Znovu nalezená láska 38 – Výročí

V nedávné minulosti

„Koľko kapitol si stačil napísať?“ zeptal se mne Štefko.

„Celkem dost, nějak jsem se do toho zažral. Už mám přes třicet. Asi jsem moc popisný, ale to vše jen kvůli tobě, abys věděl, jaký jsem byl rošťák, co všechno jsem prováděl a abys mi nevyčítal, že jsem ti něco zatajil.“ Rozesmáli jsme se a políbili.

„Miluji tě!“

„Ľúbim ťa!“

„Tu máš kapitána,“ podal mi telefon.

„Pane Simone, náš letový plán: V osm hodin odlet směr Paříž Orly, to zařídil váš přítel, bude to přes vojsko rychlejší a bez obstrukcí. Doba letu dvě hodiny. Pak směr Omán, mezipřistání, doplnění paliva, odpočinek. Doba letu sedm hodin. Ráno odlet směr Srí Lanka. Doba letu čtyři hodiny. Po doplnění paliva odlet směr Vietnam, doba letu čtyři hodiny. Stroj Bombardier Challenger 350.“

„Děkuji, kapitáne!“

„Salut! Kluci, vy vůbec nestárnete, a Alex vedle tebe, Éricu, snad mládne,“ žertoval jsem při vstupu Érica a Alexe na palubu našeho letadla.

Po odletu jsme si připili na šťastné shledání.

„Kluci, dnes se musíme trochu postit, můžete si dát ještě jednu skleničku, ale pak bude prohibice. Večer organizuji v našem hotelu malé soaré na počest prince Thejazina. Musíme utužovat naše vztahy, tak musíme strpět i trochu odříkání. Princ zastává i funkci ministra kultury a školství, tak jej snad potěším tvým obrazem, Alexi. Budeš mi muset znovu namalovat panorama Hradčan. Pokud vás osloví, tak jej musíte také oslovit, a to takto: 'Your Royal Highness'. Pamatujte si to! Kdyby se náhodou tam objevil sultán, tak jeho oslovíte 'Your Majesty'. Štefko bude jako kulturní vložka, doufám, že ti nebudou praskat struny.“

Štefko se na mne pohoršeně podíval.

„To mi musíš neustále predhadzovať, že mi pri vystúpení raz praskla struna?“

Objal jsem jej a políbil na tvář, rukou mu pohladil prdelku.

„Profíkům by se to nemělo stát.“ Znova jsem jej poškádlil a dal mu další pusu, tentokrát na ústa, aby nemohl prskat.

Večerní slavnost proběhla ve velmi příjemné atmosféře. Korunní princ byl nadšen obrazem Hradčan, podotkl, že by Hradčany rád navštívil a prohlédl si je.

„Velice rád uvítám Vaši královskou Výsost v Praze, mohu Vaší královské Výsosti nabídnout ubytování v našem hotelu, nebo v soukromí paláce, kousek od Hradčan.“

Princ poděkoval za mou nabídku.

„Děkuji vám za nabídku, raději bych využil to soukromí. Zvážíme to, příteli, náš konzul vás bude kontaktovat.“

Probrali jsme aktuální obchodní záležitosti, zejména dodávky ropy a zlata. Projevil velkou spokojenost s našimi úpravnami vody na solární energii. Vyslovil přání seznámit se s našimi skláři, přitom se zasněně podíval na naše honosné křišťálové lustry zdobící celý hotel.

Čas se nachýlil k večerním modlitbám, věděl jsem, že princ se brzy rozloučí. Pozval nás zítra na časnou večeři. To znamenalo, že chce se mnou projednat něco, o čem se nechtěl zmínit v prostorách hotelu, bude to nanejvýš důležité a tajné, nebo velmi soukromé. Nemohl jsem večer usnout, neustále mi vrtalo v hlavě, co asi bude chtít. Vzhledem k tomu, že znal mé zaměření na muže, napadlo mne, že snad i on by mohl být podobného zaměření, ale tuto myšlenku jsem záhy zapudil. Znal jsem jej již několik let. Seznámili jsme se na mých přednáškách o mezinárodní ekonomice a lidských zdrojích na Oxfordské univerzitě, kde v té době studoval politologii. Velmi se tenkrát podivil, když jsem jej po přednášce pozval k sobě a oslovil jej jeho oficiálním titulem 'Your Royal Highness'.

***

„Je pro mne důležité vyznat se v mezinárodní politice a znát i lidi, kteří ji ovlivňují a tvoří,“ mile se usmál.

„Já se zatím jen rozhlížím a většina z mých kolegů,“ hodil při tom hlavou stranou k ostatním studentům, „si myslí, že tak činím z velbloudího hrbu.“

„I z velbloudího hrbu je lepší rozhled než ze žumpy,“ poznamenal jsem.

„Záleží, kdo se kouká, kam a co vidí.“ Hlasitě se rozesmál. Nabídl jsem mu soukromé lekce po dobu mého pobytu na univerzitě. Nadšeně přijal mou nabídku s poznámkou, že rád stráví čas v mé společnosti. V jeho vystupování byla znát inteligence i důstojnost, také respekt k autoritám a přátelství k těm, kteří jsou toho hodní. Na přednášce jsem pozoroval, jak se chová k blízkým přátelům a jak nehodné přehlíží.

***

Tenkrát započalo naše přátelství a také pozdější spolupráce založená na vzájemné úctě. Nabídl mi, abychom si v soukromí tykali. Jeho nabídku jsem odmítl s tím, že bych se mohl někdy podřeknout a také vykání udržuje i mezi přáteli vážnost a vzájemnou úctu. Uznal mou námitku a nakonec jsme se dohodli, že v přísném soukromí jej nebudu oslovovat oficiálním titulem, budeme používat oslovení 'příteli'.

Na návštěvu k princi jsme se ustrojili do tradičního místního oděvu. Bílé roucho dišdaša sahající ke kotníkům, a abychom si nepřipadali jako v nočních košilích, tak navrch jsme si oblékli béžové hávy bišty, lemované zlatou a stříbrnou výšivkou. Aby nám hávy nevlály, přepásali jsme se bavlněným shalem, je to pruh látky sloužící jako opasek a na připevnění dýky. Dýky jsme si nebrali, nevím, zda by nás vpustili do paláce se zbraní. Na návštěvě u prince jsem byl již několikrát, proto jsem všem doporučil místní oděv, byl pro to pohodlnější než naše upjaté obleky. Obuli jsme si jednoduché sandály. Před čtvrtou hodinou odpoledne pro nás přijely vozy od prince.

Princ nás vřele uvítal a dle mého očekávání nás ihned zavedl do lázní. Svěřil nás do péče svým lazebníkům a popřál nám příjemné užití všech vymožeností lázní. Všechny přátele jsem o těch možnostech poučil, zejména to, že všichni lazebníci jsou nám plně k dispozici včetně sexuálních služeb. Odmítnutí jejich služeb považují za jakousi urážku, proto všem doporučuji oddat se vůli lazebníků. Spokojenost či poděkování stačí projevit pohlazením po pažích či stehnech. Nepovažujte to za nevěru, je to jejich služba pro svého panovníka a oni jsou na to hrdí. Všichni se trochu rozpačitě usmívali.

Většinu lazebníků jsem znal z dřívějších návštěv, kývl jsem na jednoho mladšího, který se mi ještě nevěnoval. Spěšně a s úsměvem přišel ke mně, okamžitě mi pomohl odložit si oděv. Ostatní následovali mého příkladu. Vstoupili jsme a zalehli do mělkého bazénku s teplou jemně perlící vodou. Asi po čtvrt hodině si nás vzali do péče lazebníci. Celá naše těla jemně masírovali malými pytlíčky z hrubé bavlny, naplněné jemným pískem. Písek přes hrubou texturu pozvolna prostupoval a jemně obrušoval kůži. Je to vlastně peeling, který Arabové znají staletí, často se takto očišťují i nasucho. Po této očistě nás opláchli od zbytků písků a osušili. Následovala chvilka odpočinku na lůžku, dokud kůže neoschla.

Můj lazebník uměl anglicky, tak jsem jej požádal, aby si všichni lazebníci svlékli kalhoty a byli stejně nazí jako my. Usmál se a tlumočil to ostatním. Všichni se ochotně svlékli a s úsměvem se věnovali potírání našich těl vonným olejem a následným masírováním. Zanedlouho nebyl v lázni jediný ocas, který by nestál. Byl to krásný pohled. Můj lazebník byl hezky urostlý s výbavou asi jako Štefko, jen s tím rozdílem, že byl obřezaný. Měl ale stejně krásnou prdelku a ta mne velmi provokovala. Občas jsem mu ji chtivě pohladil a prsty jemně projel jeho úžlabinku. Fascinovaně koukal na můj tvrdý ocas a láskyplně se mu věnoval. Občas se podíval na Ondru, jako by se chtěl ujistit, že jsme skutečně stejní. Když se zase zasněně díval na můj ocas, nabídl jsem mu, že jestli má chuť, může se s ním polaskat. Jeho oči zajiskřily a s jakousi bázní přiložil svou tvář ke vztyčenému ocasu a objal ho jako mimino. Když jeho počínání viděli ostatní, také se odhodlali k podobným hrátkám a za chvilku už někteří olizovali a ocucávali naše ocasy i koule.

Nalil jsem si olej do dlaně a počal jsem promazávat a prstit lazebníkovi chtivou dírku. Jeho toužebný pohled vypovídal vše. Kroutil prdelkou tak, aby co nejlépe se mé prsty dostaly do žhavé dírky. Když se domníval, že je již připravena, chtěl si na můj ocas nasednout. Upozornil jsem ho, aby mi nasadil ochranu. Trochu se zatvářil zklamaně. Sdělil jsem mu, že je to projev mého respektu k němu, že i on si zaslouží být ochráněn. Zahvízdal a vztyčil ruku s gumou, aby upozornil i ostatní na použití ochrany.

Chtěl na mne nasednout zády ke mně, ale já ho požádal, aby se otočil.

„Chci se ti dívat do očí!“

Mile se rozesmál a nastavil si můj ocas ke své žhavé dírce. Pomohl jsem mu nasměrovat žalud na dírku. Když jsem mu zajel ke svěrači, zatajil dech a zavřel oči. Vyčkával, jako by hledal odvahu nebo přemýšlel, zda se má sesunout níž, nebo utéci. S křečí ve tváři se odhodlal sesouvat po mé žhavé žerdi. V polovině se zastavil a mírně přizvedl, pak znovu sjížděl a znovu se přizvedl. Asi po pátém manévru se odhodlal dosednout až na doraz. Vyhrkly mu slzy. Seděl, nehýbal se, nedýchal. Tvář se mu pomalu rozjasňovala a objevil se i nesmělý úsměv. Byl zřetelně sám překvapen, že dokázal zdolat mou žerď. Pozvolna se rozhýbal a za chvilku si se slastným úsměvem užíval jízdy na pořádném hřebci. Mé ruce také nezahálely a dráždivě mu projížděly stehna, zejména po vnitřní straně. Opět jsem si nabral oleje a věnoval jsem pozornost jeho pěkně prohnutému klacku i nalitým koulím. Když jsem mu je mírně promačkával, ocas se mu napnul jak luk, nebylo pochyb, že se mu to líbí a on si to pořádně užívá. Stejně tak jsem si to užíval i já.

Za chvilku v lázni hekalo šest jezdců, byl to náramně vzrušující koncert. Můj jezdec se vzpínal na ohnivém oři a svaly se mu pěkně rýsovaly. Měl pěkné, husté, tmavé ochlupení a jen jemný proužek mu prorůstal k pupíku. Zbytek těla měl přirozeně hladký. Hladil jsem mu pevné bříško a pomalu jsem směřoval k bradavkám. Jemně jsem je žmoulal mezi prsty, až mu ztvrdly, přidal jsem na intenzitě a on jako by tál. Zintenzivnil vzdechy a zvláčněly jeho pohyby. Byl již trochu znaven. Z ocasu mu stékala touha, kterou jsem mu jemně roztíral. Ocas mu rytmicky pulsoval. Pomohl jsem mu a začal jsem do něj přirážet. Trochu se nadzvedl, aby mi udělal prostor, a já do něj pořádně bušil. Rozhekal se jako stará čubka a stříkal a stříkal. Vystříkl snad osmkrát, než se na mne zhroutil a prosil o odpuštění, že mne postříkal. Pohladil jsem ho po tváři a řekl, že mu to oplatím. Usmál se a po chvilce se z mého ocasu sesunul. Zvedl jsem se z lůžka, postavil se nad něj a několika tahy jsem mu opětoval mléčnou tříšť. Lazebníkovi se klepaly nohy a podlamovala kolena. Podepřel jsem ho a dovedl do bazénku, aby se omyl a trochu vzpamatoval. Děkoval mi za zážitek na celý život.

„Byla to divoká jízda, nikdy jsem si nepomyslel, že něco takového zažiji. U nás si muži často spolu uleví, ale nikdy takto krásně. Každý se snaží sám co nejrychleji si ulevit a o toho druhého se nezajímá.“

Pohladil jsem jej po tváři a poděkoval za jeho péči. Ostatní se již také věnovali očistě potřísněných těl.

„Tak co, pánové, jak se vám líbila orientální lázeň?“

Všichni se hlasitě chechtali.

„Ty jsi nás pěkně doběhl,“ ohradil se Éric.

„Stížnost si můžete podat jen u mezinárodního soudu!“

„Bylo to pěkné, Štefku?“

Uculil se.

„Pekné ako vždy.“ Políbil mne a pohladil po tváři. „Ľúbim ťa!“

„Také tě miluji, Štefku!“

Ustrojili jsme se a odebrali do atria, kde harmonicky zurčely fontánky a příjemně zvlhčovaly a ochlazovaly vzduch. Za nedlouho již muži přinášeli tácy s jídlem a také přišel princ. Poděkoval Allahovi za jeho péči a přízeň jejich zemi i za hojnost úrody. Popřál nám dobré chutě. Usedli jsme na pufy, nízké měkké taburetky, něco jako pevnější polštáře. Arabská jídla mi velmi chutnají, trochu se podobají balkánským. Miluji skopové, což je nejčastější právě v jejich kuchyni. Dnes pro nás princ nechal připravit i dropa. Musím mu v soukromí sdělit, že kvůli mně ať ho příště ušetří, raději ho uvidím v přírodě.

Po večeři jsme vyšli na stíněnou terasu s výhledem na zahradu, kde nám předváděli krásné koně, které princ miluje. Několikrát mi nějaké nabízel, ale já jsem s díky musel odmítnout. Takové ušlechtilé zvíře vyžaduje značnou péči, kterou mu já nemohu osobně poskytnout, a aby se mi o ně staral někdo jiný a já se jen chlubil, že je vlastním, tak o to nestojím. Takový kůň vyžaduje osobní kontakt, je to přítel a člověk si musí získat jeho důvěru.

Princ mne požádal o soukromý rozhovor. Omluvil jsem se přátelům a šli jsme se s princem projít po zahradě.

Chvilku jsme se procházeli, ale princi se nějak nechtělo do hovoru, tak jsem se osmělil a oslovil jej.

„Vaše královská výsosti, příteli, vidím, že máte starost a myslíte, že bych vám mohl pomoci.“

„Ano, ano, příteli. Je to velmi osobní problém a dotýká se to celé rodiny i naší země.“

„Příteli, víte, že po mně můžete žádat cokoli. Velmi rád vám pomohu.“

„Víte, že jsem již několik let zasnouben.“

Přitakal jsem.

„Jistě vím. Pokud existuje nějaký ožehavý problém, nemá smysl kolem něj chodit po špičkách. Musíte ho rázně vyřešit, pokud se to bude táhnout, tak se budete jen trápit a stejně se mu nevyhnete, a ještě to může vyvolat další zbytečné starosti.“

„Ano, ano, máte pravdu. Jistě víte, že moje snoubenka je moje blízká příbuzná.“

„Jistě, vím, že je to vaše dvojnásobná sestřenice, jak z otcovy strany, tak i ze strany matky.“

„No a to je ten problém. Mám ji rád, miluji ji, ale bojím se našeho spojení.“

Nevěděl jsem, co si mám myslet, bojí se snad, že selže jako chlap? Na to se ho ale zeptat nemohu, bylo by to opovážlivé, musím jej dostrkat k tomu, aby se vyjádřil přesněji.

„Z čeho konkrétního máte obavy?“

„Znáte to i z historie evropských mocnářských rodů. Příteli, bojím se následků nevhodného genetického spojení.“

No konečně se jasně vyjádřil, ale nemohu mu doporučit, aby si vybral jinou nevěstu, to by byla urážka nejvyššího stupně.

„Myslím, že bych vám, příteli, mohl alespoň trochu pomoci. Pomoci v tom, že zjistíte, jak velká či malá je pravděpodobnost početí zdravého potomka.“

„Jak to myslíte, příteli?“

„Mám jednoho dlouhodobého důvěryhodného přítele, který se této problematice věnuje, dokonce se jako jeden z mála ve světě věnuje i operaci ještě nenarozených dětí v těle matky. Vede jednu z nejlepších porodnic v Evropě a také se věnuje genetickému výzkumu.“

Princ se na mne vrhnul a pevně mne objal.

„Příteli, vyvážím vás oba zlatem!“

„To nebude nutné, mne to nic nestojí. Zmínil jste se, že chcete navštívit Prahu, tak vás bude doprovázet i vaše snoubenka a jí budou dělat garde její matka a vaše matka. Doufám, že to bude stačit a nepotřebuje, aby ji doprovázely nějaké přítelkyně. Čím méně lidí o tom bude vědět, tím se to lépe utají. Já to po návratu z Vietnamu ihned domluvím s přítelem a upřesníme termín vaší návštěvy Prahy. Mohu vám poskytnout své letadlo, aby to bylo méně nápadné. Bude to vaše soukromá návštěva, takže se vyhnete pozornosti médií.“

„Výborně, příteli, nevím, co bych si bez vás počal.“

„Rád to pro vás, příteli, udělám, přátelé si pomáhají!“

Vrátili jsme se k přátelům a princi se viditelně zlepšila nálada. Okamžitě každému nabízel nějakého koně. Pobaveně jsem se smál.

Poděkoval jsem princi za pozvání a vyjádřil jsem své potěšení z jeho plánované návštěvy Prahy. Rozloučili jsme se a jen Roman byl zklamán, že odchází bez koně.

Do Vietnamu jsme doletěli podle plánu, jen s jednodenním zpožděním. Naše přímořské letovisko prošlo zásadní proměnou. Po dvacetiletém úspěšném provozování a získání důvěry místní i státní správy nám nabídli k odkoupení za symbolickou cenu pro podporu zaměstnanosti v době pandemie další rozsáhlé pozemky, čehož jsme využili a vybudovali největší letovisko ve Vietnamu. Nechyběly žádné nejmodernější atrakce. Vše bylo do prostředí zakomponované s citem, aby byl ráz krajiny co nejméně narušen. Žádný beton, asfalt ani zámková dlažba. Maximálně jsme využívali přírodní materiály, kámen, dřevo a bambus. Pobřeží bylo značně členité a místy také svažité, vystavěli jsme terasovitě luxusní bungalovy, ale i menší chatky, aby si našich služeb užili i méně majetní klienti. Abychom nerušili přírodní ráz letoviska, tak asi kilometr od pláže jsme vystavěli i velký hotel, který tvarem připomínal obří bílou plachetnici. V podzemí hotelu byla tři patra garáží, která svou kapacitou pokryla i potřeby hostů z bungalovu, neboť to byla nejzazší hranice, kam se dalo zajet autem. Mezi hotelem a pláží jsme provozovali mini metro, to byl také jediný přístup pro hosty do letoviska. Letovisko bylo uzavřeno a chráněno přírodními i umělými tarasy pro zajištění klidu a bezpečnosti hostů. Podél celého hotelu byl bazén s několika tubusovými tobogany, do kterých se dalo vstoupit z teras hotelu. Vedle hotelu bylo také tréninkové centrum surfingu s umělou vlnou. Kapacita hotelu byla dvanáct set lůžek. Pro zajímavost, denní spotřeba rýže byla jedna tuna, někdy i více.

Obývali jsme privátní terasovitý dvojúrovňový bungalov se čtyřmi ložnicemi a s pětadvacetimetrovým bazénem.

Nejdříve jsme s Ondrou zašli do byznys centra hotelu.

„Vítej, Simone, vítej, Ondro!“ uvítala nás ekonomka hotelu, krásná Zuzka.

„Ahoj, Zuzanko! Ty jenom kveteš!“ Nedočkavě jsme se objímali a líbali. „Mám pro tebe překvapení.“

Nalila nám vodu do sklenic.

„Tak na zdraví!“ Pozvedla skleničku a pobídla nás.

Voda jemně perlila a byla mírně chlazená. Věděla, jak ji mám rád.

„Vy dovážíte Magnesii, nebo Gemerku?“

„Ne, objevili jsme nedaleko pramen s minerální vodou a zjistili jsme, že je téměř shodná s Magnesií, tak jsme vybudovali úpravnu a stáčírnu.“

„A co kluci, zlobí? Neviděli jsme se od prázdnin.“

„Zlobí jako vždy, včera ani nechtěli jít spát a dnes zase nechtěli do školy, že budou čekat na dědu.“

„Pojďte, projdeme se, podíváme se na vaše bydlení, zda vám tam něco nechybí.“

Výtahem jsme sjeli do tunelu a mašinka nás svezla na pobřeží. Již z dálky jsem slyšel nezvyklý hluk od našich bungalovů. Dva tyto velké bungalovy byly trochu stranou od ostatních a byly privátní pro potřeby majitelů společnosti. Málem mne klepla pepka. Na stíněné terase posedávali a bavili se mí rodiče, Alex a Éric se svými rodiči. Jen nevím, jak se dorozuměli, když mí rodiče mluví jen slovensky. Christine a Jacques vypadali stále dobře, i když už překročili osmdesátku. Nastalo čilé vítání a objímání. Od nedalekého bungalovu se ozval hlasitý povyk, to už se řítila Pavla a Petr s rodinami. Pavla téměř naplnila své předsevzetí z puberty, že bude mít pět dětí, už měla čtyři, to poslední ale pro jistotu nesla v náruči. Roční Tomášek, můj nejmladší vnouček, srdce mi poskočilo. Petr jako vždy, klidný, s vážným krokem v objetí milující ženy Olinky a oba drželi za ruce své ratolesti, dvě holčičky, krásné princezny. Starší Eliška vážná po tátovi, mladší Helenka po mamince jako pytel blech.

Dřepl jsem si a rozevřel náruč, stejně jsem pod jejich návalem padl na zadek.

„Palino, ty se nějak potměšile culíš,“ objala mne, políbila a do ucha mi zašeptala: „Budeme mít Jacquese. Doufám, že to bude kluk.“ Sklonila hlavu a podívala se na břicho.

„Ty jsi zase v tom?“ zíral jsem s otevřenými ústy.

„Pšššt! Toník to ještě neví, ten by řádil a hnal mne na přerušení.“

„Prosím tě, toho utáhneš na vařenou nudli, ten ti nedokáže nic odepřít.“

Toník, její manžel učitel, takový věčně zamilovaný ťunťa, flegmatik, vyvažoval živelnou Pavlu.

Christine a Jacques, stejně tak i moje máma a táta, byli zavalení těmi caparty. Děti si adoptovaly Christine a Jacquese jako další praprarodiče. Často je navštěvovaly a využívaly jejich pohostinnosti, zejména v době prázdnin vždy obsadily jejich zámek a pěkně ho provětraly. Donutily je napustit vodní příkop, aby mohly plout na nafukovacích člunech. Také jim nechali přitáhnout i malý kolotoč s houpacími koníky a autíčky.

„Nazdar, Simone, jsi nějak zasmušilý, co tě trápí?“ Nejstarší syn Pavly, vydal se v mých stopách. Studoval architekturu v Paříži a obýval moje bývalé apartmá u Lombardů. Pavla ho z vděku za mou péči pojmenovala po mně.

„Mám strach, zda to zvládnu.“

Udiveně jsem se na něj podíval. Není to hlupák ani lenoch, v tom je něco jiného.

„Co to na mne zkoušíš? Ty ses zamiloval!“

Teď se díval udiveně on na mne.

„Dědo! Dědo, máš pravdu.“

„No a v čem je problém?“

Váhal, ošíval se, moc se mu nechtělo odpovědět.

„Je to on?“ Přikývl.

„Ale to nebude všechno, přece víš, že to v naší rodině není žádný problém. Tak co je v tom ještě?“

„On je černý.“

Rozchechtal jsem se.

„A ty se bojíš, že ti ho svedu?“

„Dědo, nedělej si srandu. Máma se zblázní a zabije mne, víš, jaká je.“

„No, tak to musíme na ni nějak opatrně, aby nepotratila.“

Padla mu čelist.

„Ona je zase v tom? Už by si mohli dát pokoj.“

„Jak pokoj, to si myslíš, že tě věkem milování omrzí, nebo co? Sakra, kdybys nebyl můj vnuk, tak bych si tě hned vzal do parády a ukázal ti, co umím, a ráno by tě z ložnice odnesli na nosítkách.“

„Dědo, ty jsi zvrhlík!“

„A ty jsi krásný a rozkošný, hned bych si tě vzal.“

„Dědo, ty jsi hrozný!“

„Tak, kde ho máš?“

„Je na hotelu.“

„Tak koukej pro něj mazat! Chci ho vidět. Jestli má hezkou prdelku, tak mi ho aspoň jednou půjčíš!“

„Dědo!“

„Běž už, nebo z tebe úplně ztvrdnu!“

Pokroutil hlavou a se smíchem pádil pro černouška. Nemohl jsem se dočkat. Doufám, že se ovládnu. V době studií v Paříži jsem si užil několik čokoládových hezkých štíhlých kluků, ale těch bývalo málo. Většinou to byli oplácaní, nebo přímo vyžraní synkové různých uzurpátorů.

Vyhledal jsem Pavlu, musím ji na to trochu připravit.

„Simon mi přivezl dárek, ale nechal ho na hotelu a možná to bude dárek i pro tebe.“

Nechápavě se na mne podívala. Začalo jí svítat a uculovala se.

„On si přivedl holku?“

„Ty vůbec neznáš svého syna.“

Uraženě se zamračila. Zvrásnilo se jí čelo, usilovně přemýšlela.

„On má chlapa.“ Vyhrkla to ze sebe tak, že jsem nebyl schopen rozpoznat, zda bude vraždit, nebo se radovat.

„Určitě bude hezký a bude se ti líbit.“

„Budu mít na výběr?“

„Asi ne. Jó, jak se ti líbí černá?“ culil jsem se.

„To mi chceš říct, že… Já se z vás zblázním. Koho mám zabít jako prvního?“

„Zavřou tě a budeš rodit v base.“

„To je vaše jediné štěstí!“

„Podívej na něj, je krásný, hned bych mu ho ojel,“ ukázal jsem na přicházejícího Simona se štíhlým, vysokým černým klukem oděném v modré haleně a modrých volných kalhotách.

„Táto, ty jsi zvrhlík!“

„Já to nepopírám. To mi říkal i Simon.“

Kluci došli trochu nesměle k nám.

„Grand, maman, c'est mon ami Nazir.“ – Dědo, mami, to je můj přítel Nazir. Mluvili jsme francouzsky, aby nám Nazir rozuměl.

Podal jsem mu ruku a políbil na tvář, pak jsem ho objal a zmáčkl prdelku. Držel, neucukl, slušně vychovaný.

„Beau postérieure.“ – Krásný zadeček.

„Ami? Je pensais qu'il était ton amour.“ – Přítel? Já myslel, že milenec.

„Puis je peux le séduire.“ – Tak to ho mohu svádět.

„Dědo, zavolám na pomoc Štefka,“ vyhrožoval Simon česky.

„Bojíš se, co?“

Konečně se zmatený Nazir dostal k Pavle. Nabídla mu ruku, ale jen co ji uchopil, vrhla se mu kolem krku a políbila ho. Všichni jsme byli v šoku.

„No co? Přece si nezabiji zeťáka.“

„Vybral sis dobře, tak co, půjčíš mi ho?“

„Štefko, pojď mi pomoct!“ zařval Simon. Štefko se rychle přiřítil a koukal, co se děje. „Štefko, děda mi svádí mého Nazira,“ zatvářil se nešťastně.

„Také se mi líbí, to se k němu přidám.“

„Ty jsi také zvrhlík!“ štěkl nešťastný Simon.

Pevně jsem ho objal.

„Ty můj krásný a hodný Simonku, milujeme tě, škádlíme tě.“ Uculil se.

„A stejně jste zvrhlíci.“

„Takže večer dáme čtyřku?“ Chechtali jsme se všichni, i Nazír už prokoukl naše špičkování, jen Simon se tvářil ještě trochu kysele.

Nazir mu něco šeptal do ucha a držel v objetí kolem pasu. Simon se na nás otočil, usmál se a ukázal nám dlouhý nos. Vybouchli jsme smíchy.

To je až neskutečné, jak velkou mám rodinu, nikdy jsme se takto nesešli, tak jsem si to ani nikdy neuvědomil.

Porozhlédl jsem se po Zuzce. Objal jsem ji, políbil ji na tváře a poděkoval.

„A co tví rodiče, proč tady nejsou?“

„Vydrž, Étienne jel pro ně na letiště, každou chvilku jsou tady.“

Štefko trochu posmutněle seděl na ratanové pohovce. Přisedl jsem si k němu, ještě celý dojatý z nečekaného setkání jsem jej pevně objal a políbil.

„Promiň, nevěděl jsem to, chybí ti tvá rodina? Zavoláme jim a zítra ať přiletí. Pošlu pro ně letadlo do Košic.“

Štefko mne mlčky objal a políbil na ústa.

„Ľúbim ťa!“ hlesl tiše.

„Miluji tě!“ hlesl jsem tiše.

„Co vy dvě hrdličky?“ slyším líbezný a nejmilejší hlas.

Všichni se trochu rozestoupili a já uviděl, jak se ke mně řítí můj syn Étienne. Pevně jsme se objali a políbili. Za ním se už hrnuli rodiče Zuzky, mé snachy a manželky Étienna. Za nimi Marinka, má krásná tchyně a švagrová, Štefkova sestra, také Marinka s manželem a čtyřmi dětmi. Dva kluci a dvě holky. Už mi chybí jen… pomyslel jsem si, ale zpoza bambusového plotu se vynořila i moje Christine, má dcera s manželem a dětmi, mými vnoučaty, Kristýnkou a Lukáškem.

Celé to procesí uzavřeli rodiče Romana a jeho brácha s partnerem.

Nastalo další kolo objímání a líbání. Podíval jsem se na Štefka, vypadal šťastně a spokojeně v objetí synovců a neteří.

Byl jsem šťasten a spokojen, můj syn nezapře mé geny, nezapomněl na nikoho.

Jen co jsem se trochu uklidnil, přiběhli ke mně Étiennovi synové, Štěpán a Šimon. Krásní blonďatí kluci, jako jejich dědeček. Vrhli se na mne a přidali se i Kristýnka s Lukášem. Skoro mne udusili. Když ale jsem se zeptal, jak jde škola, ihned povolili.

„Učitelé zlobí, co?“ zažertoval jsem a zase jsem je měl všechny na krku.

„Vy nemáte rádi strejdu Ondru?“

„Máme!“ zvolali všichni a už se na něj řítili.

Kdyby přijeli mí bratři s rodinami, tak obsadíme celé letovisko. Sestra bohužel před pár lety podlehla nemoci.

„Děkuji ti, synu!“ poděkoval jsem Étiennovi za jeho bláznivý nápad s touto slezinou. Sedli jsme si a já jej pevně objal kolem ramen. „Miluji tě, Étienne,“ orosily se mi oči dojetím.

„Miluji tě, táto!“ políbil mne a pevně k sobě přivinul. Chvilku jsme si spočinuli, ale zanedlouho už všechny děti dováděly v bazénu a všechny byly nahaté. Mohl jsem konstatovat, že kluci jsou po dědečkovi, nemají se za co stydět.

Étienne vstal a silně a hlasitě zatleskal.

„Přátele, rodino, za hodinu vás očekávám v salonu hotelu k slavnostní večeři.“ Následně se Zuzkou doprovázeli hosty do jejich bungalovů. Do naší čtvrté ložnice jsme si uzmuli Romanova mladšího bratra Davida s jeho přítelem Petrem. Nezbývalo nám moc času, tak jsme se šli se Štefkem osprchovat. Byl tak rozverný, až jsme málem přišli pozdě k večeři. Rošťák jeden, nabudil mne a pak mne popoháněl oblékat se. Těším se na večer, oplatím mu to.

V salonu byly stoly uspořádány do čtverce, na straně od vchodu byl průchod do prostředka a tam stál na stolku veliký dort, na vrcholu kterého byli dva mládenci objímající se kolem ramen. Číšníci se připravovali rozlít šampaňské, a jelikož mi jeho bublinky nejdou k duhu, honem jsem si nalil do poloviny skleničky minerálku. S Ondrou jsme seděli vedle sebe, uprostřed čelní řady. Po pravici jsem měl Štefka a Ondra po levici Romana. Vedle Štefka byla usazená všetečná Kristýnka a hned další byl Étienne se Zuzkou. Ta malá neposeda Kristýnka, když viděla, že si nalévám vodu do skleničky na šampaňské, tak vykřikla:

„Děda podvádí!“

Miluji tu dětskou bezprostřednost a upřímnost, i Štefko si ji zachoval a je to jedna z jeho vlastností, kterou u něj miluji.

Všichni se hlasitě rozesmáli, když jsem přizvedl skleničku, aby mi číšník dolil, a pochopili ten podvod.

Étienne se postavil a rukou pokynul, aby vstali i ostatní hosté.

„Táto, Štefko, Ondřeji a Romane, při příležitosti pětadvacátého výročí vašeho soužití vám přeji hodně zdraví, štěstí a lásky. Zejména lásky, protože vy všichni jste nám ji dávali neustále. Děkuji vám za vše, co jste pro nás obětovali, za vaši lásku, péči, čas a za vše co jste nás naučili. Na lásku!“

Přizvedl číši a všichni zvolali:

„Na lásku!“

Po dopití přípitku jsem pokynul, aby se všichni usadili.

„Děkuji ti, Étienne, děkuji vám všem. Děkuji svému bratříčkovi Ondřejovi a jeho lásce Romanovi, děkuji své lásce Štefkovi, že mi byli vždy věrní a byli nablízku. Děkuji jim i vám všem za lásku, kterou mi dáváte. Láska je to nejcennější, co máme, je to to nejdůležitější v našem životě. Bez lásky nejsme nic, jsme víc než chudí. V našem kostele je nad portálem napsáno: 'BŮH JE LÁSKA!' S tím plně souhlasím. Jen bych doplnil, že to platí i přehozeně: 'LÁSKA JE BŮH!'“

Objal jsem Ondru a políbil ho, pak jsem se otočil a objal a políbil na ústa Štefka. Ozval se bouřlivý potlesk. Šťouchl jsem do upejpavého Ondry.

„Tak aspoň poděkuj!“

Ondra se postavil a také všem poděkoval, poděkoval i mně, že jsem ho bez váhání přijal za bratra a podělil se s ním o vše. Miluji ho, tekly mi slzy od dojetí a štěstí. Pevně jsem ho objal a políbil.

„Miluji tě, Ondřeji!“

„Miluji tě, Simone!“ Sotva to vyslovil v mém pevném sevření.

Číšníci již začali servírovat jednotlivé chody večeře ve francouzském stylu, takže to bude asi deset chodů a nejméně do půlnoci.

Po hlavním chodu večeře se atmosféra uvolnila, většina dětí utekla sjíždět tobogany, které byly v akci do desáté hodiny. Ostatní vytvářeli různé skupinky společných zájmů. Se Štefkem jsme si sedli na pohovku a přitulili se k sobě. Blaženě jsem pozoroval své potomstvo a přátele, bylo mi moc krásně, přivinul jsem k sobě Štefka vší silou a chtivě jej políbil.

„Vy sebe nedace pokuj ani v hrobe,“ vyrušila nás Štefková sestra Marinka. Usedla k Štefkovi a pověsila se mu na krk.

„Požič mi ho na falatek, naj sebe ho kuščik užijem.“ Ke mně se usadila Štefkova maminka, Marinka. Přitulila se ke mně, objala a položila tvář na mou. Rukou hladila mou druhou tvář a blaženě se usmívala. Vzpomněl jsem si na naše první setkání, když přišla k nám do dvora, tenkrát mi bylo asi pět let. Já jí to oplatil a hladil její tvář.

„Štefko, pametáš sebe, kedz zme śe stretli pervý raz?“

Štefko přizvedl obočí.

„Na to śe nedá zapomnuc.“

„Tak povidz, jak to bulo,“ zvědavě mne vyzvala Marinka.

Rozesmál jsem se nad tou vzpomínkou. Bylo to velmi krásné, vzrušující, úsměvné a skoro čarovné.

„Prišla bába Róza, tu máma Marinka a za nima urevaný Štefko. Sopeľ mu viśel pod nosom a cekli soldzy jak hrachy, neznám preco. Šanoval som ho, tak som ho chycil za ruku a odcahnul ku jarku, co cekl pred naším domom. Poradne som ho poumýval, bo mal té sopľe rozmazané po tváry. Razom z něho bul šumný chlopec. Najšumnejši jakého som znal, mal te najšumnejše oči na śvece. Privit som ho nazad do dvora, šicke śe śmjali, jaký šumný chlopec. Štefko śe chmuril, ale ked som ho poboźkal na gemby, tak śe rozrechtal a tote jeho oči zaśvicili jak hvizdečky. Od tej chvili už jsme śe od sebe nehnuli ani na krok. Nechcel som ho puštic domu. Mamu Marinku, ked som vidzel pervy raz, tak mi pripatrala krajša než Panenka Mária v koscele. Bula bars šumna, ľem bula čarna, a té jej oči buli tyž také šumné jak Štefkovo. Furt ju tak vidzim, i teraz skoro po pejdześat rokoch.“

Pohladil jsem ji po tváři a políbil.

„Dzekujem ci, Marinko, mámo. Dzekujem ci za Štefka.“ Orosily se mi oči. „Bábu Rózu som mal rád, furt z ňu bula sranda. Kedz mojo mladšé bratove, dvojčata, mali asi štyri, abo pejc roky, tak jim Róza kupila lizátka, ach vtedy stalo lízatko dvacec haľere. A my jím nahvareli, že Róza je jich kresna a kupila jim lizátka. Oni, bidáci, śe zloscili a revali, že preco oni majú za kresnu starú cigánku. Ked na ňu vzpomeňem, tak ju vidzim, jak śe śmeje a škýry tote dva zuby, potom sebe na koľeňe ušuľa z bagolu cigaretľu. Śicke cigánky buli tlusté, ľem Róza bula cenka jak triska a kydľe jej furt padali, jak nemala žadnej rici.“

Všichni jsme se rozesmáli, až jsme se popadali za břicha, Róza byla skutečně číslo, byla vždy usměvavá.

Étienne usedl k pianu a svou hrou nám zpříjemňoval večer, Štefko to nevydržel, vzal kytaru a přidal se k němu. Často takto doma koncertovali a zkoušeli změnami tempa, zda ten druhý se dokáže udržet. Vedl ten, kdo začal hrát první, druhý hrál doprovod a musel pozorně sledovat tempo. Někdy mi to připadalo, jako když auto je vynášeno v zatáčce, nebo to honění v němých groteskách.

Přišli ke mně všichni Lombardovci i Ondra s Romanem.

Jacques mi podal ruku.

„Blahopřeji vám všem čtyřem k vaší stovce a při té příležitosti vám chci předat symbol, váš symbol, symbol vašeho jednání a života. To je solidus, první zlatá mince římské říše.“ Předal nám každému zlatou minci. Velmi mne tím dojal. Bylo to pro mne to nejvyšší uznání. Ani Řád čestné legie pro mne nemá takovou cenu.

„Děkuji ti, Jacquesi, je to pro mne, pro nás, to nejvyšší vyznamenání.“ Objali jsme se a políbili, stejně tak i Ondra, Štefko a Roman, také ostatní Lombardovci včetně Alexe. Solidus znamená doslova poctivost, poctivá platba nebo odměna, poctivá míra zlata. Těmito mincemi se platily daně a pokaždé, když stát obdržel daně, solidy roztavil a vyrazil nové, proto byly stále poctivé, poctivě se udržovala jejich hmotnost.

Později si se mnou Jacques promluvil v soukromí.

„Simone, chci, abys převzal CDC.“

Vytřeštil jsem oči.

„Jacquesi, víš, že já na takovou práci nejsem, jsem raději v terénu.“

Chápal jsem jeho rozhodnutí, CDC pod vedením Érica již několik let dost stagnuje a hrozí jí recese. Snažil jsem se mu několikrát pomoci, poradit, ale jeho časté váhání a nerozhodnost společnost poškozovaly.

„Jak moc je to akutní?“

„Hodně.“ Smutně se na mne podíval.

Nemusel jsem se nad tím nijak rozmýšlet. CDC mne obrazně odkojila, pomocí Jaquese a CDC jsem vybudoval své impérium, které je v současnosti již bohatší než CDC.

„Jaká je současná bilance?“

„Mínus pět giga.“

Zmrazilo mne to. Je to víc než zlé.

„Jaquesi, sakra, to jste se nemohli hlásit dříve? To nesnese odklad, ráno letíme do CDC. Na Érica si vezmu rákosku a důtky, budu jej honit jak zdutou kozu. Okamžitě do vás pumpnu sto cihel a při návratu nabereme v Ománu další, mám tam připraveno čtyřicet, ale zkusíme, zda by nám nedali více.“ Měl jsem na Érica vztek, v tu chvíli bych ho seřezal jak hada.

„Ty jsi můj kluk! Teď tě vidím jako na začátku při tvé první půjčce. Nažhavený, dravý, rozhodný a nebojácný.“ Objal mne a jeho oči mluvily za vše, zářily štěstím a ronily slzy.

„Jaquesi, vždyť jsi jako můj otec. Promiň, že mi to uniklo, tušil jsem něco, ale myslel jsem, že si to ohlídáš.“ V hlavě mi už šrotovalo, co všechno je potřeba udělat. Děti nebudou nadšené. Budou šachy, musím s sebou vzít Étienna. Zuzka si bude muset poradit sama. Pak se vystřídají s Christine. Nevím, jak na to bude reagovat, zvykla si na pohodlí Riviery.

Omluvil jsem se Jacquesovi, nechal jsem svolat dotčené do byznys centra.

Když jsem je seznámil se situací, nebyli moc nadšení, ale věděli, že situace je vážná a nelze se vzpírat. Rozhodovat může jen jeden, jinak vládne chaos. Éric musí okamžitě oznámit dozoru, že společnost se dostala do recese. Společnost je v jednání se silným investorem, který do měsíce převezme společnost a zajistí její stabilitu.

Ráno jsme odletěli do Paříže, Ondra s Romanem zůstali, aby pomohli Zuzce. Ve Vietnamu jsme si toho moc neužili, jedna skoro probděná noc, protože jsem musel myslet na vše, co je nutné udělat. Ondra dostal za úkol všem se za můj náhlý odlet omluvit a pozvat je v létě o prázdninách na měsíční pobyt v našem středisku. Bude to na Éricův osobní účet, ale to se dozví jen Éric a Jacques.

Když jsem to řekl v letadle Jacquesovi, jen se zasmál a udělal na Érica ne moc pěkné gesto. Éric byl zkroušený ze vzniklé situace a několikrát se mi omlouval. Nakonec už mi ho bylo i líto, ale stále jsem mu to nemohl jen tak odpustit.

„Neboj, vezmu tě do Faridovy mučírny a nechám tě tam na týden.“ Alex se mu šklebil. „Ty se moc neškleb, jako jeho partner jej máš následovat, takže tam budeš s ním!“ Alexovi sklaplo.

V Ománu nám přidali dalších dvacet cihel, bylo to víc než dobře. Princ mi nabídl, že v případě nutné potřeby mi do měsíce může poskytnout ještě dalších sto cihel.

Kontaktovali jsme zakladatele a nabídli odkup zakladatelských akcií, to jsme museli učinit před vstupem do společnosti. Během jednoho dne jsme pak získali šedesát procent akcií. Odkoupili jsme je za slušnou cenu pro obě strany, pokud bychom váhali, mohli se akcií zmocnit spekulanti a vedlo by to k ještě většímu propadu. Nebylo možné váhat a investoři to věděli a neváhali. Nesnášel jsem otevřený akciový trh právě proto, že kvůli spekulantům se choval nevypočitatelně.

Ještě nebyla zveřejněna správa o recesi společnosti a už se slétali supy. Z rejstříku akcií nás upozornili na zvídavého zájemce z Česka o zakladatelské akcie naší společnosti, nějaký pan Šimral měl zájem o odkup jakéhokoli množství. Odkázali jsme jej na vaši společnost, ať se informuje u vás. Okamžitě jsem upozornil naše bezpečnostní, aby v případě příchozího hovoru z určitých čísel přepojili hovor ke mně.

„Šéf bezpečnosti ke mně do kanceláře!“

Snad během minuty byl u mne, trochu zadýchaný.

Představil jsem se mu a oznámil mu, že přebírám vedení společnosti. On se mi také představil – Paul.

„Paule, nemáme čas na zdvořilosti, tak vás budu oslovovat jen jménem, vy mne můžete také takto oslovovat.“

Usmál se.

„Ano, pane Simone.“

„Bez toho pana!“ usmál jsem se na něj.

„Ano, pane Simone.“ Už jsem jen mávl rukou.

„Potřebuji všechna čísla osobních a soukromých telefonů manažerů.“

„U nás se nesmí používat jiné telefony než služební.“

„Já to vím, ale ta čísla potřebuji!“ Už jsem z něj chytal psotník. Ano, dodržoval protokol a podle něj také postupoval. „Hrozí nám nebezpečí z prodlení, já jako prezident, i když zatím neoficiální, ruším bezpečnostní protokol a fofrem.“

„S dovolením,“ přistoupil k mému počítači a skenoval zornici, přihlásil se do osobních dat a zobrazil potřebná čísla.

Upozadil jsem bankovní složky a přes můj bezpečnostní protokol jsem se přihlásil do své sítě, zadal jsem do vyhledávání hovorů za poslední dva dny všechna čísla banky a dal je porovnat s databází lumpů na mé černé listině. Během asi minuty mi blikala výstraha. Můj detektor u Telcomu, společnosti, kterou jsem ve spolupráci s CDC pomáhal budovat a nyní vlastnil sedmdesát procent akcií, vyhledal lumpy.

Klikl jsem na číslo našeho staršího manažera, zobrazila se jeho karta s osobními údaji.

„Krysa, sbalit, izolovat!“ Paul se rozeběhl a přibral si dva kluky z ostrahy.

Detektor mi ukázal včera po obědě hovor přes soukromé číslo s největším českým vekslákem, který pase po všem, z čeho může tvrdě vydřít peníze.

Ve stole manažera jsem našel seznam akcionářů zakladatelů.

Každý starší manažer při jmenování do funkce musel mít osobní účet v našem ústavu a mít vystavený inkasní příkaz v náš prospěch. Otevřel jsem jeho účet, byl vybílen, zůstatek jedno sto eur.

Vrátil jsem se do kanceláře a zavolal Paula.

„Musíme spustit bezpečnostní protokol 1*.“

Zděšeně se na mne podíval a přistoupil ke skeneru. Oba jsme oskenovali zornice. Následně jsme přiložili naše telefony a ty po zadání osobního kódu vygenerovaly šifrovaný příkaz ke spuštění bezpečnostního protokolu 1*. Tento postup znal jen prezident a šéf bezpečnosti. Tento postup byl ještě zajištěn zálohou, náhradním protokolem v případě nedostupnosti jednoho z nás. Po spuštění protokolu se v ústavu rozezněly telefony se správou o vyhlášení bezpečnostní uzávěry. To znamenalo, že se banka okamžitě uzavřela, stoply se všechny spuštěné operace a aplikace se automaticky uzavíraly. Rozhlasem jsem se našim zákazníkům omluvil za způsobené potíže a oznámil, že banka přechází pod novou správu, a proto je nutné prověřit všechny bezpečnostní protokoly. Zítra ráno již bude náš ústav v normálním režimu. Přebíráme odpovědnost za případné škody vzniklé tímto opatřením. Poděkoval jsem a znovu se omluvil.

Spuštěním tohoto bezpečnostního protokolu se také vrátí všechny uskutečněné převody za posledních třicet dnů. Následně dle protokolu byli zaměstnanci neprodleně shromáždění do určených prostor. Po odchodu zákazníků bezpečnostní systém spustil varovný signál a problikávala červená světla, to se uzavřely všechny dveře a jen já a Paul jsme měli oprávnění a prostředky k jejich otevření. Kdo neopustil včas kancelář, zůstal v ní uzamčen. Protokol začal vyhledávat podezřelé jednání, operace a převody podle nastavených algoritmů zpětně za třicet dnů. Na monitoru se mi zobrazovaly zprávy z vyhledávání. Nestačil jsem se divit. Paul také nevěřícně koukal.

„Při odchodu starého pána Lombarda jsme spustili protokol po uzavření banky a systém nenašel žádné porušení protokolu. Teď jako by se tu čerti ženili.“

Přivolal jsem Érica a Étienna.

„Podívejte se!“ Éric zbledl, když viděl, ke kolika porušení protokolů došlo. Étienne to zatím nikdy neviděl, tak se do toho pozorně díval.

„Jak to, že to znáš?“ zeptal se mě Étienne.

„Znám to od prvního dne, co se tento protokol uvedl, seznámil mne s tím Jacques a dal mi i svůj záložní kód, proto jsem se mohl dostat do systému bez uvedení do funkce. Jacques mi věří a já jej nikdy nezklamu. Éricu, on tě zná, miluje tě, jsi jeho syn. Měl o tebe obavu, proto mi to dal, abych ti v případě nouze mohl pomoct. A já ti pomohu. Jsi můj přítel. Neboj, zvládneme to.“

Rozdělil jsem jim úkoly. Étienna jsem musel trochu poučit, co a jak vyhledávat, protože neměl žádné zkušenosti.

Usedl jsem si k počítači, ten za chvilku ukončil vyhledávání, celkem našel přes pět set porušení protokolů.

„No to je Augiášův chlév,“ řekl jsem si sám pro sebe. Protokol se mne zeptal, zda má vytisknout protokoly, zadal jsem jak, s nejvyššími postihy. K postihům pro starší manažery patřilo i inkasní právo banky k jejich účtům. Ty jsem zatím pozastavil do rozhodnutí po osobním projednání s provinilci.

Nejdříve jsme šli řešit mladší manažery a ostatní personál, dokonce tam byly uvedeny i uklízečky, že nadměrně spotřebovávají čisticí prostředky a mechanizaci.

„Dobrý den, jsem…,“ představil jsem se. Spustil jsem bandurskou. Vyčetl jsem jim nedodržování protokolů v neskutečně velkém rozsahu, proto budou postihy velmi přísné. Koho budu jmenovat, předstoupí, převezme protokol a nahlas přečte přestupek a postih, aby všichni věděli, jaký Augiášův chlév je tady, proto se musí vše pořádně vymést. K přestupkům nejčastěji patřilo nedodržení různých termínů, neřešení přečerpání různých limitů a podobně. Asi deset manažerů a manažerek dostalo výpověď, občas se ozval i pláč, ale to jsem nemohl řešit. Upozornil jsem dotčené, aby si pozorně přečetli poučení o možnosti odvolání se vůči postihu. Tento tribunál trval téměř dvě hodiny, poté byli propuštění domů.

Byl jsem nabroušen na starší manažery, zároveň mnou lomcoval vztek.

Vešel jsem společně s Étiennem, Éricem a Paulem do velké pracovny, bylo tam téměř sto mužů a žen. Z toho viníků bylo deset, takže desetiprocentní snížení počtů zaměstnanců.

Nejdříve jsem vyjmenoval provinilce a vyzval je, aby předstoupili před ostatní manažery, čelem k nim. Přesunul jsem se k poctivým.

„Zde se můžete podívat na ty, kteří porušují protokoly, uvedli naši společnost téměř ke krachu a ještě se paktují s nekalou konkurencí.“

Najednou se rozezněl telefon, ale to nebyl můj. Paul mi ukázal, že zvoní telefon zadrženého manažera, který stál spolu s ostatními provinilci.

„Pane Patricu, je to váš služební telefon, takže si dovolím jej použít.“

Přijal jsem hovor na reproduktor, ale neohlásil jsem se. Chvilku bylo ticho, pak se ozval mně známý hlas:

„Patricu, slyšíš mne?“

„Ano, slyší vás, pane veksláku.“

Telefon ztichl, za chvilku se ozývalo jen pípání ukončeného hovoru.

„Co jste dojednával s panem Petrem, Patricu? Chtěl u nás úvěr?“

Arogantně se usmál, věděl, že všechno prasklo. Myslel si, že když vyčistil účet, tak jej nemohu krom propuštění jinak postihnout.

„Kdo vám odsouhlasil převod z vašeho účtu?“

Uculil se.

„Nemůžete nic, účet je čistý.“

„Divím se, že starší manažer neví, jakým způsobem se převádějí peníze a jaké jsou dohody mezi bankami. Vaše peníze byly 'na cestě', takže žádný problém v tom nevidím, zítra, nejpozději pozítří budou zpátky u nás. Nechci zdržovat, zejména poctivé manažery, s takovou arogancí a drzostí, no a také hloupostí jsem se ještě nesetkal. Vesměs jste se všichni dopustili stejného porušení protokolu. Spolčili jste se s konkurencí, předávali jste citlivé informace, čímž jste ohrozili naši společnost a zejména naše klienty. Zapomněli jste, že mezi naše hlavní klienty patří i stát, a tím jste ohrozili i státní rozpočet. Dále jste přijímali úplatky, také jste povolovali fiktivní investice, které jste pak umořovali, takže jste se dopustili podvodů a další podobné machinace. Všechny vaše aktivity bude prošetřovat policie a bankovní dozor. Již jsem vaše provinění ohlásil na policii, protože jste se dopustili trestných činů. Policie by měla dorazit každou chvíli. Všem vám deseti jsem zablokoval účty, všechny prostředky vyinkasuje naše banka na základě vašich inkasních příkazů. Ostatní váš majetek požádám ráno obstavit. Sedřu z vás kůži, a ještě vaši pravnuci vás budou proklínat. Vymohu z vás a z vašich rodin každý cent! Každý, kdo od vás dostal nebo vám dal jen cent, je s vámi spolčen a bude zahrnut jako podílník na vaší trestné činnosti a bude mu také majetek obstaven až do doby uhrazení škody, kterou jste způsobili naší společnosti. Všechny firmy, kterým jste odsouhlasili fiktivní investice, budou obstavené, zaměstnanci obdrží jen šedesát procent z platů, a to teď, před Vánoci. Neuvědomili jste si, že naše banka není jako každá jiná, jsme vedoucí správcovskou společností francouzských spořících vkladů, penzijních fondů a soukromých investičních fondů, proto naše banka pracuje v jiném režimu, je chráněna zvláštním zákonem a platí zde přísnější pravidla. Vy jste ostuda finančnictví a snad si ani neuvědomujete, čeho jste se dopustili. Nevíte, že Francie má ty nejpřísnější zákony na vymáhání dluhů. Prezident Jacques mi jako studentovi v osmnácti letech poskytl pro mne astronomický úvěr pět set miliónu franků, tak mi věřil, a já jej nenechám žít v ostudě, že dopustil, aby jeho společnost zklamala své klienty.“

Symbolicky jsem si před nimi odplivl. Ostatní manažeři začali tleskat.

„Moc se netěšte, přibude vám práce a já jsem náročný, jsem spokojen jen s tím nejlepším, takže budu na vás jako pes. Také umím lidi ocenit. Budu od vás očekávat návrhy na zefektivnění práce, organizační a personální návrhy. Ještě vám představím mého zástupce, nebo spíše vašeho budoucího prezidenta, myslím banky, i když kdo ví, ale to radši ne. Můj syn Étienne.“ Jen co jsem domluvil, zaslechli jsme houkání policejních sirén.

„Ta francouzská policie si potrpí na entrée.“ Všichni jsme se rozesmáli, jen těm deseti nebylo do smíchu. Začali si uvědomovat, že jejich pohodlný život skončil.

Policejní eskorta narukovala do banky.

„Philippe!“ představil se mi komisař pro ekonomickou kriminalitu. Také jsem se mu představil.

„Já vás znám, pane Simone, jestli si pamatujete tu záležitost s kluky u Diora, tam jsem pro komisaře prostudovával ty bankovní výpisy. Dal mi pak pěknou odměnu z vašeho daru a tehdy jsem se rozhodl, že budu vedle zaměstnání studovat i ekonomii, když jsem viděl, jak jste mladý, vyznáte se a neváháte komukoli nezištně pomoci.“

„Také jsem rád, že jsem někoho inspiroval. Tohle nebude tak jednoduché jako tehdy pár výpisů, tak se snažte. Dnes už ne, ale zítra vám můj syn předá něco pro inspiraci dalším adeptům.“ Usmál se. „Na shledanou, komisaři!“

S Paulem jsme ukončili protokol a uvedli banku v standardní stav.

Odjel jsem s Éricem a Étiennem k Lombardům. Byl jsem už dost unaven, tak jsem nechal vše vykládat Étienna a Érica. Jacques se hodně rozrušil, sakra, měl jsem mu to vyprávět já.

„Neboj, Jacquesi, vše bude v pořádku, zvládneme to, protokol fungoval bezvadně,“ uculil jsem se. On se také usmál.

„Bodejť by nefungoval, vždyť jsi ho vytvořil ty,“ prohlásila natěšeně Christine.

Étienne se na mne nevěřícně díval.

„Ty i programuješ?“

Rozchechtal jsem se.

„Ano! Sexuální hrátky. Co tě nemá, ještě to by mi scházelo, sedět u počítače a ťukat do nekonečna opakující se příkazy. Jen jsem vypracoval systém algoritmů, co mají vyhledávat, a vypadá to, že jsem na nic nezapomněl. Program pak ťukali programátoři.“

„No i tak, jsi skvělý, perfektně to funguje. Na škole by se to mělo předvádět.“

„Víš, Étienne, ono je to ale také dvojsečné a může se to proti tobě obrátit, když nepoctivci zjistí, jak to funguje, budou hledat, jak se proti tomu bránit. My musíme být vždy pár kroků napřed, i můj protokol zestárne a bude překonán jiným, dokonalejším, třebas tvým. Můžeš už na něm začít pracovat, k tomu skoro nic nepotřebuješ, jen něco na poznámky a každý nápad si zaznamenat.“ Zamyslel se a uculil. Přivinul jsem si ho a políbil. „Miluji tě Étienne.“

Do jídelny vešel rozespalý Štefko.

„Konečne ste tu, už som si myslel, že budem spáť sám. Vieš, že se bojím v starých domoch spáť sám.“

„Jacques s Christinou by si tě vzali mezi sebe.“ Všichni vybouchli smíchy.

Kuchařka nám už přinášela večeři. Při večeři jsme Jacquesovi vyprávěli detaily z dnešního dne, pochopil, že jsme to zvládli, jen měl starost z nedostatku starších manažerů.

„Jacquesi, neměj starost, znám dost svých bývalých studentů, tak se snad najde pár, které bychom mohli zlanařit.“

Něco mne napadlo, vzpomněl jsem si na jednoho přítele, sice už starší v předdůchodovém věku, ale poctivý a výkonný. Zmáčkl jsem volání, ihned po druhém zazvonění se ozvalo:

„Nazdááár, příteli!“

„Nazdar, Davide, ty někde paříš, co?“

„Trochu, jsem na Kanárech, tak co tady, sedím u baru, mám splín, tak popíjím. Pitomí Taliáni mne vyhodili, tak si užívám.“

„Znám lepší místo k užívání si, tak se koukej sbalit, po ránu tě čekám v Paříži.“

„Co v Paříži, co je tam tak zábavné?“

„Nekecej a padej se balit, říká ti něco CDC? Tak přijeď a budeš tam mít flek.“

„Nekecééééj!“

„Bože, ty jsi už ožralý jak Dán.“

„Dánové chlastají pivo, já si vychutnávám koňak.“

„Tak už konečně padej, jo a pozdravuje tě Jacques.“

To jej trochu asi probralo.

„Jak se má, a co ty máš co kecat do CDC?“

„Jsi otravnej jako stará bába, když se napiješ. Převzal jsem ho a potřebuji spolehlivé lidi, dnes jsem nechal zavřít deset starších manažerů, tak mi schází lidi, nevíš ještě o někom spolehlivém a poctivém?“

„Kecááááš!“

„Jé, já se z tebe picnu, koukej mazat se sbalit a přijeď rovnou do CDC.“ Vypnul jsem hovor a pro jistotu i mobil, protože on mi bude zkoušet ještě volat a já už chci mít klid, dnes toho bylo dost a já se několik dní Štefkovi vůbec nevěnoval a chci ho, chci ho moc. Sakra, už mi stojí. Culil jsem se na Štefka.

„Táto, mírni se, nejsi tady sám,“ šťouchl do mne Étienne.

Pevně jsem ho objal kolem ramen, políbil tvář.

„Můj milovaný synek a pohoršuje se za projevy lásky? Copak jsem tě nenaučil, že za lásku se nikdy nesmíš stydět?“ Znovu jsem ho políbil.

„No ano, nestydím se, ale…“

„Synku, lásky není nikdy dost, nikdy na to nezapomeň, rozdávej ji všude a každému, kdo si tvou lásku zaslouží. Podívej na Christine a Jacquese, copak by bez lásky byli tak dlouho spolu, a nestydí se projevovat si ji.“

Na to Christine něžně políbila Jacquese na ústa. On jí oplatil polibek a něžně hladil její tvář, v jejích očích byla vidět jiskra, jiskra, která znamenala, že jejich láska je stále živá.

„Připomněl jsi mi dědu Rolince, byl to takový morous, ale jen naoko. Když ho babička políbila, tak se pohoršoval, aby toho nechala, ale stejně za chvilku to nevydržel a oplatil jí její projevy.“ Něžně se ke mně přitulil, jako když byl malý kluk. Pohladil jsem ho po vlasech. „No už je na čase jít do hajan. Ráno budeme v obležení zvědavých novinářů a TV štábů.“

Zalehli jsme se Štefkem do ložnice pro hosty, moji bývalou ložnici obýval v současnosti Simon, ten studoval architekturu, před ním Étienne, také zde bydlela i moje dcera Christine, která měla jméno po naší hostitelce. Mám v Paříži několik domů, ale většinou je pronajímám. U Lombardů rád pobývám, cítím se zde doma.

„Chyběl jsi mi!“ objal jsem Štefka, něžně jsem ho líbal a hladil. Hladil jsem a líbal celé jeho tělo. Za ta léta jsme se skoro nezměnili, jistě, zestárli jsme, naše bříška už nejsou tak plochá a kalhoty už v pase také mají trochu větší míry. Milujeme se a toužíme po sobě stále stejně, nebo možná ještě více. Miluji Štefka, neumím si představit život bez něj.