Romány

„Heleno, běžte ke mně. Pan Petiška se mi rozhodl prezentovat svou loajálnost natolik, že nejspíš zvolil spáchat přede mnou sebevraždu. Snaží se marně, svůj názor nezměním, tak mu to vyřiďte. Postarejte se o ten bordel. Mám ještě schůzku mimo firmu, takže odcházím a veškeré telefonáty přesměruji na vás, pokud se vám to nelíbí, můžete si práci hledat jinde!“ „Damiane! Co blbneš? Co se stalo? Proč mi vykáš?“ „Usoudil jsem, že to bude takto lepší. Pro obě strany. A teď běžte, nerad bych, aby mi ten kluk zaprasil koberec krví.“

V šatni zo seba zhodím mokré plavky a natiahnem sa pre uterák. Presne v tom momente si uvedomím, že nie som sám. Niekto práve vyšiel zo sprchy. Otočím sa. Pár metrov odo mňa stojí Karas. Polonahý. Okolo pása má obmotaný uterák a ja vôbec netuším, prečo ma ten pohľad tak zaskočí. Možno za to môže to, že som tu nikoho nečakal. Možno obrysy jeho hrude, ktoré sú prekvapivo… dokonalé. Nikdy som si ho nepredstavoval bez oblečenia. To by mi ani nenapadlo. Ale keby som také predstavy mal, tak by som asi nečakal… toto.

Ráno jsem vstal brzy, stejně jsem nemohl usnout. Celou noc se mi v hlavě urovnávaly myšlenky. Co teď budu dělat? Pokud jsem teplej, jsem tady odepsaný. Pořád jsem si představoval, co mě přitahuje na holkách, pak co na klucích a uvědomil si, že kluci vyhrávají na plné čáře a že to asi vyhrávali celou dobu. Jen mi to hlava potlačovala, možná jsem to nějak potlačoval já, a tak mi to ani nepřišlo na mysl. Třeba, ale ne, třeba se mi to jen zdá. Do toho jsem se však pořád vracel myšlenkami za Robinem, jednoduše mi už teď chyběl. Spal doslova jen pár stovek metrů ode mě, chtělo se mi za ním rozeběhnout a vrátit mu, co mi v noci dal.

Říká se, že člověk si časem zvykne na leccos. Damian už si zvykl na nesmyslné drmolení, které je vzápětí zapomenuto činem, jaký běžní lidé nedělají, filozofickou myšlenkou, kterou by čekal od starce, který už prožil desítky let. Zvykl si na naprostou ztrátu soukromí i na to, že se mu hlavou honí myšlenky, které by se mnichovi, jakým se Damian stával, honit hlavou neměly. Dokonce dokázal i ty myšlenky odsunout do pozadí a nechat se jimi ukájet až v době, kdy si přece jen pár minut o samotě vydobyl. Všechno to najednou mělo jistý řád, který Damian nutně pro svou psychickou pohodu vyžadoval. Zběsilý řád, ale přece jen aspoň trochu tušil, co může očekávat. Tohle, co se dělo tento večer, však celý za potu a kázně vytvořený systém zničilo. Eduard se choval naprosto mimo všechny tabulky, které si pro něj Damian podvědomě vytvořil.

Dává si záležet a také na čas. Pomalu mi zezadu stahuje sako z ramen a přitom se mi přitiskne horkými rty zezadu na krk. I přes to vedro mi naskakuje husí kůže. Vysvobozuje mi ruce ze saka, obrací ho naruby, skládá podélně na polovinu a pokládá přes opěradlo židle. Opět zezadu mi povoluje kravatu, dokud se nevyvlékne z uzlu, a pokládá ji tamtéž.

Škola se ten rok blížila ke svému závěru a Dominika i Robina čekaly závěrečné zkoušky na učňáku. Díky tomu dostali pár dní volna, něco jako malý svaťák, aby se mohli připravit. Oba prohlásili, že na přípravu prdí, že všechno umí a že by raději něco podnikli. Vymyslel jsem tedy, že my ostatní bychom se mohli v pátek ulít ze školy a vyrazit od pátku rána do neděle na takové putování přírodou s tím, že spát budeme někde v lese. Což se všem líbilo, a tak bylo rozhodnuto.

Zamžoural proti slunci na zahradu a na chvíli měl dojem, že se o něj pokouší mrtvice. Zavřel oči, aby se uklidnil, a žádal někoho tam nahoře, aby to, co viděl, nebyla pravda. Byla. „Já toho psa oškubu jako slepici!“ zachrčel výhružně, otočil se a šel zpět do domu. Eda běžel za ním. „Vás taky!“ zastavil se a prudce se otočil. Toto Eduard nečekal a vpadl přímo do jeho náručí. Damian jej podvědomě objal, aby neupadl. Ovanula ho vůně slunce, dětského oleje a ještě čehosi, co vybičovalo jeho hormony k akci. Blonďáček mu visel na rukou, přitisknutý k jeho tělu, nechápavě se ošívaje, otíral se svým rozkrokem o ten Damianův.

„…mám ho opravdu moc rád. Učaroval mi svou upřímností, rovností a tím, jak se ke mně chová. Je to kus chlapa, ale dovede být tak milý, citlivý, drsný a něžný zároveň. A líbí se mi, jak se ode mě také nechává hýčkat, přijímá moje něžnosti a úplně se mi oddává. Je to pro mě vše nové, nepoznané a naplňuje mě to láskou k němu a tím pádem láskou k celému světu.“

Zase se mě chytil pocit zmaru, zklamání a uvědomění si, že jsem k ničemu. Znovu jsem se zaryl do polštáře a začal plakat. Přemýšlel jsem, zda má cenu dál plánovat svůj život, nemám absolutně žádnou budoucnost, všechno je v hajzlu. Přitom představy byly jasné, škola, zda další studia nevím, práce, manželka, děti a budu nejšťastnější pod sluncem. Vždy jsem viděl nejsilnější zázemí právě v rodině, bez které budu v budoucnu úplně sám a život tak ztratí jakýkoli smysl.

Damian jen prudce vydechl, obočí mu vylétlo nahoru a udiveně zamrkal. Na moment měl dojem, že u počítače usnul a tohle je jen naprosto ztřeštěný sen. Velmi rychle se vzpamatoval a promnul si tvář. Uvnitř se zachvěl. Nezajímaly ho boxerky, anebo ne tak docela – zajímalo ho spíš to, co bylo pod nimi. Lačně zíral na drobné půlky Edova pozadí, které přiléhavé spodní prádlo naprosto dokonale kopírovalo. Rovné, štíhlé poskakující nohy ho provokovaly natolik, že měl chuť vstát a popadnout ho za rameno, aby přestal skotačit.

„Děkuju,“ vydechl šeptem. Kdesi v dálce, snad v nějaké restauraci, hrála hudba. Byla tichá, pomalá. Cítil se jako ve filmu. Opírali se o sebe rameny, jelikož jinak to v malé loďce a pod jednou dekou ani nešlo. Tam, kde se dotýkali, jej černovlásek hřál. Chtěl říct, že děkuje za důvěru. Za to, že mohl jejich dovolenou naplánovat. Že si ji Damian vůbec vzal a dny v Amsterdamu prodloužil. Že ho vzal s sebou, myslel na něj. „Za tuhle dovolenou,“ dal nakonec všechno do jedné věty. Cítil, že se usmívá, přestože jej opět přepadl smutek, když si uvědomil, že zanedlouho bude i tento moment jen vzpomínkou.

Hodně se rozhlížím a udivuje mě, že v této blízkosti města je takovýto krásný kout světa. Jedeme mezi políčky a vysoko nad námi švitoří hlas skřivánka. Mám to moc rád, protože ve městě ho nikdy neslyším. Romantika jako z filmu „Seno, slunce, jahody“. Nezapomenutelná věta faráře (herec Kopřivy): „Kraji můj líbezný…“ a pak se vykokotil na kole mezi lány obilí. Nebo: „Panenko Maria Podsrpenská, vidíš to?“ vždy vděčné hlášky hlášky.

„Teď já. Kdysi jsem se matky ptal, ale nepamatuju si už její odpověď, takže bych skoro řekl, že mě nějakým způsobem odbyla. Ona nikdy nebyla na podobné otázky. Takže – co byste mi přiřadil vy?“ „Vám? Zcela určitě byste se měl jmenovat Amélie. Od jisté doby mi ji až příliš připomínáte. Viděl jste ten film? Mám dojem, že jako kniha to nevyšlo,“ zamyslel se. „Přestože ta dívka byla černovlasá, k její povaze bych lépe přisoudil vizuální křehkost světlounkých vlasů a modrých očí. Nicméně její nevinnost nedělala barva jejích očí, ale jejich velikost. Audrey Tautou ji zahrála skvěle a vy jste takový její mužský protějšek.“