Kieran: Dokud nás smrt nerozdělí - 13. Útěk

Letěl jsem s větrem o závod po pastvinách. Můj nádhernej bělouš plul vzduchem a nohama se skoro nedotýkal země. Dokonce ani Górdan na svým černým ďáblovi mi nestačil. Přitáhl jsem a sněhobílej valach hned zpomalil, aby nás Irish Devil dohnal. Zvolnili jsme do kroku a jen se tak brodili bok po boku krásnou letní rozkvetlou loukou. Modrá obloha bez mráčku, jaká se v Irsku vidí jednou za deset let, a slunce pálilo. Někde jsem slyšel nějaký lidi, ale vůbec jsem jim nerozuměl. A taky mi byli ukradený.

Padli jsme spolu s Górdanem do záplavy voňavejch kytek. Objímali se a svlíkali navzájem. Chtíč ze mě dělal nadržený zvíře. Rval jsem z Górdana oblečení jak smyslů zbavenej. Propletený v poloze 69 jsme se milovali. Nězně a tak, aby si to užil hlavně ten druhej. Kouřil jsem v hlubokejch zásunech Górdanův krásnej ocas a přitom cejtil jeho jazyk na koulích, hrázi a růžičce. Rukou mi honil klacek. Byl jsem tak vzrušenej, že stačilo málo a stříkal jsem. Bílý cákance dopadaly Górdanovi na tvář a na jazyk. Olizoval se, jako by nic lepšího nikdy neochutnal. Sevřel jsem jeho ocas a párkrát zapumpoval. Jeho dokonalým svalnatým tělem projela křeč. Nechal jsem si jeho dávkou taky pocákat obličej i hrudník.

Zas jsem seděl na koni, celej v bílým ohozu. Rajtky i sako splývalo s barvou Celtic Star, jen rudá krvavá skvrna podsedlový dečky tu bílou rušila. Hledal jsem Górdana, ale ten někam zmizel, asi jel napřed, ale já věděl kam. I Celtic Star to věděl. Proplejtal se mezi stromama a cválal po skalách tak jistě, jako by mě nějakej kompas. Octli jsme se na pláži a cválali ve sprškách příboje a pak zase po černým čediči do kopců.

Za skupinou stromů byl na další louce rozestavěnej bílej kovovej zahradní nábytek. Vypadalo to tam jako na Manetově impresionistickým obraze. Dokonce i lidi, co se tam procházeli, byli oblečený jak z roku 1850. Dámy v bílejch šatech se slunečníkama. A kolem rozkvetlý chrpy a vlčí máky. Slyšel jsem zase hovor a cinkání. A vůně kytek mi vnikala do nosu. Začal jsem kašlat a někdo mě držel a říkal, že musím bejt v klidu a ležet.

Proč bych měl ležet, když sedím na koni?

Impresionistickej obraz už se nevrátil. Najednou jsem jel po kamenným mostě. Konečně jsem objevil Górdana. Čekal na mě před kamenným kostelem na druhý straně mostu. Začalo lejt jako z konve, ale mně se déšť vyhýbal. Viděl jsem zpomalený kapky padat všude okolo. Obrovský a lesklý. Bylo to hrozně divný. Najednou byly barvy pryč a svět byl irsky šedivej a mokrej. Górdan byl celej v černým a v ruce držel kytku rudejch růží.

„Miluju tě. Už nechci žít bez tebe,” slyšel jsem Górdana šeptat. Klečel na zemi a vypadalo to, že mě žádá o ruku. To je přece strašná pitomost, došlo mi. Poslechl jsem ho ale, seskočil z koně a vstoupil s tím nejúžasnějším chlapem na světě do kostela. Byl úplně prázdnej, nikde ani živáčka. Dubový lavice zaprášený a po zemi popadaný kameny. Podíval jsem se nahoru a tam nebyla střecha, jen nebe, šedivý stejně jako rozvaliny chrámu.

Zase jsem slyšel hlasy, ale teď jsem jim rozuměl. „Už to bude dobrý, to nejhorší má za sebou. Nevím, co mu to píchli, ale málem ho tím dorazili.”

Pípání monitoru a pach dezinfekce, se kterou neúspěšně soutěžila vůně kytek. Široká postel a jemný povlečení. Otevřel jsem oči. Tohle nebyla ošetřovna krimu v Maze, tohle byl neskutečně drahej soukromej pokoj v nemocnici v Derry. Opatrně jsem vyzkoušel ruce i nohy. Všechno mě ochotně poslouchalo. Jedinou bolest jsem cejtil mezi půlkama, ale vzdálenou, otupenou lékama. Svět se zase vrátil na svý místo. Za oknem byla tma, Górdan tvrdě spal v křesle a na nočním stolku byla obrovská kytice rudejch růží.

Všechno mě bolelo, ale musel jsem k němu. Pomalu jsem se vyhrabal na nohy. Na sobě jsem měl bílou nemocniční košili, takže do tmy svítil můj holej bolavej zadek. Zatočila se mi hlava, tak jsem se přidržel stojanu od infuze a málem si urval snímače monitoru. Byl to jen krok, ale těžší než ten Armstrongův na Měsíci.

Složil jsem se Gordanovi do náruče a chytl se ho kolem krku.

„Kierane!” lekl se, ale pak mě pevně sevřel.

Byl jsem na sračky. Rozbrečel jsem se jak ten malej cvrček v úkrytu na půdě.

„Už je to dobrý. Máš to za sebou,” konejšil mě a oči se mu taky podezřele leskly. „Pojď si zase lehnout. Nesmíš vstávat. Ty svině ti píchli nějakej dryák, po kterým jsi měl hrozně nízký tlak. Doktor McKeenan měl chvíli opravdu strach. Byls tři hodiny na ARO,” zase mě uložil do postele a přikryl až pod bradu. Pak si sedl vedle mě. Hladil mě po tváři a kapesníkem mi sušil slzy.

„Při únosu mi píchli ketamin.”

„Tak tohle ketamin nebyl ani náhodou. PIRA ho taky používá, protože je rychlej a dá se snadno sehnat. Ten nesnižuje tlak.”

„Řekli mi, že mě strčí na dva roky do Maze,” novej příval slz máčel polštář.

„Ty svině! Tohle si odserou! Tohle jim nesmí projít,” syčel vzteky, ale v očích měl jen lásku. Stočil jsem se do klubíčka jako kočka a hlavu mu dal do klína.

„Měl jsem bláznivý sny,” prozradil jsem mu.

„To se ani nedivím,” usmál se a dal mi pusu na tvář.

„Požádal jsi mě o ruku s kytkou rudejch růží,” koukl jsem na noční stolek. Ta kytka tam opravdu byla.

„Zajímavý nápad,” znovu mě políbil.

„Jak z jinýho světa,” zavřel jsem oči a propadl se někam hodně daleko.

Když jsem se probudil, Górdan mi pořád držel hlavu na svejch stehnech. Asi si moc neodpočinul, když seděl jen na půlce zadku na mý posteli.

„Vyspal ses dobře? Byl tady doktor, ale nechtěl tě budit.”

„Chci domů,” zaškemral jsem.

„Zítra, zlato. Kardiolog tě tu chce mít ještě na pozorování,” dal mi pusu a přesunul mě na polštář. Pak se s hekáním postavil. Určitě měl už dřevěný nohy, ale neřekl ani slovo. „Nedáš si snídani? Místní restaurace nabízí párky s fazolemi anebo croissanty s máslem a jahodovou marmeládou.”

„Nemám vůbec hlad.”

„Musíš něco sníst,” nedal se. „Jestli chceš, nechám ti dovézt něco od paní Rose.”

„Tak jo. Dám si ty croissanty a horkou čokoládu,” kapituloval jsem při představě, že mi nechá dovýzt bentleyem menu o deseti chodech na stříbrným podnose. Ostatní pacienti měli ovesnou kaši a suchary a mně sem napochoduje suita služebnictva s křepelkama s lanýžema.

Usmál se a vyrazil na chodbu, aby mi někoho pro tu snídani poslal. Už mě zase nehorázně rozmazloval. Po pohostinnosti v Castelreagh mi to ale vyhovovalo. Přetočil jsem se na bok, protože na zádech jsem moc ležet nemohl. Zadek mě bolel i přes analgetika, co mi dávali. Zadíval jsem se na Górdana. Zase si sedl do křesla vedle postele a vzal mě za ruku. Vypadal strhaně a unaveně. Ty tři dny mu musely dát zabrat.

„Nevím, co bych dělal, kdyby tě nepustili,” prohrábl si vlasy. Už mi zase četl myšlenky. „Asi bych nechal vyhodit do vzduchu Buckinghamský palác,” usmál se.

Jo, byl to možná vtip, ale on toho byl schopnej. Gauner s modrou krví, slizkej jako had. Tak to řekl předseda fanklubu mý prdele. Docela by mě zajímalo, proč by se královna vopupínkovala, kdyby Górdana zabásli. Asi mezi šlechtou platily jiný pravidla než pro obyčejný grázlíky z ulice. I když já byl vlastně taky hájená zvěř. Celou tu dobu, dokud se Sean neobjevil, mi dali vojáci pokoj. A přitom věděli o každým mým kroku.

Spis, kterej na mě měli, se povážlivě rozrostl. Navíc tam přibyly fotografie. A fotili si mě i u výslechu, dobře jsem si všiml polaroidu. Zadokumentovali si moje zranění, ale taky to, jak ležím nahej na zemi, když mi velitel oznámil, že pojedu do Maze. Přemejšlel jsem, jak se stalo, že jsem se místo v Maze octl v Górdanově náruči. Taky by mě zajímalo, kdo byl ten důležitej chlap v obleku. Ať jsem to probíral z jakýkoliv strany, vždycky mi vyšlo, že dostali Seana. A taky mi vyšlo, že je někdo přitlačil ke zdi, protože jinak bych teď dělal vězeňskou děvku a neválel se v měkký posteli.

„Oni ho dostali, že jo,” sklesle jsem se zeptal po snídani. Croissanty byly ještě teplý a určitě mnohem lepší než suchary.

„Čekal jsem, kdy se zeptáš,” přesedl si zas na postel a vzal mě za ruku. „Neboj se, dostaneme ho ven.”

„Jak?” už zase jsem měl pod víčkama mokro.

„Po podpisu toho paskvilu, který měl být naší samosprávou. Četls, co se z toho stalo? Anglo-irská dohoda k posílení vzájemné spolupráce. Vojebali nás jak ministranty po mši. I proto jsem se rozhodl odejít z politiky. Jsem tím vším znechucený. Nebudeme o sobě rozhodovat sami. Budeme v rukou Britů i Irů zároveň, takže jsou naštvaní unionisté i my. Řekl jsem Margaret od plic, co si o tom myslím, a dal jí ultimátum. Jestli nevyhlásí amnestii pro některé vězně, rozpoutá se tady peklo. Já ho rozpoutám!”

Takhle otrávenýho jsem Górdana už dlouho nezažil. Britové i Irové nás podrazili. Rozhodli se, že se do našich věcí budou vměšovat všichni, a přitom slibovali, že správu našich šesti hrabství nechají v našich rukou.

„A ta amnestie se bude týkat i Seana?”

„Ano, to je domluvené.”

„Jak to? Vždyť pro Brity je prostě terorista.”

„Tři dny jsem nedělal nic jinýho, než domlouval podmínky jeho propuštění. Bylo mi hned jasný, že tě chytli kvůli němu. Mluvil jsem i s ním. Souhlasil, že bude mluvit. Napráská atentátníky a o to Britům jde. A když to udělá, má cestu ven volnou. Četl jsem jeho spis a moc toho na něj nemají,” prozradil mi tiše. „Podstatný je, že Sean nikoho nezabil. Jistil atentátníkům únikovou cestu a vlastně ani nemusel vědět, co provedli. On jen plnil rozkaz. Je přece voják. Mí právníci už ždímají britskou exekutivu, a co je důležité, státní zástupce souhlasí s dohodou. Když bude Sean mluvit, stáhne návrh na doživotí. Kdyby to neudělal, postarám se o to, že celý Seanův případ rozmázne severoirský tisk. Naši novináři by z tvého bratra udělali mučedníka, a to všechno proto, aby nezmizel ze světa bez soudu tak jako spousta našich bojovníků.”

„Panebože,” vytřeštil jsem na Górdana oči. Měl jsem pocit, že jsem až doteď žil v nějaký bublině naivity. Vůbec jsem netušil, jak snadno se dá ovlivnit veřejný mínění a co to způsobí. Stačí jeden článek v novinách a lidi vyjdou do ulic. „Tak takhle se ovlivňuje politika, když na to máš prachy a vliv?” byl jsem úplně ohromenej tím, co Górdan všechno dokáže.

„Přesně tak. Patří mi společnost, která vlastní mimo jiné i Belfast Telegraph,” usmál se na mě můj nejúžasnější chlap na světě sladce. „Neboj se. Sean bude volný. Už brzo.”

Usnul jsem úlevou a spal až do večera. Křepelky s lanýžema se nekonaly. Na stolku mi přistálo kuře s bramborovou kaší. Doktor McKeenan rozhodl, že už můžu vstát z postele, tak Górdan někde vyčaroval nafukovací kruh, abych si mohl i sednout. Sice jsem si připadal, jak kdybych porodil paterčata, ale sedět jsem zvládl. Když jsem to řekl Górdanovi, málem se udusil minerálkou, jak se smál. Taky se na mě ale obdivně zadíval, protože si uvědomil, že jsem venku necelejch dvacet čtyři hodin a už dokážu vtipkovat. Pro mě to ale byla jediná záchrana, jak v těch mejch přesýpacích hodinách otočit směr a dostat se z tý prokletý depky.

Další den večer mě z nemocnice pustili. Górdan si mě, celej šťastnej, odvezl na hrad a odnesl rovnou nahoru do svýho apartmá. Chodit jsem sice mohl, ale pořád to docela bolelo, i když jsem byl namazanej hojivou mastičkou pomalu i za ušima. Předseda fanklubu mý prdele si dal záležet. Bil mě pěkně dlouho a bez špetky soucitu. Krev jsem měl v moči a doktor mě varoval, že bude i v ejakulátu, protože to slízly nejen varlata, ale i prostata. To ale nebylo nic novýho. S fyzickejma následkama pobytu v Castelreagh jsem se dokázal vyrovnat. Drtilo mě ale uvěznění Seana.

V noci mě budily děsivý sny. Górdan mě několikrát musel uklidňovat, že se nic neděje a jen se mi to zdálo. Moje představivost jela na plný obrátky. Viděl jsem ve snech Seana, jak ho mučej Britové. Bili ho karabáčem a znásilňovali. Zrovna jeho, ukázkovýho homofoba. Chtěli ho tak zlomit a dařilo se jim to.

„Zdálo se mi, že ho znásilnili,” vysvětlil jsem Górdanovi ráno, proč jsem v noci tak vyváděl.

„Vím, křičel jsi ze spaní,” přikývl. „Bohužel nejsi daleko od pravdy. Proč myslíš, že měl Sean takový problém s námi dvěma? Řekl mi, že se nedokázal smířit s tím, že děláme v posteli to, co mu provedli vojáci, když ho poprvé dostali. To oni z něj udělali homofoba. Byla to pro něj taková potupa a ponížení, že se s tím nedokázal vyrovnat.”

„Ty jsi s ním o tom mluvil?”

„Několikrát a dokonce jsem mu obstaral i psychologa. Proto Sean změnil názor. Došlo mi to ve chvíli, kdy do tebe kopal. Byla to reakce raněného zvířete. Měl panickou hrůzu z toho, že ho vojáci nakazili tou strašnou nemocí zvanou homosexualita. Vždyť mu to celý život vtloukali do hlavy, že všichni, kdo dávají přednost stejnému pohlaví, jsou nemocní. A nemoci jsou nakažlivé.”

„To si děláš prdel,” vrtěl jsem hlavou a nevěřil mu jediný slovo. Tak pitomej přece můj dokonalej bratr nemohl bejt.

„Nedělám, lásko,” políbil mě něžně na čerstvou jizvu na lícní kosti. Sešil mi ji plastickej chirurg tak malejma stehama, že snad nebude vidět. „Ten psycholog mi to takhle vysvětlil. Sean byl oběť katolického vymývání mozků. Satan a homosexuál pro něj byly ty největší zrůdy, se kterými se mohl setkat.”

Rozhodl jsem se, že polehávání v posteli bylo akorát tak dost. Vyrazil jsem s Górdanem pod sprchu, kde jsem se nechal hodně ochotně celej namydlit a umejt. Vůbec jsem nechápal toho mýho podrazáka mezi nohama, kterej se z Górdanovejch doteků mezi mejma půlkama a kolem análu mohl zbláznit. Górdan si toho ale taky všiml a tak mě po sprše nasměroval na masérský lehátko.

Lehl jsem si na záda a opřel mu nohy o ramena. Nakapal mi mezi nohy olej Mistra Nobu a opatrně mi ho začal vtírat do bolavejch míst. Byl na něj krásnej pohled. Nahej a vzrušenej tím, co mi dělal. Projížděl mi prstama mezi půlkama, opatrně masíroval růžičku, hráz i koule. Ani můj tvrdej ocas nenechal zahálet.

Posunul jsem se na lehátku, abych měl víc vytrčenej zadek. Anestetickej olej rychle utišil bolest.

„Obtáhni mě, prosím,” škemral jsem.

„Ještě ne, bolelo by tě to,” zavrtěl hlavou a opatrně mi do zadku vsunul jeden prst. Začal s ním opatrně pohybovat a kroužit. Druhou rukou mi přitom přejížděl po břiše a po hrudníku. Dvěma prstama mi sevřel levou bradavku a stiskl ji. Prohnul jsem se a zhluboka se nadechl. Neměl jsem žádný přívěšky, na schůzku se Seanem jsem si je nebral. Bradavky jsem ale měl pořád citlivý. Górdanova ruka se přesunula k druhý bradavce. Jeho prst mi přitom pořád jemně projížděl anál.

Kroutil jsem se na lehátku a pak už to nevydržel a začal přirážet proti Górdanovu prstu. Ruka mi sama sklouzla do rozkroku. Sevřel jsem svůj ocas, ale v tu chvíli mě Górdan chytl za zápěstí.

„Dovolil ti to někdo, zlato?”

Okamžitě jsem svůj klacek pustil. Górdan mě ale držel dál a pevně.

„Zdá se mi, že už jsi dlouho neměl pouta. Nějak nevíš, co s rukama,” usmál se, vytáhl ze mě prst a vyrazil do ložnice. Za chvilku byl zpátky s koženejma poutama. Skončil jsem s rukama přicvaknutejma k nohám masážního lehátka, bezmocnej a vydanej na pospas mýmu pánovi. Zase jsem mu dal nohy na ramena a on mi nakapal mezi půlky další olej Mistra Nobu.

Prstem mi zlehka přejel po hrázi a obkroužil svěrač. Byl tak něžnej, že to vůbec nebolelo. Opatrně do mě prst zasunul a krouživým pohybem pronikl hloubš. Druhou rukou si začal honit ocas. Svíjel jsem se na lehátku, hekal a přírazama si říkal o víc. Górdan se ale nenechal vyprovokovat. Nechtěl mi ublížit. Jedním prstem mě pořád ojížděl a přitom si honil ocas. Vystříkal se mi na břicho a pak se sklonil k mýmu péru.

Stáhl mi předkožku a sevřel žalud mezi rty. Trhaně jsem se nadechl. Górdan kouřil skvěle. Miloval můj ocas tak jako já jeho. Hrál si se mnou a zlehka mě dráždil. Svíral mě ve svý puse, masíroval jazykem a sem tam mě něžně stiskl zuby. Mazlil se s mou uzdičkou a pak sevřel rty předkožku a začal ji přetahovat přes rantl.

Hekal jsem a mručel a bylo mi úplně jedno, že by mě mohl slyšet někdo ze služebnictva. Při sexu jsem nedokázal bejt potichu. Napětí, co se mi hromadilo mezi nohama, muselo ven. Všechny ty krásný emoce a radost ze sexu. To zatmění mozku, kterej chtěl už jenom stříkat. Górdan mi zkušeně a dokonale zpracovával ocas a prstem zevnitř masíroval prostatu. Řval jsem a svíjel se a dávkoval mu do pusy předmrdku. A pak se mi slabiny stáhly, Górdan mě přestal kouřit a namířil mi výstřik na břicho. Rád se díval, jak stříkám. Rukou mi zlehka stiskl koule. Prohnul jsem se jako luk a cejtil další a další dávky, dopadající na můj hrudník.

Když jsem zase začal vnímat, Górdan mě objímal na lehátku. Ruce už jsem měl volný. Objal jsem ho taky a políbil. Pomohl mi vstát a překonat tradiční pokles tlaku. Napůl mě odnesl do sprchy a pustil horkou vodu. Opřel jsem se o stěnu a zavřel oči. Horká voda odplavovala příjemnou únavu. Chytl jsem Górdana kolem krku. Potřeboval jsem ho. Cítit jeho tělo, mít ho u sebe. Nevím proč, ale najednou jsem byl naměkko. Rozbrečel jsem se.

„Kierane, co je?” Górdan se vyděsil. „Neublížil jsem ti?”

„Ne, promiň. Jsem úplně mimo. Nevím, co se to děje.”

Zabalil mě do koupacího pláště a odvedl do pokoje. Zavolal Louisovi, ať nám přinese snídani nahoru. Pak zahájil léčbu tekutým ječmenem. Sice před jedenáctou a nalačno, ale prohlásil, že jistý situace dovolujou výjimky i u gentlemanů.

„Že Seana brzo pustí,” žadonil jsem, i když jsem věděl, že pravdu Górdan znát nemůže. Proto jsem byl mimo. Ne kvůli tomu, že mě zase dostali a mučili, s tím jsem se dokázal poprat. Nedokázal jsem ale zvládnout Seanovo uvěznění. Sotva jsem se s ním dal zas dohromady, přišel jsem o něj. Bylo to, jak když někdo spláchne. Šílenej sešup dolů, rovnou do sraček.

„Nebudu tě utěšovat, už jsi velkej,” Górdan mi položil ruku kolem ramen.

Opřel jsem se o něj, o tu pevnou a neoblomnou skálu. Nikoho jinýho jsem neměl. Věřil jsem mu, nikdy mi nelhal a nikdy mi nevěšel bulíky na nos. Jednal se mnou narovinu. Byl jsem mu za to vděčnej.

Po snídani jsem se pomalu oblíkl. Górdan zmizel v elegantním tmavě modrým obleku do svý pracovny, tak kolem mě neměl kdo skákat. Mohl jsem říct komorníkovi, ať mi pomůže třeba navlíknout ponožky, ale řekl jsem si, že to musím zvládnout sám. Kromě seřezanýho rozkroku se začaly ozývat i jiný bolístky. Nakládačka, kterou jsem dostal v úvodu prvního výslechu, nezůstala bez následků. Aspoň, že zázračnej olejíček dělal divy a bolest po bití jsem skoro necejtil. Chtěl jsem využít tý doby, dokud působí, a provětrat si hlavu v parku.

Vzal jsem si zase ty volný vlněný kalhoty, co mi Górdan koupil. Všechny ostatní úzký modely, který úžasně obtahovaly můj zadek a ocas se mi do nich skoro nevešel, bych na sobě nesnesl ani minutu. Koukl jsem z okna. Kupodivu nelilo a chvilkama vykukovalo sluníčko, tak jsem si vzal jen tenkej svetr a křiváka a vyrazil. Ve vstupní hale jsem potkal komorníka, kterej na mě koukal jak na zjevení.

„Nemyslím si, že to je dobrý nápad, pane.”

„Jdu se jen projít kolem hradu.”

„Váš lékař by to, myslím, neschválil,” nedal se, ale neudělal nic, aby mi v procházce zabránil. Věděl jsem ale, že to půjde hned zatepla vyklopit Górdanovi.

Vyšel jsem do zadní, bylinkový zahrady paní Rose. Neměl jsem v úmyslu žádný pochoďáky, jen si provětrat hlavu. Měl jsem kliku, zrovna mi na to svítilo sluníčko. Mraků, co se honily po obloze, bylo čím dál míň. Neblahá předzvěst prudkýho ochlazení. Tolik už jsem o svým milovaným Irsku věděl, že když se na podzim a v zimě vyjasní, je to vinou studenýho vzduchu.

Nialla jsem nikde neviděl. Možná měl volno, protože park už byl celej nachystanej na zimu. I před jižním křídlem zbyla po dvou stromech jen hromada klád a polen. O kus dál ale byly vykopaný díry pro osm novejch stromů. Na našem odlesněným ostrově byl každej strom vzácnost. Kdo jinej by to měl vědět než ten, komu půda tady patřila už od nepaměti? Górdan mi slíbil, že o ty stromy nepřijdu, a to splnil. Na jaře je chtěl sám zasázet.

Na rozdíl od parku se v jižním křídle usilovně pracovalo. Už to tam ale vypadalo docela k světu. Parketáři opravovali poslední kus intarzovaný podlahy. Chvíli jsem na ně koukal. Různobarevný kousky dřeva jim do vzoru zapadaly jak prdel na hrnec. Složitá skládačka rychle přibejvala. Uprostřed největší místnosti byl na podlaze vyskládanej erb Górdanova rodu a od něj se rozbíhaly paprsky. Když jsem byl v jižním křídle poprvý, kus erbu chyběl, protože dřevo bylo shnilý. Teď už byl kompletní.

Zpátky do hradu jsem se rozhodl vrátit vnitřkem. Fakt jsem neměl fyzičku na nějaký pochoďáky. Těch pár stovek metrů mi úplně stačilo. Spojovací dveře do zimní zahrady nechával Górdan odemčený, ale stál u nich hlídač. Prošel jsem cestou, kterou jsem znal od prvního dne na hradě. V létě se v zimní zahradě totiž podávala snídaně a odpolední káva.

Chtěl jsem jít rovnou nahoru a na chvíli si před obědem lehnout, když jsem z Górdanovy pracovny zaslechl hlasy. Górdan tam měl jednání s nějakejma právnickejma esama. Ještě nikdy předtím jsem to neudělal, ale teď jsem byl zvědavej, jestli nejde o Seana. Potichu jsem vklouzl do předpokoje. Hned za dveřma byl těžkej rudej závěs, kterej v zimě bránil průvanu. Zůstal jsem za ním schovanej a jen tiše poslouchal. Od pracovny mě dělily jen jedny zavřený dveře, ale slovům jsem rozuměl.

„A tu lékařskou zprávu jste už státnímu zástupci předali?”

„Jistě, Vaše Lordstvo.”

„Tak na ně budeme muset přitlačit. Sean svoji část dohody splnil, takže by měli i Britové.”

„Přesně tak, Vaše Lordstvo.”

Stál jsem ve svým úkrytu a pomalu ani nedejchal. To, co jsem slyšel, mě úplně drtilo. Pochopil jsem hned, že se něco podělalo a cesta mýho bráchy z vězení se zkomplikovala. Poslouchal jsem dál, aby mi ani slovo neuteklo. Górdan začal s právníkama probírat všechny možnosti, jak Brity donutit, aby dodrželi svoji část dohody. O nějaký amnestii nepadlo ani slovo, takže jsem pochopil, že mi v nemocnici lhal. Milosrdná lež se tomu říkalo. Žádná amnestie pro teroristy neexistovala. Byla jen Górdanova dohoda s Brity založená na něčem, co jsem nevěděl.

Poslouchal jsem za dveřma asi půl hodiny a to bylo maximum, co byla moje tělesná schránka ochotná snášet. Už jsem bral za kliku, že se vrátím nahoru a při nejbližší příležitosti se Górdana zeptám, co mi tají, když jsem zaslechl to, co jsem se nikdy neměl dozvědět. Górdan byl vytočenej, takže řval a já rozuměl každýmu jeho slovu:

„Doprdele, nevydal jsem jim kluka s rakovinou slinivky proto, aby ho nechali chcípnout v kriminále!”

Šok byl okamžitej a strašnej. Třema krokama jsem zdolal předpokoj a vrazil do pracovny. Vůbec jsem nevěděl, co dělám.

„Ty jsi Seana obětoval místo mě, ty hajzle? Řekni, že to není pravda!” řval jsem. „Už tě v životě nechci vidět!” otočil jsem se na patě a vyrazil ven. Kde se ve mně vzaly síly, jsem netušil, ale utíkal jsem ven z pracovny a dál ven z hradu. Letěl jsem po cestě na útesy, pryč od chlapa, kterej mě zradil. Lhal mi a zabil mi bráchu.

Síly mi brzo došly. Ohlížel jsem se, ale nikoho neviděl. Nechápal jsem, že se mi povedlo zmizet, protože Górdan by mě snadno dohnal a strážnej od brány taky. Dokonce ani můj bodyguard se za mnou neřítil. Těch pár vteřin náskoku, kdy na mě Górdan jen strnule zíral, mi stačilo.

Po pravý ruce jsem měl pastviny, kde jsem v létě potkával stádo ovcí. Věděl jsem, že za skupinkou stromů je ve stínu přístěnek, kam se zvířata můžou schovat před deštěm. Namířil jsem si to tam, protože na cestě nebyl žádnej úkryt a rychle by mě chytili. A na slejzání útesů k oceánu jsem se vůbec necejtil.