Znovu nalezená láska 36 – Marek a Marek II.

Vracel jsem se do Prahy, před Prahou upoutaly mou pozornost ekologické poutače s reklamou 'Nenechte uschnout strom života'. Vzpomněl jsem si na to, jak ve VTŽ plánují vybudovat fotovoltaickou elektrárnu ze státních dotací. Proč bychom to také nevyužili, budeme rekonstruovat hotel v Harrachově a sruby v Tatrách, tak při té příležitosti bychom mohli také něco vybudovat.

V pondělí jsem zašel za Igorem informovat se o možnostech státních dotací. Rozesmál se, když jsem se na to zeptal.

„Zatím je to fantasmagorie. Zelení to navrhli jako plnění jejich volebního programu prosazovat ekologické projekty. Na ČVUT to testovali dva roky. Podle výrobce měly panely vydržet dvacet let, ale na základě výsledků testů se jejich životnost odhaduje na osm, maximálně deset let. Pro návratnost investic je potřebná doba třicet let. Takže se od tohoto projektu ustoupilo.“

Zavolal jsem Jacquese, abych si s ním domluvil schůzku v Paříži. Potřebuji připravit projekty a dokumentaci ke stavebnímu řízení. U Pierra jsem si zamluvil malé apartmá s jednou ložnicí.

V úterý odpoledne se mi hlásil Marek senior z letiště.

„Počkaj na mňa niekde v baru, prídem za hodinu.“

Za hodinu jsme se zlíbali na uvítanou a nastoupili na let do Paříže. Jacques pro nás poslal na letiště svůj vůz Bentley. Marek žasl. Když jsme dojeli na hotel, Pierre mě pevně objímal a políbil, představil jsem mu Marka. Zajiskřily mu oči, ale když jsem mu prozradil, že za ním ve čtvrtek přijede manželka, tak trochu zesmutněl. Marek si prohlédl apartmá a odjeli jsme k Lombardům. Po delší přestávce, co jsem nebyl v Paříži, bylo vítání dost živelné. Hlavně Christine a Bernard mi neustále viseli na krku. Zašel jsem s Markem do svého apartmá, abychom se po letu osprchovali a připravili k večeři. Marek byl ve vytržení. Sprchovali jsme se společně a oba jsme byli velmi vzrušení. Chvilku jsme se pomazlili a spěchali k večeři.

V průběhu večeře jsme s Jacquesem probírali pracovní záležitosti. Prozradil jsem mu, že si chci pořídit k reprezentaci vůz, že se chceme podívat na autosalon, na předměstí Paříže La Défense.

„A jakou značku bys chtěl?“ zeptal se Jacques.

„Schválně, na jakou mne tipuješ?“ usmál jsem se.

„Ferrari?“

To jsem se hlasitě rozesmál já. Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou.

„To je pro puberťáky.“ Rozesmáli jsme se všichni. „Bugatti. Je to trochu z nostalgie a také se mi líbí. Závodila na něm naše závodnice Eliška Junková.“

„Ale mají dost potíže, chtějí se přestěhovat z Itálie k nám do Francie. Žádali u nás o úvěr, ale naše banka se na takové projekty nezaměřuje, tak jsme je museli odmítnout,“ referoval mi Jacques.

Také Christine měla novinky o postupu vyšetřování Karima a Karlose.

„Policii se podařilo dohledat více než padesát našich chlapců v USA a většina z nich se chce vrátit do Francie. Někteří s podporou svých partnerů získali zelené karty a chtějí zůstat ve Státech. Také přes dvacet kluků z Afriky, ale ti se do Afriky vrátit nechtějí. Budou ale ze Států deportováni, tak těm poskytneme azyl u nás. Dalších asi čtyřicet je z různých středomořských států, zejména Řecka, Itálie, Španělska, Turecka. Také kluk z Malty a pár z Libanonu i jiných arabských zemí. Celkem zatím dohledali ve Státech kolem sto dvaceti kluků. Také soudy zabavily veškerá plavidla, která se podílela na jejich nezákonné přepravě, za spoluúčast na zavlečení do ciziny. Naši právníci, jako jejich zástupci, se pokoušejí od Států tyto plavidla získat jako odškodné. Zdá se, že je to na dobré cestě.“

„Co budeme dělat s loděmi?“

„Můžeme je prodat, nebo si založíme rejdařství a budeme je provozovat.“

„Já mám nevyužitou vilu v Marseille, tak tam pak můžeme umístit to rejdařství.“

„To ani nevím, jak to?“ zeptal se Jacques.

„To mám od babičky.“ Smál jsem se, že něco Jacquesovi uniklo.

Po večeři jsme se odebrali s Markem na hotel. Christine protestovala, ale vysvětlil jsem jí, že já od čtvrtka budu u nich, ale Markovi přijede manželka a chci, aby si to trochu spolu nerušeně užili, něco jako opožděná svatební cesta. Ty dva dny budu s ním, aby tam nebyl tak sám.

Když jsme došli s Markem na hotel, měli jsme připravené apartmá, podobně jako při mé první návštěvě. Bufet byl pěkně zásoben. Také mi Pierre připravil kufřík s pomůckami. Marka jsem poslal připravit se, já zatím vše kontroloval a připravil. Když byl Marek připraven, nalil jsem šampaňské a z terasy jsme se chvilku kochali výhledem na třpytící se Paříž.

„Si úžasný!“ lichotil mi Marek. Přivinul se ke mně a krásně políbil.

„Ty si nemenej úžasný,“ opětoval jsem mu lichotku.

„Prosím ťa, já už som starý chlap.“

„A o to si viac úžasný. Nezmenil si sa, si stále rovnako sexy, ako si ťa pamätám, keď som bol malý chlapec.“

Usmál se.

Objal jsem ho a odešli jsme do lázně. Chvilku jsme si hověli v bublinkách, pak jsem si ho přehnul přes okraj a pohrával jsem si s jeho dírkou a vším okolo. Můj mlsný jazyk mu olizoval rozetku a dlaně mu čechraly chloupky na stehnech, zajížděly mu mezi ně a tam mu masírovaly hezké koule a neméně krásný klacek. Po chvilce byl nádherně nabuzený a slastně vrněl. Prsty jsem mu dobýval dírku, nepotřeboval dlouhou přípravu, byl na to již zvyklý a netrvalo to dlouho, než se dírka hezky otevřela. Jazykem jsem mu ji prošťouchával a více a více olizoval. Nádherně se chvěl vzrušením a kňoural jako koťátko. Připadalo mi to až směšné, takový chlap a je úplně mimo. Když byl hezky uvolněn, vložil jsem mu do dírky jemně vibrující vajíčko. Překvapen se na mne podíval. Já se jen uculil a nechal ho posadit se do sedáku, kde ho navíc masírovaly bublinky. Slastí přivíral oči a spokojeně se usmíval. Po chvilce jsem mu přidal na vibracích vajíčka, okamžitě otevřel oči a ty se mu rozzářily. Masíroval jsem mu bradavky, prsty i jazykem, pak došlo i na zuby. Bylo na něm znát, že to také na něj působí velmi vzrušivě. Ocas mu nádherně čněl vzhůru a bambule vyčnívala z vody. Neodolal jsem a musel mu ji pojmout do úst. Byla nádherná, sametová, perfektně napjatá a zářila. Líbilo se mi, že se dokázal ovládat a vydržel to všechno bez stříkání.

Vystoupili jsme z lázně a osušení si ulehli na postel. Ocas mu nádherně trčel a žalud zářil a ronil štěstí. Toužil jsem po něm a očišťoval mu ho. Dlaní mu masíroval varlata a nádherný žilnatý ocas. Byl vskutku velmi nádherný, nevydržel jsem to a ulehl vedle něj a také mu poskytl ten svůj. Nedočkavě ho pojal do úst a sunul si ho až k mandlím. Můj žalud již také nedočkavě tepal. Moc dlouho jsme to nevydrželi a vzájemně jsme si pochutnávali na našich hustých smetanách. Chvíli jsme odpočívali.

„Je to s tebou nádherné!“ zalichotil jsem mu.

„A čo já mám povedať? Nikdy v životě som niečo tak nádherné nezažil.“

Pohladil jsem ho po tváři a dal mu jemný polibek. Složil jsem svou hlavu na jeho hruď. Jeho krásně zarostlý hrudník mne velmi vzrušoval.

Po snídani jsme zašli k Lombardům. Byl jsem zaskočen. Christine byla vymóděna jako na dostihy v Ascotu. Moc jí to slušelo a pochválil jsem jí její módní outfit.

„Kdybys takto prodávala ta luxusní auta, tak je prodáš všechna za dvojnásobnou cenu.“ Všichni jsme se rozesmáli. Políbila mne a poděkovala za kompliment. Éric s námi nešel, musel do banky, zato Bernard se honem nasoukal k řidiči. Když jsme dojeli na předměstí La Défense, což v překladu znamená 'Obrana', byla to historická předsunutá obrana Paříže, byl jsem velmi překvapen a ohromen. Byl to jakýsi pařížský Manhattan. Stálo tam několik mrakodrapů a další stavěli. Jacques mi napřímenou rukou ukazoval na dva.

„Do těchto jsme investovali, máme v nich čtyřicetiprocentní podíl, doufám, že se nezhroutí,“ zažertoval. Rozesmáli jsme se.

Bernard se na mne honem pověsil. Marek nás pozoroval a chápavě se usmál. Marek neuměl francouzsky, tak jsem se Bernarda zeptal, jak se mu líbí. Potměšile se usmál.

„Je moc sexy, i když je starší.“

Usmál jsem se a pohladil mu tvář.

„Chtěl by ses s ním pomilovat?“

Překvapeně na mne vytřeštil oči.

„Vždyť je starý.“ Jako by to ze sebe vystřelil.

„No, je jen o pár let starší než Jiří.“

Trochu pokrčil nos, zamyslel se a podíval zkoumavě na Marka.

„Máš pravdu, nevypadá o moc starší, ale je tak…“ Hledal vhodná slova. „Je tak dospělácký.“

Rozchechtal jsem se, až se na mne všichni podívali.

„Je to kus chlapa, proto ti připadá jiný, starší, ale je ho pořádný kus.“ Uculili jsme se oba.

To už jsme stáli před první expozicí vozů Ferrari před halou, schovaných před sluncem pod stanovými přístřešky. Když jsem se na ně díval, nabyl jsem přesvědčení, že vypadají celkem hezky. Asi se vracím do pubertálních let. Dokázal jsem si představit, že bych se v takovém voze proháněl. Tyto vozy byly venku kvůli zkušebním jízdám. Vážní zájemci si mohli zkusit jízdu na nedalekém okruhu. Všechno to byly modely posledních let, všechny stejně červené.

„Který se ti líbí?“ zeptal jsem se Bernarda.

Uculil se.

„Všechny, ale ještě nemám 'Permis de conduire'.“

„A na co čekáš? To chceš, aby tě stále někdo vozil?“

„Stejně si auto dovolit nemohu a říci si o něj, no víš, není to vhodné. Stačí, že se o mne starají a dávají mi vše, na co pomyslím.“

„S tím si hlavu nezatěžuj, kdyby nechtěli, nebo nemohli ti něco poskytnout, tak ti to nedají. Oni jsou rádi, že tě mohou rozmazlovat. Ty si ale uvědom, že pro tebe je to velký závazek vůči nim. Nezklam je ani mne.“ Políbil jsem ho. Přitulil se ke mně ještě více a oči mu trochu zvlhly. „S Éricem si to můžeš trochu vyzkoušet a učit se. Určitě tě neodmítne, bude rád.“ Trochu nesměle se na mne podíval a pak se usmál.

I v hale byl první exponát vůz Ferrari. Bylo tam kolem stovky vozů všech věhlasných značek, ale i takové, o kterých jsem neměl ani ponětí. Nejvíce jsem se těšil na expozici Bugatti. Bohužel měli tam jen jediný vůz. Stál tam vůz tmavé vínové barvy – bordó, model EB 110 GT, většina jejich vozů byla modrá, asi zkoušeli, jaký dojem na zákazníky udělá jiná barva. Vyklopené dveře vyvolávaly dojem, že brzo vzlétne. Na první pohled jsem se do něho zakoukal. Okamžitě jsem zaplavil jejich zástupce spoustou otázek, ten mi strčil jen trochu znuděně do ruky reklamní brožurku, jen aby mne měl z krku. Zeptal jsem se na cenu. Trochu nechápavě, nebo i posměšně se na mne podíval. Řekl mi cenu, představoval jsem si, že bude vyšší, což mne trochu pohladilo po duši.

„Dobře, beru!“ vyhrkl jsem na něj. Vytřeštil oči. „Kdy mi ho můžete dodat?“

Překvapen ani nepípl. Já se na něj koukal a očima ho propaloval s otázkou na rtech. Pak se po chvilce vzpamatoval. Ptal se, kam ho chci dopravit. Do týdne jsou schopni mi ho dopravit. Poskytl jsem mu potřebné údaje včetně faxu, kam mi má poslat fakturu, abych převedl peníze. Tři sta padesát tisíc dolarů, bylo to nejdražší auto té doby. No co chcete, jelo také tři sta padesát kilometrů za hodinu, přeplňovaný dvanáctiválec a s pět set šedesáti koňmi pod průhlednou kapotou. Aerodynamická karoserie z uhlíkových vláken, interiér kůže a dřevo, krása, už jsem se nemohl dočkat. Byl jsem hrozně nadšen a už jsem přemýšlel, že si brzo koupím další model Bugatti. Taky že jo, byl to model SS – super sport.

***

Bohužel za pár let se už nad firmou Bugatti stahovala mračna. Nikdy nebylo zveřejněno, proč firma šla do konkurzu, když neměla žádné velké závazky a dodavatelé jí najednou vypověděli dodávky a tím nemohla Bugatti pokračovat ve výrobě. Finanční krize v polovině devadesátých let položila Bugatti a ta skončila v konkurzu. Značku koupila firma Volkswagen a vozy a náhradní díly Dauer Racing, který do dnešních dnů nabízí servis vozu EB Bugatti. V mé sbírce vozů dodnes je na předním místě mezi dvaceti modely vozů Bugatti vyrobených do roku devadesát čtyři, kdy definitivně firma ukončila výrobu. Ve své době to byl nejlépe technický řešený vůz, ostatní automobilky začaly tyto pokročilé technologie používat až o dva tři roky později.

***

Byl jsem velmi vzrušen tou koupí vozu. Jak se ke mně Bernard tulil a já ho podvědomě hladil po zádech, má ruka zabloudila na jeho prdelku, což neuniklo pozornosti Marka. Mrkl jsem na něj, on se jen potměšile usmál. Jedním z velmi zajímavých vozů, které tam byly, byl model Diablo značky Lamborghini. Informoval jsem se o něm, bohužel, teprve před koncem roku ho budou zavádět do výroby. Po malém občerstvení jsme stáli opět u vozu Ferrari před halou. Čerti mnou šili, zeptal jsem se zástupce, zda bych mohl absolvovat zkušební jízdu. Trochu pohrdavě se na mne podíval, asi si pomyslel něco o spratkovi. Zeptal se mne, zda mám řidičák. Když jsem přikývl, chtěl ho vidět. V ruce jsem držel ruličku s propagačními materiály od zajímavých vozů, uvnitř jsem měl také schovanou kupní smlouvu na Bugatti. Rozvinuté tiskoviny jsem mu strčil do ruky tak, aby smlouva byla nahoře, a poprosil ho, aby mi to podržel, abych si mohl vyndat doklady a předložil mu řidičák. Periferně jsem viděl jeho reakci, když zahlédl kupní smlouvu na tři sta padesát tisíc USD. Jeho postoj ke mně se okamžitě změnil, když jsem mu podával řidičák, tak trochu koktavě poděkoval. Ještě se mne zeptal, jakou mám praxi v řízení. Přiznal jsem, že se sportovními vozy žádnou, ale denně jezdím s Hummerem. Trochu nechápavě a neznale se na mne díval. Chvilku jsem mu vykládal o tom, jaké to je auto, a neopomněl jsem se také pochlubit, že mám licenci na jejich prodej v Evropě. To už zíral s otevřenou pusou.

„Protože je to něco jiného, než jste zvyklý, tak pojedu s vámi.“ Přikývl jsem a on mne už seznamoval s ovládáním vozu. Začínal jsem trochu pochybovat, zda jsem udělal správně, přece jen to malé kolo má být volant? Snad to zvládnu, dodával jsem si odvahy. Mám přece instruktora. Uculil jsem se, připadal jsem si jako v autoškole na první jízdě. Skutečně to bylo velmi rozdílné, chvilku mi trvalo, než jsem své dlouhé tělo a nohy vtěsnal do vozu. On se uculoval, jako by chtěl říci, vidíš, varoval jsem tě. Pomohl mi upravit sedačku, nakonec jsem se usadil velmi pohodlně a tím jsem se dost uklidnil. Pozvolna jsme vyjeli k okruhu, stále jsem měl obavy z toho malého volantu, ale brzo jsem ho 'dostal do ruky' a cítil jsem v rukách trochu vzrušení, to jsem cítil sice v celém těle, ale ten volant, to je něco. Objel jsem tři kola a byl jsem náramně vzrušen a potěšen, i on už se uculoval. Poslední kolo jsem trochu více přišlápl na plyn. Pozoroval jsem, že se pevně zapřel chodidly, a nevěděl, co s rukama.

„Koupím ho,“ prohlásil jsem rozhodně.

Bravurně jsem zajel zpět na místo, odkud jsme vyjeli.

„Na to, že jste v tom seděl poprvé, tak jste byl moc dobrý, možná byste měl závodit, je ve vás něco, co neumím přesně popsat, jistota, rozhodnost i odvaha.“

„Vyžívám se v jízdě, ale honit se dokola, to bych asi nemohl.“ Usmáli jsme se. Předkládal mi prospekty, jaké všechny modely a v jakých barvách mají. Vybral jsem si model 512 TR – Testa Rosa. Líbil se mi jeho design a křivky. Chladiče umístěny vzadu na bocích auta a obrovské chladicí otvory opatřeny žebry dodávaly vozu šmrnc a jakousi dravost. Podepsali jsme smlouvu.

Marek mne popotáhl za rukáv.

„Aby ti na účte ešte niečo zostalo,“ uculoval se.

„Peniaze boli a budú, ale mi nebudeme,“ zasmál jsem se.

„Ty tie auta kupuješ ako rožky.“

„I tak som ušetril, pôvodne som myslel, že utratím aspoň milión USD a zatiaľ len niečo cez polovičku.“ Rozchechtali jsme se a Marek jen kroutil hlavou.

Byl jsem šíleně nadržený, nejraději bych Marka položil tam na kapotu, roztáhl mu nohy do praku a pořádně se do něj zabořil. Zatáhl jsem ho blíž k vozům, tak abychom byli natěsno, vzal jsem ho za ruku a jeho dlaň si natlačil na bouli v rozkroku. Marek zrudl až za ušima.

„Nemôžem sa ťa nabažiť, už sa na teba teším, najradšej by som si ťa vzal ihneď tu.“

Hlasitě se rozesmál a honem mi utekl.

Bernard se ke mně přihrnul a vyptával se, zda jsem si koupil to auto. Když jsem přikývl, zeptal se, zda mu ho půjčím.

„Musíš si to ale zasloužit.“

Cudně se zaculil.

„A jak, čím?“

„Nevíš? Copak ti neustále nevtloukám něco do hlavy?“

„Aha. Já myslel, že chceš, no prostě něco, však víš, co myslím,“ pýřil se.

„A ty by ses nestyděl mi to takto oplácet?“ Pohladil jsem ho po tváři, že to chápu. „Chouchou (šušu – miláčku), nikdy už se takto neponižuj. Nejsi děvka, když se chceš s někým milovat, tak se miluj proto, že to chceš, že tě přitahuje, nebo že ho miluješ, ale nikdy jako protislužbu. Já někdy takto zažertuji, že někomu oplatím jeho laskavost tím, že ho pomiluji, ale je to žert, pomiloval bych se s ním i bez jeho laskavosti, protože to chci. Měj sebeúctu a hrdost. Počkej, až budeš na univerzitě, polovina univerzity ti bude klečet u nohou a budou se ti podbízet a ty se budeš muset ovládat.“

„Promiň!“

Políbil jsem mu tvář a pohladil. Usmál se.

Vešli jsme do další haly, kde bylo dost přítmí, to proto, že tam se se světelnými efekty předváděli na točnách koncepční vozy plné různých vychytávek. Předváděly se různé druhy materiálu, nejvíce hliníkové kompozity, pak karbonová vlákna, ale i papírové voštiny. Různorodé ovládání, čidla, kamery, automatický pilot, nebo vlastně řidič, samoparkování, jízda do strany… Prostě takové Verneho myšlenky v automobilizmu. Byla to úchvatná show. Hudba budoucnosti. Máme se na co těšit. Bylo tam i několik elektromobilů. Většina těchto vozů nebyla funkční, nebo ne zcela funkční, a některé modely byly doslova jen skořepiny. Připomnělo mi to hodinky s vodotryskem.

Koukám, že Bernard je zavěšen v podpaží Marka a hlavou se k němu tulí. Řekl jsem si, že se mi snad chce vtírat a že si myslí, když se bude mít k Markovi, tak si u mne šplhne. Vycházeli jsme na světlo.

„Tak ako, Marku, čo sa ti páčilo najviac?“

„Túto Bernard.“

Zasmál se a stočil hlavu a pohled na Bernarda, který se k němu stále tulil.

„Je ako mačiatko.“

V ten moment Bernard na mne vytřeštil oči a zvedl hlavu k Markovi, aby se na něj podíval. Zamrzl v pohybu, pak se s rozpačitým úsměvem opět přitulil k Markovi.

„Já jsem si vás nějak v těch efektech popletl a vyměnil,“ uculil se.

„Doufám, že jste nedělali nic, co bych já nedělal.“

Bernard se zapýřil a Marek, když jsem mu vysvětlil, co se stalo, a přeložil, co jsem řekl Bernardovi, se hlasitě rozesmál a pohladil Bernarda po tváři. Bernard neváhal a dal mu polibek na tvář. Christine také naslouchala a téměř nekontrolovatelně vyprskla, ale ovládla se, je přece dáma.

Na oběd k Lombardům jsme odcházeli plní dojmů. Byl to krásný výlet.

Při odpolední siestě jsme si povídali o dopoledním výletě, co koho nejvíce upoutalo. Nadhodil jsem také, že Bernard by si měl udělat řidičák, ať mu Éric nemusí dělat taxikáře.

„To máš pravdu, až začne chodit do školy, tak nebude mít tolik času, je nejvyšší čas, aby začal chodit do autoškoly,“ konstatovala Christine.

„Doufám, že ho to také naučí chovat se trochu zodpovědně,“ prohlásil jsem a podíval tázavě na Bernarda. Ten se culil a přikývl hlavou.

Když nám slehlo, řekl jsem, že se chci podívat, jak postupují práce na skladišti. Bernard se honem hlásil, že chce jít se mnou. Vydali jsme se spolu i s Markem pěšky podél řeky ke skladišti. Bernard se automaticky opět zavěsil do Marka. Nakonec na něj ještě budu žárlit. Potměšile jsem se usmál. Marek to zpozoroval a zeptal se, čemu se směji.

„Máš obdivovateľa.“

„Veď je to také dieťa.“

Rozesmál jsem se.

„To by si sa pekne počudoval, keby sa ti predviedol. Je to poriadné čertisko. A je o rok starší odo mňa.“

Nevěřícně se podíval na Bernarda. Ten nevěděl, o čem jsme mluvili, tak se tázavě na mne podíval.

„Chválil jsem tě, jak jsi hodný a učenlivý žák, že v sexu bys ho pořádně vyškolil.“

A už jsem se řehtal jako kůň. Bernard zčervenal.

„To jsi nemusel takto říkat, co si o mně pomyslí?“

„Neboj se, Marek není prudérní a já to trochu zveličil, abych tě poškádlil. On si o tobě udělá názor sám, podle toho, jak se mu předvádíš, a jsem přesvědčen, že si o tobě nemyslí nic špatného. Líbíš se mu. Také vidím na tobě, že se ti zalíbil, i když až na druhý pohled.“

Mile se usmál a více se k Markovi přitulil.

„Máš pravdu, sála z něho něco, co mne přitahuje.“

„Tak ho nezkaz.“

Málem vyprskl smíchy. Marek se na mne podíval, protože nerozuměl, tak jsem mu přeložil naši konverzaci. Marek ale vyprskl a už jsme se chechtali všichni tři.

Došli jsme ke skladišti. Skelet garáží už byl hotov a prováděli poslední izolace proti vlhkosti. Pozoroval jsem, že projekt byl trochu změněn oproti tomu, jak jsem si to pamatoval. Byl tam mistr, tak jsem se mu představil a zeptal na ty změny. Pozval mne do buňky a ukázal, co vše se změnilo.

„Původně měla být tržnice na druhé straně, ale tam bude krytý bazén a tržnice bude tady nad garážemi. Tady bude nákladní výtah, který propojí podzemí skladiště a bude vyvážet zboží nahoru do tržnice. Kolem dokola od silnice budou stánky, které zároveň vytvoří i zvukovou bariéru. Zde je rampa do tunelu pro chodce pod silnicí.“

Proti původnímu projektu to bylo o hodně dražší, no o celý bazén, ale bude to perfektní. Bazén bude zapuštěn v zemi, jen prosklená střecha bude necelý metr na podezdívce nad terénem. Provedl nás také vnitřkem skladiště, tam už byly odstraněny veškeré staré instalace vody, plynu, elektroinstalace. Vytrhané podlahy a obnažené konstrukce stropů. Prostě hrubá stavba.

„Potřebujeme ještě vyklidit ten ateliér vedle vchodu, tam nám nedovolili vstoupit, že je to vaše a máte tam složené věci.“

Divil jsem se, že mi to nikdo neřekl. Christine ani Jacques se o ničem nezmínili.

„Nemáte pár mužů, co by to vyklidili? Většina toho, co tam je, asi půjde vyhodit, já to ani pořádně neprohledal.“

„Pár mužů už mám teď volných, tak jdu pro ně.“ A už běžel.

Já jsem otevřel dveře a začal prohlížet a uvažovat, co stojí za to uchovat a co vyhodit. Většinou spousta starého nábytku a harampádí. Muži už zvědavě nakukovali přes dveře, pozval jsem je dál, vysvětlil jim, co chci uložit do skladu v podzemí a zbytek na skládku. Okamžitě se pustili do práce. Opustili jsme je, přece jen se tam prášilo a také jsme překáželi.

„Zajdeme k Pierrovi na kávu.“ Bernard se uculil, už se těšil na nějaký dort.

S Markem jsme si poručili i po skleničce koňaku, Bernard opovrhoval alkoholem.

„Tak si dáš zmrzlinu s vaječným Bolsem?“ Natěšeně přikývl. Pierre mu osobně přinesl velký zmrzlinový pohár, kde byly dva větší kopečky zmrzliny posypané čokoládovou rýží a mezi nimi trčel banán, po kterém líně stékal vaječný Bols. Bylo to vtipné dílo, všichni jsme se smáli, ale museli jsme se ovládat, abychom nevybouchli v hurónský smích. Ten rošťák ale pojal banán do úst a smyslně ocucával sladký Bols. To nás úplně dorazilo a dusili jsme v sobě salvy smíchu.

Když jsme došli ke skladišti, ateliér už byl téměř vyklizen.

„Pojďte se podívat, je tam ještě další místnost, ale je zamčená, byla zatarasená nějakými zástěnami a nábytkem,“ sděloval mi mistr.

Vyndal jsem klíče, které jsem měl od Karima, a skutečně tam klíč od těch dveří byl. Když jsme je otevřeli, nestačili jsme se divit, bylo to hotové skladiště pokladů, starožitný luxusní nábytek, obrazy zabalené v plátěných obalech, srolované koberce a tapisérie, v bednách krásný starožitný porcelán a další a další věci. Přecházel nám zrak. To zde nemůžeme nechat.

„Bernarde, prosím, běž za Christine a Jacquesem, ať sem přijdou.“

Za chvilku přijeli oba a doslova zírali. Jacques zašel do buňky a volal na zámek svého kastelána, zároveň i zahradníka a nevím, jaké měl další funkce. Vím, že to byl manžel jejich kuchařky ze zámku. Asi po hodině přijely dvě skříňové dodávky. Mezitím stavaři vše vynesli k vratům a už to nakládali do vozů. Museli se ještě jednou otočit a bylo to tak tak, aby se to vše do vozů vešlo.

Mistrovi jsem poděkoval a dal pětistovku, aby to rozdělil chlapům za pomoc.

Večeře dnes byla rychlá, po ní jsme odjeli na zámek. Věci od Karima byly složené ve stájích, kde jsme plánovali zřídit galerii tisků. Dali jsme se do prohlížení. Bylo nám na první pohled jasné, že Karim nechtěl ukládat okatě velké sumy na konto, proto takto investoval do starožitností. Musel jsem konstatovat, že měl vkus. Byly tam velmi krásné a vzácné obrazy, každá galerie nebo muzeum by nám utrhaly ruce. Christine vyskládala z beden porcelán, Bernard jí snaživě pomáhal a ona ho neustále upozorňovala, aby byl velmi opatrný, že je to moc vzácné a křehké. Takto jsme řádili skoro do půlnoci, než jsme vše vybalili a prohlédli si to. Dokonce jsme tam našli i šperkovnici velkou asi jako krabice od bot, ale úplně plná nebyla, no i tak její obsah byl velmi hodnotný. Skoro tři kilogramy investičního zlata, většinou placky po deseti gramech, také několik půlkilových cihliček.

„Co s tím budeš dělat?“ zeptala se mne Christine. Udiveně jsem se na ni podíval. „Podle zákona je to tvoje, protože ateliér byl notářem vyčleněn zvlášť.“

„Asi to vše vložím do nadace, uvidíme po podrobném prozkoumání a posouzení, co s tím. Něco asi bude potřeba vyčistit, zrestaurovat, zejména obrazy, tapisérie a koberce. Takže Christine, vidím, že se nebudeš nudit. O to zlato se určitě postará Jacques, peníze za něj vložte do nadace. Ostatní věci zdokumentovat, posoudit, ohodnotit, případně zajistit opravy a vše, co je potřeba. Vidím, že se ti líbí porcelán, takže pokud chceš, tak si ho nech, ať vám tu zkrášluje a zpříjemňuje prostředí. Pokud by byly nějaké obrazy vhodné pro státní galerie nebo muzea, tak bychom je věnovali státu, takto si aspoň můžeme odepsat daně a díla by byla na správném místě. Nemám v úmyslu hromadit obrazy, ač jsou vzácné či drahé, pokud k nim nemám osobní vztah. Možná si nějaký na památku nechám, ale to až později, nejdříve ať si vybere galerie. Víte, mám takové tušení, že to nebude všechno moc jaksi čisté, měli bychom se ujistit na policii, zda něco nepochází z nějakých krádeži. Nerad bych se zapletl do černého obchodu s uměním.“

„To máš pravdu. Promluvím si s policejním prezidentem,“ přislíbil Jacques.

„Tu šperkovnici vezměte s sebou a zítra mi ty šperky zdokumentuj. Ty si nechám, budu mít dárky pro ty, co si zaslouží.“ Uculili jsme se na sebe s Christine.

Byla již skoro půlnoc, když jsme skončili. Jacques se ujistil, že vše je dobře uzavřené a uzamčené. Dnes zůstaneme a přespíme na zámku. Dostal jsem opět ložnici, kterou jsem měl prve s Andrém. André mne už nestrašil, nevzbuzoval ve mně již žádné emoce, téměř. Občas mi to bylo líto, že jsme se rozešli, ale už jsem se na něj nezlobil. Zůstala mi jen nostalgická vzpomínka.

Kuchařka nám na noc připravila koláče s pomeranči a velkou konev teplého kakaa. S Bernardem jsme se v tom vyžívali. Oba jsme kakao zbožňovali.

„Kde budeš spát?“ zeptal jsem se ho.

„No u tebe,“ prohlásil se samozřejmostí.

Rozchechtal jsem se a Bernard se jen uculoval.

„Tak běž zapnout lázeň, ať se trochu prohřeje.“ Vesele se zvrtl a už běžel.

Chvilku jsme seděli u sklenky koňaku na dobrou noc s Jacquesem. Po chvilce promluvil:

„Jsem moc rád, že jsem se v tobě nezklamal.“ Věděl jsem, o čem mluví.

„Jacquesi, jsme rodina, známe se, přece víš, že nejsem z těch, co baží po penězích. Peníze se musí točit a sloužit nám.“

Pousmál se a zvlhly mu oči. Přistoupil jsem k němu a objal ho. Hladil jsem mu záda, tak jako to dělával kdysi on mně.

„Dobrou noc!“ Rozešli jsme se do ložnic.

Po cestě do ložnice se na mne Marek trochu potutelně usmíval.

„Stalo sa niečo?“

Jen zamítavě zavrtěl hlavou.

„Máte spolu veľmi zvláštný vzťah, ste si veľmi blízky.“

„Ano, sme ako rodina, veríme si, nič si nezatajujeme, o všetkom hovoríme otvorene.“

„To s nimi hovoríš i o nás?“ zatvářil se trochu vyděšeně.

„Pre môj vzťah s nimi to nie je podstatné, takže nie je potrebné o tom hovoriť. Keby sa stalo niečo vážneho, tak sa určite opýtaju.“

V koupelně jsem zaslechl Bernarda, jak si tam pobrukuje. Přiběhl k nám celý vysmátý a oba nás objal.

„Moc se na vás těším.“

Marka jsem poslal do koupelny samotného, ať má na přípravu soukromí. S Bernardem jsme se škádlili a mazlili. Když byl Marek připraven, vklouzli jsme do lázně. Marek si prohlídl nahého Bernarda, když již s pevně trčícím klackem vstupoval do lázně. Zachytil ho rukou, uchopil v pase a vysadil ho na okraj vany. Nedočkavě mu pohltil tu krásnou flétnu a jal se pískat. Já se přimáčkl na jeho vyšpulenou prdelku a žaludem mu projížděl roklinkou. Pak jsem mu ocas do ní položil a rukama jsem si pohrával s jeho mackem a koulemi. Poté jsem mu hladil a čechral chloupky na břiše a hrudníku, dráždil bradavky.

„Počkaj, trochu to zmeníme,“ zastavil jsem Marka.

Bernarda jsem nechal pokleknout do sedáku a vystrčit na nás prdelku. Sklonili jsme se k ní a každý z nás mu líbal jednu půlku. Pak jsem mu projel jazykem přes rozetku a pobídl k tomu Marka. Trocha zrozpačitěl, nikdy to nedělal a i jemu jsem to poprvé udělal teprve já.

„Neobavaj sa, privoňaj si.“

Usmál se a opatrně špičkou jazyka se dotkl rozetky, pak zase jemně projel jazykem přes dírku a tak pozvolna se osměloval. Já mu prstem dráždil tu jeho a občas mu do ní i zajel. Slastně zavzdychal a už mne k Bernardově dírce nepustil. Pohrával jsem si s jeho dírkou, ale i s ocasem a v dlaních mu masíroval koule. Byl krásně připraven, jen zasunout. Pobídl jsem ho k tomu. Přizvedl se a hezky pomalu vstupoval do Bernardova nitra.

„Pomaličku, nie je to žena,“ upozornil jsem ho, byla to jeho premiéra, jak mi to později prozradil. Trochu jsem mu u toho asistoval a občas mu prstem podráždil i jeho dírku. Marek byl také pozorný a učenlivý, kluci se krásně rozdováděli. Poté, co mu Marek vystříkal nitro, tak mu to Bernard oplatil do pusy a při tom jsem mu zajel do vyšpulené prdelky, také jsem ho po krátké chvilce naplnil.

Znavení rozkoší jsme se vzbudili ráno krásně odpočatí. Bernard ale chtěl dohnat zameškané a už měl v ústech tvrdý Markův ohon, nádherně se u toho uculoval, tak jsem neváhal a ojel jsem mu tu jeho maličkou hezkou prdelku, jak se říká na čubičku. Není to má oblíbená poloha, ale člověk si nemůže neustále vybírat, že?

Po osmé jsme došli na snídani, Christine mi při snídani ukázala nějaké kousky porcelánu, které chtěla umýt, že jsou na nich nálepky s cenou a asi s evidenčním číslem.

„Až to vše nafotíš, i s těmi čísly, tak se poptej v obchodech, určitě někdo něco pozná.“

***

Měl jsem pravdu, zrovna ten starožitník, u kterého jsem byl s Pierrovou maminkou, jí sdělil, že kousek od něj měl staršího kolegu, který se chystal do důchodu a neměl komu svůj obchod předat, tak se rozhodl ho zlikvidovat. Něco od něj i on sám koupil za velmi dobrou cenu. Vzpomněl si, že často sem chodil jeden Arab a neustále smlouval. S určitostí prohlásil, že většina zboží je od jeho kolegy. Christine od něj získala i adresu. Když navštívila toho pána, ten poznával všechny věci, kromě šperků a zlata, také tři obrazy nepoznal, ale na těch byly také nálepky, takže jsme nabyli přesvědčení, že byly také koupené. Trochu lítostivě Christine prozradil, že to prodal hluboko pod cenou, protože už neměl sílu se neustále s ním dohadovat a chtěl to už mít za sebou.

***

Jacques nám půjčil vůz, odjeli jsme do Paříže k Maurici. Ten nás srdečně přivítal, seznámil jsem ho s Markem a Maurice na mne mrkal.

„Copak, padlo ti něco do oka?“ Převracel oči v sloup. „Můžeš mluvit francouzsky bez obav.“

„Je sexy, umíš si vybrat, ale není trochu starší?“

„Už jsem tě jednou přesvědčil, že mladí toho moc neumí, ne? I když on je téměř panic, měl jen jednoho přítele a myslím, že to bylo spíš jen o uvolnění páry než o rozkoši. Á propos, večer mu přiletí manželka, tak ho potřebuji trochu vystrojit, aby byl šik. Hodně mi na tom záleží, tak nešetři, jen to nejlepší a nejhezčí.“

Maurice kývl prstem na kluka, který rychle přiběhl a už bral Markovi míry.

„Pojďte!“ Vzal nás do své modelové krejčovské dílny, tam měl na figurínách nejnovější modely, které plánoval na další sezónu, ale i věci, které dělal na zakázku.

Oči mi padly na nádherný kroj toreadora.

„To děláš také?“ ukázal jsem na ten kroj.

„Ne, to mám půjčené pro inspiraci.“

„Mně by se něco v tom stylu líbilo, je tak sexy.“ Uculili jsme se oba.

„Právě proto to mám.“

„Maurici, ušij mi to. Zachovej jen fazónu, bez těch ozdůbek, výšivek a nevím, co vše je na tom. Bolero ze zlatozeleného brokátu. Místo toho tralaláčku černá bekovka. Nezapomeň na kalhoty. Ty bačkůrky čtyřicet šest, klidně půl tuctu.“

Rozchechtal se na plnou hubu, nezdvořák.

„Už tě vidím v těch upjatých kalhotách.“

Trochu jsem se zarazil, na to jsem nepomyslel.

„Měl bych se stydět?“ opáčil jsem mu.

Vytřeštil oči.

„Nebo ti udělám kalhoty o třech nohavicích.“ Smáli jsme se jako blázni.

„No, do kostela v tom nepůjdu, tak o nic nejde.“

„Ono to bolero by se dalo nosit normálně v kombinaci s černými džínami.“

„Máš pravdu, černé elastické by mohly být. Už tě chci vidět, v sobotu po obědě si pro ně přijď.“

„Tak to i pro Marka, ale on má skoro černé vlasy a trochu postříbřené, tak jemu stříbrný brokát, podklad hodně tmavý, bordó.“

„Ty si vymýšlíš, jestli vůbec něco mám.“ Šli jsme ke stojanům s brokáty. Viděl jsem ho už z dálky. Vzor krásných květů a poupat růží. Našli jsme stejný vzor i pro mne.

„Myslím, že Bernard by se také potěšil, co?“ Maurice se uculil.

Kluci už nám brali míry a vytahovali štůčky s brokátem.

Pro dnešek jsme se museli spokojit se lněným oblekem, ale pěkným.

Po cestě na hotel jsme se zastavili v sexshopu. Odnášel jsem si pěkný, decentní kufřík plný pomůcek.

Po obědě jsme si dali v átriu koňak. Před Markem se nakrucovalo několik koket. On však měl oči jen pro mne. Byl nedočkavý, zvědavý, co to je v tom kufříku. Ale nezeptal se. Byl jako na trní.

Nevydrželi jsme to a už ve výtahu jsme se muchlovali.

Marek spěchal do koupelny. Já mezitím připravil všechny pomůcky, které jsem měl v kufříku.

Když to Marek uviděl, nejdříve žasl a pak se rozesmál.

„Teraz dostaneš inštruktáž, čo ako používať, návod na použitie a údržbu je v angličtine, tak si to potom môžeš pozorne preštudovať.“

Nejdříve jsem mu teoreticky popisoval, jak která pomůcka funguje, jaký je efekt jejího použití, také jsem ho upozornil na škrtidla, která není vhodné používat po delší dobu. Také tam byla rákoska, bičík a plácačka.

Když to uviděl, zarazil se.

„To myslím, že nie je potrebné.“

„To uvidíme, až budeš nadržaný,“ usmál jsem se. Za chvíli to poznáš, řekl jsem si pro sebe. Uklidil jsem pomůcky, nechal jsem si plácačku, rákosku, pouta, roubík, škrtidlo, masku, provazy, vajíčko s vibrační objímkou na penis.

Ulehli jsme na postel a mazlili se. Líbali a hladili, přešli jsme na masáže ocasů a olizování i kouření bez výstřiků, to bylo zapovězeno, večer přijede Juditka, nesmím ji připravit o to, na co má ona nárok, co patří jí. Chci, aby na dnešní večer nejlépe nezapomněla, nebo si ho dlouho pamatovala. Marek bude muset být tak nadržený, že vše z ní strhá, až se dostanou na pokoj.

Marka jsem všemožně dráždil, zejména rozetku a vstup do dírky, ale nevstupoval jsem do něj. Jen jemně ukazováčkem. Na ten jeho nádherný ocas jsem mu musel nasadit škrtidlo, protože by se velmi rychle vystříkal. Užíval jsem si ale jeho ocasu a koulí, masíroval jsem mu je, olizoval a žongloval s nimi. Ocas jsem mu projel od špičky ke koulím snad stokrát a zase tolikrát zpět. Marek prosil a kňoural, chtěl stříkat.

„Teraz už musíš vydržať, počkáš si na Juditku, tá ti odpomôže.“

Skoro se rozbrečel. Přivázal jsem mu ruce k pelesti, navlékl mu slepou masku. Zvedl mu nohy, překlopil jsem je, až mu trčela prdelka vzhůru k nebi. Kotníky jsem mu připnul k rukám. Vzal jsem plácačku a plácl jsem ho přes vystrčenou půlku, ne moc silně, jen tak, spíš pro efekt, a aby ho to trochu štíplo a vystrašilo.

„Au, to nie,“ kňoural.

„Nedovolil som ti hovoriť.“ Plácl jsem ho přes druhou půlku, trochu silněji.

Opět držkoval.

„Niekto je neposlušný a potrebuje dostať lekciu. Desať rán rákoskou.“

Vzal jsem rákosku a jemně, pomalu jsem mu s ní hladil stehno od kolena k hýždím, hezky jsem mu s ní čechral jeho krásné tmavé chloupky. Klepal sebou a naskočila mu po těle husina. Švihl jsem ve vzduchu rákoskou, až to zasvištělo, zaškubal sebou. Rákoskou jsem mu brnkal po tvrdých vystouplých bradavkách. Kdyby to šlo, tak by z nich stříkal. Krásně se chvěl, už ne strachem, vzrušením. Olízal jsem mu bradavky, pak jsem mu olízl orosený, ohromně nabobtnalý žalud. Na jazyku jsem cítil jeho napětí. Představil jsem si ten gejzír, který nadělí Juditce. Opět jsem ho plácl plácačkou. Jenom slastně hlesl, po chvilce jsem ho plácl po druhé půlce. Opět krásně zasténal a vzdechl. Jazykem jsem mu obkroužil rozetku, nádherně a toužebně kňukal.

„Chceš ešte naplácať?“

„Ano, prosím.“

Splnil jsem mu přání, pak ještě třikrát a dost. Půlky už měl hezky prokrvené. Hladil jsem mu je a jemně líbal. Opět slastně sténal.

Uvolnil jsem mu nohy a olizoval mu lehce ronící žalud, škrcením byl hodně prokrvený a nabral tmavou fialovou barvu. Byl na prasknutí, musí vydržet. Dá si po chvíli studenou sprchu a přejde ho to.

Svlékl jsem se, obkročmo jsem se posadil na jeho prsa a uvolnil mu ruce. Sundal mu masku, on okamžitě uchopil můj tvrdý ocas a už ho měl až v krku. Ani nám to dlouho netrvalo, oba jsme byli pěkně nadržení a už jsem mu naděloval to nejvzácnější ze sebe, a že toho nebylo málo.

„Ty nemôžeš, nechaj to pre Juditku.“

Trochu zkroušeně se na mne podíval.

„Máš pravdu, ona si to iste zaslúži,“ uculil se.

„Bež si dať studenú sprchu, nech z teba opadne to napätie a uľaví sa ti.“

Zastavil jsem na kameře nahrávání. Vymazal jsem tu poslední pasáž, kde se svlékám a nechávám Marka mlsat.

Opět jsem spustil nahrávání.

„Juditko, to som ti úmyslne nahrál, aby si to takto zkúsila občas si s Markom pohrať. A ešte jedna vec, ale to si zkusíš sama, keď ho priviažeš a dáš mu masku, nezapomínaj na ňu, je dôležitá. Je to niečo ako, čo nieje vidieť, to sa nestalo. Zabraňuje to rozpakom.“

Vyndal jsem z igelitky kožené kraťasy, které měly po stranách šněrování, kterým se regulovala velikost. Nejdůležitější ale byl krásný ebenový falus, který byl na nich připevněn. Velikost, na kterou už Marek byl přizpůsoben.

Ukázal jsem jí ještě několik pomůcek na přípravu dírky, kolíky, vibrátory a dilda s upozorněním na lubrikant.

„Tiež niečo pre teba,“ ukázal jsem jí klystýrovací balónek. „Asi to znáš, ženy to podstupuju pred pôrodom. Doporučujem ti to robiť ráno a večer, nie len kvôli sexu. Budeš sa cítiť uvoľnená a kľudnějšia, a tiež čistá. Veľa šťastia!“

Jen co jsem schoval kameru a kraťásky, vyšel Marek ze sprchy.

„Daj si ešte na ukľudnenie chviľku bublinkovú masáž.“

Také jsem si k němu vklouzl. Veškeré intimnosti už jsme si odpustili, za chvilku jedeme pro Juditku a Marečka. Ustrojili jsme se do nového oblečení od Maurice a sjeli do atria. Za chviličku pro nás přijel vůz a jeli jsme na letiště.

S Markem jsme stáli vedle sebe, oba stejně ustrojení jsme byli nepřehlédnutelní. Stáli jsme oproti bráně odbavení. Jak Juditka se vždy dokázala ovládat, tentokráte se rozeběhla naproti Markovi. On nečekal a vyrazil zase k ní. Pevně se objali a líbali, jako by se neviděli roky, a to byli jen dva dny od sebe. Já se zatím objal a poplácal s Markem po zádech, pak jsem mu dal jen takovou letmou pusu na ústa. Snad to nikdo neviděl. Marek se trochu zarděl.

„No, ty si mi hrdina, ohnem ťa tu cez zábradlie a uvidíš.“ Chechtali jsme se.

Nejdříve jsme zajeli na hotel, kde si Juditka uložila zavazadla a převlékla se k večeři. Na tu jdeme k Lombardům.

„Marku, ty tu rodičom prekážať nebudeš, budeš u mňa.“ Jeden Marek se uculil a druhý strnul.

Když si Mareček odskočil a Juditka připravovala v ložnici, tak se na mne vrhl Marek s výčitkou:

„Teraz budeš spať s Markom?“

„Prečo nie, je to môj priateľ, kamarát. Marku, nebuď prudérny, chápem, čo myslíš, ale on je môj kamarát od malička, takže som bol vlastne jemu neverný s tebou.“ Uculil jsem se a pohladil ho po tváři.

„Máš pravdu, asi som to trochu prehnal.“

„Marku, teraz mysli na Juditku. Náš vzťah sa nemení, bude stále rovnaký, ano? Priatelia z výhodami.“

Usmál se. Objali jsme se.

U Lombardů bylo nastrojeno jako pro královskou hostinu. Všichni jsme přepli na anglický jazyk. Nemusel jsem tlumočit. Marečka jsem zavedl k sobě do apartmá, aby se ubytoval a dal si sprchu. Měl jsem chuť jít s ním do sprchy, ale vydržím to, po večeři ho budu pěkně prznit.

Na stolku jsem zahlédl tu šperkovnici od Karima s lístečkem od Christine, abych si to uložil do trezorku, který jsem měl zabudovaný v šatníku. Byly v ní samé šperky, neměl jsem čas ani chuť se v nich přehrabovat, pak mne ale něco napadlo. Po večeři si to prohlídneme s Markem a vybereme něco vhodného pro jeho maminku Juditku.

„Čekáme na vás s aperitivem,“ s hraným pohoršením pronesla Christine.

„Víš, že mně šampaňské nesvědčí a Marek by vám to odpustil, že?“ Šťouchl jsem do něj.

Večeře trvala dlouho, nechtěl jsem to ale Christine kazit, nejraději bych utekl s Markem do jiné dimenze. Marek senior byl také jako na jehlách, musel být pořádně nadržený. Alex se nějak podezřele díval na Marečka. Doufám, že na něj nemá choutky. Mne by to určitě nevadilo, ale šlo mi o Érica. Přisedl jsem si k němu.

„Tak co, Alexi, namaluješ mi ho?“ Zasněně přikývl.

„Haló, tady jsem,“ zamával jsem mu před zraky. Rozesmáli jsme se.

„Jen jsem se zamyslel, jak bych ho namaloval.“

„No, a jak ho vidíš?“

„Jako Hérakla se lví kůží.“

„Ale jenom s tou kůží a hozenou přes ramena.“ Vybouchli jsme smíchy. Éric se smíchy až natřásal.

„Simone, ty jsi hrozný, na co ty neustále myslíš. Ty máš mozek snad v kalhotách.“ To už šmíroval i Bernard.

„Hele, a co kdybys ho namaloval spolu s Bernardem, jako Davida a Goliáše?“

„No, to také není špatný nápad.“

Senioři se po nás koukali, na čem se tak dobře bavíme.

„Alexi, nenamaloval bys Juditku s Markem?“

Zvedl obočí.

„Jako co?“

„Ty to na nich nevidíš?“ Usmál jsem se a Alexovi zajiskřily oči.

„Jako věčné milence.“

„Trefa!“

„Vidím, jak po sobě koukají, nejraději by se na sebe vrhli.“

„Alexi, vidíš to stejně jako já, tak co?“

Přikývl.

Marek se na nás nechápavě koukal, protože my jsme se v tom zápalu přepnuli do francouzštiny.

Ani jsme se nenadáli a už se blížila půlnoc. S Markem a Juditkou jsme se rozloučili s tím, že zítra se přestěhují k Lombardům.

Bernard byl trochu smutný, když zjistil, že dnes bude spát sám. Když jsem mu zašeptal do ucha, že zítra se budeme spolu tulit i s Marečkem, švihl po mně svým pohoršeným pohledem, pak se ale uculil, políbil mne a běžel spát. My s Markem jsme už byli pěkně nadržení a já jsem se na něm pořádně vydováděl. Nadělil jsem mu vše, co se ve mně nahromadilo za odpoledne s jeho otcem. Nevím, kdo z nich mne vzrušoval víc, asi otec, protože do něho jsem byl zakoukán od dětství. Jeho obraz mi ale neustále probleskoval v mysli, až jsem se zalekl při pomyšlení, že jsem se snad do něho zamil…, ne, ne a ne, na to honem zapomeň! Jenomže poručte si, poručte ocasu, poručte srdci. Byl jsem už vyškolen od Andrého, takže tak těžké to nebylo, když jsem na něj pomyslel. Plně jsem se soustředil na Marečka a naše řádění asi bylo slyšet na celý dům. Doufám, že ty čalouny v ložnici jsou právě proto, aby podobné zvukové efekty tlumily. Marek se totiž projevoval dost nespoutaně a hlasitě. Jak je u mne zvykem, skončili jsme za kuropění, krásně znavení slastí.

Ráno nás Bernard nemohl vzbudit, a tak si vlezl mezi nás, honem ale vyskočil.

„Vy čuňata, ani jste se neosprchovali,“ pohoršeně nám nadával.

„Promiň, už nám nezbyly síly.“ Rozesmáli jsme se všichni tři.

Po snídani jsme vyrazili k Maurici. Ten se opět podivoval a culil, šťouchl do mne.

„Neboj, večer mu dovolím, aby ti hezky poděkoval.“ Rozesmáli jsme se. Večer jdeme do klubu.

„Vyzkoušej to.“ Podal mi mé hotové zlaté bolero. Bylo krásné a perfektně mi sedlo. Marek se na mne podíval takovým pohledem, jako by přímo řval: 'Pomiluj mne!' Na figuríně jsem viděl hotové i Markovo stříbrné bolero. Maurice mi rozšafně hodil kalhoty a s takovým pohledem, který sršel vlastní dokonalostí, mi ukázal i na bačkůrky položené na stole.

„Tys pro ně letěl včera do Španěl?“ dobíral jsem si ho.

„Co tě nemá, to dělají tady u nás, dělají to pro baleťáky, jen tobě je trochu zpevnili, abys necítil každé zrnko písku.“

Políbil jsem ho a honem jsem se už soukal do elasťáků. Ty elasťáky, no co budu tajit, ocas pěkně obtáhly a kluci se šli pos… Málem se umlátili smíchy. Byly vidět snad i naběhlé žíly na něm. Musel jsem uznat, že jsem v tom ustrojení byl k sežrání, až mne to vzrušilo a to bylo na těch zpropadených kalhotách okamžitě vidět.

„Vypadáš skvěle! Neodolatelný!“ neodpustil si poznámku Maurice. Možná jsem se rděl jako prvnička.

Kluci už brali míry Bernardovi a Markovi, mají co dělat, ušít do večera bolera i pro ně.

Marek si také vysloužil lněný oblek jako táta.

Prošli jsme několik butiků, Marek si i něco vybral, když jsem ho neustále nutil.

„Bernarde, neupejpej se, jestli něco chceš, tak si to vyber, jsi jako můj bráška, tak se neomezuj.“

Uculil se.

„Nic na oplátku!“ Hlasitě jsme se rozesmáli a Bernard se už neupejpal, také si něco vybral, a ještě pobízel Marka a podával mu oblečení, které mu podle něho slušelo.

Nakonec jsem jim musel pomáhat s nošením tašek. S námahou jsme se došourali k Alexovi do ateliéru. Ten na nic nečekal, honem si je postavil a už črtal budoucí obraz. Trápil je asi hodinu, já zatím skočil pro svačinu a pití, protože Alex je lempl a zase u sebe nic neměl. Obzvlášť teď, když už bydlel u Lombardů.

Zašel jsem naproti zkontrolovat svou vilku. Řemeslníci tam řádili, vevnitř kladli nové podlahy, střecha byla pěkně opravená, nové měděné okapy a montovali konstrukci pro verandu a zimní zahradu. Okna i dveře už byly také opravené, popřípadě vyměněné, a také byly opravené vitráže, bylo to moc pěkné. Parťák se mě zeptal, zda počkám na zahradníky, abych jim řekl své požadavky na zahradu. Přikývl jsem. Zašel je zavolat od Alexe.

Já si zatím prošel zahradu a přemýšlel, jak bych to chtěl upravit. Řekl jsem pak zahradníkovi, že chci anglický park, ne francouzskou zahradu. Upřesnili jsme si hlavně, jaké ovocné keře a stromy tam chci, tak, aby tam celoročně bylo co uždibovat při procházce. Také jsme našli místo pro maličký bazének, asi pět krát tři metry, jen tak pro dva na svlažení v horkém létě.

Alex byl hotov s nákresy, tak jsme se vrátili k Lombardům na oběd. To už tam seděli vysmátí jako sluníčka Juditka s Markem.

„Vidím, že ste sa vyspali do krásy.“ Oba se potutelně usmívali.

Po obědě jsem holky vyhnal k Pierrovi na kávu, případně po nákupech s tím, že s Markem zajdeme k Maurici. Christine jsem informoval, že Juditka bude můj hlavní zástupce pro Slovensko, tak ať nešetří a pěkně ji vystrojí. Peníze jí převedu, ať netahá s sebou spoustu šeků.

Uculila se.

„Jako s Pepčou?“

Přikývl jsem.

„Určitě, děkuji!“

„Jsi velkorysý.“

„Christine, copak vy s Jacquesem se ke mně chováte jinak?“

Usmála se a pohladila po tváři.

Když jsme došli k Maurici, ten nás překvapil, když jsme uviděli bolera pro nás všechny připravená na figurínách. Byl jsem hrozně zvědav, jak to bude slušet seniorovi. Co bych povídal, naštěstí už jsem na sobě neměl ty upjaté kalhoty. Ocas mnou pěkně mával. Byl úžasný, jako skutečný toreador, jen mu vložit píky do dlaní. I Marečkovi a Bernardovi to moc slušelo. Poškádlil jsem Marka, ujistil jsem se, že se nikdo nedívá, a jak jsme stáli za střihacím stolem, který byl dost vysoký, projel jsem mu prsty přes ten krásně upjatý klacek. Ucítil jsem, jak zacukal, a Marek slastně tiše vzdechl a přivřel oči.

„Kolik ti dlužím?“ podával jsem Maurici kartu.

„Nic! Uděláte mi reklamu. Za chvilku přijede fotograf a nafotí vás pro mne.“

Fotograf nás vzal do nejbližšího parku a tam jsme blbli, Mareček dělal toro – býka a já držel kus červeného plátna jako muletu a hráli jsme si na koridu. Vzájemně jsme se různě vystřídali, musel udělat snad sto snímků. Byl hezký slunečný den, tak snímky budou doufám hezké.

Poděkovali jsme Maurici a vrátili se k Lombardům. Schválně jsme se nepřevlékli, oblečení jsme nechali u Maurice, že si pro něj pošleme. Vykračovali jsme slunnou Paříží jako toreadoři a stahovali na sebe pozornost. Kruci, ocas mi z toho šel prasknout. Lidé nám mávali a volali „TORO, TORO, TORO“. Na oplátku jsme jim také zamávali. Procházeli jsme mostem přes ostrov, kde stál Chrám Matky Boží, byl tam nespočet turistů, ozvalo se hromadné cvakání závěrek foťáků. Na most navazoval Sevastopolský bulvár, kde bydleli Lombardovci, za chvilku jsme byli doma. Od Christine i Juditky jsme sklidili také obdiv a neodpustili si polibky.

Když jsme večer přijeli ke klubu, naši svalovci se culili, jen co nás spatřili. S Bernardem jsme jim neopomněli pohladit prdelky, obejmout a políbit. Představil jsem jim Marka, obdivně si ho proměřili, pevně objali a zlíbali. Čekající dav šílel. Zamávali jsme všem a vběhli do klubu. Marek byl rudý snad až na prdelce, kterou mu svalovci neopomněli promačkat a pohladit. Jeho reakce na to byla krásně na upjatých kalhotách vidět. Dalších ovací se nám dostalo, když jsme stáli na podestě před schody a pomalu sestupovali do klubu. Dnes měl s sebou Maurice jen dva kluky. Za chvilku dorazil i Éric s Alexem a Pierrem. Pierre nemohl odtrhnout oči od Marka. Hezky jsme se všichni bavili. Když jsme s Markem dotančili, šli jsme si odpočinout do boxu, na kterém svítil nápis – NEOTVÍRAT! Pro mne to neplatí. Našel jsem tam Maurice, jak kouří Bernarda. Bernard se honem omlouval.

„Chouchou, když se ti to líbí, tak se nemáš proč omlouvat,“ usmál jsem se na něj a pohladil po tváři.

„A tobě, příteli, i já něco slíbil.“ Vzal jsem Maurice a ukázal mu na stolek, aby ulehl. Rozepnul jsem mu kalhoty a okamžitě na mne vyskočil jeho pěkný klacek. Olízal jsem mu bambuli a trochu pevněji promačkal koule. Slastně vzdechl. Obkroužil jsem mu rozetku a zastrčil do dírky palec, pak jsem ho trochu zkontroloval ještě dvěma prsty. Přitáhl jsem na své místo Bernarda a ukázal mu, aby vstoupil do Maurice. Potutelně se zašklebil a krásně zajel do jeho dírky ocasem, který mu předtím Maurice oslintal. Markovi jsem ukázal, že má dát Maurici svůj ocas ke kouření. Ten se toho nenasytně ujal a Marek se za chvilku svíjel, ani to dlouho netrvalo a Bernard stříkal, naštěstí měl kondom. Vystřídal ho Marek a já vystřídal Marka. Ještě, že pod lavicí měl Maurice dost kondomů. Když se uspokojil Marek, nastoupil jsem na jeho místo a pořádně jsme to rozjeli. Zvedl jsem mu nohy kolmo ke stropu. Přehazoval jsem mu je z jedné strany na druhou a Maurice se dostával do extáze. Zařval a vystříkl, až potřísnil dveře. Vystoupil jsem z něho a dvěma tahy jsem si také dopřál výstřik na jeho břicho a hrudník. Bylo to krásné zakončení zábavy.

„Kam ty pro ty nápady chodíš?“ zeptal se mne Maurice.

„To záleží na inspiraci.“ Políbil jsem ho a poděkoval mu. On mi to neopomněl oplatit.

„Těším se na příště!“ neodpustil si poznámku na rozloučenou.

Doma jsme zalehli spolu všichni tři, s Bernardem uprostřed, ale žádné orgie se nekonaly. Znavení jsme byli rádi, že jsme trefili do postele.

Ráno nás ani nikdo nebudil. Vstali jsme stejně dost brzo. V osm jsme byli u snídaně.

Juditka se rozplývala, že spala ako princezna pod baldachýnom.

„A čo sa ti snívalo?“

Zapýřila se.

„Neprezradím, aby sa mi to splnilo,“ usmála se.

Dnes měly s Christine naplánovanou nějakou módní přehlídku na pozdní odpoledne. Dostal jsem nápad. Zavolal jsem Hélène a zeptal se, zda mohu přijít na návštěvu. Mají sice nějaké focení venku, ale ona je volná, tak abych přijel. Poručil jsem klukům ustrojit se do toho toreadorského oblečení. Museli jsme si vzít ještě taxi a odjeli na zámeček za Hélène.

Když nás spatřila, jen lapala po dechu. Nejdříve jsem ji seznámil s přáteli. Byla s námi i Christine. Pozvala nás do salonku, nabídla občerstvení, ale já na ní viděl, jak je nedočkavá a chce mne vyzpovídat. Musela ale zachovat dekorum. Po chvilce zdvořilostních frázi, kdy nejdříve pochválila róby dam, upřela pohled na mne.

„Simone, ty mne neustále překvapuješ. U vás se rodí jen krásní lidé.“

„Ve Franci také, podívej se do zrcadla, nebo na Christine, a toho čertíka sis už určitě také všimla.“ Ukázal jsem pohybem ruky na Bernarda. Ten se potměšile uculil, jako by chtěl udělat pukrle.

„Kam na ty hezké kluky chodíš?“ neodolala se zeptat.

Objal jsem Marečka kolem ramen.

„Tady Marek je můj přítel z dětství a tady jeho rodiče. Trochu jim nadbíhám, protože je chci k sobě do firmy.“

„Ty už máš svou firmu?“

„No, já ji měl už prve, ale to byla jen taková malá, co se vešla do jednoho pokoje a jednoho šanonu.“ Rozesmáli jsme se. „Pak za pomoci manžela Christine se rychle začala rozrůstat a dnes mám kolem tisícovky lidí.“

„To se musíš ale hodně snažit.“

„Ani ne, jen rozdávám úkoly a dobře za ně platím, když mne uspokojí.“ Všichni se rozesmáli a pomalu se uvolňovala atmosféra.

„Máte nádherné kostýmy, kde jste to vzali, byli jste ve Španělsku?“

„Kdepak, to jsem si vymyslel a ušil nám to Maurice, znáš ho z té nešťastné události s Karimem. Jemu také zlanařil asi dvacet kluků.“

„Ano, znám ho, má pěkné butiky, škoda, že jen pro muže. Hodně kluků od nás u něj nakupuje.“

„Když jsem byl nedávno v L.A., tak jsem tam viděl tu moji reklamu s Andrém. Trochu se mi po něm zastesklo, ale už je to pryč.“

Jen uznale pokývala hlavou, nechtěla jitřit staré rány.

„Za chvilku přijede fotograf, ráda bych měla od vás všech studiové snímky, byli byste ochotní zapózovat?“

„Myslím, že kluci by to brali, ale dámy, za vás se mluvit neodvážím, co?“

Christine zavrtěla hlavou.

„Christine, já bych tě rád viděl s nějakým dobrým parfémem.“

„Nevím, musím si promluvit s Jacquesem, jestli by to nevadilo jemu.“

„Tak není to reklama na prací prášek, nedejbože na intimní potřeby, tak si myslím, že by mu to nemuselo vadit, jsi krásná a tvoje tvář by byla už navždy spojená s nějakou vůní,“ uculil jsem se. Přikývla. Souhlasila i Juditka.

Za chvilku přijel i fotograf a byl nadšen.

„Vy jste našla nové krásné a zajímavé tváře?“

„Není tady madam, budu jí muset zavolat, doufám, že nebude proti.“

Ledová královna jí to odsouhlasila, a tak jsme nastoupili na focení. Následoval obvyklý kolotoč se stylisty, make-upem atd. Holky pod rukama kosmetiček byly k nepoznání, jako z pohádky, velmi se rděly, když jsem projevil obdiv jejich vizáže. Holkám se líbily vůně, které měly propagovat. Já se tím nějak nezabýval, každá vůně si najde své příznivce i odpůrce.

Končili jsme dost pozdě, kolem druhé hodiny odpoledne, tak nám nabídli občerstvení ve studeném bufetu, nářez šunky, nějaká pečeně, asi roastbeef, zelenina a ovoce, sýry a pečivo. Hélène se omlouvala, že na nás nebyla připravená a trochu jsme ji zaskočili. Za to nám zapůjčila limuzínu, když jsem chtěl zavolat taxi. Takže dámy odjely v Bentley a pánové v Lincolnu.

Holky byly doma brzo, naše limuzína musela dbát na nerovnosti silnic, zejména od zámečku, a tak jela pomaleji. Když jsme dorazili, už jsme měli připravený oběd. Stačili jsme si trochu odpočinout po vydatném obědě a už jsme za trest, že jsme je donutili pózovat, museli s nimi jít na módní přehlídku. Naštěstí to byla klasika, žádná extravagance, no myslím, že nejvíce ty dámy obdivovaly nás a naše dámy se pýřily a my jsme se k nim schválně více tulili. Obzvláště největší tulil, který by Christine nejraději vylezl na klín. Christine znalá poměrů a myslím, že ji znali i někteří organizátoři, si o přestávce domluvila osobní přehlídku vybraných modelů pro Juditku. Juditka odcházela pak šťastná a obohacená o čtyři modely šatů. Večer si jedny oblékla, když se šli senioři bavit do Moulin Rouge. Marek šel v boleru, určitě lákal pohledy mnoha dam a Juditka byla pyšně do něho zavěšená. My jsme využili příležitost. Jak se říká o tom kocourovi, co nebyl doma. Z lázně, zase zásluhou zejména Bernarda, lítala pěna téměř až do Seiny. Vydovádění a unavení sexem jsme se uložili k odpočinku, ještě než se vrátili senioři.

***

Nejvíce se mi líbil z těch snímků pro Diora obrázek, kde Christine je v záběru z profilu s mírně zakloněnou hlavou a zavřenýma očima v jemném oparu a dopadají na ni jemné kapičky parfému. Byla to samozřejmě voda, ale kdo to na obrázku pozná, že? Ani Jacques neměl proti tomu námitky, naopak, když viděl obrázky, byl pyšný a ten, co se mi líbil, chtěl mít u sebe v kanceláři.

„Musím se pochlubit, jak mám nádhernou manželku.“