Romány

Když projedou, hnou se kupředu pomalým tempem. Začíná ztrácet přehled, jaké je datum. A který je den, to už neví vůbec. Pátek, sobota nebo už možná pondělí? Jdou nějakou dobu, když jim nad hlavami proletí letka německých letadel. Dvě letadla se z ničeho nic oddělí a proletí těsně nad nimi. Všichni se přikrčí. Oddechnou si, ale pak si někteří povšimnou, že se stroje vracejí. Jeden začne shazovat bomby.
Stejný kvílivý zvuk smrti jako v Dunkerque. Zavře oči, zakryje si uši.

Spadla mi čelist. Bude s námi někdo bydlet? A co tak najednou? Pravda, z horní části bytu jsme užívali jen terasu s malým bazénem a zimní zahradou, je to vlastně samostatný byt, ale přece jen, bude tam najednou cizí člověk. Že by mamčin přítel? O žádném ale nevím, ale třeba ho přede mnou tají, taková krásná ženská a nikoho už tak dlouho nemá. Ale tomu by zase přece byt nepronajímala, toho by tam prostě nastěhovala.

„Ano, jsem rád veselý, rád si dělám legraci, ale tohle je vážná věc! Já tě miluju a tvoje nedůvěra mě dopaluje! Podívej se na sebe, prosím tě, vždyť ty jsi tak krásný chlap, chytrý, milý a já ti přesto věřím, že zůstaneš jenom můj. Tak prosím věř i ty mně!" Na konci se mi už třásl hlas a zůstal jsem klečet a položil mu ruce na ramena a skrze slzy se mu podíval do očí.

To křeslo je nejen staré a krásné, ale i prostorné a nečekaně praktické. Když si hodím nohy přes opěrák ruky, můžu sedět Jozífkovi na klíně a líbat ho, hladit ve vlasech a cítit jeho rty na mých, na mém krku, na ramenech, jeho prsty, jak jemně přejíždějí po mých bradavkách, po břiše, já můžu hladit pevné svaly na jeho hrudi, porostlé tak měkoučkými a jemnými chloupky…

… nejsou to jen polibky, cítím jeho ruku, která sjíždí po mých zádech až tam, kde už to záda dávno nejsou, druhou mne pevně přitáhl k sobě, moje dlaně jsou v jeho vlasech, na jeho zádech…