Znovu nalezená láska 13. – Krize

Byl jsem přizván na jednání vlád jako asistent našeho ministra zahraničního obchodu. Bylo mi vyhrazené místo mezi ním a ministrem financí. Seznámil jsem se s programem jednání, zejména jaká problematika a které body se budou projednávat. Poukázal jsem na to, že postrádám otázky ohledně kosmického výzkumu a spolupráce, vzhledem k tomu, že naši vědci často spolupracují na sovětském kosmickém programu, ale také na americkém, zejména zkonstruováním různých výzkumných přístrojů. Mohli jsme se pochlubit také tím, že náš kosmonaut Vladimír Remek byl první z jiné země než z USA anebo ze SSSR. Vzhledem k velmi pokročilým telekomunikačním francouzským technologiím a nástupu mobilních telefonů bylo nutné zahrnout do jednání i spolupráci v této oblasti. Měli jsme poznatky o tom, že se na evropský trh silně tlačí americké telekomunikační společnosti, zejména Atlantic West.

„Jak to všechno víš?“ zeptal se mne ministr.

„Hodně čtu a víte, že mám pamatováka,“ zaculil jsem se.

Na základě našich připomínek nám Francouzi přislíbili pomoc při budování telekomunikační sítě.

Na odpoledne jsem byl pozván na malé soaré pořádané CDC a Ministerstvem financí.

Malý komorní orchestr Vivaldiho skladbami zpříjemňoval atmosféru soaré. Podvědomě se mi rozkmitaly prsty na levici. Měl jsem nutkání zahrát si, ale více než půl roku jsem nástroj nedržel v ruce.

Éricův otec mi vyšel vstříc s napřaženou pravicí. „Vítejte, velice rád vás poznávám!“

„Děkuji, je pro mne nesmírná čest vás poznat.“

„Jste velmi zajímavý mladý muž, jistě máte velmi vysoké ambice, ale také si myslím, že i předpoklady. Již jsem se o vás dozvěděl zajímavější věci než o vašich ministrech.“

„Doufám, že jen to dobré.“

„Vše je dobré, pokud to, co znáte a ovládáte, použijete správně.“

„Pokud bych se podobnými principy neřídil, asi bych se moc nevyspal.“

Hlasitě se zasmál. „Takový étos se v dnešní době často nevyplácí, ale máte pravdu, nejlepším měřidlem našeho svědomí je klidný spánek.“

„O tom už psal i váš klasik Molière.“

Téměř nekontrolovatelně vyprskl. „No vidíte, ale lidé jsou stále nepoučitelní. Rád si s vámi popovídám v soukromí. Mohu vás pozvat na večeři? Éric by se s vámi domluvil na konkrétním termínu a menu.“

„Jsem velice poctěn a potěšen, děkuji.“

„Budu se na vás těšit, dnes není vhodná příležitost si popovídat, musím také plnit i oficiální povinnosti, promiňte.“

Podal mi ruku a pak mne objal a přitiskl k sobě, poplácal mne po zádech. Byl jsem hodně dojat z tohoto setkání. Rozloučili jsme se a já se rozhlížel, zda neuvidím někoho, s kým bych se podělil o své dojmy. Neviděl jsem ale nikoho. Orchestr utichl, viděl jsem, že si udělali přestávku, využil jsem příležitost a spěchal jsem, abych oslovil houslistu, zda by mi nepůjčil na deset minut nástroj. Rád bych něco zahrál, ale potřeboval jsem se trošku rozcvičit, aby se prsty přizpůsobily.

„Jdeme se občerstvit do atria, tak si je půjčte,“ podal mi nástroj.

Spěchal jsem k Pierrovi, zda mohu do kanceláře a tam si chvilku zavrzat. Ten se na mne díval jako na zjevení a jen přikyvoval hlavou a otvíral dveře. Chvilku jsem se rozcvičil, čekal jsem, že to bude horší, ale jak se prsty dotkly nástroje, ihned ožily.

Vrátil jsem se do společnosti, několika tóny v dvojhmatu jsem upoutal pozornost, přivřel jsem víčka a popustil jsem uzdu své fantazii. Rád si takto muzicíruji, nepřemýšlím, co hraji, nechám se unášet svými emocemi. Dohrál jsem a bylo ticho, až po malé chvilce se ozval bouřlivý potlesk. Přistoupil ke mně náš vicepremiér a podávaje mi ruku mi děkoval za krásné zpestření soaré. Přistoupil i Éricuv otec, také mi podal ruku a poděkoval. „Vy snad umíte všechno.“

„Měl bych odpovědět slovy klasika? Vím, že nic nevím? Ne, já vím, že hodně toho nevím.“ Rozesmáli jsme se.

Hudebníci, když zaslechli housle, tak přispěchali, aby slyšeli mou hru.

„Co to bylo za skladbu? Tu neznám,“ zeptal se majitel houslí.

„Já také ne, jsou to jen moje fantazie, víc ti nepovím, já si už nepamatuji, co jsem hrál.“

„Ty to nemáš zapsané? Bylo to moc krásné.“

„Ne, je to pokaždé něco jiného, to hrají mé emoce, nálada, podvědomí, možná duše, nevím.“

Najednou se ve dveřích objevil Éric, naše pohledy se setkaly, pozdravili jsme se a objali.

„Před chvilkou jsem propustil tvého otce. Víš, že mi nadbíhá?“

Usmál se, pochopil, že žertuji.

„Zaujal jsi ho, chtěl po mně dopodrobna vylíčit, co a jak se stalo. Nevím, zda na tebe nenasadil i nějakého špióna,“ uculil se.

„Nemám žádná tajemství, můžeš mu říct, že při večeři u vás se mne může zeptat na cokoli, co chce vědět. Já ale chci vědět od tebe jedno vaše rodinné tajemství. Co nejraději večeříte? Abych věděl, zda se mohu těšit.“

Vytřeštil na mne oči. „Otec tě pozval k nám na večeři?“

„Ano, před chvilkou, vždyť jsem ti řekl, že mi nadbíhá.“

„To neudělal už pěkně dlouho, aby někoho k nám pozval na večeři, musel jsi na něj udělat pořádný dojem.“

„To víš, jsem neodolatelný,“ zažertoval jsem. Éric nabral trochu červeně do tváře. „Éricu, neodvažuj se do mne zamilovat, budeš zklamaný a nešťastný, já už jsem zadaný,“ dodal jsem trochu posmutněle. „Tak na co se mohu těšit k večeři?“

„Asi tě moc nepotěším, večeříváme docela skromně, obyčejná jídla, většinou taková, co vařila ještě babička.“

„Právě tím jsi mne potěšil, už jsem se bál, že to bude jako v nóbl restauraci, zacákaný talíř a nebudu vědět, co se má jíst a co je dekorace.“

Oba jsme se hlasitě zasmáli. Objal jsem jej kolem ramen. Měl jsem z Érica velmi příjemný pocit, jako bychom se znali od nepaměti.

„Možná bych měl jeden požadavek, nebo návrh. Už párkrát jsem slyšel o jednom jídle a rád bych jej ochutnal, pokud by to bylo možné. Ratatouille.“

„Tím sis navýšil kredit, je to u nás oblíbené jídlo a připravuje jej maminka, i když máme kuchařku, ratatouille nám chutná nejvíce od ní. – Salut père!“ pozdravil Éric otce, který k nám přišel, když nás spolu zahlédl.

„Vidím a jsem rád, že si rozumíte a dobře se bavíte.“

„S dobrými společníky je vždy příjemné se bavit,“ odpověděl jsem.

„Éricu, zeptej se maminky, kdy můžeme pozvat Simona na večeři, co nejdříve, už se na něj těším.“

„Přivádíte mne do rozpaků. Vypadá to skoro jako namlouvání.“ Teď jsme se rozchechtali všichni tři, až se většina hostů zvědavě pootočila, kdo se tak dobře baví.

Teď si mne musel všimnout každý, zapůsobilo to účinněji, než kdyby mne představili někde na jevišti. Chvilku jsme ještě mluvili, zejména o atmosféře na jednáních, pak jsme se rozloučili. Blížil se čas večeře.

Před večeří mne zastihl můj ministr a sedli jsme si do atria. Ptal se na mé setkání s prezidentem Lombardem.

„Už je ruka v rukávě, ještě si počkám, kolik mi nabídne. To se dozvím za pár dnů u něj při večeři.“

Málem mu vypadly oči z důlků. „On tě pozval k sobě na večeři.“ Neptal se, jen se o tom sám ujišťoval. „Víš, jak jsme se posledně o tom bavili, tak jsem si říkal, že předvádíš fantasmagorie, ale tvé úvahy a plány začínají mít reálné základy.“

„To jsou jen výsledky logických dedukcí lidského jednání. Umět správně oslovit správného člověka ve správnou chvíli – a úspěch je zaručen.“

Po večeři jsme si nechali připravit na ráno obleky, abychom byli na focení připravení dokonale. Dnes večer jsme nedováděli, potřebovali jsme být ráno v nejlepší kondici. Naši ministři budou zítra na návštěvě u prezidenta Francouzské republiky, takže také budeme mít krom focení volno.

Večer jsme strávili vyprávěním svých dojmů, kluci měli dnes volno, tak trochu courali po městě a utráceli kapesné. Po snídani jim totiž naše šéfka servisní služby vyplatila kapesné na celý pobyt, každému čtrnáct set franků, což činilo asi sedm tisíc Kčs. Chlubili se mi, co kdo a pro koho koupil. Uzobávali jsme kousky ovoce, mazlili se u toho a hladili. Před spaním na dobrou noc jsme si dali skleničku koňaku. Dnes se mnou zůstal na lůžku Honzík. Bylo mi jej trošku líto, přitulil se ke mně, objal jsem jej a dal mu pusu na čelo. V tomto objetí jsme usnuli a takto se i ráno vzbudili, když nám v šest hodin zazvonil telefon s objednaným buzením. Za chvilku přišel i André a hotelová služba s vyčištěnými a nažehlenými obleky.

André vypadal hříšně svůdně, pak jsem si uvědomil, že má na tvářích jemné sexy strniště. Vrhl jsem se na něj, dal mu vášnivou pusu a otíral své tváře o jeho strniště. Klacek mi ztvrdnul už od prvního pohledu na něj, nezůstal bez povšimnutí a André mi zasunul ruku do trenek. Překontroloval jsem jeho nadšení, také bylo hodně velké a hodně tvrdé.

Když jsme šli na snídani, zastavil mne Pierre. „Sýry jsem ti nechal zabalit do bedýnek a uložit u nás do skladu sýrů, odvezeš si je před odjezdem, aby se ti nezkazily. Dnes mi kamarád pošle dva kluky, co ti pobalí ty láhve, také do beden, aby bezpečně přežily transport.“

„Díky, Pierre, nezapomeň je nějak odměnit.“

„Neboj, zaplatím je ze šeku CDC.“

Po snídani jsme si sedli do atria a popíjeli kávu, než pro nás přijela asi šestimetrová černá limuzína Lincoln. Zastavila přímo před vchodem do hotelu a Pierre mi jen zvednutým palcem projevil uznání. I když v tomto luxusním hotelu bydleli dobře situovaní hosté, tak málokdy jezdili v takových limuzínách, proto se pozornost hostů soustředila na nás, na mladíky, kteří jezdí v takovémto autě. Nastupovali jsme decentně, jako by to byla pro nás běžná každodenní jízda. Ve dveřích jsem se málem srazil s Éricem, pozdravili jsme se a on si mi postěžoval, že kvůli tomu šífu před vchodem jej nemohl vůz dovézt ke vchodu.

„Promiň, to je pro mne,“ usmál jsem se na něj a pohladil po tváři. André se na něj zamračeně podíval.

„Éricu, dovol, abych ti představil svého přítele, mon amour André,“ podali si ruce a políbili se na tváře. Éric se mne ještě v rychlosti zeptal, zda bych mohl na večeři zítra, ve čtyři hodiny by pro mne přijel. Souhlasil jsem a s omluvou jsem už pospíchal do limuzíny. André se na mne cestou mračil a nereagoval na mé podněty, hlazení ani na polibky.

„André, přestaň, jdu na jednání s jeho otcem a on měl dojednat termín, tak přestaň už blbnout. Kdybych měl o něj zájem, tak si tě ani nevšimnu a jeho jsem znal už před tebou, věděl jsem i jaký má jeho rodina majetek, a věř mi, že je to snad nejbohatší rodina ve Francii. Je to rodina nejbohatších finančníků a já chci dojednat určité investice s jeho otcem.“

André se trochu nevěřícně na mne podíval a pak mne políbil.

„André, nevyměnil bych tě za žádné peníze.“ Vášnivě jsem jej políbil.

Asi po hodinové pomalé jízdě jsme dojeli na okraj Paříže k pěknému zámečku. Když jsme vystupovali z vozu, vyšla nám ze dveří naproti Hélène a s milým úsměvem nás přivítala. Vedla nás do zámečku a stačila mi šeptem sdělit, že nás představí spolumajitelce firmy a abych nedal na první dojem. „Víš, ona se tváří jako ledová královna, ale dej jí čas a poznáš, že je to jen maska.“

Dovedla nás do hezky zařízené haly, kde v lenošce trůnila skutečně ledová královna.

„Madame,“ oslovila ji Hélène, „dovolte mi představit vám naše hosty.“

Madame se zvedla a přistoupila ke mně s napřaženou rukou. Hélène napřáhla ruku ke mně a představila mě: „Monsieur Simon.“ Pak mi představila ji: „Madame Caterine, spolumajitelka společnosti Dior.“

Uchopil jsem s citem její ruku, lehce jsem ji jednou potřásl, pak ji přizvedl do výše jejího hrudníku a naznačil polibek. „Je mi ctí a jsem velmi potěšen vás poznat, Madame Caterine. Mí přátelé nemluví francouzsky, proto dovolte, abych je představil,“ pootočil jsem se ke klukům a upozornil je, že polibek mají jen naznačit, neslintat! Postupně jsem je představil a jako posledního jsem představil Andrého. „Mon amour André.“ Se zaujetím přizvedla obočí a pozoroval jsem lehký úsměv v její tváři.

„Jste všichni moc milí, jsem velmi potěšená, myslím, že naše spolupráce bude plodná. Ve vašich tvářích jsou pro nás zajímavé až exotické východní rysy. Pánové, svěřuji vás do péče naší milé Hélène.“ Úklonem hlavy se s námi rozloučila.

„Posadíme se na chvilku, musíme se dohodnout na smlouvě,“ podala mi Hélène výtisk smlouvy.

Neshledal jsem tam nic neobvyklého, byl tam jen bod, na který jsem upozornil kluky. „Nesmíte dělat pět let po ukončení spolupráce žádnou propagaci kosmetiky pro jinou společnost.“

Upozornil jsem Hélène, že chci mít ve smlouvě bod o nahotě, žádné fotografování a filmování pohlavních orgánů nebo jejich částí. Nejsem stydlín, ale určité praktiky jsou mi proti srsti. Také, že společnost nese odpovědnost za své zaměstnance a osoby externě pracující pro společnost. Dále výši odškodného za porušení tohoto ujednání. Nevěděl jsem, jakou částku uvést, tak mi navrhla, že holky mají ve smlouvách jedno sto tisíc franků. Souhlasil jsem. Dodal jsem ještě, že v případě porušení tohoto bodu za účelem zisku se sjednává smluvní pokuta ve prospěch poškozeného ve výši desetinásobku zisku, minimálně ale ve výši dvě stě tisíc franků a nenahrazuje odškodnění. Nad tímto požadavkem se pozastavila s tím, že to není obvyklé. Vysvětlil jsem jí, že pokuta má být trestem pro provinilce, aby jej od takového jednání odradila. U nás se to často praktikuje a také je to podporováno státem, protože se jednodušeji řeší spory většinou mimosoudně. Zavolala a poradila se s právníkem, který ji ujistil, že i ve Francii je takové ujednání možné.

Poté jsme jí předali pasy a za chvilku nám přinesla smlouvy k podpisu. Po podepsání smluv nás odvedla za zámeček do bývalých hospodářských budov, kde měli ateliéry a dekorace. Nejdříve nám udělali civilní foto a pak si nás vzali do parády různí vizážisté a kosmetičky, holiči… Cirkus hadr. Asi po hodinovém řádění jsme měli na sobě make-up a začal kolotoč focení. Do té doby jsem si myslel, jak lehce si modelky vydělávají peníze, vězte, že to není pravda. Ne každý dobře snáší líčení, sálá na vás světlo reflektorů, stojíte ve strnulých pózách, někdy skoro akrobatických… Pak zase nekonečně čekáte, až na vás dojde řada atd. Ano, jsou dobře placení, ale ne každý to unese a vydrží. Asi polovinu aranží jsem dělal s Andrém a také hodně s Honzíkem, asi že jsme měli stejné postavy a byli stejně vysocí. Byla tam i nainstalovaná pláž se živými palmami, písek, škeble a malý člun.

Poprosil jsem Hélène, zda bych mohl dostat společný snímek s Andrém z této pláže, ve velikosti A1.

Odkázala mne, abych si to vybral u fotografa, až skončí a bude prohlížet snímky. To mělo být až za pár dnů, fotil na klasický film. V té době ještě nebyly digitální fotoaparáty na takové úrovni, aby se daly udělat kvalitní reklamní snímky. Domluvili jsme se, že mi zavolá na hotel.

Naobědvali jsme se na zámečku a focení skončilo kolem třetí hodiny odpoledne. Hélène nám vyplatila honorář, každý jsme dostali šest tisíc franků. Než se vrátíme domů, tak chtěla udělat ještě další sérii, podle toho, jak se budou líbit dnešní snímky. Rozloučili jsme se, limuzína nás odvezla na hotel.

André ale nechtěl zůstat na noc, že strejdovi slíbil vrátit se dnes do večera. Bylo mi to divné, ale nechtěl jsem na něj tlačit. Byl jsem zase rozhozený. Nechtěl se mnou ani jít se osprchovat, že se osprchuje doma.

Kluci se šli sprchovat, my jsme zůstali sami.

„André, co se stalo? Proč jsi tak netečný?“

„Nic.“

„Tak co tě trápí, vidím, že jsi jiný.“ Mlčel, ani se na mne nepodíval. „André, miluji tě, nemám nikoho a ani po nikom jiném netoužím. Jestli mne nemiluješ, tak mi to řekni!“ Chytil jsem jej za tvář a pootočil, abych mu viděl do očí. Mlčel, uhýbal očima. Jeho tvář nabírala tvrdý výraz.

Všechno ve mně vřelo, měl jsem chuť mu vrazit pěstí.

„To ti nestojím ani za to, abys se mnou mluvil nebo se na mne podíval? André, miluji tě!“ Chtěl jsem jej pohladit po tváři, ale on sebou trhnul a vyhnul se pohlazení.

„André, prosím, mluv se mnou, nebo se z tebe zblázním.“ Nalil jsem nám koňak, bez zaváhání jej do sebe kopl na ex, nalil jsem mu další.

„Jdu na terasu, za chvilku vyjdou kluci z koupelny.“ Vzal jsem si s sebou láhev a vyšel ven. Hodil jsem do sebe koňak a nalil si další skleničku, tu jsem také okamžitě vypil. Položil jsem číši a láhev na zem a opřel se v předklonu o zábradlí. Koukal jsem se do hloubky z pátého patra a přemýšlel, co se mohlo stát. Promítal jsem si všechny vzpomínky od rána. Naše vzrušené setkání, pak setkání s Éricem, to ho rozhodilo, ale pak se uklidnil. V ateliérech při focení, když jsme pózovali s Honzou, tak se kolem něj stále ochomýtal a také s ním mluvil jeden tmavovlasý osvětlovač, takový jižanský typ, docela pohledný, ale zvlněný krok. Určitě tak kolem čtyřicítky.

Věřil jsem, že mne André miluje, ale něco jej trápí, něco, co mu řekl ten osvětlovač. Bojí se mi říci něco, co by mne mohlo ranit víc než to, že se rozejdeme? Ale co takové? Musím riskovat, buď to totálně podělám, nebo tomu přijdu na kloub.

Vrátil jsem se do pokoje, André tam stále seděl, jak jsem jej opustil.

„Na co tady čekáš?“ Poprvé se na mne podíval s údivem a strachem v očích. „Až tě omrzí ten osvětlovač, tak se jen modli, abych už nebyl nastěhovaný u někoho jiného. Vypadni, nechci tě tady! Nezapomeň, že tě musím ještě strpět na dalším focení, tam budeš mít jedinou a poslední šanci.“

Koukal na mne celý vyděšený, to mne utvrdilo, že jsem uvažoval správně. Miluje mne. Do příštího focení musím zjistit o tom osvětlovači vše, co se dá. Odešel jsem do koupelny, kluci zrovna skončili, už se osušovali.

„André se s tebou nejde sprchovat?“ se zazubením se ptal Míša.

„Ne, toho jsem už zkoupal a vyhodil.“ Vypadli z koupelny s otevřenými pusami.

Vyšel jsem ze sprchy a André stále seděl, jak jsem jej zanechal. Jen civěl někam do koberce. Choval jsem se, jako by tam nebyl.

„Mišáčku, je jacuzzi už vyhřátá?“ Strčil do vody ruku a souhlasně pokýval hlavou. „Tak si dáme na dnešní úspěch šampáňo.“ Nalil jsem klukům, Míša naznačil pohledem, že je tam André. „Můžeš mluvit, on ti nerozumí, a pro mne tady není.“

Přiťukli jsme si a vypili sekt na ex. Objal jsem Míšu a pohladil mu prdelku. Namířili jsme do lázně. Shodili jsme ze sebe župany, klukům jsem popleskal prdelky, výskli a skákali do lázně. Pootočil jsem se tak, aby André viděl mou dokonalou erekci, a skočil jsem do lázně. Uchopil jsem si toho nejbližšího a hraně jsem jej vášnivě líbal. Byl to Honzík. Sakra, to není zrovna nejlepší, pomyslel jsem si, Honzík si bude dělat naděje.

„Honzíku, prosím tě, nezlob se, není to vážně, hraji na toho mého pitomce divadlo. Něco mu sedlo na nos, potřebuji jej vyprovokovat.“

„Já vím, cítím to z tebe. Už nejsi takový, jak jsi býval. Smířil jsem se s tím.“

S Honzíkem jsme se hladili a tiskli na sebe, vysedl jsem si na okraj lázně, tak, aby André měl na očích můj kolík, a Honzík se pustil do jeho olizování. Vzal jej pěkně od koulí a pomalu se posouval po vystouplé naběhlé trubici k uzdičce. Já se maximálně zaklonil, aby můj stožár hezky čněl do výšky a tak byl Andrému na očích. Honzík pojal do pusy můj lesklý žalud, krásně naběhlý vzrušením z toho, že mne pozoruje André. Nechal jsem Honzíka vychutnávat si kouření mého ocasu, občas jej vyndal z úst a rozkošně olízal ráfek žaludu. André nás nehnutě pozoroval, byl jako socha, jen z jeho očí sršely hromy, blesky, ale také jsem tam viděl bol a žal. Postavil jsem se proti Andrého pohledu, koukal na můj nádherně vzrušený ocas.

„Budeš ještě dlouho očumovat, nebo už vypadneš? Snad nechceš, abych musel volat policii, aby tě odvedli jako nežádoucího hosta.“

Konečně se v něm něco sepnulo a vstal, pomalu se ke mně blížil, stále ale jako náměsíčný.

„Je vous aime!“ (Miluji tě!)

„To vím, to ale nevysvětluje, na co jsem se tě ptal. Co je mezi tebou a tím Španělákem.“ To jsem na něj zařval, až sebou trhnul. „Buď mi to teď hned řekneš, nebo odletím nejbližším letadlem domů a už tě nechci nikdy vidět.“

Zalekl se, viděl, že to myslím vážně. „A co focení, smlouva, pokuta?“

„To tě nemusí zajímat, to je nejmenší problém. Musíme vyřešit hlavní problém a to tebe a toho Španěla.“ Zase mlčel.

Vystoupil jsem z lázně a osušil se. Oblékl jsem se, vzal jsem si také kabát.

„Kam jdeš?“

„Pryč, když se mnou nechceš mluvit, tak nevím, proč bych měl snášet tvou společnost. Říkáš, že mne miluješ, ale chováš se opačně. Láska není o sexu, láska je o společném sdílení všeho, dobrého i zlého, a sex je k tomu jako bonus. – Kluci nebojte se, neodjíždím, jen toho pitomce nemohu vidět. U Pierra budete mít zprávy ode mne, nebo vám zavolám.“

Vybral jsem ze svého kufru balík sto tisíc franků, ukázal je Andrému. „Jak vidíš, na pokutu pro Hélène peníze mám, budou u Pierra v trezoru a pro kluky na útratu, a za hotel mám u Pierra šek na dalších sto tisíc franků.“ Peníze jsem zastrčil do kapsy. 

„Čau, kluci, užívejte si, nic si neodpírejte, Pierre se o vás postará. Par Dieu! André!“ (Sbohem!)

Odešel jsem do recepce, naštěstí Pierre byl ještě ve službě. „Pierre, máš volný nějaký solidní pokoj pro mne?“

„Ty ses pohádal s kluky?“

„Ne, ti jsou v pohodě, ale André je hlupák. Pomátl se. Sedí v apartmá, nechce se mnou mluvit, nenechá na sebe sáhnout, nic, úplně mne ignoruje a zůstává na pokoji, nechce odejít. Něco je mezi ním a jedním osvětlovačem z toho focení. Myslím, že mu něco namluvil, a ten hlupák mu uvěřil a teď mu to vrtá v hlavě.“

„On se z toho dostane.“

„Jenže zatím se zblázním já. Máš ten pokoj? Mohu se zatím schovat do kanceláře, kdyby šel André, aby tady neudělal nějaký cirkus?“

Otevřel mi kancelář. „Bohužel pokoj nemám, jen ty kumbálky, co jste měli původně.“

„To nechci, to už bude lépe na ulici na lavičce. Zeptej se u konkurence, někde poblíž, může být i apartmá.“

„To jsi mi neřekl, apartmá mám, stejné, ale na druhém konci, budeš u ministrů.“

„Výborně, ministři mi nevadí. Pošli prosím tě kluka, ať mi přenese věci. Dovolíš, zavolám svým klukům, aby mi sbalili věci.“ Přikývl. „Do kdy sloužíš?“

„Do šesti.“

„Máš pak něco v plánu?“

Usmál se.

„Asi tě to nenadchne, ale potřebuji pomoci s tím mým pitomcem. Potřebuji zavolat Hélène, abych získal kontakt na toho fotografa a zjistil co nejvíce o tom osvětlovači. Jestli mi bude ochoten něco říci. No až uvidí Andrého, který není schopen pózovat, tak asi bude spolupracovat, jedině, že by byli spolu smluvení. Vidíš, to mne nenapadlo. To by pak bylo ještě horší. To bychom na ně museli od lesa. Zkusit mu namluvit, že se do něj André zakoukal, a uvidíme, zda mu to bude lhostejné, či nikoli.“

Přišli poslíčkové, věci mi přestěhovali do nového apartmá.

„Jdu vyhrabat číslo na Hélène.“

Na smlouvě bylo číslo do práce, asi na zámeček, snad to někdo zvedne. Zavolal jsem, zvedla to nějaká dívka, ptal jsem se po Hélène. „Vydržte prosím chviličku, zajdu pro ni.“

Za chvilku se ozvala, moc jsem se jí omluvil, že ji ruším. „Hélène, mohli bychom si promluvit osobně, jedná se o velmi vážnou věc. André je od focení mimo, něco se tam stalo, mám určité podezření a nechci po telefonu. Dejte mi vaši adresu, já přijedu taxíkem.“

Za půl hodiny jsme seděli spolu v soukromém pokoji.

„Hélène, mám podezření, že ten osvětlovač mu něco namluvil, on je moc důvěřivý, a jestli ten osvětlovač je trochu otřelý, tak pro něj by nebyl problém jej zpracovat. Jen sedí, kouká do země, nekomunikuje.“

Zamyšleně naslouchala, jako by se na něco zaměřovala a vzpomínala. „Měli jsme již několikrát podobné příhody, vždy s kluky. Nevěnovali jsme tomu pozornost, nikdo se o ně nezajímal, fluktuace modelů je velká, pokud to není TOP, tak se na to rychle zapomene.“

„To byste mohli zjistit ze záznamu o porušení smlouvy, možná aspoň některé, a s kterým fotografem pracovali.“

„To v záznamech mít budeme, protože to jsou peníze.“ Usmála se. „Madlénko, přijďte ke mně a vezměte záznamy o porušení smluv, a osobní složky kluků tam uvedených za posledních pět let.“

Když jsme prohlíželi složky, tak většinu focení dělal stejný fotograf. Poslední focení dělal jenom on.

„Myslím, že jsme na správné stopě. Teď ještě, jak dobře znáte toho fotografa, protože nevím, zda není spolčen s tím osvětlovačem, také to může řídit on, nebo o ničem neví.“

„Ten fotograf, Farid Karim, pro nás pracuje asi deset let, moc jej neznám, on je takový málomluvný, je původem z Tunisu, je to muslim, takže jiná víra, jiná výživa, vyhýbal se proto nějakým rautům, aby mu náhodou někdo nepodstrčil nečisté jídlo atd.“

„Takže fluktuační záznamy tak dva tři roky před ním. Nevíte, pro koho ještě dělá fotky zejména kluků? Kde má vlastní ateliér? Hélène, mám z toho velice nepříjemný pocit, až se bojím.“

Hélène svolala všechny schopné dívky, co měla na zámečku, bylo jich asi deset. Zaúkolovala čtyři prohlížením fluktuačních záznamů a porovnáváním s porušením smluv a s kým naposled fotili.

Zavolal jsem Pierra. „Pierre, rozhoď sítě po přátelích, zejména co využívají služeb chlapců modelů a fotografů. Potřebuji zjistit co nejvíce o fotografovi Farid Karim. Zejména pro koho fotil, je Tunisan, dělá tady asi deset let, má osvětlovače mezi třiceti až čtyřiceti lety, španělský typ, černovlasý, hubený, výška cca sto osmdesát. Ptej se jen přátel, kterým věříš, aby se to k němu nedostalo. Můžeš použít legendu, že jsem se zamiloval do jednoho kluka, kterého fotil, ale nechce mi o něm nic prozradit. Volej mi na tohle číslo,“ nadiktoval jsem mu číslo Hélène. „Dej pozor na Andrého, ať jej kluci hlídají, nebo mi je propoj. – Nazdar, Honzíčku, co dělá ten můj pitomec?“

Rozesmál se. „Je stále tady, chrápe, ožral se, dopil ten koňak, co jste si dali.“

„Výborně, vezmi pouta, dejte mu jedny na ruce a druhé na nohy. Mám takové tušení, že spadl do pěkného průšvihu a mohl by skončit špatně. Možná pro něj pošlu policii. On nic neprovedl, jen jej pravděpodobně někdo chtěl zneužít či využít. Objevil jsem záznamy o podobných případech za poslední tři roky, asi padesát, kluci pak zmizeli. Honzíčku, hlídejte ho. Kdyby se něco dělo, co byste nezvládali, zavolej na sto jedenáct, to je recepce, a jen řekni André, oni už budou vědět, co dělat. Teď zmáčkni R, to mne vrátíš na recepci.“

Pierre mi už hlásil první zjištění, od přítele Maurice, zná toho fotografa, dělal fotky i pro jeho salony s jeho kluky, fotil je i pro jiné firmy, a přesto, že si kluky pečlivě vybírá a pečuje o ně, tak mu v jednom roce znenadání odešlo osm kluků a už je nikdy neviděl. Pak asi dva roky normál, ale další rok odešlo asi patnáct kluků. Letos zase odešlo pět a čtyři si nevyzvedli ani výplatu.

„Pierre, prosím tě, kontaktuj Érica, ať mi zavolá k Hélène, ty neznáš někoho vlivného na policii?“

„Pár komisařů, ale to jsou malí páni.“

„Jdu se podívat do ateliéru, budu asi chvilku mimo telefon. Éric ať mi zavolá tak za půl hodiny.“

S Hélène a ještě jednou dívkou jsme šli do ateliéru, rozhlédli se tam, zda něco najdeme, co by nám napovědělo.

„Na nic nesahejte, jen se rozhlížejte, přemýšlejte logicky, co k čemu slouží, zda tu je něco, co sem nepatří nebo je neobvyklé. Podíváme se nejdříve do šaten, tam je soukromí, tam se může něco skrývat.“

V šatně, kterou používal fotograf a jeho pomocníci, jsme nic nepozorovali, byly tam jen obvyklé věci. V nevysypaném odpadkovém koši jsem viděl obaly od videokazet do kamer. Uvědomil jsem si, že fotograf kameru nepoužíval, tak proč tu jsou ty obaly?

„Projdeme všechny šatny, pozorujte a hledejte místa, kde by mohla být schovaná kamera, nejspíš někde ve výšce, ale není vyloučeno ani to, že bude u země. Chci nejdříve zkontrolovat Andrého šatnu, tu jsme používali oba, takže to byla i moje šatna. Jdeme! Nedotýkat se ničeho, jen koukat!“

V šatně nebylo moc věcí, byla zařízená pro tři osoby, takže tři skříňky na odložení osobních věcí, tři židle, stolek, tři věšákové šibenice na pověšení oděvů, sprchový kout s lamelovými dveřmi. Na stropě požární hlásič s tryskou, odvětrávací mřížka. Ve zdi zapuštěný klimatizační agregát překrytý mřížkou, která nedosedala úplně rovně. Byla i trochu špinavá, jako by na ni někdo sahal. Zakoukal jsem se na ni, nahlížel jsem na ni z různých uhlů a přes mřížku jsem zpozoroval odlesk.

„Prasátko,“ zvolal jsem. Holky se na mne nechápavě podívaly. „Prasátko, jako děti jsme na sebe házeli prasátka.“ Teď už se hlasitě rozesmály, protože si představily živé zvířátko, jak jej po sobě házíme. „Prasátko je světelný odlesk od zrcátka nebo paprsek od čočky. Proč by v klimatizaci byla čočka, nebo vůbec něco ze skla?“

Pozorně jsem se díval zblízka přes mřížku do útrob klimatizace. „Určitě je tam nějaká čočka, je to kulaté a lesklé, velikosti objektivu kamery.“

Koukal jsem, zda bych mohl sundat ten kryt bez toho, abych poškodil nějaké otisky či jiné stopy po zásahu. Nakonec jsem to vzdal. „Necháme to raději odborníkům, nechci nic zkazit.“

Viděl jsem, že jedna skříňka je zamčená a klíček tam není, u otevřených jsou klíčky v zámku. Někdo si nevzal osobní věci po skončení focení? Je to hloupost, je to nevelká skříňka, tak na malé zavazadlo, něco jako skříňky na nádražích.

„Mám náhradní klíčky,“ řekla mi Hélène, když viděla, že se koukám na zamčenou skříňku. „Stále se nám ztrácejí klíčky, proto máme uložené náhradní, už pro něj běžím, je to číslo dvacet pět.“

Za chviličku přiběhla udýchaná, v ruce svírala klíček. Otevřel jsem skříňku, ani jsem se moc nedivil, že tam byly kazety do kamer, nové i rozbalené, některé vypadaly, že už toho dost pamatují. Také dvě kamery.

Hélène do mne strčila a podala mi chirurgické rukavice. Uculila se na mne. „Napadlo mne, že by se hodily. Také tam máš u telefonu číslo na nějakého Érica, máš mu zavolat!“

Navlékl jsem si rukavice, vzal jsem kamery a pár použitých kazet, bylo třeba se připojit na nějakou televizi. V pokoji u Hélène jsme prohlíželi kazety, na kterých byly záznamy šmírování kluků na šatnách a vždy tam byl také ten osvětlovač.

„Takže mé podezření bylo správné, bojím se toho, jak a kde ti kluci skončili,“ tlačily se mi slzy do očí.

„Hele, v té kameře je kazeta, to by mohly být poslední záběry,“ upozornila nás dívka na druhou kameru. Přetočil jsem kazetu na začátek, podobné záběry jako na předešlých, Hélène si většinu kluků pamatovala a později jsme také zjistili, že jsou to kluci ze seznamů fluktuantů.

Holka se začala chechtat a šťouchla do mne, díval jsem se na sebe, jak se svlékám, pak i André. Hlava mi šrotovala, ne, nedělali jsme tam žádné skopičiny.

„Tobě nevadí, že se díváme?“

„Ne, nedělám nic špatného ani pohoršujícího a za nahotu se nestydím. Pohoršující je to, že to někdo nafilmoval.“

Zavolal jsem Éricovi. „Ahoj, Éricu, objevil jsem asi velký problém, nejspíš obchod s kluky. Neznáš někoho hodně vlivného na policii, nebo táta?“ Ani jsem to nedořekl a už jsem slyšel, jak se mne ptá Éricův otec, co se stalo. V krátkosti jsem se snažil mu vše vylíčit, včetně našeho posledního objevu.

„Zůstaňte u Hélène, za chvilku vám zavolá policejní prezident.“ Asi za pět minut zavolal, znovu jsem mu to líčil, už jsem byl z toho trochu mimo.

„Posílám k vám komisaře Bertrama, je to ten nejlepší na tuhle problematiku.“

Za čtvrt hodiny jsme slyšeli houkačky. Komisař Bertram byl takový padesátiletý tatík s bříškem, sympaťák, vyvolával velmi uklidňující pocit. Začal jsem mu vyprávět vše podrobně od probuzení.

„Ufff,“ vydechl si, když jsem konečně skončil. „To vypadá na velký a složitý případ, divím se, že to za ta léta nikdo neodhalil.“

„Asi to bude tím, že ti kluci mi přijdou jako samotáři, nejspíše útěkáři od rodin, vyhnanci odvržení rodinami pro svou orientaci a z dalších podobných důvodů. My jsme přišli čtyři spolužáci a s námi můj přítel André, byl jiný, starší, jiné oblečení, nezapadal mezi nás, tak se zaměřil na něj. Škoda, že se ožral, pitomec, musíme počkat, až se probere a vystřízliví. Pane komisaři. Tady to je pro vás, na úhradu mimořádných nákladů na vyšetřování, sto tisíc franků. Je to můj sponzorský dar, použijte jej podle svého uvážení, třebas i jako mimořádnou odměnu za mimořádné výkony podřízených. Není to úplatek, protože po vás nechci žádnou osobní úsluhu, nýbrž plnění vašich služebních povinností. S vaším prezidentem to vyřídím.“

„Vy se znáte?“

„Ještě ne, ale před chvilkou mi vás vychvaloval, tak mu věřím a věřím i vám.“

„Odkud jsou ty peníze?“

„Nebojte se, jsou to poctivě vydělané peníze, jsou moje. Mám svou živnost.“

„Je to hodně peněz, nezruinujete se?“

„Kdybych nemohl, tak vám je nedám, záchrana mladých životů si zaslouží určitě více.“

„Vašeho přítele potřebujeme vyslechnout co nejdříve. Bude potřeba i nějaký lékař a psycholog, aby se rozpovídal.“

Komisař rozjel vyšetřování, technici se vrhli na ateliér, hledali další možné kamery. Ostatní si převzali potřebné dokumenty od Hélène. Já se vrátil s komisařem na hotel, kde shledal, že André je totálně namol. Svěřil jej do péče zdravotníků.

„Pane komisaři, hlídejte mi ho, je to to nejvzácnější, co mám.“

Napadla mne ještě jedna myšlenka. „Co tak na něj poslat kontrolu daní, to jej zaměstná a odvede jeho pozornost od vašeho vyšetřování. Zatím můžeme vystopovat toky jeho peněz a zjistit, kdo všechno v tom s ním jede.“

„To není špatný nápad, daně zvládneme, ale jeho účty, na ty se jen tak jednoduše nedostaneme, musíme mít nejdříve nezvratné důkazy a i tak nám odhalí jen konkrétní pohyb.“

„To si vezmu za úkol já. A i vaši finančáci dokážou toho dost zjistit, on se svými příjmy určitě podléhá vaší dani z luxusu a tam musí předložit všechny pohyby peněz, jak příjmy, tak výdaje. Také se dá podle toho zjistit, kde všude působil a zda i tam se nevyskytly podobné případy, a požádat i o případnou mezinárodní spolupráci. Také evidence zaměstnanců a odvody daní za ně, nebo pracovníci na dohody, tam najdete toho Španěla. Pokud byste měli nějaké potíže s finančáky, tak mi dejte vědět, pokusím se vám s nimi pomoct.“

„To máte takový vliv na naše Ministerstvo financí? A jak to, že se vyznáte v našich daních?“

„Nemějte obavy, žádná levota, včera jsme měli společná mezivládní jednání, tak se spoléhám, že si mne někdo zapamatoval a pokusím se uplatnit svůj šarm a upřímnou prosbu o pomoc. Měsíc před odjezdem k vám jsem si vyžádal informace o vašem systému daní na konzulátu, protože jsem měl v úmyslu navázat nějakou spolupráci s vašimi firmami.“

„Vám jen tak někdo neodolá,“ rozesmál se.

„Vy mi nadbíháte?“ teď jsem se smál já. Trochu jej to zarazilo. „Nelekejte se, já mám takový svérázný humor.“ To už jsme se chechtali oba.

Znovu jsem volal Érica. „Éricu, mám na tebe nebo tátu jednu velkou prosbu, není to, jak se říká, košer, ale vzhledem k vzniklé situaci jsem se odvážil obrátit se na vás. Hrozí periculum in mora a v sázce jsou životy mladých kluků. Komisaři Bertramovi by hodně pomohly informace o pohybu peněz toho fotografa, jméno Farid Karim.“

Znovu převzal telefon Éricův táta. „Zdravím tě, Simone, ty informace bude mít ráno, ale neoficiálně, no navedou ho na stopy.“

„Děkuji, jsem vám moc zavázán, ani nevím, jak vám to oplatím.“

„Tím, že zítra spolu povečeříme, a pokud bude tvůj přítel schopen, také jej rád poznám, pozvání platí i pro něj.“

„Děkuji i za Andrého, z opice se vyspí, ale to, co má v hlavě, nevím. Ještě jednou se omlouvám, že jsem vás obtěžoval. Na shledanou zítra.“

Zašel jsem na recepci za Pierrem, abych mu osobně poděkoval za pomoc. Mohl jsem tak učinit i po telefonu, ale moc jsem si vážil jeho pomoci, a proto mi to připadalo za nevhodné. „Děkuji ti, Pierre, moc jsi mi pomohl, jsi zlato.“

Pierre se trochu zapýřil. Políbil jsem jej na tvář a mocně jsem jej objal, vyhrkly mi slzy. „Promiň, jsem ti moc vděčný.“

Poplácal mě chlácholivě po zádech. „Přestěhoval jsem tě zpátky ke klukům, když je André pryč.“

„Ten kluk bude má smrt, proč jsem se musel zakoukat do takového…“

„Krásného, milého, kouzelného sexy chlapa,“ dokončil mou myšlenku Pierre.

„Jo, ale stejně je to pitomec, kterého asi brzo zabiju,“ usmál jsem se. „Pierre, já ani nevím, zda někoho máš, ženu, muže, děti nebo psa. Vím, že máš maminku. A co partner? Nebo partnerka?“

Usmál se a jen nesouhlasně kroutil hlavou.

„Budeš asi moc vybíravý.“

„Když ty mne nechceš.“

„Kdyby o tom rozhodovala hlava, tak jsi první, ale to víš, srdci neporučíš. Pierre, až koupím váš hotel, tak jej povedeš ty, nebo nějaký jiný, možná větší a honosnější.“

Rozesmáli jsme se, já se ale nad tou myšlenkou pozastavil, není to špatný nápad, něco podobného, ale kde a který? Chtěl jsem tu myšlenku zahnat jako blbost, ale už se pevně usazovala v hlavě.

Po večeři jsem jel k Andrého strejdovi. Vylíčil jsem mu, co se vše událo.

„Nedomlouvali jsme se, kdy se vrátí, myslel jsem, že přijede ráno.“

„Měli byste si promluvit s komisařem a pak i psychologem, než budete mluvit s Andrém. Strejdo, miluji Andrého a udělám pro něj cokoli, ale on se mnou nechce mluvit, nevím, co mám dělat. Doufám, že psycholog mu pomůže a dozvím se, co se stalo.“

Nemohl jsem spát, trochu jsem podřimoval, zašel si na terasu trochu provětrat myšlenky. V hlavě mi to šrotovalo a šla se mi rozskočit.

Po snídani mi volal komisař, aby poděkoval za informace o pohybu peněz. Byly tam pohyby z celého evropského Středomoří, Asie, Afriky i Ameriky.

„Zatím jej necháme v klidu a počkáme do dalšího focení. Budeme je oba sledovat a připravíme si přehled z těch jeho pohybů peněz.“

Neměl jsem klid, tak jsme se rozhodli vyrazit s kluky po nákupech. U naší ambasády jsem si vzpomněl na večeři u Érica. Vstoupil jsem a v recepci se informoval, zda nemají nějakou prodejnu s naším zbožím. Dozvěděl jsem se, že ve vedlejší budově je kulturní středisko, kde je prodejna. Vybral jsem si, měli tam moc pěkné sklenice na červené víno z růžového křišťálu se secesním vzorem od Mosera. Celé dopoledne jsme courali po buticích a vybírali si oblečení na blížící se zimu. Vešli jsme do velmi elegantního butiku, ihned se nám věnovali mladí kluci. Odebrali nám tašky s nákupy, odložili je poblíž pokladny na stojan. Hezký a elegantní mladý muž, asi třicetiletý, nám vyšel vstříc a mile nás přivítal. Líbilo se mi, že jejích první slova nebyla na to, co chceme, tedy co si přejeme. Upoutal mne jeden reklamní snímek na zdi, poznával jsem toho kluka ze spisů od Diora.

„Ten snímek vám dělal Karim?“ Překvapeně se na mne podíval. Rozhlédl jsem se a zjistil jsem, že jsme u Mauriceho. Byl to přítel Pierra, který jako první nám dal informace o pohřešovaných klucích. „Promiňte, vy jste Maurice? Mluvil jste včera s Pierrem?“ Jeho překvapení bylo ještě větší. Nechápavě na nás koukal.

„Prosím, předveďte mým přátelům něco hodně pěkného na zimu.“ Klukům jsem řekl, aby se rozhlédli a vybrali si něco k Ježíšku.

„Vidím, že jste trochu zaskočen.“ Mírně rozpačitě se usmál. „Jsem přítel Pierra. Jmenuji se Simon, včera jsme dělali pro Caterine a Hélène u Diora a fotil nás Karim. To na mou prosbu vás oslovil Pierre.“ Vylíčil jsem mu stručnou část našeho příběhu a upozornil jej na diskrétnost a že jej brzo kontaktuje policie, tak si může připravit potřebné podklady o klucích, kteří odešli nečekaně. Pozval mne do soukromí. Řekl jsem mu, jak jsem pojal podezření, že se děje něco nekalého. On mi přisvědčil, že u jeho kluků také pozoroval podobné chování.

„Co víš o tom Karimovi?“

„Muslim, trochu se straní společnosti, myslím, že o kluky má zájem jen z profesionálního hlediska, nikdy jsem jej se žádným neviděl, i když jsem jej potkal párkrát v gay klubech. Mám teď tady dva kluky, co s ním nedávno fotili.“

„Můžeš je pozvat po jednom k nám?“

Zavolal prvního kluka, krásného eféba. Představil jsem se mu. „Rád bych se tě zeptal na to focení s Karimem, zda tě někdo nelákal na nějaké kšefty, nebo něco jiného, co nesouviselo s vaším focením. Totiž mně a mému příteli něco neobvyklého nabídli a myslím, že to nebude nic legálního a ani bezpečného.“ Vymýšlel jsem si legendu, aby mi kluk uvěřil a otevřel se.

Kluk se trochu provinile a smutně podíval na Maurice. „Ano, jeden osvětlovač mi nabízel, že si mohu vydělat za večer tolik, co mi Maurice platí za měsíc. Maurice nás prý okrádá, fotíme pro cizí společnosti a nám dá jen drobky. Můžeme jezdit po světě, vystupovat na výletních lodích. Dělat tam módní přehlídky, nebo společníky, když budeme mít zájem o bohaté Američany. Řekl, abych si v práci řekl o volno, že mi není dobře, nebo něco podobného.“

„A řekl ti, kam máš přijít?“

„Dal mi jednu adresu, ale nikdo tam nebyl, ani jej nikdo neznal.“

Druhý kluk to popisoval podobně. Dodal ještě, že Maurice jen kluky zneužívá, tahá si je do postele, a když se jich nabaží, tak je odkopne. Pak se rozbrečel.

Maurice jej objal a chlácholil.

„Miláčku, pamatuješ, co jsme si ujednali, když jsi nastoupil? Porušil jsem to, nebo něco nesplnil? Víš přece, že tady nemohu zaměstnávat důchodce, to bych nevydělal ani na slanou vodu.“ Kluk souhlasně přikyvoval hlavou. Jeho tvář se rozjasnila, a když jej Maurice políbil na tvář, mírně se usmál.

„Maurice, mohu si zavolat?“

Ukázal na telefon.

Zavolal jsem komisaře, naštěstí jsem jej zastihl. „Pane komisaři, náhodou jsem při nákupech narazil na dva kluky, co je lanařil ten osvětlovač, nechcete si je vyslechnout?“

„A kde jsou?“

„Moment, předám vám majitele butiku.“ Maurice mu nadiktoval adresu a předal mi sluchátko, že mne ještě chce komisař.

„Už jsem mluvil s vaším přítelem, je v pořádku, je u něj i jeho strýc, je v American Hospital za městem, bude tam do zítra. Vás nechce brzdit v podnikání, protože on není tak aktivní a nemá prostředky a ani schopnosti pro podnikání jako vy. Je jen obyčejný kluk a o dost starší, za chvíli se ho nabažíte a ulovíte jiného. Teď máte na hotelu s sebou tři kluky a ví, že si s nimi užíváte. Jestli za ním půjdete, promluvte si nejdříve s jeho psychologem.“

„Díky, komisaři, jedu hned za ním a dostane pěstí, pitomec.“ Zaslechl jsem, jak se komisař rozchechtal.

Poděkoval jsem Mauricovi, kluky s nákupy jsem posadil do taxíku, řidiči jsem zaplatil předem stovku, řekl, že to bohatě stačí, a já jel do American Hospital.

Potkal jsem na chodbě strejdu, mluvil s Andrém, ale ještě tu pobude a chce si s ním sednout do kantýny na kávu a něco sladkého. Teď je u něj psycholog.

„Nemluvil o mně?“

Strýc byl zticha, další idiot, co nemluví, říkal jsem si v duchu. Začala se mi vařit krev.

„Je mi líto, Simone, ptal jsem se na tebe a on mi nic neřekl, mlčel, nechtěl se o tobě bavit.“

Měl jsem vztek, chtěl jsem na Andrého vlítnout a dát mu přes hubu, pitomec pitomej. Chtěl jsem mu něco hezkého říci, co by si za klobouk nedal. Lomcoval mnou vztek a smutek. Počkám ještě, co mi poradí psycholog.

Zanedlouho vyšel z pokoje psycholog a já jej okamžitě oslovil.

„Pojďte se mnou.“ V jeho pokoji nebo ordinaci mi vyprávěl jeho dilema, podobně jako mi to líčil komisař.

„Co mi doporučujete? Co mám dělat?“

„Nic, jenom čekat a doufat, že ho to přejde a uvědomí si situaci, je velmi zasmušilý, těžce a zdlouhavě se rozmluvil. Nic lepšího poradit nemohu.“

Draly se mi slzy do očí. „Za chvíli tady budete mít mne. Z toho Janka se za chvíli zblázním.“

„Jakého Janka, kdo je to?“

„André, u nás se takto říká lidem, ale i třebas koním, kteří trucují. Mohu se s ním alespoň rozloučit?“

Zamyslel se. „Snad to neuškodí, ale bez výčitek a v klidu.“

Vrátili jsme se k Andrého pokoji, psycholog vešel dovnitř a odvedl strýce, ukázal mi, abych vešel.

„Ahoj, lásko! Jsi v pořádku…? Dostanu pusu od krásného, milého, kouzelného sexy chlapa, kterého miluji nade vše na světě…? Mohu jej políbit já?“

Mlčel, vzal jsem mu dlaň do svých, neodtáhl ji, pokrok. Políbil jsem mu ji a mé slzy mu ji zkropily. Slíbal jsem je.

„Řekl ti komisař, co se stalo a kolik kluků se pohřešuje?“ Zavrtěl hlavou. „Jen u Diora jsme zběžně včera napočítali kolem padesáti. Hrozně jsem se o tebe bál. Celou noc jsem nespal a myslel jen na tebe. Teď jsem rovnou přijel z jedné firmy a tam měli také přes dvacet podobných případů. Psychicky kluky rozhodí, aby je zviklali a odpoutali od partnerů, od společnosti, a pak jim dají lákavou nabídku. Možná, že je i zdrogují a pak je prodají. Vypadá to, že operují po celém Středomoří a vyvážejí kluky do Asie a Ameriky. Další dovážejí z Afriky, to jsme zatím jen usoudili z pohybu peněz. To mi pomáhal zjistit prezident Lombard. Mám ti vyřídit pozvání k nim dnes na večeři, ale asi ti více chutná nemocniční strava.“

„Jsi se zbláznil!“ vychrlil ze sebe a culil se.

„Já ležím ve cvokhauzu?“ Chytil jsem jej za tváře a dal mu pořádnou vášnivou pusu, pak znovu a znovu, pevně jsem jej objal a přivinul k sobě. „Nikomu tě nedám, miluji tě. Chci tě! Promiluji s tebou celou noc.“

„Vejtaho!“ culil se.

Já si říkal, že jej ten posměch přejde, i kdyby mi ten můj měl upadnout. A už se mi hlásil o to své. Vzal jsem Andrého dlaň, kterou jsem předtím líbal, a zasunul si ji do kalhot. „Pochybuješ ještě?“

Stále se culil a kroutil hlavou. Dostal za to pusu.

„Takže budeš večeřet kde?“

„S tebou.“ Zase dostal pusu za správnou odpověď.

Zavolal jsem strejdu i psychologa a sdělil jim, že si jej odvážím, když jsem si ho vyléčil. Psycholog chtěl protestovat. Podíval jsem se na něj přísně.

„Chcete, abychom pak tady leželi dva? Zítra dopoledne vám jej přivezu.“

Uklidnil se, protože viděl, jak jsem Andrého oživil, a nechtěl, aby se to zase nějak s ním zvrtlo, nebyl si úplně jist, ale přikývl.

„Strejdo, jsme pozvaní na večeři k prezidentu CDC, potřebujeme se připravit. André má po proválené noci oblečení zmuchlané. Musíme se připravit a zítra odpoledne vám jej vrátím.“

Rozhodl jsem se vrátit k Mauricovi, ať se o nás postará.

„Rád vás vidím,“ přivítal nás Maurice, „doufám, že je vše v pořádku.“

Přikývl jsem. „Maurice, můj přítel a má láska André.“ Políbili se na tváře. „Potřebuji tvou pomoc, dnes jdeme na večeři k Lombardovým a potřebuji vypadat trochu k světu, ale neformálně. Nehledě na to, že jsem již dva dny na nohách a André je celý domuchlaný a také jsme trochu, no nevoníme moc dobře.“

Usmál se. „Chápu.“ Změřil si nás pohledem.

Mávl na jednoho kluka, který nás zavedl do sprch. Počkal, až jsme se svlékli, naše okrasy se okamžitě aktivovaly. Kluk vytřeštil oči a celý zrudl, omlouval se. „Jen musím odnést vaše oděvy.“

„Nic se neděje, klidně se můžeš podívat, nám to nevadí mezi přáteli.“

Usmál se. Za chviličku byl zpátky a přinesl nám nové župany, pantofle a osušky. Chvilku se na nás koukal, jak se věnujeme jeden druhému a vzájemně si pomáháme s očistou. Klacky nám pevně trčely do nebe.

Zůstal tam s námi až do konce a koukal s otevřenou pusou.

„Jaké chcete prádlo? Velikost snad odhadnu dobře,“ dodal uculeně.

„Boxerky, bílé, řádkované.“

Maurice již měl v soukromí pro nás připravené obleky. Byly nádherné. Vlněné v barvě pepř a sůl, pro oba stejné, jen vesty jsme měli v barvě našich očí, já nazelenalou a André modrošedou, taktéž kravaty. Košile světle šedé. Ještě se zeptal na velikost bot a kluk přinesl boty z černé matné kůže s mírně skosenou špičkou.

Byl jsem nadšen a už jsem chtěl vidět Andrého v té nádheře. Kluci kolem nás poletovali jako pilné včelky a pomáhali s odíváním.

André vypadal kouzelně, sexy, elegantně a zároveň trochu ležérně. Už jsem zase ztvrdl a rozchechtal jsem se.

„Co je špatně?“ nejistě se zeptal Maurice.

„Vše je až moc perfektní,“ a stále jsem se smál, ukázal jsem na svůj rozkrok, kde se mi zřetelně objevila velká boule. Mauriceho kancelář se otřásla od našeho společného smíchu.

„Maurice, mám dojem, že jsme se už setkali a tys mne balil, dokonce jsi mi věnoval i pěkné slipy od Kevina, jenže já slipy nenosím, tak jsem je dal kámošovi. Bylo to před dvěma lety, když jsme zde byli na školním výletě na tři dny, ale bylo to někde u Montmartru.“

„Je to možné, také jsi mi byl trochu povědomý, mám jeden butik na úpatí Montmartru.“

„Lákal jsi mne stále do kabinky, abych si je vyzkoušel, ale já odolal, no možná, kdyby nebyl butik plný spolužáků, bůh ví, jak by to dopadlo.“ Rozesmáli jsme se.

„Jsme vlastně staří známí!“

„Děkuji ti, Maurice, jsi perfektní, moc hezky jsi nás ošatil, umíš, klaním se.“ Jemně se zatetelil nad uznáním. Pohladil jsem jej po tváři a políbil.

Podal jsem Mauricemu kartu, abych zaplatil obleky.

„Komisař mi řekl, co všechno jsi udělal, včetně tvého sponzorského daru sto tisíc franků, takže neplatíš, máš to jako můj podíl na tvém sponzorství. Postihlo to i mé kluky a i já za to nesu určitou odpovědnost, že jsem se o to více nezajímal. Ty máš lepší pozorovací schopnosti a dedukce.“

„Děkuji ti, Maurice, rád tě zase brzo uvidím.“

„Nezapomeň mi poslat ty kluky, co jsi je měl s sebou, ti odešli naprázdno.“

„Nezruinuji tě?“ uculil jsem se.

„Neměj obavy!“

Rozloučili jsme se a vrátili do hotelu. Přivítal nás Pierre s nadšením, jako by vítal ty největší celebrity.

„Sexy, co?“ utrousil jsem s úsměvem. „To je dílo Maurice.“

Pozvedl údivem obočí. „Oba jste moc sexy.“

„Pierre, prosím tě, v tom shonu jsem zapomněl, potřebuji kytku pro Éricovu maminku, asi růže, bílé v kombinaci s růžovou, nebo opačně. Určitě ne červené, abych nedostal od seniora přes pusu. Ve čtyři pro nás přijede Éric. – Dáme si něco dobrého sladkého a kávu?“

André přikývl, miluje sladkosti a já měl hlad, zapomněl jsem se v tom frmolu naobědvat, tak aspoň trochu zahnat hlad kouskem nějakého zákusku či dortu. Dali jsme si pořádnou porci dortu Malakoff. Byl výborný, s velmi lahodnou čokoládou. Čokoládu miluji, asi mne nakazila teta s těmi pralinkami, které jsem jí v poslední době potají ujídal.