Kieran: Moje ztráty a nálezy - 4. Kopřivy

Jestli tady dneska neumrznu, tak už nikdy, říkal jsem si snad už po padesáté. Ležel jsem v úkrytu v mokrém podzimním lese a jediné, co jsem zcela jistě věděl, bylo, že tady budu ještě hodně dlouho. Už druhý den jsem procházel výcvikem v přežití se skupinou, do které mě zařadili podle výsledku EQ testů. Z nich vyplynulo, že jsem schopen odolat stresu velmi dobře, a tak jsem putoval spolu s osmi dalšími stejně postiženými nováčky a mně neznámým instruktorem rovnou na korbu náklaďáku a na ní do lužních lesů v okolí tábora. Nedostali jsme žádnou výbavu a zatím ani jídlo, jen těžký batoh s maketami plastické výbušniny, zbraní a s vodou. I oblečení jsme zrovna moc neměli. Vyhnali nás do lesů jen v tom, co jsme měli na sobě v učebně, a naším úkolem bylo rozmístit na předem určená místa ty makety výbušnin a schovat v lese zbraně. Přitom jsme nesměli padnout do zajetí skupiny tvořené absolventy výcvikového kursu, kteří měli samozřejmě za úkol nás za každou cenu v lese objevit a dostat z nás, kde jsou výbušniny a zbraně. Dva kluky z naší devítičlenné skupiny dostali hned první den, ale ostatní, včetně mne měli zatím kliku.

„Hej, nad čím dumáš?“ zašeptal kluk po mé pravici, kterého mi určili do dvojice.

„Že nám tady vítr rozšlehá prdele,“ odpověděl jsem vizionářsky.

„Když ne vítr, tak mazáci určitě,“ připomněl mi bažant skepticky.

Přikývl jsem a snažil se ještě víc vcucnout do vlhké terénní prohlubně na okraji lesa. Na palouk, na který jsme měli výhled, právě vyšla skupinka tří mazáků. Byli teple oblečení a vyzbrojení airsoftovými samopaly, zatímco my byli ve vlhkých věcech a jako zbraň jsme mohli použít leda tak šišky ze stromu. Oni byli lovci, my bezbranná a nezkušená kořist – zajíčci. O to větší potupa by mazáky čekala, kdyby nás nedostali všechny.

Při představě, co by nás v zajetí mazáků čekalo, jsem si vzpomněl na svého instruktora. Když vyšlo najevo, že v jeho skupině nováčků nebudu, přišel za mnou a řekl mi: „Teď se skoro týden neuvidíme, takže máš dost času na rozmyšlenou. Až se vrátíš do tábora, tak za mnou buď přijdeš, nebo ne. Je to jen na tobě, co si vybereš.“ Tím mi rozhodně moc klidu nepřidal. Kdyby mi dal rozkaz, abych za ním přišel, splnil bych ho. Takhle mi ale dal možnost si zvolit sám a já si vůbec nebyl jistý, co vlastně chci. Než jsem ho poznal a stal jsem se obětí jeho sadistických sexuálních hrátek, nic mi v životě nechybělo. Logicky jsem si proto říkal, že už do toho jeho bytu nikdy nevkročím. Rozum ale v mém rozhodování nehrál velkou roli. A pak jsem si řekl, že mám ještě týden, než se vrátíme do tábora, a do té doby snad přijdu na to, jak se mám rozhodnout.

Tři mazáci, kráčející zvolna paloukem, se nebezpečně přiblížili. Kdyby se podívali naším směrem, už by nás měli. Oni ale měli úplně jiné starosti. Povídali si o svých holkách, které na ně doma čekají, a cpali se sušenkami. Při tom pohledu se mi sevřel žaludek a na svého instruktora jsem zcela zapomněl. Měl jsem příšerný hlad. Jediné, co jsem měl od včerejší snídaně v puse, bylo pár ostružin. Našli jsme i nějaké houby, ale na jejich přípravu bychom potřebovali oheň a ten by k nám dovedl pronásledovatele. Proto jsme raději hladověli, protože o přežití v přírodě jsme zatím nevěděli nic.

Můj pohled upoutal nějaký pohyb úplně vpravo. Bylo tam z kopce dolů vidět do tábora, který by měl být touto dobou úplně prázdný, protože všichni účastníci výcviku byli někde v terénu. Přesto se na ploše před táborovou věznicí objevil vojenský náklaďák s plachtou a z něj vyváděli dozorci spoutané kluky do nitra věznice. Zaostřil jsem na ten výjev dalekohled a pátravě si prohlížel tváře těch spoutaných vězňů. Žádného z nich jsem neznal, ale byli to samí mladí kluci. Docela by mě zajímalo, odkud se vrátili, protože je zjevně vyvezli z věznice na nějaký tajný výlet. Budu se na to muset zeptat Seana.

Lehký dotek hlavně na mém zátylku mne krutě vytrhl z úvah. Tak zaujatě jsem sledoval transport vězňů, že jsme úplně zapomněli krýt si záda a sledovat okolí. Dvojice jiných mazáků se nám snadno dostala do zad a přiblížila se tiše až k nám. Jen chviličku jsem uvažoval o tom, že vystřelím z našeho úkrytu jako srnka a zdrhnu jim, ale to bych to určitě z těch airsoftů koupil a za „smrt“ při téhle hře se platilo příliš tvrdě. Byl za ní týden v táborové věznici a tam jsem nechtěl ani ve snu. Sean mi dost květnatě vylíčil, jak tam vězně převychovávají, a o to jsem nestál. To se radši nechám zajmout a vyslýchat od mazáků. Ti měli podle pravidel 24 hodin na získání informací, kde jsou schované zbraně a kam jsme rozmístili výbušniny. Pokud to z nás nedostanou, musejí nás další den pustit zpátky do lesa, ať si nás chytí zas někdo jiný. Životy jsme měli každý tři, takže vlastně o nic nešlo.

Oba, já i druhý nováček, jsme se zvedli z vlhké prolákliny a mazáci nás rychle spoutali plastovými pouty a pak nahlásili do vysílačky svůj úspěch.

„Podívej se na ně. Vypadají jako zmoklý kuřata. Kdyby to byly aspoň slepice,“ smál se jeden z mazáků.

„To je fakt, jenže tady končí veškerá sranda. Dneska v noci se má ochladit a nad ránem bude pod nulou. Kromě výslechu se o ně budeme muset taky postarat, jinak by si to mohli odskákat zápalem plic,“ podotkl druhý mazák, ten, který mi přiložil hlaveň k zátylku.

„Tak poklusem do lesa, pitomci,“ rozřízli nám pouta, která nám před chvílí utáhli. „A jestli nechcete umrznout, tak si koukejte cestou sbírat dřevo na ohníček. Můžete nám poděkovat, že jsme vás tu našli.“

V tom měl nejspíš pravdu. Oba jsme se neovladatelně třásli zimou, vyčerpáním a hladem. Do rána, než jsme se měli hlásit instruktorovi na kontrolním stanovišti, bychom opravdu mohli být zmrzlí. Byli jsme proto docela vděční za pohyb, který nám oba mazáci při sbírání dřeva na oheň dopřáli. Pod namířenými airsofty nás honili lesem, abychom paliva nasbírali co nejvíc.

„Tak, kuřata a teď svlíknout donaha a stoupněte si támhle k těm stromům,“ zazněl najednou rozkaz. Stáli jsme tam oba a nechápali. Vždyť se to zatím vyvíjelo tak slibně.

„Tak hněte sebou. Nezapomínejte, že jste naši zajatci,“ pobídl nás druhý mazák. „A navíc si musíte usušit hadry,“ dodal ještě, čímž aspoň trochu zlehčil situaci. I tak nám ale nebylo moc do smíchu, když nás přivazovali každého mezi dva kmeny stromů nedaleko ohně. Zima nám ale zatím nebyla. Stáli jsme tam s rukama rozpaženýma a nohama široko od sebe, připoutaní za zápěstí a kotníky a vyděšeně po sobě pokukovali. Vypadalo to pěkně zle, protože celá naše těla byla volně přístupná hrátkám mazáků. Čekal bych, že mě to bude alespoň trochu vzrušovat, ale strach zatím vítězil na celé čáře.

Snažil jsem se najít trochu pohodlnější polohu, protože jsem měl pod nohama pichlavé jehličí i ostré větvičky, ale mazák, který mě přivázal, mne jen okřikl, ať sebou nemelu. Potom se otočil k ohni a začal něco hrabat ve svém báglu, jako bych tam vůbec nebyl. Začínal jsem se pěkně bát, a tak jsem zaháněl strach tím, že jsem si toho muže, který mě zadržel, prohlížel a snažil se uhodnout, kdo to asi je. Zjevně to nebyl žádný bezcitný vraždící stroj, protože jemu jsme vděčili za to, že kvůli nám rozdělali oheň. Mohlo mu být tak kolem třiceti. Byl starší z těch dvou mazáků a taky vyšší a svalnatější. Co mě ale překvapilo, že měl blond vlasy. To se u Ira tak často nevidí. A pak se najednou otočil zpátky ke mně a já rychle uhnul očima.

„Na, tady máš horkej sladkej čaj,“ podržel mi u úst termosku, kterou vyhrabal z batohu a já se opravdu vděčně napil. Stál u mě a prohlížel si mne, zatímco jsem pil. „Pak ti dám něco k jídlu, ale až po výslechu. Teď ti vysvětlím, co se bude dít. Vypustili vás sem do lesa v roli zajíců, lovné zvěře pro naši zábavu. Až vy budete za půl roku končit, taky vám dopřejí stejných pár dní zábavy, takže všechno, co s vámi budeme my tady provádět, vrátíte za čas dalším bažantům. Teď tady ale stojíte nahatý a přivázaný a my se chceme pobavit stejně, jako se mazáci před půl rokem pobavili s námi.“

Podlomila se mi kolena a můj spolutrpitel, přivázaný kousek vedle, se málem rozbrečel. Určitě se mu hlavou honily ty nejstrašlivější představy. Docela mi ho bylo líto, protože jestli nás opravdu čeká to, co jsem já prožíval téměř každou noc, tak se mu to asi moc líbit nebude. Po očku jsem sledoval oba naše věznitele. O něčem se dohadovali ve stínu mezi stromy, kousek od nás a pak vyrazili za nějakým konkrétním cílem.

„Neboj se, když tak jim klidně řekni, kam jsme ty výbušniny a zbraně dali, a bude to. V táboře sice dostaneš padesát rákoskou na holou, ale pořád lepší než tohle,“ uklidňoval jsem bažanta, klepajícího se strachy z představy dvaceti čtyř hodin sexu se dvěma muži, kteří, pokud dodržovali pravidla, tak už šest měsíců krutě abstinovali. V tom okamžiku bylo proto jedno, jestli byli na chlapečky nebo na holčičky. Jistě budou brát to, co je po ruce, podobně jako vězni.

„Proč to říkáš mně? Ty se snad nebojíš? Ty mluvit nebudeš?“ pustil se do mě kluk útočně, protože nebyl rád, že ho považuju za zbabělce.

„Nebudu mluvit. Jednou mě dostali Britové a já si od té doby řekl, že už mě nikdo nikdy nezlomí,“ prohlásil jsem hrdě.

„To je dobrý přecevzetí, kuře,“ ozvalo se vedle mě. Trhnul jsem sebou leknutím. Mazáci se vrátili z jiné strany a my jsme si jich nevšimli. „Klidně nemluv, aspoň bude větší zábava,“ poplácal mne ten můj mazák po tváři. Potom si mě prohlídl a silně mi stiskl varlata, až jsem vyjeknul. „Bojíš se, co?“

Přikývl jsem. Opravdu jsem se bál. Díval jsem se svému vězniteli do očí a druhý bažant mne přestal zajímat. Ať si poradí sám.

„Zatím se nemáš čeho bát. Nejdřív si tě jenom trochu rozehřeju,“ usmál se na mě ten blonďatý chlap docela mile a pak přešel za má záda a já čekal, že mě začne bít nějakým klackem. Způsobil mi ale naprostý šok. Místo úderů přišel lechtavý dotyk nějakých listů mezi mými polovinami. Hrozně jsem se lekl, ale pak jsem se na pár zlomků vteřiny uklidnil. Opravdu ale jen na pár, do té chvíle než rýha, kterou mi můj věznitel projel těmi listy, nezačala pálit jako politá kyselinou.

KOPŘIVY!

Zaječel jsem a snažil se přetrhnout provazy, které mne pevně poutaly ke stromům, ale to byl marný boj. A kopřiva se zatím činila dál. Poškádlila mne zezadu na varlatech, což jsem kvitoval šíleným jekotem. Potom znovu projela mou rýhu a pokračovala teď už s lehkým pleskáním po páteři vzhůru a pak doprava i doleva do obou podpaží, kde si to mučení mazák chvíli užíval, protože jsem byl docela lechtivý. Další cesta kopřiv vedla zase přes mou rýhu a varlata na vnitřní stranu stehem, kterou pečlivě obsloužil, aby ani místečko nezůstalo nepodrážděné.

Skučel jsem a prosil ho, že to hrozně pálí a ať toho nechá, ale on se jen smál a přejel už podrážděná intimní místa znovu čerstvým svazkem a pak mi těmi kopřivami sešvihal zadnici. Potom mne obešel a s dalším svazkem dlouhých kopřiv se mi věnoval zepředu. Jel od kotníků nahoru, mezi mé roztažené nohy a koulím poskytl zase opravdu zvláštní pozornost. Každou vzal do ruky v rukavici a pěkně ji objel vrcholkem kopřivy. A pak chytl mé schlíple visící přirození, stáhl předkožku ze žaludu a já si málem přetrhl hlasivky, když se toho citlivého místa poprvé dotkly stvoly, žahající jako medúzy.

Užíval si to a pleskal mne kopřivami přes zadek i záda a zepředu přes ocas, varlata, břicho i prsní bradavky a já se stoupající bolestí najednou začínal mít potíže s dechem. Měl jsem pocit, že se se mnou svět začíná točit a je čím dál tím temnější a na řvaní už mi nějak nezbývaly síly. Hučelo mi v uších a já nechápal, co se se mnou děje, a přičítal to vyčerpání, hladu bolesti a stresu, ale můj věznitel mne najednou chytl pod bradou.

„Hele, mladej, co je s tebou? Dejchej!“

To bylo poslední, co jsem si pamatoval. Probudil jsem se v bílé nemocniční posteli, do ruky mi vedla kapačka, v močové trubici mne palčivě tlačila cévka a můj bratr Sean seděl vedle mne.

„Ty vole, tos nemohl říct, že jsi na kopřivy alergickej?“ sjel mě, sotva jsem otevřel oči.

„Cože?“ mé chápání reality bylo neskutečně pomalé.

„Poděkuj Mickymu, to je ten kluk, co tě vyslýchal. Kdyby neměl pár semestrů medicíny a praxi od lapiduchů, už by bylo po tobě.“

„Ale já nevěděl, že jsem alergickej,“ odpověděl jsem na první otázku se značným zpožděním. „Když jsem se občas žahnul o kopřivu, jen se mi to hůř hojilo.“

„Protože ses ještě nikdy nepopálil na víc než polovině těla,“ přikývl Sean. „Ještě si tu pár dní poležíš, protože ti musejí propláchnout kapačkami ledviny a s tou vyrážkou mezi nohama bys asi ani nemohl chodit. Jo, a chce s tebou mluvit Connor,“ dodal bratr ještě.

„To je kdo?“

„Aha, ty ho vlastně neznáš jménem. Je to instruktor, co tě měl první týden ve skupině,“ vysvětlil mi bratr.

Aha, takže můj mučitel se jmenuje Connor, pomyslel jsem si a unaveně zavřel oči. Měl jsem v sobě určitě nějaké oblbováky, jinak bych na té posteli šílel bolestí. Otupěle jsem cítil, že mne pálí celé tělo, ale dalo se to vydržet.

„Vidím, že toho máš dost, brácho, tak já půjdu,“ Sean se zvedl ze židle a dal ji ke stěně.

„Kde to vůbec jsem? Co to je za nemocnici?“ zajímalo mě.

„Tohle je táborová ošetřovna. Ve špitále jsi byl jen včera, ale zato se tam kolem tebe docela proskočili.“

„Ale já za to fakt nemůžu,“ kál jsem se ospale.

„Už na to, bráško, nemysli. Dobře to dopadlo, a to je hlavní. Teď spi. Musíš odpočívat.“

„Počkej ještě,“ najednou mi došlo, nač jsem se chtěl Seana zeptat, takže jsem se přinutil rozlepit unavené oči. „Co vám to včera přivezli do věznice za skupinku? Viděl jsem nějaký spoutaný kluky, jak je odvádějí z náklaďáku dovnitř.“

Sean se na mne zvláštně zadíval, až mne z jeho pohledu zamrazilo. „Řekls o tom ještě někomu?“ zasyčel vztekle.

„Ne,“ zavrtěl jsem zmateně hlavou.

„Tak drž hubu a zapomeň na to, jinak mezi těma klukama skončíš brzo taky.“

„Já tomu nerozumím, brácho. To tady jako provozujete obchod s lidmi?“

Reakce, kterou jsem si svým obviněním vykoledoval, mne úplně šokovala. Bratr mne chytl pod krkem a přidusil na posteli. „Drž zobák, ty idiote! Já sám nevím, co se tady děje, ale radši jsem slepý, hluchý a němý. Ty kluky prostě někam odvážejí a vracejí je po pár dnech zpátky k nám. Nic víc nevím a ani vědět nechci a ty na to opravdu radši zapomeň,“ varoval mne znovu a důrazně.

Neměl jsem sílu se s ním hádat. Jenom jsem unaveně přikývl a říkal si, že až mi bude líp, pokusím se té záhadě přijít na kloub. Pak jsem zavřel oči a za minutu už jsem nevěděl o světě.

Vzbudilo mě klepání na dveře, ale můj instruktor rozhodně nepočkal, až ho pozvu dál. Suverénně nakráčel do pokoje, kde jsem ležel sám. Táborová ošetřovna nevypadala moc frekventovaně.

„Ahoj, Kierane,“ pozdravil a usmál se na mě. „Měli jsme o tebe docela strach,“ dodal vyčítavě.

„Bál jste se, že vám vezmou hračky?“ odsekl jsem nakvašeně.

Instruktor prudce nasál vzduch a pak s pomalým výdechem jen zavrtěl hlavou. „Vůbec nic jsi nepochopil, Kierane.“ Stoupl si vedle mé postele a zcela samozřejmě ze mne stáhl deku, pod kterou jsem byl nahý. Pak si mě dost dlouho prohlížel. „Pěkně tě zřídili,“ konstatoval jen, ale neměl se k tomu, aby mne znovu zakryl. Naopak mi klidně sáhl mezi nohy a prohlídl si nejen cévku, koukající z mého žaludu, ale i popáleninami a vyrážkou pokryté koule. Choval se naprosto samozřejmě, jako bych byl jeho majetkem. Pak se posadil na bok postele, ale stále mne nechával odkrytého. Líbilo se mu mé ponížení.

„Neboj se, jsme tu sami. Všichni odešli na večeři a já řekl, že tě pohlídám. Máme spoustu času,“ vysvětlil mi a pak se se zájmem zeptal, „prdel ti taky svítí, jak červená na semaforu?“

Beze slova jsem se otočil na bok a vystrčil na něj popálené půlky. On je klidně roztáhl, aby viděl i mnohokrát kopřivami protaženou rýhu. Pak se věnoval okolí mého análního otvoru. „Měli ti ty kopřivy nastrkat i do zadku. To by teprve byla jízda. Ale ani za tohle by se orangutan stydět nemusel,“ smál se a dráždil mi nasliněným prstem naprosto samozřejmě díru, na což začínal velmi nevítaně reagovat můj pták. S cévkou uvnitř to bylo opravdu nepopsatelné. Instruktor se dobře bavil mou bezmocností a prohlížel si můj probuzený ohon. S trčící cévkou se mu obzvlášť líbil. Prohlásil, že si to někdy budeme muset zopakovat. Naslinil si druhý prst a objížděl mi jím žalud a já jen syčel bolestí, protože po kopřivové terapii to opravdu bolelo. Nezdálo se ale, že by to instruktorovi nějak vadilo.

„Už víc než dva roky jsem nenašel někoho tak krásně perverzního jako ty, Kierane. Jak už jsem ti říkal,“ vyprávěl instruktor a stále týral jak můj řitní otvor, tak můj ztopořený ocas, „učil jsem dřív v Dublinu. Měl jsem tam studenta, se kterým jsem udržoval podobný vztah jako s tebou. Byl podobně zaměřený a krásně povolný. Miloval jsem ho rok. Opravdu miloval, jenže tobě to možná tak nepřipadá.“

„Co se stalo po tom roce?“

„Náš vztah se provalil a já musel zdrhnout dřív, než mě dostanou fízlové. Těžko bych vysvětloval, že to ten kluk všechno podstupoval dobrovolně.“

Jeho bezohledná hra se mnou začínala být opravdu hodně nepříjemná a bolestivá. Držel jsem, se zadnicí vystrčenou a mírně pokrčenými koleny, aby se pohodlně zboku dostal k díře i k žaludu, zuby jsem ale drtil roh polštáře, který už byl celý mokrý od slin.

„Co by se stalo, Kierane, kdybych tě s tou cévkou udělal?“ zeptal se se zájmem. Stříkal bys kolem té hadičky, nebo by to zůstalo uvnitř?“

Mlčky jsem na něj vytřeštil oči, a on se jen usmál. „Neboj se, nebudu tě týrat. Chci si s tebou jenom hrát, protože se mi líbí pohled na tvé stojící péro a vystrčený zadek.“

Už jsem pomalu začínal uhýbat před jeho dotyky. Bolestí jsem nemohl vydržet, a když konečně přestal a řekl mi, ať si zase lehnu na záda, opravdu jsem si oddechl. Toužebně jsem se podíval po dece, shrnuté v nohách postele, ale instruktor jen zavrtěl hlavou. „Ne, Kierane. Chci tě vidět nahého,“ odmítl mne stroze. Pak se zaměřil na mé prsní bradavky, které také dostaly pořádný díl kopřivové terapie. Stiskl je pevně prsty a sledoval, co to se mnou dělá. Přitom se dál vyptával. „Už ses rozhodl, jestli se ke mně vrátíš, až tě odsud pustí?“

„Nepřemýšlel jsem nad tím,“ zalhal jsem pohotově, abych ho trošku ranil.

Sladce se na mne usmál a stiskl mi bradavky tak, že jsem zalapal po dechu. „Až za mnou přijdeš, holoubku, připomeň mi, že tě mám přísně potrestat za to, že mi lžeš. Kdybys neměl v plánu se ke mně vrátit, nenechal bys mne, abych tě tady mučil. Nejsi ani ochrnutý, ani bezmocný. Kdybys opravdu chtěl, natáhneš se pro tu deku a přikryješ se. Jenže tobě se líbí, že přede mnou musíš být nahý. Vzrušuje tě to, to vidím!“

Ještě chvíli mi kroutil bradavkami, čímž mi vehnal slzy do očí. Pak mi spokojeně polaskal ptáka, který na jeho zájem čekal v předpisovém a pěkně bolestivém pozoru. Teprve potom mě velmi pečlivě přikryl. „Musíš odpočívat, Kierane. Nebýt toho absolventa kurzu, který přesně věděl, co dělat v případě anafylaktického šoku, asi bys tu příhodu s kopřivami nepřežil. Je to škoda. Sám bych je někdy rád vyzkoušel tak, jak jsem ti říkal. Pěkně ti je nastrkat hluboko do zadku, pak je postupně vytahovat, a nakonec tě pěkně pomaličku, dlouze a důkladně ošukat,“ řekl mi a mnou projel záchvěv vzrušení jak elektrický proud.

„Tobě se ta představa líbí!“ zvolal vítězoslavně.

„Vzrušuje mě, pane,“ odpověděl jsem tentokrát po pravdě.

„Ty jsi jako ďábel, Kierane. Stejně krásný a stejně hříšný,“ pronesl nadšeně, ale pak si všiml, že už je spousta hodin a ošetřovatel se může každou chvíli vrátit. Zamířil proto ke dveřím pokoje, ale jeho nadšený výraz prozrazoval, že právě vyhrál životní jackpot. Jestli to ovšem byla i moje výhra, to jsem si vůbec nebyl jistý.

Otočil jsem se na bok, protože tak to bylo pohodlnější a zvolna usínal, když se dveře mého pokoje znovu otevřely a na prahu stál ošetřovatel s večeří, kuřecím rizotem.

„Tak co, jak je?“ zeptal se a pak mi sáhl na čelo. „Najez se a já tě pak přijdu změřit. Vypadá to, že máš teplotu.“ Pak mi odhrnul přikrývku a prohlídl si mou výstavně rudou zadnici. „A taky ti musím namazat ty popáleniny a vyrážku. Zítra se tu staví doktor a ten by řval, kdybych se o tebe nestaral.“

Pohodlně jsem se uvelebil v posteli a snědl rizoto, které se s blafy, které nám normálně servírovali, nedalo srovnat. Bylo to jídlo z kuchyně pro zaměstnance a bylo výborné. Pak jsem se znova zavrtal pod deku a po pár minutách jsem se dočkal ošetřovatele. Nejdřív mi změřil teplotu, ale protože jsem měl podpaží celá popálená od kopřiv, vsunul mi teploměr samozřejmě do konečníku. Když byl s měřením mé teploty hotov, vytáhl z kapsy tubu s hojivým krémem a začal mi ho roztírat po všech místech, která zasáhly kopřivy. Měl na rukou chirurgické rukavice a počínal si nesmírně opatrně a jemně. Kdyby to šlo, vrněl bych blahem. Ležel jsem na břiše, ruce a nohy doširoka rozhozené a užíval si dotyky hojivé chladivé mastičky na vnitřní straně stehen, na varlatech, mezi půlkami i na celé zadnici a pak nahoru po páteři na záda. Když byl ošetřovatel hotov, přikryl mi natřená místa gázou a pomohl mi se otočit, aby mohl pokračovat na přední straně mého těla. Ochotně jsem pokrčil a roztáhl nohy, aby se svýma rukama dostal do každého záhybu, do každého místečka a slastně jsem zavřel oči.

„Je to příjemný, co?“ konstatoval ošetřovatel, když se zabýval mým ocasem, který byl už od návštěvy instruktora celý divoký, a ošetřovatelovy něžné dotyky to jen vylepšily. „S radostí bych ti toho tvýho krásnýho ptáka vykouřil, ale na to budeš muset počkat, až ti doktor vyndá tu cévku,“ pronesl ošetřovatel s úsměvem a nerušeně potíral další popálená místa.

„Ty jsi gay?“ zeptal jsem se asi pěkně hloupě.

„A ty snad ne?“ mrknul na mě, ale tou odpovědí mne dokonale zmátl. Nepovažoval jsem se za gaye, jenže reakce mého těla na jeho dotyky říkaly pravý opak.

„Mám tady práci snů,“ pokračoval mezitím ošetřovatel tiše a pořád si zkušeně hrál s mým ohonem. „Spousta nadrženejch kluků, kteří na sebe nesmějí půl roku šáhnout, a kromě závěrečnýho honu na bažanty si sexu moc neužijí. Jednou si přijdou třeba pro prášky na bolest hlavy a já je dovedu až do ráje. A je jim úplně jedno, že nejsem ženská. Ze začátku se ale brání, jenže ty víš, o čem je píseň. A jestli kamarádíš s Connorem, tak se ani nedivím,“ zašklebil se lišácky.

„Byl jsem si u něj pro pár trestů,“ odpověděl jsem neutrálně.

„To skoro každej dobře vyvinutej bažant. Vždycky si je otipuje při vstupní prohlídce. Žádnej za ním ale nešel pět dní po sobě, jenom ty. Nezapomeň, že odsud krásně vidím na celej buzerplac, takže přesně vím, kdo s kým,“ ošetřovatel konečně dokončil mazání mých popálenin. „A teď už konec diskuzí, musíš si odpočinout. Spi, nic lepšího nemůžeš udělat,“ poradil mi ještě. Potom mě opatrně přikryl, vzal tác od večeře a popřál mi dobrou noc.

Zařídil jsem se podle jeho rady a prospal nejen celou noc, ale i většinu dalšího dne. Občas mne vzbudil někdo, kdo se na mě přišel podívat. Hned ráno to byl doktor, kterému se nelíbilo, že jsem večer měl teplotu, tak mi se slovy: vystrč prdel, vrazil dost neurvale do zadku teploměr, aby si ověřil, že mám pořád skoro osmatřicet. Po nějakém čase mě doktor vzbudil znovu. Mluvil s někým a vykládal mu, že si tady ještě pár dní poležím, protože kopřivy jsou pěkně zákeřný a jejich drogy můžou způsobit i selhání ledvin. Nevím, komu to říkal, a bylo mi to jedno. Jeho rozhovor mne vytrhl právě ze snu, ve kterém se pálící a řezající cévka transformovala do kapek horkého vosku, stékajících na můj žalud. Hrozně mě zajímalo, kdo drží svíčku, kdo mě tak surově týrá, ale tvář tonula v temnotě za jasným plamínkem. I když jsem v tom snu ale křičel bolestí a prosil o milost, tak toho neznámý mučitel nedbal a kapal mi vytrvale horký vosk přímo do ústí močové trubice a pokrýval jím pečlivě celý žalud. Další a další žhavé krůpěje mi stékaly na přirození, a nakonec jsem byl rád, že mě doktor probudil.

Podobně ubíhaly i další dny na ošetřovně, jen s tím rozdílem, že mi další večer už konečně doktor vyndal tu protivnou cévku. Bál jsem se toho, ale asi to zdaleka nebylo tak nepříjemné jako závádění, o kterém jsem díkybohu nevěděl. Doktor ze mě tu hadičku prostě bez dlouhých cavyků rychle vytáhl, což krátce zabolelo a bylo po všem.

„Večer ti zase přijdu namazat tu vyrážku,“ mrknul na mě ošetřovatel, zatímco mi potíral ocas dezinfekcí, a mnou projela stejná vlna vzrušení, jako když mi instruktor vykládal o strkání kopřiv do zadku. Zdálo se, že pobyt na ošetřovně bude ještě hodně zajímavý.

Objevil se chvíli poté, co jsem dojedl večeři. To už měl jistotu, že doktor je pryč a vrátí se až ráno. Měli jsme pro sebe celou noc, a i když mě ještě všechno pálilo, těšil jsem se na něco úplně nového. Sex s mužem jsem zatím prožíval jen v roli týraného otroka, takže jsem vůbec netušil, jaké to bude, když na mě tenhle kluk bude něžný. Bál jsem se, že to třeba vůbec nebude fungovat, že potřebuju bolest, abych se s mužem vzrušil. Nikdy před tím jsem se nepovažoval za gaye a muži mne nepřitahovali, i když jsem si samozřejmě prohlížel své vrstevníky a poměřoval s nimi, kdo a jak je přírodou obdařený. A rozhodně mi dělalo dobře, že v poměřování délky jsem většinou vyhrával. Nikdy jsem ale na muže nemyslel jako na objekt své sexuální touhy.

Ošetřovatel, řekl mi, že se jmenuje Bill, mi nejdřív navrhl, že bychom si mohli dát sprchu, že i moje kopřivami popálená místa už to po čtyřech dnech snesou. Že mě opatrně celého namydlí a umyje, což vypadalo jako velmi lákavá nabídka a byl jsem za ni vděčný. Stejně vděčně jsem přijímal teplý proud vody a Billovy namydlené ruce, které mi jemně přejížděly po celém těle. Vnímal jsem i letmé dotyky Billova ztopořeného ocasu, kterým se o mne občas otřel a rozhodně jsem nezůstal lhostejný. A když si Billův horký jazyk našel cestu do mého sprchou připraveného análu, překvapeně jsem zavzdychal a slastně se mu poddal. Bylo to pro mne něco úplně nového. Stál jsem ve sprše opřený rukama o zeď a co nejvíc rozkročený a Bill klečel za mnou, rozvíral mi rukama půlky a důkladně se věnoval mé díře, zatímco mi prostrčil ruku mezi nohama a v pomalém rytmu mi zpracovával nedočkavý ocas a mnul mi varlata.

Šílel jsem! Bylo to úžasné a dosud nepoznané. A potom do mě Bill vnikl a já poprvé necítil vůbec žádnou bolest. Milostnou předehrou jsem byl dokonale uvolněný a užíval si Billův ocas v zadku od prvního okamžiku. Přirážel jsem a Bill mi obdělával ocas rukou ve stejném rytmu. Náš dech se zrychloval a svět okolo přestával existovat. Nevnímal jsem teplý proud sprchy, hladící mne po zádech, ani stále přítomnou a vzrušující bolest od kopřiv. Cítil jsem jen ten klacek v konečníku a také nezadržitelně nastupující orgasmus. Zavřel jsem oči a ještě víc se prohnul v zádech, abych Billovi co nejvíc vyšel vstříc, a on okamžitě zareagoval zrychlením tempa svých přírazů. Ovinul mne druhou rukou kolem boků a narážel si mne na svůj kolík ve zběsilém tempu, které mne dovádělo k vrcholu. A pak mi sevřel koule a já v nádherné a všeobjímající extázi vystříkl a měl co dělat, abych se udržel na nohou. Po cévkování to bolelo, jako by mnou projela žhavá láva, ale Bill mne pevně držel a já sevřel zadnici a pak už jen cítil, jak ve mně škube jeho ocas a Bill řve a svíjí se v nádherném orgasmu.

Skončili jsme oba na zemi ve sprše, zcela vysílení a pár minut neschopní pohybu. Až po dost dlouhé chvíli Bill zastavil vodu a přinesl obrovskou osušku, do které mě zabalil a pomohl mi na nohy.

„Tak co? Jak to bylo lepší? S Connorem jako jeho sexuální hračka, nebo se mnou jako můj milenec?“ zeptal se mě Bill, když mě uložil zcela vyčerpaného zpátky do nemocniční postele.

Ležel jsem na posteli se zavřenýma očima. Na tu otázku neexistovala odpověď. Každá z těch sexuálních zkušeností byla zcela odlišná a přitom se mi líbily obě. Jak sadistické hrátky mého instruktora, tak něžný, avšak živočišný Bill, který mi ukázal gay sex z úplně jiné strany. Potřeboval jsem ale obojí. Nedokázal jsem si představit, že bych už nikdy nevstoupil do instruktorova bytu a už nikdy neklečel nahý a spoutaný na jeho koberci. Byla to pro mě droga.

Moje závislost!