Romány

Srdce mi tlouklo jako o závod. „Musíme pryč,“ prohlásil jsem prkenně. To už rudnul. „Co to zase plácáš, Adame? Já jsem na dovolený. Nebudu se schovávat před nějakým…“ Ale to už si mě ten chlap všiml. A tvářil se úplně stejně jako já. Jakoby viděl ducha. Něco té barbíně pošeptal, vstal a mířil k nám. „Adame, kdo je to?“ nedal pokoj Pavel. A já jen zakuňkal: „Můj otec.“

„Má to něco společného s city, které k mému muži chováte? Proto zůstáváte?“ Cítil jsem, jak celé moje tělo tuhne. Nikdy v životě jsem nevedl nepříjemnější rozhovor. „Já – Nevím, co na to říct, paní Dernerová.“ „Moje maminka mi vždycky říkala, že s pravdou člověk nejdál dojde.“

Jenže on se se mnou opravdu nemazlil. Někde vzal Indulonu, krátce mi promastil řitní otvor, a pak jsem jen slyšel, jak si rozepíná poklopec. A špička jeho penisu byla ve mně. „Adame, pokud se neuvolníš, bude tě to setsakramentsky bolet.“ Nebyla to prosba. Byla to rada. Možná příkaz.

„Potřebuju, abyste někam zajel.“ „Metrem?“ „Autem.“ Hrklo ve mně. „Pane Dernere, já – já nejsem moc dobrý šofér.“ Studem jsem se mohl propadnout do západního Německa. Hanka tiše bledla. Pavel brunátněl. „Do životopisu jste napsal, že máte řidičák skupiny B.“ „To mám,“ pípl jsem. „Tak v čem je problém?“ nechápal. „Řekl jsem vám to. Jsem mizerný řidič.“

Otevřel jsem je a stanul tak tváří v tvář rozzuřenému dobrmanovi. Měl ostnatý obojek a výhružně na mě vrčel. Pavel Derner, kterého jsem si ani nestačil pořádně prohlédnout, jen seděl za svým skleněným stolem a nezúčastněně scénu pozoroval.

- Ehm, jak to myslíš, Shoshanu? - zeptal se rozpačitě Avram.
I když se k tomu otec odmítl vyjádřit, občas mu ke sluchu zalétla nejedna narážka na důvěrný vztah mezi Samsonem a Josefem a na to, že ti dva k sobě mají blíž, než zdrávo.

Musel poctivě uznat, že to vypadá divně. Přesto, když mu látka obepínala nahé tělo, líbilo se mu to. Šaty se napnuly v místě, kde to u žádné ženy nehrozí. Uhladil si látku rukou, ale bylo to ještě horší. Chtěl sárí ze sebe zase stáhnout, když uslyšel zvuk otevírajích se dveří.

"Musíš lízat. Pořádně! Hodnej, pěkný. Jo, až támhle, pořádně. Jo, takhle…," naváděl mu hlavu a popoháněl ho s pílí, jako by to byl jeho vlastní rozkrok. Záleželo mu na tom, aby z toho vydoloval maximum slasti, co se dá. Nějak mu to teď přišlo hrozně důležitý. A sám si všiml, že…

- Hledáte něco? - - Ano. Odpověď na to, čím jsem si tě zasloužil. - - To bych se mohl ptát spíš já. - Samson ho začal laskat, slovy i rukama. Pomalu se dostal až ke klínu. Sklonil se a rty laskaly dál, i když už beze slov. Nahé tělo se prohnulo a mladý muž tiše zasténal.

Rozhostilo se ticho. Kluci usilovně přemýšleli, proč vlastně tenhle kopec má takovou pověst, proč neradi chodí i jenom do okrajových částí. Hledali odpověď na otázku tak svědomitě, že si nikdo z nich nevšiml, že ten děsivý zvuk se protáhl strání znovu.
"Báchorky a povídačky o strašidlech a bubácích – toho se ještě ve svym věku bojíte, jo? Sorry, ale s dětma žádný Hole nedobiju. Buď se vzchopíte, nebo končíme. Ale to si dobře uvědomte, co to bude znamenat."

- Copak tě potkalo tak příjemného, bratře? - zeptal se proto. - To jen má duše byla uzdravena. - - A která? - udělal Hubert narážku na to, že Židé věří, že člověk má tři duše – Nefeš, Ruach a Nešama. - Inu, asi všechny tři, - zasmál se Samson. - No, řekl bych, že ani tělo nestrádalo… -

Při vstupu do ložnice padlo měkké světlo svíce na spícího Josefa. Byl krásný jak Adonis. Stejně bez chyby, stejně beze studu. Spal, pokrývku odhozenou, nahé tělo zrovna jako by Samsona zvalo, aby si je vzal.

- Och, pane, co se vám to stalo? To muselo bolet… - Samson se na chlapce podíval. Naprosto nechápal, o čem to mluví. Bezděky sledoval Josefův pohled do svého vlastního klína. A pak se rozesmál málem nahlas. - Ne, ne, to není zranění. Tomu se říká obřízka. To mají všichni Židé. - - Nebolí to, když se to dělá? - - Nevím. Bylo mi několik dní. Nic si nepamatuju. - Josef váhavě vztáhl ruku. Samson zachytil tázavý pohled a přikývl. Ucítil opatrný dotek Josefova prstu.