Znovu nalezená láska 40 – Vážné rozhodnutí

Ráno v šest jsme vyrazili na Slovensko. Měl jsem jako spolujezdce tetu Anču, no seděla vzadu a podřimovala. Míra jel svým služebním vozem a Jardovi jsem půjčil Pepův vůz, nechtěl jsem se zdržovat s jeho Favoritem. Dojeli jsme těsně před polednem, takže jsme se stačili v klidu naobědvat. Po obědě jsem připravil v kulturáku, který stojí naproti našemu domu, počítač pro zápisy převodů. Stoly byly připravené s jmenovkami a s prostřeným občerstvením. Pro malé děti byl připraven koutek s laskominami. Po půl druhé už se objevili první hosté. Uvítal jsem je a zapisoval si jejich data do počítače, zejména čísla jejich účtů. Každý předložil občanský průkaz a u nezletilých dětí rodný list.

Ve dvě hodiny jsem se postavil, zatleskal a poprosil o klid.

„Milá rodino, vítám vás u nás a tiež i v mene babičky. Nebudem veľa rečnit, iba niekoľko údajov, aby ste boli v obraze. Pravdepodobne už to viete, ale aby to bolo tak trochu oficiálne, nie ako to, že jedná bába povedala.“ Všichni se rozchechtali.

„Postaral som sa o veľmi slušné odškodnenie babičky a myslím si, že asi na poslednú chvíľu. Neviem či tu už v médiach niečo zverejnili, ale v dohľadnej dobe dôjde k rozdeleniu federácie na Česko a na Slovensko.“ V sále to hlasitě zašumělo.

„Vymáhanie by potom bolo asi obtiažne a zdlhavé. Advokáti sa tým zaoberali, alebo skôr nezaoberali dlhé roky a mne sa to podarilo vyriešiť vďaka Bohu za tri týždne. Nehovorím to ako samochválu, iba, aké sme mali šťastie. Babička už prestávala dúfať. Rozhodla sa každému pokrvnému potomkovi venovať jeden milión korún.“ Teď to v sále přímo zahučelo a všichni zatleskali. „Neviem koľko ste očakávali, viem, že ste vedeli či dúfali, že vám babička niečo dá. Tak a teraz som vám to prezradil. Aby to bolo všetkým jasné, pokrvný potomci nie su nevesty a zaťovia. Napríklad ako môj otec, ten nič nedostane, len keď sa s ním podelí mama.“ Všichni se rozesmáli.

„Nie je to žiadný trest, alebo preto, že sú cudzí, ale preto, že oni by to museli zdaniť. Pre priamých, či inak pokrvných potomkov su tieto peniaze nezdaniteľné, rovnako ako keď vám poisťovňa vyplatí náhradu bolestného či za rozbité auto. Nepovažujte to ako podiel na dedičstve, to by dostali len deti babičky rovnakým podielom, ale pretože i vnúčata a pravnúčata sú jej potomkami, tak myslím, že takto je to lepšie, viac spravodlivé. Je to rozhodnutie babičky, je to jej dar pre vás. Až skončím, tak každý sa mi príde podpísať vedľa svojho mena, že číslo jeho účtu súhlasi, aby sme neposlali peniaze niekomu inému. Ešte jednu vec mám k vám. Prosím, nepýtajte od babičky ďalšie peniaze, nemôže vám ich dať. Zvyšné peniaze zverila mně, takže sú vinkulované a bez mojho súhlasu ich nemôže vybrať. Já osobne od babičky nechcem a ani nepotrebujem žiadne peniaze. Nevzal som si ani peniaze, ktoré som zaplatil advokátom a to bolo viac než čo ste dostali vy. Je to len opatrenie proti jej dôverčivosti, aby z nej niekto nevylákal peniaze. Mne sa babička odmenila tým, že mi venovala nehnuteľnosti, preto som sa vzdal peňažného podielu i keď do kúrie a sypanca je nutno investovať. Na koniec vás chcem pozvať do Prahy, tam mi babička prenechala kláštor s kostolom a v polovici augusta bude znovu vysvätený. Kdo bude mať záujem, nahláste sa záväzne u nás do konca júla. Doprava bude autobusom do Harrachova na hotel, tam prespíte a ráno vás prevezieme do Prahy. Prosím, rozvážte si to dobre, tá izba stojí tri tisíc korún. Budete mať k dispozícii i pädesiat metrový bazén a saunu. Doprava, ubytovanie a strava ide na moje trovy. Pokiaľ by niekto z vás chcel investovať tie peniaze, rád sa toho ujmem a bez provízie, zadarmo. Pokiaľ niečo chcete vedieť, tak sa teraz opýtajte, ale nebudem hovoriť koľko babička dostala peňazí, nechcem aby sa to všade roztrúbovalo, je to len jej vec.“

Ptali se na možnosti investování, pak také v čem podnikám, jak se mi daří atd. Moje nejmilejší sestřenice, tři sestry, dcery tety Žofky jen tiše poslouchaly, a když se to trochu zklidnilo, přišly za mnou a požádaly mne, abych se postaral o jejich peníze, že mi je svěří. Potěšila mne jejich důvěra, přislíbil jsem jim to a sdělil, že peníze posílat nebudu, ale zřídím jim účty u Živnobanky v Praze a pošlu smlouvy k podpisu. Ukázal jsem jim svou licenci burzovního makléře udělenou Národní bankou. Překvapeně se na ni dívaly. Nejsou to žádné hloupé či naivní venkovské husičky, nejstarší Editka vystudovala vysokou školu chemicko-technologickou, Anča, prostřední, zemědělskou a nejmladší Dášenka ještě studuje vysokou školu ekonomickou.

„Bude to ale až tak koncom mesiaca, pretože letím do USA a potom sa sem vrátím s amerikánmi.“

„A tebe sa ako darí?“ zeptala se Editka. „Čo nejaká slečna? Kedy ju privedieš?“

„Editko, robíš si zo mňa srandu?“ Anča s Dášenkou se rozesmály. Editka se nechápavě na nás dívala.

„No v Čechách sa hovorí, že 'kopu za jiný team'. Viac sa mi páčia chlapci.“ Vyvalila oči. Anča s Dášenkou to o mně věděly, ale ona studovala v Bratislavě, tak jsme se moc často nevídaly a nevěděla to.

„A čo vaši na to hovoria? Vedia to?“

Pokroutil jsem hlavou.

„Veď ty si sa stále držal tej peknej Marienky, boli ste nerozluční. Veď i na mojej svadbe ste boli spolu ako družba s družičkou. Všetci vás brali ako hotový pár, len ohlášky vám chýbali.“ Pohladila mne a políbila na tvář. „Budeš to mať ťažké.“

„Toho sa nebojím, len neviem ako na rodičov, hlavne na mamu, veď vieš aká je pobožná, asi bude veľmi zarmútená. Mám také tušenie, že ona o tom vie, preto neustále chcela, aby som išiel do seminára a stal sa kňazom.“

„Tak to ti nezávidím. A čo štúdium, ako sa ti darí? Čo budeš študovať? Pôjdeš na ČVUT?“ Všichni jsme se rozesmáli.

„Ty si ako dotazník. Mám ešte jeden rok stavebky, ale v septembri už nastupujem na Sorbonu do prípravky na ekonomiu a musím za dva roky urobiť štátné zkúšky z angličtiny a francúzštiny.“

Teď všem třem padly čelisti.

„To já sa lopotím už koľko, sedem rokov s angličtinou a mám pochybnosť, či ju zvládnem,“ stěžovala si Dášenka.

Kvákali jsme a kvákali, než jsem si uvědomil, že musím jet k Béllovi. Rozloučili jsme se a já pádil domů připravit se na cestu. Zavolal jsem Béllovi, zda se mám stavit pro kluky z Raslavic.

„Už sú tu!“

Bylo už půl šesté, sakra, ten čas utíká! Hodil jsem sprchu, Marián zrovna přišel k nám na večeři, hezky oblečen v černém, slušelo mu to.

„Pôjdeš so mnou na maďare na zábavu? Vieš, k tým chalanom čo sme ich stretli v Košiciach?“

Jen přikývl a culil se. Navečeřeli jsme se, naložil jsem do vozu tašku s oblečením a futrál s houslemi. Marián překvapen zíral. Když jsme dojeli k Béllovi, zajel jsem nejdříve k jeho rodičům. Přivezl jsem jim tři sklenice medu. Domluvil jsem se s nimi, že mi budou dodávat víno a na příští rok jim sem do vinic přistavíme včelín.

Když jsem se loučil, Béllova maminka mne zadržela, a když jsme byli sami, tak promluvila: „Mal by si si pohovoriť so Suzi.“

A kruciš, měl jsem neblahé tušení, představil jsem si to její dovádění na mně. Dostal jsem vztek. Dojel jsem do vinice, kluci tam ještě posedávali a spolu s nimi i Suzi. Jen jsem pozdravil, chopil jsem ji za ruku.

„Máš mi čo povedať?“

Zrudla, a když viděla, jak mi srší blesky z očí, rozbrečela se.

„Peter, daj mi pozor na husle a choďte na zábavu, my si potrebujeme so Suzi pohovoriť.“ Bélla se na mne podezřívavě podíval. „Bélla, neboj sa, dnes ju nezabijem,“ uculil jsem se. Už se mi to rozleželo v hlavě a zklidňoval jsem se.

„Tak hovor! Neboj sa, sľúbil som, že ťa nezabijem,“ usmál jsem se. Trochu ji to upokojilo a uklidnila se.

„Asi tušíš, čo ti chcem, alebo čo sa stalo.“ Přikývl jsem. „Budeme mať dvojičky.“

Trochu mne to zaskočilo, přesto jsem se hlasitě rozesmál: „Aspoň som sa nemusel namáhať dvakrát.“ Pohladil jsem ji po bříšku a dal polibek na tvář.

„Takže sa nehneváš?“ usmála se.

„Nemám dôvod, veď je to krásne a keď budú zdraví, tak to bude nádherné. Rátaš s tým, že si ťa nezoberiem?“ Smutně pokývala hlavou. „Postarám sa o vás, nemusíš mať obavy, ale ako to chceš riešiť? Nebudú ti prekážať, budeš mať starosti, chlapi sa ti budu vyhýbať, nenájdeš niekoho ľahko, kto si priviaže na krk dve cudzie deti, bude chcieť radši vlastné.“

„Máš pravdu, i já som na to myslela. Mohli by sme ich dať k adopcii.“

„Nie, nie. To sa s tebou radši ožením. Nie, neožením. Postarám sa o nich sám s pomocou rodiny, alebo k ním niekoho najmem. Zveríš mi ich do výchovy?“ Honem přikyvovala. „Dobre, máme v tom jasno, tak ideme k vaším.“

Vyděšeně se na mne podívala. „Apo ma zabije.“

„Neboj sa, nedám ťa.“ Zvedla zrak, ale bála se. „Zájdeme za tetou Rožikou, tam počkáš a já s tetou zájdem pre vaších. U ujka Bélly a Rožiky to bude najlepšie. Rožika to vie, ona mi naznačila, aby som si s tebou pohovoril a hneď ma napadlo i prečo.“

Zajel jsem s tetou Rožikou k jejím rodičům. Přivítali nás a trochu podezíravě se koukali na mne. Teta mne představila.

„To je kamarát našeho Bélky, Simon, znáš, ten jak dakedy hraje tu s našu muziku. A co nám dal ten gazik.“

„Šak my sa známe, bul som tam pre neho.“

„Ta poce ku nám. Isto znace o čím sebe treba popovídac a dohodnúc.“ Oba rodiče přikyvovali.

„Takú ostudu nám robice,“ rozbrečela se maminka.

„So Suzi sme už o tom hovorili, preto si chceme pohovoriť o našom návrhu i s vámi. Snažili sme sa nájsť to najlepšie riešenie. Nemajte strach, postarám sa o Suzi i deti. No, ale radši poďme k ním, nech sme tam všetci.“ Nastoupili jsme do vozu a jeli za Suzi.

Suzi vypadala trochu vyděšeně, když zahlédla rodiče. Maminka k ní honem spěchala a objala ji. Líbala ji a hladila, tekly jim slzy.

„Tak sa posadíme a ty, Simon, hovor, ako si to predstavujete,“ promluvil ujko Bélla.

„Tak začnem od počiatku. Stalo sa to o Veľkej Noci, keď tu bola zábava a trochu sa i popilo, no a ako sa hovorí, nejako sme sa pošmykli. Možno ste premýšľali i o..., nechcem ani to vysloviť, ale musím, poslať Suzi k potratu. Já som isto proti tomu, nie len, že by to bol veľký hriech, ale tiež nebezpečie pre Suzi, tiež by ste už nemuseli mať vnúčata. Ďalší a hlavný problém je v tom, že sa nezoberieme, nemôžeme.“ Rodiče se na mne vyděšeně podívali. „Ako by som to povedal, neboli by sme spolu šťastní, som ako Bélka.“ A bylo to venku. Maminka se opět rozbrečela, otec zrudl.

„Tak ich dáte k adopcii, nechá ich v porodnici. Nemôže zostať sama z dvoma kopirdanami na krku, kto by si ju vzal a tá ostuda, neprežila by som to,“ prohlásila její matka.

„Kľud, kľud, ešte som neskončil, to by som tiež nechcel.“

„Tak jak sebe to predstavuješ?“ klidně se zeptal ujko Bélla.

„Práve preto, aby nezostala v ostude a mohla si niekoho nájsť, dohodli sme sa so Suzi, že zverí deti mne, postarám sa o nich. Já žijem v Prahe a od jesene budem osem rokov študovať v Parížu. Mám zázemie a prostriedky, aby som sa o nich dobre postaral. Ale hlavne, já ich chcem, pre mňa nebudú prekážkou, naopak, budem šťastný a budem Suzi veľmi povďačný, že sa takto rozhodla nezkántriť dve božie stvorenia.“ Na rodičích bylo vidět, jak se jim ulevilo. Snad si i úlevně vydechli.

„No a teraz ako hodlám Suzi zaistit. Budem jej dávať mesačnú rentu desať tisíc korun. Keď všetko dobre skončí, venujem jej na veno milion korun a luxusné auto.“ Otci se zableskly oči. „Aby ani rodičia neboli opomenutí, tak tiež vám venujem milion korun. Videl som v televízii jeden dokument o porodnici v Budapešti, kde robia pôrody do vody a potom kojencov učia plavať, bol by som rád, keby si využila služby tej pôrodnice. Zaplatím ti to.“

Suzi se usmála a pokývala hlavou. „Tiež o tom viem a páčilo sa my to, ráda tam pôjdem.“ Pohladil jsem ji a políbil tváře.

„Bači Béllo, vás chcem popýtac. Zájdite so Suzi a rodičmi do Budapešti a vyhľadáte peknú vilku, kde bude pobývať Suzi. Musí byť obyvateľná. Mama tam môže byť s tebou, alebo si najmeš slúžku. Tu vilu po krstu prepíšem na deti s tým, že ju budete môcť tiež užívať. Bol by som rád, keby ste sa s nimi stýkali, trávili čas v Budapešti a učili ich maďarskému jazyku. Keď sa deti narodia v Maďarsku, dostanú maďarské občianstvo. Dúfam, že som na nič nezabudol. Chcete sa na niečo opýtať? Keď vás niečo napadne, dajte mi vedieť.“ Všichni jako by ztratili řeč. Byl jsem rád, že to takto dopadlo. Už se nemohu dočkat těch mrňat, ale přebalovat je určitě nebudu, to by mne jistě roztrhlo.

Když jsem došel na zábavu, zrovna začínala. Z toho krásného pocitu a vědomí, že budu otcem, jsem byl plný elánu a nadšení. Svět byl nádherný.

„Čo sa tak uškrňaš, svokor ťa nezastrelil?“ popíchl mne Bélla.

A já se jen culil.

„Bude zo mňa apo.“ Kluci se hlasitě rozesmáli.

„Čo je apo?“ optal se Marián.

„Otec. A to hneď dvojnásobný, budeme mať dvojičky.“

„To sa musí zapiť!“

„Kľudne, ale já mám po kapsách pár korun a karta mi je tu prd platná. Já nepijem, to by som potom hrál nejaké marše. Dajte mi pozor na Mariána!“

Odešel jsem do šatny se převlíknout a naladit housle. Přicházel jsem ze šatny na pódium, klasicky ustrojen do mých kožených kraťásků a vysokých bot, bez trika. Ozvalo se divoké burácení. Primáš se pootočil a uznale usmál. Mrkl na mne. Já už při příchodu se zvolna přidal svou hrou k té jejich. Marián zíral a nadšeně tleskal. Kluci ho zatáhli na parket a donutili s nimi tančit. Musím přiznat, že i když se snažil, moc mu to nešlo, ale tak po třetí, čtvrté písničce a také nějaké skleničce to vypadalo, že se dostává do rytmu.

Pozdravil jsem se s kluky z Raslavic otřením svého ocasu o jejich prdelky. Krásně se culili a můj ocas opět vykukoval z kraťásků. Neuniklo to pozornosti mnoha tanečníků a v sále to burácelo. Ještěže někoho napadlo ztlumit světla a házet 'šajby' na tanečníky. Zábava byla perfektní, prdelky kluků také a já byl nadržen, že bych ojel nejméně půlku sálu. Z trčící bambule mi tekla šťáva po kraťáscích.

Ke konci zábavy Bélla s Mariánem a Petrem sbalili zbylé jídlo na šatně, že ho vezmou s sebou na vinici. U stolu, kde sedávali kluci, jsem dopíjel kávu, když ke mně přistoupil krásný urostlý kluk, vysoký skoro jako já. Nádherná havraní hříva na ramena, krásný zářivý úsměv.

Pozdravil. „Sia!“

Odpověděl jsem mu přizvednutím ruky: „Čau!“

Bélla už po nás házel oko a mrkal na mne.

„Čo by si rád, niečo si mi zasunul za sáru, ale já nepoznám, čo je od teba.“

„Rád by som ťa bližšie poznal, páči sa mi, ako hráš.“

„Len to? Znám mnoho oveľa lepších muzikantov,“ uculil jsem se.

„To nie je len tým hraním, ale tak všetko dohromady.“

Hladil jsem ho po stehně. Krásně se chvěl a zmlkl.

„Ponáhľaš sa domov?“

Zavrtěl hlavou. „Vieš, mám tu ešte kamaráta, čaká na mňa vonku.“ Hodil hlavou k východu. „A, tam stojí u dverí, ten menší, čierne krátké vlasy.“

I na tu dálku jsem poznal, že je to hezký kluk.

„Ideme do vinice, nech ide s námi. Chceš?“

Culil se a honem kýval hlavou. „To je Mikloš, moj kamarát, to on ma sem priviedol, stále o tebe básnil, ale nemali sme šťastie, nikdy sme ťa tu nevideli. Já tu nebol od Veľkej Noci, bývam v Prahe, takže sem sa dostanem málokedy.“

Mikloš se neustále uculoval s pohledem upřeným na mou bambuli trčící z kalhot.

„Chceš ho ochutnať?“

Přikývl a už ho soukal do úst.

„Prepáč, ale stačí, ideme do vinice. Já som Simon, a ty?“

„Já som Arpád.“

Ostatní už byli v domku, Ľubo se Stanom se zrovna očišťovali. Peter připravoval kapučíno a pro mne kávu, postavil na stolky skleničky a víno. Bélla blbnul a chystal jídlo, obložené mísy z uzenin, kopec řízků a další kopec salátu a další věci. Marián jen seděl a pozoroval cvrkot.

Představil jsem kluky a oni se představovali jim. Béllovi zářily očička.

„Kto mi pomôže vyzúť sa?“

Mikloš honem ke mně poklekl, pohladil mi lýtko, přitiskl k němu tvář a políbil. Pomalu mi rozvázal tkanice, mazlil se s těmi botami. Zase se mi z nich sypalo všechno možné. Shrábl jsem to a vhodil do volné misky. Arpád to prohrábl, vyndal svůj lístek a podal mi ho. Bylo tam napsáno, že se mu líbím a chce, abych se s ním pomiloval, číslo telefonu.

„A ty, Mikloš, si mi nedal nič, nič nechceš?“ culil jsem se.

„Netrúfol som si, som taký krpatý.“

„Ale nie si, to len my sme vysoký. Nikdy o sebe nehovor s despektom, nepoukazuj na svoje nedostatky.“

Rozesmáli jsme se. Pohladil jsem mu tvář. Přivřel blaženě oči.

„Si veľmi pekný chlapec, a malý nie si. Počkaj!“ Vsunul jsem mu ruku do klína a tam jsem narazil na pořádný klacek. Rozchechtal jsem se. „Keď ti niekto povie, že si krpec, tak mu never, nie je to pravda, zrovna som sa o tom presvedčil.“

To už všichni buráceli.

„Páčiš sa mi. Chcem ťa,“ zašeptal jsem mu do ucha. Nádherně se usmál, jako by vyhrál v loterii.

Věřte, že jsem mu nelhal. Byl hezký a sexy. Asi cvičil, protože tělo měl pěkně nabušené svaly. A ta prdelka, umřu, nádhera. Naditá, svalnatá a pěkně kulaťoučká. Když mne zul a postavil se, otočil jsem si ho, abych se pokochal jeho prdelkou. Pořádně jsem mu ji promnul, jemně jsem se mu do ní zakousl. Tiše vzdechl a zalapal po dechu. To už mi Peter přinesl kávu. Kluci se střídali ve sprše, někteří už také popíjeli kapučíno.

„Ľubku, Stano! Vyberce sebe tu peňeźi,“ podal jsem jim mísu se sbírkou z mých bot. „A co vašo ricky?“

Otočili se zády ke mně a vyšpulili je. Měli na sobě už nějaké tepláky, byli po sprše a očištění. Stáhl jsem Stanovi kalhoty a popleskal mu prdelku.

„Tiež pekná čo?“

Podíval jsem se na Arpáda, přikývl a mlsně se olízl.

Petr s Mariánem zavěšovali houpačku, tak dnes ji určitě vyzkouším. Arpád s Miklošem se jen culili. Pospíchali do koupelny.

„A čo ty, Bélla, čo ta tvoja, nezarástla ti?“

Culil se a jiskřila mu očička.

Dopil jsem kávu a kluci zrovna uvolnili sprchu.

„Počkajte, pomožete mi.“ Usmáli se. Já si sundal kraťásky, to byl jediný kus oděvu, co jsem na sobě měl. Můj nalitý ocas se majestátně zhoupl. „Mikloš ma pekne umyje vpredu a Arpád vzadu.“

Hezky si pohrávali s mým tělem. Arpád se tlačil svým dost dlouhým klackem mezi mé nohy a rozverný Mikloš mu ho zepředu dráždil. Miklošovi jsem prohnětl pěkně naditý pytlík, ani klacek jsem neošidil a stál za to, moc pěkný macek. Velmi pěkný, velký a tlustý, no a také tvrdý. To si Bélla užije, bude chrochtat. Mikloš mi stačil i chvíli cucat toho mého. Otočil jsem se a proměřil si Arpáda, také moc pěkný kluk, na hrudi mu už zářily černé chlupy a mezi nimi moc hezké bradavky. Ožužlal jsem mu je a lehce zakusoval. Podlamovala se mu kolena. Prohnětl jsem mu koule i klacek a prstem mu zajel do dírky. Hlasitě zasténal. Padl na kolena a soukal si mého ptáka do krku. Hnětl mi koule a masíroval si mandle. Přivinul jsem si ze strany Mikloše a prohrábl mu roklinku, až můj prst mu zajel do dírky. Trochu jsem mu v ní rejdil a on se hezky kroutil a sténal.

„Toto si nechám na koniec, v tejto dierke chcem nocovať,“ zašeptal jsem mu do ucha. Trochu se usmál a já mu ještě prohnětl půlky. Nádherné!

Vrátili jsme se do pokoje, Bélla již byl položen v houpačce a Peter mu prošťouchával dírku. Ľubo se Stanom každý z jedné strany ozobávali Mariána, ten ležel křížem přes lůžko, vzpínal se a kluci mu kouřili ocas a pohrávali si s bradavkami. Ľubo obkročmo poklekl nad jeho hrudník a nabídl mu do úst svůj klacek. Marián neváhal a s chutí mu ho ocucával a kouřil. Podobně se vystřídali všichni tři, pak si teprve začali pohrávat s dírkami a opět se spravedlivě střídali. Když jsem si to uvědomil, musel jsem se pousmát.

„Prečo sa smeješ?“ zeptal se Marián.

„Páči sa mi to, ste krásní,“ uculil jsem se.

Já se natáhl na volné lůžko a kluci každý z jedné strany se uložili vedle mne. I oni si podobně pohrávali s mým tělem. Já vzpažil ruce a uchopil do dlaní Miklošovi prdelku, přizvedl jsem hlavu a vsál do sebe jeho hezky nadité koule. Slastně a hlasitě vzdechl, ocas se mu vzepjal ještě více a bambule mu šla prasknout, ještě štěstí, že jsem jim nandal škrtící kroužky, jinak by bylo vybíleno. Arpád mi masíroval koule a pohrával si s ocasem. Pak se také vystřídal s Miklošem. Pozoroval jsem Mikloše, jak si to užívá a jak je vzrušen, byl mnohem vzrušivější a nadrženější než Arpád. Já si pohrával s Arpádovými koulemi a klackem, když jsem mu ho ocucával, prstem jsem mu zajel do dírky a jemně v ní rejdil. To se mu asi moc líbilo, protože klacek mu pořádně vytvrdl, přirážel na můj prst a procházely jím návaly záchvěvů.

Zvedl jsem se, Arpád se položil na záda, Mikloš se přemístil nad jeho hlavu, já mu podložil polštář pod lopatky, aby mohl mít zakloněnou hlavu a lepší přístup k Miklošovu nabijáku. Chtivě ho do sebe zasul a dlaní hnětl ty krásné koule. Já už jazykem šmejdil kolem jeho dírky a on sebou začal zmítat. Mikloš mu uchopil nohy za kotníky a pevně mu je držel. Arpád kňoural s tlustým dudlíkem v puse. Když jsem mu zastrčil do dírky vajíčko a spustil na poloviční vibrace, zbavil se Miklošova klacku a řval jako pominutý, až se kluci lekli, co se děje, pak se jen hlasitě chechtali. Klacek se mu vzpínal a vystavoval na odiv lesklý fialový žalud. Vsál jsem mu do úst koule, dlaní mu párkrát projel po klacku, na kterém se vypínaly žíly. Objel jsem mu žalud a pak ho do sebe vsál a cucal.

Prsty jsem mu připravil dírku a chystal jsem se do ní vstoupit. Poklepal jsem mu bambulí po otevřené dírce, on se ještě více otevřel, jako by chtěl říct, jen pojď dál, a já bez váhání vstoupil. Bylo znát, že je zvyklý na větší ráže, protože nebyl moc stažen. Jestli si to rozdával s Miklošem, tak se ani nedivím, ten jeho buchar měl pořádnou ráži. I tak, když jsem se do jeho nitra soukal, chvěl se a mumlal. Když jsem byl na doraz, hlasitě se rozsténal. Mikloš se na mne podíval a usmál se. Postupně se naše tempo zvyšovalo, i hlasitost Arpádových stenů a vzdechů.

Ukázal jsem Miklošovi, že se vystřídáme, ten se s potěšením ujal své role a bez rozpaků zajel Arpádovi do útrob. Ten se jen uculil a snažil se při tom pohltit do sebe celý můj ocas. Za chviličku zjistil, že to možné není, a tak se musel spokojit s tím, co se do něj vešlo. Mikloš si to hezky užíval a tvrdě do něj bušil. Vstal jsem a postavil se za Mikloše, objal jsem ho kolem pasu a svůj ocas mu vložil mezi půlky, projížděl jsem mu je odspoda nahoru a on začal hekat stejně jako Arpád. Sundal jsem Arpádovi kroužek a Mikloš sundal ten svůj. Když Mikloš už opět projížděl Arpádovi dírku, tak jsem mu zajel ocasem pod prdelkou mezi stehna, až jsem narazil na Arpádovu hráz. Oba to pořádně rozdráždilo, když si to uvědomili, intenzita jejich stenů se zvýšila a oba ve stejné chvilce vrcholili. Semeno lítalo asi na všechny strany, protože byli postříkaní i kluci vedle. A ani oni se nenechali zahanbit a předváděli své stříkačky.

Takto a podobně jsme dlouho blbli, všichni jsme se vystřídali se všemi, také si každý vyzkoušel houpačku. Když jsme byli na smrt znavení, svítalo. Chudák Marián, ten nebyl schopen udržet se na nohách, jeho maličká prdelka si dnes užila své. Odnesl jsem ho do sprchy a pak mu opatrně promazal dírku hojivou mastí. Počítám s tím, že ho stejně budu muset odnést do vozu, až se budeme vracet domů.

Mikloš polehával vysprchován na lůžku a trpělivě čekal, než jsem uložil Mariána. Když jsem vedle něj ulehl, chtivě mne objal a přisál na rty. Já při představě, jak si pohrávám s jeho pevnou a svalnatou prdelkou, ztvrdl na kost. Ucítil to na břiše a honem ho pojal do úst. Pootočil jsem se, abych si vychutnal toho jeho nabijáka. Byl nádherný, tvrdý a lesklý. Jazykem jsem mu objížděl ráfek a špičkou dráždil uzdičku. Ronil slastnou mízu a já mu dráždil prstem dírku. Zvedl jsem mu svalnaté nohy, trochu mu prohmatával stehna a čechral na nich chloupky. Konečně jsem spatřil tu jeho vytouženou rozetku a dírku. Už jsem slintal a nedočkavě ji obdělával. Jazyk i prsty měly hodně práce. Mikloš hezky potichoučku sténal a chvěl se. Já byl z jeho prdelky jako v transu. Pomaličku se otevírala a zvala mne dál. Nezvykle dlouho jsem si s ní pohrával a Mikloš ronil a ronil. Občas jsem mu musel očistit nejen nádhernou bambuli, ale i celý opatlaný ocas. Vždy se u toho nádherně třásl a kňučel jako malé štěňátko.

„Simone, já vybuchnem!“

„Tak vybuchni!“ zasmál jsem se a z Mikloše vytryskl gejzír jako v Herľanech.

Já ale neskončil, pokračoval jsem a po chvilce jsem se ujistil, že jeho dírka je svolná k mému vstupu. Pěkně jsem ji ještě promazal svým oblíbeným jahodovým lubrikantem. Příjemně zavoněl a já nasadil svou bambuli k ústí jeho království. Když si to uvědomil, lehce se rozechvěl a já proklouzl za jeho vrátka. Lehce se mu orosily oči.

„Bolí?“

„Je to dobré, len nie som na niečo podobné zvyknutý, Arpi je štíhlejší,“ zaculil se.

Pomalu jsem se posouval vpřed a opět jsem raději použil taktiku prorážení, vpřed a trošku zpět, a pak zase vpřed a o trošku zpět. Chvíli to trvalo, než jsem se dostal na doraz a jeho naditý šourek jsem měl na břiše. Podebral jsem mu klacek, který sice nebyl už tvrdý, ale pěkně naběhlý a plácal jsem se s ním po břiše. Každým plácnutím mu tvrdl víc a víc. Za chvilku byl opět tvrdý a bambule mu nádherně zářila. Hlasitě vzdechl, když jsem mu ho pevně uchopil a ocucal. Opět jsem do něj vstoupil a opět přírazy se sunul vpřed. Takto jsem to zopakoval asi pětkrát, než jsem byl přesvědčen, že cestička je již protažená. Pozvolna jsem zvyšoval tempo. Hezky jsem v něm řádil a on vzdychal a hekal.

„Pusť nohy a vystri ich!“ Uchopil jsem mu je za kotníky a napřímil ke stropu. Pomalu jsem mu je od sebe rozvíral do praku a jeho půlky mi více sevřely ocas. Byl jsem skutečně v tom sedmém nebi. Na ocasu jsem cítil každý záchvěv jeho svalnatých hýždí, bylo to nepopsatelné. Prudce jsem přirazil, zabručel jako medvěd a vyplnil jeho nitro. On následně opět vybouchl a jeho mlíčí mu zkropilo tváře. Slastně jsme se na sebe culili. Políbil jsem ho, ochutnal jeho ústa i jeho slastnou nadílku.

Pohladil mne po tváři. Viděl jsem, že chce promluvit. Dal jsem mu prst na ústa: „Ššššt! Vnímaj, užívaj si to!“

Uculili jsme se a užívali těch slastných okamžiků. Když už nám usychající semeno začínalo napínat kůži, zašli jsme se osprchovat. Trochu jsme si ve sprše pohrávali a vzájemně se očišťovali. Než jsme se vraceli na lůžko, tak se klacky opět vzpamatovaly. Ulehli jsme spolu v objetí a můj neposeda se schoval k němu do jeho království.

Když nás halekání ostatních kluků vzbudilo, můj klacek spokojeně držel stráž v jeho nitru. Trochu jsem s ním zacukal. Mikloš se na mne pootočil a přivřel víčka na souhlas toho, co žádaly mé oči. Klukům to neuniklo a předváděli vzájemné kopulace kolem našeho lůžka s halasnými povyky. Nás to nerozhodilo a hezky jsme si užívali až k vyvrcholení. Nastavili jsme své ocasy na ně a poskvrnili jejich těla naši rozkoší, rozchechtali jsme se a políbili.

Bélla s kluky připravil snídani, u které jsme se konečně dostali také k tomu, abychom o sobě něco zjistili.

Mikloš studoval ovocnářství a sadovnictví v Pezinku, ještě poslední rok a pak by rád nastoupil na zahradnickou školu v Lednici. Arpád byl pro nás překvapení. Měl za sebou první rok na Technice v Košicích, pozemní stavby. A jak je svět malý, přiznal se, že mne a Béllu zná, studoval na stejné škole, stavební průmce jako my a nás dva si pamatoval.

„Ako to, že si nás pamätáš?“

„No, mne sa páčia vysoký blonďáci ako ty a Bélla bol ako tvoj satelit, neustále sa motal okolo teba. Vtedy som ale bol nešťastne a platonický zamilovaný do vašeho triedného učiteľa. Keď odišiel do Prahy, tak až neskôr som zistil, že si ťa vzal so sebou. On bol do teba zabuchnutý?“

Hlasitě jsem se rozesmál.

„Nie, určite nie a nemyslím, že by mal podobné chute.“

„Tak prečo si ťa vzal so sebou?“

„Asi sa bál byť sám v Prahe, potreboval ochráncu.“ Všichni jsme se hlasitě rozchechtali. „Chcel mi pomôcť, priblížiť veľký svet, svet byznisu, politiky a intríg. No a podarilo sa. Za ten rok som si stačil vybudovať dosť veľkú firmu.“

„No videl som to auto v záhrade, také som ešte nevidel.“

„Dovážam ich z USA, čoskoro sa objavia i u nás. Na budúci mesiac mi pošlu dvadsať päť pre našu republiku.“

„Páči sa mi, koľko stojí?“

„Veľa, máš dosť bohatých rodičov? Sú milionármi?“

Zavrtěl hlavou. Když jsem mu řekl, kolik stojí, jen se na mne smutně podíval. „A ten tvoj, to je firemný?“

„Je, ale ta firma je moja, takže za moje peniaze.“

„Ty máš tak bohatú firmu?“

„Dosť bohatú.“ Kluci se uculovali, ale žádný z nich se neodvážil ceknout, věděli, že o takových věcech se moc nešířím.

„To má niekto šťastie,“ poznamenal zkroušeně. Raději jsem už nic neříkal, že to není jen o štěstí, ale že člověk se musí i sám o něco snažit.

Uvědomil jsem si, co řekl Mikloš, že studuje sadovnictví a ovocnářství a já potřebuji založit sady na Stráních a na svahu za řekou.

„Mikloš, trúfaš si založiť ovocný sad? Mám niekoľko pozemkov, na ktorých by som rád pestoval jablka, hrušky a slivky, prípadne i niečo iné, pokiaľ by to bolo vhodné. Viem len, že u nás sa darí tomuto ovociu. Naša dedina je vyhlásena už v prvých písomných záznamoch o pestovaní chutných červených jablk. V archívoch v Jágru a Miškolci sa dokonca našlo i niekoľko zobrazení erbov s jabloňou s červenými jablkami z trinásteho storočia.“

Mikloš se uculoval a přitakával hlavou.

„Ty si z Veressalmy?“

Teď jsem valil oči já. „Ty poznáš Veressalmu?“

Usmál se a pokýval hlavou. „My sme sa o tom učili, je to najstaršie známe uzemie, kde sa cielene zakladali veľké jabloňové sady a obchodovalo sa z jablkami od Baltu až k Budapešti. Vyvážali sa červené rajské jablka a dovážal sa jantar a striebro. Tiež sa tomu hovorilo Jantarová cesta. Nie je isté, či to boli rajské jablka ako ich známe dnes, ale je isté, že boli celé tmavo červené, mali výbornú chuť s vôňou malín a dobre uskladnené vydržali celú zimu.“

„To som vedel, ale že sa až takto ďaleko vyvážali jablka som nevedel. Viem, že okolo dediny stáli tri hrady, predtým asi aj hradiská a že slúžila ako hraničný zásek Uhorského kráľovstva. Patrí k najstarším dedinám, je u nás známy románský kostol, neskôr prestavaný na gotický s maľbami, ktoré sa dochovali do dnešnej doby a zase neskôr prestavaný do baroknej podoby. Máme i pozoruhodnú zvonicu u kostola. Slúžila k obrane, sú v nej strielne, má plochú strechu a atiku s lastovičími chvostami.“

To zaujalo zase Arpáda. „Tie lastovičie chvosty sa na Slovensku veľmi nevyskytujú,“ poznamenal.

„Já viem len o podobnej zvonici v Kežmarku a samozrejme Zvolenský zámok. Ale je oveľa mladšia, renesančná, naša je pôvodne románska. Atika bola upravená v dobe, keď na našom území vystrájali bratríci s Janem Jiskrou z Brandýsa, ktory hájil záujmy Ladislava Pohrobka na Slovensku proti Polskému kráľovi Vladislavovi III. Obsadením našej oblasti mu tak znemožnil strategické spojenie s Polskom.“

Když jsme se takto bavili o těch stavbách, vzpomněl jsem si, že budu muset nechat udělat ty ocasy na kurii. Jako malí kluci jsme si chodili hrát na skálu u lesa, ale on to byl vlastně pískovcový lom s velmi kvalitním a pěkným pískovcem. Měl velmi jemnou zrnitost a pěknou světle šedivou barvu. Lidé si tam chodili hledat, nebo i lámat kousky na brousky. Budu muset si zajistit ten lom, takový kámen se nám bude hodit nejen na ty vlaštovčí ocasy, ale i jinde. Naši památkáři budou určitě z něho nadšení. Kmotr dostane úkol. Je tam ale hodně nadroleného kamení, i větší kusy, a bude potřeba to trochu vyklidit, aby byl volný přístup k lámání stěny.

V prvním ročníku, když jsem začal jezdit na intr, jsem se ve vlaku seznámil z Hanzem. Byl to kluk ze staré německé rodiny, pár vesnic od nás na sever. Nastoupil jsem, mašina cukla a já se mu nabodl svým tvrdým klackem rovnou mezi půlky. V té době mi ocas stál imrvére, takže to nebylo nic úmyslného, později jsem mu to přiznal. Trochu vztekle a prudce se otočil. Když se na mne podíval a viděl můj ruměnec, tak se jen usmál. Já se mu omluvil, on omluvu přijal, že se nic nestalo, že má pevné kalhoty a tak zůstává i nadále panicem. Najednou jsme se oba hlasitě rozesmáli, seznámili jsme se a dali do řeči. Příště jsme se už vyhlíželi, a když se povedlo, drželi jsme si místa. Občas jsme se poškádlili, a když nám trčely ocasy, tak jsme se jimi šťouchali. Ale proč jsem si na něj vzpomněl. Hanz studoval výtvarné techniky na umělecko-průmyslové škole a mimo jiné tam byl i obor kamenosochařství. Řekl jsem si, že jim nabídnu, aby si přišli vybrat použitelné kusy kamene, které by využili ke své činnosti, než to vyklidíme někam na skládku nebo na nějaký zásyp. Možná se tam potkám s Hanzem, už jsem ho neviděl celý rok. Při pomyšlení na něj mi ocas pěkně ztvrdl. Byl to pěkný tmavovlasý kluk, téměř černé vlasy, ostré rysy tváře a krásný úsměv. Nejkrásnější na něm byly jeho tmavé uhrančivé oči. No, jak to udělat, neznám jeho příjmení a teď jsou prázdniny. Takže Fanda dostane za úkol ho najít, poptat se po vesnicích okolo, zda ho někdo nezná a ať mi zavolá. Nikdy jsem se ho nezeptal na příjmení a ani z které vesnice pochází, věděl jsem jen, ve které nastupuje do vlaku, ale tam se sjížděly autobusy z různých směrů. Jediné, co jsem věděl, že pochází z některé německé vesnice, těch tam bylo asi deset, tak snad ho Fanda najde.

„Mikloš, máte doma telefon? Já som budúci týždeň v USA, tak až sa vrátim, tak by si mohol pricestovať k nám, alebo ti zavolám a prídem po teba.“

Mikloš mi dal telefon k nim domů i na internát.

Po pozdní snídani jsme si ještě trochu pošpásovali, rozloučili se a vyrazili obloukem přes Raslavice domů. Přijeli jsme zrovna k obědu. Po obědě jsem naložil tetu Anču a spolu s kluky jsme se vrátili do Prahy. Zejména kluci byli v dobré náladě, protože nečekali, že i jim babička něco nadělí, a ještě k tomu takovou sumu. Zašel jsem se podívat za Hynkem, zda neumírá hlady.

Překvapen se mi ovinul kolem krku a políbil na tvář. „Už se mi stýskalo,“ uculil se.

Rozhlížel jsem se po již hezky zařízeném bytě. Musel jsem uznat, že jsme vybrali pěkný nábytek, hodilo se to do toho interiéru. Šel jsem se podívat i na terasu, tam se mi to líbilo ještě více. Ratanový nábytek vypadal skvěle. Záviděl jsem mu tu terasu, teta měla jen malý balkon, kde by se vešlo tak jedno lehátko a už by tam nebylo k hnutí.

„Budu se chodit k tobě opalovat.“ Rozesmáli jsme se.

Hodila by se tam vířivka, jenže zabrala by dost prostoru a pak by terasa ztratila své kouzlo.

„Pojď, jdeme na večeři, teta už něco chystá.“

Teta přinesla ze Slovenska řízky a salát od sestry Magdy a já dvě grilovaná kuřata, tak nám to teta nakombinovala, že jsme to do sebe sotva nacpali. Po večeři jsem zabukoval letenky na úterý večer.

„Letíme v úterý večer, tak se připrav.“

Hynek vyvalil oči. „Ale já nemám vízum.“

„To nevadí, zítra ho můžeš dostat na počkání na konzulátu. Nezapomeň jako důvod obchodní jednání, a teď už dávají víza i na letišti při doletu imigrační úředníci. Zítra zajdeš za Janou pro firemní platební kartu, protože ten úředník může chtít ověřit, zda máš dost prostředků pro pobyt ve Státech.“

Zavolal jsem Johnovi, v kolik nás má čekat ve Státech.

Po vyzvednutí letenek jsem zašel na celnici přihlásit mince. Okopírovali si vývozní povolení, otiskli mi do pasu chlíveček a zapsali do něj nějaké číslo a upozornili mne, abych si nezapomněl nechat potvrdit povolení, že jsem doručil mince dle uvedených údajů a při návratu se přihlásil na celnici.

Měli jsme místa napravo na trojsedačce, místo u okna bylo volné, už jsem se těšil, že se budeme moci rozvalovat, ale v Londýně k nám přistoupil moc pěkný černoušek. Když se soukal k oknu, vystrkoval na mne pěknou prdelku, kterou jsem česky s úsměvem okomentoval Hynkovi: „Hezká prdelka, stála by za hřích.“

Hynek blbec vyprskl, čímž přitáhl pozornost černouška, ten se usadil a podíval se na nás. „Čím jsem vás tak dobře pobavil?“ zeptal se s úsměvem.

Já suverénně v klidu odpověděl: „Je to hřích, mít tak pěknou prdelku.“

Teď vyprskl černoušek. Nevím, jestli se červenal nebo ne, rasy s tmavou pletí mají tu výhodu, že na nich není znát ruměnec. Představili jsme se, pak jsme trochu klábosili, kam kdo letí, co kdo studuje. Jmenuje se Sidney. Okamžitě mi naskočil můj oblíbený herec Poitier, což jsem okomentoval: „Jeho Polní lilie jsou kouzelné.“

On se rozesmál. „Moje maminka ho milovala, tak mne po něm pojmenovala.“

Dozvěděl jsem se, že létá do Paříže dvakrát, třikrát v roce k příbuzným, tak jsme se domluvili a dal jsem mu telefon do Prahy a k Lombardům. Bydlí v New York City s maminkou a studuje historii umění.

„Dáme si koňak?“

Udiveně se na mne podíval. „Ty můžeš pít?“

„Jistě, osmnáct mi už bylo a neletíme naštěstí americkými aerolinkami, aby nás omezovali až do jednadvaceti,“ rozesmál jsem se.

Poprosil jsem obsluhu, letuška mi vyjmenovala asi pět druhů, nakonec nabídla i Louise XIII. Dovolil jsem si rozšoupnout se a objednal Lousie. Holka byla profesionálka, ani nemrkla a stále s úsměvem přikývla. Za chvilku přinesla tři broušené baňaté skleničky s voňavým nápojem. Vrátila mi kartu s účtenkou.

„Skleničky jsou v ceně, můžete si je nechat na památku na náš let,“ popřála nám a s úsměvem odešla.

Proč jsou lidé tak zvědaví? Hynek mi vzal tu účtenku a s vytřeštěnýma očima se neopomněl zeptat, zda jsem koupil sud toho koňaku.

„Co ti mám odpovědět? Víš, co mohu, nebo ne?“

Sklapnul.

Jenže to už byl zvědav i Sidney a vytrhl mi z ruky tu účtenku. Převrátil oči v sloup. „To bude asi poprvé a naposledy v životě, co do sebe naliju pití za patnáct set babek.“ Rozchechtali jsme se. „To je hezká karta, mohu se podívat? To jsou skutečné brilianty?“

„Zkus to na okně.“ To už jsme skoro vybouchli.

Ohřívali jsme v dlaních lahodný nápoj a usrkávali si. Byl skutečně lahodný, jednou jsem ho už ochutnal doma s otcem, ale mně běžně stačí ten můj oblíbený Courvoisier. Nejsem žádný pijan, a tak si příležitostně mohu dopřát i to nejlepší. Skleničky jsme věnovali Sidneymu, stejně jsem měl dojem dle vzoru brusu, že byly z českých skláren. Ztlumil jsem osvětlení a oddali jsme se dřímotám. Sidney to doslova zalomil a už mu prdelka sjížděla a hlava sklouzla na mé rameno. Já si vyložil nohy na podnožník a maximálně sklopil opěrku. Naštěstí jsme seděli před přepážkou, takže za námi nikdo neseděl, a tak jsem nikoho neomezoval, ale hlavně nikdo mi nešťouchal do opěrky, to je výhoda posledních sedaček. Existuje ještě jedno místo v letadlech, kde je více místa, a to u nouzových výstupů, ale to je většinou uprostřed oddělení.

Sidney se zavrtěl, zabručel a přizvedl se.

„Nechceš se položit?“ Ukázal jsem mu, že se může položit na můj klín. Ani nemrkl a už jsem měl v klíně jeho hlavu, kterou si podložil dlaní a můj klacek okamžitě reagoval. Zrádce! Sidney toho využil a jeho šmátravé prsty mi toho zrádce masírovaly.

„Zklidni se, nebo se udělám!“

Přizvedl hlavu a uculil se. Otočil hlavu a už si cpal mou bambuli, která se mi drala z kalhot, do pusy.

„Hynku, prosím, v baťůžku, v přední kapse mám tu tenkou bundu, vyndej mi ji. Díky!“

Přikryl jsem mu hlavu a svůj klín, sice většina cestujících odpočívala, ale za přepážkou byly toalety. Ten hajzlík mi snad vycucal i morek z kostí a já si mohl ukousnout ret. Samozřejmě, že jsem toho využil také a ruku mu vsunul do kalhot, abych ho aspoň opáčil. Ptáka měl excelentního a koule ani nemluvě, ale moje šmátralka si nemohla odpustit prozkoumat tu krásnou prdelku. Nejraději bych si ho posadil na klín a omrdal na sedačce. Sakra, šrotovalo mi to, jak a kde.

„Nech toho, jdeme na toaletu!“

Ještěže dělají lubrikované kondomy, protože nějaké gely, masti a podobné věci vám do letadla nedovolí. Sidney usedl a použil sprchový bidet. Já si nasazoval kondom u umyvadla a párkrát jsem spustil ozonér, aby Sidney nebyl v rozpacích. Políbil mi půlky. Nečekal jsem to, lekl jsem se. Promnul mi koule a uculil se. Moje prsty mu netrpělivě zajížděly do dírky, byla pěkně připravena. Poklekl na příklop a krásně na mne špulil dírku, nečekal jsem, každou chvilku mohl někdo přijít a chtít na toaletu. Opatrně jsem se do něj nasoukal, lapal po dechu a kňoural, ale stačilo párkrát ho prošťouchnout a už to jelo jako po másle. Sakra, jak já nesnáším rychlovky. Bušil jsem do něj jako králík, párkrát mu protáhl ocas a už stříkal, také jsem na nic nečekal, vyjel jsem z něj, strhl kondom, otočil ho a vystříkal se mu na bříško. Měl hezké tělíčko, už se těším, až si dáme rande v Paříži. Poděkoval jsem mu.

„Co na to tvůj boyfriend Hynek?“

„Hynek je friend, je to můj zaměstnanec. Nic mezi námi není, zatím,“ uculil jsem se.

„Je také moc krásný,“ brebentil a oblékal se.

Jako naschvál, když jsme vycházeli z toalety, tak ani jsem nepostřehl, kde se vzala, stála proti nám ta letuška.

„Je nějaký problém?“

„Už je to dobrý, přítel asi není zvyklý na koňak.“

Chápavě se usmála a my se šourali na místo.

Na Hynkovi jsem poznal, že žárlí, byl nabručený.

„Nemrač se, nesluší ti to,“ pohladil jsem mu tvář. Škubl sebou. Dal jsem mu ještě pusu na tvář. „Nezlob se, já jsem hajzl.“

Lehce se ušklebil. „Seš! Máš pravdu, aspoň že nelžeš.“ Uculil se a políbil mi tvář.

„Tak dobrou!“

Američtí celníci mi do pasu otiskli podobný chlíveček a dali stejné ponaučení jako v Praze. Na letišti mne vyhlížel Steve. Okamžitě jsem ho zahlédl, mával totiž naší vlajkou. Blázínek. Šíleně jsem se na něho těšil. Pevně jsem ho objal a políbil na ústa, nevzpíral se, jen se pak culil a trochu mu naskočil ruměnec.

Na ranči nás vítala celá rodina. Teta dostala láhev slivovice od mého táty. Poslal jí tu nejlepší, kterou sám pálil doma v pařáku, samozřejmě načerno. Tato měla dvanáct let a v láhvi na dně se louhovalo asi hrst rozinek. Rozinky do sebe stahovaly tu typickou palčivou chuť slivovice a pěkně ji zjemnily. Jednou jako malý kluk jsem se jejich pojídáním pěkně zlinkoval a pak spal skoro dva dny v kuse. Na celnici jsem měl co dělat, abych to vysvětlil celníkům, že u nás existují palírny a každý si může ze svého ovoce vypálit alkohol. Jeden z celníků chtěl, abych to otevřel, ale vysvětlil jsem mu, že to vezu jako dárek a že se to moc nehodí, jak by se to líbilo jemu, kdyby dostal jako prezent otevřenou láhev. Uculil se, pak přivedl nějakého kříženého čokla a dal mu to očichat. Pes pak pěkně dlouho prskal a ostatní celníci se mu smáli. Přičichl si k špuntu i celník. Pak jen konstatoval, že je to alkohol. Také jsem jim musel vysvětlit ty rozinky a v hruškovici pár křížal hrušek, tu dostal John. Steve dostal publikaci Tatranská zima od Miliče s mými fotografiemi.

Představil jsem jim Hynka. Kluci se na sebe dívali podezíravě.

„Kluci, nepokousejte se!“ Rozesmáli jsme se. Hynek se podivoval, jak to mluvíme, s tetou v našem nářečí a s ostatními anglicky.

Když jsem vyndal mince, John zablýskal očima.

„Zítra půjdeš se mnou do banky, to musíš předat našemu nejvyššímu. Uděláš si u něj oko, má velmi vlivné kontakty, určitě se ti to v budoucnu bude hodit.“

„A co ty, nepotřebuješ si šplhnout?“

Uculil jsem se. „To já se samozřejmě svezu s tebou.“ Rozchechtali jsme se.

„Isto sce lačne, poce śe najesc!“ rezolutně nás zvala teta k snídani. Potěšilo mne, že si pamatovala, že mám rád silné kakao a k tomu nám nabídla makové buchty, které rovněž miluji, a také tvarohové. Povidlové nemusím. Uculoval jsem se, když jsem viděl, jak se Hynkovi dělají boule za ušima. Jen odfukoval, jak se nacpal.

„Neboj, na koni to vytřeseš.“

„My pojedeme na koni?“

„No, můžeš za námi běžet, jestli chceš,“ uculil jsem se.

„Seděl jsi na koni? Aspoň na houpacím?“ dobíral jsem si ho.

On mne ale dostal, když prohlásil, že chodil do jezdeckého oddílu, a když byl doma, tak jezdil každý den.

„Tak dostaneš nějakého divokého mustanga,“ popíchl jsem ho.

„Dnes si prohlídneš ten sousední ranč, objedeme ho, abys věděl, o co jde, je dost rozlehlý a také trochu kopcovitý, nahoře je les,“ informoval mne John.

Steve nás s Hynkem vzal k sobě, obýval již jiný větší pokoj i s koupelnou, byly tam dvě velké rozkládací postele. Býval to pokoj pro hosty.

„Budete tady se mnou, nevadí vám to?“

Pohladil jsem mu tvář a políbil. „Ty se domníváš, že bys mi vadil? – Hynku, bude ti vadit Steve?“ uculil jsem se na něj.

Hynek už měl tušení, a tak se také culil. Zavrtěl hlavou, přistoupil ke Stevovi a také ho políbil. Pohladil jsem mu záda.

„Jsem rád, žes to pochopil a takto se k tomu stavíš. Jak jsem ti říkal, jsem prevít, nemysli si na mne. Nemohu se k nikomu vázat.“

Trochu zklamaně se na mne podíval. „Stejně tě miluji!“ Najednou se zarazil, co to řekl. Zrudl.

Oba jsem si je přitáhl k sobě, pevně je přivinul a olíbal na ústa, kluci se také políbili.

„Také vás miluji, oba, ale jen tak víkendově.“ Rozchechtali jsme se.

Steve nám dal kalhoty a košile, honem odběhl a přinesl i klobouky. Ustrojili jsme se a šli na dvůr. Steve mi podal pár mrkví.

„Jdeme se podívat za Alkou, to je ta kobylka, co byla březí, už má hřebečka. Budeš jeho kmotr, musíš mu dát jméno,“ culil se. „Zavolej na ni, schválně, jestli tě pozná a pamatuje si tě.“

Hlasitě jsem zvolal: „Alka!“

Přizvedla hlavu, zastříhala ušima a přiklusala k ohradě. Divoký hřebeček to bral tryskem, až se zastavil na hrazení a svezl na zem. Trochu nemotorně se zvedal a obíral mi kalhoty svými malými pysky. Alka ke mně natáhla hlavu a nechala se obejmout, přiložil jsem tvář na její líce a hladil po krku. Vděčně přijala nabízenou mrkev. Nevěděl jsem, zda hřebeček může také mrkev. Podíval jsem se tázavě na Steva.

„Ale jen malý kousíček, aby mu nezaskočil.“

Ulomil jsem asi dva centimetry a ukázal Stevemu, přikývl. Chviličku jako by váhal a probíral ji pysky, až ji pojal a asi žužlal. Pohladil jsem ho, Alka se o mne otřela, zase somrovala, dostala ještě dvě mrkve, než jsme se s nimi rozloučili a šli si osedlat koně. Já si opět vzal tu klisničku co minule.

„A kdy z ní uděláte kobylku?“

„Ještě má čas, snad příští rok.“

„Aby mne neshodila, protože se nějak staví, podívej, dává ocas stranou, nastavuje a je pod ní dost mokro.“

Podíval se. „No jo, máš pravdu, asi to na ni přichází, musím to říct Horstovi. Pojedeš tady na tom druhém valachovi.“

Vzal jsem houžev slámy a pořádně jsem ho prodrbal, abych mu rozproudil krev, pak jsem ho vykartáčoval od zbytku slámy a osedlal, stejně jako kluci ty svoje. Objevil se Horst.

„Horste, podívej se na ni, asi to na ni už přichází.“

Horst ji poplácal a ona už nastavovala. „No jo, máš pravdu. Zeptám se Johna, co s ní plánuje.“

To už přicházel i John pro svého koně, kterého mu dříve připravil Horst.

„Musím si rozmyslet, kterého hřebce k ní připustit, anebo si myslíš, že by mohla počkat? Statná je dost.“

Horst přikývl.

„Večer to probereme. Jedeme!“

V mírném poklusu jsme vyrazili k říčce. John mi povídal a ukazoval, co kde je a co všechno patří k tomu sousednímu ranči, kam sahají jeho hranice. Objeli jsme ho celý, kol dokola. Zajeli jsme i do lesa.

„Jsou tady nějaká zvířata?“ zeptal jsem se.

„Jo, chodí sem jeleni, hodně divočáci, nebo i zdivočelá prasata, zejména z Kanady, ti tupci je přivezli z Evropy. Křížili a vypouštěli do lesů, teď se to nekontrolovatelně množí a jsou s nimi jen problémy. Ničí úrodu i les. Někdy zabloudí až do města a napadají lidi. Dospělo to tak daleko, že nedávno vláda povolila neomezený lov, včetně selat. Maso se ale musí nechat vyšetřit, kvůli nemocem a parazitům, takže někdy se to nevyplatí a je lepší je spálit.“

„Vau! Možná bych si rád zalovil.“

John se usmál. „Ozval se ti lovecký pud předků? Přijeď v zimě, to se stahují a na sněhu jsou pěkně vidět, ale musíš si udělat povolení, absolvovat bezpečnostní školení, školení o myslivosti, výcvik ve střelbě, a až pak dostaneš povolení na zbraň. Může se lovit i pomocí kuše, teď je to hodně v oblibě, zejména u mladých lidí, ale často dochází k tomu, že se zvěř jen zraní a pak se tím hodně trápí. Jsou i takoví pitomci, co je loví z vrtulníku. Jsou tady i různí ptáci, zejména divocí krocani, občas i bažanti, tetřevi, koroptve, i několik orlů jsem tady viděl, ale ti se nesmí lovit, obzvláště bělohlaví, za to by tě lidé ukamenovali. Tady jsou lidé hodně patrioti, je to státní symbol.“

Viděl jsem, že pole jsou obdělávána jen z poloviny, polovina leží ladem.

„Proč neobdělávají všechny pozemky?“

John jen pokrčil ramena. Vypadalo to trochu žalostně.

Vracíme se na oběd, pak zajdeme popovídat si s majiteli.

U oběda mi John trochu popsal majitele.

Jsou to tři bratři, asi od dvaceti do třiceti let. Jejich rodina pochází někde z Guatemaly nebo z Kolumbie. Nevěděl přesně.

„Rodiče když tady hospodařili, tak dřeli na polích celý den, na loukách měli nějaký dobytek. Vzali si hypotéku na nákup osiva, traktorů a nějakých strojů, ale asi neuměli moc hospodařit takto ve velkém. Možná si to i špatně spočítali, a tak začali mít potíže. Rodiče se chtěli i s kluky vrátit do vlasti, ale kluci ze Států nechtěli, tak se vrátili jen rodiče a kluci zůstali, že se pokusí to nějak zachránit. Něco rozprodali, tak to na několik splátek stačilo, ale pak už nebylo co prodat a také nebylo čím pole obdělávat, tak různě posháněli staré stroje, někdo jim i nějaké dal. I já jsem jim něco dal, co jsem nepotřeboval, ale takto to nejde.“ Bezradně rozhodil rukama. „Deset tisíc akrů neobděláš motykou.“

„Ukousli si velký krajíc.“

Přitakal.

„Tak, a teď povídej, co já s tím, mám je snad sponzorovat, nebo jak jsi to myslel, že já to zvládnu? Dělal jsem na polích, ale také jen v malém, pomoci koní,“ tázavě jsem se díval na Johna. „Také neznám vaše zákony ohledně hospodaření, vím jen, že tady je to dost přísné například s osivy. Nemůžeš koupit registrované osivo, vypěstovat obilí a pak si z něho nechat část jako osivo pro příští rok. Opět si ho musíš koupit. Všechno máte registrované a chráněné. Ceny všeho diktují různé korporace.“

Usmíval se, věděl, že mne dostal, že jsem se do toho zažral a jen tak se nevzdám. Hlava už mi šrotovala, počítal jsem, kolik jsem ochoten za to zaplatit, i kdyby to mělo zůstat ležet ladem. Odhadl jsem to tak na čtvrt milionu dolarů, plus mínus.

„Líbí se ti to, že? Vidím to na tobě.“

„To jsem tak průhledný?“ rozesmál jsem se. „Tak řekni, kolik?“

„Skoro zadarmo, jak jsem ti říkal. Třicet dolarů za akr,“ culil se.

„To je také hodně peněz, tři sta tisíc na ulici nenajdeš.“