Kieran: Za chyby se draze platí - 21. Vyřízenej hajzl

Górdan nastavil budíček na šestou večer. Chtěl, abychom stihli ještě něco sníst, než nás v sedm vyzvedne Paddy Mahony landroverem. Vstal z postele čilej a odpočatej, kdežto já byl bolavej, jako by mě lámal v kole. Musím mu říct, že preferuju spíš narážení na kůl.

„Jsi OK?” zeptal se, když jsem po pěti minutách teprve vystrčil nos zpod peřiny.

„Ten úklid stájí mi dal zabrat,” hrabal jsem se neochotně ven.

„Surfování v Karibiku to nebylo, to je fakt,” uznal vážně. Věděl, čím jsem trávil čas na druhý polovině zeměkoule. „Ale jestli chceš, tak vezmu důtky a namasíruju ti záda i prdel, aby ses rozehřál.”

„To nebude nutný,” vyskočil jsem z postele a mazal se do svýho pokoje oblíct. V půl sedmý už jsem na svýho pána a milence čekal v jídelně. Našel jsem v lednici kromě sendvičů ještě dva druhy salátu, tak jsem to všechno nanosil na stůl. Górdan sešel dolů o pět minut pozdějc. Vzal si jiný těsný kalhoty, ve kterejch vypadal ještě víc sexy než ve stáji. Zvýrazňovaly jeho úzký boky a pevnej zadek, o dlouhejch nohách ani nemluvím. Když procházel kolem mě, naklonil jsem se a olízl mu poklopec špičkou jazyka. Sehnul se, aby mě políbil a zašeptal mi, ať neprovokuju.

„Tak si na sebe vezmi něco jinýho,“ ozval jsem se. „Nemůžu za to, že mě v těch vypasovanejch kalhotách vzrušuješ.”

„Prostě se ovládej,” usadil mě a pustil se do jídla.

Paddy Mahony byl jako vždycky přesnej. Hlídač od hradní vjezdový brány ho pustil dál a zavolal nám, že je tady. Vyšli jsme do teplý letní noci, jakejch se v Irsku moc nezažije. Na obzoru se ale blejskalo, takže mi bylo jasný, že ta idyla dlouho nevydrží. Byl to jen klid před bouřkou.

„Máš nějaké novinky,” zeptal se Górdan Paddyho, sotva zabouchl dveře auta.

„Zatím nic moc. Neřekl nám ani slovo.”

„Tvrdej parchant,” přikývl Górdan.

„Každej promluví, když najdeš jeho slabý místo,” nadhodil jsem filozoficky.

Górdan se na mě zvláštně zadíval a pak přivřel oči a odvrátil pohled. Věděl jsem, na co myslí. Zahrál jsem na citlivou strunu jeho ochranitelskýho komplexu. Nebyl to on, koho třikrát vyslýchali a mučili vojáci v Castelreagh. V tomhle směru mý zkušenosti mnohonásobně převyšovaly jeho.

„To zní logicky, ale nás tlačí čas,” ozval se Paddy Mahony.

„Ten zmrd má jen jednu ruku. Rozsekejte mu pohrabáčem druhou a uvidíte, jestli vydrží mlčet,” navrhnul jsem úplně klidně, jako bych diskutoval s kuchařem o nejlepší příloze k jehněčímu. Vysloužil jsem si tím další Górdanův zvláštní pohled.

„To myslíš vážně?” zeptal se mě. „Myslel jsem, že si s Currym chceš hezky pohrát, a ne ho zabít.”

„Když to jinak nepůjde, tak jo. Nebude riskovat, že skončí bezrukej, a určitě promluví. Zabít už si ho potom můžeš sám,” usmál jsem se na toho úžasnýho zlýho muže sladce. Moc dobře jsem věděl, že ze stodoly, do který jedeme, Curry živej nevyjde. Při výslechu proto budeme muset tu svini přesvědčit, že když bude mluvit, necháme ho žít.

„Takhle to dopadá, když žák předčí svýho učitele,” poznamenal Paddy a podíval se ve zpětným zrcátku na Górdana.

„Ne, takhle to dopadá, když žák čte Dicka Francise,” uvedl jsem to na pravou míru a rozesmál se. Svůj návrh, jak donutit Curryho mluvit, jsem ale myslel vážně a oba pánové ho taky vážně vzali. Bylo vidět, že nad ním přemejšlej.

Na místo jsme dojeli asi po dvou hodinách kličkování drsnou irskou krajinou. Krásnej letní večer už mezitím vystřídalo běsnění živlů. Setmělo se, blesky křižovaly oblohou a svět kolem nás bičovaly provazce vody, hnaný chvílema skoro vodorovně. Než jsme přeběhli od auta kalužema do starý kamenný stodoly, byli jsme durch. To ale nevadilo, protože v tašce jsme měli věci na převlečení. Ani jeden jsme nechtěli mít na hadrech krev, takže jsme se vybavili obyčejnejma vojenskejma maskáčema.

Ve stodole na náš čekaly krabice s vybavením. Až na dně jedný z nich byl elektrickej bič na dobytek. Zaradoval jsem se, protože jsem Currymu dlužil pěknejch pár pecek do koulí. Nastavil jsem ho na nejvyšší intenzitu, stiskl tlačítko a mezi kontakty zajiskřil silnej modrej výboj. Mimoděk jsem se otřásl. Z týhle hračky jsem měl fakt respekt a z mučení elektrickým proudem vůbec. Zažil jsem si ho až až.

„Pojď se mnou, chci s tebou mluvit mezi čtyřma očima,” ozval se za mnou Górdan potichu. Nejistě jsem se na něj podíval, protože jsem netušil, o co mu jde. Stodola byla uvnitř rozdělená příčkama na menší místnosti tak jako většina utajovanejch budov PIRA. Sloužila buď jako výslechový zařízení s vězeňskejma celama, ale v prostoru, kde jsme měli hlavní stan, se mohl klidně někdo na dost dlouho ubytovat. Vedl odtamtud podzemní tunel až na vřesoviště, aby mohli všichni členové PIRA stodolu nenápadně opustit. Górdan mě odvedl do jedný prázdný cely.

„Dám ti dvě hodiny na to, aby sis s Currym vyřídil účty, ale pak ho přenecháš mně. Změnila se situace a toho hajzla už nepotřebujeme. Bohužel za to můžu poděkovat chlapovi, kterýmu bych nejradši osobně urval čuráka za to, co ti provedl. Tyler Hawkins, tvůj Master Tyler, mi slíbil, že zjistí, co mají manželé Websterovi s Claire za úmysly. Dnes dopoledne, když jsi lenošil ve stájích, mi volal, že o ni má zájem jistý arabský gentleman a že si ji vycvičí k poslušnosti sám. Proto se jí zatím nikdo ani nedotkl. Ten Arab si pro ni ale má každým dnem poslat svý lidi, kteří ji dostanou do jeho letadla, a pak už ji nikdy nikdo neuvidí. Já teď musím být ve vyjednávání rychlý a nekompromisní. Zatím se zdá, že mi Websterovi Claire prodají, pokud jim zaplatím o polovinu víc než ten Arab,” mluvil tiše a naléhavě. Kromě Paddyho neměl o únosu Górdanovy dcery nikdo z chlapů ani tušení. Górdan nikdy nestál o lítost.

„Občas miluju tvůj slovník. To rvaní čůráka bych chtěl realizovat osobně,” zaculil jsem se od ucha k uchu nad tou představou. „Takže jsme tu jen kvůli pomstě?” zeptal jsem se jen tak pro jistotu.

„Dá se to tak říct. Když už mě chycení tý svině Curryho stálo tolik úsilí a peněz, tak ho přeci nenechám jen tak jít.”

„Já myslel, že z něj chlapi udělaj krmení pro prasata,” ťal jsem nelítostně do živýho.

„Kdo ti to řekl?” oči se mu zúžily vzteky.

„Na tý farmě ve Skotsku prej taky chovaj prasata,” přidal jsem mu ránu z milosti a vyšel z cely.

V místnosti to páchlo zvratkama a močí. Curry byl přivázanej za vzpažený ruce k rozporce tak, že se špičkama sotva dotýkal země. Prohlížel jsem si jeho nahý tělo z uctivý vzdálenosti. Předloktí měl celý ovinutý, slepený k sobě pevnou tejpou. Nebylo tak jednoduchý zavěsit jednorukýho člověka za ruce. Kotníky měl spoutaný stejně a bylo vidět, že už se na něm chlapi realizovali. Hrudník, břicho i nohy měl samou podlitinu, u nosu zaschlá krusta krve, přes levý oko monokl a roztržený obočí. Když jsem přišel blíž, zavadil jsem o něco na zemi. Bylo to bílý a na jedný straně zkrvavený. Curryho vyraženej zub. Zvedl jsem ho rukou v rukavici a strčil do kapsy jako trofej.

„Ten si nechám na památku, ty sráči. Zub za zub, koule za koule,” předvedl jsem mu elektrickej bič.

„Krvavá díra toho nafoukanýho zmrda mi za to stála!” otevřel to oko, který mu zbejvalo, a pak po mně s velkým úsilím flusnul. Krvavej chuchvalec plesknul o podlahu.

„Chtěli jsme vědět, cos řekl o Lady Claire manželům Websterovejm. Už to ale není podstatný, takže si udělej pohodlí a já se pobavim pro změnu s tvojí krvavou dírou.”

Původně jsem z něj chtěl taky vyrazit, jak a proč se spolčil s mým bratrem, ale pak jsem se na to vykašlal. Pomsta byla důležitější a já věřil, že mi odpoví sám Sean. Udělal jsem dva kroky a přiložil Currymu bič na dobytek ke scvrklýmu přirození.

Svaly se mu napjaly v očekávání bolesti.

Stiskl jsem tlačítko. Silnej modrej výboj zapráskal někde mezi Curryho koulema a ocasem.

Zařval strašlivou bolestí a přitáhl se za ruce, ve snaze uniknout výbojům. Marně, já držel podkovu biče pod jeho ocasem pevně.

Oddálil jsem bič a chvíli počkal, než jsem mu dopřál druhej a třetí silnej výboj. Pak jsem si zavolal Paddyho na pomoc. Chtěl jsem toho hajzla přivázat k rozporce i za nohy, abych měl lepší přístup k jeho citlivejm místům. Bránil se a snažil se po nás vykopnout, ale elektrickej výboj ho rychle zklidnil. Když konečně visel za všechny čtyři, popřál mi Paddy hezkou zábavu a odpochodoval.

Přinesl jsem si pár hraček, který jsem k zábavě s Currym potřeboval. Natáhl jsem si nový jednorázový rukavice, protože ty původní jsem si roztrhl, když jsme tomu hajzlovi přivazovali nohy. Chtěl jsem, aby mu při mučení stál ocas, takže jsem si s ním chvilku pohrál rukou. Byl v pozoru za necelou minutu, tenhle obor jsem fakt ovládal. Stáhl jsem mu předkožku a zacvakl kolíčkama, abych měl snadnej přístup k žaludu. Potom jsem mu provázkem dost surově podvázal koule. Ryčel jako raněný zvíře, protože takovou bolest ještě nezažil.

Naslinil jsem si palec a párkrát mu přejel po žaludu a pak mu ukázal dlouhou a tenkou obětní svíčku. Nechápal, co s ní chci dělat až do té chvíle, než jsem ji nageloval a přiblížil k jeho ocasu. Začal prosit, ale já dělal, že ho neslyším. Stačilo mi představit si, co asi zažívá Lady Claire, abych měl dostatečnou motivaci tý svini pořádně ublížit. Narval jsem mu skoro celou svíčku do čůráku a znovu si vzal elektrickej bič, abych mu polechtal podvázaný koule, žalud i sevřenej svěrač.

Asi po hodině jsem nechal Curryho chvíli rozjímat nad jeho osudem a zašel do hlavní místnosti ve stodole. Potřeboval jsem se napít a taky jsem měl pěknej hlad. Dal jsem si horkej čaj, kterej nějaká dobrá duše uvařila, a sendvič se šunkou a salátem. Po jídle jsem si zašel vybrat další rekvizity: násadu od lopaty a koženej řemen. Tu násadu jsem potřeboval v rámci akce zub za zub, ale nebyla za mě. Byla za Górdana. Když nás Curry se svou bandou před pár lety dostal, narval Górdanovi do zadku taky násadu. Sice byla tenčí, od koštěte, i tak ho s ní vážně zranil. Nebejt rychlý pomoci, Górdan by vykrvácel.

Vrátil jsem se k našemu zajatci a pustil se do práce. Natáhl jsem si zase rukavice a nabral gel na dva prsty. Poplácal jsem Curryho po chlupatý panenský prdeli a pak mu oba prsty surově strčil do nepřipravený díry. Celej se prohnul v poutech a zaječel novou nepoznanou bolestí. Sevřel konečník a chtěl prsty vytlačit, ale já si ho přidržel druhou rukou. Neměl nejmenší šanci mi uniknout. Přirážel jsem mu do prdele krouživejma pohybama a poslouchal jeho řev a prosby, ať toho nechám. Určitě jsem byl první, kdo ho takhle ponížil.

Dal jsem další dávku gelu jak na násadu od lopaty, tak Currymu do zadku. Nebylo to z žádný ohleduplnosti, ale abych mu tu násadu do sevřený díry vůbec dostal. Přitáhl jsem si židli a postavil ji opěradlem k jeho vyšpulenýmu zadku, abych měl násadu oč opřít. A potom jsem mu ji bezcitně natlačil do chlupatý prdele.

Vřískal tak, že jsem málem ohluchl. Sevřel svaly a zoufale se bránil, ale lubrikační gel a velká dávka bezohlednosti mi pomohla. Narval jsem mu dovnitř dobrejch třicet centimetrů, ať si taky užije to, co Górdan, a pak násadu zapřel o opěradlo. Sedl jsem si obkročmo na židli, opřel se o předloktí a kochal se nejlepším výhledem na světě. Curry sebou házel, zmítal se v poutech a ve snaze zbavit se násady, se sám ojížděl. Původně jsem ho chtěl ještě seřezat řemenem, ale proč se namáhat, když si sám tak krásně ubližoval? Stačilo občas ho polechtat mezi nohama elektrickým bičem, nebo trochu zavrtět násadou v jeho prdeli a hned se rozeřval nanovo.

Na rozloučenou jsem mu zapálil svíčku, která mu pořád koukala z ocasu. Od plamínku k žaludu to bylo asi pět centimetrů. Už na ni určitě zapomněl, ale teď jsem v jeho očích uviděl čirej děs.

„Můžeš ji zkusit pochcat, jestli se ti to povede, třeba zhasne,“ poradil jsem mu vesele a zamával mu. Dvě hodiny akorát uplynuly a já ho tam nechal Górdanovi skvěle připravenýho. Kdyby chtěl, mohl by ho rovnou vobtáhnout, prdel měl připravenou. Věděl jsem ale, že můj pán a milenec už si poradí jak s násadou od lopaty, tak s hořící svíčkou v Curryho čuráku a Currymu se to určitě líbit nebude.

Ve společenský místnosti jsem si nalil další hrnek čaje a pak se uklidil do jedný z cel, abych se vyspal. Paddy mi půjčil karimatku i spacák, a tak jsem se zachumlal, k ruce si dal pistoli a za chvíli nevěděl o světě. Když mě Górdan přišel vzbudit, už svítalo. Noční běsnění živlů utichlo a do stodoly pronikal zvenku zpěv ptáků.

Nezeptal jsem se, jak Curry skončil, nemusel jsem to vědět. Z Górdanova výrazu jsem pochopil všechno. Ten hajzl byl minulostí a už nikdy nikomu z nás neublíží. Teď jsme se mohli soustředit na to, jak dostat Górdanovu dceru z pekla farmy manželů Websterových. Nešlo jen o dohodu o výkupným, ale hlavně o zajištění předávky peněz za Lady Claire. I kdyby se Górdan tisíckrát vydával za obchodníka s bílým masem, tak se sám nemohl s Websterovejma setkat. Jeho tvář byla příliš mediálně známá, protože se za nacionalisty měl zúčastnil jednání s Margaret Thatcherovou v Dublinu.

„Mohli bychom využít Mastera Tylera,“ navrhl jsem a zarazil se, jak samozřejmě jsem použil množný číslo.

„Budeš se divit, ale taky mě to napadlo,” uculoval se Górdan.

„Snad tě nepodrazí. Se mnou vlastně jednal taky fér.”

„Dost důrazně jsem mu vysvětlil, že u mě má jistý vroubek. Měl jedinou kliku, že jsem ti tu akci schválil. Vysvětlil jsem mu ale, že příště se tě bez mého souhlasu ani nedotkne.”

„Ono bude nějaký příště?” zeptal jsem se vyděšeně. Mastera Tylera jsem už nikdy nechtěl vidět. Vysoukal jsem se ze spacáku a nechal si od Górdana pomoct na nohy.

„Nejspíš ne,” usmál se Górdan a objal mne. „Leda bys mě musel šeredně nasrat,” pohladil mě významně po zadku.

„To si nechám projít hlavou,” mrknul jsem na něj a vyrazil směr kohoutek s tekoucí vodou. Kromě rekvizit na mučení Curryho jsem si do stodoly dovezl i sprcháč, holicí strojek a kartáček na zuby.

V autě cestou na hrad probíral Górdan s Paddym plán na předání Lady Claire. Podmínky měl domluvit Master Tyler s tím, že zastupuje svýho klienta. O Górdanovi nemělo v celý akci padnout ani slovo. Mlčel jsem a jen poslouchal a přemejšlel, kolik procent z astronomickýho výkupnýho asi Master Tyler za svou laskavost dostane. Zadarmo přece ani kuře nehrabe.

„A to jim to jen tak projde?” zeptal jsem se nakonec a měl na mysli manžele Websterovy.

„Nemělo by,” odpověděl mi Górdan opatrně a uličnicky na mě mrknul.

Spokojeně jsem se na něj usmál a uvelebil se v koutě zadního sedadla. Kolem nás ubíhala divoká severoirská krajina, ozářená vycházejícím sluncem. Sem tam byly vidět následky noční bouřky, ulámaný větve stromů, rozfoukaný panáky sena a popadaný tašky ze střech domů. Nic, na co by tvrdej irskej národ nebyl zvyklej. Blesklo mi hlavou, jak dlouho ještě budu muset bojoval za naši národní identitu se zastáncema unie, kterejch byla v našem malým cípu ostrova bohužel většina. Dědictví anglický a skotský kolonizace po útěku hrabat v roce 1607. Unionisti, protestanti, pro nás Iry nepřátelé, byli bohatý a ovládli pracovní trh. Původní irský obyvatele deklasovali do role otroků a méněcenný rasy. Celýmu světu tvrdili, že jsme teroristi, a vůbec jim nevadilo, že těch radikálních byla menšina.

„Nad čím přemýšlíš?” Górdan mě objal kolem ramen.

„Jestli se někdy dožijeme v týhle zemi v klidu.”

„Dokud bude armáda Jejího Veličenstva beztrestně střílet do neozbrojených civilistů a provokovat náboženské konflikty, tak ne.”

Přikývl jsem a znovu se zadíval z okna. Blížili jsme se k moři a mezi zuby pobřežních útesů se začala jasně rýsovat silueta Górdanova feudálního sídla. Vzniklo proto, aby chránilo irskej národ před útoky od moře, a Górdan chápal odkaz svýho irskýho rodu jasně. Finančně podporoval Prozatímní IRA, organizoval pašování zbraní z Libye a Jihoafrický republiky, sám velel svý vlastní vojenský buňce, a přitom se jako jeden z nejvlivnějších členů strany Sinn Féin účastnil skoro všech jednání s britskou vládou a vládou Irský republiky.

Na hradě jsme si nejdřív s Górdanem zalezli do horký vířivky, kde nám společnost dělala láhev šampaňskýho Dom Pérignon 1970 na oslavu Curryho neslavnýho konce, a potom do Górdanovy pracovny. Čekala tam zásilka od detektivní agentury. Obálka, ve který byly fotky i dvě videokazety VHS.

„Fotky už jsem viděl,“ hodil mi Górdan celou složku do klína. „Nahoře máš ty, které jsem vybral, tak se na ně taky podívej, jestli proti nim nic nemáš.“

„A co to video?“ zeptal jsem se opatrně.

„Na to jsem zatím neměl sílu,“ přiznal mi. „Stačilo mi, když jsem viděl ty fotky a následky.“

Přikývl jsem a prolistoval rychle fotky. Bylo na nich všechno. Mý maximální ponížení před tajemníkem s roztaženým zadkem, fackování i zvrat celý situace, kdy mi doslova ruplo v bedně. Přidal jsem do výběru i pár fotek s tou tajemnickou kurvou a hodil to celý Górdanovi.

„Nechceš mi konečně říct pravdu?“ zvedl a otočil ke mně fotku, kde kopu slovutnýho pana ministra do koulí.

Seděl jsem na sedačce v jeho pracovně jako hromádka neštěstí. Přesně tohohle jsem se bál, že zjistí, že jsem mu lhal. Že nešlo o žádný ponížení fackováním, ale o něco úplně jinýho. Vstal od svýho psacího stolu a přišel až ke mně. Klekl si na jedno koleno, vzal mě jemně pod bradou a zvedl mi hlavu, aby mi viděl do očí.

„Vydržíš toho mnohem víc než nějakých pár facek. Můžu se podívat na video, ale ani to mi neřekne, co ti v tu chvíli probíhalo v hlavě.”

„Prosím tě, promiň, jestli jsem to celý posral, ale já už nemohl jinak,“ přiznal jsem mu zoufale a pak mu neochotně prozradil, jak to bylo s mym fotrem, když přišel ožralej domů. Poslouchal a neřekl ani slovo. Ani jednou mý vyprávění nepřerušil, posluchač byl excelentní. Sedl si zase za svůj barokní stůl a já mu viděl v očích, jak mu asi až teprve teď dochází, čím jsem si jako dítě prošel. Věděl, kde jsem vyrostl, ale neznal podrobnosti, takže si to asi představoval kapku růžovější, než to bylo.

„Myslel jsem, že máte se Seanem stejného otce a že zemřel,“ namítl tiše.

Jo, tohle jsem nakukával všem okolo a nejspíš i sobě. Chtěl jsem vzpomínky na toho ožralýho hajzla potlačit, vytěsnit ze svý paměti. Dařilo se mi to celkem úspěšně. Těm kecům o našem mrtvým otci jsem snad i věřil. Určitě do tý chvíle, než mě to prase v Corku začalo fackovat. Vzpomínky na dětský hrůzy se vyvalily jako hnis z prasklýho vředu.

„Promiň, byla to milosrdná lež i pro mě. Chtěl jsem zapomenout na to, co fotr matce prováděl. Seanův otec zemřel, ten můj prostě zmizel. Byl to vožrala a rváč, nic víc,“ zamával jsem řasama, protože se mi chtělo brečet. Jsem jen hovno u cesty, syn opilce a kurvy. To byla moje genetická výbava. Díval jsem se na toho nádhernýho chlapa s modrou krví, kterýmu jsem patřil, a bylo mi šíleně.

„Neboj se, svýmu otci se v ničem nepodobáš,“ díval se mi do očí, viděl, jak bojuju se slzama, a úplně samozřejmě mi četl myšlenky. Sedl si na sedačku a objal mě. „Chceš vidět to video?“ zeptal se nakonec. Dost mě překvapil, čekal jsem, že kolem mě začne střečkovat a shánět psychology a bůhví co ještě, a on celý mý dětský trauma přešel jen vážným pokýváním hlavy. Zlepšoval se!

„Nemám s tím problém,“ usmál jsem se na něj, i když jsem o to zrovna dvakrát nestál. „Radši bych ale věděl, kde je teď Sean,“ vytasil jsem se konečně s tím, co mi vrtalo hlavou. Pokud Górdanovi chlapi sbalili Curryho, byl můj bratr možná už dávno v trapu a má šance na setkání s ním taky.

„Sean je v jednom bezpečném objektu. Má tam veškeré pohodlí, jen jsme ho zdvořile požádali, aby tam zůstal a nikam nechodil.“

„Zdvořile požádali?“ vyjel jsem na Górdana. Znal jsem jeho slovník a slovo „zdvořile“ bylo synonymum k „násilím“.

„Zmlkni!“ usadil mě nekompromisně dřív, než jsem nabral obrátky. „Tvůj drahý bratr se samozřejmě pokoušel Curryho bránit. Chlapi mu ale, podle jejich slov, ani nepomačkali fasádu. Dew dělá bojový umění a zná všechny tlakový body a takový ty věci. Bezbolestně Seana uspal a teď je tvůj roztomilý bratr sice pod dozorem a zamčený, ale nic mu nechybí. Odpoledne za ním zajedeme, protože já s ním chci mluvit taky.

„To bude bez sebe radostí,“ odsekl jsem.

„Ať se z toho třeba posere!“ vyskočil Górdan z křesla. „Podílel se na únosu mé dcery! Myslíš, že se ho nechci zeptat, co všechno jí ten zkurvenec Curry provedl?“ Górdan řval málokdy, ale teď se překonával. „Než to s Currym chlapi ukončili, tak mi tvrdil, že si u něj zažila peklo,“ sesunul se zpátky do křesla a já ho jen tiše sledoval. Jako by mu najednou něco podrazilo nohy. Ta svině Curry vyhrál! Dostal ho na lopatky. „Nevynechal žádnou podrobnost, když mi povídal, co s ní prováděl,“ pokračoval tiše a hlas se mu třásl. „Potřebuju vědět, jestli je to pravda, nebo mi ta svině lhala,“ složil hlavu do dlaní.

Mlčel jsem a přemejšlel, kde v sobě bere tu sílu. Jak to, že jsem už cestou nepoznal, v jakým je stavu? Ještě ve vířivce si se mnou připíjel bublinkama a přitom mu v hlavě šrotovalo, čím si asi Lady Claire musela projít. Obdivoval jsem ho! Já už bych byl dávno psychicky v hajzlu.