Kieran: Moje ztráty a nálezy - 20. Únos

Ten den jsem konečně pochopil, proč Górdan chtěl, abych si vybral jakoukoliv univerzitu ve Spojených státech, jenže já pitomec ho neposlechl. Chtěl jsem studovat dějiny umění na Škole umění a designu Ulsterské univerzity v Belfastu. Měl jsem pořád dojem, že doma je doma, nechtěl jsem být od Górdana příliš daleko, a navíc mi škola díky Górdanovým stykům i financím umožnila nastoupit okamžitě, pokud doženu podzimní semestr. Sice jsme se doma v Severním Irsku museli mnohem víc skrývat a dávat si pozor, aby se náš vztah neprovalil, ale na hradě jsme si mohli dělat, co jsme chtěli. Personál byl buď loajální, anebo dostával po dobu mých návštěv volno. Také zdroje, které financovaly mé studium, musely být přísně anonymní. Vše šlo přes jakýsi Nadační fond vzdělávání, který založil jeden Górdanův kamarád, průmyslník. Zdálo se, že neví co s penězi, ale všechny prostředky do fondu tekly z účtů v karibském daňovém ráji a ty průmyslníkovi rozhodně pane neříkaly. Na všech příkazech k účtům byla jistě Górdanova hraběcí korunka.

Nebydlel jsem na kolejích, protože Górdan si to nepřál. Bál se, protože jsem byl gay. Ne, že by mi nevěřil, to by mě nikdy neposlal na tu akci do Londýna. Spíš měl obavy, že se má sexuální orientace provalí a pak mi spolužáci s katolickou výchovou udělají ze života peklo. A nejspíš se obával oprávněně, protože když jsem na seminářích sociologie, na které jsem se ze zvědavosti zapsal, zavedl řeč na homosexualitu a postoj společnosti k ní, dozvěděl jsem se docela dost SM scénářů, které by případného gaye potkaly. Radši jsem proto to téma dál nerozvíjel, abych nebyl nápadný, protože mí milí a skvělí spolužáci se shodovali v tom, že nebezpečným a hříšným "buznám" by se měly za trest rozdrtit koule, nebo by bylo fajn je po středověkém způsobu narazit na kůl, případně na násadu od lopaty, potřenou chilli papričkami. Opravdu povzbudivé! Když jsem po této diskuzi, kterou přednášející skrytě schvaloval, přijel na víkend na hrad a všechno vyprávěl Górdanovi, v prvotním impulsu chtěl, abych okamžitě změnil školu. Nakonec se ale uklidnil, když jsem mu slíbil, že podobné názorové experimenty už nikdy nebudu zkoušet.

Tu školu jsem změnit měl, jenže ne kvůli zabedněným homofobním katolíkům. Měl jsem zmizet ze Spojeného království, ale já byl ukolébán falešnou vidinou bezpečí. Doufal jsem, že po likvidaci velitele jednotky SAS mi v Belfastu už nikdo na paty šlapat nebude. Předpokládal jsem, že má maličkost je tak nezajímavá, že už mi všichni vojáci dají svatý klid a pokoj. Bohužel jsem ale zapomněl na Górdanovo podezření, že samotná PIRA má někde veš v kožichu, a ta veš byla velice výkonná. Neopomněla se správným uším zmínit, že pokud se chtějí dozvědět něco o teroristických akcích republikánské armády, tak se mají zeptat mě na podivné a utajované aktivity jeho lordstva, sira Górdana, se kterým jsem až podezřele často. Já o tom sice zhola nic nevěděl, protože Górdan přede mnou všechno důsledně tajil, aby mě chránil, což ovšem britským vojákům vůbec nepřekáželo v tom se mě na to všechno zeptat. A taky je zajímalo, co za akci PIRA mým prostřednictvím chystala v Londýně.

Ten den, kdy jsem s konečnou platností pochopil, že jsem idiot, když jsem neodjel studovat do USA, mě pohostinní speciálové od SAS pozvali do kasáren Castlereagh na odpolední čaj. Vracel jsem se zrovna z přednášky o vrcholu irské románské architektury a kamenosochařství, když u mě zabrzdilo to auto a troje ruce mne vtáhly dovnitř. Neměl jsem nejmenší šanci. Vše se odehrálo rychle a úplně tiše. V jednu chvíli jsem si klidně vykračoval po ulici rodného Belfastu a druhou už jsem ležel na zemi v dodávce a na obličeji mi kdosi v kukle držel odporně sladce páchnoucí hadr.

Chloroform!

V prvním okamžiku jsem myslel, že se jedná o únos. Nenapadlo mě hned, že jsem se dostal do rukou vojákům. Ti si pro své oběti chodili s velkým křikem kolem třetí ráno a vytahovali je zmatené a nejlépe nahé z postelí. To už jsem zažil na vlastní kůži a nepřál si to zopakovat. Vojáci by si to ale, na rozdíl ode mě, zopákli jistě rádi, takže jediným důvodem, proč mě v podstatě unesli za bílého dne, muselo být utajení. Předpokládali celkem správně, že můj byt PIRA hlídá, a nechtěli, aby se zpráva o mém zatčení hned donesla na sever. Přikládali mé maličkosti mnohem větší důležitost v organizaci, protože jsem se často stýkal s Górdanem, a to vůbec nevypadalo dobře. Možná kdyby věděli, že s jeho lordstvem jenom šoustám, dali by mi pokoj. Buzeranty pohrdali, takže to byla jistá šance, jak se z toho maléru dostat.

Z chloroformové narkózy jsem se probral v malé a temné cele, možná té stejné, ve které jsem byl při své první návštěvě v kasárnách v Castlereagh. Ani ve snu mě nenapadlo, že bych byl někde jinde. To místo už bojovníkům za nezávislost Severního Irska nahánělo hrůzu pěkných pár let, tak proč měnit tradice? Spousta rádoby tvrďáků se sesypala už jen při vědomí, kam se dostali a co by je tady asi tak mohlo čekat, takže občas měli vyšetřovatelé práci velmi snadnou. Já ale doufal, že na mně si vylámou ty svoje falešné zuby.

Ležel jsem na studené zemi, ruce spoutané za zády a na sobě pořád své civilní oblečení. To znamenalo, že ponižující procedury jako ledovou sprchu a prohlídku tělesných dutin si vojáci nechali na později. Chtěli, abych přitom byl při vědomí a hezky si to užil, což od nich bylo velmi laskavé a pozorné. Zakrátko se ukázalo, že jsem se trefil. Na iniciačních rituálech se tady s odchodem velitele nic nezměnilo.

„Svlíkat!“ zazněl strohý příkaz zakuklence, když mě odvedli do jakési kanceláře a odemkli mi pouta.

Ušklíbl jsem se a pěkně pomalu ze sebe sundal oblečení. Od mého prvního i druhého zatčení se pořádně změnilo. Už jsem nenosil žádné levné hadry ani vojenské maskáče. Oblékal jsem se stejně jako mí bohatí vrstevníci z univerzity, takže jsem mezi ně bez problémů zapadl a brali mne jako sobě rovného. A někteří mi dokonce záviděli byt na Marlborough Park, necelé tři míle od univerzity, protože jejich prostředky stačily sotva na ubytování na koleji, nebo u někoho v soukromí. Schválně jestli by mi záviděli i teď, když tu před třemi muži v kuklách a černých kombinézách stojím nahý jako prst a úplně bezbranný.

„Ruce za hlavu, rozkroč se a nehýbej se,“ zazněly další obligátní příkazy. Zatím se mě nikdo ani nedotkl a jeden z mužů začal listovat spisem, který měl na stole. Mohl se jmenovat: Všechno o teroristovi jménem Kieran, nebo tak nějak. Britská exekutiva toho o mně sepsala slušnou hromadu. Grafomani!

„Už jsi tu potřetí, ty sráči,“ projevil konečně muž za stolem znalost sčítání. „To je docela výkon, když uvážím, kolik ti je.“

„Nikdy jsem nic neprovedl. Pokaždé mne pustili, protože mi nic nedokázali,“ upozornil jsem ho.

„PANE! Ty sráči! Budeš mě oslovovat PANE!“ zařval.

„Promiňte, pane,“ odpověděl jsem, jako by na tom oslovení nezáleželo.

„Správně, sráči! Ty jsi pro mě kus irskýho hovna a já pro tebe pán, chápeš?“

„Nevím, jestli mi na to stačí mozkový buňky, abych to rozlišil, pane,“ pronesl jsem drze a pořádná facka přilítla vzápětí. Zasáhl mě voják, stojící po mé pravici, a srazil mě tou bombou na zem. Rozplácl jsem se jak dlouhý, tak široký, v uchu mi zvonilo a krev z nosu mi crčela proudem.

„Vstávej, ty sráči!“

Moc fantazie v oslovování teda neměli, říkal jsem si, zatímco jsem se zvedal ze země a vyklepával z hlavy následky toho úderu. Nakonec jsem se kymácivě postavil a nechal si rozkopnout nohy, abych stál rozkročený. Zlé znamení!

„Ruce za hlavu,“ zazněl zase rozkaz, ale tentokrát mi na zápěstích cvakly kvalitní pákové náramky. Ještě horší znamení!

„Co tvůj bratr, sráči?“ zeptal se zase muž od stolu.

„Nic o něm nevím, pane,“ odpověděl jsem předpisově.

„No, dejme tomu,“ prohlásil muž a zvedl se. Velmi špatné znamení!

Díval jsem se mu do očí a snažil se přečíst v nich varování, ale žádné nepřišlo. Nic mne nevarovalo před tím, co následovalo. Noha v kanadě se bleskurychle vymrštila a zasáhla mne přesně do rozkroku. Nabrala můj visící šourek a citlivé koule tím výkopem přirazila k tělu.

Zařval jsem a před očima se mi zatmělo. Měl jsem dojem, že mi tím kopem musel rozdrtit vejce na kaši. Skácel jsem se k zemi a ruce mi samovolně sjely k rozkroku, abych si to týrané místečko zakryl. Dva vojáci mi v tom ale okamžitě zabránili. Jeden mi chytl ruce a druhý mi podržel zvednuté a roztažené nohy. Řval jsem na celé kolo a svíjel se, ve snaze vytrhnout se muži, svírajícímu mé kotníky. Ten měl ale šílenou sílu a já v bolestech nemohl skoro nic.

A pak bota zaútočila znovu a ještě jednou a já už přestával vnímat. Už jsem jen sípal bolestí a měl dojem, že mi kopálista varlata úplně rozdrtil. Vojáci už mě pustili a já jen bez pohnutí ležel a cítil zběsilou pulsaci ve všech nervech rozkroku a genitálií.

„Stoupni si, ty sráči, a pěkně vystrč prdel. Mí vojáci tě teď prohledají a ty budeš pěkně tiše držet. Potom si dáš na ty oteklý koule ledovou sprchu a půjdeš hezky rozjímat do díry. Třeba se ti tam do zítřka vrátí paměť, a jestli ne, tak my ti s radostí pomůžeme.“

Bolest mě ještě stále ovládala, ale přesto jsem se snažil splnit příkaz. Nechtěl jsem, aby do mne zase kopali. Za vydatné pomoci paží jsem se zvedl a opřel o stůl, ale voják, který si navlékl gumové rukavice, měl o vystrčení mého zadku jiné představy. Nasměroval mne doprostřed místnosti, ohnul skoro k zemi a požádal kolegu, ať mi roztáhne půlky. A pak do mě bez výstrahy vrazil snad dva nasliněné prsty najednou a já měl dojem, že se mi jimi chce zavrtat až do žaludku. Syčel jsem bolestí a prosil, ale nebylo mi to nic platné. Prsty ve mně řádily dál s vědomím, že mě to opravdu hodně bolí. Otáčely se, roztahovaly a ohýbaly za účelem způsobit mi co největší muka a ponížení. Žádný jiný důvod to prstění mé díry nemělo, to mi bylo jasné.

„Miluju strkání prstů do irskejch prdelí,“ nechal se slyšet voják za mým zadkem. „A tebe jsem kdysi při výslechu dokonce vopíchal, ty sráči,“ smál se a prozrazoval tak, že to je můj starý známý, jeden z nohsledů bývalého velitele, kteří mne tady po návratu z výcvikového tábora znásilnili. Ještě dobře pět minut si užíval svou oblíbenou disciplínu a pak prsty pomaličku vytáhl, protože věděl, že tak je to mnohem nepříjemnější, než kdyby je vyndal rychle.

„Stoupni si a otevři hubu!“ rozkázal mi posléze.

Poslechl jsem a nečekal nic dobrého. A on si přivoněl k těm dvěma prstům, kterými mučil můj konečník, usmál se a pak mi je vrazil do pusy.

„Pochutnej si, ty prase,“ chechtal se, zatímco mi cpal prsty až do krku a já měl co dělat, abych se nepozvracel z vědomí, že jsem je měl před chvílí vražené v zadku. Někomu nevadilo dokouřit ptáka, kterého měl předtím v prdeli, ale já tohle opravdu nemusel a Górdan to respektoval a nikdy to po mně nechtěl. A teď mne voják nutil, abych jazykem důkladně olízal oba jeho prsty, přirážel mi jimi do pusy a bavil se tím, jaké jsem prase, když mi to chutná. A pak mi je vrazil opravdu hluboko a to už bylo moc a já potupně vyhodil celý obsah žaludku na podlahu kanceláře.

„Ty svině!“ zařval voják a srazil mne obličejem do té louže. „Tak tohle si vyřídíme!“ Držel mě za vlasy a máchal mi tvář v obsahu mého žaludku. Měl jsem co dělat, abych se nepozvracel znova. Mezitím druhý voják přinesl hadr a kýbl s vodou.

„Dělej, ukliď po sobě ten svinčík,“ přikázal mi.

Chytl jsem hadr do spoutaných rukou, klekl si a chtěl začít vytírat, když mne doslova ovládla prudká bolest roztaženého svěrače. Už jsem vnímal tak napůl, takže jsem vůbec nezaznamenal, co první voják chystá. Vrazil mi znovu prsty do díry a zvedl mi zadek nahoru. A pak do mě prudce zarazil silný obušek a já málem omdlel bolestí. Řval jsem a doufal, že moje díra ten brutální útok ustála. Bolest mě skoro paralyzovala.

„Tak dělej, vytírej, ty irský prase!“ řval na mne voják a pohybem obušku dopředu a dozadu mě nutil k činnosti. Poslušně jsem na ty pohyby reagoval a pečlivě vytíral podlahu, protože jsem nestál o žádné vážné zranění. Prdel mě bolela víc, než jsem býval zvyklý po sexu s instruktorem Connorem, a já si přál jediné, ať se toho obušku zbavím. Dočkal jsem se ale až po dost dlouhé době, když byla podlaha ukázkově čistá. Kupodivu už mě ale nepřinutil obušek olízat. Asi nechtěl riskovat, že bych se znovu pozvracel.

Konečně mne zvedl za vlasy z podlahy a vlekl mne do sprch. „Musíš se umejt, ty prase.“

Dotáhl mne do koupelny, kterou už jsem dobře znal, a hodil do jedné z kójí. Pak roztočil studenou vodu naplno a nechal mne v té ledové vodě sedět na zemi v boxu. Ruce jsem měl pořád v poutech a byl jsem tak vysílený, že jsem nebyl schopný vstát. Rozklepal jsem se nekontrolovatelnou zimnicí, ale i tak jsem se snažil chytat chladnou vodu do úst. Ze zkušeností jsem věděl, že mi hned tak nedají napít ani najíst, takže každá kapka byla dobrá. Po dost dlouhé době se ledová voda konečně zastavila.

„Tak a teď jdeš do díry. Světlo tam nesvítí a je tam zima. Nedostaneš žádný jídlo, pití ani oblečení. Nic lepšího si ale takovej irskej sráč jako ty nezaslouží.“

Pouta mi nechali na rukou, jen mi zápěstí scvakli za zády. Pak mi zavázali oči a táhli kamsi do nitra kasáren a možná že do podzemí, kde byla lezavá zima a vlhko. Cela, ve které jsem se probral, byla proti díře asi úplným hotelem Ritz. Šoupli mne do prostůrku, kde jsem mohl sotva sedět na zemi, protože měl tak metr krát metr. Musel jsem si tam sednout do dřepu a oni mi odemkli pouta a pak mi ruce znovu spoutali až pod zadkem, čímž mi téměř znemožnili pohyb. Pak za mnou s třísknutím zavřeli dveře a má nejčernější černá můra děsu, hrůzy a strachu mohla začít.

Složil jsem se na bok do fetální polohy, protože tak jsem si připadal méně zranitelný. Navíc pokud jsem si chtěl lehnout, jiná poloha mi ani nezbývala. Zkusil jsem i vleže na zádech zvednout nohy a opřít je o stěnu, ale nakonec jsem stejně skončil zase na boku. Pokoušel jsem se i vyvlíknout spoutané ruce přes zadek na záda, ale ve finále jsem toho nechal, když mi došlo, jaký trest by mě za to čekal. Měl jsem kliku, že jsem byl dost ohebný a pohyblivý, takže jsem v té poloze mohl i docela dobře dýchat.

Vzpomněl jsem si na hodiny v temné cele na farmě u výcvikového tábora, kde jsem měl tu hrůzu ještě zpestřenou bolestivým uvězněním koulí do klády. V tomto ohledu jsem ale neměl žádné iluze. Už jsem věděl, že britští vojáci jsou velmi vynalézaví, co se týče mučení. Nepředpokládal jsem, že by se změnou velitele v jejich osobitém stylu vedení výslechů něco změnilo. Pověst, že se v Castlereagh přizná každý, byla dost výmluvná. Radši jsem ani nepřemýšlel nad tím, co mne tady čeká a jak dlouho tu budu. Minule to byly čtyři dny a já se z následků léčil ještě dva měsíce, protože ledový chlad a vyčerpání se mi postaralo o oboustranný zápal plic. Díky tomu jsem ale zase poznal Górdana a to stálo za každé útrapy.

Přemýšlel jsem, jak dlouho bude trvat, než Górdan zjistí, že jsem zmizel a kam. Volali jsme si každý večer, aby měl jistotu, že jsem v pořádku. Vždycky jsem mu jen řekl, co jsem celý den dělal, a snažil se přitom mluvit hlavně o svém studiu, o přednáškách a o zážitcích z univerzity. Záměrně, protože ten hovor se uskutečňoval na jeho oficiální domácí telefon, který byl odposlouchávaný. I proto jsem se vyvaroval všech náznaků a mluvil úplně otevřeně a bez nějakých pokusů o šifry. Nejpozdějc večer proto začne být Górdan nervózní, a když se neozvu ani zítra, začne vyvíjet překotnou činnost. Ale je docela dobře možné, že už o mém únosu ví, protože mi třeba nechal na paty pověsit hlídače. S tím jsem musel počítat, v Londýně jsem je měl v zádech taky.

S námahou jsem se v té králíkárně otočil na chvíli na záda a pak na druhý bok a uvažoval nad tím, co by tak mohl Górdan podniknout pro mou záchranu. Určitě by klidně vybombardoval celá ta kasárna, kdyby na to měl možnost a prostředky a kdyby to přineslo kýžený výsledek. To ale nehrozilo. Žádné násilné akce proti vojákům její výsosti si Górdan nemohl dovolit, dokud mě drželi uvnitř věznice. Mé osvobození bude muset proběhnout buď po diplomatickém vyjednávání, anebo po útoku speciálů PIRA, kteří mě dostanou na svobodu a způsobí tím minimální škody. Vědomí, že je tam ale venku někdo, kdo pro mou záchranu udělá cokoliv, mi rozhodně dodávalo hodně psychických sil. Díky tomu jsem v té šílené krysí díře nepropadal beznaději a nepřišel v ní o rozum.

„Vstávej, ty sráči,“ probudil mne krutý kopanec do zadku. Ležel jsem přesně vystrčenou prdelí u dveří, takže se to přímo nabízelo. Než jsem ale zareagoval a pohnul se, už mi zajela ruka zezadu mezi nohy a vytáhla mé bolavé okopané koule. Zařval jsem a rázem jsem byl zcela probuzený a na kolenou.

„Pěkný! Máš je nateklý jak jabka,“ chechtal se voják, který se mi před umístěním do díry šťoural prsty v zadku. Pak mi odemkl pouta a chytl mne za vlasy, aby urychlil mé zvedání se na ztuhlé nohy. Po hodinách v poloze skrčence to nebylo vůbec nic jednoduchého a s páskou na očích jsem byl úplně dezorientovaný.

Cvakla zase pouta, ale mé ruce se přestěhovaly před tělo, kde mne muž chytl za kloub mezi klepety a táhl za sebou. Celý bolavý jsem poskakoval za ním a byl rád, že mě netáhne třeba za varlata. Po zdolání dvou pater nahoru se voják zastavil a strčil mě z chodby doprava. Jak se ukázalo, jednalo se o kóji se záchodem.

„Dělej. Máš pět minut, takže je jen na tobě, jestli to stihneš, nebo vydržíš dalších dvacet čtyři hodin.“

Sedl jsem si s nohama těsně u sebe a věděl, že nic než obsah močového měchýře ze sebe stejně nedostanu. Ten voják stál nade mnou a díval se, což mi nesmírně vadilo. Sice jsem měl pásku na očích, ale věděl jsem o jeho přítomnosti a slyšel jeho dech. To prostě nešlo, a navíc se mi ani nechtělo, takže jsem v dalších dvaceti čtyřech hodinách neviděl žádný problém.

„No jak myslíš,“ pronesl po pěti minutách čekání voják a zvedl mě z mísy. Pak mě dovedl do sprchy, kde mi zase dopřál ledovou vodu, které jsem se aspoň znovu napil, a pak mě vlekl chodbou dál, nejspíš zpět do té kanceláře, ve které jsem byl už včera. Sotva mi sundal pásku z očí, mé tušení se potvrdilo. Stál jsem před stejným stolem, na kterém ležely desky s mým jménem a číslem.

„Dělej, oblíkni si to,“ odemkl mi klepeta a hodil přede mě na zem vězeňskou kombinézu. Rychle a bez otálení jsem ji zvedl, protože i když mi nahota v některých situacích nevadila, tady jsem toužil po oděvu jako nikdy v životě.

„Sedni si,“ přistrčil mi židli doprostřed místnosti. Pak mi stáhl ruce za opěradlo a znovu je spoutal. A potom si stoupl za má záda a jen mlčky čekal, stejně jako já, na příchod vyšetřovatele.

Konečně cvakla klika a do místnosti vešel další muž v kukle. Přemýšlel jsem, co na tom mají nosit na obličeji tu pletenou výbavu. Měli by mnohem jednodušší, kdyby mi nechali zavázané oči, když nechtěli, abych je viděl a mohl identifikovat. Ale oni měli asi dojem, že mi svým zakuklením naženou mnohem větší hrůzu. No prosím, na někoho méně zkušeného by to možná fungovalo, ale na mne ne. Při výcviku v táboře jsme také nosili kukly, abychom si na ně zvykli, takže hrůzu mi rozhodně nenaháněly. To ale vojáci nemohli vědět.

„Chceš něco k jídlu a k pití?“ zeptal se mne vyšetřovatel poté, co pár minut listoval mým spisem.

„Ano, pane,“ vyhrkl jsem překvapeně. Tak brzo jsem fázi cukru nečekal. Sázel jsem spíš na bič.

Vyšetřovatel jen kývl na vojáka, který mne dovedl z díry, a ten se mlčky otočil na patě a vypochodoval z místnosti. Poté muž za stolem vzal do ruky jeden z papírů v mém spisu a podíval se na mne.

„Tvoje studium platí Nadační fond vzdělávání. Můžeš mi říct, proč?“ zeptal se nevinně.

„Já nevím, pane. Prostě si mne vybrali a řekli si, že mi umožní vzdělání,“ odpověděl jsem se zjevnou naivitou. Nikdy nebylo na škodu hrát blondýnku.

Vyšetřovatel přikývl, jako by mému vysvětlení uvěřil. „A sir Górdan v tom náhodou neměl prsty?“ doplnil svou otázku.

„Já nevím, co tím myslíte, pane,“ zeptal jsem se, protože jsem chtěl, aby mi nalil čistého vína.

„Zajímá mě, kde se berou ty horentní sumy, za který si tady válíš šunky, ty sráči. Jsi holá irská prdel a teď ses najednou vrátil, bydlíš si v nóbl bejváku a nějaký tajemný fond za tebe cvaká školné. PROČ?“ zařval nakonec, vstal od stolu a přesunul se na jeho roh, kde se usadil. „Navíc se každej večer vykecáváš se sirem Górdanem o škole. Takže teď koukej mně vykecat, co s tím hajzlem, kterej nejspíš utajeně financuje teroristický akce milý PIRA, máš společnýho!“

Voják, který se vrátil s jídlem, mi poskytl chvilku času. Položil na stůl vedle vyšetřovatele sendviče, sklenici a džbán vody. Pak mi odemkl pouta a uvolnil jednu ruku. Druhá ale zůstala připoutaná k opěradlu židle. Vyšetřovatel mezitím nalil vodu a sklenici mi podal. Věděl, že jsem se pěkně dlouho pořádně nenapil, a nestál o to, abych mu zkolaboval. Vypil jsem sklenici a natáhl ruku pro další dávku, kterou jsem obratem dostal i s varováním, ať nepiju tak rychle, jinak se pobliju. Mně to ale bylo jedno. Byl jsem vyprahlý jak velitel pouště a během chvíle do sebe hodil i třetí sklenici vody. Přitom mi ale v hlavě šrotovalo, co bych měl říct o svém vztahu s Górdanem, abych od něj odvrátil pozornost těch hajzlů v kuklách. Musel jsem ho chránit, jinak ho Britové klidně sbalí a budou taky pěkně tvrdě vyslýchat a to jsem nesměl dopustit.

„Jsme se sirem Górdanem přátelé, pane,“ odpověděl jsem a zadíval se na talíř se sendviči, které mi zatím nikdo nenabídl. Vyšetřovatel si ale mého pohledu všiml a rozhodl se pro páchání dobra. Podal mi jeden trojúhelníček bílého chleba, naplněný sýrem a já se do něj hladově pustil.

„Jak jste se seznámili? Nejspíš na večírku u její výsosti,“ vysmíval se mi.

„Jeho auto mě málem srazilo tady v ulici u kasáren po mém minulém večírku s bývalým velitelem, pane,“ řekl jsem skoro celou pravdu. „V tu dobu jsem měl zápal plic, a kdyby se mi sir Górdan nepostaral o lékařskou péči, zemřel bych.“

„Žádná škoda takovýho sráče,“ pronesl filozoficky a podal mi další sendvič, tentokrát se šunkou. „Ale aspoň přestáváš kecat kraviny. Na to auto máme svědky.“

Haleluja, hosana, prolétlo mi hlavou jako díky za ten spásný nápad říct mu o autě. To byla jedna z mála věcí, ve které jsem mu nemusel lhát, a náhodou jsem si tak dokonce zajistil zdání spolupráce. To mám aspoň deset bodů k dobru a možná se dočkám trošku lepšího zacházení.

„Já vám nelžu, pane. Věřte mi, že nechci, abyste mne tady zase mučili tak jako minule. Opravdu ale nevím nic o financování PIRA,“ přesvědčivost politika při předvolebním mítinku mě neopouštěla a pokora také ne. Navíc jsem se těch mužů opravdu bál.

„Nikdy jsi neslyšel o účtech v Karibiku?“

„Ne, pane. Sir Górdan se mnou nikdy nemluví o penězích. Sehnal někde prostředky na mé vzdělání, protože jsem se mu v době pobytu na jeho hradu svěřil, že bych rád studoval dějiny umění. To je všechno.“ Člověk by málem uvěřil, že mám blonďaté lokny a naivní ksichtík, kdyby neviděl černovlasého kluka, kterého kdysi odchovala pořádně tvrdá ulice. Vyšetřovatel mi ale tu etudu blbečka zatím věřil. Podal mi další sendvič a nechal přinést horký čaj, protože jsem se klepal zimou. Zdálo se, že se mi prozatím podařilo odvrátit brutalitu na neurčito.

„A co tvůj bratr Sean?“ zopakoval zničehonic vyšetřovatel otázku ze včerejška.

Ach ne! A přitom se to tak dobře vyvíjelo, tak proč se ptá na něco, co mu nemůžu říct.

„O Seanovi nevím nic od té chvíle, co zmizel,“ držel jsem se své minulé výpovědi. Tenkrát jsem vydržel lhát, i když mi do ptáka a do zadku pouštěli proud. Doufal jsem, že můj výkon byl dostatečně přesvědčivý.

„Kde jsi byl na podzim?“ zeptal se mne jakoby nic a ve mně hrklo. To jsem byl s falešnými doklady v Londýně a vesele tam špicloval jakéhosi pana Harpera.

„V Londýně,“ odpověděl jsem podle pravdy. Spojené království se jednou ukázalo jako šikovná věc. Mezi Velkou Británií a Severním Irskem jsem mohl cestovat bez omezení. Byl jsem přeci poddaný jejího veličenstva.

„To je divný. Nikde na ostrovech není důkaz, že by ses přepravil do Británie. A přitom tě v Londýně viděli.“ Vyšetřovatel ani nevzhlédl od papírů, jako by o nic nešlo, a přitom vyřkl vlastně ortel.

Doprdele, ti policajti v klubu! Asi jim bylo podezřelé, kam jsem tak rychle zmizel, a tak se podívali na fotky. A moje keltské rysy je určitě dovedly do správné databáze. Jenže to znamenalo, že vojáci SAS vědí o mé falešné identitě a možná i o mém bytě a o Lewisovi a o kamerách v domě Harperových. A určitě je bude zajímat, kdo mne do Londýna poslal a kdo mne řídil. To bylo úplně a dokonale v hajzlu. Zatracená Górdanova pomsta Tomovi! Všechny ty kecy o účtech v Karibiku a o Seanovi byly jen zahřívací kolo. Celou dobu jde o Londýn a já tu jsem jako nahý v trní.

„To je možné, že mne tam viděli. Byl jsem tam. A že o tom neexistuje důkaz, to není můj problém. To je bordel skvělé policie jejího veličenstva,“ prohlásil jsem tvrdě.

Facka přilítla zase zprava a tentokrát úplně nečekaně. Srazila mne nejen ze židle, ale i židli na mne, protože jsem k ní měl stále připoutanou jednu ruku.

„Vstávej, ty sráči prolhanej!“ zařval na mne vyšetřovatel a pak čekal, dokud mi voják neodemkne to jedno klepeto. Beze spěchu jsem se postavil a koutkem oka sledoval, jak židle zmizela v koutě. Nastala fáze biče.

Voják mne chytl za ruce a zkroutil mi je za zády. „Tak pojď, ty sráči. V díře se ti paměť moc nezlepšila, tak uvidíme, co s tebou udělá naše speciální výchovná terapie.“

S těmi slovy mi zavázal oči a vystrkal mne na chodbu, kde už čekal druhý voják. Nebránil jsem se, protože to nemělo cenu. Ti dva by mne přeprali a zmlátili obušky během chviličky. Vedli mne chodbou a pak po schodech o patro níž a zase kousek chodbou. Potom mne strčili do nějaké místnosti, zabouchli za námi dveře a pak mi sundali zase pásku z očí.

„Takže se svlíkej, irskej sráči,“ zavelel jeden z nich a já se hrůzou málem rozbrečel. Už jsem si tady v těch prostorách užil tolik bolesti, že jsem si nebyl jistý, zda další vůbec snesu. Má bezprostřední budoucnost ale nebyla vůbec v mých rukou.