Znovu nalezená láska 34 – Jiříček

„Jiříčku, tady tě nenechám, pojedeš se mnou. Budeš se muset postarat o živnost. Vyznáš se v tom?“

„Něco vím, zejména jak spočítat výrobní náklady, co kolik stojí vyrobit a tak, ale to s úřady nevím.“

„Tak s tím ti pomohu, pojedeš se mnou, naše účetní Pepča, co jsme jí vezli ty hřiby, to zná, tak ti udělá nějaký manuál, kde ti sepíše, co, kdy a jak máš udělat, no a kdybys pak potřeboval poradit, tak jí zavoláš. Také tě i s Pepíkem vezmu k právníkům, aby vám poradili, co a jak máte dělat, vaše práva a povinnosti. Vyřešit přístup k firemnímu účtu, správu majetku atd.“

„Pepík bude konečně s námi doma.“

Doma, pomyslel jsem si. Jaký je to domov bez rodičů?

„Co kluci v práci, co dělají, o ně je potřeba se postarat také.“

„Teď na dílně nikdo není, budou ještě asi týden na Janově, staví tam plecháč.“

„Tak pojedeme do Prahy, odpoledne mám rande s Matýskem a tobě se bude věnovat Pepča, pak se můžete s Pepíkem věnovat sobě.“ Pokýval hlavou na souhlas.

Cestou do Prahy jsem zastavil v Knovízu v hostinci na oběd, objednal jsem jejich klasiku, flák uzeného jako chlapská dlaň, tlustý na palec, velký bramborák přeložený napůl a v něm bylo vložené to uzené, také kopec lahodně kysaného zelí. Pepík valil oči. Pochutnali jsme si, moc.

„Nazdááár, Matýsku!“ Sakra! Ten má krásně rajcovní prdelku, hned bych mu ji ojel. Stál tam vymóděný jako na nedělní piknik, světlé bavlněné kalhoty mu obtahovaly krásnou prdelku. Měl jsem co dělat, abych se ovládl. Jiříka jsem svěřil Pepči.

„Matýsku, jdeme do starého baráku, nevím, zda ty tvoje kalhoty to přežijí a pak, zda přežiješ ty, až tě uvidí manželka.“ Rozchechtali jsme se. Mávl lhostejně rukou.

Už když spatřil dům z ulice, byl ve vytržení. „To je nádhera!“

Dům už byl vyklizený od nepotřebných věcí a potřebné a použitelné jsme odvezli a svěřili do opravy odborníkům. Když Matýsek zahlédl uprostřed hospody postavený velký rožeň a u zdi krb, kam ten rožeň patřil, byl nadšen.

„Po kolaudaci mi na tom rožni uděláš jako první nějakého býčka,“ smál jsem se, ale Matýskovi se rozjařila očička při té představě.

„Měl jsi pravdu, tobě nelze odolat, jsem tvůj,“ blaženě se culil.

Vysvětlil jsem mu, že musí zůstat zachovaný historický ráz, takže žádné plakáty, reklamy, vázičky a podobně. Bude zde sice moderní zařízení jako osvětlení, klimatizace, počítače, zařízení kuchyně atd., ale vše bude střízlivé, aby minimálně narušovalo atmosféru místa. Provedl jsem ho celým objektem. Byl nadšen. Dvě patra sklepů. Vysvětlil mi, že první sloužilo pro sudy s pivem a druhé pro víno. Ukázal jsem mu i zadní trakt s klášterní zahradou, kterou můžeme využít k rozšíření, zejména pro vybudování moderní kuchyně, abychom nenarušovali historickou stavbu. Možnost venkovního posezení atd.

Prejzovou střechu už naši památkáři opravili a doplnili chybějící korýtka. V patře bude částečně historická expozice hostinských pokojů, zbytek, včetně podkroví, pokoje pro personál.

Už za týden mi Matýsek předkládal různé nákresy a návrhy. Doporučil jsem mu architekta, který se specializuje na modernizace historických objektů, aby společně vytvořili předběžný návrh.

Když jsme se s Matýskem vrátili na Karlák, Pepča zrovna končila s instruktáží Jiříka a předala mu vytištěné pokyny.

„Zajedeme za Pepíkem?“ ptal se mne Jiřík.

„Dnes je u Pepy, zavolej k němu. Chtěl ho seznámit s našimi středisky a úkoly, které bude plnit,“ poznamenala Pepča. „Já se z těch Pepíků picnu, budu je muset za chvilku číslovat,“ rozchechtala se.

„Říkejte mu Josífku, tak mu říkala maminka, když byl malý, pak ale se mu ve školce nějaké děti vysmívaly, tak trval na tom, aby byl Pepík,“ doporučoval řešení Jiřík.

„To se mi líbí,“ usmál jsem se, k Matýskovi mi přibyl Josífek, další milé jméno. „Pepčo, prosím tě, zkus zavolat truhlárnu, zda už tam byli.“

„Zrovna jsou tam, chceš ho?“ podávala mi sluchátko.

„Nazdar, Pepo! Tak jak?“

„Jo, dobrý, vypadá, že je šikovný. Nechám si ho jako asistenta a pak až kluci začnou objíždět naše objekty a dělat ty projekty a technické zprávy, tak to dostane na starost a bude je řídit a soustřeďovat dokumentaci.“

„Přijeďte oba na Karlák, odvezeš si Pepču a já potřebuji Josífka.“

„Jakého Josífka?“ podivil se.

„Přijeďte oba, pak ti to vysvětlím.“

Když přijeli, tak se Josífek podivil, že je tam i Jiřík. Podal jsem mu ruku a přivítal ho.

„Josífku, vítej v našem týmu.“

Mile se uculil a podíval podezíravě na Jiříka. „Tys to vykecal.“ Zasmál se.

„Nelíbí se ti to oslovení?“

„Líbí, vždy se mi líbilo, ale pak si ze mne děti dělaly srandu, pokřikovali Josífek – mrňůsek!“ smál se.

„Takže ode dneška jsi opět Josífek a už nejsi žádný mrňůsek, i když Jiříka asi už nepřerosteš.“ Všichni jsme se rozesmáli.

„Josífku, mám pro tebe jednu novinu, můžeš už domů, nikdo tě vyhánět nebude.“ Kroutil zamítavě hlavou, ani nečekal, až to dopovím. „Vydrž, poslouchej. Otce včera poté, co se dozvěděl o orientaci Jiříka, ranila mrtvice a už navždy zůstane v péči ústavu. Pozítří vás zavedu k právníkům, aby vám vysvětlili, co bude potřeba udělat. Doporučuji vám, zmocněte je všichni tři, ať to řeší za vás, tak to bude nejlepší.“

Pepík přikročil honem k Jirkovi a pevně ho objal.

„Pepo, máš toho architekta na Harrachov?“

„No vidíš. Málem jsem na to zapomněl, ještěže to mám v diáři, večer bych na to přišel. Zítra v osm tam jedeme.“

„Já pojedu také, ale svým vozem, vezmu sebou i Jiřího, ať se tu nenudí. Jo Pepo, máme břidlicový lom, dnes jsem ho koupil od armády. Je na Libavé u Olomouce, tak tam pošli šéfa od památkářů, ať to tam obhlídne a povyptává se na pamětníky a dá dohromady nějakou partu. Také musí zažádat o povolení těžby Báňský úřad a vůbec, ať si to vezme celé na starost, je to jejich materiál, tak ať se stará. Ty ho nezapomeň kontrolovat, aby něco neopomněl. Nechci, aby se mi tam někdo zranil nebo zabil v nějaké jámě.“ Pepa přitakal.

„Já mám zítra seminárku, tak nevím, kdy se dostanu na řadu. Jirko, promiň, dnes se ti nemohu věnovat.“

Objal jsem Jiříka kolem ramen. „Já se o něho postarám. Víš co, vyrazíme za chvilku do Harrachova, už jsem si dlouho nezaplaval. Rozchod!“ zavelel jsem s úsměvem. Josífka jsem odvezl do kampusu, kluci jen seděli v objetí a nepotřebovali mluvit.

Stavil jsem se doma, abych tetu informoval, že odjíždím a vrátím se zítra.

Skoro celou cestu mi Jiřík hladil záda a já jemu stehno, občas jsem ho pohladil i trochu výš. Nepospíchali jsme, jel jsem zvolna, abychom také trochu poznali kraj a kochali se jím. Najížděli jsme do hor, silnice stoupala a více se klikatila. V protisměru z pravotočivé zatáčky se vyřítil velký černý motocykl. Trochu mne vylekal, protože jsem ho neslyšel a také nečekal. Jel z kopce na volnoběh. Když projel kolem, napřímil se z klopení. Podíval jsem se do zrcátka, ale motocykl v mém zorném poli už nebyl. Tak rychle přece nejel, aby už byl za další zatáčkou.

Zastavil jsem, před chvilkou jsme projížděli kolem místa u silnice, kde se dalo zastrčit mimo silnici osobní auto, byla to asi skládka pro zimní posyp. Zacouval jsem na to místo, vystoupil z vozu a přešel se podívat na druhou stranu silnice. Neviděl jsem žádné známky brzdné dráhy ani po zrychlení. Byl tam ale kousek mokré silnice přes celou šířku. Od toho místa, kde jsem zaparkoval auto, tekl pramínek vody a rozléval se pozvolna po silnici. Když jsem byl na krajnici, uviděl jsem motocykl ležet převrácený na mírném svahu pod silnicí. Pod ním byl řidič v černém koženém oděvu a snažil se vyprostit. Rychle jsem k němu seběhl. Hledí už měl odkryté.

„Jsi v pořádku, nejsi zraněn?“

Chtěl asi pokroutit hlavou, ale ihned zaúpěl.

„Snad nic vážného, jen jsem se sklouzl na tom mokrém místě, když jsem se zvedal z naklopení. Podjelo mi kolo a hned jsem se překlopil na druhou stranu a už jsem klouzal ze svahu. Trochu jsem se pak praštil přilbou o ten kmen.“ Ukázal rukou za rameno. To už přiběhl i Jiřík. Zvedli jsme z toho kluka krásně se lesknoucího Harleye a zatlačili ho ke stromu.

„Zůstaň ležet, jestli ses praštil hlavou o ten kmen, můžeš mít zraněnou páteř.“ Kluk na chvilku strnul. Stále ležel na boku. Pokrčil nohu v koleni, pak druhou. Nato napřáhl pokrčenou levačku a pak s úsměvem se zapřel pravou rukou o zem a zvedl se.

„Kruci! Pitomá voda. To ani ve třech tu mašinu nevytlačíme do silnice,“ vyhodnotil naštvaně nastalou situaci. Sundal si přilbu a jemně zatřásl hlavou. Nevím, zda zkoušel páteř, ale nádherně při tom zatřepal svou krásnou černou hřívou dlouhou až na ramena. Několik kapek potu mi přistálo na tváři. Všiml si toho, že si je otírám hřbetem ruky, protože dlaň jsem si trochu zašpinil při zvedání motocyklu.

„Promiň a děkuji vám za pomoc.“

„Neboj, vytáhneme ho, mám naviják.“

„To se ale odře.“

„Tak ho tady necháš? Mám vojenské nafukovací lehátko, tak ho podložíme pod motocykl, bude jako v bavlnce,“ zachechtal jsem se.

„Jiří, pojď se mnou, tady máš trojúhelník a výstražnou lampu s červeným světlem. Tam u toho místa, kde se začíná silnice stáčet doprava, budeš u krajnice mávat tím světlem nad hlavou, ať do nás nikdo nevletí.“

Povolil jsem ventilek na pneumatice, až začal pouštět vzduch, nasadil jsem na něj náustek nafukovačky. Automaticky se spustil centrální systém dofukování pneumatik a matrace byla v mžiku nahuštěná. Matraci jsme poutacími pavouky přichytili k boku. Vázacím textilním lanem jsem upevnil do smyčky motocykl kolem rámu za vidlici.

„Drž to oko, zahákneš mi ho na naviják!“ Kluk zíral.

Přistavil jsem Hummera ke krajnici, zarazil pod kola ocelové klíny s protismykovými hroty. Vzal jsem ovládání navijáku a odepnul karabinu s lanem. Když byl motocykl připoután, pomaličku jsem napínal lano navijáku. Musel jsem uznat, že ten motocykl kladl odpor. Hummer se ale pevně zapřel do klínů a ty se hroty zabořily do asfaltu. Pak to šlo skoro jako po másle. Naštěstí terén byl hlinitý, žádné skály, takže matrace klouzala, jen pak krajnice se jí už nelíbila a za chvilku prodřená splaskla. To už ale motocykl byl na pevné silnici.

„Vypustila duši.“ Zasmáli jsme se.

Kluk si prohlížel motocykl, ale krom pár škrábanců nenašel žádné poškození. Zkusil ho nastartovat. Trochu zaburácel, ale pak už klidně pobublával. Kluk se uculil. Ještě mu to nedalo a trochu protočil plyn, pak spokojeně vypnul motor.

„Uřídíš ho, tady dozadu za auto, naložíme ho do vozu.“

„To nezvedneme.“

Jen jsem přivřel oči a přikývl hlavou. Otevřel jsem zadní dveře, z kraje podlahy jsem vytáhl zajišťovací kolíky. V čele podlahy jsem uchopil madla a vytáhl z podlahy nájezdovou plošinu. Musel jsem protáhnout lano navijáku dozadu středem vozu. Pod palubovkou u podlahy jsem vyšrouboval kryt, kterým jsem protáhl karabinu. Pak jsem musel opatrně lano navést do vodicích kladek až do zadní části. Tam jsme připoutali motocykl a vtáhli pomalu do nitra vozu. Kluk nevěřícně zíral, když viděl, jak podle mé navigace se motocykl hezky složil ve voze.

„Jediný průšvih je, že budeš sedět vedle svého miláčka na podlaze. Snad nás policie nezastaví,“ culil jsem se. „Tak, teď nejdříve s tebou na ošetření a vyšetření. Jedeme do Liberce.“

Zaprotestoval, že mu nic není.

„Pospícháš někam?“

„Vlastně ne.“

Vyšetření dopadlo dobře, kromě pár odřenin nic jiného.

„Kam chceš odvést, kam jsi jel?“

„To mne asi neodvezeš, do Jihlavy.“

„A kdy tam chceš být?“

„Do neděle, v pondělí musím do práce.“

„Tak pojedeš s námi do Harrachova. V hotelu ti poskytnou nějakou bylinkovou lázeň, odpočineš si, prohlídneš pořádně motocykl a v sobotu nebo v neděli pojedeš.“ Ani nedutal. Měl kliku, nemám rád, když mi někdo odporuje. V duchu jsem si zažertoval.

Na hotel jsme dojeli, zrovna když byla večeře v plném proudu. Jiří přísně dohlížel, aby bylo vše, jak má být. Přistoupil jsem k němu a štípl ho do prdelky. To si neumíte představit. Bleskově se zvrtl, snad na desetníku, vyjekl a z očí mu sršely na vteřinu blesky. Pak se nespoutaně rozchechtal.

„To může napadnout jenom tebe.“ Objali jsme se a políbili na tvář.

V očích se mu zablesklo, když zjistil, že za mnou stojí dva krásní kluci.

Najednou nevěděl, co dělat, jak se zeptat.

„To, ti,“ ruku si přimáčkl na břicho a ukazováčkem šermoval z jedné strany na druhou, jako by chtěl poukázat na ty kluky.

„Promiň, to je tvůj jmenovec Jiří a bohužel druhého ti představit nemohu, protože jsem ho tak rychle sbalil, že jsme se ani nestačili představit. Víš, že já jednám rychle, kdo zaváhá, nežere!“ Všichni jsme se hlasitě rozchechtali. Vůz jsem měl i s naloženou motorkou v garáži. Zítra je také den.

„Dáš nám najíst? Potřebujeme se dát trochu do pucu, cestou jsme se trochu zaprášili.“

„Jdeme ke mně,“ rozhodl Jiří.

Na pokoji u Jiřího se kluk omluvil.

„Promiňte, jmenuji se Bivoj.“ Trochu zrudl. Podali jsme si vzájemně ruce a všichni se představili.

„Já vím, jako Bivoj nevypadám, co?“

„Třebas jsi ale divočák.“ Mrkl jsem na něj a on zrudl. Snad není stydlín.

Svlékali jsme se, Bivoj měl na sobě černé jocksy. Všichni jsme se osprchovali. Bivoj si mírně vlhkou žínkou lehce otřel kožený oděv. Vlasy si stočil do drdolu a sepnul sponou. Viděl, že ho pozoruji.

„To nosím jen u jídla.“ Uculil se.

Po večeři jsme chtěli zajít posedět do salonku, ale byl narvaný. Vlastně celý hotel byl narvaný. Jirka pronajal i můj pokoj, takže jsme se všichni přesunuli do jeho apartmá. Naštěstí tam má dvě dvojlůžka, tak se snad nějak srovnáme.

Jiří nám nalil koňak, už jsem ho měl vycvičeného. Nejdříve jsem mu vyprávěl, jak jsem sbalil Bivoje. Pak jsme si Bivoje trochu dvojsmyslně dobírali, jak je to s tím divočákem, zda nějaké ty divoké způsoby od něj nepochytil a podobné žerty. Byl rudý snad i na prdelce, na hezké malé, kulaté. Už se mi v hlavě rodil plán. A už jsem byl tvrdý.

„Sakra, Bivoji, to se nebojíš, že když ukazuješ takovou pěknou prdelku, tak… Anebo to děláš schválně, aby se na ni někdo chytil?“ vyrazil jsem rovnou na zteč.

„Tobě se líbí?“ zeptal se už také přímo.

„Určitě, neříkal bych, že je krásná, nelhal bych, že kluci?“ Jiříci přitakali. „Až nám trochu slehne večeře, tak si zajdeme na bazén. Bez plavek!“ dodal jsem, protože jsem už viděl, že chtěli oponovat, že nemají plavky.

„Bivoji, myslím, že si nemusíme nic nalhávat, líbí se ti kluci, že?“

„Jak jsi na to přišel?“

„Oči prozradí vše, zejména zvědavé oči.“ Smáli jsme se.

Oblékli jsme si župany a vyrazili k bazénu. Jiří spustil žaluzie. Nečekal jsem a shodil župan, odrazil se a už jsem šípil do vody. S Jiřím jsme si dali naši šestku, Jiříček nás také za chvilku dotáhl. Bivoj toho moc nenaplaval.

„Já nejsem moc velký plavec,“ omlouval se.

„To nevadí, tady nejsi na závodech, to jen my s Jiřím máme svůj šestkový rituál.“ Smáli jsme se. Objal jsem Jiřího a políbil na ústa. Pohladil jsem mu prdelku a on slastně přivřel oči.

„Ty od té doby, co jsi odehnal Bernarda, jsi nikoho neměl, co?“

Zapýřil se. „Máš mne dobře přečteného,“ uculil se.

„Kluci, musíme ho dnes pořádně pomilovat, dlouho držel půst.“

Jiříček se k němu přivinul zezadu a objal ho v pase. Jiří slastně zavřel oči a zaklonil hlavu k Jiříčkovi. Ten mu okamžitě vpálil vášnivý polibek. Překlopil jsem se do vody, vplul jsem Bivojovi do klína a pojal do úst jeho již pěkně tvrdý klacek. Svou délkou klacku se rovnal Jiřímu, i když co do výšky postavy mu scházela ještě jedna hlava, ale zato ho předčil co do tloušťky. Jeho macek byl pěkně tlustý. Mé zvídavé prsty mu také honem kontrolovaly dírku. Byl svolný a mé prsty ve své dírce uvítal. To mne nabudilo ještě více. Toužil jsem mu tu dírku pořádně prošťouchnout. Uchopil jsem ho za ruku a přitáhl k žebříčku. Bivoj nepotřeboval dírku roztáhnout, no stejně jsem neodolal, abych mu ji alespoň chvilku neopracoval jazykem. Opřen o žebřík držel se madel, zvedl jsem mu nohy a hodil si je na ramena, proti mé tváři svítila jeho otevírající se dírka. Párkrát jsem mu ji projel jazykem. Svíjel se jako žížala. Sténal a přecházel k hekání.

„Pusť se a nadechni.“ Spustil se pod vodu a okamžitě pojal do úst můj klacek. Když mu došel vzduch, vyplul, zalapal po dechu.

„Sakra, to je kláda, můžeš se tím živit.“

Opět jsem ho přirazil k žebříčku a tou kládou se hezky nacpal do jeho dírky. Nebyl jsem naivka, poznal jsem na jeho dírce, že už zdolala nějakou kládu. Nezahálel jsem, vedle žebříku jsem měl pár kondomů, připravil jsem se a zajel hluboce do jeho útrob. Vytřeštil oči. Cítil jsem, že není zase až tak moc roztažen, jako jsem očekával. Jeho hlubší nitro bylo hodně stažené a já musel zpomalit, jinak bych mu asi zpřeházel vnitřnosti. Když si to uvědomil, uklidnil se.

„Promiň, myslel jsem podle vstupu, že jsi připraven.“

„To je od kolíku, rád ho za jízdy používám.“ Trochu se zarděl.

„Mezi námi se nemusíš stydět.“ Pohladil jsem mu tvář a dal trochu rozverný polibek.

„Pořádně mne projeď tou tvojí nádhernou kládou. Nikdy jsem klacek v sobě neměl. Ty jsi první.“ Opět se zapýřil. Třeštil jsem oči. To mne dostalo a trochu jsem se rozněžnil, je to panická dírka, když nepočítám nějaké to šidítko.

„Ty jsi vůl, ne kanec. Mohl jsem tě roztrhnout, takovou věc máš říct, kdybych se nekontroloval a prudce do tebe vjel, tak nevím, asi by se v nemocnici divili, jak jsi přišel k takovému zranění na motorce.“

Přemýšlel jsem, že ho svěřím nejdříve Jiřímu, ať si trochu zvykne, ale pak jsem si uvědomil, že jsem již jednou do jeho nitra vstoupil téměř na doraz, tak to zvládne. Pozvolna a opatrně jsem vstupoval do jeho nitra, Bivoj se jemně otřásal a sténal. Prsty mu bělaly, jak se křečovitě držel madel. Uchopil jsem do ruky jeho tlustého macka a jemně mu ho promačkával. Nechtěl jsem mu ho honit, neměl škrtidlo a já nechtěl, aby se rychle udělal. Když jsem cítil, že se začíná více vzpínat, přešel jsem na jeho bradavky a nejprve jemně mu je prstem obkružoval a hladil, pak je jemně mnul mezi prsty, a když byly pěkně naběhlé, přidal jsem na intenzitě a tvrdě mu je prsty kroutil. Bivoj se začal také kroutit, čímž dráždil můj klacek a ten se více a více vzpínal.

„Sakra, Bivoji, já musím stříkat,“ uchopil jsem mu klacek do ruky a vehementně mu ho sjížděl. Bivoj se prohnul jako luk a vystřelil gejzír téměř do poloviny bazénu. Já už se také neovládal a stříkal jsem do jeho útrob přiražen na doraz. Oba jsme byli rozechvělí vzrušením. Políbil jsem ho hebce na ústa a poděkoval.

„I já ti děkuji, bylo to moc hezké.“

„Kdybys to byl řekl včas, mohlo to být hezčí,“ řekl jsem trochu rozmrzele.

„I tak to bylo mnohem hezčí, než jsem si to představoval.“ Uculil se.

Jiříci také nezaháleli, bohužel trochu neřízeně a nezkušeně. Jiříček zasunul do Jirky a brzo se udělal. Pak si ho vzal do parády Jiří, a jak měl dlouho půst, tak to také nevydržel a brzo vyvrcholil, pak už jen seděli na hraně a pozorovali nás dva. No, dnes to byla rychlovka, snad na pokoji to bude lepší. Když jsme odcházeli z bazénu oblečení v županech, před dveřmi stáli dva kluci, také v županech.

„Ahoj!“ pozdravili trochu nesměle. „Slyšeli jsme, že tady někdo plave, tak jsme se chtěli přidat, můžeme?“

„Bazén po večeři je pro hosty už mimo provoz, doba po večeři je pro personál, ale za speciálních podmínek. Bez plavek.“ Uculili jsme se.

„Nám to nevadí, můžeme se tedy přidat?“ No co jsem měl dělat, když mne tak doběhli.

Jiří vzal Bivoje do místnosti s vanou vedle bazénu. Začal ji napouštět, odlil mu do ní bylinný koncentrát a ukázal, do jaké míry si ji má napustit. Na konec vany položil rohož. „Pak si ji zatáhni přes vanu, ať ti voda moc rychle nestydne.“

„Tak si dáme druhou šestku?“ zeptal jsem se Jiřího, když se vrátil. Na odpověď jsem nečekal, shodil jsem župan a skočil do vody. Jiří mi nechtěl nechat náskok a honem skočil za mnou. Jiříček nás také následoval a ti dva se chvilku upejpali a skočili rovněž. Po uplavání šestky jsme se objali a políbili. Jiří odešel vyzvednout z vany Bivoje. Doplaval i Jiřík. Objal jsem ho a vášnivě políbil na ústa, toužil jsem po něm, byl krásný a ocas se mu napružil. Honem si ho překryl dlaní.

„Co blbneš?“ Poodstoupil jsem a ukázal mu svůj topořící se ocas. Rozesmáli jsme se. Naši hosté už také vystupovali z vody s tvrdými klacky. Pozorovali nás, jak se líbáme, a tak se také objali a líbali, hladili a tlačili na sebe. Měl jsem nezadržitelnou chuť na Jiříčkovu prdelku. Neustále jsem mu ji promačkával a vždy trochu prsty zajel do dírky.

„Chci tě v sobě, už jsi mi chyběl.“

„Také se tě nemohu dočkat, půjdeme na pokoj.“ Žádostivě se na mne díval a culil. Ocas už jsem měl jako z kamene.

Přišel Jiří s Bivojem, i jejich klacky už byly napružené, zřejmě se ve vaně také zkusili spolu trochu pomazlit.

„Jdeme? Kluci nechcete jít s námi na pokoj?“ Překvapeně přikývli. To zase bude spotřeba gum, pomyslel jsem si, snad jich budeme mít dost.

Seznámili jsme se s kluky, ani si nepamatuji, jak se jmenovali, ale byli pěkní, atletické postavy, výbava také hezká a hlavně, vypadali, že jsou také nadržení a chtiví. Zjistil jsem, že úspěšně udělali zkoušky na vejšku, a tak jim rodiče zaplatili týden zde v hotelu. Na pokoji nám Jiří nabídl koňak. Usrkávali jsme si a dávali polibky, hladili, dráždili. Vše jemně s citem, i když ocasy jsme měli jako z ocele. Jiří odnesl vyprázdněné sklenice, věděl, že za chvilku uvolníme své vášně a nechtěl mít krvavý pokoj. Já si držel Jiříčka, dnes mu budu dělat to nejkrásnější potěšení ve všech otvorech. Hlavou mi probleskovala myšlenka, že se asi zamilovávám. No bylo by to krásné, ale… zase mi vrtaly v hlavě pochybnosti, jak by to bylo, když budu neustále někde na cestách. Zakroutil jsem hlavou, jako bych chtěl ty myšlenky z ní vytřást. Jiřík už mi jazykem nádherně obkružoval bambuli a já slastně vzdychal a ronil a ronil. Užíval jsem si s Jiříkem nádhernou rozkoš, prošťouchával jeho otvory, mazlil se s jeho nádherným klackem. Dvakrát se při tom vystříkal. Byl už docela znaven.

„Pojď, dáme sprchu.“ Když jsme šli do sprchy, zpozoroval jsem, že kluci se prostřídali s našimi hosty. Bivoj řádil jako kanec a zuřivě bušil do toho kluka pod sebou. Tohle tempo dlouho nevydrží, pomyslel jsem si, a než jsem došel ke sprše, Bivoj zařval a stříkal. S Jiříčkem jsme si dali sprchu a nakonec ledovou, abychom se vzchopili. Jiříček překvapením zařval, ale já ho pevně uchopil v pase. Po chvilce naše těla zchladla a Jiříčkovi jsem drsně frotýroval tělo. Rychle se opět zahřál. Oplatil mi mou péči. Když jsme vcházeli do pokoje, ocasy se nám opět probudily.

„Jdi se rychle opláchnout,“ poručil jsem Bivojovi. Když se za chvilku vrátil, přitáhl jsem si ho, pod prdelku mu vložil sedák a vyzvedl nohy. Zářila na mne jeho rozetka. Párkrát jsem mu ji projel jazykem. Pak jsem k ní přitáhl Jiříčka a předal mu do péče Bivoje.

„Jiříčku, nespěchej, vzpomeň si na tvé první, pro Bivoje je jeho první dnes.“ Jiřík se na mne překvapeně podíval, pak na Bivoje a usmál se. Pustil se do díla, pozoroval jsem, s jakou láskyplnou péčí se mu věnuje. Já se přidal k Jiřímu a našim hostům. Byli také dost upocení, tak jsem je poslal také se osvěžit a já si zatím pochutnal na skleničce koňaku. Když se vrátili, nenápadně jsem podal Jiřímu škrtící kroužek, přece jen nebyl nejmladší, tak potřeboval trochu podpořit. Uculil se a nandal si ho, zanedlouho přišla odezva. Jiskřily mu oči a už svůj klacek zasouval do jednoho z kluků. Vzal jsem si do péče toho druhého, koukal na můj klacek trochu vyděšeně.

„Máš nějaké zkušenosti?“

Přikývl, ale ty jeho oči byly stále trochu vyjevené.

„Ale jenom tady s kamarádem a on není takový jako ty.“

„Neboj, budu dělat jenom to, co si budeš přát.“ Po chvilce mého dráždění jeho rozetky a ocucávaní ocasů si už přál vše. Nevázaně jsme dováděli. Ulehl jsem, on si nasedl na můj klacek a vyžíval se rajtováním na něm. Rukou jsem mu hladil stehna, prsty mu zajížděl do slabin a občas mu protáhl klacek. Najednou se vzepjal, zařval a vystříkl nádherný gejzír, až postříkal Jiřího a svého kamaráda vedle. Ti povzbuzení jeho rozkoši se předvedli také. Pokojem se rozléhalo už jenom slastné sténání Bivoje a pleskání Jiříkových koulí. Naznačil jsem Jiřímu, že je načase sundat si kroužek a svěřit ocas do péče Bivojovým ústům. Já přistoupil za Jiříčka a hladil jsem mu tu nádhernou prdelku. Ten neustále přirážel Bivojovi do dírky. Občas jsem mu prstem zajel také do jeho dírky. Jiřík začal sténat, vrazil jsem mu prst co nejvíce do jeho nitra a mírně mu ho obkružoval. To už nevydržel a také zařval, vyndal ocas z Bivoje, stáhl gumu a postříkal mu tělo. Bivoje pohled na krásný Jiříčkův klacek asi dost rozdráždil a také za hlasitého doprovodu stříkal někam k nebi. Pak nás skropilo jeho semeno asi všechny, když padalo z nebe.

Trochu zmožení jsme odpočívali, doplňovali tekutiny a střídavě opět si dopřáli sprchu. Já si udělal kávu, tu mohu vždycky, k tomu Magnesii a jsem spokojen. Jiříček seděl vedle mne a neustále se tulil, hladil záda nebo stehna. Dal jsem mu jemnou pusu, ale on se na mne chtivě přisál. Jiřík byl zase chtivý, nenasytný, snad potřeboval dohnat ta léta, co žil v celibátu.

„Budeš spát se mnou a budeme se hezky něžně milovat.“ Spokojeně se culil. Bivoj laškoval s Jiřím, neustále ho hladil po celém těle, něco mu říkal a Jiří se snad rděl. Ti dva kluci si také spolu hráli, ale hlavně se líbali. Pozvolna se nám zase vzpamatovávaly ocasy. Podíval jsem se na naše hosty a s Jiříčkem jsme se k ním přidali. Jiřík si hezky hrál s klukem, kterého jsem měl před chvílí, a já jsem si vybral toho druhého. Byli to ještě nezkušení, trochu bázliví kluci, asi jako Jiřík, ale ten se pod mým vedením pozvolna otrkával. Pozoroval mne a napodoboval. Asi si dobře zapsal do paměti, že má pozorovat. Uculil jsem se, když jsem si pohrával s rozetkou toho kluka a Jiřík se také honem začal věnovat rozetce toho svého. Kluci jakoby v duetu slastně vedle sebe sténali, drželi se za ruce a dívali se navzájem do očí. Dojalo mne to a byl jsem o to něžnější. Celkem dlouho jsme se takto mazlili, klukovi ocas nádherně ronil.

„Dej ho také ocucat kamarádovi.“

Podíval se na mne trochu překvapeně.

„On mi ho nikdy nekouřil.“

„Tak je na čase.“

Uculil se, trochu se povytáhl na lokty a už sunul svůj klacek do kamarádových úst. Ten se neupejpal a slastně mu olizoval a sál ronící šťávu. Já si stále pohrával s jeho dírkou, prošťouchával mu ji, až jsem uznal, že je dostatečně připravená a nasadil jsem svou bambuli k jejímu ústí. V ten moment ale nadržený kluk slastně vyhekl a stříkal svou nadílku do úst kamarádovi. No, ani jsem nezasunul a on se udělal. Nehodlal jsem ale přijít o tu rozkoš, protáhnout mu dírku. Nečekal jsem a zajel jsem pomalu do jeho útrob. Kluk se vzepjal, ocas se mu začal opět vzpínat. Kluk se třásl a jektal. S kamarádem se křečovitě držel za ruce. Moje bambule se v něm napínala a já cítil jeho napjaté útroby. Pomalu jsem do něho vjížděl a opětovně se vracel a zase vstupoval. Třásl se, byl jako v křeči. Když jsem přirazil, přizvedl jsem si rukou jeho hlavu a dal mu polibek na rty.

„Pověs se mi na krk!“ Nechápavě se na mne díval, vzal jsem proto jeho ruce a dal si je kolem krku. „Pevně se drž!“ Podchytil jsem mu prdelku a postavil jsem se s ním pověšeným na krku a ocasem v jeho nitru. Stál jsem pevně rozkročen a nadhazoval jsem si jeho prdelku a zase spouštěl na svůj ocas. Kluk jen přimhouřil oči a oddal se krásnému houpání.

Jiříček to chtěl také udělat, ale neuměl se postavit, a tak zůstal v pokleku, také mu to šlo pěkně a jeho kluk se za chvilku svíjel v rozkoši. Zintenzívnil jsem houpání a rukou občas protáhl klukovi ocas, ten po chvilce zařval a stříkal a stříkal. Měl jsem splavené tělo jeho semenem. Kluk ani neotevřel oči, jen se blaženě culil. Pevně jsem ho sevřel a jen to mlasklo, když se přimáčkl na mou hruď. Slastně a uspokojeně vydechl. Odnesl jsem ho do sprchy a společně jsme si očišťovali těla.

„Děkuji ti, bylo to neskutečně krásné.“

„Já ti také děkuji, byl jsi také perfektní.“

Jemně jsem ho políbil na tvář a pohladil. Trochu posmutněl.

„Co se stalo?“

„Škoda, že s kamarádem to není takové.“

„Proč?“

„No vždyť víš, on není tak vybaven jako ty.“

Opět jsem mu pohladil tvář.

„Nezáleží na výbavě, i když myslím, že jste oba také pěkně obdaření. Spousta kluků by vám to mohla závidět. Záleží jen na tom, jak dokážeš využít svou fantazii a jak tě dokáže partner inspirovat.“

Uculil se a jemně mne políbil na ústa.

„Děkuji ti!“

Když už i Jiřík se vydováděl a vyvrcholil s jeho kamarádem, také se osprchovali. Kluci nám pak poděkovali a rozloučili se.

Byly asi dvě hodiny po půlnoci, když jsme ulehli. Já uléhal s Jiříkem, jak jsem mu to slíbil. Bivoj si držel Jirku, jako by se bál, že mu uteče. Jirka se uculil, když zahlédl můj pohled na jeho strážce. Bivojovi už zase pěkně trčel ocas a bambule zářila. Pohladil jsem Jiříkovi prdelku a prsty jemně počechral hebké chloupky v roklince. Jemně se zachvěl. Ulehli jsme společně do postele na deku, nepřikrývali jsme se, bylo by to zbytečné. Pevně a chtivě jsem ho objal, on mne také pevně sevřel a přimáčkl se mi na ocas. Ten jeho byl také pořádně nabuzen, protože jsem cítil, jak mne vlhčí svou touhou, nebo to byla moje? Nevím, oba jsme tekli jako porouchané vodovodní kohoutky. Něžný polibek spustil naše řádění. Jiříček byl perfektní, nádherně jsme se milovali a vzájemně doplňovali. Jako bychom předem věděli, co ten druhý chce a co bude dál. Byl něžný i divoký, hekal i slastně kňoural. Bylo nám krásně. Dírku jsem mu projel snad tisíckrát a stále nám to bylo málo. Byli jsme neustále v extázi. Dosáhli jsme spolu více vrcholů, než jich mají Himaláje, a naše těla už nebyla schopna dodávat nám dostatek semene. Naše erupce slábly, naše těla slábla, jen touha sílila, když jsme se oddali odpočinku ve společném objetí.

Ráno jsem se vzbudil první, už v šest hodin, kluci ještě sladce odpočívali. Vstal jsem a udělal kávu, zuby si vyčistím až pak, vždy to tak dělám, protože po zubní pastě mi pak káva nechutná, míchá se mi tam s chutí mentolu a to je odporné. Otevřel jsem dveře na balkon, venku bylo krásně, sluníčko už nabíralo na síle a začínalo hřát. Přehodil jsem si deku přes křeslo a usadil jsem se na balkoně. Bylo mi krásně, usnul jsem i vzbudil se v objetí perfektního kluka, je nádherný den, sluníčko svítí, ptáci štěbetají a já mám před sebou chutnou kávu. Nic mi nechybí, byl jsem šťastný jako už dlouho ne. Opřel jsem se, přivřel oči a užíval si štěstí. Někdo mne políbil na tvář. Otevřel jsem oči, ale nikoho jsem neviděl. Zdálo se mi to? Asi. Usrkl jsem si kávy. Opět jsem přivřel oči. Po chvilce jsem opět dostal polibek. Ruku jsem spustil z područky a hmátl jsem za křeslo. Uchopil jsem tam hezké svalnaté a chlupaté lýtko. Jiříček úlekem vyjekl.

„Vyplašil jsi mi zpěváky.“ Rozesmáli jsme se. Jiřík se naklonil a dal mi opět pusu, jemnou, tentokrát na ústa.

„Sedneš si?“

„Jo,“ a usadil se mi v klíně, kde mi trčel kolík. Hajzlík, ještě že není dřevěný, to by mi ho zlomil. Objal jsem ho v pase a uchopil ho za trčící klacek. Druhou rukou jsem mu čechral hebké chloupky směřující z podbřišku k pupíku.

„Ty si nedáš nic?“

Zavrtěl hlavou.

„Počkám si na snídani.“

„Jiříčku, děkuji ti za včerejšek, bylo to s tebou moc krásné.“ Zvedl jsem k němu zrak. Tvářil se trochu divně, trochu smutně. Díval se do dálky. Asi přemýšlel, co odpovědět. Nakonec mne bez řečí políbil.

Zvedl se.

„Jdu si dát sprchu.“ Odešel. Jeho chování mi připadalo podivné. Moc. Něco ho trápí. Chápu, že má starosti, ale to není ono, to souvisí se mnou. Nezamiloval se? Do koho? Do mne? Nebo do někoho jiného?

Zvedl jsem se a odešel do koupelny. Jiřík už byl oblečen a netečně seděl v křesle. Otevřel jsem skříň se svým oblečením, které mi Jiří přestěhoval z mého pokoje, protože ho pronajal. To mu musím zatrhnout. Oblékal jsem se a v zrcadle dveří pozoroval Jiříčka, jak se na mne lítostivě a smutně dívá.

„Zamiloval ses?“ položil jsem mu přímou otázku.

Trhl sebou, neodpovídal, jen na mne hleděl do zrcadla.

„Miluješ mne?“

Sklopil zrak, opět neodpověděl.

Když jsem byl oblečen, přistoupil jsem k němu.

„Jiříčku, aby lidé spolu vycházeli, musí spolu komunikovat.“ Chytil jsem ho za bradu a zvedl mu hlavu. Tekly mu slzy. „Takže mám pravdu?“ Jen pokýval hlavou.

Objal jsem ho a přivinul k sobě. Pevně mne sevřel, málem mi zlomil žebra. Stále ronil slzy. Pak mi uchopil hlavu do dlaní a líbal a líbal. Neustále u toho mumlal.

„Miluji tě, miluji tě, miluji tě…“

„Ale já tě nemiluji!“ téměř jsem zařval. Umlkl a vystrašeně na mne zíral.

Zvedl se a rozhlížel se, kde má věci. Vzal si bundu a baťůžek, odcházel.

„Zůstaň!“ přísně a hlasitě jsem mu přikázal. Otočil se a usedl do křesla.

„Jiříčku, od první chvíle jsem ti říkal, že se mnou nemáš budoucnost, budu pryč osm let, přijedu jen na den, dva. To chceš vydržet? Troufáš si?“

„A ty?“

Vyvalil jsem oči.

„Já si své první zamilování i zklamání už zažil, ale stále jsem ho nepřetrpěl, proto vím, že pro milovaného snesu vše. Také proto jsem se bránil tomu, abych se opět zamiloval. Nechci opět zažít zklamání, nechci, aby mne po pár dnech odloučení podváděl.“ To už se mi hrnuly slzy do očí. Vyvolal ve mně ducha, ducha Andrého.

„Přestaň vyvádět, chovej se rozumně. Přijmi to, že budeme přátele a budeme se stýkat, nezávazně se milovat. Nic si nebudeme slibovat a také nic vyčítat. Můžeme doufat, že čas to nějak vyřeší, že se do tebe zamiluji, že vydržíme to odloučení, teď ti ale nebudu slibovat nehynoucí lásku, nechci to. Když láska přijde, nemusím nic slibovat, vím, že na jiného nebudu mít pomyšlení.“

„Ale já tě miluji!“

„Tak mi řekni, jak si to představuješ? Já mám ještě rok střední v Praze, současně budu v Paříži mít dva roky přípravné studium, pak šest let řádné studium. Nezapomeň, že také mám firmu, musím se starat o lidi, nemohu si jen tak odejít a říci jim, počkejte, já mám rande s Jiříkem. Zaměstnávám už téměř tisícovku lidí. Musím splácet půjčky a dalších milion starostí.“

Mlčel.

„Já ti řekl, jak to je a jak vidím naši budoucnost. Máš možnost to přijmout, nebo nepřijmout a najít si někoho jiného.“

„Ale já už nechci nikoho jiného, chci jen tebe, budu na tebe čekat. Miluji tě!“ Byl smutný a nešťastný, snad zaláskovaný. Mohu doufat, že ho to přejde, potká někoho jiného a zamiluje se. Ale jak to skutečně cítím já? Položil jsem si otázku. Kdybych byl naivní a nezkušený, asi bych tvrdil, že jsem také zamilovaný. Přiznávám, že k němu cítím velkou náklonnost, líbí se mi a mám ho rád, ale láska? Nechci na to myslet, nechci to ani připouštět, zapuzuji tu myšlenku. Stále nejsem vyléčen z prvního zklamání.

Naklonil jsem se k němu a políbil jemně na ústa.

„Já ti mohu slíbit, že budu vůči ostatním klukům zdrženlivý a odolám jim, když budu vědět, že na mne čekáš, věnuji ti každou volnou chvilku.“

Usmál se, políbil mne a pevně objal.

„Miluji tě! Už se na nikoho jiného ani nepodívám. Chci jen tebe, jsi nejlepší.“

„Jiříčku, nic neslibuj, zatím jsi nikoho jiného nepoznal, nemůžeš tvrdit, že jsem nejlepší. To, co jsi zkusil tady s kluky, byl jen sex, rozkoš, zábava, to nemá s láskou nic. Je to, jako když si vezmeš třešničku z dortu, na kterém vypadá hezky, lákavě, zdobí ho, ale když ji ochutnáš, tak zjistíš, že je bez chutě, že ten dort byl chutný a slastný i bez ní.“

„Vydržím to s tebou, slibuji. Miluji tě!“ Culil se, byl spokojen.

„Snídaně!“ zvolal na nás Jiří od vedle. S Bivojem si asi padli do oka, protože když jsme odcházeli na snídani, Jiří promačkával Bivojovi prdelku. Po snídani jsme vyložili mašinu a Bivoj si ji mohl klidně prohlídnout. Také se na ní za chvilku projel po okolí. Získal si tam hodně fandů, šťastně se culil. Měl štěstí, je téměř netknutá.

Za chvilku přijel Pepa s architektem. Usadili jsme se do salonku, který byl zatím uzavřen, a mohli jsme v klidu si popovídat, co potřebujeme vyřešit. Pak si architekt vyhradil, že si objekty přejde v klidu sám. Po dvou hodinách nám předložil několik nákresů a doprovázel je popisem, co, kde a jak navrhuje řešit. Jeho náčrty byly také dost výmluvné, líbilo se mi jeho řešení. Na vrchní plošině vybudovat další podobnou budovu, budou ale na ní vikýře a bude trochu posunuta stranou, čímž se naruší strohost řady stávajících budov. Bude to jako náhrada ubytovacích prostor za první budovu, ve které bude soustředěna lázeňská péče. Ordinace, terapeutické prostory a byt pro lékaře. Prostor mezi budovami bude uzavřen koridorem, kterým bude zpřístupněn bazén a restaurace pro veřejnost. V tom dvorku bude také menší bazén pro terapie a zbytek dvorku bude sloužit pro odpočinek. Stolky, křesla a lehátka. Všichni jsme byli spokojení s jeho řešením, vyřešil i apartmá pro mne. Protože nová budova bude více stranou, vedle ní bude přízemní budova s občerstvením a přístupem od sjezdovek, budou tam i boxy pro uložení lyží, prken nebo saní. Na střeše bude terasa pro slunění, přístupná pouze z hotelu.

Když Pepa s architektem odjeli, chtěl jsem ještě s Jiřím vyřešit letní aktivity. Napadlo mne vybudovat skate park, ale neměli jsme dostatek prostoru. Vedle našeho pozemku byl volný pozemek, který končil strmou stěnou nad příjezdovou silnicí. Dostal jsem nápad, překlenout silnici mostem, který bude mít po stranách vysoké oblé stěny, evokující skate park, a pak bude následovat skate park pod silnicí, tam část pozemku byla naše a část města. V následujícím týdnu Jirka dojednal odkoupení tohoto pozemku od města a mohli jsme se proto brzo pustit do jeho projektování a vybudování. V zimě bude sloužit i pro snowboard. Zavolal jsem holky na pozemkový fond, aby mi zjistily volné pozemky k prodeji v Harrachově.

Po obědě jsme se rozloučili s Jiřím a Bivojem a spolu s Jiříkem se vrátili do Prahy. Kluci z dopravy hlásili, že už stačili poodvážet veškerý materiál z VTŽ.

Jana mi předložila fax, ze kterého se mi podlomila kolena. Byla to objednávka z Ruska na sto vozů Hummer pro společnost Gasprom.

„Spoj mi prosím toho Kovalova, co poslal objednávku, musíme dojednat podrobnosti.“

Ruština mi nikdy nedělala problémy. Dokonce jsem ji studoval i teď v Praze. Kovalov je vedoucí dopravy a potřebují spolehlivé vozy do terénu, pro kontrolu a údržbu jejich plynovodů a ropovodů. Dojednali jsme i to, že vozy si převezmou na hraničním překladišti v Čierne nad Tisou. Naloží si je na železniční vozy. O platbu jsem se neobával. Gasprom obchodoval s naší republikou, dodával nám plyn a ropu. V hlavě mi vrtalo, jak tolik vozů dopravit z Hamburku až do Čierne nad Tisou. Napadaly mne různé varianty. Po železnici, dlouhá doba, hodně členitá cesta přes naše území, zajistit doprovodní ostrahu, zamítl jsem to. Po vlastní ose, potřebuji hodně zkušených řidičů, zamítnuto. Nejefektivnější se jevila varianta převozu na platových vozech. Holky dostaly za úkol kontaktovat dopravce v Německu a ve Francii. Zavolal jsem do Států. Moje první otázka byla, zda není moratorium na dodávky těchto vozů do Ruska. Naštěstí není. Dodávku mi potvrdili do měsíce, na skladě již mají padesát vozů. Následně jsem volal Kovalova, abych mu potvrdil objednávku. Také jsem se mu svěřil, že to bude trvat déle, vzhledem k velkému počtu vozů, které musíme dopravit z Hamburku. Požádal mne o přestávku, abych mu zavolal za hodinu. Když jsem mu opět volal, oznámil mi, že si vozy převezmou a přeloží na vlastní lodě v Hamburku. Málem jsem nadšeně zařval do telefonu. Zbavil mne obrovských starostí, nemluvě o nákladech na dopravu.

„Měl bych jednu prosbu, víme, že vyrábějí i pancéřovanou variantu, měli bychom zájem i o dalších deset vozů v pancéřované variantě.“

„To vám zjistím, ale počítejte, že cena bude, odhaduji, třínásobně vyšší.“

„Vezmeme je, bezpečnost především, ta je k nezaplacení. Měli jsme ve žhavých oblastech několik bombových útoků.“

Když jsem to projednával ve Státech, dozvěděl jsem se, že cena je dva a půlkrát vyšší, ale mohu si ji navýšit na třínásobek. Dodají mi i zařízení pro pět servisů.

„Vaši mechanici a zástupce se za pár dnů budou vracet, jsou dobře vyškolení, máte dobré lidi, jsou snaživí a inteligentní, budou schopni vyškolit i mechaniky pro Rusko.“

Zavolal jsem Kovalova, řekl mu, že pro pancéřové vozy je cena třínásobná, dostanou zařízení pro pět servisů, také aby si vybrali deset automechaniků, které proškolíme pro servis vozů. Byl nadšen.

„Zítra vám na účet odešlu zálohu, padesát procent z ceny. Rád bych vás poznal, přijedu do Hamburku k přejímce.“

„Také vás rád poznám, určitě tam budu také. Dobrou noc.“ Bylo deset hodin večer. Neuvědomil jsem si, že Jiřík se vrátil od Josífka a čeká na mne vedle v předpokoji mé kanceláře. Našel jsem ho sladce dřímat v křesle. Pohladil jsem ho po tváři a dal polibek. Probral se, objal mne a dal chtivý polibek. Na firmě jsme už zůstali sami.

„Co jsi večeřel?“

„Dali jsme si s Josífkem burgra.“

„No a já měl od Harrachova jen jednu energo tyčinku,“ přiznal jsem naoko pohoršeně, „ale vydělal jsem skoro dva miliony dolarů.“ Culil jsem se.

Jirka úžasem oněměl.

Zavolal jsem tetu, že přespím Na Příkopě.

„Tak jdeme na večeři!“ Vůz jsem už nechal v budově firmy a prošli jsme se nočním Václavákem k Pinkasům na pozdní večeři. Dal jsem si tatarák, už jsem ho dlouho neměl. Jirka ho neznal, nechodil po hospodách. Netvářil se příjemně, když viděl, jak si pochutnávám na syrové pochoutce.

Přemluvil jsem ho a dal mu ochutnat jedno sousto.

„Až tě pozvracím, tak mi nenadávej!“ chechtal se.

Zkoumavě válel očima, když přežvýkával to sousto, když ho polkl, vsunul jsem mu do úst další. Uculil se. Pokýval hlavou a přivíral slastně oči. Objednal jsem ještě jednu porci. Po zbytek večera o ničem jiném nemluvil, jen básnil o tataráku.

Na Příkopě jsme se hezky mazlili a krásně pomilovali. I když naše milování bylo krásné, měl jsem rozpačité pocity. Mou psychickou rovnováhu narušovalo jeho přiznání, že se do mne zamiloval. Doufal jsem, že když budu pryč, potká někoho, do koho se zakouká. Nebudu brát jeho vyznání úplně vážně, je nezkušený, pořádně neví, co znamená někoho milovat. Když si někoho najde, nebudu mu bránit, naopak, budu rád. Já vím, že ho nemiluji. Mám ho rád, je hezký, milý, i když se jen vyučil, je dost inteligentní a je hlavně sexy! Je mi s ním hezky, ale stále mám takový pocit, že ho jen zneužívám. Nevím si rady. Nechám tomu volný průběh, tak, jak jsme se domluvili.

Po snídani jsme prošli pár butiků, abych koupil Jiříčkovi nějaké prádlo a oblečení, neměl s sebou žádné náhradní a také jsem ho chtěl trochu vymódit. Zdráhal se, nechtěl, abych mu něco kupoval.

„Nemusíš za mne platit, mám své peníze.“

Docela mne tím prohlášením naštval.

„Jiříčku, pozval jsem tě, chci si tě vymódit, tak mám právo i povinnost to zaplatit, tak se nepohoršuj.“

„Ale já nepotřebuji jiné oblečení a to moje se mi líbí.“

„Tak promiň! Nevím, proč to odmítáš, chtěl jsem ti to dát jako malý dárek.“

„Protože to nepotřebuji.“

„Omlouvám se ti, máš pravdu, nemám právo tě obdarovat, vždyť jsi pro mne úplně cizí člověk.“ Odešel jsem z butiku. Byl jsem naštvaný, nechtěl jsem se s ním bavit, ale nemohl jsem ho nechat na ulici.

„Co chceš dělat? Máš volno do odpoledne, pak jdeme za těmi právníky. Vlastně ani nevím, zda chceš od nich poradit, také jsem tě do toho vnutil.“ Tázavě jsem se na něj díval.

„Nevím, měl bych si to pořádně rozmyslet.“

„Jirko, nechápu, proč se tak chováš, proč jsi se tak najednou změnil. Já pro tebe chci jen to nejlepší, chci ti pomoct, tak proč jsi najednou tak odmítavý? Ublížil jsem ti nějak?“

„Chci o sobě rozhodovat sám, jsem dospělý a svéprávný. Dokážu se o sebe postarat.“

„Tak promiň, že se ti vnucuji, vidím, že mne nepotřebuješ. Čau!“ Otočil jsem se a odešel na firmu.

Odpoledne přišel na Karlák Josífek a ptal se na Jiříka.

Vyprávěl jsem mu, co se stalo. Pozorně poslouchal.

„Chtěl jsem mu koupit zejména prádlo, protože je ve stejném už třetí den.“

Josífek jen nechápavě kroutil hlavou.

„Pojedeš aspoň ty k těm právníkům?“

„Promiň, musím si nejdříve s ním promluvit, nechápu, proč se tak chová.“

Interkomem mne recepční upozornila, že v recepci čeká Jiřík na bratra.

„Pošlete ho dál.“

„Pane Simone, nechce dál, přišel jen pro bratra.“

„Děkuji! Za chvilku přijde.“

Nechápavě jsem pokrčil rameny.

„To je důsledek tátovy výchovy. Vtloukal nám do hlavy, že nic není zadarmo. Když jsme něco chtěli, museli jsme si na to vydělat. Chceš nové boty, vykopeš metr výkopu na základy chaty. Chceš kalhoty, další metr, atd. Museli jsme tahat všechen materiál na chatu. Sbírali jsme všechny kameny z okolí do základů a na zdění. Prostě něco za něco.“

Byl jsem bezradný, nevěděl jsem, jak to řešit, Jiříka mi bylo líto. Nechtěl jsem se s ním ale milovat podle jeho uvažování – něco za něco.

„Já se do toho montovat nemohu, to s ním musíš řešit ty, on se se mnou nechce rozumně bavit a já to podle jeho způsobu neumím a ani nechápu. Když si někoho najde, tak aby vypracoval nějaký ceník úkonů. Budeš s ním asi mít těžké chvíle, než se to odnaučí. Josífku, pozdravuj ho, řekni mu, že ho mám stále rád, ale jeho způsoby nehodlám tolerovat. Vztahy mezi přáteli se měřit nedají.“

Rozloučil jsem se s Josífkem s ujištěním, že on u nás bude pracovat a bude se snažit Jiříkovi napravit hlavu.

Volal jsem holky na pozemkový fond, zda něco zjistily o pozemcích v Harrachově. Mají mapu, a abych přijel si vybrat. Pozemek vedle naší sjezdovky vlastní město, takže jedině zkusit domluvit výměnu za jiný. Holky mi ukázaly kus lesa k prodeji. Porovnal jsem výměry, les byl o něco větší a sousední les byl ve vlastnictví města. Takže Jiří zase bude s městem dojednávat tuto výměnu. Město na tom vydělá, protože to zaměňuje pastviny za les s větší výměrou a mohou lesy sloučit v celek. Zastupitele bez mrknutí záměnu odsouhlasili. Jiří se už těšil na rozšíření sjezdovky o snowboardovou. Už vidím, jak si představuje jaké vychytávky tam budou. Uplatní tam vše, co okoukal v Alpách.

Jiřík mne totálně vykolejil, nemohl jsem ho dostat z hlavy. Pro zbytek dne jsem byl k nepoužití, byl jsem totálně rozladěn. Chápal bych podobné jednání u nějakého nezralého puberťáka, ale ne u dvacetiletého kluka. Smířil jsem se s myšlenkou, že je mezi námi konec. Musel jsem se rozhodnout, nemohu v sobě hromadit problémy a starosti.

Odjel jsem domů připravit se na cestu na Slovensko.

***

Občas mi Josífek něco řekl o Jiříkovi. Moc se změnil, ani on už s ním nedokázal rozumně komunikovat. Začalo to tím, že dělníkům ubíral na výplatách, že si to nezaslouží, že se v práci flákají. Skončilo to tak, že kluci podávali postupně výpovědi, až mu nikdo nezůstal a nikdo k němu nechtěl do práce nastoupit. Nakonec musel dílnu zrušit. Odmítal chodit na terapie k psychologovi. Josífek musel zažádat soud o zbavení svéprávnosti a svěřil ho do ústavní péče. Psycholog mu řekl, že je to důsledek dlouhodobého psychického nátlaku a stresu. Prognóza prý není moc dobrá, mohou jeho úzkostné stavy jenom tlumit medikamenty. Josífek brečel, já to také nevydržel a ronil jsem slzy.

„Mohu ho navštívit?“

„Raději ne, když je utlumen medikací, tak nikoho nepoznává, ani mne ne. Když mu sníží medikaci, tak se dostává do stavu zuřivosti a nechce nikoho vidět. Když ho navštěvuji, tak si jen posedíme hodinku v objetí, mluvit se s ním nedá, ale já mu stále vyprávím, jak jsme si spolu hráli, když jsme byli maličcí.“

Vzpomněl jsem si na kazety, které mi Jiřík pouštěl na chatě a jakou radost mu dělaly. Řekl jsem mu o tom. Byl překvapen, protože si myslel, že otec ty kazety zničil, nevěděl o nich.

Když se o tom zmínil terapeutovi a přinesl je, Jiříkovi se při jejich sledování rozzářily oči, prstem ukázal na Josífka a radostně volal:

„Josífek, Josífek, můj bratříček!“ Jeho stav se pomalu zlepšoval až natolik, že byl schopen poznat přítomného Josífka.

„Myslíš, že teď bych ho mohl navštívit?“

„Zeptám se terapeuta.“ Terapeut ho vyzpovídal, kdo jsem a jaký jsme s Jiříkem měli vztah. Terapeut pak schválil mou návštěvu, ale zatím za jeho přítomnosti, aby viděl, jak bude Jiřík na mne reagovat. Když se blížil den „D“, začal jsem mít obavy, jak na mne bude Jiřík reagovat.

„Ahoj Jiříčku!“

Zpozorněl. Zvedl zrak. Podíval se na mne. Jeho oči se zaleskly, ronil slzy.

„Ty, ty, proč jsi mne opustil?“

„Jiříčku, neopustil. Byl jsi hodně nemocný a nemohli jsme k tobě.“

„Simone! Máš mne rád?“

Přikývl jsem se slzami v očích.

Napřáhl ke mně ruce. Přistoupil jsem k němu a Jiřík mne pevně objal. Také jsem ho objal.

„Jiříčku, moc se mi po tobě stýskalo!“

„Budeš tady se mnou?“

„Nemohu, Jiříčku, musím chodit do práce, ale zase za tebou přijedu, jestli budeš chtít. Nebo když se uzdravíš, tak můžeš ty přijít na návštěvu ke mně, nebo k Josífkovi.“

Zajiskřily mu očička.

„Uzdravím se, už brzy. Doktor říkal, že jsem se dobře z… zregeneroval? Nebo tak nějak. No, že už jsem se zlepšil. Řekl, že mne dá na rehabilitaci. Trochu se toho bojím, nebolí to?“

„Rehabilitace nebolí, nemusíš se bát a my s Josífkem bychom nedovolili nikomu ti ubližovat. Máme tě moc rádi.“

„A miluješ mne?“

Byl jsem překvapen a zaskočen.

„A co si představuješ tím milováním?“

„No všechno!“

„No, tak to je hóóódně věci. To bys mi to tady vyjmenovával několik dnů.“ Rozesmáli jsme se. „Vyjmenuj mi jich několik, tři, které bys chtěl nejvíce.“

Zamyslel se.

„Hladit, objímat, mít rád a… líbat.“

Pevně jsem ho objal a rukou hladil záda. Po chvíli jsem ho uvolnil a políbil na tvář.

„Takže ty mne miluješ?“ Přikývl jsem. Uronil jsem několik slz. „Proč brečíš? Kdo ti ublížil?“

„To není tím, to je proto, že jsem šťastný, že tě opět vidím, mohu obejmout, pohladit a políbit.“

„Ty to máš také rád?“

Přikývl jsem. Pevně mne objal a líbal a líbal tváře spoustou polibků.

„Jiříčku, budu muset jít, doktor už na mne mává.“

„Já půjdu také na cvičení, abych měl svaly.“ Usmál se.

Opět jsme se objali, políbili tváře a rozloučili se.

Lékař, terapeut mi popisoval jeho stav.

„Za dva roky apatie mu značně zdegradovalo svalstvo, to se ale dá zregenerovat. Horší je jeho mentální retardace, tu už pravděpodobně nezměníme. Mozek se snažil chránit, a tak to nejhorší období jeho života jako by vymazal, přesunul se někam na počátek puberty. Moc jste nám pomohl s těmi video kazetami, to ho vytrhlo z apatie.“

„Jak mu můžeme pomoct?“

„Návštěvami a povzbuzováním. I dnešní vaše návštěva ho hodně povznesla. Jako byste mu nalil nových sil. Jaký přesně byl váš vztah?“

Trochu jsem zaváhal, ale řekl jsem mu pravdu.

„Byli jsme milenci.“

Překvapeně se na mne podíval.

„Nevím, jestli se uzdraví tak, aby byl schopen aktivního sexuálního života.“

„To by mi nevadilo, byl bych rád, kdyby byl schopen aspoň trochu samostatného aktivního života.“

„Myslím, že to by mohl, po dnešku v to doufám, dodal jste mu elán a rozhodnost. Působíte na něj jako nabíječka baterií.“

„Budu se snažit přijít co nejčastěji, abych mu je dobil. Víte, byl to tak krásný, statný kluk, plný života. Teď, když jsem ho zahlédl, mi připadal jako mokrý hadr.“

„Myslím, že s vaší pomocí se mu bude dařit.“ Poplácal mi rameno, když mne vyprovázel.

„Myslíte, že bych ho někdy mohl vzít někam na den na výlet, nebo na návštěvu domů, popřípadě i na pár dnů? Jak to vidíte?“

„Po dnešku si myslím, podle toho, jak na vás reaguje, že by mu to prospělo. Bude záležet na tom, zda to odsouhlasí jeho bratr jako zákonný zástupce. Jiří je náš dobrovolný pacient, takže může odejít se souhlasem bratra kdykoli.“

„Děkuji, pane doktore! Na shledanou!“

„A přijeďte brzy!“

Zvedl jsem ruku na pozdrav.

Josífek byl šťastný, když zjistil pokroky v Jiříkově léčbě a odsouhlasil výlety a návštěvy Jiříka u mne, on si ho také brával s sebou. Jiřík se také činil. Pilně cvičil a jeho tělo se hezky zregenerovalo, zase to byl statný, ale malý kluk. Po půl roce ho lékař doporučil převzít do domácí péče. Trvalý pobyt mezi rodinou a přáteli bude na něho působit příznivěji než pobyt v ústavu. Josífkovi jsem nabídl byt na statku, kde jsme měli i chráněnou dílnu, ve které jsme zaměstnali i Jiříka. Pěstovali jsme tam zeleninu, měli tam pár zatoulaných psů a štěňat, které jsme také převzali do péče a měli také příznivý vliv na mentalitu našich svěřenců. Jiříkovi se tam moc zalíbilo. Byl šťastný.