Romány

Venku zafoukalo a zimní vítr nadzvedl záclonu, až dovnitř pronikl chlad. Naše těla byla však tak rozpálená, že nám to ani v nejmenším nevadilo. Už zase jsem byl tvrdý a nadržený. A ani on na tom nebyl jinak. Sklouzl jsem mu dlaní do klína, on si mě ale přetočil pod sebe a ruce mi přišpendlil vedle hlavy. Klišé. Zatraceně žhavý klišé. "Nespěchej, hezky postupně," zašeptal a zlehka mě kousl do ušního lalůčku. Měl jsem pocit, že se udělám jen z jeho hlasu.

Oliver si mě pomalinku obcházel, prsty putoval po mém nahém břiše a hrudníku, po zádech, šíji, linii ramene a paže. Když se po druhém kolečku vrátil zpět za mě, vjel mi rukou do vlasů a zlehka mi za ně zaklonil hlavu. Přitiskl se mi k zádům, dlaň mi položil na podbřišek, abych se svým zadkem více natiskl na jeho klín. Zároveň mezi zuby zlehka skousl můj ušní lalůček a já hlasitě zalapal po dechu. Po zádech mi přejel mráz, zachvěl jsem se a zatrnulo mi v podbřišku – byl naprosto neskutečný. Jak věděl, co dělat s mým tělem. Jak mě přiměl k tomu, abych se mu úplně podvolil.

"Bolí to?" zeptal jsem se, když mi do ruky dal smotaný provaz na ohmatání. "To záleží," odvětil. "Jde o to, co bude mým cílem. A co budeš ty chtít. Můžu si s tebou jen tak hrát a pak ti zaručuju, že to bude zatraceně příjemné. Můžu si tě znehybnit do určité pozice, což už může být poměrně nepříjemné. A taky tě můžu mučit svázáním do hodně bolestivé pozice. Variant je opravdu mnoho." "A budu si to moct vyzkoušet?" "Vyzkoušíš si všechno, co tě bude lákat, Eriku, proto ti to ukazuju," odpověděl a provaz vrátil zpět mezi ostatní. 

Měl jsem pocit, že se na mě dívá neskutečně dlouho. Připadalo mi to jako celé minuty. Hodiny. "Chceš ještě něco dodat?" zeptal se ledově klidným hlasem, který se plížil tím tíživým tichem panujícím mezi námi jako duch. Srdce se mi divoce rozbušilo a v krku se mi usadil knedlík. Stěží jsem dokázal dýchat. A to se na mě jen díval, nic víc. "Ne," hlesl jsem. Byl tak blízko. A já seděl na svém místě jako zařezaný, ruce i nohy olověné a srdce zažívající jeden malý infarkt za druhým.

"Za chvilku budu zamykat a kódovat, tak se do té doby sbal a běž do chodby," houkl na mě zezadu. Udělal jsem těch pár kroků k šatně, jen co jsem do ní ale nakoukl, pohledem jsem ihned uhnul stranou. Dobře, musel jsem uznat, že ten parchant měl zatraceně pěkné tělo, jen co jsem díky té rozepnuté košili stihl vypozorovat. A vlastně to ani není parchant. Nebo možná jo, protože ten hrudník a břicho samy o sobě stojí za hřích, což mě děsně štve. A o svým šéfovi bych takhle fakt uvažovat neměl.

Rychle jsem přitakal a můj pohled na moment sklouzl k jeho prstům, které se hbitě pohybovaly po klávesnici. A asi jsem u něj stál déle, než bylo potřeba, protože když ke mně znovu otočil hlavu, jeho pohled velmi jasně vyjadřoval, že bych měl velmi rychle vycouvat z jeho osobního prostoru. Zrudl jsem jako rajče a s kvapným rozloučením jsem se vytratil zpět dozadu. Přísahal bych, že tak nepříjemného idiota jsem musel přivolat silou vůle. Rozhodně.