Kieran: Moje ztráty a nálezy - 2. Otrok

Od té chvíle, co mě jednotka SAS vyslýchala a mučila, to všechno začalo jít z kopce. Sean byl bůhví kde a já se musel důsledně stranit všech jeho i mých kámošů, abych k nim nepřivedl ty britský slídící psy. Měl jsem je pořád za zadkem, takže jsem nakonec mazal vždycky ze školy rovnou na odpolední směnu do práce, pak s chlapy ze stavby na jeden zakázaný Guiness. Nebylo mi ještě jednadvacet, ale v naší knajpě to nikoho obzvlášť nezajímalo, takže mi to jedno pivo vždycky nalili. A potom rovnou domů, zalézt do ulity, jako raněné zvířátko. I na svou holku Roisin jsem kašlal, a nejen protože jsem jí nechtěl předvádět svou pruhovanou zadnici.

Dobře tři týdny po výslechu v kasárnách jsem prostě neexistoval. Zalezl jsem před světem i před matkou, kterou jsem stejně nezajímal, a lízal si rány. Viditelné, které se pomalu hojily, i ty neviditelné, které mi dávaly pekelně zabrat. Nemohl jsem se vyrovnat s tím, co se mnou britští vojáci provedli a jak snadno mě zlomili. S odstupem času jsem si říkal, že to nebylo zas až tak strašné, že výprask klackem na zadek dostávali i někteří spolužáci, jejichž otcové měli pádnější ruku. Nebyl jsem na sebe vůbec hrdý a myslel jsem si, že jsem měl vydržet a nepromluvit. Tehdy mi vůbec nedocházelo, že mučení by pokračovalo a já bych nakonec zpíval jako slavíček a následky si pak hojil mnohem dýl, možná doživotně.

Asi měsíc po mém zadržení jsem se z ničeho nic octl před kostelem svatého Patrika, kde jsem nebyl už dobře sedm let. Nevím, co mě to tenkrát napadlo, ale vešel jsem dovnitř. Možná že venku bylo příliš horko a kostel lákal příjemným chladem. Pokřižoval jsem se tak, jak mě to jako dítě učili, a pak jsem v nepochopitelném popudu zamířil rovnou ke zpovědnici. V naprostém zoufalství ale i úlevě jsem potom tomu anonymnímu knězi vylíčil, jak jsem hanebně zklamal, protože jsem prozrazení Seanova útěku považoval za hřích. Vyslechl mne ve zpovědnici a pak mě pozval na čaj a dlouze mi vykládal o svatých mučednících. To mne celkem nezajímalo, dokud mi neřekl, že i on se kdysi octl v podobné roli a také selhal, takže jeho kroky posléze vedly do semináře, který si určil jako pokání.

„Já ale do žádného řádu vstoupit nechci,“ opáčil jsem otráveně.

„To nemusíš. Můžeš ale vstoupit jinam, kde tě také naučí ctít řád, ale přitom ještě bojovat proti těm, kteří se tu roztahují,“ poradil mi s úsměvem a pak mi vtiskl do ruky papírek se jménem a adresou. Vykulil jsem na kněze oči, ale pak si ten papír rychle přečetl a údaje na něm se naučil zpaměti. Bylo mi jasné, že z kostela ten kontakt vynést nesmím. Ne jinak než ve své hlavě.

Britové si na mě počkali o tři ulice dál. Zastavili mě a z auta vylezl můj starý známý velitel komanda. Jeho vítězoslavný pohled bych vám přál vidět. Praštil mnou o kapotu auta zády k baráku, u kterého mě zablokovali, rozkopl mi nohy a začal mi šacovat nejdřív kapsy.

„Tak co, hrdino, copak ti dal náš milý otec O´Neill?“ ptal se mě a přejížděl mi rukama po těle.

„Nic, pane. Pozval mě jenom na čaj a vyprávěl mi o svatém Patrikovi,“ lhal jsem celkem přesvědčivě.

Velitel mi mezitím v klidu rozepnul kalhoty a stáhl slipy a bylo mu úplně jedno, že jsme na ulici. Prohledal mě ale mnohem méně důkladně než při našem minulém setkání, a nakonec mě tam nechal stát s kalhotama u kolen a rukama za hlavou, nastoupil i se svými ranaři do auta a odjel. Rychle jsem se oblékl, vděčný, že mě nenapadlo si ten papírek se jménem a adresou někam schovat. Měl jsem ty údaje dobře ukryté v hlavě a jen jsem přemýšlel, jak se s tím mužem bezpečně zkontaktuji.

Na dost dlouhou dobu pak mé myšlenky ovládly jiné starosti, protože mě čekala maturita. Dost mých kamarádů sice na školu kašlalo, ale já ji dokončit chtěl, a tak jsem vytěsnil vzpomínky na britské vojáky i na kostel svatého Patrika, kam jsem už pro jistotu nikdy víc nevkročil. Před létem jsem ale znovu vylovil z paměti to jméno a adresu z papírku otce O´Neilla, a protože jsem měl zkoušku z dospělosti zdárně za sebou, rozhodl jsem se, že ten kontakt vyhledám.

Muž, jehož jméno jsem se naučil u otce O´Neilla, mne varoval, že výcvikový tábor, kam jsem se vypravil, bude drsný, že se tam sice naučím zacházet se zbraněmi a výbušninami a nalijí mi do hlavy i konspirační pravidla, ale velkou část půlročního kurzu si budu připadat jako v nejtvrdším zajateckém táboře. Ale o to mi šlo v tu chvíli nejvíc – o výcvik v psychické a fyzické odolnosti. Chtěl jsem se naučit, jak odolat krutým výslechům Britů, pokud by mě ještě někdy dostali.

Cesta byla nekonečná. Vycestoval jsem poprvé za hranice Irska, a navíc na falešné doklady, ale jinak to nešlo. Měl jsem pořád za zadkem Brity a občas si mě někde v temném zákoutí velitel komanda podal, aby mi nahnal strach. Jednou mě zablokoval v koutě slepé uličky mezi popelnicemi a výsměšně mi mával před nosem análním hákem. Chtěl vědět, kde je bratrův kamarád Brian, jenže to já jsem nevěděl. Držel mě tam s pomocí tří mužů asi půl hodiny, ve které mě fackoval, bil a vyhrožoval mi, ale nakonec mě nechal být a s přáním hezkého večera zmizel stejně rychle, jako se objevil.

První, koho jsem uviděl, když jsem se po několikadenním martýriu ve všech možných dopravních prostředcích konečně octl na místě, byl můj bratr Sean. Stál uprostřed buzerplacu, na kterém nás bažanty vyhnali z autobusu, a čekal na mě. Moc času na vřelé uvítání nám ale instruktoři nedopřáli. Řvali na nás, ať hneme línými prdelemi a klušeme do sprch. I tak jsem se stihl s bratrem obejmout stylem „dvojitého Chruščova“ a dozvěděl se přitom, že je v táboře ukrytý a pracuje jako dozorce v táborové věznici. Asi jsem se zatvářil dost vyjeveně, a tak mi rychle vysvětlil, že v táboře platí absolutní disciplína, a kdo ji poruší, je okamžitě potrestán. A že to prý večer uvidím. Víc už mi toho říct nestihl, protože si nás všiml jeden z instruktorů, asi čtyřicetiletý a dost nebezpečně vyhlížející.

„Po večerním nástupu se mi budeš hlásit!“ zařval mi do ucha a hnal mě do obrovské budovy, ve které už zmizeli všichni ostatní adepti výcviku. To to pěkně začíná, pomyslel jsem si. Ještě tu nejsem ani pět minut a už mám první malér.

V budově jsme se museli svléknout do naha a všechny věci dát do igelitových pytlů. Na ně jsme dostali visačky se jménem, a to bylo na dlouhou dobu naposledy, co jsme své civilní oblečení viděli. Pak jsme si museli stoupnout do pozoru čelem k sobě po obou stranách široké chodby, na jejímž druhém konci byla umývárna se sprchami. Bylo nás asi třicet, které tady, v cizí zemi, autobus vyvrhnul. Věděl jsem, že do kurzu smějí až devatenáctiletí a starší. Já měl možná díky bratrovi protekci, že mě vzali hned po maturitě. Bylo mi proto jasné, že jsem beznadějně nejmladší, a zvědavě jsem si prohlížel ostatní kluky. Někteří byli podsadití a menší, jiní podobně jako já, vysocí a šlachovití Keltové, tmaví a modroocí. Všichni jsme ale bez výjimky byli svalnatí, protože v poměrech, ze kterých jsme pocházeli, nás živila tvrdá fyzická práce.

Chodbou procházelo pět instruktorů, kteří nás vyhnali z autobusů. Netvářili se vůbec přátelsky a v rukou se jim kývaly obušky. Občas jimi někoho přetáhli přes břicho, když se jim zdálo, že nestál rovně, občas někomu nadzvedli schlíple visící přirození a vysmívali se jeho strachu. Mně strčili obušek mezi nohy, takže mi trčel jako černý úd a bolestivě mačkal varlata, a pak se mi začali posmívat, že jsem nějakej nadrženej bažant a vyptávat se, kdy jsem naposledy stříkal a jak často onanuju. Vrcholem všeho bylo, když chtěli, abych ten obušek třel a honil. Stáli přede mnou všichni a vydrželi se dobře deset minut bavit mým ponižováním, než se přesunuli k mladíkovi po mé levici, zrzavému a podsaditému venkovskému balíkovi, aby mu dali jeho díl šikany.

V chodbě byl pěkná zima. Protahovalo tam a instruktoři nás tam nechali stát v pozoru nahé skoro hodinu, než se dosyta pobavili s každým nováčkem. Nakonec nám zaveleli poklusem do sprch, kde nás ovšem čekalo další nemilé překvapení – několik mužů s holicími strojky a strojky na vlasy. Když jsem konečně vlezl pod kupodivu teplý proud vody, měl jsem genitálie i okolí řitního otvoru holé jako mimino a na hlavě sotva milimetrový porost hustých černých vlasů. Málem bych brečel, protože jsem si zakládal na své polodlouhé lesklé hřívě, sepnuté většinou do culíku. Obdivoval jsem tehdy jednoho rockera, který nosil stejný účes, a já se mu chtěl za každou cenu podobat. Ve chvílích, kdy mé milované vlasy padaly na zem u mých nohou, mi bylo opravdu do pláče.

„Tak vy šmejdi, a poklusem dál chodbou na lékařskou prohlídku,“ zavelel jeden z pěti instruktorů ve chvíli, kdy jsme se oholení, umytí a ostříhaní shromáždili v prostoru za sprchami. Podíval jsem se do chodby, kde byly jediné otevřené dveře, a vyrazil. Už mi pomalu začínalo být jedno, že jsem nahatý, jen při běhu mi vadily genitálie, které se mi natřásaly v rozkroku. Proto jsem si je bezmyšlenkovitě chytil rukama, ale bažant, běžící vedle mě mne hned upozornil, že to se nesmí. Ani jsem si to pravidlo pro nováčky neuvědomil, i když nám ho instruktoři řekli hned, sotva jsme ještě oblečení vlezli do budovy. Dokud nebudeme mít za sebou základní měsíční výcvik, nemáme před instruktory právo na soukromí. Trestem za porušení tohoto pravidla bylo dvacet ran plácačkou na holou.

Lékařská prohlídka nebyla to, nač bych vzpomínal rád. Většinu úkonů už jsem absolvoval víckrát, ale nakonec mi doktor pokynul, abych si lehnul na vyšetřovací lehátko. Promačkal mi břicho a pak mi ukázal, že mám dát nohy do třmenů nad lehátkem. Zatvářil jsem se dost vyděšeně a odmítavě, jenže instruktor, který při prohlídce asistoval, mě jen upozornil, že jestli to okamžitě neudělám, potrestá mě. Radši jsem poslechl, protože jeden průšvih za to zdržení se Seanem už mi pro dnešek stačil.

„Posuň se dolů a kolena od sebe,“ přikázal mi doktor a upravil mou polohu při vyšetření tak, abych měl zadnici pořádně vystrčenou. Potom mi posvítil lampou do rozkroku a začal se detailně zabývat prohlídkou mých genitálií, aby zjistil, jestli jsem i tam zdravý. Že prý pohlavní nemoci si do tábora zavléct nenechají. Kontrolu mého penisu zakončil důkladným výtěrem z močové trubice, při kterém mě instruktor musel přidržet na lehátku, protože jsem málem vyletěl bolestí ke stropu. Řval jsem jako tur a prosil, ať už toho nechá, ale doktor jako by mne vůbec nevnímal. Několikrát nerušeně projel celou délku mého údu výtěrovou špejlí se smotkem vatičky, namočenou v nějakém gelu. Hrozně to pálilo a já si přál jen jediné – mít to za sebou. Prohlídka ale pokračovala a pozornost lékaře se zaměřila na můj rozevřený anální otvor. Nejdřív mi změřil rektální teplotu a pak můj konečník také poctil výtěrovou špejlí. Nakonec mi do zadku bezcitně zatlačil gelem promazaný rektoskop, a upravil směr osvětlení, aby mě vyšetřil. V tu chvíli jsem si připadal roztažený, jako od análního háku, kterým mě obšťastnili vojáci při výslechu a podobně ponížený. Cizí chlap mi s nesmírným zaujetím prohlížel jedno z nejintimnějších a nejcitlivějších míst těla a já nemohl dělat nic jiného, než skučet bolestí a prosit o slitování.

Po prohlídce nás zase postavili do pozoru na chodbě a já s překvapením zjistil, že se mezi námi našlo pár jedinců, kterým se to zacházení líbilo a vzrušovalo je. Sám jsem také zjistil, když mi doktor dráždil při prohlídce prostatu, že to mému údu není lhostejné, ale vzrušení již opadlo. Bažantovi naproti mně ale trčel pták ve vyzývavém úhlu vzhůru, a tak se stal jistě nerad středem pozornosti instruktorů, kteří se pár minut bavili jeho pevnou erekcí. Nakonec vytáhl jeden z instruktorů z kapsy samoutahovací pásky a surově je tomu chudákovi stáhl jak nad varlaty, tak kolem kořene penisu, až nebožák křičel bolestí.

„Vy ostatní se mazejte oblíkat,“ ukázal nám instruktor směr do skladiště oblečení. „A tohohle Adonise si tady ještě chvilku necháme,“ zasmál se zle a strčil bolestí zmoženého bažanta zpět do vyšetřovny. Celou dobu, kdy jsem pořád nahý fasoval oblečení, a i potom, co jsme dostali povolení se konečně obléct, jsem přemýšlel, co tam s tím klukem asi instruktoři prováděli. Objevil se asi o půl hodiny později už bez erekce, zato jeho obličej brázdily mokré cestičky a oči měl povážlivě červené. Zeptat jsem se ho ale neodvážil, protože jsme měli zakázáno mluvit bez vyzvání a mluvit mezi sebou jsme v době výcviku vůbec nesměli. Prý se tím cvičilo sebeovládání, ale já to pokládal za čirou buzeraci.

Zbytek odpoledne proběhl už bez zvláštních příhod. Instruktoři si nás rozdělili do skupin. Mě si vybral ten, u kterého jsem se měl hlásit večer pro trest. Pak nám vysvětlili, že po dobu výcviku je máme pokládat za bohy, kteří rozhodují o našem dalším osudu. Měli nad námi doslova neomezenou moc a tělesné tresty používali velmi štědře a ochotně. Vysvětlili nám, že většina prohřešků je trestána okamžitě a velmi vynalézavě. Za tři tresty nás bude čekat veřejné potrestání, protože se zařadíme mezi recidivisty, a po třech veřejných potrestáních pomažeme šupem do táborové věznice, kde už nás bachaři naučí poslušnosti. Dívali jsme se vyjukaně po sobě a naše zděšení ještě vzrostlo, když nám dali tenkou složku s pravidly výcvikového tábora. Tam jsme si mohli přečíst, že i ty nejbanálnější prohřešky, jako třeba mluvení bez dovolení, je trestáno padesáti ranami rákoskou na holou, případně podobně přísným trestem. Začínal jsem pochybovat o tom, že odjet do tábora byl dobrý nápad.

Po večeři byl nástup, kterým končil den výcviku, a potom jsme měli dvě hodiny do večerky volno, v rámci kterého jsme se museli zúčastnit veřejného trestu recidivistů, ale pak jsme se mohli věnovat zábavě, koníčkům a dokonce si i bez trestu povídat. Jediné dvě hodiny, ze kterých ale část ukousla právě ta povinná výstraha pro ostatní – veřejný trest. Jak mi Sean řekl po nástupu – to už jsme mohli mluvit – každý, kdo si vyslouží tři tresty, dostane ještě ten veřejný navrch. Ten den musí absolvovat celý výcvik, ale hned po něm je odveden eskortou pořádkové služby a připraven na trest. Nedostane žádnou večeři, aby se při trestu nepozvracel, a navíc musí absolvovat i důkladný klystýr, aby se nepokálel bolestí, kdyby mu povolil svěrač. Pak je hříšník připoután za zápěstí a kotníky do otvorů ve dvou kládách, které se pomocí kladek dají oddálit od sebe, takže je napnutý jako struna. Tak čeká s roubíkem v ústech a pěkně velkým análním kolíkem v zadku na svůj trest a všichni si ho můžou víc než hodinu prohlížet, osahávat a týrat ho.

Zíral jsem na Seana a nasucho jsem polykal. Nechápal jsem, k čemu je při výcviku takové týrání, ale on mi vysvětlil, že všechno tady utužuje psychickou odolnost a odolnost vůči bolesti. Šikana a ponižování mne zocelí psychicky, tělesné tresty fyzicky. Po výcviku už mne žádný britský velitel jen tak snadno nezlomí pár ranami rákoskou, a navíc budu ochoten pro Naši věc položit i život, tak budu disciplinovaný.

Panebože, to je přece holý fanatismus, docházelo mi pozvolna. Před tímhle jsem přece utekl! Před šikanou a mučením. A doma mi alespoň šli po krku nepřátelé, ale tady si na mně budou vylévat své choutky příslušníci mého vlastního národa. Mí spolubojovníci mne budou trestat a týrat, aby mě zocelili, aby už mě nikdy žádný nepřítel nezlomil.

Přešel jsem pomalu do prostoru před věznicí, kde už bylo vše připraveno k potrestání dvou recidivistů. Sean mi pokynul, abych přišel blíž a roztáhl jednomu z těch ubožáků půlky, abych dobře viděl rozšířenou základnu análního kolíku, upevněného v mužově těle koženým řemínkovým postrojem, aby ho nemohl v žádném případě vytlačit. Sean mi také ukázal, že řemínky trestanému pevně svírají varlata a kořen penisu, což muselo být pěkně bolestivé.

„Po trestu, až je sundají, odnesou je do věznice, kde stráví noc na samotce,“ vysvětlil mi Sean. „A ty kolíky i postroj jim nechají až do rána, aby si tu noc opravdu užili. To je na samotce běžný postup,“ dodal ještě.

Mlčky jsem si prohlížel to vypracované atletické tělo a pevný, vyšponovaný zadek pokrytý jelity z předchozích trestů. Muž byl natažený jako na skřipci a pár frekventantů výcvikového kursu se bavilo kroucením jeho bradavek, mačkáním varlat a bolestivým vytahováním předkožky. Díky natažení stál jen na palcích u nohou a neměl moc prostoru na bolestivé reakce, i tak sebou ale cukal a z úst, zaplněných roubíkem, se ozývalo tiché skučení.

„Tak začneme!“ ozvalo se najednou od dveří věznice a já uviděl dva instruktory v černých kuklách, vyzbrojené biči na dobytek. Přešli každý ke svému recidivistovi a vyjmuli jim roubíky z úst. To mě překvapilo, ale Sean mi řekl, že velitel tábora má rád řev trestanců. Mráz mi přeběhl po zádech, protože mi došlo, že ten člověk je sadista každým coulem, když tu zavedl tak šílená pravidla.

A pak už to opravdu začalo. Každý z recidivistů měl dostat padesát ran bičem na zadní část těla a bylo jedno, jestli na záda, zadnici nebo nohy. Instruktoři se rozmáchli a biče zasvištěly večerním tichem. Každý z instruktorů bičoval v jiném rytmu, ale oba byli téměř hned odměněni řevem svého trestance. Svist těch nástrojů se zdál nekonečný a mlaskavé dopady na nahou kůži recidivistů byly doslova hrůzostrašné. Všiml jsem si, že nikdo ani nedutal. I ti, kteří se bavili týráním trestance, hleděli teď na exekuci tiše a s posvátnou hrůzou a doufali, podobně jako já, že je to nikdy nepotká.

Na opálené pokožce recidivistů, pod kterou se rýsovaly zaťaté provazce svalů, naskakovaly krvavé pruhy. Nebylo to jako od rákosky, která dělala rudá a fialová jelita a k prasknutí kůže tak často nedocházelo. Tady měl konec biče obrovskou rychlost a sekal rovnou do masa. Těch padesát ran bylo nepředstavitelným trestem a oběma recidivistům brzo začaly docházet síly. Jejich řev umdléval v přímé úměře k množství krve, crčící po zádech, svalnatých zakulacených zadnicích a stehnech. Jako ve snách jsem poslouchal počítání. Oba trestanci dostali zatím něco kolem třiceti ran a zdáli se polomrtví. Nevěřil jsem, že přežijí padesátku. A pak jednomu z nich vystříkl z ocasu silný zlatavý proud moči a vysloužil si za to pět ran jako přídavek.

„To víš, že přežijí,“ pronesl Sean vedle mě a já si v tu chvíli uvědomil, že jsem myslel nahlas. „Tak jako všichni ostatní před nimi a i ti, co přijdou po nich. A o to lepší budou bojovníci. Nikdo je nezlomí a vydrží i to, co Ryan nezvládl.“

„Ty víš, co prováděli Ryanovi?“ oči jsem měl navrch hlavy, a dokonce jsem i přestal vnímat svist bičování.

„Vím, že promluvil a vím, že ho bez soudu popravili,“ odvětil můj bratr a otočil hlavu k oběma trestancům, protože bičování právě skončilo. Nebyl na ně hezký pohled, když je neschopné pohybu odemykali z těch klád. Nejdřív povolili kladky, které jim napínaly tělo, a potom odemkli nejdřív dolní kládu, aby jim vysvobodili do krve sedřené kotníky a potom horní, kde měli uvězněná zkrvavená zápěstí. Ani jeden z mužů nebyl schopen se postavit na nohy, a tak je hodili na břicho na nosítka a odnesli směrem k věznici. Věděl jsem od Seana, že zítra se budou muset bez jakýchkoliv úlev zúčastnit výcviku a vůbec jsem nechápal, jak to zvládnou.

Byl jsem rád, že už mám tu hrůzu za sebou, a ze všeho nejradši bych někam zalezl, abych si utřídil své myšlenky. Dojmy z prvního dne v táboře byly příliš emotivní. Už jsem byl na půl cestě do lesa na kopečku u střelnice, abych se tam schoval před světem, když mi došlo, že se mám hlásit u svého instruktora. Nevěděl jsem proč, protože tresty za prohřešky byly podle táborového řádu řešeny hned. Instruktoři ale měli právo pravidla kdykoliv změnit, čímž vyvolávali zuřivost účastníků, nebo přinejmenším jejich frustraci. Byl to také způsob, jak posilovat jejich psychickou odolnost ale pěkně podlý a zákeřný.

Váhavě jsem přešel přes buzerplac na tu stranu, kde stály domky, ve kterých byli ubytováni pracovníci tábora. Docela mě překvapilo, že tu mají zařízené docela hezky, žádná nevlídná a neosobní kasárna, v jakých jsme bydleli my. Zaťukal jsem na dveře instruktorova bytu a po vyzvání jsem vstoupil a předpisově se v pozoru nahlásil. Instruktor za mnou dveře pečlivě zamkl a zajistil na řetěz a pak se posadil do křesla. Byl oblečený jen v hedvábném županu, u ruky měl skleničku, jako správný Ir nejspíš s whiskey. Dost dlouho si mě mlčky prohlížel a pak listoval nějakými deskami, než promluvil.

„Ty jsi Seanův bratr, viď?“

„Ano, pane!“

„A vůbec bys tu neměl být, když ti není ještě devatenáct.“

„Má matka s mým výcvikem souhlasila, pane,“ řekl jsem podle pravdy. Matka byla celá žhavá, že se mě zbaví, že jí ubude jeden hladový krk a do prázdného bytu si bude moct vodit kunčofty.

Instruktor zamyšleně pokýval hlavou a pak pokračoval: „Dnes ses dopustil svého prvního přestupku. Nejen že jsi nesplnil neprodleně rozkaz, ale navíc jsi ještě mluvil bez dovolení.“

„Jen jsem se pozdravil se svým bratrem, pane. Neviděl jsem ho skoro rok a netušil jsem, že je tady,“ vysvětloval jsem zoufale.

„Já jsem se tě na nic neptal, zmetku!“ zařval na mě instruktor tak, že jsem málem vyskočil metr vysoko. Pak se zvedl z křesla a já si všiml, že mu ze županu vykukuje fialový lesklý žalud ztopořeného přirození. Podíval se, nač tak vytřeštěně zírám, a usmál se.

„Tak co kdyby ses svlíknul, holoubku? Nebo ti mám pomoct?“

Stál jsem tam jako opařený. Solný sloup byl proti mně plný života. Tušil jsem, že došlo na mou nejhorší noční můru, na to, čeho jsem se obával od velitele britského komanda. Nebyl jsem ale schopný hnout se z místa.

„Odsud stejně neutečeš, a i kdyby, najdu si tě,“ varoval mne instruktor mrazivě, „viděl jsi dnešní bičování?“

„Ano, pane.“

„Tak jestli tam nechceš skončit zítra sám, tak se koukej poslušně svlíknout do naha a splnit každý mý přání. Anebo druhá možnost – začni klást odpor a já si na tebe zavolám pomocníky. Dosáhnu svého násilím a ty zítra poputuješ do klády.“

Bylo mi jasné, že nemám nejmenší šanci, a tak jsem si pomalu sundal stejnokroj, který jsem odpoledne vyfasoval. Instruktor mě přitom sledoval a pomaličku si honil ocas úctyhodných rozměrů. Nemyslím si, že jsem kdy viděl větší kládu než tu, co trčela proti mně ze záhybů županu. Když jsem proti němu stál, jak mě pánbůh stvořil, poručil mi kleknout a rozhrnul si župan. Bránil jsem se, ale nakonec mě donutil vzít ten nástroj do úst a začít kouřit. Nezbývalo mi nic jiného než obejmout rty ten obří fialový žalud, i když jsem měl co dělat, aby se mi vešel do pusy. Rukou jsem ho pomalu honil po celé délce a jazykem objížděl uzdičku a dráždil ho zespoda, až instruktor vzdychal blahem. Pak začal přirážet a já jen zoufale uhýbal, abych se nepozvracel. To se však tyranovi nelíbilo, a tak sevřel mou hlavu do svých velkých tlap a klouzal mi svým klackem skoro až do krku. Slzy mi tekly proudem a dusil jsem se, ale musel jsem to vydržet.

Asi po pěti minutách mi konečně dovolil vstát a pokynul mi do vedlejší místnosti, kterou byla ložnice. Obával jsem se nejhoršího, protože mi bylo jasné, že šukání mých úst byla jen předehra. Přikázal mi kleknout si na všechny čtyři na manželskou postel a pořádně vystrčit zadnici a já to při představě svištícího honáckého biče pokorně udělal. A pak jsem ucítil jeho prsty, zvlhčené lubrikantem, v rýze mezi půlkami. Projížděl mi ji a roztíral další gel kolem análního otvoru, který jsem v zoufalství špulil co nejvíc.

„Předpokládám, že nejsi gay,“ konstatoval jen instruktor spokojeně, když mi poprvé vtlačil prst do análu, a já celý ztuhnul z toho starého známého nepříjemného pocitu. „Viděl jsem, jak ses bránil při lékařský prohlídce. Myslím, že si s tebou pořádně užiju,“ usmál se a mně došlo, že si přeje, abych se bránil, že chce překonávat odpor. Ve chvíli, kdy se do mě snažil vniknout třetím prstem, jsem mu to přání ochotně splnil. Prudce jsem se prohnul dopředu, čímž jsem dostal jeho dva prsty ze své zadnice. Pak jsem se schoulil zády ke stěně na polštář a začal ho prosit jako o život, aby mě nechal být. On ale jen s úsměvem zavrtěl hlavou a pak zazvonil na zvonek u postele.

Do ložnice se vřítili dva muži v uniformě táborových strážců pořádku. Museli mít svou místnost někde v zadní části domku. Netrvalo jim ani pět minut a já skončil na zádech, připoutaný za ruce i za nohy ke kovové tyči za postelí. Nohy jsem měl doširoka roztažené, zadek vystrčený vzhůru, a i mé genitálie byly dokonale přístupné, což se vzápětí ukázalo jako účel té vrcholně nepohodlné polohy. Instruktor počkal, dokud strážci pořádku neopustí jeho ložnici, a potom mě chytl pevně za varlata a začal mi je kroutit. Prosil jsem ho o slitování a ječel bolestí, ale marně. Instruktor se dobře bavil, a nakonec mi mé rozbolavělé koule podvázal pevně provázkem, který měl připravený na nočním stolku.

„To je trest za to, že ses bránil,“ vysvětlil mi a postupně obtáčel tkáň a utahoval uzlíky a pokožka kolem mých žláz se napínala a bolest rostla do nebes. Kupodivu ale stejně rostla i má mužská chlouba, která se do té chvíle projevovala zcela apaticky.

Konečně byl hotov a vrátil se k brutálnímu roztahování mého konečníku.

„Uvolni se a nebraň se tomu. Namasíruju ti prostatu, to se ti bude líbit, uvidíš,“ změnil z ničeho nic tyran taktiku a rozhodl se být ohleduplnější. Připadalo mi to naprosto zvrácené. Ležel jsem před ním roztažený jako žába s nohama i rukama připoutanýma za hlavou a s jistotou homosexuálního znásilnění a on mi vykládal, že se mi to bude líbit. Nevím, jak mě, v mém případě ty nepříjemné pocity z prstění zadku přetrvávaly, ale mému klacku se to líbilo rozhodně. Postavil se do vzorového pozoru a tyran ho s úsměvem vzal do úst a začal dráždit žalud, díru i uzdičku jazykem. Přitom se stále činily prsty v mém zadku a bolest podvázaných varlat mi zatemňovala mozek.

A pak do mě konečně začal vnikat svým údem a já mu zoufale vycházel vstříc, aby bolest z roztažení mé zadnice byla co nejmenší. I tak se to ale nedalo popsat. Řval jsem a zmítal se v poutech a netvor se do mne bezcitně tlačil a užíval si mou trýzeň a ponížení. Prosil jsem ho, ať mne nechá, že ho s radostí vykouřím, ale on se jen smál a narážel si mne svými tlapami na svou výstavní kládu, která ho svou délkou předurčovala jako vyznavače análního sexu. Mně ale působila doslova šílená muka. Jen jsem ležel, zadek maximálně uvolněný a vystrčený a modlil se za jeho brzký výstřik.

Po pár minutách útrap jsem se dočkal, protože pevnost mého análu ho dráždila a dováděla k vrcholu neuvěřitelně rychle. Začal do mě bezohledně bušit velkou rychlostí a zajížděl snad až do mého žaludku a potom přirazil nesmírnou silou, až jsem zase zařval bolestí a zaplnil má střeva svým horkým výstřikem. Ještě několikrát v křeči přirazil a pak se na mne zhroutil a zůstal ve mně až po kořen. Ani náhodou se neměl k tomu, že by svůj ohon vytáhl z mého zadku a zbavil mne tím utrpení. Podsunul se pod mou zadnici, takže jsem na něm zůstal bezmocně nabodnutý, a začal táhlými pohyby honit mého ptáka.

„Líbilo se mi to, tak tě za odměnu taky udělám,“ usmíval se na mě a neustále dráždil můj ztopořený úd. Druhou rukou přitom rozvazoval má zmučená, podvázaná varlata. Když je konečně osvobodil, promnul je v prstech a já začal vřeštět bolestí z nově nabyté citlivosti. To mého mučitele zjevně vzrušilo, protože jeho úd, zaražený v mém zadku, nabyl opět výrazně na objemu. Začal se ve mně znovu pohybovat, a přitom mi přímo luxusně honil můj ohon. Byl jsem mu za to vděčný, protože k jednomu z pravidel výcvikového tábora patřil absolutní zákaz onanie a všech sexuálních praktik mezi frekventanty kurzu. Na sex s instruktory se ale toto pravidlo zjevně nevztahovalo a já si to právě začal užívat, protože má zadnice se konečně přizpůsobila rozměrům mého tyrana a můj ocas hrozil každým okamžikem explodovat. Nakonec jsme se sešli v nádherném orgasmu, ke kterému mi pomohlo výrazné anální dráždění prostaty, což jsem nikdy předtím nezažil. Byl jsem doslova v transu, v extázi se vším všudy. Přirážel jsem a užíval si to, co bych před necelou hodinou bezmyšlenkovitě zavrhnul a odsoudil.

Instruktor mi odemkl pouta a já se s úlevou schoulil na bok, vystrčený zadek stále vražený do jeho klína, svěrač napnutý kolem jeho neúnavného ocasu. I on si lehl na bok a přivinul se k mým zádům.

„Byl jsi úžasný, Kierane,“ šeptal mi do ucha, přejížděl mi dlaní po mém ježku a já si o to víc přál své krásné dlouhé vlasy. „Úžasný,“ vzdychl a začal pravidelně oddechovat. Usínal, s rukama svírajícíma mé boky, ocas stále hluboko zasunutý do mého konečníku a já poznával pocity, které jsem ještě nikdy v životě nezažil. Polovina mého já chtěla už konečně ukončit mé utrpení a doufala, že instruktor ze mě svou kládu vytáhne, a druhá polovina se masochisticky vyžívala v otrocké pozici a má bujná fantazie si představovala, čím ještě by mě mohl můj instruktor ponížit. Nakonec jsem usnul, naplněný jeho semenem, nabodnutý na jeho již dávno změklé mužství, které jsem ale i tak stále výrazně cítil ve svém bolavém zadku.

Vzbudil mě po čtvrté hodině ráno svou nenasytnou touhou a já musel znovu vytrpět šíleně bolestivý a brutální útok na mou zadní díru. Tentokrát si mě dobyvačně vzal v pozici na všech čtyřech jako psa a vůbec se nezdržoval s roztahováním mého análu. Prostě do mě s pomocí lubrikanu vnikl a vůbec nevnímal můj zoufalý řev a snahy o únik. Posloužil jsem mu jen k vykonání potřeby. Patřil jsem mu, byl jsem jeho a podle toho se mnou zacházel. Sobecky se do mě vystříkal a mou ranní erekci nechal tentokrát bez povšimnutí, jen poznamenal, že jestli na sebe sáhnu, zažiju pravé peklo. Potom mě poslal do sprchy a poté se na mě díval, jak se oblékám a snažím se svůj neuspokojený klacek nacpat do kalhot.

„Těš se na večer, Kierane,“ přistoupil ke mně konečně a pohladil mě po bouli v kalhotách. „A na první den výcviku taky.“ Potom mě vystrčil na chodbu a beze slova zabouchl dveře. Stál jsem tam chvíli jak pitomec a pak jsem se podíval na hodinky a vyrazil sprintem na snídani. Bylo už půl šesté a od šesti mi začínal výcvik, na který jsem rozhodně nechtěl přijít pozdě. Něco mi říkalo, že mi můj instruktor neodpustí jediný prohřešek a za každou maličkost budu každý večer velice tvrdě potrestán. A tu chvíli jsem musel znovu bojovat sám se svým rozpolceným já. Ten masochista ve mně se na další noc s instruktorem neskutečně těšil a má druhá polovina si nedokázala představit, jak tady ten půlrok v roli sexuálního otroka vůbec přežiju.