Romány

„Proč chceš můj souhlas?“ udiveně se otáže Max a položí mu ruku na paži. Miluje toho štíhlého vysokého Angličana. Vlastně neví, kdy se do něj zamiloval. Při prvním setkání, nebo později ve vězení, nebo někdy jindy? Nebo to bylo, jak šel čas?
Ethan se zardí. „Chci sepsat náš příběh z války.“ Max stáhne ruku, udělá krok vzad.
„Proč? Přece je to za námi nebo ne?“
Ethan rozpačitě přejede klávesy stroje. „Nevím. Možná jen na tu dobu nechci zapomenout a možná chci zanechat nějaké svědectví o tom, jaké to bylo ve skutečnosti. Ale pokud nechceš, nebudu psát,“ řekne úzkostlivě. Max se vedle něho posadí a přemýšlí.

„Ale mami, to přece nemůžu panu Vondrovi udělat, počítá se mnou do konce července," koktám trochu, protože fakt neumím lhát, a kdybych přiznal, že to je soukromých důvodů, máti by mě pěkně setřela.
„A to jako panu Vondrovi staršímu nebo mladšímu?" praví moje matička zcela vážně, …

Seběhnu k domovním dveřím, otevřu a octnu se půl metru nad zemí, cestou nahoru dostanu rychlou pusu, kterou stihnu vrátit při tom, jak mne Jozífek staví zpět na zem. Ovšem na zemi je jenom moje tělo, duše jásá v blažených výšinách. Vrzání otevírajících se dveří mne ale vytrhne nejen z toho opojení, ale i z jeho náruče.

… Jestli jsou moje teorie šedivé a žití zlatý strom se zazelená úplně jinak? To nic, zelená je přece barvou naděje …