Romány

„Aha, už chápu.“ Položí na sebe talíře, které odnese do kuchyňky. Ethan zatím schová do košíku pekáč a hrnec s naběračkou a to celé postaví ke dveřím. Otočí se, ale to už jsou otevřené dveře do sousední místnosti, kde Max klečí u velké matrace pro dva.
„Pomohu ti!“ Vezme do ruky cíp prostěradla a u rohů je zastrčí pod matraci. Uhladí je, chytí dva polštáře. Zaslechne vyheknutí, pak si všimne Maxe na podlaze s peřinami v náručí. Rozesměje se.

„Jen počkejte, až se vrátí Jozífek, všechny vás zmlátí za to, jak si ze mě utahujete. Copak tihle dva, jsou to blázni, ale že i vy se k nim přidáváte, Otakare…," rozohnil jsem se.
„Moc vám to sluší, když se zlobíte, a já vám mám vlastně něco vracet," vstal Otakar od stolu, sehnul se a políbil mě lehce na ústa.

Pohlédne na mlčící zajatce, jak vážou proutí na vyztužení břehů. Pak se zahledí na rybník. Zbláznili se. Kolem zuří válka a oni čistí rybník. Anglická letadla na ně shazují bomby, v Atlantiku vedou jejich ponorky boje a nedávno potkal pár vojáků z východní fronty. Příští měsíc by se u nich měly objevit jednotky, které přijdou z Ruska. Někdy uvažuje, proč bojují na tolika frontách, ale vyhrávají a vůdce s generály ví, co dělají.
Ten rybník je opravdu pěkně zaneřáděný.

Bylo to přibližně dva měsíce po Vánocích, kdy jejich touha se omezila na pár vášnivých polibků a dál nic. Oba chtěli víc, proto jednoho dne dostal lístek s datem, místem a hodinou setkání. Podpis chyběl, ale věděl, od koho je. Dodnes si říká, že chyběly pouze souřadnice, tak precizně byl napsán. Vyrazil ven, kde sněhu bylo poskrovnu. Plížil se jako zloděj k místu schůzky, kde stála stará bouda.

„Proč mlčíte?“ Když se postaví blízko něho a prohlíží si jeho tvář. „Co byste dal za to, abych vás odtud dostal? Jestlipak víte, co by se s vámi stalo?“
„Všechno dám. Nevím. Někam by mě odvezli?“
„Pokud byste měl štěstí, skončil byste v pracovním táboře. Pokud ne, tak vy víte kde.“
„Ano,“ zachraptí. Co bude muset udělat, aby neskončil na šibenici nebo u zdi?
„Tak co byste mohl nabídnout?“

„Dožínky,“ tupě řekne Ethan. Všichni pomalu přikývnou, dokonce i Chabrac neochotně skloní hlavu na souhlas.
„Pivo starostovi,“ poručí Brux a luskne prsty. „Bez dožínek nemůžeme ukončit léto a požádat o dobrou úrodu na další rok. Tomu jistě rozumíš, ne?“
Ethan odsune další sklenici piva. Bože, už zase. Oni chtějí uprostřed války slavit. Zbláznili se a on taky, protože ví, že zajde na velitelství, aby se na to optal.

„Víš, Amine, máš dokonalý vkus. To máš po mně. Je opravdu překrásný.“ S grácií sobě vlastní jde k vysokému plavovlasému Němci. Sice jsou to ještě větší suchaři než Angličané a Amine si mohl vybrat Francouze, ale Max bydlí s jejím synem, takže na něm musí být něco dobrého. Má týden na to, aby ho důkladně poznala.
„Madam.“

Muž sedí nebo spíš leží na židli a nebýt zvláštního znaménka na čele, nepoznal by ho. Ihned si na sobě uvědomí pohledy jak plukovníka von Bellena, tak z boku oči kapitána Meiera, ale ještě někoho jiného. Lehce znuděná tvář s chladnýma očima, které šmejdí všude a které se do člověka zaryjí a nepustí ho. Znervózňuje ho. Kdo je to? Tajná policie? Někdo jiný? Kdo?

Nezavřela pusu, když nežvýkala, vykládala o tom, jak včera odpoledne profesor vyzvídal, co o mně a Jozífkovi ví, že mu to nestačilo, a volal dokonce našemu řediteli. V tu chvíli ve mně hrklo:
„Prosím tě, zaraz. Co mu říkal? Nevyzvonil něco o našem vztahu? A co na to říďa?"

„Napíšeš ještě něco?“
„Možná ano, ale je to hlavně tvůj příběh.“
„Ne, není. Je to náš příběh. A taky jedné vesnice.“ Max mlčí. Ethan má asi pravdu, protože oni dva ve skutečnosti ovlivnili život jedné malé vesnice na čtyři roky. Jejich hádky, kompromisy, hovory a pletichy, jak získat výhody nejen pro sebe ale i pro ostatní.

Když mě položil na postel a sklonil se, aby mě políbil, všiml si věcí z Jeannotova balíčku, které jsem už odpoledne dal na noční stolek tak, aby byly co nejnápadnější. Cítil jsem, jak strnul, a potom se na mě podíval rozzářenýma tázavýma očima:
„Ty chceš…?"

„Co se děje?" saju si krev z prstu a sleduji Jozífkův překvapený výraz.
„Mamka ti vzkazuje, ať si dáš záležet, neuřízneš si ještě další prsty a že přijdou v osm."
„Přijdou?" divím se.
„Jo, přijdou, přivede prý hosta," zamyšleně odpoví, „a nedal bych nic za to, že to bude ten její přítel."

„Proč jsi to udělal, všechno jsi zkazil!" Už se neudržím, nechci dělat scény na veřejnosti, vší silou zadržím slzy a uteču na záchod. Naštěstí tam nikdo není, tak povolím stavidla a brečím nahlas, nevím, co mám dělat, nechci Jozífka ztratit, nechci ho trápit, co to vlastně dělám, proč to dělám, proč se nedokážu se ovládnout.