Romány

A večer, ve chvíli, kdy se zahrabal do deky a pustil si televizi, jeho myšlenky se opět přehouply přes pomyslnou bránu a začal se přehrabovat v případu Petiška. Nechápal ho, ten člověk byl mimo všechny vzorce, se kterými se u lidí kdy setkal. Damian by se s tím dokázal smířit, koneckonců už nějaký týden jeho nevšední chování a hloupé poznámky ignoroval, případně respektoval. Alespoň se o to snažil. Eduard mu pomalu dokazoval, že není tak hloupý, jak se snaží působit, a tím pádem se s jeho poněkud bizarní povahou Damian mnohem lépe smiřoval. Dokonce začínal věřit, že mu opravdu v budoucnu bude mnohem více nápomocen, než tomu bylo dosud. Co však zcela určitě nechápal, byla jeho vlastní angažovanost. Stále si nedokázal vysvětlit, proč se o to štěně tak stará.

V boxerkách jsem si došel ke skříni pro ručník, dával jsem si záležet, abych pěkně vrtěl zadkem. Očekoval jsem, že mě stále po očku sledujou. Stáhnul jsem si trenky zády k nim. Pak jsem se s bezelstným úsměvem otočil a oba jejich pohledy padly, kam měly. Žán si užíval minuty svý slávy. Vláďa jen nasucho polkl a honem se očima uskočil. Křepelka jen vydechla: „Ty vole…“ V klidu hoši, hoši, hoši, v klidu. Sedl jsem si zas na postel a sundaval si ponožky, jednu a pak druhou. Já ti dám, ty hovado, si na mě stěžovat. Holka se nemohla odtrhnout, uhejbala očima pryč a hned zpátky, nedalo jí to. Pěkně jsem si protáhl koule a usmál se na ni. Byla rudá jak záře nad Kladnem. Spokojeně s ručníkem v ruce jsem odešel do sprchy. Stejně tak jsem taky přišel zpátky, pěkně vyvoněnej a čisťoučkej.

„Někdy mám vážně dojem, jako byste mnou manipuloval. Řeknete nějakou naprostou netaktnost, která mi zvedne tlak, a pak přede mě postavíte půlku mého oblíbeného pekařství, půl dne nato naprosto dorasujete mé psy, a abych vám za to neutrhl hlavu, raději skočíte do Dřišťálu,“ vyčítal mu, zatímco mu opatrně otíral krev z obličeje i krku. Moc to nepomohlo, ale stejně mu kapesník vtiskl do dlaně, ať si ho může přiložit na ranky.

Damian pozoroval jeho soustředěný výraz a opět ucítil tu nevinnou vůni dětského oleje. U posledního knoflíku se Eduardovy prsty lehce dotkly Damianova krku. Téměř neznatelné pohlazení však mělo za následek husí kůži a Damianovi se rozšířily oči. Zhluboka se nadechl. Ucítil i jemnou vůni heřmánku a na chvíli ho popadlo neodbytné nutkání vklouznout mu prsty do vlasů, aby zesílila. Ztuhnul. Když se jeho asistent narovnal, aby zkontroloval svou práci, Damian se mu zadíval do tváře. Před sebou viděl jen tuctového mladíka s přerostlými světlými vlasy, malým nosem, bledými rty, které měl mírně našpulené, jak se soustředil na svůj úkol. Poodstoupil od něj na krok a mírně se zamračil. Eda mu pohled opětoval s kapkou nepochopení. „Máte nakřivo pěšinku. Počkejte.“

Taky je dost otevřenej, jednou na firemním večírku se přiopil a nechal se slyšet, že mu to přetejká z koulí a že je stále ve věku, kdy je mu jedno, do jaký díry ty vidle zapíchne. Otvory naštěstí nevyjmenovával. Všichni si asi mysleli svý. Bude to nějakej obecní pomrdávač. Postavu teda má jak plemennej bejk. Takovej tmavej typ, černej jako nějakej Arab nebo Maďar, ale je to myslím Slovák jak poleno. Taky to nemá zadarmo, dost na sobě maká, sportuje, ale něco tam vázne. Šel jsem na záchod kolem šaten a viděl jsem v zrcadle výjev. Až mi to přišpendlilo nohy. 

„No a takto som svojmu manželovi dohodila partnera, všetko bolo v najlepšom poriadku, než Ivan pred rokom ochorel a bol to rýchly nástup i priebeh a žiadna nádej. Obaja sme veľmi oplakali jeho odchod, svojím spôsobom som ho tiež milovala. Miloval môjho milovaného a dával mu radosť a on ju zasa dával mne.“ Unaveně si vzdechla. „Marek teraz nemá partnera a ja vidím, že mu chýba. Videla som ako sa na teba pozerá, je tebou uchvátený.“ „A ty, Juditka, chceš, aby som mu nahradil Ivana?“ Přikývla se slzami v očích. Ta žena ho musí nesmírně milovat, když se takto poníží a dohodí mu milence.

Toho chlapce přijmeš na místo svého asistenta, nebo se můžeš rozloučit se svým křeslem ředitele. Společnost pořád ještě vlastním já a mohu ji předat klidně Viliamovi…“ Damian se nejdřív uchechtl a pak se začal hystericky smát. „Magdaleno, vypila jsi moc vína! Myslím, že nevíš, co mluvíš.“ „Tak, a teď toho mám právě dost! Jsi drzý spratek a začínám litovat toho, že tě Vladimír nedržel víc zkrátka. Kdyby tě teď slyšel, byl by z tebe zklamaný. Velmi zklamaný! Jestli tomu klukovi tu smlouvu nedáš, udělám, co jsem řekla. Tvůj bratr po tobě převezme místo a bude jen na tobě, jestli budeš chtít zůstat jako společník a běžný zaměstnanec.“ Z očí jí sršely jiskry, popadla kabelku, zvedla se a mezi dveřmi ještě promluvila: „Zítra spolu po stání zajdeme na oběd, ty mi řekneš, jak ses rozhodl.“

Eda si spěšně prohlédl muže, snad stejně vysokého, jako byl on sám. A nutno podotknout, Eda byl prcek. Muž jej pozoroval asi stejně nechápavě jako Eda jeho. Co tu dělal? No, alespoň nepřišel pozdě jediný. Díky bohu. To by bylo trapné. „Ahoj! Fuj, můžu si sednout?“ zeptal se spěšně, to už si ale sedal do křesílka v rohu místnosti a zcela ignoroval velikou židli naproti masivnímu stolu. Plátěná taška s bouchnutím dopadla vedle jeho nohou. Knihu už v tu dobu držel v ruce. Ještě než si začal číst, vzhlédl k mladíkovi. „Netušíš, kde je… asi táta? Mám tu s ním mít pohovor. Na místo jeho asistenta. Pan… Kraus? Jméno teď nevím, třeba zjistím z nějaké vizitky. Venku nebyly lavičky. Nebudu rušit, dělej si, co potřebuješ,“ řekl, oči zabodávaje do řádků před sebou. S knihou v klíně a s vědomím, že proti němu nesedí matka, jako by byl jiný člověk. Bylo zvláštní, o kolik klidnější byl s někým zcela cizím.

„Nazdááár, Matýsku!“ Sakra! Ten má krásně rajcovní prdelku, hned bych mu ji ojel. Stál tam vymóděný jako na nedělní piknik, světlé bavlněné kalhoty mu obtahovaly krásnou prdelku. Měl jsem co dělat, abych se ovládl.

„Jsem hrozně šťastný, že se nám to povedlo, moc, moc ti za to děkuji.“ Objal jsem ho, pohladil po zádech a dal mu pusu. On se ale na mne dravě přisál a pak zlíbal snad celou hlavu. „Chci tě, chci tě mít v sobě!“ „Jiří, vždyť musíš být ze včerejška ještě celý bolavý,“ usmál jsem se. „To jsem rozchodil včera na houbách a i ta mastička, cos mi dal, hezky zabrala,“ uculil se a mrkl na mne. „Koukám, že jsem vysvobodil nenasytného draka.“ Rozchechtali jsme se.

Ve škole jedu, jak se říká, na autopilota. Je to teď prostě blbý období, je toho moc. Blíží se maturity a ostatní to strašně řeší, jak to zvládnou, co přihlášky na vejšky nebo práce. Marťas s Terkou se snaží to se mnou taky probírat, aby mě trochu udrželi při normálním fungování. Aspoň ale nade mnou nekroutí očima, když něco zapomenu, nemám, neznám, nebo mě to prostě netankuje. Ale nepolevujou, dokonce jsme si řekli, že nějaký otázky probereme společně. Takže je pátek a sedíme u Marťase v pokojíčku, láhev tramínu a jedeme otázky. Večer už toho máme dost.

Super, to mi ještě chybělo. Nestíhám, a ještě mi ujede bus. Do pr… Mamka mi totiž vocapla, že se mnou chtěj v šest mluvit. Celej den přemejšlim, co na mě naši vytasí. Takže nechci přijít pozdě, jak nějakej lúzr. Je mi přece osumnáct, teda za chvíli o rok víc, že jo. Jsem prostě dospělej chlap. Hahaha. Že by chtěli řešit dovolenou? Jeeeee, moříčko miluju, města miluju, hory ne moc vysoký miluju. U móře jsme byli asi dvakrát, co si pamatuju. Hele ale i dovča u nás je celkem v pohodě. Moji rodičové dělaj, co můžou, nejsme žádní Rotšíldi. Jsem s nima v pohodě. Sice jsem jedináček, což jim nemůžu odpustit, ale jsou super.