Znovu nalezená láska 45 – Rodinná sešlost

Na dvoře kulturáku vedle sálu se již zahřívaly grily, měli i velký špízový gril – rožeň, na kterém již bylo nabodnuté předpečené sele a pozvolna se otáčelo. Cateringová firma již připravovala další zařízení a suroviny. Musel jsem jim ukázat, kde musí zůstat volný průchod k nouzovému východu. Šéf mi předváděl, co všechno připravili, abych si zkontroloval kvalitu. Vypadalo to, že vše je podle mých požadavků, dokonce měli připraveno i několik druhů sushi, já ho nemusím, ale kdyby někdo chtěl ochutnat nebo se objevil nějaký gurmán, ať si pochutná. Jídla bylo asi čtyřikrát více, než jsme ho potřebovali, to proto, abychom mohli dát i výslužku. Vevnitř ve výčepu kralovala moje kamarádka Eva, neteř naší hospodské, která se chystala po ní převzít hospodu, až teta půjde do důchodu. Měla již naražený sud a odpouštěla pěnu. Další byl bar, kde bratranec Jarda měl na starosti lihoviny. Bohužel, nemohl jsem si dnes dát svůj oblíbený koňak, jsem dopravní obsluha, doufám, že mi nikdo nepoblije interiér vozu. Našel jsem řešení, podezřelé osoby povezu mikrobusem ze statku, ten měl lehce omyvatelné sedačky, hotelový musí také zůstat neznečištěn.

Nadešel čas a hosté se shromažďovali před kulturákem, tak jsem vyšel ven a pozval je dovnitř. Stoly v čele sálu byly rezervovány pro mé hosty z USA, babičky a rodiče. Ostatní stoly měly označení podle strejdů a tet, každá rodina pohromadě, až se rozproudí zábava, tak si většinou vytvoří své hloučky podle zájmu, věku či oblíbenosti. Cikánská kapela z vedlejší vesnice si již ladila instrumenty. Také jsem je přivítal, zejména primáše Milana, který mne učil a naučil hrát na housle. Zažertoval, zda bych se k nim nepřidal, zalhal jsem, že mi ukradli housle. Věděl, že žertuji, a mrkl na mne. Sál byl již téměř zaplněn, scházelo několik jednotlivců, tak jsem povstal a všechny přivítal. Představil jsem naše hosty z USA a sdělil, že Johnové a teta mluví slovensky, jejich manželky bohužel ovládají pouze několik frází. Nejedná se o žádnou organizovanou zábavu s programem, sešli jsme se, abychom se pobavili, zavzpomínali, zatančili si. Připomněl jsem, pokud někdo bude odcházet, ať si u cateringu vyzvedne výslužku.

„Mám jednu výstrahu pre rodičov čo tu majú ratolesti, pozor nech sa nepopália na grile, nedovolte im ísť von bočným núdzovým východom. Prajem vám všetkým velmi príjemnu zábavu a k tomu vám do tanca zahrá vaša obľúbená skupina Z bryška.“

Zatleskal jsem a většina hostů se přidala. Milan zanotoval a spustil zábavu. Za chvilku to vypadalo jako mraveniště, ne jako prostřený sál. Několik holek jsem najal, aby odklízely použité nádobí, sklenice či láhve ze stolu a doplňovaly zákusky. I když jsem tam měl pět číšníků na nápoje, stejně byl výčep věčně ucpán nedočkavci. Zašel jsem si také zatančit, než začne šrumec. První tanec jsem věnoval mámě, pak jsem protočil Američanky, které byly rády, že si mohou trochu popovídat a zeptat se na pár věcí. Nesměl jsem zapomenout na švagrovou, ta by mi to neodpustila. Také jsem protočil sestru, která převracela oči v sloup, měla toho asi plné kecky.

Vyšel jsem na ulici trochu se zchladit a našel tam Miťka.

„Ta co śi ucek?“ Mírně se zakabonil.

„U vás otravňejše dzivčata než u nás.“

„To ľem preto, že śi nový, za paru dni by sebe zvykli.“ Rozchechtali jsme se.

„A co chlopci ňepáči śe ci dachtory?“

„To myśliš vážňe?“

„No pravda, nebudzem śe ce pýtac na daco co me ňezajíma. Mňe śe ty páčiš, šumňe śe śmeješ, má šumný zadek.“ Zrudl.

„A co já, páčim śe ci? Aspoň falatek?“ Nesměle přikývl. „Poc!“ Uchopil jsem ho pevně za ruku a táhl ke grilům. Selátko již vypadalo hezky propečené. Poručil jsem pro nás kousky ze žebírek a s kůží.

„Nie je tuhá, je dosť namarinovaná?“

Kuchař se uculil a prstem k puse vyslal do prostoru polibek na znamení, že je to výborné. A měl pravdu, ten kousek kůže byl hezky vláčný a jemně prorostlé masíčko bylo perfektní.

Když jsem si pochutnal, viděl jsem, že i Miťko si pochutnává a jak ze začátku ohrnoval nos nad kůžičkou, tak teď si na ní pochutnával.

„Hynečku, co si dáš, takové jako jsem měl já, nebo libovější?“

„To je jedno, já sním všechno.“

„Hynek, odpadkový koš, spadne do něj všechno.“ Rozchechtali jsme se.

Přinesl jsem mu tenký plátek ze žebírek a trochu silnější z kýty.

„Dobrou chuť!“

Hynek si hezky pochutnal. „Díky, bylo to moc dobré.“

„To musíš říct kuchaři, já to nedělal.“

Hynek se zvedl od stolu, popošel ke dveřím, a když se na něj podíval kuchař, ukázal mu palec nahoru.

„Hynku, kdyby mne někdo hledal, tak jsem zpátky za čtvrt hodiny.“

„Miťku, naśedni!“

„Dze idzeme?“

„Do hajička źeleneho a porádňe ce tam…“ žertovně jsem zanotoval.

„To śe ňerymuje, ta máš smolu nič z teho nebudze.“ Opět mne obdaroval tím krásným úsměvem. Vyrazil jsem do města na místo, kde jsem ráno vysadil Ďureho. Zahlédl jsem malého flákače.

„Hej, more, poc ku mňe, dostaňeš meso.“ Kluk přiběhl a já se ho zeptal, zda nezná Ďureho, ráno som ho priviz, taky, ani ňe bíly, ani ňe čarny, kus starší jak já a skoro o hlavu menši.

Kluk zahvízdal a zařval: „Ďuríííí!“

Ďuri vystrčil hlavu z okna v prvním patře. Zamával na mne.

„Šumňe śe obľeč, idzeš na hoscinu.“

Kývl jsem na toho kluka a dal mu do ruky tři krásné propečené steaky.

„A naj ci to pes ňezožere.“

Kluk vesele poskakoval pryč a ukusoval z masa.

„Co śe stalo?“

„Šak som ci hvarel, že idzeme na hoscinu. Na, tu perve to odňeś mame.“

Podíval se do těžké tašky plné různých masových pochoutek. Uculil se a běžel. Udýchaný pak naskočil do vozu a vyřizoval děkování od mami.

„Na jaku hoscinu idzeme, dze?“

„Ku nám, ňemožem śe už kukac na Hynka jak mu žaľ. Chybíš mu.“

Když se setkali, Hynek ho bezostyšně políbil na ústa, což vyvolalo menší rozruch u některých prudérních členů naší širší rodiny, dokonce jich několik demonstrativně povstalo a opustilo hostinu bez rozloučení a bez výslužky. Aspoň víc zbyde. Za chvíli už si na to nikdo nevzpomněl a zábava byla mnohem uvolněnější.

Chtěl jsem minerálku, a tak jsem se soukal k okénku výčepu, když jsem ucítil na svém pozadí nejdříve lehké pohlazení a pak tvrdý klacek v roklince. Podíval jsem se do zrcadla na zdi ve výčepu a uviděl, že za mnou stojí a tlačí se na mne můj krásný, nejkrásnější a nejoblíbenější bratranec Martin od tety Margity ze sousední vesnice. Usmál jsem se a pomalu jsem sunul dlaň k jeho klacku a s citem, ale pevně mu ho uchopil. Zaslechl jsem jemné zasténání za uchem. „Piťu, ja vystriknul.“

Já už držel v druhé ruce láhev minerálky a otočil jsem se k němu. Blaženě se usmíval, v klíně měl vlhkou skvrnu.

„No to śe stáva v takých prípadoch,“ smál jsem se.

„Prebáč!“ polil jsem mu klín minerálkou, než si tu skvrnu stačil někdo všimnout, ale mé hlasité zvolání si okolí všimlo, i otevřenou minerálku a nevinně polité kalhoty.

„Dík!“ zašeptal mi.

„Poc, prebľečeš śe.“ Vzal jsem ho k nám domů, přešli jsme jen silnici a potok, protože kulturák stál proti našemu domu. Vzal jsem ho do sprchy v prádelně, pro jistotu jsem pozamykal dveře.

„Davaj dolu nohavice!“ Klacek ještě vypadal naběhle. Mlsně jsem se na něj podíval a jemu zajiskřily oči. On má stále pěkné jiskrné oči, ale teď mu přímo svítily jako reflektory. Pročistil jsem mu na kalhotách inkriminované místo, promáchal jsem mu boxerky a vyvěsil je venku na sluníčko. Než jsme se stačili pěkně pomilovat ve sprše a pak na stolku a přes opěrku, nato jsme skončili na pohovce, kde jsem mu už tvrdě hobloval prdelku, tak kalhoty dávno uschly.

„Ty śi ďabol!“

„A ty anďel?“

Martin byl můj nejoblíbenější bratranec, byl o rok starší, s čertovsky krásnýma očima. Po otci zdědil nejen oči, ale i vlasy, černé jak uhel. Jejich rodina nebyla na tom finančně moc dobře. Otec byl invalida, kulhal na jednu nohu, prý to schytal u partyzánů, také mu nikdo jinak neřekl než partyzán. Teta dělala na místním JZD v jejich vesnici. Vedle jejich domu stála nová škola, do které jsem chodil, a tak jsem se u nich často zastavil, zejména v době třešní, které měli moc dobré a které jsme s Martinem česali. Oni nás také často navštěvovali a pomáhali se sezonními pracemi na polích. Naši jim nadělili zeleninu a na podzim i pytle brambor. Ze zabíjačky jim vždy táta nadělil víc než ostatní rodině a často i máma potají něco přihodila. Vždy mne tím rozesmála, protože vím, že kdyby to udělala tátovi na očích, tak ten by ji za to políbil. Bratranci k nám často jezdili i v zimě, protože u nás se dalo sáňkovat, lyžovat a také bezpečně bruslit, což u jejich vesnice možné nebylo. Kolem jejich vesnice byla řeka dravější a led nebyl po celé ploše, svahy na lyžování nebyly vůbec, tedy svahy byly, ale byly porostlé hustě stromy. Často jsme se s kluky spolu tísnili v noci po třech na válendě, ale bylo to krásné. Moc rád na to vzpomínám.

Nabídl jsem Martinovi, aby jel se mnou na Riviéru. Nevěřícně na mne valil ta svá nádherná kukadla.

„Něbuj śe, nič ci ňetreba, ľem pas, o ostatňe śe postarám. Máš pas?“ Přikývl.

Rozchechtali jsme se, políbili a spěchali do sálu, abychom nebyli podezřelé dlouho pryč. Nemohl jsem tomu věřit, co se toho odpoledne dělo. Podobných pichů jsem měl ještě šest. Dokonce i jeden manžel mé sestřenice, moc pohledný kluk, ale na můj vkus trochu jemný, mne jednoduše a přímo poprosil, abych ho pořádně vyjebal. Naložil jsem všechny kluky do vozu mimo Ďureho a Hynka a odjeli jsme na statek, tam jsem všem nařídil očistu, nejdříve všichni museli tvrdě hoblovat díru toho ženáče, nakonec jsem ho vymrdal já, a to už nemohl stát na nohách, tak jsme ho nechali odpočinout a my ostatní jsme se oddávali nevázané zábavě. Já musel ale brzo na sál, kdyby bylo potřeba někoho odvézt.

Miťko seděl u své babičky v babičkovském kroužku. Zrovna, když jsem k nim došel, abych se zeptal, jak se jim to líbilo, začali se zvedat a odcházeli domů. Babu z Hůry jsem naložil do vozu a odvezl domů, přidal jsem jí dvě výslužky, aby měli s dědou dost jídla na několik dnů.

Když jsem se vrátil, sál už byl poloprázdný, tak jsem nechal sbalit catering. Zbylo ještě hodně jídla, naštěstí jsme měli v kuchyni sálu velikou dvoukřídlovou lednici, do které jsme všechno uložili. Poděkoval jsem šéfovi, že jsem byl velmi spokojen. Vyjádřil se, že takovou velkou akci měli naposledy před dvěma léty. Teď chtějí více speciality, mořské plody, zeleninu, ovoce a porce jen tak na zobnutí, prostě snobské předvádění místo toho, aby se odvážně a s chutí najedli lahodné pečínky.

Rozloučil jsem se i s muzikanty, kteří dojídali večeři, dal jsem jim také na cestu výslužky a poděkoval jim za dobrou muziku. Milanovi jsem zaplatil domluvený honorář a něco mu přidal. Měl asi osm holek, než se mu narodili dvojčata, kluk a holka, jeho vysněný kluk. Pamatuji, jak chodili spolu do školy, drželi se za ruce a byli ustrojení jako na první přijímání. Všechny holky, kromě jedné, která byla švadlena, měly vysokoškolské vzdělání a byly to jedny z mála dětí cikánského etnika, které nechodily do zvláštní školy.

Holky už poklidily celý sál, také jsem je vyplatil a poděkoval.

„Máš tam eśči Tomáša v kuce, ňemohli zme ho zobudzic.“ Ukázaly do kouta, kde jsme posedávali s kluky.

„Ta co s tebu Tomášu, budzeš calý dolámaný,“ objal jsem ho kolem ramen a díval se mu do tváře. Tomáš spokojeně spal. Už to nebyl ten krásný mladý mašinista, co roztáčel setrvačníky stabiláků, ten, kterému při tom hrál každý sval a kůže se leskla potem, ten s vypnutou pevnou prdelkou, když v předklonu točil klikou. Byl to už unavený muž středního věku, s trochu vyšším čelem, ale stále ještě s jiskrou, stále mne přitahoval, stále mne vzrušoval, stále byl dost pohledný a sexy, aby přitahoval mou pozornost. Stále jsem ho chtěl.

„Pomiluješ śe ze mnu, tak jak s kamaratami?“ Najednou, z ničeho nic otevřel oči, promluvil na mne a koukal se do těch mých. Jeho oči ale nezářily jako vždy, byly posmutnělé, zkalené. Padla mi čelist. Koukal jsem se na něj a měl jsem dojem, že se mi to zdá.

„Isto to chceš?“ Pohladil jsem mu tvář. „Ňebudzeš teho jutre banovac?“

Zavrtěl hlavou. Zvedl svou těžkou ruku a přiložil mi dlaň na tvář. Cítil jsem jeho tvrdé mozoly a byly to pro mne ty nejjemnější polštářky. Posunul jsem si jeho dlaň na ústa a dal mu do ní jemný polibek. Slastně vzdechl, poznal příslib, poznal mou touhu.

Přemýšlel jsem, kam se uchýlit, na statku jsou kluci, tam nemůžeme. V mém pokoji jsou babky. V autě bez hygieny? Ani náhodou. Jestli babky už spí, tak v prádelně, ale museli bychom být zticha, to také nejde, ale… možná by byla možnost jít do letní kuchyňky, tam je stará postel a peřiny, možná vonět nebudou, protože je asi moc nevětrají, ale je to nejmenší zlo. Nechal jsem Tomáše ve voze a šel jsem prověřit svůj plán. Kuchyňka byla odemčená, ale klíč byl ve dveřích. Paráda. Zacouval jsem do dvora. Zalezli jsme do prádelny. Naštěstí závislačka ségra dala novou konev do prádelny, protože ona stejně jako já nedá ani ránu bez kávy. Takže nebudu bez kávy. Vysvětlil jsem Tomášovi, jak se má vypláchnout. Byl z toho trochu vyjeven.

„Ňepremýśľaj o tym, zrob to, potom poznáš, že tak je to najľepši, abo chceš, žeby z tebe padali bobky jak z kozy?“ chechtal jsem se a Tomáš se také trochu rozpačitě usmál.

„Dáš sebe tyž kávu?“

Přikývl a svlékal se. Pozoroval jsem ho. Svalstvo už nebylo, jak jsem si ho pamatoval, ale stále ještě měl hezké tělo, hlavně že neměl pupek. Bříško hezké ploché se stále viditelnými buchtičkami, zarostlé zlatavými chlupy. Těšil jsem se, že konečně spatřím jeho klacek, o kterém se zmínil Míra, ale on se otočil, když si stahoval trenky. Vešel do sprchy a na to už jsem nebyl zvědav. Udělal jsem si kávu a pro Tomáše jsem ji měl připravenou k zalití. Než se vyplachoval, já stačil kávu vypít a připravit si další. Když se vyčistil, svlékl jsem se a vešel k němu do sprchy.

Prohlížel si celé mé tělo, já zase konečně uviděl jeho zatím zvadlý klacek, ale jak si mne prohlížel, pozoroval jsem, že mu v něm cuká a žene se mu do něj krev. Nabíral na objemu. Spustil jsem sprchu a postříkal nás šampónem. Vzájemně jsme se mydlili a drhli. Postavil jsem se za něj, objal ho kolem pasu, můj již tvrdý klacek koukal nahoru a já mu ho vložil do chlupaté roklinky. Prdelku měl stále pěkně pevnou a kulatou, ta se moc nezměnila. Sunul jsem mu ocas roklinkou nahoru a dolů, tichounce sténal. Jednou rukou jsem mu čechral chloupky na bříšku a druhou na hrudi. Pohrával jsem si s bradavkami a jeho sténání bylo hlasitější.

„Ššššš.“

Zmírnil se. Moje prsty mu počaly čechrat chloupky v podbřišku a občas mu jeden prst brnkl o ocas. Každým dalším dotekem jsem pozoroval, že je tužší a tužší. Když jsem seznal, že je dost tuhý, uchopil jsem mu ho do dlaně a druhou mu lehce sevřel koule a jemně je masíroval. Ocas se vzpínal a hrozil, že vyvrcholí, proto jsem zatlačil shora palcem na jeho ocas těsně za ráfkem podloženým ukazovákem u uzdičky. Vzápětí polevil a já mohl pokračovat ve svých hrátkách. Když jsme se zbavili mydlinek, otočil jsem ho proti sobě, poklekl jsem a přímo před mým zrakem se skvěl jeho mohutný ocas, skoro stejný jako ten můj. Neváhal jsem a nečekal. Uchopil jsem ho a přitlačil k bříšku, abych měl lepší přístup ke koulím, když jsem mu je vsál do úst, krásně hlesl a trochu se zhoupl v kolenou. Jazykem jsem mu je přehazoval a můj prst mu rejdil za šourkem po hrázi a nabíral směr k dírce. Cítil jsem, jak stahuje půlky k sobě, ale nevzdával jsem to, věděl jsem, že pokud budu dost silně tlačit na hráz, jeho svírání se uvolní. Za chvilku jsem mu dvěma prsty obkružoval rozetku. Naštěstí bez zlatých žil, z toho mám vždy husí kůži a přechází mne chuť.

Pohrával jsem si s rozetkou, pak jsem mu dvěma prsty lehce tlačil na dírku a pomaličku jsem zvyšoval tlak, vždy jsem zatlačil a povolil, až si svěrač zvykl a polevoval. Nakoukl jsem mu do dírky jedním prstem a za chvilku i druhým, polevoval celkem snadno, až jsem pojal podezření, že nebudu první. Teď jsem se konečně dostal k jeho klacku a olízl jsem mu ho od koulí po trubici až k uzdičce, kterou jsem mu chvilku dráždil a pozoroval, jak se mu napíná žalud a krásně se leskne, přesto, že jsem mu ho zatím neleštil. Olízl jsem mu ho celou šířkou jazyka, silně se mu podlomila kolena, napřímil se a já pojal do úst celý žalud. Sál jsem ho a při tom mu masíroval koule, pomalu jsem pojímal jeho ocas do sebe více a hloub. Chvíli jsem si s ním pohrával, ale nebylo to bezpečné, a tak jsme si vzali oblečení a odešli pár metrů dál do kuchyňky, tam už jsme nikoho nemohli rušit.

Zatáhl jsem závěsy a zamkl. Tomáš usedl na okraj postele, přistoupil jsem před něj a on se mi tázavě podíval do očí a pak na můj ocas. S trochu třesoucí se rukou ho uchopil, soustředěně se na něj díval a pak trochu váhavě se ho dotkl špičkou jazyka. Zkusil ho obkroužit jazykem kolem ráfku a pak ho olízal od koulí až nahoru, kde už žádostivě pojal do úst mou k prasknutí napumpovanou bambuli. Jen co ji pojal, já to nevydržel, vrazil jsem mu ocas hloub do úst a stříkal a stříkal a stříkal do jeho hrdla. Zjevně to nečekal, ale vypořádal se s mou nadílkou a statečně ji polykal, i když zpočátku to vypadalo, že se udusí. Pohladil jsem ho po tváři a omluvil se mu.

„Prebáč, já už to ňemohol vytrimac, calé roky som do tebe bul zakukaný.“ Hezky se usmál a já mu dal polibek na ústa. Cítil jsem z jeho úst mírně alkohol a také mi dal ochutnat mou nadílku.

„Máš fajne geňo!“ Uculil se. „To už asi končíme, co, kedz śi śe vystríkal?“

„To teper začínáme,“ rozesmál jsem se a opět ho políbil, tentokrát už vášnivě, a hryzl jsem ho do spodního rtu. Dal jsem mu za záda velký péřový polštář, zatlačil jsem ho, aby se na něj položil a teď jsem si pořádně začal bez zábran užívat já jeho ocasu. V momentě, co jsem ho pojal do úst, mu ztvrdl na kost a já mu rychle upnul škrtidlo. Chtěl jsem ho dlouho a dlouho kouřit a laskat se s jeho nádherným ocasem. Prsty jsem mu šmejdil kolem dírky a Tomáš se vždycky u toho svíjel. Zvedl jsem mu nohy, abych se dostal k dírce.

„Trim jich!“

Tomáš uchopil své nohy pod koleny, já se oddával jazykem jeho dírce. Po prvním doteku sebou trhnul, jako bych mu tam vypálil cejch. Pak se na mne blaženě uculil a zavřel oči. Po notné chvíli, co jsem se věnoval jeho dírce jazykem i prsty a Tomáš u toho neustále sténal a kňoural, jsem měl jeho dírku hezky připravenou na proniknutí. Odepnul jsem mu škrtidlo.

„Už poc do mňe, bo śe zošalim, znaš jak dluho som na to čekal?“

Pokrčil jsem rameny na znamení, že nemám ponětí.

„Asi tri roky, to som śe na tebe kukal cez oblak do sály, kedz śi hrál na tej rozlúčkovej zabave zo školy. Ňemohol som z tebe oči spuśčic, tak śi śe tam šumňe krucil, že som śe vystríkal hňed tam na mescu pod tým oblakom do gačoch.“ Rozchechtali jsme se. To mi bylo krásných patnáct let.

„Já som śe při zpomináňu na tebe vystríkal aspoň tiśic raz.“ Políbil jsem ho. „Máš posledňu možnosc odvolac to, teraz ce odpanim!“

Uculil se a přivřel oči, pevně, jako by očekával bolest. Rozesmálo mne to, ale nic jsem mu neřekl, pozná to sám a brzo. Uchopil jsem svůj ocas do ruky a bambulí jsem mu poplácal po dírce, zhluboka vzdechl a zatajil dech. Nasadil jsem mu bambuli k ústí a jemně a zvolna tlačil do dírky lehce vymazané jahodovým lubrikantem. Bambule do něj vklouzla, až se mi zdálo, že to žbluňklo. Držel si nohy s koleny až na hrudi a s jemným třesem očekával, co přijde dál. Já se pomalu sunul vpřed a bedlivě pozoroval jeho reakce. Poznal jsem bezpečně jeho nejcitlivější místo. Brada mu začala cukat, jako by dostal zimnici. Já jsem zastavil svůj postup vpřed a ocas mi v jeho hřejivém nitru bobtnal víc a víc, měl jsem pocit, že mi praskne. Tomáš sténal a třásl se, ocas se mu napnul a vystříkl obrovskou dávku až na svůj obličej. Udiveně otevřel oči. Jeho blažený výraz byl nezapomenutelný, nádherně se culil a žádostivě očekával další mou akci. Prstem jsem si nabral kousek jeho já a smyslně si ho olízal, Tomáš žádostivě pozoroval mé počínání, a když jsem si strčil prst do úst, polkl, ale já už pokračoval v dobývání jeho nitra. Bylo to nádherné, sténání, hekání a kňourání neustávalo, milování s ním bylo mnohem lepší, než jsem očekával. Nedělali jsme žádné psí kusy, šlo jen o pocity, touhy, opojení, prostě rajcoval mne fest. Kdyby nezačali kokrhat kohouti a on nebyl ženatý a ráno neměla přijít jeho Anča z práce, tak bychom promilovali i další celý den. Jeho nitro jsem vystříkal třikrát a on si také v ničem nezadal.

Naložil jsem Tomáše a stavil se ještě pro výslužku, dal jsem mu tři, stále jich bylo dost a on má doma tři velké kluky. Od Tomáše jsem si to nasměroval na statek, a to jsem se nestačil divit, chrápalo tam u Mariána asi dvanáct kluků. Byli tam i Tomášovi kluci, Miro, Štefko a pak jsem objevil i jednu neznámou prdelku, která patřila jeho nejmladšímu synovi, Stanovi. Hezká kulaťoučká a pevná prdelka. S Mirom byli vlastní bratři. Ale až na to, že byli blonďáci, v ničem se nepodobali. Miro má podlouhlý obličej, mužné rysy tváře, rovné vlasy, široký rozložitý hrudník. Stano, kulatý obličej, malý knoflíkový nos, kudrnaté vlasy, tělo více osvalené, trochu jako od kreslířky Zmatlíkové. Podíval jsem se do druhé, menší ložnice, tam spali Hynek v objetí Ďureho a na válendě sladce odpočíval Miťko. Naklonil jsem se k němu a dal mu polibek.

Líně se usmál a otevřel oči. Zvedl ruku, přitáhl si mě k sobě a políbil jemně na rty. Vypadal hezky sexy a roztouženě. Zalehl jsem na něj a cítil jsem na stehně jeho tvrdý klacek. Rozdráždil mne a ten můj se nenechal zahanbit, vášnivě jsem ho líbal a ruku jsem sunul k jeho pokladu. Zarazil mne a chopil mou ruku.

„Muśím do sprchy!“ uculil se a už spěchal. Já se zatím svlékl a připravil si pár pomůcek k ruce. Když se vrátil, hezký se culil a trochu se i pýřil.

„Budzeš opaterny?“

„To mojo druhé méno!“ Rozchechtali jsme se, až se Hynek vzbudil a podíval na nás. Jen nevěřícně zakroutil hlavou, ale usmál se a v objetí Ďureho se k němu přitulil.

Naše hrátky byly dlouhé, jemné i vášnivé, zazněla celá plejáda zvuků. Miťko se svíjel, házel nohama, plácal rukama a já si pohrával s jeho tělem, celé jsem mu ho dokonale prozkoumal, ocucal a olízal. Moc hezky jsem si pohrával s jeho pořádně tvrdým klackem. Za koule se také nemusel stydět a ty jsem mu pořádně promasíroval. Měl hezká prsa, začínaly mu na nich rašit světloučké chloupky. Vyžíval jsem se v cucání a žužlání bradavek a Miťko se při tom slastně zmítal. Sesul jsem se k jeho klacku a jazykem mu ho jemně opracovával, nedočkavostí se celý rozklepal, a když jsem ho pojal do úst, vystříkl z něho silný gejzír, ale já nebyl překvapen a silně jsem ho sál. Když už byl vyšťaven, rozchechtal se.

„Ty jak vysavač.“

„Ňežičim sebe často takú dobrotu,“ uculil jsem se na něj a dal mu polibek s trochou jeho nadílky.

Překvapeně se usmál. „Fakt, nekecáš, je to dobré!“ To bylo poprvé, co ochutnal své semeno.

Ještě dlouho jsme si pohrávali, než došlo na jeho odpanění. Dal jsem si na tom moc záležet, vlastně vždy na to dbám, protože vím, jak moc záleží na první zkušenosti. A Miťko si to dlouho pochvaloval.

„Už śe ceším, až mi to zrobiš v moru.“

„To ci tam perve šturim dajakého ježka. To budzeš rajtovac!“ Vybouchli jsme smíchy.

Odešel jsem do koupelny a ve sprše byl Stano. Uculoval se na mne a pozoroval mého naběhlého a rudého ptáka. Jeho reakce mne nepřekvapila.

„Poc ku mňe, vejdzeme śe.“

Jen co jsem vešel do sprchy. už si klekal a cpal si mého ptáka do úst. Před chvíli ho tam měl jeho otec, pomyslel jsem na to, a při vzpomínce na Tomáše mi ocas tvrdl a tvrdl, netrvalo dlouho a Stano polykal smetanu.

„Ty śi aľe porádny jebač, nechcel som temu veric, kedz mi to Štefko s Mirom vypravjali. Kedy i mňe porádně vyjebeš?“ uculil se.

Pohladil jsem mu tvář a dal polibek. Slyšel jsem, že někdo jde do koupelny. Vešel Miťko, podíval se zamračeně na nás, kývl jsem na něj, aby šel k nám. Moc natěšeně se netvářil, ale když jsme si ho vzali do parády, kdy mu Stano cucal ocas a já ho líbal a pohrával si s bradavkami, netrvalo to dlouho a už mu ocas pěkně trčel. Stanovi jsem zkontroloval prstem dírku, trochu jsem si s ní pohrál, prorejdil mu ji a už jsem na ni tlačil Miťka s tvrdým klackem. Ten s vyjeveným pohledem do něj zajel velmi hladce a už mu pígloval dírku. Za chviličku se jen culil a hobloval a hobloval, než jsem mu strčil prst do dírky, to zařval a vystříkával Stanovi útroby. Poklekl jsem a už jsem měl v sobě Stanův klacek, ten byl nadržen, že mu to také dlouho netrvalo a já ochutnal jeho semeno. Všichni jsme se políbili, já jim nadělil ochutnávku semene a honem jsme se oplachovali, čekala na nás snídaně.

Marián měl také výslužku, tak připravil snídani i kávu, konev čaje a kapučíno.

„Mariánku, dík, śi šikovný, ňezapomeň śe pobalic, hlavňe pas, po obedze vyraźime.“

Usmál se, byl velmi natěšen, ne jen proto, že bude poprvé u moře, ale bude to jeho první skutečná rekreace.

Doma mne čekal vzkaz. Zítra připluje Koval. Moc mne nepotěšil, nechtěl jsem odkládat cestu na Riviéru s tolika kluky. Rozhodl jsem se, je načase provětrat Bugatku. Kluci poletí a já za nimi přijedu vozem. Už jsem se těšil, jak profrčím Německem, v té době měli na dálnicích neomezenou rychlost, aspoň si to pořádně vyzkouším. Zavolal jsem Mirovi do Prahy, aby připravil vůz, ten mi jen sdělil, že je už připraven. Začaly mne svědět ruce, když jsem si pomyslel na tu jízdu.

Dnes jsem v kostele nehrál, musel jsem posvážet kluky. Mikloše, Béllu s Petrem a k mému překvapení tam čekala i Suzi s kufrem. Rozesmál jsem se. To chci vidět, bude to sranda, ani nevím, kolik nás jede, a ještě nemám letenky. Spoléhám se na to, že v pondělí jsou lety do Paříže méně obsazené. Při nejhorším se rozdělíme a k večeru je další let.

Když jsem je doma vyklopil, naši okamžitě zpovídali Suzi a hlavně sestra, zvědavá jako opice, nic jí nesmí uniknout, tak věděla, že se toho nejvíce dozví od ukecaného Bélly. Ten blbec jí vykecal tajemství.

„Ale nikému ani muk!“ zapřísahal ji.

Ségra se pak culila po zbytek dne. Já to tušil, když jsem ji viděl s potutelným úsměvem. „Neopovaž śe pred našima ani muknuc!“ Šklebila se jak vrána.

Odjel jsem naštvaný pro Hanze a Marečka a také se rozloučit s Johnovou rodinou, budou se vracet ve středu. Teta Helena a kluci zůstanou až do konce prázdnin. Klukům jsem také dal pro rodiče výslužku, protože stále jsme toho měli dost, bylo potřeba to rozdat. Něco si také vezmeme na cestu do Prahy. Když jsem se vrátil, už to tajemství věděl celý dům. Okamžitě, jen co jsem vystoupil z vozu, tak mne máma objímala a líbala. Ani nemusela nic říkat.

„Preco śi nám to ňepovedzel? Také šumné dzivče, nechceš sebe ho vžac?“

„Hvarel som vám, že kedz, ta sebe veźňem chlopa!“

Máma se zamračila, ale za chvilku se opět usmívala a hladila mne a líbala.

„Už starči, naj zo mňe daco zostaňe.“ Smál jsem se.

Otec mne poplácal po zádech. „No, budze to ostuda, aľe prežijeme to.“

To ještě nevědí, že děti budu mít já. Celá rodina pak poskakovala kolem Suzi, jako by už měla každou chvíli rodit. Nejraději by už dělali křtiny. Máma už myslela na to, kolik toho nadělá pro vnoučata, už se viděla, jak bude celé dny háčkovat, vyžívala se v tom. Viděl jsem, jak se se ségrou radí, co má dělat a z jakých materiálů, která příze bude nejlepší... Určitě už večer si bude zkoušet vzory, znám ji.

Všechny jsem nahnal do kulturáku, protože ke stolu v kuchyni bychom se nevešli. Obědvali jsme o trochu dříve, abychom v pohodě dojeli do Prahy. Vedle ve vesnici jsme ještě nabrali Martina. Byli jsme plně obsazení, hotelový mikrobus Mercedes a můj vůz, ještě že vozy mají velké zavazadlové prostory. Do Prahy jsme dorazili v sedm a já okamžitě volal zabukovat letenky, vyšlo to, let před polednem byl poloprázdný. Uložil jsem všechny v domě na Příkopě a zajel s Hynkem a Ďurim domů. Zavolal jsem Pepíkovi a Jankovi, v kolik letíme, ať přijedou rovnou na letiště. Letenky jsem zabukoval na Marečkovo jméno. Hynek si sbalil věci, já také a zavolal jsem Míru, ať mi přistaví vůz na Příkop. Když vůz zaburácel pod okny, všichni se z nich koukali, jak Míra na ně mává. Tázavě se na mne podívali. Tak jsem jim vysvětlil, že se to trochu zkomplikovalo a že mám ještě zítra jednání v Hamburku, tak musím fofrovat, proto ten vůz, oni na mne počkají v Paříži u Lombardů.

Suzi se honem domáhala, že pojede se mnou.

„Ani náhodou, já musím frčet a ty bys z toho ještě potratila. Kdo se nebojí rychlosti, krom Marečka? Ten je diskvalifikován, musí vyzvednout letenky.“ Přihlásil se Hanzi. „No aspoň poznáš ten pravý Hamburk.“

Smáli jsme se, protože dříve se jeho vesnice jmenovala Hamburk a většina lidí ten název používá dodnes, i já, ty nové názvy si neustále pletu.

Vyjel jsem z průjezdu s Hummrem a Míra do něj zajel s Bugatkou. Všichni se tam nahrnuli, okamžitě jsem je varoval, jestli se někdo dotkne laku vozu holou rukou, zůstává v Praze. „Já ho leštit nebudu!“ Zvedl jsem křídla, aby se mohli pokochat. „Na Riviéře vás svezu, a teď jdeme na večeři k Pinkasům!“

Když jsme po večeři ulehali, Suzi si lehla mezi Béllu a Petra.

„Jestli někdo bude svým klackem otloukat hlavičky mých dětí, tak mu ten klacek urvu!“

Všichni se rozchechtali, pro dnešek jsme byli dost utahaní. Uložili jsme se na maxi letiště a klidně usínali. Z jedné strany se na mne tlačil Hanz a z druhé Miťko. Těšil jsem se na Hanze, toho jsem ještě neměl, a tak moje neposedná ruka opáčila, jak je na tom. Byl tvrdý jak skála. Jemně jsem Hanzimu masíroval kulky i klacek, sex jsme měli dnes zapovězený, tak jsme to museli dělat opatrně, abychom nepohoršovali ostatní. Hanz ale masíroval můj klacek a k jeho ruce se přidala i Miťkova, potkaly se v polovině klacku. Honem jsem volnou rukou ty jejich na svém ocasu přidržel. Kluci se uklidnili a střídavě si pohrávali, jeden s ocasem a druhý s koulemi. Nedošlo k žádné rozepři. Jen když ho chtěli do úst, tak se srazili čely.

„Spát, nezbedy!“ naoko jsem je peskoval, no stejně jsem viděl, že i ostatní kluci nezahálí. Takže se to zvrhlo a za chvilku mi na ocasu rajtovala Suzi. Bestie. Musel jsem ale uznat, že to uměla hezky, nebylo to nepříjemné, líbilo se mi to, asi proto, že měla pěkné, vysportované, pevné tělo. Ráda a hodně plavala, na jejím těle to bylo znát.

Kluci se také neupejpali a ocucávali jí bradavky a hladili po celém těle. Suzi si to užívala a culila se na mne. Když už byla dost znavená, zmáčkla mi koule, až jsem se prohnul, zařval a vybílil jí kurník. Svezla se na mne a poděkovala hebkým polibkem. Respektovala to, že se nebudeme nutit do něčeho dalšího. Odešla do koupelny a pak si šla lehnout do malého pokoje, sama, užila si a dala nám volnost. Dlouho jsme ale neřádili, potřebovali jsme odpočinek.

Ráno jsme s Hanzem vstávali dříve, nasnídali jsme se, rozloučili se s rozespalými kluky a vyrazili do Hamburku. Na hranicích mne celníci poznali a nadšeně vztyčovali palce. Zamávali jsme jim a nasměroval jsem to k dálnici. Když jsem to vytočil na dvě stě, Hanz pobledl. Ubral jsem, do Hamburku jsem pospíchat nemusel. Koval vždy připlouval před polednem.

„Máš strach?“

Nemluvil, jen souhlasně přivřel oči a kývl. Opět jsem ubral a zajel na nejbližší odpočívadlo. Dal jsem mu napít, vděčně pití přijal.

„Netušil som, že to budze tak… rychlé. Dzvihnul śe mi žaludek. Já vidzel ľem čmuhy.“ Pak se mu trochu vrátila barva do tváře a pousmál se. Políbil jsem ho.

„Pujdzeme pomalši a vo Francii je i tak rychlosc omedzena.“

S Kovalem to byla rutina, kterou jsme vyřídili rychle. Dnes to byla dodávka jaksi mimo plán, vyvolalo to ve mně podezření, že něco není v pořádku. Opět ale jsem na něm viděl chmury.

„Trápí tě něco?“

Jen zavrtěl hlavou. „Máš hezký vůz.“

„To je moje srdeční záležitost, miluji Bugatky.“

Usmál se nad tím, že vůz oslovuji jako bytost a zdrobnělinou.

„Víš, dochází stále k různým mocenským bojůvkám, mám obavy, aby to neprorostlo k něčemu moc vážnému. Jen co se to trochu na jihu srovnalo a uklidnilo, tak se to začíná vážně zatahovat nad Moskvou. Mizí lidé, důležití lidé, jde do tuhého. Svého šéfa jsem také už dlouho neviděl, jen mne kontaktuje telefonem. Ta silná vizitka tě přivede k pokladu, nepředstavitelnému, spousta pokladů ukradených vysoce postavenými lidmi. Bude pak na tobě, jak s tím naložíš, patří to státu, lidu. Věřím, že s tím naložíš rozumně a najdeš správného spojence. Vaska ti bude nápomocen. Kdybych se ztratil, opatrně ji ořízni dokola a vevnitř najdeš klíč a hesla. Postarej se o mé děti. Najdeš je, až přijde čas, v té restauraci, kde jsme poprvé obědvali.“

Sakra, tak proto na něm pozoruji ten strach. Je správcem a kurýrem, jak dlouho mu budou věřit? Vysoce postavení jsou v celém světě neustále pod dohledem, nemohou si dovolit bez podezření vycestovat do Švýcar a vejít do banky.

„Dávej na sebe pozor!“ Pevně jsem ho objal. Trochu mu zvlhly oči. Nebrečel, ale byl dojat. Podal mi nevelký balíček provázaný pečlivě pečetním provázkem a zajištěný pečetí Ministerstva geologie Ruské republiky. Tázavě jsem se na něj podíval.

„To jsou vzorky diamantů, všechny s briliantovým brusem. Tady máš doklady.“ Podal mi celní prohlášení, kde bylo uvedeno, o jaké kameny se jedná a počet kamenů. Kolonka „místo určení“ byla nevyplněná. Vysvětlil mi, jak se takové zboží převáží přes hranice, že v žádném případě nesmím bez celníků balíček otevřít a další podrobnosti.

„Místo určení si dopiš podle toho, kam to bude určeno. Pro každý převoz přes hranice si je musíš nechat zapečetit celníky, ale to nedělají na hranicích, proto si to musíš před cestou nechat zapečetit včas na Celní správě.“

Rozloučil jsem se s Kovalem objetím a také s Vaskem. Nějak automaticky mi při tom objetí Vasky sjela ruka na jeho pevnou prdelku, pohladil jsem mu ji a lehce zmáčkl. Políbil jsem ho na tvář. „Hlídej ho a buďte opatrní!“ Vaska se trochu začervenal a lehce přikývl.

Než jsme vyrazili na dálnici, zastavil jsem se v apotéce pro nějaké prášky na zklidnění Hanziho žaludku. Vzal si preventivně dva ještě v lékárně a vyrazili jsme. Zpočátku jsem jel pomaleji, a když jsem viděl, že Hanz usnul, šlápl jsem na to a tachometr mi sděloval rychlost, která začínala trojkou. Předjížděné vozy jsem vnímal jen jako šmouhy. Projížděl jsem přehledným koridorem, a tak jsem neměl obavy, když ale můj dohled se zmenšoval, snižoval jsem i rychlost. Než jsem se nadál, měli jsme před sebou Francii s maximální rychlosti sto třicet, jak mi to oznamovala značka. Hanz se probral se sdělením, jak si hezky po bujaré noci zdříml. Usmál jsem se.

„Kochaj sa Francúzskom!“ culil jsem se a Hanz se trochu vyděšeně na mne podíval.

„Ty si zdolal sedem sto kilometrov ani nie ta tri hodiny?“

„Už sme v Metách, tak si pripočítaj ďalšie kilometre,“ smál jsem se. Hanz mi ještě chvíli nadával do nezodpovědných bláznů, šílenců…, ale to už jsme směřovali k dalšímu krásnému a historickému městu, Remeši.

K Lombardům jsme dorazili právě včas, připravovali večeři. Christiné byla ve svém živlu, tolik mladých lidí ještě u sebe neměla. Zářila a poletovala, nabízela, ptala se… Marka i Pepíka už znala a teď se hlavně věnovala Suzi. Když jsem vstoupil s Hanzem, jen se potměšile usmála a pak se na mne vrhla a líbala a objímala.

„Nous t'avons manqué!“ - Chyběl jsi nám.

„Také se mi po vás stýskalo, ale to víš, mám toho hodně, po prázdninách si mne užijete víc.“ Rozesmáli jsme se.

Christiné byla na naši návštěvu připravená, protože jsme se na tom domluvili, jen nevěděla o Suzi. Podívala se na mne tázavě, když jsem se objal se Suzi a políbil ji.

„Quelle est votre relation?“ - Jaký je váš vztah?

Usmál jsem se a přemýšlel, jak jí to jednoduše vysvětlit a aby mne nepraštila.

„Elle est la mère de mes futurs enfants.“ - Je matkou mých budoucích dětí.

„Que dis-tu?“

Culil jsem se, protože ona chtěla podrobné vysvětlení a mně se do toho nechtělo. Naši konverzaci ale už sledoval i Jacques, ten to chápal a culil se.

„Nous avons des jumeaux.“ - Budeme mít dvojčata. Špatně jsem formuloval tuto větu a vyznělo to jako, že je již máme. „Nous espérons.“ - Doufáme v očekávání. Tím jsem se ještě více zamotal, dnes mi ta francouzština nějak nejela. Tak už jsem ze sebe jenom dostal: „Elle sera née en février.“ - Narodí se v únoru.

Objala mne a líbala.  „Já budu babička!“

Celá nadšená všechny okolo objímala a líbala. Brala mne jako vlastního syna a já se tomu nebránil, protože já je také už dávno bral jako své druhé rodiče. Poté co se trochu uklidnila, tak se neustále věnovala Suzi.

„Christiné, jsou to teprve tři měsíce, ještě nerodí.“ Rozesmáli jsme se.

Konečně jsem se mohl pozdravit s Jacquesem a kluky. Postrádal jsem Bernarda. Éric to postřehl. „Je u sebe s Pepíkem,“ usmál se.

Hanze jsem seznámil s Alexem, nemohl se dočkat konce večeře, až uvidí Alexův ateliér. Večeře byla opulentní, Christiné se předváděla a měla nesmírnou radost. U večeře mi sdělovala, co vše by pro nás chtěla, co by bylo dobré nakoupit… Postará se o Suziinu garderóbu… Chtěla, aby Suzi zůstala v Paříži. Musel jsem jí vysvětlit, že chceme k moři a jistě se najde příležitost, aby se mohla Suzi věnovat.

Bernard s Pepíkem přišli k večeři se zpožděním a omlouvali se. Pohoršeně jsem se na ně podíval. Bernard provinile sklopil zrak. Mně by to nevadilo, ale bylo to neuctivé vůči Christiné. Pochopil to a zašel za ní, osobně se omluvil a políbil ji. Uznale ho pohladila. U večeře se probíralo všechno možné. Mně hlavou létaly myšlenky na nadaci, na Telcom, na kluky, na Suzi…

Předeslal jsem návrh, že zítra si ještě pohovíme v Paříži, projdeme se, dokoupíme, co je potřeba, Christiné může věnovat svou pozornost Suzi, já si popovídám o obchodech s Jacquesem… Všichni to nadšeně uvítali.

„Ty si umíš se vším poradit,“ podotkl Jacques a usmál se.

Po večeři jsem ukázal své apartmá Hanzimu, kterého jsem si uzmul jako svého spolunocležníka, ostatní kluci se různě párovali a Alex s Éricem jim přidělovali pokoje a apartmá, ve kterých byly dvě ložnice. Uvědomil jsem si, že jeden kluk přebývá, protože Pepík šel k Bernardovi. Marián vypadal jako ztracen, vzal jsem ho za ruku a odvedl k sobě do apartmá, snad se Hanz nebude zlobit. Postel je veliká. Poté Alex vzal Hanze k sobě do ateliéru, stačil jsem se ho ještě zeptat na Mariána.

„Marián je fajn, je moc milý.“

Políbil mne a já se vrátil k Jacquesovi, abychom si mohli v klidu popovídat a probrat vyvstalé úkoly. Garáže byly hotové, bazén byl jako hrubá stavba a brzo začnou montovat technologie. Budova samotného hotelu, jak jsme přejmenovali skladiště, již také podstoupila značným změnám. Podle toho, jak mi to popisoval, tak to bude velmi krásný dům. Nemohl jsem se dočkat, až se zítra na něj podívám. Také moje secesní vilka na Montmartru je kompletně hotová, včetně bazénku a zahrady.

„Už ti tam plodí borůvky,“ pochlubil se.

Když jsem se vracel na patro hostů, zaslechl jsem, jak tam kluci dovádějí. Nikdy jsem celé patro neprocházel, až teď jsem zjistil, že jsou tam tři perličkové lázně po celém patře. V té naší poblíž mého apartmá byl Hanz, Marián, Miťko a s ním Martin, také Bernard a Pepík. Vůbec se neupejpali a vzájemně si pohrávali a oblažovali se. Samozřejmě, že exceloval Bernard a neopomněl zapnout pěnu, takže ta létala všude kolem a vytvářela louže. Neváhal jsem a připojil se k jejich hrátkám. Neuniklo mi, že Bernard se chová jinak, než jsem byl u něj zvyklý. K Pepíkovi se choval hodně ochranitelsky a Pepíkovi se to velmi líbilo. Také se dost věnoval Mariánovi, ten byl hodně podobný svou konstitucí Pepíkovi, asi byl Bernard vysazen na tyto subtilnější typy. Jeho ochranitelské chování mu zřejmě posilovalo sebevědomí, potěšilo mne to, protože to svědčilo, že není sobec a dokáže rozdávat lásku. Měl jsem z něj moc krásný pocit. Přiblížil jsem se k němu a políbil na tvář. Pepík nás soustředěně pozoroval.

„Miluji tě, Bernarde, samozřejmě jako bratra, aby si to Pepík nevysvětloval jinak.“ Mrknul jsem na něj a podíval na Pepíka. „Tebe samozřejmě také.“

Uculil se a já ho políbil. „Jste krásní, přeji vám, aby vám to vydrželo až do konce vašich dnů.“

Oba mne objali a líbali, já jsem na sebe přitiskl i Mariána a kluci ho také líbali. „Může Marián k nám?“ zeptal se Bernard.

„To záleží na něm, je dospělý.“ Rozesmáli jsme se a kluci se objímali radostí. Zanedlouho všichni tři zmizeli. Přiblížil se ke mně Martin a uchopil mne za ocas.

„Chcem ci ho pofajčic,“ culil se. „Ani som neznal, že śi taky fajny.“

Vyhoupl jsem se na okraj lázně a nabídl mu vybranou lahůdku. Martin se bez váhání pustil do lízání, cucání a kouření. Občas u toho zapomněl dýchat a pak lapal po dechu. Uměl to moc hezky, byl to takový rošťák, což mu koukalo i z očí. Dostával jsem na něj chuť, ale když jsem se podíval vedle na Hanze, sesul jsem se a uchopil Hanze za ruku.

„Už je pozdě, jdeme do hajan.“

Všichni jsme vystoupili z lázně, já ji vypnul a lehce setřel mopem louže okolo. Přece jenom jsme nebyli v hotelu a nikde za rohem nečekala uklízečka.

„To je krásná izba,“ pochvaloval pokoj Hanz. „Ako to, že si tu ako doma?“

„Máme sa rádi a veríme si, nikdy by som ich nezklamal, su to moji druhý rodičia.“

Nechápavě kroutil hlavou.

„Vieš, zoznámili sme sa ani nie pred rokom, já som bol chlapec z dediny, skoro z holým zadkom, obrazne povedané, a oni jedna z najbohadších rodin vo Francúzsku a i napriek tomu ma prijali, nechovali sa povýšenecky a ponúkli mi všetko. Vari by som ich mohol podviesť, zklamať alebo okradnúť?“

„Ale ako to? Prečo?“

„Asi preto, že som nič nepredstieral a Jacques sa na mňa pozeral srdcom.“

Pohladil jsem mu tvář a políbil. Pak následoval další a další polibek, pak došlo na ostatní vytoužená místa, která jsem chtěl na něm líbat, hladit a olizovat. Bylo toho hodně a my si nic neodepřeli. Když jsem byl připraven do něj proniknout, poprvé v životě jsem si pro jistotu nasadil škrtidlo, protože jsem byl přesvědčen, že po průniku do něj bych okamžitě explodoval. Když jsem si pohrával s jeho dírkou, neustále jsem myslel na to, jak do ní budu pronikat, a to ve mně burcovalo a hnalo snad všechnu krev do ocasu. Ještě chvilku, ještě potřebuje trochu více uvolnit. Chtěl jsem, aby byl dobře připraven, ale já se tím trýznil víc a víc. Hanz sténal a jemně kňoural, kroutil se jako houžev a já neustával.

Když jsem mu konečně nanášel jahodový gel, trochu vyděšeně se na mne podíval s pohledem, který jako by se ptal: Už to bude? Moje bambule byla jako žárovka, trochu jsem s ní protřel gel na rozetce a zlehka zatlačil na dírku. Vklouzl jsem do něj, ani jsem nevěděl jak. Podíval se na mne s blaženým úsměvem a lehce přikývl. Pomaličku jsem postupoval vpřed a sledoval jeho reakce. Neustále se blaženě usmíval, ale když jsem se dostal k citlivému bodu, silně zalapal po dechu a vyhekl. Zastavil jsem svůj postup a Hanz začal mlátit rukama do matrace. Jeho nohy na mých ramenech se třásly a z ocasu mu vystřelil nádherný, silný, bílý náboj spermatu a následoval další a další a ještě několik.

Když ustal a klacek mu ochabl, já pokračoval v postupu, a než jsem se dostal do jeho nitra celý, klacek mu opět trčel jako ocelová tyč. Vzal jsem do dlaně jeho koule a pohrával si s nimi, přitom jsem bez přestání projížděl jeho útroby. Když už jsem začal pociťovat mírnou bolest ve slabinách z toho prokletého škrtidla, složil jsem z ramen jeho jednu nohu a on se lehce naklonil na stranu. V této pozici jsem se dostával do šílené extáze a on také, protože jsem mu dráždil další místa. Povolil jsem škrtidlo a při dalším přírazu jsem zařval jako lev a nadělil jsem jeho útrobám vše, co jsem měl. Složil jsem z ramene i jeho druhou nohu, s ocasem stále v jeho nitru, on se schoulil znaven na bok a já se k němu přitulil a objal v pase.

„Ďakujem ti!“ hlesl jsem mu do ucha.

„I já tebe, bolo to neskutočne krásné a ešte stále je.“

Políbil jsem mu ucho, slastně hlesl, přehodil na mne ruku a jemně mi hladil prdelku.

Brzo ráno jsem se probral, trochu znaven, s ocasem stále v Hanzovi. Nebyl už ocelový, ale držel se a nevyklouzl. Jemně jsem s ním zacukal a pozoroval jsem, že pumpa funguje, začal se vzpínat a Hanz se jemně zavrtěl. Jak se hnul, mne to vydráždilo a hnalo to do ocasu více krve. Netrvalo to dlouho a já mu opět, tentokrát zezadu, prošťouchával dírku. Začal jemně sténat a na mne to působilo jako olej na oheň, přidával jsem a přidával, už jsem se nebrzdil a moje přírazy byly intenzivnější, jeho steny hlasitější, a když přešel na hekání, už jsem do něj pumpoval, co se mi stačilo v koulích nahromadit. On si pohrával se svým klackem. Nechtěl jsem, aby se udělal sám, tak jsem si ho přetočil a honem pojal ten krásně rudý klacek do úst. Jen co ucítil teplo mých úst, tak mi je plnil. Přizvedl jsem se a políbil ho ještě s jeho nadílkou v ústech, o kterou jsme se podělili.

Pohladil jsem mu tvář, svůdně, i když trochu znaveně se usmál.

„To bolo to najkrajšie, čo som mohol v živote zažiť. Ďakujem!“ pohladil mi tvář a políbil. V objetí jsme si ještě zdřímli.

U snídaně jsem navrhl, co budeme dělat, kam půjdeme, na co se podívat.

Christiné si samozřejmě zabrala do péče Suzi, abychom se nestarali. No co, nebudu se hádat s dámou. Musel jsem také vyřešit ty brilianty, tak jsem se poradil s Christiné a Jacquesem, který mi navrhl, že se mnou zajde na Celní správu a pak už mohu sám zajít například ke Cartierovi zkusit, co jsou ochotní mi nabídnout. Od Kovala jsem měl seznam kamenů s popisem kvality a velikosti, včetně požadované ceny. Měl jsem z toho obavy, ty uvedené značky o kvalitě, těch bylo nějak moc, moc druhů a já se v tom vůbec nevyznal. Christiné mi nabídla, že se mnou zajde na chvilku ke Cartierovi. Na Celní správě rozpečetili balíček, překontrolovali obsah s celním prohlášením, a než mi vyměřili clo, trvalo to dost dlouho, protože na každý kámen museli vyměřit jiné clo, podle velikosti a kvality. Protočily se mi panenky. Za padesát kamínků to byla pálka, kterou jsem nečekal. Dva miliony FRF, téměř půl milionu US dolarů, sakra. Doufal jsem, že mi nabídnout slušnou cenu u Cartiera.

U Cartiera mne přivítal šéf s milým úsměvem a otevřenou náručí. Christiné se Suzi zůstaly zaraženě stát, protože nevěděly o mé spolupráci s nimi, že chystáme jejich prezentaci v Praze.

„Vítejte, pane Simone, rád vás opět vidím. Co srdíčko? Byl to mimořádný kousek, takový se na trhu neobjevil minimálně třicet let.“ Ptal se na rubínové srdíčko, které jsem koupil pro Andrého a za které jsem utratil všechny peníze, které jsem měl, půl milionu FRF. Bylo to ještě před tím, co mi Jacques poskytl půjčku, takže to byly všechny peníze, co jsem si vydělal posudky a rozpočty. Musel jsem prodat i některé akcie, a on to pak hodil do frcu za tisíc FRF.

„Stále září,“ usmál jsem se, ale u srdce mne to zabolelo.

„Pardón, madame Christiné, vítejte u nás. Vítejte mademoiselle.“ Přivítal i Suzi.

„Dámy mi dělají bezpečnostní doprovod,“ zažertoval jsem, protože vždy je to naopak, vždy muž doprovází ženu. Rozesmáli jsme se.

„Náš zástupce je již v Praze a musím vás pochválit, podle jeho hodnocení jste vytvořil velmi luxusní prostory pro naši prezentaci a také zabezpečení je na špičkové úrovni. O tom bychom si mohli promluvit, použili jste tam technologie, které bychom také rádi uplatnili u nás.“

„Děkuji za uznání. Zatím to ještě není komplexní, finále bude, až spustíme síť mobilního operátora a přes ni propojíme bezpečnostní systém.“ Culil jsem se, když jsem viděl jeho překvapení. Majitel firmy, kterého jsem zachránil od bankrotu, mi to sám navrhl, ale musí se to sladit s mobilní sítí. Když jsem ho ubezpečil, že v tom není problém, protože jsem od naší vlády odkoupil její čtyřicetidevítiprocentní podíl v Telcomu, byl nadšen a urychleně začal pracovat na sladění systému. Vše má již připravené a vyzkoušené, čekáme jenom na spuštění sítě mobilního operátora. Montéři Telcomu již instalují technologie na stávající stožáry a podle toho, jak postupují i mí montéři stožárů, je zřejmé, že síť zprovozníme před termínem, již začátkem prosince, a lidé si budou moci na Vánoce přát přes mobilní telefony, které se jim vejdou do kapsy.

„To je fenomenální, vy už na to máte řešení?“

„Ano, tedy doufám, to vám budu moci plně potvrdit, až se propojí mobilní síť, ale zkoušky v laboratoři byly úspěšné a já věřím našim lidem. O tom bychom si promluvili až po úspěšném zprovoznění. Teď jsem vás ale navštívil z jiného důvodů. Rád bych dnes něco prodal já vám.“ Vyložil jsem na pult bankovní aktovku a vyndal z ní balíček. Když jsem ho rozbalil, Christiné užasle povzdechla a oči se jí rozzářily, všichni pozorovali, jak vykládám jednotlivé kameny v malých pytlíčkách s popisky.

Zarazil mne. „Tak na tohle se přesuneme do soukromí.“

Přesunuli jsme se do kanceláře a já vykládal kameny na stůl. Pozoroval jsem, jak sleduje popisky a očka mu těkají.

„Toto jsou vzorky sibiřských ledových kamenů. Zastupuji ruskou stranu pro ujednání případných dodávek většího množství.“

Usmál jsem se, když jsem viděl jeho překvapení ve tváři.

„I tohle je už dostatečně velké množství. Doufám, že si uvědomujete, jakou to má hodnotu.“ Zvedl ke mne tázavě zrak.

„Samozřejmě, ale také je to otázka poptávky, nebo vaší nabídky ceny.“

Souhlasně přikyvoval. „Pravdaže, ano, ano.“ Vzal si do prstů nejmenší, dvoukarátový kamínek. „Tohle je nejmenší a nejběžnější kámen používaný do snubních prstýnků, jeho cena v této kvalitě je cca jedno sto tisíc FRF.“

Pozorně zkoumal kámen pod lupou. Po chvilce odsouhlasil, že ohodnocení kvality kamene uvedené na pytlíku odpovídá. Christiné se omluvila, že nás opustí, abychom se mohli věnovat nerušeně obchodu. Šéf pozorně zkoumal jeden kamínek po druhém, od nejmenšího po největší, a pečlivě si zapisoval údaje do tiskopisu. Bylo to neskutečně zdlouhavé, trvalo to více než hodinu. Když prozkoumal poslední, ten největší, šestnáctikarátový, vydechl, jako by dořešil ten nejsložitější problém. Otočil vyplněný tiskopis a posunul ho po stole ke mně. Na posledním řádku dole byla uvedena suma dvacet šest milionů USD.

Zvedl se. „Omluvte mne!“ Odešel a za chvilku přivedl mistra z dílny. Ten si prohlížel kameny, několik jich vybral a diktoval mu počty, které plánovali koupit pro svou dílnu. Vzal vyplněný tiskopis a okopíroval mi ho, doplnil požadované počty. Většinou požadovali velké kameny, deset a více karátů. Protočily se mi panenky, počty nebyly malé.

„Můžete nám to potvrdit?“

„Pokusím se to do večera vyřídit, nejpozději do zítřejšího poledne.“

Spokojeně oba přikývli. Já jenom doufal, že to dopadne dobře a zastihnu Kovala, abych to vyřídil. Na tiskopis jsem jim napsal čísla účtů, stejná jako jsme s Kovalem používali u prodeje zlata. Sumu, kterou požadoval Koval, jsem odečetl a zbytek, který byl dvacet pět procent, na můj účet ve First Bank. Bylo to méně než ze zlata, ale kameny se mi vešly do kapsy. Po odečtení cla můj zisk za zprostředkování byl šest milionů USD. Pokud Koval potvrdí objednávku a dodá požadované kameny, tak to bude obchod, na který asi nezapomenu.

Když jsem odcházel z kanceláře, rozhlížel jsem se po prodejně a přemýšlel nad vhodným dárkem pro Suzi.

„Měl byste o něco zájem?“ oslovil mne doprovázející šéf.

„Rád bych něco hezkého pro tu slečnu, co doprovázela madame Christiné.“

Usmál se a jemným dotykem na mou paži mne pobídl k pultu s náramky. „Myslím, že máme něco velmi mimořádného, co by jí moc slušelo k jejím nebeským očím a plavým vlasům.“

„To zní hrozivě, když slyším, že je něco mimořádné.“ Rozesmáli jsme se.

„Kolik byste chtěl do slečny investovat?“ Byla to trochu neotesaná otázka, ale upřímná.

„Och, ne, ne, ne. Není to otázka investice, je to o vděčnosti. Máme čistě pragmatický vztah, je to matka mých budoucích dětí a já jí chci udělat radost, také to není otázka peněz, není to rozhodující.“

Podiveně se na mne podíval. „Víte, většina naších zákazníků jsou starší, movití, a přesto počítají každý centim své investice do svých vztahů.“

„A to právě dělají chybu, vztah přece nemohou budovat na penězích, ty se musí budovat na citech, jen tak zůstanou pevné.“

Jen pokrčil rameny. Asi bychom na to téma filozofovali dlouho, ale on ukázal na krásný náramek s barevnými drobnými kamínky, skládanými do tvaru pomněnkových květů.

„Nenechte se zmást těmi barvami, jsou to všechno diamanty, barevné z Austrálie.“ A už ho vyndával z vitríny a podával mi ho.

„Je vskutku krásný, ne mimořádný, protože už jsem něco podobného viděl jako malý kluk na pouti, ale bylo to jen z barevných plastových kuliček.“ Rozesmáli jsme se. Bylo to ode mne malé faux pas, ale trochu jsem se snažil to napravit. „Je ale pravda, že je mimořádný, minimálně svou kvalitou, ty plastové kuličky tak nezářily.“

Opět jsme se srdečně rozesmáli a on mne poplácal po rameni, což jsem bral jako pochopení mého žertu.