Znovu nalezená láska 37 – Marián

Dopoledne jsem úspěšně absolvoval poslední přezkoušení ve škole, takže vysvědčení bude samá výborná.

„Ahoj Simon!“ volala mi Juditka ihned v pondělí odpoledne po našem návratu z Paříže. „Mám pre teba veľmi lukratívnu ponuku. Dostala som na starosť niekoľko objektov, ktoré neboli predajné. Já som neurčila cenu, len mám za úlohu nájsť niekoho, kto sa toho ujme. Môžeš ich získať za jednu korunu každý, ak sa zaviažeš, že ich do jedného roka zdemoluješ, alebo urobíš rekonštrukciu. Budeš mať pekné pozemky, jeden priamo v centre, to je ten starý mlyn. Potom je tam bitúnok a pila, mliekáreň a konzerváreň. Je to preto, že technologické zariadenia sú zastaralé a opotrebované, budovy schátralé. Demolícia a likvidácia sú odhadom nákladnejšie než hodnota pozemkov, ale ako znám teba, tak ty si s tým dokážeš poradiť a ešte na tom vyzískaš,“ rozchechtala se do telefonu.

„Juditko, tie sila, čo stoja za konzervárňou, patria mliekárni?“ Opět se hlasitě rozesmála.

„Ty máš skutočne nos na peniaze. Tých desať veží je plných sušeného mlieka. Každá tá veža obsahuje sušené mlieko v hodnote dva a pol milióna korún. Takže je tam mlieko v hodnote dvadsať päť miliónov. To si asi nikto neuvedomil. V dokladoch to uvedené nebolo, tam boli uvedené len nehnuteľnosti. Sama som si tie objekty prešla, aby som vedela, čo ponúkam. Ešte je tam päť nákladných automobilov Liaz s cisternami na mlieko. V konzervárni je naftový lokotraktor a niekoľko nakladačov Desta, ale neviem v akom stave.“

„Ten modrý lokotraktor si pamätám, riadil ho pán Štrba, čo bývá za našou záhradou. Juditka, vybav to z kresnym Pištom, má zmocnenie ma zastupovať, já mu o tom poviem.“

„Čo budeš robiť s toľkým mliekom?“

„Už som sa bál, že sa nespýtaš.“ Rozesmáli jsme se oba. „Bude zo mňa zmrzlinový kráľ.“ Oba jsme vybouchli. Já to ale myslel vážně, bude to spousta zmrzliny.

„Skoro som zabudla ti poďakovať sa za ten výlet do Paríža a všetko okolo, ale hlavně za ten posledný darček, čo si mi dal v Prahe. Viac ti o tom poviem osobne, až prídeš domov. Je to velmi poučné a inšpiratívne video. Ďakujem!“

Obratem jsem volal kmotra, když jsem mu řekl, co ho čeká, ztratil řeč. Promluvil jsem si i s jeho ženou Magdou a požádal ji, aby si promluvila se svou sestrou Márií, která dělá technologa výroby v mrazírnách v Prešově. Chtěl jsem si do budoucna zajistit výrobu zmrzlin, tak ať má dost času připravit se na to. Věřil jsem, že to přijme, a také to přijala, ještě večer mi volala, aby se povyptávala na podrobnosti. Budu tam muset přijet a osobně vše projednat s kmotrem a strejdou Palom, zejména vybudování nových provozoven, mrazírny, pily, jatek, mlékárny, konzervárny, úpravu toku řeky, zpevnění břehů, rekultivaci kamenců a další a další úkoly, které z toho vyplynou. Měl jsem v úmyslu odkoupit i JRD v sousední vesnici za řekou a zřídit tam vlastní statek pro chov dobytka. JRD už se tam hroutilo a nikdo o to nestál. Také potřebuji někoho pro chov ovci. Potřebuji baču.

Blížilo se pololetí, Jana s Pepčou moc nadšené nebyly, když jsem jim řekl, aby mi připravili pololetní bilanci. Chci zvlášť vyhodnotit obchodování s armádou.

Školní rok se chýlil ke konci, Pepíkovi jsem dal seznam studentů, co se hlásili na brigádu, a svěřil jsem mu její organizaci. Koukal na mne se zděšením.

„Co je?“

„Jak to mám udělat?“

„Copak, neumíš číst a mluvit? Máš tady seznam, telefony a adresy, tak je kontaktuj a úkoluj. Otec má seznamy nemovitostí a je tam i Josífek, který to bude všechno řídit, tak se spolu domluvte a problémy řešte s otcem a Josífkem. Snad to dokážeš, věřím ti. Jo a máte k dispozici UAZy.“

Kluci se ve středu vrátili ze Spojených států plní elánu, zejména Míra. Nenechal jsem ho moc odpočívat a už druhý den jsem ho vzal s Pepou do Holešovic a ukázal jim, jak si představuji přestavět tamní středisko. Dvůr vybagrovat, průčelní budovu před dvorem zbourat, aby se lépe bagrovalo pro minimálně dvě patra podzemních garáží, pokud to geologické podmínky dovolí, tak spíše tři patra. Průčelí pak postavíme nové, přízemí bude celé prosklené a budou tam vystavené vozy k prodeji. Do podzemních garáží budou instalované zdvižné plošiny.

Zajeli jsme také podívat se na vozy uskladněné na Výpichu. Dobře se prodávaly nákladní vozy, také osobní, zejména Volhy, UAZy, Žigulíky a Škodovky. Zůstávalo tak hodně štábních autobusů, to jsou skříňové vetřiesky. Nově tam stály tahače Tatra 148 se skříňovými návěsy.

„Co je to?“ zeptal jsem se Pepy.

„No, dvanáct je jich téměř prázdných, jsou tam jen takové malé stoly a něco jako barové židličky. Byly to polní jídelny pro štáby. Čtyři jsou pekárny, dva mrazáky, mají vestavěné vlastní naftové elektro agregáty.“

„Sakra, co s tím, kdo to koupí, k čemu? Popřemýšlejte, jak to sprovodit, k čemu se to dá použít, případně přestavět. Do pr… bordel na kolečkách.“ Kluci se rozesmáli.

„To by nebylo marný, udělat z toho pojízdný bordel,“ chechtal se Pepa.

Po chvíli mne snad osvítil Duch Svatý. Ty skříně mi připadaly podobné jako dědův včelín. Uděláme z toho pojízdné včelíny. Míra z toho moc nadšen nebyl.

***

Jeden tahač s návěsem jsem poslal dědovi na Slovensko a podle jeho instrukcí pak kluci na statku vyrobili za necelé dva týdny pojízdný včelín. Dědovi se moc líbil a já dostal nápad, přes dědu sehnat včelstva a pronajímat je zemědělcům k opylování plodin. Sehnat včelstva byl problém, na Slovensku a ani v Čechách jich tolik nebylo, tak jsme je sehnali v Maďarsku, ale ty peripetie s jejich dovozem nikomu nepřeji. Horší bylo sehnat včelaře, který by se o ně staral, ale povedlo se nám. Milan, stavební mistr, co dědovi občas pomáhal se včelami a stavěl pro dědu a babičku dům, přivedl jednoho mladého kluka, který dělal u něho v partě a vyrůstal v děcáku. Kluk byl tím nápadem nadšen. Svěřil jsem ho dědovi, který byl rád, že se našel někdo mladý se zájmem o včelaření, a tak se mu věnoval. Kluka jsem musel upozornit, že děda je trochu morous, aby si to nebral moc k srdci, že není zlý, jen hudruje.

„Nebojíš sa včiel?“

Zavrtěl hlavou. „Keď to prežili iný, tak to zvládnem tiež.“ Zasmáli jsme se.

Děda ho ustrojil, že půjdou do včelína. Odcházeli jsme do včelína.

„Ty ideš s námi? Nebojíš sa, keď nemáš ani kuklu?“ Teď jsem zavrtěl hlavou já. Děda se rozchechtal.

„Ten je jak kráľovna, včolky ho ľubja.“

Než jsme vešli do včelína, sundal jsem si triko, aby mi do něj některá včela nezalezla. Marián se na mne vyděšeně podíval, ale viděl jsem v jeho pohledu i obdiv. Že by? Problesklo mi hlavou, musím to zjistit. Marián nebyl žádný model, ale vypadal dobře stavěný a byl mi velmi sympatický.

„Od malička k nim chodím skoro nahý, len v trenkách a nikdy mi neublížili. Musíš len dávať pozor, aby si ich niekde nezovrel. Počkaj!“

Zastavili se, i děda byl zvědav, co chci. Vzal jsem jeho ruce a sundal mu rukavice. Pak jsem jeho dlaně položil na svou hruď.

„Otieraj sa o mňa nech naberieš môj pot a pach.“ Děda se rozesmál, pochopil to. Marián se trochu zdráhal, ale po chvilce se osmělil a jezdil dlaněmi po mém těle. Užíval si to, neměl jsem o tom pochyby. Hezky se u toho uculoval a zajel mi i do podpaží.

„Myslíš, že to bude účinkovať?“

„Dúfam, prinajhoršom schytáš nejaké žihadlo, hlavne sa neplaš, musíš to vytrpieť. Žihadlo nie je nič hrozného, prežiješ to, dúfam, že nie si na to alergický.“ Zavrtěl hlavou a vešli jsme do včelína.

Děda to tam trochu okouřil, pak otevřel úl, který také okouřil a pohledem mne vyzval, ať vyndám rámeček. Husím brkem jsem si ho očistil a holýma rukama jsem ho vyndal. Pozoroval jsem Mariána, jak mne s napětím sleduje. Brkem jsem nabral včelku a položil si ji do dlaně. Párkrát se zatočila a odletěla. Druhou jsem dal na dlaň Mariánovi, včelka se zase zatočila a odletěla. Marián si úlevně vydechl. Nechal jsem ho pak s dědou a šel jsem za babičkou.

Děda s babičkou si ho skoro adoptovali, pomáhal jim také v domácnosti, nanosil jim dřevo do kamen a vodu, nezapomněl jim naplnit ani kamnovec, aby měli teplou vodu. Bydlel na ubytovně ve městě, tak jsem ho přestěhoval do bytu na statku. Pozval jsem ho na oběd k nám. S mámou jsem se domluvil, aby mu pomohla a postarala se mu o prádlo, on totiž neměl skoro nic. Naobědvali jsme se a pak jsem se ho zeptal, zda by nechtěl nějaké oblečení po mně, byl totiž o něco menší než já, i když byl asi o dva roky starší. Co ho vyhodili z děcáku, tak pracoval u stavební firmy a bydlel na ubytovně. Ségra již měla přehled o tom, co nenosím a z čeho jsem vyrostl, tak mu to ukázala.

Stál jako přikovaný, nedokázal promluvit, až po chvilce se slzami v očích děkoval.

„Ďakujem, ďakujem! Veď to sú skoro nové veci, akoby ani neboli nosené.“

„Nalož si to do auta, odveziem ti to.“

„Marinko, daj mu i dajaké taníre, príbor, harčičky a tak, co ce napadňe, naj má, co mu treba.“

„A ňedáme mu i mikrovlnku, chladničku a rychlovarnu kanvicu z kuchyňky? I tak už tam nič ňerobíme.“ Přikývl jsem, kuchyňka, to byl takový malý domeček vzadu na dvoře, kde jsme v době, když jsme chovali dobytek, dělali zabíjačky, připravovali krmení nebo v létě i vařili, aby v bytě nebylo zbytečně horko. Vše jsem mu odvezl. Když jsme vše nanosili do bytu, usedli jsme si, abychom si oddechli. Mariánovi zvlhly oči.

„Čo sa stalo?“ Jen zavrtěl hlavou. Pohladil jsem ho po zádech. Po chvilce se ke mně přivinul, ale brečel více. Vzpřímil se a otřel si slzy.

„Prepáč! Všetka tá vaša starosť ma veľmi dojala.“ Opět jsem ho pohladil a zadíval se mu do očí. Objal jsem ho.

„Pozri!“ ukázal rukou do kouta, kde byla jedna menší cestovní taška a dvě igelitky. „To je celý môj majetok, všetko čo mám.“

„Možno si postrehol, že sme veriaci a riadime sa podľa kresťanských pravidiel. Jedným z hlavných je 'Miluj bližného svojho!' No a pre nás je každý človek náš bližný. Neznáme pojem nepriateľ, i taký človek, ktorý sa chová nepriateľský, je náš bližný. Máma ma neustále napomínala, 'Kdo do teba kameňom, ty do neho chlebom!'“ Pohladil jsem ho po tváři a pak mu na ni dal polibek. Marián se opět rozbrečel.

„Prepáč, já som taká plačka, všetko má dojme. Ešte má nikdo nikdy nepobozkal.“ Nemohl jsem tomu uvěřit a ani jsem si to neuměl představit. My jsme se doma, zejména s rodiči, líbali neustále, i několikrát za den. I dnes jsem dal i dostal alespoň tři polibky. Když jsem například procházel kolem maminky, tak mne pohladila a políbila, jen tak, bez nějakého zvláštního důvodu. Když k večeru přišel táta znaven do kuchyně, první co bylo, že si nás zlíbal. Já se vždy škeřil, protože jak mu přes den narostlo strniště, škrábal a on to velmi dobře věděl a schválně se otřel o mé líce a uškeřil se na mne.

„Osprchuj sa a slušne obleč, pôjdeme nakupovať.“ Nechápavě se na mne díval. Vybral jsem mu z toho oblečení věci, které si má obléci, a položil je na postel.

„Na čo čakáš? Už si osprchovaný? Bež! Potom si toto obleč a príď k nám. Já sa idem domov tiež osprchovať a prezliecť.“

Bylo mi Mariána moc líto, moc lásky si asi neužil. Nedalo mi to a doma jsem to povyprávěl, maminka ronila slzy. Když Marián došel k nám, maminka ho přivítala polibkem.

„Ty si fešák,“ pochválila ho a on se rděl a ošíval. Pak pokaždé, když k nám přišel nebo odcházel, ho maminka neopomněla políbit a on si toho užíval. Rychle si na to zvykl a pak už je sám každou chvíli, když uznal za vhodné, líbal, i tátu. Jednou se mi přiznal, že táta skutečně škrábe, ale je mu to příjemné.

Cesta do Košic nám chvíli trvala, tak jsem se odhodlal zjistit, jak na tom je.

„Páčia sa ti chlapci?“ zeptal jsem se přímo, tak jak jsem měl ve zvyku. Nerad chodím kolem horké kaše. Chtěl jsem mu dopřát trochu času, tak jsem pokračoval.

„Mne sa páčia, mám niekoľko kamarátov, s ktorými si užívam, ale k žiadnemu sa neviažem. Vieš, mal som vážny vzťah, ale nevydaril sa a já som sa z toho dĺho dostával, preto sa nechcem na nikoho viazať.“ Celý zarudlý se na mne s úžasem díval. Snad měl rudou i tu hezkou maličkou prdelku, kterou mu teď obepínaly moje staré, ale hezké levisky.

„Myslím, že áno,“ odpověděl mi po delší odmlce.

„Ty si to nikdy z nikým nezkusil?“

Zavrtěl hlavou.

„No vieš, v decáku bolo pár chlapcov, čo to spolu zkúšali, ale len tak, že si vzájomne rukou pomohli pod dekou. Já som sa hanbil, nemal som odvahu to zkúsiť.“

„A chcel by si?“ Vyvalil oči. Sklopil hlavu. Zrudly mu uši a on pokýval hlavou na souhlas.

„Mám večer prísť k tebe?“ Opět přikývl. Líbilo se mi, jak se upejpá. Je tak rozkošný. Zajel jsem ke krajnici a zastavil. Přitáhl jsem se k němu a dal mu hluboký polibek. Ani nedutal, jen se rděl a lapal po dechu. Opět jsem ho políbil, tentokrát jsem si dal více záležet a jemně se mu zakusoval do rtů. Při třetím polibku jsem mu zajel rukou na ten hezoučký zadeček. Sotva jsem se opanoval, abych ho neojel na místě. Ocas mi pořádně ztvrdl a trochu i slintal, jak jsem to po chvilce zjistil, když se mi lepily boxerky.

„Veľmi sa na teba teším, už sa nemôžem dočkať.“ Pohladil jsem mu stehno a lehce zajel dlaní do jeho rozkroku. Více jsem raději nezkoušel a honem jsem vyrazil. První jsem mu koupil pěkný šedě-modrý oblek a příslušenství, kravatu jsme vybírali dlouho, tak jsem mu jich vzal pět, ať si z nich vybírá pak doma.

„Načo mi bude oblek, ženiť sa nehodlám?“

„Nikdy nevieš, určitě bude príležitosť. No, keď ťa naši zlákaju do kostola na omšu, tak tam sa chodí v obleku,“ usmál jsem se.

„A to môžem tam ísť, keď niesom pokrstený?“

„Tam môže prísť každý, kdo po tom túži. Môžeš sa nechať i pokrstiť, keď budeš chcieť a budeš to myslieť vážne. Rád budem tvoj krstný.“ Culili jsme se oba. Pak jsme jeli do Carrefouru, kde jsem nakoupil dle seznamu od sestry. Pro Mariána jsem vybral nějakou kosmetiku, většinou s vůní heřmánku nebo levandule. To proto, že jednak ji mám rád, a také jsem zjistil, že ji miluji včely. Vzal jsem mu i televizi, aby se po večerech nenudil. Mariánovi jsem do jeho vozíka naházel plno oblečení, mikiny, trička, ponožky a boxerky, také pár kšiltovek a další všelijaké serepetičky, co mi připadalo za vhodné. Vybral jsem pro něj moc pěknou manikúru v matném kovovém pouzdře. Nesměl jsem zapomenout na něco sladkého a na mléčné produkty, zejména výborné francouzské sýry. Miluji ořechový sýrový dort. Pro tátu sýr s modrou plísné, ten má rád. Loni, když jsem mu ho přivezl z Francie, asi čtyřkilový válec, nedokázal se od něj hnout.

Asi po dvou hodinách jsme jeli do Sveta športu. Co čert nechtěl, proti nám se valil Peter a Bélla, oba vysmátí jako sluníčka.

„Zaś śi nám neverný, zaś máš nového amanta,“ vyřvával Peter na celý nákupák. Chudák Marián by se nejraději schoval do myší díry. Já se chechtal, až mne braly křeče. Objali jsme se a zlíbali. Nezapomněli jsme si navzájem i pohladit prdelky. Mariána to také neminulo a kluci si ho pěkně dobírali. Chudák byl z toho úplně vedle. Možná, že by utekl, kdybych ho nedržel za ruku.

„Usmej sa, to je najlepšia obrana.“ Křečovitě se zašklebil.

„Vy komedianci, už to starčí! Neplašce mi ho, bo mi ucekňe,“ okřikl jsem je a oni se zklidnili.

„Muśíš prísc zahrac na zábavu, už śi dluho ňebul, skoro na tebe tam tvojo obeceňstvo zapomlo. I máma śe už na tebe pýtala.“

„Mám teho veľo, teraz tu z Mariánom robíme sčitaňe včoloch, a te bestije furt litaju sem a tam. Jeden roj zme dohaňali až sem do Košic.“ Všichni jsme se rozchechtali, i Marián.

Nejdříve jsme prošli nákupák, vybrali jsme několik souprav sportovního oblečení a obuvi, také i jiné potřebnosti, a poté jsme si sedli na kávu a pokecali. Slíbil jsem klukům, že první prázdninový víkend přijedu, tak ať si pěkně připraví dírky, a také že chci konečně vyzkoušet tu houpačku. Cestou domů se Marián ve voze jen stále culil a vrtěl hlavou, nemohl dostat z hlavy ty dva komedianty. Domů jsme dojeli zrovna k večeři. Po večeři jsem řekl, že mu pomohu s bytem, a odešli jsme.

Jen co jsme za sebou zabouchli dveře od bytu, Mariána jsem měl pověšeného kolem krku a líbal mne, až se zadýchal. Podebral jsem ho za prdelku a odnesl do pokoje. Ocas se mi pěkně splašil. Líbali jsme se a líbali. Sundal jsem mu triko a zlíbal jeho obnažené tělo, pohrával jsem si s bradavkami, líbal je a ožužlával. Marián strnul a vzrušeně dýchal. Ulehl na záda a plně se oddal mé péči. Po drahné době jsem se pomalu svými polibky posouval níž a níž. Jazykem jsem se mu pošťoural v maličkém pupíku. Krásně se u toho kroutil a sténal. Miluji to, když vidím a slyším, jak se to mému partnerovi líbí, a o to více mne to nabudí. Rozepnul jsem mu knoflík na leviskách a pomalu jsem mu rozepínal další, nádherně se chvěl vzrušením, rozepnul jsem další knoflík a Marián zatajil dech. Uchopil jsem džíny za cípy a trhnul, rozeply se zbývající knoflíky a z kalhot vystřelil krásně vypnutý stan, na vrcholu už trochu mokval. Přimáčkl jsem na něj svou tvář a nasával jeho vůni. Jemná směsice vůní jeho potu a výměšku slasti z klacku s několika kapkami zlatého deště mne vzrušila ještě více. Jako by to namíchal nějaký alchymista. Ze všeho trochu a jak to dokáže zapůsobit, a pak, že neexistuje mezi lidmi chemie. Za pár hodin, až se tyto jeho výměšky začnou více rozkládat, budou jeho spodky určitě smrdět, ale v tomto okamžiku mi voněly. Voněly touhou, voněly mládím, mužností… Snažil jsem se zakódovat si do mozku tu jeho opojnou vůni. Na tváři jsem cítil, jak mu pulzuje krev v klacku. Otíral jsem se po něm svou tváří a on pulzoval ještě více, vzepjal se a … hlasitě vzdechl a stříkal do boxerek.

„Prepáč, prepáč!“ Honem se omlouval. Zvedl jsem se a políbil ho na ústa, jemně, něžně.

„Ššššt, nič sa nestalo, je to krásné, len si mi potvrdil, že sa ti to páči.“ Usmáli jsme se. Pohladil jsem mu tvář.

„Poď do kúpeľky, vysvetlím ti, ako sa vypláchneš.“ Pozorně poslouchal a přitakával.

Než se Marián zvelebil, já si dal kávu. Vypadal jako růžička, když vyšel z koupelny, krásně se červenal. Honem jsem běžel také se osprchovat. I poté, co jsem přišel z koupelny, se Marián stále rděl. Sundal jsem si župan a předvedl se mu v celé své nahotě. Marián vytřeštil oči a polkl naprázdno. Prstem jsem na něj kývl, aby popošel ke mně. Pevně jsem ho objal, jednou rukou pod prdelkou a druhou v zátylku jsem si ho přitiskl k sobě a vášnivě jsme se líbali. Moje šmátravé prsty mu neustále rejdily v roklince a prohrabávaly jemné chloupky. Po chvíli sklonil hlavu a zkoušel si pohrávat s mými bradavkami, bylo znát, že v tom nemá zkušenosti, ale byl jsem trpělivý a dával jsem mu najevo, kdy je to hezké a příjemné a kdy už není. Rychle se učil a pozorně pozoroval mé reakce. Po chvíli se sesul na kolena a přivinul svou tvář na můj tvrdý klacek. Dlaní mi mnul koule a jazykem se blížil k uzdičce, trochu váhavě se jí dotkl špičkou jazyka, pak ji opatrně olízl. Nesměle pojal do úst žalud. Chvilku čekal, pak ho začal obkružovat jazykem za neustálého hnětení mých koulí. Sál mou šťávu a pozvolna přirážel ústa na ocas. Hezky pozvolna ho kouřil a já se oddával jeho hrátkám. Bylo to krásné, jemné, neuspěchané.

Přizvedl jsem ho a položil na postel, lehl jsem si k němu opačným směrem, abychom se mohli vzájemně uspokojovat. Jeho pěkný pružný a jemně prohnutý klacek jsem si vychutnával, stejně tak pěkný pytlík s kulkami. Jazykem jsem mu je prohazoval a občas jemně ústy sevřel. Prsty jsem mu rejdil po hrázi a občas zajel na rozetku a zatlačil na dírku. Zvedl jsem se do pokleku nad jeho hlavou, tak aby se i nadále mohl věnovat mému klacku, a zvedl jsem mu nohy. Sklonil jsem se a jazykem jsem se věnoval jeho vyšpulené prdelce, zejména krásné růžovoučké rozetce. Zarazil se a hlasitě zasténal. Já toho využil a přesunul se za něj, abych měl k té nádheře lepší přístup. Zavřel oči a slastně sténal. Dlouho jsem si s ní takto pohrával za občasného průniku prstu do dírky. Postupně jsem mu rozevíral tu maličkou dírku. Nechtěl jsem mu ublížit, a tak jsem nespěchal, trvalo to dost dlouho, než jsem se dopracoval k cíli. Z toho sténání a hekání byl Marián už dost znaven, ale stále se slastně culil.

Když byl dostatečně připraven a i já už byl připraven, Marián zpozorněl, vypadal trochu vyděšeně. Políbil jsem ho jemně na tvář.

„Neboj sa, kedykoľvek môžeme prestať.“ Jen lehce kývl hlavou a uculil se. Žaludem jsem mu obkružoval rozetku, naklonil jsem se a trochu drsně jsem mu zuby sevřel bradavky. Hlasitě vyhekl a já se přehoupl žaludem za jeho ochranu. Pomalu jsem se soukal do jeho nitra. Nádherně se rozechvěl a slastně vzdychal. Bylo to náročné, ale i nádherné dobývání. Zatím jsem nikdy neměl nikoho, kdo by byl tak stažen. Trochu jsem se bál, abych mu neublížil, a tak jsem pozorně sledoval jeho reakce. Nebylo na něm vidět, že by ho to bolelo, a když jsem se pro jistotu zeptal, zda mu to nepůsobí bolest, zavrtěl hlavou.

„Je to niečo neskutočne krásné!“ odpověděl mi rozechvělým hlasem. Políbil jsem ho. Můj klacek se v něm tím komplimentem povzbuzen vzpínal a Marián se krásně rozvzdychal a hekal o závod. Jeho klacek byl napjatý, až fialověl, ještě že jsem mu prozíravě nasadil škrtidlo, určitě by už vybouchl. Když se mi konečně povedlo maximálně se do něho vnořit a pak se několikrát opakovaně vrátit a opět do něho pronikat, byl jsem ve vytržení. Napoprvé to bude stačit, usoudil jsem. Marián vypadal dost zmožen, tak jsem mu uvolnil škrtidlo a jemně mu sevřel koule. Marián zařval rozkoší a vystříkl z něho neskutečný gejzír a pak další a další. Nemohl jsem uvěřit, kolik toho ze sebe vystříkal. Já už jsem to také nezadržoval a vystříkával jsem mu nitro. Marián zmožen slastí se už jenom uculoval a pohladil mi tvář.

„Ďakujem, bolo to niečo nádherné!“

„Ty si nádherný!“

Cudně sklopil oči. Dal jsem mu jemný, ale dost dlouhý polibek. Zalapal po dechu.

„Ty si nezmar!“ rozesmál se.

V pátek ráno jsem měl pracovní schůzku se všemi vedoucími v Tatrách. Každý z nich si připravil zprávu o hospodaření a přednášel tam své úspěchy i neúspěchy. Pak jsem přednesl, co všechno nás čeká, rozdal jsem úkoly a pak následovaly připomínky a náměty na řešení, případně další návrhy na výhodné akce. Prvořadé bylo zajištění rekultivace Kamenců a zabezpečení koryta řeky. Vzhledem k tomu, že již ohrožovala i železniční val, tak to dostal za úkol strejda Paly, který pracoval pro železnice. Musí svolat jednání všech zainteresovaných, hlavní je Povodí Hornádu, které za to odpovídá, celá léta se o to nestarali, takže jim musí pohrozit, že budeme žádat náhradu škody za zničené Kamence a pole. Taktéž přesvědčit zástupce železnic, aby se k nám připojili, a tak jsme Povodí donutili k reakci a úhradě nákladů. Nesmíme opomenout ani Prefu z vedlejší vesnice, která tam těžila štěrkopísky a zhuntovala Kamence, aniž by je následně zrekultivovala. Juditka, i když zatím nebyla u nás zaměstnaná, ale do budoucna s ní počítám, až skončí na kraji, dojedná s městem, že zrekultivujeme pozemky po pile, jatkách a mlýnu, a tyto lukrativní pozemky v centru města vyměníme za pozemky, které jsou v současnosti jako nelegální skládka za městem u konzerváren. Tam bychom v budoucnu vybudovali novou pilu, jatka i mlýn. Nejzásadnější úkol, který před námi stál, byla výstavba stožáru pro Telcom. Bylo nám vydáno již stavební povolení, proto využít zbrojíře pro případné odstřely skal pro hloubení základů a osádka Kamova bude osazovat tyto stožáry. Bylo toho hodně co řešit a protáhlo se to až do večera. Všichni měli zajištěné ubytování v hotelu a na víkend si mohli pozvat i partnerky či partnery.

Po večeři mne navštívila Juditka a poděkovala za to video i pomůcky, prý to vyzkoušeli ještě v neděli večer a bylo to nádherné. Možná, že Marek už nebude ani chtít žádného chlapa. Trochu mi to bylo i líto, bylo to s ním moc pěkné, ale co, najdu si někoho dalšího, hlavní je, že budou spolu šťastní. Přál jsem jim to. Před večeří přijel autobusem i Mareček, Bélla a Peter, no tak a už mám za Marka náhradu. V duchu jsem se smál, ale Marka seniora nikdo nemohl nahradit, byl jedinečný. Po večeři k nám přišli Dušan s Jankom a Fanda s Ďoďom. Naše debata pokračovala o výhledech do budoucna.

„Janko, já ani neviem, čo študuješ a čo chceš robiť do budúcna.“

„Študujem hotelovku, takže niekde prevádzkára reštauracie.“

„A nechcel by si viesť tento hotel?“ Podíval se na mne s úžasem. „Samozrejme, že nie od zajtra, ale keď po strednej pôjdeš na výšku, tak to tak akurát vychádza, že by Maťašák ťa zaučil a mohol ísť na dôchodok.“ Usmáli jsme se.

„Mám s tebou rátať?“ Usmál se i Dušan a Janko přikývl.

S Fandou jsme řešili, jak postoupil se zabezpečením dílny na demontáž munice. Předpokládá, že do srpna bude dílna připravená.

„A co ostraha?“

„Licenci na výcvik už mám, teď řešíme střelnici, nejlépe by bylo postavit si vlastní.“

„A co ti brání? Vlastníme velký kus lesa před skladem, tak se do toho pusť. Také vyřeš držení zbraní pro výcvik, zbrojní průkazy, munice máme dost. Zjisti také možnost držení automatických zbraní, zejména samopalů nebo automatických pušek, na to jsou speciální podmínky a my je splňujeme. Máme zvláštní status, víš přece, že ke vstupu k nám do objektů nemůže vydat příkaz ani soudce, pouze bezpečnostní rada státu. Nezapomínej, že to musíš vyřešit do konce září, než půjdou kluci do civilu.“

Pokýval souhlasně hlavou.

„Z těch stávajících kluků by tady zůstalo asi dvacet, ale do budoucna potřebujeme pro ně lepší bydlení, nemohou stále bydlet na ubikacích. Chtějí také nějaké soukromí.“

„Když se bude stavět střelnice, tak můžeme postavit i něco k bydlení, domluv se se strejdou Palym a tady máš Ďoďa, stavitele, tak spolu můžete něco vymyslet a namalovat. Mysli na to, že bys také studoval lesnickou fakultu ve Zvoleně, potřebujeme i hajného, máme i další lesy. Nebylo by od věci vybudovat zde nějakou školku, před skladem je dost holin, tak kluci tam mohou něco vybudovat a pěstovat, ať máme do budoucna dostatek sazenic, případně i na prodej. Piš jim brigády, mohou si už teď něco vydělat. Od lesů můžete koupit semena, smrky, jedle, borovice, buky a duby. Mohou také pěstovat semenáče ovocných stromů, ať máme na podnože.“

„No aspoň se kluci nebudou nudit.“

„Dobře, kupte lesní traktor s pluhem na trhání pařezů, myslím, že ho uživíme, případně i další potřebnou mechanizaci. Do zimy připravíte školku, vysejete a na jaře budete vyhlížet, jak to leze.“ Rozesmáli jsme se.

„Ďoďu, jak sme na tom s kúriu?“

„Nedávno tam boli pamiatkári, nenašli v sondách nič, len to pieskovcové ostenie okien, dverí a strielne. Musíš sa rozhodnúť, či chceš nechať súčasné kužeľové strechy na vežiach, alebo sa zhodia a budu ploché ako boli pôvodne s atikou s lastovičími chvostami.“ Tím jsem byl překvapen, tušil jsem sice, že tam dříve byla plochá střecha, ale po vlaštovčích ocasech tam nebyl ani náznak.

„Bolo by dobré, keby ste do zimy stačili urobiť rekonštrukciu strechy, ale najskôr zistím, či nám naši pamiatkári v Olomouci pripravia dostatok bridlice. Myslím, že by to už mohli stačiť, povolenie už majú a tiež niekoľko chlapov, čo ju tam ešte po vojne ťažili.“

„Zatiaľ robíme také práce, čo nepotrebuju povolenie. Vyčistili sme pivnice, boli plné zhnitých zemiakov, smradľavá kaša. Hasiči nám to tam pumpovali dva týždne. I sypanec už je uprataný, nebolo to tak hrozné, ale dostáva sa tam voda, budeme musieť urobiť odvodnenie a izoláciu. Ešte jedno prekvapenie, pod kúriou v pivnici v druhom poschodí je studňa, prameň je výdatný, ale je veľmi znečistená od tých zemiakov, budeme musieť ju dosť dlho odčerpávať, než sa vyčistí.“

„Vidím, že nezaháľate, tak sa dohodnite s Maťašákom, môžete za odmenu poslať na týždenný pobyt do našeho hotelu rodičov na trovy firmy.“

Ještě se ozval Dušan.

„Potrebujeme ešte aspoň jedného maséra, sám na to nestačím. Záujem o masáže sa veľmi zvýšil.“

„Koľko si účtuješ za masáž?“

„Nič, to robím v rámci hotelových služieb.“

To mne hodně překvapil, takto by se sedřel – a zadarmo.

„To si si zlé vyložil. Ty si masér a fyzioterapeut pro kúpeľné služby. Máš robiť masáže podľa pokynou nášho lekára kúpeľným hosťom, tý majú od lekára kúpeľný preukaz so zoznamom procedúr. Bežný hostia si to musia zaplatiť podľa požadovaných služieb, takto neregulovane by mohli žiadať masáž i trikrát za deň. Takže vypracuješ si masážne programy s ceníkom, požadovanú masáž si hosť zaplatí v recepcii a so zloženkou potom príde k tebe. Recepčná bude vedieť, ako dlho ktorá masáž trvá, a na zloženku napíše čas. Lekár jej dá i program pacientov, aby ich mohla tiež zaradit do časového plánu, samozrejme, že prednostne. To je chyba Maťašáka, musím mu to pripomenúť.“

Dušan se spokojeně uculil.

„Já už som to nezvládal,“ rozesmál se.

„A to ešte po práci som ťa vyťažoval já.“ Vybouchli jsme smíchem.

„Máš prehľad o tom, koľko je záujemcov o masáže, tak si vezmi k sebe niekoho na pomoc podľa potreby.“

„Kto chce kávu, kapučíno?“ ptal se Bélla a už to připravoval podle jednotlivých požadavků.

„Peter, prosím, nalej nám koňak.“ Uculil se a už naléval.

Fanda se cukal, že pojede autem. Nechtěl jsem ho přemlouvat, aby zůstali na noc. Nechtěl jsem, aby to dělal jaksi z donucení, že mi nechce odporovat. Chápal jsem ho. Ďoďo s Fandou se sblížili a já nechtěl narušovat jejich pouto.

„Priatelia, naše vzťahy sú neštandartné, ste moji zamestnanci, ale i priatelia, ba čo viac, intímny priatelia. V poslednom čase je moderné sexuálne harašenie, pokiaľ to takto budete cítiť, keď vás budem objímať, bozkať, alebo hladkať, povedzte mi to, nechcem vás obťažovať a pochopím to. Chcem, aby sme si rozumeli i do budúcna. Nikto nemusí mať obavy z toho, pokiaľ sa nebude so mnou intímne stýkať, že ho prepustím, či že sa na neho budem hnevať. To už som zažil, že som bol obvinený, že sexuálne zneužívám zamestnancov. Je mi to ľúto, ale musím to vyriešiť, a preto som sa rozhodol, že sa nebudem s vámi intímne stýkať.“

Nastalo hrobové ticho. Petrovi málem vypadla láhev s koňakem z rukou. Pak se začali všichni ohrazovat, že by to nikdy neudělali, aby mne z něčeho podobného obvinili.

„Priatelia, iné riešenie neexistuje, menia sa časy, mravy i ľudia. Čo je dnes prijateľné, zajtra vám to bude nepríjemné a nepriateľné.“

Kluci se každý po svém museli s mým rozhodnutím vyrovnat. Jelikož čas už značně pokročil, rozloučili jsme se. Petrovi a Béllovi jsem nabídl jednu ložnici, protože Peter měl u sebe jenom jednu válendu. Se mnou zůstal jenom Marek. Podíval se na mne trochu posmutněle.

„Škoda, že si sa takto rozhodol, mohlo byť ‚čoro-moro‘.“ Rozchechtali jsme se.

„Chceš tým povedať, že já ti nestačím?“ Pevně jsem ho uchopil za prdelku. Okamžitě se mi přisál na ústa tak pevně, že jsem měl dojem, že jsem v srdci tornáda. Milovali jsme se krásně a něžně, sami ve dvou. Marek byl ve vytržení.

„Raz si ako sto čertov a teraz si bol nádherne nežný. Sex s tebou je krásný, neviem, ako to bez teba vydržím.“

„Marek, viem, že sa ti páčia dievčatá, mal by si sám vyvinúť iniciatívu, popremýšľaj ako na to. Čo by sa ti páčilo, zkúšaj. Experimentuj.“ Zamyšleně se na mne koukal a pokyvoval hlavou.

„Páči sa mi milovať sa s tebou, ale vieš do budúcna si to neviem predstaviť. Žiť sám, alebo s chlapom, pravdepodobne by som to tajil, tak oko môj strýko a nemať deti, rodinu, myslím, že by som to nezvládol.“

Pohladil jsem ho po tváři a dal mu jemný polibek.

„Já ťa nepoznávam, si taký rozvážný.“ Rozchechtali jsme se.

„Som rád, že si to uvedomuješ, zkúsil si to a rozhodnúť sa musíš sám.“

Užívali jsme si krásnou sluneční sobotu a udělali jsme si společný výšlap ve čtyřech s Petrem a Béllom. Ve Veľkej Studenej doline jsme dováděli u vodopádu a málem to skončilo orgiemi, ještě že tam ta voda je hodně ledová.

S Petrem jsem si večer upřesňoval, jak to udělat s tou školou snowboardu a půjčovnou s prodejnou. Přijmeme toho kluka z Lomnice, s kterým dělal už nějaké sjezdy a reklamy, na plný úvazek a k němu ještě musí sehnat dalšího. Jak jsme pak zjistili, Bélla s Markem se ale vůbec nenudili. Bublinky z lázně lítaly někam až k Lomničáku, jak tam vyváděli. Sice jsem slíbil, že se zaměstnanci už dovádět nebudu, ale těch pár hodin o víkendech, co tam tráví Peter, se snad ani za zaměstnání považovat nedá. Také mi někdo říkal, že pravidla a sliby jsou od toho, aby se porušovaly. Doufám, že mne Peter nepodrazí. Za chvilku jsme se ke klukům v lázni přidali a rozproudili to ‚čoro-moro‘. Petra a Béllu jsme pořádně utahali, když jsme skončili, museli jsme je s Markem odnést do ložnice.

Protože ti dva nás neustále vytěžovali, tak my dva jsme si spolu nic neužili. Vklouzli jsme spolu do lázně a doháněli zameškané, to nám nestačilo, a tak jsme pokračovali ještě i v posteli. Marek vyvalil oči, když zasvištěly důtky a já mu jemně prošvihal prdelku.

„Dosť si má tým, ako si rozšvihal tie dôstky, vystrašil. Spočiatku to bolo jako útok sršňov, ale postupne má to viac a viac vzrušovalo.“ Zasmál jsem se.

„Marek, to je práve o tom, že to má vyvolať vzrušenie, túžbu, nie je to trest. Je medzi tým veľmi jemná hranica, musíš pozorně sledovať reakcie, aby si dokázal odhadnúť tu hranicu a neprekročil ju.“

Nalil jsem nám po skleničce koňaku, protože jsem si na něco vzpomněl a Marek by mi možná s tím pomohl.

„Marek, čo chceš robiť po škole?“

Zadumal se.

„Vieš, ani som o tom nepremýšľal. Asi sa pokúsim študovať ďalej, ale zatiaľ ani neviem čo. Teda, viem, že niečo technické, ale v súčasnosti je ťažké sa rozhodnúť. Asi nejaký obor automobilizmu, alebo dopravu.“

„A ako by sa ti páčila námorná plavba?“

Vytřeštil oči.

„Ty máš i námorné lode?“ vyhrkl ze sebe otázku.

„Zatiaľ nie, ale rýsuje sa, že čoskoro ich budem niekoľko mať. Jedná výletná, tri tankery, štyri kontejnerové, dve rybárské a asi päť riečných, nákladných. Zatiaľ o tom popremýšľaj, porozprávaj sa doma s rodičmi. Študovať by si mohol v poľskom Štetíne, ale to sa musíš poriadne naučiť anglicky. Študium je v angličtine. V Marseille budeš mať sídlo rejdarstva a možno, že získáme i druhé u Atlantiku v Le Havre.“

„Och, ci Bože, ty to valíš na pulné guľe!“ vzrušeně zvolal Marek, až ho to přepnulo do nářečí.

„Keď sa ti bude dariť, tak si vyslúžiš i nejakú jachtu,“ uculil jsem se na něj a dal mu jemný polibek.

Zvážněl, myslím, že ho mám na háčku.

***

Marek to vzal skutečně vážně a poctivě. Naši právníci pro nás vymohli všechny lodě. Podařilo se nám získat i poctivého rejdaře, který se chystal do důchodu, ale když jsme ho seznámili s Markem a řekli jsme mu, že nejdříve musí dostudovat a pak by nám ho mohl zaučit, rozzářil se. Přijal naši nabídku a vypadal dost šťastně. Pak prozradil, že stále toužil mít syna a naučit ho vše o lodích, dopravě a moři, ale měl jen holky a teď má možnost uplatnit to u Marka. Postupně všechny lodě prošly kompletní rekonstrukcí a modernizací. Když Marek vystudoval, několik let ho ještě zasvěcoval do námořních tajů. Marek si pak založil rodinu, bydlel ve vile za rejdařstvím. Až přijde vhodný čas, tak vám prozradím, koho si vzal. Nebo, kdo si vzal jeho?

***

Po snídani jsem se rozloučil s kluky a odjel domů, toužil jsem si zahrát v kostele, vždy mne to krásně nabudilo a dodalo jakési chuti do života. U nás už posedával v obleku vymóděný Marián. Moc mu to slušelo, až mi z toho zacukalo v klacku.

„Chcem sa pozrieť do kostola,“ vychrlil ze sebe, aniž bych se ho na něco ptal.

„Dobre, tak pôjdeš so mnou niečo skôr, potrebujem sa trochu rozcvičiť.“ Vysvětlil jsem mu, jak se má v kostele chovat, a on se jen uculoval. Když jsme se vrátili z kostela, nadšeně ze sebe chrlil chvalozpěvy, jak to bylo krásné, jak jsme s Palkom krásně hráli… Maminka ho hned objímala a líbala. Marián se celý tetelil, až jsem málem pojal podezření, že si to naplánoval schválně, protože věděl, že maminka ho bude za to líbat. Usmál jsem se a přál mu to. Lásky má maminka na rozdávání dost.

„Marián, ovládaš niektory cudzí jazyk?“ Vyděšeně se na mne podíval. Zavrtěl hlavou. „Bolo by dobré, keby si sa niektorý naučil, anglicky by bolo dobré. Môžeš sa to učiť s chlapcami, Peťom a Palkom. Tiež si vybav cestovný pas. Tu máš na to peniaze.“ Podal jsem mu dvě pětistovky. Chtěl něco namítat, ale já ho umlčel tím, že to po něm chci já, tak to také zaplatím.

Po obědě jsem se zeptal dvojčat, zda nechtějí jet s námi na kopec, na naše louky, mohli by nasbírat nějaké maliny. Že jsem se ptal, jen zavrtěli hlavami. Zato maminka se zeptala, zda bych nevzal ji s Marinkou.

„Rád, preco by som vás ňevyviz, ňezapomeňce na vendľačky. Zajdzem s Mariánom na statek, naj śe prebľeče a vy dva śe tyš porychtujce.“

Vyjel jsem do města, ne rovnou na kopec. Trochu to maminku i sestru zmátlo.

„Ňebojce śe, idzeme na lúky, aľe po ľepšej draźe.“

Ve městě za řekou se zvedalo pohoří, které se táhlo až k polským hranicím u Tater, po hřebenu vedla pěkná udržovaná lesní cesta, která pozvolna stoupala. Věděl jsem to, protože na louce jsme měli chataře, kteří tam jezdili starou MB 1000. Zrovna se vyhřívali před chatou, no chatou. Bylo to něco, na co by nikdo ani nedokázal nakreslit projekt. Bylo to na chatu dost velké, jednopatrové, se střechou klopenou na jednu stranu, stavební materiály různých druhů a barev. Picasso by to dokázal. Pousmál jsem se nad tou myšlenkou, ale pokud by tady ta chata nebyla, asi by mi chyběla, už jsem si na ni zvykl a jaksi skoro až zvrhle se mi líbila.

Nedaleko, na okraji louky schovaný ve stínu mohutných buků stál krásný, nevelký, tmavý srub. To byla druhá a poslední chata široko daleko. Patřila rodině mého spolužáka ze základky, jeho otec byl myslivec a rád chodil i tak oblečen. Vypadal jako Vinklář v pohádce Hrátky s čertem. Když nás naši chataři spatřili, pozvali nás na kávu. Maminka se sestrou pozvání přijaly, já s omluvou poděkoval, že po jídle kávu nepiji, což je pravda. Vzal jsem Mariána trochu dál a tam se nám objevilo krásné panorama na naši vesnici a okolí. Byl to moc krásný pohled. Když jsme se nakochali, vzal jsem ho dál. Zašli jsme do bučiny a sestoupili do malé roklinky. V místě, kde se roklinka začínala utvářet, byla upravená studánka s hrníčkem.

„Napij sa!“ podal jsem mu hrnek s vodou ze studánky.

„Óch! Tá voda až mrazí.“ Byl to vydatný pramen a studený, až mi z toho vždy nějak křupalo v hlavě.

Vycházeli jsme na louku, když jsem zaslechl známý skřek. Zvedl jsem zrak k obloze a zahlédl kroužit známou siluetu.

„Poď, ľahni si tu vedľa mňa. Pozeraj sa.“ Ukázal jsem prstem na kroužícího ptáka. „To je orol.“

„Myslel som, že býva väčší,“ prohlásil trochu zklamaně.

„Počul si, ako zaškrekal? Podľa toho dostal i méno, orol krikľavý, nieje tak veľký ako skalný, ten môže dosiahnuť až tri metre v rozpetí krídiel, ale tento iba jeden a pol metra, ale i tak je impozantný a krásny. V našom okolí sa držia tri páry, v tomto čase sa im liahnu mláďata, viem, kde majú hniezdo, môžeme sa tam pozrieť, a keď budeme mať šťastie, tak získame mláďa.“

„Ty im chceš vybrať hniezdo?“ zeptal se se zděšením v očích.

„Ale nie, to nemusím, staršie, silnejšie mláďa vystrnadí z hniezda to slabšie, no a s trochou šťastia dopad na zem prežije. Tomu sa hovorí kainismus. Hniezdia na smrekoch, takže pekne kĺže po konároch, a keď ho nájdeme včas, nevýsileného, môže prežiť.“

Uchopil jsem ho za ruku a pospíchali jsme ke stromu s hnízdem. Pod stromem jsme bohužel našli již mrtvé mládě, ale nebylo ještě v rozkladu, takže vytlačené mohlo být nejdříve včera. Škoda. Opět se ozvalo známé zaskřekání dospělého ptáka a na zem dopadlo živé mládě. Takže měli tři, nebývá to tak časté, ale ani neobvyklé. Honem jsem ho zvedl a prohlédl. Mělo jen pár malých škrábanců, jinak vypadalo, že je v pořádku. Bylo čerstvě vylíhlé, ještě se mu nestačilo ani chmýří pořádně usušit a napřímit, takže vydrží jeden den bez jídla. Honem jsme ho odnesli do vozu. Stačili jsme ho ještě ukázat našim u chaty a zeptat se, zda náhodou nemají kousek syrového masa. Paní přitakala, že tam má půlku kuřete připravenou k večeři. Když jsem ji poprosil o malý kousek, tak za půl prstu, ochotně mi přinesla kousek. Všichni napjatě pozorovali, jak otírám maličký kousíček masa kolem zobáku a mládě se vzpamatovává a snaží se ho zobnout. Povedlo se, dobře se orientuje, je čilé, je pravděpodobné, že přežije. Všichni jsme si s uspokojením vydechli.

Honem jsme si pospíšili a šli natrhat nějaké maliny. Chodili jsme tam na ně každý rok a nasbírat pětilitrovou bandasku nebyl problém a teď jsme byli čtyři na jednu pětilitrovou a jednu dvoulitrovou, takže nám to ani dlouho netrvalo, také nás popoháněla starost o to mládě. Když jsme měli plno, tak jsem všechny ještě odvedl kousek na louku.

„Co tam ěśči máš?“ zeptala se sestra.

„Poklad,“ uculil jsem se a ukázal za keř. Obešli ho a žasli.

„Ta to som tu nikdy ňevidzela,“ prohlásila maminka.

„To preto, že śe lúka kośila skorej než starčili vykvítnuc.“

Všichni jsme se kochali pohledem na skupinku kvetoucích lilií zlatohlavých. Nevím proč zlatohlavá, když je purpurově zbarvená a kropenatá.

„Ty tu poznáš každý kút,“ nadchýňal se Marián. Přikývl jsem.

„Raz som dokonca objavil, asi tri kilometre odtiaľ, hniezdo lyžičiara. Bolo to veľmi neobvyklé, pretože ten sa drží u rybníkov a mokradí, ale v tom čase tu bolo okolo rieky veľa vybagrovaných jám a tie boli plné žiab.“

Doma jsem Mariánovi dal košík se senem. Opět koukal vyjeveně.

„No, čo sa tak pozeráš, máš ho na starosť. Videl si, aké sústo som mu dal, tak mu to takto budeš podávať, každé dve tri hodiny ho nakrmíš, čo sa do neho vojde. Mama ti vždy dá nejaké mäso. Urobte mu na dielni volieru, aby niekam nezaliezol, alebo ho neulovila mačka.“

K večeři jsme dostali bublaninu s malinami. Krásně voněla.

„Pôjdeš večer ku mne?“

„Potrebuješ rozprávku na dobrú noc?“ škádlil jsem ho.

Po snídani jsem se rozloučil, dostal výslužku malinové bublaniny a vyjel do Prahy.

***

Mariánovi jsem zaplatil autoškolu a také mu dal jeden UAZ. Když ho děda nezaměstnával, Marián chodil na statek ke kmotrovi a pomáhal jim tam s dalšími včelíny. Nakonec jsme přestavěli všechny návěsy.

V dalším roce byl o včelíny velký zájem a my jsme většinou od zemědělců inkasovali různé naturálie. Také Fanda vyfasoval tři návěsy do areálu muničního skladu. Včelky tam vyprodukovaly kvalitní tmavý lesní med z medovice od mšic. V následujícím roce si děda pochvaloval, že byl moc dobrý rok a naše včely v průměru nasbíraly za každý pojízdný včelín, kde bylo osmdesát včelstev, více než čtyři tuny medu, každý úl padesát kilo. Celkem jsme získali čtyřicet osm tun medu. Ale každý rok nebyl tak úspěšný, nevyhýbaly se nám nemoci včelstev ani rozmary počasí, stále to ale byla dobrá investice, později podporovaná i dotacemi od EU.

***

Když jsem dojel na Karlák, holky se zrovna vracely z oběda. Krabičku s bublaninou jsem si vzal s sebou, abych zahnal trochu hlad. Naobědvám se až doma, teta na mne čeká, jen si vyzvednu vzkazy a plán na tento týden.

Holky zatím pololetní bilanci neměly, bude až začátkem měsíce, až dostanou výkazy z jednotlivých skladů.

„Ty používáš malinovou vůni? Heřmánek ti už nevoní?“ zeptala se Pepča.

Otevřel jsem krabičku s bublaninou a nabídl jim.

„Vlastnoručně sbírané!“ Jana honem přinesla talířky a už se jim dělaly boule za ušima.

„Máš tady avízo, zítra přivezou oba ty vozy, cos koupil v Paříži. Ve čtvrtek dopluje do Hamburku náklad sto deseti Hummerů pro Rusko. Dala jsem avízo Kovalovi, potvrdil mi ho, dostaví se k přejímce. Pavelka chce s tebou osobně mluvit. To je vše,“ uculila se Pepča.

„Pepčo, na večer se stavím za Pepou, aby mi poreferoval, jak je na tom se stožáry.“

„Ve středu už vyjeli do Krkonoš, tam začnou, vzali si pár skříňových vétřiesek, prý v nich budou přespávat. Odhaduje, že budou den dva na každém stanovišti.“

„Pepa je tam s nimi?“

„Nééé, v pátek se vrátil, byl jen u prvních dvou, aby si zkontroloval nového stavbyvedoucího. Prý se ti určitě bude líbit.“

Valil jsem oči a rozchechtal se.

„Jak to myslí?“

Pokrčila rameny.

„Už se mi stýskalo,“ přivítala mne teta. Ohřála mi knedlo-vepřo-zelo a s přáním dobré chutě se posadila oproti.

„Volal ti John ze Států, chtěl by se s tebou domluvit na termínu návštěvy, kdy mohou přiletět a domluvit podrobnosti. Také naznačil, že by měl pro tebe určitý business, ale nic konkrétního neřekl.“

„Díky! Večer mu zavolám.“

„Ahoj, Simone!“ přivítal mne Pepík a pak mi zašeptal do ucha, když mne objal: „O víkendu byl u mne Bernard.“ Uculil se. Mrkl jsem spiklenecky na něj a pohladil po tváři.

Pepa mne přivítal v hale a představil našeho nového stavbyvedoucího.

„Hynek!“ podával mi ruku blonďatý, kudrnatý archanděl. Ocas jsem cítil někde až pod bradou. Když mne Pepa představoval jako majitele firmy, bylo na něm znát velké překvapení. Než jsme se pustili do pracovních úkolů, tak jsem ho trochu vyzpovídal. Před rokem dostudoval Pozemní stavby. Rok pracoval doma v Třeboni jako stavební mistr, ale zatím tam moc práce není a když, tak jen nějaké haly, obchody nebo rodinné domky.

„No, my máme práce až až. Ty stožáry, jak jste začali, musíte stavět minimálně pět každý den. Pepo, kolik máš dělníků?“

„Pětapadesát.“ Klopil zrak, protože věděl, že jsem chtěl stovku.

„V čem to vázne, že jich nemáme víc?“

„Oni by byli, ale kvalita je nevalná,“ zkroušeně mi sdělil Pepa.

„Tak se musíte porozhlédnout po širším okolí. Hynek říkal, že na jihu nemají práci, tak se tam porozhlédni. Nemusíš je nabírat, když nebudou chtít, ale domluv je na subdodávky, potřebujeme s těmi stožáry trochu švihnout. Doufám, že máš zajištěné montéry ocelových konstrukcí.“

„Jo, to mám, to jsou ti kluci, co je vyráběli u nás.“

„Abych nezapomněl, příští týden přijede firma z Brandýsa, budou montovat nové výkladce v přízemí paláce na Ovocňáku. Budou to rámy z eloxovaného, tmavě hnědého hliníku, vložené do ocelových rámů. Všechno budou montovat oni, jen potřebuji, abys tam byl, okoukal technologii a případně, kdyby něco potřebovali, tak aby tam byl někdo, kdo se vyzná. Budou tam bezpečnostní neprůstřelná skla, je to drahé jako prase, ale když tam chci mít Cartiera, tak musím investovat. Také budou osazovat stejné dveře s bezpečnostním zádveřím do prodejen. Budou elektronicky ovládané, vždy se budou moci otevřít jen jedny. Další týden po nich bude jiná firma instalovat elektronický bezpečnostní systém. Snímače pohybu, kamery, detektory kouře… To vše bude napojeno na centrální pult ochrany od pojišťovny. My budeme mít svůj se stálou službou v budově.“

„To jsem ani nevěděl,“ ohradil se Pepa.

„Nemohu tě vším zatěžovat, něco dokážu zařídit také.“ Zasmáli jsme se.

„V první srpnovou sobotu tu otevřeme dvoutýdenní prezentaci světových firem v oblasti módy. Takže, oděvy, boty, kosmetika, hlavně parfémy, hodinky, šperky. Od Cartiera mi slíbili, pokud splním bezpečnostní požadavky, tak přivezou šperky a hodinky asi za pět set miliónů franků. Na noc to budou ukládat do trezoru Živnobanky. Pepčo! Provětráš konto?“ Pepča jen pomrkávala.

„A kam dáš ty vozy, co ti přivezou zítra?“

„Zatím je musíme dát do Holešovic, doufám, že ostraha je tam spolehlivá. No a až bude v paláci bezpečnostní systém, tak budou stát v átriu paláce. Co ten palác pro Telcom Na Příkopě, v jakém stádiu to je?“

„Ten je připraven, až někdo upřesní, tak jenom budeme instalovat přepážky, všechny instalace rozvodů jsou hotové, sociálky i plošina pro vozy do druhého podzemního podlaží.“

„Výborně, ještě zaměřte v podzemí podlahy ve vedlejších palácích, co tam máme, do budoucna je chci všechny propojit, protože v těch nejsou vjezdy.“

Postřehl jsem, jak nás Hynek trochu vyjeveně sleduje.

„Copak, Hynku, chceš něco říct nebo se zeptat? Nestyď se a mluv, nebo se ptej. Znáš to rčení – líná huba…“ Usmál jsem se.

„Asi mi do toho nic není, jen jsem překvapen, kolik máte paláců v Praze,“ promluvil trochu nesměle.

„Nemusíš se upejpat, ty je musíš znát a zajímat se o ně, protože budeš o ně pečovat. Musíš znát jejich dispozice, abys věděl, jakou mechanizaci tam můžeš použít, pokud bude potřeba něco dělat. Jinak v Praze máme jen dva skutečné historické paláce, ten na Ovocném trhu a druhý na Malé Straně. Ty, o kterých jsem mluvil, to je jen takový honosný název pro obchodní domy z první republiky. Teď budeme dělat inventarizaci našich objektů, budeme je zaměřovat, vypracovávat k ním výkresovou dokumentaci, posudky… Pepa s Josífkem tě s tím seznámí.“

Pak mne napadlo se Hynka zeptat, kde bydlí, přece jen přijel z jižních Čech.

„Hynku, jak to máš s bydlením?“

Trochu se ošíval.

„Bydlím v podnájmu se studenty od nás z fakulty.“

„Pepo, ty ho sem přitáhneš a nepostaráš se o něho?“ Pepa se zarděl. „Zavolej Adama, ať vezme seznam volných bytů a přijede, hned.“

Naštěstí ho sehnal u Oldy, za půl hodiny byl u nás, a tak kluci vybírali vhodný byt.

„Tak tady ten,“ po delší debatě prohlásil Hynek. Pepa s Adamem se rozesmáli.

„Budeš ho mít za souseda.“