Znovu nalezená láska 33 – Cholerik

V neděli večer jsem si přehrával vzkazy na záznamníku i četl tetou psané vzkazy. Bylo toho hodně, musel jsem si to trochu rozvrhnout, co dříve a co potom. Pavelka má další nabídky, jedny z posledních a za minimální ceny, tlačí je termín, chtějí se zbavit zbývajících skladů. Ředitel VTŽ také likviduje skladové zásoby materiálu a nějaké stroje. Holky z pozemkového fondu chtějí uzavřít pozemky pro stožáry. Maťašák hlásí vyklizení srubů. Jirka chce projektanta…

Volám ráno ředitele VTŽ.

„Posíláme vám poslední trubky pro tu vaši objednávku. Do týdne musíme vyklidit sklady, začátkem měsíce přijedou buldozery a vše srovnají se zemí. Majitel chce stavět fotovoltaickou elektrárnu co nejdříve, aby mohl čerpat státní dotace. Máme zde ještě množství materiálu, který se zde hromadil celá léta, a také většina z toho není nikde evidována. Mohu vám to dát za šrotovou cenu, dvě koruny za kilogram. Chcete ho?“

„Jistě, děkuji. Kolik toho je?“

„Hodně, asi čtyřicet vagonů.“

Padla mi čelist.

„Tak to nevím, kam bychom to složili, zítra ráno vám zavolám.“

„Dobře, my to začneme nakládat na vagony, vy si určete, kam to máme poslat. Mám i několik strojů, jsou nové, ještě v bednění, měl se obměňovat strojový park, ale už na to nedošlo. Nový majitel si asi neuvědomil, že sklad za hlavní silnicí patří také k našemu podniku.“

„Jaké to jsou stroje?“

„Svářecí automaty na trubky, k tomu podávací stolice, stáčečky, ohýbačky, pily, padací i profilové nůžky, tryskací kobky a několik tun neevidovaného drátu k šopování, měděné, mosazné a hliníkové.“

„Tak toho koňaku si zasloužíte více.“ Zasmáli jsme se.

Následně volám Pavelku.

„Kolik máte volného místa na Výpichu?“ ptá se.

„Asi čtvrtinu plochy.“

„Vejde se vám tam padesát Avií? Nákladní se zvedacím čelem, skříňové a valníky, vše pětitunové. Máme je v Ivančicích u Brna, tak kam je máme poslat? Do Holešovic? Jsou to nové vozy, které jsme ani nestačili přidělit k útvarům, ale už jsou koupené. Protože se toho musíme zbavit co nejdříve, tak jsme se rozhodli je prodat za poloviční cenu.“

„Polovinu pošlete do Sabinova.“

Pavelka se už chechtal, jak se rychle těch Avií zbavil. Asi si neuvědomil, že dostane podle smlouvy jen čtvrtinu ceny, podle ní se dělíme o zisk půl na půl. Všechny je koupím pro sebe a po pár letech je prodám ještě s dvojnásobným ziskem.

„Máte nějaké sklady u Chomutova?“

„Jistě, čtyři s pohonnými hmotami kolem Chomutova, tři s leteckým petrolejem kolem Žatce, jeden výstrojní, tři proviantní a také jeden ubytovací správy.“

„Jakou to má hodnotu, kolik za to chcete?“

„Myslím, že tři sta bude stačit.“

„Dobře, beru, faxněte mi to a já vypisuji příkaz. Nemáte nějakou břidlici?“

„Moment, podívám se.“ Chvilku bylo ticho. „Máme, ale asi si to budete muset těžit sám. Snad vám to budu moci pronajmout, je to vojenský újezd Libavá u Olomouce, potřebujete si vyřídit povolení Báňského úřadu k těžbě.“

„Výborně, snad to nebude složité. Díky!“

Od Pavelky jsem zavolal do VTŽ, aby polovinu materiálu a strojů naložili na vagony a odeslali do Sabinova, ostatní materiál odvezeme do konce týdne náklaďáky.

Před polednem jsem už byl na fondu u holek. Uculovaly se, když jsem jim podal igelitku s kosmetikou.

„Pane Simone, jestli chcete ještě nějaké pozemky, tak si to vyberte co nejdříve, zanedlouho to převezme do správy jiný fond, ten bude dělat restituce. Tady si převezměte záznamy o převodech pozemků pro stožáry, ať můžete žádat o stavební povolení.“ Ukázala rukou na čtyři krabice naplněné doklady. Bylo to tři sta třicet převodů v celém Československu. Podíval jsem se do složek, byl tam uvedený i záznam od Ministerstva financí o nepeněžitém vkladu do společnosti Telcom. Byl jsem spokojen, mělo to potřebné náležitosti, včetně potvrzení jednotlivých katastrálních úřadů o převodu. Doklady byly včetně dvou kopií, takže jsem to nemusel kopírovat pro stavební řízení.

U holek jsem se zdržel dost dlouho, vybral jsem si pozemky, které zejména sousedily s našimi sklady. Také zbytek Strání a pozemek za naším statkem, byl to pěkný kus, dlouhý dva kilometry, až k sousední vesnici, a široký asi kilometr. Podél statku vedla železnice a za ní byl také pěkný pás kvalitního pole, vím, že se tam vždy pěstovala kvalitní zelenina. Vedle toho pole tekla řeka, která občas při záplavách se do pole zakousla a kus pole odplavila. Bude nutné ty břehy zajistit, aby řeka více z pole neukrajovala. Na protější straně byla velká rovina, ale byl to kamenitý pozemek, používaný jako pastviny a také tam bylo hodně jam po těžbě štěrku a písku. Říkali jsme mu Kamence. Jako malé děti jsme si tam často hráli, vedli jsme války v zákopech nebo si hráli na indiány. Rostli tam tamaryšky, za které se dobře schovávalo. Zajatce jsme mučili tak, že jsme je svlékli do naha a šlehali je větvemi tamaryšků. Také jsme si tam často poměřovali své bimbasy. Bylo to také útočiště pro ty, kteří potřebovali ukojit svou nadrženost a ulevit si. Často jsme tam trávili celé dny, koupali jsme se v řece, chytali ryby a raky, opékali si je, hráli karty ve stínu vrb, vymýšleli jsme různé potrhlé soutěže, například komu nejrychleji se postaví bimbas. Také oblíbenou hrou byla hra na doktora, tu hrál každý rád, i holky.

Dostal jsem nápad, vytěžit štěrk a vytvořit tam jezero pro chov ryb. Od Kamenců se zvedal svah, také využívaný jako pastviny, a nahoře k vrcholu kopce byly naše louky, proto jsem se rozhodl to vše spojit a také jsem tyto pozemky koupil. Když jsem odcházel z fondu, měl jsem dojem, že jsem koupil půl republiky.

Již za dva dny byly sklady naše. Pepa vyslal všechny náklaďáky s jeřáby do Chomutova a převáželi materiál do zakoupených skladů. Při té příležitosti jsme si prohlídli koupené sklady. Sklad ubytovací správy byl plný různého stavebního materiálu, ale také zařizovacích předmětů, zejména postelí, kamen, sporáků atd. Chtěl jsem tyto věci nechat odvézt do Kovošrotu, ale Pepa mne přesvědčil, že po tomto materiálu bude poptávka. Měl pravdu, za dva tři roky po plynofikaci republiky se zvedly ceny energií a lidé opět začali využívat klasické sporáky a kamna na dřevo a uhlí. Dvacet vagonů materiálu a dva vagony se stroji odjely do Sabinova a také tolik jsme přestěhovali do našich skladů. Stroje jsme odvezli na statek, kde byla dílna na výrobu čističek odpadních vod, bylo to naše zámečnické středisko a vyráběly se tam i stožáry. Od ředitele VTŽ jsem si vyzvedl seznamy lidí, kterým mají být vyplacené mzdy, a také jsem mu poděkoval a předal bedýnku s šesti láhvemi koňaku. Hezky se mu při tom zaleskly oči.

„Zítra po obědě budu na hřišti vyplácet.“

Zazubil se a přikývl.

Jana s Pepčou mi dopoledne připravili smlouvy, výplatnice, daňové doklady a nasáčkovali peníze.

Když jsem přijel ve dvě odpoledne na hřiště, už tam bylo několik chlapů, co si čutali mičudu, a další co jim fandili a kibicovali, jako bych sledoval Klapzubovou jedenáctku.

Když mne zahlédli, tak se všichni hrnuli do šaten. Musel jsem zjednat pořádek a vstupovali po jednom, ostatní museli dále předstírat fandění, nebo kopat do míče. Trochu jsem se usmíval, když jsem si uvědomil, jak hezky poslechli a hrají divadlo pro okolí, jak pro peníze dokážou být poslušní. Bylo ale na nich vidět, že je to neuráží, byla to pro ně nutnost a byli rádi za pomoc ředitele i mne. Řekl jsem jim, že do budoucna hodlám na haldách vysadit ovocný sad a budeme tam nabírat brigádníky. Oznam bude vždy vyvěšen zde na hřišti. Kolem třetí přišli i mí kamarádi v čele s Ášou. Uculoval se a mrkal na mne, já jsem ale nemohl přestat vyplácet, tak musel vyčkat, než jsem všechny vyplatil.

Pak ke mně vtrhli a vyzvídali, zda mi nějaká výplata nezbyla. Žertéři.

Postrádal jsem Jirku a Pavlíka, na toho jsem se těšil nejvíce. Byl tam s nimi ale jiný kluk, který upoutal mou pozornost. Hodně vysoký, kolem sto devadesáti, světlé delší zvlněné vlasy, skoro blond. Silný hluboký a trochu chraplavý hlas. Ten jeho hlas mne upoutal a vzrušoval. Pozorně jsem se na něj podíval a cítil jsem, že tuhnu, pozoroval jsem jeho poskakující, trochu více vystouplý ohryzek. Šíleně mne to rajcovalo. Byl sexy.

„A kde máte Jirku a Pavla?“

„Oni dnes nepřijdou, někam jeli, ale máme jiného Jirku,“ žertoval Áša.

„Tak to si musím nejdříve zajistit nějaký nocleh, zítra se ještě musím vypořádat s majitelem dílny za ty stožáry.“

„Táta říkal, že přijedete,“ trochu nesměle se ozval ten sexy dlouhán. „Jestli vám to nevadí, máme chatu kousek nad městem v lese, je tam voda i elektrika, tak táta vám ji určitě na přespání půjčí.“

„S kluky si tady tykám, tak já jsem Simon,“ napřáhl jsem k němu pravici.

Trochu nesměle ji přijal.

„Jirka,“ představil se a lehce se usmál.

Když jsem uchopil jeho dlaň, projel mnou snad výboj a ocas mi zacukal.

Áša si toho asi všiml, protože se připitoměle zašklebil, ale nic neřekl.

„Chvilku si začutáme, počkáš na nás?“ zeptal se Áša.

Přikývl jsem.

„Jen si zajedu něco koupit, chcete také něco?“

„Můžeš něco jako posledně,“ zase odpověděl Áša a uculil se.

Zajel jsem do diskontu a udělal nákup, koupil jsem si v lahůdkách i dvě grilovaná kuřata, abych měl k večeři a k snídani.

Udělal jsem si kávu a pozoroval jsem kluky, většinu z nich jsem neznal, jen Ášu, Rudu, Pepu a Romana. Áša byl zjevně také pěkně nadržený, ocas mu zjevně stál a on si s ním v trenkách nevěděl rady. Hezky mu trčel do útoku. Koukám, že Áša uklouzl a belhá se k šatnám.

„Sakra, schytal to kotník!“ zaklel, když vešel do šatny.

„Mně to nevadí, hlavně, že máš dírku v pořádku,“ zažertoval jsem.

„Ty kanče!“ rozchechtal se Áša. „Musí to být ale rychlovka, dnes jsou tady dost blbí kluci, roznesli by to po celém Chomutově.“

„Tak zdrhneme z hospody.“

„Dnes to nejde. Nechci riskovat, jsou to fakt blbci,“ zakroutil nesouhlasně hlavou.

„Tak pojeď se mnou na chatu.“

„To také nejde, musím domů, stará by mne zabila, kdybych nepřišel na noc domů.“

„Ty jsi ženatý?“

„Jo, mám dvě děti, proto si nemohu dovolit, aby to zítra věděl celý Chomutov.“

„Tak běž honem do sprchy. Nebo víš co, jdu tam s tebou, také ji potřebuji a tam to nebude nápadné, že jsme nazí a i nějaký ten stoják v teplé sprše je omluvitelný,“ uculil jsem se. Áša přikývl.

Pospíchali jsme do sprchy, Áša si rychle poklekl a už si soukal do úst mého tvrďáka a prsty si rejdil v dírce.

„Otoč se na chvilku,“ požádal mne a už si soukal hadici do dírky, aby si udělal výplach.

„Hotovo!“ zahlásil a opřel se o stěnu a vyšpulil na mne dírku.

Poklekl jsem si za něj, uchopil mezi nohama jeho tvrdého ptáka a promnul jsem mu koule.

„Kurva, zajeď do mne, nebo vybouchnu už teď.“ Byl šíleně nadržený. Jen co jsem do něj zajel, po třech přírazech už řval a stříkal. No to mne poser! To jsem si tedy užil. Stejně ale už bylo slyšet, že přicházejí ostatní kluci do šaten. Áša se honem otíral a zdrhnul. Já tam zůstal mokrý, nahý a bez ručníku. První přišel Roman, když mne uviděl, podal mi ručník, otočil se a šel si pro jiný.

„Díky, Romane!“ Podal jsem mu mokrý ručník a již v boxerkách s trochu zklidněným ocasem studenou vodou jsem se oblékal.

Áša mne doslova nasral. Nesnáším takové rychlovky, to raději nic. Nešel jsem s nimi do hospody, odjeli jsme s Jiřím k nim domů s výmluvou, že nechci jeho otce obtěžovat pozdě večer. Jirkův otec mne přivítal a pozval dál na kávu. Bavili jsme se o práci. Pochválil jsem ho, že včas a kvalitně pro mne vyrobil stožáry.

„Mám nový projekt, potřebuji vyrobit oplocení pro sad, který budeme vysazovat na podzim, včetně zabetonování sloupků, také nějaké vrata a branky. Až budu mít projekt, tak bych vám to zadal. Bude to pár desítek kilometrů. Máte zájem?“

Vytřeštil oči, nezmohl se na slovo, jen přikyvoval hlavou.

„Tati! Simon potřebuje někde přespat, nabídl jsem mu, že by mohl přespat na naší chatě.“

„Jo, jo jistě, bez problému, ale musíš jet s ním a přespíš tam, dolů ti už nic nejede.“

„To mi nevadí, ráno se aspoň podívám po houbách, určitě narostly, předevčírem pořádně pršelo, budou křemenáče a i dubáky už prý rostou.“

„Jo, jo, klidně se zdržte, já si zatím připravím vyúčtování, tak na poledne.“

„Díky za kávu. Nashle zítra.“

Jen co jsme nasedli do vozu, Jirka prohlásil:

„Ten náš morous byl úplně vedle z tvojí nabídky.“ Rozchechtal se.

„Proč říkáš morous, nezdá se být takový.“

„To bys ho musel více znát.“

Přikývl jsem. Nechtěl jsem se vyptávat na detaily, jsou to často velmi citlivé záležitosti, zejména mezi synem a otcem.

Nahoru na Blatno to byl pěkný krpál. Zahlédl jsem směrovku na Květnov, tak mi to připomnělo Pavla.

„To tady bydlí ten Pavel, jak u vás dělá?“

„Jo, jo Pavlík, ten je tady z Květnova a asi se zaláskoval, proto dnes nebyl na tréninku.“

„Tak si konečně našel holku?“

„On a holku?“ vyprskl smíchy Jirka. „On není teplej, on je žhavej na chlapy, zejména když mají prachy.“

Valil jsem oči, skoro jsem sjel ze silnice, ale to už mi Jirka přikázal zpomalit, že sjedeme ze silnice na polní a za prvními stromy je jejich chata.

Před námi se objevil pěkný srub s obytným podkrovím a ve štítě i s krytým balkonem. Jirka nejdříve otevřel sklep, zapnul elektřinu a otevřel vodu.

U vchodu byla nevelká veranda. Provedl mne chatou, byla dost prostorná, i když z venku ten dojem nedělala. V přízemí byla sprcha, kuchyňka a velký pokoj, v podkroví byly tři ložnice.

„Záchod tady není, jen tamto,“ ukázal na dřevěnou kadibudku.

„To mi nevadí, to také občas používám,“ uculil jsem se. „Máte to tady moc pěkné. Mám grilované kuře a bramborový salát, najíme se?“

Mlsně se uculil a přikývl.

Vyndal jsem kuřata a salát.

„Jedno si dáme k večeři a druhé k snídani.“

„Ukaž, já ho ohřeju v troubě.“

Jeden kelímek se salátem a kuře jsem vložil do lednice. Jirka rozpůlil to druhé a vložil půlku do mikrovlnky. Zašel jsem ještě do vozu, kde jsem měl dvě plata piv, jedno Prazdroj a druhé Heineken, nacpal jsem je do lednice. Jirka uznale zabručel.

Po večeři jsme si vzali pivo a usedli na verandu, byl z ní pěkný výhled na okolí. Pod chatou byl rybníček a za ním na kopečku vesnice. Sluníčko se chystalo zrovna schovat za kostelní věž.

„Je tady krásně a to ticho a klid.“

Jirka jen přikyvoval hlavou. Díval se do dálky se zasněným pohledem. Chvíli jsme tiše popíjeli pivo a kochali se krajinou.

„Možná se ti zdá, že jsem na Pavla zlý, ale není to pravda. On je skutečně až neskutečně šílená buzna.“ Přizvedl jsem obočí a podíval se na Jirku. „Na fotbale je už jen pár chlapů, co mu neprotáhli díru. Mne neustále uhání. Když táta není na dílně, tak tam radši ani nejdu, i když riskuji, že mi táta vynadá, ale vždy to nejde a on je neodbytný. Kdyby se to táta dozvěděl, tak nás vyhodí oba. Jednou se vracel starší brácha z nějakého tahu s kamarádem a ten ho ze srandy před naším domem políbil, přitom ani jeden z nich není teplý. Táta to uviděl přes okno. Zamkl dveře. Bráchu do baráku nevpustil a z okna ho seřval, že buznu v domě nechce. Ráno pak vyházel všechny jeho věci do konťáku, pro jistotu si vzal rukavice. Jsou to dva roky, od té doby brácha doma nebyl a nesmíme o něm mluvit, jako by nikdy neexistoval. S mámou se pak kvůli tomu často hádali, snažila se bráchovi pomoct, penězi, jídlem a tak. Když na to přišel, tak se chtěl rozvést, mámu tak utrápil, že před půl rokem zemřela. Lékaři nenašli zjevnou příčinu, nakonec až nějaký patolog z Prahy to vyhodnotil jako na celkové vyčerpání organismu, jako by zemřela v pětačtyřiceti na stařeckou sešlost. To mu nikdy neodpustím, ale musím to strpět, takto mohu aspoň trochu potají pomáhat bráchovi. Chci, aby dostudoval, zbývá mu ještě rok, studuje v Praze na ČVUT stavárnu.“

Byl jsem zdrcen, bylo mi líto těch kluků, myslím, že si budu hledat jiného dodavatele oplocení.

Objal jsem ho kolem ramen a přivinul k sobě. Rozbrečel se jako malý kluk. Já měl také slzy na krajíčku.

„Pomohu tvému bráchovi.“ Zvedl hlavu a zadíval se na mne. „Jak se jmenuje, já si ho najdu na ČVUT. Práce mám plno, neustále zaměstnávám studenty i od nás ze školy.“

Tvář se mu rozjasnila a objevil se jemný, milý úsměv. Pohladil mi tvář a dal jemný polibek na ústa.

„Pepa,“ hlesl, jako by nesl těžké břemeno. Pohladil jsem ho po tváři a ještě pevněji k sobě přivinul. Opět ronil slzy. Já ho jaksi podvědomě houpal v náruči, jako bych konejšil malé dítě.

Když se po chvíli trochu uklidnil, zvedl hlavu a díval se mi do očí.

„Simone, chci se s tebou milovat.“

„Neblbni, nechci nic na oplátku, Pepa také nebude dostávat nic zadarmo, ale vydělá si, pokud se bude snažit.“

„Já to nemyslím jako na oplátku, já po tobě toužím, líbíš se mi od prvního okamžiku, co jsem tě uviděl. Já se ještě nikdy s klukem nemiloval. Nedávno jsem zaslechl Pavla a Jirku, jak krásně básnili o milování s tebou. Chci, abys ty byl ten, kdo mne zasvětí do milování.“

„Jiříčku, je to lichotivé od tebe, krásně mne to hřeje, ale se mnou nemáš budoucnost, já se nechci zamilovat.“

„To také vím, říkal to Pavel. Litoval, že tě nemůže získat, jsi krásný, umíš se krásně milovat a také jsi bohatý. Ale já tě chci z jediného důvodu. Chci poznat krásné milování, co když už nikdy nepotkám toho pravého, toho s kým bych to skutečně chtěl od srdce, ne jenom jako tělesnou úlevu? Pak budu moci alespoň ve snech a vzpomínkách myslet na krásné chvilky s tebou.“

Letmo jsem ho políbil do vlasů a hladil po paži, Jirka byl stále v mém objetí s hlavou na mé hrudi. Dlouho jsme takto setrvali v objetí, začalo se šeřit a ochladilo se.

„Jdeme dovnitř.“

Když jsme vešli do chaty, Jirka založil na dveře závoru. Podivil jsem se.

„To je pro jistotu, kdyby náhodou táta dostal nápad zkontrolovat nás, tak mu klíče nepomohou.“ Uculil se. „Jdu nahoru připravit spaní, ty se zatím osprchuj.“

Vyndal jsem si z baťůžku své hygienické potřeby, odložil ho na lavici a šel se zvelebit. Když jsem vyšel ze sprchy, Jirka se zaujetím prohlížel mé erotické pomůcky, které zvedal z podlahy. Baťůžek se totiž převalil a vysypal. Škubl sebou, když mne zahlédl a honem se mi omlouval.

„Klid, Jirko, nemáš se proč omlouvat, to já jsem neopatrný a ledabyle jsem ho pohodil.“

Uculil se, drže v ruce jemně bzučící vajíčko.

„Co je to?“

„Chceš to skutečně vědět?“

Pokýval souhlasně hlavou.

„Chci vědět všechno. Vždyť já nic neznám, ani na porno se nedívám, protože táta mne stále kontroluje a v pokoji se nemohu zamknout. Ségra se loni odstěhovala a vdala se. Já se musím teď o všechno starat, uklízet, prát, vařit a ještě dělat na dílně. Občas se na to vyprdnu, když jsem unaven, to trochu zanadává, ale moc to nehrotí. Myslím, že má strach, že zůstane sám. Proto mi také toleruje, že chodím na fotbal, jinak nikam nechodím. Je mi dvacet a mám přísnější režim než v nějakém klášteře.“ Sklesle a odevzdaně se na mne díval.

Rozevřel jsem náruč a Jirka se odevzdaně do ní schoulil. Bylo mi ho moc líto.

„Tak si běž také udělat hygienu.“

Trochu se zdráhal.

„Řekni mi, jak se mám připravit.“ Díval se na mne prosebným pohledem.

Chtěl jsem ho, líbil se mi, ale vše to nějak vyznívalo divně jako charita.

„Víš, Jiříku, nemám z toho dobrý pocit. Připadá mi to, jako bych tě měl zneužít, zneužít tvé situace, tvého stavu. Přiznávám, že se mi také líbíš od první chvíle, co jsem tě zahlédl a také uslyšel. Jsi hezký a sexy, máš pěknou postavu a také tvůj hlas je podmanivý.“

Trochu se zarděl. Zároveň posmutněl a házel po mně ten štěněčí prosebný pohled.

„Simone, prosím, pomiluj mne.“

Rezignoval jsem.

„Běž už do sprchy.“

Ve dveřích sprchy jsem mu vysvětlil, jak se má připravit. Zase se rděl, byl nádherný, jemná červeň ve tváři, světlé vlasy a toužebný i prosebný pohled. Byl k zulíbání.

Dal jsem mu čas na hygienu a udělal jsem si kávu ze svého balíčku první pomoci, jak jsem říkal svému baťůžku, ve kterém jsem nosil všechny potřebné věci.

Vystoupali jsme do podkroví. V pokoji, který vypadal jako kombinace ložnice a obýváku, byla rozestlaná manželská postel, vedle na komodě stála televize a videorekordér a u něj několik kazet.

„Chceš pustit nějaký film?“ zeptal se mne, když zpozoroval, že se dívám na televizi.

„Ani ne, ale jestli máš nějaké domácí video s bráchou, tak bych se podíval.“

Zazářily mu oči a přiskočil k nevelké knihovničce se šoupacími skly. Vybral několik knih a za nimi bylo uloženo pár videokazet. Vyndal je a už jednu vložil do přístroje. Automaticky se spustila a také se rozzářila obrazovka. Sledoval jsem dva kluky a holčičku, jak si hrají na malém dětském hřišti, pár prolézaček, houpačka, lavička, na které seděla starší paní, asi babička, a také skluzavka, pod kterou byl malý nafukovací bazének s vodou. Děti dováděly zejména na skluzavce, smály se, radovaly a výskaly. Sjížděly skluzavku a dopadaly do toho malého bazénku s vodou. Po chvilce tohoto dovádění najednou holčička začala brečet, proděravěl se bazének, splaskl a voda vytekla.

Podobné byly i další záznamy, občas se tam objevila i hezká blonďatá paní, maminka. Většina záznamu byla statická, takže kamera byla někde položená. Otec byl jen na pár záznamech, zejména jak staví chatu. Viděl jsem, jak kluci přišli ke svým prvním silničním lišejům, když se učili jezdit na kole. Byli krásní jako všechny děti. Pozoroval jsem, jak se tmavovlasý Pepík věnuje blonďáčkovi Jirkovi. Pomáhal mu udržet rovnováhu na kole, i když občas ho neudržel a Jirka si natloukl. To ho opečovával a ofoukal mu rány. Sestřičku nezanedbávali, také se jí věnovali, ale ona na kolo nechtěla, bála se, že si natluče nebo odře kolena. V podobném stylu byla i všechna ostatní videa. Podíval jsem se na Jirku, měl slzy v očích. Políbil jsem mu tvář a objal ho.

„Promiň, bráchu jsem už dva roky neviděl. Když mám trochu peněz, tak mu je pošlu složenkou do kampusu. Nejezdí sem, zbytečně by utrácel za cestu a neměl by, kam se uchýlit, kde přespat. Babička už zemřela, v jejím bytě bydlí ségra s manželem a mají miminko. Kdyby se tam objevil Pepík a táta se to dozvěděl, tak přestane ségru podporovat.“

Opět jsem byl v lítostivém rozpoložení a hladil jsem mu záda a líbal stékající slzy. Jirka se na mne zadíval a přisál se na má ústa. Byl to takový neohrabaný prudký polibek jako od vysavače. Rozesmál jsem se.

„Promiň!“ rděl se. „Nikdy jsem se s nikým ani nelíbal, neumím to.“ Opět posmutněl.

„To nic. Jen nebuď tak hrrr. Buď v klidu, vše dělej jemně s citem, vše pozoruj a vnímej.“

Usmál se, krásně, poprvé za tu dobu, co jsme se potkali. Moc mu to slušelo. Dal jsem mu jemnou pusu na ústa a jazykem jsem mu projel po zubech. Pootevřel trochu ústa. Opět jsem ho políbil a jemně zasunul jazyk k tomu jeho, jemně jsme s nimi šermovali. Zase jsem ho políbil a tentokrát jsem mu jemně sevřel spodní ret do zubů, pak jsem mu projel jazykem přes rty. Zahleděl jsem se na něho, slastně se uculoval.

„Teď ty!“ Jirka mne začal líbat, zadržel jsem ho. „Nespěchej, snaž se být v klidu a vyžívej se v tom.“ Opět se krásně zaculil.

Když skončila naše líbací lekce, přešli jsme k hlazení.

„Můžeš to i komentovat, říkej mi, co tě a na kterých místech vzrušuje a co naopak. Partner nemusí vždy poznat podle tvých reakcí, jak to na tebe působí, proto je dobré se o tom zmínit nebo dát najevo jiným způsobem. Nestyď se projevovat své pocity.“

Olízl jsem mu ucho. Jemně se zachvěl.

„To se ti líbí, že?“ Uculil se a přikývl. „Také jsem to poznal podle tvé reakce, proto musíš vše pozorně vnímat, abys poznal, co tvému partnerovi dělá dobře. Někdy ti určité praktiky nebudou po chuti, ale partner po nich touží, pak nezbývá nic jiného než najít kompromis. Upoutat jeho pozornost jinak, nebo najít způsob, jak překonat odpor. Vše záleží na tom, co jsi ochoten pro partnera udělat.“

Nečekaně jsem mu vsunul špičku jazyka do ucha. Zavýskl.

„Já si uchcal,“ rozesmál se Jirka, já se k němu přidal.

Na trenkách byla znát nevelká vlhká skvrna. Přesunul jsem se k jeho nohám. Krásné, osvalené, hebké světlé ochlupení a nádherně dlouhé. Položil jsem dlaně na jeho kotníky a pomalu jsem si to šinul nahoru. Když jsem překonal kolena, Jirka se nádherně rozechvěl jako osika. Zpomalil jsem a dlaně přesunul na vnitřní stranu stehen. Zalapal po dechu, už se nechvěl, třásl se jako při zimnici. Prsty jsem mu zasunul pod nohavičky trenek do třísel. Přestal dýchat. Byl v očekávání dalšího mého postupu. Ocas mu pěkně trčel a držel vypjaté trenky jako stan. Vytáhl jsem ruce z trenek. Uchopil jsem je v pase za gumu, lehce je přizvedl a jal se je z něho stáhnout. Hlasitě polkl a vydechl. Odhalil jsem jeho nádherný rudý a lesknoucí se žalud. Byl skvostný, jemně orosený a jako ta nejvzácnější perla se pomalu kutálela ze špičky kapka rozkoše. Neváhal jsem a slastně mu ji olízl. Hlasitě zalapal po dechu.

„Simone, umřu!“

Stáhl jsem mu trenky a odhalil tak jeho penis a koule v plné kráse. Pevný, vypjatý, vystouplé žíly svědčily o jeho maximálním vzrušení. Koule jako slepičí vejce dokonale doplňovaly tu nádheru. Rozhodil jsem mu nohy do stran a vsunul se mezi ně. Jazykem jsem mu opět olízl špičku, která byla neustále rosená. Špičkou jazyka jsem mu obkroužil tvrdý ráfek. Zastavil jsem se na uzdičce a jemně ji dráždil. Lapal po dechu a bez ustání ronil svou rozkoš. Vsál jsem celý jeho žalud do úst, moc místa mi už nezbylo a chtivě jsem ho sál. Slastně zahekal. Uvolnil jsem ho a jazykem se sesouval po trubici ke koulím. Po jedné jsem je do sebe nasál a jazykem provaloval v ústech. Hekal a sténal. Pevně jsem uchopil do dlaně jeho výstavní ocas a pomaličku ho projížděl s koulí v puse. Sténal o život a křečovitě sevřel dlaně.

„Simonééé!“

Pevně jsem mu sevřel ocas pod žaludem, klidně vydechl. Napětí povolilo. Nasadil jsem mu škrtidlo na ocas. Posunul jsem se výš a vzal jsem do péče jeho nádherně rudé bradavky, které již rozkošně čněly. Pohrával jsem si s nimi ústy, jazykem, prsty, a nakonec, když už byly pořádně nabuzené a tvrdé, jemně jsem je zakusoval.

„Simone! Pochčiju se!“ Téměř brečel.

Posunul jsem se ještě výš. Byli jsme na stejné úrovni a naše ocasy se na sebe mačkaly. Cítil jsem, jak mu pulzuje rozkoší. Přisál jsem se na jeho ústa a dal mu hluboký a vášnivý polibek. Zalapal po dechu, zapomněl dýchat. Díval jsem se mu do očí, nádherně mu zářily, světlé šedo-modré, výjimečná kombinace. Slastně se culil.

„Líbí?“

Přitakával honem hlavou.

„Kluci nelhali, umíš to krásně.“

„Tak se uč, vnímej a pamatuj!“

Usmál se.

„Ano, pane profesore.“

Ještě jsme si několikrát zopakovali tyto a podobné hrátky, pak přišla řada na Jirku, aby si hrál s mým tělem. Můj ocas už na svém těle několikrát cítil, přesto byl hodně překvapen, když mi sundal boxerky a odhalil ho v plné kráse. V první chvíli vypadal bezradně, jako by nevěděl, co s ním. Pak se odhodlal, že ho pojme do úst. Poprvé v životě. Cucal mi žalud jako Hašlerku a spokojeně se culil. Já ronil svou šťávu a on ji sál, občas ho uvolnil a olízl kol dokola po tvrdém ráfku.

„Máš krásný a mohutný ocas,“ zalichotil mi.

„Mně se zase líbí více ten tvůj.“

Uculil se.

„Jsi milý lichotník.“

„Možná, ale je to pravda. Máš ho moc krásný, nejméně v Chomutově hezčí není a to je z nějakých třiceti tisíc ocasů.“

Hlasitě jsme se rozesmáli. Jirka si dál pohrával s mým ocasem a já si vzal do péče jeho bradavky. Jirka na chvilku ztuhl, překvapen, jaký to má na něj účinek. Slastně sténal a přestal kouřit můj ocas. Užíval si mého dráždění a ocas mu nádherně tepal, sténal a vzdychal. Když jsem po čase přitvrdil, házel nohama a kroutil se a v rukách pevně svíral prostěradlo.

„Je to šíleně nádherné.“

Ulehl jsem si vedle něho opačným směrem a nabídl mu svůj ocas, současně jsem pojal do úst ten jeho. Pohrával jsem si s krásně ztopořeným, lehce klenutým klackem, žíly na něm mi pod jazykem vystupovaly o to více. Koule nadité a velké mne lákaly, abych s nimi v ústech neustále žongloval. Už jsem měl dojem, že nedokážu přestat, když jsem ucítil, jak mi Jiřík mačká koule. Ne, vyprázdnit je ještě nechci, tak jsem se rozhodl, že je na čase přejít do další etapy výuky. Vstal jsem a postavil se ke konci postele. Jirka se trochu nespokojeně na mne podíval, vzal jsem mu ten krásný dudlík.

„Lehni si na záda.“

Převalil se z boku na záda, krásný klacek mu zakmital ze strany na stranu. Mlsně jsem se na něho podíval.

„Koukáš se, jako bys mne chtěl sníst,“ zachechtal se.

„Také chci. Jsi k sežrání.“

Lehce se zarděl.

Vzal jsem dva polštáře a podložil jsem mu je pod prdelku. Koukal se na mne trošku vyděšeně. Snad si myslel, že už do něho chci vstoupit.

„Neměj strach, vím, co dělám, bude to krásné pro nás oba,“ usmál jsem se. On se ale tvářil trochu nevěřícně.

„Kdyby se ti něco nelíbilo, nebo tě to bolelo, tak řekni. Připravím tvou dírku dokonale, chci, aby se ti to maximálně líbilo a také mně. Trošku tě to bude bolet při jejím uvolňování a roztahování, ale není to nic hrozného. Dokážu to dělat s citem, jen se uvolni a pozorně vnímej, co budu dělat.“

Zvedl jsem mu nohy a opřel si je o ramena. Objal jsem je, měl je moc krásné, pěkně osvalené a svaly zpod kůže předváděly svou souhru při každém pohybu. Lýtka měla ze zadní strany silné ploché svaly, stejně jako ty moje, to je z běhání, jiný sport ani cvičení takto tyto svaly neformuje. Moc se mi jeho nohy líbily a k tomu navrch byly porostlé hebkými světlými chlupy, to miluji.

„Kolik toho naběháš? Máš nádherné nohy.“

Překvapeně se na mne podíval a opět se zarděl. Bylo na něm znát, že není zvyklý na komplimenty.

„Nevím, neběhám pravidelně, ani nemám žádnou trať, běhám, jen když mám příležitost. Například když jedeme na chatu, tak otec jede a já běžím do kopce, často běhám do práce a tak, jak se naskytne příležitost.“

Trochu jsem tímto dotazem zahnal jeho obavy. Hladil jsem mu stehna a pomalu jsem se sesul k jeho nádherné prdelce. I jeho hýždě byly samý sval, hrály při každém pohybu jako struny hudebního nástroje.

„Podchyť si nohy pod koleny.“

Zbožňuji takové pěkné svalnaté prdelky, z ocasu se mi řinula rozkoš čůrkem. Uchopil jsem svůj ocas a řinoucí se šťávou mu potíral tmavě růžovou rozetku. V první chvíli sebou cukl, ale brzo se zklidnil, když zjistil, že se nechci do něho nacpat. Sklonil jsem se a olízal tu krásnou rozetku. Překvapením vyjekl a rozesmáli jsme se, ještě že se nepočůral. Můj jazyk byl ve svém živlu a slastně si vychutnával jeho rozetku, také se snažil tlačit na dírku. Bylo znát, že Jirka se snaží být uvolněný, občas povolil a jazyk se pomalu dral do jeho nitra. Prsty se také činily a mírným tlakem a lehkým poklepem na okolí dírky ji uvolňovaly, než se mi palec propadl do jeho nitra. Jirka lehce hlesl. Palec jsem už z něho nevytahoval, jemně jsem obkružoval jeho nitro a pozvolna se tlačil dál. Jemně jsem ho povytáhl a zase zasunul. Palec vystřídaly dva prsty, dírka byla uvolněná, bylo znát, že Jirka nemá žádné obavy a nestahuje se. Když mé prsty pomalu prozkoumávaly jeho jeskyňku a postupovaly vpřed, Jirka pozvolna více a více sténal. Mé prsty už dále nemohly, Jirka už hekal, to jsem mu už dráždil prostatu a on sebou škubal a chvěl se. Potřeboval jsem jeho vstup uvolnit více, tak jsem se snažil prsty trochu od sebe oddalovat za neustálého prošťouchávání dírky. Po chvíli jsem dokázal bez potíží do ní vsunout i třetí prst. Můj ocas na to okamžitě reagoval, ten má asi svůj vlastní rozum, ví, že za chvilku bude moci prozkoumat Jirkovi jeho útroby.

Netrvalo dlouho, když se toho dočkal. Jirka byl už pěkně orosený a udýchaný od neustálého hekání a sténání. Žaludem jsem mu poklepal na dírku, rozetřel jsem šťávu do jejího ústí a lehce jsem zatlačil na jeho branku. Povolila a můj útočník se přehoupl přes zábranu a byl v teple. Jirka zatajil dech a vytřeštil oči.

„Jsi ve mně?“ překvapeně se optal. Usmáli jsme se oba.

„Zatím jen na krajíčku, za vrátky,“ uculil jsem se. „Teď už budeš jenom hekat, sténat a řvát rozkoší.“ Rozesmáli jsme se oba.

„Skutečně to umíš, necítil jsem skoro žádnou bolest, spíše jen takové napínání,“ culil se a pohladil mi tváře. Jeho jemně zvlhlé oči vyjadřovaly ale nedočkavost. Již jsem nečekal a pomaličku jsem se sunul do jeho nitra. Jiříček nádherně sténal, což mne krásně vzrušovalo a můj ocas začal v jeho nitru dovádět a vzpínal se. Jirka to pocítil a hekal o to více. Za chviličku se ale rozeřval, uvědomil jsem si, že jsem u prostaty a moje bambule zapulzovala v plné síle. Jirka řval z plného hrdla a mlátil rukama kolem sebe. Tekly mu slzy. Oči se mu leskly jako ten nejčistší křišťál.

„Bože! Ať to trvá věčně!“ Nemohl jsem zadržet smích a rozchechtal jsem se. „Co je?“ zeptal se.

„Nic, jen jsi rozkošný.“

Usmáli jsme se a já pokračoval v dobývání jeho nitra. Když jsem byl na doraz, trochu se zklidnil, protože jsem si dal pauzu, aby se trochu také vzpamatoval. Párkrát jsem pomalu do něho přirazil za jeho hlasitého doprovodu. Pak, když jsem byl přesvědčen, že se přizpůsobil, začal jsem do něho divoce bušit. Přehazoval jsem mu nohy ze strany na stranu, a tak si užíval rozkoše pokaždé trochu jinak. Nepřestal ronit slzy, přitom hekal a sténal bez ustání. Oba jsme si užívali krásnou rozkoš. Břicho měl celé mokré a pupík plný jeho šťávy štěstí, kterou neustále ronil. Pociťoval jsem už trochu, že jsem docela vysílen, neuvědomoval jsem si, jak dlouho dovádíme. Zaslechl jsem z venku štěbetání ptáků, nastalo kuropění. Zase jsem promiloval celou noc a ještě jsme neskončili.

„Jsi v pohodě?“

Jen pokýval hlavou. Já ale věděl své, byla na něm znát promilovaná noc.

„Chtěl jsi vědět, co jsi to držel v ruce.“ Ukázal jsem mu vajíčko s malou anténkou na dálkové ovládání. Pokapal jsem ho gelem a zasunul mu ho do dírky. Zapnul jsem asi na třetinové vibrace. Jirka se slastně uculil. Po chvilce jsem pozvolna přidával a Jiřík se rozhekal, že snad vyplašil všechnu zvěř z lesa.

„Líbí?“

Převracel oči v sloup, pak je přivřel a souhlasně pokýval hlavou. Vajíčko jelo jen na poloviční výkon, co asi udělá, když ho zapnu naplno? Ne, napoprvé mu to neudělám, to by asi vybouchl. Potutelně jsem se usmál. Vzal jsem si do parády jeho fialový klacek, vyžíval jsem se jeho cucáním a olizováním. Kochal jsem se tou nádherou, hnětl mu nadité koule, pocucal je a opět olízal nádhernou a napjatou bambuli na konci té jeho pýchy. Promasíroval jsem mu trochu i bradavky, pocucal je a zuby požužlal. Nádherně mu vytvrdly a Jirka sténal a hekal snad z posledních sil. Konstatoval jsem, že už jaksi mele z posledního, byl dokonale zmožen. Já byl už také na prasknutí. Vytáhl jsem z něho vajíčko a opět do něho pěkně pomalu vstupoval.

„Mrdej mne, mrdej! Chci se vystříkat!“

Pravou nohu jsem mu pevně objal a přimáčkl na své tělo, levou jsem upustil, tělo se mu zkroutilo do strany. Uvolnil jsem mu škrtidlo. Divoce jsem do něho vrážel svůj vzdouvající ocas, který již také chtěl vybouchnout. Dvakrát, možná třikrát jsem mu protáhl klacek a Jiřík vybouchl za velmi hlasitého doprovodu. Můj se také nenechal pobízet a vystříkával Jirkovi rozdrážděné útroby. Byl jsem krásně zmožen a dokonale vyšťaven. Jirka také znaven ležel a ani nedutal, jen se blaženě culil. Zlíbal jsem mu lýtko, které jsem stále ještě svíral v ruce, položil jsem ho na postel a políbil.

Nádherně se na mne usmál.

„Jsi úžasný.“ Sotva hlesl.

Ani jsem mu neříkal, aby se šel osprchovat, určitě by to pro něj byl nadlidský výkon. Odešel jsem do sprchy. Jen jsem se lehce opláchl a přinesl vlhký ručník, kterým jsem Jirku trochu pootíral.

„Děkuji!“ Natáhl ke mně ruku a políbil mne. Já mu polibek oplatil a objal ho. Znavení jsme upadli snad do kómatu.

Když jsem se vzbudil, bylo sedm hodin. Jiřík ještě sladce odpočíval. Nechal jsem ho, sešel jsem do kuchyně udělat si kávu a hygienu. Uviděl jsem pověšený houbařský koš, dost velký. Pomyslel jsem na to, že Jirka chtěl na houby, ale bylo mi ho líto budit. Nechal jsem ho ještě odpočívat, vychutnával jsem si kávu, kuře si dám později. Vzpomněl jsem si, že v autě bych měl mít ještě nějaké tyčinky. Našel jsem tam ještě jeden pytlík. Několik jsem si vzal k snídani a také pár nechal na stole pro Jirku.

Rozhodl jsem se, že se podívám po okolí, zda skutečně narostly nějaké houby, jak předpokládal Jirka. V lesíku kolem chaty jsem našel asi dvacet hnědých hříbků modráků. Lákala mne ale rokle pod rybníčkem, říkal jsem si, že tam je více vlhko, a tak by tam také mohly houby více růst. V rokli rostly zejména borovice a modříny. Rokle byla dost hluboká a temná, pomyslel jsem si, že tam moc hub nebude, když se sluníčko do ní moc nedostane. Najednou jsem v mechu zahlédl oranžovou skvrnu. Rozhrnul jsem mech a svítily na mne oranžovo-modré až zelené kruhy ryzců. Miluji ryzce. Byla jimi porostlá celá rokle, jen jsem stále musel prohrabávat mech, nebyly skoro vidět. Vracel jsem se tam třikrát, pak jsem to vzdal. Mohl bych s nimi jít na trh.

Rozchechtal jsem se při tom pomyšlení a usrkával jsem si již z druhé kávy. Zaslechl jsem zavrzání. Znavený a ospalý Jiřík scházel po schodech do kuchyně.

Když zahlédl na verandě tu hromadu ryzců, jen užasle zíral.

„Ty jsi stačil nasbírat houby?“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. Nechápavě se na mne díval. „To trpaslíci, zapískal jsem a oni mi to nanosili.“ Vybouchli jsme oba smíchy.

Posnídali jsme kuřátko.

„Zajdeme se ještě podívat na hřiby?“

„Určitě, času máme dost, je teprve osm.“

„Ale to musíme až za Květnov, do lesů u přehrady a pak můžeme sjet na Jirkov a domů. Ale tam bývají hřiby jako hlavy,“ vyhrožoval Jirka a přitom se culil.

„Tak jedem!“ zavelel jsem.

„Počkej, vezmu pár bedýnek, ať je máme do čeho skládat.“ Prošel nejdříve chatu, pozavíral okna i okenice, sebral ložní pokřtěné prádlo a ručníky, zamkl vstupní dveře. Ve sklepě uzavřel vodu a vypnul elektřinu. Ze sklepa nesl velké plastové přepravky.

„Prosím tě, to je chceš všechny naplnit houbami?“ smál jsem se.

„No osm není tak moc, když je chceš hezky uložit, aby se ti nepomačkaly.“

„Jen abychom naplnili aspoň jednu.“ To už jsme se oba hlasitě smáli a projížděli Květnovem.

„Tady bydlí Pavlík,“ ukázal na jeden dům, ale já to nestačil postřehnout, protože jsme uháněli a byl už dávno za námi.

Asi po čtyřech nebo pěti kilometrech jsme dorazili do krásného bukového lesa. Nádherné vzrostlé buky. Kochal jsem se.

„Jen počkej, za chvilku něco uvidíš,“ prohlásil, když viděl mé nadšení.

„Páni!“ Před námi majestátně stál obří buk, takový jsem nikdy neviděl. Průměr kmene asi dva metry. Nechtěl jsem tomu věřit, musel jsem si ho jít obejmout. Miluji krásné stromy a tento byl jeden z nejhezčích, jaký jsem v životě viděl.

„Podívej, málem jsi zašlapal ty hřiby.“ Jirka už ukazoval na řadu hřibů, které rostly jako vojáci v řadě za sebou v nějaké brázdě, asi kolej od lesního traktoru. Když jsem se konečně rozkoukal, byly tam samé hřiby, hřiby a zase hřiby. Neskutečné, nechtěl jsem tomu věřit. Jako v pohádce nebo nějakém snu. Naplnili jsme všechny bedýnky a ještě by jich bylo, ale už jsme je neměli kam dávat, a tak jsme vyrazili k domovu.

Když jsme přijeli, jeho otec byl trochu nabručený, že jedeme pozdě, bylo půl jedné.

Jirka vyndal bednu s hřiby, jeho otec zíral a trochu se mu rozzářily oči.

„Už jsem si myslel, že jsi prochrápal celé dopoledne, jak tě znám.“

„Na Jirku můžete být pyšný, je to šikovný kluk,“ usmál jsem se. Nemohl jsem ho moc vychvalovat, aby to zase nebylo moc nápadné.

„Simone, vezmeš si ty ostatní bedny s houbami, nám stačí ta jedna a možná, že v neděli ještě něco nasbíráme.“

„Tak já mám velkou rodinu, čtyři ženský, tak ať se nenudí a postarají se.“

Rozchechtali jsme se.

„Jirko! Ty sis roztrhl kalhoty!“ ukázal jsem na díru kousek pod prdelkou.

Podíval se.

„A jó. To asi jak jsme scházeli z toho kopečka, tak jsem tam uklouz.“

„Hele, nechceš maskáče do lesa?“

Rozzářily se mu oči.

„Ty nějaké máš, které nepotřebuješ?“

„Já jich mám plný sklad, stačí si vybrat. Mohl bys se mnou do Prahy, tam zajdeme do vojenského výprodeje a můžeš si tam vybrat. Když vezmeš míru tátovi, tak vybereš i pro něj. Jsou tam i další vojenské věci, můžeš si tam vybrat, co budeš chtít. Dám ti to, zadarmo, na oplátku za poskytnutý nocleh. A ráno se svezeš s kluky, co budou vozit materiál z VTŽ. Může se mnou, že jo?“ Podíval jsem se na jeho otce. Ten mi nechtěl odporovat, tak jenom přitakal, ale bylo na něm vidět, že nadšen není.

„Jirko, nezapomeň to propocené prádlo, promiňte, já se dost zpotil.“

Jirka přikývl a odnesl prádlo.

„Tak můžeme srovnat fakturaci a ty se, Jirko, zatím připrav. Chcete ten doplatek poslat na účet, nebo vám to zítra kluci přivezou? Nebo to dám Jirkovi. Může je podepsat?“

„Jestli můžete, tak to dejte Jirkovi hotově.“

„OK.“

Vyrazili jsme. Jirka byl nadšen, snad konečně uvidí bráchu.

„Zajdeš se mnou za bráchou? Já se v Praze nevyznám, tak bych ho hledal asi do rána.“

„Neboj, proč myslíš, že jsem tě vzal, kvůli maskáčům určitě ne.“ Uculil jsem se. Jirka se na mne chtěl vrhnout, naštěstí si včas uvědomil, že řídím a pěkně to pálím. Jen mne pohladil po rameni.

„Díky, Simone, jsem ti moc vděčný, za vše.“ Zaleskly se mu oči, tlačily se mu slzy.

„Jsem moc rád, že ti mohu pomoci a povedlo se mi přelstít tvého otce.“

Když jsem přijel k tetě, dostal jsem vyhubováno, že jsem jí nedal vědět, kde jsem, co se mnou je.

„Vždyť jsem ti říkal, že nevím, kdy se vrátím, že v Chomutově toho mám hodně, a chovej se slušně, máme návštěvu.“ Ve dveřích stál Jiřík s bednou hřibů. „Za tvou trpělivost dostaneš dárek.“ Postavil jsem před ni bednu, pak Jirka z chodby přinesl druhou a ještě jednu s ryzci. Jen zalomila ruce.

„To budeme dělat do rána,“ hořekovala.

„Já ne, já je sbíral, mne bolí nohy.“

„Nohama je čistit nebudeš.“ Rozchechtali jsme se.

„Máš něco k obědu? Spěchal jsem, tak jsme se nestačili naobědvat.“

„Máš v lednici kuře a salát.“ Rozchechtal jsem se a Jirka se ke mně přidal. Teta se nechápavě koukala na dva blázny. „Včera k večeři jsme měli kuře, k snídani jsme měli kuře.“

Rozchechtala se i teta.

„Tak chcete pizzu?“

Jirka se uculil a rozzářila se mu očička, přikývl, já také.

Než rozpekla pizzu, tak jsem jí stačil říct, že mám i po dvou bednách pro její snachy, aby se nenudily. Chechtala se.

„Koupím ti ve městě sušičku, ale hodíš ji na balkon, tady bychom ten pach nevydrželi.“

Posílení pizzou jsme vyrazili ke snachám, pak na Karlák pro maskáče a do Pepínova také jednu bednu.

Pepík se na mne trochu žárlivě podíval, dloubl do mne.

„Ty máš zase nového kluka?“

„To víš, mně nikdo neodolá, nemám sílu je všechny odhánět.“ Uculil jsem se. Pepík se na mne zamračil. Pohladil jsem ho po tváři. „Čau! Musím pádit.“

V kampusu jsem nechal zavolat Pepíka. Přišel jeho spolubydlící, že Pepík je v práci a vrátí se až večer kolem deváté. Sdělil nám, kde pracuje.

Dojeli jsme do Karlína, Hostinec Na Marši. Vešli jsme do hospody, dalo by se říci do knajpy, ale byla hezká, čistá a útulná. Za pípou se točil hezký statný blonďák s ježourem na hlavě.

„Nazdar, Matýsku!“ zvolal jsem na celou hospodu. Kluk za pípou se zamračil a rozhlížel se, kdo ho to tak zdraví. Zvedl jsem ruku a zamával na něj. Zaculil se a vyrazil mi naproti. Nadšeně mne uvítal, podali jsme si ruce a poplácali po zádech.

„Už jsem si myslel, že jsi na mne zapomněl.“

„Na tebe určitě ne. Párkrát se mi o tobě i zdálo a nechtěj ani vědět, co.“ Rozchechtali jsme se na celou hospodu.

„Čím vám mohu posloužit?“ Už se vžil do role hospodského.

„Matýsku, jsme si asi souzení, nepřijel jsem za tebou, ale jak sám vidíš, osud tomu chtěl, abychom se opět setkali. Před hodinou jsme jedli, ale když už jsem tady, tak aspoň něco malého na ochutnání, pochlub se.“

Usadil nás ke stolu poblíž výčepu, trochu stranou. Kývl hlavou a zmizel. Po pár minutách už nesl dvě misky, z kterých se linula pára a příjemná vůně. Postavil před nás misky s polévkou a další menší se smaženou houskou. V hrachovce plavala kolečka párků. Ne, to nejsou párky, to jsou kolečka mrkve. Zasmál jsem se, ten dojem byl dokonalý.

„Dobrou chuť!“ Opustil nás a my si pochutnávali na výborné polévce. Skutečně jsem lepší hrachovku nikdy nejedl. Když jsme dojedli, okamžitě byl u nás Matýsek.

„Matýsku, jsi perfektní kuchař, tedy pokud to nevařila tvoje paní,“ culil jsem se.

„Děkuji! Jsem rád, že vám chutnalo.“

„Matýsku, přišel jsem si pro Pepíka, měl by tady dělat ficku. Odvezu ti ho, nezlob se. Tady jsem mu přivezl bráchu, dva roky se neviděli.“

„Škoda, Pepík je dobrej, bude mi chybět, je snaživý a poctivý. Pošlu vám ho.“ Za chviličku přišel ve chvatu do lokálu Pepík a pohledem hledal bráchu. Jiří se postavil a zamával. Vyrazili si naproti a oba se rozbrečeli v objetí.

„Sedněte si na chvilku, já si promluvím ještě s Matýskem.“ Zašel jsem k Matýskovi. „Matýsku, doufám, že se nezlobíš, že ti tak říkám. Můj děda je taky Matěj, a když ho babička chce poškádlit, tak mu říká Matýsku.“ Usmáli jsme se.

Do lokálu z kuchyně vešla krásná mladá žena, mile se usmála, Matýsek mi ji představil jako svou manželku Veroniku.

„Jsem potěšen, asi vám svedu manžela, líbí se mi moc,“ pronesl jsem dvojsmyslně.

„Klidně si ho vezměte, já si budu užívat klidu. Stejně mi někdy připadá, že se oženil tady s tou hospodou.“ Rozesmála se a políbila Matýska.

„Jste moc hodná a milá a také máte smysl pro humor. Mám rád takové lidi. Když jste tady také, tak vám něco nabídnu, co se bude týkat i vás.“

Vyložil jsem jim, že chci, aby Matýsek pracoval pro mne, že mám starobylou hospodu u Hradčan a chtěl bych, aby ji Matýsek zařídil a vedl. Oba pozorně poslouchali, Matýsek přizvedl obočí a podíval se na manželku, jako by se chtěl zeptat, co ona na to.

„Nerozhodujte se teď, přijedeš ke mně, podíváš se, rozmyslíš si to a pak mi podlehneš.“ Rozesmáli jsme se. „Matýsku, vím určitě, že tomu podlehneš, neodoláš a já si tě budu hýčkat. Dostaneš volnou ruku, zařídíš si ji tím nejlepším, co existuje, i třebas z Ameriky. Pojedeme tam na týden a ty si tam budeš vybírat, paní a děti s sebou.“ Culili se oba. Matýskovi zářily oči.

„Tak zítra odpoledne ve dvě u nás na Karláku.“

Přikývl a rozloučili jsme se. Kluci se zvedli a šli jsme k autu. Pepík valil oči.

„Vau, to jsi tímto přijel?“

„Tak kluci, kam to bude?“

„Někam k Můstku, kde jsou zahrádky, abychom si sedli a mohli v klidu popovídat.“

„Ani jsme se neseznámili, já jsem Simon.“ Podal jsem Pepíkovi ruku, ten se mi také představil.

„Děkuji ti za bráchu, žes mi ho přivezl.“ Orosily se mu oči a objal mne. Zavezl jsem je Na Příkopy a uvedl do bytu, který jsme před týdnem hezky pokřtili.

Překontroloval jsem ledničku, zda tam není něco zapomenutého, co by se tam kazilo. Bélla vše pečlivě vyklidil. Jirkovi jsem vložil do ruky pětistovku. Cukal se a nechtěl ji přijmout.

„Nech toho, koukej si to vzít, ať máte na pití a večeři, dlužím ti za ty hřiby. Vzal jsem tě tak narychlo, že sis určitě nevzal žádné peníze.“ Pohladil jsem ho po tváři. Dal jsem mu klíč od domu. „Ráno v osm tě vyzvednu.“

„Teto, přivezl jsem ti sušičku.“ Teta už měla polovinu hřibů vyčištěnou, ryzce také, ty už byly připravené na zavařování.

„Když sis koupil tu sušičku, tak tady tyhle můžeš krájet na plátky a naskládat do sušičky,“ hned mne úkolovala. No, co mi zbývalo, že? K večeři jsme měli smaženici, výbornou.

„Ty malé hříbky také zavaříme, něco na kyselo a něco ve vlastní šťávě na omáčky, nebo i smaženici.“ Ty houby jsme dělali skoro do půlnoci.

Ráno, když jsem těsně před osmou přijel pro Jiřího, zrovna se loučil s Pepíkem, trochu si zase poplakali. Pepíkovi jsem dal telefon na našeho Pepu, vedoucího stavební divize, aby se s ním domluvil, jak a kam bude chodit do práce. Také oběma jsem dal svoji vizitku. Když Pepík odešel na přednášku, Jiřík mi skočil kolem krku a líbal mne a líbal.

„Jsem hrozně šťastný, že se nám to povedlo, moc, moc ti za to děkuji.“

Objal jsem ho, pohladil po zádech a dal mu pusu. On se ale na mne dravě přisál a pak zlíbal snad celou hlavu.

„Chci tě, chci tě mít v sobě!“

„Jiří, vždyť musíš být ze včerejška ještě celý bolavý,“ usmál jsem se.

„To jsem rozchodil včera na houbách a i ta mastička, cos mi dal, hezky zabrala,“ uculil se a mrkl na mne.

„Koukám, že jsem vysvobodil nenasytného draka.“ Rozchechtali jsme se.

Strávili jsme krásnou hodinu něžným milováním, pak jsme vyrazili do Chomutova.

Když jsme přijeli, na dvoře se válely vyházené Jirkovy věci, oba jsme tušili, co se stalo. Když jsme došli ke dveřím, byl tam lístek s telefonem, aby volal policii. Jirka běžel k telefonu a nebyl schopen vymačkat to číslo.

„Klid, sedni si, já tam zavolám.“

Když se ozval a zeptal se, co se stalo, policajt mu sdělil, že bude lepší, když přijde k nim na oddělení, že stejně potřebují sepsat s ním výpověď.

„Řekněte mi, co se stalo s otcem?“

Policajt mu neochotně sdělil, že otec měl včera večer záchvat zuřivosti a ranila ho mrtvice, teď je v nemocnici.

U policajtů jsme se toho dozvěděli trochu více. Před večerem ho navštívil hajný z Blatna a řekl mu, že tam u jeho chaty viděl objímat se nějaké dva kluky, pak prý běžel do koupelny, rozhazoval prádlo a řval:

„Zkurvený buzerant, zkurvený buzerant!“ a pak začal vyhazovat věci oknem. Najednou ztuhl a svalil se k zemi. Pak mu hajný zavolal záchranku. Policisty zavolali sousedi, protože nevěděli, co se děje, jen slyšeli ten řev. Také Jirkovi vrátili klíče od domu. Odjeli jsme pak do nemocnice. Tam mu lékař oznámil, že otec je na tom moc špatně, je dost pravděpodobné, že dlouho nepřežije, a když, tak bude ochrnutý jak fyzicky, tak i mentálně. Má počítat s tím, že otec stráví zbytek života v péči ústavu.

Poté jsme zajeli za Jiříkovou sestrou, aby jí oznámil, co se stalo.

Nebyla nějak dojatá, už to věděla, policie ji kontaktovala a vše jí řekli.

„Má, co si zaslouží. To má za mámu,“ konstatovala suše.