Romány

Will se na Gavina upřeně díval. Ten stále mlčel a byl zaražený. Will na něm viděl, že ho přání zaskočilo, a tak už se chtěl přenést jinam, když v tom ho nakonec chytil bledý chlapec za ruku a on otevřel oči.

„Zabiju ho!“ vyšlo z Willa a rázem všichni utichli. Uviděli na Willovi, že se v něm vaří zlost a zášť. Dokonce i Bella, když zaslechla jeho hlas, upustila talíře, které chtěla nechat zmizet. „Koho?“ zeptal se Derek se zatajeným dechem a bedlivě si prohlížel Willa, jehož obličej házel barvami. „Zejtra příjde Gavin Hook o život!“ zahřměl Will, jehož hlas byl stejný, jako když zařval v boji proti přívržencům Felixe.

„Ty nebudeš zas tak chytrej, jak jsem si myslela,“ pronesla, když uviděla Willa, jak stojí nechápavě u oranžové kuchyňské linky. „Každej má ve svém pokoji jednu stěnu, která je prázdná! Ta slouží jako zprávomat. Stačí, když ohněm napíšeš do vzduchu, aby přišli, a jim se to na zdi objeví!“

„Felixe viděli po bále v kraji ohně – vrátil se. Rada nám dala dva týdny na tvůj trénink, jinak tě osobně předhodí Felixovi jako oběť,“ vzlykla Selma. Aiden stál jako opařený vodou, jelikož o tom, že by rada měla předhodit Willa Felixovi nic nevěděl.

Na židli, na které byl vyobrazen strom, jeho plody a půda, ze které strom vyrůstá, usedl Aiden. Židle se zlomeným stromem avšak náznakem větru patřila Derekovi, který na ni hned usedl. Třetí židle byla vyzdobena kapkou vody, která přivádí na svět úplně nový strom, a na ni usedl Noah. Další židle, v čele stolu, neměla žádný znak a na ni usedla Selma. Poslední židle, vedle Noaha, byla vyzdobena stromem v plamenech. Will věděl, že ta židle patří právě jemu. Dotkl se jí, aby ji odstrčil, když v tom se celá pevnost začala otřásat v základech. Stařena se opět na Willa usmála.

„… abychom nezapomněli: překvapení dnešního závodu právě přichází! Skupina naší proaktivní mládeže našich vesnic, která si říká…, která si říká složitým názvem…, která si… duko – merát ne ve – ta det…“ „Ne! To nad tím!“ „To nahoře, vole!“ „To česky! Ty strejci!“ (znělo od známých kluků z publika) „… která si říká Spojená aliance vesnic, připravila speciální cenu výherci! A překvapení přináší všem dobře známý Václav Mokřina – tak ať nezakopneš. A potlesk!“ Venca napochodoval na provizorní pódium, držel tác s dortem (opravdu hezkým – musel ho někdo vybírat s láskou!) a pádil nervózním krokem ke stupínku. A smál se od ucha k uchu. „… ještě ho ukaž publiku… dort, Václave, dort…“

S mnou dokola opakovanym děkováním se necháváme doprovodit naším bankéřem až k recepčnímu pultíku v přízemí, u kterýho se tam on s náma srdečně loučí. S poděkováním nám otevírá dveře ven na chodník, v tom se k rozloučení přidává i slečna stojící v recepci a těžký dřevěný vstupní dveře se za náma pozvolna zavíraj. My se tak, oslněný naplno zářícím polednim sluncem, ocitáme zase na chodníku u obtloustlýho květníku plnýho zlatejch květů, u kterýho náš pohádkovej vejlet do hlubin curyšskýho podzemí začal. A já teď z něho mám pocit, že jsem opravdu našel hrnec plnej zlata na konci duhy.

Jako správnej hetero kluk totiž musí svym chováním celýmu světu a hlavně Richardovi, kterej je pro něho v týhle situaci tím, koho musí trumfnout, ukázat to, že i on už má někoho, komu může fyzicky předvádět svý zdraví, elán a díky komu má obrovskou chuť do života tak, jako Richard se mnou. Takhle rozjetý v závěsu vtrhávaj do recepce, kde je vítá vyděšenej pohled Martiny, která se za pultem zastavila v chůzi. Ta nestíhá reagovat na Andrého přískok a mileneckej polibek, kterej sice opětuje, ale jedním okem pokukuje po nás dvou. My jen zkoprněle stojíme před recepčním pultem, kde nás André opustil před tím, než se vrhnul na Martinu, koukáme na ně a ani nedutáme. A přesně o to taky Andrému šlo, což je zjevný ze slov vycházejících z jeho rtů, který se konečně odpoutaly od Martiny: „To koukáte?!“

Danny rovnou míří ke dvěma u krajnice stojícím taxíkům. Jednoho z nich žádá o svezení na letiště, a aniž by se zajímal o cenu, nasedá na jeho zadní sedačku. Stále na mě otevřenejma dvířkama kouká smutně, jako by se mu nechtělo odjíždět, ale stejně jako já ví, že musí. To mě provokuje k tomu, abych mu oplatil uštědřenou radost: „Nesmutni! Není všem dnům konec. Já myslel, že se rád vrátíš k tomu tvýmu automechanikovi. Tak proč ten smutnej výraz?“ Zabírá to. Jeho oči i obličej ztrácej truchlivej nádech a on si očividně uvědomuje, že je vlastně šťastnej a jen na to na chvilku zapomněl díky vzpomínkám na to krásný, co jsme spolu prožili.

Opět nad svojí odpovědí moc nepřemejšlí: „Je to partie pokeru v jednom soukromém gay klubu, a kdybych tam přišel s vámi, jako se svým doprovodem, už bych nemusel žádné hráčské taktiky ani předvádět. Vy narušíte pozornost a soustředění i toho nejlepšího gay hráče pokeru na světě. A samozřejmě počítám s tím, že by to bylo až po vašem vystoupení tady a s nadstandardním příplatkem.“

Stejně tak, jak jsou zaneřáděný moje svršky, jsou i moje myšlenky. Ty se během mýho brouzdání tajnejma chodbama propletly jako pavučina a já z nich cejtim zklamání, beznaděj a únavu. S hlavou plnou smíšenejch pocitů roztáčím kohoutky ve sprchovym koutu a dopřávám si osvěžují a povzbuzující sprchu. Teplá proudící voda dopadající na moje tělo mi dodává energii, se kterou přichází i optimističtější pohled na uplynulý dvě hodiny: „Bylo to sice k ničemu, ale na střeše se bude perfektně a hlavně nerušeně čistit hlava,“ pochvaluju si objevenou střešní zašívárnu s bonusem v podobě nejromantičtějšího výhledu na Prahu.

Přistupuju ke stolu a cestou sleduju údajně nejlepšího garderobiéra v Praze oblečenýho do oděvních kousků, který naprosto neodpovídaj jeho věkový kategorii. Proto mi nepřipadá moc důvěryhodnej a ani způsobilej k tomu, aby radil ostatnim, jak se maj oblíkat. V tuhle chvíli mi ale nezbejvá nic jinýho, něž se mu vydat na pospas a věřit v to, že by mě Richard nepředhodil někomu, kdo neví, co dělá.