analýzu.

„Hynku, teď budeš tlumočit. – Jaká je vaše výkupní cena v dolarech?“

Senior manažer se uculil a podíval se do počítače. Napsal mi cenu na kus papíru. Velmi příznivá, bez pár drobných osm set tisíc dolarů, takže provize pro mne skoro dvacet procent. Velmi slušný obchod.

„Kolik cihel chcete odkoupit? Nebo jinak, odkoupíte jedno sto cihel?“

„Natürlich,“ usmál se potěšen. Tomu jsem rozuměl také.

Následně jsme se domluvili, že přijedou do přístavu se svým pancéřovaným vozem a zlato převezou do bankovního trezoru. Po kontrole kvality každé cihly převedou platbu na požadovaný účet. Tak se i stalo. Celní prohlášení bylo na mé jméno, pečlivě jsem si ho uschoval.

Požádal jsem o založení firemního účtu, předložil jsem souhlas naší Národní banky. Koval mi dal kartičku s číslem bankovního účtu švýcarské banky. Předložil jsem manažerovi kartičku.

„Šedesát milionů dolarů na účet ve Švýcarské bance, zbytek na nově otevřený účet u vás.“

Manažer se usmál a vyplnil příkazy. Za okamžik již tiskárna vychrlila stvrzenky, které podepsal a předal mi je. Když jsem se podíval na svůj účet, srdce mi tlouklo až někde v krku. Bezmála dvacet milionů dolarů během asi dvou hodin. Sakra, nemohl jsem tomu uvěřit. Ani si pomalu neumím představit, kolik je to peněz. Kecám, umím, ne tedy jaká to je navršená hromada, ale vím, co se za to dá pořídit. Ve voze jsem Kovalovi předal stvrzenku, spokojeně se uculil a objal mne.

„Děkuji ti, zachránil jsi mne.“

„Jak to?“

„Už to vozím skoro půl roku a nemohl jsem to udat. Myslím, že šéf by mne brzy vyhodil. A jak to, že ti nedělali žádné obstrukce a byli k tobě tak uctiví?“

„Mám velmi dobré kontakty.“ Více nepotřeboval vědět, nechci, aby si myslel, že je to tak jednoduché a zkusil by mne obejít. „Kdy přivezeš další? Já mám teď naplánovaných hodně cest a pak po prázdninách budu většinou v Paříži, nastupuji tam na studium.“

„Bude stačit, když ti zavolám dva dny předem?“

Přikývl jsem.

„Po prázdninách, až budu v Paříži, tak se poinformuji na ty kameny.“

Usmál se.

„Určitě neproděláš.“

Vozy měl naložené, potvrdil mi doklady a slíbil v pondělí udělat převod peněz. Poděkovali jsme si a rozloučili se.

„Simone, to často děláš takové obchody?“ zeptal se Hynek, když jsme vyjížděli z přístavu.

„Ne, to je výjimečně, to, co jsi viděl a slyšel, si nech pro sebe. Nikdy nevíš, kdo poslouchá, nechci chodit s deseti bodyguardy. Rozumíš? Ani v práci, nic, nikdo. V Praze se poslední dobou objevují různé skupiny z krajin bývalého SSSR a já se nepotřebuji před nimi zviditelňovat. Doufám, že jsi to pochopil.“

„Ano, ano, chápu. Ani mne vlastně nenapadlo, jaké nebezpečí přináší úspěch.“

„Já bych se dokázal ubránit, ale uvědom si, že byla by ohrožená celá má rodina a také firma.“

„To ti není co závidět, já bych nemohl klidně usnout.“

Zajel jsem k obrovskému domu nábytku nedaleko přístavu.

„Pojď, porozhlídneme se, co tady mají.“

Pět podlaží nábytku, bylo na co koukat, až nám přecházel zrak.

„Vybereme ten nábytek zde, když už jsme tu, aspoň máme jistotu, že nám prodejce neřekne na imitaci kůže, že je to kůže. Tady by si to nikdo nedovolil, na rozdíl od našich prodejců, jak mne nedávno chtěli oblbnout v Praze.“

Musel jsem ho nutit do výběru, stále se upejpal, že je to hodně peněz…

„Víš, že jsem teď vydělal hodně peněz, tak jich musím co nejvíc utratit, abych neplatil velkou daň.“

„Ale to nemůžeš uplatnit do nákladů.“

„Mohu, je to služební byt, je to inventář bytu, má investice.“

„To by mne nenapadlo.“

„Víš, je hodně všelijakých nákladů, které lze legálně uplatnit, jen je třeba vědět, jak. Například náklady na reprezentaci, luxusní šaty pro ženy, obleky pro muže…, dokonce i kosmetika, nebo kadeřník či holič.“

Hynek jen kroutil hlavou.

Vybrali jsme pěknou koženou sedačku, polohovací letiště, jídelní stůl se skleněnou deskou a židle z ratanu, pracovní stůl a ratanová křesla a lehátka na terasu.

„Elektrospotřebiče koupíme doma, nebo příští týden ve Státech. Pojedeš se mnou?“ Vyvalil oči. „Vždyť jsem ti říkal, že musím utrácet kvůli daním. Z dvaceti milionů dolarů bych musel dát státu devět, zbylo by mi jen jedenáct.“

Teď vytřeštil oči ještě více.

„Tolik?“

„Ano, pětačtyřicet procent. Když se dostaneš přes nějaký příjem, něco přes sto tisíc, tak těch pár drobných je za patnáct procent a zbytek už pětačtyřicet. Pak odvody pojištění, spotřební daň, daň z nemovitostí, daň z obratu, silniční daň, odvody za zaměstnance. To, co máte ve výplatě jako srážky daně a pojištění, tak já za vás musím zaplatit dvakrát tolik, vy platíte třetinu a já za vás dvě třetiny.“

Koukal s otevřenou pusou.

„To ti toho moc nezbude.“

„Necelých dvacet procent, kterým se říká čistý zisk, co není pravda, protože když kupuješ pohonné hmoty, tak tam opět platíš spotřební daň, také za kávu, tabák a alkohol. Když jedeš autobusem, tak v jízdence máš také zakalkulovanou spotřební daň, silniční a všechny daně, co odvádí dopravní podnik, takže v konečném součtu máš z toho, co vyděláš, s bídou deset procent. Politici to mají dobře spočítané, když mají málo, tak si navýší odměny a státní zaměstnanci daně neplatí. A pak, že ve středověku bylo špatně a lidé byli chudáci, protože museli odvádět desátek – deset procent ze zisku vrchnosti. Dost, protože bych se jen rozčílil.“ Usmál jsem se.

„Něco k proclení?“ zaslechl jsem celníka.

„My se byli jen najíst v Hamburku, takže nic.“

„Mohu se podívat do vozu?“

„Jistě, prosím!“ Vystoupili jsme z vozu, aspoň jsme se trochu protáhli.

„Děkuji!“ mávl rukou, abychom pokračovali.

„No vidíš a na clo jsem zapomněl.“ Rozchechtali jsme se.

Domů jsme dojeli zrovna k večeři. Zavolal jsem Míru, aby zítra odeslal T 815 do Hamburku pro nábytek a pojedou s Hynkem. Za dnešek toho bylo dost a zítra jedu na Vysočinu převzít s Pepčou sklady. Unavení jsme usedli k večeři. Teta mi připomněla, že v neděli mám být na Slovensku rozdělovat ty peníze od babičky. Já na to zapomněl jako na smrt. Těšil jsem se, že budu mít víkend volný a užiji si ho s Hynkem. Šli jsme brzo do hajan, abychom byli ráno fit. Hynek se opět ke mne přitulil s hlavou na mé hrudi.

Ještěže mne Pepča zná a je prozíravá, vzala s sebou řízky, housky, salát i Magnesii pro mne. Byl jsem tak zažrán do práce, že jsem ani nepostřehl, že je poledne a ještě jsou před námi dva sklady. Tak jsem u lesa rozložil deku na palouček a udělali jsme si piknik. Jak si tak debužírujeme, slyším známý zvuk, zpozorněl jsem. Vidím přibližovat se černý Harley s charakteristickým probubláváním. Vyskočil jsem a honem mával. Namířil si to k nám a zastavil, byl to Bivoj. Objali jsme se a představil jsem ho Pepče.

„Co ty tady?“ zeptal se.

„Koupil jsem tady pár skladů, tak jsme je přišli převzít.“

Pepča se uchechtla.

„Prý pár, deset!“ Všichni jsme se rozchechtali.

„A co ty, tady někde děláš, nebo bydlíš?“

„Dělám i bydlím, teď jedu z práce domů a chtěl jsem se po cestě podívat na jeden pozemek se starou, napůl rozpadlou chalupou, co je na prodej, tady kousek je nalevo odbočka do té osady.“

„Není to Smrčí?“

Vyvalil oči.

„Ty to tady znáš?“

„Ne, ale také tam máme namířeno, je tam jeden z našich skladů. Tak pojedeme spolu.“

Nejdříve jsme převzali sklad a pak jsme se šli podívat na tu chalupu. Byla v dezolátním stavu, střecha probořená dovnitř chalupy, bez oken a dveří, jen rozmočené, napůl zbořené obvodové zdivo. Polovina chalupy byla kdysi roubená, ale na tu si už uplatnila nárok příroda, z trámu zbyla jen ztrouchnivělá hromada zarostlá kopřivami.

„K čemu jsi to chtěl?“

„Chtěl jsem si tu vystavět takovou menší farmu pro chov drůbeže, zejména krocanů. Mám jich pár u rodičů na zahradě, ale dali mi ultimátům, do konce roku to zlikvidovat, že nemohou pro ty uřvané potvory na zahradu a stejně jim tam ozobávají všechen rybíz, angrešt, zlikvidovali jim jahody…,“ vydechl si rezignovaně.

„Rád bych se podíval, pojeď s námi do toho posledního skladu a pak se podíváme k tobě.“

Přikývl.

Bivoj se pozorně rozhlížel po rozlehlém území skladu. Viděl jsem na něm, jak si tam představuje ty krocany. Usmál jsem se, mně by tam nevadili, aspoň by to hlídali. Jako ve všech skladech, i zde byly ubikace pro strážní jednotku, ta už tady ale není, objekt je střežen civilními zaměstnanci a ti jsou ve strážnici a zároveň vrátnici.

Objal jsem ho kolem ramen.

„Pojď se podívat.“ Zavedl jsem ho na ubikace. „Stačil by ti takový kurník?“

Rozchechtali jsme se.

„Za ním je velký volný prostor, kde nic není, tam mohou mít výběh.“

Culil se na mne, nevěděl, jestli to myslím vážně, nebo žertuji.

„Myslíš to vážně?“

Přikývl jsem.

„Myslím, ale asi to bude jinak, než si myslíš, musíme si k tomu sednout a promyslet to. V každém případě budou rodiče spokojení. A teď chci vidět to tvoje království krocanů.“

Těch pár krocanů bylo skoro čtyřicet. Zahrada vypadala, jako by se přes ni prohnalo stádo bizonů. Sem tam bylo vidět nějaké pozůstatky rybízu či angreštu, jinak tam rostly jen kopřivy a i ty byly dost ozobané.

Musel jsem ale uznat, že ti krocani vypadali nádherně, skoro každý vypadal jinak, různé barvy i velikosti. Černí, bílí, smaragdově černí, černobílí, bronzoví, hnědí, různé směsi barev… Byl jsem uchvácen, nadchlo mne to. Co kdybychom po vyprodání zásob ze skladů udělali krůtí farmy, nebylo by to špatné, krůtí maso v poslední době získává hodně na popularitě. Konec konců, nemuseli bychom zůstat jen u krůt. Kdysi jsem u Teplic viděl bažantnici a pak jsem dost často na to myslel.

„Bivoji, co děláš, co jsi vystudoval?“

„Zemědělku, specializoval jsem se na chov drůbeže a teď mám na starosti několik farem. Čtyři pro jateční odchov, těch Jakešových bojlerů, tři jsou vaječné, nosnice. Stejně to budou asi likvidovat, protože to přestává odpovídat moderním požadavkům.“

„Hele můžeš si tam přestěhovat ten tvůj harém, použij ty ubikace, ale já budu chtít, abys přemýšlel nad vybudováním moderních farem. Sklady vyprodáme, zlikvidujeme a vybudujeme farmy. Promysli, co by bylo vhodné chovat, takových skladů mám, ani nevím kolik. Pepčo, kolik máme skladů?“

„Sedmdesát, možná osmdesát. Také si to nepamatuji a ještě počítej teď ty od ubytovací správy.“

Bivoj se na mne vrhl a objal.

„To jsem vždy chtěl, něco vymyslet a vybudovat, chovat tam všechny druhy drůbeže, krůty, husy, kachny, slepice.“

„Na něco jsi zapomněl.“ Podezíravě se na mne podíval. „Já bych chtěl bažanty, křepelky, dropy, pštrosy, koroptve, pávy…“

Rozesmáli jsme se všichni.

„Ty jsi větší blázen než já. Myslíš to skutečně vážně?“

Odpověděla mu Pepča.

„On o práci a plánech nežertuje, naopak, myslí vše smrtelně vážně a všechny nás jednou užene.“

„Vítejte u nás!“ zaslechl jsem za zády, jak nás vítá Bivojova maminka. Hezká černovlasá, trochu baculatá paní.

„Ahoj mami!“

Představil nás a paní nás pozvala na kávu. Bivoj se omluvil, že se potřebuje osprchovat z práce, já se ho honem zeptal, zda mohu také, z těch skladů jsem se cítil také dost špinavý.

Šli jsme oba společně do patra, kde měl Bivoj samostatné bydlení. Samozřejmě, že jsme sprchu také využili k vzájemnému laškování. Bivoj neodolal a lačně se ujal mého klacku, já mu mezitím pročechrával chloupky mezi jeho pevnými půlkami. Když jsme se osprchovali, Bivoj ještě zůstal v koupelně. Po chvíli přišel a žádostivě mi opět ocucával již pěkně tvrdý ocas, nasadil mi gumu a… Hekal, sténal a kňučel. Byla to rychlovka, já ani nestačil si to pořádně užít a Bivoj stříkal jako smyslů zbavený. Strhl mi gumu, a než jsem se nadál, byl jsem vyšťaven, jen jsem se stačil zhoupnout v kolenou.

„Ty jsi divoch!“ smál jsem se.

„Pospíchám, protože pak jedu za Jiřím.“

„Ty jsi kanec. Myslíš to s ním vážně?“

Pokrčil nos.

„Já bych ho bral, ale on je stále tak trochu odměřený.“

„Dopřej mu času a buď na něj hodný, má za sebou něco trpkého.“

„Kdo z našinců nemá, že?“

Přikývl jsem.

Oblékli jsme se a Bivoj mi podával alba a šanony s obrázky všelijaké drůbeže. Pak se mi pochlubil, že jezdí po výstavách a dělá rozhodčího, velmi často i v zahraničí, zejména v Německu a Rakousku, ale i jinde. Občas si něco doveze, ale je to náročné. Musí se to umístit do karantény v některém státním zařízení a není to levné, proto si raději vozí vejce, tam to není tolik nákladné a náročné.

Vrátili jsme se k holkám.

„Vám to nějak trvalo,“ podotkla Pepča. Zpražil jsem ji pohledem. Pochopila, že to přestřelila.

„Bivoj se určitě musel pochlubit svými alby, podstrkuje to každému.“

Přikývl jsem a všichni jsme se smáli.

„To je dobře, že má takový koníček, i mne tím nakazil. Jo a už jsem mu dal prostor pro jeho miláčky, takže budete mít zahradu pro sebe.“

„Děkuji, vždyť jste to viděl, ta zahrada je celkem zničená.“

„Bivoji, pojedeš teď s námi do Prahy, tady Pepča ti dá seznam našich skladů, objedeš si je a můžeš začít plánovat.“

„Kolik do toho chceš vložit peněz? Nebude to levné, jestli chceš moderní technologie,“ váhavě se zeptal. Pozoroval jsem, jak visí na mých ústech.

„Neomezeně. Tolik, kolik budeš potřebovat.“

Rozpačitě se usmál.

„To určitě, děláš si ze mne srandu.“

„Pepčo?“

„Už jsem ti říkala, že o práci a plánech nežertuje.“ A přikývla, aby projevila souhlas s mým vyjádřením.

„Ale to budou milióny.“

„Korun, nebo dolarů?“

Rozesmáli jsme se s Pepčou, jak Bivoj polkl naprázdno.

***

Devět a půl odborníků nedoporučuje Indulonu jako náhražku kondomu.