Znovu nalezená láska 18 – Paříž podruhé

Éric pro mne přijel na letiště s Andrém. Vidět jej volného byl pro mne ten nejhezčí dárek pod stromeček. Málem jsem přerazil zábranu u odbavení, když jsem jej zahlédl, pěkně jsem si narazil stehno. Úřednice u přepážky se potutelně usmála, když zahlédla Andrého, jak se ke mně řítí. Bylo jí na první pohled jasné, že k sobě patříme, byli jsme oblečení stejně, v oblecích a kabátech od Maurice. Vyhrkly mi slzy, stejně i Andrému, objímání a líbání nebralo konce.

Vyrušil nás dotaz:

„Já pusu nedostanu?“

„Christine!“ Sevřel jsem ji pevně do náruče, až zavýskla, a zlíbal jí tváře, za ní se ukázal Éric.

„Děkuji ti, příteli!“ Také jsem jej pevně objal a políbil.

André uchopil můj kufr.

„Ty táhneš cihly?“

„Jó, zlaté,“ zažertoval jsem, „to je od Ježíška.“

Nechápavě se na mne všichni podívali, zapomněl jsem, že neznají Ježíška.

„Cadeau de Noël.“ (Vánoční nadílka od Noëla, dává dárky krbem 25. 12., ekvivalent našeho Mikuláše.)

Pozoroval jsem, že nejedeme k Lombardům.

„Nejedeme k vám?“

„Jedeme, ale na venkov, do rodinného sídla,“ odvětila Christine.

Přijeli jsme k zámku kousek za Paříží.

„To vše obýváte?“ Byl to dost rozlehlý zámek, přestavěný z bývalého hradu, dominantou byly dva bastiony po stranách s děly, vodní příkop, ale bez vody.

„Nemáte vodu?“

„Máme, stačí otevřít stavidlo, ale kvůli komárům, kteří se tam hodně líhli, jej nenapouštíme,“ poznamenal Éric.

Obývali jen jedno křídlo, průčelní budova a levé křídlo sloužily pro historickou expozici. Jak jsem se dozvěděl od Érica, táta celý život buduje a rozšiřuje historickou expozici peněžnictví a bankovnictví.

„Tak to vystavujete i zlaté cihly?“ zažertoval jsem.

Vzal mne za ruku, já zase držel ruku Andrého. Přivedl nás k pancéřovým dveřím s malým okénkem:

„Podívejte se tam.“

Koukali jsme se na klasickou bankovní zlatou cihlu.

„Ta musí být pořádně těžká.“

„Čtyři sta troyských uncí, asi dvanáct a půl kilogramu, a skoro tři a půl miliónu franků,“ referoval mi Éric.

„Kluci, oběd!“

Pospíchali jsme do jídelny, historické, krásně zařízené, veškeré čalouny v barvě vína s květinovým růžovým vzorem.

Uvítal mne i Jacques, Éricův otec a Alex. Takže Éric splnil mé přání.

Hlavním chodem bylo pečené jehně. Zbožňuji jehněčí. Doma jej vždy míváme na Velikonoce. Maminka jej naplní nádivkou, povaří ve velikém hrnci a pak zapeče.

Po obědě Christina chtěla jít připravit kávu. Zadržel jsem ji.

„Nejdříve Cadeau de Noël.“

Jacques dostal dvě láhve tokajského výběru 6-putňové, Azsú ročník 1972, to mi pro něj sehnal můj bývalý spolužák Béla, jehož rodina měla vinice v Tokajské oblasti a kteří spolupracovali s maďarskými vinaři.

„To je třetinka piva?“ zeptal se, když spatřil malou láhev podobnou pivní.

„To je nektar, nápoj bohů! Na deci je potřeba úroda z jednoho hektaru vinice.“

Honem si nasadil brýle a pozorně se začetl do viněty. Blaženě se u toho culil.

„Malý kraj dokázal porazit takovou vinařskou velmoc, jako je Francie. Král Slunce, Ludvík XIV., nazval tokajské víno 'Vinum regnum – rex vinorum', což je 'Vin de roi – Rei de vin'.“ (Víno králů – král vín.)

Christine otevřela svou velkou kazetu, žasla a nemohla mluvit, přiložila si dlaně na ústa, až se na ni všichni zadívali, zda ji nemají zkropit vodou. Přivezl jsem jí kávovou soupravu z růžového porcelánu Byzant.

„Vy předčíte Francii i v porcelánu, to je neskutečně nádherné!“

Když se nakochala, odešla nám do ní připravit kávu. Jacques byl zaneprázdněn nektarem, tak jsem mohl předat dárky Éricovi a Alexovi.

„Otevřít v soukromí!“ Uculil jsem se, kluci se na mne podívali s jiskrami v očích a zmizeli. Za chvilku se vrátili ležérním krokem, věděl jsem, že se dárek líbí a hned jej použili. Pozlacené anální kolíky, na rozetě s malým briliantem. Takže dostali šperk.

„Tobě jsem sice slíbil ten nejlepší dort, ale celníci mi jej zabavili, tak ti věnuji srdce.“ Podal jsem mu malou krabičku s řetízkem a asi třícentimetrovou kruhovou plackou, uprostřed ve vyříznutém otvoru bylo vsazené červené vybroušené srdce barvy holubí krve. Hned jsem mu jej pověsil na krk, hezky se vyjímal na jeho chlupaté hrudi. Něžně mne políbil. Smutně se na mne podíval.

„Já pro tebe nemám nic, peníze mám doma a tam jsem ještě nebyl.“

„Nic mi nekupuj, neutrácej, já už od tebe mám dárek, mám tebe.“ Pohladil jsem mu zadeček. Slastně se uculil, od poslední návštěvy u Érica jsme se nemilovali. Těšil jsem se na něj, nemohl jsem se dočkat večera.

Po odpolední kávě, kterou Christine podala v růžovém porcelánu, jsme s kluky vyrazili projít se do zahrady. Bylo chladno, ale bez sněhu, sníh je zde zřídkakdy.

Od Érica jsem vyzvídal, co je nového ve vyšetřování ohledně Andrého strýce. Nepotěšil mne, myslel jsem, že jej zatknou, že mají dost důkazů o zneužívání mladého Andrého od deseti let.

„U nás jsou ohledně toho velmi benevolentní zákony a i jejich znění je dost vágní. Není stanovená věková hranice, a pokud se něco řeší, tak jen jako přestupek. K soudu se dostanou případy jen tehdy, když si dítě postěžuje a projeví nespokojenost, a i tehdy se to dost těžko prokazuje. Většinou se to vyřeší finanční kompenzací mimo soud.“

„A co to, co si nafilmoval, z toho nelze soudit, že to André nechtěl, že dostatečně projevil svým chováním nespokojenost?“

„Psycholog se vyjádřil, že je nutné rozsáhlé šetření, posudky znalců a je to na dlouho a výsledek velmi nejistý.“

Zprávy od komisaře zněly slibněji. Ten šel po linii peněz, ujali se toho úředníci z finančního úřadu a teď po Novém roce začne i šetření svěřeneckého soudu. Dům totiž André zdědil po rodičích. Strýc tím, že si jej vzal do péče a odmítl si jej adoptovat, ztratil právo nakládat s jeho majetkem bez omezení. Měl všechna práva vlastníka, kromě práva zcizení. Po dospění Andrého přišel i o tato práva. Andrému i jeho matce, vlastní sestře, tvrdil, že dům od jeho otce koupil, ale nikdy neukázal žádnou kupní smlouvu, vždy se jí nějak vymluvil. Když matka zemřela, tak André byl malý na to, aby měl z toho pojem.

„André, ty budeš docela zámožný ženich,“ uculil jsem se, nemusí se trápit, že je chudý.

„No zámek to není.“

„To bych s tebou ani nechtěl, to bychom se tam stále hledali.“ Rozesmáli jsme se. Pohladil jsem mu jeho skvostný zadeček, až jsem polkl slinu, když jsem na něj sáhl. Klacek jsem měl celou dobu jak z kamene. Zajel jsem mu druhou rukou pod kabát a dráždil bradavky. Žádostivě mne líbal, jeho jazyk mi prolustroval ústa a ten můj zase jeho. Odtáhl jsem se od něj a znovu se vrhnul na jeho rty, jemně jsem se mu do nich zakusoval. Musel jsem brzdit, moc nechybělo a udělal bych se do trenek. Měl jsem na něj šílenou chuť. Měl jsem dvacet dní půst bez Andrého.

Vrátili jsme se do zámku, s Éricem jsme si udělali jeho obhlídku. Nakonec nás zavedl do našeho pokoje. Rozlehlému pokoji trůnila postel s nebesy. André se potměšile culil.

„Tady se to bude krásně milovat,“ prohlásil natěšeně.

„A kdo, s kým?“ škádlil jsem jej. Byl si vědom, že mám důvod mít nějaké námitky. Zatvářil se zklamaně.

„No když se najde někdo hodný a poslušný, tak bych si nechal říct. Ale kde jej najít?“

Éric s Alexem se potutelně uculovali, jak se André nejistě ošíval.

Éric ukázal na dveře po straně, to byly dveře do mého pokoje. Když je otevřel, za nimi byl asi metrový prostor, pak další dveře. Pak teprve jsme vstoupili do jeho pokoje, byl až na pár detailů stejný jako náš.

„Ta zeď je tak silná, protože je to pozůstatek hradební zdi,“ vysvětlil Éric.

Rozhlédl jsem se po Éricově pokoji a na zdi jsem zahlédl Rêverie. Podíval jsem se na Alexe, ten se trochu rozpačitě ošíval, popošel jsem k němu, pohladil jej po tváři a políbil. Konečně Alex vstoupil do sebe a uvědomil si, co je pro něj nejdůležitější.

„A kdy ti máme pózovat my?“

„Můžete teď!“

Éric nám nabídl koňak. „Trochu na zahřátí, venku bylo docela chladno.“ Po chvilce přizvedl skleničku. Povídali jsme si, co se událo během mé nepřítomnosti, já zase, jak jsem trávil Vánoce. Přerušilo nás zaklepání na dveře, to přinesla dívka, která vypomáhala v kuchyni, jablečný koláč a kávu.

„Jste připravení, jak jsme se domluvili?“ ptal jsem se Érica a Alexe. André se díval nechápavě, nevěděl, o co jde.

„Všichni a všechno je připravené na devětadvacátého,“ odpověděl Éric. Pak vyndal ze zásuvky list papíru a podal mi jej. Podíval jsem se na potištěný list.

„Já nejsem expert, to je tvůj obor, tak ti věřím, že to bude v pořádku. Jedná se o pět milionů, tak nesmíme udělat chybu.“

Éric mne ujistil, že je vše v pořádku, doklad má všechny náležitosti, citoval mi body dle zákona a ukazoval prstem po listině.

„Mluvil jsem včera s Hélène, madame Caterine s tím souhlasí.“

André na nás stále nechápavě koukal. Pozoroval jsem na něm, že by rád věděl, o co jde. Ve své nesmělosti se ale upejpal otázat.

„Chceme založit nadaci, která bude pomáhat mladým v těžkých životních situacích. Máme už pár donátorů a také několik aktivních členů do správní rady.“

„Maminka už vymyslela i název – Šance pro mládí,“ pochlubil se Éric.

„Líbí se mi, hezké a výstižné, ale dlouhé, potřebujeme nejlépe jednoslovný název a pak jako podtitulek – La chance pour les jeunes.“ Měl jsem radost, jen aby nám plán vyšel i pozítří.

Při večeři jsme s Éricovým otcem dlouho mluvili o rozběhu akciovky, protože smlouva již byla českou stranou schválena, přijali i moje připomínky a došlo ke změně původního návrhu. Zmínil se, že obdržím od ministrů obchodu a školství dobrozdání k jednání s univerzitami o spolupráci na projektu, zejména na terénním průzkumu. Přijedou odborníci z Francie a seznámí studenty s požadavky projektu a také předají univerzitám nejnovější přístroje potřebné pro průzkum. Já mám pro ně zajistit ubytování a dopravu. Ještě že jsem měl u sebe diktafon, nic mi nesmí uniknout. Kluci už byli na pokojích a Jacques do mne stále mluvil.

„To snad bude vše, snad jsem na nic nezapomněl,“ konstatoval. „Ještě jedna věc, ty ani nejsi zvědav na svou půjčku?“

„Předpokládám, že je v pořádku.“

Přikývl hlavou.

„V Živnobance mají instrukce, na který účet, nebo spíše podúčet mají peníze připsat.“

„Vidím, že se učíš i ve financích.“

„To mi poradil ředitel banky,“ usmál jsem se. „Já se nebojím a nestydím zeptat na něco, co nevím, tak jsem si nechal poradit. U nás se říká: ‚Líná huba, hotové neštěstí!‘“

Rozesmál se. Popřáli jsme si dobrou noc.

André již klidně oddechoval pod nebesy. Kruci, Éric mi neukázal, kde je koupelna, snad bude někde blízko. Rozhlížel jsem se po pokoji, v koutě jsem zahlédl proužek světla, který vycházel z nedovřených dveří, také jsem zaslechl smích a po našponování uší i šplíchání vody. Po otevření jsem našel za skleněnou zástěnou Érica a Alexe, jak dovádějí v jacuzzi, vedle byly dvě sprchy a další vybavení pro hygienu. Zkraje byla také uzavřená toaleta. Kluci mne zmerčili a mávali, abych se připojil. Zakroutil jsem nesouhlasně rukou a spustil si sprchu, pospíchal jsem za Andrém.

Najednou stál André u mne a mydlil mi záda. Dlouho jsem po tom toužil, a tak jsem si to užíval. Po dokonalém vydrhnutí zadní části mého těla jsem se otočil a poskytl mu možnost opečovat i přední část. Po spláchnutí mydlinek André přede mne poklekl a s prosebným pohledem ke mně zvedl zrak. Usmál jsem se na něj a on na mne. Chtěl si hrát, předváděl svou pokoru, ale v očích jsem viděl ty čerty, co s ním šily. Otevřel ústa a jazykem mi projel slabiny, pak se věnoval šourku, ruce neustále jezdily po mých stehnech vzadu, zepředu i z vnitřní strany. Hladil i mé hýždě. Obě jeho dlaně spočinuly na mé prdelce a zatlačily, penis vnikl do jeho otevřených úst a André se mu věnoval se vší pečlivostí. André už znal má nejcitlivější místečka a těm se věnoval nejčastěji, proto mi prsty dráždil prostatu u hrazdičky a zuby jemně zadrhával o ráfek žaludu. Při jeho dotycích mnou prostřelovaly blesky, byl jsem jako elektrizován. Zmocňoval se mě třes nejvyšší rozkoše, nemusel se ani dotýkat těch nejcitlivějších míst. Byl jsem tak roztoužený, že mně stačil jakýkoli jeho dotek, abych byl u vrcholu. Ocas a koule jsem měl na prasknutí, kmital vzrušením nejvyšší vibráto.

André jej vyndal z úst a úlisně se koukal na můj tepající klacek, vyšel ze mne jakýsi lítostivý vzdech, že už to dál neudržím, a následně jsem zařval jako lev a explodoval do jeho otevřených úst. Lačně zachytával každý můj výstřik. Bylo toho hojně, zásoba od odjezdu z Paříže, celou dobu jsem se postil a teď jsem mu to vše našetřené věnoval. Ocas jsem měl napnutý, až jsem pociťoval bolest u kořene. Kolena se mi podlamovala. André mne vzal do náruče a zamířil do jacuzzi. Teď jsme uviděli, že ti dva na nás koukají s otevřenými ústy. Vložil mne do perlícího sedáku a líbal má ústa, zasypával je jedním polibkem za druhým. Když jsem se rozdýchal, vášnivě mne políbil a dlouho jsme v tom polibku setrvali.

Mé ruce automaticky zamířily na oblíbené místečko a jaly se jej důkladně prozkoumávat. Neposlušný ukazováček se zabořil do chtivé dírky Andrého, pulzováním jako by jej chtěl vtáhnout do sebe. André se opřel o stěnu lázně a žádostivě na mne vystrčil své nádherné půlky. Neupejpal jsem se, dost dlouho jsem si jej odříkal, teď si to vše vyberu i s úroky. Nedočkavě jsem zabořil tváře mezi hebce ochlupené půlky. Miluji ty jeho jemné chloupky. Slastně se svíjel pod doteky mého jazyka na jeho rozetce, dával jsem si načas a vyžíval se v každém doteku. Dírka mu pulzovala nedočkavostí a zvolna otevírala branku ke štěstí. Jazyk mi nepřestával rejdit po rozetce a prošťourávat dírku. André sténal a podlamovala se mu kolena. Mezi nohama jsem protáhl jeho klacek. Byl tuhý jak z ocele, zazářil na mne červenofialový žalud. Nenasytně jsem jej obkroužil jazykem. André se jemně zatřásl, jako by jím projel výboj. Olizoval jsem mu hlavičku a šťoural do štěrbinky jazykem. Celou jeho bambuli jsem pojmul do úst, sál jsem a cítil jeho chuť z vytékající šťávy štěstí. Mimo jiné i tato chuť mi scházela.

Usedl jsem si do sedáku, vpravil jsem Andrému do dírky trochu gelu a stáhl jej do klína. Pozvolna mi dosedl na můj již oživlý a vztyčený penis. Objal jsem jej v pase, klacek jsem mu opřel o břicho, jednou rukou si hrál se žaludem a druhou sjížděl po celé délce penis. André pohopsával v mém klíně a nabíjel se na můj pyj. Po chvíli kňoural slastí. V dlaních jsem cítil vzrušení, které cloumalo s jeho klackem. Každou chvilku jsem očekával erupci. Chtěl jsem jej ochutnat, zmáčkl jsem mu penis pod žaludem palcem a ukazováčkem. Naznačil jsem mu, aby se zvedl. Otočil se a já si nasměroval žalud na ústa, povolil jsem stisk a lačně olízl krásně napnutou fialovou obří bambuli. Bez zaváhání okamžitě má ústa zasáhla mohutná exploze semene. Chutnal příjemně, trochu jsem mu nechal na ochutnání, bylo to lehce nasládlé, asi z té konzumace dortu.

Korunoval to náš vášnivý polibek, nemohl jsem se jej nabažit, můj prst už znovu prozkoumával jeho dírku, André mhouřil oči a kolena mu vypovídala službu. Opřel jsem jej o stěnu lázně a opět jazykem opečovával jeho rozetku a dírku. V této části jsem měl dluh. Teď to bylo v mé režii. Jazyk bez přestání rejdil a dírka se více a více otvírala. Přesunul jsem ho na sedák a on na něj zaklekl. Stačilo, aby trochu vystrčil prdelku, a já měl jeho dírku přímo proti nabijáku. Natáhl jsem ruku k Éricovi, pochopil a strčil mi do ní tubu s gelem. Honem jsem si přetřel ocas a také dávku vetřel do Andrého dírky. Bez otálení jsem vstoupil do Andrého, žádný zjevný odpor, trochu sice na fest, ale svěrač nijak neodporoval. První naše spojení nebylo moc dlouhé, protože jsem byl našponován na prasknutí z drženého půstu, teď když jsem upustil trochu tlaku, jsem si mohl užívat a vychutnávat jeho tělo, jeho dírku, jeho ústa, jeho celého. Teď už jsem se mohl lépe ovládat.

Drahnou chvíli jsme si užívali jeden druhého. Pak jsem si vzpomněl, že máme také od posledně dluh vůči Éricovi, a tak jsem to připomněl Andrému.

„Splníme slib?“

S lišáckým úsměvem přikývl, doufal, že zasune do Érica.

Přistoupili jsme ke klukům. Tvářili se rozpačitě. André se věnoval Alexovi, líbal jej, hrál si s jeho bradavkami, ten jen slastí přivíral oči. Já se podobně věnoval Éricovi.

„Musím ti splatit dluh z poslední návštěvy.“

Pochopil, proč to děláme, a už se uvolnil. Na Éricovi bylo znát, že nemá moc zkušeností. Byl zvědavý a také jeho vzrušení se stupňovalo z jiného partnera. Jiné, nové dotyky. Moje ruce zabloudily na Éricovu prdelku. Ve svých prstech jsem držel jeho anální kolík, který jsem mu věnoval. Užasle jsem se na něj podíval.

„Ty, vy jste ne…?“

Čekal jsem na jeho odpověď. Jen záporně kroutil hlavou.

„Proč?“

Pokrčil rameny, pak mi šeptl do ucha:

„Já jsem v tom pasivní a Alex se nějak k tomu neměl.“

„A chtěl, nebo ne?“

Zase pokrčil rameny. Ach, oni jsou jako děti, co se stydí.

„Alex bude tvůj první,“ rozhodl jsem. Éric se něžně usmál. Natáhl jsem ruku po balíčku ochrany a vyndal dva pytlíčky. Kousl jsem do něj, abych odstranil nepotřebnou část a nechal si jen zesílený ráfek jako škrtící gumičku na Éricův penis, nandal jsem mu tam pro jistotu dvě. Jeho ocas se krásně nalil a žalud nabral fialovou barvu.

„Alexi, přefikneme tě!“

Alex se usmál a vystrčil na nás zadek, zaklekl na sedák a já mu vyndal kolík a promazal dírku. André toho využil a prstem mu ji trochu prorejdil. Pak přikývl na znamení, že Alex je uvolněný.

Éric k němu přistoupil a nasměroval svůj klacek na jeho dírku. Nesměle do něj zasouval fialový žalud, přivřel oči a nasadil slastný úsměv.

„Pomaličku, vnímej každý kousek jeho nitra, užívej si to, neuteče ti,“ zašeptal jsem mu do ucha. Éric do Alexe hezky pomalu vstupoval a zase vystupoval až ven, po chvilce už zůstával v něm, ale stále pomalými pohyby obdělával jeho útroby. Alex si to užíval a vrněl jako kotě. Éric již pozvolna zvyšoval tempo, pozoroval jsem u něj jemný třes. Pro zaškrcení nemohl vyvrcholit a to jej dohánělo až k hlasitému sténání.

„Střídačka!“ zavelel jsem. Kluci se vystřídali. Alexe jsem nezaškrcoval a Éricovi jsem také sundal gumičky. Trochu usykl bolestí, pak se ale usmál, uvolněn očekávaje Alexův vstup do jeho nitra. Alex měl pevně ztopořený nástroj a bez problému vnikl do Érica. Pošeptal jsem mu, aby také nepospíchal, stejně jako mu to dělal Éric. Jen s uculením přikývl.

My s Andrém jsme je jenom pozorovali, občas pohladili Alexovi prdelku. Éricovi jsme podráždili bradavky, zaštípli, políbili, požužlali, každý z jedné strany. Rukou jsem mu zajel do podbřišku a zatlačil na kořen penisu. Ten se začal pružně vzpínat a pleskal jej po břiše při každém přírazu Alexe. Alex měl výdrž, Éric již byl docela zmožen. Andrému jsem řekl, aby nabídl Éricovi svůj ohon, ten jej chtivě olizoval a zvyšovalo se jeho napětí. Pozoroval jsem, že to už dlouho nevydrží. Přistoupil jsem za Alexe a vsunul jsem mu svůj klacek do dírky. Alex v tom momentě hlasitě zasténal, vzepjal se a vystříkal Éricovi útroby. Éric nečekal a také za hlasitého doprovodu vyvrcholil. Zmožení kluci si usedli do perliček a vstřebávali své „první“ společné vyvrcholení.

Po krátké pauze jsme se osušili a přesunuli na postel. Éric nám podal skleničky s koňakem. Zvolna jsme usrkávali a rozdávali si polibky, hladili se a dráždili bradavky. Já s Andrém jsme měli ocasy již trochu odpočaté, a tak se pomalu vzpínaly, jako by chtěly prozkoumat situaci. Kluci postřehli naše klacky a chopili se jich. Pohrávali si s nimi, olizovali a ocucávali, na chvilku si je také vzali do rukou, prohnětli pytlíky a projížděli dlaněmi klacky po celé délce. Po chvíli se vystřídali, oba zvědavě zkoumali naše reakce na jejich podněty. S Andrém jsme se líbali, hladili a ožužlávali bradavky. Éricovi jsem naznačil, aby se ke mně více natočil a já dosáhl na jeho prdelku. Jen co tak učinil, mé prsty už vyhledaly jeho dírku a pohrávaly si s ní. Totéž udělal i Alex, když zahlédl, jak si hraji s Éricovou dírkou, nabídl tu svou Andrému. André nezaváhal a prstil mu dírku v naději, že bude moci do ní vstoupit.

Když jsme si takto pohrávali, André mi šeptl do ucha:

„Já ještě nikdy to do nikoho neto…“ Trochu se začervenal.

„Nezasunul?“ dopověděl jsem za něj. Cudně přikývl. Ani jsem se moc nedivil, ne každý by chtěl mít v sobě jeho dělo, jak jsem mu občas říkal.

Mít velký, ale zejména tlustý penis není žádné vítězství. Na odiv je to hezké, ale. Má to více ale. Potíže s erekcí, trvá dost dlouho, než tělo napumpuje potřebnou krev. Do dírky se dá po potřebné přípravě zasunout, ta se dá roztáhnout, ale ústa, ta se nezmění a hrdlo je také dost citlivé. Orální uspokojení proto není nikdy tak dokonalé a ani požitek pro oba není takový jako s menším klackem.

„Kluci, chcete, abychom do vás vstoupili?“ zeptal jsem se. Kluci se na sebe podívali a současně oba přikývli na souhlas.

Nejdříve jsem si vzal Alexe, ten byl již připraven, André jej dokonale vyprstil a ten se na mém klíně pohupoval jako kašpárek. Překulil jsem jej, poklekl jsem, zvedl mu jednu nohu a zajel do něj ze strany, trefil jsem se na to nejcitlivější místo a Alex hlasitě zasténal a vyronil čůrek rozkošnického mazu. Sténal a kňoural, nechtěl jsem, aby vyvrcholil. Dával jsem si pozor, aby se mi to nezvrhlo. Mezitím si Éric pohrával a dráždil Andrého chloubu. Prohlížel si ji ze všech stran, olizoval a rukou si pohrával s varlaty. André jen zatínal zuby, aby to vydržel.

Když Alex byl v nejlepším, vyjel jsem z něj a pobídl Andrého. Ten se natáhl do polosedu, opřen o několik polštářů, Alexe jsem nasměroval do pokleku nad jeho břicho a pobídl jej, ať si zvolna podle sebe dosedá na Andrého krásně vztyčené dělo. Alex trochu v obavách pojmul jeho žalud. Viděl jsem, jak zatíná zuby a snaží se přehoupnout přes svěrač. Trochu zakňučel, když se přehoupl, a vytekla mu i nějaká slza, ale dal to. Éric se užasle díval a nevěřícně kroutil hlavou. Po několika bolestných zasténáních již Alex pomalu sjížděl Andrého kanón. Já jsem se zabořil svým klackem do Érica, ten se hezky uculoval, nechal jsem jej, aby si na mně chvilku zarajtoval, a pak jsem jej vzal zboku jako předtím Alexe. Když jsem mu přizvedl nohu, byl, jak kdyby s ním čerti šili. Bylo zřejmé, že jsem v dokonalé pozici, a on si to užíval. Pootočil se ke mně a vyslovil se, že mu stačím já, že nechce Andrého.

„Máš strach?“

Přikývl.

„Půjčím ti ho, když si to někdy rozmyslíš,“ zasmál jsem se a projel hladící rukou jeho břicho až k bradavkám, trochu jsem si s nimi pohrál.

„André, Alexi, jedeme až na doraz. Éric se na to necítí, tak to nebudeme šponovat.“

Éric se zarděl. Pohladil jsem jej.

„To nic, nemusíš se stydět, ve mně také ještě nebyl a ani po tom netoužím.“

Éric trochu nevěřícně koukal na mne a pak na Andrého, ten mu pokýval hlavou, aby to potvrdil. Éric se usmál a oddal se prožívané rozkoši. Alex vypadal docela zdrchaně, ukázal jsem Andrému, aby mu přizvedl nohu. Jen co to udělal, Alex jakoby ožil a hekal jako o život. Zanedlouho stříkal, ale jeho zdroj byl dost vyčerpán. Ani André na sebe nenechal dlouho čekat a s drsným přírazem pumpoval do Alexe svou životní sílu. My s Éricem jsme je pozorovali a uviděl jsem na něm, jak jej to vzrušilo. Nebudu zapírat, ve mně to také vyvolalo krásné vzrušení, tak jsem přidal a přetočil jsem si Érica s vyzvednutím druhé nohy, ale to už Éric kňoural a šeptal: „Už, už, jééé.“

Párkrát jsem ještě do něj zajel a přirazil jsem na doraz, vystříkal jsem mu dírku a ještě jsem mu v ní začvachtal ocasem.

Políbil jsem jej a poděkoval. Slastně přivřel oči, pak je otevřel a hlesl:

„Já ti děkuji!“ Pohladil jsem mu tvář a dal jemný polibek na ústa.

Po chvilce oddechu jsme se šli osprchovat a odešli s Andrém do svého pokoje.

Když jsme zalehli, otočil jsem se k Andrému.

„Jak se ti to líbilo?“

„Bylo to hezké, ale nebylo to s tebou.“ Tuhle odpověď jsem očekával a bál se jí. Co mu na to odpovědět? Vím, že po tom netoužím, snad bych se dokázal obětovat a vydržel to, nejde o bolest. Je to psychický blok. Jednou jsem zkoušel do dírky si zastrčit prst a ani ten jsem do sebe nedokázal dostat. Kdysi jsem o tom přemýšlel, že kdyby se našel někdo zkušený s menším či normálním klackem, tak bych to mohl zkusit, ale znám jen kluky ze školy a teď ještě jsou naše vztahy jaksi na bodu mrazu.

Moje rozjímání přerušil André.

„Vím, že ty po tom netoužíš, mně to nevadí.“

„Ty lháři!“

Uculil se a já mu pohladil tvář. 

„No, chtěl bych to s tebou zkusit, ale není to podstatné a není to to hlavní. Miluji tě i bez toho a milování s tebou je krásné, bezchybné.“

Políbil jsem jej.

„Děkuji ti! S tebou to také ujde,“ uchechtl jsem se, pohladil jsem tu jeho perfektní prdelku.

„Miluji tě, André!“ Upadli jsme do říše snění.

Vzbudili jsme se do slunečného rána. André mě držel kolem pasu, já měl tvář přitulenou k jeho hrudi a na ní položenou dlaň. Moje dlaň se sunula níž na pupík a pak zase níž, aby zjistila, zda je André vzhůru. Byli vzhůru oba, André i jeho voják, který stál v pozoru. André jen trochu hnul rukou a také se ujistil, že můj strážce nespí, také stál v pozoru. Jen co jsme provedli naši rekognoskaci, ozval se smích a ti dva z vedlejšího pokoje vběhli k nám a skočili do naší postele. V momentě se nám pověsili na krky a líbali nás jako pominutí.

„Co blbnete?“

„Máme radost ze života,“ prohlásil s úsměvem Éric.

„Děkujeme ti,“ přidal Alex.

„Za co?“ optal jsem se nechápavě.

„Že jsi nás k sobě popostrčil a hlavně přesvědčil Alexe, že život se má prožívat a užívat si jeho radosti, ne jenom přežívat.“

Jejich nenechavé ruce ale neustále po nás šmejdily, hladily prsa a kluci dráždili naše bradavky prsty i ústy. Druhou rukou lustrovali naše klíny.

„Jste hezky připravení. Vy si to ještě spolu užijete, musíme toho využít,“ prohlásil Éric a už si nasedal na můj klacek. Alex také na nic nečekal a trochu s útrpným úšklebkem se soukal na Andrého kanón. Po dosednutí se oba rozhopsali, jako by byli na koňské projížďce. Hajzlíci to měli naplánované, protože byli připravení, dírky uvolněné a promazané. Moje ruka našla Andrého a prsty se nám propletly, dlaně se nám pevně sevřely a my se oddali slastnému zneužívání našim kamarádům.

Podíval jsem se na Andrého, plně si užíval toho, co jsem mu já neposkytoval. Zmítaly mnou pocity žárlivosti, nechci se o něj dělit, ale chci mu dopřát tu rozkoš ze zasunutí. Znám moc dobře ten pocit, když můj penis proniká do partnerova nitra, nejde jen o fyzické pocity, ale i o jakýsi pocit samčí nadřazenosti, pocit dobyvatele.

Z těchto úvah mne vyrušilo zaklepání na dveře, kluci se rozprchli jak vrabci. To nám dívka z kuchyně přišla oznámit, že máme připravenou snídani v jídelně. Také že na nás čeká paní Christine.

„Chtěl jsem si užít snídani pod nebesy, ale nebylo mi dopřáno,“ prohlásil jsem po pozdravení se s Christine. Tím jsem zabránil veškerým výtkám z její strany. Jen se blahosklonně uculila.

„Co máte dnes v plánu?“ zeptala se.

„Odpoledne chceme obejít přátele, jestli nám tatínek půjčí auto.“

„Dopoledne by se mohl Alex pustit do toho našeho obrazu,“ dodal jsem.

Alex toho využil a snažil se. Když jsme skončili, díval jsem se na rozpracovaný obraz, z kterého na mne hleděly Andrého utrápené psí oči. Byl jsem z toho výjevu rozladěn, neřekl jsem nic, Alex maluje, jak nás vidí.

„Nic neřekneš, nelíbí se ti?“ ptal se Alex.

„Líbí, hezké, ale… Ale asi až moc živé.“ Pohladil jsem Andrého po tváři, políbil jej.

Po obědě jsme navštívili Hélène a Caterine, obě se potěšily růžovou přátelskou soupravou Byzant. Oplatily nám to, každému věnovaly velkou kazetu pánské kosmetiky. Omluvili jsme se, že chci ještě obejít i další přátele.

Další byl Maurice, také dostal stejnou soupravu, ještě že jsem se s nimi nemusel tahat z domova, měl jsem je zamluvené v našem kulturním středisku u ambasády. Maurice mi potvrdil, že je na zítřek připraven. Poslední byl Pierre s maminkou. Také dostali kávovou soupravu a navrch paní dostala láhev Becherovky. Rozkošnicky se usmála a ihned všem chtěla nalít. S díky jsme odmítli, že na sladké nejedeme. Měl jsem z toho pomyšlení, že bych se napil, husí kůži. Když nás opustila, Pierre také potvrdil, že je připraven na zítřek.

Když jsme se vraceli, úmyslně jsme jeli kolem domu, kde měl ateliéry Karim.

„To je docela pěkný a velký skladiště, určitě se v něm naskýtá dost možností k využití. Také je na pěkném místě u řeky.“

„To je dům Karima,“ prohlásil André.

„Já vím, André, byl jsem u něj pro ty fotky, ale moc jsem z toho neviděl, jen trochu atria z průjezdu. Umím si představit v tom atriu nějakou kavárnu či podobný podnik, má to pěknou atmosféru. To podloubí působí velmi romanticky.“

André se rozpovídal, co tam všechno je a kolik lidí tam bydlí. Jsou tam i dvě podzemní patra a široká chodba k řece, kudy se vozilo zboží z lodí a na lodě. Nadhodil jsem mu také, zda tam mají i nějaké speciální místnosti a zařízení pro natáčení, například klece, pranýř, kříže, lavice, útrpná křesla, skřipce.

Zděšeně se na mne podíval.

„Jak to víš?“

„No, ty jsi říkal, že tam natáčí videa, tak je to běžné zařízení.“

„Myslím, že to všechno tam mají, dole v druhém podzemí, prý aby nerušili případným hlukem ostatní nájemníky.“

Takto se mi z Andrého podařilo dostat dostatek informací, i to, kde Karim a Karlos mají své byty.

Po hlavním chodu večeře se na mě Christine podezřele culila.

„Cadeau de Noël.“

Podala mi malou krabičku, v jaké se prodávají šperky. V duchu jsem se trochu pohoršoval. Domníval jsem se, že je tam řetízek. Nerad nosím šperky a také mi dost dlouho trvalo, než jsem si zvykl nosit hodinky na ruce. Nemýlil jsem se, byl tam řetízek s dost velkým klíčkem jako přívěškem. Byl velký asi jako od nábytku, velmi hezky vypracovaný, na dříku bylo z jedné strany vyryto – Bd de Sébastopol a číslo jejich domu, z druhé strany bylo mé jméno. Nechápavě jsem se na Christine podíval.

„Ten klíček je jen symbol, pod ním máš ten pravý klíč od našeho dárku.“

Vyndal jsem řetízek a malou podušku, pod ní byla vstupní karta ode dveří do jejich domu.

„Ode dneška máš u nás v patře pro hosty apartmán k stálému užívání.“

Bylo to, jako by mne adoptovali, byl to velmi vzácný a srdečný dárek, ale co André? O něm nic neřekla. Nemohu jí říct, že tam chci bydlet s Andrém. Podíval jsem se na něj s trochou zklamání, že budu muset ten dárek odmítnout.

Už jsem to chtěl vyslovit, když mne Christine předběhla.

„André už samozřejmě má svůj klíč.“ Se šťastným úsměvem jsem všem poděkoval za tento vzácný a neobvyklý dárek. Snad jsem ukápl i nějakou slzu, ale v té euforii mého děkování a líbání se mi ztratila.

Nastal čas na dezert a skleničku koňaku. Chvilku jsme se ještě bavili, pak jsme se rozloučili s tím, že zítra chceme brzo vyrazit do Paříže.

Ráno jsem oslovil Andrého:

„André, něco ti teď řeknu, požádám tě o něco. Můžeš odmítnout, nebudu ti to zazlívat. Jdeme potrestat Karlose a Karima a rád bych uvítal tvou pomoc v tom, že se v tom domě vyznáš.“

André strnul a nehybně na mne hleděl.

„Co jim chceš udělat?“ Asi si vzpomněl, jak jsem zaútočil na něj, a nejspíš si představil nějaká jatka.

„Neboj, nezabiji je, ale určitě je pořádně vyděsím a také jim uštědřím pár bolestivých ran, aby na to, že svá slova myslím vážně a sliby plním, nikdy nezapomněli. Chci jim dát ochutnat to, co připravovali pro tebe. Vezmeme je do sklepa a vyzkoušíme to jejich vybavení.“

Andrému se to zamlouvalo, uculil se a přikývl.

„Pomohu ti.“

V osm ráno přijela dvě tmavá auta ke skladišti. Zaparkovala tak, aby na ně nebylo vidět z kamer u vchodu. Alex zatlačil na zvonek, bzučák povolil a on vešel dovnitř.

„Dobrý den, přišel jsem, jak jsme se domluvili, podívat se na ty prostory, které nabízíte k pronájmu.“

„Dobrý den,“ pozdravil Karim. „Počkejte tady chvilku, zajdu do patra pro správce, ten vás provede a ukáže volné prostory.“

Odešel do patra. Alex otevřel vrata a vystrčil hlavu, honem jsme vběhli do průjezdu a schovali se pod schody. Vyšlo to tak tak. Po schodech už sestupovali oba budoucí aktéři dramatu. Jen co sešli ze schodů, Alex zablokoval schody a my jsme vyběhli zpod schodů. Svalovci, které přivedl Maurice, je pevně uchopili. Já jim rychle nasadil roubíky a Maurice zase nasadil klepeta.

„Kde máš klíče od sklepa?“

Karim hlavou kývl na kancelář.

André v kanceláři sáhl po velkém svazku klíčů visících na zdi za dveřmi. Sklepení vypadalo hezky udržované. Bylo velmi prostorné, asi bylo pod celou budovou. Všude byly železné dveře asi po pěti metrech od sebe. Zaslechl jsem nějaké zvuky. Našel jsem kobku se špehýrkou na dveřích, odkud bylo slyšet sténavé zvuky. Podíval jsem se špehýrkou, byli tam čtyři kluci na matracích hozených na betonové podlaze, choulili se k sobě pod dekou.

„Co tady děláte?“

„Přece čekáme, až nás odvezete na tu loď. Dejte nám něco k snídani, hlavně něco teplého, je tady hrozná zima.“

„Za chvilku.“

André nás dovedl k prostorným místnostem, kde byly mučírny. Svalovci je donutili svléknout se do naha a upnuli je na kříže proti sobě, tak aby na sebe viděli a užívali si toho pohledu.

„Kde je jídlo pro ty kluky?“

Karlos zavrčel. Pochopil jsem, že u něj.

„U tebe?“ zeptal jsem se. Přikývl hlavou.

Andrého jsem se zeptal, zda ví, kde bydlí Karlos, také přikývl.

„Tak tam jdi s Alexem a něco pro ty kluky připravte a přineste.“

Karlos byl hodně hubený, i jeho ocas byl tenký, ale dost dlouhý. Vyvolalo to ve mně smích, vypadal skoro jako nějaká tkanička. Karim měl celkem pěkné tělo, zřejmě pravidelně cvičil, ocas měl lehce nadprůměrný a už mu stál. Nelíbí se mi obřezané ocasy, ale jinak byl pěkný. To zacházení jej pěkně vzrušilo.

„Líbí se ti role otroka?“ Přikývl.

Fajn, uculil jsem se a myslel jsem na to, co jej čeká. Svalovci předváděli své zkušenosti. Bravurně jim nasadili škrtící kroužky a už jim svištěly v rukách důtky. Roztáčeli je jako vrtule a pomalu, ale jistě se přibližovali k jejich již řádně ztopořeným penisům. Po prvním lehkém švihnutí Karlosova klacku mu vyhrkly slzy a tělo se zmítalo, co mu pouta a pozice dovolovaly. Karim si to zpočátku asi užíval. Ale jak svalovci stupňovali intenzitu, i on sebou začal zmítat.

„To toho moc nevydržíte, a to jsme ani pořádně nezačali.“

Podíval jsem se do skříňky na jejich vybavení. Našel jsem tam různě velké klipsy krokodýlky. Svalovcům jsem naznačil, aby je nabrali zespoda na varlata. S radostí jim je festovně prošvihali. Karlosovi bez přestání už tekly slzy. Na bradavky jim kluci nasadili malé ostré zubaté elektro klipsy. Karlos se pochcal.

„Neboj, za chvilku se i posereš. Varoval jsem vás. Nebojte, nezapomněl jsem, co jsem slíbil. Nakonec dostanete i dezert, sežerete vlastní koule.“ Úmyslně jsem jim to řekl, aby na to po celou dobu mysleli, a tak se stupňoval jejich strach.

„Nestrpím, aby někdo ubližoval mým blízkým, nebo i jiným hloupým dětem, obzvlášť takový pochcaný kripl jako ty.“ Podíval jsem se na Karlose, ten útrpně zavřel pevně víčka. Svalovec mu nasadil obojek s ostny otočenými na krk a upevnil na vodítko. Uvolnil jej z kříže a přikázal vylízat pochcanou podlahu, taktéž ustrojil i Karima a ten mu musel pomáhat s lízáním podlahy. Při té příležitosti dostali do díry zapnuté vibrátory. Když dolízali podlahu, měli orosená čela potem a těla se jim chvěla.

„Koukám, že vám to chutná,“ prohlásil jeden ze svalovců, vyndal ptáka a vychcal se. „Uklidit!“ zavelel. Bez zaváhání se vrhli na podlahu a vylizovali cizí chcanky.

Když tam lezli po čtyřech, podal jsem klukům plácačky. Naplácali jim prdele do krásné červené barvy. Plácačky vystřídaly znovu důtky a rozmasírovaly jejich půlky. Vyndal jsem ty největší klipsy, drtiče koulí. Kluci jim je s radostí nasadili. Karlos znovu uchcával, ale už neměl zásobu, tak jen tak ukapával. V jejich výbavě jsem vyhrabal kovové S cévky. Zašklebil jsem se a podal je klukům, ti se s radostí pustili do práce. Mezitím se vrátili André s Alexem a nahlásili, že nakrmili kluky, také jim dali dvě velké termosky s čajem.

Karlos se začal škubat, ale když si drtil krk ostny obojku, rychle se zklidnil.

Andrého jsem se zeptal, zda tam neviděl nějaké víno.

„Má tam pár lahví červeného.“

„Dobře, prosím tě, přines dvě, to bude stačit.“

Po sundání roubíků se Karlos rozbrečel a prosil o odpuštění a abych mu už neubližoval.

„Vždyť já se tě ani nedotkl a to vše je jenom hra, přece to jsou vaše hračky. Myslel jsem, že se vám to líbí, podívej, Karim si to užívá.“

„Jo, to je magor, ten se v tom vyžívá.“

„A koule mu chutnají?“

„Ne, prosím tě, ne, to nedělej, prosím, udělám pro tebe vše, co budeš chtít. Dám ti milión franků.“

„Jak si vydělá osvětlovač milión franků?“ dělal jsem hloupého.

„Karim má lidi po celém Středomoří, kteří mu nadhánějí kluky, a on je prodává, hlavně do Asie a Ameriky. Řídí to jeho otec z Tunisu, ten nevytáhne ani nos z Afriky, vše dělá Karim, on jen dává příkazy a inkasuje peníze.“

„Vypij to, ať nejsi dehydrovaný.“ Svalovec do něj lil víno z láhve.

Sundal jsem roubík Karimovi.

„Tak jsi slyšel, co mi na to řekneš?“

Mlčel. Ani nepípnul.

„Kluci, dejte mu napít!“

Vytřeštil oči.

„Ne, já nechci, nemám žízeň.“ Pevně sevřel ústa.

Strhl jsem mu klips z koule a nasadil mu jej na nos. Za chviličku otevřel ústa a svalovec mu do nich narval rozporku a pevně ji utáhl. Odtáhl jej na lavici a připoutal k ní. Sundal mu klips z nosu a do úst mu po dávkách lil víno. Když se Karim snažil vyprskávat víno, svalovec mu narval hrdlo láhve hluboko do krku. Za chviličku byla láhev prázdná. Karimovi vytryskly nudle z nosu, jak mu víno vteklo do hrtanu a on se zakuckal.

„Zlobíš! Musím tě potrestat. Padesát ran rákoskou.“

Svalovec už si mnul ruce.

***

Přiblížil se ke mně jako duch. Trochu jsem sebou škubnul, když mi jeho ruka pohladila rameno a jemně mne políbil na tvář.

„Jak ti to jde?“

„Dost mizerně, asi bych toho měl nechat.“

„Proč si to myslíš?“

„Nevím, čtenáře to moc nezajímá, chtějí asi něco více duchaplného. Já nejsem žádný spisovatel, jen vypravěč, a i to vypadá, že mizerný.“

„Tak si dej oraz, odpočiň si. Nezapomněl jsi, že zítra letíme do Vietnamu?“

Zajel mi rukou pod košili na prsa a přejel mi po bradavkách, ty mi okamžitě ztvrdly, bylo to zřetelné i přes košili. Natočil jsem se k němu. Políbil jsem jej jemně na ústa, pak znovu už vášnivěji a stáhl jsem si jej do klína. Ani po těch desítkách let, co jsme spolu, mne nepřestává vzrušovat.

„Miluji tě, Štefko!“

„Miluji tě, Simone!“