Kieran: Dokud nás smrt nerozdělí - 21. Útesy

Bráchovu operaci jsem prožil ve stavu nepříčetným. Měl jsem takovej strach, že se něco nepovede, že to brácha nedá, že jsem byl skoro mimo. Górdan do mě nacpal něco na uklidnění, ale zas mě nechtěl úplně zfetovat, takže to bylo k ničemu. Panika bez přerušení pokračovala, jen se mi lehce motala hlava a byl jsem ospalej. Nakonec jsem to vzdal a rozbrečel se Górdanovi na rameni jak nějakej malej spratek. Věděl jsem, že to nesnáší, a taky nemá rád, když maluju čerty na zeď předem. Protentokrát mi to ale prošlo. Nevynadal mi, ale nechal mě, ať se vyřvu, a ještě mě hladil a uklidňoval.

Když konečně zazvonil telefon, málem jsem zkolaboval hrůzou, že to jsou špatný zprávy. Měl jsem fakt hroznej strach. Zbytečně! Operace se povedla a druhej den jsme se za bráchou mohli zajít podívat. V tu chvíli mi došlo, že jsem se choval jako úplnej idiot. Já si ale nemohl pomoct. Górdan sice něco pronesl o rozmazlenejch vykroucenejch princeznách, ale jen tiše a jakoby mimochodem.

Zprávy, který jsme se druhej den dozvěděli od doktora, byly úplně skvělý. Prý podle předběžnýho histologickýho vyšetření nebyl nádor zhoubnej. Sice rostl, utlačoval kdeco a nakonec by Seana zabil, nešířil se ale nikam dál. Koukal jsem na toho chlapa v bílým plášti a s motýlkem u krku a nevěřil svejm uším. Chvíli jsem ho podezíral, že mi říká jen nějakou milosrdnou lež. Pak jsem ale pochopil, že to myslí vážně, že brácha tý svini zubatý pro tentokrát utekl. Že nás ta mrcha s kosou jen tak nerozdělí. Úleva po těch dnech stresu a strachu byla tak obrovská, že jsem se celej roztřásl. Górdan mě musel chytit, protože se mi dokonce zamotala hlava. Ten šutr, co mi spadl ze srdce, musel bejt slyšet až v Belfastu.

Ještě dva dny jsme zůstali v Zürichu a já je strávil většinou ve špitále s bráchou. Pak už jsme se ale museli vrátit do Irska. Górdan měl nějaký povinnosti a taky si chtěl dost důkladně pokecat s tím hajzlem Jimem. Chlapi ho hlídali někde v místě, kterýmu Górdan říkal díra. Netušil jsem, kde to je, a ani moc netoužil tu díru poznat. Až doteď jsem vůbec netušil, že něco takovýho existuje, ale proti celám a výslechovkám, co měla PIRA v polorozpadlejch stodolách po celým Irsku, to asi byla noční můra. Líto mi ale Jima nebylo. Už kvůli Mattovi ne. Co jsem věděl od Nialla, tak si odnesl znásilnění hlavně psychicky, a za to si Jim zasloužil všechno, co mu Górdan chystal.

Nevím, jestli existovalo horší počasí než to, co si pro náš přílet připravil Belfast. Chvíli to dokonce vypadalo, že přistaneme v Dublinu. Náš kapitán byl ale ostřílenej borec od RAF, takže nějakej orkán a střih větru ho nemohl rozhodit. Že prej když má v plánu Belfast, tak sedne v Belfastu, i kdyby dráhu bombardovali. A měl pravdu, naše přistání vypadalo skoro, jako by na nás útočilo nepřátelský letectvo.

Na hradě se mě ujala paní Rose. Sotva jsem vylezl z auta, spráskla ruce a začala láteřit, že jsem zase zhubnul. No, asi měla pravdu. Kvůli bráchově operaci jsem měl nervy tak na pochodu, že jsem do sebe skoro žádný jídlo nedostal. A když jsem se ten den, co Seana operovali, pozvracel, začal i Górdan vyhrožovat, že zavolá doktora McKeenana. Proto byla bodrá paní Rose a její kuchařský umění mnohem menším zlem, kterýmu jsem se rád podvolil.

Když jsem dole v jídelně snědl obrovskej talíř výbornýho dušenýho hovězího se zeleninou, vydrápal jsem se za Górdanem do jeho apartmá. S plným žaludkem jsem funěl jak čtyři. Svalil jsem se na sedačku a chtěl odhodit hromádku novin, co se tam válela. Koutkem oka mě ale něco zaujalo. Ty noviny byly tři dny starý a zpráva byla obrovským písmem na titulní straně. Aby ne, když to byl Górdanův Belfast Telegraph.

Bombovej atentát měl na svědomí životy pěti britskejch vojáků SAS. Zabila je nálož v dodávce, zaparkovaný před Pubem, kam chodili. Vyšetřovatelé spekulovali o tom, že odpálení nálože bylo řízený na dálku a oběti nebyly náhodný. Ještě aby byly. Z fotek se na mě smál předseda fanklubu mý prdele a jeho dva poskoci. A pak ještě dva další vojáci, který jsem v životě neviděl.

„Když se kácí les, lítají třísky,” Górdan tiše přišel do obýváku. Byl jsem tak zaujatej fotkama v novinách, že jsem ho vůbec neslyšel vejít.

„Kdo to provedl?” zajímalo mě. Neměl jsem vůbec tušení, co se chystá. Vyřizování mejch účtů šlo ale Górdanovi vždycky skvěle. A teď mstil i Seana. Nebyl jsem sám, koho předseda fanklubu mý prdele mučil.

„Paddy a jeho chlapi,” Górdan si sedl ke mně a sebral mi noviny. Uvelebil jsem se mu na klíně. Můj úžasnej zlej chlap s modrou krví se zase pomstil. Neměl jsem mu to ale ani trochu za zlý. Pod jeho ochranou jsem byl v bezpečí a už nikdy se mi nemohlo nic stát. Aspoň jsem to tak vnímal. A taky jsem si připadal jako něco víc. Nikdo na světě nemá takovýho chlapa, kterej se stará o jeho bezpečí. Kterej ho rozmazluje na každým kroku šperkama a jinejma velkorysejma darama. Kterej dělá všechno jen proto, abych byl šťastnej a spokojenej.

Zavrtal jsem se mu obličejem do rozkroku a nasál jeho vůni. Zase ten brutální útok na všechny mý smysly, doplněnej návalem krve do slabin. Zajel jsem Górdanovi rukou mezi nohy a jeho dlaň si položil na tvrdou bouli pod poklopcem. Bylo to tak nekompromisní a troufalý, že zalapal po dechu. On tu přeci nebyl pro ukojení mýho chtíče. Určitě mu ale ani v nejmenším nevadilo, když jsem mu rozepl kalhoty.

Oblečení z nás lítalo rychlostí elektronů v mlžný komoře. Dokud jsem měl starosti o bráchu, neměl jsem na sex ani myšlenku a Górdan to respektoval. O to nadrženější jsme ale oba byli. Cestu od sedačky k posteli lemovaly naše hadry jak v béčkovým filmu. Klekl jsem si na postel, ale Górdan mě zarazil, že tak jednoduchý to mít nebudu. Nechtěl mě jen obtáhnout. Měl rád, když jsem si s ním nejdřív důkladně pohrál jazykem a pusou.

Přinesl policejní klepeta, abych nezapomněl, kde je moje místo. Dost mi to tím zjednodušil a taky vylepšil. Zacvaknutí chladnejch a těžkejch náramků bylo rajcovně definitivní. Omezení pohybu i svobody mě prostě vzrušovalo a on to věděl. A že jsem byl celkem nedávno na pokecu v kasárnách, na tom nic nezměnilo. Klečet nahej a spoutanej na zemi před Górdanovým rozkrokem bylo něco, co mi spolehlivě zvedalo hladinu šťastnejch hormonů v krvi. Nekonaly se žádný asociace a vzpomínky na britský výslechový metody. Krví mi proudilo čirý vzrušení a chtíč.

Zlehka jsem mu špičkou jazyka přejel žalud a zaposlouchal se do jeho trhanýho nádechu. Obkroužil jsem nasliněným jazykem rantl a dotkl se ho rty. Lehýnce a i tak sebou jeho ocas škubal při každým dotyku. Naplocho jsem to vzal jazykem přes uzdičku a pak dolů ke kořeni. To už mi Górdan zajel prstama do vlasů, aby mě usměrnil. Otevřel jsem pusu a on si narazil moji hlavu do rozkroku. Čekal jsem to, a i tak to bylo dost brutální. Žaludek se mi zhoupl, jak mi zajel až do krku, ale zmákl jsem to.

Držel jsem a nechal si vymrdávat pusu, a když přestal prudce přirážet, zapojil jsem zase jazyk a rty. Měl rád, když jsem ho lízal od kořene k žaludu jako zmrzlinu. Občas jsem to proložil několika hlubokejma zásunama a důkladným olízáním žaludu. Ani koule jsem nezanedbával a lízal je i lehce tiskl mezi rty.

Górdan vydržel pár minut stát s doširoka rozkročenejma nohama, ale pak si lehl na postel. Ještě tak čtvrt hodiny mě nechal pracovat pusou a jazykem a nakonec mě vyzval, ať si sám nasednu zády k němu. Chtěl vidět, jak mi jeho klacek mizí v díře. Nageloval si ocas a přidržel jednou rukou kolmo vzhůru. Druhou mi odtlačil půlky od sebe, aby měl lepší výhled. Pokaždý mě napadlo, že bych chtěl fotku, jak je ve mně ten ne zrovna malej ocas zaraženej až po kořen. Asi mu o ní jednou řeknu. I s autogramem.

Dělat dřepy s rukama za zádama, byl fakt výkon artisty. Udržet balanc mi vůbec nešlo, a tak jsem několikrát prudce a hodně bolestivě dosedl na to vztyčený kopí. Bolelo to pořádně, protože to byl spíš nekoordinovanej pád dozadu než dosed. Skučel jsem jak meluzína v komíně, než mi můj pán dovolil kleknout. Pěkně si mě vychutnal a ještě měl vtipný poznámky, že mě prdel bolí nějak moc brzo. Bylo mi jasný, že to mám za to, jak drze jsem si o sex řekl.

Nakonec Górdan použil ještě jedny klepeta, který si připravil k posteli. Secvakl mi dohromady kotníky i zápěstí tak, že jsem čumákem ryl matraci při každým brutálním přírazu. Věděl, jak je tahle poloha s prdelí vystrčenou ke stropu nepohodlná, tak si ji užíval dvojnásob. Zaklekl za mě na jedno koleno, opřenej o pravý chodidlo. Zadek mi držel nahoře a bušil do mě bez špetky ohledů. Dostával se pěkně hluboko, až to i bolelo, ale taky se mi otíral o prostatu celou dýlkou. Kombinace k zešílení a já v sedmým nebi sexuálního otroka a masochisty. Bolest a slast, slast a bolest. Netušil jsem, co je víc, jen jsem se vezl na vlně a přirážel.

Když mi Górdanova ruka sklouzla pod břichem k ohonu a druhá promasírovala koule, projel mnou elektrickej záchvěv. Prudce jsem vydechl a potichu taky nezůstal. V poloze, v jaký jsem byl, jsem slinama máčel prostěradlo, ale to mi bylo jedno. Řval jsem v cílový rovince a skoro ani nevnímal, že Górdan už taky finišuje. Měl pěknej náskok a na vrchol mě vzal s sebou. Pak se zhroutil nabok i se mnou a zůstal uvnitř, dokud jsme ten sportovní výkon oba nerozdejchali.

Když jsem se ráno probral, byla postel vedle mě prázdná a studená. Divnej pocit, na kterej jsem nebyl vůbec zvyklej. Navíc jsem hned poznal, že Górdan není ani nikde v apartmá. Vzal jsem si župan a slezl dolů do salonku. Prostřeno tam ale bylo už jenom pro jednoho.

„Kde je Jeho Lordstvo, Louisi?” zjišťoval jsem, sotva se vševědoucí a všehoschopný komorník objevil.

„Odjel velmi brzo ráno, pane. Vrátí se až večer.”

„Kam?”

„To mi nesdělil. Ale nechal vám tu vůz, kdybyste chtěl jet třeba na nákupy,” komorník se usmál a šel si po své práci.

Zíral jsem na dveře od salonku ještě dobře minutu, než mi docvaklo, že mám najednou celej den jen pro sebe a vůbec nevím, co s ním. Přemejšlel jsem o tom celou snídani a nakonec vyhrálo počasí a moje nový ferrari na čtyřech kopytech. Ještě jsem krásnýho bělouše Celtic Star ani nevyzkoušel. Projel jsem se na něm jednou na jízdárně a to bylo všechno.

Jel se mnou jeden chlap z ochranky, protože byl jedinej, co to zvládl v sedle. Hrad hlídali vojáci, co se dokázali ohánět palnejma zbraněma, ale s lichokopytníkama moc kamarádi nebyli. Můj doprovod ale vyrůstal někde na farmě, takže zvládal cval v kopcích určitě líp než já. Cejtil jsem se s ním úplně v bezpečí, a dokonce jsem ho při skocích přes potoky a příkopy poprosil, ať mi klidně řekne, co dělám blbě. Snažil jsem se Celticovi do těch skoků moc nekecat, protože on sám věděl líp než já, jak si vypočítat krok, kdy se odrazit a jak daleko skočit. Až z toho měl voják vedle mě legraci, jak já poslouchám koně a ne kůň mě.

Po půl hodině cvalu a klusu jsme přešli do kroku a zamířili k útesům. Celtic byl zvyklej na krajinu kolem Corku, ale na skalách nad oceánem ještě nikdy nebyl. Určitě, jako správnej Ir, znal hukot příboje, ale netušil jsem, co udělá ve vejšce nad oceánem. Sám bych se tam s Celticem nikdy neodvážil, ale můj bodyguard jel na Shamrockovi a ten dodával klid i trochu vyjukanému běloušovi.

Pomalou, pohodovou chůzí jsme se proplejtali po cestičkách vysokou uschlou trávou. Občas jsme byli od srázu dál a občas z výchovnejch důvodů zas zatraceně blízko. To by pak stačilo, aby Celtic zazmatkoval, a blbě by to dopadlo. Kdyby mě viděl Górdan, asi by mě pěkně seřval, ale já se cejtil v pohodě a Shamrockův klid se přenášel i na bělouše. Kdybychom byli na útesech s Irish Devill, asi bychom už byli dávno dole, ale rozvážnej a pohodovej starouš Shamrock byl ve svý bohorovnosti pevnej jak ta skála pod náma.

Těla pod útesem si první všiml Celtic. Zahlídl něco dole a prudce uskočil bokem do vřesu a vysoký trávy. Chvíli jsem měl pocit, že visím ve vzduchu, jak postavička z komiksu, než mě přemohla gravitace a letěl jsem na zem. Pořád jsem ale držel otěže koně v ruce, takže se mi povedlo vylekanýho bělouše hned zklidnit. To už byl vedle mě i bodyguard a koukal dolů z útesu.

Byl to Matt. Ležel na břiše asi pět metrů pod náma. Na sobě měl jen bílou košili a džíny, dost nedostatečný oblečení do irský zimy. Vypadal jak oběť romantickýho souboje, včetně rudejch skvrn od krve na sněhobílý látce. Slezl jsem k němu a koně nechal na starost bodyguardovi. Asi v životě jsem nebyl tak rychle dole, ale zdálo se mi, že Matt dejchá, a nemýlil jsem se. Byl odřenej a asi i polámanej, ale mrtvej nebyl. Když jsem se ho dotkl a promluvil na něj, pohnul se a zasténal.

„Sežeň pomoc, já tady zůstanu!” zařval jsem na bodyguarda. Pak jsem ze sebe shodil teplý vlněný sako a Matta jím přikryl. V další minutě mi ale shora přilítla podsedlová deka. Bodyguard, placenej za to, že si umí poradit v nouzový situaci, povolil Celticovi sedlo a jeho teplou prošívanou deku poskytl Mattovi. Skvělej nápad, aspoň jsme nemuseli na útesu mrznout ani jeden. Sice nefoukalo, ale úplně teplo taky nebylo. Sotva pár stupňů nad nulou.

Na hrad to byl kousek. Slyšel jsem dusot obou koní, jak to voják bral domů tryskem s běloušem v závěsu. Sedl jsem si k Mattovi a opatrně zjišťoval, jak moc je potlučenej. Určitě měl zlomený nějaký žebro, protože když jsem mu rukou přejel po hrudníku, syčel bolestí. I dejchání ho bolelo, bylo to vidět. Ruce i nohy ale cejtil a snad je měl v pohodě. Podle rychlýho pulsu ale krvácel a to se mi vůbec nelíbilo. Teklo to někam dovnitř, možná do plic a s tím jsem nemohl nic dělat. Lehl jsem si k němu, abych ho zahřál, a modlil se, aby tu pomoc byla včas.

Asi při Mattovi stáli všichni andělé a ten jeho strážnej musel bejt sedřenej jak nevolník. Když bodyguard řekl, že volá z hradu, nakopli záchranáři dokonce vrtulník. Jen díky tomu to Matt přežil a dostal se včas na operační sál. Když se pozdě večer vrátil Górdan, byl už Matt mimo nebezpečí a Niall si rval v loveckým salonku vlasy, že ho nechal bez dozoru.

„Opravdu myslíš, že skočil sám? Že ho nikdo nestrčil?” položil Górdan tu klíčovou otázku, sotva se dozvěděl, co se stalo.

„Byl úplně na dně,” šeptl Niall. „Od toho znásilnění si připadal jako přístavní kurva. A navíc nestál o sex. Nechtěl, abych na něj šahal, že prej je pošpiněnej. V noci se budil hrůzou a brečel. Několikrát vyhrožoval, že se zabije.”

„Panebože!” vyjel Górdan ostře. Hned se ale uklidnil. „Proč jsi nic neřekl? Dalo by se to řešit milionem jinejch způsobů, než je skok se skály,” ovládal se, ale pěnil.

„To už je teď jedno. Vztekem Mattovi nepomůžeme. Prostě jsem to posral,” kál se Niall.

„A ani sebeobviňováním mu nepomůžeme,” vložil jsem se do toho rázně a pohledem krotil vášně. Objal jsem Nialla kolem ramen. „Górdan tě nechá odvézt do nemocnice, abys tam byl, až se Matt probere,” mrknul jsem na Górdana, kterej sotva znatelně přikývl.

„Kieran má pravdu,” řekl Niallovi. „A až se Matt vrátí z nemocnice, začneme řešit, co dál. Není jeho vina, co se stalo, a sám si s tím zjevně neporadí. Nechali jsme ho v tom všichni. Ten hajzl Jim mu ale už nikdy neublíží. Nikomu už nijak neublíží,” dodal směrem ke mně.

Zatrnulo mi. Ztuhnul jsem jak solnej sloup. Niall, opřenej hlavou o mý rameno, si toho ani nevšiml, ale já moc dobře pochopil. Górdan se od tý svině dozvěděl něco, co si pěkně slíznu. Věděl jsem přesně co a byl jsem úplnej idiot, že jsem toho grázla hned nenapráskal.

„Jak to myslíte? Komu ještě ublížil?” chytl se Niall poslední věty. Důkaz, že utajení druhýho Jimova útoku se dokonale povedlo. Górdan si nepřál, aby se rozneslo po okolí, že mě ten hajzl taky znásilnil. Nestál o to, aby se na mě celá vesnice koukala jako na oběť.

„To není důležitý,” řekl jsem rychle. „Teď je podstatnej Matt.”

„Pojedu do tý nemocnice,” přikývl Niall a vstal. Oddechl jsem si, protože jsem nechtěl řešit mou akci s Jimem. Nakonec bych se totiž nějak blbě prokecl a moje hra na volavku by se proflákla. A to by mi Górdan dal pěkně sežrat.

„Asi se nemám ptát na podrobnosti Jimova konce, co?” ozval jsem se tiše, jen co jsme s Górdanem sedli nahoře v obýváku. Pro lepší atmosféru jsme si otevřeli kámošku Bushmills.

„Ne, ty se na nic ptát nebudeš. Zato se ale zeptám já,” Górdan pozvedl svou těžkou a širokou sklenici k přípitku. Jeho hlas byl ale studenej jak led.

Seděl jsem tam jak na jehlách, mlčel a krve by se ve mně nedořezal. Měl jsem fakt strach. Takhle chladnej bejval Górdan málokdy.

„Tak co mi k Jimovi řekneš? Bylo to přepadení jediný násilí, kterýho se vůči tobě dopustil?”

„Vůbec nevím, o co ti jde. Co chceš slyšet?” hra na blbečka mi před Górdanovou inkvizicí nikdy moc nešla.

„Pravdu,” řekl klidně. Málokdy jsem slyšel něco tak definitivního. Až mi z toho naskočila husí kůže.

„A dáš mi čas na rozmyšlenou?” zeptal jsem se s jistotou, že stejně už všechno ví. Nebylo co zatloukat. Jen jsem si chtěl urovnat myšlenky, abych mu toho neřekl víc, než bylo nutný.

„A jak by sis takový rozmejšlení představoval? Nahej, připoutanej k pranýři? Nebo v předklonu s análním hákem? Vyber si,” sarkasmus z něj jen kapal. Mile se usmíval a mně chtěl ocas protrhnout kalhoty. Podrazák jeden, stačilo jen pohrozit a už se nemohl dočkat. A Górdan si toho moc dobře všiml. Civěl mi přímo mezi nohy už pěknejch pár chvil.

„Těšíš se,” konstatoval a ani se nezačervenal. „Tak se svlíkni a klekni si,” pořád se usmíval.

Poslechl jsem bez jedinýho slova. Sundal jsem ze sebe svetr, kalhoty i spodní prádlo a všechno to poskládal. Pak jsem si klekl na koberec před postel a dal ruce za hlavu. Górdan mě sledoval a popíjel whiskey, zatímco já se škvařil ve vlastní šťávě. Bylo mi jasný, že tohle mi jen tak neprojde. Na druhou stranu, už dlouho jsem nedostal trest a hříchů jsem za tu dobu nasbíral dost. Bylo jasný, že to jednou přijít muselo. A i ta krátkonohá lež byla předem ztracená bitva. Lhát Górdanovi nemělo vůbec smysl. Vždycky všechno odhalil.

„Tak co, už se ti přemýšlí líp? Můžeš tady klečet třeba hodinu, stačí říct,” sarkasmus ho pořád neopouštěl. Přitom věděl, že kvůli bolavejm zádům to hodinu stejně nevydržím.

„Ano, pane,” sklouzl jsem automaticky do svý role. Ani jsem k tomu nepotřeboval pouta a obojek.

Usmál se a vstal. Přitom koukl na hodinky. Sledoval jsem ho jen koutkem oka, protože můj pohled byl poslušně zabodnutej do vzoru na koberci. Tvářil jsem se lhostejně, ale v hlavě mi šrotovalo. Vymejšlel jsem, jak to, co se stalo při masáži, nejlíp podat. Tady neplatilo žádný právo nevypovídat, abych si sám neuškodil. Górdan bude chtít vědět každou podrobnost a hlavně mý pocity. A kdyby poznal, že mě Jimův prst v zadku neskutečně vzrušil, bylo by zle.

„Mezitím, co budeš přemýšlet, ti řeknu, že policie už má DNA. Dokonce dvě rozdílné. Nemá je ale s kým porovnat.”

Zvedl jsem hlavu a koukl na Górdana. Dvě DNA byl malér. Mělo mi to dojít, že to tak dopadne, a Jeho Lordstvu taky. On byl ten druhej chlap, co se mi krátce před znásilněním vystříkal do zadku.

„Neboj, policajti budou mít už brzo tělo, aby tu jednu DNA mohli porovnat. A k té druhé se nikdy nedostanou.”

„Ano, pane,” řekl jsem, jen aby řeč nestála. Bylo mi jasný, že si Górdan poradí se vším. I se svým neposlušným otrokem, kterej pořád zarytě mlčel, zatímco závity se mu vařily. Ani ve snu mě ale nenapadlo, že Górdan ztratí trpělivost tak brzo. Ještě asi čtvrt hodiny mi dal pokoj, ale pak mi hodil župan a ukázal ke dveřím.

„Tvůj čas na rozmyšlenou právě skončil a moje trpělivost taky. Do naší nové mučírny trefíš, tak padej. Lehni si na břicho na trestnou lavici a počkej na mě!”

Zvedl jsem se a zmateně mu koukl do očí. Jeho pohled byl ale pevnej. S tím jen tak nehnu. Byl jsem v háji. Úplně a dokonale. Pomalu jsem se šoural prázdným a temným hradem, abych splnil příkaz. Došlo mi, že je pátek a zaměstnanci dostali volno. A navíc do jižního křídla stejně nikdo z nich nesměl. Mučírna ve sklepě byla bezpečnější než ta naše stará v podkroví.

Rozsvítil jsem. Nepřímý osvětlení znovu vykouzlilo iluzi středověku. Překvapilo mě, že i když má místnost kamenný stěny, není v ní zima a vlhko. Zkusil jsem cihlovou podlahu bosou nohou a příjemně hřála. Podlahový topení bylo určitě příjemnější než středověký ohniště, ve kterým se nahřívala železa.

Věděl jsem, že Górdan nepřijde hned, takže jsem nespěchal se splněním příkazu. Župan jsem si sice svlíkl, protože nahota v mučírně byla inspirující, ale nejdřív jsem si dobře prohlídl výstavu bicích nástrojů v držácích na stěně. Bylo mi jasný, že některý z nich brzo okusí moje ctěná prdel. Nevěděl jsem ale, jestli se mám radovat, nebo brečet.

Když Górdan dorazil, už jsem předpisově ležel na lavici. Pod zadkem byla vyvýšená, aby moje prdel čněla slunci a rákosce blíž. Koukl jsem koutkem oka na mýho pána. Vypadal úžasně. Převlíkl se, měl na sobě jen černý úzký kožený kalhoty a vysoký boty. Opálenej svalnatej hrudník a pekáč buchet na břiše se leskl v tlumeným osvětlení. Jen z toho pohledu jsem byl úplně hotovej.

Připoutal mě k lavici tak, že jsem byl nataženej jako struna a možnost pohybu jsem měl skoro nulovou. Nohy mi rozhodil na zem, kde byly taky řemeny. To aby se líp dostal k místům, který tepaly krví a vzrušením. Ocas mi stáhl dolů mezi nohy a párkrát po něm přejel plácačkou biče, kterej si jako nezbytnou rekvizitu přinesl. Pak ustoupil krok dozadu a jen si mě chvíli prohlížel.

„Tak co, už sis rozmyslel, co mi řekneš? Bylo to přepadení jediný násilí, kterýho se na tobě Jim dopustil?” zopakoval tiše otázku.

„Ano, pane,” zalhal jsem, asi v záchvatu naprostý demence. Věděl jsem ale dopředu, že mi to nemůže projít. Górdan, jako zkušenej vyšetřovatel, nikdy nepokládal otázky, na který neznal odpověď.