Kieran: Dokud nás smrt nerozdělí - 14. Nůž

Hlasy asi deseti chlapů se ozvaly, sotva jsem po hlavě vletěl do ovčína. Byl jsem v bezpečí, o tom přístěnku málokdo věděl. I já si ho všiml jen náhodou při jedný ze svejch toulek okolím hradu. Jasně jsem slyšel mýho bodyguarda. On nejlíp věděl, kudy chodím na procházky, tak udílel rozkazy. Pronásledovatelé se rozdělili, ale mým směrem se nikdo nevydal. Část šla do vesnice a část vyrazila na krkolomnou cestu dolů na pláž. Nezáviděl jsem jim, já bych tam dolů lízt nechtěl.

Ovčín byl v závětří, ale teplo tam nebylo. Měl jednu stranu otevřenou k jihozápadu. Severák dovnitř ale nefičel. Na zemi byla udupaná sláma. Smrděla po ovcích, co taky čekat jinýho? V zadní části byl ale zásobník na seno, kde trochu suchý trávy ještě zůstalo. Podíval jsem se na svý vlněný kalhoty, ale pak nad tím mávl rukou. Byla mi kosa a sotva jsem stál na nohou. Vyškrábal jsem se mezi šprušle seníku a zavrtal se do tepla.

Bylo mi příšerně. To, co jsem se dozvěděl v Górdanově pracovně, mě úplně převálcovalo. Jednal jsem v šoku. V naprostým šoku! Górdan mi nejen lhal, ale navíc ohrozil Seanův život. A že měl Sean rakovinu slinivky mě totálně sebralo. Byl to rozsudek smrti a pěkně rychlej. Z toho nebylo úniku. Nezasloužil si umřít ve vězení. To mu přece Górdan nemohl udělat. Potřeboval do nemocnice. Třeba byla ještě šance. Třeba se někdo seknul v diagnóze.

Vzpomněl jsem si, jak vypadal brácha blbě, když jsem ho naposledy viděl. Hubenej a celej takovej šedivej. Řekl mi, že i zvracel. O svý nemoci už tehdy věděl a nic mi neřekl. Nechtěl, abych o něj měl strach, abych se pro něj trápil. Nestál o soucit. Dělal, že o nic nejde, a přitom už koukal zubatý do ksichtu. Možná i proto se se mnou usmířil, protože věděl, že už mu moc času nezbejvá. Vyhrkly mi slzy, když jsem si to uvědomil. Rozbrečel jsem se jako malej. Složil jsem hlavu na ruce a pustil si ten svinskej smutek a sebelítost k tělu. Nechtěl jsem s tím bojovat, nebyl důvod. Zkurvenej zasranej svět, zkurvenej zasranej život! Proč zrovna já? A proč zrovna Sean?

Nedokázal jsem se žalu bránit. Neměl jsem sílu vůbec na nic. Úplně mě to sejmulo, srazilo na kolena a převálcovalo. Nechtěl jsem dejchat, mluvit, myslet. Nechtěl jsem žít. Toužil jsem zavřít oči a zhebnout potichu tady v tom seníku. Vytrestat Górdana za to, co mi provedl.

Vzpomínal jsem na dětství. Na doby, kdy mě měl Sean jako povinnou kouli na noze. Kus od našeho bytu byla železniční trať, přes kterou jsem nesměl jako malej chodit. Naši vždycky zakázali Seanovi, aby mě tam bral. Za tratí ale bylo šrotiště, úžasnej svět dobrodružství, kde se dalo najít spousta nádhernejch věcí. Bylo to první místo, kam mě brácha začal tahat. Na lov pokladů do zakázaný zóny. Dlouho nám to procházelo, ale jednou jsem na šrotišti našel trubku, ze který jsem si chtěl vyrobit raketu, a pochlubil se s ní doma. Tím naše spanilý jízdy skončily. Oba jsme od fotra dostali nařezáno přeloženým kabelem na holou. Tři dny jsem si tenkrát nemoh sednout, i když to byla Seanova vina, že mě na ten šroťák bral. Já si těžko mohl vybrat, kam chci se starším bráchou jít. Tehdy jsem ten brutální vejřez bral jako strašnou křivdu.

Venku se ochlazovalo a taky stmívalo. Z hradu jsem utekl před obědem a najednou byl večer. Začalo pršet a teplota šla pořád fofrem dolu. Drkotaly mi zuby, ale nevšímal jsem si toho. Jestli začne mrznout, budu mít po starostech. Podchlazení mě tiše a spolehlivě zabije. Zavřel jsem oči, klidnej a smířenej s osudem, když jsem zaslechl psy. Górdanovy dobrmany, co v noci hlídali hrad. Ti mě dostanou za chvíli a byli už blízko. Ze stromů nad ovčínem už vylítlo několik ptáků.

Musel jsem pryč!

Vylezl jsem z ovčína a namířil si to rovnou po svahu dolů k potoku. Po pár krocích jsem ale zjistil, že to nebyl dobrej nápad. Mohly za to mý bolavý citlivý partie. Olejíček Mistra Nobu už dávno přestal působit a já měl pocit, že i jemná kašmírová vlna kalhot mi dře rozkrok do krve. Šel jsem opatrně a s nohama od sebe, ale i tak to byl očistec. Nakonec jsem to ale zvládl.

Abych zmátl psy, musel jsem do potoka. Moji stopu k boudě pro ovce smyl déšť, ale teď jsem udělal čerstvou. Voda byla jediná šance.

Potok byl ledovej a voda po kolena. Okamžitej a strašnej šok. Málem jsem se zmáchal celej, jak mě nohy odmítly poslouchat. I kluzký šutry byly proti mně. Nakonec se mi to ale povedlo a dostal jsem se potokem na druhou stranu a na cestu do vsi.

Úplně vyflusanej, zmrzlej a bolavej jsem se doplížil do vesnice. Vzal jsem to z druhý strany, než jsem byl zvyklej, ale nikoho jsem nepotkal a ani psy už jsem neslyšel. Górdanovi chlapi po mně pátrali asi úplně jinde. Déšť smyl můj pach a dobrmani byli nahraný. Nejspíš našli můj úkryt v seníku a stopu k potoku, ale tu do vesnice už ne. Chlapům se asi do tý ledárny nechtělo.

Přemejšlel jsem, kam půjdu. Chtěl jsem bejt sám, schovat se před celým světem, ale hlavně před Górdanem. Ublížit mu stejně, jako on ublížil mně. Vytrestat ho a pořádně. Opíral jsem se o zdi domů, protože jinak bych se neudržel na nohou. Šel jsem pořád dál, bez jasnýho plánu. A najednou jsem stál zezadu před hospodou. Byl tam kamennej přístřešek na dřevěný bedny od chlastu a nějaký jehličnatý keře. Tam jsem se zašil, do kouta, za přepravky od bushmills. Tam na mě nepršelo a nikdo mě nemohl vidět. Sem nikdo nechodil, jen občas hospodskej a pak Niall s Mattym. Koukal jsem přímo na krytý venkovní schodiště k nim do bytu. Nikdy před tím jsem si ho nevšiml, i když jsem vesnici už párkrát prolezl.

Teplota klesala pořád rychle dolů. Sice ještě nemrzlo, ale skoro. A já byl celej mokrej. Jenomže mi taky bylo všechno jedno. Byl jsem zoufalej a nevěděl, kam dál. Napadaly mě ty nejčernější myšlenky. Na chvíli jsem dokonce vytáhl i nůž. Byl ostrej, když jsem jím přejel po zápěstí. Ani jsem nemusel přitlačit a objevila se tenká rudá linka, rozpitá krví. Stačilo by trochu zabrat anebo bodnout a bylo to. Lákavá představa! Klid a mír, pokoj na věky. A trest pro Górdana.

Otřel jsem těch pár kapek krve do mokrejch kalhot. Takovej zoufalec ještě nejsem, abych provedl takovou blbost. Zaklapl jsem nůž a přitáhl si křiváka těsnějc k tělu. V přístěnku bylo sice sucho, ale teplo rozhodně ne. Rozhlídl jsem se kolem sebe, ale abych se zahřál, to bych si musel z dřevěnejch beden udělat ohýnek. A to by asi hospodskej nebyl rád.

Přemoženej okolnostma jsem se celej rozlámanej a ztuhlej vyhrabal ze svýho úrytu. Horká hlava vystydla a já zase začal myslet. Zmrznout pár kroků od vytopený hospody je fakt blbej plán pomsty. Přelezl jsem hradbu přepravek. Kapitulace byla sice potupná, ale přežili ji i větší machři než já. Zamířil jsem nahoru po schodech, ke klukům. Tam bych se mohl dočkat pochopení a ne prozrazení. Když jsem ale pár minut bušil na dveře, došlo mi, že nejsou doma.

Sedl jsem si na poslední schod a znova vytáhl nůž. Byl to vyhazovák a dostal jsem ho od Górdana. Nosil jsem ho všude s sebou, i když to bylo našima milejma okupantama zakázaný. Já na ty jejich výmysly kašlal, stejně jako Górdan. Když šel do hospody s bouchačkou, taky porušoval zákon. Britskej zákon.

Byla mi pořád kosa a kluci nikde. Nakonec budu muset jít do hospody a tím můj útěk skončí. Górdan si pro mě přijede a podle nálady mě buď odprosí, nebo seřeže. Počítal jsem spíš s druhou variantou. Určitě bude vytočenej a taky bude mít strach. Co ale nesnášel vůbec, byly moje zkratový reakce. Pokaždý, když jsem na něj kvůli něčemu řval a nevyslechl ho, pořádně jsem si to pak slízl. A teď to nebude jiný. Sice jsem na něj řval, že už ho v životě nechci vidět, ale oba jsme věděli, že je to nesmysl. Už bych nedokázal přežit na ulici s holým zadkem. A navíc jsem ho miloval. To se nedalo jen tak změnit. Patřil jsem k němu. Navěky! I tu snovou žádost o ruku bych přijal, kdyby to nebyla tak nereálná kravina. Dokud nás smrt nerozdělí…

Celou dobu, co se mi úvahy honily hlavou, jsem si pohrával s vyhazovákem. Zkoušel jsem, jak je ostrej, a holil si jím rostoucí chlupy na zápěstí. Žiletka by byla lepší a taky by bylo lepší, kdybych neměl tak zmrzlý prsty, aspoň jsem ale něco dělal a pohyb mi do prstů pumpoval krev. Dejchal jsem si na ně, abych je zahřál. Do hospody jsem nemohl, tak jsem zabíjel čas a doufal, že se Nialla a Matta dočkám dřív, než zmrznu.

Najednou se mi nad hlavou rozsvítila lampa. Lekl jsem se tak, že mi nůž sklouzl a zajel do masa. Byl kurevsky ostrej a šel hluboko. Rudá krev vystříkla z rány a zkropila mi obličej. Rychle jsem ruku sevřel, ale krev mi dál tekla mezi prstama. Bylo to zlý. Rychle jsem lovil kapesník, protože tohle jsem nechtěl, když jsem uslyšel dvoje kroky a hlas:

„Dělej, Matte, převlíkneme se a budeme hledat dál. Pitomej děšť a pitomá kosa. Tohle je o zápal plic. Až toho kreténa najdou, řeknu mu něco, co si za klobouk nedá. Ještě nikdy jsem neviděl Sira Górdana tak vyřízenýho. Za tohle by Kieran zasloužil přes držku,” rozčiloval se Niall a táhl Matta po schodech.

„Nialle,” zašeptal jsem a zkusil se zvednout. Hlava se mi ale z podchlazení zamotala, takže jsem si musel pustit zápěstí a přidržet se zábradlí. Tlak mi letěl dolů stejně rychle, jako mý odhodlání opustit Górdana. Ruka mi sklouzla po vlastní krvi. Ztratil jsem rovnováhu a mozek, otupělej chladem, si s tím nedokázal poradit. Vnímal jsem, že padám. Chtěl jsem se něčeho chytit, ale neviděl jsem nic než černo. Dopadl jsem na rameno a na bok a roloval dolů se schodů, klukům přímo pod nohy.

Zase jsem se probudil v posteli, ale nebyl jsem v nemocnici. Ležel jsem ve svým pokoji na hradě, v posteli s rudejma nebesama. Jak jsem se tam dostal, jsem neměl nejmenší tušení. Okno jako výkladní skříň a divnej pocit, že mi někdo sebral pěknej kus života. Už jsem to jednou zažil při zápalu plic. Tehdy jsem byl mimo několik dní.

„Tak co, už vnímáš?” ten hlas jsem poznal, ale Górdanovi nepatřil. Otočil jsem hlavu.

V křesle vedle postele seděl někdo, koho jsem v tu chvíli viděl mnohem radši než Jeho Lordstvo. Můj bratr Sean! Vypadal unaveně a strhaně a rukou se držel stojanu s infuzí. Návštěva u vojáků SAS mu určitě neprospěla, ale byl venku a byl živej.

„Ahoj,” ozval jsem se nesměle.

Podíval se na mě a v tom pohledu bylo všechno. Okamžitě jsem pochopil, že Sean všechno ví a že mám neskutečnej průser.

„Už bylo načase. Prospal ses dva dny ve špitále a další den tady, ty pitomče. Co tě to napadlo za kravinu?” vyjel na mě hned a bez úvodu.

„Slyšel jsem Górdana, jak říká, že tě vydal Britům,” namítl jsem nejistě.

„Ty máš pocit, ty debile, že jsem nějaká nemyslící věc?” Sean se zvedl z křesla. Najednou vypadal docela hrozivě. „Myslíš, že mě nějakej nabob s modrou krví může jen tak zabalit do krabice, převázat mašlí a předat Britům?” zvyšoval hlas.

Mlčky jsem na něj koukal. Jo, spousta věcí mi nedocvakla. Fakt jsem viděl rudě a jednal jak bezmozek.

„Souhlasil jsem s tím. Na rozdíl od tvýho mladýho života, kterej sis chtěl vzít, mám já ten svůj totálně v prdeli. Nulová šance. Bylo mi jedno, kde zdechnu, ale chtěl jsem, aby tebe pustili. Abys to ty přežil! Napsal jsem ti dopis, co ti měl Sir Górdan dát, ale nestih to,” soptil brácha. „Ty sobecký egoistický hovado! Myslels vůbec na někoho jinýho než na sebe? Dva chlapi z vesnice skončili ve špitále se zlámanejma rukama i nohama. Riskovali pro tebe život v tom psím počasí. Já se za tebe obětoval a tebe nenapadne nic lepšího než se podříznout? To ti fakt děkuju. Vědět to, zvysoka bych se na tebe vysral! To si života moc nevážíš.”

Sean se sesunul zpátky do křesla. Výlev vzteku ho totálně vyčerpal.

Ležel jsem tam a skoro ani nedejchal. Udělal jsem neskutečnou kravinu a vůbec nepřemejšlel. V tom podříznutí jsem byl ale nevinně. Hned jsem Seanovi řekl, jak se to s tím nožem a mým zápěstím seběhlo. Vyslechl mě, ale moc mi nevěřil. Než si domácím telefonem zavolal ošetřovatele, aby ho odvezl na kolečkovým křesle, ještě jednou mě varoval, že nemám právo si brát život. Že na světě nejsem sám a lidi, kterejm na mě záleží, si to nezasloužej.

Myslel sebe a Górdana a měl úplnou pravdu. Nejůžasnější chlap na celým světě si fakt nezasloužil potrestat. To spíš já za to, co jsem mu provedl. Měl jsem takový tušení, že si to pěkně odskáču.

Objevil se asi za čtvrt hodiny. Opřel se ramenem o futro, ruce v kapsách, nohy překřížený. Měl na sobě úzký kožený kalhoty a k nim bílou bavlněnou košili. Vypadal úchvatně a věděl to.

„Sean už ti sdělil svůj názor na tvůj útěk, že?” vešel a zavřel za sebou dveře.

„Promiň,” pípl jsem jak vyděšenej pták.

Odstrčil křeslo a sedl si na postel. „Nikdy bych neudělal to, z čeho jsi mne obvinil.”

„Já už to vím. Došlo mi to večer na těch schodech za hospodou. Měl jsem tam spoustu času přemejšlet. Ale nechtěl jsem se zabít. S tím nožem to byla vážně nehoda.”

„To jsem rád, protože má ochota tolerovat a odpouštět ti tvoje hysterické výlevy má své meze,” mluvil pořád tiše a bez emocí. Žádnej vztek ani radost a úleva. Prostě jen suchý konstatování. A z toho jeho klidu a tichýho hlasu mi naskakovala husí kůže.

„Je mi to hrozně líto,” nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo.

Zas mi předvedl ten studenej ledovej kvádr. Nehnul ani brvou, jen se mi díval do očí. Trnul jsem hrůzou, protože jestli mě chtěl takhle trestat, tak to byla síla. Pak mu ale pod víčkama zasvítily ty jeho lišácký ohníčky.

„Litovat teprve budeš. Konkrétně tvoje prdel bude litovat,” usmál se a konečně se ke mně sklonil. Chytl jsem se ho kolem krku jak opičí mládě. Slzy mi tekly po tvářích, když jsme se líbali a nechtěli odtrhnout. Górdanův jazyk mi rejdil hluboko v puse a já mu oplácel stejnou mincí.

„Co tady dělá Sean? On není v nemocnici?” zeptal jsem se, sotva mi dovolil nádech.

„Rozhodli jsme se s doktorem McKeenanem, že to je pro něj bezpečnější tady. Uvědom si, že teď je pro jistý lidi z Prozatímní práskač. Má tady ošetřovatele a veškerou péči a na chemoterapii bude jezdit do Belfastu.”

Znělo to nadějně, ale Górdan se nijak optimisticky netvářil. Pochopil jsem. Bylo to jen oddálení konce.

„Jak jsi ho dostal ven,” zeptal jsem se, abych změnil téma hovoru. Za tou hospodou jsem měl spoustu času, ale s bráchovou nemocí jsem se ještě nevyrovnal. Bral jsem to jako hroznej podraz.

„Musel jsem si promluvit se státním tajemníkem pro Severní Irsko a říct mu od plic jisté věci. Dost jsem tím odkryl karty, ale co bych pro tebe neudělal.”

„Jak to myslíš?”

„Vyložil jsem mu, co na něj víme. Dokázal bych přitlačit ke zdi každého, kdo má s naší zemí něco společného. Vydíral jsem ho, jestli to takhle líp pochopíš. A najednou byl Sean venku do druhého dne.”

„To jsem moc rád,” vlepil jsem mu pusu. Už jsem se bál, že vybombardoval celou pevnost Castelreagh i věznici Maze.

„Moc se neraduj, protože tě seřežu tak, že se nehneš. Dva chlapi mají zlámaný kosti, tak to slízneš i za ně,” vyhrožoval Górdan temně. „Jsem zastánce klasické výchovy. Tenhle tvůj malér spraví jedině rákoska a pak pořádné ošukání. A kdy máš dost, to rozhodnu já,” usmíval se sladce. „Jen co se dáš dohromady, začneme. A neboj, vymrdám tě tak, že z toho budeš křičet i ze spaní.”

Živě jsem si to představil a hned jsem ucejtil povědomej tlak v podbřišku. Zašátral jsem zdravou rukou Górdanovi mezi nohama, ale ten mi sevřel zápěstí do kleští.

„Na tohle máš ještě dost času. Doktor tě pustil napůl v limbu z nemocnice jen pod podmínkou, že budeš do konce týdne v klidu. Jinak to ale nešlo. Nemocnice nebyla bezpečná ani pro Seana, ani pro tebe.”

„Jak to?”

„Včera sbalili jednoho z atentátníků, který je z Derry. A hned se rozletěla zaručená zpráva, že ho potopil tvůj bratr. Šéf oblastní buňky z Derry chce jeho hlavu.”

„Doprdele,” vydechl jsem.

„To ani ne, spíš napíchnout na kůl,” zasmál se Górdan. „Chtít může, ale to je tak všechno. Než se uklidní, nehneš se z hradu ani na krok bez po zuby ozbrojeného doprovodu,” naklonil se a dal mi pusu.

„Tak si mě aspoň vem nahoru k sobě,” zaškemral jsem.

Protočil panenky, protože přesně věděl, jak by to dopadlo, kdybych byl u něj v posteli.

„Zítra,” prohlásil rezolutně a vstal.

„A nějaká knížka by nebyla? Začal jsem číst skvělý dílo s názvem Šlechtická čest,” provokoval jsem dál.

„Mám i lepší,” mrknul na mě od dveří. „Přinesu ti je, ale žádný honění. Sebe se ani nedotkneš!”

Vzrušení mě zas zašimralo. Tyhle zákazy jsem měl rád. Uhnízdil jsem se na boku a zafačovanou, bolavou tlapku si opřel o polštář. Jak se mi z krve vyplavovaly sedativa a analgetika, tepala bolestí. Zavřel jsem oči a pokusil se to zaspat. Úspěšně.

Večer už jsem vstal z postele. Sice se se mnou pokoj ještě trochu zahoupal, ale ustál jsem to. Oblíkl jsem si bavlněný tepláky a dvě mikiny, protože jsem byl pořád zmrzlej. Ohoz sice nic moc, ale mejm bolavejm partiím se hodilo pohodlí a prostor. Doufal jsem, že Górdan nevyletí z kůže. Když se večeřelo dole v jídelně, vyžadoval kapku formálnější oblečení. Věděl jsem ale, že na hradě není žádný host, takže mi to asi projde.

„Přinesl bych ti jídlo nahoru,” Górdan vstal od stolu, když mě uviděl.

Sluha mi odsunul křeslo po Górdanově pravici. S úlevou jsem se svezl na vysokej měkkej polštář.

„Jsi celý zelený,” neodpustil si můj pán jedovatou poznámku.

Nechal jsem to bejt, protože měl pravdu. Na talíři přede mnou přistál studenej bramborovej salát s čerstvou zeleninou. Pokapal jsem si ho octem a pustil se do jídla. Sice jsem se i cejtil zeleně, ale hlad jsem měl jako tři vlci.

Jedli jsme zrovna hlavní chod, jehněčí pečeni, když do jídelny vešel komorník Louis. Hned mi bylo jasný, že se něco stalo. Ten výraz jsem u něj ještě nikdy neviděl.

„Promiňte, Sire, ale došlo ke zločinu.”

Komorník nehnul brvou, ale i Górdan pochopil, že je zle.

„Zahradník našel vzadu v parku svého přítele. Byl přepaden,” oznámil komorník obřadně, ale bylo znát, jak je nervózní. „Čeká vás auto. Asi bude nutné zavolat policii, Sire,” dodal ještě.

Vyskočil jsem od stolu zlomek vteřiny po Górdanovi.

„Zůstaň tady!” okřikl mě a hnal se ke dveřím.

Vůbec jsem ho neposlouchal a běžel za ním. Jestli si myslí, že tady budu jen tak sedět, tak to se sekl.

„Co se Mattovi stalo, Louisi?” zeptal jsem se na komorníka. Bál jsem se, že je těžce zraněný.

„Pokud vím, tak ho někdo zbil, pane. Záchranku už jsme volali.”

Hned mě napadlo, že to bude práce těch hajzlů z vesnice. Nevšímal jsem si Górdanovejch nevraživejch pohledů a nacpal se vedle něj, dozadu do landroveru. Byl jsem nasranej na ty vesnický kretény a měl strach o Matta i o Nialla. Když jsme vjeli do parku, už z dálky jsem viděl majáky ambulance. Stála mezi stromama v místech, kam nikdo moc nechodil. V tý části parku byl jen divokej a hustej kus lesa. Co tam Matt dělal, mi vůbec nebylo jasný.