Znovu nalezená láska 3 – Nikdo neví všechno

Vyrazili jsme na procházku, chytil jsem jej za ruku, trochu chtivě sevřel tu mou, jako kdybychom takto chodili odjakživa. Pomalu jsme stoupali k Hradu, procházeli různá zákoutí, udělal jsem si spoustu obrázků, na každém musel být ON. Hrad, sochy ani zahrady mi neutečou, ale na jak dlouho si budu moci užívat jeho společnosti? Musím si užít každou chvilku jeho blízkosti, jeho úsměvu, jeho očí a jejich záře, jeho objetí, polibky, i ty letmé, co jsou jako hebký vánek, který jen tak, často bez povšimnutí, proletí kolem vás. Užíval jsem si odpoledne plné slasti. Stále mne držel za ruku. Měli jsme oči jen pro sebe. Občas se chtěl o tom kterém místě něco bližšího dozvědět. Co jsem věděl, to jsem mu řekl, o některých místech nebo památkách jsem moc nevěděl, nebo nic, tak jsem řekl, že nevím, to na mne hodil přísný pohled.

„Ty to nevieš? Myslel som, že vieš všetko.“

„To neví nikdo,“ odvětil jsem mu s úsměvem. „Mně by stačilo pár odpovědí.“

„Tak sa spýtaj, možná já budem vedieť odpovedať.“

„Víš, jsou otázky, na které mohou být různé odpovědi, a co když se mi dostane ta nesprávná, nebo nechtěná odpověď? To se raději neptat.“

Koukal se na mne zamyšleně, ale už se neptal. Vzpomněl jsem si na jednu otázku, na kterou by každý chtěl vědět odpověď, ale většina lidí se té odpovědi bojí.

Čas v jeho společnosti ubíhal jako vichr, začalo se šeřit. Bylo skoro šest hodin. Čas, jak rychle letí, povzdechl jsem.

„Áno,“ také si povzdechl.

Já jsem to vyslovil? Měl jsem za to, že jsem si to myslel, a já to řekl nahlas, přestával jsem se vedle něj kontrolovat, přestával jsem zvládat své pocity. Byl pro mne živel, něco jako pohroma, bál jsem se. Bál jsem se, co všechno smete. Měl jsem několik vztahů, které se snažily tvářit vážně, že by byly schopné přetrvat, ale většinou ztroskotaly na prvních překážkách. Všechny to ale byly jen takové letní přeháňky v porovnání s tím, co by moje současné city mohly vyvolat. Bylo by to tsunami s tím největším zemětřesením a tajfunem dohromady, byla by to naprostá zkáza. Darmo jsem se vzpíral, darmo jsem se snažil odolávat, ten kluk už se mi dávno dostal pod kůži, už dávno zabral veškerý prostor v mém srdci, ale jak to cítil on? Cítil to alespoň podobně, nebo si jenom užíval, využíval příležitost? Jaká na to byla odpověď? Chtěl jsem ji znát? Nebo jen prostě urvat, co se dalo? To určitě ne, to by mne těšilo ještě méně. Jedno setkání, jeden člověk, necelý den, a můj život byl naruby.

Měl jsem pocit, že můj mozek se snaží vyskočit někam do vesmíru, hlava jako by byla oddělená od těla, byl jsem mimo. Poprvé v životě jsem si nevěděl rady. Mám rád ve všem jasno, černá je černá a bílá je bílá. Vždy jsem jednal s každým na rovinu, i když často jsem si uškodil, ale měl jsem klidné spaní. Nesnáším křivárny, pomluvy a různé konspirace. Dokážu tolerovat, odpustit, pochopit, ale na lžích nelze stavět žádný vztah. Mí zaměstnanci vědí, že mi jejich nezdar nevadí. Vždy se vše dá vyřešit, napravit, ale musí být ve všech mezilidských vztazích důvěra, ne lež, zatajování nebo přetvářka.

Byly to dny před pohromou? Čekal, věřil a doufal jsem doteď, tak budu doufat, věřit a čekat dále, užívat si a těšit se z každého hezkého dne, který mi tento kluk dopřeje. Snad přijde ten nejkrásnější a nejslunečnější den. Věřil jsem, že se jej s tímto klukem dočkám. S klukem, který mi v tu chvíli silně svíral mou dlaň, s klukem, který se ke mně tulil a ozařoval mne svými hvězdičkami v očích.

„Půjdeme se navečeřet, tam, odkud jsme měli ten výborný oběd.“

Došli jsme do restaurace, recepční se okamžitě ujala své role. „Dobrý podvečer, pane Simone! Vítejte, váš stůl,“ vykračovala před námi, jako by nám razila cestu.

Přesto, že restaurace byla zaplněná, hluk velký nebyl, spíše jakési ševelení, občas cinknutí. Byl to výsledek jednak výborně udělané povrchové akustické úpravy, ale zejména výběru a výchovy hostů a personálu. Místa se zde objednávala a byla zamluvená i na měsíce předem. Host, který se nechoval podle očekávání, se dostal na černou listinu a do budoucna pro něj již rezervace nebyla možná. Restaurace nesoutěžila o hvězdičky, i když by si je jistě zasloužila, byla to restaurace s přátelskou staropražskou atmosférou, pro přátele, starousedlíky, sousedy. Její poslání nebylo založené na tom vydělávat peníze pro zisk, ale provoz se musel zaplatit. Restaurace poskytovala také catering zejména pro různé rodinné oslavy, velké akce nezajišťovali. Této služby jsem občas využil i já jako dnes na oběd.

Recepční nás přivedla k nejlepšímu stolu pro čtyři osoby u okna s výhledem na pražské věže.

„To je pekný výhľad.“

„Ano, mám jej rád,“ chytil jsem jej za ruku.

To se už u nás ukláněl šéfkuchař s čepicí, rudolící kluk, žádný kulatý tlouštík. Urostlý a zdatný třicátník, šibalské modré oči, blond krátké vlasy, trochu strniště. Pozdravil: „Dobrý podvečer, pane Simone.“

„Dobrý večer, Matýsku,“ zazubil jsem se, jmenoval se Matěj a jen já jsem mu říkal Matýsku, familiárně ode mne to bral jako projev mé náklonnosti. Pro ostatní byl pán šéf, šéfoval této restauraci a důležité hosty vítal sám.

„Mohu nabídnout…?“ začal, ale dál jsem jej zarazil.

„Matýsku, vždyť víš, že já jsem na ta domácí jídla.“

„Ano, vím, vím.“

„Dám si to moravské uzené, co tady voní na celý lokál, jemné zelí a šťouchané brambory, na večer nechci knedlíky, to bych pak musel pivo.“ Zvedl jsem zrak na svého hosta, správně pochopil, že si má říct, na co má chuť.

„Dám si to tiež ako ty.“

Matýsek se uklonil, za ním už stál sklepník se džbánkem červeného vína a naplnil skleničky. Džbánek položil na stůl. Přiťukli jsme si a ochutnali víno, nejsem expert na vína, nepiji moc, sem tam skleničku na vytrávení, i když lékaři mi stále doporučují pít červené víno ze zdravotních důvodů. Mně ale moc vína nejdou k chuti. Můj Matýsek, jak mu říkám, ví, co mám rád a jaká vína, takže když si přímo neřeknu, co chci, ví přesně, co mi má podat. I teď, víno mělo výbornou chuť, lehké, maličko nasládlé, ale ne sladké, nemám rád silná hutná vína se silnou příchutí třísloviny, to si dám raději Fernet.

Sám Matýsek nám nesl večeři. Minimálně polovina hostů se otáčela, aby zjistila, komu se tolik věnuje, takto jej viděli málokdy. Teď dokonce obsluhoval u stolu, to musí být hodně vzácný host, ale to je nějaký cikán, nebo nějaká hvězda? Dnes se v tom čert vyzná, samá Superstar a podobné akce a pak se každý pokládá za VIP. Ale tady se hvězdy a hvězdičky nechytají, tohle je solidní podnik, vážení hosté, skutečné celebrity, ne mediální opice. Kapitáni průmyslu, vědy, školství, zdravotnictví a umění. Útrata za oběd ve výši tři tisíce korun za osobu tu není výjimečná.

„Děkuji ti, Matýsku. Sluší ti to.“

Nevěděl, co myslím, pohladil jsem se tedy prstem po bradě, pak pochopil. „Á, strniště,“ smál se, „ale svědí jak sviňa. Holka doma zlobila a já se nestačil oholit.“

„Mně to nevadí, já tě líbat nebudu.“

Matýsek se zatetelil, popřál dobré chuti a ubíral se do svého království. Večeře krásně dráždila chutě, takže jsme neotáleli. Byla výborná, Matýsek přesně ví, jak to mám rád, dříve bývalo zelí více kyselé, ve většině restaurací jej stále tak podávají, ale já mu doporučil, aby jej mírně zjemnil, a on pak také došel k stejnému názoru, že je to tak chutnější. Když je maso jemnější, i příloha musí být jemná, aby nepřebíjela chuť masa, ale aby ji zvýraznila. Když je chuť masa výrazná a silně kořeněná jako výpečky, vrabci nebo zabijačkové speciality, tam sluší zelí kyselejší a výraznější. Také tím podpoří lepší trávení těžších tučnějších jídel.

Velmi jsme si pochutnali, můj host zase pěl ódy na kvalitu a chuť večeře. „Ten kuchár je skutočne veľmi šikovný a má ťa rád.“

„Ano,“ odvětil jsem, „já jej mám také moc rád.“

Můj host trochu zvážněl a zesmutněl.

„Je to můj dobrý přítel, známe se léta, znám celou jeho rodinu, děti i manželku. Občas se sejdeme na nějaké oslavě.“

Tvář se mu zase rozjasnila. „Ale ty si boháč a on kuchár a on ti hovorí pane a kamaradíte spolu?“

„Naše přátelství není založeno na penězích, ale na jiném bohatství, bohatství ducha, na vzájemné úctě, pochopení, toleranci, ale zejména na souznění duší. On si váží mého postavení a bohatství, protože ví, že ke každé koruně jsem se dopracoval svou pílí a tvrdou prací, nic jsem nedostal zadarmo, a já si vážím jeho, protože vím, že je to čestný a upřímný člověk, na kterého je spolehnutí a mimo jiné umí moc dobře vařit a má upřímné srdce. Mám hodně přátel různého společenského postavení, od kuchařů a číšníků, různých dělníků a podnikatelů až k vědcům, lékařům, profesorům a umělcům. Nezáleží, kdo jsou nebo kolik mají peněz, ale jací jsou, jaký mají postoj k ostatním, že nikoho nezavrhnou na první pohled, že dokážou pomoci potřebným. Prostě přítele si vždy musíš vybírat srdcem a pokusit se nahlédnout do jeho srdce.“

Položil mi ruku na tu mou. „Ty si veľmi dobrý chlap, teba musí mať každý rád.“

Usmál jsem se. Jó kdyby, pomyslel jsem si a povzdechl jsem.

Měli jsme dojedeno. „Pojď, něco ti ukážu,“ vstal jsem a vedl jsem jej ke kuchyni. Cestou přes restauraci jsem úklonem hlavy pozdravil několik známých tváří. Vešli jsme do chodby vedle kuchyně, oddělující stěna byla od soklu ke stropu prosklená, aby bylo vidět do kuchyně a nemusely se otvírat dveře a také aby se vstupující a vycházející z kuchyně nesrazili ve dveřích.

„Tak se podívej na Matýskovo království!“ Ten to měl sehrané jako ten nejlepší orchestr. Zahlédl mne, jen jsem mu dal znamení, aby se nenechal rušit, že nic nechci. On se předváděl, že je šéf, a ihned plácl jednoho pomocníka, co se mu připletl do rány, pohlavkem. Byl to takový laskavý pohlavek, kluk to znal a jen se pootočil a uculil, možná i poděkoval žertem, znal jsem jejich špičkování.

„On ich bije,“ konstatoval můj host.

„Ano, ale s láskou.“ A oba jsme vybouchli smíchy.

Pootevřel jsem dveře do kuchyně, a aby mne všichni slyšeli, hlasitě jsem zvolal: „Zdravíme vás, mládeži, nezlobte mého Matýska!“

To už řvala celá kuchyně a Matýsek jim hrozil rukou. Zamávali jsme jim a dali se na odchod.

„Ty neplatíš?“ zeptal se.

„Tady se peníze moc nepoužívají, u těch dveří, jak jsme stáli, je v kuchyni terminál, tam číšník vždy při odchodu z kuchyně zaznamená, komu co odnáší z kuchyně, kterému hostu, to se zobrazuje a zapisuje na účet toho hosta na terminálu v recepci, a když odchází, tak potvrdí účet a zaplatí, většinou platební kartou nebo telefonem, může také účet navýšit o dýško pro personál, nebo tam zaplatí hotově.“

Při odchodu mi recepční podala tablet s mým účtem za večeři, zaokrouhlil jsem jej na celé stovky a potvrdil na skeneru otiskem svého palce. Vyšli jsme na ulici.

„Ty platiš palcom?“

„Ano, mám hodně bohatý palec,“ culil jsem se na něj s nevinností v očích. Uraženě se na mne koukal. Chtěl jsem s ním ještě žertovat, například mu říct, že mám v palci čip nebo něco podobného, ale nechtěl jsem, aby se cítil jako hloupé dítě. Místo toho jsem mu vysvětlil, že stálí hoste mají důvěru od vedení restaurace, mají svůj inkasní účet v terminálu restaurace a útratu jen potvrzují otiskem prstů, čímž se to inkasuje z jejich účtů v bance. I oběd jsem doma takto platil.