Romány

Lehá si vedle mě na levý bok, pravou ruku mi pokládá přes plavky na moje nářadíčko. Promne a prohmatává mi vše, co je pod plavkami. Nos mi zasune do mého pravého ucha a zafuní.

Proč se jen, ke všem svatým, nedokázal ovládat? Co bylo na tomto mladíkovi tak zvláštního, že se jej jen dotkl a on se měnil v nadrženého kloučka? Jeho drobný asistent byl zkrátka krásný. Byl anděl, bledý, útlý, třpytky na jeho tváři ho dělaly ještě nevinnějším. A světlé oči, které tentokrát nezakrývala skla brýlí, zářily a byly snad ještě pronikavější než obvykle. Damian sklopil víčka a vnitřně šílel. Cítil všudypřítomnou horkost – jeho těla, jeho klínu, jeho dechu. I v místnosti bylo najednou nesnesitelně horko.

Sedím v křesílku a koukám, jak to mládě spokojeně odfukuje. Občas se zamele a něco zamumlá. Já měl vlastně velký štěstí s Janou. Jakmile jsme se poznali, tak od tý doby jsem už prostě patřil jí a nic okolo jsem neřešil. A co tohle kotě? Co ho asi v životě čeká? A najednou se mi promítl ten Ondrův až smutnej pohled. A vůbec ty jejich pohledy večer. Jak se Kilián červenal, když se potkal s Ondrovejma očima, jak hned uhnul. Usmíval se na mě, ale vždycky jeho pohled sklouznul jinam. Jak se pozorovali, když ten druhej nekoukal. Nenápadný jak sáňky v létě. Chichichi. Teda je možný, že by to bylo takhle? Hmmm. Snad Ondra zas nepadne zpátky do těch hlubokých sraček. To bych mu věru nepřál. Počkat, ale jestli opravdu… Ta skládačka mi začínala dávat znatelný obrysy a začala do sebe zapadat. Zase něco nesrozumitelného zamumlal.

I v tu chvíli, kdy moje mysl byla vlivem chlastu trochu zamlžená, jsem věděl, že bych měl otevřít pusu a něco říct, ale moje tělo mě vůbec nechtělo poslouchat, protože to v něm šrotovalo a nějak mu nedocházelo, co jsem to právě slyšel, nebo spíš, co to znamenalo, a doposledka, jak by na to mělo reagovat. Dobře, toho chlastu jsem měl asi trochu víc, než bych měl, protože tohle byl totální zásek. A tak jsem udělal to jediné, co jsem v tu chvíli dokázal, otočil jsem se a zamířil zpátky ke stolu.

Jemine, to je dobrý. U mašiny stojí pan Ondra, Tomáš, Pája a Petra. Úplnej slet, tak mi přišlo, jestli jim nemám donést košťata. Co tam zas řeší? To nemůžou jít někam… třeba do prdele. Ufff. No vyhodím mu tam z vozíčku papír a půjdu tam asi já. Nebo spíš zas na vécko. Teda to je nálada. „Brý…“ něco neurčitýho jsem zabručel. „Dobrý den, Kiliáne, vy vypadáte jak přeloženej Rákosníček! Není vám něco?“ Pan Ondra srší vtipem, hahaha. „No a vy vypadáte jak Maková panenka! Ne, není!“ třísknul jsem mu s krabicema k nohám. Neseru se s ním, dneska ne. Všichni vyprskli a já se klidil pryč. Ty vole, jako Rákosníček? Se posral, ne?

Neviem, čo ma dostávalo viac. Či to, že to pre mňa robil, alebo pohľad na to, ako to robil. Chvíľu som videl len jeho čierne vlasy, no o pár sekúnd ku mne zdvihol zrak. V očiach mal iskru a ústa mal plné… mňa. V tom momente mi všetky myšlienky vyšumeli z hlavy a len som si vychutnával každý jeho pohyb. Vrátane tých, ktoré boli viditeľné nové aj pre neho.

Damianovo podezření nabralo na intenzitě. Eduardovo chování bylo nezvyklé i na něj. Za ty týdny už znal všechny jeho tváře, ale tahle byla nová, děsivě zkroušená a provinilá. Otočil se na Helenu a poslal ji pryč. Když viděl, jak neochotně odchází, vyprovodil ji chladným pohledem. Nesnášel, když neměl ponětí, co se děje, a v tomto případě s ním manipulovala ona a s ní půlka firmy. Přesvědčil se, že dveře, které spojovaly její kancelář s Eduardovou, jsou pečlivě zavřené. „Tak spusťte, co se děje? A opovažte se mi lhát, přijdu na to a potom to bude mnohem horší. Co jste provedl?“

A večer, ve chvíli, kdy se zahrabal do deky a pustil si televizi, jeho myšlenky se opět přehouply přes pomyslnou bránu a začal se přehrabovat v případu Petiška. Nechápal ho, ten člověk byl mimo všechny vzorce, se kterými se u lidí kdy setkal. Damian by se s tím dokázal smířit, koneckonců už nějaký týden jeho nevšední chování a hloupé poznámky ignoroval, případně respektoval. Alespoň se o to snažil. Eduard mu pomalu dokazoval, že není tak hloupý, jak se snaží působit, a tím pádem se s jeho poněkud bizarní povahou Damian mnohem lépe smiřoval. Dokonce začínal věřit, že mu opravdu v budoucnu bude mnohem více nápomocen, než tomu bylo dosud. Co však zcela určitě nechápal, byla jeho vlastní angažovanost. Stále si nedokázal vysvětlit, proč se o to štěně tak stará.

Zděšeně se zadíval na svého šéfa, který se usadil do křesla nedaleko něj, na kolenou smlouvy. A pak promluvil hlasem tak úzkostným a vážným, až to mohlo působit komicky, kdyby se netvářil, jako by na něj sahala smrt. „Pane Krausi, já nemůžu číst!“ Damian si zdravou rukou frustrovaně protřel tvář a podíval se na něj jako na malé dítě, které si vymyslelo nějakou hloupost. „Tohle nemyslíte vážně! Jedno odpoledne nemůžete bez knihy vydržet? Běžte spát, nebo vám mohu půjčit sluchátka a pustit nějakou audioknihu, mám jich docela dost…“

V boxerkách jsem si došel ke skříni pro ručník, dával jsem si záležet, abych pěkně vrtěl zadkem. Očekoval jsem, že mě stále po očku sledujou. Stáhnul jsem si trenky zády k nim. Pak jsem se s bezelstným úsměvem otočil a oba jejich pohledy padly, kam měly. Žán si užíval minuty svý slávy. Vláďa jen nasucho polkl a honem se očima uskočil. Křepelka jen vydechla: „Ty vole…“ V klidu hoši, hoši, hoši, v klidu. Sedl jsem si zas na postel a sundaval si ponožky, jednu a pak druhou. Já ti dám, ty hovado, si na mě stěžovat. Holka se nemohla odtrhnout, uhejbala očima pryč a hned zpátky, nedalo jí to. Pěkně jsem si protáhl koule a usmál se na ni. Byla rudá jak záře nad Kladnem. Spokojeně s ručníkem v ruce jsem odešel do sprchy. Stejně tak jsem taky přišel zpátky, pěkně vyvoněnej a čisťoučkej.

„Někdy mám vážně dojem, jako byste mnou manipuloval. Řeknete nějakou naprostou netaktnost, která mi zvedne tlak, a pak přede mě postavíte půlku mého oblíbeného pekařství, půl dne nato naprosto dorasujete mé psy, a abych vám za to neutrhl hlavu, raději skočíte do Dřišťálu,“ vyčítal mu, zatímco mu opatrně otíral krev z obličeje i krku. Moc to nepomohlo, ale stejně mu kapesník vtiskl do dlaně, ať si ho může přiložit na ranky.

Damian pozoroval jeho soustředěný výraz a opět ucítil tu nevinnou vůni dětského oleje. U posledního knoflíku se Eduardovy prsty lehce dotkly Damianova krku. Téměř neznatelné pohlazení však mělo za následek husí kůži a Damianovi se rozšířily oči. Zhluboka se nadechl. Ucítil i jemnou vůni heřmánku a na chvíli ho popadlo neodbytné nutkání vklouznout mu prsty do vlasů, aby zesílila. Ztuhnul. Když se jeho asistent narovnal, aby zkontroloval svou práci, Damian se mu zadíval do tváře. Před sebou viděl jen tuctového mladíka s přerostlými světlými vlasy, malým nosem, bledými rty, které měl mírně našpulené, jak se soustředil na svůj úkol. Poodstoupil od něj na krok a mírně se zamračil. Eda mu pohled opětoval s kapkou nepochopení. „Máte nakřivo pěšinku. Počkejte.“

Taky je dost otevřenej, jednou na firemním večírku se přiopil a nechal se slyšet, že mu to přetejká z koulí a že je stále ve věku, kdy je mu jedno, do jaký díry ty vidle zapíchne. Otvory naštěstí nevyjmenovával. Všichni si asi mysleli svý. Bude to nějakej obecní pomrdávač. Postavu teda má jak plemennej bejk. Takovej tmavej typ, černej jako nějakej Arab nebo Maďar, ale je to myslím Slovák jak poleno. Taky to nemá zadarmo, dost na sobě maká, sportuje, ale něco tam vázne. Šel jsem na záchod kolem šaten a viděl jsem v zrcadle výjev. Až mi to přišpendlilo nohy.