Znovu nalezená láska 10 – Paříž mítink

„Dobré ráno! Vstávat, ospalci, za chvilku máme setkání s francouzskými investory. Dopoledne budou představovat své společnosti a odpoledne bude mítink. Maty, ty zaznamenej na video všechny, včetně detailu jejich vizitek na stole, abychom si nikoho nespletli. Pozorujte, kdo se na vás bude delší dobu dívat, koho pozornost upoutáte nejvíce. Budeme nepřehlédnutelní, takže si nás určitě někdo všimne, pozorujte, kdo se na vás usměje, případně opětujte úsměv, ale decentně. Miško, ty použij svoje cudné sklopení zraku. Na odpoledne si pak na ně připravíme dotazy, musí být trefné, nesmíme se ptát na běžné věci, aby to nevyznělo jako zdvořilostní otázka, ale odborná, profesní. Bude tam tlumočník, takže nebude problém se ptát česky.“

Dopoledne se táhlo, občas jsem zpozoroval u některých zástupců zkoumavé pohledy zaměřené na nás čtyři. Zaměřil jsem se na zajímavou štiku, zástupce finanční skupiny CDC. Na Miška se nejvíce zaměřil jeden zástupce vodohospodářské společnosti. Matyho jsem upozornil na výrobce výpočetní techniky. „Koukej na něj hezky mile, musíme z něj vydundat nějaké počítače, občas se na něj zacul, ale nepřeháněj to.“ Honzíkovi jsem doporučil výrobce telekomunikační techniky a poskytovatele telekomunikačních služeb. Ostatní zástupci byli povětšinou obchodníci a jen hledali odbytiště pro své zboží.

Po prezentaci těchto zástupců jsem odešel s Míšou do apartmá, abychom se připravili na odpolední mítink. Maty s Honzíkem tam zůstali kalit vodu. Do oběda jsme s Míšou měli pro každého připraveno několik otázek na tělo, ale takovým stylem, aby neměli dojem, že jsme je načapali se spuštěnými kalhotami.

Odpolední mítink otevřel můj ministr, vybídl naše zástupce k pokládání dotazů. Chvilku bylo trapné ticho, které jsem se rozhodl rázně ukončit.

„Je vous prie d'excuser l'imperfection de mon français. (Omlouvám se za nedokonalost mé francouzštiny.) Nejprve chci oslovit kováře, jak se to říká u nás. Pane Lombarde, jaké konkrétní služby jste schopní a ochotní poskytnout českým investorům pro investice na vašem území, a zda budou jejich investice chráněné zákonem vaší země stejně jako investice francouzských investorů? Budou u vás moci úspěšně žádat o investiční půjčky? Pokud ano, za jakých podmínek?“

Vypadal dost zaskočen, na zástupce jedné z největších finančních institucí vypadal dost mladě, asi na třicet, maximálně pětatřicet let. Domníval jsem se, že podcenili naši zvědavost. Dost nesměle se rozmluvil o jejich ročním obratu a o tom, kolika podnikům poskytují služby… a podobně, mlátil prázdnou slámu, ale neodpověděl konkrétně ani na jednu otázku. Sám jsem se cítil trapně, nenachytal jsem jej se spuštěnými kalhotami, ale přímo posraného.

Nechtěl jsem jej dále ztrapňovat, tak jsem se snažil nějak jej z toho dostat. „Jestli vás správně chápu, tak tyto otázky budete během tohoto týdne domlouvat s naší vládní delegací? Omlouvám se, nejsem členem oficiální delegace, jsem podnikatel, soukromá osoba se zájmem u vás investovat, proto jsou moje otázky přímé, aby bylo mezi partnery jasno. Pořádek dělá přátele. Mohu tedy očekávat odpovědi na své otázky na závěr, po vládních jednáních?“

Viděl jsem, jak mu padl kámen ze srdce. „Ano.“

„Děkuji, budu se těšit.“

Můj ministr vstal a očima mi naznačoval, abych jej následoval. „Ty ses zbláznil? No to byl trapas! Toho chlapa pokud nevyhodí, tak jej přeřadí někam do sklepa do archivu rovnat šanony.“

„Vždyť to byly běžné otázky, které měli očekávat, nebyl schopen nám nic nabídnout, myslím, že jsem vám spíš pomohl, připravil pro vás lepší pozici. Teď, co se takto ztrapnili, mají co napravovat a měli by se snažit vyjít vám co nejvíce vstříc.“

Můj ministr se zamyslel. „A víš, že máš pravdu?“

„Zajisté, já se na rozdíl od něj připravil.“

Hlasitě se rozesmál. „Ty fakt můžeš nastoupit na ministerskou funkci, jsi pěkně tvrdý až zákeřný protivník.“ Plácli jsme si a vrátili se na mítink.

Uviděl jsem, že vedle Lombarda sedí i jeho starší kolega a spílá mu. Zaregistroval můj příchod a vypadal ještě více zkroušeně. Hodil na mě takový ten štěněcí, prosebný pohled. Vstal, přistoupil ke mně a poprosil mne o rozhovor mimo salonek.

„Dáte si skleničku koňaku?“

Souhlasně přikývl hlavou. Usedli jsme do křesel v hale. Uviděl jsem v recepci Pierra, tak jsem za ním zašel a poprosil jej, aby nám poslal dva koňaky, a za pultíkem jsem mu pohladil prdelku. Šibalsky mrknul na mého společníka. Měl jsem dojem, že se znají. Zeptal jsem se na to Pierra.

„Ano, dost dobře, a myslím, že se mu dost líbíš.“

„A do prdele!“ řekl jsem česky.

Pierre se na mne podíval nechápavě.

„Merde! Jsem blbec, na mítinku jsem jej dost ztrapnil. Nedokázal odpovědět na mé otázky.“

„Netrap se tím, není to tvá chyba. Třebas ti nabídnou jeho místo. On si poradí.“

„Promiňte, poprosil jsem Pierra o koňak a prozradil mi, že se znáte. Omlouvám se, že jsem vás dostal do prekérní situace svými otázkami. Myslel jsem, očekával jsem, že v tom směru budete mít pro nás nějakou nabídku. Promiňte, jestli dovolíte, jmenuji se Simon.“

Zvedl se a podal mi ruku, příjemný stisk, i když měl mírně vlhkou ruku. Chudák, trochu se z toho potil.

„Jsem potěšen, že vás poznávám.“

„Nebudete mít potíže z mého poznání?“ usmál jsem se.

„Nemyslím, spíš můj starší kolega, ten měl odpovědět, ale zdržel se. Stejně by na vaše otázky také nedokázal odpovědět.“

Pierre nám sám přinesl koňaky, přátelsky se pozdravili.

„Omlouvám se, s Pierrem jsme přátelé a vy jste mi sympatický také, nemohli bychom si tykat? Máme k tomu dobrý koňak,“ všichni tři jsme se už culili a on přikývl.

Napřáhl ruku. „Éric.“

Podal jsem mu ruku, pevně jsme si je stiskli, druhou rukou jsem jej plácl přes zadek a dal mu pusu na tvář. Byl tak zaskočen, že skoro nedýchal.

„Na zdraví!“ zvedl jsem skleničku s koňakem. Hodil jej do sebe na ex. Znovu jsem jej dostal do rozpaků.

„Abych nezapomněl, kolega chce, abych se ti za to faux pas omluvil a pozval tě někam posedět.“

„Mohou mne doprovodit i mí přátelé? Jsme čtyři, nerad bych je nechával samotné, já je tady dotáhl a oni se nedomluví francouzsky.“

„Jistě, budu rád.“

Znovu jsem jej políbil na tvář. Dopili jsme a vrátili se na mítink. Kluci už tam zpovídali podle mých instrukcí přidělené zástupce firem.

„Podívej se, Éricu, na mé kluky, jak jsou v ráži.“

Usmál se. „Máš je dobře připravené.“

Usmál jsem se a vzpomněl na pionýrské heslo: „Vždy připraven!“

Na konec mítinku jsme se domluvili a fotografovali se s vybranými zástupci. Když jsme se fotili s Éricem, pohladil jsem mu zadek a pak mu pevně sevřel půlku, měl ji pěkně pevnou. Byl jsem zvědavý na tu fotku, jak se tam bude tvářit.

Zeptal jsem se i ostatních vybraných zástupců, zda by si nechtěli jít s námi posedět do hospody. „Oficiality máme za sebou, tak si můžeme promluvit a pobavit se jako lidé,“ smáli se všichni a rádi přijali mou nabídku s tím, že jedině na jejich účet. Vyrazili jsme zase pěšky, bylo to jen pár minut, do osvědčené hospody nedaleko Matky Boží. Dobře jsme se bavili a pár džbánků vína všechny pěkně uvolnilo. Kluci se už tulili, až na Mišáčka, ten vypadal kysele.

„Promiňte, odskočím si,“ mrkl jsem na Miška.

„Tak u toho mého ses nestrefil.“

„To nic, Miško, jen buď na něj milý, netlač na něj, nemusíš jej dostat do postele, jen získat přízeň pro případnou spolupráci.“

Po třech hodinách jsme se poděkovali a rozloučili. Na recepci na mne čekal Pierre. „Máte doplněný bufet jako včera.“

Koukal jsem na něj nechápavě. „Ale já nic nechtěl.“

„To zajistil ten druhý, Éricův kolega, jako omluvu za jejich neschopnost, a budete to dostávat po celou dobu jednání, včetně šampaňského, nebo jestli budeš chtít, i něco jiného.“

„Děkuji ti, Pierre.“

Vitrína našeho bufetu byla narvaná. Kluci valili oči. „Ty se úplně zruinuješ. Vždyť jenom láhev šampusu stojí skoro deset táců,“ podotkl Matys.

„Neboj, nezruinuje mne to, a stojí jen osm táců.“

„Jo, ale čtyřikrát.“

„Tak dost, nelámej si tím hlavu, to je moje starost, vy hlavně dělejte, co vám řeknu, a nic neriskujte. Doufám, že si rozumíme.“ Neprozradil jsem jim, že to je na účet CDC.

Převlékli jsme se a šli na večeři do restaurace. Vzal jsem s sebou jednu láhev šampusu. V recepci jsem poprosil o vhodnou tašku a po večeři ji věnoval mému ministru. Nechápavě na mne koukal. „To si nemůžeš dovolit, vždyť to stojí majlant.“

Nehodlal jsem se mu svěřovat, co si mohu či nemohu dovolit. „To je omluva od toho finančníka.“

Culil se a kroutil hlavou. „Ty jsi neskutečný, to se mi zdá.“

„Mám políčeno na něco většího, ale nechci to zakřiknout.“

To už se hlasitě rozesmál.

Kluci po večeři pospíchali do koupelny a už se chtěli vrhnout do jacuzzi, jenže ta nebyla vyhřátá. Spustili ohřev a přemýšleli, co zatím.

„Kluci, oblečte se a vemte si kabáty, půjdeme ven, trochu se projdeme. Potřebujeme pohyb, celý den sedíme na prdelích.“

Trochu znechuceně na mne koukali.

„Projdeme se jenom kousek po okolí, ať víme, kde jsme a co je kolem nás.“ Bydleli jsme uprostřed Paříže mezi nejvýznamnějšími památkami. „Maty, nezapomeň kameru, potřebujeme také po návratu udělat nějakou prezentaci ve škole, tak se snaž, bude to tvoje vizitka jako našeho dokumentaristy,“ ustanovil jsem jej do funkce.

„Nezapomeňte také foťáky.“ Já měl svou Prakticu a lehký teleskopický stativ, který se mi vešel do vnitřní náprsní kapsy.

Kousek od hotelu je bývalý královský zámek Louvre. Na prostranství před ním stojí majestátní pyramida ze skla. V tuhle dobu svítící a zrcadlící se v nádržích fontán kolem ní. Zapózovali jsme, já si postavil stativ a nastavil samospoušť, abychom tam byli všichni, i Maty toho využil a nasadil na něj na chvilku kameru. Přešli jsme za Louvre a před námi byly budovy nejstarší francouzské univerzity, věhlasné historické Sorbonny. Nescházela tam ani kaple, jako součást všech historických univerzit, zde vévodí celému komplexu. Univerzitu zřídil věhlasný kardinál Richelieu, který zde byl pochován, bohužel revoluční léta francouzské revoluce se podepsala i zde a z historických památek se nedochovalo nic. Vybrakovali i jeho hrobku a dochovala se jenom jeho rozpůlená lebka. Něco podobného jsme zažili i my v naší krajině, v době husitských válek. Představil jsem si, jaké to bylo studovat v té době, asi bych to nechtěl zažít.

Přecházeli jsme přes Seinu, zde se řeka klikatí, takže přecházíte z jednoho břehu na druhý často. Na nedaleké ulici, jednom z hlavních tahů středem města, se majestátně vyjímá budova našeho velvyslanectví a nad ní do nebe čnící Eiffelova věž. Připomíná mi dobu T. G. Masaryka a M. R. Štefánika, zakladatelů našeho státu a státnosti. Jejich vliv a prestiž, i prestiž naší nově vzniklé republiky musela být u Francouzů vysoká, když nám byla přidělena tato lokalita v srdci Paříže, mezi Sorbonnou, Louvrem a Chrámem Naší Paní – Notre Dame. Běžně se ale u nás pojmenovává jako Chrám Matky Boží. V pravoslaví by se jmenoval Chrám Bohorodičky. V tuhle dobu vypadalo jeho průčelí majestátně ve světle reflektorů. Umím si představit, jak byla tato stavba působivá ve středověku. Jakou hrůzu a respekt vyvolávala u tehdejších lidí, na které z téměř nebeských výšin shlížely stvůrné pohledy chrličů, kteří střeží přístup do nebeských výšin.

Zaslechl jsem dvoje cinknutí věžních hodin, to odbily poslední půlhodinu mého nezralého mládí.

„Vrátíme se, je nejvyšší čas.“ Vraceli jsme se mírným obloučkem podél břehu Seiny. Zaposlouchal jsem se do nádherného poklidu noci. Řeka neslyšně plula pomalým tempem, auta jako by ani nejezdila, slyšel jsem jen jemný šelest posledních lístků na okolních stromech, které vypadaly, jako by se odlepily od malířské palety, kde se otřely o všechny barvy.

Ležel jsem natažený na posteli a odpočíval jsem, trochu jsem byl z dnešního shonu psychicky unaven. Přemýšlel jsem o zítřejším programu. Zítra budou ve vedlejší budově, kde je velký sál, firmy prezentovat své výrobky a zboží. Kluci zatím uzobávali nějaké občerstvení, já si vzal hrozen a také uzobával pomalu kuličku po kuličce. Najednou se na mne vrhli a celého mne postříkali šlehačkou, na šlehačku házeli jahody, kolečka banánu a kuličky borůvek.

„Všechno nejlepší! Udělali jsme ti ten největší narozeninový dort.“

Skutečně, vypadal jsem jako dort a uprostřed trčela hromnice. Honza s Matym mne začali olízávat každý z jedné strany a ten malý čertík se pustil do olizování mých chodidel. Lechtalo to k zbláznění, měl jsem co dělat, abych se nepočůral a nezničil tak celý dort. Pak mi ocucal všechny prsty na nohách, byl to zvláštní, ale velmi příjemný pocit. Jen co mne přestal lechtat Mišák, kluci se pustili do olizování mého podpaží, to mi zase způsobovalo rozkoš, ale také mne to lechtalo. Hajzlíci nevděční. Roztáhl jsem co nejvíce nohy a tím jsem Miška pobídl, aby se ujal mého rozkroku. On mi pomalu hladil prsty vnitřní stranu stehen, věděl, že je to má nejvzrušivější zóna. Ocas se mi napínal k prasknutí. Kluci mi zrovna vylizovali pupík, to už jsem se začal kroutit, když mi jazyky šťourali do toho lechtivého důlku.

Pomalu, ale jistě se přibližovali ke svíčce na tom ovocném dortu. Míša již očišťoval jazykem můj pytlík od šlehačky, také se vyžíval v dráždění třísel. Najednou přesunul jazyk na trubici a jako ve zpomaleném filmu co nejvíce rozpláclým jazykem se sunul k vrcholu mé svíce. Ze stran se připojili i Honza s Matym, tři jazyky se mi sunuly k vrcholu a já, když se první Mišáčkův jazyk dotkl mé uzdičky, vystřelil ze svého ohňostroje a všechny tři jsem zaplavil erupcí. Také vybouchli smíchy, Miško nezaváhal a chopil se pusou mého žaludu a jal se odsávat zbývající dozvuky mojí exploze. Zvrhlo se to v divoké kouření, ve kterém se střídali, ale Míša měl výhodu, že měl k dispozici mé koule, a když nekouřil, tak cucal a lízal koule, přitom stále dráždivě hladil má stehna. Za chvilku to vyvolalo mou následnou erupci, sice už nebyla tak plná semene, ale o to více byla hlasitá. Řval jsem jako tur a kluci řvali znovu smíchy.

Jacuzzi třikrát zapípala, což znamenalo, že je vyhřátá na požadovanou teplotu. Kluci se do ní vrhli, já šel do sprchy očistit své tělo od zbytku šlehačky.

„Teď vás ztrestám za to mučení, vy nevděčníci. Všechny vás tvrdě vymrdám.“

Choulili se k sobě jako oukropci, Míša ukazoval prstem na můj ztopořený penis, který se majestátně při chůzi pohupoval, ale stále koukal do nebe. „Teď si udělám hloubkový průzkum české delegace a bez gelu, ať si to užijete.“ Viděl jsem, jak honem jejich prsty směřovaly k dírkám, aby si je trošku připravili. Vhupsl jsem do lázně a prvního jsem si odchytil Matyho, věděl jsem, že ten se umí hezky sám otevřít a vyjít tak žaludu vstříc, stačilo jej chviličku dráždit a už jeho špulící dírka otvírala své ústí.

Pozvolna jsem se do něj dobýval, po lehkém tlaku jsem se přehoupl přes jeho chtíčem oslabenou obranu. Maty byl zapřen přes rohovou sedačku, kde bylo nejvíce perlících trysek, tak byl masírován vně i zvenčí. Po pár pozvolných přírazech jsem do něj plně a drsně bušil, doprovázel to silně hlasitě.

Hekal hodně hlasitě, co u něj nebylo zvykem. „Tak, ty stará kurvo, pořádně si aspoň můžeš zařvat,“ a pořádně pálivě jsem jej plácl po půlce. Krásně hlasitě a slastně vzdechl, zasloužil si ještě dalších pár plácnutí, já do něj dorážel o to víc, čím hlasitěji a více hekal. Najednou hluboce zahučel jako parní lokomotiva a já pozoroval, jak v perličkách vyvěrají bílé částečky jeho vyvrcholení.

Natočil jsem Matyho tvář k sobě. „Otoč se a sedni si do toho sedáku, vyperlí ti to hezky dírku za odměnu.“ Chopil jsem jej za bradu, poděkoval mu a dal mu pěkně hlubokého hudlana, až mu lezly oči z důlků. Vypadal dost zdrchaně, nevím z čeho, vždyť veškerou práci jsem oddřel já, on jen držel.

„Tak kdo bude další?“ Prstem jsem ukázal na Míšu. „Ty čertíku zlobivý, teď ty.“ Uculil se, viděl jsem, že se nemůže dočkat.

„Chvilku si odpočinu,“ sedl jsem do perlícího sedáku. „Pojď si nasednout!“

Mišáček si ladně nasedl na můj majestát, při dosednutí hlasitě vyhekl. Rozpažil ruce a uchopil se okrajů lázně. Poskakoval, jako by měl pod prdelkou pružinu, a doprovázel to slastnými vzdechy. Dráždil jsem jej v tříslech a na bříšku, to jsem zase o něm věděl já, co má nejraději, co jej nejvíce dráždí. Občas jsem mu jen tak jakoby mimochodem zavadil o klacek, který byl krásně napružený. Když jsem seznal, že už bude za chvilku připraven, protože se začal zvolna zaklánět a v jeho nitru to vřelo jako štajrunk u šlechtičny, zamířil jsem svou pozornost na jeho bradavky, lehce je párkrát přetřel a pak mu je pevně sevřel mezi prsty. Hlasitě zařval od překvapivé bolesti a z jeho signální píšťaly vytryskl silný a souvislý proud jako bílý bič. Ještě dvakrát či třikrát dosedl a zhroutil se mi v náruči. Nechal jsem jej chvilku si odpočinout, ožužlával jsem mu uši, pootočil se a blaženě se na mne usmíval. Hlesl: „Jsi boží!“

„Nerouhej se!“ políbil jsem jej. „To sis zasloužil, ty můj čertíku.“ Chvilku jsme takto setrvali, objímal jsem si jej kolem pasu a prstem mu pobrnkával po jeho plováku, který již povadlý volně splýval v lázni perličkových bublinek. Zůstal ale stále napíchnutý na mém pevném trnu.

Honzík se laskal s Matym v protějším rohu. „Honzíku, zůstal jsi poslední, ale to schválně, ne proto, že bych tě opomenul. Pojďte ke mně, oba. Maty, ty tady poskytni poslední útěchu Mišáčkovi, než já tady ještě ztrestám Honzíka.“

Mišák byl proti Matymu skoro poloviční, ten jej jemně a láskyplně vyzvedl z mého klína a slastně mu olízl bradavky. Mišáček se ještě plně nevzpamatoval, jen zasténal, rukou si přitáhl jeho hlavu a líbal Matyho. Já se věnoval ústům Honzíka, ožužlával a zakusoval jsem jeho rty, měl je pěkně vykrojené, plné, ale ne moc. Holil se už, ale jeho vousky byly ještě jemné, takže když byly trochu odrostlé, tak hezky jemně šimraly, neškrábaly, nebyly ještě tvrdé.

Můj klacek byl stále v napětí a tlačil mu na břicho, stejně tak ten jeho mně. Ukázal jsem mu, aby si vysedl na okraj lázně a já si mohl pohrát s tou jeho hračkou. Jeho penis byl moc hezký, pěkně vytvarovaný, dost velký a krásně napružený. Ústy jsem uchopil jeho bambulku a odtahoval od těla, abych jej následně uvolnil a tím hlasitě plácl přes břicho. Za chvilku to bylo doslova pružné péro. Poté jsem mu vcucnul pytlík do úst, líbil se mi, že mi tam vešel celý, a já jazykem v puse mu přehazoval kulky.

„Pochčiju se!“ upozornil mne.

„Tak se otoč a prověs se přes okraj, vyšpul na mne tu svou nádhernou prdelku.“ Jen co to provedl, nedočkavě jsem se mu do ní zakousl, s citem. Roztáhl jsem mu půlky a přelízl růžičku, jednou, dvakrát, pětkrát. Jazyk se dobýval do středu a jeho dírka se pozvolna otvírala, poklepal jsem po ní svou bambulkou, dírka se nedočkavě otevřela asi na dva prsty. Žalud byl zvědav, co se skrývá za tou brankou, a cpal se vpřed, trochu se musel více snažit, a prodral se Honzíkovou úžinkou. Našel tam dostatek prostoru a začal tam dovádět. Honzíkově dírce se to také líbilo a vycházela mu vstříc. Byla to nádherná slast, zakusoval jsem se mu do ramene, pak jsem mu líbal otisky svých zubů. Při mém dorážení voda vystřikovala až nad naše hlavy a kolem lázně.

„Poklekni si na sedák.“ Zaklekl, vzal jsem jeho pravou nohu a vyzvedl ji k mému rameni, podložil mu ji rukou a vnikl zpět do jeho nitra. Slastně hlesl, měl krásný výraz ve tváři, vrněl, přidal jsem a můj ocas se napnul, až jsem cítil, jak se žalud otírá o stěny jeho nitra.

Rozhekal se na plné kolo. „Mrdej mne!“ řval, až se zajíkal. Pravou rukou jsem jeho šourek tlačil co nejvíce směrem k dírce a ten také absorboval moje přírazy.

„Umřu!“ zařval z plna hrdla a vytryskl jeho gejzír. Pohled na jeho štěstí spustil i ten můj a jeho nitro zaplavovala moje životní míza. Kňoural a dostal třes, ten mě krásně rajcoval, tak jsem do něj stále bušil. Zajíkal se a kvílel, třes se měnil v záškuby. Spustil jsem mu nohu, otočili jsme se, já si s ním na klíně usedl do sedáku a užívali jsme odeznívání našeho orgasmu.

Po chvilce odpočinku jsme vylezli z lázně a dopřáli jsme si skleničku šampusu, kluci si vybrali trochu zobání z bufetu. Objevili tak i další druhy ovoce, které ani ještě nikdy nejedli či neviděli. Tomel, mochyně, pitahaya, mango, karambola, rambutan, liči, fíky a datle. Byl tam i meloun, ten já miluji, rozpůlil jsem jej a vzal si jednu půlku, k tomu lžíci a už jsem dlabal, to se naběhám s čuráním. Zásobu ovoce, sýrů, šunky a pití jsme měli na několik dní, jestli to Pierre zítra znovu doplní, tak s tím budeme muset chodit na trh. Musím si s Pierrem o tom promluvit.

Zítra nás čeká prezentace technologií a služeb, pozítří vývozci, zejména z oborů potravinářství, farmacie a drogerie, a samozřejmě vinaři.