Znovu nalezená láska 11 – Paříž prezentace

Dopoledne bylo dost nudné, já chtěl z této akce co nejvíce vytěžit. Obešel jsem většinu zajímavých prezentací a poptával se, jaké zájmy mají v naší zemi. Vždy jsem si vzal vizitku a nějaké propagační tisky, abych si měl kam zapsat poznámky a nápady pro případnou budoucí spolupráci, do které bych byl schopen se zapojit. Největší zájem jsem měl o počítače, které se sice u nás již objevovaly, ale zatím to nebylo běžné zboží. Zeptal jsem se mladého zástupce, zda si mohu zkusit nějakou aplikaci. Upozornil mne, že je to nejnovější žhavá verze, kterou teprve začínají vyrábět. Byly to první multimediální počítače s CD mechanikou s operačním systémem Windows 3.00a.

Usedl jsem si ke stolu a viděl, že počítač se mnou komunikuje v angličtině. Zklamaně jsem se na zástupce obrátil a zeptal se, zda to nemá ve francouzském jazyce. Stál vedle mne, naklonil se a ukázal mi dole v liště označení EN, abych na to klikl, poté se mi tam nabídlo také FR, po kliknutí se již systém přeorientoval na francouzštinu. Byl jsem překvapen z toho grafického prostředí, ale nejen z toho. Když jsem mu uhýbal, aby mi ukázal přepnutí jazyka, neúmyslně jsem se otřel loktem o jeho ocas, cítil jsem, že jej má pěkně naběhlý. Můj se okamžitě začal zvedat a bylo to zřetelně vidět. Celou dobu pak stál vedle mne a periferně jsem pozoroval, jak se mu vzdouvá boule v rozkroku. Musel jsem se ale soustředit. Do té doby jsem viděl jen DOS prostředí, kde se vše ovládalo přes příkazový řádek, tady se již používaly pro aplikace ikony. Úplně mne to dostalo, vyzkoušel jsem skoro všechny aplikace, ta grafika mne fascinovala, jednoduše a rychle jste si mohli během několika desítek minut vytvořit nějakou grafickou prezentaci. Hned jsem si vzpomněl na technické výkresy a zeptal se, zda existuje aplikace na ně.

„Ano, je to CAD program, ale ty jsou jednak drahé a také vyžadují velkou pracovní stanici – počítač NT.“

Když jsem se takto vyžíval u počítače, objevil se tam vedoucí naší delegace, místopředseda vlády. Když viděl, že dokážu ovládat počítač, zavolal i mého ministra, aby k nám přistoupil. Vyptávali se, jak se mi to líbí, zda se mi to zdá dobré nebo složité a podobně. Zopakoval jsem jim většinu informací, které mi poskytl zástupce firmy. Nakonec jsem mu řekl, že tohle už dokážou ovládat i malé děti. Ovládání je intuitivní a také počítač vás vyzve, nebo nabídne řešení či postup. „Pojďte si to zkusit!“

Usmál se. „Nemohu se ztrapňovat.“

„Nebojte se, povedu vás, a jak se říká – učený z nebe nespadl.“

Vstal jsem a uvolnil mu místo, trochu zrudnul a přisedl si. Když jsem se mu vyhýbal, tak jsem se cíleně zadkem namáčknul na klín kluka od firmy, maličkou chviličku jsem tak setrval a ucítil jsem, jak se mu ocas vypnul a zapulsoval. Naklonil jsem se k našemu šéfovi a levou ruku jsem si dal za záda, aby mi nepřekážela. Pravou jsem jej navigoval, co kde má udělat. I kluk od počítače se snažil nám pomoci a také se naklonil a přitiskl se tak na můj zadek, kde jsem měl levačku, do které mi vložil svůj pulsující ocas. Chytře to využil, nejdříve jsem si nemyslel, že by měl zájem o kluky, ale teď to bylo nad slunce jasné. Uchopil jsem mu ten pulsující ocas. Příroda jej pěkně obdařila, byl to pěkně hrubý a dlouhý macek.

Navedl jsem jej na grafický editor pro úpravu obrázků. Líbilo se mu, jak jednoduše a rychle lze opravit, retušovat a další možnosti. Byl nadšen, zástupce firmy byl potěšen, protože to přitáhlo pozornost téměř každého.

„Vláda by měla zvážit pořízení těchto počítačů, aspoň pro ministry, a vy je budete moci už školit.“ Všichni jsme se rozesmáli.

„Myslím, že o tom budeme uvažovat,“ pootočil se na mého ministra. Ten přitakával a o něčem si šeptali, natahoval jsem uši, zda něco zaslechnu. Zaslechl jsem jen IQ a viděl podivující se pohled místopředsedy na mne.

Když odešli, zástupce se mne ptal, co povídali, řekl jsem mu, že jsem vychválil počítač a pobídl ho, aby je zakoupil pro ministry. Potěšilo jej to.

„Po skončení této prezentace je tento počítač tvůj!“ Koukal jsem jak opařený. „Předvedl jsi nejlepší prezentaci a ještě jsi dokázal do toho zapojit i místopředsedu vlády, tím se jen tak někdo nemůže pochlubit.“

„Kolik počítačů dostanu, když ti zajistím video s touto prezentací?“

Teď koukal jako opařený on. „Pět!“

Koukal jsem na něj a krčil jsem nos. Chvilku váhal, pak mi nabídl ruku a vyjádřil se ve smyslu českého: „Ať nežeru, deset komplet, plus nějaké doplňky.“ Přijal jsem jeho nabídku i ruku a druhou rukou jsem mu ukázal na Matyho, který držel v ruce kameru a snímal nás. Usmál se.

„Už nemůžeš couvnout, vše je zaznamenáno.“ Smáli jsme se oba.

Napřáhl jsem k němu ruku. „Jsem Simon.“

Uchopil mou ruku, pevně mi ji sevřel a představil se: „Jsem André.“

Já se v duchu modlil, aby to Maty v té kameře měl. Kývl jsem na něj a zeptal se, zda tam má toho místopředsedu za počítačem. „To víš, že mám, a hlavně tebe, to video budeme mít jako večerníček.“ Doufal jsem, že tam není vidět, jak mu promačkávám ocas.

„Hlídej to jako oko v hlavě. Hodí nám to deset počítačů!“

Málem mu upadla kamera.

„Maty! Zabiju tě!“

Andrému jsem řekl, že mu po obědě dám kazetu, ale potřebuji také ten záznam okopírovat. Byl potěšen, poradil mi, kde je blízko obchod, kde mi to okopírují. Nemohl jsem se dočkat oběda. Vzal jsem po obchůzce celé haly Matyho s kamerou a už jsme pádili jak o život do obchodu. Bez problému nám to okopírovali, dokoupili jsme si dalších deset kazet a pro jistotu ještě jednu kameru. Dal jsem Andrému kazetu, přehráli jsme záznam, byl spokojen. Když zjistil, že je tam velmi kvalitní záznam i zvuku, jak instruuji místopředsedu, byl nadšen ještě více. Já byl spokojen také, nebylo vidět, jak mu provádím masáž.

„Pohlídáš mi to tady, vlastně už pohlídáš si to tady? Už je to tvoje,“ smál se. „Jdu zavolat na firmu, aby ti připravili ty počítače.“

Vrátil se a už od vchodu jsem na něm viděl, jak je vysmátý. „Mám pro tebe lepší zprávu, dostaneš těch počítačů dvacet, ale bude to jako oficiální sponzorský dar a budeme si dělat záznam. Zítra po obědě ve čtrnáct hodin to bude připraveno a přijede to předat majitel firmy.“

„Děkuji ti, to budeme nejlépe vybavená škola v Praze.“ Zvedl v údivu obočí. „My jsme studenti lycée technologique, mně je osmnáct let.“

Zamyslel se. „Když s tebou uděláme reportáž o tobě a tvých kamarádech, tak myslím, že to bude ještě něco navíc. Po obědě půjdeš se mnou do naší kanceláře, tady v Paříži, tam si s tebou promluví majitel a domluvíte se.“

Domluvili jsme se na třináctou ve vestibulu, kluci pohlídají jeho kiosek. Utíkal jsem shánět ministra nebo místopředsedu, potřeboval jsem zajistit dopravu těch počítačů. Našel jsem ministra, občerstvoval se v baru. Když jsem mu vše vylíčil, jen nevěřícně kroutil hlavou. „Tak to je ten větší kšeft, co jsi o něm mluvil?“

„Kdepák, to bude mnohem větší ryba, to bude velryba, mám políčeno na CDC, chci je pumpnout. Co myslíte, kolik stojí takovýto hotel?“

Padla mu čelist a nemohl mluvit. „Ty jej chceš koupit?“

„No, kdyby to byla výhodná koupě, tak proč ne?“

„Jestli budeš chtít něco podobného a cena by mohla být více než výhodná, tak asi rok počkej, plánuje se rozdělení republiky, takže se bude dělit i majetek, zejména ten v zahraničí, a také se budou omezovat výdaje, takže určitě dojde k prodeji některých zastupitelských sídel. A bude toho mnohem víc i v jiných rezortech. Spousty paláců po Praze, rezidence a rekreační zařízení, také vojsko včetně rozsáhlých pozemků. Víc neřeknu! Nic jsem ti neřekl, takže před nikým ani muk!“ smál se a kroutil hlavou. „S jakým kapitálem počítáš?“

Culil jsem se. „Minimálně půl giga ve francích.“

„Děláš si srandu? Sedmnáctiletý kluk si troufá žádat jednu z největších finančních institucí o pět set miliónů franků?“

„No, já nebudu sám, musím si vybudovat zázemí, dát dokupy skupinu dost silných investorů. Jednoho už skoro mám, toho nejsilnějšího, on to ještě sice neví, ale já jsem si jím jist. A dnes mi je osmnáct.“

„To chceš říct…“

„Ano, CDC, už mi otevřeli dveře, a jen čekají, zda vkročím. Počkám si, až mne pozve prezident CDC a nabídne mi půjčku, žádat ani nebudu, jen ji přijmu.“

„Jak si můžeš být tak jistý?“

„Samozřejmě, že nikdy není nic jisté, ale první návnada zabrala perfektně. Kdyby CDC vedla žena, tak to bych asi musel zvolit jinou taktiku, ale ješitný chlap musí prezentovat svou moc a vliv. A já na mítinku pošramotil jejich pověst, k nějaké odvetě se neodváží, to by je poškodilo, účinnější je si protivníka koupit, nebo zavázat. Ponaučení z historie – Jindřich Ptáčník a kníže Václav.“

„Ty bys měl chodit s námi na jednání jako moje šedá eminence.“

„Když člověk chce něčeho dosáhnout, tak se nesmí bát, musí být dravý, nesmí váhat. Před chvilkou jsem vydělal během jedné hodiny dvacet počítačů cca za dva milióny korun. Včera na mítinku jsem si umanul získat nějaké počítače, neměl jsem žádný plán jak, no a ona se příležitost naskytla sama. Umět správně oslovit správného člověka ve správnou chvíli, a úspěch máš zaručen. Také využití vaší nabídky jít s vámi do Prahy, to bylo stejné. Kdybych toho nevyužil, tak někde skoro živořím.“

Vzpomněl jsem si na ten rozhovor, tak jsem se zeptal, proč mluvil o mém IQ, to jsem se jen domníval, že to bylo o mně, tak jsem to zkusil.

Zaculil se. „Ty sis neprostudoval vyhodnocení testů, že?“

Přikývl jsem. „Nepotřeboval jsem to a měl jsem dost jiných starostí.“

„Vezmi si to vyhodnocení a zajdi si do Mensy, to je organizace lidí s nadprůměrným IQ, tam se dozvíš více. Máš hodně vysoké hodnocení, nechtěl jsem ti to říkat, aby ti to nestouplo do hlavy.“

„Z toho se stejně nenajím, pracovat musím stejně.“

„To máš pravdu, jsi moc fajn kluk. Vidím, že jsem s tebou neprohloupil. Také ti blahopřeji k narozeninám!“

„Děkuji! Rád bych se účastnil vašeho jednání s CDC jako našeptávač, byl by to můj první krok.“ Vyvalil na mne oči. „Vždyť jsem váš oficiální asistent, tak by to snad neměl být problém. Oficiálně jsem pro práci plnoletý.“

„Promluvím si s místopředsedou, on je dost ortodoxní. Jednat s nimi a s ministrem financí budeme pozítří, tak si s ním musím promluvit co nejdříve.“

„Zítra nezapomeňte na to předávání počítačů, bylo by to záhodno, ve čtrnáct hodin, v salonku za recepcí.“

Rozloučili jsme se, zastavil jsem se u Pierra a pochlubil jsem se mu, co se mi povedlo. „Zítra nám to po obědě budou předávat, bylo by výborné, kdyby se to dostalo do televize,“ čekal jsem, jak na to zareaguje.

Reagoval přesně, jak jsem očekával. „Mám zde na ně záznam, když zde byli při vašem příjezdu, tak jim zavolám, že naše firma bude sponzorovat českou školu, určitě je to bude zajímat, je to státní televize TF1, a mám známého v komerční televizi M6.“

„Díky, Pierre, máš pěkný zadek!“ zmáčknul jsem mu jej, uculil se a rošťácky pokroutil hlavou. „To neříkám z vděku, máš jej skutečně krásný, chci jej.“ To už se slastně usmál. Přistoupil jsem k pultíku ze strany, vzal jsem jej za ruku a přiložil si ji na tvrdý ocas. „Cítíš, co se mnou děláš?“ Zrudnul. „To není z toho, co pro mne děláš, ale je to z tebe samotného.“ Chvilku mi jej třel, pak jsem raději odstoupil, jinak bych vytekl. „Promiň, explodoval bych.“ Smích.

Téměř bych zapomněl. „Pierre, můžeš mi říci, jak je to s tím občerstvením od CDC?“

„Také jsem se chystal ti to vysvětlit, protože ty výdaje mi budeš muset potvrdit. Dostal jsem od CDC šek na sto tisíc franků, abych vám za to pořizoval, co si budete přát, abyste nemuseli za nic platit. Takže veškeré náklady včetně úhrady za apartmá jdou na jejich vrub.“

„Můžeš mi ukázat ten šek?“ Přikývl, zašel do kanceláře za svými zády, za chviličku mi ukázal šek, koukám na podpis, čtu Lombard. „Ale to podepsal Éric, ne jeho kolega.“

„Mýlíš se, jméno je stejné, ale podepsal to Éricův otec, ten je prezidentem CDC, jen on si může dovolit takovou útratu.“

„Takže Éric by byl pěkně výnosná partie.“ Smáli jsme se oba. „Pierre, to zásobování bufetu omez, je toho moc a zbytečně bychom to vyhazovali. Určitě odhadneš, kolik toho spotřebujeme, a kdyby nám něco scházelo, tak ti řeknu.“

„Dobře, ale takto to nemineš, dva dny před odjezdem mi řekneš, co chceš nakoupit domů, a utratíme to za to.“

„Jsi k nezaplacení, Pierre, ještě chvilku a přehnu tě tady,“ šibalsky jsem na něj mrknul.

„Já vím, chceš se mi dostat do kalhot, lichotníku jeden.“

„Myslím, že nejsem jediný.“ Potměšile se culil. „Nechtěl bys zajít pobavit se k nám do apartmá, užít si jacuzzi a čtyři kluky? Nemysli si, že je to nějaká úplata, i když by sis to zasloužil, ale skutečně se mně i klukům líbíš, aspoň uvidíš, jak se správně konzumuje ovoce. Pak to můžeš zapsat do vyúčtování Éricovu otci. Můžeš tam i přespat. Budeme skutečně rádi.“

„Určitě přijdu rád. Možná dnes po večeři.“

„Už teď se těším a nemohu se dočkat. Podívej, už jsem zase z tebe tuhý,“ ukázal jsem mu, jak se mi napínají kalhoty v rozkroku.

„Tak to si nesmím nechat ujít,“ zase ten potměšilý úsměv.

Zrovna přicházeli kluci na oběd, mávl jsem na ně, rozloučil se s Pierrem a šli jsme na oběd. U oběda jsem kluky upozornil, že budou hlídat v hale počítač a já pojedu s Andrém na firmu. „Kluci, ten má ocas jak kůň.“

„Jak to víš?“ ptal se honem Míša.

„No, prostě jsem mu ho pořádně prohmatal a za zády místopředsedy.“ Rozesmáli jsme se všichni, až se na nás ostatní otáčeli.

„Buď jsi šílený magor, nebo si vymýšlíš a to pak jsi magor také, takže v každém případě jsi magor,“ konstatoval Maty.

„Klidně budu magor, hlavně, že je nám dobře. – Musím odjet s Andrém, tak jdeme, pohlídejte mu ten kiosek.“

Po obědě mi Pierre sdělil, že o to mají zájem obě televize.

Zašli jsme do haly, André již na nás čekal. Maty se posadil k počítači, přepnul jsem mu systém na angličtinu, tu Maty ovládal, tak byl rád a ihned se pustil do průzkumu. S Andrém jsme odešli k jeho autu, které měl stát ve dvoře. Jen co jsme nastoupili do auta, přitáhl jsem si jej a vášnivě jej líbal, nezůstal chladný a už zkoumal můj klín. Klacek jsem měl tvrdý, už co jsem se zvedl od oběda. Zasunul mi ruku do kalhot a honil mi klacek. Za chvilku jsem mu musel zadržet ruku.

„Vystříkal bych se, nech toho! Něco vymyslíme, až se vrátíme od tvého šéfa.“ Toužebně se usmál. „Neboj, chci tě také, ale nevím zda… Víš, já jsem pouze aktivní.“ Bál jsem se, že řekne, že on také.

„Já mohu tak i tak.“

Znovu jsem jej políbil ještě vášnivěji a rukou překontroloval jeho obušek. „Máš pořádný obušek.“

Vzal mou ruku a zastrčil mi ji do svých kalhot, ucítil jsem jeho pulzující obušek a příjemné sálající teplo, téměř jsem se udělal. Musel jsem se hodně ovládat. „Později! Jedem, ať už se vracíme, nebo vybouchnu.“ Konečně jsme vyjeli. Cestu jsem nebyl schopen vnímat, před očima jsem měl jen ten jeho obušek a jak si s ním pohraji.

Na firmu jsme dojeli asi za hodinu, přivítal nás vysmátý majitel, sympatický padesátník. Přinesl jsem pro jistotu s sebou i kameru, připojili jsme ji k televizi a spustili požadované záběry. Moc se mu to líbilo, jednak záznam byl kvalitní po technické stránce, tak i grafický náhled, nebylo to ani zdaleka, ani moc zblízka, bylo zřetelně slyšet, co místopředsedovi vlády vysvětluji, čtu z počítače francouzsky příkaz a překládám to. Bylo to perfektní, byly tam vidět rozpaky i spokojenost a radost ze zvládnutí úkolu. To je skutečně k nezaplacení, tak dobře by to neudělala ani reklamní agentura, a je to autentické.

Šéf se kochal záběry a já hladil a kochal se Andrého prdelkou. Když jsem mu více zajel prstem mezi půlky, mírně vyjekl, šéf se jej zeptal, co blbne. „Jen jsem si představil, co by bylo, kdyby se vám to nelíbilo.“

Šéf se mne pak vyptával, kolik mi je let, co studuji, o rodině, původu atd. Domluvili jsme si několik otázek a já odpovídal. Byl velmi spokojen, jen měl obavy, zda nebudu mít trému a zda nebudu vypadat nepřirozeně. Zaculil jsem se. „Mám respekt jen z Pána Boha a moudrých lidí.“ Rozesmál se, až se za břicho popadal. „Kuráže mám dost, a kdo se bojí, nesmí do lesa. Mám pro vás ještě jednu dobrou zprávu, podařilo se mi zajistit na zítra dva televizní štáby.“

„Jak jste to dokázal?“ zeptal se Andrého šéf.

„Úplně jednoduše, poprosil jsem přítele a ten zase svého přítele. André se ke mně zachoval moc hezky a byl ke mně hodně štědrý, čímž asi trochu riskoval, tak jsem mu to musel trochu oplatit.“

„Jo, náš André, ten se měl jmenovat svatý Martin, nebo rovnou Père Noël, jednou zjistí, že má holý zadek.“ Vyprskl jsem smíchy, představil jsem si jeho zadek, na který jsem se už nějakou chvíli těšil a stále na něj myslel. „Je to můj synovec, syn mé sestry a od malička je to takový samaritán, postará se o každé zatoulané štěně, o tuláky, gitanes.“

„Takže potřebuje kuratelu, nebo bohatého sponzora, a má hodného strýčka.“

„Jeho vrstevníci jsou buď ženatí, nebo prohánějí holky v pěkných autech, a on má jen kolo. Kolik holek utáhne na staré kolo?“ usmál se a láskyplně přivinul Andrého k sobě. Se zalíbením jsem se na ně dva díval.

„Myslím, že vy dva se moc nelišíte a André určitě ví, co je zodpovědnost, zodpovědnost k rodině, blízkým a zaměstnancům. Vždyť i teď, rozdával, ale také pomohl firmě, a vy jste se zachoval stejně.“

Strejda jej hladil po rameni a ještě více si jej přitiskl na sebe. „Já mám dvě holky a on je jako můj syn.“

Zahlédl jsem, jak jim oběma jihnou oči.

„André, zajdi na dílnu, ať si pospíší s tou montáží.“ Po jeho odchodu mne objal kolem ramen, stejně jako před chvilkou objímal Andrého. „Tobě se líbí André, a ty jemu také,“ jaksi familiárně přešel na tykání.

„Musím přiznat, že se mi líbí, ale není v tom nic víc, víte je hodný, hezký… Ale je to asi jako s těmi zatoulanými štěňaty. Nemohu mu dát to, co by nejvíce potřeboval. Chraňte jej, i když je starší, připadá mi jako můj malý bráška. Víte, někdy se sám sebe lekám. Lekám se, jak jsem racionální, mám strach, že přehlédnu tu pravou lásku. Snad se mi to podaří.“ Usmál jsem se, ale byl to trochu nakyslý úsměv. Také jsem toužil po tom poznat tu pravou lásku, ale jak ji poznat, nepřeberu?

Vrátil se André. „Už to mají skoro hotové, teď budou instalovat systém. My už pojedeme, kluci se určitě už nudí a musím to po sobě sklidit. A sestavit to Simonovi na pokoji, budou tady ještě dost dlouho, tak mohou trénovat.“

„Kdyby ses zdržel, tak klidně můžeš přespat u nás v apartmá, je tam místa dost, co, strejdo? Může?“

Strejda se s pochopením uculil a přikývl. Viděli jsme oba, jak Andrému zazářily oči. „A nezkazte mi jej!“ koukal za námi trochu posmutněle.

S Andrém hrálo sto čertů. „Jak sis toho mého bručouna tak omotal kolem prstu?“

„Miluje tě a zná tebe i mne lépe, než tušíš.“ Polekaně na mne koukal s nevyslovenou otázkou na rtech. „Není to hlupák, zná tě moc dobře, važ si jeho lásky a péče. Víš, mám dojem, že sám se do tebe zamiloval, je to prekérní situace, co?“ Více jsem mu už nemusel říkat, byl náležitě zmaten a zamyšlen. Jak je ten život krutý, pro jednu věc nám zastře druhou, která je často důležitější. Začal jsem pochybovat o tom, zda jsem mu měl říci své podezření. K čertu s mou prostořekostí, teď mu to bude vrtat v hlavě, a jak to může vyřešit? City, jen nám dělají zmatek v životě, proto si je nechci připouštět a proto se chovám tak racionálně. Ale co je správné? Hodně citu, špatně. Málo citu špatně, nebo asi hůře.

Ani jsem nepostřehl, že jsme u hotelu. „Zůstaneš u nás, nebo se vracíš?“

„Nevím, mám v hlavě zmatek.“

„Poklidíme, sestavíš mi to, pak s námi povečeříš, možná tě něco napadne.“

Zašli jsme do výstavní haly, už tam nikdo nebyl, pouze uklízecí personál tam připravoval věci na zítřek a počítač i ostatní věci byly také pryč.

Odešli jsme na hotel, v recepci mi Pierre sdělil, že věci kluci přinesli sem, má je v kanceláři. Zavolal dva poslíčky, aby nám pomohli.

André vytřídil věci, které bude brát zpět na firmu, a s kluky je odnášel do auta.

„Co jsi provedl tomu krásnému klukovi, dopoledne zářil jak sluníčko a teď chodí jak bez duše?“

„Ale moje pusa byla zase rychlejší než mozek.“ Chtěl něco namítnout, ale zarazil jsem jej. „Vyslovil jsem podezření, že jeho strýc je do něj zamilovaný. Teď si probírá myšlenky a asi dochází k stejnému názoru. Nejraději bych se neviděl.“

„Nedělej si starosti, to si musí vyřešit sami, nebo rozhodnout sám. Ty jsi mu jen otevřel oči.“

„No uvidím, zkusím to s ním vyřešit racionálně, po svém, už jsi mi vnuknul jeden nápad. Jmenuje se André, půjde s námi na večeři a byl bych rád, abys šel také. Povečeříme spolu a pak se půjdeme spolu pomilovat v jacuzzi a vyženeme mu ty chmury z hlavy. Ale varuji tě, má penis jako kůň,“ zazubil jsem se na něj, když se zrovna André vracel od auta.

„Tak jdeš s námi povečeřet?“

„Ano, díky!“

Odešel jsem s Andrém k nám, tam sestavil zpět počítač. Vyndal z malé brašničky pár cédéček, ukázal, na kterém je operační systém, kdybychom potřebovali nějakou přeinstalaci.

„Hotovo!“ obrazovka se rozsvítila a objevilo se okno – Windows 3.

Teď teprve se André rozhlédl, kde je. „Seigneur dans le ciel!“ („Pane na nebi!“)

„Tak si toho nebe dnes užiješ se čtyřmi anděly, no spíše asi čerty, ale v nebi.“ Políbil jsem jej, už se culil a vracela se mu barva do tváře. Kluci stále čuměli do monitoru, vyšli jsme na terasu, začínalo se šeřit a rozsvěcovaly se první lampy, před námi zářila skleněná pyramida Louvre. Rozžínala se světla na dalších památkách, v dáli monumentálně čnící se na vrcholu Montmartre bělostná Bazilika Sacré-Cœur, dole kousek pod námi na ostrově uprostřed Seiny Chrám Matky Boží, dlouhá a široká Avenue des Champs-Élysées.

„Počkej chvilku!“ Přinesl jsem láhev koňaku a dvě číše, nalil jsem nám a objal Andrého kolem ramen, tulil se ke mně, i když byl o hlavu vyšší. Bylo mi krásně příjemně, byl jsem rád, že se zklidnil. Tiše jsme koukali do dálky a vychutnávali si rozlévající se vůni koňaku. Naše jazyky se potkaly a zkoušely, čí koňak byl jemnější. Vychutnávali jsme si tuhle romantickou chvilku, zasunul jsem mu ruku do kalhot a pociťoval slast z doteku a masáže jeho pevných hýždí, rozpoznával jsem každý spletenec jeho hýžďových svalů, proklouzávaly mi mezi prsty, jak je napínal a zpětně uvolňoval. Otočil jsem jej čelem, znovu jsme se vnořili s opojnou vůní koňaku do svých úst, rukou jsem jej hladil po tváři, přesunul ji na ucho a jemně mu jej hladil po obvodu. Zaslechl jsem vrznutí dveří, stál tam Míša, čekal, pochopil jsem. Odešli jsme na večeři.

Ve výtahu jsem oznámil klukům, že dnes s námi povečeří i Pierre a také že jsem jej pozval do jacuzzi. André mi cukl za ruku. „Já nemám plavky,“ mírně zrudl.

„Tam se stejně nedá plavat,“ škodolibě jsem se na něj díval a užíval si jeho rozpaky. „Ty jsi ještě nebyl před nikým nahý?“

Pýřil se. Nesouhlasně kroutil hlavou. „Nemáš se proč stydět, a všichni budeme tak, jak jsme se narodili. Těšíš se?“ Přitakal, ale dost nejistě.

Pierre myslí vždy na vše, nechal pro nás připravit kulatý stůl pro šest osob. Seznámil jsem Andrého se všemi kluky i s Pierrem. André při pohledu na Pierra jakoby cudně či stydlivě klopil oči. Po dobu večeře po něm ale pořád pokukoval, asi se tady něco rýsovalo. Pierre se o něm před večeří vyjádřil jako o krásném klukovi. No byl jsem zvědav, jak se to v jacuzzi vyvine.

Pierre zaplatil za ty dvě večeře navíc. Zlobil jsem se na něj: „Pierre, pozval jsem vás, to mi nedělej.“

Usmál se. „Já to sice zaplatil, ale z tvého šeku.“

Po večeři jsme se odebrali na apartmá. První automaticky utíkali moji kluci udělat si potřebnou hygienu. Pierrovi a Andrému jsem nabídl koňak a vyšli jsme si na terasu, kde byl již krásný výhled na třpytící se velkoměsto. Až teď bylo vidět, jak je město obrovské, vlastně nebylo, protože stejně nebylo vidět, kde světla končí. I když byl poslední listopadový den, zde v Paříži byl příjemný, trochu vlahý večer.

„Pierre, André, mám dojem, že jste v sobě našli asi zalíbení, nechci vás proto nutit, abyste se zapojili do našich hrátek.“ Oba se na mne podívali s překvapením. Nemluvili. „Jestli chcete, je tady druhá ložnice, můžete ji využít a uchýlit se do ní, já s kluky zůstanu tady v této velké.“ Hladil jsem je po zádech, jak jsem stál mezi nimi. Pak mi ruka sjela na jejich prdelky, pevně jsem jim je uchopil. „Bude mi líto, že jsem přišel o tak krásné prdelky, ale pro vás se toho vzdám.“ Udělal jsem smutný psí obličej, rozesmáli se.

„Půjdeme dovnitř, začíná padat rosa.“

Kluci už řádili v jacuzzi. „No podívejte se, co jsem si pověsil na krk, jsem nejmladší a musím mít nejvíce rozumu a zodpovědnosti, ale miluji je, jsou to moje koťátka, které musím každý večer uspokojit nejméně dvakrát.“

„Vím, že jsi velmi obětavý, i Éric si tě považuje, že ses snažil zachránit jeho reputaci,“ řekl Pierre.

„Kdybyste si to rozmysleli, tak se můžete kdykoli přidat, budeme tak tři čtyři hodiny řádit, podívejte se do bufetu, zda si něco nechcete vzít.“ Zamítavě kroutili hlavami. Vzal jsem misku s ovocem, šlehačku a dal ji do rukou Andrému, láhev šampusu a dvě sklenice jsem strčil Pierrovi. „Nechci slyšet žádné protesty. Zapomněl jsem na kbelík s ledem.“ Pierre již vzal telefon a požádal o kbelík s ledem a odešel do ložnice, nechtěl, aby jej viděl personál užívat si s hosty.

Za chviličku byl u nás garçon s kbelíkem a ledem, uviděl kluky v jacuzzi dovádět, asi by se byl rád přidal. „Líbí se ti?“ ukázal jsem na kluky, souhlasně pokýval hlavou. „Chtěl by ses přidat?“ Polkl slinu a zase pokýval hlavou, chudák, teď se bude pěkně trápit.

„A kde máte klienta?“ Myslel, že jsme prostituti.

„Ty jsi student a tady si přivyděláváš, že?“ Přikývl.

„My jsme také studenti a jsme přátelé, nejsme prostituti, jen si spolu užíváme.“ Pohladil jsem jej po tváři. Vrhnul se na mne a začal mne líbat. „Počkej chviličku, odnesu kbelík,“ zaťukal jsem na Pierra, ale nenechal jsem jej, aby se ukázal, šeptl jsem mu, že je tady kluk. Kluk čekal, dal jsem mu padesátku. „Rád bych tě pozval, ale měl bys asi malér.“ Přitakal, pohladil jsem mu krásnou maličkou prdelku, hlesl a podlomila se mu kolena, málem se sesul na zem, musel být neskutečně nadržený. Pohladil jsem mu rozkrok, tam mu trčel klacek z ocele, pevně sevřel víčka a vzdechl. „Merde!“ Chudák vycákl do kalhot, jen co jsem jej pohladil.

„Pojď,“ chytil jsem jej za ruku a odvedl do koupelny, „honem dolů kalhoty, než ti to prosákne.“ Rychle stáhl kalhoty, jeho slipy již byly značně potřísněné. „Sundej si to a osprchuj se, přinesu ti nové spodky.“ Zašel jsem za Míšou a poprosil jej o jedny čisté, nechápavě koukal, jen jsem mávl rukou: „Později.“

Vešel jsem do koupelny a kluk si mastil klacek, když mne zahlédl, zařval slastí a vystříkl. „Pospěš si, tady máš spodky. Kdy znovu nastupuješ službu?“

„Zítra v šest večer.“

„Jestli chceš, tak po čtvrté můžeš přijít.“ Měl hezké tělo, ale ještě takové chlapecké, jemné, klacek mu stále trčel jak píšťalka, ani velký, ani malý, ale pěkný s hezky lesklou hlavičkou žaludu. Pohladil jsem mu prdelku a jemně sevřel, slastně přivřel oči, ze žaludu mu vytékala touha. „Už se obleč, nebo to nevydržím.“

Hajzlík, chytil mne za tvrdý klacek. Vyprovokoval mne. Svlékl jsem se, vešel do sprchy a zatáhl jej s sebou. Poklekl přede mnou a už mi jej ocucával a olizoval. Vyndal jsem ze skříňky gel a kondom, když to zahlédl, zatvářil se vylekaně.

„Tys to ještě nedělal?“

„Ještě nikdy.“ Sakra, blb a provokuje. Jak byl hezký celý den, tak večer se celý potentoval.

„Nic, obleč se a běž!“ Byl jsem naštvaný, on to viděl a začal brečet. „Nebreč, mon cher, ty za to nemůžeš,“ pohladil jsem mu tvář a dal mu pusu. Konečně se oblékl, vzal jsem ho k bufetu a nabídl, aby si vzal, na co má chuť. Koukal nevěřícně, stále váhal, vzal jsem tácek, sáhl jsem na šunku a podíval na něj tázavým pohledem, konečně přikývl. Bože, jak mne vytáčí takové váhavé nerozhodné chování. Naštval jsem se a naložil mu kopec jídla, do igelitky mu nandal aspoň pět kilo ovoce a vystrčil jej za dveře. Bylo mi jej líto, ale tady se takové nerozhodné nemehlo asi dlouho neudrží. O takových typech říkám – „mouchy, snězte si mě“!

Zalezl jsem zpět do sprchy a nechal se oblažovat vlažnými kapkami. Ani jsem nevnímal, jak jsem tam dlouho stál, ten kluk mě úplně vyvedl z rovnováhy, doufal jsem, že zítra nepřijde, jestli ano, bude to moje smrt. Půjdu se projít někam do města, nebo si sednout do hospody. Z mého zasnění a rozjímání mě probral Mišáček. Odešel jsem do pokoje a natáhl se na postel. „Ty nás dnes nechceš?“

„Promiň, Mišáčku, dnes se mnou nic není, potřebuji si vyčistit hlavu.“ Oblékl jsem se, vzal si láhev koňaku a deku a šel si sednout na terasu. Za chvilku přišel Mišáček znovu za mnou, ukázal jsem mu prstem na ústech, aby nemluvil, byl zmatený, nevěděl, co se se mnou děje a co může pro mne udělat. Já měl svůj splín. Ukázal jsem mu, aby si ke mně sedl, zabalil jsem jej do deky a silně přitulil k sobě. Tekly mi slzy bez přerušení, žádné kapky, čůrek, neotíral jsem je, nemělo to smysl.

Po chvíli jsem ucítil, jak se Míša klepe zimou. „Běž dovnitř!“ Zůstal jsem dál sedět na terase, v ruce jsem svíral číši voňavého nápoje, vypil jsem jej na ex, krásně mnou protekl jako příjemná teplá kulička. Nalil jsem si další a koukal na třpytící se město. Vypil jsem další skleničku a vrátil se do pokoje. Kluci seděli na pohovce a uzobávali z ovoce. Tušil jsem, že řešili, co se se mnou děje.

„Kluci, nic neřešte, mám splín, nikdo z vás za to nemůže. Je to, jako když vyzkratujete baterku, potřebuji klid a časem to přejde. Vy se můžete bavit, to mi nevadí, jen nemluvte na mne. Díky, a bavte se.“ No nálada byla pod psa. Musím to nějak překonat, nebo se tady asi zblázní všichni.

„Mišáčku, pojď ke mně,“ přitulil jsem jej k sobě. Hladil jsem mu prsa a škrtal prsty o bradavky, pomalu jsem mu sjížděl rukou k jeho klacíku, který se rychle vztyčil a tepal, jemně jsem mu potěžkal šourek, pak se zvolna posouval dole jeho stehny. Můj klacek se mu prodral mezi stehny a žalud vykukoval pod jeho pytlíkem. Maty s Honzou na nás koukali. „Maty, nenudíš se?“ Nevěděl, co říct. Kývl jsem na něj, aby k nám přistoupil. Nasměroval jsem jeho hlavu do Miškova klína, hrál si s oběma klacky. Kývl jsem na Honzíka, přistoupil ke mně, přitlačil jsem si jej k ústům a pojal jeho vzpínající klacek, okružoval jsem jazykem napnutý žalud, otíral tuhý ráfek, jazykem prokmitával po uzdičce, ruku mu vsunul mezi nohy a dráždil hrazdičku, občas jsem zajel dál a prozkoumával růžičku, prstem poklepal po dírce, ta se špulila a očekávala další akci.

„Honzíku, vezmi si gel a jdi do Mišáčka, Maty, ty pojď ke mně.“ Maty vystřídal Honzu, jeho klacek byl o něco větší, jeho vzrušení nebylo nijak výrazné, byl docela gumový. Vzal jsem jej do úst a jemně ožužlával, prohazoval jsem mu v pytlíku kulky, občas je lehce zmáčkl a ukazováčkem jsem mu přitom dráždil hrazdičku a tlakem se snažil dráždit prostatu. Pozvolna se mu klacek naléval a tuhl, ukazováček jsem posunul až k jeho dírce a bez zaváhání jsem jím do ní zajel. Hlesl a klacek se mu prudce napružil. Chvilku jsem jej prstem dráždil, dělalo mu to dobře, klacek pravidelně tepal.

Mezitím jsem přenechal Mišáčka Honzíkovi, který do něj pravidelně bušil bez fantazie. Copak se nic nenaučil, nic neokoukal? Zasáhla mne zase vlna vzteku. Nemohl jsem se na své kluky vztekat, musel jsem se ovládat. Ani mé hrátky s Matym pro mne nebyly nic vzrušivého. Přestal jsem. „Promiň, Maty.“ Vstal jsem, musím udělat něco jiného, moje předešlé snahy se minuly účinkem. Otevřel jsem šampaňské a rozlil do sklenic, přerušil jsem Honzovo dorážení do Mišáka.

„Pojďte se napít, všechno je to na prd. Koukám, že vy se beze mne nedokážete ani bavit. Takže já si vezmu pásek z kalhot, vy mi budete na sobě předvádět, jak co nejlépe dokážete svého partnera rozhicovat, když se vám to nebude dařit, šlehnu vás přes zadek páskem. Předvádíte tady takovou nudu, že bych se u toho ukousal. Žádná fantazie, to jste nic neokoukali, nic vás nenapadá, vy sami nemáte žádné představy nebo touhy, co byste chtěli zkusit? Takže si připijme na váš zdar, abych nikoho nemusel šlehnout.“ Zvedl jsem skleničku k přípitku, sklenice zacinkaly a vyprázdnili jsme je.

Házeli po sobě pohledy a nevěděli jak, kde a čím začít, pak se vrhli na mne.

„Tak to ne! Řekl jsem, že mi budete předvádět na sobě své fantazie a já vás budu pozorovat. Vidím, že nevíte, kde začít, tak se podívejte, co je všechno ve stolku u postele, něco snad vaši fantazii rozproudí. Tady na podlaze před postelí se rozestavíte a každý samostatně mi budete předvádět, jak se dokážete sami dráždit a přivádět k co nejvyšší extázi. Nikdo nesmí vystříknout. Kdo se vystříká, bude zítra večer svázán až do rána a bude bez sexu.“

Vyděšeně se po sobě rozhlédli. Vybírali si ze stolku různé hračky, zejména vibrátory a škrtící kroužky. „Kroužky ne!“ přikázal jsem rázně. „Ty by zastíraly vaše vzrušení, chci vidět vaše těla, čeho jsou schopná v akci. Vibrátory si také nesmíte zastrčit do dírky!“

„A k čemu tedy nám jsou?“ ptal se Maty.

„No právě proto jsem to zakázal, abys nad tím přemýšlel a použil hlavu, ne jenom prdel a klacek.“ Zpozorněl jsem, už jsem se zase začínal vytáčet. Musím je vést k používání vlastní hlavy a fantazie.

„Maty, na tebe jsem zvlášť zvědavý, ty sis dost zvykl na pasivní roli a začínáš se vžívat do role holky, která jen roztáhne nohy a čeká na rychlík z Košic, co by do ní vjel.“ Všichni se hlasitě rozchechtali.

Maty se tvářil uraženě. „Maty! Netvař se tak blbě, víš moc dobře, že tě máme rádi, víme, co se komu nejvíce líbí, ale nechci, abys byl tady jako nafukovací Anča, tak trošku zašrotuj v tvé chytré hlavičce, ber to jako školní olympiádu. Nevybral jsem si vás jen proto, že máte dírky, tak se snaž!“

Natáhl jsem se na divan, přitáhl si mísu s ovocem a šlehačku. Strčil jsem si trysku do pusy a vystříkl trochu šlehačky. Míša toho hned využil a také si vzal z bufetu jednu patronu pro sebe. Věděl jsem, že je z nich nejchytřejší, i když se neúčastnil olympiád. Kluci se konečně rozjeli, hladili se po tělech, probírali si kulky, projížděli vibrátory svá citlivá místa. Začalo se mi to líbit a bylo to v mém rozkroku znát. Posadil jsem se na konec postele tak, aby to kluci zřetelně viděli a také je to trochu povzbudilo.

Najednou se za mnou otevřely dveře z ložnice a vycházeli Pierre s Andrém. Měli na sobě župany. „Jdeme se k vám přidat,“ řekl Pierre a culil se, „co to tady provádíte?“

„Hrajeme si, tady mám tři kurvy, které mě musí svádět. Pojďte se posadit vedle mne, budeme zkušební komise, pomůžete mi.“ Kluci váhali, nevěděli, zda mají pokračovat, tak jsem jim přeložil, co jsem řekl Pierrovi, a poručil, aby pokračovali. „Teď aspoň máte větší inspiraci.“ A kluci se snažili ještě více. Pierre a André si ke mně přisedli každý z jiné strany. U Andrého už byla znát odezva na předváděné divadlo, župan mu odstával nad klínem.

„Něco ti tady roste,“ usmál jsem se a pohladil jej po tom hrbolu. Lehce sebou škubl a přivřel oči. I u Pierra to vyvolalo stejnou odezvu, také jsem mu ji pohladil. Já seděl mezi nimi nahý se vztyčeným stožárem.

„Vous avez un beau verge,“ pochválil můj klacek Pierre.

„Myslím, že tvůj je neméně hezký a určitě i urostlejší, ale neboj, já jsem ještě ve vývinu, určitě tě doženu.“ Rozchechtali jsme se.

Pohladil mne po zádech. „Mohu si sáhnout?“ a podíval se mi na klacek.

„Jsi host, můžeš cokoli, jen moje dírka je pro všechny tabu.“

Podiveně se na mne podíval. „Ty jsi v tomto směru panic?“

„Ano, ještě nikdy, nikdo. Šetřím si ji pro toho pravého, vyvoleného. To bude ode mne ta největší oběť.“ Rozchechtal jsem se.

„To tě nikdy ani nelákalo? Aspoň to zkusit?“

„Ne, nikdy, neláká mne to, já nejraději zdolávám dírky, pronikám do nich, dobýt hezkou prdelku je pro mne největší slast.“

„To musíš být hodně žádaný.“

Vyprskl jsem. „Pierre, vím, že se chovám trochu rozpustile, nebo dělám ten dojem, ale věř, že nemám velké zkušenosti. Dovádíme spolu tady s kluky a mimo ně jsem měl jednu nebo dvě zkušenosti. Rád dráždím a provokuji, jako tebe na recepci, ale to je vše.“

Valil oči, asi mi nevěřil. „Vidím, že tomu moc nevěříš, nemám důvod ti lhát. Jsem si vědom, že jsem žádoucí, ale nejsem rozdávačný. Pierre, vždyť mně je teprve dnes osmnáct, ostatní kluci už mají také osmnáct a více let. Já jsem nejmladší. Už si konečně sáhni!“ pobídl jsem jej a vzal jsem jeho ruku a přitáhl ji ke svému klacku. Hezky se uculil. Chytil jsem mu koupací plášť za límec a zatáhl dolů. On zatřásl rameny a nechal jej ze sebe sklouznout, vytáhl ruky z rukávu. Stejně jsem to udělal Andrému. Neviděl jsem ale jejich ocasy, na které jsem byl už hodně zvědavý. Andrého jsem už dříve v ruce měl, ale neviděl ho. Co si Pierre se mnou hrál, vybídl jsem Andrého, aby se blíže podíval na kluky, ale upozornil jsem jej, že se jich nesmí dotýkat.

Nechápavě se na mne podíval. „Proč se nesmím dotknout, když Pierre může?“

„Mně se dotýkat můžeš, jen ostatních kluků zatím ne. Oni to mají za trest a musí předvádět, jak dokážou svádět a vzrušovat protějšek a sebe, ale nesmí vystříknout,“ potutelně jsem se smál.

„Ty jsi pěkný tyran.“

„Neboj, oni si to zaslouží, vím, co dělám, jim to jen prospěje.“

André konečně vstal, župan z něj sklouzl a odhalil jeho nádherný vztyčený penis. Kluci všichni ztuhli, Maty klečel, a když zahlédl Andrého ohon, dopadl zadkem na zem. „Do prdele!“ vypadlo z něj.

Okřikl jsem je a pohrozil jim páskem v ruce. „Koukejte pokračovat a buďte rádi za inspiraci.“ André je obcházel a prohlížel docela zblízka, kluci na něm mohli oči nechat, snad i slintali. André je párkrát obešel a pak se ke mně vrátil. Olízl mé bradavky a hladil po hrudníku. Pierre se zvedl a také předvedl svůj už vztyčený nabiják, měl jej o dost kratší oproti Andrému, ale i tak byl hodně dlouhý a stejně silný. Také si obhlížel kluky, jako na jarmarku, napadlo mne. Já jsem zasunul ruku Andrému pod koule a nabral si je do dlaně, trochu velké, maličko mi překypovaly z dlaně. Pohrával jsem si s nimi a viděl, jak na mne závistivě koukají kluci.

Nechtěl jsem je tolik týrat, ale potutelně jsem se ušklíbl a čertík ve mně mi vnuknul další nápad potrápit je ještě více.

„Pierre, můžeš klukům dát olíznout ocas, ale nesmí jej brát do pusy, jen olizovat!“ Pierre se radostně uculil a byl zrovna u Honzíka, kterému se ocasem otíral o rameno. Honza jen přivíral slastně oči, snad dostal i třesavku. Klukům jsem také řekl, co jsem dovolil Pierrovi, a zdůraznil jsem, že jej nesmí brát do úst. Jejich oči zářily. Maty snad i trochu vytekl, ale nechtěl jsem být takový pes. Honzík chtivě vyplazil jazyk a podebral jím Pierrovy koule, pak pomalu jazyk přimáčklý k penisu přesouval směrem k žaludu. Pierre mu jej rukou nastavil tak, aby Honzík mohl co nejlépe olizovat. Pierre slastně polykal sliny.

André se sklonil k mému klacku, celý jej pohltil, párkrát jej pokouřil, nato si začal pohrávat se žaludem, okružoval jej jazykem, cucal jako nejsladší bonbon. Měl jsem co dělat, abych to vydržel a nevystříkal mu na první pokus ústa. Já tak měl možnost si v klidu prohlédnout Andrého koňský ocas. Byl vskutku výstavní, asi kolem pětadvaceti a šest v průměru. K jeho obejmutí my prsty nestačily. André přesunul svou pozornost na můj pytlík, i když jsem jej měl dost velký a mezi svými kluky největší koule, těm jeho jsem nemohl konkurovat, byly jako slepičí vejce, pytlík jemně protáhlý. Jeho kládu jsem uchopil do ruky a ucítil jsem, jak mu v něm tepe. Bylo to velmi silné a vzrušující, bál jsem se, že se udělá.

Vzal jsem do dlaně žalud, pěkně nalitý a lesklý, naznačil jsem mu, že jej chci okusit. Přestal si hrát s mým klackem, zaklonil se a zapřel se rukama za zády, aby tak vystavil co nejlépe svou chloubu. „Už se nestydíš?“ Vzpomněl jsem si na jeho ostych při zmínce o jacuzzi. Jen se uculil a zavrtěl hlavou. Jeho kláda čněla do prostoru a žalud zářil jako rozžhavená lampa. Nenasytně jsem se jej jal opečovávat, stěží jsem stačil svými ústy jej pojmout. Vnímal jsem každou setinu milimetru, co se mi drala do úst, jazykem jsem mu kmital po jeho krásné vystouplé trubici. Za chvilku jsem jej vyndal a okružoval tu obří bambuli pomalu dokola po tvrdém ráfku. Chodidla měl zkroucená skoro do kruhu. Na očích silou zavřená víčka, byl celý ztuhlý v křeči, jen vybouchnout.

Přemýšlel jsem, jestli jej teď udělám, za jak dlouho bude schopen akce? Zapudil jsem tyhle úvahy. Budu sobec, sbalil jsem jej já, nebudu jej dohazovat, také si chci trochu užít rozkoše. Konec konců máme čas až do rána, a jestli bude chtít, tak i jindy. Prozkoumával jsem jazykem jeho anatomii po celé délce, každou krásně naběhlou žílu, která pružně uhýbala pod mým jazykem. Hladil jsem mu ochlupený pupík, postupně jsem se rukou přesouval k jeho bradavkám a pohrával si i s nimi. Na jeho ocasu jsem cítil odezvu na jejich dráždění, velmi prudce se vzpínal. Nabral jsem žalud do pusy a řekl si: „Teď!“ Zajel jsem mu druhou rukou za pytel s nasměrovaným prstem a bez zaváhání mu jím zajel do dírky, počítal jsem s tím, že Pierre mu ji uvolnil, jenže jsem se asi přepočítal, měl ji dost zataženou a já do ní vnikl s trochou násilí. Prudce mi zasunul žalud až na mandle, zařval, až sebou všichni škubli, a už mi je obstříkával. V první chvíli mne natáhlo na zvrácení, ale polknul jsem a trochu odsunul hlavu od jeho žaludu, abych si udělal místo v puse, a on je plnil dalšími dávkami, prstem v dírce jsem mu dále rejdil a André slastně kňoural. Jeho poslední výstřiky doprovázely prudké záškuby. Silně jsem mu sál ocas, abych z něj vše vysál. V křeči se zkroutil a prosil, abych už přestal. Uchopil jsem mu koule a s citem mu je zmáčknul. Znovu se zkroutil. „Merde!“ A culil se. „Do prdele!"

„To bude za chviličku, neboj se, to si nenechám ujít.“

Koukal na mne, jako by nechápal, co tím myslím. Já měl stále prst v jeho dírce, zavrtěl jsem jím a poznamenal: „Ještě tady tě musím oblažit, o to tě nemohu ošidit, a ani sebe.“

Šibalsky se ušklíbl. Kluci včetně Pierra se na nás závistivě dívali.

„Kluci, konec, volná zábava, pořádně zvalchujte Pierra!“ Nebylo je třeba více pobízet. Vrhli se na něj všichni tři. Pierre zůstal strnule stát, zaskočen nečekaným atakem tří kluků, jejich prstů, jejich chtivých úst.

Rozlil jsem do sklenic šampaňské, podával jej klukům, protože se nechtěli od Pierra vzdálit ani na krok. Připili jsme si na hezký večer, hodil jsem pohled na jacuzzi, kluci chytli Pierra za ruce a odtáhli jej do lázně, ten se jen chechtal a nevzdoroval, rezignoval a nechal se jimi opečovávat.

S Andrém jsme zůstali na posteli, vložil jsem mu do pusy jahodu a sobě stříkl trochu šlehačky. Přisál jsem se na jeho ústa a naše jazyky mixovaly jahodový koktejl. Hladil jsem jeho svalnatý hrudník, měl jej pěkně chlupatý. Dráždil jsem mu přitom bradavky, zpočátku jemně zaštipoval, pak mu je pevněji sevřel a povytahoval a zakrucoval. Zakusoval se mi přitom do rtů. Jeho obušek se rychle vzpamatovával. Ožil dost brzo po svém nedávném vyvrcholení. Šikovný kluk, problesklo mi hlavou. Uchopil mne v podpaží a posadil mne obkročmo na svůj klín, ze kterého mu čněl obušek. Zpozoroval můj nesouhlasný pohled. „Vím, pamatuji si, TABU!“ uculil se.

Pohladil jsem jej po tváři a dal mu něžný polibek. „Děkuji ti!“

„Za co?“

„Že si to pamatuješ a respektuješ, díky.“

Tentokrát on pohladil mé tváře a oplatil mi něžný polibek. „Jsi zvláštní, je mi s tebou velmi dobře, jako nikdy s nikým, a stále mne vzrušuješ. Nikdy se mi nestalo, aby se mi opět takto brzo ztopořil.“

„To jste se s Pierrem nepomilovali?“

„Zkoušeli jsme to, ale něco jako by tomu chybělo. Nebylo v tom to pravé vzrušení, jen jakási touha po poznání, ale nějak rychle opadla.“

„Ale zdálo se mi, že po sobě toužíte, ty vaše vzájemné pohledy.“

„Také jsem si myslel, ale když jsme se začali líbat a chtěli se milovat, touha opadla a nebyl jsem schopen žádné akce, stejně tak Pierre. Vypili jsme šampaňské a mazlili se v naději, že se touha dostaví, ale ani pak nic.“

„Asi to bude skutečně také otázka chemie, minimálně chemie mozku. Něco jsem o tom četl, ale považoval jsem to za pohádky, ale asi něco na tom bude. Prostě určité vůně ti vypnou některá propojení v mozku.“

„Tak to bych si z tebe potřeboval nechat udělat nějakou kolínskou vodu.“

„Dobře, načůrám ti do šampusové láhve.“ Vyprskli jsme oba.

„Působíš na mne hodně vzrušivě, už když jsem tě prve zahlédl v hale a ty jsi prošel kolem mne bez povšimnutí, byl jsem dost rozmrzelý, že ses ani nepodíval mým směrem. Říkal jsem si, to není pro mne, namyšlený bohatý fracek. Pochroumal jsi moje ego.“

Pohladil jsem jej a myslel na to, co mu musím říci. „Doufám, že ses do mne nezamiloval, to nesmíš.“ Koukal trochu smutně a zadumaně. „Nekoukej na mne tím psím pohledem, to na mne nepůsobí, jsi dost starý na to, abys chápal mou situaci, je mi osmnáct let, musím studovat, dva roky lyceum, pak další léta nějaká univerzita, a co ta dálka mezi námi? Nebuď bláhový, určitě občas přijedu do Francie, můžeme se vidět, můžeme se pomilovat, ale bude to stačit?“

Nesouhlasně pokroutil hlavou.

„Neboj, ty si určitě někoho najdeš, jsi hezký, aktivní, mužný, zajištěný, ale jak říkal strejda, rozdávačný, to je nebezpečné. Někdo by mohl chtít i tvou výbavu.“ A chytil jsem mu klacek vzpínající se mi vedle toho mého, přichytil jsem k němu i ten můj oběma rukama a pozvolna jsem je honil. Přimhouřil oči a tvář se mu rozjasnila slastným úsměvem. Při pohledu na něj jsem byl schopen mu říci: „MILUJI TĚ!“ Bylo mi všelijak, asi jsem byl v tu chvíli zamilován, ale můj racionální mozek to vše zakazoval. Velmi jsem toužil mu to říci, odehrával se ve mně strašný zápas mezi srdcem a rozumem. Budu svého rozhodnutí litovat do konce života? Nezachvátil mne proto večer splín, když jsem jej postoupil Pierrovi, a já to svedl na toho nerozhodného chlapce? Vím, určitě, říká mi to i mozek, miluješ jej, ale to nesmíš. „Jsi malý kluk! Buď hodný, poslouchej rozum!“ Obrnil jsem se a neřekl to, bylo rozhodnuto. Nesmím v něm vzbuzovat naději!

Olízl jsem mu bradavku, dvakrát, třikrát, pak ji pevně sevřel rty a následně jemně zuby, pak opět přelízl a zase vzal a sevřel zuby, teď trochu tvrději, a znovu se zakusoval, střídal jsem jednu, pak druhou, zvolna se zvětšovaly a tvrdly. Ocas mu krásně tepal v rytmu mého dráždění. Ústa měl pevně sevřená a spodní ret zatáhlý v ústech a zakusoval se do něj. Žužlal jsem mu již tvrdé čnící bradavky, sténal a těžce oddechoval. Rukou jsem mu projížděl po penisu, na úpatí mu jej vždy pevně sevřel a žalud se mu vzdul až na prasknutí, vždy nabral tmavou fialovou barvu. Pak jsem mu střídavě zajížděl prsty na koule a zatlačil na ně. Na jeho ocasu jsem mohl počítat tepy srdce. Sesunul jsem se z jeho klínu na zem před něj a jazykem mu opracovával ten nádherně napumpovaný žalud.

„Lehni si,“ zvedl jsem mu nohy, „chyť je pod koleny!“

Před mými zraky mezi jeho chlupatými půlkami zářila růžová rozetka a dírka, která se pěkně špulila jako k polibku. Kdo by tomu odolal. Zaslintal jsem a vlaze mu ji jemně přelízl zespoda nahoru až k pytlíku. Hlasitě vzdechl. Postříkal jsem mu ji šlehačkou, trochu sebou ucukl. Tuhle ozdobenou a ochucenou nádheru jsem lačně vylízával a jazykem šťoural již do chtivě se otevírající dírky. Ještě dvakrát jsem si takto pochutnal a jeho dírka byla dostatečně otevřena. V této vzrušivé situaci mne popadla panika. Udělal si výplach? Nebudu mít… Nechtěl jsem na to ani pomyslet, ale nechtěl jsem bez ujištění pokračovat. Zvedl jsem se a podíval se na jeho blažený obličej, měl slzy v očích. „Proč brečíš?“

„Je to… úžasné, proč jsi přestal?“

Byl jsem v rozpacích, aby to nechápal, že jej považuji za blbce. Jak se zeptat? „Chci do tebe vstoupit, tak se raději chci ujistit, než…, udělal sis hygienickou přípravu dírky? Promiň, že se ptám, nevím, jaké máš zkušenosti.“ Uculil se a souhlasně kýval hlavou, ukázal mi tři vztyčené prsty. Málem ze mne vypadlo: „Miluji tě!“ Musím se hlídat. „Jsi zlato, bude to s tebou nádherné, nepočůrej mne blahem!“

Usmál se a já už padal k jeho vytoužené dírce, stříkl jsem mu dovnitř pořádnou dávku šlehačky. Hlasitě vypískl jako píšťalka na tlakáči. Olízl jsem mu rozetku a on už zase otvíral dírku, zasunul jsem do ní prst a trochu v ní zakroužil. Slastně vrněl. Vzal jsem jahodu a zasunul ji do jeho nitra, pak další asi tři, prstem jsem je pomalu sunul, pak jsem přidal pár dalších a zastříkal jsem je šlehačkou. Přebytečnou jsem z rozetky olízal. Byl pěkně připraven na moje vrcholné číslo. Zvedl jsem se, podíval se na mne a z jeho roztoužené tváře se drala otázka, nebo prosba, užíval jsem si toho pohledu, trápit partnera protahováním jeho touhy se mi vždy dařilo. V jeho očích už se začínaly objevovat blesky a uslyšel jsem rozkaz: „Vraz mi jej tam!“ Usmál jsem se, pak zaznělo kňouravé: „Prosím!“

„Když tak hezky prosíš, tak to ti musím splnit.“ Objal jsem mu nohy a můj klacek pomalu vstupoval do jeho nitra tlače před sebou jahody. Ucítil jsem, že dál už nepostupují a začínají se drtit, měl jsem ještě asi pět čísel k dorazu. Prudce jsem přirazil, abych pořádně rozdrtil jahody v jeho nitru, a explodovala šťáva na jeho útroby. Překvapením zařval hlasité „háháhá“. Kluci v jacuzzi to zaslechli a zatleskali a pískali. Já jsem ale na nic nečekal, bušil jsem do Andrého a drtil jahody. André již hlasitě kňoural a přecházel v steny. Uchopil jsem mu nohy vystřené rovně vzhůru u kotníků a střídavě jsem si jej natáčel z jedné strany na druhou, tím se měnila i pozice mého ocasu v něm, dráždil jsem jeho nitro pokaždé z jiné strany, cítil jsem, jak mi po stehnech stéká jahodový koktejl.

André byl na vrcholu, už jenom chroptěl, než zařval: „Oh, mon Dieu!“ Moje erupce na sebe nedala čekat, přimíchal jsem do jahodového koktejlu svou smetanu za neustálého bušení do Andrého, ten se už jen blaženě culil, nebyl schopen ani dýchat. Já už také bušil z posledních sil, zhroutil jsem se na něj. Po chvilce jsem se vzpamatoval a zahlédl kluky, jak stojí se stojícími klacky včetně Pierra kolem nás. Překulil jsem se z Andrého na stranu, teprve jsem si uvědomil, že jsem se zhroutil do jeho vystříkané nadílky, od které jsme byli teď oba poznamenaní.

„Servisní služba, nástup! Za odměnu je tu jahodový koktejl“ Kluci neváhali a vrhli se na nás, olizovali vše, smetanu od Andrého i koktejl vytékající z jeho útrob. Největší nával byl na Andrého klacek.

„Nepoperte se, nebojte, bude tady nejméně do rána,“ smál jsem se a už jsem se tím nezabýval. Přivinul jsem se k Andrému a dal mu hlubokou pusu. Líbal jsem jeho tváře a přivinul je ke své. Zase se mi tam dralo to zakázané „Miluji tě!“. Ne, nemohu, budu litovat, ale tak to bude nejlíp. Vyhrkly mi slzy.

„Proč brečíš, vždyť to bylo nádherné. Děkuji ti, jsi…,“ nenacházel slova.

„Já vím, ty také, proto brečím.“ Nechtěl jsem mluvit, naše ústa se spojila v ten nejdelší polibek a mně neustále tekly slzy. Setrvali jsme v objetí a vstřebávali prožité štěstí. Hladil jsem jeho tváře, kochal se v jeho očích, nevnímal jsem jejich barvu, koukal jsem se do nich, jako by to byly průzory do našeho štěstí. Nevydržel jsem to, zavřel jsem oči a znovu mi vytryskly slzy. Hladil mi tváře a tiskl k sobě, položil jsem tvář na jeho hruď a zkrápěl ji slzami. Přestal jsem vnímat okolní svět, asi jsem u toho ztratil vědomí, nebo usnul. Probral jsem se uprostřed postele v objetí Andrého a přikrytý dekou.

Podíval jsem se na Andrého, klidně spal a pravidelně oddechoval. Kde jsou kluci, kolik je hodin, jacuzzi je vypnutá, všude ticho, že by se těsnali všichni čtyři v jedné posteli? Vstal jsem a šel se podívat do vedlejší ložnice. Kluci tam spali, ale Pierre chyběl, asi odjel domů. Zklamaně jsem se vracel k Andrému, na stolku nějaký lístek. Četl jsem: „Pro Simona, děkuji ti za hezký večer, nechtěl jsem tě rušit, když jsi tak hezky usnul Andrému v náruči. Vydováděl jsem se moc hezky s kluky, děkuji ti ještě jednou. Zítra nastupuji až v deset dopoledne. Líbá tě Pierre.“

Koukl jsem na hodiny, bylo pět hodin ráno. Přitulil jsem se zpět k Andrému, trochu se zavrtěl a přehodil ruku, aby si mne přivinul.

„Miluji tě!“ zašeptal mi do ucha. Otočil jsem se. Políbil jsem jej na nos. „Miluji tě!“

Uslyšel jsem to, po čem každý touží, stejně jako já, ale já to slyšet nechtěl.

Zase mi tekly slzy.