Znovu nalezená láska 12 – Paříž první láska

Probudil mě jemný polibek na puse s jemným olíznutím zubů, ústa se mi sama pootevřela, aby přivítala milého návštěvníka. Zvedl jsem paži a přidržel hlavu mého dobyvatele. Jeho pusa měla jahodovou chuť, docela intenzivní, jahoda se mi sunula do pusy.

„Miluji tě!“ slyšel jsem známý milý hlas. Bál jsem se otevřít oči. Hlavou mi proletěl celý večer. Tlačily se mi slzy do očí. Miluji jej, přestože nesmím.

„Miluji tě, André!“ tekly mi slzy.

André mi je slíbával z tváře. „Nebreč!“

„André, za pár dnů odjedu, co bude pak?“

Přizvedl obočí. „Nemůžeme se trápit, ty jsi mi své obavy a povinnosti včera řekl, myslel jsem na to celou noc, moc jsem si nepospal. Mám také své povinnosti, dluh ke strýci. Ujal se mne v deseti letech, když mi zemřela maminka. Tatínka jsem nikdy nepoznal. Necháme tomu volný průběh a uvidíme, co přinese čas. Potkáme nové lidi, zamilujeme se, nebo se k sobě budeme vracet, dokud spolu nezůstaneme.“

„André!“ Nemohl jsem mluvit, zachoval se tak, jak jsem to řekl jeho strýci, zodpovědně.

I teď po desítkách let se mi hrnou slzy do očí. Může jeden člověk stejně milovat dva lidi současně? Nevím, možná miluji jen ty vzpomínky. Jeden klidně oddechuje v mém náručí a druhý je někde daleko, ale vzpomínky nikdy nevymizely.

„Pomiluj mne, chci tě cítit znovu v sobě, chci jen tebe. Nikdo mne tak krásně nepomiloval. Jsi jedinečný. Nikdo tě nemůže nahradit!“ šeptal mi ta krásná slova. Milovali jsme se, krásně jemně, něžně, bez pomůcek, bez jahod a šlehačky, a naše milování a cítění jeden druhého byla jedna velká slast.

I teď po dlouhých letech mne při těchto vzpomínkách zaplavuje pocit slasti a mám po těle jemný třes. Byl jsem prvně zamilován. Kdo by mohl zapomenout na svou první lásku?

Milovali jsme se dvě hodiny bez přestání, kluci se jen oblékli a šli na snídani, my se nenechali při milování rušit, jako by tam ani nebyli. V osm hodin zavolal André strýce, zda jej potřebuje, nebo může zůstat. Odvětil mu, jen aby byl připraven na odpoledne a že mu přiveze oblek na slavnostní předávání počítačů. Najedli jsme se ze zásob šunky v našem bufetu.

Přišla pokojská, omlouval jsem se jí za zacákanou podlahu u jacuzzi. Odvětila, že o nic nejde, jiní prý dělají větší nepořádek. Nabídl jsem jí, zda by nechtěla nějakou šunku a ovoce a že si to může vzít domů. Byla ve středních letech, tak jsem tipoval, že má rodinu a děti, že by se jí to hodilo. Odvětila, že je při odchodu z práce kontrolují a že by ji mohli podezřívat, že to ukradla. Ujistil jsem ji, že to vyřídím na recepci, a ukázal jsem jí, co všechno si může vzít. Nechtěla tomu uvěřit. Celá dojatá se slzami v očích děkovala.

„Víte, jsem sama s třemi malými dětmi a s mým příjmem si toho moc dovolit nemůžeme.“

„Jsem rád, že vám mohu trochu pomoct. Včera nám toho dali hodně, tak by se to asi brzo vyhodilo, ale i v ostatní dny vám vždy tady nechám na vrchní poličce to, co si můžete vzít.“ Ještě jsem jí ukázal, kde jsou pytlíky na zabalení. To ona už ale znala, doplňovala je tam při úklidu apartmá.

S Andrém jsme odešli do restaurace se dosnídat, měli jsme chuť na něco sladkého a na kafe. André si poručil vídeňskou kávu a čokoládový croissant. Já vždy pil jen českého turka, zamyslel jsem se, že bych to mohl zkusit, a také jsem si poručil vídeňskou a croissant. Chutnala mi, ale stejně jsem pak měl celou dobu chuť na naši českou kávu, hořkou, bez cukru a mléka a s troškou lógru v puse. Ve vestibulu jsme si ještě vychutnali skleničku koňaku na rozproudění krve, jak se říká, ale mně proudila až moc, já spíše potřeboval utlumit myšlenky. Nechtěl jsem na prezentaci, chtěl jsem být jen s Andrém, milovat se s ním, koukat se na něj, držet za ruku, svírat v náručí… André mne držel za ruku a vedl do haly na prezentaci, až v hale, kde již byl čilý ruch, jsem se vzpamatoval a uvědomil si, kde jsem. Na začátku byli výrobci léčiv, takové, které jsem potřeboval, zatím nikdo nevyrobil.

Nic mne nezajímalo, měl jsem oči jen pro něj.

„Líbí se ti?“

„Líbíš, moc.“

„Myslím tu vůni.“

„Voníš hezky, svůdně. Vzrušuje mne tvá vůně.“

„Konečně jste vylezli z pelechu,“ slyšel jsem spílat Míšu.

„Co máme dělat?“ koukal jsem nechápavě na kluky.

„Souffle profondément!“ Zhluboka jsem se nadechl. Tisíce jehel mi proletělo mozkem, nebo mi praskla hlava.

Kluci na mne vystrašeně koukali.

„Co je, co se stalo?“

Kluci váhali, nic neříkali, pak z Michala vypadlo:

„Byl jsi mimo, mluvil jsi jen francouzsky a na nás jsi nereagoval. Tady paní ti dala šňupnout a probral ses.“

Otočil jsem se na velmi elegantní paní, již starší, ale stále krásnou.

„Merci, madame.“ Lehce mile a chápavě se pousmála.

„Musím na vzduch, to byl hnus, podělaný amoniak!“

Odešli jsme do atria hotelu, malé zahrádky s palmami a fíkovníky.

„Dám si koňak.“

„Ale odpoledne je ta akce,“ upozornil mne André.

„Mon amour!“ pohladil jsem mu tvář a dal mu jemný polibek.

„Jsi v pořádku?“

„Je vous aime! Jsem v pořádku, jen mi konečně dejte ten koňak, mám v ústech, no ani to nechci pojmenovat.“

Konečně přišel garçon s koňakem.

„Sednout! Stojíte nade mnou jak nad mrtvolou.“

„Konečně je to Simon,“ rozchechtal se Míša.

André se na něj tázavě podíval, Míša mu ukázal palec nahoru a řekl: „OK.“

Pohladil jsem Andrého. „Neměj obavy, jsem a budu v pořádku.“

Napil jsem se a pomalu jsem koňak uvolňoval do hrdla, užíval jsem si příjemný hřejivý pocit a jemnou medovou chuť v ústech. Hladil jsem Andrého stehno a se zavřenými víčky jsem si představoval, jak jej vášnivě líbám. Drala se mi slza. Honem jsem převrátil skleničku a vypil zbytek koňaku, aby nikdo nezpozoroval slzu, která se mi přece jen vydrala zpoza víčka.

Zvedl jsem se:

„Tak co, jdeme na prezentaci? Co jste tam našli zajímavého?“

„Můžeš tam ochutnávat sýry, vína také,“ sděloval mi Míša.

„A co tebe zaujalo, Honzíku?“ Překvapeně se na mne koukal. „Copak tobě se tam nic nelíbí?“

„Já nevím, je tam hodně věcí.“

Z jeho smutných pohledů jsem začal tušit, co jej trápí. Popošli jsme kousek dál od kluků. Andrého jsem ale držel za ruku.

„Honzíku, netrap se, podívej, co to dělá se mnou, a nevím, co budu dělat, až se vrátíme domů. Nikdy nevíš, kdy do tebe bací hrom a zamiluješ se.“

„Ale já…“

„Já vím, Honzíku, nejsem slepý.“

Zrudnul.

„Ty víš, že… moc se mi líbíš, myslím na tebe, copak mám šanci proti Andrému?“

„Honzíčku můj milovaný, to není otázka nějaké soutěže, miluji tě, ale jinak. Je mi s tebou moc hezky, jsem s tebou rád, mám tě jako svého brášku. Jsi moc blízký mému srdci. S Andrém je to jiné, při něm přestávám vnímat okolní svět, je jen on. Nemohu a neumím ten pocit popsat. Nevím ani, jak ti pomoci. Můžeme jen doufat, že potkáš také někoho, pro koho budeš chtít přenést horu nebo za něj dýchat.“

Nevěděl jsem, co dělat, jeden den a můj svět je naruby. Nejraději bych utíkal někam až na konec světa a tam řval na plné hrdlo, až bych ze sebe vše vychrlil, všechny city, touhy, vzpomínky, vše, vše, vše... Pak se nemám zbláznit, včera mi rozum dobře radil, ale já neposlechl. Poslechl jsem srdce, a co teď, kdo mi poradí? Vrátit se k radám rozumu, zatvrdit se a každého odpudit, nikoho si k srdci nepřipustit. Proč ale pak žít? Nevěděl jsem, jak to vyřešit, prostě musím tomu nechat volný průběh. Stane se, co se stát má.

„Honzíčku, nemysli na to, nebo se zblázníš, doufej, že někoho potkáš.“

Já se asi dnes skutečně ožeru, měl jsem chuť něco roztřískat, lomcoval mnou vztek. Proč člověk neumí některé problémy vyřešit? Doteď jsem si uměl se vším poradit, a teď jsem byl bezradný. City musel vymyslet čert.

„Pojď. Podíváme se po něčem dobrém, dáme si do nosu.“ Vyrazili jsme na druhý konec haly k vystavovatelům vín a sýrů. André mne dotáhl k vinařům.

„André! Já nepiju víno, pro mne existují jen dva kvalitativní stupně: chutná a nechutná, nebo sladké a kyselé.“ Rozesmáli jsme se a vystavovatelé, kteří zaslechli můj komentář, také.

„Prosím, ochutnejte,“ podal mi jeden skleničku s troškou vína, jako když by tam jen plivl, to asi budu muset olízat, pomyslel jsem si a zašklebil jsem se. No nic, ochutnám, i když víno nemám rád, jedině střik, to by se ale asi pohoršili, kdybych jim to řekl. No žádný zvláštní dojem to na mne neudělalo, trochu trpké, trochu kyselé a pak na jazyku nepříjemný pocit a chtěl jsem jej spláchnout. Raději jim to říkat nebudu, ještě bych dostal do držky. Omluvil jsem se, že jsem mladý a víno není můj nápoj, jedině tak mošt, abych neurazil. Rozesmáli se z plna hrdla. Poděkoval jsem se jim a popošli jsme dál, obloukem jsem se vyhýbal dalším vinařům. Za chvilku bych asi trpěl pálením žáhy.

Za vinaři jsem zahlédl objekt mého zájmu, lahodné tekuté zlato, koňaky. André zahlédl, jak se mi rozzářily oči, a smál se.

„Takto připravené víno schvaluji, to uznávám.“ V Čechách sice byly k dostání francouzské koňaky, ale více se konzumovaly brandy z Kavkazu nebo Balkánu. Byl jsem zvědav, co nám nabídnou k ochutnávce. V čele stolu jsem viděl rozestavěné nejstarší známé značky – Martell, Rémy Martin, Hennessy, můj oblíbený Courvoisier. Pak za nimi další, u nás méně známé značky. Se zalíbením jsem se pohledem kochal jantarově zlatými moky.

„Který bys chtěl ochutnat?“ ptal se André.

„Samozřejmě, že všechny, jenže nevím, zda bychom vydrželi do odpoledne, nezapomeň, že už dva mám v sobě.“

„No jo, ty alkoholiku, ale jeden malý můžeš, to snad vydržíme.“

„Chcete některý ochutnat?“ zeptal se nás vystavovatel, vedle kterého stáli ještě další dva muži, všichni tak kolem čtyřiceti až padesáti let, s úsměvy ve tvářích.

„Můžeme si vybrat?“

„Jistě, kterýkoli.“

Přizvedl jsem ruku, napřáhl jsem ji a ukázal prstem nahoru chlápkovi nad hlavu, ve výšce za ním byla naaranžovaná jejich největší chlouba, Rémy Martin Loius XIII.

„Tamten bych rád ochutnal.“ Všem třem zmrzl úsměv.

„Omlouvám se, to nemohu, myslel jsem ty zde na stole,“ trochu bezradně ukázal rukou na stůl.

„A mohu si jej koupit?“ dělal jsem naivku. Chtěl jsem je vyprovokovat.

Usmál se mé naivitě.

André mne šťouchl do boku.

„Víš, co to stojí?“

„Nevím, nezajímá mne to.“

V hlavě mi šrotovalo, jak toho vystavovatele dostat.

„Nevadí, tak mi nabídněte kterýkoli, ale já se otočím zády, a když uhodnu, který jste nalil, tak mi dáte ten váš klenot ochutnat.“

Usmál se.

„Kolik koňaků jste už vypil za svůj mladý život?“

„Popravdě moc ne, dnes dva a včera také.“

„Dobrá, dám vám jeden ochutnat, a když uhodnete, tak vám dám celou láhev toho, co jste ochutnal.“

„Měl bych jiný návrh, kolik druhů tady máte na stole?“

Honem počítal. „Dvanáct.“

„A z těch můžete nalít?“

„Ano!“

„Nalijte z každého do číše, zavážete mi oči a dáte mi je přivonět, v nejhorším případě bych při zaváhání ochutnal. Budu hádat, která je to značka, když uhodnu deset, tak mi dáte po skončení prezentace to, co vám zbude, ale minimálně z každé značky jednu netknutou láhev. Když uhodnu všech dvanáct, dostanu i váš korunní klenot.“

Kolem se již nahrnulo hodně zvědavců a tipařů.

Prodejce se sice usmíval, ale viděl jsem jeho obavu. Obavu z toho, když na to nepřistoupí, jak bude vypadat v očích shromážděných zvědavců. Když prohraje, může to být docela dobrá reklama. Viděl, že Maty to vše pozorně natáčí.

„Dobrá, ale dáte mi pak videozáznam.“

„Jistě, uděláme vám kopii na počkání, není to problém, máme ještě jednu kameru.“

Připravovali jsme se, on naléval číše, já požádal Míšu, aby si vzal notýsek a tužku, že mu budu diktovat poznámky, česky, aby tomu nerozuměli.

Soutěž začala, přivoněl jsem k první číši. „Míšo, zapisuj! Vždy očísluj!“

První číše: „Bohaté silné aroma, mužnost, kůže, křížaly, med, snad fialky. Baron.“

Druhá: „Lékořice, Meukow.“ Žádný jiný nevoní po lékořici.

Dával mi je z pravé strany a první dva přehodil, teď bude rum. Nemýlil jsem se.

Třetí číše: „Limetka, vanilka a med. Rémi Landier.“ Jako tresť do čaje, nebo na svařák, schází jen skořice.

Čtvrtá: „Jemné, květy, louka, med, ne med, voštiny, vosk, sladké ovoce, santal.“ Jako dítě jsem si užil ty nezapomenutelné vůně voštin, když jsme je museli vyžvýkávat pro dědu, který měl včely. „Jasný, Martell!“

Pátá číše: „Dub, hrozny, máslo, oříšky, vanilka, kůže, trochu jako Baron, ale mnohem jemnější.“

Šestá: „Téměř jako štrůdl, ale jemný, květy, snad fialky, meruňky a broskve, ano, Rémy Martin. Míšo, k tomu předešlému dopiš Hennessy.“

Sedmá číše: „Tak to je Courvoisier, meruňka, hruška, pomeranč a čokoláda s vanilkou.“ Před chvilkou jsem jej pil v hale.

Osmá: „Víno, doutník, lesní ovoce, jasně portské, starý recepis rodiny Frapin.“

Devátá: „Pečivo, meruňky a pomeranče, jemně skořice, chci ochutnat!“ Mírně jsem si srknul, jen abych jej dostal na jazyk a přimáčkl k patru. „Kandované ovoce, už vím, Camus.“

Desátá číše: „Cítím jen vůni páleného cukru, karamel.“ Naskočila mi husí kůže, vyhrnul jsem si rukáv, aby to viděli. Spustil se všeobecný smích. „Godet!“

Jedenáctá: „Lehká jemná vůně, ale dostatečně výrazná na zapamatování, Napoleon.“ Říká se mu ženský koňak. Je jemný a lahodný, vhodný pro ženy. „Tessendier & Fils.“

A poslední, dvanáctá číše: „Ovoce, vanilka, oříšky s akcenty dubových sudů, trochu jako Baron nebo Hennessy, nebo spíš něco mezi nimi, už vím, Francois Peyrot.“

Mám naštěstí fotografickou paměť, prohlédl jsem si, co měli na stole, a pak už jsem si jen přiřazoval, co jsem cítil. Dost jsem riskoval tím, že jsem vsadil na svůj nos, ale neměl jsem co prohrát, tak co, byla by jen sranda. Ještě předevčírem jsem si sehnal přes Pierra brožurku s popisy koňaků, jejich vlastností a vůní. Bylo jich asi padesát, ale když jde o dosazování, pak se mi to vše doplňuje samo.

„Hotovo!“

Otočil jsem se a Míša mi podal zápisník. Začal jsem vypočítávat názvy podle pořadí. Vystavovatel vzal jmenovaný koňak a otočil jej. Na zadní straně láhve bylo napsané pořadové číslo. První láhev úspěšně určená, následoval potlesk přihlížejících. Po třetí to už v davu začínalo pěkně hučet, André mne pevně svíral kolem ramen, málem mi drtil hrudník.

„André, drtíš mne.“ Políbil mne na ústa, jako bychom tam byli sami.

Při správném určení desátého se spustil tak bouřlivý potlesk a hukot, že jsem musel hodnou chvíli počkat, aby se trochu zklidnili a mohl jsem ještě určit poslední dva, samozřejmě, že správně.

Vystavovatel mi blahopřál, usmíval se jak sluníčko, takový zájem nečekal.

„Asi na vás moc nezbude, budu muset přivézt pro vás nové láhve,“ culil se. „Jak jste to mohl poznat, když jste říkal, že jste zatím vypil jen čtyři skleničky?“

„Nastudoval jsem si to.“

„To je neskutečné, já to dělám celý život a netroufl bych si na to, možná těch osm nej bych určil, ale ty ostatní, nevím, nejspíš ne.“

„Tak to musíte asi více vypít,“ zažertoval jsem.

Domluvili jsme se, jak provedeme předání mé odměny. Odpoledne budeme vedle v hotelu na akci s počítači, tak po té.

Při každém dalším kiosku jsme vyvolali zvýšený zájem a rozruch. Vystavovatelé se předháněli, aby nám něco doslova vnutili.

S Andrém jsme již procházeli halou v objetí a nikdo se nepohoršoval, ani André se nestyděl.

Jestli mi vnutí ty sýry, tak nevím, co s nimi budu dělat, zasmradím celé apartmá. Byli jsme na konci haly a vraceli jsme se, když jsem si uvědomil, že jsem se nepodíval na žádnou kosmetiku. Nejsem žádný seladon, abych se nějak zvlášť opečovával kosmetikou. Občas při podráždění Nivea na tváře, Pitralon po holení, nějaká Indulona na ruce, mýdlo nejraději obyčejné dětské s heřmánkem, mám totiž rád vůni heřmánku, taktéž šampon, nebo kopřivový či žloutkový, ale nějaké spreje, deodoranty a podobně se u mne míjely účinkem.

Koukal jsem, že ta milá paní, co mi dala čichnout, je tam od firmy Dior.

Znovu jsem ji pozdravil a zastavil se u její prezentace. Vonělo to tam tedy hodně silně, určitě bych tam nemohl stát celý den. Rozhlížel jsem se po vystavené kosmetice, měla na jedné straně ženskou a na druhé mnohem skromnější pro muže.

Zeptal jsem se jí, zda by nám něco doporučila pro nás dva. Mile se usmála, byl to takový naučený úsměv.

„Vy nejste ale Francouz, že?“

„Ne, jsem Čech, student.“

„Viděla jsem vás u těch koňaků, nechtěla jsem tomu uvěřit, je to nějaký dar od Boha?“

„Nehledejte v tom nic záhadného, jen jsem si přečetl vlastnosti jednotlivých nápojů a zapamatoval si je.“

„Co s tolika láhvemi budete dělat?“

„Nezkazí se to a mám na to zbytek života,“ zažertoval jsem. „On se někdo také najde, kdo mi pomůže, že?“ dloubl jsem do Andrého.

Paní se také usmála, teď ale její úsměv vypadal jinak, přirozeněji.

„Jste moc pěkný pár, vypadáte hodně zamilovaně. Líbíte se mi, možná bych pro vás měla práci, pro oba. Mladík a statný mladý muž, trochu nestandardní pár, to by mohlo zaujmout v reklamě.“

Podívali jsme se s Andrém na sebe.

„Co by to ale obnášelo? Já musím studovat, nemohu opustit školu.“

„Udělali bychom studiové snímky a pak se rozhodneme, zda jste pro nás dost atraktivní.“

Domluvili jsme se na pozítří, zítra má být to vládní jednání s CDC.

„Přijďte ve čtyři hodiny, připravím pro vás vhodnou kosmetiku.“ Poděkovali jsme se jí a padali už konečně do apartmá. Chtěl jsem se konečně pomilovat a za chvilku bude oběd.

V apartmá jsme se nenasytně na sebe vrhli, znovu jsme se krásně a něžně milovali. Měl jsem spočítané všechny jeho pihy a znamínka, no těch moc neměl, jen tři, ale zato jedno měl na zadečku, tam se mi nejvíce líbilo. Vypadalo jako ozdobná muška, které byly v módě v období rokoka. Z jeho prdelky jsem byl vždy ve vytržení, měl ji nádhernou, pevnou a svalnatou. Nikdy mne nepřestane vzrušovat a já ji nikdy nepřestanu obdivovat a prozkoumávat. Chloupky na ní byly heboučké a moje hlava klidně a spokojeně spočívala na těchto heboučkých polštářcích. Z této nádherné selanky nás vyrušil telefon a strejda, aby si André přišel pro oblek. Vyskočili jsme jako vyplašení zajíci, vždyť jsme nebyli ani na obědě. Když jsme se zorientovali, zjistili jsme, že máme ještě dostatek času na oběd i převlečení. Strejda s námi na oběd nechtěl, obědval doma.

André byl ustrojen do elegantního obleku světlé modrošedé barvy a bílé košile se stojáčkem, ve stylu rubášky. I kluci byli ustrojení, všichni jsme měli košile a široké vázanky. Vypadali velmi kouzelně. Usedali jsme si ke stolu, když jsem zahlédl nedaleko nás upřený pohled a milou tvář. Pozdravil jsem paní od Diora úklonem hlavy, kluci to zaregistrovali a udělali totéž, paní také pozdravila a gestem tvořeným pomocí palce a ukazováčku ve tvaru kroužku se vyjádřila, jak nám to sluší. Dopoledne jsme na prezentaci byli v džínách, takže v oblecích nás neviděla.

Když jsme doobědvali, podal mi garçon růžové psaníčko, od Hélène, jak se paní jmenovala, pozvala nás všechny na pár minut do atria. Přivítala mne vroucným polibkem a objetím.

„Manifique!“ Chrlila ze sebe vodopád slov o tom, jak jsme ji mile u oběda překvapili, jak jsme úžasní atd. Musel jsem ji brzdit s tím, že nestačím registrovat její slova, přece jenom jsem neměl moc velkou praxi ve francouzštině. Také jsem jí naznačil, že za chvilku ji budeme muset opustit.

„Pozítří pro vás přijede vůz a chci vás všech pět a v tom, jak jste oblečení teď.“

Představil jsem jí kluky, nato jsme se rozloučili a vydali k salonku, kde se již připravovaly TV štáby. V pozadí salonku byla z krabic s počítači postavená pyramida. Strejda si za nimi předčítal otázky, které mi chtěl pokládat. Oplatil jsem mu objetí z našeho předešlého setkání.

„Klid, jen řekněte, abychom něco řekli o sobě, a budeme se bavit jako posledně u vás. Když skončím, tak řeknete, že chcete podpořit naše nadšení pro studium a proto nám věnujete, co nám věnujete. Já se vás zeptám na vaši firmu a vy ji trochu představíte, uděláte si reklamu. A je to, víc nebude třeba, možná dostanete nějaké otázky od TV štábu, tak nic nevymýšlejte, odpovězte stručně a nezapletete se.“

Vyvalil na mne oči. „Asi máš pravdu, nejspíš bych to popletl,“ smál se.

„Takže, přivítáme se, podáme si ruce a vy jen řeknete, že jsme studenti z Prahy, které zaujaly vaše počítače, a jak to bylo, to ať řekne André.“ V tu chvíli André zkoprněl a já se rozesmál na plné hrdlo.

„To jsme si nedomluvili,“ ohradil se.

„Zvládneš to, já tě pohladím po prdelce a na vše si živě vzpomeneš.“ Téměř zuřivě se na mne podíval. „Neboj, nenechám tě v tom moc dusit.“

Přicházel náš místopředseda, vyšel jsem mu vstříc a požádal jej, aby tuto malou oslavu otevřel. „Stačí jen mile přivítat zde shromážděné přátele a říci, jak jste rád, že naše společná jednání již přinášejí první ovoce ve formě sponzorování české školy francouzskou firmou. Ukážete nahoru na název firmy a je to.“ Nebyl moc nadšen, ale přikývl.

Doprovodil jsem jej před pyramidu, stáli jsme vedle sebe, všichni zpozorněli a nastal klid.

„Vítejte, přátelé! Představuji vám vicepremiéra vlády Československé federativní republiky,“ uvedl jsem jej a napřímil k němu ruku, abych na něj poukázal. Poděkoval mi a přivítal zde shromážděné. Trochu se rozkecal o jednáních, ale nebylo to tak hrozné. Pak předal slovo zástupci firmy. Andrého strýc to bravurně zvládl, stejně tak my ostatní, jen André byl trochu zarudlý ve tvářích, asi čekal, kdy jej pohladím nebo mu zmáčknu prdelku. Poděkoval jsem za dar i shromážděným přátelům a pozval je na prezentaci do vedlejší haly. TV štábům jsme také nabídli, aby se tam zašly podívat, a také jsme jim předali záznam našeho předvádění počítače s vicepremiérem. Uvítali to jako dobrý nápad, poděkovali a přesunuli se do haly.

Andrého strýc si vydechl, jak se to vše hezky povedlo.

„Když budete myslet na potíže, je to, jako byste je přivolával, přijdou.“

Rozesmáli jsme se. Strýc mi podával nějaké dokumenty s tím, že to potřebuje podepsat a doplnit chybějící data. Byly to dvě darovací smlouvy, jedna na školu a druhá na mé jméno. Část tohoto vybavení věnoval přímo mně, bylo to pět počítačů, skener, laserová a inkoustová tiskárna, vše pro formát velikosti A3, a také ruční skener textu. Jako poslední byla položka Jukebox. Byl jsem nadšen, po něm jsem pošilhával na výstavě v Brně. Pro školu dvacet počítačů a po pěti tiskárnách a skenerech. Příslušenství k počítačům bylo ve vestibulu u recepce, klávesnice, myši, reproduktory…

Šéf servisu naší delegace měl již připravené dvě dodávky na převoz počítačů. Zaúkoloval jsem Míšu a Matyho nad dohledem a dal jim seznam, dodací list, který jim servisní služba měla potvrdit, že tyto věci převzala k přepravě.

S Andrém a Honzíkem jsme doprovázeli strejdu vedle do haly, kde jsme byli skoro jako doma. Nezapomněl jsem se mu pochlubit svou výhrou a ukázal na mou trofej, stále pyšně vystavenou. Pozdravili jsme se s koňakáři jako se starými štamgasty z hospody.

„Strejdo, to bys nevěřil, Simon určil všechny koňaky podle vůně, jen jeden ochutnal.“

„Tomu nevěřím!“ prohlásil rázně.

„Klidně se zase vsadím s vámi a vyhraji další láhev Louise XIII.“

„Strejdo! Ať tě to ani nenapadne!“ varoval jej André.

„Neboj, André, já ho nechci zruinovat.“

„Strejdo, víš, kolik stojí ta láhev? Také nezapomeň, že by to nebyl sponzorský dar, který uplatníš do daňového přiznání, to by bylo z vlastní kapsy. Teta by nadšená nebyla.“

Strejda se zeptal vystavovatelů, kolik stojí ta láhev. Po jejich odpovědi ztratil řeč a protočily se mu panenky.

„Za ty prachy by mi ani nechutnal,“ podotkl strýc.

„Víš, že jedna sklenička stojí asi tolik, co můj otec vydělá za dva měsíce?“ Rozesmáli jsme se. Vyndal jsem z kapsy kazetu a dal ji vystavovatelům koňaků.

„Ve čtyři hodiny budeme končit, tak si nezapomeňte přijít pro výhru.“

„Strejdo, ty nic neochutnáš?“

„Nemohu, musím řídit, jsem tu autem.“

Téměř u všech kiosků nás upozorňovali, abychom si přišli pro dárky na památku. Poděkoval jsem a pokračoval v prohlídce. Chtěl jsem se ještě podívat na sýry, ty totiž mám moc rád a dopoledne jsem to nestačil. Moje oči nevěděly, čemu věnovat dříve pohled. Miluji sýry, nemohu ale silně aromatické, zrající, jako například naše tvarůžky nebo Romadur. Zaujaly mne dorty, sýrové dorty, zejména ten s vlašskými ořechy, tak jsem o něj poprosil a moc mi zachutnal.

Mladý sýrař na mne šibalský mrkl.

„Mám ještě dva celé, přijď si ve čtyři.“ Poděkoval jsem mu a ujistil jej, že určitě přijdu.

Nevěděl jsem, kam to vše uložím. Musím se poradit s Pierrem.

Andrého strejda se s námi rozloučil a něco si domlouval s Andrém. Pak jsem se stavil za Pierrem a sdělil svůj problém.

„Všichni vystavovatelé nám chtějí nechat to vystavované zboží, nebo tedy většina, že to již mají odepsané ze zásob, jinak by to museli vyhodit. Nemáš nějaký kumbál, kam to složíme, než to pořešíme?“

„Máme ve sklepě několik menších skladů pro podobné příležitosti a sklepy jsou propojeny s halou, jsou tam nákladní výtahy, tak není problém použít naše vozíky. Dám ti dva kluky, aby vám pomohli.“

„Díky, Pierre, máš to u mne.“

Odešli jsme do apartmá, abychom se převlékli. No naše převlékání se jaksi zadrhlo a zůstali jsme jen svlečení. Nenávidím rychlovky a časový pres.

Kluci od Pierra přivezli do haly čtyři velké vozíky.

Nejdříve jsem se stavil u Diora, Hélène na nás už čekala, vše měla sbalené.

„Tady je krabice, co jsem jako vhodné vybrala pro vás. Ostatní věci v dalších krabicích rozdejte, nebo použijte, jak chcete.“

„Děkuji ti, Hélène, počkej ještě chviličku.“ Odešel jsem ke koňakům a zeptal se, zda nemají při ruce „Napoleona“, šéf se rozhlédl a podal mi dřevěnou krabici s vypáleným velkým „N“.

„Děkuji, za chviličku jsem zpět.“

Pospíchal jsem k Hélène. Podal jsem jí krabici.

„To je pro vás.“

Mile se usmála.

„Jak jsi to uhodl, že ten mám nejraději?“

„To je ten můj dar od Boha,“ zasmál jsem se, rozloučili jsme se a pozítří na shledanou. Hélène nám tam nechala pět velkých krabic všemožné kosmetiky.

Trvalo nám to asi hodinu, než jsme vše odvozili do kumbálu, kluci byli pěkně strhaní. Poděkoval jsem jim a dal jim po stovce.

„Kluci, po práci se zastavte u nás na apartmá, dostanete něco z výstavy, a když budete chtít, tak se můžete také vyhřát u nás v jacuzzi.“ Klukům zajiskřily oči.

Od koňakářů jsem si svůj klenot odvezl do apartmá, nechtěl jsem jej nechat někde ve sklepě.

S Andrém a Honzíkem jsme vytřídili neporušené sýry, ty, co byly nakrojené, jsme uložili poblíž dveří. Většina kvalitních vín byla uložená v dřevěných bedýnkách po tuctu, nebo i samostatně. Koňaky byly všechny v dřevěných bedýnkách, všechny byly ve třídě extra old, více než deset let staré. Jedna bedna byla ale velká, podíval jsem se do ní a v ní bylo tucet láhví koňaku Courvoisier. K mému dalšímu překvapení došlo, když jsem zjistil, že nevystavovali jen koňaky, ale i různé pálenky, které jsem si přes mé zaslepení koňaky ani nevšiml. Také tam byly různé likéry, takže jen od nich jsme měli více než sto láhví. Musím to nějak zredukovat, ministr mne zabije, naplním celé letadlo.

Andrému jsem poručil, aby si vybral, co chce, a také pro strejdu. Upejpal se, tak jsem mu naložil věci, co jsem uznal za vhodné, na vozík, také jsem se prohrabal v kosmetice, vždyť má tetu a dvě sestřenice. Vystrnadil jsem jej, aby si to odvezl do auta, že to odvezeme ještě k strejdovi. Připravil jsem také balíčky pro kluky, co nám pomáhali. Vzal jsem bedýnku s Hennessy a šli jsme za Pierrem.

„Díky, Pierre, to je pro tebe, ty sýry, co jsou u dveří, prosím rozdej personálu, ty to budeš vědět nejlíp, něco je rozbaleno, co bylo ochutnáno, tak jim to vysvětli, je to škoda vyhodit.“

„Neměj obavy, budou rádi, díky.“

„Pierre, můžeš se mnou do sklepa?“

Přikývl a zavolal kolegu. Zašli jsme do kumbálu a já mu vnucoval, aby si toho co nejvíce vzal, že stejně nevím, jak to vše odvezu. Vybral si asi deset láhví vína, pár kousků sýra a potěšil se nějakou kosmetikou.

„Maminka bude mít radost.“

Kluci se již vrátili z letiště a byli pěkně utahaní, aspoň nebudou mít večer roupy, uchechtl jsem se, ale také trochu politoval.

Převlékl jsem se a zašli jsme s Andrém na večeři. Po večeři jsme odjeli za Andrého rodinou. Přivítala nás milá a čilá paní, také sestřenice, kolem dvaceti, dvaadvaceti let, nejvyšší čas na vdavky. Vzal jsem krabici s kosmetikou a podal jim ji. Nevěřícně koukaly do krabice.

„Za celý dosavadní život jsme toho tolik neměly,“ radostně se v tom přehrabovaly.

Vyložili jsme i zbytek věcí a strejdovi jsem podal láhev koňaku Courvoisier. Zajiskřily mu oči.

„To si pochutnám,“ a už otvíral láhev.

Chvilku jsme se bavili a žertovali, když nás strejda upozornil, že budou zprávy. Honem zapnul TV, abychom se podívali, jak to budou komentovat. Teta a holky byly celé zkoprnělé, strejda se jen spokojeně usmíval pod nosem.

„Hezky to okomentovali,“ prohlásil, „doufám, že to přinese své ovoce.“ Také přineslo, již další den se jim hrnuly objednávky z celé Francie. Mělo to také špatný důsledek, André musel pracovat a moc jsme se nestýkali. Uprosil jsem strejdu, aby jej uvolnil aspoň na to focení, nerad, ale nakonec na to kývl.

Na hotel jsme přijeli kolem desáté, očekával jsem, že kluci budou odpočívat, ale oni dováděli v jacuzzi s těmi kluky, co nám pomáhali. Podíval jsem se na Andrého:

„Jdeme?“

Přikývl a očička mu jiskřila. Už to nebyl ten stydlín, honem se svlékal a pospíchal do koupelny. Z koupelny přišel v plášti a usedl si na postel s tím, že počká na mne. Poté jsme společně došli k lázni a tam se svlékli, oba jsme již byli v pohotovosti. Kluci se na nás nedočkavě vrhli. Jenom jsme se stačili smočit a museli si usednout na okraj, protože lázeň byla přeplněná. André se na mne koukal, zda mi to nevadí, že jej opečovává někdo jiný než já.

„Musíš zkusit i něco jiného, jinak nebudeš vědět, o co přicházíš, když mne budeš opouštět.“

„Nikdy!“ prohlásil rázně.

Vždy je to lepší, když si to zkusí pod mým dohledem, než někde v tajnosti. Věděl jsem, že také neměl moc zkušeností v sexu. S neznámými partnery měl jen bezpečný sex, tak mi to tvrdil, a ani ne moc často. Pravidelně si ulevoval s pár kamarády, většinou vzájemnou masturbací. Snažil jsem se mu uvěřit, i když jsem měl pochybnosti. Byl oproti mně starší o deset let.

„A co, tobě to nevadí, že si to užívám s kluky?“

Usmál se, trochu rozpačitě.

„Dobře, vidím, že ti to vadí, dnes si to užívej a od zítra jen my dva spolu. Souhlasíš?“

„Ano, ale s tvými kluky můžeš, když tady nebudu, jste parta, jste spolu zvyklí.“

„Neměj obavy, máme také určitá pravidla a oni to pochopí, že jsem jenom tvůj.“

Chvilku jsme ještě setrvali v lázni, poslíčkům jsem ukázal, kde mají nadílku, a rozloučili jsme se. Odešli jsme do zadní ložnice a tam jsme se sladce a dlouho milovali. Byla to jedna z nejhezčích nocí mého života. André zlíbal každý kousíček mého těla a já mu oplácel jeho péči stejným způsobem. Měl krásný, podmanivý úsměv, který ve mně okamžitě vyvolal touhu jej políbit. Naše prsty prozkoumávaly tělo toho druhého. Poznali jsme všechna lechtivá a vzrušivá místečka na našich tělech. Když jsem Andrému žužlal ušní lalůčky, krásně vrněl jako kočka. Mne zase podobně vzrušovalo, když mne dráždil jazykem za uchem. Bylo to neskutečně příjemné a měl jsem při tom velmi blažený pocit. Tyto pocity ve mně vytrvaly až do dnešních dnů, stačí, když si to jen připomenu, a mám zvláštní jemný třes po těle.

Ráno jsme se dlouho loučili se slzami v očích. Těšili jsme se ale, že se uvidíme zítra na focení.